načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dívka, která kopla do vosího hnízda -- nový design - Stieg Larsson

Dívka, která kopla do vosího hnízda -- nový design

Elektronická kniha: Dívka, která kopla do vosího hnízda -- nový design
Autor:

Lisbeth Salanderová plánuje pomstu. Chce se pomstít lidem, kteří se ji pokusili zabít, a také vládním institucím, které jí téměř zničily život. Ale nebude to mít jednoduché. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 88.3%hodnoceni - 88.3%hodnoceni - 88.3%hodnoceni - 88.3%hodnoceni - 88.3% 93%   celkové hodnocení
10 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 683
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Luftslottet som sprängdes
Spolupracovali: ze švédského originálu ... přeložila Azita Haidarová
Jazyk: česky
Hodnocení: 208. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4348-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Závěrečná část rozsáhlé detektivní trilogie "Milénium", jejímiž hrdiny jsou odvážná hackerka Lisbeth Salanderová společně s žurnalistou Mikaelem Blomkvistem. Závěrečný díl Larssonovy trilogie zachycuje Lisbeth ve chvílích, kdy leží těžce zraněna v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Ačkoliv je v kritickém zdravotním stavu, Lisbeth si uvědomuje, že v případě svého uzdravení bude nespravedlivě obviněna a odsouzena pro trojnásobnou vraždu. Tuto hrozbu pochopitelně vnímá i její přítel, novinář z měsíčníku Milénium, Mikael Blomkvist. Rozhodne se proto prokázat Lisbethinu nevinu a zároveň poukázat na korupční jednání vysoce postavených osobností, mezi nimiž jsou ukryti i skuteční pachatelé zločinů, ze kterých je Lisbeth podezírána. V těchto pasážích však román ztrácí klasickou detektivní strukturu a stává se spíše příběhem s tradiční špionážní zápletkou, který navíc v úplném závěru přejímá funkci soudního dramatu. Do popředí děje se totiž dostává tajné (a také velmi tajemné) oddělení švédských bezpečnostních složek, vzniklé během období studené války, avšak vzhledem ke svému obrovskému vlivu se vymanilo z dosahu jakéhokoli kontrolního orgánu.

Popis nakladatele

Lisbeth Salanderová plánuje pomstu. Chce se pomstít lidem, kteří se ji pokusili zabít, a také vládním institucím, které jí téměř zničily život. Ale nebude to mít jednoduché. Poté, co ji kulka zasáhla do hlavy, leží pod přísným dohledem na jednotce intenzivní péče. Pokud se uzdraví, bude souzena za tři vraždy a jeden pokus o vraždu. Ale i v nemocnici, přestože je v kritickém stavu, musí být stále ve střehu. Je tu totiž ještě jeden pacient – Alexander Zalaščenko… Mikael Blomkvist se rozhodne, že nenechá Lisbeth v rukou státní spravedlnosti. Lisbeth bude muset s jeho pomocí dokázat svou nevinu a také upozornit na zkorumpované politiky, kteří dopustili, aby se bezbranní lidé stali oběťmi zneužívání a násilí. Salanderová, bývalá oběť, je připravena úder vrátit. Trilogie Milénium hvězdy švédské kriminální literatury Stiega Larssona sklidila ihned po svém vydání mimořádný úspěch u čtenářů i kritiky. První díl ( Muži, kteří nenávidí ženy ) byl v roce 2008 nominován na cenu Duncan Lawrie International Dagger získal také cenu britské televize ITV3 Crime Award. Obdobný úspěch zaznamenaly i další knihy ( Dívka, která si hrála s ohněm a  Dívka, která kopla do vosího hnízda ). První i třetí díl trilogie získal oceněníThe Glass Key za nejlepší dílo severské kriminální literatury. Dosud se prodalo více než 46 milionů výtisků v 44 zemích. Všechny tři díly byly zfilmovány, připravuje se i hollywoodská verze.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



marie 2010-07-09 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
nic lepšího jsem v poslední době nečetla super doporučuji
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

MILÉNIUM 03

STIEG

LARSSON

DÍVKA,KTERÁ

KOPLA DO

VOSÍHO

HNÍZDA

díl 01

intermezzo

na chodbě

kapitola 01

kapitola 02

kapitola 03

kapitola 04

kapitola 05

kapitola 06

kapitola 07

díl 02

hackerská

republika

kapitola 08

kapitola 09

kapitola 10

kapitola 11

kapitola 12

kapitola 13

kapitola 14

kapitola 15


13

KAPITOLA 01

Pátek 8. dubna

Doktora Anderse Jonassona vzbudila sestra Hanna Nicanderová.

Bylo těsně před půl druhou hodinou ranní.

„Co se děje?“ otázal se zmateně lékař.

„Letí sem helikoptéra. Veze dva pacienty. Staršího muže amladou ženu. Ta žena je postřelená.“

„Aha,“ odvětil unaveně Anders Jonasson.

Doktor Jonasson byl ospalý, ačkoli si skoro půlhodinku zdříml. Pracoval na pohotovosti v Sahlgrenově nemocnici v Göteborgu a měl za sebou velice náročný večer. Od šesté hodiny, kdynastouil do služby, přijali čtyři pacienty zraněné při čelní srážce vozů těsně před Lindome. Jeden z nich byl v kritickém stavu a krátce po převozu do nemocnice zemřel. Dále ošetřil servírku, která si vkuchyni v restauraci na Avenyn nešťastnou náhodou opařila nohu, a zachránil život dusícímu se čtyřletému chlapci, který vdechl kolo od autíčka. Další pacientka, mladá dívka, vjela na kole do jámy. Firma provádějící výkopové práce totiž jámu chytře umístila kvýjezdu z cyklostezky a výstražné cedule někdo shodil do výkopu. Děvče mělo čtrnáct stehů v obličeji a vyražené dva přední zuby. Mimoto Anders Jonasson přišil palec jednomu nadšenémuamatérskému tesaři, kterému se podařilo odříznout si ho.

Kolem jedenácté nával na pohotovosti polevil. Doktor Jonasson obešel celé oddělení, zkontroloval stav přijatých pacientů a poté se vrátil do lékařského pokoje, aby si na chvíli odpočinul. Služba mu skončí až o šesté hodině ranní, a ačkoli Jonasson obvyklenespal ani v případě, kdy na pohotovost nikoho nepřivezli, tentokrát usnul téměř okamžitě.

Sestra Hanna Nicanderová mu podala šálek čaje. O pacientech v helikoptéře zatím nestačila zjistit žádné podrobnosti.

Anders Jonasson pohlédl z okna a viděl, jak se nad mořem silně zablýsklo. Helikoptéra opravdu dorazila na poslední chvíli.Najednou se prudce rozpršelo. Nad Göteborgem zuřila bouře.

Zatímco stál u okna, slyšel zvuk motoru a viděl, jak sehelikotéra zmítá v poryvech větru. Zadržel dech, když se mu zazdálo, že pilot ztrácí kontrolu nad strojem. Poté helikoptéra zmizela z jeho zorného pole a Jonasson slyšel, jak motor běží na nízké obrátky. Napil se čaje a odstrčil šálek. Anders Jonasson se s pacienty na nosítkách setkal u příjmu napohotovosti. O prvního se postarala jeho kolegyně KatarinaHolmová — šlo o staršího muže s rozsáhlým poraněním obličeje. Nadoktora Jonassona tak připadl druhý případ: postřelená žena. Lékař ji zběžně prohlédl a konstatoval, že se jedná o velmi špinavou,zakrvá cenou a těžce zraněnou mladou dívku. Zdvihl pokrývku, do níž ji zabalila posádka helikoptéry, a všiml si, že děvčeti někdozaleil střelnou ránu v kyčli a v rameni širokou stříbrnou lepicí páskou, což považoval za neobvykle moudrý počin. Díky pásce se do rány nedostala infekce a zároveň zabránila krvácení. Kulka vnikla do těla vnější stranou kyčle a prošla přímo svalovou tkání. PotéJonasson nadzdvihl dívce rameno a objevil další střelnou ránu v zádech. Nikde nebylo vidět výstřelový otvor, což znamenalo, že projektil zůstal v rameni. Doktor doufal, že nezasáhl plíce. V ústech neobjevil krev, a tak došel k závěru, že tomu tak zřejmě není.

„Rentgen,“ řekl Jonasson asistující sestře. Více jí vysvětlovat

nemusel.

Nakonec přestřihl obvaz, kterým posádka helikoptéry ženěobvázala hlavu. Zamrazilo ho, když nahmatal další ránu, a uvědomil

si, že dívku někdo střelil do hlavy. Ani v tomto případě neobjevil

výstřelový otvor.

Anders Jonasson zůstal několik vteřin stát a hleděl na dívku.Najednou ho přepadla mizerná nálada. Často svou práci přirovnával k činnosti brankáře. Každý den k němu přiváželi pacienty vrůzném stavu a s jediným cílem — aby jim pomohl. Byly mezi nimi čtyřiasedmdesátileté babky, které upadly v obchodním středisku kvůli srdeční příhodě, čtrnáctiletí chlapci se šroubovákem zabodnutým v levé plíci a šestnáctileté dívky, které po tabletceextáze protančily osmnáct hodin v kuse, načež zmodraly vobličeji a zhroutily se. Přiváželi k nim děti pokousané bojovým psem i zručné domácí kutily, kteří si jen chtěli zkrátit pár prkének pilou Black & Decker, přičemž se jim podařilo proříznout si zápěstí až na kost.

Anders Jonasson byl brankář stojící mezi pacientem a pohřební službou. Jeho úkolem bylo stanovit další lékařské zákroky. Pokud by došel k nesprávnému závěru, pacient by zemřel nebo bystrávil zbytek života na invalidním vozíku. Obvykle rozhodl správně, neboť u většiny pacientů se jednalo o zjevný a specifický druhporanění. Bodná rána v plíci nebo tříštivé zlomeniny po autonehodě byly očividné a snadno stanovitelné diagnózy. Přežití pacientazáleželo na jeho zdravotním stavu a lékařových schopnostech.

Anders Jonasson nenáviděl dva druhy zranění: těžké popáleniny, které navzdory jakémukoli zásahu znamenaly pro pacienta doživotní utrpení, a střelné rány v hlavě.

Dívka ležící před ním mohla žít s kulkou v kyčli nebo v rameni, ale projektil kdesi v mozku představoval nesrovnatelně závažnější problém. Lékař najednou zaslechl, že mu něco říká sestra Hanna.

„Promiňte, co jste říkala?“

„Že je to ona.“

„Co tím myslíte?“

„Lisbeth Salanderová. Ta dívka, po které už několik týdnů pátrá policie kvůli spáchání tří vražd ve Stockholmu.“

Anders Jonasson pohlédl na pacientčinu tvář. Sestra Hanna měla pravdu. Stejně jako všichni Švédové viděl její pasovoufotografii na plakátech, které byly od Velikonoc vylepené na každé trafice. A teď byla vražedkyně sama postřelená, což představovalo jakousi poetickou spravedlnost.

To však nebyla jeho věc. Lékařova práce spočívá v záchraněpacientova života bez ohledu na to, zda se jedná o trojnásobnéhovraha nebo nositele Nobelovy ceny, případně o kombinaci obojího. Ihned poté se rozpoutal efektivní chaos, typický pro každý příjem na pohotovosti. Zdravotníci sloužící společně s Jonassonem sipočínali naprosto profesionálně. Rozstříhali zbytek oblečení, které měla Lisbeth Salanderová na sobě. Jedna sestra změřilapacientčin krevní tlak — 100/70 —, zatímco sám Jonasson přiložil dívce na hrudník stetoskop a poslechl si srdeční ozvy. Ty se zdály být v rámci možností pravidelné, s dechem to však bylo horší.

Doktor Jonasson okamžitě a bez jakýchkoli pochybností označil Lisbethin stav za kritický. Ránu v kyčli a v rameni mohou odložit, postačí pár kusů obinadla nebo dokonce i páska, kterou jí rány zalepila nějaká osvícená duše. Důležitá je hlava. Doktor Jonasson pacientku okamžitě poslal na CT — počítačový tomografnemocnice zakoupila za peníze daňových poplatníků.

Anders Jonasson byl modrooký blonďák a pocházel z Umeå. Dvacet let pracoval pro Sahlgrenovu a Východní nemocnicistřídavě jako vědecký pracovník, patolog a lékař na pohotovosti. Měl vlastnost, která udivovala jeho kolegy a díky níž byl personál hrdý na to, že pracuje právě s ním; rozhodl se totiž, že během jehoslužeb nezemře žádný pacient, a jakýmsi zázračným způsobem se mu opravdu dařilo udržet nulové konto. Někteří pacienti samozřejmě nepřežili, ale zemřeli až při následné léčbě, případně z jinýchpříčin než v důsledku jeho zákroků.

Jonassonův pohled na lékařské umění byl poněkud neortodoxní.

Domníval se, že lékař má někdy tendenci činit ničím nepodložené

závěry, kvůli kterým případ nesmyslně brzy vzdá, nebo naopakvěnuje přespříliš času pokusům o zjištění přesné diagnózy, aby mohl

určit správný léčebný postup. Tak to samozřejmě stálo v příručce,

byl zde však jeden háček: pacientovi hrozilo nebezpečí, že během

dalších vyšetření zemře. V nejhorším případě lékař došel k závěru,

že se jedná o beznadějný případ, a rozhodl o přerušení léčby.

Anders Jonasson však neměl nikdy předtím na příjmu pacienta s kulkou v hlavě. Tady bude zřejmě nutný zásah neurochirurga. Věděl, že jde o příliš komplikovaný zákrok, ale ihned si uvědomil, že má víc štěstí než rozumu. Dříve než se důkladně umyl a převlékl do operačního oděvu, zavolal Hannu Nicanderovou.

„V Karolínské nemocnici ve Stockholmu pracuje jeden americký profesor, jmenuje se Frank Ellis, a právě teď je v Göteborgu. Je to známá kapacita na výzkum mozku a navíc můj dobrý kamarád. Bydlí v hotelu Radisson na Avenyn. Mohla byste mi zjistit telefonní číslo do hotelu?“

Zatímco Anders Jonasson čekal na rentgenové snímky, vrátila se Hanna Nicanderová s telefonním číslem. Anders pohlédl na hodiny — byla jedna hodina a čtyřicet dva minut — a zvedlsluchátko. Noční recepční v hotelu Radisson neměla nejmenší chuť

přepojovat v tuhle hodinu do pokoje hostů jakékoli hovory adoktor Jonasson musel poněkud ostrým tónem vysvětlit, že se jedná

o kritickou situaci.

„Dobré ráno, Franku,“ pozdravil Anders Jonasson, kdyždotyčný konečně zvedl sluchátko. „Tady je Anders. Slyšel jsem, že jsi v Göteborgu. Nemáš chuť zajet do Sahlgrenovy nemocnice aasistovat mi při operaci mozku?“

„Are you bullshitting me?“ ozvalo se pochybovačně na druhém konci drátu. Ačkoli tu Frank Ellis žil mnoho let a mluvil plynně švédsky — byť s americkým přízvukem —, stále používalpředevším angličtinu. Anders Jonasson mluvil švédsky a Ellis muodovídal anglicky.

„Franku, mrzí mě, že jsem nestihl tvou přednášku, ale říkal jsem si, že bys mi mohl dát pár soukromých lekcí. Mám tu mladou ženu s kulkou v hlavě. Střela vešla do lebky těsně nad levým uchem. Nevolal bych ti, kdybych nepotřeboval konzultaci. A sotva bych našel někoho lepšího.“

„Myslíš to vážně?“ zeptal se Frank Ellis.

„Je to asi pětadvacetiletá dívka.“

„A někdo ji střelil do hlavy?“

„Má v ní vstřelový otvor, výstřelový chybí.“

„A pacientka žije?“

„Tep slabý, ale pravidelný, dech nepravidelný, krevní tlak 100/70. Navíc má projektil v rameni a v kyčli. Ale o tyhle věci se postarám sám.“

„To zní vážně slibně,“ opáčil profesor Ellis.

„Slibně?“

„Pokud má někdo kulku v hlavě a žije, tak je to bezpochyby slibná situace.“

„Tak budeš mi asistovat?“

„No, víš, strávil jsem příjemný večer s kamarády. Do postele jsem se dostal v jednu a v krvi mám zřejmě ještě pořád slušné promile...“

„Rozhodovat a operovat budu já. Ale potřebuju, aby mi někdo asistoval a upozornil mě, kdybych dělal něco špatně. A upřímně řečeno, i na plech namazaný profesor Ellis je na poranění mozku zřejmě o pár tříd lepší než já.“

„Fajn. Přijedu. Ale mám to u tebe.“

„Před hotelem budeš mít taxík.“ Profesor Frank Ellis si posunul brýle do čela a poškrábal se na zátylku. Pohled upíral na monitor, na němž bylo vidět každičký záhyb mozku Lisbeth Salanderové. Ellisovi bylo třiapadesát let, měl uhlově černé, místy prošedivělé vlasy, tmavou bradku a vyadal, jako by hrál některou z vedlejších rolí v americkém seriálu Pohotovost. Na jeho postavě bylo patrné, že tráví každý týdenněkolik hodin v posilovně.

Franku Ellisovi se ve Švédsku líbilo. Přišel sem na koncisedmdesátých let na výměnný pobyt jako vědecký pracovník a zůstal zde celé dva roky. Poté se do Švédska ještě několikrát vrátil anakonec mu byla nabídnuta profesura na Karolínské univerzitě ve Stock holmu. Tehdy už byl mezinárodně uznávanou kapacitou.

Anders Jonasson znal Franka Ellise čtrnáct let. Poprvé se setkali na semináři ve Stockholmu a zjistili, že jsou oba vášniví muškaři, načež ho Anders pozval na rybářskou výpravu do Norska. Nikdy spolu však nepracovali.

„Mozek je veliká záhada,“ prohlásil profesor Ellis. „Výzkumu mozku se věnuju už dvacet let, vlastně ještě déle.“

„Já vím. Promiň, že jsem tě takhle odchytil, ale...“

„Pchá.“ Frank Ellis odmítavě mávl rukou. „Až pojedeme příště na ryby, bude tě to stát flašku Cragganmore.“

„Dobře. To jsem z toho vyvázl dost lacino.“

„Když jsem před několika lety pracoval v Bostonu, měl jsemjednu pacientku — psal jsem o tom případu v New England Journal of Medicine. Byla to dívka ve stejném věku jako tahle. Právě šla na univerzitu, když po ní někdo střelil z luku. Šíp se jí zabodl nad levé obočí a vyšel ven téměř uprostřed zátylku.“

„A ona to přežila?“ otázal se ohromeně Jonasson.

„Když ji přivezli na pohotovost, vypadalo to příšerně. Šíp jsme

odstřihli a hned jsme jí udělali CT hlavy. Prošel přímo mozkem.

Podle veškerých rozumných prognóz už měla být mrtvá neboalespoň utrpět rozsáhlé trauma a upadnout do kómatu.“

„A v jakém byla stavu?“

„Celou dobu byla při vědomí. A nejen to; byla přirozeně hrozně vyděšená, ale přemýšlela zcela racionálně. Jejím jedinýmproblémem byl šíp v hlavě.“

„A co jsi udělal?“

„No, vzal jsem kleště, zbytek šípu jsem vytáhl a ránu přelepil náplastí. Zhruba tak nějak.“

„A dostala se z toho?“

„Byla samozřejmě v kritickém stavu, ale, upřímně řečeno, mohli jsme tu žábu poslat domů ve stejný den, co jsme ji přijali. Nikdy jsem neměl zdravějšího pacienta.“

Anders Jonasson zapřemýšlel, jestli si z něj Ellis nestřílí.

„Na druhé straně,“ pokračoval Ellis, „jsem před pár lety léčil ve Stockholmu dvaačtyřicetiletého chlapíka, který se bouchl do hlavy o okenní rám, byl to jen slabý náraz. Udělalo se mu špatně a jeho stav se najednou zhoršil do té míry, že ho převezli sanitkou na pohotovost. Když jsem ho přijímal, byl v bezvědomí. Mělmalou bouli a krvácení nestálo za řeč, ale už se neprobral a po devíti dnech na intenzivce zemřel. Dodnes nevíme proč. Do pitevního protokolu jsme napsali, že příčinou smrti bylo krvácení do mozku v důsledku nehody, ale nikdo z nás s tímhle závěrem spokojený nebyl. Krvácení bylo tak nepatrné a takového typu, že mělo zůstat úplně bez následků. Přesto mu selhala játra, ledviny, srdce i plíce. Čím jsem starší, tím víc mi to připadá jako ruleta. Osobně jsem přesvědčený o tom, že se nám nikdy nepodaří přesně zjistit, jak mozek funguje. Co hodláš dělat?“

Ellis poklepal tužkou na obrazovku.

„Doufal jsem, že mi to povíš ty.“

„Chci slyšet tvůj názor.“

„No, za prvé to vypadá na kulku malé ráže. Vešla do hlavyspánkem a uvízla asi čtyři centimetry hluboko v mozku. Leží ulaterálního ventrikulu a způsobila hematom.“

„A co s tím?“

„Abych použil tvou terminologii — vezmu kleště a vytáhnuprojektil stejnou cestou, kudy vletěl do hlavy.“

„Skvělý návrh. Já bych jen na tvém místě použil spíš tu nejtenčí pinzetu.“

„Takhle jednoduše?“

„Co jiného se dá v tomhle případě dělat? Můžeme kulku nechat tam, kde je, a ta holka tu s ní může být třeba do sta let, ale je to sázka do loterie. Mohla by se u ní rozvinout epilepsie, migrény a všechny možné neduhy. A neznám nic otravnějšího, než jí za rok kvůli operaci znovu trepanovat lebku, když už rána bude zacelená. Projektil leží kousek od důležitých cév. V tomhle případě bych ho doporučil vyndat, ale...“

„Co myslíš tím ale?“

„Střela mi starosti nedělá. To mě na poranění mozku fascinuje — pokud to děvče přežilo s kulkou v hlavě, znamená to, žezřejmě přežije i potom, co ji vyndáme. Problém bude spíš v tomhle.“ Ellis ukázal na obrazovku. „Kolem střelného kanálu je spousta kostních fragmentů. Vidím tu alespoň tucet několik milimetrů dlouhých úlomků a některé z nich už pronikly do mozkové tkáně. Právě ty ji můžou zabít, pokud nebudeš opatrný.“

„Tahle část mozku souvisí s řečí a numerickými schopnostmi?“

Ellis pokrčil rameny.

„Nesmysly. Nemám ani tušení, k čemu právě tyhle šedé buňky vlastně jsou. Uděláš, co bude ve tvých silách. Ty budeš operovat a já ti budu koukat přes rameno. Můžu si vypůjčit operační oděv a roušku? A někde se umýt?“ Mikael Blomkvist pohlédl na hodiny a zjistil, že je něco po třetí ráno. Na rukou měl želízka. Na chvíli zavřel oči. Byl k smrtiunavený, ale v krvi měl vysokou hladinu adrenalinu. Otevřel oči arozzuřeně pohlédl na policejního komisaře Thomase Paulssona, který mu pohled ohromeně oplatil. Seděli u kuchyňského stolu v bílém selském stavení zvaném Gosseberga nedaleko Nossebro, o jehož existenci se Mikael poprvé dozvěděl před dvanácti hodinami.

Situace byla katastrofální.

„Idiote,“ řekl Mikael.

„Co si to...“

„Idiote,“ prohlásil znovu Mikael. „Říkal jsem vám sakra, že je

strašně nebezpečný. Říkal jsem vám, že s ním musíte zacházet jako

s odjištěným granátem. Už odkrágloval alespoň tři lidi, vypadá

jako opancéřovaný robot a vraždí holýma rukama. A vy tampošlete dva městský policajty, aby ho zabásli, jako kdyby měli zatknout

ožralu na ulici.“

Mikael znovu zavřel oči. Rád by věděl, co se během téhle noci

ještě zhatí.

Těsně po půlnoci našel těžce zraněnou Lisbeth Salanderovou.

Ihned zalarmoval policii a podařilo se mu přemluvit záchrannou

službu, aby na místo vyslala helikoptéru pro převoz Lisbeth do

nemocnice. Neprodleně popsal všechna její zranění včetněvstřelového otvoru v hlavě a byl vyslyšen jakousi osvícenou a vstřícnou osobou, která si uvědomila, že dívka potřebuje okamžitoulékařskou pomoc.

Přesto helikoptéra dorazila až po půl hodině. Mikael zašel do

chléva sloužícího jako garáž, vyvezl z něj oba vozy a zapnulsvětla, kterými ozářil pole a vyznačil tak pilotovi přistávací plochu.

Posádka helikoptéry včetně dvou přítomných zdravotníků si

počínala zkušeně a profesionálně. Jeden ze záchranářů poskytl

Lisbeth první pomoc, zatímco druhý se postaral o AlexanderaZalaščenka, známého také pod jménem Karl Axel Bodin. Zalaščenko

byl otec Lisbeth Salanderové a její nejzapřisáhlejší nepřítel.Pokusil se ji zabít, ale nepodařilo se mu to. Mikael našel těžcezraněného Zalaščenka v kůlně s roztříštěnou nohou a sečnou ránou

v obličeji, což nevěstilo nic dobrého.

Během čekání na helikoptéru udělal Mikael pro Lisbeth vše, co

bylo v jeho silách. Z prádelníku vzal čisté prostěradlo, roztrhal ho

a obvázal jí rány. Všiml si, že sražená krev na otvoru v hlavěvytvořila jakousi zátku, a Mikael nevěděl, zda ji má ovázat nebo

ne. Nakonec Lisbeth ovinul cárem prostěradla i hlavu, především

proto, aby se do rány nedostala infekce a nečistota. Poté zastavil

krvácení z boku a z ramene nejjednodušším možným způsobem:

ve skříňce našel roličku silné stříbrné lepicí pásky, kterou rány

přelepil. Vlhkým ručníkem Lisbeth omyl obličej a pokusil se setřít

nejhorší špínu.

Zalaščenkovi v kůlně žádnou pomoc neposkytl. S klidnou myslí si řekl, že na něj upřímně řečeno zvysoka kašle.

Během čekání na helikoptéru ale zavolal Erice Bergerové azpravil ji o situaci.

„Nejsi zraněný?“

„Já jsem v pořádku,“ odpověděl Mikael. „Lisbeth je zraněná.“

„Chudák holka,“ prohlásila Erika Bergerová. „Večer jsem sipřečetla ten Björckův spis. Co s tím uděláme?“

„Teď nemám sílu se tím zabývat,“ odvětil Mikael.

Během rozhovoru s Erikou se Mikael posadil na podlahu vedle pohovky a nespustil oči z Lisbeth Salanderové. Vyzul jí boty a svlékl kalhoty, aby jí mohl obvázat kyčel, a náhodně položil ruku na kus oděvu, který odhodil na zem. V kapse nahmatal jakýsipředmět a vytáhl z ní Palm Tungsten T3.

Mikael svraštil obočí a zamyšleně hleděl na počítač. Kdyžzaslechl vrčení helikoptéry, zastrčil ho do vnitřní kapsy u bundy. Poté — dokud zde byl ještě sám — se sklonil k Lisbeth a prohledal jí kapsy. Našel další svazek klíčů k bytu na Mosebacke a pasvystavený na jméno Irene Nesserová. Oba předměty rychle schoval do přihrádky své tašky na laptop. První policejní vůz s Fredrikem Torstenssonem a GunnaremAnderssonem ze stanice v Trollhättanu dorazil několik minut popříletu helikoptéry se záchranáři. Za nimi následoval policejníkomisař Thomas Paulsson, který se neprodleně ujal velení. Mikael šel k němu a pokusil se mu vysvětlit, co se stalo. Zjistil, že Paulsson je nafoukaný a rigidní pitomec. Jakmile se na místě objevil on, všechno se zvrtlo.

Komisař nejevil žádné známky toho, že chápe, co mu Mikael říká. Byl velice nervózní a na vědomí vzal jedině fakt, že zraněná dívka ležící na podlaze vedle pohovky je pachatelka tří vražd Lisbeth Salanderová. Komisař Paulsson se asi třikrát po sobě svelkým zájmem otázal zdravotníků — kteří nevěděli, kam dřívskočit —, zda může dívku na místě zatknout. Nakonec jeden zezáchranářů vstal a zařval na něj, ať se od nich drží na vzdálenost paže.

Poté se Paulsson zaměřil na rozsekaného AlexanderaZalaščenka ležícího v kůlně a Mikael zaslechl, jak hlásí do vysílačky, že se

Salanderová zřejmě pokusila zavraždit další osobu.

Paulsson zjevně nevěnoval pozornost ani slovu z toho, co se mu Mikael pokoušel sdělit. Mikael v té chvíli dostal na komisaře strašnou zlost a zvýšeným hlasem ho vyzval, aby okamžitě zavolal kriminálnímu inspektorovi Janu Bublanskému do Stockholmu. Vytáhl mobil a nabídl Paulssonovi, že sám vyťuká číslo. Paulssona to však nezajímalo.

Poté se Mikael dopustil dvou přehmatů.

Rozhodně komisaři sdělil, že skutečným pachatelem tří vražd je jistý Ronald Niedermann, stavěný jako opancéřovaný robot, trpící chorobou zvanou kongenitální analgezie, který právě teď sedí svázaný v příkopu u silnice na Nossebro. Popsal Paulssonovi, kde Niedermanna najde, a doporučil mu, aby na jeho zadrženípolicie zmobilizovala celou ozbrojenou pěší četu. Paulsson se zeptal, jak se Niedermann ocitl v příkopu, a Mikael se mu otevřeněpřiznal, že dotyčného zneškodnil právě on, jelikož na něj mířil zbraní.

„Vy jste na někoho mířil zbraní?“ otázal se komisař Paulsson.

V tom okamžiku si Mikael uvědomil, že Paulsson je korunovaný vůl. Měl vzít mobil, sám zavolat Bublanskému a požádat ho, aby zasáhl a rozptýlil tak hustou mlhu, která komisaře zjevněobestírala. Namísto toho se však dopustil druhé chyby tím, že se pokusil předat Paulssonovi zbraň, kterou měl v kapse u bundy; jednalo se o pistoli Colt 1911 Government, kterou našel téhož dne odpoledne v bytě Lisbeth Salanderové ve Stockholmu a s jejíž pomocízneškodnil Ronalda Niedermanna.

Na základě tohoto sdělení však Paulsson Mikaela Blomkvista okamžitě zatkl za nezákonné držení zbraně. Poté komisař nařídil policistům Torstenssonovi a Anderssonovi, aby se odebrali naMikaelem popsané místo u silnice na Nossebro a zjistili, zda je jeho tvrzení pravdivé a zda je k výstražné značce Pozor losi skutečně přivázán nějaký člověk. Pokud by tomu tak bylo, mají policisté dotyčnému nasadit želízka a přivést ho na usedlost Gosseberga.

Mikael se proti tomu okamžitě ohradil a vysvětlil komisaři, že Ronald Niedermann není typ člověka, který se nechá jen tak zadržet a nasadit si želízka — je to mimořádně nebezpečný vrah. Jelikož Paulsson jeho protesty ignoroval, Mikaela přemohla únava a beznaděj. Sdělil komisaři, že je neschopný idiot, a naTorstenssona s Anderssonem zařval, ať je ani nenapadne Niedermannaodvazovat, dokud nepřivolají posily.

V důsledku tohoto výbuchu byla Mikaelovi nasazena želízka a skončil na zadním sedadle Paulssonova vozu, odkud s klením přihlížel, jak policisté odjíždějí svým služebním autem. Jediným světlým zábleskem v celé té mizérii byla skutečnost, že Lisbeth Salanderovou přenesli do helikoptéry, která zmizela nad vršky stromů směrem k Sahlgrenově nemocnici. Mikael se cítil úplně bezmocný, odříznutý od veškerých informací, a nezbývalo mu než doufat, že se Lisbeth dostane odborné péče. Doktor Anders Jonasson provedl dva hluboké řezy až k lebeční kosti a odhrnul kůži v okolí vstřelu. Otvor zafixoval svorkami. Asistující sestra opatrně odsála krev. Poté nastal nepříjemnýokamžik, kdy musel použít trepan pro rozšíření otvoru v lebce. Celá procedura trvala nepříjemně dlouho.

Konečně byl trepanační návrt dostatečně velký k tomu, aby měl přístup k mozku Lisbeth Salanderové. Opatrně dovnitř zavedl sondu a rozšířil střelný kanál o několik milimetrů. Poté do otvoru zavedl tenčí sondu, s jejíž pomocí lokalizoval kulku. Narentgenovém snímku viděl, že se projektil vzhledem ke střelnému kanálu vychýlil o čtyřicet pět stupňů.

Sondou opatrně ohledal okraj kulky a po řadě neúspěšnýchpokusů se mu ji podařilo malinko nadzvednout a natočit do správné polohy.

Nakonec do otvoru vsunul tenkou chirurgickou pinzetu sezoubky zapadajícími do sebe. Pevně do ní uchopil projektil a vytáhl ho. Kulka vyšla z rány téměř bez odporu. Doktor ji vteřinupodržel proti světlu, zjistil, že vypadá neporušeně, a poté ji vložil do kádinky.

„Otřít,“ řekl Jonasson a jeho příkaz byl vzápětí splněn.

Pohlédl na EKG a viděl, že pacientčina srdeční činnost je stále pravidelná.

„Pinzetu.“

Doktor vzal ze stropního stativu velkou chirurgickou lupu azaměřil se na odhalenou tkáň.

„Opatrně,“ řekl profesor Frank Ellis.

Během následujících pětačtyřiceti minut vytáhl Anders Jonasson z okolí střelného kanálu celých dvaatřicet kostních úlomků. Nejmenší z nich byl pouhým okem téměř neviditelný. Zatímco se Mikael Blomkvist otráveně pokoušel vytáhnoutmobilní telefon z kapsy u saka — což byl se spoutanýma rukama zjevně nadlidský úkol —, dorazilo na statek Gosseberga několik vozů s policisty a technickým personálem. Komisař Paulsson jimnařídil, aby důkladně prohledali přístavek a obytné stavení, v němž bylo zabaveno několik zbraní. Mikael jejich počínání odevzdaně přihlížel ze své pozorovatelny na zadním sedadle Paulssonova vozu.

Až po necelé hodině si komisař uvědomil, že se dosud nevrátili policisté Torstensson a Andersson, které pověřil zatčením Ronalda Niedermanna. Najednou se zatvářil znepokojeně, zavedl Mikaela Blomkvista do kuchyně a znovu ho vyzval, aby mu popsal cestu.

Mikael zavřel oči.

Když seděl v kuchyni s Paulssonem, ozvala se zásahovka, kterou komisař posléze vyslal policistům na pomoc. Gunnara Anderssona našli mrtvého se zlomeným vazem. Jeho kolega FredrikTorstensson zůstal naživu, byl však vážně zraněný. Oba muži byli nalezeni v příkopu u výstražné značky Pozor losi. Jejich služební zbraně a policejní automobil byly ty tam.

Poměrně přehledná situace se v mžiku úplně změnila a komisař Paulsson měl zničehonic na krku vraždu policisty a ozbrojeného bezohledného zabijáka na útěku.

„Idiote,“ zopakoval Mikael Blomkvist.

„Urážením ničeho nedosáhnete.“

„Tak v tomhle bodě se shodneme. Ale já vám za to vaše služební pochybení tak zavařím, že budete mít z ostudy kabát. Rozcupuju vás tak, že o vás budou psát na každé titulní straně jako onejpitomějším policajtovi v zemi.“

Pohrůžka veřejným zostuzením byla zjevně to jediné, co naThomase Paulssona účinkovalo. Zatvářil se znepokojeně.

„Co navrhujete?“

„Chci, abyste zavolal kriminálnímu inspektorovi JanuBublanskému do Stockholmu. Okamžitě.“

Kriminální inspektorka Sonja Modigová se s trhnutím vzbudila, když se na druhém konci ložnice rozezvonil mobil připojený

k nabíječce. Pohlédla na budík na nočním stolku a ke svémuzoufalství zjistila, že je těsně po čtvrté hodině ranní. Poté se podívala

na manžela, který dále spokojně pochrupoval. Nevzbudilo by ho

ani střílení z děla. Sonja vyklopýtala z postele a vzala mobil.

Jan Bublanski, pomyslila si. Kdo jiný.

„V Trollhättanu je boží dopuštění,“ sdělil jí šéf bez jakýchkoli formalit. „Vlak X 2000 ti jede v pět deset.“

„Co se stalo?“

„Blomkvist našel Salanderovou, Niedermanna a Zalaščenka. Blomkvist je zatčený za urážku veřejného činitele, za kladenínásilného odporu a za nezákonné držení zbraně. Salanderovoupřevezli do Sahlgrenovy nemocnice s kulkou v hlavě a Zalaščenka s ránou od sekery v lebce. Niedermann je na svobodě. V nocizavraždil policajta.“

Sonja Modigová dvakrát zamrkala a zmocnila se jí únava.Nejvíce ze všeho se jí chtělo zalézt zpátky do postele a vzít si měsíc dovolené.

„Vlak v pět deset. Dobře. Co mám dělat?“

„Vezmi si taxík na nádraží. Pojedeš s Jerkerem Holmbergem. Spojíte se s komisařem Paulssonem ze stanice na Trollhättanu. Právě on má zřejmě ten noční poprask na svědomí a podleBlomkvista je to ‚korunovanej vůl‘ — konec citátu.“

„Tys mluvil s Blomkvistem?“

„Je zatčený a nasadili mu želízka. Podařilo se mi přemluvitPaulssona, aby mu chvilku u ucha podržel sluchátko. Právě jedu na Kungs holmen a pokusím se vypátrat, co se vlastně stalo. Budeme ve spojení přes mobil.“



Stieg Larsson

STIEG LARSSON


15. 8. 1954 - 9. 11. 2004

Stieg Larsson byl švédský novinář a spisovatel. Narodil se nedaleko města Skellefte? v severním Švédsku.
Zpočátku působil jako levicový politický aktivista a fotograf a byl znám také jako jeden z největších švédských fanoušků literatury sci-fi. V letech 1977 až 1999 pracoval jako designér grafiky pro největší švédskou tiskovou kancelář TT. Larsson byl silně angažovaný v boji proti rasismu a pravicovému extremismu a také o švédském pravicovém extremistickém hnutí psal. V polovině devadesátých let pomáhal iniciovat projekt "Stop rasismu". Jeho politické přesvědčení a novinářské zkušenosti ho v devadesátých letech vedly k založení nadace Expo, jejímž cílem bylo sledování a dokumentace rasistických a nedemokratických tendencí ve švédské společnosti; stal se také vydavatelem stejnojmenného časopisu. Brzy proslul jako odborník na švédské krajně pravicové a rasistické organizace, vystupoval často na veřejnosti a celá léta musel čelit více či méně vážným výhrůžkám ze strany svých politických nepřátel.

Stieg Larsson se velice zajímal o science fiction. Mimo jiné byl předsedou Skandinávské společnosti sci-fi a vydával dva časopisy. Na počátku 21. století začal jen tak pro zábavu psát detektivní romány. Počáteční idea série Milénium pochází už z devadesátých let, vznikla na základě šprýmu jednoho Larssonova kolegy z TT.

Když ve věku padesáti let zemřel, zanechal po sobě tři hotová, ale dosud nepublikovaná literární díla, tvořící trilogii Milénium. První z těchto knih, Muži, kteří nenávidí ženy, vyšla ve Švédsku brzy po jeho smrti a zanedlouho se stala mezinárodním bestsellerem. Vydání zbývajících svazků trilogie Larssonův věhlas jen posílilo.

Stieg Larsson zemřel roku 2004 ve Stockholmu na těžký infarkt. Domněnky, podle nichž jeho smrt jakýmsi způsobem souvisela s výhrůžkami, jimž musel čelit coby vydavatel Expa, se nakonec nepotvrdily. Přestože se Stieg Larsson mezinárodního úspěchu svého literárního díla nedožil, je nepochybné, že se jedná o jeden z největších objevů posledního desetiletí. Trilogie Milénium dalece přesahuje rozměr klasického detektivního žánru: šíří a hloubkou svého záběru připomíná spíše nesmírně rozmanitou a plastickou fresku současné společnosti.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist