načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dívka, která spadla z nebe - Lukáš Novák; Simon Mawer

Kniha: Dívka, která spadla z nebe
Autor: ;

Marian Sutro je napůl Angličanka, napůl Francouzka. Ve třetím roce druhé světové války ji mimo jiné právě pro její perfektní znalost francouzštiny naverbuje francouzská sekce ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  305
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  359 Kč
15%
naše sleva
10,2
bo za nákup

hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4%hodnoceni - 78.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 340
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 332 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Girl who fell from the sky
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Lukáš Novák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788087497579
EAN: 9788087497579
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Marian Sutro je napůl Angličanka, napůl Francouzka. Ve třetím roce druhé světové války ji mimo jiné právě pro její perfektní znalost francouzštiny naverbuje francouzská sekce britských zvláštních jednotek a Marian se začne připravovat na výsadek v okupované Francii. Během náročného výcviku se naučí zacházet se zbraněmi, výbušninami a vysílačkami, snášet fyzickou zátěž i drsné metody výslechu, skákat padákem a pohybovat se v utajení v zemi, kde stejně nebezpeční jako okupanti mohou být kolaboranti nebo zdánliví spojenci. Její mise ve Francii má ale kromě podpory domácího odporu ještě jedno, velmi speciální poslání: přesvědčit mladého fyzika Clémenta, jehož výzkum by spojenci rádi využili v nevypsaném závodu o zkonstruování atomové bomby, aby opustil svou zemi a odletěl do Anglie. Skutečnost, že ji s Clémentem pojí citové pouto z dob společného dospívání, může Marian pomoci - anebo jí úkol hodně zkomplikovat.

Kniha je zařazena v kategoriích
Lukáš Novák; Simon Mawer - další tituly autora:
Mendelův trpaslík Mendelův trpaslík
Novák, Lukáš; Mawer, Simon
Cena: 288 Kč
Úvod do logiky aristotelské tradice Úvod do logiky aristotelské tradice
Dvořák, Petr; Novák, Lukáš
Cena: 213 Kč
Skleněný pokoj - nové vydání Skleněný pokoj
Novák, Lukáš; Mawer, Simon
Cena: 322 Kč
Skleněný pokoj (paperback) Skleněný pokoj (paperback)
Novák, Lukáš; Mawer, Simon
Cena: 220 Kč
Sbírání umění: vášeň, investice a mnohem víc Sbírání umění: vášeň, investice a mnohem víc
Wagner, Ethan Westreich; Novák, Lukáš; Wagner, Thea Westreich
Cena: 424 Kč
Pluralita tradic : od antiky po novověk -- Studia Neoaristotelica, supplementum II Pluralita tradic : od antiky po novověk
Heider, Daniel; Novák, Lukáš; Samohýl, Jan
Cena: 133 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Dívka, která spadla z nebe" mají také často zájem o tyto tituly:
Sněhulák Sněhulák
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 315 Kč
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
Jonasson, Jonas
Cena: 279 Kč
Děti chovatelů slonů Děti chovatelů slonů
Hoeg, Peter
Cena: 318 Kč
Pád Pád
Hanzlík, Filip; Mawer, Simon
Cena: 330 Kč
Včelička Včelička
Cleave, Chris
Cena: 254 Kč
Přízrak Přízrak
Nesbo, Jo; Krištůfková, Kateřina
Cena: 339 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

simon
mawer
dívka ,
která
spadla
z nebe





Copyright © Simon Mawer, 2012
Translation © Lukáš Novák, 2012
ISBN 978-80-87497-57-9





71
Anglie
I
„Co je to za uniformu?“ podivil se otec, když za ní za -
vřel vstupní dveře.
Pokrčila rameny, položila kufry na zem a nechala se
na přivítanou políbit. „Přeložili mě k F. A. N. Y.“
„Co to proboha je?“
„Dobrovolný oddíl první pomoci. Takový vojenský
oddíl pro mladé slečinky, které nemají nic lepšího na
práci. Aspoň se to o něm říká. Samé mladé dámy z lepší
společnosti.“
„Takže ty budeš zdravotní sestra? Vždyť jsi říkala—“
„Nedělají jen první pomoc, ale i spoustu jiných věcí.“
„Spoustu jiných věcí? Já vůbec nechápu, o čem to
mluvíš.“
„Tati, lepší nevědět.“
„A jaký byl výcvik?“
„Dřina, dřina a nic než dřina.“
Z kuchyně vyšla matka a vydechla štěstím i
překvapením. „Miláčku, ty jsi strašně hubená!“
„Nejsem hubená, maman. Jsem ve formě.“
„A ta uniforma ti vůbec nepadne.“
„Prý ji přeložili k nějakému zdravotnickému
oddílu,“ informoval ji otec.
„Zdravotnickému? No lékařské pomoci je přece
vždycky zapotřebí. Jak bylo ve Skotsku? A co bude
dál? Kam tě pošlou teď?“
Měla sto chutí jim to vyklopit. Šokovat je
pravdou. Na parašutistický kurz, chtělo se jí říct. A potom





72
výcvik B, ať už to znamenalo cokoliv, a pak do terénu.
Místo toho jen pokrčila rameny. „Ještě mě čekají
nějaká školení jinde, nevím přesně kde. Moc nám toho
neříkají.“
„To je správné,“ pokyvoval otec jakožto ten, kdo
podobným věcem rozumí.
„Máš tady dopis od Neda,“ vzpomněla si matka.
„Toho si považuj, nám napíše jednou za uherský rok.“
Obálku otevřela teprve v soukromí svého pokoje.
Dopis byl napsaný Nedovými charakteristickými
klikyháky na zadní straně nějakého formuláře
ministerstva zásobování, zřejmě popadl první list papíru, který
mu přišel pod ruku. Pochopitelně byl velmi stručný.
Kromě obvyklých pozdravů a zdvořilostí (doufám, že ti
jde výcvik dobře...) tam stálo ještě „a tady je to, co jsem ti
slíbil...“ a následovala adresa, pařížská adresa, Place de
l’Estrapade v pátém okrsku. Numéro 2, appartement G.
A jméno, Clément.
„Tak co píše Ned?“ vyzvídali rodiče, když sešla dolů
na večeři.
„Nic moc,“ odbyla je strohou odpovědí. „Znáte
Neda. Viděli jste se s ním teď někdy?“
Neviděli. Na rodinný život ho moc neužilo. Počkala
si, až se hovor stočí k jiným tématům – příbuzní,
přátelé, válečné útrapy – než se odvážila položit otázku.
„Co se vlastně stalo s Pelletierovými? Víte o nich něco?“
pronesla jen jakoby mimoděk, jako by na odpovědi ani
nezáleželo. Otec samozřejmě věděl. Gustave Pelletier
pracoval před válkou na francouzském ministerstvu
zahraničí, pak ho dočasně přeložili do nějakého
odboru Společnosti národů. Krátce před vypuknutím války
ho povolali zpátky na quai d’Orsay, jenže se nedokázal
shodnout s ministrem Bonnetem, a tak ho poslali
znovu do zahraničí. „Myslím, že pracoval jako velvyslanec
v severní Africe, nebo něco takového. Pak rezignoval





73
a připojil se ke Svobodným Francouzům, aspoň se to
říká. Potom se ale dal k Darlanovi, což podle mě nebyl
moc dobrý nápad. Myslím, že teď je v Alžíru. Třeba se
tam potkáte...“
„Kdysi sis přece psala s Clémentem, ne?“ zeptala se
matka. „Myslím, že do tebe byl trochu zamilovaný.“
Marian zrudla a v duchu se za to proklínala.
„Občas mi napsal. Pamatujete, jak si rozuměli s Nedem? To
bylo zvláštní, každý byl tak jiný.“
„Protiklady se často přitahují,“ poznamenala matka.
„A navíc přece měli společné téma, ta svá studia.“
„Jo, ten jejich výzkum.“
„Všechny ty záležitosti kolem atomu. Já z toho
nerozuměla jedinému slovu.“ Pak se hovor přesunul k
jiným lidem a jiným tématům, k jejich bývalému
domovu v Ženevě, ke kosmopolitnímu světu, který se teď,
když se všechna pozornost soustřeďovala na Británii,
zdál na hony vzdálený.
Těch pár dnů volna se ve srovnání s frenetickou
aktivitou, kterou bylo naplněno šest týdnů ve Skotsku,
neuvěřitelně vleklo. Jednotvárný domácký život
sestávající z front na potraviny, přídělů na všechno, četby
novin a starostí o věci příští, kterým rozuměla jen zpola
a které stejně nemohla nijak ovlivnit. Neměla v
Oxfordu žádné přátele. Pro Sutrovy bylo univerzitní
městečko, introvertní a zahleděné samo do sebe, jen
dočasným útočištěm.
Jednoho večera, když si všichni tři četli v obývacím
pokoji, zazvonil telefon. Matka byla začtená do
nějakého objemného francouzského románu, který si půjčila
z univerzitní knihovny. Otec si marně lámal hlavu nad
křížovkou v Timesech a pořád nemohl přijít na
Forgesovu prózu na devět. „Já to vezmu,“ řekla Marian a
zamířila do haly dříve, než se kdokoliv z rodičů vůbec
vzpamatoval. Než zvedla sluchátko, zavřela za sebou dveře.





74
„Anne-Marie?“ ozvalo se na druhé straně. „ C’est toi?“
Byl to Benoît. Benoît Bérard. Pamatovala si dokonce
i jeho příjmení. „Zrovna jsem na tebe myslela,“ řekla
a hned toho zalitovala. „Jak se máš? Co děláš?“
„Nic. Hrozně jsem se nudil, tak si říkám, zkusím un
coup de bigo, třeba jsi doma.“
„Co to je, un coup de bigo?“
„Telefonát, to neznáš? Le bigophone. Ty neznáš
bigophone?“
Slyšela, jak na druhém konci dusí smích. „To sis vy -
myslel, to je blbost.“
„Bigo jsem si nevymyslel, to fakt existuje. Copak
ženevská smetánka to nepoužívá? Anglosasové zase říkají
cinknu ti. Co děláš doma? To už tě z organizace
vyhodili?“
„Ještě ne.“ Najednou pochopila, že tenhle kluk je
jediný, s kým může otevřeně mluvit o tom, co se děje,
že tenhle telefonický rozhovor, vedený šeptem, tak aby
nikdo jiný nic nezaslechl, je jakési záchranné lano,
skoro zpověď. „V pondělí nastupuju do parašutistického
kurzu. Věřil bys tomu? Budu skákat z letadla.“
„Tam mě chtěli poslat před týdnem. Pak ale došlo
ke změně plánu. Nejspíš se snaží vyšpekulovat
takovou změnu plánu, díky které by se z téhle války
vyvlíkli.“ Přešel do angličtiny s tím svým silným přízvukem:
„Ržikám vám, chlapi, žé bohužél došlo ke změně
plánu. Už, ehm, neválčímé s ’itlerem, teď, ehm, válčímé se
Staliném.“
Tlumeně se rozesmála. „A co teď děláš?“
„Jsem na dalším z těch jejich podělaných kurzů. Jak
nacpat trhavinu do chcíplé krysy, nebo něco takového.
Jediné, co chci, je dostat se domů, a oni mě posílají
z jednoho kurzu na druhý.“
„Třeba...“ nadechla se Marian.
„Třeba co?“





75
„Třeba bychom se mohli vidět.“
„Na to přece není čas. Leda v Londýně.“
„Možná.“
A pak se hovor přerušil, sluchátko v její dlani
ohluchlo a ona si najednou připadala opuštěná.
V noci měla sen. Byl to jeden z těch padacích snů,
které mívala v dětství, chvíli padala rychle, chvíli
zpomaleně, jako Alenka králičí norou. Padala a lidé se
dívali. Všechny je znala, ale nikoho nepoznávala, to na
tom snu bylo divné. Poznala jen rodiče. Také stáli mezi
diváky. A toho Francouze, ano, byl tam Benoît. Smál
se jí.
V neděli šla s matkou na mši do kostela svatého
Aloise na Woodstock Road. Kostel byl plný, jako by se řady
katolíků během války rozrostly.
Ve dne tě nespálí slunce, zpívali, ani za noci měsíc.
Maman se po požehnání dlouze a soustředěně
modlila, a když konečně vstala a chystala se k odchodu,
měla v očích slzy. „Modlila jsem se za tebe, aby tě Bůh
ochraňoval,“ řekla, když vycházely z kostela. „Ať už
budeš kdekoliv.“
II
Parašutistický kurz uplynul v rychlém sledu
dechberoucích zážitků. Učili se skákat a padat z třímetrové
zdi, nacvičovali parakotouly, v postrojích se spouštěli
z nosné konstrukce umístěné pod střechou hangáru,
ztěžka dopadali z výšky na matrace a kokosové
podložky, stoupali vzhůru v ošuntělém balonu a padali k zemi
z výšky sto padesáti metrů. Bylo v tom podobné
opojení, jaké znala z lyžování – stejné vzrušení z poddání se
gravitaci, moment, kdy se srdce i dech jako by
zastavily a člověk měl na zlomek vteřiny pocit, že umírá. Na
konci týdne nastoupili, navlečeni do parašutistického





76
postroje, do stařičkého bombardéru Whitley a vzlétli
nad Tatton Park, kde se uvnitř trupu letadla seřadili,
aby se vzápětí vrhli do prázdna. „Jedu, jedu, jedu!“
pobízel je instruktor, tak jako trenér hecuje své
svěřence, aby běželi rychleji, skočili výš nebo vrhli disk dál.
A ona vyskočila ven, vítr ji udeřil do tváře a na chvíli
zbavil dechu a její padací sen se stal skutečností, lidé
dole na zemi obraceli hlavy vzhůru k ní, vzdálený hlas
ji nabádal, aby držela nohy u sebe a pokrčila kolena,
a pak jí země vyšla vstříc a prudkým nárazem ji ve
změti zmuchlané látky srazila do trávy.
Po třech seskocích měl člověk právo na
parašutistický odznak s padákem a křidýlky, ženám ale nebylo
dovoleno nosit ho na uniformě, protože by to
zbytečně vyvolávalo otázky. „Proč by to u nás mělo někoho
překvapit a u mužů ne?“ stěžovala si Marian, ale
nikdo s ní nediskutoval. Ihned po slavnostním udělení
odznaků odvezli všechny účastníky kurzu na nádraží
v Ringway, kde nasedli na vlak do Londýna. Druhý den
měl v Beaulieu v hrabství Hampshire začít ten záhadný
výcvik B.
III
V Beaulieu nebylo od počátku nejmenších pochyb
o tom, co se po nich bude chtít: fungovalo tam
výcvikové středisko pro přípravu na život v utajení. Někdo
to v žertu pojmenoval špionská univerzita. Přidělili jí
krycí jméno, které měla od nynějška používat. Alice. To
sedí, řekla si Marian a vzpomněla si na Carrollovu
Alice in Wonderland, Alenku v říši divů. Středisko sídlilo
v rozlehlém venkovském stavení, příhodně schovaném
uprostřed oblasti New Forest; ale všechno tam bylo
francouzské, veškerá komunikace včetně neformálních
hovorů se vedla ve francouzštině, francouzsky byly





77
i veškeré studijní materiály. Jako by prošla zrcadlem
a ocitla se na letním bytě v nějakém zapadlém a značně
zchátralém château na francouzském venkově. Ten
kromě ní obývala podivná směsice lidí, kteří věděli jen to,
že o nich nikdo nemá nic vědět, a chápali, že ne vždy
nutně musejí všechno chápat.
„Pamatujte si,“ kladl jim na srdce mladík trochu
pochybného vzhledu se stopami brilantiny v účesu,
„jakákoliv drobnost, kterou se tu naučíte, vám může
jednoho dne zachránit život.“ Srdcový spodek, pomyslela
si Marian. Teprve nedávno přijel z Francie a měl tak
detailní informace o záludnostech každodenního
života, například tamějšího přídělového systému. „Francie
už není tou zemí, kterou jste znali před válkou. Až tam
přijedete, nenechte se zmást, nebude to návrat domů.
Budete tam cizinci. Ať vás ani nenapadne nakráčet do
kavárny a objednat si café au lait. Mléko
pravděpodobně nebude. A kafe nebude zcela jistě. A až konečně
dostanete to jediné, co mají, ať už jsou to pražené
bukvice nebo třeba cikorka, ne abyste se zkoušeli ptát po
cukru. Cukr není. Je jenom sacharin. Kdybyste si řekli
o cukr, nejspíš by začali špekulovat, kde jste poslední
dva roky byli.“
Vštěpovali jim, jak se chovat v zemi, jejíž vrcholné
představitele nenávidí a jejíž oficiální doktrínou
opovrhují. Jak se ztratit v davu, jak splynout, jak vidět, ale
nebýt viděn.
„Pour vivre heureux, vivons cachés,“ zdůrazňoval jim
školitel. Abyste žili šťastně, žijte skrytě. Asi někoho
citoval.
Vykládali jim o německých ozbrojených a
bezpečnostních složkách, o jejich uniformách, o jejich
hodnostech a obvyklých způsobech. Co je Wehrmacht a co
SS, jak se liší Sicherheitsdienst od Geheime Staatspolizei,
popsali jim celou tu taxonomii okupace a teroru. „Ti





78
z Abwehru nesnáší SD a naopak. Boj mezi nimi je
skoro tak brutální jako válka mezi námi a jimi.“
Vysvětlili jim, jak najmout lokální agenty, jak
organizovat schůzky, jak založit mrtvou schránku a najít
konspirační byt, jak uvažovat, jak přechytračit ty druhé.
Čekaly je i praktické nácviky: jak někoho nenápadně
sledovat a jak poznat, že se někdo přilepil na vás.
Otvírat zamčené dveře, okna a zásuvky se učili od chlapíka
s protáhlým krysím obličejem, který jediný mluvil
anglicky a o kterém se proslýchalo, že si odkroutil dvanáct
let ve Wormwood Scrubs.
„Pokud to byl tak mizerný zloděj, že se nechal
chytit, tak jak nás může učit?“ rozčiloval se jeden ze
studentů.
V dalším kurzu je zasvěcovali to tajů kódování a
bezdrátové telegrafie. Mladík s vystupujícím ohryzkem
jim popsal složité fungování vysílačky B2 slovy, jimž
nikdo nerozuměl, a pak strávili hodiny tím, že se
učili, jak napsanou zprávu proměnit v nesrozumitelnou
hatmatilku pomocí dvojité transpoziční šifry. Museli
si vybrat báseň, kterou znali nazpaměť, a její slova pak
použít k vytvoření šifrovacího klíče. Pokud radista na
druhém konci věděl, jakou báseň zvolil ten, kdo vysílá,
dokázal opačným procesem zprávu rozluštit. Marian
si vybrala sonet od Elizabeth Barrett Browningové,
který se naučila ve škole.
Jak miluji tě? Řeknu ti, jak asi.
S hloubkou i výší, kterých dosahuje
má duše...
Ta slova ji skoro rozplakala, ale sentimentální pocity
byly rychle rozptýleny lekcemi o tom, co dělat, když
člověk padne do zajetí, jak se chovat u výslechu, jak
odvádět pozornost vyšetřovatelů, jak přežít za situace,





79
kdy je člověk sám jen se svým strachem a nejistotou,
přesvědčený, že jeho situace je beznadějná. Lekce byly
velmi názorné. Občas vytáhli uprostřed noci někoho
ze studentů z postele, nacpali ho do auta a odvezli ho
někam, kde v holých celách bez nábytku čekali
neznámí muži v uniformách SD, kteří ho hodiny vyslýchali,
oslepovali ho ostrým světlem a řvali na něj. Člověk tam
stál jen v nočním prádle a oni mu vyhrožovali násilím.
Vykládalo se, že občas vyšetřovatelé někoho dokonce
svlékli donaha, ale Marian a Marguerite, jediná další
žena v celém kurzu, se snažily vzájemně ujišťovat, že
jsou to jen povídačky. Ženu by určitě nesvlékli. Možná
se snažili, aby to působilo co nejpřesvědčivěji, ale takhle
daleko by přece určitě nezašli. Úplně klidné ale nebyly.
Marguerite působila jako typická Angličanka, byla
to taková ta činorodá osůbka, ze které by byla výtečná
hospodyně nebo vrchní zdravotní sestra. Její
francouzština ale byla bezchybná, měla bruselský akcent a
používala i některé obraty typické pro Belgičany.
„Neznáš náhodou nějakou Yvette?“ zeptala se jí
Marian. Byly jako vězeňkyně, které si vzájemně
vyměňovaly útržky informací a fám, aniž věděly, co je šeptanda
a co pravda.
„Myslíš taková ta divná ženská, co se vdala za
Angličana?“
„Jo, to by mohla být ona. Jmenuje se Coombesová.“
„Ta končila kurz v Thame, když já jsem tam
nastupovala. Potkaly jsme se jen na chvíli, když došlo k
nějakým zmatkům s dopravou. Připadala mi pitomá.“
„Byly jsme spolu ve Skotsku. Snažila jsem se jí
trochu pomoct.“
„Vážně? Pochybuju, že to k něčemu bylo.“
Milý Nede, psala Marian. Výcvik pokračuje. Je to bizarnější,
než si dokážeš představit. Pokud to půjde tímhle tempem, tak





80
než budu plně vycvičená, bude po válce. Zkoušela jsem ti vo -
lat, ale nedovolala jsem se. Možná dostanu pár dní volno...
IV
Kurz byl zakončen čtyřdenním projektem. „Projekt,“
oznámili jim pompézně, jako by se jednalo o křest
ohněm, o iniciaci do tajných ritů nějakého
náboženství. Marian dostala v rámci projektu za úkol vytvořit
si vlastní falešnou identitu, odjet do Bristolu, najít si
tam nějaké ubytování a splnit několik úkolů. Nejdřív
se měla spojit s agentem, který tam působil. Jakmile se
jí to podaří, měla za úkol vybrat si fiktivní spojky,
založit mrtvé schránky a pokusit se o nábor lidí, kteří by jí
mohli poskytnout informace o tamější letecké výrobě.
Během téhle šarády, jak tomu Marian sama pro sebe
říkala, bude jejím nepřítelem britská policie. Ta dostane
avízo, že se v jejich oblasti pohybuje nepřátelský agent,
a ona se měla policistům vyhýbat stejně úzkostlivě, jako
by to byla francouzská milice nebo gestapo.
„Ale co když mě chytnou?“
„Držte se své krycí historky tak dlouho, jak jen to
půjde. Pokud by to začalo být moc divoké—“
„Pěkně divoké je to už od začátku...“
„Žerty stranou, Sutrová. Během tohoto projektu se
přiblížíte realitě ve Francii tak, jak to jen jde. Za pár týd -
nů to už bude naostro, pak už žádnou druhou šanci mít
nebudete. Pokud se dostanete do neřešitelných
problémů s policií, trvejte na tom, aby zavolali na tohle číslo
a ptali se po plukovníku Petersovi. Ten jim vysvětlí, že
jste tajná agentka ve výcviku, a pak si pro vás přijede.
To číslo je vaše propustka z vězení, tak si ho zapište za
uši.“
A tak prošla dalším zrcadlem a byla z ní Alice
Thurrocková, absolventka edinburské univerzity a učitelka





81
francouzštiny, vcelku nenápadná, nenalíčená osmadva -
cetiletá žena v botách bez podpatku, v beztvaré tvídové
sukni a s hnědými vlasy staženými do drdůlku. Brýle
s kostěnou obroučkou měla na nose nasazené nakřivo,
takže to vypadalo, jako by trochu šilhala. Až do roku
1940 žila v Paříži, do Británie se vrátila týden před tím,
než do města nad Seinou vpochodovali Němci. Pak se
dala k Ženským pomocným leteckým sborům, odkud ji
ale ze zdravotních důvodů propustili loni na jaře, takže
teď se snaží, aby se její život vrátil do vyjetých kolejí,
aby mohla dělat něco užitečného, když armáda už o ni
zájem nemá. Rodinu neměla. Oba rodiče zemřeli, otec
během epidemie španělské chřipky v roce 1918 a matka
před dvěma lety na rakovinu, takže vlastně neměla
nikoho. Tedy až na bratra, ten ale sloužil v armádě a
momentálně byl někde na Středním východě. Všechny svoje
věci včetně diplomu z univerzity, učitelského osvědčení
a doporučujících dopisů musela bohužel nechat v
Paříži. Stihla si odvézt jen pár věcí, které pobrala.
Další dva dny strávila zvláštní hrou, v níž ulice
poničeného města byly šachovnicí a těch pár lidí, s nimiž
se setkala, hracími kameny. Kdo ale tu partii sledoval?
V knihkupectví se sešla s ošuntělým chlapíkem, který
pro ni měl zprávy, jež měla předat neexistujícím
agentům. Vybírala byty, které připadaly v úvahu jako úkryty
pro bezdrátové vysílání, a místa pro mrtvé schránky.
V dívčí škole ve Filtonu, kde si sehnala práci jako
suplující učitelka, si vybrala nepříliš bystrou tajemnici jako
spojku. Další spojkou byl trafikant na Queens Road.
Jedno celé odpoledne věnovala hledání vhodných
mrtvých schránek – uvolněný kámen na schodišti kaple
v Great George Street a pojistková skříň vedle kina na
Whiteladies Road – a bezpečných míst pro schůzky
s hypotetickými agenty. Netušila, jestli jí to ve skutečné
práci k něčemu bude, ale pro tu chvíli potlačila svůj
přirozený cynismus a hrála tu hru s plným zaujetím.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.