načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dívka s devíti parukami - Sophie van der Stapová

Dívka s devíti parukami

Elektronická kniha: Dívka s devíti parukami
Autor:

Jedenadvacet let - bezstarostný čas večírků, randění, studia a cestování. Aspoň do té doby, než se Sophie v ordinaci božského doktora K dozví, proč se poslední dobou necítí ve své ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 196
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Meisje met negen pruiken
Spolupracovali: z angličtiny přeložila Helena Hartlová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3235-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedenadvacet let - bezstarostný čas večírků, randění, studia a cestování. Aspoň do té doby, než se Sophie v ordinaci božského doktora K dozví, proč se poslední dobou necítí ve své kůži - má rakovinu... Krásné a veselé studentce se přes noc změní život k nepoznání. Naštěstí jsou tu však přátelé i rodina a hlavně nezlomný optimismus a touha žít! Aby si Sophie zachovala alespoň část "normálního" života, a zpočátku hlavně proto, aby zakryla ztrátu vlasů, pořizuje si paruky. S každou z nich získává trochu jinou identitu, o něco víc lehkosti, hravosti, bezstarostnosti, stává se jiným člověkem. A všechno si pečlivě zapisuje. Píše o své cestě za uzdravením, o příhodách, které zažívá skryta za svých devět paruk, až postupně vzniká tato kniha.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SOPHIE VAN DER STAPOVÁ

dívka

s devíti

parukami

Mladá fronta


Z anličitny přeložila Helena Hartlová

MEISJE MET NEGEN PRUIKEN

Copyright © Sophie van der Stap, 2006

Translation © Helena Hartlová, 2014


Až vypluješ k Ithace,

přej si, aby tvá cesta byla dlouhá,

plná dobrodružství a poznání.

KonstAntInos KAvAfIs


PoznámKA Pro čtenáře

Události popsané v této knize se odehrály dříve,

než se Lance Armstrong přiznal k užívání dopingu.

Jeho chování neomlouvám.

Nepřestávám ho ale obdivovat za to, co přestál,

za to, že přežil rakovinu.


Čtvrtek 13. ledna

Jenom další čtvrtek, někdy na začátku ledna – den jako každý jiný, ale jen pokud budeme mluvit o posledních dvou měsících. Předtím jsem si každý den před devátou šla pořád­ ně zaběhat do parku, vypila si kafe, osprchovala se a vyrazi­ la do školy. Teď se probouzím s kašlem, a když mám štěstí, uběhnu poloviční vzdálenost za dvojnásobek času. Poslední dobou potřebuju tři hrnky kafe, jen abych mohla fungovat, a stejně každý den dorazím do školy pozdě.

Další vzrušující součástí mého nového života je obrážení nemocnic. Po řadě prohlídek spoustou doktorů v  různých nemocnicích a  dvou návštěvách pohotovosti jsem se právě ocitla v  další sterilní nemocniční čekárně se starými čísly časopisů, aby se na mě podíval další doktor, abych si vy­ slechla další diagnózu a založili mi další kartu. Tohle člověku rychle zevšední.

Tuhle nemocnici už teď znám jako svý boty. Poslední dva měsíce trávím putováním od  jednoho oddělení ke druhé­ mu, z nejvyššího patra do přízemí, zepředu dozadu. Znovu a znovu a zase znovu. Vidělo mě osm internistů, dva gyne­ kologové – proč doktoři, když nemůžou přijít na to, co vám je, pokaždé usoudí, že jste těhotná? –, dva plicní specialisti a  dva týmy z  pohotovosti a  třikrát mi předepsali antibioti­ ka. Všechno k ničemu. Všichni tihle doktoři dohromady ne­ našli nic víc než jeden zapomenutý tampon. Brr. Netuším, jak dlouho tam trčel. Doktorům to připadalo k smíchu, ale já se cítila trapně. Zvlášť proto, že to ani nebyla příčina mých příznaků.

Tak jsem tu zas: pořád bez diagnózy, ale zato se spoustou příznaků – divné píchání tuhle a tamhle, zadýchávání, ztrá­ ta pár kil (na což si rozhodně nestěžuju) a bledý obličej, kte­ rý, jak se zdá, nezamaskuju sebetlustší vrstvou tvářenky.

Potom ho zahlédnu – v pořadí stý bílý plášť, který mě má prohlédnout a zkusit přijít na to, co je příčinou mých zdán­ livě nesouvisejících příznaků. Dojde k  recepčnímu pultu, zvedne mou kartu a  zavolá: „Slečna van der Stapová!“, při­ čemž zkusmo přejede čekárnu pohledem, aby zjistil, který ze ztrhaných soutěžících právě vyhrál místečko v  jeho or­ dinaci. Vstávám a on tiše přikývne. Dítě. Skoro vidím, jak se mu ta myšlenka vkrádá na mysl, když se na mě dívá. Mně ale připadá jako muž snů: pohledný obličej, hezké ruce, věk čtyřicet a něco. Konečně se naplňují moje fantazie ze seriálu Chirurgové. Kdo by řekl, že se pro nezadanou dívku jako já může nakonec z nemocnice vyklubat tak skvělé místo? Ne­ chávám mamku v čekárně a jdu za ním nesměle chodbou.

Zatímco si, jak se mi zdá, už posté zapisují moje údaje –

uprostřed všech těch technologicky vyspělých superpří­

stro jů pořád nemají přehled o mých záznamech – rozhoduju

se využít ten čas k podrobnější prohlídce doktora McVysně­

ného. Na jmenovce stojí Dr. K., Plicní specialista. Hádám

mu něco přes čtyřicet. Okouzlující, hezký a  chytrý: playboy,

nebo šťastně ženatý a usazený na předměstí? Nebo možná obojí?

Radši si ho pak vygoogluju. Bílý plášť může být zavádějící, ale

boty nikdy nelžou. Klasické polobotky, černá kůže. Hmm... Není

to špatné, ale ani skvělé. Není moc čeho se chytit, ale vzhle­

dem k jeho věku jsem se rozhodla přiklonit se ke kladnému

hodnocení.

Vyzývá mě, abych si sedla a vyhrnula si blůzu. Podprsen­ ku si můžu nechat. Chladný kovový stetoskop mi přikládá nejdřív na hruď, potom na záda.

On poslouchá, já se nadechuju.

Já se nadechuju, on poslouchá.

Já poslouchám, on se nadechuje.

„Něco není tak docela v  pořádku,“ říká. Jeho slova mě

neděsí. Popravdě se mi dokonce trochu ulevilo. Že je něco

v nepořádku, je víc než zřejmé už dlouho; konečně to něko­

mu dochází. Hezký a k tomu chytrý. Doktor K by mohl být vy­

slyšením mých modliteb, nejen objektem budoucího snění. Ko­

nečně získám pořádnou diagnózu, dostanu recept na nějaké

prášky, co mě vyléčí, a vrátím se ke svému životu. A nic bych

nenamítala proti občasným kontrolám u doktora K, pokud by se

odehrávaly bez přítomnosti dalších osob.

Prozatím s prohlídkou končí, chce ale, abych si v prvním patře nechala udělat rentgen plic a potom se u něj ještě zno­ vu zastavila. Když se později k doktoru K vracím se snímky svých plic v rukou, bere mě do jiné místnosti, kde si musím sednout na vysoký vyšetřovací stůl, nad hlavou mám nápis Endoskopie, plicní vyšetření.

„Tyhle rentgeny nevypadají dobře,“ říká. „V pravé plíci je tekutina, kterou musíme odvést.“

„Odvést?“

„Ano, hadičkou zavedenou zády.“

Polykám. Nejsem si jistá, co ta hadička znamená, ale ne­ zní mi to jako něco, co bych chtěla mít vražené do zad.

Tentokrát se musím od pasu nahoru svléknout úplně. Sedím odhalená, nezakrývá mě ani ta pitomá krajková pod­ prsenka. Je mi hrozně nepříjemně, a  nejen to. Začínám se bát. Proč se kolem mě najednou motá taková spousta lidí? Cítím jejich přesilu. Kéž bych mamce neříkala, že na mě má počkat venku. Hrdost mi ale nedovolí, abych si to teď rozmyslela a někoho poprosila, aby ji přivedl. Takže tam se dím a klepu se, zatímco doktor K, jeho asistentka (žádná konkurence – její

volba obuvi jasně vypovídá o  tom, že se zajímá víc o  ženy než

o  muže) a  hladce oholený sekundář jménem Floris připra­

vují obludně velkou jehlu. Tři páry očí hledí na moje dva

malé kopečky. Nebo je možná příliš zaměstnává pohled na tu

příšernou jehlu, kterou mi mají vrazit do zad a přímou cestou až

do plíce? Zdá se, že Florisovi je zrovna tak nepříjemně jako

mně a  snaží se na mě nedívat přímo, čímž se moje vlastní

rozpaky stávají v té malé místnosti ještě hmata telnější.

Asistentka doktora K  mi začíná vysvětlovat, co se bude dít a proč se domnívají, že je nutné napíchnout mi vnitřnos­ ti: „Rentgeny ukazují, že máte mezi plící a  pohrudnicí, va­ kem obklopujícím plíce, asi tři čtvrtě litru tekutiny.“

„Aha.“

„Pokud je to žlutý hnis, není to dobré,“ pokračuje. „To by znamenalo, že je tam infekce.“

„Aha.“

„Lepší by byla čirá tekutina.“

„Aha.“

Dává mi injekci anestetika k  umrtvení zad, ale kéž by mi dala dvě. Cítím každý trýznivý centimetr té hadičky, co do mě cpou zády. Když doktor K  vidí, jak se cukám boles­ tí, hned mě zachraňuje druhou injekcí anestetika. Hadička je dost dlouhá, abych viděla tekutinu, která mi vytéká ze zad. Tekutina není žlutá, ale, jak se ukáže, ani to není žádná výhra.

Doktor K si říká o moje číslo na mobil. Jsem polichocena: mobil je pro domlouvání rande, ne pro doktory. Druhý den mi volá, zrovna když večeřím s  rodiči, ale nejde o  pozvání na kafe.

„Nemůžu přijít na to, co s vámi je. Chci vás na týden hos­ pitalizovat, abychom mohli provést sérii vyšetření. Začne­ me endoskopií.“

„Endosko... čím?“

„Uděláme vám po straně na zádech drobný řez, asi dva cen timetry dlouhý, vsuneme dovnitř maličkou kameru a pro­ hlédneme si vaše plíce z větší blízkosti. Když už tam bude­ me, odebereme také nějaké vzorky tkáně.“

„Aha... jasně, když myslíte, že je to nutné.“ Ukončím ho­ vor a  objevují se první slzy. Najednou mi dochází, že tohle by ve skutečnosti mohl být začátek dlouhodobého vztahu s doktorem K, jenom ne takového, v jaký jsem doufala. Před návratem ke stolu si utírám slzy. „Ten doktor zjevně vyhle­ dává mou společnost,“ zavtipkuju před rodiči. Krátce se za­ smějou. Zbytek večeře dojídáme v napjatém tichu.

* * *

Doktor K neztrácí čas. Než se naděju, místo na tapety na zdech svého pokoje nebo na všudypřítomné suvenýry ze svých dalekých cest zírám na sterilní nemocniční zdi.

Týden tam ležím v bílém pokoji, v bílé posteli, v bílé ne­ mocniční košili, obklopená bílou, bílou, bílou. Kam se po­ dívám, všude jsou bílé stejnokroje sester, bílá gáza a shora svítící bílé lampy, které všem dodávají křídovou sinalost. Dokonce i lékaři a sestry vypadají nemocně. Do nosu mám zavedenou hadičku, jedna plíce mi hapruje kvůli endo­ skopii a  nad hlavou mi visí respirátor. Děje se toho spous­ ta a  nic z  toho není dobré. Zdá se, že nic z  toho nepřináší žádné odpovědi. Jedinou světlou stránkou je, že se konečně dostávám k pořádné četbě. Znáte to, k těm knihám, o nichž se člověk zapřísahá, že si je přečte, ale nějak mu na ně nikdy nezbude čas. Doktor K – jemuž jsem ve svých fantaziích při­ dělila hlavní roli – za mnou denně přichází, aby se poptal, jak se mně a  Anně Karenině daří. No, aspoň že jsem na tom líp než ona.

Po týdnu nemocničních testů a snímků mě v pátek večer propouštějí. Zrovna včas, abych stihla začátek dalšího se­ mestru na univerzitě. Pondělí 24. ledna

Ale místo toho, abych se vrátila na univerzitu, sedím v  pondělí s  tátou znovu v  jedné z  ordinací teď už známé nemocnice. Tentokrát však proti mnohem méně pohledné tváři. Snažím se skrýt své zklamání, když nám oznamuje, že doktor K odjel na týden na nějakou konferenci. No, hlavně že mi někdo konečně prozradí nějakou diagnózu. Potají si všichni děláme starosti, nikdo z nás o tom ale nemluví nahlas. Moje rodina se myslím obává, že když své starosti vyslovíme, sta­ nou se skutečnými, a  strachu jsme si v  poslední době užili dost. Doma se chladí šampaňské. Za chvíli budeme na cestě, s diagnózou v ruce, což je pro nás po tom všem, čím jsme si prošli, stejně dobré jako vyléčení.

„Máme výsledky z laboratoře. Je to rakovina.“

Okamžitě a  z  celého srdce toho člověka nenávidím. Kde sakra vězí doktor K? Nejenže si tahle kreatura sedí se založe­ nýma rukama za stolem mého milovaného doktora K., teď mi ještě ke všemu vykládá, že mám rakovinu!

Chvíli tam jen tak sedím s otevřenou pusou. Potom mi do očí vhrknou slzy, všechna síla mě najednou opouští a  já se kácím na podlahu. Plazím se schovat pod stůl – jako kdyby pod stoly rakovina neexistovala. Ten okamžik je naprosto neskutečný a děsivě skutečný zároveň.

V jisté chvíli si vzpomenu, že je tam táta. Vzhlédnu k ně­ mu – kouká někam do dálky. Instinktivně ho chci utěšit, ale nenacházím slova. Vidím, jak se mu v brýlích odrážejí slzy. Vím, že se zoufale snaží je potlačit. Zřejmě se mu v  hlavě

honí totéž co mně: mamka zrovna vyhrála svou vlastní bitvu

s rakovinou prsu. Prošla chemoterapií jen o dvoje dveře dál,

než teď sedíme my. Přece se to nemůže dít znovu. Ne mně.

Ne když je mi teprve jedenadvacet.

Konečně mě zase začínají poslouchat nohy. Vylézám zpod

stolu a schovávám se do teplé prošívané bundy. Hledám ně­

jakou tělesnou útěchu. Ale je mi jen pořád větší zima. Nechci

nic víc než odtud zmizet. Chci běžet pryč, aby se těch několik

posledních minut mého života vymazalo. Nikdo mimo táty

a mě neví, že se tenhle zlý sen děje. Ještě nevstoupil do živo­

tů těch kolem nás, a když k nim teď rychle poběžím, možná

nebude existovat ani v tom mém. Otáčím se k odchodu. Dok­

tor se mě ptá, kam jdu. Kdo to sakra ví? Vím jen to, že odtud

musím vypadnout.

Tady nemám být, ne v  nemocnici. Mám být první den na

přednáškách nového semestru. Tam venku studenti běží, aby

stihli přednášky, s kafem v jedné ruce a novinami v druhé. Ten­

hle svět neznám. Tam venku čeká mamka se sestrou na důvod

bouchnout šampaňské.

Ale tady uvnitř mám rakovinu. Posílají nás na onkologii:

na ředitelství rakoviny. Tam ten zlý sen potvrzují a mně začí­

ná docházet, že je to pravda. Už nejsem na plicním oddělení,

přestávám být v  péči doktora K. Sedím tam jako v  kómatu,

když můj nový lékař, doktor L, mluví o poruchách fungová­

ní mého těla, jako kdyby šlo o nějaký stroj. Skvělé. Jeho první

slova mám rozmazaná; slyším jen „agresivní“, „pokročilá“

a „vzácná“. „Rabdomyosarkom“, tak tomu říká.

„Rakovina se rozšířila od plic až dolů k játrům,“ říká dok­

tor L. Zrovna tak mohl říct z nemocnice až dolů do márnice.

„Zdá se, že hlavní nádor je přichycen na játrech a rozšířil se

do pohrudnice.“ Zoufale si přeju, aby přestal, ale rány při­

cházejí dál.


„Těžké bude už jen to, abychom se ho zbavili, ale opravdo­

vý oříšek bude udržet ho na uzdě.“ Odmlčí se. „Kdybychom

mohli něco udělat, abychom pomohli...“

Já to věděla. Kdyby. Řekl „kdyby“! „Kdyby“ znamená, že umřu.

Copak vážně umřu? Takhle se člověk cítí, když umírá? Dívám

se dolů do bodu, kde se stěna stýká s  podlahou. Zírám do

jednoho bodu ve snaze přidržet se něčeho, co už tam není.

Vycházím na chodbu. Táta zůstává, aby si vyslechl zbytek

doktorova proslovu.

Naší další zastávkou je radiologické oddělení, kde do­

stávám radioaktivní tekutinu, aby mi mohli udělat snímek

kostí. Otec spěchá ven z  místnosti. No, to je skvělý, když on

nedokáže zvládnout ani tohle, co se sakra čeká, že budu dělat já? Vrací se se zarudlýma očima, což se neúspěšně snaží skrý­ vat. Později se dozvídám, že šel zavolat mamce a sestře. Jak to všechno působí na moji rodinu, se ukáže jako nejhorší část celé téhle noční můry: táta padající na kolena, když si myslí, že se nedívám, mamka přikrčená na schodišti brečí upro­ střed noci do telefonu, sestra neschopná se mě dotknout bez toho, aby se jí oči zalily slzami.

Účinky injekce se projeví až za dvě hodiny, máme tedy

tak zrovna čas stavit se na hodinu doma. Na tomhle místě už

nevydržím ani minutu.

„Nevypadá to dobře, tati,“ říkám. „Ani trochu dobře.“

„Zrovna tak skeptičtí byli v případě tvé matky, Sophie. Le­

tos to bude hrůza, ale příští rok už bude všechno jako dřív.“

„To je blbost, tati. Oba víme, že v  mém případě není řeč

o rakovině prsu!“

„Doktoři už jsou prostě takoví,“ prohlašuje rozhodně.

„A tátové už jsou prostě takovíhle,“ odpovídám.

Sotva zabočíme do naší ulice, rozeznávám siluetu své

sestry, která čeká před naším domem. Jmenuje se Saskia,


ale pro mě je Sis. Někdy se zdá, že jsme si hodně podobné,

a  jindy zase vůbec ne. Máme stejné černé obočí a  plné rty,

ale pokud jde o naši osobnost, asi bychom nemohly být od­

lišnější. Sis je vzorová starší sestra: metodická, sebevědomá,

zodpovědná. Zatímco já jsem typické nejmladší dítě: svobo­

domyslná a dobrodružná. Dokážeme se shodnout jedině na

tom, že spolu nevycházíme. Po sedmi letech nepřetržitých

bojů se propast mezi námi zdá být příliš velká, než aby se

dala překonat.

Saskia je ale paradoxně ta, kterou teď chci vidět nejvíc. Vzlykám jí do otevřené náruče.

„Vždyť je mi teprve jedenadvacet, Sis,“ koktám. „Mám ra­ kovinu. Možná umřu.“ Pevně mě objímá. Cítím, jak se chvě­ je. Jdeme domů, obě s pláčem. Je to prvně po letech, co jsme se objaly. Je to příjemné.

Když vejdeme dovnitř, jdu nahoru do svého pokoje a se­ dám si před zrcadlo. Zírám na svůj obraz, hledám něco div­ ného, něco, co nejsem já, co tam nepatří. Cizí rakovinnou nestvůru. Vidím jenom pobledlou a  vyděšenou holčičku. Tohle že jsem já? Jsem já holka s rakovinou? Takhle vypadá holka s rakovinou?

Myslím na mamku, jak jede domů tramvají. Jsem si jistá, že si našla místečko někde v rohu a dívá se oknem do dálky. Třeba je tramvaj nacpaná a ona musí stát vmáčknutá upro­ střed té spousty mokrých kabátů. Nebo už přestalo pršet? Nemůžu si vzpomenout. Musím se soustředit na pláč, ronit další slzy kvůli té posrané rakovině. Proč prostě nejela ta­ xíkem, v  den, jako je tenhle? Možná potřebovala čas, aby tu zprávu zpracovala, nebo aby mohla ještě pár minut předstí­ rat, že je dnešek den jako každý jiný. Nejdřív její rakovina, a teď moje rakovina. Kéž bych v té tramvaji mohla být s ní, abych ji podpořila, i když se sama sotva držím na nohou.

Když dorazí domů, jsem zrovna na záchodě. Rychle si za­

pínám džíny a splachuju výsledek svého čurání z nervozity.

Džíny mi na zadku plandají – teď už vím, že za to vděčím

rakovině. Mamka vybíhá po schodech a  chytá mě za paže.

Oči má vlhké, když se ale upřeně dívá do těch mých, nebrečí.

„My to zvládneme,“ opakuje pořád dokola.

Jenom přikyvuju.

„Opakuj po mně, Sophie: My to zvládneme. My to zvlád­

neme.“ Přinutí mě to říct asi milionkrát. Držím se těch slov

tak pevně, jako máma drží mě. Nepřestávám tuhle mantru

opakovat ani cestou zpátky do nemocnice na sken kostí.

Scintigrafie skeletu. Zní to tak zlověstně.

K naší brigádě se připojila i babička – spolu s taťkou a sest­

rou čekají dole v depresivním nemocničním bufetu, zatímco

mě mamka, která pod tímtéž přístrojem sama ležela teprve

nedávno, bere za ruku a vede mě. Musím si sundat všechno

kovové, ale smím zůstat oblečená. Místnost, v  níž jsme, je

obrovská, ale samotný přístroj se zdá být ještě větší.

Podávám mámě své šperky a ona mi tiskne do ruky svůj

kaštánek pro štěstí. Schovávat si kaštánky je naše rodin­

ná tradice, jedna z  těch, které začala moje babička, moje

Oma.

Jakmile přijde podzim, každý z nás si vybere ten nejkrás­

nější kaštánek, jaký dokáže najít, a nosí ho pak v kapse pro

štěstí celý zbytek roku. Když při společné procházce strčím

mamce ruku do kapsy, abych si ji zahřála, vždycky vím, že

tam najdu kaštánek. Ten, který mi dala teď, je tentýž, kte­

rý u  sebe nosila, když se s  rakovinou léčila sama. Nepustí

mě, dokud si není jistá, že jsem přijala její druhou mantru,

kterou si mám odříkávat během snímkování: „Moje kosti

jsou čisté. Moje kosti jsou čisté. Moje kosti jsou čisté.“ Pokud

rakovinu nemám v  kostech, znamená to, že mám naději.


Opakuju si její slova a  mačkám kaštánek tak usilovně, že

mám obavy, aby se nerozlomil.

Snímkování trvá asi dvacet minut. Během té doby musí kvůli radiaci všichni ostatní místnost opustit. Užívám si to náhlé ticho a klid a nějak se mi podaří usnout, což je pěkné až do okamžiku, kdy se probudím a vzpomenu si, kde jsem a co tam dělám.

Když je to všechno za mnou, sedíme s mamkou na židlích, které lemují chodbu. Nevím vlastně proč, protože výsledky nedostaneme dřív než příští týden. Možná se potřebujeme vzpamatovat.

Technik, který má u  skenu službu, vyjde ven a  říká, že to vypadá dobře. Nechápu to. Neměl by o  tom rozhodnout doktor? Předpokládám, že asi myslí, že snímky dobře vyšly. Však víte, jako „dobře umístěné“ a  „nerozmazané“. Mamka je naštěstí trochu připravenější než já. Napětí na našich tvá­ řích bylo zřejmě tak zřetelné, že se technik rozhodl nefor­ málně nám tu dobrou zprávu předat hned. Musí to opakovat třikrát, než nám to opravdu dojde. Mamka vyskakuje a začí­ ná ho objímat a líbat. Já ji následuju. Dvě ženské, dvoje rty na jeho dvou tvářích. Neví tak docela, co si s tím má počít.

Běžíme najít zbytek rodiny. Táta se zrovna obrací na kon­ ci haly. Běžím k  němu dlouhou prázdnou chodbou a  kři­ čím: „Tati! Tati, moje kosti jsou čistý! Moje kosti jsou čistý, uzdravím se!“ Vrhám se mu do náručí. Později mi poví, že tenhle okamžik si z  těch strašných prvních dnů pamatuje nejživěji.

Zdaleka to ale není konec všech vyšetření. Další den jsem objednaná na vzorek kostní dřeně. Vracet se do té hrozné nemocnice je ta poslední věc na světě, kterou chci dělat. Ne­ snáším svého nového doktora a  všechno, co s  ním souvisí. Vyndává dlouhou jehlu a věc připomínající vývrtku a chystá se pracovat v blízkosti mé kyčle. Varuje mě, že to bude bolet, ale už jsem na tom tak, že bolest je moje nejmenší starost. Strach mě ochromil do té míry, že sotva vnímám, jak se mi zavrtává do kosti.

Mamka mě drží za obě ruce a dívá se mi přímo do očí. Je mi jednadvacet, jsem dospělá, ale klepu se jako dítě. Bojím se tak, že nedokážu přestat brečet. Bojím se doktorů a jejich slov, bojím se slovníku, kterému nerozumím. Bojím se rako­ viny. A ze všeho nejvíc se bojím toho, co ještě přijde.

Zůstává mi dírka v  boku, kterou sestra překrývá kous­ kem bílé gázy. „Tak, a je to, jsme hotovi. Vedla jste si oprav­ du moc dobře.“ Je milá, má krátký módní sestřih a blýskavé náušnice. Hned jsme si padly do noty. Několikrát se starala o mamku během její chemoterapie a pamatuje si naši rodi­ nu. Její slova mi ale nedokážou ulevit. Neděle 29. ledna

Upřeně zírám do objektivu a  vzdorně zvedám oba pro­ středníčky. Póza, která ječí: „Seru na tebe, rakovino!“ Kéž by to bylo takhle jednoduché. Je neděle a všechno je teď jiné. Jiné než včera, jiné než před týdnem, jiné než vloni. Ne, dneska ráno jsem nešla na trh ani si nedala kafe na Westerstraat. V  pondělí, místo abych šla do učebny jako všichni mí ka­ marádi, se nechám přijmout do nemocnice na první týden chemoterapie. Příští dva měsíce budu každý týden dostávat dávku vinkristinu, etoposidu a ifosfamidu. Bůh ví, co dalšího do mě ještě hodlají napumpovat.

Rozhodla jsem se ale, že dneska rakovinu nemám. Jsem v  ateliéru kamaráda Martina, z  reproduktorů řvou Rolling Stones. Miluju syrový hlas Micka Jaggera a řezavý zvuk ky­ tary Keitha Richardse. A miluju focení. Příležitostně dělám modeling už od čtrnácti a ve světle reflektorů se mi vždycky líbilo. Dneska ale nejde prostě jen o  nějaké focení. Dneska jsem Martina poprosila, aby zdokumentoval Sophii bez ra­ koviny. Protože po pondělku ze mě bude jiná Sophie: jiný vzhled, jiné myšlenky. Kdopak ví, co se mnou rakovina udělá? Poznám se ještě vůbec, až bude všechno řečeno a vykonáno?

Uvědomuju si, že se usmívám, špulím pusu, dělám do objektivu všechny možné obličeje. Takhle daleko od slz jsem se od té zprávy ještě nedostala. Je to prvně od minu­ lého týdne, kdy mě nikdo neutěšuje a kdy se ani já sama nepokouším utěšit někoho jiného. Před objektivem cítím, jak rostu a sílím. Necítím se smutná a slabá. Já to zvládnu. S  každým cvaknutím závěrky povyrůstám. Jsem úplně uvolněná a  je mi skvěle. Moje oči se lesknou pohnutím. Pořád se bojím, ale tady, před objektivem, se můj strach jeví jako síla.

Seru na rakovinu! Seru na nemocnici! A seru na všechny bílý pláště! Já to zvládnu! Pondělí 31. ledna

Do kamene ve štítu budovy stojící proti našemu domu na druhé straně kanálu je vytesaný nápis Vita Brevis. Na ta slova se z okna svého pokoje dívám celý svůj život. Je to nej­ vyšší a nejširší budova v celém bloku, o mnoho převyšující všechny ostatní domy. Nedá se přehlédnout, ale dneska ke mně ta slova promlouvají způsobem, jakým ke mně nikdy dřív nepromlouvala. Vita brevis: život je krátký.

Posbírám si věci a jdu ven, sbalená a připravená na cestu do nemocnice, na první týden chemoterapie. Máma, sestra a já přihlížíme, jak táta nakládá věci do auta. Mám toho to­ lik, že to vypadá, jako bych jela na prázdniny. Uvědomuju si, že jsme v tom všichni spolu, že pro ně je tahle výprava stejně divná a děsivá jako pro mě. Jediný rozdíl je v tom, že rakovi­ na je v mém těle, ne v jejich. Teprve až dorazíme do nemoc­ nice, kde bude čekat jen jedna postel, mi začne docházet, že tou nemocnou jsem tady já. Ale pro  tuhle chvíli to vypadá, jako bychom byli nemocní všichni.

Po příchodu na moje oddělení, C6, mě přidělují na společ­ ný pokoj. Vedle mojí postele je nějaká stará paní, která se pla­ zí po zemi podél své postele a vydává podivné vřeštivé zvuky. Vypadá, jako by patřila spíš na psychiatrii. Na dalších dvou postelích leží muži ve věku mého dědečka. Zoufám si – ne­ chci být obklopena třemi staříky, kteří už jsou jednou nohou v hrobě i bez pomoci rakoviny. Při pohledu na ně nevidím nic než smrt. Kdybych byla ve vlastním pokoji, dívala se na vlast­ ní bílé stěny, třeba by se mi povedlo namluvit si, že tudy jen procházím. Se slzami v očích prosím doktora L alias doktora Lempla, abych dostala soukromý pokoj, jen pro mě a  moje utrpení, on mi ale nehodná ustoupit. Naštěstí má službu Bas, ošetřovatel, který se nade mnou slituje. Okamžitě se pustí do přehazování přidělených lůžek, jen abych mohla mít pokoj pro sebe. Je jasné, že my dva spolu budeme vycházet dobře.

Bas nevypadá jako typický ošetřovatel. Má oholenou hla­ vu a  na pažích jedno tetování vedle druhého. Kolem krku mu visí mohutný stříbrný řetěz. Můj první dojem je, že jde o  typ chlápka, kterého bych nechtěla potkat někde v  tem­ né uličce, ukazuje se ale, že je jenom velký méďa. Cestou do mého nového pokoje míjíme místnost, v níž se to hemží sest­ rami a několika doktory. Vzhlédnou a berou na vědomí nově příchozího. Vyměňujeme si úsměvy.

Můj nový pokoj není nic moc extra, ale je jen můj a  já jsem vděčná. Bas neztrácí čas a  hned přivádí sestru, kte­ rá mě bude mít v těch několika příštích dnech na starosti. Má zrzavé vlasy a  dolíčky ve tvářích. Říká, že se jmenuje Hanneke, a  jedním dechem mi oznamuje, že mám vlastní koupelnu a že mi po třech týdnech vypadají všechny vlasy a všechno ochlupení.

„Úplně všechno?“

„Ano.“

„Takže taky obočí a řasy?“ ptám se.

„Ty taky.“

„A pubické ochlupení?“

„Ano, to taky.“

„Skvělý. Pubertální číča.“

Projíždím si vlasy rukama a říkám si, jak asi moje hlava pod nimi vypadá. Nikdy jsem sice neměla husté vlasy, dnes­ ka jsem ale víc než spokojená s tím, co mám.

Bas mi vysvětluje, co se bude dít. Chemoška není ani zda­ leka takové vzrůšo, jak to možná zní. Čtyřiadvacet hodin den­ ně budu upoutaná na lůžko. Z toho budu osm hodin připojená ke stojanu s  kapačkou plnou chemoterapeutického roztoku. Zbylých šestnáct hodin budu připojená ke stojanu s kapačkou plnou vody, kterou se ten roztok vypláchne. Vzrůšo.

Bas si píská a  přitom zavěšuje na stojan nějaké sáčky napojené k  hadičce vedoucí z  mé paže. Vypadá to celkem neškodně – sáček s  něčím žlutým vedle dvou sáčků s  čirou tekutinou. Bas si hraje s hadičkou a Hanneke píše záznamy do mé karty. Sleduju, jak se hadička připojená k mé paži po­ malu plní žlutou tekutinou. Obezřetně pozoruju, jak se ta žluť plazí blíž a blíž k mé žíle.

„Tohle je ta chemoterapie?“

„Ano.“

Něco ve mně chce ruku od toho žlutého sajrajtu odtáh­ nout pryč, v duchu si ale usilovně opakuju, že mě to zachrá­ ní. „Budu po tom zvracet?“

„Možná ano,“ říká Hanneke, „ale ne nezbytně. Vidíte ten­ hle sáček?“ Ukazuje na jeden z těch s čirou tekutinou. „To je lék proti zvedání žaludku.“

Na sáčku čtu, že se ten zázračný lék jmenuje dexameta­ zon. Má ovšem jeden nepříjemný vedlejší účinek: zadržuje tekutiny. Během hodiny kvůli všem těm tekutinám, co zadr­ žuju, vypadám a cítím se jako čtverzubec, taková ta nafouklá ryba. Tváře mám rudé a  obličej a  ruce úplně opuchlé. Ne­ zvracím, přitom se mi ale zvracet chce, což je vlastně mno­ hem horší než samotné zvracení. Konečně to můj žaludek neudrží a  vlna žlučovitých zvratků jde ven. Cítím pach po­ sledního jídla: sendvič s tuňákovým salátem. Tuňákový salát už si nedám. Nikdy. Žaludek se mi zvedá celý zbytek dne, ale zvracení už se naštěstí neopakuje. Můj první bonus. Úterý 1. února

Moje rodina přetváří můj nemocniční pokoj v sídlo vrch­ ního velení. Mamka je se mnou čtyřiadvacet hodin denně, takže se můžeme tímhle zlým snem prospat spolu. Všechny noci tráví na skládacím lehátku vedle mojí postele. Dlouhé spaní ovšem není v  nabídce. Každé ráno nás v  sedm hodin budí ranní směna: sestry, jehly a paní s pronikavým hlasem, která před sebou strká vozík s kafem. Rakovina má na svě­ domí, že se zase cítím jako malá holka a  zoufale potřebuju maminku. Kdykoli potřebuju jít do koupelny, máma vypojí pumpu na stojanu ze zásuvky, a  když je mi moc zle na to, abych vstávala, jednou rukou mi čistí zuby a druhou mi pod bradou drží plivací misku. Pomáhá sestrám pečovat o  mě, a když spím, dává na mě pozor.

Táta si vzal na starost věcnou stránku, prověřuje mého doktora přes své přátele v  lékařské branži a  studuje mou nemoc. Je profesionální tvůrce sítí, a pokud vím, mezi devá­ tou ráno a devátou večer nedělá nic jiného. Už mluvil se vše­ mi v nemocnici a teď se doslechl o klinice Mayo ve Státech a  vytvořil si z  toho pro sebe nový projekt. V  těch několika posledních dnech navázal s  mým doktorem těsnější vztah než já. Zatímco já se na to snažím nemyslet, můj táta dokto­ ra L nahání, aby mu nabídl své nejnovější rady ohledně mé léčby. Já sama nejsem na kontakt s  doktorem L zdaleka tak žhavá. Pro mě je stejně ohavný jako moje nemoc.

Dokonce i  Sis má svou roli. Rakovina zatím způsobila alespoň jednu dobrou věc: získala jsem zpátky svou se­ stru. Naše boje jsou rozhodně minulostí. Udržuje doma všechno v  chodu, což znamená mnohem víc než krmit naši slepou dementní kočku a  vynášet odpadky. Dbá na to, aby táta jedl pořádná jídla, a  mamce připravuje pře­ kvapení v  podobě častých telefonátů, donesených send­ vičů a  výpravných časopisů. Nemám zdání, kde na tohle všechno plus psaní diplomky a  návštěvy u  mě bere čas, ale objevuje se v  nemocnici denně, vybavená čerstvými těstovinami, organickou polévkou, tělovým mlékem a zá­ řivým úsměvem.

Když mi prvně prozradili mou diagnózu, pokusila jsem se o průzkum, ale dost uboze jsem selhala. Když jsem do inter­ netového vyhledávače napsala „rabdomyosarkom“, na bídl mi 846 tisíc výskytů. A potom že prý je to vzácný typ rakoviny. Rázně jsem laptop zaklapla. Připadalo mi, že každý z  těch výskytů zabíjí jeden z mých snů. Takže tohle všechno s ra­ dostí přenechávám svojí rodině.

Já sama mám na práci jen jedinou věc: chemoterapii. Aby mi bylo špatně a potom líp. Tak to dělám. Jedinou položkou na mém seznamu úkolů je přežití. Ležím v posteli, rozhod­ nutá nechat tuhle šlamastyku za sebou. Nic mnou nehne, dokonce ani bolest, kterou cítím, když mi zavádějí kanylu nebo když zvracím do kbelíku v matčiných rukou. Ještě ni­ kdy jsem se necítila tak prázdná. Středa 2. února

„Jen se podívejte, v jakém je stavu! To je naprosto nepři­ jatelné! Pokud s tím něco okamžitě neuděláte, já sám odtud tu chudinku odvezu!“

Ze svého pokoje slyším, jak Jan s  naším dalším blíz­ kým přítelem Jochemem na chodbě plísní doktora L. Jano­ vi projde téměř cokoli – ať už během jeho vlastní televizní talkshow, nebo při peskování mého doktora. Slyším, jak je doktoru L Janova přítomnost nepříjemná, a musím se smát.

Moje hlava narostla z čtverzubce do velikosti fotbalového míče barvy zralého rajčete a  moje ruce tvarem ani zdaleka nepřipomínají to, čím byly dřív. Skutečnost, že jsem o  ně­ jaká tři kila těžší než včera, neuniká Janově ani  Jochemově pozornosti.

„Hej, kočko! Ty dneska rozhodně záříš! Ten karmínový odstín ti ohromně sluší!“ Jan vytahuje z tašky krabici čers­ tvého borůvkového džusu. „Kvůli těm antioxidantům nebo něčemu na ten způsob.“

Jochem mi přinesl další dvě láhve tmavě červené tekuti­ ny. Nápis hlásá Bezinky. „Chtěl jsem ten, co má nejvíc vita­ minů,“ řekl tiše. „Paní za pultem říkala, že tenhle je opravdu zdravý.“ Naklání se ke mně a líbá mě na tvář.

Vedle mojí rodiny jsou Jochem, Jan, Martin a moje nejlep­ ší kamarádka Annabel jediní lidé, které chci mít tyhle dny kolem sebe.

Jan a Jochem jsou úžasní, ale Annabel za mnou chodí sko­ ro denně. Známe se od doby, kdy jsme se ve školce učily číst a psát. Od té doby neuplynul den, kdy bychom nevěděly, co druhá z nás dělá a s kým.

Obě jsme Blíženky. Když chce Annabel vysvětlit naše vel­ mi odlišné povahy (a taky svou víru v astrologii), říká, že exis­ tují dva typy Blíženců: ti s vlastnostmi Býka a ti, kteří mají víc rysů Raka. Podle ní je ona víc Býk a  já víc Rak. Doslova, jak se zdá. Nikdy moc nedávám pozor, ale jsem si jistá, že má astrologické vysvětlení i pro to, proč ona šla na vysokou školu studovat marketing, zatímco já si vybrala politologii. Kdyby Annabel byla muž, myslím, že bych byla bláznivě za­ milovaná. Jaká škoda, že ani jedna z nás nemá zájem o ženy. Annabel je můj módní guru, ale nějak se nám daří kromě řečí o svetřících od Missoniho a kabelek značky Balenciaga najít si čas i na to, abychom probraly solární energii, inflaci a genocidu v rozvojovém světě.

Svět jsme objevovaly společně. Jako malé holky, jako pu­ bertální dívky a teď jako (údajně) mladé dospělé ženy. Jedly jsme spolu šneky v Dordogne a sladkosti v kodaňském pří­ stavu. Stály jsme s  otevřenou pusou pod křišťálovým lust­ rem Josehpiny Bakerové v  jejím francouzském sídle plném netopýrů. V  Dánsku jsme s  jekotem proplavaly mořskými chaluhami a  v  jednom londýnském butiku si koupily svoje první lodičky na podpatcích.

Rozdělily jsme se zatím jenom dvakrát. Prvně když jsem odjela do Himálají a  potom když Annabel odjela na stáž do New Yorku, kde pracovala v jednom malém módním domě, který se specializuje na svatební modely. Zrovna se vrátila, když do našich životů vstoupila rakovina. I když při ohléd­ nutí zpátky zjišťujeme, že jsme obě viděly známky toho, že něco není v  pořádku, už dřív. V  prosinci jsem letěla za ní, abychom společně oslavily Vánoce v New Yorku. Byla už tři bloky a dvě kafe ve Starbucks přede mnou, zatímco já teprve popadala dech na nekonečných schodech z metra. A rozhod­ ně se mi vůbec nepodobalo, že jsem se na Silvestra rozlouči­ la už hodinu po půlnoci, a přitom přede mnou stál rozkošný Newyorčan. Pochopitelně jsem si od něj vzala vizitku, což vedlo k nedělnímu ránu v MoMA, Muzeu moderního umě­ ní, což vedlo k  nedělnímu odpoledni v  restauraci Pastis, což vyústilo v  romantickou večeři se spoustou červeného vína. Druhý den jsem se probudila pokašlávající a  upoce­ ná v  Lower East Side. Když jsem za sebou potichu zavírala dveře, venku byla ještě tma. V osm ráno už jsem byla zpátky u Annabeliných dveří.

Tohle už je podruhé, co za mnou kluci přišli na návštěvu. Posledně mi Jan přinesl lízátko ve tvaru srdce. Jochem mi donesl kytky. A  Jan pochopitelně pokaždé přichází s  hro­ madou módních časopisů. Když vejdou sestřičky a  nesou jehly, kluci dělají povyk a  radí jim, aby ode mě daly ruce pryč.

Dneska přichází ošetřovatel Bas, aby mi znovu zavedl ka­ pačku. Jakmile vyndá jehlu, Janův i Jochemův výraz se mění. Ztichnou a opatrně ustoupí. Projednou ani jeden z nich ne­ vtipkuje. Už nejsem jednou z nich; jsem nemocná nafouklá ryba zavěšená na kapačce. Sobota 5. února

Někdo klepe na dveře. Je to ten ohavný zmetek z plicního oddělení, co mi řekl, že mám rakovinu. Je v tom chudák nevin­ ně, čirou náhodou toho dne zaskakoval za mého milovaného dok­ tora K. Když jeho hlava znenadání vykoukne zpoza závěsu, který mou postel odděluje od nemocnice (a  všeho, co po  ní chodí, zvrací a naříká), nadskočím. Chce vědět, jak si vedu. Kromě zvedajícího se žaludku a nafouklé hlavy ze vší té chemie, co do mě pumpujou? Říkám mu, že je mi fajn. Nevím proč, ale každému, kdo se zeptá, říkám, že je mi fajn.

Odchází a objevuje se vysoká postava doktora L s hejnem nohsledů v  patách. Bez varování vcházejí a  staví se kolem mé postele. Dvanáct očí, které se do mne zavrtávají. Nesná­ ším to, když je přivede. Je to trapné a nepříjemné, nechat se okukovat jako nějaký vědecký experiment. Prostě přijdou, zaujmou pozice a začnou zírat.

„Dobré ráno, přišli jsme se na vás podívat,“ říká doktor L.

Jo, to teda vidím. Dívám se na tu snůšku neznámých léka­ řů z onkologického a hematologického oddělení a pátrám po doktoru McVysněném, který byl tak moc milý, že mi pomohl stáhnout košilku po mých třesoucích se zádech ten den, kdy mi odčerpal onu tekutinu, když ještě nebylo zřejmé, že se mi na plíci přichytila celá rodinka nádorů. Oprava: na ten fleece obklopující mou plíci, odborně zvaný „pohrudniční dutina“. Hledám toho, který za mnou přicházel každý den a  ptal se na Annu Kareninu. Ale doktor K mezi nimi není.

U  doktora L dneska došlo k  nějaké změně: usmívá se. Úsměv u něj vidím úplně poprvé.

„Mám dvě dobré zprávy. Zaprvé: přišly konečné výsledky z laboratoře a vaše kosti jsou skutečně čisté. Zadruhé: zno­ vu jsme prohlédli vaše snímky a  dospěli jsme k  závěru, že rakovina je pouze v  pohrudnici. To znamená, že nádory se omezují na torax a zatím nepronikly do pravé strany dutiny břišní. To píchání, které cítíte kolem jater, je jen vystřelující bolest. Což znamená, že existuje jistá pravděpodobnost šíře­ ní, ale nejde o diseminaci od orgánu k orgánu, a to by mohlo znamenat mnohem optimističtější prognózu.“

Ticho. Nechápu přesně, co zrovna řekl. Kosti, diseminace od orgánu k orgánu, torax? Ale mamka ze sebe vydává pro­ nikavý zvuk a začíná vzlykat. Pomalu mi dochází, že jsou to slzy radosti. Takže to je dobrá zpráva. Opravdu dobrá zpráva! Doktor L mi říká, že játra mám čistá – a už dřív jsem si dala dohromady, že rakovina v játrech obvykle znamená, že by si měl člověk vyhlídnout místečko na hřbitově.

Nemůžu si pomoct, musím se usmívat. Mamka mi mačká ruku.

„I tak půjde o dlouhou léčbu,“ pokračuje doktor L. „Naplá­ nujeme vám čtyřiapadesát týdnů chemoterapie. Pro začátek budete na léčbu chodit každý týden. Později to omezíme na každý třetí týden. Jakmile vám dokape tahle dávka, můžete jít na víkend domů. Uvidíme se v pondělí.“

Odchází, ale mamka dál vzlyká štěstím. Čtvrtek 17. února

Sedím na židli a v zrcadle pozoruji paní stojící za mnou. Cizí ruce se probírají tím, co mi zbylo z vlasů. Celé chumáče mi padají k nohám.

Kupování paruky pro mě není nové, nikdy mě ale ne­ napadlo, že si budu paruku kupovat pro sebe. Vloni pro­ šla stejným peklem máma kvůli rakovině prsu. Zůstaly mi jen nepříjemné vzpomínky na strašidelné hlavy manekýn, elektrické holicí strojky a  naprosto neosobní prodavačky. Máma vždycky nosila vlasy vyčesané nahoru. Teď jsou krát­ ké a tmavé, teprve jí začínají znovu dorůstat.

Koupila si paruku, světle oříškově hnědou, připomínající účes, s nímž se musela rozloučit. Nosila ji zřídka, radši si hla­ vu omotala šátkem. Nikdy jsem jí to sice neřekla, ale vždyc­ ky mi připadalo, že ta paruka působí na její hlavě nepřiro­ zeně. Podstoupila dvě operace, během nichž jí vyřízli tolik rakoviny, kolik jen šlo. Po operacích následovalo pět týdnů ozařování a potom chemoterapie ve stejné nemocnici, v níž

se teď léčím já. Bylo to strašidelné období pro nás pro všech­

ny. Výroky doktorů byly čím dál děsivější, od operace přes

ozařování až po chemoterapii. Poslední etapa byla nejhorší.

Chemoterapie a smrt se zdají být tak těsně vedle sebe.

Dneska ráno jsem po probuzení našla vlasy na polštáři.

Chomáče vlasů v kartáči.

Zoufalství ve výlevce. Stará dobrá Hanneke měla pravdu.

Tři týdny, na den přesně.

Vidím, jak plešatím, i když všem ostatním moje vlasy při­

padají stejné jako obvykle. Včera jsem si dokonce v  duchu

říkala, že vypadají pěkně a  lesknou se, přestože jsem svoje

jemné vlasy nikdy nijak zvlášť nemilovala. Zlehka skrz ně

projedu rukama a mezi prsty mi zůstane několik pramínků.

Dívám se na kartáč ležící na umyvadle, jako by to bylo zo­

sobněné zlo. Zlý ovšem není kartáč, zlé je zrcadlo. Vlasy teď

budou padat pořád dál, samy od sebe, ať už je budu kartáčo­

vat, nebo ne. Stovky pramínků najednou. Když se podívám

zblízka, vidím už lysá místa. Netrvá dlouho, než si člověk

uvědomí, že včerejšek patří dávné minulosti. Přišel čas po­

řídit si paruku.

Je to zvláštní, ale nevzpomínám si, že by mi ta sestra říka­

la, jak moc bude vypadávání vlasů bolet.

Obchod s parukami je v centrální nemocniční hale. Šikov­

né pro onkologické pacienty, kteří se tam mohou zastavit, hned

jak je odpojí od  kapačky. Vedle mě sedí mamka, Sis a  Anna­

bel. Všechny jsme zamlklé a necítíme se ve své kůži. Pak si

Annabel vyzkouší jednu z  paruk, a  napětí je pryč. Vypadá

směšně. Vyprskneme smíchy.

Vidím, jak prodavačka vyndává nějakou paruku z krabi­

ce. Buď pozitivní, Sophie! „Každý den mi jich vypadá spousta,“

říkám té ženě a pročesávám si vlasy. Podívá se na mě v zrca­

dle. Přinesla jsem nějaké svoje fotky, aby viděla, jaký účes


mám ráda. Jsou to ty, co fotil Martin před třemi týdny, když

jsem ještě měla hlavu plnou vlasů. Teď, když buňky mých

vlasů prohrávají svůj boj s chemikáliemi, se té dívce na ob­

rázcích podobám čím dál míň. Fotky leží na stole vedle kata­

logu paruk a vzorku blond vlasů s nádechem do žluta, který

se právě objevil. Třeba něco takového? Ani vzdáleně. Ve všech

těch účesech  vypadám jako transka, a když mi prodavačka

podá dlouhé tmavé háro, jasně před sebou vidím kytaristu

z Guns N’ Roses. Pro MTV to může fungovat, ale ne na mojí

hlavě. Je to k posrání, hotová katastrofa.

Dívám se na sestru, tmavé vlasy má stočené do drdolu. Vypadá krásně. Stejně jako já si vlasy radši vyčesává naho­ ru a dozadu, trochu neuspořádaně. Dívám se na Annabeliny husté černé vlasy, znovu na sestřiny lesknoucí se prameny, potom na mámin krátký účes a  zpátky na těch pár žalost­ ných chomáčů, co zbyly na mé lebce. Hlavou mi sviští uply­ nulé tři týdny, ale pořád ještě nedokážu tak úplně pochopit, jak jsem se ocitla tady.

Chci uniknout, ukrýt se za bezpečné stěny svého domo­ va. Nejen před touhle nemocí, ale taky před reakcemi okolí, které mi potvrzují všechno to, na co chci zapomenout. Sou­ sedi se soucitným výrazem v očích. Chlápek v potravinách, co mi nenápadně podstrčí do košíku lahvičku vitaminů. Ka­ marádi a jejich pevná objetí. Rodina plačící spolu se mnou. Lesknoucíma se očima se dívám do zrcadla a nechávám pro­ davačku hrabat se mi ve vlasech. Z mých plných rtů zůstá­ vá jen smutná rovná čárka přes obličej. Čím víc mě tahá za vlasy, tím tenčí jsou moje ústa a tím ztracenější si připadám. Vypadám jako kus hovna.

Nakonec žádná z paruk nevypadá, jak by měla, a já si vy­

bírám nepřirozenou vlasatou hlavu, která se mi ani trochu

nepodobá. Vypadá škaredě a svědí jako blázen.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist