načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dívka, která nesměla mít sny - Barbora Walterová-Benešová

Dívka, která nesměla mít sny

Elektronická kniha: Dívka, která nesměla mít sny
Autor:

Příběh dívky, která se narodila v zemi, kde žena nemá mít vlastní sny a nemá příliš možností. V zemi, jejíž zvyky jsou nám, Evropanům, úplně cizí. Dívky, která se rozhodla ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brána
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 340
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-3754-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dramatický příběh keňské dívky Kehko, která se dokázala vzepřít kmenovým zvykům, ale zaplatila za to vysokou cenu. Česká lékařka Barbora se vrací do milované Keni v doprovodu svých synů mediků v rámci programu Lékaři bez hranic. Pro čerstvé doktory je setkání s primitivními poměry šokující a když se nachomýtnou k tradičnímu rituálu obřezávání dívek, jeden ze synů podlehne okamžitému popudu a v poslední chvíli dívku zachrání. Musí ovšem přeplatit domluveného ženicha (místního bojovníka) a navíc s dívkou, sotva 15ti letou, uzavřít sňatek. Pro bezpečí sebe i své ženy co nejrychleji opouští Keňu a dítě divočiny přiváží do zasněžené Prahy... Kehko, vytržená ze svého prostředí, se musí naučit nejen fungovat v pro ni naprosto nepochopitelné civilizaci, ale porozumět i zcela odlišným vztahům mezi muži a ženami. Protože podle našich zákonů je dívka ještě nezletilá a sňatek musí povolit soud, vracejí se na čas oba "manželé" zpátky do Keni. Uražený bojovník, který si Kehko vyhlédl, chystá krutou pomstu. Příběh plný bolesti, utrpení, ale i lásky, která nakonec vše v dobré obrátí.

Popis nakladatele

Příběh dívky, která se narodila v zemi, kde žena nemá mít vlastní sny a nemá příliš možností. V zemi, jejíž zvyky jsou nám, Evropanům, úplně cizí. Dívky, která se rozhodla žít jinak a v jiném světě, než jí bylo původně předurčeno. Román plný bolesti, utrpení, ale i lásky a naděje.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Barbora Walterová Benešová, 2015

© Nakladatelství BRÁNA, 2015

ISBN 978-80-7243-754-2


Tento příběh věnuji svému muži,

který mě naučil žít v tomto světě,

naučil mě být matkou,

odhodlanou ve všech směrech.

Věnuji ho muži, který mi ukázal,

jak se skutečně muž má chovat

ke své manželce...


DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

7

P

Do míst, kde končí civilizace a začíná skutečná pří roda, láká

rudočerný kmen Hamarů. Národn í park le žící na východním

břehu řeky Omo se rozkládá na ploše 2162 kilometrů čtve

rečních. Žij í zde různ é kmeny, z nichž nejzajímavější jsou

Mursiové, Banové, Hamaři nebo Bodyové. Krajina jetrav

nat á savana, která poskytuje útočiště š estapadesáti druhům

savců. Za nejkrásnější africk é ž eny jsou považovány právě

Hamarky z Etiopie a samého severu Keni. Rudě mazan édív

ky přitahuj í pohledy nenasytných turistů. Hamarové ž ij í vní

žinách Velkého afrického p ří kopu. Hamarů je asi pětadvacet

tisíc, všichni se těsnaj í v doln í čá sti řeky Omo. Hamaři jsou

nomádi, nebo-li pastevci, a jejich rodným jazykem jeomo

tic, kromě těch na severu Keni, ti mluví výhradn ě svahilsky.

A stejně jako ostatní africk é kmeny, nebo jako my běloši, si

dávaj í záležet na svém vzhledu. Běžný den za číná ránovy

hnáním dobytka na pastvu, potom zalehnou do stínu a čekají,

až slunce přestane pálit. Život je tu primitivní, ale přece jen

jsou vidět podstatné rozdíly s ostatními domorodci – hlavně

díky kontaktu s bílými turisty. Stále víc a víc sepřizpůsobu

jí Evropanům. Hamarské děti jsou zapojeny do každodenní

práce. Napří klad dojení krav je úkolem chlapců. Na čerstvě

nadojené mléko se používá kalab áš , kter ý místn í nazýva

jí „ dola“. Ženy se starají o domácnost a připravuj í pro své

muže kávu. Když ji uva ří , nejprve ji předaj í hlav ě rodiny. Ten


BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

8

se napije a pak trošku vyprskne do čty ř stran jako požehnání

pro celou rodinu. Povinností mu žů je postarat se o dobytek.

V ch ýš i se va ří káva nebo tela, což je tradiční kukuřičný alkoholický nápoj.

Jejich rituály jsou zvláštní, pro Evropana někdynepochoitelné a značně děsivé. Přesto mají i svůj půvab. Studovat jejich zvyky a nechat se na chvíli vztáhnout do jejich stylu života je naprosto uchvacující. Pokud se ovšem nestanete jejich přímou součastí. To se potom váš život může rovnat tragickému hororu.

Hamaři, kte ří obývaj í ú zem í kolem řeky Kizo, mají vobdob í sucha napilno – musej í ze dna řeky pracně dolovat vodu pro dobytek. Život je tu stále drsn ý stejn ě jako před tisíci lety, ale i sem civilizace chvátá. A skutečně mílovými kroky.

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

9

1.

Všude kolem bylo ticho, nad vyprahlou krajinou pomalu

zapadalo slunce za obzor. Kraj nerušila žádná projíždějící

auta, hukot přeplněných ulic, ani pouliční lampy. To ticho

a ta černá tma jsou skutečným pohlazením na dušiměst

ského člověka. Pod několika vysokými baobaby, uprostřed

nehostinné pouště, stála vesnička s několika kraly, každý

kral měl kruhový dvůr a kolem dokola několik maňat, chýší

stavěných z větví, hnoje a hlíny. Pro všechny místní lidi to

byl skutečný domov. Takový dvůr, neboli kral, patřil celé

rodině, například manželovi a jeho manželkám. Otecne

měl svou vlastní maňatu, stěhoval se podle své libosti, do

jakékoli maňaty na svém dvoře. Každá manželka se svými

dětmi má svoji chýši. Jsou jak oddělené rodiny sodlišný

mi domovy. Spolumanželky si mají navzájem pomáhat, jak

v domácnosti, tak s výchovou dětí. Mají se jedna druhou

připravovat pro jejich společného manžela. Mají být jako

jedno tělo a bojovat jedna za druhou. Realita je ovšemtro

chu jiná, ženská rivalita v boji o jednoho jediného muže se

pochopitelně projevuje i tady v poušti. Není to vlivemcivi

lizace, ale ženských hormonů a ženského smýšlení. Nikdo

se nechce dělit o svého milovaného, to platí po celém světě.

U nás se tomu říká nevěra, tam je to povinností a žena proti

tomu nesmí bojovat. Mělo by se za to, že je neposlušná, a to

pak manželce začnou skutečná muka v domácím prostředí.

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

10

Hned na první pohled je poznat kolik má který mužmanželek. Muž sám si vybírá, která manželka jej ubytuje na noc. Sám se rozhoduje, která mu uvaří telu, nebo která ho potěší. O dětech nerozhoduje, to je volba matky přírody. Ale vzhledem k tomu, že jedinou místní antikoncepcí je již probíhající těhotenství, nemá matka příroda těžkou volbu. Život tu plyne pomalu, na všechno je čas, nikdo se tu nehoní za obchodními schůzkami, nikdo nenahání neplatiče nájmů nebo elektřiny, ani dlouho nevysedává v kanceláři. Tady se čas určuje podle slunce, dělí se jen na den a noc. Proto není divu, že absence žáků v místní obecné škole je vysoká. Děti z vesnice chodí do školy mnohdy až po skončení svýchpovinností. Proto někdy na školu prostě nemají čas.Důležitější je pracovat na poli, aby měla rodina co jíst.

Hamarky, ženy zdejšího kmene, jsou nejen krásné, ale především i velmi hrdé. Zdobí se barevnými kroužkybignere, korálky a mušličkami kaurí. Celé tělo i vlasy si potírají rudou hlinkou smíchanou s popelem a máslem. Oblékají se do kozích kůží a těla jim zdobí četná skarifikace. Což je zdobení těla jizvami, trvalé jako tetování. Některé jizvy na ženských tělech jsou způsobeny proutky, kterými mužišlehají při slavnosti vyhlédnutou ženu. Čím více žena krvácí, tím šťastnější má být manželství. Na čele mívají i stříbrný plíšek připomínající lékařské zrcátko zdobený barevnými korálky. Několika kilogramové ozdoby ženských nohou slouží při tancích jako hudební nástroj. Nádherně zpívají, jejich hlasy jsou dokonale sladěny.

Vesnička utopená v úpatí vysokých skal poblíž proudící vody patřila mezi ty větší. Kralů v ní bylo několikdesítek, misie a místní škola, kam docházely i děti z okolních

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

11

vesnic. I když byly vzdáleny i několik kilometrů. Největší

z baobabů, které náležely vesnici, se tyčil na malém kopci,

ze kterého bylo vidět daleko do údolí. Pod ním seděla malá

holčička, dlouhé vlasy měla spletené do tuhých větších

copánků a natřené červenou hlinkou, stejně jako celé tělo.

Kolem beder měla jen sukénku z kravské kůže. Nohy měla

bosé, špinavé a zničené celoživotní chůzí bez bot. Díky

ztvrdlé kůži na chodidlech jí už ani chůze po ostřejšíchkamenech nepůsobila bolest. Seděla na zemi, zády se opírala

o tlustý kmen baobabu a dívala se do jeho koruny.

„Chtěla bych být něčím výjimečná, ne jako každá, chtěla bych zažít něco zvláštního,“ šeptala, a při tom se dívala do nebe. Představovala si, jak si pro ni přijde krásný avysoký hrdina, který na ni bude hodný. Stejně tak, jak to četla ve své pohádkové knížce, kterou zdědila po svém bratrovi. Ten, když odcházel do města studovat, zanechal tu po sobě právě tuto knihu.

Dívka se zvedla od stromu, opráš ila si koženou sukni apomalu scházela po travnaté stráni dol ů do vesnice. Trávy tu bylo jen pomálu, a když, tak byla žlut á a sežehl á sluncem. U prvního kralu na ni stařena zavolala na pozdrav, ale dívka jen mávla rukou a pokračovala dál v chůzi. Když vešla do kralu svého otce, zastavila se před první ch ýší , kde seděla na zemi starší ž ena a přebírala cosi v proutěném ko ší ku.

„Kehko, kdes byla?“ vyjela zostra.

„Venku,“ odsekla dívka a pokračovala až k té poslední. Vešla dovnitř, uvnitř hořel oheň a přes hustý dým nebylo skoro vidět. Uvnitř seděla žena, její obličej vypovídal, že je teprve ve středním věku, i když oči měla zkalenéstejně jako dým, který vyplňoval celou chýši. Nad očima měla

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

12

vrásky a vlasy už jí začaly šedivět, i když to maskovala

červenou hlinkou smíchanou s tukem, kterou si vtírala do

vlasů stejně jako malá dívka. Žena měla na tváři iokrasné jizvy, které jí dělala její vlastní babička. Dnes už se na

tomto rituálu tolik netrvá. Skarifikace se provádí už jen

u mála dívek. Matka Kehko už nedovolila, aby její dcery

byly řezány do obličeje.

„Kdes byla Kehko? Mělas dodělat telu, tvůj otec na ni čeká,“ okřikla dceru.

„Chtěla jsem se projít,“ hájila se Kehko.

„Kehko, musíš už být zodpovědná, za chvíli přijde čas, kdy se budeš muset vdát a takovou nezodpovědnou anespolehlivou ženu si nikdo nebude chtít vzít,“ pravila matka vážně.

„Však on otec taky chvíli počká,“ odsekla Kehko drze anafrněla nosík.

„Kehko!“

„Vždyť už jdu,“ bránila se.

„Hodi?“ ozvalo se zvenku.

„Karibu,“ odpovídá mama Kehko hlasitě.

Dovnitř vešel čtrnáctiletý chlapec s hliněným hrnkemplným kravského mléka.

„Jambo, mama Leila, přinesl jsem ti mléko, pro tebe a tvé děti,“ řekl chlapec a podával ženě plný hrnek.

„Děkuji, Ajeko. Kde je tvůj otec?“ zeptala se žena.

„Sedí před kralem a čeká na vaši telu, “ řekl Ajeka, otočil se na Kehko: „Půjdeš se mnou zítra, Kehko?“

„A kam?“ zeptala se nadšeně.

„Uvidíš,“ odpověděl tajemně.

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

13

„Půjde i Norró a Nohode?“ zeptala se Kehko.

Ajeka neodpověděl, jen tajuplně zamrkal, aby ho Leila, mama Kehko, neviděla.

Kehko je dívka z kmene Hamar, kteří žijí v blízkosti řeky Omo přímo u hranic s Etiopií. Její vesnice čítá asi dvě stě padesát obyvatel, přičemž minimálně jedna třetina jsoupříbuzní jejich rodiny. Kehko se ve vesnici narodila jakočtvrté dítě svého otce. Její matkou je jeho první manželka Leila. Otec Muhammad se poprvé ženil, když mu bylo dvacet tři let. Tehdy byl válečníkem, který se několik let pohyboval sám v džungli. Jako válečník měl lepší možnosti najít si bohatou a váženou nevěstu. Dorazil se svými kamarády na slavnost do blízké vesnice, chtěl mít jistotu, že jeho nevěsta nebude jeho příbuzná. Překročili hranice, opustili keňské území a vstoupili do Etiopie. Bylo to jen několikkilometrů od jejich domova, ale přesto to už byla jiná země. To ovšem válečníci nerespektovali a neuznávali. Pořád to bylo hamarské území, které od pradávna patřilo jim. Státníhranice tamější bojovníky nezajímaly. Hamarské území mělo jasně vymezené hranice a o žádnou Keňu nebo Etiopii se tehdy nestarali.

„Viděl si tu náčelníkovu dceru?“ zeptal se ho Supa, když postávali dál od ohně, kolem kterého tančili snad všichni vesničané.

„Leila, “ ř ekl Muhammad. „Viděl jsem ji, vybral jsem si ji.“

Muhammad pozoroval děvče, které neslo košík sovocem náčelníkovi. Měla dlouhé červené vlasy spletené do tuhých copánků jako všechna děvčata. Obličej měla drobný s jemnými rysy. Ňadra měla ještě stále pevná a celkemslibných rozměrů. Kolem beder jen krátkou suknici z kravské

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

14

kůže. Byla jí už malá, neobtočila celé její boky, pravéstehno měla odhalené až k bokům. Byla už ženou, bylo jí tehdy

patnáct let. Jmenovala se Leila, což v arabštině znamená,

že je společnicí noci.

„A co ty, Supo?“ otočil se Muhammad na kamaráda.

„Vybral sis nevěstu?“

„O Leilu s tebou bojovat nebudu,“ Supa se vzdal předem, moc dobře věděl, co mladý Muhammad dokáže. Už jednou s ním bojoval v džungli. Nebyl to nepřátelský boj, nešlo o nic zásadního, přesto měl Supa pocit, že už se nikdy nebude moci zvednout. Bohové Muhammadovi do vínku nadělili neuvěřitelnou sílu, odvahu a bojeschopnost. Nikdo se s ním měřit nechtěl, všichni mu raději ustupovali. Byl pohledný a nevěsty se mu jen hrnuly, samy se nabízely. Ale on byl marnivý, chtěl si vybrat sám. Věděl, že teprvepřijde ten správný čas. Udělal krok směrem k ohništi, přešel tančící vesničany a dorazil až k náčelníkovi, kolem kterého sedělo jeho sedm manželek. Náčelník viděl Muhammada přicházet už z dálky, postavil se, aby si mohli promluvit jako muži sobě rovni.

Malá Leila se ráno probudila ve své maňatě vedle svých sourozenců. Sestra Amina měla svou hlavu složenou na jejím rameni. Odtáhla ji od sebe opatrně, protřela si oči, uvnitř se ještě kouřilo z ohniště. Překvapilo ji, že tamnesedí matka, že nerozdělala oheň. Pohlédla na sourozence. Dva bratři a sestřička byli děti jejich matky. Ostatníspolumanželky měly své vlastní maňaty, ve kterých bydlely se svými dětmi. Otec měl jednu sám pro sebe. Dovnitř mohla Leila se sourozenci chodit jen zřídka a pouze tehdy, pokud si je otec sám zavolal.

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

15

Leila se posadila k ohništi a rozfoukala ho, přiložila, aby bylo teplo a mohli si uvařit snídani. Dovnitř vběhl malý chlapec jako uragán. Měl světlejší pleť než Leila. Přesto měl husté černé vlasy, i když ostříhané na krátko. Byl to bratr od jiné manželky. Bylo mu dvanáct, už brzy se měl stát válečníkem, tak jak si jejich otec přál.

„Leilo, máš jít k otci, hned,“ kladl důraz na poslední slovo.

Leile vypadlo z ruky dřevěné polínko. Pochopilaokamžitě, proč si ji otec volá k sobě. Bude muset z domu, bude provdána bůhví kam a bůhví komu. Věděla, že už to musí každou chvíli přijít, bylo jí patnáct. Lidé už si na ni začali ukazovat, že je stále sama. Jenže ona byla pořád ještě dítě. Chtěla běhat s chlapci, dovádět s nimi, hrát si s mušličkami kaurí, lézt na stromy a nechtěla se starat o svou maňatu, manžela a děti. Leila sebrala všechnu svou odvahu avylezla z chýše. Zamířila k otcovu obydlí. Šla pomalu, nechtěla nic uspěchat, ale zároveň věděla, že ji svatba nemine. Ať je aspoň hezký a hodný, prosila šeptem.

„Volal si mě, papa,“ vstoupila do maňaty, bez ohlášení.

„Ano, Leilo, posaď se,“ ukázal otec na kravskou kůži vedle sebe. Z druhé strany vedle něj seděla mama, neměla špatnou náladu, vypadala nadšeně. Měla radost, že se její dcera konečně vdá. Naproti přes ohniště seděli tři mladíci, urostlí bojovníci. Ani jeden z nich nevypadal špatně,pomyslela si Leila. Byli mladí, krásní, byli válečníci, topoznala podle jejich oblečení i podle bojové hole. Ještě aby byli hodní. Prohlédla si je pozorněji, ten uprostřed byl přece jen o něco vyšší než ti dva, urostlejší, dokonce i krásnější.

„Leilo, Muhammad mě požádal, aby ses stala jeho první manželkou,“ ukázal otec na tři válečníky.

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

16

„A co si mu odpověděl?“ zeptala se drze Leila.

„Leilo!“ okřikla ji matka.

„Odpověděl jsem, že ano,“ přerušil je otec ostře.

Leila jen pohrdavě pokrčila rameny. Zvedla se ze své kravské kůže a utekla ven. Ani se otce nestihla zeptat, který z nich je vlastně Muhammad. Posadila se před jejich kral na zem, pod vysoký keř a pozorovala kolemjdoucí. S každým se pozdravila, prohodila pár vět a potom otrhávala zbytky zelených lístků na opadaném keři. Po chvíli se k ní posadil ten urostlejší válečník, než byli ti ostatní. Sedl si rovnou k ní, vždyť byla ještě dítě, nebyla vdaná a válečník seposadil přímo vedle ní na zem? Zalapala po dechu.

„Leilo, jsem Muhammad,“ řekl jí.

„Napadlo mě to,“ přiznala.

„Je ti už patnáct, musíš se přece vdát.“

„Ale já nechci,“ protestovala. „Chci být ještě dítě.Nejsem připravená být dospělou.“

„Leilo, nejsem jediný, kdo požádal o tvou ruku.“

„Kdo ještě?“

„Bundi, váš soused,“ přiznal Muhammad.

Leile se rozklepala kolena. Bundi byl obchodník, nebo se jím aspoň nazýval. Měl už devět žen, ale žil jen se čtyřmi. Ostatní buď spáchaly sebevraždu, nebo zemřely pod jeho krutovládou. Miloval násilí a bezpráví, které ženámpůsobil. Bil je i na veřejnosti a v noci se z jeho kralu ozýval pláč a bolestné vytí. Všichni otcové to věděli, přesto dál posílali své dcery do toho děsivého kralu. I její otec by byl schopný ji provdat za Bundiho, věděla to.

„Požádal o tebe dřív než já,“ přiznal Muhammad.

„Ne,“ zasténala Leila.

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

17

„Nabídl jsem tvému otci víc a jsem válečníkem, Bundi si netroufne odporovat.“

„To bys mi neměl říkat.“

„Vím, ale chci, abys to věděla, ještě pořád si můžešvybrat,“ zvedl se ze země.

„Vybrat?“ podivila se.

„Ano, vybrat,“ zopakoval pevně.

„Mám si vybrat manžela?“ divila se.

„Dávám ti šanci.“

Vložil do pusy stéblo trávy a začal ho převalovat zestrany na stranu.

„Nikdy jsem neslyšela, že by si dívka mohla vybratmanžela.“

„Rozmysli se dobře.“ Zvedl se ze země a odešel.

Matka Leily pekla placky na rozpáleném kameni před chýší, druhá spolumanželka vařila injaru, národní etiopské jídlo. Leila seděla v maňatě a čekala. Byla nahá,rozhlížela se kolem sebe a přemýšlela, jak to všechno budevypadat. Měla strach, za jak dlouho si ji Muhammad odvede k sobě domů? K nim do vesnice. Do chýše vešel Patrick, její nejlepší kamarád, možná byl v tu dobu něco víc než kamarád. Trávila s ním veškerý svůj volný čas. Patrick byl o rok mladší, než ona. Nechtěl být válečníkem, neodešel s ostatními chlapci do buše, aby se naučil být mužem, jako Muhammad. Patrick, který byl považován za něco jako Leilyina přítele, mohl svou milou doprovodit a připravit na svatební obřad. Chlapec nesl v rukou hliněnou nádobu, uvnitř byla červená hlinka smíchaná s máslem a kozímtukem. Patrick jím měl potřít celé nahé tělo Leily.

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

18

„Patricku,“ vyskočila a objala ho.

„Leilo, je mi líto, že jsem nemohl o tebe přijít požádat já,“ zesmutněl chlapec.

„Takový je osud,“ řekla. „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. Při osudu! Věru, že člověk spěje v záhubu!Kromě těch, kdož uvěřili a zbožné skutky konali a vzájemně se k pravdě a neochvějnosti nabádali,“ odrecitovala sto třetí súru z koránu.

„Já vím,“ přiznal, sklopil hlavu a začal prstypromíchávat připravenou směs. Natřel jí celé tělo, potom jí uvázal kravskou suknici, kterou přeložil přes jedno rameno akolem krku jí pověsil náhrdelník z mušliček kaurí. Rozloučili se s Patrickem, bylo to naposledy, kdy si mohli padnout do náruče. Potom už se na něj nebude moct ani podívat. Potom, co jí její manžel upevní na krk hřídel, stejnou jako má její matka, na důkaz toho, že je Muhammadovou první manželkou. Svatba potrvá tři dny a tři noci. Před západem slunce se celá vesnice sejde u velkého ohně. Ženy a dětibudou mít na nohou a na rukou železné náramky, když začnou tančit kolem ohně, rozdrnčí se jako hudební nástroje. Ženy budou skákat kolem dokola po jedné noze, zpívat a tleskat. Muži budou stát v kruhu kolem nich a tleskat do rytmu. Bude to velká sláva dnes večer, až Muhammad pojme za ženu dceru náčelníkovu.

Leila mezitím seděla ve své chýši a čekala, co bude dál. Nepřekvapovalo ji, když do jejich chýše vcházely ženy. Bylo jich pět, jedna z nich byla její vlastní matka,ostatní byly tety a spolumanželky. Jen jedna byla docela cizí, Leila ji nikdy před tím neviděla. Nemusela hádat dlouho, věděla přesně, kdo ta žena je. Věděla přesně, co ji teď čeká.

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

19

Má strach, má veliký strach, ale ví, že musí vydržet. Nemá

na vybranou. Nesmí křičet, aby nezostudila rodinu, ví, že

musí vydržet. Všichni říkali, že se tak stane pro jejídobro. Ale dobře věděla, jaká nesnesitelná bolest ji teď čeká.

Zná to nejen z vyprávění, už několikrát slyšela děvčata, co

se vdávala hrůzostrašně křičet. Zatíná pevně zuby, už není

úniku. Ostrá žiletka svým ostřím hladí její hebkou kůži na

intimních místech.

„Je tvůj velký den, čeká tě svatba,“ promlouvá k nívlídně ta cizí žena.

Leila jen neznatelně přikývla, byla jako v mrákotách. Matka bere do ruky hliněnou misku s červenou směsímásla a hlíny. Ženy začínají zpívat a pohupovat se do rytmu. Matka jí pomazává hlavu červenou směsí. Potom přejede na hrudník a pomazává korále, aby byly stejně červené jako její tělo. Dvě spolumanželky ji berou za ramena a pokládají na kravskou kůži, která je také pomazána červenousměsí. Obě si klekají na její paže, aby sebou necukala. Leily se zmocňuje panika a strach. Rozklepala se po celém těle. Nikdo nemluví, ženy jen polohlasně zpívají. Leila mlčí, má děsivý strach. Ví, že to bolí, slyšela o tom vyprávět užmockrát. Slyšela, jak strašná bolest ji čeká. Na čele jívystupují kapičky studeného potu. Matka jí polévá hlavu teplým kravským mlékem. Mléko jí stéká do očí, se směsí červené hlinky pálí, nic nevidí, nemůže otevřít oči. Nemůže si je ani protřít, protože jí na rukou sedí tety. Leila nevidí, co se děje kolem ní. Cítí, jak ji někdo bere za nohu, další ruce jí svírají tu druhou a roztahují je od sebe. Někdo jí odtahuje z rozkroku suknici a sahá jí mezi nohy. Ohmatává ji, je to obřezávačka, má jemné ruce, tahá ji za klitoris. Leileprobí

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

20

há po zádech takové zvláštní šimrání, je to strach?Obřezá

vačka ho drtí mezi prsty, bolí to, není to tak hrozné, pomyslí

si Leila, tohle se dá vydržet. Když obřezávačka natáhnekli

toris ještě víc, zabolí to už pořádně, ale stále nekřičí. Leila

sebou škube, ale ženy ji nepouštějí, drží ji pevně. Cítí, jak

jí drtí ramena a kotníky, nemůže se ani hnout. Potomobře

závačka křičí a Leile celým tělem projíždí ostrá bodavábo

lest. Chtěla začít křičet a plakat, ale věděla, že nesmí.Ne

smí křičet, byla by to ostuda pro celou rodinu. Drtí jazyk za

zuby, po tvářích se jí koulejí slzy bolesti, ale mlčí, nevydá

ze sebe ani hlásku. Musí tu bolest podstoupit kvůli svému

manželovi, kvůli Muhammadovi, neobřezanou dívku by si

totiž nikdo nevzal. Lidé totiž věří tomu, že když se mužský

penis dotkne klitorisu, stane se muž impotentním. Mezino

hama se ozývá stále nesnesitelnější řezavává bolest, cítí jak

žiletka řeže její kůži. Cítí krev, jak stéká na kravskou kůži,

na které leží. Snaží se vymanit z pevného sevření, aleneda

ří se jí to. Prohýbá se, ale žena v jejím rozkroku nepřestává,

stále řeže. Pořád a pořád dokola.

Obřízka, kterou musela Leila tehdy podstoupit jeklito

ridektomie, což je nejmírnější forma ženské obřízky vAf

rice. Anatomicky je ovšem srovnatelná s amputací penisu.

V podmínkách, v jakých se většina těchto zákroků provádí,

představuje ženská obřízka obrovské zdravotněpsycholo

gické riziko s negativními sexuálními následky ať vkrátko

dobém, nebo dlouhodobém horizontu. V některýchoblas

tech Afriky jsou prováděny mnohem horší formy obřízky.

Například v Somálsku se provádí nejtěžší forma genitální

mutilace, a to takzvaná totální infibulace. Dívce jeodstraDÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

21

něn nejen klitoris, ale i malé a velké stydké pysky. Jevytvořen řez, který sešitím k sobě vytvoří souvislou plochu. Jsou

tak skryty zevní ústí močové trubice a poševní vchod, takže

je ponechán pouze malý, ale opravdu malý otvor pro odtok

moči a menstruační krve. Následky takto zmrzačených žen

bývají katastrofální, pokud žena nevykrvácí hned přiobřízce, hrozí jí infekce z nesterilního prostředí a ohrožuje ji

i v pozdějším věku, kdy menstruační krev ani močnemohou pořádně odtékat a částečně se hromadí ve srostlé tkáni.

Nejen, že taková žena už nikdy nepocítí rozkoš z milování,

ale dokonce může prožívat i bolesti při každém pohlavním

styku a nemluvě o porodu. Totální infibulace překryjepoševní vchod. Dítě se většinou samo na svět prodratnedokáže. Často děti umírají přímo v těle ženy a neméně často

s nimi umírají i jejich matky.

Leilu probudil v chýši zpěv zvenku, omdlela. Všichni teď zřejmě oslavují, zpívají, tancují a baví se. Jen ona je tu sama zavřená se svou bolestí. Pomalu si sahá mezi nohy, aby zjistila, co přesně obřezávačka napáchala. Cítí, že tam má zaschlou krev, ale už nekrvácí, aspoň to je dobrázpráva. Věděla, že jestli se nepodaří krvácení zastavit, zemře. Opatrně se nadzvedla na kůži, která pod ní byla nasáklá krví a posadila se. Sykla bolestí, přirození měla v jednom ohni. Padla zpátky na záda. Po chvíli vešla do chýše matka. Přinesla jí jakýsi bylinkový odvar na zmírnění bolesti.

„Vypij to,“ poručila jí.

Leila beze slova odporu poslechla.

„Uleví se ti,“ pohladila ji po vlasech. „Jsem na tebepyšná, byla si statečná.“

„Ale proč?“ nechápala Leila. „Proč jste mi to udělaly?“

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

22

„Všechny jsme obřezané, všechny jsme čisté. Musíš být taky. Víš, jaká by to byla ostuda, kdybych tě nenechalaobřezat? Muhammad by si tě nevzal, nikdo by si nevzalneobřezanou dívku,“ vysvětlovala matka.

„I moje dcera tohle bude muset podstoupit?“ ptala se Leila.

„Ano, drahoušku, i tvoje dcera. Je to rituál, všechny tojednou musí podstoupit,“ pohladila Leilu po vlasech a odešla.

Několik dní po svatbě si Muhammad odvedl svou první ženu do své vesnice, na druhou stranu hranic – do Keni.Leila se měla dobře, nemohla si stěž ovat. Muhammad byl slušný a občas i pozorný. Nezvyšoval na ni hlas, nebil ji apodstatnou čá st vedení domácnosti nechával na ní. Trvalo to několik měsíců, ne ž Leila konečně otěhotněla. Muhammad z tohozačí nal být nervózní, ale nechtěl svou ženu ještě více rozrušovat.

„Nic si z toho nedělej, “ uklidňovala Leilu Muhammadova matka. „To je normální, že to hned po svatbě nejde. Musíte být uvolněnější , uvid íš , že u druhého dítěte to půjde hned.“

Rok po svatbě se jim narodilo první dítě. Leila bylapřešťastná, že porodila Muhammadovi prvorozeného syna. Pokud žena jako první dítě porodí syna, vzroste jejíhodnota nejen jako majetku, ale i společensky. Muhammad byl dojat, když poprvé v náruči držel svého prvorozeného syna. Vynesl ho ven z chýše na denní světlo, podrozpálené slunce, aby ho ukázal starším. Všichni odsouhlasili, že z miminka jednou vyroste urozený válečník. Muhammad ho tedy pojmenoval trefně – Muhammad. Chtěl, aby byl stejně chrabrým válečníkem jako on. Malý Muhammad byl kupodivu velmi zdravé dítě. Nestonal, dokonce i běžné choroby, kterými trpěly ostatní děti, se mu vyhýbaly. Leila se posléze přesvědčila, že matka jejího manžela mělapravDÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

23

du, malému Muhammadovi táhlo na druhý rok života aLeila byla opět těhotná. V necelých osmnácti letech už čekala

své druhé dítě. Jednoho dne se Muhammad vrátil domů se

závratným rozhodnutím. Tři dny teď strávil v buši se svými

přáteli válečníky. Když se vrátil, přivítal se se synem apotom se posadil naproti své ženě.

„Chtěl bych se znovu oženit,“ řekl Muhammad Leile.

„K tomu přeci nepotřebuješ můj souhlas,“ nechápala.

„Ale chci ho,“ řekl důrazně.

„Chceš si ho ode mě vynutit? To je přeci stejné,“oponovala vlastnímu muži.

Leila mu oponovala často a starší za to Muhammadakárali, že mu žena brzy přeroste přes hlavu. On se ovšem nedal, chtěl, aby jeho žena byla zárove ň i jeho pří telem a zatím se mu to dařilo. Leila poslouchala, ale přesto, když si myslela, že by Muhammad mohl něco udělat lépe, vzdorovala.

„Leilo, přece víš, že nechci. Pokud nechceš, neožením se.“ Odehnal kouř, který stoupal nad ohništěm.

„Budu potřebovat pomoc s domácností, jistě se mispolumanželka hodí. Už sis nějakou vybral?“

„Ano, protože se mi moje první manželka velmiosvědčila, chtěl bych stejnou,“ zasmál se.

„Stejnou nenajdeš.“

„Aspoň podobnou. Chtěl bych tvou sestru.“

„Aminu? Je jí teprve čtrnáct,“ řekla Leila.

„To má věk přesně na vdávání,“ usmál se Muhammad a Leila už mlčela.

Leila se tedy po třech letech vrátila znovu do své rodné vesnice. Všichni na ně č ekali, věděli, že přijedou a takyvěděli proč. Jedou si pro Leilinu mladší sestru Aminu. Hned před

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

24

vstupem do jejich rodinného kralu seděl mlad ý muž,poznala ho. Byl to Patrick, její láska z dětství. Píchlo ji u srdce,

kdy ž ho tam uviděla sedět. Vzpomněla si na ty krásn é věci,

kter é spolu prožili. Patrick se postavil, když je vidělpřicházet. Prohlédl si statného Muhammada, který kr áč el vpředu,

za ním šla Leila a v náruči nesla syna. Patrick se na ni jen

díval, nepozdravil, nehodilo se to. Leila ho pokradmupozorovala, nesměla se na něj podívat p ří mo. Přesto viděla v jeho

očí ch smutek. Dokonce měla pocit, že se v koutku objevila

slza. Teď už byla provdaná za někoho jiného, nesměla s ním

mluvit. Jen pevně stiskla rty a pokračovala za svým mužem.

Leila vešla do matčiny ch ýš e i se svým synem. Muhammad

mezitím vyrušil jejího otce z odpoledního rozjímání. Probrali

potřebn é záležitosti a nakonec otec souhlasil, žeMuhammadovi prodá i svou mladší dceru Aminu.

„Maminko,“ padly si s matkou do náruče.

„Leilo,“ matka se radovala. „Stýskalo se mi.“

„Mně taky.“

„Jak se vlastně máš, holčičko?“

„Mám se dobře, maminko. Muhammad je na mě hodný.“

„Pojď ke mně, maličký,“ natáhla ruce k malémuMuhammadovi. „Je nádherný a silný.“

Leila vešla do tmavé chýše, kde nehořel oheň. Vzaduležela na kravské kůži tmavá postava. Leila se k ní posadila, měla zavřené oči, a pohladila ji po vlasech.

„Amino,“ zašeptala.

Dívka otevřela vykuleně oči. „Sestřičko,“ špitla těžce.

„Ztratila hodně krve,“ ozvalo se ze tmy v maňatě.

Leila se polekala, nevěděla, že tam ještě někdo je. Do světla, které sem dopadalo otevřeným vchodem, vstoupila

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

25

stará žena s hlubokými vráskami po celém obličeji. Leila ji

poznala, byl to obličej, který se mladým dívkám vryje do

paměti navždy. To ona jim způsobuje tu děsivou hrůzu, to

ona je na přání jejich matek mrzačí. Leila mlčela.

„Pamatuji si na tebe, byla si statečná,“ řekla žena Leile. Obřezávačka si pamatovala všechna děvčata, kterýmuřezala kus osobnosti.

„Bude v pořádku?“ Leila se nechtěla vracet ke svéobřízce. Byla to vzpomínka, kterou musela zatlačit daleko do svého nevědomí.

„Léčba bude dlouhá, musí bojovat,“ řekla obřezávačka a beze slova rozloučení opustila tmavou chýši.

„Amino,“ promluvila znovu na sestru, „musíš býtsilná, musíš se uzdravit. Budeme zase spolu. Muhammad je hodný a spravedlivý muž. Budeme se mít dobře,“ slibovala sestřičce.

Amina neodpověděla, jen Leile hleděla zpříma do očí a lehce se usmívala. Leila se k ní opatrně přiblížila, aby jí nezpůsobila ještě větší bolest. Amina pocuchala malého Muhammada ve vlasech a rozhodla se, že bude silná,uzdraví se a bude bojovat.

2.

Za pár týdnů, když se Amina uzdravila a nabrala sílu, siodváželi s Muhammadem mladší sestru do své vesnice. Amina

měla na krku dva železné kruhy, na znamení, že je druhou


BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

26

manželkou Muhammadovou. Když se Leila trápila prvních

pár měsíců po svatbě, že nemůže otěhotnět, Amina teď

prožívala hotová muka. Muhammad teď trávil každou noc

u ní. Leila mu stejně nemohla dát to, po čem toužil, bylatěhotná a její manžel to respektoval. Nechtěl ohrozit své dítě.

Leila porodila druhého syna a Muhammad ho pojmenoval

Babu. Babu byl drobný chlapeček, vypadal kouzelně. Měl

mnohem jemnější rysy než jeho starší bratr, vypadal spíše

jako děvčátko. Otec se radoval nad druhým synem a slavil

několik dní. Amina stále nebyla těhotná.

„Nic si z toho nedělej, ani mně to ze začátku nešlo,“chlácholila sestru Leila a při tom houpala svého novorozence v klíně.

„Ale jsem vdaná už rok,“ zoufala si.

„Amino, je ti teprve patnáct let, tvoje tělo na to ještě není připravené,“ pohladila ji Leila.

„Ale Muhammad bude zklamaný,“ rozplakala se.

„Nebude, je chápavý a rozhodně nedává vinu tobě.Neboj se, Amino, Muhammad je trpělivý.“

„Myslíš?“

„Opravdu, jen se uklidni, uvidíš, že to přijde samo,“ usmála se Leila na mladší sestřičku.

Amina otěhotněla až dva roky po svatbě, bylo jí teprve šestnáct let. Měla veliké štěstí i ona Muhammadoviporodila prvního syna. Ajeka se narodil v noci, Amina měla strach, cítila velikou bolest, byla přece jen ještě dítě. Leila u ní proseděla celou noc, porod trval dlouho. Amina nebyla ještě připravená stát se matkou a Leila jí musela pomoci celý porod zvládnout. Starší ženy hlídaly její syny, ovšem už tehdy Leila cítila, že čeká další dítě. Věděla, že je topři

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

27

rozený koloběh života. Rodit děti a starat se o domácnost,

i když sama po tomhle nikdy příliš netoužila. Přesto teď,

v té ukrutné bolesti, kterou její sestra prožívala, stála při ní.

Chlácholila ji a ubezpečovala, že dítě je dar, že nickrásněj

šího ji v životě potkat nemohlo. Muhammad pojmenoval

svého třetího syna Ajeka. Pár měsíců po jeho narození se

Muhammad rozhodl, že se znovu ožení. Leila proti tomu

nic nenamítala, každou chvíli se jí mělo narodit třetí dítě,

další ruku do domácnosti by uvítala. Amina ovšem byla

smutná, do svého manžela se skutečně zamilovala. Žárlila

i na svou sestru, a ještě měla přijmout další spolumanželku.

Nahlas ovšem nic neřekla, protože se to prostě nehodilo.

Muhammad se k nim choval opravdu s velkou úctou. Chtěl,

aby jeho ženy odjely s ním pro novou nevěstu. Leilanesou

hlasila, přece jen měla každým dnem porodit dítě, nebylo

by to rozumné a Muhammad souhlasil. Odjela s ním jen

Amina. Společného syna Ajeku nechali doma, kde se o něj

měla Leila postarat. Kupodivu měla dost energie, zvládala

pořád všechnu svou práci a dokázala zastoupit i svouses

tru. Nepotřebovala pomoc ostatních žen, i když se jína

bízely. Věděla, že tohle dítě bude něčím zvláštní, že bude

výjimečné. Cítila to. Bylo docela jiné, než její dva bratři.

Leila cítila tu sílu, ne fyzickou, ale takovou zvláštní moc.

Tohle dítě mělo být jejím darem.

Porod přišel náhle, bez předchozího varování jako ty

předchozí. Leila právě odešla k řece vzdálené od vesnice

asi čtyři kilometry, aby donesla domů pitnou vodu. Děsivé

dusno ji sžíralo. Písek jí chroupal pod nohama, kdyžpocíti

la první kontrakci. Měly příliš krátké intervaly, tušila, že už

se nestihne vrátit do vesnice. Nikdo tu nebyl, všechny ženy

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

28

už vodu nanosily. Musí si tedy poradit sama. Uvelebila se

ve stínu vysokého baobabu a čekala na další bolesti.Pravidelně dýchala a snažila se nepanikařit. Její výjimečnéděťátko přijde na svět v poušti. Bojovala sama se svým tělem

a prosila, aby se dítě narodilo živé. Zvládla to. Holčička se

narodila v záři rudého kotouče na obloze. Slunce ještě stále

pálilo, i když se chystalo k noclehu. Byla nádherná,holčička byla skutečně nádherná, žádné dítě nebylo tak krásné,

dokonce ani ty její předchozí děti nebyly takové. Hned od

začátku se usmívala. Leila si musela ještě hodnou chvíli

odpočinout, než se vydala na cestu do vesnice. Nemohla

se na svou dcerušku vynadívat. Nebyla zklamaná, že má

holčičku a věřila, že ani Muhammad nebude. Jediné, co ji

mrzelo, bylo to, že bude muset několik týdnů počkat, než

se vrátí její manžel, aby dal jejich dceři jméno. Prozatím

jí tajně říkala Kehko. Kehko se jmenovala její nejlepšíkamarádka, když byla ještě dítě, byla taky tak krásná. Jenže

Kehko zemřela, když jí bylo deset let na nějakou zákeřnou

nemoc. Měla vysoké horečky a blouznila, ke konci už Leilu

ani nepoznávala. Měla pocit, že jí Alláh znovu vrátil její

dávnou přítelkyni.

Muhammad s Aminou se vrátili za tři týdny. Leila už byla na nohou, obdělávala pole a malou Kehko nosila uvázanou v šátku na zádech. Kolem ní pobíhal tříletý Babu, skoro dvouletý Ajeka a šestiletý Muhammad. Amina se nejprve přivítala se svým synem a potom si šla prohlédnout svou nevlastní dcerku.

„Kdy se narodila?“ ptal se Muhammad a zvedl spícíděvčátko do náruče.

„Před třemi týdny,“ přiznala Leila.

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

29

„Jak si jí říkala?“

Leila se bála odpovědět, věděla, že nemá právopojmenovávat děti, je to výsada manželů. Přesto se rozhodla, že se Muhammadovi přizná.

„Říkala jsem jí Kehko, byla to moje nejlepší přítelkyně, zemřela ještě jako dítě,“ svěřila se Leila.

Muhammad pozvedl své dítě ke slunci a zavolal: „Vítám tě ve své rodině, Kehko, dcero Muhammadova.“

Leila se jen usmála a oddechla si. Konečně má zase svou Kehko.

Muhammad si přivezl další ženu, jmenovala seMukasonga, bylo jí teprve dvanáct let. Dostala jako ozdobu na krk tři železné kruhy. Mukasonga, třetí ženaMuhammadova. Mukasonga nikdy neměla takovou cenu jako Leila s Aminou. Nechtěla se Muhammadovi podvolit, nechtěla být jeho ženou, i když se k ní choval slušně. Bylo to poprvé, kdy Leila viděla, že i její manžel dokáže být hrubý.Mukasonga, ač nerada, otěhotněla zřejmě hned při svatební noci nebo o pár dní později, přesto přivedla na světMuhammadovi svou prvorozenou dceru. Její cena klesla prvorozenou dcerou, tím, že je až třetí manželka, a navíc se o ní mluvilo jako o neposlušné. Nikdy ani s Leilou, ani s Aminoupříliš nevycházela. Trpěla spíš mlčky. Rozhodujícími články jejich rodiny jsou Muhammad, Babu a Ajeka. Na druhém místě mají pravomoci matky, hned po nich chlapcinarození po děvčatech. Leila porodila Muhammadovi ještě jednu dceru – Nohode, narodila se hned v příštím roce po Kehko. Byl to úrodný rok, všechny tři manželky porodilyMuhammadovi tři dcery. V tom samém roce porodila i Mukasonga svou téměř nenáviděnou dceru Napirai a Amina porodila

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

30

Norró. Norró se stala nejlepší kamarádkou Kehko aNo

hode. Byly jako nerozlučná trojka, tři nejlepší kamarádky.

Otcové se nikdy příliš nezajímali o své dcery. Nikdy s nimi

nemluvili, neptali se, jak se měly nebo jak jim to jde ve

škole. Přesto Kehko nikdy neměla pocit, že by se k ní otec

choval nějak nehezky. Otec si vždy našel čas na všechny

svoje děti, i když přednost se svými, i když někdybanál

ními věcmi, měli pochopitelně chlapci, synové. To bylo to,

čím se otec vždycky chlubil. Na své vážnosti ještě získal,

když před rokem odešel do města na střední školu jehodru

hý nejstarší syn Babu.

V tu dobu už patnáctiletý Babu, který byl vždyckynej

chytřejším dítětem rodiny, se příliš nezajímal o život na

venkově, o dojení krav, ani o dětské hrátky. Od začátku ho

na studiích podporovala nějaká italská rodina. Posílali mu

dokonce i knížky, jednou za rok. Babu nejraději seděl ve

stínu stromů a četl své příběhy stále dokola. Kdyžodjíž

děl na školu do města, dal Kehko na památku knihu Sbírka

pohádek a mladší sestře Nohode pohádku o Krysaři, který

pískal na zázračnou píšťalu. Babu byl z celé rodinyrozhod

ně nejlepším studentem, s Kehko to vypadalo tak, že by ho

mohla následovat. Jenže jako děvče neměla moc šanci se

dostat na střední školu. Pokud se vdá, je se studiem konec.

Jejich otec se nikdy číst ani psát nenaučil, ani o to nikdy

nestál, vždycky si dokázal poradit v každé situaci a čtení

a psaní k tomu rozhodně nepotřeboval. Byl prostěváleč

níkem. Matka chodila do školy jen jeden rok, přesto ji to

velmi bavilo, pak ale už otec neměl peníze, aby ji do školy

mohl posílat. Když začala chodit do školy Kehko, matka

ji prosila, aby ji učila, co se tam dozvěděla. Skoro každý

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

31

večer seděla Kehko s Leilou u ohně a učila ji číst a psát.Po

užívaly k tomu tabulku, na kterou se psalo křídou, tuKeh

ko používala ve škole. Ajeka, nejstarší syn druhé manželky

Aminy, sice patřil mezi rozhodující články rodiny, ale nikdy

takového postavení nevyužil, ba dokonce o něj ani nestál.

Ajeka byl o dva roky starší než Kehko, ale velmi si spolu

rozuměli. Měl trochu zženštilé chování a jemné rysy jako

děvče. Ostatní chlapci si z něj často dělali legraci, dobírali

si ho a posmívali se mu. Proto si Ajeka raději hrál s děvčaty.

Ale stále se víc a víc blížil věku, kdy už musel zapadnout

mezi muže, začít se tak chovat a opustit způsobnéchová

ní k ženám, jaké choval ke všem svým sestrám. Kehko si

nejraději hrála s o rok mladší sestrou Nohode, stejně starou

nevlastní sestrou Napirai a o rok mladší Norró. Děvčata si

mezi sebou velmi rozuměla a pochopitelně i s Ajekou.Ni

kdy se příliš nepřátelili s dětmi z ostatních rodin, nejraději

měli sebe navzájem. Napirai byla velmi cílevědomá, vždy

když si něco umanula, musela to mít. Často se urážela.Nej

větší ránu do srdce jí zasadil právě Babu, když odcházel do

města. Čekala, že i ona od něj něco dostane, ale onobdaro

val jen svoje vlastní sestry. Knihy Kehko a Nohode se staly

častým předmět sporů mezi nimi a Napirai. Za to Norró se

nehádala nikdy, vždy jen přihlížela a nikdy neměla vlastní

názor, už od malička chtěla být poslušnou a čestnou. Vždy,

když se děvčata o něčem dohadovala a zeptala se naroz

souzení Norró, tak jen pokrčila rameny. Nikdy si tonechtě

la rozházet ani s jednou z nich.

Ve vesnici se prudce ochladilo a přišlo období dešťů.

Koryta řeky Omo se naplnila a děti si užívaly pořádného

koupání a skotačení ve vodě. Všechny děti z vesnice teď

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

32

byly u vody. Chlapci měli pást krávy, které v tento čas stály

na louce kousek odtud. Děvčata přišla pro vodu, aby svým

otcům uvařila kávu, ale několik hodin se u řeky zdržela,

aby si užila proudící vody. Kehko vzala s sebou osmiletého

bratra Mamutelila, Norró měla na starosti čtyřletéhoAliho a Napirai se starala o Sarai a Haribulu. Všichni seděli

v kroužku ještě s Ajekou. Hráli zvláštní hru na kouskudřeva s hliněnými kuličkami. Přistoupil k nim Muhammadještě s několika dalšími chlapci z vesnice jeho věku.

„Tak co, holky,“ koukal na ně z vrchu, Muhammadův kamarád Akuma, „která bude mou ženou?“

„Na to ještě nemáš dost let,“ odsekla mu Nohode, která měla ostřejší jazyk než ostatní děvčata.

„Co, Nohode, nezdám se ti pro tebe dost dobrý?“ ptal se posměšně Akuma.

„Můj manžel by měl být muž, a ne žena, které jennenarostla ňadra,“ vysmála se Nohode.

Ostatní chlapci se rozesmáli a ukazovali si na něj.Akuma vztekle chytil Nohode za paži a postavil ji na nohy.

„Kdykoliv budu chtít, budeš se mi muset podvolit,“ prskal jí vztekle do obličeje.

„Muž se nechová jako ty, to jen dítě dokazuje svouodvahu slovy dítěti,“ řekla zcela klidná Nohode.

„Nech ji být, “ postavil se mezi ně Ajeka, „je to moje sestra.“

„Od tebe si nenechám poroučet, jsi stejná holka jako ony,“ kývl hlavou směrem k děvčatům Akuma.

„Povídám, nech ji být,“ snažil se Ajeka, aby to znělo mužně a přesvědčivě, ale hlas se mu třásl.

„Tak ty se stavíš proti bratrovi a jeho přátelům?“vyhrožoval Akuma. Muhammad stojící za ním jen zarytě mlčel.

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

33

„Jen bráním sestru.“

„Budeš litovat,“ procedil Akuma skrz zuby, pustilNohode a chytil Ajeku za obě ruce a zkroutil mu je za zády.

„Ty budeš litovat,“ snažil se Ajeka vyprostit.

Během několika okamžiků, aniž by se starší chlapcidomlouvali, mu svlékli koženou suknici, která mu zakrývala bedra a rozkrok. Akuma si ji navlékl na paži jako trofej, mával s ní nad hlavou a s veselou písničkou poskakoval kolem chlapců. Ajeka zůstal před děvčaty stát zcela nahý.

„Vrať mu to,“ křikla Nohode a vrhla se na Akumu.

Ten na nic nečekal a zuřivě ji od sebe odrazil. Nohode upadla na zem, bolestivě si narazila bedra a zůstala ležet na zádech. Ajeka se skrčil do dřepu, aby na něj nebylo vidět a čekal, co se bude dít. Muhammad a Akuma se svýmipřáteli se ovšem otočili a odcházeli směrem k vesnici i s jeho koženou suknicí.

V hamarské společnosti bylo nepřípustné, aby se muž ukazoval nahý, natož před ženami, ovšem ženská nahota, obzvlášť u malých dívek, nebyla problémem. A malé děti chodily nahé neustále, svou první koženou suknicivětšinou dostávaly kolem desátého roku života. Nohode, která uznala, že Ajeka ztratil svůj oděv vlastně kvůli ní, si svou suknici ihned svlékla a podala mu ji.

„Na, vezmi si mou, já ji stejně ještě nepotřebuji,“ usmála se, i když už rok byla zvyklá chodit oblečená.

„Děkuji, Nohode,“ přijal od ní dar a svou nahotu do ní zakryl.

Děti se domů vracely, až když začalo zapadat slunce, mračna nad hlavami se opět zatáhla a spustil se pořádný liják. Přesně ve chvíli, kdy vstoupily do vesnice. Ze všech

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

34

kralů vyběhla děvčata i chlapci a začali tančit a zpívat

a děkovat, že jim příroda seslala déšť na sluncem vyprahlou

zemi. Kehko, Nohode i Mamutelil dorazili po tanci do své

maňaty, kde na ně matka čekala uvnitř. Prvně dostalivyhubováno, kde tak dlouho byli, že už nějakou dobu čeká na

vodu, aby uvařila otci telu.

„Nohode, kde máš šaty?“ udivila se.

„Půjčila jsem je Ajekovi,“ vysvětlila Nohode.

„Proč? On nemá své?“

„Muhammad a jeho kamarádi mu je sebrali, zastal se mě, když se mi Akuma vysmíval,“ vysvětlovala Nohode.

„Nohode, neměl se tě co zastávat. Snad si na Akumunebyla příliš drzá?“ ptala se mama.

„Ale on byl na mě hrubý,“ bránila se Nohode.

„Vysmíval se jí,“ přispěchala na pomoc Kehko.

„Ty se do toho nepleť, Kehko,“ okřikla ji mama.

„Nohode, uvědomuješ si, že on může být tvým budoucím manželem?“ Mama byla na své dcery velmi nahněvaná.

„Ale já nechci takového manžela,“ Nohode už skoroplakala.

„Ale o tom nerozhoduješ ty, to rozhodne otec, toho seš si doufám vědoma,“ řekla mama přísně.

„Ano,“ řekla zoufale a poslušně Nohode.

„Teď jdi. Vezmi si od Ajeka své šaty a jdi si promluvit s Akumem a vysvětli mu, že si to tak nemyslela,“ přikázala Leila.

„Ale já nechci,“ vzpírala se Nohode.

„Nohode, řekla jsem, jdi! Akuma je nejbohatším synem v tomto kraji, musíš k němu být vstřícná, abys pomohla své rodině.“

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

35

„Ale proč já?“

„Nohode, otec už Akumovi nabídl všechny své dcery. Největší zájem projevil právě o tebe, a pokud bude chtít, budeš se mu muset podvolit a možná už brzy,“ pravila mama klidně.

Nohode beze slova a s pláčem na krajíčku odcházela z maňaty, aby splnila přání matky. Mamutelil celý rozhovor vyslechl ve stoje. Když Nohode odešla, ztěžka padl vedle Kehko na kravskou kůži na zemi. Tváře mu hořelyhorečkou a oči měl zarudlé. Matka na něj ustaraně pohlédla.

„Jsi v pořádku?“ ptala se a už mu sahala na čelo.

Mamutelil neodpověděl, jen hluboce zakašlal. Matka ho okamžitě uložila na své lůžko a starostlivě k němu přisedla. Kehko namočila hadr do vody a podala jej matce, ta hoMamutelilovi přiložila na rozpálené čelo.

„Bolí to, mama,“ pravil těžce Mamutelil.

„Kehko, mělas ho na starosti, neohlídalas ho. Co sestalo?“ zaburácela matka na svou nejstarší dceru. Tohle byla věta, která Kehko bude znít v uších snad až do konce jejího života. Nemoc jejího bratra, jako by přešla na ni. Ona snad zavinila, že bratr onemocněl? Stála jako opařená, jen sedívala, jak se bratrovo malé tělíčko zmítá v kašli a horečce. Do očí jí vyhrkly slzy, ona by přece vědomě bratříčkovi nikdy neublížila.

„Dojdi pro otce,“ nařídila matka ostře.

Kehko si otřela uslzené tv ář e, nepromluvila, jen se těž ko otočila a vyšla z chýš e. Najednou ale nevěděla, kde má otce hledat. Ještě nikdy ho nehledala, vždycky když s ním chtěla mluvit, musela počkat, a ž přijde on sám. Chodil neohl áš en a stejně tak i odcházel. Vždycky se najednou

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

36

objevil, anebo najednou odešel. Zašla do vedlejší maňaty,

kde bydlela Amina s dětmi. Ptala se, zda neví, kde by našla

otce. Amina jí poradila místo hned za vesnicí pod starým

stromem, kde muži často vysedávaj í cel ý den, debatují

a pokuřuj í dýmky. Kehko se tedy vydala přes celou vesnici

až tam, kde měla hledat otce. Jako děvče se styděla přijít

do mužsk é společnosti, nikdy mezi ně nechodila a starším

mu žů m se vyhýbala, jen je zdravila. Ale teď to bylo jiné,

šlo o malého bratříč ka. Napadlo ji, že by mohl malý Mamutelil klidně um ří t. Byla už tma, když vyšla za vesnici,

pod starým stromem sedělo asi dvacet mužů kolem ohně.

Kehko se zarazila, v té tm ě a na tu dálku nepoznala, který

je jej í otec, nevěděla, na kterou stranu ohniště se vydat. Šla

tedy p ří mo k ohni, zhluboka se nadechla a pronesla nahlas:

„Papa Muhammade?“

Po její pravé ruce se zvedla statná mužská postava. Všichni zmlkli a otočili se na přicházející děvče.

„Co tu chceš, Kehko?“ vyjel na ni ostře otec.

„Mamutelil je nemocný,“ řekla tiše, příliš se styděla před tolika muži, „mama prosí, zda by si za ním nemohl jít.“

Většina z mužů by možná řekla, že přijde a došla by až ráno, ale otec Kehko byl zodpovědný a staral se o svourodinu dobře. Shýbl se pro svou dlouhou dřevěnou hůl,překročil kůži, na které seděl a vydal se beze slova rozloučení se svou dcerou za nemocným synem. Ještě nikdy Kehko nezažila, že by měla otce jen pro sebe. Vždycky, když s ním mluvila, spíš se ptal on a ona jednoslabičněodpovídala. Nebo jen popíjel telu, vždy tam byly i ostatní děti. Teď měla jedinečnou příležitost si užít svého vlastního otce.Nemusela teď jako matka jít až krok za otcem, mohla mu jít

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

37

po boku, protože se na ně nikdo nedíval. Celou cestu mlčela

a jen vnímala otcovy kroky, pohyby jeho nohou a užívala

si jeho přítomnost. Věděla, že než dojdou do jejich chýše,

bude otec jen její, že jen ona bude jeho dcerou.

„Papa Muhammade?“ osmělila se a promluvila na něj.

Otec se zastavil a pohlédl jí přímo do očí. Vyčkával na její otázku, ale ta nepřišla. Kehko se jen dívala do jehotemných očí. Připadal jí tak vysoký a mužný, najednouzatoužila i ona po svém muži. Představovala si, že jednou přijde do vesnice taky takový válečník a odvede si ji. Že ona bude tou, která se provdala za válečníka někam do cizích krajin stejně jako její matka. Určitě se o ní v její vesnici mluví jako o té, která odešla s manželem do cizích zemí. V tomto čase netušila, jak strašně blízko je skutečné pravdě.

Došli společně až k maňatě. Muhammad se zastavil před vchodem a zavolal: „Hodi!“

„Karibu, Muhammad, rychle,“ ozval se zevnitř matčin naléhavý hlas.

Kehko zůstala stát venku, tak jak tomu bylo vždy, když otec vcházel do některé chýše své ženy. Děti vždy zůstávaly venku na dvoře, ať to bylo ve dne nebo v noci. Seděly na dvoře a poslouchaly, zevnitř se vždy ozývaly zvláštnízvuky. Často musely přespávat pod širým nebem, když chtěl papa trávit u mama celou noc. Po vstupu do chýše mamas Leily nebo Aminy byl vždy vítán vřele. Jejich hlasy avzdychání nebyly otravné, ale pokud přišel k mamaMukasonga, vždycky byl zevnitř slyšet křik, nářek, prosby a potom naráželi do stěn maňaty. Jako kdyby ji chtěli zevnitř zbořit. Děti nikdy nevěděly, co se děje. Proč mama Mukasongatolik křičí, když mamas Leila a Amina byly za jeho návštěvy

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

38

vděčné. Možná i proto chodil papa Muhammad nejčastěji

právě do její maňaty, aby ji utišil. Kehko se posadiladoprostřed kralu k otevřenému ohništi a vyčkávala, co se bude

dít. Po chvíli přišla Nohode s pláčem.

„Co se stalo, Nohode?“ ptala se Kehko.

„Akuma se už pr ý dohodl s otcem,“ plakala Nohode zoufale.

„Kdy?“ polekala se Kehko.

„To nevím, ale musela jsem se mu podvolit,“ naříkala a přitáhla si kolena blíž k bradě. Z očí se jí valily obrovské slzy, protože věděla, že končí dětství a začíná krutý osud, kterému se sama postavit nemůže.

„Co se stalo?“

„Prý až dojdu ke dvanáctému létu života, budu si homuset vzít za muže,“ naříkala Nohode.

„A kde si byla tak dlouho?“

„Akuma se se mnou chtěl projít a promluvit si.“ Přisedla si ke Kehko. „Odvedl mě daleko do tmy. Tam mě povalil na zem a lehl si na mě. A pak jsem cítila tam dole velikoubolest, hrozně to bolelo, nevím, co mi udělal. Ale řekl, že jestli o tom někomu povím, že řekne otci, že o mě už nestojí, a to by byla velká ostuda.“

„Nohode, vždyť ty krvácíš,“ zděsila se Kehko, kdyžzahlédla její zakrvácenou suknici.

„Kehko, prosím tě, neříkej nikomu nic, nesmím seprozradit, otec by mě vyhnal,“ prosila sestru.

„A jak chceš schovat tu skvrnu?“

„Musím ji jít vyprat k řece,“ řekla Nohode rozhodně.

„Teď v noci?“ Kehko se vyděsila.

„Proč nejsi v chýši?“

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

39

„Mamutelil je nemocný, je tam otec. Mama mi řekla, že jsem ho měla na starosti, že jsem ho neohlídala, prý je to moje vina,“ posteskla si Kehko.

„Nemůžeš za to, pokud onemocněl, jistě to není tvoje vina,“ utěšovala Nohode, „pokud tomu osud tak chtěl,nemohla si tomu zabránit.“

„Kéž by se uzdravil.“

3.

Malý Mamutelil ležel v horečkách šest dní a šest nocí,

blouznil a volal nesmyslná slova ze spaní. Kopal kolem

sebe, někdy od sebe odehnal i mama, která ho chtěla omýt

lektvarem připraveným z bylin. Otec Ignác, který právě

v tuto dobu sloužil na misii tady ve vesnici Kamba, se také

pokoušel Mamutelilovi pomoci. Nepomáhaly dokonce ani

léky, které sem dovezl z Itálie. Byly to takové maličké bílé

kuličky, které musel Mamutelil polykat. Jakmile jeden

spolkl, během chvíle ho hned vyzvracel. I místní šaman

zkoušel zaříkávat tělo v horečce. Nikdo bohuželnepochodil, nemocnice byla příliš daleko, několik dní cesty. To

nemohl Mamutelil absolvovat, ani kdyby ho bývali nesli.

Chlapec ovšem bojoval statečně, neplakal a těšil matku, že

ještě má naději. Ale sám už zřejmě tehdy musel vědět, co

přijde. Musel cítit přicházející konec svého příliškrátkého života. Hošík ležící na smrtelné posteli ztrácel na váze

každým dnem. První dny měl snahu sníst alespoňobarvebr />

BARBORA WALTEROVÁ BENEŠ OVÁ

40

nou vodu z masa, která dodávala sílu. Potom už nejedl nic

a vodu do sebe dokázal dostat jen s obtížemi. Zvracel do

hliněné nádoby, kterou měl připravenou u svého lůžka.Dávil se a utíral slzy bolesti. Světlo slunce viděl naposledy jen

přes odhrnutou kůži u vchodu. Studený pot mu vstával na

krku, čele a v dlaních. Matka u něj lehávala po celé noci,

ale ani její péče nedokázala zachránit život jejímumilovanému chlapečkovi.

„Mama,“ těžko se mu dralo z hrdla.

„Mamutelil,“ mama se snažila zadržet slzy, její tvářvyadala ještě strhanější než obvykle a starostlivé vrásky na obličeji se ještě prohloubily.

„Budeš mi chybět.“ Měla pocit, že teprve devítiletýchlaec blouzní. Nemohl myslet jako dospělý muž, když tu s námi byl jen tak krátce.

„Ty mně taky, chlapče.“

„Počkám tam na tebe, mama moje,“ chlapci se po tváři skoulela obrovská slza. Věděl, že zemře. Věděl, že bude na svou matku dlouhé roky čekat v jejich posmrtném životě. Počká na ni v nebi, aby zase mohli být spolu.

„Bude dobře, bude dobře,“ šeptala pořád dokola apevně tiskla dětskou vyhublou ručičku. „Bude dobře, maličký můj, bude dobře.“

Sedm ý den Mamutelil vydechl naposledy. Z maňaty se ozýval hlasitý a táhl ý ž ensk ý nář ek. Všichni okamžit ě pochopili, co se stalo. Celá vesnice ve stejnou chvíli věděla, že je opustil válečník jejich kmene, který neměl čas na to se jím stát. Matka tiskla jeho ručičky ještě dlouho po tom, co její syn u ž žá dnou bolest necítil. Zavřela mrtvé

DÍVKA, KTERÁ NESMĚLA MÍT SNY

41

otevřen é oči a láskypln ě ho políbila na čelo slanými ústy.

„Milovala jsem tě a Alláh je mi svědkem, že tomu tak

bylo. “ Koho bohové milují, umírá mlád a Mamutelil byl

tím p ří kladem.

Otec se přišel se synem rozloučit, celá rodina odešla z chýše. Nechali otce s tělem mrtvého syna o samotě.Muhammad si prohlížel synův obličej, zdál se být tak klidný a spokojený. Otec viděl, že bolest, která Mamutelilasužovala, byla pryč. Jeho syn měl i na svůj nízký věk způsoby a chování válečníka. Nenaříkal a nestěžoval si, jen klidně čekal, až nastane jeho poslední chvíle. Kd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist