načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dívka, která četla v metru - Christine Féret-Fleury

Dívka, která četla v metru

Elektronická kniha: Dívka, která četla v metru
Autor:

- Juliette zbožňuje knihy, má ráda jejich vůni a na cestu do práce si většinou nějakou přibalí do tašky. Zajímají ji ale i lidé okolo, čtenáři v pařížském metru, které ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  145
+
-
4,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 188
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Šárka Belisová
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1082-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Juliette zbožňuje knihy, má ráda jejich vůni a na cestu do práce si většinou nějakou přibalí do tašky. Zajímají ji ale i lidé okolo, čtenáři v pařížském metru, které pravidelně potkává. Studentka matematiky, ornitolog amatér, zamyšlená stará paní i mladá dívka slzící nad romantickým románem, ti všichni se noří do svých vnitřních světů a Juliette je se zaujetím pozoruje. Napadá ji, jak jednotvárné jsou její dny a jak jsou oproti osudům na papíře nudné. Proč vlastně pořád pracuje v té realitní agentuře, kam se jí vůbec nechce? Jednou ráno se rozhodne udělat něco nečekaného. Vystoupí jinde než obvykle a vydá se do kanceláře jinou ulicí… A její život se navždy změní. Juliette konečně začne psát svůj vlastní příběh…

Zařazeno v kategoriích
Christine Féret-Fleury - další tituly autora:
Žriebä z Garrigues Žriebä z Garrigues
Za každú cenu Za každú cenu
Nočný jazdec Nočný jazdec
Búrka v klube Búrka v klube
Dívka, která četla v metru Dívka, která četla v metru
 (e-book)
Dievča, ktoré čítalo v metre (SK) Dievča, ktoré čítalo v metre (SK)
 
K elektronické knize "Dívka, která četla v metru" doporučujeme také:
 (e-book)
Dračí náhrdelník Dračí náhrdelník
 (e-book)
Do posledního dechu Do posledního dechu
 (e-book)
Jak se cítíš? Jak se cítíš?
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dívka, která četla

v metru

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Christine Féret-Fleury

Dívka, která četla v metru – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2018

Christine

Féret-Fleury

D

í

v

k

a

,

m

e

t

ru

v

č

e

t

l

a

kte

r

á


Přeložila Šárka Belisová

© Éditions Denoël, 2017

Published by arrangement with Lester Literary Agency

Translation © Šárka Belisová, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-267-1082-0

ISBN e-knihy 978-80-267-1127-8 (1. zveřejnění, 2018)


Guillaumovi a Madeleine, mým dětem,

jež považuji za své prvotiny...

A tobě, malý Robine, který jsi přišel na svět,

když jsem dopisovala poslední věty tohoto

románu. Nechť tě knihy, ti „papíroví přátelé“,

věrně provázejí, baví a těší po celý život!



Vždycky jsem si představoval,

že ráj je cosi jako knihovna.

Jorge Luis BORGES, Alef



~ 9 ~

1

Ve stanici Bercy vždycky nastupoval muž v zele

ném klobouku, pokaždé předními dveřmi vagonu,

a přesně o sedmnáct minut později na La Motte

-Picquet-Grenelle týmiž dveřmi vystupo val – bý -

valo to ve dnech, kdy nic nenarušovalo plynu

lý sled zastávek, zvonění a kovových klap nutí, ve

dnech, které se obešly bez tlačenic, karambolů,

výstražných hlášení nebo zastavování soupravy

z dů vodu regulace dopravy. V takových těch nor

málních dnech, kdy máte pocit, že jste součástí

dobře promazaného stroje, obřího mechanického

tělesa, kde si každý, ať chce nebo ne, nachází své

místo a hraje svou roli.

Juliette se ukrývala za slunečními brýlemi motý

lího tvaru a velkou šálou, kterou své holčič

ce v roce 1975 upletla bábinka Adrienne – za

šálou přesně dva a půl metru dlouhou a bledě

modrou jako vzdálené vrcholky Pyrenejí vidi

telné v létě o sedmé večer z městečka Prades

při pohledu směrem k hoře Canigou. Napada

la ji myšlenka, jestli má její existence na světě


~ 10 ~

větší význam než život pavouka, jehož ten den utopila ve sprše.

Nedělalo jí to dobře – namířit proud vody na černé chlupaté tělíčko a koutkem oka sledovat, jak zběsile škube tenkýma nožkama a pak se vmži ku svine, jak se točí ve víru, stejně lehké a bezvýznamné jako vlněné vlákno vytržené z jejího oblíbeného svetru, než ho voda spláchne do odtokového otvoru, který pak Juliette rázně zašpuntuje.

Nijak se to nelišilo od počínání sériového vraha. Pavouci denně vylézali nahoru, vystupovali z kanalizace po okružní plavbě, která začínala bůhvíkde. Co když to byli pořád titíž, kteří se, vrženi do nepředstavitelných ponurých hlubin, do útrob města podobných ohromné páchnoucí jímce kypící životem, rozbalovali, ožívali a pokračovali ve své cestě vzhůru, téměř vždy odsouzeni k nezdaru? Juliette, zhnusená provinilá vražedkyně, v sobě shledávala rysy nelítostného božstva, a přitom roztržitého nebo většinou příliš zaměstnaného, než aby plnilo své poslání, takže nad otvorem vedoucím do podsvětí bdělo jen takto nárazově.

V co asi pavouci doufali, když se jim podařilo dorazit nahoru suchou nohou – jestli to tak lze říci? Kam měli namířeno a s jakým cílem?

* * *


~ 11 ~

Odpovědi by se Juliette snad mohlo dostat od muže v zeleném klobouku, kdyby se ho osmělila zeptat. Každé ráno otevřel aktovku a vytáhl z ní knihu v tenkém, téměř průsvitném papíře, také zbarveném do zelena, a pomalými přesnými pohyby ji vybalil. Poté vsunul prst mezi stránky, které oddělovala záložka z téhož papíru, a začal číst.

Kniha měla název Dějiny hmyzu prospěšného člověku, zvířatům a umění, rozšířené o dodatek věnovaný hubení hmyzích škůdců.

Pohladil vazbu z hnědé kropenaté kůže, hřbet zdobený zlatými vlákny, na němž název vynikal na červeném podkladu.

Knihu otevřel, přiblížil si ji ke tváři a s přivřenýma očima vdechoval její vůni.

Přečetl z ní dvě nebo tři stránky, víc ne, jako když si gurmán stříbrnou lžičkou pochutnává na minivětrníčcích z odpalovaného těsta se šlehačkou. Na tváři se mu rýsoval záhadný spokojený úsměv, který si fascinovaná Juliette spojovala s kočkou Šklíbou z Alenky v říši divů.

Tenhle úsměv v zastávce Cambronne vystřídal výraz zklamání a lítosti. Muž zabalil knížku do papíru, uložil ji zpátky do aktovky a cvakl sponami. A vstal. Ani jednou nespočinul pohledem na Juliette nacházející se přímo naproti němu, ať už seděla, nebo stála a držela se tyče denně leš

~ 12 ~

těné stovkami dlaní v rukavicích nebo bez nich, a hltala ho očima.

Vzdaloval se drobnými kroky, mimořádně rovný ve svém plášti zapnutém ke krku a v klobouku nachýleném nad levé obočí.

Bez toho klobouku, bez toho jeho úsměvu, bez té aktovky, kde měl svůj poklad zavřený na zámek, by ho Juliette pravděpodobně nepoznala. Byl to muž, jakých vídáme spousty, ani pohledný ani ošklivý, ani přitažlivý ani odpudivý. Trochu tlustý postarší chlápek neurčitého věku, pokud se chceme uchýlit ke klišé.

Muž.

Nebo spíš – čtenář. „Včela, hedvábník, klenutec, červec, rak, stínky zední, španělské mušky a další.“

„Co to plácáš?“

Juliette, která si pobrukovala, sebou trhla.

„Ále nic. Něco jako rozpočítadlo... Pokoušela jsem se vybavit si jména...“

„Dostala jsem výsledky k PENB toho bytu na Voltairově bulváru,“ oznámila jí Chloé, která ji neposlouchala. „Tu složku máš u sebe ty?“

Juliette se zpožděním přikývla. Stále myslela na toho muže se zelenou knihou, na hmyz, pavouky – ten den ráno utopila dva.

„Dej mi ji. Já ji zařadím.“

~ 13 ~

Otočila se i se židlí, z police zakrývající celou stěnu kanceláře vytáhla desky a papíry do nich uložila. Všimla si, že karton svou žlutou barvou připomíná moč. Smutnější už mu vybrat nemohli. Celá ta zvlněná stěna ježící se štítky, které se na rozích odlepovaly, působila dojmem, že člověka každým okamžikem zavalí jako lavina bahna. Juliette zavřela oči a představila si čvachtavý zvuk, probublávající plyn na hladině včetně zápachu, a rázně si zacpala nos, aby potlačila nevolnost, která jí stoupala do hrdla.

„Co je?“ zeptala se Chloé.

Juliette pokrčila rameny.

„Nejsi v tom?“ zeptala se kolegyně naléhavě.

„Ani náhodou. Ale říkám si, jak to děláš, že se ti neprotiví před tím pracovat... Ta barva je k zblití.“

Chloé na ni vytřeštila oči.

„K zblití,“ opakovala Juliette a oddělovala při tom jednotlivé slabiky.

„To jsou kecy. Už jsem slyšela všelijaké kraviny, ale takovouhle ještě ne. Vždyť jenom slouží jako obal, sice hnusný, o tom žádná, ale... Vážně jseš v pohodě?“

Juliette zabubnovala prsty do desky svého stolu v přerývaném rytmu: Včela, hedvábník, klenutec, červec, rak, stínky zední, španělské mušky, pijavky...

„Naprosto,“ odvětila. „Co čteš v metru?“

~ 14 ~

2

Byla tam ta stará paní, pak studentka matemati

ky, ornitolog amatér, zahradník a také ta zami

lovaná – alespoň Juliette tak připadala, podle

lehce zrychleného dechu a nepatrných slziček,

které se jí perlily na řasách, když dospěla do tře

tí čtvrtiny romantického příběhu, který hltala

z tlustých svazků s ohmatanými rohy, čtených

stále dokola. Na obálce často bývala na krva

vě rudém podkladu znázorněna dvojice v těs

ném objetí nebo sugestivní krajka na balkonetce.

Holá mužná hruď, bedra, pomačkané prostě

radlo nebo dva manžetové knoflíčky, střízlivě

rozložený název, zvýrazněný například rukojetí

jezdeckého bičíku potaženou kůží, no a pak ty

slzy, kterých mezi dívčinými řasami od nějaké

247. strany (to si Juliette ověřila, když soused

ce nenápadně do knihy nahlédla) přibylo a jež

jí pak pozvolna klouzaly k čelisti, zatímco se jí

přivírala víčka a oblá ňadra se v malém přiléha

vém, velmi cudném topu nadzvedla mimovol

ným povzdechem.

~ 15 ~

Proč zrovna 247. strana? napadlo Juliette s po - hledem upřeným na rozevřený deštník uhánějící po nástupišti stanice Dupleix, který chránil před šikmými poryvy deště celou rodinu, což vytušila jen z nohou – nožek ve světle hnědých hedvábných punčochách, velkých nohou v džínech a nožiček v proužkovaných punčocháčích. K čemu tam došlo, jaká se tam asi náhle objevila emoce, jaká trhlina, jaká svíravá úzkost, jaký zachvěv vášně nebo odevzdanosti?

Zasněně koncem prstů poklepala na obal své vlastní knihy, kterou často už ani neotvírala, plně zaujatá pozorováním lidí kolem sebe. Svazek kapesního formátu s ořízkou poskvrněnou od kávy a odřeným hřbetem putoval z tašky do tašky, počínaje velkým žebradlem v úterý, kdy si cestou z agentury chodívala nakoupit, až po malou kabelku, kterou si brávala v pátek večer do kina. Pohlednice zasunutá mezi 32. a 33. stranou se odtamtud za víc než týden nepohnula. Krajinu, kterou znázorňovala, mozaiku polí hnědých tónů a v dálce horskou vesničku, si teď spojovala se starou paní, s tou, co vždycky listova la stejnou sbírkou receptů a občas se usmála, jako kdyby jí popis nějakého pokrmu připomněl jistou pošetilost mládí; a občas pak kuchařskou knihu na chvíli zavřela, položila si na ni ruku, na níž neměla žádný prstýnek, a oknem sledovala nákladní

~ 16 ~

čluny plující po Seině proti proudu nebo střechy nablýskané deštěm. Text obálky byl v italštině, vystředěný nad fotografií dvou baculatých paprikových lusků, fenyklu a mozzarelly ukrojené nožem s kostěnou rukojetí.

Včela, hedvábník, klenutec, červec, rak, stínky zední, španělské mušky, pijavky... Carciofi, arancia, pomodori, fagiolini, zucchini... Crostata, lombatina di cervo, gamberi al gratin...

1

Slova-motýli poletovala v přepl

něném vagonu, než usedla na konečky Juliettiných prstů. Ten obraz jí připadal naivní, ale nic jiného ji nenapadlo.

Ostatně proč zrovna motýli? Proč ne třeba svět lušky, blikající pár vteřin, než zhasnou? Kdy vůbec svatojánské mušky viděla? Vlastně nikdy. Žádné už nejsou, nikde, toho se obávala. Zůstaly jenom vzpomínky. Na babičku, co jí upletla šálu. A co se podobala té staré paní s kuchařkou, se stejně vlídnou mírumilovnou tváří, stejnýma, poněkud silnýma rukama s krátkými prsty, v jejím případě ozdobenými jediným kroužkem, výrazným snubním prstenem, který se jí s přibývajícími lety nenávratně vryl do masa jako cejch. Prsten u babičky překrývala zkrabatělá skvrnitá kůže – tělo ten kroužek, ten symbol pohlcovalo 1

Artyčoky, pomeranče, rajčata, fazolky, cukiny... Koláč,

jelení svíčková, gratinovaní raci.

~ 17 ~

a kontaktem s ním se deformovalo. „Světlušky,“

říkávala, „světlušky jsou spadlé hvězdy. Tehdy

jsem byla ještě tak malá, že jsem musela chodit

brzy spát, a přitom letní večery bývaly tak dlouhé!

Nejmíň dvě hodiny pronikalo dovnitř skrz skuli

ny v žaluziích světlo. Jemně se spouštělo na kobe

rec, stoupalo vzhůru po kovových tyčích u mého

lůžka; a pak se najednou měděná koule našroubo

vaná úplně nahoře celá rozzářila. Věděla jsem, že

se právě šidím o to nejhezčí, o ten okamžik, kdy

se slunce noří do moře a jako by se proměňovalo

ve víno nebo v krev. V tu chví li jsem si na noční

košili udělala uzel, víš? Pořádně utažený kolem

pasu. Přidržovala jsem se plazící se révy a slézala

dolů. Jako opravdová opice. A běžela jsem až na

kraj pole, tam, odkud bylo vidět moře. Pak, když

už se setmělo, jsem se houpala na věčně otevře

ných vrátkách u ohrady za stavením, kde se cho

vali bourci morušoví... Právě tam jsem je spatři

la. Objevily se zčistajas na. Nebo vyletěly ze země.

To jsem se nikdy nedozvěděla. Tiché, zavěšené ve

vzduchu, usazené na stéblech trávy... Ani jsem

se nepohnula, dokonce jsem se ani neodvážila

dýchat. Byla jsem uprostřed hvězd.“

Metro zpomalovalo, jak se blížilo do stanice.

Sèvres-Lecourbe. Ještě celé tři zastávky, nebo už

jen pouhé tři, to záleželo na dnech a Juliettině

náladě. Vibrující kov, zvukové znamení. Náhle

~ 18 ~

vstala a protáhla se dveřmi ve chvíli, kdy se zaví

raly. Přivřely jí cíp saka. Prudkým trhnutím ho

vyprostila a znehybněla na nástupišti, trochu zadý

chaná, zatímco se souprava vzdalovala. Několik

postav zachumlaných v tlustých kabátech spěcha

lo ranní šedí k východu. Kdo by bloumal v úno

rovém ránu ulicemi s nosem zdviženým a pohle

dem zkoumajícím tvary mraků nebo slídícím po

nějakém novém butiku či krámku s keramikou?

Nikdo. Lidé se přesouvali z pohodlí domova do

tepla své kanceláře, pili kávu, se zíváním komen

tovali úkoly, drby, novinky dne – pokaždé depri

mující. Stanici, na níž Juliette denně vystupovala,

a dveře od agentury dělila pouhá jedna ulice, kte

rou musela přejít na druhou stranu. Pár schodů,

kus chodníku a pak vlevo výkladní skříně čistírny,

tabáku a kebabu. V té, co patřila trafice, začínal už

na umělý vánoční stromek, ještě ověšený řetězy

a mašlemi z lesklého papíru, sedat prach. Červe

ná čepice s bílou bambulí, kterou mu dali na špici

místo hvězdy, visela dolů jako mokrý hadr.

Chtěla vidět něco jiného. Juliette zamířila k ta -

buli s plánkem čtvrti, zavěšené na konci stanice:

když se dá první ulicí po své pravici a pak ještě

jednou zahne vpravo na druhé křižovatce, bude

tam za deset minut a ani o fous víc. Krátkou

chů zí se zahřeje. Ani nepřijde pozdě, tedy skoro.

Agenturu každopádně otevře Chloé. Ta dívka se

~ 19 ~

vyznačovala až chorobnou přesností a vedoucí pan Bernard nepřicházel dřív než v půl desáté.

Juliette se rychlým krokem pustila ulicí a pak se přinutila zpomalit. Bylo třeba zbavit se zlozvyku hnát se vpřed s očima upřenýma k cíli. Nic vzrušujícího ji nečekalo, vůbec nic: spisy, které bylo nutné doplnit a založit, dlouhý seznam nudných úkonů, jedna prohlídka, možná dvě. V příznivé dny. Když si představí, že kvůli tomu si tohle povolání vybrala!

Kvůli kontaktu s lidmi, jak to upřesňoval inzerát, na který odpověděla, mít kontakt s lidmi, ano, to chtěla, přiblížit se k druhým a číst jim v očích jejich sny a přání, dokonce jim je splnit dřív, než je vysloví, najít jim hnízdo, kde by se tyhle sny mohly rozvinout, kde by se bojácným vrátila sebedůvěra, kde by smutní znovu s úsměvem hleděli životu vstříc, kde by děti vyrůstaly chráněny před plenícími vichry vyvracejícími vše z kořenů, kde by staří a vyčerpaní mohli bez úzkosti čekat na smrt.

Ještě měla v paměti svou první prohlídku, dvo jici uspěchaných třicátníků. Než vstoupili do budovy, navrhla jim dát si nejdřív kávu – potřebuju vás líp poznat, udělat si co nejpřesnější představu o vašich očekáváních, oznámila jim sebejistě, ačkoli se v tom okamžiku zdaleka tak necítila. Co nejpřesnější představu o vašich očekáváních –

~ 20 ~

připadalo jí, že ta formulace zní dobře, přečetla si

ji v pokynech, které od vedení agentury dostával

každý zaměstnanec, ale ten muž na ni pozorně

pohlédl se zdviženým obočím a pak si významně

poklepal na hodinky. Žena si na displeji chytré

ho telefonu pročítala zprávy a ani nezvedla oči,

dokonce ani na schodech cestou nahoru, zatím

co ztuhlá Juliette odříkávala údaje, které se večer

předtím nabiflovala – otesaný kámen a kouzlo

haussmannovského stylu, ráda bych vás upozor

nila na dlažbu v hale, zrestaurovanou tak, aby se

zachovaly původní části, je tu absolutní klid, vý

tah máte až do čtvrtého patra a povšimněte si

tloušťky koberce na schodech. Zdálo se jí, jako by

její hlas, směšně vysoký, přicházel odkudsi zdálky,

hlas holčičky, která si hraje na dámu, bylo jí sebe

samé líto a hrdlo jí svíralo absurdní nutkání se

rozplakat. Dvojice klientů si spěšně prošla byt tři

plus jedna s okny do dvora, zatímco ona je zadý

chaně následovala. Slova vzlétala vzhůru, strkala

se mezi sebou, krásně vysoké stropy, stylové krbo

vé římsy, broušení diamantovou technikou, to je

vzácnost, možnost vybudovat si místnost navíc

nebo pracovnu vestavěním mezipatra... Vůbec ji

neposlouchali, ani se na sebe nepodívali, na nic

se nezeptali. Statečně se je pokusila vyzpovídat,

hrajete na klavír, máte děti nebo...? Bez odpově

di. Vtom klopýtla o paprsek světla, který protí

~ 21 ~

nal parketovou lamelu pokrytou tenkou vrstvičkou prachu, a její čím dál vzdálenější hlas zeslábl natolik, že bylo zhola nemožné, aby ho někdo slyšel: za svoje úžasné prosvětlení byt vděčí tomu, že od devíti hodin proniká do kuchyně slunce... Byli už pryč, běžela za nimi, aby je dohonila. Na ulici muži podala vizitku a on si ji strčil do kapsy, ani na ni nepohlédl.

To už věděla, že je víckrát neuvidí. Křik racka vrátil Juliette do reality. Znehybněla a zvedla oči. Pták s roztaženými křídly nad její hlavou opisoval kruhy. Pod ním proklouzl nízký mrak, rackův zobák a tělo zmizely, zůstaly jen špičky křídel a ten křik, který se odrážel od vysokých stěn. Prudce se setmělo. Mladá žena ucítila na tváři poryv větru a zapotácela se. Vzápětí se vzpamatovala a rozhlédla se kolem sebe. Ulice byla ponurá, liduprázdná, lemovaná budovami, jejichž hrubá omítka s dlouhými vlhkými pruhy prýskala. Co tady vlastně pohledává? Zachvěla se, zabořila nos do teplé šály a pokračovala v chůzi. „Zaïde!“

To volání přišlo jakoby z velké výšky, ale děvčátko, které běželo proti ní, ho nedbalo, mrštně se prosmýklo mezi Juliette a převrácenou popelnicí přetékající plasty určenými k recyklaci a dál

~ 22 ~

poskakovalo po kluzké vozovce. Juliette se otočila,

aby viděla, jak se vzdaluje s vířící sukní, se zeleným

svetříkem, dvěma tančícími copy... a její pohled

padl na vysoká zrezivělá kovová vrata, která držela

v pootevřené poloze kniha – kniha.

K bráně byla přibitá smaltovaná destička, která

jako by přímo vypadla z válečného filmu, pomys

lela si Juliette, a protáhlými modrými písmeny

oznamovala: Knihy bez hranic.

~ 23 ~

3

Juliette udělala ještě tři kroky, natáhla paži a zle

hounka se dotkla listů zvlněných vlhkostí. Špič

kou jazyka si olízla horní ret. Při pohledu na kni

hu zaklíněnou mezi dvěma těžkými plechy se jí

dělalo skoro ještě hůř, než když topila pavouka.

Zlehka přitiskla rameno na jedno křídlo brány

a zatlačila; svazek sklouzl o něco níž. Chytila ho

a stále zapřená o vrata ho otevřela a přiblížila si

ho k obličeji.

Knihy jí vždycky voněly, bavilo ji k nim čichat,

hlavně k těm z druhé ruky, které si koupila v anti

kvariátu. Ale i nové knihy měly různé vůně podle

použitého papíru a lepidla, ale byly němé, nemoh

ly mluvit o rukou, jež je držely, o domech, v nichž

přebývaly, neměly žádnou vlastní historii, jejich

příběh byl tak jiný než ten, který vyprávěly, byl

to příběh paralelní, rozptýlený, skrytý. Někte

ré byly cítit zatuchlinou, jiné si mezi stránkami

vytrvale uchovávaly pachové stopy po kari, čaji

nebo vysušených okvětních plátcích, rohy stránek

občas hyzdily mastné skvrny od másla. Dlouhá

~ 24 ~

tráva utržená za letního odpoledne, aby posloužila jako záložka, se dávno rozpadla v prach; podtržené řádky nebo poznámky na okraji připomínaly deníkové záznamy, životopisnou črtu, občas svědectví o rozhořčení, rozchodu.

Tenhle svazek byl cítit ulicí – směsí rzi a kouře, guána a spálených pneumatik. Kupodivu ale také mátou. Z ohybu stránky se uvolnily její snítky, neslyšně vypadly na zem a mátová vůně zesílila.

„Zaïde!“

Další zavolání, dusot běžících nohou; Juliette cítila, jak do ní narazilo drobné měkké tělo.

„Promiňte, paní.“

Na dítě překvapivě vážný hlas vyjadřoval údiv. Juliette sklopila zrak a její oči se setkaly s hnědým pohledem, tak temným, jako by se panenky rozšířily do velikosti duhovek.

„Já tady bydlím,“ řekla ta malá. „Můžu projít?“

„Samozřejmě,“ odpověděla Juliette tiše.

Nešikovně ukročila stranou a těžké křídlo vrat se pomalu zavíralo. Dívenka do něj strčila oběma rukama.

„Kvůli tomuhle tady táta vždycky nechává kníž - ku,“ vysvětlila trpělivě. „Klikou mi to jde moc těžko.“

„Ale proč zrovna knížku?“

~ 25 ~

Ta otázka jí vyklouzla z úst jako výčitka. Juliette cítila, že zrudla, což se jí už dlouho nestalo – hlavně ne před desetiletým prckem.

Zaïde – jak hezké jméno! – jen pokrčila rameny.

„Jenže on těmhle říká ,kukačky‘. Legrační, co? Jako ptáci. Mají třikrát nebo čtyřikrát po sobě stejnou stránku, nebyly dobře vyrobené, chápeš? Nedají se číst. Teda ne úplně normálně. Ukaž tuhle!“

Dítě natáhlo krk dopředu, zavřelo oči a čichlo si.

„Zkusila jsem to číst. Je to blbost, nějaká holka potká kluka, nesnáší ho, a potom ho miluje, jenže on zase nesnáší ji a... Samou nudou jsem tam dala dovnitř lístky máty, aby ta knížka aspoň voněla.“

„To byl dobrý nápad,“ řekla tiše Juliette.

„Chceš jít dál? Ty patříš ke knihotoči? Nikdy jsem tě neviděla.“

Ke knihotoči? Mladá žena zavrtěla hlavou. Při tom slově si představila kolotoče na pouti.

„A nechceš se k němu přidat?“ pokračovala Zaïde. „Je to sranda. Pojď, půjdeme za tátou.“

Juliette znovu udělala náznak odmítavého gesta. Pak odtrhla pohled od dětské tváře a opět ho upřela na destičku s tajemným, a přitom prostým nápisem – knihy neznají omezení ani hra

~ 26 ~

nice, leda občas s výjimkou jazyka, to je jasné – tak proč...

Cítila, jak nemůže udržet myšlenky, přesto si uvědomovala, že čas běží, že je třeba jít, vypadnout z téhle ulice a vrátit se co nejdřív do kanceláře se zářivkami v zadní části agentury, k vůni prachu zažraného do spisů s označením „nemovitosti“ a „klienti“, kde ji čeká nekonečné tlachání Chloé a kašel pana Bernarda, vlhký, nebo suchý, podle ročního období, čtvrtá prohlídka dohodnutá s důchodci, kteří se nedokázali rozhodnout mezi domkem v Milly-la-Forêt a dvoupokojovým bytem u Italské brány ve třináctém obvodu.

„Pojď,“ opakovala Zaïde rozhodně. Vzala Juliette za ruku, vtáhla ji do dvora a knihu pečlivě vrátila do úzkého otvoru ve vratech.

„Tamhle vzadu je kancelář s prosklenými dveřmi. Stačí zaklepat. Já jdu nahoru.“

„Ty nejdeš do školy?“ vyletělo z Juliette bezmyšlenkovitě.

„Ve třídě se nám objevily plané neštovice,“ odpovědělo dítě důležitě. „Všechny nás poslali domů, dokonce mám pro tátu od naší učitelky zprávu. Nevěříš?“

Drobný kulatý obličejík zkrabatila ustaraná grimasa. Mezi rty se objevila špička jazyka, růžového a hladkého, jako květinka z marcipánu.

„Samozřejmě že věřím.“

~ 27 ~

„Tak to je v pohodě. Jde o to, že vy všichni jste hrozně nedůvěřiví,“ uzavřela dívenka a pokrčila rameny.

Skokem udělala čelem vzad a copy jí znovu poskočily na ramenou. Měla husté hnědé vlasy s medovými odlesky v místech, kam dopadalo světlo. Oba copy byly stejně silné jako její útlá zápěstí.

Zatímco vybíhala po stupních kovového schodiště, které vedlo na dlouhou pavlač podél celého prvního patra budovy – nepochybně bývalé fabriky – Juliette nejistým krokem zamířila ke dveřím, které jí dítě ukázalo. Ani pořádně nevěděla, proč za tou holčičkou jde a podrobuje se jejímu povelu – když se nad tím člověk zamyslel, tak to povel opravdu byl. Nebo že by pokyn? V každém případě podvolovat se bylo naprosto pošetilé – už tak měla zpoždění, věděla to, ani se nemusela dívat na hodinky. Vzduch se v tu chvíli mísil s mírným mrholením, jemně ji štípal do tváří a popoháněl ji, aby si hledala teplé místo a dočasný úkryt... Nakonec to dopoledne nemá na práci nic, co by hořelo... Vždycky se může vymluvit, že se jí pokazila pračka, stejně s ní poslední měsíc pořád něco bylo. Dlouze si o tom povídala s panem Bernardem, měl potřebu ji poučovat o různých typech praček a zdůrazňoval, že německé značky jsou spolehlivější.

~ 28 ~

Dokonce jí nabízel, že ji v sobotu doprovodí do obchodu, kde dělá vedoucího jeho známý, vzdálený bratranec, slušný člověk, ten jí určitě dobře poradí.

Skleněná výplň dveří se leskla a odrážela kus nebe – vzadu v místnosti ale svítila lampa.

Juliette zaklepala.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist