načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dívka, která musí zemřít - David Lagercrantz

Dívka, která musí zemřít

Elektronická kniha: Dívka, která musí zemřít
Autor: David Lagercrantz

Ve stockholmském parku je nalezeno tělo neznámého bezdomovce. Od léta se pohyboval v péřové bundě po městě, vykřikoval podivnosti, ve kterých zmiňoval jméno švédského ministra obrany ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 395
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Hon som måste dö ... přeložila Karolína Kloučková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
Umístění v žebříčku: 262. nejprodávanější produkt za poslední měsíc
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7781-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ve stockholmském parku je nalezeno tělo neznámého bezdomovce. Od léta se pohyboval v péřové bundě po městě, vykřikoval podivnosti, ve kterých zmiňoval jméno švédského ministra obrany Johannesa Forsella. Když patoložka Frederika Nymanová při ohledávání objeví v kapse mrtvého telefonní číslo na Mikaela Blomkvista, novináře kontaktuje. Něco je podivného na smrti bezejmenného muže. Mikaelovi pomáhá s případem Lisbeth Salanderová, pohybující se tou dobou mimo Švédsko, neboť je rozhodnuta vypořádat se definitivně se svojí sestrou Kamilou-Kirou. Nechce být už lovenou kořistí, ale stát se sama šelmou.

Popis nakladatele

Závěrečný díl série Milénium .

V jednom ze stockholmských parků se najde tělo zuboženého žebráka s amputovanými prsty na rukou i nohou. Vypadá to na nešťastnou smrt bezdomovce, avšak patoložka Fredrika Nymanová se nemůže zbavit dojmu, že s mrtvým je něco v nepořádku, a proto se spojí s Mikaelem Blomkvistem. 

Případ probudí Mikaelův zájem, protože žebrák prý několikrát cosi breptal o švédském ministrovi obrany Johannesu Forsellovi. Byly to jen řeči paranoidního šílence, nebo měl opravdu nějaké informace o vládě? 

Mikael požádá o pomoc Lisbeth Salanderovou. Ta však po pohřbu Holgera Palmgrena odjela ze Švédska a neozývá se. Nikdo netuší, že pobývá v Moskvě, aby se jednou provždy vypořádala se svou sestrou Kamilou. Rozhodla se: už nehodlá být lovenou kořistí. Nyní se sama stane šelmou. 

––––

Lagercrantz jako žurnalista z povolání disponuje velkou výhodou. Jako pokračovatel Milénia navazuje na sloh, který je mu vlastní stejně jako Larssonovi.
- Severskekrimi.cz o románu Muž, který hledal svůj stín

Když Lisbeth v poslední větě románu mizí v křivolakých uličkách Starého Města, člověk se přistihne při tom, že se hrozně těší, až se v šestém (a závěrečném) dílu Milénia vrátí.
- iDNES.cz o románu Muž, který hledal svůj stín

Lisbeth je tou pravou ženskou hrdinkou dnešní doby. Stejně jako jsme kdysi měli Sherlocka Holmese, dnes máme Lisbeth. Dokonce si dovolím tvrdit, že její postava je novým kulturním dědictvím.
– DAVID LAGERCRANTZ v rozhovoru pro iDNES.cz

Zařazeno v kategoriích
David Lagercrantz - další tituly autora:
Já jsem Zlatan Ibrahimović Já jsem Zlatan Ibrahimović
 (audio-kniha)
Dívka v pavoučí síti Dívka v pavoučí síti
Příznání Alana Turinga Příznání Alana Turinga
Muž, který hledal svůj stín Muž, který hledal svůj stín
Dívka, která musí zemřít -- Milénium 06, inspirováno sérií Stiga Larssona Dívka, která musí zemřít
 (CDmp3 audiokniha)
Dívka, která musí zemřít - 2 CDmp3 (Čte Martin Stránský) Dívka, která musí zemřít
 
K elektronické knize "Dívka, která musí zemřít" doporučujeme také:
 (e-book)
Klikaté cesty Klikaté cesty
 (e-book)
Povznesení Povznesení
 (e-book)
Matčina hra Matčina hra
 (e-book)
Dvě císařovny Dvě císařovny
 (e-book)
Valdštejn Valdštejn
 (e-book)
Jako o život Jako o život
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

CENA 399 KČ

ISBN 978-80-7577-781-2

Foto © Anna-Lena Ahlstroem

UŽ NECHCI BÝT KOŘIST.

CHCI SE STÁT ŠELMOU.

LISBETH SALANDEROVÁ

www.hostbrno.cz

DAVID LAGERCRANTZ

(nar. 1962) je švédský novinář a spisova

tel, autor několika úspěšných populárně

-naučných knih a románů. Bestsellerový

životopis Já jsem Zlatan Ibrahimović (2011,

česky Host 2014) se dostal do užší nomi

nace na nejprestižnější švédskou knižní

cenu Augustpriset a byl nominován na

cenu William Hill Sports Book of the Year.

Kniha byla přeložena do více než třiceti ja

zyků a po celém světě se prodalo několik

milionů výtisků.

V roce 2015 napsal pokračování celo

světového fenoménu Milénium Stiega Lars

sona — kniha Dívka v pavoučí síti vzbudila

obrovský zájem médií a stala se jednou

z nejprodávanějších knih roku na celém

světě. Příběh o Lisbeth Salanderové a Mi

kaelu Blomkvistovi se dále rozvíjí v knize

Muž, který hledal svůj stín (2017). Šestý díl

nazvaný Dívka, která musí zemřít tvoří závěr

celé série. Stejně jako předchozí svazky vy

chází také jako audiokniha ve vydavatelství

OneHotBook v interpretaci Martina Strán

ského (www.onehotbook.cz).

Když Lisbeth v poslední větě románu mizí v křivolakých uličkách Sta

rého Města, člověk se přistihne při tom, že se hrozně těší, až se v šestém

(a závěrečném) dílu Milénia vrátí.

IDNES.CZ

recenze románu Muž, který hledal svůj stín

Lisbeth je tou pravou ženskou hrdinkou dnešní doby. Stejně jako jsme

kdysi měli Sherlocka Holmese, dnes máme Lisbeth. Dokonce si dovolím

tvrdit, že její postava je novým kulturním dědictvím.

DAVID LAGERCRANTZ

v rozhovoru pro iDNES.cz

ZÁVĚREČNÝ DÍL SÉRIE

MILÉNIUM

V jednom ze stockholmských parků se na

jde tělo zuboženého žebráka s amputova

nými prsty na rukou i nohou. Vypadá to

na nešťastnou smrt bezdomovce, avšak

patoložka Fredrika Nymanová se nemůže

zbavit dojmu, že s mrtvým je něco v nepo

řádku, a proto se spojí s Mikaelem Blom

kvistem.

Případ probudí Mikaelův zájem, pro

tože žebrák prý několikrát cosi breptal

o švédském ministrovi obrany Johannesu

Forsellovi. Byly to jen řeči paranoidního

šílence, nebo měl opravdu nějaké infor

mace o vládě?

Mikael požádá o pomoc Lisbeth Sa

landerovou. Ta však po pohřbu Holgera

Palmgrena odjela ze Švédska a neozývá se.

Nikdo netuší, že pobývá v Moskvě, aby

se jednou provždy vypořádala se svou ses

trou Kamilou. Rozhodla se: už nehodlá

být lovenou kořistí. Nyní se sama stane

šelmou.

MILÉNIUM

06

DAVID

LAGERCRANTZ

DÍVKA

,

KTERÁ MUSÍZEMŘÍT

DAVID

LAGERCRANTZ

DÍVKA,KTERÁ

MUSÍ

ZEMŘÍT HOST

MILÉNIUM 06

INSPIROVÁNO SÉRIÍ

STIEGA LARSSONA

Prolog

Kapitola 01

Kapitola 02

Kapitola 03

Kapitola 04

Kapitola 05

Kapitola 06

Kapitola 07

Kapitola 08

Kapitola 09

Kapitola 10

Kapitola 11

Kapitola 12

Kapitola 13

Kapitola 14

Kapitola 15

Kapitola 16

Kapitola 17

Kapitola 18

Kapitola 19

Kapitola 20

Kapitola 21

Kapitola 22

Kapitola 23

Kapitola 24

Kapitola 25

Kapitola 26



MILÉNIUM 06



DAVID

LAGERCRANTZ

DÍVKA,KTERÁ

MUSÍ

ZEMŘÍT



BRNO 2019

DAVID

LAGERCRANTZ

DÍVKA,KTERÁ

MUSÍ

ZEMŘÍT


Hon som måste dö © David Lagercrantz

& Moggliden AB, first published by Norstedts, Sweden, in 2019

Published by agreement with Norstedts Agency

Cover photo © Paul Stuart

Translation © Karolína Kloučková, 2019

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-850-5 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-851-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-852-9 (Formát MobiPocket)


9

PROLOG

To léto se ve čtvrti objevil nový žebrák. Jeho jméno nikdo ne

znal a ani se o něho nikdo nestaral, ačkoli mladý pár, který kolem něho každé ráno procházel, ho nazýval šíleným trpaslíkem,

což bylo přinejmenším z poloviny nespravedlivé. Z lékařského hlediska to trpaslík nebyl. Měřil sto padesát čtyři centi

metrů a jeho tělesné proporce byly úplně normální. Skutečně však byl duševně narušený a chvílemi vyskakoval, zastavoval kolem jdoucí a cosi nesouvisle brebentil.

Jinak většinou sedával na kusu kartonu na Mariánském ná

městí, hned vedle fontány se sochou boha Thóra, a stávalo se,

že v lidech naopak probouzel úctu. Se skloněnou hlavou a rov

nými zády působil spíš jako zchudlý šlechtic, což byl jeho po

slední sociální kapitál a taky jediný důvod, proč mu lidé ještě

házeli mince nebo bankovky. Cítili z něho jakousi zašlou slávu,

a nemýlili se. Bývaly doby, kdy se mu ostatní klaněli.

Teď už ale dávno o všechno přišel a černá skvrna na tváři

to ještě zhoršovala. Vypadala jako pozdrav od samotné smrti.

Jediné, co se na něm vymykalo, byla jeho péřová bunda. Mod

rá a drahá, značky Marmot. Nevypadal však díky ní o nic nor

málněji. Nejen proto, že byla špinavá od jídla a všeho možného.

Byla to bunda do mrazu, a ve Stockholmu bylo právě léto.

Celé město trpělo horkem, a když mužovi stékaly po tvářích

čúrky potu, lidé si jeho bundu zamračeně prohlíželi, jako by

pouhý pohled na ni vedro ještě zhoršoval. On si ji ale nikdy

nesundal.

Pro svět byl ztracený a nezdálo se, že by mohl pro koho

koli představovat nebezpečí. Na začátku srpna však jeho oči

nabyly o něco bdělejšího výrazu a odpoledne jedenáctého na linkovaný list papíru pečlivě sepsal košatou historku, kterou

ještě tentýž večer vylepil na zeď autobusové zastávky na Již

ním nádraží.

Šlo o jakési halucinační vylíčení děsivé bouře. Přesto se

mladá lékařka Else Sandbergová, která se právě připravovala

na atestaci, při čekání na autobus číslo čtyři prokousala úvod

ními větami a všimla si, že v textu je zmínka o jistém členovi vlády. Potom už se soustředila především na stanovení diagnózy. Tipovala paranoidní schizofrenii.

Když však o deset minut později nastoupila do autobusu,

na všechno zapomněla a nezůstalo v ní nic víc než jen nepří

jemný pocit. Bylo to něco na způsob Kasandřina komplexu.

Nikdo tomu muži nevěřil, protože pravda, kterou vyslovoval,

byla natolik skrytá v jeho šílenství, že se téměř nedala zahléd

nout. Přesto muselo jeho poselství nějak vyplout na povrch,

protože už následujícího rána vyskočil z modrého audi mladík v bílé košili a popsaný papír strhl.

V noci na sobotu patnáctého srpna se žebrák vydal na Se

verní železniční náměstí, aby si pořídil nelegální alkohol. Po

tkal se tam s jiným alkoholikem, starým dělníkem Heikkim

Järvinenem z Österbottenu.

„Hej, kámo, jsi na tom zle?“ oslovil ho Järvinen.


11

Odpovědi se nedočkal hned. Po chvíli ho však ten druhý

zahrnul lavinou slov, kterou Heikki považoval za pouhé chvás

tání a lži, a proto sykl jen „kecy“ a ještě zbytečně — jak sám

později uznal — dodal, že muž vypadá jako „nějakej Čong“.

„Me Khamba-chen, I hate China,“ zahřímal na něho žebrák.

Pak jako by přišel o rozum. Uhodil Heikkiho rukou bez

prstů, a přestože se nezdálo, že by to měl nějak nacvičené, v jeho úderu byla nečekaná síla. Heikki se s krvácejícími rty

po tácel pryč a nakonec sešel dolů do metra na stanici T-centralen a příšerně přitom finsky nadával.

Když později žebráka zahlédli znovu v jeho staré čtvrti, byl

namol opilý a vypadal nemocně. Z koutku úst mu tekly sliny,

držel se za krk a mumlal:

„Very tired. Must find a dharamsala, and a lhawa, very good

lhawa. Do you know?“

Na odpověď nečekal, mátožně přešel Kruhovou ulici a hned

potom odhodil na zem poloprázdnou láhev alkoholu bez etikety a zmizel mezi stromy a keři v Tantoském parku. Nikdo

neví, co přesně se dělo potom, jenom že nad ránem poprchávalo a foukalo od severu. Kolem osmé se vítr utišil, vyjasnilo

se a muž klečel opřený o borovici.

Na ulici zrovna chystali závod zvaný Půlnoční běh. Ve čtvrti

panovala nálada jako před nějakou slavností. Žebrák byl mrtvý, obklopený čerstvou radostí. Nikoho nezajímalo, že prožil

život plný neuvěřitelného utrpení a hrdinských činů, a už vů

bec ne to, že miloval jenom jedinou ženu a že i ona zemřela ve zdrcující osamělosti.

DÍL 01

NEZNÁMÍ

Mnoho mrtvých zůstane beze jména a někteří nedostanou ani

hrob.

Jiným postaví bílý kříž mezi tisíci dalších, tak jako na americ

kém vojenském hřbitově v Normandii.

A některým připadne celý památník, jako třeba hrob Nezná

mého vojína pod Vítězným obloukem v Paříži nebo v Alexan

drovském sadu v Moskvě.

KAPITOLA 01

15. srpna 2020

Jako první se ke stromu odvážila spisovatelka Ingela Dufvaová.

Pochopila, že muž je mrtvý. Bylo to v půl dvanácté dopoledne.

Okolo to nechutně zapáchalo a hemžila se tu hejna much a ko

márů. Když Ingela Dufvaová později tvrdila, že na té postavě bylo cosi fascinujícího, nebyla to tak úplně pravda.

Muž před smrtí zvracel a měl těžký průjem. Spíše než úctu

pocítila v té chvíli znechucení a strach z vlastní smrti. Rovněž policisté Sandra Lindevallová a Samir Eman, kteří na místo dorazili o patnáct minut později, měli pocit, že tenhle úkol dostali za trest.

Vyfotografovali tělo a prohledali nejbližší okolí, i když ne

došli tak daleko, aby pod srázem na začátku Zinckovy ulice objevili odhozenou láhev se silnou vrstvou čehosi na dně, co vypadalo jako písek. Přestože nevěřili, že by na mužově

smrti nesl vinu někdo cizí, důkladně mu prohlédli hlavu

a hrudník, ale žádné stopy násilí neobjevili a kromě hustých

slin, které mu vytékaly z úst, nenašli ani žádné známky svěd

čící o jiné podezřelé příčině smrti. Proto poté, co se poradili

se svými nadřízenými, místo nálezu ani neuzavřeli policejní páskou.

Zatímco čekali, až si pro tělo přijede sanitka, prohledali

kapsy neforemné bundy. Našli spoustu průsvitných papírů od

stánků s párky v rohlíku, pár mincí, dvacetikorunovou ban

kovku, účet z papírnictví na Hornově ulici, ale žádný průkaz

ani doklad totožnosti.

I přesto se domnívali, že nebude těžké muže identifikovat.

Měl totiž nápadná zvláštní znamení. Ukázalo se ovšem, že je

to chybný předpoklad, stejně jako mnoho jiného. Na odděle

ní soudní patologie v Solně, kde proběhla pitva, udělali rentgenový snímek chrupu. Při jeho porovnání s údaji v databázi

nic nenašli a stejně to dopadlo s otisky prstů. Poté co soudní

patoložka Fredrika Nymanová odeslala řadu vzorků do NFC

neboli Národního forenzního centra, rozhodla se — přestože

to vůbec nespadalo mezi její pracovní úkoly —, že dohledá

několik telefonních čísel, která měl mrtvý muž naškrábaná na

poskládaném papírku v kapse kalhot.

Jedno z nich patřilo Mikaelu Blomkvistovi z časopisu Mi

lénium. Nejdřív to pustila z hlavy, ale později večer, krátce po

otřesné hádce se svou pubertální dcerou, si vzpomněla, že je

nom za poslední rok pitvala tři těla, která musela být pohřbena

beze jména. Zanadávala. Nad tím i nad životem obecně.

Bylo jí devětačtyřicet, žila sama se dvěma dětmi, trpěla bo

lestmi zad, nespavostí a pocitem bezvýznamnosti, a tak aniž

přesně věděla proč, číslo Mikaela Blomkvista vytočila.

Telefon zabzučel. Na displeji se objevilo neznámé číslo a Mi

kael si vyzvánění přestal všímat. Právě vyšel z bytu a vyrazil

Hornovou ulicí dolů ke Stavidlu a do Starého Města, ale kam

přesně jde, to zatím nevěděl. Na sobě měl šedé plátěné kalhoty

a nevyžehlenou džínovou košili. Dlouho se jen tak procházel

křížem krážem ulicemi, až se nakonec usadil ve venkovní zahrádce jednoho podniku na Österlågské ulici a objednal si

sklenici guinnessu.

V sedm hodin večer bylo ještě teplo a ze Skeppsholmenu

k němu doléhal smích a potlesk. Vzhlédl k modrému nebi, od vody ucítil jemný vánek a zkoušel si namluvit, že život přece

jenom za něco stojí. Moc se mu to ale nedařilo a nezlepšilo se

to ani po jednom pivu, ani po dvou, a tak nakonec něco za

mumlal, zaplatil a vykročil zpátky k domovu s úmyslem, že

bude pokračovat v práci nebo se nechá pohltit televizním se

riálem nebo detektivkou.

Vzápětí si to však zase rozmyslel a z náhlého popudu za

mířil na kopeček Mosebacke a do Rybářské ulice. Tam v čísle

devět bydlela Lisbeth Salanderová. Nedělal si žádné naděje,

že by byla doma. Po pohřbu svého bývalého poručníka Hol

gera Palmgrena se vydala na cesty po Evropě a na Mikaelovy

e-maily a zprávy odpovídala jen sporadicky. Přesto se rozhodl,

že u ní zkusí zazvonit. Vyběhl proto po schodech z náměstí

nahoru a překvapeně pohlédl na protější dům. Celou fasádu

pokrývalo nové, veliké graffiti. Nevěnoval mu ale žádnou další

pozornost, i když to byl výjev, v němž by člověk utonul — plný

surrealistických detailů, mimo jiné tam stál malý legrační mu

žíček v kalhotách se skotskou kostkou na zeleném vagonu

metra.

Mikael místo toho vyťukal u vchodových dveří domovní

kód, nastoupil do výtahu a upřel pohled do zrcadla. Horké

a slunečné léto se na něm nijak zvlášť nepodepsalo. Byl bledý,

měl kruhy pod očima a znovu si vzpomněl na krach na burze, na kterém dřel celý červenec. Bezpochyby to byla důleži

tá událost — krach způsobený nejen přehnaným optimismem

a vidinou rychlého zisku, ale také hackerskými útoky a dez

informačními kampaněmi. Jenomže teď se ve stejném tématu

rýpal každý druhý novinář, a přestože Mikael sám na ledacos

přišel — mimo jiné pochopil, která z ruských trollích farem

rozšířila ty nejhorší fámy —, měl pocit, že se svět v tuhle chvíli bez jeho zásahů klidně obejde. Možná by si jen potřeboval vzít volno a začít cvičit. A možná se taky víc starat o Eriku, kte

rá se právě rozvádí s Gregerem.

Výtah zastavil, Mikael otevřel mříž a vystoupil, nyní ještě

pevněji přesvědčený o zbytečnosti své návštěvy. Lisbeth pro

stě odjela a na něho kašle. V následující chvíli však znervóz

něl. Dveře jejího bytu byly otevřené dokořán a on si naráz

uvědomil, jak velký strach celé léto potlačoval, jak moc se

bál, že ji její nepřátelé najdou. S voláním „haló, haló“ se vřítil

dovnitř, kde ho zarazil pach čerstvě vymalovaných stěn a čis

ticích prostředků.

Dál se nedostal. Zaslechl kroky. Na schodech za ním ně

kdo funěl jako zvíře. Otočil se na místě a uviděl dva mohutné muže v modrých montérkách. Nesli cosi obrovského

a Mikael byl tak rozčilený, že nedokázal situaci normálně

vyhodnotit.

„Co tady děláte?“ vyhrkl.

„Nevidíte?“

Vypadali jako dva stěhováci, kteří se potýkají s modrou po

hovkou. Byl to nový luxusní designový kousek a Mikael věděl,

že Lisbeth si na takové věci rozhodně nepotrpí. Už už se chys

tal něco říct, ale náhle zevnitř bytu zaslechl jiný hlas. V prvním

okamžiku ho považoval za Lisbetin a rozzářil se. Bylo to však

jen jeho toužebné přání. Hlas se tomu Lisbetinu samo zřejmě vůbec nepodobal.

„To je mi ale návštěva. Čemu vděčím za tu čest?“

Když se otočil, na prahu stála vysoká snědá žena kolem

čtyřicítky a s poněkud ironickým úsměvem si ho prohlížela.


19

Měla na sobě džíny a elegantní šedou halenku, vlasy spletené

do dvou copů a šikmé zářící oči. Mikael si teď připadal ještě

zmatenější. Nezná ji odněkud?

„Ne, ne,“ zamumlal. „Já jen...“

„Vy jen...“

„Asi jsem si spletl patro.“

„Nebo jste nevěděl, že ta mladá dáma byt prodala?“

Mikael to nevěděl a vůbec se mu ta situace nelíbila, zvlášť

když se žena nepřestávala usmívat. Ulevilo se mu, až když se

obrátila ke stěhovákům, aby si ohlídala, že s pohovkou nena

razí do zárubní. Potom zase zmizela v bytě. Chtěl odtud utéct

a rozředit tu novinku dalším guinnessem. Ale zůstal stát na

místě, jako by se nemohl odtrhnout, a zašilhal po jmenovce

na dveřích. Nebylo tam napsáno V. Kulla jako ještě nedávno,

ale Linderová. Kdo je sakra Linderová? Zadal jméno do mobilu

a na displeji se objevila žena z bytu.

Byla to Kadi Linderová, psycholožka a jednatelka společ

nosti. Myslel na ni — na to málo, co o ní věděl —, ale hlavně

na Lisbeth, a sotva se stačil napřímit a nasadit zamyšlený vý

raz, Kadi Linderová se znovu objevila ve dveřích. Už se netvá

řila jenom ironicky, ale teď navíc ještě udiveně. Těkala očima

kolem sebe. Slaboučce voněla nějakým parfémem, byla štíhlá,

měla hubená zápěstí a vystouplé klíční kosti.

„Teď už mi to ale musíte vysvětlit. Vážně jste si spletl patro?“

„To je dobrá otázka,“ odpověděl Mikael a vzápětí mu bylo

jasné, jak špatná odpověď to je.

Žena se usmívala a on se odtud chtěl dostat pryč, třeba i tím

nejlacinějším způsobem. Za žádnou cenu jí nesmí prozradit, že

tady pod smyšleným jménem bydlela Lisbeth, ať už to Kadi

Linderová ví, nebo ne.

„Tak teď jsem ještě zvědavější,“ prohlásila.


20

Zasmál se — jako by to celé byla jen směšná soukromá zá

ležitost.

„Takže jste si mě nepřišel prověřit?“ pokračovala. „Tenhle byt vůbec nebyl levnej.“

„Jestli jste neuřízla koňskou hlavu a nepoložila ji někomu do postele, tak vás teď nechám v klidu pokračovat ve stěho

vání.“

„Všechny detaily už si nevybavuju, ale řekla bych, že tohle

se nestalo.“

„Výborně. V tom případě vám přeju hodně štěstí,“ odpověděl Mikael s předstíranou lehkostí a chystal se odejít spolu se

stěhováky, kteří zrovna vycházeli z bytu.

Ale Kadi Linderová, která si nervózně pohrávala s lemem

halenky a s copy, si zjevně chtěla ještě povídat a Mi kael si uvě

domil, že to, co u ní považoval za nepříjemnou sebe jistotu, je

ve skutečnosti jen fasáda, za kterou se skrývá něco úplně jiného.

„Vy ji znáte?“ zeptala se.

„Koho?“

„Tu, co tady bydlela.“

Odpověděl otázkou: „A vy?“

„Ne, neznám ani její jméno. Ale i tak se mi líbí.“

„Jak to myslíte?“

„Ta aukce byla úplně šílená, přihazovalo tolik lidí, že jsem neměla šanci a vzdala to. Ale nakonec jsem ten byt získala, protože ta ‚mladá dáma‘ — jak ji advokát nazýval — si prý přá

la, abych ho dostala zrovna já.“

„To je vtipné.“

„Že jo?“

„Možná jste udělala něco, co se té mladé dámě líbilo...“

„V médiích bývá vidět hlavně to, jak se hádám s těma pitomcema z představenstva.“

„Třeba se jí líbí zrovna tohle.“

„To asi ne. Nedáte si pivo? Třeba byste mi pak mohl taky

něco říct. Moc se mi líbila...“ znovu zaváhala, „... vaše reportáž

o dvojčatech. Bylo to vážně strhující.“

„Díky,“ odpověděl. „To je od vás milé, ale už vážně musím jít.“

Přikývla a Mikael ze sebe vypravil „nashle“. Jinak si vůbec

nedokázal vybavit, jak se odtamtud dostal, až do chvíle, kdy vyšel do letního večera na ulici. Rozhodně si nevšiml dvou

nových bezpečnostních kamer nad vchodem do domu ani

balonu letícího v té chvíli po obloze přímo nad jeho hlavou.

Přešel náměstíčko Mosebacke, pokračoval Urväderovou ulicí

dolů a teprve v Götské zpomalil. Jako by se nemohl nadech

nout. A přitom se nestalo nic jiného, než že se Lisbeth přestěhovala. Vlastně by z toho měl mít radost, protože takhle byla ve větším bezpečí. Místo radosti ale měl pocit, jako by dostal

facku. Bylo to samozřejmě úplně hloupé.

To je celá Lisbeth Salanderová, taková jako vždycky. Přesto

se ho to dotklo. Aspoň mu mohla něco naznačit. Vzal do ruky

mobil, chtěl jí napsat zprávu, aby se zeptal... Ale ne, ať je to,

jak chce. Sešel na Hornovu ulici a viděl, že na trasu Půlnočního běhu už vyrazili nejmladší závodníci. Udiveně pozoroval všechny fandící a pokřikující rodiče u okraje chodníku, jejich

radost jako by pro něho byla naprosto nepochopitelná. Měl

co dělat, aby se mu mezi dvěma běžci podařilo přejít na druhou stranu silnice. Pokračoval Bellmanovou ulicí a myšlenky

mu pořád zmateně vířily v hlavě. Vybavil si poslední setkání

s Lisbeth.

Bylo to v restauraci Kvarnen, večer před Holgerovým po

hřbem. Oba tehdy těžko hledali slova, což ovšem nebylo nijak

překvapivé, a z celé schůzky vlastně zbyla jen Lisbetina odpověď na jeho otázku:

22

„Co teď budeš dělat?“

„Už nechci být kořist, chci se stál šelmou.“

Ne kořist, ale šelma.

Chtěl, aby mu to Lisbeth vysvětlila. To se ale nestalo. Pama

toval si jenom, jak potom zmizela přes Občanské náměstí, na

sobě měla na míru ušitý kalhotový kostým, ve kterém vypadala

jako naštvaný kluk, jehož donutili slušně se obléct na nějakou

slavnost. Nebylo to nijak dávno. Na začátku července. Ale Mi

kaelovi se to zdálo nesmírně vzdálené. Šel domů a přemýšlel

o všem možném. Když se konečně vrátil do bytu a usadil se na

pohovku s plzní v ruce, telefon zazvonil znovu.

Byla to soudní patoložka Fredrika Nymanová.

KAPITOLA 02

15. srpna

Lisbeth Salanderová seděla v hotelovém pokoji na Manéžním

náměstí v Moskvě s otevřeným notebookem před sebou. Sle

dovala, jak Mikael vychází z domu na Rybářské ulici. Nenesl

se sebevědomě jako obvykle, naopak vypadal zmateně a ona

v nitru pocítila cosi palčivého, čemu úplně nerozuměla, ale

rozhodně ten pocit nehodlala nijak blíž zkoumat. Jenom zvedla oči od počítače a zahleděla se ven na skleněnou kupoli, na

níž se zrcadlilo množství různých světel.

Město, které jí ještě před chvílí bylo lhostejné, ji začalo při

tahovat; uvažovala o tom, že se na všechno vykašle, vyrazí ven

a zpije se do němoty. Byly to ale samozřejmě hlouposti. Musí si

zachovat sebekázeň. U počítače teď v podstatě bydlela, někdy

dokonce ani nešla spát. Přesto kupodivu vypadala tak uprave

ně, jako už dlouho ne. Vlasy měla čerstvě ostříhané nakrátko,

piercingy zmizely a na sobě měla bílou košili a černý oblek,

tentýž jako na pohřbu. Ne snad z piety vůči Holgerovi, ale pro

tože si na něj zvykla a taky chtěla víc splynout s davem.

Rozhodla se, že udeří první, že nebude čekat v koutě jako ně

jaká kořist — proto taky přijela do Moskvy a proto nechala do

Rybářské ulice ve Stockholmu nainstalovat kamery. Cena ale


24

byla vyšší, než si představovala. Nejen proto, že její minulost vyhřezla a nenechala ji v noci spát. Také její nepřítel se skrýval v mlhách a za beznadějnými šiframi a Lisbeth celé hodiny vy

sedávala u notebooku a zametala po sobě stopy. Žila jako zaja

tec na útěku a nic z toho, co hledala, k ní nepřicházelo snadno.

Teprve teď, po měsíci usilovné práce, se konečně blížila k cíli.

Ani tím si však nebyla jistá a občas ji napadalo, že nepřítel je

možná přece jenom o krok před ní.

Dnes, když kontrolovala terén a připravovala svoji operaci,

měla pocit, jako by ji někdo sledoval, a občas v noci neklidně

naslouchala zvukům ozývajícím se z hotelové chodby, zvlášť

jednomu muži — byla si jistá, že je to muž — s vrozenou di

symetrií. Dělal nepravidelné kroky a před jejími dveřmi často

zpomalil, jako by chtěl poslouchat.

Přetočila video nazpátek. Mikael Blomkvist znovu s výra

zem smutného psa vyšel z domu na Rybářské ulici. Lisbeth

na něho myslela, napila se ze skleničky whisky a pak se po

dívala z okna. Nad Státní dumou táhly směrem k Rudému

náměstí a Kremlu temné mraky, vypadalo to na déšť. Vlastně

to vypadalo na pořádnou bouřku, ale to asi bylo jedno. Lis

beth vstala a zvažovala, že se osprchuje nebo si napustí vanu.

Nakonec se spokojila jen s čistou košilí. Zvolila černou, na

dnešek se hodila. Z kapsy kufru vytáhla svou cheetah, pistoli značky Beretta, kterou si nelegálně koupila hned druhý den v Moskvě, zasunula ji do pouzdra pod sakem a rozhlédla se

po pokoji.

Nelíbil se jí, vlastně se jí nelíbil celý hotel. Byl příliš luxusní,

příliš nazdobený a v saloncích v přízemí se pohybovali takoví muži, jako byl její otec — hajzlové, kteří se tak samozřejmě

majetnicky chovají ke svým milenkám i podřízeným. Jejich

oči sledovaly i ji a jejich slova se mohla dostat dál, k tajným

službám nebo ke gangsterům. Lisbeth často seděla s pěstmi

zaťatými jako před bojem.

Zašla do koupelny a opláchla si obličej studenou vodou.

Moc to nepomohlo. V čele jí tepalo nevyspáním a bolestí. Má

už vyrazit? To je asi jedno, ne? Chvíli naslouchala u dveří na

chodbu, a když nic nezaslechla, vyšla ven. Bydlela ve dvacá

tém patře. Výtah byl nedaleko a u něho stál asi pětačtyřicetiletý

muž, upravený, nakrátko ostříhaný, v džínách a kožené bundě

a v černé košili jako ona. Už ho předtím viděla. Na jeho očích

bylo něco zvláštního — zářily několika barvami. Ale Lisbeth

se o ně nestarala.

Se sklopenýma očima sjela společně s ním dolů, vystoupila

z výtahu, prošla hotelovou halou, vyšla na náměstí a zahleděla se na velkou skleněnou kupoli s mapou světa zářící do tmy.

Pod ní se nacházejí čtyři podlaží nákupního centra. A na špici

kupole bojuje svatý Jiří s drakem. Patrona Moskvy viděla ve

městě na každém rohu. Pozvedal meč a ona občas položila

ruku na jeho ostří, jako by chtěla ochránit svého vlastního

draka. Tu a tam se dotkla starého průstřelu na rameni nebo

jizvy po ráně nožem na boku. Jako by si chtěla připomenout,

jak moc to bolelo.

Myslela na plameny, různé katastrofy i na svoji matku a ne

ustále si dávala pozor, aby ji nezachytily bezpečnostní kamery.

Proto se pohybovala trhavě a napjatě, chvátala na Tverskou

ulici, širokou třídu s parky a zahradami, a zastavila se až před

restaurací Versailles, což byl jeden z nejluxusnějších podniků ve městě.

Budova se sloupořadími, zlacenými ornamenty a spous

tou křišťálu připomínala barokní palác, dokonalý nablýska

ný pastiš ze sedmnáctého století, a Lisbeth by ze všeho nej

radši utekla někam daleko. Jenomže právě tady se dnes konal večírek pro ty nejbohatší z celé Moskvy, už zdálky bylo vidět vrcholící přípravy. Zatím dorazil jen houf mladých krasavic,

nepochybně drahých prostitutek. Personál však usilovně pra

coval na posledních detailech. Když Lisbeth přišla blíž, uvi

děla hostitele.

Jmenoval se Vladimir Kuzněcov, stál u vchodu v bílém smo

kingu a lakýrkách, a přestože nebyl nijak starý — bylo mu sotva padesát —, s bílými vlasy, plnovousem a velkým břichem kontrastujícím s hubenýma nohama vypadal jako děda Mráz. Ofi ciál ně to byl příběh o napraveném zlodějíčkovi, který změ

nil život a stal se úspěšným kuchařem, specialistou na medvědí

steaky a houbové omáčky. Potají však vedl několik trollích

farem, které produkovaly lživé zprávy, často s antisemitským

podtextem. Kuzněcov nejenže vyvolával zmatek a ovlivňoval

politiku, ale měl na rukou dokonce i krev.

Vytvářel předpoklady pro genocidu a z nenávisti si udě

lal byznys. Sotva ho Lisbeth u vchodu zahlédla, hned se pře

svědčila, jestli je beretta na svém místě, a opatrně se rozhlíže

la. Kuzněcov si nervózně uhlazoval vousy — dnešní večer pro

něj byl mimořádně důležitý. Uvnitř už hrálo smyčcové kvar

teto, které, jak Lisbeth věděla, později během večera vystřídá

jazzband Ruský swing.

Pod přístřeškem z černých žaluzií vedl ke vchodu červený

koberec lemovaný ozdobným provazem a bodyguardy. Stáli

tam těsně jeden vedle druhého v šedých oblecích, ozbrojení

a se sluchátky v uších. Kuzněcov se podíval na hodinky. Žádný

z hostů se zatím neobjevil, možná spolu hráli jakousi hru — nikdo nechtěl přijít jako první.

Zato na ulici se už tísnilo spoustu lidí — zvědavci a čumi

lové. Očividně se rozneslo, že se tu dnes večer sejde smetánka,

což je dobře, pomyslela si Lisbeth. Aspoň snáz splyne s davem.

27

Jenže potom se spustil déšť, nejdřív jenom mrholilo, ale nako

nec se rozpršelo pořádně. V dálce se zablesklo. Ozvalo se hřmě

ní a lidí ubylo. Zůstalo jenom několik statečných pod deštníky.

Teprve pak dorazily první limuzíny s hosty a Kuzněcov je vítal,

klaněl se a jedna z žen stojících poblíž si návštěvníky odškrtá

vala v malých černých deskách. Restaurace se pomalu plnila

muži středního věku a dalšími mladými ženami.

Lisbeth naslouchala hluku a šumu ze sálu, který se mísil

s hudbou smyčcového kvarteta, a tu a tam zahlédla někoho

z těch, na něž narazila při svém pátrání; všimla si, jak se v zá

vislosti na významu a postavení jednotlivých osob mění Kuz

něcovův výraz i řeč těla. Každého z hostů obdařil takovým

úsměvem a takovou úklonou, jakou v jeho očích zasluhoval,

a ty nejdůležitější oblažil dokonce i vtípkem, kterému se ovšem

smál především on sám.

Smál se chrochtavě jako dvorní šašek, Lisbeth od něho ne

mohla odtrhnout oči, sledovala to divadlo a možná se jím

nechala až příliš pohltit. Všiml si jí jeden z bodyguardů a leh

ce kývl na kolegu — to nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré.

Předstírala, že odchází, ale schovala se ve vchodě o kus dál

a uvědomila si, jak moc se jí třesou ruce a že to není způsobe

no deštěm ani chladem.

Byla napjatá k prasknutí. Vytáhla mobil, aby se ujistila, že

je všechno připraveno. Útok musí být dokonale načasovaný.

Jinak je ztracená. Všechno prošla jednou, podruhé, potřetí.

Ale čas ubíhal a ona pomalu přestávala věřit. Déšť neustával

a vůbec nic se nedělo, začínalo to vypadat na další promarně

nou příležitost.

Všichni pozvaní byli na místě. Dokonce i Kuzněcov zašel

do restaurace a v té chvíli Lisbeth opatrně vykročila ze své

ho úkrytu a nahlédla dovnitř. Večírek byl v plném proudu.

Muži už do sebe začali házet panáky a sápat se po dívkách.

Lisbeth se rozhodla pro návrat do hotelu.

Právě v té chvíli však dorazila další limuzína a jedna z žen

stojících u dveří vběhla dovnitř, aby přivedla Kuzněcova, ten

se z restaurace vykolébal se zpoceným čelem a skleničkou šam

paňského v ruce. Lisbeth se navzdory všemu rozhodla zůstat. Očividně přijel nějaký důležitý host. Bylo to patrné z chová

ní bodyguardů, z nervozity ve vzduchu i z Kuzněcovova přihlouplého výrazu. Vrátila se do svého úkrytu. Z limuzíny však

nikdo nevystoupil.

Řidič nevyšel do deště, aby otevřel dveře. Auto jenom stá

lo na místě. Kuzněcov si upravil vlasy a motýlka, otřel si čelo, zatáhl břicho, dopil skleničku a v té chvíli se Lisbeth přestala

třást. V Kuzněcovově pohledu zahlédla cosi, co moc dobře znala, a bez zaváhání spustila svůj hackerský útok.

Potom zastrčila mobil zpátky do kapsy a nechala kódy pro

gramu pracovat samostatně, zatímco se s fotografickou přes

ností rozhlížela a zaznamenávala každý detail kolem sebe, řeč

těla bodyguardů, jejich ruce blízko zbraní, mezery mezi je

jich rameny podél červeného koberce i nerovnosti a kaluže na

chodníku před sebou.

Stála tam nehybně, téměř ochromeně, a všechno pozorova

la, dokud řidič konečně nevystoupil, neroztáhl deštník a ne

otevřel zadní dveře. V tu chvíli Lisbeth udělala několik koči

čích skoků vpřed a rukou svírala pistoli pod sakem.


29

KAPITOLA 03

15. srpna

Mikael svůj mobil nesnášel, už dávno si měl opatřit utajené

telefonní číslo. Přesto se po přístroji natáhl. Jako novinář nechtěl úplně přibouchnout dveře před veřejností. Ale všechny ty nekonečné rozhovory už ho vážně mučily a on cítil, že se za poslední rok něco změnilo.

Tón volajících byl syrovější. Lidé nadávali a křičeli, případ

ně přicházeli s těmi nejšílenějšími tipy. Hovory z neznámých telefonních čísel Mikael v podstatě přestal brát. Nechal telefon bzučet a vyzvánět, a když hovor někdy přece jenom přijal,

často se u toho nevědomky šklebil.

„Tady Mikael,“ řekl a vzal si z ledničky pivo.

„Promiňte,“ ozval se ženský hlas. „Mám zavolat později?“

„Ne, vůbec ne,“ odpověděl trochu mírněji. „O co jde?“

„Jmenuju se Fredrika Nymanová a pracuju jako soudní pato

ložka v Solně.“

Zděsil se.

„Co se stalo?“

„Nic se nestalo — nebo nic víc, než co se děje pořád, a s vámi to určitě nijak nesouvisí. Ale přivezli nám sem tělo...“

„Je to žena?“

„Ne, ne, je to muž, jednoznačně. Nebo teda, to zní asi divně, že? Ale je to muž, kolem šedesáti let, možná o něco mladší.

Ale musel si projít něčím příšerným. Něco takového jsem ještě

nikdy neviděla.“

„Řeknete mi, prosím, o co se jedná?“

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyděsit. Nedovedu si před

stavit, že byste se znali. Byl to bezdomovec, a dokonce i mezi

bezdomovci patřil k té nejnižší sortě.“

„A jak to souvisí se mnou?“

„Měl v kapse lístek s vaším telefonním číslem.“

„To má kdekdo,“ odpověděl Mikael otráveně. Vzápětí se za ta slova zastyděl. Bylo to netaktní.

„Chápu,“ pokračovala Fredrika Nymanová. „Určitě vás tak

hle otravuje spousta lidí. Ale ten případ mě zaujal. Osobně.“

„Jak to myslíte?“

„Řekla bych, že i ti nejubožejší z nás si po smrti zaslouží úctu.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Mikael s přehnaným důrazem, jako by chtěl odčinit svou předchozí necitlivost.

„No právě,“ pokračovala patoložka. „A Švédsko bylo v tomto ohledu vždycky civilizovanou zemí. Ale v posledních letech

se k nám dostává čím dál víc těl, která se nepodaří iden ti fi

kovat, a mně je to vážně moc líto. Všichni máme ve smrti právo

na identitu. Máme právo na jméno a na svůj příběh.“

„Máte pravdu,“ odpověděl se stejným důrazem, ale mezitím

se přestal soustředit a bezděčně přešel ke svému psacímu stolu,

kde měl počítač.

„V některých případech je to opravdu těžké,“ pokračovala,

„ale mnohdy není dost času nebo peněz anebo — což je ještě

horší — není ani dobrá vůle. A v případě tohoto zemřelého se

proto obávám nejhoršího.“

„Jak to myslíte?“

„Protože jsme zatím v žádné databázi neobjevili jedinou

shodu a protože ten muž vypadá tak bezvýznamně. Člověk

z naprostého dna, takový, od jakého raději odvrátíme oči a vy

ženeme ho z hlavy.“

„To je smutné,“ řekl Mikael.

Prohledával složky, které během let vytvořil pro Lisbeth.

„Ale možná se mýlím,“ pokračovala Fredrika Nymanová.

„Ně které vzorky jsem teprve odeslala, třeba se už brzo dozvíme,

kdo ten muž je. Ale teď jsem doma, tak mě napadlo, že mám

třeba šanci ten proces urychlit. Vy bydlíte na Bellmanově, viď

te? To není daleko od místa, kde ho našli, třeba jste se opravdu

někdy setkali. Nebo vám třeba dokonce volal?“

„Kde ho našli?“

„U stromu v Tantoském parku. Kdybyste ho viděl, určitě bys

te si ho zapamatoval. Obličej má tmavohnědý, špinavý a s hlu

bokými jizvami. Řídké vousy. Nejspíš byl vystavený prudké

mu slunci i silným mrazům. Na těle má omrzliny a chybí mu

několik prstů na rukou i na nohou. A podle svalů soudím, že

má za sebou extrémní fyzickou námahu. Jeho původ odhadu

ju na jihovýchodní Asii. Kdysi mohl být i pohledný. Má čisté

rysy, i když je v obličeji tak znetvořený. Kůži má kvůli poškození jater zažloutlou, tkáň na tvářích z velké části odumře lou,

plnou černých skvrn. Určit věk se dá zatím těžko, to jistě víte,

ale odhaduju, že mu bylo kolem šedesáti. Dlouho žil na hra

nici dehydratace. A byl malý, měřil jen něco málo přes sto pa

desát centimetrů.“

„Nevím, ten popis mi zatím nic neříká,“ odpověděl Mi

kael.

Pátral po nějaké zprávě od Lisbeth. Nic nenašel. Vypada

lo to, že už se mu ani potají nevkrádá do počítače. Byl z toho

čím dál nervóznější. Nemohl se zbavit pocitu, že Lisbeth je

v nebezpečí.

„Ještě jsem vám neřekla všechno,“ nedala se odradit Fredrika

Nymanová. „Nezmínila jsem se o tom nejnápadnějším. Měl

tlustou péřovou bundu.“

„A co je na ní zvláštního?“

„Je tak veliká a teplá, že se v tomhle horku nedá přehlédnout.“

„Aha, tak tu bych si asi vybavil.“

Zaklapl počítač a zahleděl se přes Rytířský průliv. Už zase

myslel na to, že Lisbeth vlastně udělala dobře, když se roz

hodla přestěhovat.

„Ale nevzpomínáte si.“

„Ne...“ odpověděl Mikael váhavě. „Nemáte nějakou fotku?“

„To bych nepovažovala za etické.“

„A jak vlastně zemřel?“

Ještě pořád byl trochu roztržitý.

„Na první pohled to vypadá na otravu, kterou si způsobil

sám, nejspíš alkoholem. Byl hodně cítit. To ale nevylučuje, že

pozřel ještě něco jiného. Výsledky z laboratoře dostanu během několika dnů. Nechala jsem udělat test, který zjišťuje přítomnost více než osmi set látek. Jenomže u mrtvého se selhávajícími orgány a zvětšeným srdcem...“

Mikael se posadil, napil se piva a zřejmě byl příliš dlouho

zticha.

„Jste tam ještě?“ ozvala se patoložka.

„Ano, jsem tady. Jenom jsem se zamyslel...“

„Nad čím?“

Myslel na Lisbeth.

„Že je možná dobře, že u sebe měl moje telefonní číslo.“

„Jak to myslíte?“

„Zřejmě měl něco na srdci a to by mohlo být motivující pro policii, aby se snažila. Občas, když mám zrovna lepší chvilku, dokážu poldy trochu vybudit.“

Zasmála se.

„To vám věřím.“

„Ale někdy je jen naštvu.“

A někdy pěkně štvu i sám sebe, pomyslel si.

„Tak to musíme doufat v to první.“

„To jo.“

Mikael chtěl rozhovor ukončit. Chtěl se vrátit ke svým myš

lenkám. Fredrika Nymanová si však zjevně chtěla povídat dál

a on neměl to srdce zavěsit.

„Říkala jsem, že to byl ten typ člověka, na jakého každý raději rychle zapomene?“

„Ano, to jste říkala.“

„Ale není to tak úplně pravda, aspoň pro mě ne. Mám pocit, jako by...“

„Jako by co?“

„Jako by jeho tělo mělo co vyprávět.“

„Jak to myslíte?“

„Vypadá, jako by prošel ohněm i mrazem. Jak jsem říkala, nic podobného jsem nikdy neviděla.“

„Drsnej chlapík.“

„Jo, možná. Oblečení měl rozedrané a byl příšerně špinavý.

Děsně páchl. Ale jako by i přesto vzbuzoval jakousi úctu. A prá

vě to se celou dobu snažím vyjádřit. Jako by v sobě měl cosi,

co i při všem tom ponížení budilo respekt. Bojoval, rval se.“

„Tak to byl starý voják?“

„Žádné stopy po průstřelech nebo něčem podobném jsem neobjevila.“

„Nebo člověk z nějakého primitivního kmene?“

„To těžko. Měl spravované zuby a zjevně uměl psát. A na

levé ruce měl vytetované buddhistické kolo.“

„Aha, rozumím.“

„Vážně?“

„Rozumím tomu, že se vás to nějak dotýká. Zkontroluju si

hlasovou schránku, jestli mi nenechal vzkaz.“

„Díky,“ odpověděla a nejspíš si ještě chvíli povídali, Mikael

to nevěděl jistě, nesoustředil se.

Krátce nato se rozloučili a on zůstal zamyšleně sedět na

pohovce. Z Hornovy ulice k němu doléhalo pokřikování a po

tlesk z probíhajícího závodu. Rukou si pročísl vlasy. Už nejmíň

tři měsíce se nebyl nechat ostříhat. Měl by vzít život zase pevně

do rukou. Dokonce by měl žít a bavit se jako všichni ostatní,

ne jenom pracovat a ždímat ze sebe všechno až do naprostého vyčerpání. Měl by brát telefon a nestarat se o nic jiného než

o svoje zatracené reportáže.

Přešel do koupelny, ale moc ho to nepotěšilo. Oblečení na

háčcích, umyvadlo špinavé od zubní pasty a pěny na holení, ve vaně vlasy. Péřová bunda, říkal si, uprostřed léta? To je přece

divné, nebo ne? Ale těžko se dokázal soustředit. Dotíralo na něj

příliš mnoho myšlenek. Otřel umyvadlo i zrcadlo, poskládal

oblečení a pak vzal mobil a zkontroloval hlasovou schránku.

Třicet sedm nevyzvednutých vzkazů. Nikdo by neměl mít

třicet sedm nevyslechnutých vzkazů. S nevolí si jeden po druhém přehrál. Co se to s těma lidma sakra děje? Někteří mu

chtěli dát tip, byli milí a ochotní. Ale většina jen nadávala.

Lžete o přistěhovalcích, křičeli. Mlžíte o muslimech. Kryjete

Židy a boháče. Mikael si připadal, jako by se topil ve splašcích,

a nejradši by zavěsil. Ale poslouchal statečně dál, a tak se na

konec dostal k něčemu, co nepatřilo ani k prvnímu, ani ke druhému druhu zpráv. Byla to jenom chvíle zmatku.

„Hello, hello,“ ozval se hlas lámanou angličtinou. Pak za

zněl těžký výdech a po chvíli ticha slova: „Come in, over.“

Znělo to jako hlas z přenosného rádia. Následovalo ještě ně

kolik nesrozumitelných slov, možná už to ani nebylo anglicky,

ale působilo to nesmírně zoufale a osaměle. Mohl to být ten

žebrák? Snad. Ale taky to mohl být kdokoli jiný. Neexistoval

způsob, jak to zjistit. Mikael zavěsil a přešel do kuchyně. Uva

žoval, že zavolá Malin Frodeové nebo někomu jinému, kdo

mu dokáže spravit náladu. Ale vykašlal se na to a místo toho

poslal zašifrovanou zprávu Lisbeth. Copak na tom záleží, jestli

už s ním nechce být v kontaktu?

On s ní zůstával spojený.

Na Tverskou ulici se snášel déšť a Kamila — nebo Kira, jak si

teď nechala říkat — seděla ve své limuzíně s řidičem a bodyguardy a dívala se dolů na svoje dlouhé nohy. Měla na sobě

černé šaty od Diora, červené lodičky na vysokých podpatcích

od Gucciho a ve výstřihu jí zářil náhrdelník s modrým diaman

tem Oppenheimer.

Byla nádherná a nikdo to nevěděl lépe než ona sama. Často

vyčkávala na zadním sedadle tak jako teď. Podobné situace si

užívala: jak sebou muži pokaždé trhnou, když vpluje do dveří,

a jak na ni mnozí nedokážou necivět, a někteří dokonce ani ne

zavřou pusu. Měla zkušenost, že jen málokterý najde odvahu,

aby jí řekl nějakou lichotku a po hlédl jí zpříma do očí. Kira

vždycky toužila zářit jasněji než kdokoli jiný. Teď zavřela oči

a naslouchala kapkám bubnujícím do kapoty. Potom vyhlédla

zatemněnými okny ven. Moc toho vidět nebylo, jen několik

mužů a žen choulících se pod deštníky. Jako by se o to, kdo z limuzíny vystoupí, ani moc nezajímali. Rozčarovaně upřela

oči k restauraci. Hosté se tísnili uvnitř, připíjeli si a bavili se.

Na malém pódiu hrálo několik hudebníků na housle a violon

cello a tamhle, pane bože, tamhle se sem se svýma prasečíma

očkama a tlustým pupkem valí Kuzněcov. Šašek, nejradši by vystoupila a vrazila mu facku.

Ale musí zachovat klid i svůj majestátní lesk a naprosto

ničím nedat najevo, že poslední dobou prožívá hotové peklo — to, že její sestru ještě nenašli, ji dohání k nepříčetnosti.

Čekala, že to půjde snadno, když zjistili její adresu a vědí, jak

vypadá. Ale Lisbeth zkrátka zmizela a nedokázali ji vystopovat

ani Kamilini známí z GRU, a dokonce ani Galinov. Věděli, že

proti Kuzněcovovým trollím farmám i jiným cílům probíhají hackerské útoky na vysoké úrovni. Nedalo se ale nijak zjistit, které z nich provádí Lisbeth a které někdo jiný. Jedno však

bylo jisté: už to musí přestat. Aby měla konečně klid.

V dálce zahřmělo. Kolem projel policejní vůz. Kira vytáhla

zrcátko a usmála se na sebe, jako by potřebovala nabrat sílu.

Potom zvedla oči a zahlédla, jak si Kuzněcov upravuje motýl

ka a límec košile. Ten trouba je nervózní, aspoň něco. Chtěla,

aby se potil a třásl, a hlavně aby nevytahoval ty svoje příšerné

vtípky.

„Teď,“ řekla a přihlížela, jak řidič Sergej vystoupil a otevřel

zadní dveře.

Bodyguardi vystoupili. Ona si dávala načas, aby měla jis

totu, že Sergej stačí rozevřít deštník. Natáhla jednu nohu, položila ji na chodník a jako obvykle očekávala, že zaslechne

obdivné vzdechy, hlasité „ááách“. Neozvalo se však nic — nic

než déšť a smyčce a hluk zevnitř sálu, ale Kira se rozhodla, že zachová klid a vystoupí se vztyčenou hlavou. Právě stačila po

střehnout, jak se Kuzněcov rozzářil očekáváním a neklidem

a rozpřáhl paže k uvítání, ale ve stejné chvíli pocítila ještě něco.

Čistou a ryzí hrůzu, která se jí zařízla do těla.


37

Vpravo o kus výš podél zdi budovy se cosi pohybovalo. Po

dívala se tím směrem a spatřila temnou postavu, která k ní mí

řila s rukou pod sakem. Chtěla zakřičet na svoje bodyguardy

nebo se aspoň vrhnout k zemi. Místo toho znehybněla, jako

by pochopila, že se ocitla v situaci, kdy ji každý neopatrný

pohyb může stát život, a možná už v té chvíli pochopila i to,

s kým má tu čest, přestože neviděla víc než pouhý obrys, při

bližující se stín.

Ale způsob pohybu a cílevědomost kroků vyvolaly v Kiře

děsivou předtuchu, a ještě než stačila tu myšlenku zformulo

vat, pochopila, že je ztracená.



39

KAPITOLA 04

15. srpna

Měly vůbec někdy šanci se setkat? Mohly si navzájem být ně

čím jiným než nepřítelkyněmi? Nebylo to asi úplně nepředsta

vitelné, navzdory všemu. Jeden čas spolu sdílely přinejmenším

jednu věc: nenávist k otci, Alexandru Zalaščenkovi, a strach,

že zabije jejich matku Agnetu.

Sestry tehdy společně obývaly malý pokojík, který připo

mínal spíš komoru, v bytě na Lundské ulici ve Stockholmu,

a když k nim přišel otec páchnoucí alkoholem a tabákem, za

táhl matku do ložnice a znásilňoval ji, obě slyšely každý její

výkřik, každou ránu a každé zalapání po dechu. Někdy se

Lisbeth s Kamilou chytily za ruce a hledaly útěchu, byť chabou,

jedna u druhé... sdílely spolu tutéž hrůzu, tutéž bezbrannost.

Ale i o to posléze přišly.

Když jim bylo dvanáct, situace se ještě přiostřila. Vystup

ňovalo se nejen otcovo násilí, ale i jeho četnost. Zalaščenko se

k nim nastěhoval a někdy se stávalo, že Agnetu znásilňoval ve

čer co večer. A změna se vplížila i do vztahu mezi sestrami. Nej

prve se zdála nepochopitelná, ale dala se vytušit z palčivého

lesku Kamiliných očí, z pružnosti kroků, kterými pospíchala

přivítat otce ve dveřích, a tehdy se rozhodlo o všem ostatním.


40

Právě když boj nabral smrtící podobu, každá ze sester se

postavila na jinou stranu, a usmíření pak už nebylo možné —

poté co Agneta zůstala ležet zmlácená na podlaze v kuchyni

s nevratným poškozením mozku a Lisbeth hodila na Zalaš

čenka zápalnou bombu a viděla ho hořet na předním sedadle

jeho mercedesu. Od té doby z nich byly nepřítelkyně na život

a na smrt. Minulost se tehdy proměnila v nálož čekající na

odpálení a nyní, o mnoho let později, když Lisbeth vykročila ze svého úkrytu ve vchodu budovy na Tverské ulici, jí celé ty

roky strávené na Lundské ve sledu rychlých obrazů probleskly hlavou.

Byla tady a teď. Přesně viděla, kterou mezerou mezi body

guardy musí vystřelit i jakou únikovou cestu pak zvolí. Ale vybavila si toho víc, než dokázala vstřebat, a kráčela pomalu,

úplně pomalu. Teprve když Kamila na vysokých podpatcích

a v černých šatech vstoupila na rudý koberec, Lisbeth zrychlila,

přestože se pořád pohybovala přikrčená a v tichosti.

Zevnitř restaurace sem doléhala hra smyčců a cinkání skle

ni ček a stále nepřestávalo pršet. Ozval se motor a ulicí projel

policejní vůz. Podívala se za ním a myslela na to, kdy si jí asi

body guardi znovu všimnou. Bude to ještě před výstřelem,

nebo až po něm? Nemohla to vědět, nic se nedalo zaručit. Za

tím se ovšem zdálo, že má čas. Byla tma a mlhavo a Kamila

poutala veškerou pozornost na sebe.

Zářila jako vždycky a v Kuzněcovových očích to hrálo úpl

ně stejně jako před lety v očích kluků na školním dvoře. Kamila uměla zastavit čas. S takovou mocí se už narodila a Lisbeth

ji sledovala, jak vykročila kupředu, jak se Kuzněcov napřímil

a nervózním gestem rozevřel náruč a jak se ze dveří ven tlačili

zvědaví hosté. Ve stejném okamžiku se však z ulice ozval hlas,

na který Lisbeth vlastně čekala: „Там, посмотриte“ — „Tamhle, koukejte“ —, a vtom na ni pohlédl jeden z bodyguardů, blon

ďák s rozpláclým nosem, a pak už nemohla dál váhat.

Zajela rukou pod sako k pouzdru s berettou a celé její tělo

zaplnil tentýž klid, jako když po svém otci hodila krabici od

mléka naplněnou benzinem. Ještě stačila postřehnout, jak se

Kamila vyděšeně zarazila a jak nejmíň tři bodyguardi sáhli po

zbraních a nespouštějí z ní oči. Pomyslela si, že musí jednat

rychle a nemilosrdně.

Přesto však v náhlém ochromení znehybněla, a nejdřív ne

mohla přijít na to proč. Cítila pouze, jak se kolem ní vznáší

dávný stín z dětství, a uvědomila si, že promeškala svou příležitost. Navíc tam stála nechráněná tváří v tvář řadě nepřátel

a o únikové cestě už nemohla být řeč.

Kamila zaváhání oné postavy nezaznamenala. Slyšela jenom

svůj vlastní křik a postřehla, jak sebou trhly hlavy i těla okolo

ní a že muži tasili zbraně. Byla přesvědčená, že je pozdě a že

jí hrudníkem každou chvíli prolétne kulka. Žádný výstřel však

nezazněl a ona stačila vyběhnout a skrýt se za Kuzněcovovými zády. Několik vteřin nedokázala vnímat nic jiného než

svůj těžký dech a zmatený pohyb všude kolem.

Chvíli jí trvalo, než pochopila, že vyvázla živá, a navíc

se celá situace vyvinula v její prospěch. Nyní už nejde o ži

vot jí, nýbrž té temné postavě, které ještě stále nepohlédla

do tváře. Ta teď se skloněnou hlavou cosi kontrolovala na

svém mobilu, ale Kamila nepochybovala, že to musí být Lis

beth. Pocítila k ní tepající nenávist a krvelačnost — agresivní

touhu vidět ji trpět a zemřít — a ještě jednou přelétla vřavu

po hledem.

Vypadalo to lépe, než si vůbec dovedla představit. Zatím

co ona sama byla obklopená bodyguardy a neprůstřelnými

42

vestami, Lisbeth stála opuštěná na chodníku a mířilo na ni

spoustu zbraní. Bylo to jednoduše skvělé. Kamila by ten oka

mžik ráda pozdržela co nejdéle a už teď věděla, že se k němu

bude s oblibou vracet. Lisbeth je nahraná a brzy bude po ní.

Kamila vykřikla, pro případ, že by snad někdo váhal:

„Střílejte! Chce mě zabít!“

O vteřinu později měla za to, že skutečně uslyšela, jak se na

Lisbeth sesypaly výstřely.

V celém těle cítila jejich dunění a rámus, a přestože už ses

tru neviděla — výhled jí zaclonili pobíhající lidé —, předsta

vovala si, jak ji zasáhla celá sprška kulek a jak zkrvavená padá

na chodník. Ale ne... něco je špatně. Tohle přece není zvuk

výstřelů, ale spíš... co? Nějaká bomba? Výbuch? Z restaurace

sem doléhal agresivní hluk, a přestože Kamila nechtěla přijít

ani o vteřinu Lisbetina ponížení a smrti, zahleděla se do davu.

Zdálo se to však úplně nepochopitelné. Houslisté přestali hrát

a vyděšeně zírali do sálu. Mnoho hostů zůstalo nehybně stát

s rukama na uších. Jiní se drželi za srdce nebo křičeli strachy.

Většina se jich však v panice snažila dostat co nejrychleji k vý

chodu, a teprve když se dveře rozletěly a první lidé vyběhli

do deště, Kamila pochopila. Nebyla to žádná bomba. Byla to

hudba, zesílená tak strašlivě, že téměř nebylo možné vnímat

ji jako zvuk, spíš jenom jako útok vibrující vzdušným prosto

rem. Vůbec ji nepřekvapilo, když zaslechla jakéhosi staršího

plešatého muže volat:

„Co je to? Co je to?“

Nějaká mladá žena v krátkých tmavomodrých šatech, sot

va dvacetiletá, klesla na kolena a hlavu si zakrývala rukama,

jako by čekala, že se na ni každou chvíli zřítí strop. Kuzněcov

těsně vedle ní cosi nesrozumitelně mumlal, jeho hlas se utápěl

ve vřavě a Kamila si v témže okamžiku uvědomila svou chybu.

Přestala se mít na pozoru. Okamžitě zvedla oči k chodníku

a k fasádě, kolem níž se Lisbeth připlížila, ale sestra už tam

nebyla, jako by se do země propadla.

Kamila se jen zoufale rozhlížela uprostřed všeobecného ší

lenství a křiku a mezi zmatenými hosty. Sotva stačila hlasitě zanadávat a vzápětí zaječela pod úderem do ramene, který

ji srazil k zemi. Loktem a hlavou prudce narazila do dlažby, v čele jí bolestivě tepalo a ze rtu jí začala stékat krev, všude kolem klopýtaly cizí nohy a najednou přímo nad sebou zaslechla

dobře známý hlas:

„Pomsta přijde, sestřičko, pomsta přijde.“

Byla však příliš otřesená na to, aby dokázala rychle zarea

govat. Když zvedla hlavu a rozhlédla se, po Lisbeth nebylo

nikde ani stopy. Všude jenom změť lidí prchajících z restaurace.

Znovu vykřikla: „Zabijte ji!“ Ale už tomu sama nevěřila.

Vladimir Kuzněcov si nevšiml, že Kira upadla. Nevšímal si

skoro ani zmatku kolem sebe. V tom nesnesitelném rámusu

totiž rozeznal cosi, co ho vyděsilo víc než všechno ostatní dohromady, několik vytržených slov vykřikovaných v pulzují

cím, dunivém rytmu. Dlouho se neodvažoval uvěřit, že je to

pravda.

Vyděšeně kroutil hlavou, mumlal „ne, ne“ a snažil se sám

sebe přesvědčit, že si to jenom namlouvá, že je to klam jeho

vlastní vystrašené fantazie. Ale opravdu to byla ta písnička —

jeho černá můra — a jemu se chtělo pouze padnout k zemi

a umřít.

„To nemůže být pravda, to nemůže být pravda...“ mumlal,

zatímco refrén lomcoval se vším okolo jako tlaková vlna vy

buchlého granátu:

44

Killing the world with lies

Giving the leaders

The power to paralyze

Feeding the murderers with hate

Amputate, devastate,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist