načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dívka v sedle - Terence Blacker

Kniha: Dívka v sedle
Autor:

Jeden kůň a jedna dívka proti celému světu…. Jay je ve škole za outsiderku, doma si připadá osamělá. Jediný čas, kdy se cítí být doopravdy šťastná, jsou chvíle strávené jízdou ...


Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  222
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  249 Kč
11%
naše sleva
7,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 392
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 381 stran, 8 nečíslovaných stran obrazových příloh : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Jana Vlčková
Vazba: brožovaná lepená
Doporučená novinka pro týden: 2017-06
ISBN: 9788026413820
EAN: 9788026413820
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jeden kůň a jedna dívka proti celému světu…. Jay je ve škole za outsiderku, doma si připadá osamělá. Jediný čas, kdy se cítí být doopravdy šťastná, jsou chvíle strávené jízdou na koni. Cválá s větrem o závod a naslouchá dusotu kopyt. Potom co uteče z domova, aby pracovala v dostihové stáji, osud jí přivede do cesty nádhernou, ale nepochopenou klisnu Manhattan. Její dostihová kariéra skončila a život se ocitl v sázce. Jay i Manhattan potřebují dostat novou šanci. Společně se snaží obstát v nelítostném světě dostihů, kde výhra nebo prohra dokážou člověku i zvířeti nadobro změnit život. Dívka v sedle je příběh plný zvratů, napětí a emocí. Je to vyprávění o rychlosti, odvaze, odhodlání a síle lásky.

Kniha je zařazena v kategoriích
Terence Blacker - další tituly autora:
Dívka v sedle Dívka v sedle
Blacker, Terence
Cena: 124 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11
Sázka na jistotu
Jedeme zhruba hodinu. Michaela bez přestání mele o ponících,
o škole a svých kamarádkách. Vidím, že je nervózní.
Já myslím na závod, který mě čeká. Motám se kolem strejdy
Billa dost dlouho, abych věděla, že ať už má v  plánu cokoliv,
vždycky je to tak trochu na levačku. Říká tomu „ovládat systém“.
Otočím se k němu. „Pověz nám o těch dostizích, strejdo Bille.“
Potáhne z  doutníku a  vypustí oblak kouře. Michaela se
začne dusit a vystrčí hlavu z okénka.
„Především je to sranda,“ odpoví. „Taky se trochu sází, aby si
to užili i dospělí.“
Co se týče mého strejdy, dám vám jednu radu. Když se
od něho chcete dozvědět pravdu, pozorně ho poslouchejte
a potom jeho slova obraťte naruby. Nebo je přeskládejte zepředu





12
dozadu. Nebo zezadu dopředu. Zkrátka je překruťte, jak to
nejvíc lze, jenom nevěřte tomu, co vám říká.
Podle mě jsou tyhle dostihy poníků především o  sázení.
S trochou vedlejší zábavy pro děti.
Kodrcáme po  dlouhé hrbolaté cestě k  zavřené bráně, před
níž stojí dva chlápkové ve vojenských bundách a tmavých
brýlích. Jejich postoj nepůsobí zrovna vstřícně. Když se přiblížíme,
mrknou do auta, aby se přesvědčili, kdo se sem žene,
a pospíchají otevřít bránu.
Spatříme před sebou velkou neohraničenou plochu.
„Kde to jsme?“ ptá se Michaela. Zní to ustrašeně.
„Tohle byl kdysi stadion, teď je to jenom zpustlej kus země,
kde se odehrávaj všemožný vylomeniny. Technoparty. Závody
chrtů. Rvačky.“
„ Rvačky?“ Podívám se, jestli žertuje. Kdepak, nežertuje. „Co
na to policie?“
Spiklenecky se na mě zazubí. „Těm to z nějakýho důvodu
nevadí. Tohle je takový území nikoho, kde neplatěj žádný zákony.“
„Aha, chápu.“ Sice ničemu nerozumím, ale v případě strejdy
Billa je lepší se moc nevyptávat.
O několik stovek metrů dál se táhne stará silnice, kde parkují
koňské přepravníky, přívěsy a  dodávky. Vypadá to tu úplně
jinak než na dostizích, na kterých jsme byly s Michaelou minule.
Žádné stany, žádný padok vytvořený z balíků sena, žádné rodinné





13
pikniky. Žádný reproduktor, z  nějž by nás vítal hlas pořadatele,
nikde pyšní rodiče, vedoucí mrňavé poníky se zapletenou hřívou.
Kolem plochy vidím kůly a bílou pásku. Dostihová dráha.
„Vypadá to kapku divně,“ zamumlá Michaela.
„Vypadá,“ přikývnu a potutelně se usmívám.
Připadám si, jako bych přijela domů.
Jdu se podívat na koně. Marius, světlý ryzák arabského původu,
se chvěje vzrušením, zatímco Dusty, tmavý hnědák s  rousy
na nohách a velkým zadkem (můj nejoblíbenější poník na světě),
nevykazuje žádné známky toho, že by se po cestě probudil.
Můžete hádat, kterého jezdím.
„Pojďte si projít dráhu, žokejové!“ volá na nás strejda.
Míří k bílé pásce. Kráčíme po vyznačené dráze a on Michaele
ukazuje, kde je nejlepší půda. Nabádá ji, že tenhle kurz je delší,
než je zvyklá, a tak musí s nástupem do fi niše počkat. Marius
dokáže pekelně zrychlit, soupeře v cílové rovince hravě porazí,
ale když se dostane moc brzo do vedení, začne se nudit.
Poslouchám. Někdy se hodí, když si vás nikdo nevšímá.
Před tím naším se běží tři další dostihy. Michaela zůstane
s Mariem v přepravníku. Já pozorně sleduju větší poníky. Většina
jezdců jde do fi niše moc brzo. Zapomínají, že přes týden pršelo.
Tam, kde se dráha zužuje, je už hodně rozblácená. S  každým





14
dalším závodem poslední zatáčka stále víc připomíná zorané
pole.
U zaparkovaných aut peníze mění majitele a taky se tam
celkem hodně popíjí. Tohle rozhodně není žádná hra, to je vidět.
Všichni berou dostihy vážně.
Což se mi líbí.
Když vyvedeme Maria z přepravníku a sedláme ho,
přiloudají se k nám dva sázkaři a prohlížejí si ho.
„Ve kterym jde dostihu, kámo?“ zavolá někdo na Billa.
„Čtvrtým.“
„Tenhle poník je sázka na jistotu, co?“
Strejda Bill utahuje podbřišník a sázkařů si nevšímá.
„Jaký poník, tati?“ vyzvídá Michaela.
„Co se takhle vsadit o  pětadvacet babek,“ navrhne muž,
který nás sleduje. „Co vy na to, pane?“ zavolá mnohem hlasitěji
na strejdu Billa. „Ten kůň za pokus přece stojí, ne?“
„Šetři si prachy, kamaráde,“ odpoví strejda Bill. „Nemá
šanci.“
Muži ztratí zájem a odejdou.
„Možná vyhraje,“ zamumlá Michaela. „To nikdy nevíš.“
„Možná?“ směje se strejda. „Spíš určitě.“
„Tak proč jsi povídal, že nemá šanci?“
Strejda Bill se potutelně zaculí a mně najednou dojde, co má
za lubem.





15
„Čím míň lidí si na tebe vsadí, tím vyšší kurz máš
u bookmakerů,“ poznamenám. „Takže když zvítězíš, každý, kdo si na tebe
vsadil, vyhraje víc peněz.“
„Což nikdy neuškodí.“ Strejda Bill vyhodí Michaelu do sedla
a ta zasune nohy do třmenů. Marius se tváří trochu nadřazeně.
Jezdkyně i jeho kůň vypadají nádherně.
„Kapánek ho oklusej, zlato,“ radí strejda Bill Michaele, „ať se
zahřeje.“ Sleduje, jak odjíždí, a  pak se obrátí ke  mně. „Ty toho
nějak moc víš, holka,“ zadrmolí.
S  úsměvem si jdu pro Dustyho. Už se stačil
vzpamatovat a  přinejmenším jeví zájem o  svoje okolí. Strejda Bill mu
navlékne na  hlavu uzdečku a  já ho osedlám. Po  celou dobu
na něho mluvím.
Tohle je náš den, chlapče. Ty jsi ten, o kterém si každý myslí,
že nevyhraje. Ale my pro ně máme malé překvapení, že?
Dusty se ke mně lísá. Nezasvěcený by řekl, že loudí cukr, ale
já vím, že poslouchá každé moje slovo.
Strejda Bill ho chytí za otěže a přidrží mu hlavu. Já mu
vyčešu slámu z hustého ocasu a pak přejedu dlaní po boku
za sedlem. Dusty je napůl Connemarský pony, napůl plnokrevník. Ale
je rychlejší, než se zdá.
„Skutečná krása se skrývá uvnitř,“ opakuje s oblibou Ted.
Vyhoupnu se Dustymu na hřbet a zasunu nohy do třmenů.
Krása není všechno, že jo, chlapče?





16
Strejda Bill vrtí hlavou. „Ty a  ten pony – jste stejně hloupí,
jak vypadáte.“
Nevšímej si ho, Dusty. Nezná tě tak dobře jako já.
„Poslouchej, dítě.“ Strejda Bill mluví tiše a věcně. Kontroluje,
jestli mám dost utažený podbřišník. „Nebudeš se Michaele
motat pod nohy, jasný? Jestli se rozhodne vzít to vnitřní stopou,
pustíš ji. Nepleť se jí do cesty. Prostě jí uhni. Rozumíš? Dnes je
Mariův den.“
„Ty chceš, abych prohrála?“
„Chci, aby Michaela vyhrála.“ Věnuje mi jedno ze svých
typických mrknutí.
Cítím, jak se ve  mně probouzí důvěrně známý vztek. Jako
bych byla plná benzinu a někdo škrtl zápalkou.
„Rozumíš?“ opakuje strejda Bill tónem, který nepřipouští
další diskuzi.
Zatnu zuby a  přinutím se přikývnout. Pevně svírám otěže
v rukou.
Když jsem byla malá, říkali tomu rudá mlha. „Jakmile padne
na Jay rudá mlha, dávejte si na ni bacha,“ říkávala máma. „Je z ní
úplně jiný člověk.“ Ale když mě popadne vztek, mlze se vůbec
nepodobá. Spíš požáru hnanému větrem, který požírá vysoký
les. Je nebezpečný a nedá se zastavit.
Seděla jsem na Dustym a v hlavě slyšela hlasy, které mě
pronásledují po celý život doma i ve škole. Buď hodná holka. Musíš





17
vědět, kde je tvoje místo. Drž se stranou. Netrap se tím, Jay.
Ignoruj ji. Je to nula .
Cválala jsem s Dustym na start a rudý oheň dál řádil uvnitř
mě. Chodili jsme v kruhu. Zhluboka jsem dýchala a pak jsem si
s mrazivým klidem sundala ochranné brýle. Běží nás osm – pět
kluků, oplácaná vystrašená holka, kterou znám z  dostihů pro
děti, Michaela a já.
Říkáte, že dneska není náš den? Už je!
Jak tak kroužíme na startu, všímám si, že většina poníků jsou
paličaté chlupaté herky, něco jako Dusty. Marius vedle nich
vypadá jako fi lmová hvězda, která omylem zabloudila na  zdejší
úřad práce.
Ale mám z Dustyho dobrý pocit. Je náladový a nepatří
k nejrychlejším, ale jedno o  něm vím – rád při dostihu strká nos
před ostatní. Možná na  to nevypadá, ale při běhu by vypustil
duši. Najednou pode mnou obživne, jako by se na něho nějak
přenesl požár, který zuří v mém nitru.
Využij hněvu ve svůj prospěch. Tohle mi říkávala máma, Dusty.
Prstem mu nakreslím na plec srdíčko.
Všem jim vypálíme rybník.
Řadíme se vedle chlapa s  červeným praporkem. Michaela
dostala příkazem držet se dál od  malérů, proto staví Maria
na  vnější okraj dráhy. Já a  Dusty stojíme uvnitř oválu, těsně
u pásky. Nikdo si nás nevšímá.





18
Startér mávne praporkem. „Jedeme!“
Běž, chlapče!
Rýpnu Dustyho do žeber. S pobídkou se vypořádá, jak nejlíp
umí, ale po několika krocích zíráme ostatním na ocas. Kluci se
strkají o  pozice, ale tu nejvýhodnější vnitřní stopu si zabrala
holka. Všímám si, že Marius s Michaelou hladce cválají vpravo
kousek od ostatních, jako by si sami vyrazili na projížď ku
a užívali si to. Já tlačím Dustyho dopředu, jako bych drhla podlahu,
jen abych neztratila kontakt se skupinou.
Nikam se nežeň! Však oni zpomalí. Jen je nech, ať se honí.
Dusty nemůže vyhrát. Jak by taky mohl? Jeho soupeři jsou
mladší a rychlejší. Leda že...
Přepínají síly a  upalují moc rychle. Kluci vyjíždějí koně jako
ve fi niši, přestože teprve minuli sloupek značící polovinu dostihu.
Poník té holky na vnitřní dráze už také ztrácí. Zato Marius stále
cválá pravidelně jako hodinky a nastolené tempo mu vyhovuje.
Blížíme se k poslední zatáčce. Jsem tři koňské délky
za polem jezdců, které je pevně sevřené. Koně začíná zmáhat únava,
stejně jako některé jezdce. Odsouvají se od  vnitřní pásky
doprostřed dráhy, kde je povrch rozšlapaný, a proto těžší. Nastává
náš okamžik.
Ne, tady ne, chlapče! Tudy jdeme.
Řádí ve mně vnitřní požár. Díky němu jsem silnější
a mnohem soustředěnější, což by do mě nejspíš nikdo neřekl. Navedu





19
Dustyho tak blízko k pásce, až se mi sloupky otírají o levé
chodidlo. Bolest necítím. Našli jsme si úzký proužek dráhy, který
ještě nestačila rozdupat koňská kopyta.
Náš dostih právě začíná. Jdeme na to, chlapče!
Dusty jako by vycítil, že ostatním poníkům dochází
uprostřed rozblácené dráhy dech. Sotva pod sebou ucítí pevnější
půdu, protáhne krok a skloní hlavu, jako když lovecký pes
narazí na stopu.
Běž!
Vykřiknu, sevřu otěže a najednou letíme.
Řítíme se do cílové rovinky a naši soupeři kvapně berou koně
zpět k  vnitřní pásce – a  vzápětí zjišťují, že civí na  široký zadek
starého poníka jménem Dusty. Před zatáčkou jsme byli poslední,
teď jsme první. Jako mávnutím podivného kouzelného proutku.
Utíkej! Jen tak dál, chlapče!
Dustymu docházejí síly, ale vždycky byl bojovník. Dvě stě
metrů do cíle. Sto padesát. Vím, co mám čekat, a jsem na to
připravená. Slyším za sebou dusot kopyt a koutkem oka zachytím
jasně ryšavou skvrnu. Rychle nás dohání.
Když se Marius dostane na  úroveň mého pravého kolena,
probudí se ve mně instinkt. Mávnu paží a zařvu: „J óóóó!“ jako
žokej vyjíždějící koně ve fi niši.
Marius možná vypadá dobře, ale není to žádný hrdina. Lekne
se mého válečného pokřiku a mávání. Vypadne z rytmu a popla-





20
šeně našpicuje uši. Michaela se ho pokouší znovu nastartovat, ale
na to už je pozdě. Mineme cílový sloupek o půl délky dřív.
Dokázali jsme to, Dusty!
Zastavím a poplácám koně po krku. Michaela procválá
kolem mě, brýle jí visí na krku.
„Cos to udělala?“ oboří se na  mě. „Vyděsila jsi Maria a 
připravilas nás o výhru.“
Zavrtím hlavou a pokrčím rameny, jako bych netušila, o čem
mluví.
Ale dobře to vím. Oheň v mém nitru rychle hasne, až z něj
nezbude nic než příjemně hřejivá zář vítězství. V srdci vím, že
jsem se nezachovala zrovna fér – možná jsem na chvilku byla
úplně mimo –, ale v  pravidlech není nic o  tom, že by jezdec
nesměl křičet a mávat paží.
Klušu kolem diváků a slyším, jak si mezi sebou mumlají. Zdá
se, že na mě a na Dustyho si nikdo nevsadil. Začínám si
uvědomovat, že mě bolí levé chodidlo od toho, jak jsem jím narážela
do dřevěných sloupků kolem dráhy.
Náhle se přede mnou zjeví strejda Bill, jako by ho někdo
přičaroval. Obličej a krk mu planou tmavou, nebezpečnou červení.
Popadne otěže tak prudce, až Dusty poplašeně zvedne hlavu.
„Slez!“ zavelí.
Sklouznu ze sedla. Sotva se dotknu země, levé chodidlo mě
tak strašně zabolí, že málem upadnu.





21
„Co jsem ti povídal?“
Zavrtím hlavou a podívám se mu do očí.
„Povídal jsem, aby ses jí nepletla do cesty.“
Přijde k nám statný muž v ovčím kožichu a položí strejdovi
ruku na rameno. „Dobrá práce, kamaráde. Tvoje dcera jela jako
čert.“
„Dcera? Děláš si srandu?“ utrhl se na něho strejda Bill. Jeho
hněvivá ostrá slova znějí jako práskání bičem.
Zaskočený muž zvedne ruce v obranném gestu a odkráčí.
„Tak co mi k tomu řekneš?“ Strejda Bill ztiší hlas. „Tys na to
zapomněla?“
„Normálně jsem fi nišovala, to je všechno.“
„Mávala jsi rukou a řvala jako pavián. To je... podvod.“
Opatrně se na něho podívám. Strejdovi vadí, že někdo
podvádí? To slyším prvně.
„Vsadil jsem na  Michaelu šest ku jedný,“ zasyčí. „Za  ty
vyhraný prachy jsem mohl koupit dalšího poníka.“
„Mrzí mě to.“
„Mrzí?“ ucedí přes zaťaté zuby. Hrozivě se ke mně naklání.
Obličej má tak blízko u mého, že cítím jeho pot. „Po tom všem,
co jsem pro tebe udělal? Za všechny ty prachy, co jsem utratil
za poníky? A ty mi řekneš, že tě to mrzí? Ty malá...“
Beze slova mu vezmu otěže z  rukou a  odkulhám s  Dustym
pryč. Potřebuje se napít. Oheň vyhasl. Upřímně řečeno, začí-





22
nám si připadat trochu provinile kvůli tomu, co jsem provedla.
Nikdy jsem nechtěla Michaelu naštvat.
„Tvrdilas, že rozumíš,“ volá za mnou.
Taky že jo , pomyslím si.
Pochopila jsem, že udělám všechno pro to, abych vyhrála.
Rozumím tomu tak, že když je někdo druhý, tak je jenom ten
nejlepší z poražených.
Chápu, že mi nikdo nezabrání ukázat, co umím nejlíp.
Vracíme se domů v černo-zlatém přepravníku. V kabině vládne
ticho. Michaela je naštvaná, strejda Bill se dusí vzteky a já jsem
trochu vyděšená z  toho, co jsem provedla. V  teniskách cítím,
jak mi natéká levý malíček, ale momentálně není vhodné o tom
mluvit.
Když dojedeme do Coddingtonu, vesnice ležící asi kilometr
od  farmy, Michaela, která sedí mezi mnou a  svým otcem,
zamumlá něco o tom, že by mi měl dát nějaké peníze z výhry.
Strejda Bill se zlostně uchechtne. „Děláš si srandu?“
„Nechci žádné peníze, strejdo Bille,“ bráním se. „To je
v pořádku.“
„Ale tati,“ namítne Michaela. „Za první místo bylo sto liber.“
„Tím, že jsem si na tebe vsadil, jsem přišel o hodně víc.“
Michaela se odvrátí. „Jay to nevěděla.“





23
Strejda Bill zavrtí hlavou. „Kde se to v tobě bere, holka?
Zastáváš se člověka, kterej ti ublížil.“
„Tati, prosím. Kvůli mně.“
Strejda Bill se zachmuří, zatne zuby a civí přímo před sebe.
Chvíli ho pozoruju. Najednou je mi smutno z té dálky, která nás
dělí. Často jsem si představovala, jaké to asi je být Michaelou
a  mít otce, který vám pomáhá a  rozhoduje za  vás. Když jsem
byla mladší, dokonce jsem si namlouv ala, že je strejda náhrada
za mého tátu, po kterém v mém životě zůstala prázdná mezera.
Ale nikdy to nefungovalo. Strejda Bill se o to postaral.
Otočím se k Michaele a nahlas pronesu slova, na která
myslím po celou cestu domů. „Promiň, Em. Nebyl to jenom fi niš,
jak jsem tvrdila. Věděla jsem, co dělám. Maria jsem vyplašila
schválně.“
Michaela se podívá na svoje ruce a zamračí se. Vím, že jsem
jí ublížila.
„Proč jsi to udělala?“ zeptá se tiše.
„Chtěla jsem vyhrát. Je to ve  mně. Jako choroba. Musím
do všeho jít naplno, i když vím, že mi to nepřinese nic dobrého.
Nemůžu si pomoct.“
Strejda Bill se na mě podívá. V očích se mu objeví zvědavost,
jako by mě viděl poprvé. „A pak ti někdo řekne, že máš prohrát,
a o to víc si přeješ zvítězit. Je to tak?“ ptá se tiše. „Dostaneš vztek
a chceš ostatním ukázat. Nedokážeš prohrát, i kdybys chtěla.“





24
„Ano,“ přikývnu. „Jak to víš?“
Pokrčí rameny. „Jenom hádám,“ zamumlá, když odbočíme
na  dlouhou příjezdovou cestu ke  Coddington Hall. „Vím
jenom, žes mě stála balík. Tvoje teta má pravdu. Jsi černá díra
na peníze. Všechno, co děláš, nás stojí prachy.“
„Vyhrála jsem, strejdo Bille. Co víc jsem mohla udělat?“
Přepravník zastaví před stájemi. „V tomhle životě, panenko,“
odpoví mi, „můžeš vyhrát, a přesto jsi prohrála.“ Zírá na mě a já
mu upřený pohled oplácím. „O  poníky se nestarej, Michaelo,“
zadrmolí, aniž by ze mě spustil zrak. „Udělá to Jay.“
Vystoupí z auta a odkráčí. Štěrk křupe pod podrážkami jeho
bot.
„To není fér, tati,“ volá za  ním Michaela. „Má poraněnou
nohu.“
„Jenom ji nech,“ ucedí, aniž by se otočil.
Michaela se omluvně ušklíbne a jde za ním.
Opatrně seskočím ze sedadla a syknu bolestí, když se levým
chodidlem dotknu země. Malíček mám tak oteklý, že si
netroufám zout tenisku dřív, než vyložím poníky, vyhřebelcuji je, na-
krmím a napojím je na noc.
Spustím rampu v  zadní části přepravníku, potom otevřu
malá dvířka vpředu. Dusty, celý od bláta, ale spokojený, napůl
spí. Mariovi je stále horko a potí se.
A jsme doma, chlapci. Vystupovat!





25
Vycouvám s  Mariem a  odvedu ho do  boxu. Potom se
vrátím pro Dustyho. Domů se dostanu nejdřív za  hodinu, než si
budu moct ošetřit nohu. Přesto se usmívám, když Dusty couvá
z rampy.
Můj.
První.
Vítěz.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.