načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Dívka, která spadla z nebe - Lukáš Novák; Simon Mawer

Dívka, která spadla z nebe
-15%
sleva

Kniha: Dívka, která spadla z nebe
Autor: ;

Marian Sutro je napůl Angličanka, napůl Francouzka. Ve třetím roce druhé světové války ji mimo jiné právě pro její perfektní znalost francouzštiny naverbuje francouzská sekce ... (celý popis)
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  359 Kč 305
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 340
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 332 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Girl who fell from the sky
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Lukáš Novák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788087497579
EAN: 9788087497579
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Marian Sutrová je dvacetiletá mladá žena, jejíž otec dlouhá léta působil jako diplomat především v zemích, kde byla jedním z nejfrekventovanějších jazyků francouzština. Marian se těchto misí také účastnila a díky přirozenému a mimořádnému nadání si brzy tuto řeč osvojila. V období druhé světové války, kdy nejdříve působila u ženských pomocných sborů, se však rozhodlo tento její talent využít velení britských zvláštních jednotek. Vyzvalo Marianu, zda se nechce podílet na jejich činnosti a plnit zvláštní úkol na území okupované Francie. Marian souhlasí, absolvuje náročný výcvik a po jeho ukončení je začleněna do výsadku, který je vyslán na pomoc francouzskému ilegálnímu odbojovému hnutí. Stěžejním bodem Marianina poslání je však snaha přemluvit k útěku na britské ostrovy významného vědce, odborníka z oblasti jaderného výzkumu. Marian poznala tohoto o deset let staršího muže ještě v dobách otcovy aktivní služby a poutala ji tehdy k němu křehká platonická láska. Po příletu na francouzskou půdu s ním Marion znovu naváže vztah, jehož průběh se již pochopitelně odehrává v jiných dimenzích, pak se však situace nečekaně zkomplikuje... Román renomovaného britského prozaika z období druhé světové války líčí příběh mladé ženy, která se zapojí do služeb zvláštních jednotek, jejímž velením je vyslána plnit zvláštní misi v okupované Francii.

Popis nakladatele

Marian Sutro je napůl Angličanka, napůl Francouzka. Ve třetím roce druhé světové války ji mimo jiné právě pro její perfektní znalost francouzštiny naverbuje francouzská sekce britských zvláštních jednotek a Marian se začne připravovat na výsadek v okupované Francii. Během náročného výcviku se naučí zacházet se zbraněmi, výbušninami a vysílačkami, snášet fyzickou zátěž i drsné metody výslechu, skákat padákem a pohybovat se v utajení v zemi, kde stejně nebezpeční jako okupanti mohou být kolaboranti nebo zdánliví spojenci. Její mise ve Francii má ale kromě podpory domácího odporu ještě jedno, velmi speciální poslání: přesvědčit mladého fyzika Clémenta, jehož výzkum by spojenci rádi využili v nevypsaném závodu o zkonstruování atomové bomby, aby opustil svou zemi a odletěl do Anglie. Skutečnost, že ji s Clémentem pojí citové pouto z dob společného dospívání, může Marian pomoci - anebo jí úkol hodně zkomplikovat.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Lukáš Novák; Simon Mawer - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Dívka, která spadla z nebe" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

simon

mawer

dívka,

která

spadla

z nebe

Copyright © Simon Mawer, 2012

Translation © Lukáš Novák, 2012

ISBN 978-80-87497-57-9

Anglie

I

„Co je to za uniformu?“ podivil se otec, když za nízavřel vstupní dveře.

Pokrčila rameny, položila kufry na zem a nechala se na přivítanou políbit. „Přeložili mě k F. A. N. Y.“

„Co to proboha je?“

„Dobrovolný oddíl první pomoci. Takový vojenský oddíl pro mladé slečinky, které nemají nic lepšího na práci. Aspoň se to o něm říká. Samé mladé dámy z lepší společnosti.“

„Takže ty budeš zdravotní sestra? Vždyť jsi říkala—“

„Nedělají jen první pomoc, ale i spoustu jiných věcí.“

„Spoustu jiných věcí? Já vůbec nechápu, o čem to mluvíš.“

„Tati, lepší nevědět.“

„A jaký byl výcvik?“

„Dřina, dřina a nic než dřina.“

Z kuchyně vyšla matka a vydechla štěstím ipřekvaením. „Miláčku, ty jsi strašně hubená!“

„Nejsem hubená, maman. Jsem ve formě.“

„A ta uniforma ti vůbec nepadne.“

„Prý ji přeložili k nějakému zdravotnickému oddílu,“ informoval ji otec.

„Zdravotnickému? No lékařské pomoci je přece vždycky zapotřebí. Jak bylo ve Skotsku? A co bude dál? Kam tě pošlou teď?“

Měla sto chutí jim to vyklopit. Šokovat je pravdou. Na parašutistický kurz, chtělo se jí říct. A potom výcvik B, ať už to znamenalo cokoliv, a pak do terénu. Místo toho jen pokrčila rameny. „Ještě mě čekají nějaká školení jinde, nevím přesně kde. Moc nám toho neříkají.“

„To je správné,“ pokyvoval otec jakožto ten, kdopodobným věcem rozumí.

„Máš tady dopis od Neda,“ vzpomněla si matka. „Toho si považuj, nám napíše jednou za uherský rok.“

Obálku otevřela teprve v soukromí svého pokoje. Dopis byl napsaný Nedovými charakteristickými klikyháky na zadní straně nějakého formuláře ministerstva zásobování, zřejmě popadl první list papíru, který mu přišel pod ruku. Pochopitelně byl velmi stručný. Kromě obvyklých pozdravů a zdvořilostí (doufám, že ti jde výcvik dobře...) tam stálo ještě „a tady je to, co jsem ti slíbil...“ a následovala adresa, pařížská adresa, Place de l’Estrapade v pátém okrsku. Numéro 2, appartement G. A jméno, Clément.

„Tak co píše Ned?“ vyzvídali rodiče, když sešla dolů na večeři.

„Nic moc,“ odbyla je strohou odpovědí. „ZnáteNeda. Viděli jste se s ním teď někdy?“

Neviděli. Na rodinný život ho moc neužilo. Počkala si, až se hovor stočí k jiným tématům – příbuzní,přátelé, válečné útrapy – než se odvážila položit otázku. „Co se vlastně stalo s Pelletierovými? Víte o nich něco?“ pronesla jen jakoby mimoděk, jako by na odpovědi ani nezáleželo. Otec samozřejmě věděl. Gustave Pelletier pracoval před válkou na francouzském ministerstvu zahraničí, pak ho dočasně přeložili do nějakéhoodboru Společnosti národů. Krátce před vypuknutím války ho povolali zpátky na quai d’Orsay, jenže se nedokázal shodnout s ministrem Bonnetem, a tak ho poslaliznovu do zahraničí. „Myslím, že pracoval jako velvyslanec v severní Africe, nebo něco takového. Pak rezignoval a připojil se ke Svobodným Francouzům, aspoň se to říká. Potom se ale dal k Darlanovi, což podle mě nebyl moc dobrý nápad. Myslím, že teď je v Alžíru. Třeba se tam potkáte...“

„Kdysi sis přece psala s Clémentem, ne?“ zeptala se matka. „Myslím, že do tebe byl trochu zamilovaný.“

Marian zrudla a v duchu se za to proklínala. „Občas mi napsal. Pamatujete, jak si rozuměli s Nedem? To bylo zvláštní, každý byl tak jiný.“

„Protiklady se často přitahují,“ poznamenala matka. „A navíc přece měli společné téma, ta svá studia.“

„Jo, ten jejich výzkum.“

„Všechny ty záležitosti kolem atomu. Já z toho nerozuměla jedinému slovu.“ Pak se hovor přesunul kjiným lidem a jiným tématům, k jejich bývalémudomovu v Ženevě, ke kosmopolitnímu světu, který se teď, když se všechna pozornost soustřeďovala na Británii, zdál na hony vzdálený.

Těch pár dnů volna se ve srovnání s frenetickouaktivitou, kterou bylo naplněno šest týdnů ve Skotsku, neuvěřitelně vleklo. Jednotvárný domácký životsestávající z front na potraviny, přídělů na všechno, četby novin a starostí o věci příští, kterým rozuměla jen zpola a které stejně nemohla nijak ovlivnit. Neměla vOxfordu žádné přátele. Pro Sutrovy bylo univerzitníměstečko, introvertní a zahleděné samo do sebe, jen dočasným útočištěm.

Jednoho večera, když si všichni tři četli v obývacím pokoji, zazvonil telefon. Matka byla začtená donějakého objemného francouzského románu, který si půjčila z univerzitní knihovny. Otec si marně lámal hlavu nad křížovkou v Timesech a pořád nemohl přijít naForgesovu prózu na devět. „Já to vezmu,“ řekla Marian azamířila do haly dříve, než se kdokoliv z rodičů vůbecvzpamatoval. Než zvedla sluchátko, zavřela za sebou dveře.

„Anne-Marie?“ ozvalo se na druhé straně. „C’est toi?“

Byl to Benoît. Benoît Bérard. Pamatovala si dokonce i jeho příjmení. „Zrovna jsem na tebe myslela,“ řekla a hned toho zalitovala. „Jak se máš? Co děláš?“

„Nic. Hrozně jsem se nudil, tak si říkám, zkusím un coup de bigo, třeba jsi doma.“

„Co to je, un coup de bigo?“

„Telefonát, to neznáš? Le bigophone. Ty neznášbigohone?“

Slyšela, jak na druhém konci dusí smích. „To sisvymyslel, to je blbost.“

„Bigo jsem si nevymyslel, to fakt existuje. Copakženevská smetánka to nepoužívá? Anglosasové zase říkají cinknu ti. Co děláš doma? To už tě z organizacevyhodili?“

„Ještě ne.“ Najednou pochopila, že tenhle kluk jejediný, s kým může otevřeně mluvit o tom, co se děje, že tenhle telefonický rozhovor, vedený šeptem, tak aby nikdo jiný nic nezaslechl, je jakési záchranné lano,skoro zpověď. „V pondělí nastupuju do parašutistického kurzu. Věřil bys tomu? Budu skákat z letadla.“

„Tam mě chtěli poslat před týdnem. Pak ale došlo ke změně plánu. Nejspíš se snaží vyšpekulovat takovou změnu plánu, díky které by se z téhle válkyvyvlíkli.“ Přešel do angličtiny s tím svým silným přízvukem: „Ržikám vám, chlapi, žé bohužél došlo ke změněplánu. Už, ehm, neválčímé s ’itlerem, teď, ehm, válčímé se Staliném.“

Tlumeně se rozesmála. „A co teď děláš?“

„Jsem na dalším z těch jejich podělaných kurzů. Jak nacpat trhavinu do chcíplé krysy, nebo něco takového. Jediné, co chci, je dostat se domů, a oni mě posílají z jednoho kurzu na druhý.“

„Třeba...“ nadechla se Marian.

„Třeba co?“

„Třeba bychom se mohli vidět.“

„Na to přece není čas. Leda v Londýně.“

„Možná.“

A pak se hovor přerušil, sluchátko v její dlaniohluchlo a ona si najednou připadala opuštěná.

V noci měla sen. Byl to jeden z těch padacích snů, které mívala v dětství, chvíli padala rychle, chvílizpomaleně, jako Alenka králičí norou. Padala a lidé sedívali. Všechny je znala, ale nikoho nepoznávala, to na tom snu bylo divné. Poznala jen rodiče. Také stáli mezi diváky. A toho Francouze, ano, byl tam Benoît. Smál se jí.

V neděli šla s matkou na mši do kostela svatéhoAloise na Woodstock Road. Kostel byl plný, jako by se řady katolíků během války rozrostly.

Ve dne tě nespálí slunce, zpívali, ani za noci měsíc.

Maman se po požehnání dlouze a soustředěněmodlila, a když konečně vstala a chystala se k odchodu, měla v očích slzy. „Modlila jsem se za tebe, aby tě Bůh ochraňoval,“ řekla, když vycházely z kostela. „Ať už budeš kdekoliv.“ II Parašutistický kurz uplynul v rychlém sledu dechberoucích zážitků. Učili se skákat a padat z třímetrové zdi, nacvičovali parakotouly, v postrojích se spouštěli z nosné konstrukce umístěné pod střechou hangáru, ztěžka dopadali z výšky na matrace a kokosovépodložky, stoupali vzhůru v ošuntělém balonu a padali k zemi z výšky sto padesáti metrů. Bylo v tom podobnéopojení, jaké znala z lyžování – stejné vzrušení z poddání se gravitaci, moment, kdy se srdce i dech jako byzastavily a člověk měl na zlomek vteřiny pocit, že umírá. Na konci týdne nastoupili, navlečeni do parašutistického

76

postroje, do stařičkého bombardéru Whitley a vzlétli

nad Tatton Park, kde se uvnitř trupu letadla seřadili,

aby se vzápětí vrhli do prázdna. „Jedu, jedu, jedu!“

pobízel je instruktor, tak jako trenér hecuje svésvěřen

ce, aby běželi rychleji, skočili výš nebo vrhli disk dál.

A ona vyskočila ven, vítr ji udeřil do tváře a na chvíli

zbavil dechu a její padací sen se stal skutečností, lidé

dole na zemi obraceli hlavy vzhůru k ní, vzdálený hlas

ji nabádal, aby držela nohy u sebe a pokrčila kolena,

a pak jí země vyšla vstříc a prudkým nárazem ji vezmě

ti zmuchlané látky srazila do trávy.

Po třech seskocích měl člověk právo na parašutis

tický odznak s padákem a křidýlky, ženám ale nebylo

dovoleno nosit ho na uniformě, protože by tozbyteč

ně vyvolávalo otázky. „Proč by to u nás mělo někoho

překvapit a u mužů ne?“ stěžovala si Marian, ale ni

kdo s ní nediskutoval. Ihned po slavnostním udělení

odznaků odvezli všechny účastníky kurzu na nádraží

v Ringway, kde nasedli na vlak do Londýna. Druhý den

měl v Beaulieu v hrabství Hampshire začít ten záhadný

výcvik B.

III

V Beaulieu nebylo od počátku nejmenších pochyb

o tom, co se po nich bude chtít: fungovalo tamvýcvi

kové středisko pro přípravu na život v utajení. Někdo

to v žertu pojmenoval špionská univerzita. Přidělili jí

krycí jméno, které měla od nynějška používat. Alice. To

sedí, řekla si Marian a vzpomněla si na CarrollovuAli

ce in Wonderland, Alenku v říši divů. Středisko sídlilo

v rozlehlém venkovském stavení, příhodně schovaném

uprostřed oblasti New Forest; ale všechno tam bylo

francouzské, veškerá komunikace včetně neformálních

hovorů se vedla ve francouzštině, francouzsky byly i veškeré studijní materiály. Jako by prošla zrcadlem a ocitla se na letním bytě v nějakém zapadlém a značně zchátralém château na francouzském venkově. Tenkromě ní obývala podivná směsice lidí, kteří věděli jen to, že o nich nikdo nemá nic vědět, a chápali, že ne vždy nutně musejí všechno chápat.

„Pamatujte si,“ kladl jim na srdce mladík trochupochybného vzhledu se stopami brilantiny v účesu, „jakákoliv drobnost, kterou se tu naučíte, vám můžejednoho dne zachránit život.“ Srdcový spodek, pomyslela si Marian. Teprve nedávno přijel z Francie a měl tak detailní informace o záludnostech každodenníhoživota, například tamějšího přídělového systému. „Francie už není tou zemí, kterou jste znali před válkou. Až tam přijedete, nenechte se zmást, nebude to návrat domů. Budete tam cizinci. Ať vás ani nenapadne nakráčet do kavárny a objednat si café au lait. Mlékopravděpodobně nebude. A kafe nebude zcela jistě. A až konečně dostanete to jediné, co mají, ať už jsou to praženébukvice nebo třeba cikorka, ne abyste se zkoušeli ptát po cukru. Cukr není. Je jenom sacharin. Kdybyste si řekli o cukr, nejspíš by začali špekulovat, kde jste poslední dva roky byli.“

Vštěpovali jim, jak se chovat v zemi, jejíž vrcholné představitele nenávidí a jejíž oficiální doktrínou opovrhují. Jak se ztratit v davu, jak splynout, jak vidět, ale nebýt viděn.

„Pour vivre heureux, vivons cachés,“ zdůrazňoval jim školitel. Abyste žili šťastně, žijte skrytě. Asi někohocitoval.

Vykládali jim o německých ozbrojených abezpečnostních složkách, o jejich uniformách, o jejich hodnostech a obvyklých způsobech. Co je Wehrmacht a co SS, jak se liší Sicherheitsdienst od Geheime Staatspolizei, popsali jim celou tu taxonomii okupace a teroru. „Ti z Abwehru nesnáší SD a naopak. Boj mezi nimi jeskoro tak brutální jako válka mezi námi a jimi.“

Vysvětlili jim, jak najmout lokální agenty, jakorganizovat schůzky, jak založit mrtvou schránku a najítkonspirační byt, jak uvažovat, jak přechytračit ty druhé. Čekaly je i praktické nácviky: jak někoho nenápadně sledovat a jak poznat, že se někdo přilepil na vás.Otvírat zamčené dveře, okna a zásuvky se učili od chlapíka s protáhlým krysím obličejem, který jediný mluvilanglicky a o kterém se proslýchalo, že si odkroutil dvanáct let ve Wormwood Scrubs.

„Pokud to byl tak mizerný zloděj, že se nechalchytit, tak jak nás může učit?“ rozčiloval se jeden ze studentů.

V dalším kurzu je zasvěcovali to tajů kódování abezdrátové telegrafie. Mladík s vystupujícím ohryzkem jim popsal složité fungování vysílačky B2 slovy, jimž nikdo nerozuměl, a pak strávili hodiny tím, že seučili, jak napsanou zprávu proměnit v nesrozumitelnou hatmatilku pomocí dvojité transpoziční šifry. Museli si vybrat báseň, kterou znali nazpaměť, a její slova pak použít k vytvoření šifrovacího klíče. Pokud radista na druhém konci věděl, jakou báseň zvolil ten, kdo vysílá, dokázal opačným procesem zprávu rozluštit. Marian si vybrala sonet od Elizabeth Barrett Browningové, který se naučila ve škole.

Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi.

S hloubkou i výší, kterých dosahuje

má duše...

Ta slova ji skoro rozplakala, ale sentimentální pocity

byly rychle rozptýleny lekcemi o tom, co dělat, když

člověk padne do zajetí, jak se chovat u výslechu, jak

odvádět pozornost vyšetřovatelů, jak přežít za situace,


79

kdy je člověk sám jen se svým strachem a nejistotou,

přesvědčený, že jeho situace je beznadějná. Lekce byly

velmi názorné. Občas vytáhli uprostřed noci někoho

ze studentů z postele, nacpali ho do auta a odvezli ho

někam, kde v holých celách bez nábytku čekalineznámí muži v uniformách SD, kteří ho hodiny vyslýchali,

oslepovali ho ostrým světlem a řvali na něj. Člověk tam

stál jen v nočním prádle a oni mu vyhrožovali násilím.

Vykládalo se, že občas vyšetřovatelé někoho dokonce

svlékli donaha, ale Marian a Marguerite, jediná další

žena v celém kurzu, se snažily vzájemně ujišťovat, že

jsou to jen povídačky. Ženu by určitě nesvlékli. Možná

se snažili, aby to působilo co nejpřesvědčivěji, ale takhle

daleko by přece určitě nezašli. Úplně klidné ale nebyly.

Marguerite působila jako typická Angličanka, byla to taková ta činorodá osůbka, ze které by byla výtečná hospodyně nebo vrchní zdravotní sestra. Jejífrancouzština ale byla bezchybná, měla bruselský akcent apoužívala i některé obraty typické pro Belgičany.

„Neznáš náhodou nějakou Yvette?“ zeptala se jíMarian. Byly jako vězeňkyně, které si vzájemně vyměňovaly útržky informací a fám, aniž věděly, co je šeptanda a co pravda.

„Myslíš taková ta divná ženská, co se vdala zaAngličana?“

„Jo, to by mohla být ona. Jmenuje se Coombesová.“

„Ta končila kurz v Thame, když já jsem tamnastupovala. Potkaly jsme se jen na chvíli, když došlo knějakým zmatkům s dopravou. Připadala mi pitomá.“

„Byly jsme spolu ve Skotsku. Snažila jsem se jítrochu pomoct.“

„Vážně? Pochybuju, že to k něčemu bylo.“ Milý Nede, psala Marian. Výcvik pokračuje. Je to bizarnější, než si dokážeš představit. Pokud to půjde tímhle tempem, tak než budu plně vycvičená, bude po válce. Zkoušela jsem tivolat, ale nedovolala jsem se. Možná dostanu pár dní volno... IV Kurz byl zakončen čtyřdenním projektem. „Projekt,“ oznámili jim pompézně, jako by se jednalo o křest ohněm, o iniciaci do tajných ritů nějakého náboženství. Marian dostala v rámci projektu za úkol vytvořit si vlastní falešnou identitu, odjet do Bristolu, najít si tam nějaké ubytování a splnit několik úkolů. Nejdřív se měla spojit s agentem, který tam působil. Jakmile se jí to podaří, měla za úkol vybrat si fiktivní spojky,založit mrtvé schránky a pokusit se o nábor lidí, kteří by jí mohli poskytnout informace o tamější letecké výrobě. Během téhle šarády, jak tomu Marian sama pro sebeříkala, bude jejím nepřítelem britská policie. Ta dostane avízo, že se v jejich oblasti pohybuje nepřátelský agent, a ona se měla policistům vyhýbat stejně úzkostlivě, jako by to byla francouzská milice nebo gestapo.

„Ale co když mě chytnou?“

„Držte se své krycí historky tak dlouho, jak jen to půjde. Pokud by to začalo být moc divoké—“

„Pěkně divoké je to už od začátku...“

„Žerty stranou, Sutrová. Během tohoto projektu se přiblížíte realitě ve Francii tak, jak to jen jde. Za pártýdnů to už bude naostro, pak už žádnou druhou šanci mít nebudete. Pokud se dostanete do neřešitelnýchproblémů s policií, trvejte na tom, aby zavolali na tohle číslo a ptali se po plukovníku Petersovi. Ten jim vysvětlí, že jste tajná agentka ve výcviku, a pak si pro vás přijede. To číslo je vaše propustka z vězení, tak si ho zapište za uši.“ A tak prošla dalším zrcadlem a byla z ní Alice Thurrocková, absolventka edinburské univerzity a učitelka

81

francouzštiny, vcelku nenápadná, nenalíčenáosmadva

cetiletá žena v botách bez podpatku, v beztvaré tvídové

sukni a s hnědými vlasy staženými do drdůlku. Brýle

s kostěnou obroučkou měla na nose nasazené nakřivo,

takže to vypadalo, jako by trochu šilhala. Až do roku

1940 žila v Paříži, do Británie se vrátila týden před tím,

než do města nad Seinou vpochodovali Němci. Pak se

dala k Ženským pomocným leteckým sborům, odkud ji

ale ze zdravotních důvodů propustili loni na jaře, takže

teď se snaží, aby se její život vrátil do vyjetých kolejí,

aby mohla dělat něco užitečného, když armáda už o ni

zájem nemá. Rodinu neměla. Oba rodiče zemřeli, otec

během epidemie španělské chřipky v roce 1918 a matka

před dvěma lety na rakovinu, takže vlastně nemělani

koho. Tedy až na bratra, ten ale sloužil v armádě amo

mentálně byl někde na Středním východě. Všechny svoje

věci včetně diplomu z univerzity, učitelského osvědčení

a doporučujících dopisů musela bohužel nechat vPaří

ži. Stihla si odvézt jen pár věcí, které pobrala.

Další dva dny strávila zvláštní hrou, v níž ulicepo

ničeného města byly šachovnicí a těch pár lidí, s nimiž

se setkala, hracími kameny. Kdo ale tu partii sledoval?

V knihkupectví se sešla s ošuntělým chlapíkem, který

pro ni měl zprávy, jež měla předat neexistujícímagen

tům. Vybírala byty, které připadaly v úvahu jako úkryty

pro bezdrátové vysílání, a místa pro mrtvé schránky.

V dívčí škole ve Filtonu, kde si sehnala práci jakosuplu

jící učitelka, si vybrala nepříliš bystrou tajemnici jako

spojku. Další spojkou byl trafikant na Queens Road.

Jedno celé odpoledne věnovala hledání vhodnýchmrt

vých schránek – uvolněný kámen na schodišti kaple

v Great George Street a pojistková skříň vedle kina na

Whiteladies Road – a bezpečných míst pro schůzky

s hypotetickými agenty. Netušila, jestli jí to ve skutečné

práci k něčemu bude, ale pro tu chvíli potlačila svůj

přirozený cynismus a hrála tu hru s plným zaujetím.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist