načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dítě svého otce a další osudy Yrrinell - Kateřina Bláhová

Dítě svého otce a další osudy Yrrinell

Elektronická kniha: Dítě svého otce a další osudy Yrrinell
Autor:

Vévodkyně Lila je oblíbenou a spravedlivou vládkyní města Barrendin. I přes traumatické zážitky z dětství prožívá velice spokojený život. Idyla ale náhle skončí během podivné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Santini
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 75
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-1427-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vévodkyně Lila je oblíbenou a spravedlivou vládkyní města Barrendin. I přes traumatické zážitky z dětství prožívá velice spokojený život. Idyla ale náhle skončí během podivné noci, když její manžel a jeho otec beze slova vysvětlení odjedou pryč. Lila nedává na uklidňování ostatních a vezme pátrání po svých blízkých do vlastních rukou. Cesta ji zavede mnohem dál, než vůbec tušila. Nejen do jiného světa, ale hlavně hluboko do Liliny minulosti, o které doufala, že je dávno zapečetěná.

Zařazeno v kategoriích
Kateřina Bláhová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


Dítě svého otce a další osudy Yrrinell

Kateřina Bláhová

Z českého originálu Dítě svého otce a další osudy

Yrrinell

Odpovědná redaktorka Jana Pátková

Grafická úprava Jana Pátková

Vydalo nakladatelství: Pátková Anna – Santini 28.

6. 2015

eknihysantini.cz

Vydání první

ISBN 978-80-88014-27-0 (pdf)

ISBN 978-80-88014-13-3 (epub)

ISBN 978-80-88014-55-3 (mobi)

3


4


Obsah

Kniha první – Dítě svého otce

Část první – Setkání dvou mistrů.....................................................9

Část druhá – Vyrušení v Colarine...................................................16

Část třetí – Stíny minulosti.............................................................24

Část čtvrdá – Úkol v Barrendinu.....................................................30

Část pátá – Noční bitka..................................................................36

Část šestá – Bitva draků................................................................51

Část sedmá – Budoucí vyhlídky......................................................61

Kniha druhá – Soumrak nad Pramenem

Část první – Dračí potíže...............................................................64

Část druhá – Návštěva města elfů.................................................71

Část třetí – Trosky Imralinu.............................................................80

Část čtvrtá – Fleura........................................................................89

Část pátá – Noc v bezmocí.............................................................98

Část šestá – V podzemí................................................................108

Část sedmí – Dědictví starého Imralinu........................................117

Kniha třetí – Poutem rodiny skrz bránu

Část první – Vévodkyně z Barrendinu...........................................124

Část druhá – Něco tu nehraje.......................................................134

Část třetí – Saramind...................................................................142

Část čtvrtá – Rady a věštby..........................................................154

Část pátá – Portál.........................................................................168

Část šestá – Nesvět......................................................................176

Část sedmá – Záhada Aminokkarského lesa................................184

Část osmá – Čarodějův hrad........................................................194

Část devátá – Elermen rozvraceč.................................................210

5


6


Kniha první

Dítě svého otce

“Pojď sem, Fleuro."

Hluboký mužský hlas se několikanásobně rozléhal pod

klenutou kopulí kamenného stropu.

"Můj pane?"

Tmavovlasá dívka ve splývavých fialových šatech okamžitě

přispěchala.

"Neříkej mi můj pane," napomenul ji mladý muž laskavě. Pak

se ale znovu zamračil. "Chtěl jsem s tebou naposled probrat

plán. Jsi si jistá, že těm dvěma můžeme věřit? Jestli něco selže,

naše snažení bude..."

"Oni nic nepokazí, můj-" rychle se utnula a hned pokračovala:

"Takovým, kteří pracují za peníze, se dá věřit víc než

služebníkům demonstrujícím svou oddanost. To jste mě sám

učil."

"Máš pravdu."

7


"Navíc - oba dva si z toho udělali profesi. Dostali se na špičku

a pošpinit svou pověst zradou zaměstnavatele... Oni nám

nebudou oddaní, ale nezradí."

Muž prohrábl Fleuřiny vlasy. "A ty mě zradíš?" zeptal se

tichounce.

Dívčiny oči, fialové jako látka jejích šatů, se zaleskly.

Mimoděk pohladila svůj náhrdelník s kouřově černým

drahokamem. "Nikdy, můj pane."

"Fleuro..."

"Nikdy... otče."

"Můžeš jít."

8


Část první - Setkání dvou mistrů

V zájezdní hospodě U Zelené šunky bylo toho zachmuřeného

večera poloprázdno, ačkoliv venku foukal studený ostrý vítr a

oheň v nevymeteném krbu příjemně hřál. Šenkýř právě otřel

poslední korbel a uložil ho na místo. Zálibně se rozhlédl po

lokále. Provozoval tohle řemeslo už dobrých čtyřicet let a

dokázal spolehlivě odhadnout každého, kdo překročil práh jeho

dveří. Od pohledu jasně rozpoznal, z koho vymámí zlatku, z

koho dvě, a kdo mu za chvíli rozmlátí stoly v opilecké rvačce.

Jeho pohled zamračeně padl na malého hubeného mužíka,

který byl i vevnitř zahalen do dlouhého a pro něj dost velkého

pláště. Koupil si to nejmenší pivo, ale hostinský jasně slyšel,

jak pod pláštěm zacinkaly velké mince. Zpod stažené kápě se

cizinci blýskaly dvě potměšilé oči. Hostinský se rozhodl.

Dokud tady bude ten chlap vysedávat, nehne se na krok od

pokladny.

Nikdy se na nic neptat, to byla hostitelova zásada. Po celém

poloostrově se potloukají podezřelý typy dost často, ale

tenhle... nebezpečnej chlap.

Cizinec seděl zcela bez hnutí a upíral oči na netknutou sklenici.

Hostinského najednou zamrazilo a honem se potěšil pohledem

na své stálé zákazníky. Na "slušný lidi". Jiné rasy se do

severních končin teď už zatoulají málokdy. Dneska tady sedí

skoro samí štamgasti, pomyslel si hostinský. Tenhle už sem

chodí dobrých... dobrých dvacet pět let. Od té doby, co

zpustošili Maranias, tehdy se sem vystěhovala spousta lidí,

kteří měli všechny důvody nesnášet magické bytosti. A teď se

navíc povídá, že se ti vlkodlaci zase množí po lesích, hlavně v

Colarine. Hostinský si znechuceně odplivl na podlahu.

9


Náhle se rozletěly dveře a místností se prohnal studený průvan.

Několik svíček to nevydrželo a zhaslo. Do lokálu vešla podivná

postava ošlehaná větrem, dlouhý vlněný plášť až na zem. Na

rameně jí seděl velký černý krkavec. Ačkoliv jí nebylo vidět do

tváře, podle chůze poznal hostinský, že je to žena.

Zahalený muž v koutě zvedl hlavu.

V celé místnosti zavládlo ticho.

"Copak si račte přát, vzácná paní?" zahlaholil hostinský, aby

prolomil to napětí.

"Odprejskni," zavrčela příchozí.

Hostinský ji nevnímal. "Můžu vám doporučit naše horké víno,

skvělé po dlouhé cestě a-"

Žena zvedla hlavu a sundala si kápi. Hostinský při pohledu na

tu tvář ztuhl.

Byla to tvrdá tvář, bezohledná, obroušená bídou a špatným

zacházením. Oči bledé jako dva alabastry výsměšně svítily a

podivně se vyjímaly vedle našedlé pokožky. Temně šedivé

vlasy spadaly v objemných copech až k pasu. Nejděsivější ale

byla její ústa. Za sveřepými rty jasně svítily žluté a špičaté vlčí

zuby. Nehty na rukou měly tvar i barvu drápů. Bezpochyby

nebyla člověk.

"Takový tady nemají co dělat," křikl drsně hostinský, když se

probral z ohromení. "Táhni, ať už-"

Kolem jeho ucha prosvištěla nebezpečná vrhací hvězdice a

zabodla se hluboko do trámu, kde ještě několik vteřin

nebezpečně vibrovala.

"Ale nic k jídlu a k pití," ustoupil hostinský vzdorovitě. Žena si

mu pohrdavě odplivla k nohám, vytrhla svůj nástroj ze zdi a

beze slova si přisedla k druhému podezřelému živlu. Hovor

ostatních začal zase váhavě proudit.

10


"Netušil jsem, že si potrpíte na velká entréé, Yrrinell," podotkl

tiše muž.

"Nebyla by třeba, kdyby mi všude nenaznačovali, ať vypadnu,"

opáčila žena ne zrovna přívětivě.

"V těchhle končinách nemají vlkodlaky moc v lásce, i když od

zničení Maraniasu už uplynulo čtvrt století."

"Já nejsem vlkodlak," zavrčela Yrrinell.

"Jistěže ne. Vlkodlaci jsou obrovské chlupaté nestvůry a vy

jste..."

Žena zvedla obočí a když muž větu nedokončil, odfrkla si.

"Mohl jste prostě sjednat schůzku jinde."

Muž palcem ukázal z okna ven.

"Netušila jsem, že si můžete při své práci dovolit být

rozmazlený."

"Při své práci si nemůžu dovolit kýchat."

"Výmluva."

Muž chvíli mlčel a pak prohodil: "Mohli bychom přejít k tomu,

proč jsme vůbec tady." Zvedl ruce a sundal z hlavy kápi. Byl

poměrně mladý, měl tmavé vlasy a drobný úzký obličej. Velké

tmavé oči svítily výsměšně a možná trochu přidrzle.

Yrrinell zvedla obočí. "Koho zastupuješ?"

"Jak víš, že tě nechci sám?"

Uchechtla se. "Bez urážky, ale ty nejsi typ člověka, který běžně

zaměstnává nájemné lovce. Tak to vybal."

"Ze všeho nejdřív - kolik budeš chtít?"

"Jestli se musíš ptát, nemáš na to."

Muž hodil na stůl těžký váček. Yrrinell ho potěžkala. "Jen

záloha, předpokládám?"

"Samozřejmě."

11


"V tom případě jsem ochotná tě poslouchat dál. Tak kterému

boháči se už omrzela jeho panička? Nebo to tentokrát bude

naopak?"

"O nic takového nejde. Tohle je... mimořádné."

"Jsem napjatá. Co tvůj pán chce?"

"Není to můj pán," řekl muž, "najal si mě stejně jako tebe.

Myslel jsem, že víš, kdo jsem."

"Jsi zlodějíček," opáčila, "to z tebe páchne na sto honů. Ovšem,

takoví jsou všude."

"Jmenuji se Hranostaj," představil se trochu uraženě muž, "a

nejsem jen nějaký zlodějíček. Jsem stejné eso ve svém oboru

jako ty v tom svém."

"Nevím, jestli to srovnání vyznívá dobře, ale budiž.

Sebevědomí ti nechybí."

"A odkdy má být umělec skromný, když umí?"

"Doufám, že tu nejsem, abych poslouchala tvé kecy. Kdo to má

být, dokdy, jakým způsobem, nic jiného mě nezajímá."

"Ani to, proč za tebou poslali mě?"

"Má mě to zajímat?"

"Mělo by. Budeme pracovat společně."

"Tak to si snad děláš-"

"Ujišťuju tě, že mě to taky nijak zvlášť netěší."

"Nepotřebuju ničí pomoc, ať je práce jakákoliv."

"Já ti ale nemám pomáhat,” odsekl zloděj, “držím se vlastních

instrukcí."

"To teda doufám. Nejsem zvyklá dělat chůvu, holobrádku."

Hranostaj se načepýřil. "Protestuj jak chceš, ale oba dostaneme

zaplaceno víc než dost, abychom se snesli."

"Tak k věci, ať to mám z krku. O co jde?"

"O vraždu - a krádež určité vzácné věci."

12


"Je mi jasné, že nebudeme prodávat u stánků. Čí vraždu?"

"Vévody Billinga Woodsella z Barrendinu."

Pokud to námezdní lovkyni udivilo, nedala na sobě nic znát,

jen pomalu zamyšleně přikývla. Krkavec seskočil z jejího

ramene a posloužil si z netknuté sklenice piva, která stála na

stole.

"Nějaké... speciální požadavky?" zeptala se Yrrinell.

Zachovávala tvář pokerového hráče, ale Hranostaj byl příliš

dobrým znalcem lidí a věděl, že žena bleskurychle přemýšlí.

"Pár jich je," odvětil, "předně - datum. Musí se to stát ode

dneška přesně za týden večer."

"A způsob?"

"Šípem, mečem. Určitěji se nevyjadřovala. Chtěla, aby to bylo

primitivní."

"Takže nejde jen o tu vraždu."

Hranostaj pokrčil rameny. "Co já vím? Dokud zákazník platí,

jsem slepý a hluchý."

"A blbý."

"To sis mohla odpustit."

"Právě naopak. Naše metody jsou si dost podobné - přese

všechno."

"Možná máš pravdu. Prostě udělej a neptej se. Stalo se ti

někdy, že..."

"Že zákazníci nesplnli svou část závazku? Pro ty případy mám

své vizitky," Yrrinell si mimoděk pohrávala se svou hvězdicí,

"všichni o nich vědí. A nikdo nechce skončit s něčím takovým

zabodnutým v hlavě. Nebo jinde."

"Tady se s nimi tak neoháněj, buď tak hodná."

13


Yrrinell se zasmála. "Do práce je nenosím. Měli bychom si

pospíšit, jestli máme být v tomhle počasí za týden v

Barrendinu."

"Ve stáji mám dva koně."

"Běhám rychleji než kůň."

"Nemáme vzbuzovat rozruch. Jen splynout s davem. No...,"

sjel pohledem Yrrinellin kříženecký zjev, "jak nejvíc to půjde."

Vražedkyně jen zavrčela. Přetáhla si přes hlavu kápi, posadila

na rameno přiopilého krkavce a dlouhým krokem vyšla ven do

tmy. Hranostaj jen tichounce hvízdl a vyběhl za ní.

Hostinský si oddechl, vyhodil všechny ostatní zákazníky a

rychle zamknul dveře na dva západy.

14


Část druhá - Vyrušení v Colarine

O čtyři dny později vyrušil noční hlídku ve strážnici na

hranicích lesa Colarine zvuk kopyt na cestě.

Služebně starší poručík Barnett, který se zrovna chystal vyložit

karty, si znechuceně odfrkl. "Který pitomec cestuje v tuhle

dobu? To nebude nic dobrýho. Běž tam ty, nechce se mi

vstávat."

Četař Middel s otráveným výrazem vstal a vyšel ze dveří.

"Kdo je tam?"

"Pocestní," ozval se ze tmy mužský hlas. "Já a má společnice."

"Vyjděte na světlo," požádal Middel a zvedl svou pochodeň

výše. Ozářil dvojici lidí na hubených grošovaných herkách.

Jeden z pocestných, muž, si sundal z hlavy kápi a plavně

seskočil ze sedla. Jeho kradmé pohyby a lesklé oči se

Middelovi ani trochu nezamlouvaly.

"Nechte nás projet," žádal muž, "máme docela naspěch."

"Všichni, kteří projíždějí touto cestou musí být zaregistrováni,"

odvětil sveřepě Middel.

"Odkdy?" ozvala se žena, která stále ještě seděla na koni s tváří

zahalenou. Měla příjemný hluboký hlas. Krkavec na jejím

rameni pootočil hlavu a podezíravě se na ně jedním okem

zahleděl.

"Příkaz vévody Billinga Woodsella," odpověděl četař. "Asi

uděláte nejlépe, když si koně uvážete a půjdete se mnou

dovnitř. Nebudeme vás zdržovat dlouho."

Žena sklouzla z koně tak rychle a zkušeně, že to Middel ani

nestačil postřehnout. Z nějakého důvodu ho to velmi

znepokojilo, a tak pokynul oběma hostům a sám je následoval,

aby se k nim ani na vteřinu neotočil zády.

15


"Vítám vás na hranicích území vévody Woodsella," přivítal

příchozí poručík Barnett. "Vybrali jste si na cestování velice

nešťastnou dobu."

"Nestojíme o společenské fráze," utnula ho žena. Zřejmě si

stále nehodlala svléknout provlhlý plášť. "Máme naspěch."

"Nebudeme vás zdržovat, pokud si to nebudete přát,"

odpověděl poručík diplomaticky. "Ale noci jsou teď v Colarine

velice nebezpečné." Pokynul pocestným a všichni čtyři se

posadili ke stolu.

"Proč to?" zajímal se muž. "A proč ty kontroly? Nevím o tom,

že by byl vévoda Woodsell nějaký velký byrokrat."

"Jsou tu... okolnosti," řekl poručík opatrně. "Smím znát vaše

jméno?"

"Ermine Stoat," odpověděl pocestný. "Má žena Irina."

"Neodloží si vaše paní kápi? A toho... ptáka?" nadhodil

poručík, zatímco četař zapisoval jména do knihy.

"Jednou jistě," odtušil Hranostaj, neboť to skutečně byl on,

"teď nejspíš ne. Pakliže by chtěla, už by to byla udělala, ale

protože pravděpodobně nechce, nechá si ji."

"Ach tak," hlesl trochu popletený poručík.

"Co jsou zač ty okolnosti, o kterých jste mluvil?" využil

Hranostaj situace.

"Řekněme, že v lesích už není tak bezpečno, jak bývalo,"

odpověděl místo tázaného četař Middel. "Smím znát vaše

zaměstnání?"

"Podnikání," odpověděl nevrle Hranostaj.

"V oboru?"

"Ruční práce. Poslyšte, jaké nebezpečí je teď v Colarine, že

musíte hlídat každého, kdo se pokusí projít?"

16


Četař Middel pomalinku zavřel knihu a tiše si povzdechl.

"Nebezpečí, které útočilo naposled před čtvrt stoletím. Žili tady

vždycky, ale stranili se lidí a pocestné nechávali napokoji.

Poslední dobou se ale všechno mění. Něco se chystá. Jsou teď

mnohem divočejší než dříve. A zdá se, že je jich víc, než se

původně odhadovalo. Vévoda Woodsell se obává, že by mohlo

dojít

k něčemu podobnému jako kdysi."

"O čem to sakra mluvíte?" ozvala se Yrrinell.

"O vlkodlacích a Maraniasu."

"Co?" zajíkla se a na zlomek vteřiny ztratila svůj klid.

"Myslíte, že v Barrendinu..."

"My máme jen hlídat hranice," odvětil poručík, "s ničím jiným

se nám nesvěřili. Každopádně jsme jen za poslední měsíc našli

dvanáct pocestných - zabitých na způsob vlkodlaků. Tedy co

nejpomaleji a nejkrutěji. Nepřál bych vám vidět, co po nich

zbylo."

Hranostaj sykl. "To nám ještě scházelo," poznamenal.

"Pokud vám můžeme radit, jeďte jinudy. Zajížďkou kolem

zřícenin starého Maraniasu ztratíte jen čtyři dny a-"

"Nemůžeme si dovolit ztratit čtyři dny," odrazila je Yrrinell.

"Pak tedy alespoň počkejte do zítřejšího rána," naléhal četař.

"Usteleme vám tady vevnitř, i k jídlu se možná něco najde..."

"S tím si nedělejte starosti," řekl okamžitě Hranostaj, "ale jinak

vaši nabídku rádi přijímáme."

"To tedy ne," protestovala Yrrinell.

"To teda jo," nedal se zmýlit Hranostaj.

Yrrinell něco nesrozumitelně zabručela o ufňukáncích, co se

bojí tmy, ale dál se nehádala.

17


Uprostřed noci se Hranostaj z ničeho nic probudil, velice

rychle a jasně. Jeho smysly, vycvičené zlodějskou profesí, byly

ve střehu. Něco je špatně. Zrak mu sklouzl na místo, kde se

před několika hodinami ukládala Yrrinell. Byla pryč.

Napjatý zloděj se tiše oblékl a vyklouzl ven do tmy.

Noc byla ještě studenější, než si představoval. Otřásl se, ale

dovnitř nezašel. Jeho vnitřní alarm teď skoro kvílel. Něco je

špatně.

Najednou ho cosi silného zezadu popadlo a přiložilo mu ruku

na ústa.

"Buď zticha a pojď se mnou," zašeptala Yrrinell. Hranostaj

přikývl a žena ho odtáhla kousek dál mezi stromy. Krkavec

opět seděl na svém místě.

"Co se děje?" protestoval zloděj šeptem. Hlavou mu blesklo,

jestli se ho ta nájemná vražedkyně nechce potichu zbavit, ale

okamžitě tu myšlenku zaplašil.

"Copak ty to necítíš?" opáčila a upřeně zírala na strážní domek.

Tělo měla napjaté jako strunu.

"Já jsem jen člověk, nemám čich jako ty. Co se děje?"

"Nemluvím o čichu," řekla Yrrinell nedůtklivě, "ale když jsi to

zmínil..." Stála chvíli jako kamenná socha. "Vlci. Někde jsou

tu vlci."

"Těch se snad bát nemusíme." Už chtěl vykročit znovu k

domku, když ho Yrrinell popadla za nadloktí. Ihned pochopil

proč.

Na druhé straně silnice z lesa neslyšně vystupovaly obrovské

stíny.

Zachvěl se.

"To nejsou vlci," zašeptal, "vlkodlaci."

Skutečně byli.

18


"Tohle není normální," hlesla Yrrinell, "tohle vlkodlaci

nedělají."

"Ti vojáci říkali, že jsou ty zrůdy divočejší než dřív-"

Yrrinell ho surově přimáčkla na nejbližší strom. "To nejsou

zrůdy," zavrčela.

"No dobře, dobře," sípal zlodějíček, "nejsou, pust mě."

S malým žuchnutím sklouzl k patě stromu. "Tak... co budeme

dělat?" zeptal se a masíroval si pohmožděný krk.

"Chci vědět, co mají za lubem," odvětila Yrrinell, jako by se ho

právě nepokusila zabít, "tohle vlkodlaci nikdy nikdy nedělají."

"Jak to můžeš vědět?"

"Podívej, nedělá jim problém zabít osamělého cestujícího

uprostřed lesů, ale takovýhle kradmý noční útok..."

Ze ztemnělé boudy se ozval mužský výkřik.

"Takže strážci jsou už vzhůru," komentovala to Yrrinell, "nebo

taky už zase ne."

Yrrinellina chladnokrevnost Hranostajovi způsobovala husí

kůži, ale společně s ní upřeně pozoroval vchod do strážnice.

"Co to vynášejí?" zašeptal.

"Zbraně."

"Zbraně?" vyjekl Hranostaj. Několik nejbližších vlkodlaků se

za tím zvukem otočilo.

"Výborně," pochválila ho kousavě Yrrinell a poplácala po

hlavě, "drž se za mnou."

"To si myslíš, že se o sebe neumím postarat sám?" odsekl

Hranostaj, zatímco se k nim vlkodlaci pomalu přibližovali, v

rukou těžké zbraně ukořistěné vojákům. Krkavec se krákoravě

rozesmál.

"Ty sklapni, ptáku pitomá," zabručel Hranostaj a vytáhl dlouhý

tenký nůž.

19


Yrrinell při pohledu na něj zvedla obočí a potěžkala svůj meč.

Hranostaj odhadl, že by ho normální voják musel držet oběma

rukama, ale Yrrinell svou zbraní pohazovala s lehkostí vídanou

při soubojích na kordy.

"Připraven?" zamumlala na Hranostaje.

Zlodějíček kývnul a Yrrinell vymrštila po nejbližším

vlkodlakovi svou železnou hvězdici. Neminula, ale tvor byl

houževnatější, než se domnívala, a ještě pár vteřin zoufale vyl,

než se zhroutil v krvi na zem.

"Výborně," pochválil Yrrinell Hranostaj, když se k nim sbíhaly

všechny ostatní nestvůry.

"Sklapni," odsekla a vyrazila vpřed. Krkavec vzlétl a usadil se

na větvi nejbližšího stromu. Vlkodlaci byli o dobrou hlavu

vyšší a podstatně silnější než Yrrinell, ale ona se mečem

oháněla jako při podivném válečném tanci. Hranostaj chvíli

obdivoval tu dravou ladnost hodnou divoké tygřice, ale pak se

sám musel vrhnout na protivníka, který ho vyhodnotil jako

slabší článek. Ale ačkoliv Hranostaj ze zásady raději utíkal než

zabíjel, nebylo radno jej podceňovat, jak vlkodlak s nožem v

oku sám rychle zjistil.

Ze tmy se ozvalo poplašné zakrákání.

"Koně!" zvolala Yrrinell a s Hranostajem v patách oběhla

boudu. Pozdě. Zvířata byla pryč.

"Vy zatracené bestie!" zuřila Yrrinell, když se vrhla na

vlkodlaky, kteří se ji snažili přimáčknout ke zdi. Hranostaj měl

v tu chvíli čas zvednout hlavu a zdálo se mu, že teď dívka

vypadá mnohem více jako vlk než člověk nebo něco jemu

podobného. Co je vlastně zač, pomyslel si, ale neměl čas se nad

tím blíž zamyslet, když mu dva a půl metru vysoký vlkodlak

málem urazil hlavu palicí.

20


Z boudy vyběhl další a krátce zavyl. Všichni ostatní se

společně s ním rozběhli k lesu a zmizeli v temnotě, ze které

přišli. Ani Yrrinell ani Hranostaj je nepronásledovali.

"Měli bychom odsud vypadnout," řekla vražedkyně a posadila

si krkavce na rameno. "Stejně už skoro svítá a mohli by se

vrátit."

Hranostaj přikývl a oba si šli do boudy pro zbytek svých věcí.

Oba vojáci leželi mrtví na zemi, jeden u postele, druhý u

strážního stolku.

"Chudáci," komentoval to Hranostaj.

Yrrinell jen cosi zabručela a sebrala svůj i zlodějův pytel.

Hranostaj se sklonil k mrtvým a zavřel jim oči. Přitom jim

nenápadně vybral z kapes váčky

s penězi a potěšeně zaznamenal, že si toho Yrrinell nevšimla.

Přece jen jsem pořád v něčem lepší, pomyslel si.

"Nemáme koně," poznamenal nahlas, když vyšli z boudy.

Yrrinell přikývla.

"Vezmi ty vaky a pohlídej Dikstru, prosím tě."

"Jasně, ale co..."

Yrrinell si ho i s vaky a krkavcem bez nejmenších problémů

vysadila na ramena a rozběhla se dlouhými kroky a ladností

gazely po cestě skrz les vedoucí k Barrendinu.

21


Část třetí - Stíny minulosti

Měla pravdu, pomyslel si Hranostaj otráveně, je rychlejší než

kůň.

Yrrinell běžela skoro bez přestávky téměř celý den.

Hranostajovi pomalu odumíraly ruce a nohy, když se křečovitě

držel jejího tvrdého svalnatého krku. Čas od času se nervózně

otáčel s pocitem, že tu nejsou sami, ale kdykoliv se o tom

zmínil, Yrrinell ho umlčela. Lesní tvorové jakéhokoliv druhu ji

očividně neznepokojovali, plně se soustředila na pravidelný

dech a krok.

"Hej, vzbuď se," sykla a shodila své břemeno do mechu na kraj

cesty.

Hranostaj si rozespale promnul oči. "Já usnul?"

Yrrinell se zasmála. "Na dobrých pět hodin."

"Omlouvám se."

"Ne, to nic nebylo. Podobně jsem nosila už spoustu mrtvol,

bylo mi to celkem jedno."

Hranostaj se nuceně ušklíbl.

"Nebudila bych tě," pokračovala Yrrinell, "ale jsme na kraji

lesa."

"Už?"

Yrrinell přikývla. "Vypadá to, že dřevařské práce vévody

Woodsella pokročily."

Hranostaj se zaposlouchal a mezi zvuky lesa uslyšel skřípění

dřeva a hlasité pokyny dřevorubců.

"Možná kvůli tomuhle jsou vlkodlaci tak podráždění,"

nadhodila Yrrinell.

22


Hranostaj neodpověděl a protahoval si úplně ztuhlé svaly. Pak

se posadil a sledoval Yrrinell, jak rychlou chůzí přechází vedle

něj sem a tam.

"Nechceš se posadit?" nabídl. "Nemá smysl procházet kolem

dělníků, raději počkáme do šera."

"Řeknu to takhle - běžela jsem s tebou na zádech deset hodin.

Jestli se teď posadím, zítra budeš moct nosit ty mě."

"Stačilo mi to normálně říct, nemusíš se mnou mluvit jako s

idiotem."

Yrrinell se jen ušklíbla a dál pochodovala.

"Ale souhlasíš s tím, že je lepší jít až v noci?"

Žádná odpověď, ale Hranostaj si mlčení vyložil jako ano.

"Poslyš, můžu na tebe mít otázku?"

Vyložit si tenhle výraz jako ano dalo trochu víc práce, ale

Hranostaj to dokázal a zeptal se: "Co jsi vlastně zač?"

Yrrinell se zarazila uprostřed kroku a její obličej nabyl méně

lidskou podobu, jako vždy, když se držela před výbuchem.

Hranostaj zařadil mírnou zpátečku.

"Myslím tím... ty nejsi... člověk, že?" nadhodil opatrně.

Yrrinell zvedla obočí. "Patrně."

"Tak co jsi? Nějaká podivná elfka? Čarodějka, která mění

podobu? Nebo kříženka? Čeho?"

"Mysli si, co chceš," odsekla Yrrinell.

"No tak, já se s tebou prostě snažím trochu sblížit. Proč jsi

taková netykavka?"

"Abych se vyhnula všem pitomým dotazům, což je v tvém

případě nejspíš nemožné."

"Nebo máš strach?" vypálil Hranostaj.

"Sklapni," zamumlala Yrrinell. Po chvíli se na něj ale obrátila:

"Z čeho bych měla mít strach?"

23


"Z toho co jsi. Nebo cos byla."

Yrrinell se znovu odvrátila. "Nevím, co tím myslíš."

"Poslyš, co se kdy stalo, žes z toho vyšla taková, jaká jsi?"

"Nechci o tom mluvit."

"Takže se něco stalo?"

"Zmlkni už!" zaječela Yrrinell a jedna z jejích hvězdic se

zapíchla do stromu dva centimetry od Hranostajovy hlavy.

"Proč pro změnu nemluvíme o tobě?"

"Proč o sobě nechceš mluvit?"

"A proč chceš mluvit ty o mně?"

"Ty se tomu bráníš!"

"Parchante," ulevila si Yrrinell a posadila se vedle něj. Její

krkavec káravě zakrákal.

"Tak jak ses vůbec dostala k téhle práci?" zeptal se Hranostaj

smířlivěji.

"Od sedmi let mě vychovával námezdní lovec. Naučil mě

všechno, co teď umím. Popravili ho asi před třemi lety,

přistižen při činu. Tu zakázku jsem dokončila sama. A od té

doby pracuju jen za sebe. Když nepočítáš Dikstru," pohladila

krkavce po peří, "můj mistr mi ale pořád chybí. Byl to skoro

otec." Yrrinellin obličej zněžněl. Hranostaj si pomyslel, že

nebýt spousty věcí, byla by docela pěkná holka. Až se té

myšlenky lekl.

"A kdo byli tví rodiče?"

"A tví?" odpálila Yrrinell a její obličej se zase vrátil k tvrdému

vlčímu normálu. Hranostaj se zasmál. "Já jsem vyrůstal více

než pět set mil odtud v miniaturní vesničce a ještě menším

domečku. Není co vyprávět."

"Když ti to říkám já, nevěříš. Tak teď nezatloukej."

24


"Fajn, jak chceš. Naše rodina nebyla nikdy moc zaopatřená.

Otec měl kus pole, manželku, mě a mých devět bratrů."

"Devět bratrů?"

"A čtyři sestry," dodal Hranostaj ponuře, "asi si dokážeš

představit, že jsem to neměl zrovna lehké. Zvlášť, když jsem

byl vždycky jen takové," ušklíbl se, "takové nedochůdče.

Docela dobře jsem se dokázal protáhnout mezi mříže cizích

spíží a ukrást něco k jídlu. Bylo to to jediné, čím jsem vynikal,

tak jsem si své schopnosti pěstoval. Když už začal být kolem

mizejících věcí moc velký humbuk, utekl jsem a od té doby se

toulám bez domova. Velice brzy se našli lidé, kteří mi rádi

zaplatili za mé služby. A je vždycky lepší mít v měšci skutečné

peníze než kradené zboží. Ne, já si nestěžuju."

Kolem se pomalu smrákalo, a tak se Yrrinell s Hranostajem

zahalili do svých plášťů a jako stíny se vydali směrem k

Barrendinu.

"Vypadá to jako měsíční krajina, nezdá se ti?" podotkl

Hranostaj. Na okraji lesa ležely stovky obrovských klád a

vyvrácené pařezy.

"Něco tady cítím," zarazila ho Yrrinell.

"Smůlu?" hádal Hranostaj.

"Člověka."

Opatrně se plížili kolem obrovských hromad dřeva, až Yrrinell

úlevou vydechla. Na jednom z mála doposud stojících pařezů

seděl postarší dřevorubec.

Když slyšel někoho přicházet, varovně zvedl svou sekyru.

"Kdo je tam?" zvolal.

25


"Jen pocestní," odpověděl Hranostaj a sundal si kápi. Když

chtěl, uměl vypadat velice důvěryhodně. Yrrinell si nechala

kápi hluboko staženou.

"Teď k večeru?" přimhouřil starý muž oči.

"Jdeme do Barrendinu."

Dřevorubec mávl rukou. "Dyž chcete. Ale já trpim, že musim

žít s tim vydřiduchem v jednom městě."

"To mluvíte..."

"O vévodovi, o kom jinym. Zas nám skrouhl platy a makáme

od svítání do soumraku. Bohové mu neměli dopřát tak pěknou

dcerušku. Mizera a tyran. Hotovej tyran."

Hranostaj ze sebe vydával lehké chlácholivé zvuky.

"Tak... my už musíme," řekla Yrrinell rychle, "nashledanou,

pane, rádi jsme vás potkali..."

"Dávejte si pozor, paničko," řekl dřevorubec, "já bych s váma

šel hned, ale musim počkat, až mě přestane zlobit noha."

"Jistě, jistě. Na co si máme dávat pozor?"

"Za každou špatnost přijde trest!" zahrozil starý muž. "Tyrani

se zhroutí k zemi a jejich město lehne popelem..."

26


Část čtvrtá - Úkol v Barrendinu

"Tak, částečně se trefil," prohodila Yrrinell, když stáli u paty

paláce přesně na vrcholu kopce, obklopeného poměrně velkým

a výstavním městem. Promluvila poprvé od doby, kdy se

proplížili branou. Během plížení uličkami dbali na to, aby byli

co nejméně vidět a slyšet. V umění být neviditelní bez

magických prostředků se oba vyznali velice dobře.

"Pokud tedy nemáš v úmyslu podpálit celý Barrendin," opáčil s

úšklebkem Hranostaj.

Náhle se ozvaly poplašné strážní trubky. Oba vetřelci se rychle

otočili.

"Já ne," řekla Yrrinell ustaraně, "ale oni nejspíš ano."

Z vyvýšeného místa u paty paláce viděli obrovské množství

temných postav. Nejspíš by je nedokázali určit tak snadno,

kdyby neběželi po čtyřech a sborově nevyli.

"Vlkodlaci?" vyhrkl Hranostaj.

"Maranias," zašeptala Yrrinell, "moje prokletí."

Najednou sebou trhla. "Musíme si pospíšit než to tady bude

samý vlkodlak."

Od brány se ozval nepříjemně třaskavý zvuk.

"Zcela souhlasím," přitakal Hranostaj a oba se rozběhli do

paláce.

Útok vlkodlaků měl alespoň tu výhodu, že všechny stráže

odběhly, aby bránily hradby, takže Hranostaj s Yrrinell

probíhali liduprázdnými chodbami.

Palác vládce města byl skutečně přepychový. Všude stály

sochy a visely nejrůznější obrazy. Mozaiky na podlahách

ukazovaly jednotlivé epochy historie města. Yrrinell napadlo,

27


jestli jsou někde chodby s holými podlahami určenými pro

budoucnost, nebo se dějiny čas od času vyměňují.

"Sejdeme se ve velké síni," křikl na Yrrinell Hranostaj, když

odbočoval do levého křídla, zatímco ona běžela stále nahoru do

soukromých komnat vévody. Už začínala tušit, co měl jejich

zaměstnavatel, ať to je kdokoliv, za lubem. Shoda toho útoku

vlkodlaků a jejich přítomnosti byla příliš dokonalá. Onen

neznámý zjevně nechtěl nechávat život vévody náhodě.

Yrrinell zastrčila své hvězdice do kapsy a v běhu vytáhla hrubý

meč.

Konečně doběhla ke dveřím soukromých komnat pána a

zaklepala.

"Co chcete?" ozval se nevrlý mužský hlas. "Jestli jde o ty

příšery, říkal jsem, že má všechny pravomoce generál!"

"Tady je služebná," zazpívala Yrrinell tenkým hláskem. "Mám

pro vás něco k jídlu. Kuchtíci chtěli jít na hradby a tak jsem si

říkala..."

"Dobře."

Yrrinell za dveřmi uslyšela zvuk odtahovaného prádelníku.

Skutečně statečné srdce, pomyslela si jízlivě.

Dveře se otevřely. Jen na zlomek vteřina si vévoda a jeho

vražedkyně pohlédli do očí. Pak bodla.

Vévoda Billing Woodsell zemřel při útoku vlkodlaků na

Barrendin.

V podstatě, pomyslela si Yrrinell. Očistila si meč a s určitou

dávkou profesionality rozházela pokoj, takže opravdu vypadal

jako po nájezdu polodivoké tlupy. Pak vyhodila dveře z pantů,

aby vypadaly vyražené a tichounce se vytratila.

28




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist