načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dítě v mlze - Martin Goffa

Elektronická kniha: Dítě v mlze
Autor:

Únos sedmiletého chlapce od jedné základní školy zprvu vypadá jako krutý, avšak jinak ničím neobvyklý zločin. Postupující vyšetřování ovšem odhalí určité ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  127
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  159 Kč
20%
naše sleva
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 221
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4103-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Únos sedmiletého chlapce od jedné základní školy zprvu vypadá jako krutý, avšak jinak ničím neobvyklý zločin. Postupující vyšetřování ovšem odhalí určité odlišnosti: únosce nekomunikuje a neklade si žádné požadavky. Dokonce udělá jindy nemyslitelné gesto - hned zpočátku odhalí svou tvář, snad na znamení výsměchu svým pronásledovatelům. Ti jej obratem identifikují a do pátrání je proti své vůli zapojen i Miko Syrový - pachatelem únosu je totiž jeho bývalý kolega Bert. Detektiv tedy stíhá detektiva, a ten je díky svým zkušenostem vždycky o krok napřed.

Zařazeno v kategoriích
Martin Goffa - další tituly autora:
Bez těla Bez těla
Goffa, Martin
Cena: 183 Kč
Plaváček Plaváček
Goffa, Martin
Cena: 183 Kč
Plaváček Plaváček
Goffa, Martin
Cena: 127 Kč
Dítě v mlze Dítě v mlze
Goffa, Martin
Cena: 183 Kč
Štvanice Štvanice
Goffa, Martin
Cena: 215 Kč
Štvanice Štvanice
Goffa, Martin
Cena: 143 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











MARTIN GOFFA
DÍT Ě V MLZE















MLADÁ FRONTA
MARTIN GOFFA





© Martin Go ffa, 2016





Prolog
Sedím s  nohama na křesle a o byt se dělím jen se psem,
který se válí dole na koberci. Tereza je na nějaké dámské
jízdě a já trávím pozdní nedělní odpoledne u Bonda. Jamese
Bonda.
„Vo d k u a  m a r t i n i .“
„Protřepat, nebo zamíchat?“
„To je mi fakt jedno,“ ucedí Daniel Craig a  popře touhle
jedinou větou všechny své předchůdce od Conneryho po
Brosnana.
Casino Royale, pro mě snad nejlepší bondovka, jaká kdy
byla natočena.
Vrcholná scéna. Padouch Le Chi ffre ukazuje při high
roller pokeru fullhouse a sál údivem zašumí. Vzápětí však
Bond otáčí straightflush a vyhrává pro Její Veličenstvo
královnu nějaké drobné miliony do rozpočtu. Film pak sice
pokračuje, zlosynové honí Bonda autem a chvíli ho dokonce
mučí, ale to už není nic, z čeho by se špion jeho formátu
nevysekal.
Se závěrečnými titulky poslouchám You know my name
od Chrise Cornella a dostávám chuť na jeho domovské
Soundgarden. Vkládám tedy disk do přehrávače a propadám se
do sladkých devadesátek. Nirvana, Pearl Jam, Stone Temple
Pilots. Pravěk, nádherný špinavý pravěk.
7





B ěhem prvních tónů Black Hole Sun zapínám notebook.
Z novinek zpravodajství přeskočím do emailové schránky,
ve které čeká pět nových zpráv. První mi nabízí neskutečně
výhodnou půjčku, další dvě zvětšení penisu. Nevím, podle
čeho tuhle inzerci zaměřují, takže si to raději nebudu brát
osobně.
Ve čt v r t é m e m a i l u m ě z d r av í N g a h u m b i B a t a e k e z  N i g
érie, který pro mě má jeden a půl milionu dolarů z jakéhosi
dědictví. Jen mu mám poslat nějakou tu tisícovku na
vyřízení formalit a číslo svého účtu.
Pátá zpráva je nejkratší ze všech. Dorazila před malou
chvílí a obsahuje jen několik slov. Ta mi však uskakují
před očima, nechtějí chvíli postát a já cítím, jak mi
vysychá v krku.
„Asi jsem to p ěkně podělal, co parťáku?“
Odesláno z adresy bert.ovskyjan@email.cz.
Jan Bertovský.
Už několik dní nejhledanější člověk v republice.
„Co to dítě, Berte?“ ptám se okamžitě.
„Jediné dítě, na kterém záleželo, je mrtvé,“ odpovídá po
chvíli.
Koukám z okna. Hlavou mi lítají statisíce myšlenek,
křižují se a slepě narážejí do stěn lebky.
Co mám dělat?
Co mám dělat, sakra?
Co mám pro všechny svaté dělat?!
Co-mám-teď-doprdele-dělat?!





9
1 .
Star ší modrá Fabie stála u chodníku, necelých sto metrů
od vchodu do školy. Bylo to jediné volné místo široko
daleko, muži za volantem však dokonale vyhovovalo. S očima
upřenýma na dveře čekal, až se objeví chumel drobných
prvňáků s objemnými aktovkami na zádech. Pokaždé mu
takhle obtěžkaní připadali jako mravenci vlekoucí nezbytné
břemeno z jednoho místa na druhé.
Zkontroloval hodinky. Podle rozvrhu ze stránek školy
mělo drobotině vyučování končit za patnáct minut.
Některé z dětí půjdou na oběd, jiné do kroužků, ostatní domů.
David, útlý hošík s krátkými černými vlasy, na kterého
muž čekal, na obědy nechodí. Za čtvrt hodiny se tedy
objeví před budovou školy, kde bude jako obvykle postávat
a hrát hry na mobilu tak dlouho, dokud pro něj nepřijede
máma. Takhle to probíhá každý den a není důvod
pochybovat, že by to dnes mělo být jinak. Ale bude.
Chlapcovu matku tentokrát zdrží díra v pneumatice.
O to se muž postaral asi před hodinou. Parkoviště, kde
stojí její stříbrný Ford, je sice pod kamerami, fyzicky ho
ovšem nikdo nehlídá. Stačil jeden vpich dokonale
nabroušeným Buckem a unikající vzduch okamžitě začal
vířit špínu z asfaltu. Jakmile žena přijde k vozu a zjistí,
že musí vyměnit kolo, patrně chlapci zatelefonuje, aby





10
u  školy zatím vydržel, protože přijede později. Druhá
možnost je, že zavolá manželovi, aby syna vyzvedl on.
V tom případě bude ale dítě čekat ještě déle, neboť jeho
otec má kancelář na opačném konci Prahy. V jednom
i druhé případě proto dojde k nevyhnutelnému. Ať už
pro chlapce nakonec přijede kterýkoli z nich, najde jen
prázdnou lavičku.
Muž znovu pohlédl na ciferník náramkových hodinek.
Parkuje tady už půl hodiny, stejně jako včera,
předevčírem i několik předchozích dnů. Vteřinová ručička na své
nekonečné cestě polykala drobky času a muž od ní nemohl
odtrhnout pohled. Sklíčko hodinek bylo na několika
místech poškrábané a kovový pásek se už dávno neleskl jako
před třinácti lety, kdy si je na ruku nasadil poprvé. Nápis
na jejich spodní straně se za tu dobu zanesl šupinami kůže,
potem a drobnými kousky nečistoty.
Za záchranu života.
Kolik tomu klukovi dnes je? Sedmnáct? M ůže si vůbec
ještě pamatovat na to, jak se pod ním na řece probořil led
a jak ho jeden snaživý nadstrážmistr z té mrazivé vody
vytáhl? Uniformovaný ňouma, který nejdřív zachraňoval
a teprve pak přemýšlel, takže si nesundal ani kabát a ten
ho potom nacucaný vodou táhl dolů tak, až se tehdy málem
utopili oba. Nakonec ale chlapce nějak dovlekl na břeh a tam
se jich ujaly další ochotné ruce.
Za záchranu života.
Bůh není, pochopil muž před několika dny. Neoplácel by
přece dobro zlem. Ovšem pokud existuje a něco takového
dělá, tak... Tak to není bůh, se kterým bych chtěl mít
cokoli společného. Proklínám ho. Popírám. Potrestá mě za to?
Nemůže víc, než už to udělal.
Mezi zaparkovanými auty pomalu projel policejní vůz.
Jeho řidič i spolujezdec telefonovali, neviděli žádné
nebezpečí, netušili ho, necítili ve vzduchu napětí, kterého měl
naopak muž za volantem Fabie plné plíce.





11
V  myšlenkách zabloudil k Julii. Včera se za ní šel podívat,
zbytečně, tak jako minule, předtím i předtím. Zase ho k ní
nepustili, viděl jen její obrys za matným sklem, ale bůhví
jestli to vůbec byla ona. Měl strašnou chuť křičet, vyvolat
nějakou výtržnost, dát některému z lékařů nebo
ošetřovatelů pěstí, ale udržel se. Musel. Jinak by mohl skončit v cele
a ohrozil by všechno, co tak pečlivě plánoval.
Lakonicky mu sdělili, že se pokusila o sebevraždu.
Dvakrát během týdne. Odtrhnout ji od něj bylo o to jednodušší,
pod léčbu se přece vždycky dalo schovat cokoli. Julie, padlá
víla, které mu ze všeho nejvíc připomínala moře. Někdy
klidná, jindy nekompromisní a drtivá jako vzedmutá vlna,
která člověka bez varování převálcuje. Ale teď? Pod vlivem
léků musela být utlumená, otupělá a svázaná, jako když
modrou hladinu zalijete příkrovem mazlavé ropy.
Už poněkolikáté sjel pohledem k zápěstí. Ještě čtyři
minuty.
Za záchranu života. Jak paradoxní. Za čtyři minuty
několik životů změní. Včetně toho svého, ale na něm mu záleží
ze všeho nejméně. Všechny je změní k horšímu, to je jediná
jistota, se kterou může do budoucna počítat.
Čtyři minuty.
Ne, teď už jen tři.





12
2 .
Parkovi ště u restaurace zelo prázdnotou, což mě celkem
překvapilo, většinou tu v době oběda bývá plno. Zastavil
jsem poblíž vchodu, hned vedle černého Audi. Patřilo ženě,
s níž jsme měli uvnitř podniku sraz. Přesněji řečeno jsem
s ní potřeboval mluvit já, Tony mi jako obvykle jen dělal
garde. Nemělo smysl, aby čekal v kanceláři, za dvě hodiny
máme nějakou práci v ruzyňské věznici a tahle schůzka
jen pomohla vyplnit volný čas.
Vystoupili jsme z vozu a po několika schodech se dostali
k proskleným dveřím restaurace. Uvnitř bylo obsazeno jen
pár míst a já očima hledal tmavovlásku, kterou jsem
naposled viděl někdy před čtyřmi nebo pěti lety. Tehdy ještě
pracovala jako advokátka v trestních kauzách a svědomí
si žehlila tím, že zdarma působila v jedné neziskovce přes
rodinu a práva dětí. Dnes už je z ní konzultant
v obchodním sektoru. Já jí naštěstí za rady platit nemusel, a nejspíš
bych si to ani nemohl dovolit.
Seděla u stolku vedle okna, vidličkou nabodávala
sousta z talíře a oči měla upřené na článek v rozloženém
časopise. Že půjde o nějaký odborný text, psaný nejspíš
v angličtině, jsem věděl ještě dřív, než jsem k jejímu stolu
dorazil. Alžběta nikdy neuměla zahálet, každou minutu
času využila, jak to jen šlo. Kdysi dávno jsem si na jedné





13
na ší schůzce v kavárně potřeboval odskočit, a když jsem
se pak vrátil, držela v dlaních slovník francouzské
konverzace a šprtala z něj fráze. Možná i proto jezdí
v devětatřiceti v Audi, zatímco já pořád ještě honím otřískanou
Fabií pražské lumpy.
„Ahoj Bety,“ oslovil jsem ji. Zvedla ke mn ě oči
a usmála se. Tvář i dekolt měla o něco plnější, než jak jsem si
je pamatoval z minula, ale v jejím případě to nebylo na
škodu, spíš naopak. Vždycky jsem razil heslo, že když je
něco hezké, může toho být i víc. Šedý kostýmek, který
ji těsně obepínal, jí až nemravně slušel.
„Čau Miko,“ přikývla a já na vteřinu zaváhal, jestli jí dát
na přivítanou pusu. Pak jsem se ale sklonil a políbil ji na
tvář. Ano, takhle to bylo v pořádku.
Posadil jsem se naproti ní a ona si mě chvíli prohlížela,
pak ale pohledem přejela k baru, kam se právě usazoval
Tony.
„Kolega?“
„Jo,“ odvětil jsem, „chvíli počká.“
„Sympaťák.“
„Bacha na něj, Bety. Tenhle ti začne vyprávět o nějaké
naší nebezpečné akci v přístavu a než ti dojde, že v Praze
není moře, už se u tebe sprchuje.“
„T v o j e šk o l a ? “
„To m ě p ře c e ňu j e š.“
„Spíš si pořád ještě pamatuju, jak jsme se seznámili.“
To už je dávno, měl jsem na jazyku, ale raději jsem si
to nechal pro sebe. V ženské společnosti je lépe časovými
údaji moc nehazardovat. Bety mi koukala do očí, ale v jejím
pohledu jsem nenašel nic, čeho bych se měl obávat, ani
cokoli, od čeho bych si mohl něco slibovat. V jednom i druhém
případě to bylo dobře.
„V y p a d á š s k v ěl e ,“ ře k l j s e m j í , „ o p r a v d u .“
„Ty víš, že to na mě nemusíš zkoušet,“ odvětila, „tak to
nedělej.“





14
Cítil jsem v  jejích slovech drobný osten. Kdysi dávno
myslela, že by nám to spolu mohlo klapat. A já tehdy
možná zahodil životní šanci. Což je můj charakteristický rys,
hladce plynoucí věci zkomplikovat, lehce komplikované
ještě víc rozkopat.
„Co se stalo, že sis na mě po stu letech vzpomněl?“ zeptala
se Alžběta, když jsem její poznámku přešel rozpačitým
mlčením. Před dvěma dny jsem jí zavolal, že bych se potřeboval
sejít. Navrhl jsem nějakou restauraci v čase oběda, snad
aby si můj náhlý zájem nějak špatně nevyložila. Ale nejspíš
jsem se jen zbytečně strachoval a tuhle utkvělou představu
své neodolatelnosti pro bývalé partnerky bych měl konečně
někam hluboko pohřbít.
„Jak se daří, Bety? Ptám se vážně.“
Měli jsme toho za sebou dost, než abychom mohli
vynechat jakoukoli předehru.
„Jde to,“ odvětila na půl úst, což znamenalo, že to naopak
nejde vůbec. Měla skvěle placenou práci, která ji bavila,
a pořád ještě vypadala tak dobře, že stačilo kývnout a mohla
skončit v hotelovém pokoji prakticky s kýmkoli by chtěla.
Mně ale nic vysvětlovat nemusela. Věděl jsem, že její manžel
je soudce. Obtloustlý padesátník, který o sebe přestal dbát
hned, kdy si ji pojistil úředním papírem. Večery nejspíš
tráví sama. Podíval jsem se jí do očí, vypadaly daleko starší
než zbytek tváře.
„Potřebuju s něčím poradit, Bety. Ale najednou nevím,
jestli tě mám vůbec otravovat.“
Nelhal jsem. Skutečně jsem si v tu chvíli nebyl jistý
vůbec ničím.
„Jen povídej.“
Koukal jsem na ni. Al žběta byla dravec, odjakživa.
Dravec, kterého když zraníte, tak se vám jen vysměje, ale nikdy
se nedozvíte, jak ho to skutečně bolí. Jenže taky jsem věděl,
že se tenhle dravec později někam schová, a když ho nikdo
nevidí, dovede i brečet. Už jsem to zažil. A dokonce zavinil.





15
„Cht ěl bych něco vědět o adopci,“ řekl jsem nakonec.
Udiveně zvedla obočí.
„Prosím?“
Samozřejmě věděla, že mám dceru. Ivana, moje teď už
bývalá žena, byla jedním z důvodů, proč jsme kdysi vyrazili
každý svojí cestou.
„Jsem rozvedený, už několik let.“
„To j e m i l í t o,“ o d v ět i l a .
„Mám teď ale přítelkyni a chtěli bychom si adoptovat
nějakého prcka. Takže bych potřeboval poradit co nejschůdnější
cestu. Vím, že to kdysi byla tvoje parketa. Promiň, jestli tě
tím nějak nevhodně obtěžuju, ale... Nikoho lepšího neznám.“
Dívala se mi do tváře a já si všiml, že prsty
bezmyšlenkovitě mačká ubrousek. Potřebovala by cigaretu, ale tady
si zapálit nemohla.
„Máte spolu už nějaké děti?“ zeptala se.
„Ne, Tereza děti mít nemůže.“
Trpělivě jsem snášel její pohled.
„Kolik jí je?“
„Dvacet tři.“
Nic neřekla, ale zřejmě ji to stálo hodně přemáhání. A já
nevěděl, jestli jsem tou odpovědí v jejích očích stoupl, nebo
spíš klesl.
„Není v tomhle věku brzo na nějakou definitivní...“
„Ne,“ přerušil jsem ji. „Nemůže mít děti ani přirozeným
způsobem ani žádným jiným. Stačí?“
Musela cítit napětí v mém hlase, sklopila zrak a chvíli
pozorovala své ruce. Mezitím přišel číšník a odnesl talíř
s příborem a zmuchlaným ubrouskem.
„Ta k že p o t ře b u j e š, a b y c h t i t e ď p o r a d i l a c o d ěl a t ? “
„Když mi to teď řekneš, nebudu to vědět už venku v autě.
Napsala bys mi všechno krok po kroku a pak poslala?
Hlavně věci, na které si dát nejvíc pozor, snad chápeš.“
„To víš, že jo,“ odvětila tiše. Připadala mi najednou o léta
starší, než když jsem si k jejímu stolu přisedl. Teprve v tu





16
chvíli m ě napadlo, jak je na tom s dětmi asi ona. Vlastně
jsem věděl jen to, že se před sedmi lety vdala. Snad z lásky,
ale do toho mi nic nebylo.
„Co dělá tvůj pan doktor?“ zeptal jsem se. Zřejmě nejmíň
vhodná otázka, ale nějak jsem si nemohl pomoct.
„Žije a soudí,“ odvětila a v té krátké větě zaznělo všechno.
Přejížděl jsem očima po drobných vráskách v její tváři.
Kdyby se jisté věci kdysi vyvíjely jinak, mohl jsem třeba
dnes večer přijet z práce a tam ji najít u sporáku. Ne
v tomhle kostýmku, ale v džínách a tričku. A ty vrásky by nejspíš
měla kvůli mně daleko výraznější.
Konečky prstů jsem ji pohladil po hřbetě ruky, ale
kupodivu nijak nezareagovala.
„Musím jet, Bety. Práce.“
Lhal jsem, času bylo zatím dost, ale nějak jsem se
najednou začal v její přítomnosti cítit nesvůj.
„No jasně,“ pousmála se.
„Kdyby se ti ale někdo třeba ozval z čísla, které neznáš,
neměj strach odpovědět,“ dodal jsem a podíval se jí přímo
do očí. Pochopila a pohled jí sklouzl k baru.
„Kaskadéry za sebe posílají herci,“ řekla.
„Tohle není obyčejný kaskadér. Představ si mě o patnáct
let mladšího a vymaž všechna negativa.“
„V y c h á z í m i n ěc o m e z i D i C a p r i e m a  p a p e že m .“
„Ta k p ře s n ě t o j e To n y.“
Chvíli mlčela.
„Měj se, Miko,“ kývla pak. „Ty věci ti napíšu a pošlu.“
„Díky Bety.“
Její tvář se ke mně neznatelně přiblížila a já jí dal
tentokrát pusu na rty. Vlastně ani nevím proč, ale jako obvykle
jsem tím určitě něco podělal. Když jsem odcházel, cítil jsem
v zádech její pohled. Tony se zvedl, kývl směrem
k Alžbětinu stolu na pozdrav a následoval mě ze dveří.
„Dám ti její číslo,“ řekl jsem mu, když jsme nasedali do
auta. „Jestli jí nezavoláš, nakopu ti prdel.“





17
Koukl na m ě a pochopil, že nemá cenu odpovídat.
Vycouval jsem, na poloprázdném parkovišti opsal
oblouk a vyrazil směr Ruzyně. Rozhovor, který nás čeká tam,
bude o vypáčených dveřích, rozlámaných zámcích
a vybrakovaných bytech. Po zaprášených vzpomínkách, starých
křivdách a zraněných citech vlastně docela legrace.





18
3 .
Dve ře budovy se otevřely a ven se vyhrnulo
dvacetihlavé stádo školáků. Část z nich se okamžitě rozprchla všemi
směry, jiní ale zůstali stát a vyhlíželi, odkud se vynoří jejich
rodiče.
Muž za volantem modré Fabie trpělivě čekal.
Skupinka na chodníku vypadala jako hrozen, ze kterého někdo
uzobává jednotlivé bobule. Děti se po jednom ztrácely,
odcházely s matkami či otci a nastupovaly do zaparkovaných
aut. O pět minut později už před školním vchodem postával
jen tmavovlasý chlapec s rukama v kapsách. Na sobě měl
džíny, žlutomodrou bundu a červenou aktovku s motivem
Spidermana.
Řidič se pohledem do zrcátka ujistil, že tentokrát
v dohledu není žádný policejní vůz. Nastartoval a pomalu se
odlepil od chodníku. Krokem se blížil k chlapci, který
mezitím vyndal ruce z kapes, drbal se na hlavě a koukal na
displej telefonu.
Fabie zastavila a muž stáhl okýnko.
„Davide?“
Kluk zvedl hlavu.
„Posílá mě máma, mám tě vyzvednout.“
„Dobrý den,“ pozdravil nejistě školák.
„Nastup si. Píchla kolo, říkala, že ti zavolá.“





19
„Jo, pr ý mám počkat.“
„Jsem její kolega z kanceláře. Zjistila, že pojedu kolem,
tak mě poprosila, ať tě vyzvednu a přivezu.“
Chlapec koukl na telefon a pak na toho muže, který se
vykláněl z okýnka a usmíval se na něj.
„Ta k p o j ď, a ť m á m a n e m á s t r a c h . M u s í m e j e t .“
Ten hlas zněl naléhavě, ale přitom přátelsky. Chlapec
pokrčil rameny, schoval telefon do kapsy a vykročil k vozu.
Než nasedl, sundal si ze zad aktovku a hodil ji na zadní
sedadlo.
O deset dní dříve bloudil muž očima po obrazovce
notebooku. Na facebookovém profilu Mgr. Jindřicha Rezka si
prohlížel fotky jeho rodiny a pohledem se vpíjel do jeho
dvou dětí. Dceři bylo šestnáct a studovala na víceletém
gymnáziu. Oplácaná černovláska s brýlemi, která na
většině fotografií vypadá, jako že ji přítomnost rodičů irituje.
Šestnáct let, naprosto nevhodný věk na cokoli. Cítíte, že
už nejste dítě, přitom vám ale ještě upírají chovat se jako
dospělý.
Na několika snímcích byla v plavkách, ale ty muž
přeskočil. Nezajímala ho ani jako dítě, ani jako žena. S chlapcem
to bylo jiné. Je mu sedm, chodí do první třídy základní
školy a zvládnout v případě potřeby jeho třicetikilové tělíčko
nebude nic obtížného.
Příští odpoledne sledovala modrá Fabie Jindřicha Rezka
od dveří jeho úřadu až k řadovému domku na okraji Prahy.
Tam řidič přenocoval na sklopeném sedadle, přikrytý
dvěma dekami. Budík na telefonu si nařídil na šestou a ráno
pak trpělivě čekal, až bude rodina dům opouštět. Nejdřív
se otevřely dveře od garáže a z nich se vyloupla Rezkova
Octavia. Protože v ní seděl sám, nemusel mu muž věnovat
pozornost a nechal ho v klidu odjet. O půl hodiny později
z domu vyšla upravená čtyřicátnice s dvěma dětmi.
Všechny tři znal muž z fotografií. Děvče mělo na uších stříbrná





20
sluchátka a  znuděně přežvykovalo, chlapec cestou
k chodníku mačkal tlačítka na jakési digitální hře. Jejich matka
stiskla dálkové ovládání a nedaleko decentně štěknul malý
stříbrný Ford.
Poté co rodinka nastoupila, je mu ž sledoval tak dlouho,
dokud žena nevysadila obě děti u jejich škol. Jel za ní i dál
a zjistil, kde pracuje. Tam pak čekal několik dalších hodin
na to, až ji bude moct zpovzdálí doprovodit za chlapcem.
Pozoroval, jak vyráží z parkoviště firmy, jede k základní
škole a tam hocha po konci vyučování vyzvedává.
Příští noc strávil opět poblíž domu Rezkových a ráno
s nimi zopakoval tentýž rituál. Totéž další den a pak další.
Každé odpoledne pozoroval, jak žena chlapce vyzvedává
před školou. Až do chvíle, kdy dítě vyzvedl sám.
„Chceš snickersku?“ otočil se na kluka od volantu a podal
mu tyčinku v černém obalu.
„Hmm, díky.“
Zatímco chlapec rozbaloval sladkost, mu ž se na něj
podíval.
„Připoutej se,“ upozornil ho, „nechceme přece, aby nás
otravovali policajti.“
Kluk se zazubil. Tenhle strejda mluví přesně jako táta.
Fabie pomalu projížděla ulicí a na nejbližší křižovatce
předpisově zastavila na oranžovou. Muž zachytil v zrcátku
klukův úsměv a mrkl na něj.
Nechceme přece, aby nás otravovali policajti.





21
4 .
Tony protá čel mezi prsty propisku a já se drbal na hlavě.
Seděli jsme už skoro tři čtvrtě hodiny v ruzyňské
výslechovce a náš protihráč z domácího mužstva ne a ne promluvit.
Šlo o vytáhlého padesátníka, který za katrem po kouscích
strávil už asi třetinu života a u soudu byl stejně často jako já
u zubaře. No, to možná i častěji. Na takovéhle kvítko tudíž
neplatí žádné triky, moc dobře ví, že s poldama je lepší bavit
se leda tak o počasí. A někdy ani o tom ne.
„Víš, co je tvůj problém, Josko?“ položil Tony řečnickou
otázku.
„Jo. Že jsem se líp neučil. Mohl jsem teď třeba s váma
honit loupežníky a nesedět v týhle díře.“
„Přesně to jsem chtěl říct,“ ucedil Tony.
S Joskou Rigem to někdy bylo na pár facek. Na stole mezi
námi ležela v otevřeném spisu fotografie z kamerového
záznamu. Člověk, který jako by mu z oka vypadl, na ní právě
stojí s montážní brašnou u dveří, jejichž zámek bude o chvíli
později napadrť.
„To je strašný, jak je mi někdo podobný,“ kroutil Joska
udiveně hlavou a pak na nás mrkl. „Kdoví, jestli se můj fotr
někde nezaplet.“
„No jo. Dokonce má ten člověk na krku stejný tetování
jako ty.“





22
„ Žádný nevidím, to je asi jen nějaká šmouha. Chtělo by
to zvětšit.“
Když tenhle rozostřený obrázek z nekvalitní kamery
ještě přiblížíme, nepůjde vidět už vůbec nic. Víme to všichni
tři.
„P řiznal jsi vůbec někdy něco, Josko?“
„V l a s t n ě j o ,“ p ři k ýv l . „ J e d n ý b u c h t ě, c o m ě z a u čo v a l a ,
jsem se přiznal, že jsem panic. Ale to víte, bylo mi dvanáct,
mladej blbeček.“
„V t i p n ý.“
„Stejně jako ty vaše pokusy,“ zavrčel. Sedí čtvrtý měsíc,
a že si to teď přihasí poldové s fotkou z doby, kdy byl zrovna
venku? Ať se jdou bodnout, tak jako vždycky.
„Budete muset hledat dál, pánové,“ pokrčil účastně
rameny.
„Možná ani ne,“ odvětil jsem, „máme ještě jednoho
kandidáta. Je sice o dost mladší, ale fakt, ta podoba je neskutečná.
Navíc takhle s kšiltovkou na palici... Nemá sice tetování,
ale jak jsi řekl, asi je to jen šmouha. Bohužel má ten kluk
trochu smůlu, že je zrovna v podmínce. Ale co, basa je pro
každýho jednou poprvé.“
„Jděte do prdele!“ vymrštil se Joska ze židličky.
Tony ho bedlivě pozoroval a já se usmíval jako milius. Ale
nevstali jsme. Svoji převahu jsme teď dávali najevo tím, že
na rozdíl od něj dál v klidu sedíme.
„Nápodobně, Josko. Na té fotce jsi ty. A jestli ne, tak je na
ní tvůj mladej, víc možností neexistuje. My za tebou přišli
slušně, nechceme ti přišít nic, cos neudělal. To ty se s náma
snažíš vyjebat.“
Čahoun v mundúru po nás metal očima blesky.
„Už mě to nebaví,“ zavrčel najednou Tony, vstal a začal do
aktovky ládovat papíry ze spisu. Než se Joska vzpamatoval,
zvonili jsme na dozorce, který nás odvede na vrátnici a jeho
zpátky na celu.
„Do prdele, tak počkejte,“ uslyšeli jsme za zády.





23
„Ztráta času.“
„Jo, na tý kameře jsem já.“
S Tonym jsme na sebe skoro neznatelně kývli. To přece
víme i bez tebe, Josko. A většině soudců by tahle fotka
spolu s tvým rejstříkem bohatě stačila. Jenže my
tentokrát potřebujeme tvoje přiznání, protože v něm budeš
muset popsat nejen to, jak jsi se do toho bytu dostal, ale
i způsob, kterým jsi zjišťoval, jestli zrovna někdo není
doma. Že jsi do něj volal na pevnou linku. Teprve pak
vytáhneme další čtyři vybílené kvartýry, které jsi
z totožného mobilu prověřoval stejně. Ale to už bude na delší
návštěvu.
Obrátili jsme se zpátky k  muži, který během několika
vteřin očividně zkrotl.
„Jestli tě přistihneme při sebemenším kecu, jdeme
okamžitě pryč,“ upozornil ho Tony.
„No jo,“ zamumlal Joska. Posadil se, koukal do stolu
a mnul si klouby na zápěstí. Hodinu pak odpovídal na naše
otázky. Sice neochotně a úsečně, ale třebaže jsme mu dali
příležitost, při žádné lži jsme ho nenachytali.
Když ho služba odváděla, s úlevou zavrčel pozdrav na
rozloučenou. Něco jako že nás rád viděl. To ještě netušil,
že o pár dní později nás může čekat s dalšími čtyřmi spisy
v podpaží.
Prošli jsme vězeňskou chodbou, na vrátnici vyfasovali
své pistole a mobilní telefony, a hned pak nás dveře vyplivly
do sychravého říjnového odpoledne.
K autu jsme to měli pár kroků, parkovali jsme na plácku,
kde kromě našeho stály i vozy zaměstnanců věznice a taky
několika kolegů, kteří stejně jako my přijeli na zvídavou
návštěvu. K dvěma takovým jsme se blížili, opírali se o bílou
Octavii, kouřili a něčemu se nahlas smáli. Když nás uviděli
přicházet, kývli na pozdrav.
„Co dělá noha, Ronaldo?“ zašklebil se silnější z nich, asi
devadesátikilový vystříhaný pořízek. Minulý týden jsme se





24
potkali na t ělesné přípravě a tam si čutli fotbálek. Akorát
při něm tenhle drobeček zapomněl, že už není na žíněnce,
a v jednu chvíli mě přejel jako tank.
„V pořádku,“ odvětil jsem. Kdybych přiznal, že jsem se
dva dny skoro nepostavil, bral by to jako pochvalu. „Jdete
dovnitř?“
„Jo. A doufáme, že pak i ven,“ zachechtali se stokrát
omletému vtipu. „Hledáme nějaký rychlý kola, takže...“
Kolegové byli autaři a šli za někým vyzvídat, nabízet
protislužby a taky trochu vyhrožovat, zkrátka dělat totéž
co my před chvílí a během dne stovky dalších poldů v celé
republice. Jméno toho, za kým jdou, však nepadlo. Není
důvod, my jim taky neřekli, od koho se právě vracíme. Do
cizích případů není radno čmuchat a nikdo soudný se o to
obvykle ani nepokouší.
„Myslel jsem, že zrovna ty máš dnes důležitější práci,
než se vykecávat s nějakým muklem,“ houkl na mě přesto
pořízkův parťák.
„Já?“
„No jasně. Dělal jsi přece s Bertovským, ne?“
„S Bertem? Jo, ale neviděl jsem ho bůhví kolik let. Proč?“
„Proč?“ zarazil se. „Moment, ty nic nevíš?“
Střílel jsem očima z jednoho na druhého.
„Co mám vědět?“
„Je toho plná vysíla čka,“ pokrčil rameny a podíval se na
kolegu, jako by potřeboval jeho ujištění.
„Ale čeho, do prdele?“
„On přece... Unesl nějakýho malýho kluka.“
„Cože?“
„Říkám, že unesl nějakýho kluka. Včera odpoledne.“
„To h o o d šk o l y ? “
O chlapcově zmizení jsem četl ráno ve svodkách. Pachatel
neznámý. Pak jsme s Tonym vypadli z kanceláře a jeli si po
své práci, na státní zastupitelství, za Bety a poslední dvě
hodiny jsme strávili u přetahované s Joskou.





25
„Jo, toho. Hledají ho te ď všichni policajti z města. Teda až
na nás čtyři,“ uchechtl se, ale v tu chvíli mi to moc vtipné
nepřišlo.
„Řekněte, že jste si to vymysleli,“ nadhodil jsem, ale oba
už jen rozpačitě mlčeli. Pak se pořízek podíval na hodinky
a kývl na parťáka.
„Máme práci,“ zamumlal, vyndal z  vozu šanon nacpaný
papíry a oba vykročili ke dveřím, které jsme sotva minutu
předtím opustili. „Zatím čau.“
Stál jsem jako opařený a koukal jim na záda.
Co je to sakra za blbost?
Tony mlčel, jen se posadil do auta a čekal.
Jestli tihle dva nekecali, tak... Tak to musí b ýt nějaké
nedorozumění, protože Bert by žádné dítě neunesl. Byl to
jeden z nejlepších poldů, jaké jsem poznal. Tenhle chlap
není únosce. Naprosto vyloučeno.
Z přemýšlení mě vytrhlo zazvonění telefonu. Celou dobu
předtím ležel v přihrádce na vrátnici věznice vypnutý.
„Čau Robe,“ pozdravil jsem svého šéfa, „co se děje?“
„Okamžitě přijeď do kanceláře,“ řekl bez jakéhokoli
vysvětlování.
Nic dalšího už nedodal, ale ani nemusel. A já se raději
ani na nic neptal.





26
5 .
Mu ž jel opatrně a pečlivě sledoval provoz kolem.
„Půjčíš mi telefon, Davide?“ oslovil chlapce, ale ani se
neohlédl a dál věnoval pozornost řízení. Byli asi dva
kilometry od školy, v dohledu benzinky, k níž se pomalu blížili.
Chlapec pokrčil rameny, předklonil se, jak mu to pás
dovoloval, a podal muži svůj mobil. Ten ho zatím položil
na sedadlo spolujezdce, pak vyhodil blinkr a sjel do
odbočovacího pruhu.
„Máš hlad?“ zeptal se kluka.
„Celkem jo.“
„Koupíme si nějaké bagety a colu, chceš?“
„No jasně.“ Máma mu colu obvykle zakazuje, což ale
tomuhle strejdovi říkat nebude, aby si to náhodou ještě
nerozmyslel.
Dorazili k benzince a muž krokem projel kolem čerpacích
stojanů. Zastavil až na malém parkovišti mezi dvěma
dalšími vozy, a spolu s chlapcem se vydali do prosklené budovy
stanice. Prošli automatickými dveřmi a muž se uvnitř
rozhlédl. Od vozu až sem napočítal čtyři bezpečnostní kamery.
V pořádku, přikývl, jen si poslužte.
Dlaní prohrábl chlapci černé vlasy.
„Ta k ře k n i , c o b u d e š c h t í t ? “
„T ře šňo v o u c o l u a ... c h i p s y, j e s t l i m ůžu . S l a n ý.“





27
„Pro č bys nemohl?“
„Není to zdravý, říká máma. Tak jí to ale nesmíte...“
„Žádný strach,“ usmál se na něj muž, „myslím, že teď se
zlobit nebude.“
Prošli spolu všechny regály a k pokladně přinesli velkou
láhev coly Dr. Pepper, sáček chipsů, čokoládu s mandlemi
a dvě bagety.
„Nic dalšího nechceš, Davide? Na co jsi to támhle koukal?“
„Na Spidermana, ale...“
„Ta k s i h o p o d e j .“
„Fakt?“ Kluk se zarazil. „Naši mi to ale nebudou chtít
zaplatit, oni...“
„Já už to s nima nějak vyřídím,“ přerušil ho muž.
Chlapec přinesl malou figurku s maskou na obličeji, muž
zaplatil nákup kreditní kartou a pak se obsluhy zeptal, kde
najde bankomat. Mladík za pultem kývl hlavou skrz výlohu.
„Tá m h l e h n e d z a r o h e m , j a k o k d y b y s t e c h t ěl i k  m y čc e .“
Muž s chlapcem vyšli před budovu a zamířili ukázaným
směrem. O minutu později poslouchali počítání bankovek
a malé očko kamery v horní liště přístroje je oba sledovalo.
Muž vybral z karty veškerou hotovost a peníze uložil do
náprsní kapsy bundy. Pak se otočili a zamířili zpět ke svému
vozu. Stále ještě byli v zorném poli kamery z bankomatu.
Muž položil dítěti ruku kolem ramen. Dlaní druhé ruky si
sáhl za záda a nadzvedl lem bundy. Na bílém podkladu košile
se vyjímala mohutná pažba pistole. Poté bundu opět spustil
a z prstů vytvořil imaginární hlaveň, kterou chlapci přiložil
zezadu k hlavě. Neodolal, otočil se zpět ke kameře a pousmál
se do ní. Ale spíš než o úsměv šlo o bolestivý škleb; jako by
mu nic z toho, co přijde, nemělo přinést uspokojení.
„Rozbal si ty chipsy, jestli chceš,“ řekl chlapci, když ho
posadil do vozu, „já jsem za vteřinu zpátky.“
Kluk se začal potýkat s klouzavým obalem a nevěnoval
pozornost tomu, jak muž odchází s jeho mobilním telefonem.





28
Kdy ž se o chvíli později vrátil, nastartoval a pomalu vyjel
z parkoviště zpátky na silnici.
Kluk si nasypal několik chipsů do dlaně a naráz si je
nacpal do úst, pak se však zarazil. Neměl by nabídnout
i strejdovi?
„Chcete?“ zeptal se a  napřáhl ruku s lesklým sáčkem.
Ale řidič neodpověděl a jen mlčky zavrtěl hlavou.





29
6 .
Cestou z  Ruzyně jsem se snažil dodržovat předpisy, ale moc
mi to nešlo. Pár křižovatek jsem projel na oranžovou, jednu
dokonce na světle červenou. Tony na mě zbytečně nemluvil,
pochopil, že kromě řízení řeším v hlavě ještě nějaké rovnice
týkající se bývalého parťáka, kvůli němuž teď tak pospícháme.
Co to měli ti dva, sakra, za kecy? Bert že někoho unesl?
Zrovna on, který by se rozdal, kdyby bylo potřeba? Už to
dokonce udělal, stačí si vzpomenout na Julii.
Bert. Až rok poté, co jsme spolu začali pracovat, jsem
zjistil, že kdysi skočil do řeky pro nějakého caparta.
A ještě jsem se to musel dozvědět náhodou a od cizích, on sám
o tom nikdy nemluvil. Tak ať mi teď nikdo...
„Bacha!“ křikl Tony a já skočil na brzdy. Kola se
několikrát sekla a zase protočila a my zastavili sotva dvacet
centimetrů za zadkem šedivého BMW. Jeho řidič, pupkatý
holohlavec bez krku, pomalu vystoupil, dokráčel až k té
skoro neznatelné skulině a pak mě probodl pohledem. Tak
tohle bylo těsný. Nakonec si jen tak odplivl na zem, ale měl
jsem dojem, že u toho usilovně myslí na můj obličej. Když
se vrátil za volant, nechal jsem ho trochu poodjet, abychom
mohli pokračovat v cestě.
„Mám řídit?“ zeptal se Tony, ale jen jsem potřásl
hlavou. Ty dva tři kilometry už snad nějak dorazím, ovšem





30
nezadr žitelně se přibližující zadek šedého kolosu mě bude
asi ještě hodně dlouho strašit.
Tohle snad nemůže být náhoda, napadlo mě. Když jsem
takhle usilovně brzdil naposled, bylo to právě s Bertem na
sedadle spolujezdce. Jak je to dlouho? Šest let? Sedm? Tehdy
se ale čumák našeho auta a zadek toho před námi celkem
vášnivě políbily. Silnice byla namrzlá, a přestože jsem jel
opatrně, neměl jsem šanci zastavit. Klouzali jsme jako sáně
po sibiřském svahu.
Ten den se v Praze díky počasí odehrálo podobných
karambolů nespočet, ovšem pro mě to přišlo v tu nejméně
vhodnou chvíli. Předchozího večera jsme dokončili jeden
zdlouhavý případ a pak to šli do baru zapít. Bůh ví, že jsme si
to zasloužili, poslední týden jsme makali prakticky nonstop
a o tom, že by nám někdo zaplatil přesčasy, jsme si mohli
nechat akorát tak zdát. Pár panáků tequily bylo jedinou
odměnou za odvedenou práci, ovšem trochu toho tekutého
ohně mi teď nejspíš pořád ještě kolovalo v žilách. Střízlivý
jsem byl, což o to, jinak bych za volant nesedl, ale zároveň
jsem nepochyboval, že až mi dá dopravka dýchnout, určitě
nebude na displeji svítit čistá nula.
Pro podřimujícího Berta tenkrát nešlo zrovna
o příjemné probuzení, kdyby neměl zapnutý pás, nejspíš by
svůj obličej důkladně seznámil s čelním sklem. Takhle
se naštěstí nikomu nic nestalo, manželský pár v Mondeu
s nabouchnutým kufrem to taky odnesl jen leknutím,
ovšem můj problém zůstával. A Bert mi v něm evidentně
nepomůže, protože i kdybychom chlapce z nehodovky nějak
donutili přivřít oči a do aparátu foukl on, nadýchá možná
ještě o kapku víc než já.
Tak tohle je trochu v prdeli, věděli jsme oba. Nejspíš víc
než trochu.
Na blikající dodávku, která p řijede nehodu zpracovat,
jsme tehdy čekali snad hodinu, tolik jiných věcí dopraváci
řešili. Když ale konečně dorazili a začali úřadovat, vyběhl






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.