načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dítě školkou povinné – Jak čůrají nevěsty -- Další humorné příhody očima odvážného otce - M.M. Cabicar

  > > > > > Dítě školkou povinné – Jak čůrají nevěsty  

Elektronická kniha: Dítě školkou povinné – Jak čůrají nevěsty -- Další humorné příhody očima odvážného otce
Autor:

Zažijte s čtyřletou Viki a jejím otcem na mateřské dovolené další neuvěřitelně humorné příhody. Autor M. M. Cabicar vypráví příběhy, které již baví statisíce lidí. Pobavte se ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  158
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 183
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0082-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Zažijte s čtyřletou Viki a jejím otcem na mateřské dovolené další neuvěřitelně humorné příhody. Autor M. M. Cabicar vypráví příběhy, které již baví statisíce lidí. Pobavte se i vy! (jak čůrají nevěsty)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Upozornění
Napsáno podle skutečných událostí!
Další nálož úsměvných a hlavně vtipných příhod s nyní již čtyřletou Viki.
S touto knížkou se budete chlámat, řehtat a slzet smíchy. A nepůjde to
zastavit. Je dokonce možné, že po přečtení několika kapitol se budete
celý den přiblble usmívat a nevěřícně kroutit hlavou...
Rozverné příběhy si získaly statisíce příznivců a ti se shodují v jediném:
„Při čtení nejezte ani nepijte! A pokud vaše dítě spí,
zamkněte se s knihou za čtvery polstrované dveře.“
Grada Publishing, a.s.,
U Pr ůhonu 22, 170 00 Praha 7
tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400
e-mail: obchod@grada.cz
www.grada.cz
Přečtěte si také:
ISBN 978-80-271-0082-8










M. M. Cabicar
Jak čůrají nevěsty










5
Teta Maruška s velikými prsy
Vyplňuji na poště formulář a Viki si to najednou, mýr -
nyx týrnyx, namíří k  volné kukani, ve které sice sedí
pošťák, ale před sebou má ceduli jako vrata: PŘEPÁŽKA
UZAVŘENA. Což je ale Viki dost jedno, jelikož neumí číst tolik
písmen najednou. Vylovila z  kapsičky několik zmuchlaných
lístečků a povídá: „Ploším, já chci tohle poslat tetě Malušce.“
Skočil jsem po ní, ale pozdě. Pán na druhé straně se usmál
a mávl rukou: „Jen ji nechte a klidně si dělejte, co potřebujete, já to
vyřídím.“ Poděkoval jsem a on se naklonil k Viki: „Koukám, že jsi
tu něco namalovala a  tady narazítkovala, tak to všechno dáme
pěkně do obálky... Tak! A teď potřebuji adresu. Má tetička nějaký
titul? Oslovení?“
Viki se zamyslela, pak pokrčila rameny, rozhodila rukama
a udělala ten svůj ksichtík se zdviženým obočím a ohrnutým
spodním rtem: „Plostě teta.“
„A to je pravda, tak napíšeme ‚Prostě teta‘,“ souhlasil poštmistr.
„A teď jméno. Jak se teta jmenuje?“
„Maluška,“ odpověděla Viki a doplnila: „Má veliký plsa.“
Pošťák měl co dělat, aby nevybuchl smíchy, ale jen se prudce
narovnal a vrhl na mě velmi rozjařený pohled.
„Teta Maruška s velikýma prsama,“ psal poctivě a pro sebe si
zamumlal: „Tu bych rád poznal.“
„Tak,“ znovu zvedl hlavu od psaní. „A teď bych potřeboval ulici.
V jaké ulici bydlí, víš to?“
„Jó, vím!“ poskočila Viki. „V  takový dlouhý! Jsou tam stlomy!“
Pošťák se zachechtal a  zamnul si ruce. Bavil se čím dál víc.
Zřejmě tam napsal: „Taková dlouhá ulice se stromama.“ A pak se
na psaní zálibně díval a pořád se uchechtával.
„A jestlipak víš, který je to dům? Víš číslo?“
„No jasně,“ odvětila Viki dotčeně. Přece není blbá. „Čši!“
Vylosovala náhodně a  ukázala čtyři prstíky, protože tak je má
nastavené podle svého věku.





6
„Tři,“ přeložil si pán za přepážkou. Spíš to vyprskl. „No proč ne,“
smál se a vymlaskl na obálku trojku.
„Výborně, výborně, takže teď bych chtěl město nebo vesnici, kde
teta Maruška s velikýma prsama bydlí.“
Viki se hluboce, ale opravdu hluboce zamyslela, až pak řekla vá -
havě: „To je daleko. Moc daleko, to je až tam vžááádu.“
„Daleko, předaleko, až tam vzadu,“ pošťák si skoro zpíval. Chvíli
se na psaní díval, pak se otočil od Viki pryč a  nějakou dobu se
prostě řehtal. Z  mé strany to vypadalo, že tam zvrací. Nějak
nemohl přestat. Když se otočil zpět, otřel si oči a povídá: „No... ehm,
holčičko, už nám zbývá jenom směrovací číslo a  ty mi ho určitě
řekneš, viď?“
Opět hluboké zamyšlení a  k  tomu huhlání: „Smělovací číšlo...
smělovací...“ Náhle vyskočila, až málem vylezla na pult: „Už vím!
Už vím! Já vím! TAM!“ a ukázala kamsi vpravo.
Pošťák nejdřív chvíli zíral na ten entuziasmus a pak vybuchl, až
se po něm všichni otočili. Ale on se smál a smál a nemohl přestat.
Potom si nejen utřel oči, ale ještě se i vysmrkal. Já bych se nedivil,
kdyby si po našem odchodu šel i převléct kalhoty.
„Tak... Tak...“ nebyl schopný se ani nadechnout. „Tak já tam
nakreslím takhle šipku a napíšu k tomu TAM!“
„Jo, jo, jo, jó!“ Viki skákala nadšením.
„Směrovací číslo... TAM!“ chechtal se poštmistr a během
kreslení si ještě několikrát musel otřít oči.
Kolem něj prošla nějaká starší kolegyně a  on ji hned zastavil:
„Hele, hele, Hani, koukej, co mám! Tohle Kisnu zabije.“
Kolegyně Hani si psaní vzala, přečetla si ho, ve tváři se jí nehnul
ani sval, jen se suše zeptala: „To mu chceš dát?“
„Jasně!“
„No jeden mrtvej tady bude určitě...“ oznámila a šla pryč.
Pán za přepážkou se dál kochal, kroutil nad tím hlavou a pak se
obrátil k Viki: „Víš, my tady máme jednoho pana pošťáka a ten luští
nedoručitelné zásilky. Myslím, že ta tvoje bude klenot. On takové
věci sbírá, a když něco nerozluští, tak pak z toho nespí,“ načež se





7
rychle otočil a zase se chvíli smál do uličky. Naposledy si utřel oči,
řekl Viki, že je to všechno, poděkoval jí, že využívá služeb České
pošty, a zdůraznil, ať za ním kdykoli přijde a chce jeho, že klidně
přijede i z dovolené.
Takže všechno zlé je k něčemu dobré. Máme na poště tlačenku.
Zdravení a pozdravy
Další okruh dovedností, který mám zakázáno u  své
dcery rozvíjet, je zdravení. Manželka vpadla domů
úplně vyřízená, nadechla se, pak mě chytla pod krkem
a výhružně zasyčela: „Tys učil malou zdravit!“
Hned mi svitlo a já blbec se ještě hrdě přiznal:
„No jo, ráno jsme byli tady v  obchůdku a  poprvé tam nahlas
pozdravila. Paní majitelka byla tak překvapená a nadšená, že jí dala
lízátko. Tak jsme si pak o zdravení povídali a já jí říkal, kdy se co
p ou ž ív á...“
Viki totiž zdraví jen málo lidí. Někdy hlasitě pozdraví i někoho,
kdo jde jen kolem a líbí se jí, ale jinak je z ní těžké dostat slovo. Po -
kud to tedy po ní chcete. Když to po ní zoufale nechcete, nedá se
zastavit.
„Takže to je tvoje vina, že když jsme spolu sjely do metra, tak na
celý perón zařvala: ‚Dobrý den, kozy ven!‘“
Okamžitě jsem zbledl.
„Ale to jsem ji neučil! To jsem jen tak povídal, jak se kdo zdraví,
jasně jsem jí říkal, kdy se co používá!“
„A to sis ještě nevšiml, že ta naše koza má v hlavě vypalovačku
a zapamatuje si třeba celý jízdní řád, když je tam dost blbin?“
„Eeee...“ na to jsem nějak zapomněl. Pak jsem to nevydržel
a začal se uchechtávat, když se to nestane mně, je to dost srandovní.
Úplně ji slyším v tom metru...
„Byli tam nějací puberťáci a ti se mohli udávit. A to není všechno!
Ona se pak venku zastavila u takového děduly o holi, co sotva
dýchal v tom vedru, mávla na něj a řekla: ‚Ať tě provází síla!‘“





8
Začal jsem se smát, až jsem si musel sednout. Manželka byla
ovšem zjevně zničená.
„A co na to dědeček?“
„Kdo ví, jestli ji slyšel, jen taky mávl a volal: ‚Děkuju, děkuju.‘ Ale
já zdrhla na druhý chodník a  chtěla ji tam nechat. Jenže se mě
d ržela.“
To bylo vážně dobré. Manželčina ruka mě ale dost škrtila.
„Zašly jsme do potravin, za námi si nějaký pán odkašlal, ona se
najednou otočila a přesně tím tónem, co zdraví, tak řekla: ‚Dobrý
hlen!‘“
Byl jsem mrtvý smíchy, ale zdálo se, že hlášky z mého dospívání
jsem možná neměl předávat další generaci, která je uvedla do praxe
příliš brzy. Ještě na to nebyla připravená.
„Ten chlap se pak málem udusil. Jenže ještě horší to bylo u po -
kladny, když té holce za kasou řekla  – ale úplně zdvořile: ‚Těpic,
pipko!‘ A já ji pak nemohla odtáhnout. Teď chápu, že za to ještě
čekala lízátko!“
Začal jsem se dusit já. To se nedalo, moje oblíbená hláška ze
Čtyřlístku, kde ji říkal tchoř. Myslel jsem, že umřu.
„Já věděla, že s  ní nemám chodit do řeznictví, a  přemlouvala
jsem ji, ať čeká venku, ale ona pořád: kravička, kravička, jak tam
mají tu malou krávu. Hlídala jsem ji, ale neuhlídala, takže zase na
celý krám: ‚Čest práci. Rukám klid.‘“
Myslím, že jsem si v boku něco natrhl. Opravdu, když se to
neděje mně, jsou to s Viki neskutečně srandovní historky. Já to
zažíval snad poprvé.
„Víš, že tam jsou ty dvě staré paní, co tam přesluhují od
socialismu. Nejdřív se zarazily, ale pak se smály, že nebyly schopné ani
nakrájet salám.“
A bila mě, protože jsem se smál.
„Ty z toho máš srandu, ale dneska to bylo naprosté peklo. Na
zastávce tramvaje byla skupinka, nějaké handicapované děti, a  Viki
na ně: ‚Čágo belo, šílenci!‘ A děti taky mávaly, jak mohly, ale jejich
doprovod mě provrtával pohledem.“





9
Už jsem nemohl ani dýchat.
„Jednomu bezdomovci řekla: ‚Čusky fusky.‘ Tak jsem mu dala
peníze, aby o tom mlčel.“
Sípal jsem, už mi bylo jedno, že mě manželka škrtí.
„Jo! A na poště! Vešla a zase jasný hlásek: ‚Pozdrav vás tu
všechny pánbůh!‘  – pak se ohnula až k  zemi a  dodala: ‚A  hluboká
puklina!‘“
„Jo, jo, jo!“ řehtal jsem se. „Hluboká puklina jsme taky říkali.“
Potom jsem se podíval na manželku a  také dodal: „Ovšem před
Viki jsem samozřejmě o tom neměl ztratit ani slovo.“
„Šly jsme kolem Vietnamců, kam jsem taky chtěla, ale rozhodla
jsem se, že už nejdu nikam, jenže jak jsme procházely kolem, tak
aspoň dovnitř zakřičela: ‚Tě péro, sombréro!‘ A  ten prodavač za
námi vyběhl! Já se lekla, že bude nadávat, ale on nám mával!“
„On má Viki rád od doby, kdy byla ještě tak malá, že jsem ji tam
nosil v nákupním košíku, vždycky se mu to hrozně líbilo a jí taky,
protože to vypadalo, jako bych ji zrovna vyndal z regálu.“
Ještě malé doplnění: Když jsem dával Viki spát, řekla mi:
„Dobrou moč.“ Tak jsem jí znovu vysvětlil, jak se zdraví, ale teď jen
ty správné verze. Pod dohledem manželky. Zítra s ní jdu poprvé do
školky v novém roce, tak nechceme, aby se stala nějaká nehoda, že?
Musím nechat prodloužit vodicí tyč.
Edit: Manželka si ještě vzpomněla, že šly kolem kostela, tam
stála skupina babiček a Viki na ně prý jen utrousila: „Perun s váma!“
a  šla dál. Několik z  nich navíc zcela automaticky odpovědělo:
„I s tebou.“ Pak se prý rozhlížely všude kolem a nevěřily, že to řekla
ta holčička. Neznám lepší použití hlášky z Dívčí války...
Edit 2: Úplně jsem zapomněl, že po mém vysvětlování pozdra -
vů  Viki přišla domů a  řekla medvídkovi: „Zduř, cype!“  – ale šlo
o  ojedinělý incident, tak jsem to nechal tak... Nicméně nyní
přemýšlíme, jestli bychom zítra neměli zavolat do školky, že je
nemocná.





10
Pohled na debila
Příprava narozeninové oslavy je poměrně hektická zále -
žitost. Viki jsou 4 roky a  tyhle narozeniny poprvé
neslaví jen v rodinném kruhu, ale pozvala si i kamarádky.
Právě kolem tohoto věku začnou děti navazovat první přátelství
a je na rodičích, aby to náležitě podpořili. Dort nebyl problém,
udělali jsme náš oblíbený duhový dort ze zakysané smetany, šlehačky,
ovoce a  piškotů. Při použití kvalitních gelových barev je síla
taková, že vám to obarví nejen dort, ale i  stolici. Nazvali jsme ho
„Dort pokladů“, protože tentokrát jsme do něj schovali kinder
vajíčka. Můj název „Vytlačte si papouška“ neprošel, přestože u dětí by
určitě měl obrovský úspěch.
Těžší bylo vymyslet téma oslavy. Pak mě napadla geniální
myšlenka, kterou si asi nechám patentovat: Dům tisíce místností. Viki
miluje domečky a stále si staví všelijaké schovávačky, tak proč jí
nějaký nepostavit? Ovšem genialita nápadu netkví v  dobrodružné
hře, to nejlepší na takové akci je, že pokud doma rozvěsíte spoustu
dek, šátků, cejch a přehozů, nemusíte vůbec uklízet, protože nikdo
neuvidí, jak to u vás vlastně vypadá. Mám ještě zaděláno na vyšší
stupeň, který využiji asi na Halloween. Zatemníme okna a děti se
doma budou pohybovat jen za světla neónových trubiček. Pak už
stačí jen oprášit prcky od pavučin a  prachu, aby nebylo vidět, že
zrovna vylezli z krypty, protože vám právě vytřeli pod postelemi,
jelikož jste neměli ani čas uklidit.
Skvělé na takové hře také je, že nic dalšího nemusíte vymýšlet,
děti budou hodiny jen bloudit a většinu z nich už nikdy neuvidíte.
Nevím už, kolik hostů vlastně přišlo, ale na konci jsme našli tuším
jen tak tři nebo čtyři.
Bylo potřeba vymyslet, čím připevnit šňůry. Říkal jsem si, že to
přece nebudu tlouct přímo do zdi. Pak mě napadlo zkusit nějaké
úchyty přilepit, dnes jsou přece k  dostání univerzální, dokonale
pevná lepidla. S  touto spásnou myšlenkou jsem vyrazil do
kutilských potřeb. Mimochodem nenávidím tam chodit. Lidé se tam





11
mezi sebou baví v tom příšerném metajazyce plném slov, která vů -
bec neznám, protože já jsem domácí kutil asi jako vyschlý vlhčený
ubrousek. A vždycky, ale opravdu vždycky, ať se zeptáte na cokoli,
na vás koukají jako na debila.
„Dobrý den, já bych chtěl nějaký úchyt na připevnění šňůr...“
„A chcete zděře, nebo jen skobu, nebo...“
„Já myslel něco, co by se dalo na zeď přilepit, abych do ní
nemusel mlátit.“
Pohled na debila. Začala si mě pozorně prohlížet. Zcela jistě
kvůli tomu, aby dokázala během celosvětového setkání prodavačů
v  kutilských potřebách přesně popsat, co za idiota to k  nim zase
přišlo. A případně vyhrát nějakou cenu.
„Přilepit?“ zopakovala nevěřícně žena, původním povoláním
nepochybně dělnice v továrně, kde lisovala tanky. Holýma rukama.
„Tak to nevím. Štefane?“ zavolala dozadu. Polil mě studený pot, teď
přijde druhý. Vylezl plešatý muž s tlustými brýlemi a knírkem.
„Tady pán chce nějaký úchyt na zeď...“
„No tak zděř, nebo skoba, pokud to nechce...“
„On to chce lepit,“ řekla žena významně.
Druhý pohled na debila. Dneska mám dva za cenu jednoho.
Opět pozorné prohlížení, nejspíš odhadoval velikost svěrací
kazajk y.
No, zkrátím to: neporadili mi. A to jsem se ptal ve třech
prodejnách, to je dobrých šest pohledů na debila. A pozorné prohlížení.
Na srazu bude ta historka nejspíš hodně profláklá. „U  vás byl
taky?“
Teoreticky by stačilo prkýnko, do kterého vrazíte skobu, ale na
Praze 1 neseženete ani prkýnko. Podařilo se mi ale sehnat něco, co
jsem zapomněl, jak se jmenuje, ale je to něco k petlici, do čeho se
dává visací zámek. Přilepil jsem to na zeď a fungovalo to dokonale.
Ty cihly, které to vyrvalo ze zdi i s kusem omítky, štuku a malty,
když jsem pověsil deky, z  toho pořád nemůžu dostat. Na jednu
cihlu to dokonce přilepilo i dva sousedy. A to bydlí na druhé straně
ulice.





12
Nicméně oslava se vydařila a všechno proběhlo skvěle. Dům ti -
síce místností měl úspěch. Když k  němu Viki přišla jako první,
přehlédla ho a  prohlásila: „Tady je ale boldel. To se bude máma
zlobit!“
Ale maminka se nezlobila. Maminka si zalezla do místnosti
č. 998 a dělala, že bydlí jinde. Ukázala se, až když se podával dort,
a nenápadně se mě zeptala, proč jsou v pokoji ty díry a proč jsem
tam střílel kanónem.
Na tuto narozeninovou oslavu budeme každopádně dlouho
vzpomínat. Budeme muset, protože ty díry se jen tak nezazdí.
Bavil jsem se o nich s jedním inženýrem. Říkal jsem mu, že jsem
přilepil úchyty a ony se vyrvaly – a zase: pohled na debila:
„Přilepil?“ zopakoval. Ptal jsem se, jak to mám zazdít. Říkal, že pokud to
vyrvalo i  cihlu se sousedy, tak by celý ten dům raději postavil
znovu.
Takže tak.
Somnambulka
Pekárna, co má otevřeno od šesti ráno, to je v Praze věc
nevídaná. Praha je ve skutečnosti jen velká vesnice,
soudě podle chování obchodů. Žádný v centru neotevře
před devátou, spousta jich má polední přestávku jako v  minulém
století a zavírá se klidně v pět odpoledne.
Přišel jsem ve chvíli, kdy slečna prodavačka otočila klíčem ve
dveřích. Přede mnou byl robustní chlápek s  taškou přes rameno,
ale pustil mě, že tam bude snídat, tak má čas.
„Máte donuty?“ zeptal jsem se. Čerstvě čtyřletá dcera je miluje.
„Co? Donuty?“ zamžourala prodavačka. Slečna nebyla
evidentně ranní ptáče. Vlastně jsem měl pocit, že to, co jí trčí z kalhot, je
prostěradlo. Na levém uchu měla přilepený polštář.
„Takové ty barevné koblihy s dírou.“
Znovu zamžourání. „Co? Koblihy s dírou?“





13
Marná snaha, slečna byla somnambulka. Vzal jsem pro Viki
obyčejné koblihy, takové, co u nás mají volební právo.
Zatímco jsem si skládal nákup do batohu, přišel na řadu ten ro -
bustní pán a povídá:
„Tak, Soničko, jdi metr doprava. Ano. Teď natáhni ruce, a  co
první nahmátneš, to si vezmu.“ Pro sebe si zamumlal: „Snad to
tentokrát nebudou ty škvarkové placky, ty já tak nerad...“ Nahlas pak
pokračoval: „Já nevím, proč ty služby bereš, ty přece nejsi moc
ranní ptáče, viď?“
Slečna něco zadrmolila a ze zad jí odpadla matrace.
Takže nejspíš asi začnu chodit zase později. Až se slečna
probere a hodí do sebe kafe. A trochu nám opelichá od ložního prádla.
Schovávaná
Po zimě konečně přišlo teplo, a tak jsme začali čtyřletou
Viki opět vyzvedávat na školkovém hřišti. Vůbec nic se
nezměnilo, stále nechce domů. Dnes se k nám rozběhla,
v půlce hřiště jí došlo, že si ji chceme odvést, zastavila se ve
vzduchu, začala zdrhat a křičet: „Néééé!“ Ale nakonec co – být na
školkovém hřišti, nebo jiném... Dokud učitelky nesedí ve vlaku na
víkendovou chalupu, můžeme se tu zdržet.
Díky tomu jsme byli svědky řady her. Viki má ve školce
kamarádku Jasmínku a  spolu si na hřišti hrály si na schovávanou.
Neschovávaly se ovšem samy, ale ukrývaly dřevěného malovaného
kohouta. Manželka poprvé nevědomky zasáhla do pravidel, když
upozornila Jasmínku, že se nesmí dívat, když Viki kohouta
schovává, ovšem má žena neměla nejmenší tušení, že takové hardcore
verze se ve školce nehrají. Jasmínka se sice nedívala, ale zase vůbec
nevěděla, kde má kohouta hledat, když neviděla, kam ho Viki
schovává. Jen pro vysvětlení: v této životní etapě ještě probíhají schovky
tak, že vám dítě řekne, kde máte být. Tak to nijak
nepřekombinovávejte, jinak se vám prcek zavaří.





14
„To nenajdeš,“ oznámila Viki Jasmínce, ležérně opřená o klou -
začku. „Hele, je to totiž tady, nahoze,“ zdvihla kohouta na vrcholku
klouzačky. Jasmínce zazářila očička. Konečně měla vodítko a 
vydala se tedy hledat tím směrem.
Podívali jsme se s manželkou na sebe a vzdychli. Stejnou oční
výměnu měli i rodiče Jasmínky, kteří seděli na lavičce vedle. Zřejmě
se také rozhodli chvíli zůstat.
Netrvalo to ani minutu a  Jasmínka vítězně svírala
vyřezávaného kohouta nad hlavou.
A pak schovávala Jasmínka. Popadla malovaného kohouta
a běžela na druhou stranu hřiště.
„Úúúž!“ zavolala odtamtud. Viki, přestože viděla, že Jasmínka
odběhla s  trofejí na druhou stranu, začala pečlivě prohledávat
místo, kde zrovna byla. A nic. Překvapivě. A nečekaně. Jasmínka se
začala nudit, až kohouta zdvihla a zamávala s ním, aby Viki
nalákala: „Hele, Viki!“
Viki jen mávla rukou: „No jo, já hjedám!“
Jasmínka mávala s  kohoutem zuřivěji: „Tady, Viki, hele! Hele!“
Viki se na ni podívala, chvíli sledovala, jak mává kohoutem,
a pak fňukla: „Dyz já ho nemůzu najít!“
Jasmínka švihla s kohoutem na zem, běžela k Viki a ječela: „Já ti
pomůžu!“
Jasmínčin otec si sundal brýle a otřel si oči. Zřejmě mu dojetím
zvlhly. Začali jsme s  manželkou zlehka debatovat o  přijetí na
základní školu a  vzájemně jsme se utěšovali, že podmínky jistě
nemohou být nijak náročné. Něco jako prostrčit kolečko kolečkem
a vědět, na kterou část těla patří čepice. Potom jsme si vzpomněli,
jak den předtím Viki pobíhala po čtyřech s  mou čepicí na zadku
a křičela, že je vembloud. Druhou část očekávaných zkoušek jsme
tedy zavrhli pro přílišnou náročnost.
Obě holky hledání po nějaké době vzdaly a rozhodly se, že
začnou znova, protože ten „zatjacenej kohout se nedá najít“. Jasmínka
pro něj doběhla, aby mohla schovávat zase Viki.
Manželka se naklonila k druhým rodičům a zeptala se
konverzačně: „Jste také tak hrdí na svou dceru jako my na tu naši?“





15
Otce zřejmě napadaly podobné myšlenky jako nás, protože za -
bořil hlavu do dlaní a zahučel: „Ona ze školky nevyleze do
čtyřiceti.“
Děti se trochu pošťuchovaly, protože Jasmínka nakonec
nechtěla Viki kohouta dát. A strčila si ho vzadu za kalhoty. Vzápětí na
to zapomněla, a  tak začaly kohouta hledat, protože nevěděly, kde
ho nechaly. V  jedné chvíli se Viki uchechtla, ukázala na
kamarádku a vyprskla: „Ty ho más vzádu!“
Jasmínka se otočila, vytáhla kohouta z kalhot, plácla se do čela
a obě se začaly hystericky řehtat. Potom ho Jasmínka odložila,
rozhlédla se a rozhodila rukama: „Jenže kde teda je?“
Viki také rozhodila rukama a vyjekla: „Já nevim!“ A pustily se
znovu do hledání.
Koutu hřiště, kde jsme seděli, se začalo říkat „U  Plačících
rod ič ů“.
Výlet na hrad
Ve školce měli jednodenní prázdniny, tak jsme si řekli,
že vyrazíme na výlet. Viki se nemohla dočkat a 
pobíhala kolem, až jí manželka řekla, že si má vybrat
nějakou malou cestovní knížku pohádek a  jednu hračku. Z  tohoto
prostého důvodu jsem během cesty ve svém batohu postupně našel
velký německo -český slovník, mašinku, náklaďák, panenku,
několik seschlých kaštanů, dva kameny, žvanec modelíny, svazek
pastelek a hromadu kostek ze stavebnice.
Čekáme na metro, Viki čučí na monitor a ptá se, kdy budou
pohádky. Podíval jsem se na čas a řekl jí, že za dvě minuty začnou
pohádky o mašinkách, protože přijede první souprava. A když
odpočítávání uplynulo, skutečně přijelo metro. Během nastupování Viki
křičela, že nechce nikam jet, když zrovna začíná pohádka. Nakonec
byla nadšená, jakmile se dozvěděla, že musí nastoupit, protože
v téhle pohádce hrajeme.





16
Radost z výletu je patrná i cestou metrem. Dívá se z okýnka do
černé tmy tunelu a těší se, co uvidí. Nakonec jsme sledovali žlutý
kabel. Asi v  půlce tunelu začala brečet, protože ho ztratila. Slíbil
jsem jí, že napíšu do Metrostavu, ať ho najdou a  řeknou jí, jak to
s ním dopadlo. Zní to sice dětsky nevinně, ale po kabelech v Blance
by to Metrostav mohl brát jako provokaci.
Přestupujeme na tramvaj. Řekl jsem Viki, že tramvaj si musí
stopnout, takže když přijížděla, začala skákat na stanici jako po -
sedlá, až řidič málem zastavil pár metrů před stanicí v domnění, že
se Viki chystá skočit.
Viki se dělá v tramvaji špatně. Zatracená genetika. Manželce se
dělá špatně, mně se dělá taky v autobuse nevolno, doufali jsme, že
u dítěte by se to mohlo anulovat. Ale vyšlo to tak, že Viki je dvakrát
víc špatně než nám. Dělá se jí blbě nejen v autech a autobusech, ale
i v tramvaji, metru, a jednou dokonce při projíždění Street View na
Google Maps problila dvě čtvrti v Tchaj -pej.
Další přestup, tentokrát na autobus. Jedeme krokem, před námi
je nerozhodný cyklista. Nerozhodný se mi zdá proto, že ukazuje
odbočení oběma směry.
Tak ne, nakonec se jen protahoval a  jel dál před námi rovně.
Musím říct, že protahovat se na kole před jedoucím autobusem
není úplně dobrý nápad, jeden malý kamínek totiž může zna -
menat rozdíl mezi cyklistou a  velmi neúčinným zpomalovacím
prahem.
Konečně na cestě. Viki bolí nožičky. Prvních třicet metrů cesty
mi nepřišlo nijak náročných, ale Viki se tváří, jako by právě
překonala Kordillery. Nakonec se nám podařilo usmlouvat, že půjde dál,
ovšem s podmínkou, že bude sedět tátovi na ramenou...
Našli jsme šnečí ulitu. Viki si ji chtěla vzít s sebou, ale zjistilo se,
že má ještě obyvatele. Navrhl jsem pozvat šnečka na oběd. Jako
chod. Manželce se nějak dodatečně udělalo špatně z autobusu.
Viki si našla hůl pocestných. Je asi dvakrát vyšší než ona, takže
se s ní sice blbě chodí, ale zjistil jsem, že když se držím blízko ní,
mám mnohem lepší signál wifi.





17
Došli jsme na kopec. Viki hůl odhodila, protože na ni pořád pa -
daly šišky, které svou holí srážela ze stromů. Jedné šišky se ještě
držela překvapená veverka. S příborem a bryndáčkem.
Objevili jsme stopy zvěře. Snažíme se určit, co to asi bylo. Rys?
Bobr? Medvěd? Zajíc? Bažant?
Manželka nás oba pohladila a shovívavě pronesla, že je opravdu
velmi těžké určit, co to bylo za zvíře, jediné, co se dá s jistotou říci,
je, že mělo podkovy.
Shodli jsme se s Viki na tom bažantovi. A rozhodli se, že se na
okovaného bažanta zeptáme na hradě. S tatarkou a hranolky.
Asi jsme se trochu ztratili. Naštěstí nás právě míjel postarší
cyklista, ale než jsem se stačil zeptat, jestli neví, kudy se dostaneme
k  hradu, zaskočil mě otázkou, jestli nevím, kde je rozhledna. To
jsem netušil. On zase odvětil, že jediná zřícenina, o které ví, jede za
ním a  je to jeho žena. Ta se zrovna vynořila ze zatáčky a  musím
říct, že to na kole moc neuměla, protože svého muže nešťastnou
náhodou přejela. Asi čtyřikrát.
Nádhera, je to krása vyrazit do přírody, prozkoumat divočinu.
Právě jsme v  místech, kam snad lidská noha ještě ani nevkročila.
A máme štěstí, je tu dokonce dětské hřiště. Hned vedle silnice.
Jdeme kolem žlutého hořčičného pole. Zeptal jsem se manželky,
která má na to odborné vzdělání, jak se pozná podle rostliny, jestli
tu roste plnotučná, nebo kremžská. Zase mě pohladila
a chlácholivě zašeptala, že pro mě tu nepochybně roste dijonská.
Paráda! Živá dijonská, to jsem ještě neviděl.
Jdeme po koňské stezce, Káťa říkala, že máme dát pozor, ať
nešlápneme do koblihy. Zeptal jsem se, jestli to nějak pozná ze stop,
že tudy jezdí Agrofert.
Procházíme kolem úvozu. Zaslechli jsme z houští těžký dusot.
Začali jsme raději hlasitě tleskat, abychom případného divočáka
zahnali a  nevyběhl na nás. Přes křoví jsme pak zahlédli prchající
osobu s holou řití. Viki naštěstí přes křoví neviděla, ale ptala se, co
to bylo. Maminka s kamenným výrazem prohlásila, že to byl
okovaný bažant. A já jí to musel dosvědčit.





18
Na stromě byla ptačí budka. Řekli jsme Viki, že tam bydlí nějaký
ptáček. Pak jsme dole na kůře stromu hledali domovní zvonek
a  mačkali suky. Ale nic. Asi nebyli doma. Příště musíme předem
poslat fax.
Jsme na naučné stezce. Dozvěděli jsme se, že rozdíl mezi kunou
lesní a skalní je v barvě náprsenky. Což z černobílých nákresů ne -
bylo příliš patrné. Teď honíme vřeštící maminku po lese a snažíme
se podle náprsenky zjistit, jestli je kuna skalní, nebo lesní. Ukázalo
se, že manželka je vzácná kuna borůvková.
Zase jsme zaslechli nějaké zvíře pod námi na svahu, ale
tentokrát jsme nic nezahlédli. Ani kožíšek, ani řiť. Ale shodli jsme se na
tom, že se tu přemnožili okovaní bažanti a někdo by je měl začít
lovit. Pak jsme vymysleli pušku s elektromagnetem na okované
baža nt y.
Zpátky jedeme vlakem, čímž se nám, kromě lodí a letadel,
podařilo podpořit všechny druhy dopravy. Na malém nádražíčku je
řada odstavených nákladních vagonů. Viki hned začala
poskakovat, že chce nastoupit, a  jestli je to ten vláček, kterým pojedeme
domů. Řekl jsem jí, že ano. Ať si na jeden vagon vyleze a tváří se, že
je uhlí. Káťa ji chytla, když už byla na žebříčku.
Open House
„Tatí, kam jdeš?“ zavolala na mě Viki.
„Na ministerstvo průmyslu, dneska je Open House
Praha, třeba se dostaneme dovnitř.“
„A sou tam hjacky?“ zeptala se na to nejdůležitější.
„To asi ne. Ale možná bys tam mohla zařídit, aby se jich víc
vyrábělo.“
„A je tam kolotoč?“
„Možná na vrátnici. Malinkej.“
„A sou tam klouzačky?“
„To asi taky ne, i když jsem četl, že sem tam nějaký ministr se
jde klouzat.“





19
Viki zamyšleně pokývala hlavou. Zvážila všechny informace
a pak řekla: „Tak jdi sám.“
„Tak jo,“ souhlasil jsem, protože ona byla ještě v pyžamu, takže
jsem se spolucestujícím ani nepočítal.
Měl jsem ruku na klice, když zavolala: „Ale kdyby tam byly
hjacky, tak zavolej.“
„Dobrá!“ houkl jsem zpátky.
S nohou ve dveřích se ke mně doneslo: „A kdyby tam byly kolo -
toče, tak zekneš, jo?“
„Dobrá!“ zavolal jsem zvučně napůl domů, napůl do chodby.
„A kdyby tam byly klouzačky, tak se pro mě taky vrať, jó?“
„ D obr á...“
Klaply dveře. Rázem jsem měl početný doprovod.
Skvělá zpráva, nebyly dlouhé fronty, takže jsme se dostali
dovnitř. Prošli jsme bezpečnostním rámem, manželka se pokusila
nacpat Viki do rentgenového zařízení na zavazadla, ale ostraha
mávla rukou, že to není nutné.
„No, abyste pak nelitovali,“ řekla má žena, protože věděla, že
nebezpečnější zbraň, než je obyčejné čtyřleté dítě, na ministerstvu
ještě nebyla.
Mnohým Pražanům vrtalo hlavou, proč se kdysi rozhodlo
zbudovat ministerstva v záplavových zónách, na zanedbaných
pozemcích kolem Vltavy. Málokdo ví, že s  touto myšlenkou přišel náš
český velikán, Jára Cimrman. Prvorepubliková vláda nejdříve byla
proti, ale Cimrman je přesvědčil dvěma zásadními argumenty:
Pravidelné povodně umožňují zbavovat se nepříjemných
dokumentů. Proto doporučil umísťovat archivy co nejblíže k Vltavě.
Vzhledem k  efektivitě našich povodňových scénářů přispívají
povodně ke snižování byrokratické zátěže tím, že ministerstvům
poblíž Vltavy stoletá voda zredukuje počet úředníků. Dá se říci, že
přírodní cestou.
Dostali jsme se chodbami až do samotné kopule ministerstva
obchodu, která celé budově vévodí, je prosklená, což nemohlo mít
jiný důvod než nádherný rozhled. Zajímavé na této kopuli je to, že





20
z ní není prakticky vůbec nic zajímavého vidět. Když nepočítáme
elektrárnu na Štvanici. V žebříčku nejlepších výhledů se kopule jen
těsně umístila nad Náměstím Míru, nejhlubší stanicí metra, ze
které neuvidíte z horizontu Prahy ale lautr nic. Odborníci usuzují,
že architekt Josef Fanta, autor také Hlavního nádraží v Praze, měl
zkrátka rád prosklené kopule a nesmyslně je rozmísťoval po Praze,
kde mu to jen dovolili.
V případě, že byste se chtěli do kopule podívat sami, mohu vám
popsat cestu. Vejděte hlavním vchodem, projděte přes ostrahu,
a pokud vás nezastřelí, vyjeďte do třetího patra, pak po schodech
nahoru, jděte doleva, chodbou, která začíná dveřmi Odboru pro
hlídání kyselosti zelí Ing. Hlávkové. Pak zase doleva u Odboru me -
zinárodní spolupráce v dovozu šroubů M5 s Východním Timorem,
Mgr. Kladívka. Na konci chodby pár schodů nahoru a u dveří
Tiskového odboru, sekce Vyvracení novinářských výmyslů, kterou
vede JUDr. Hnidopich, je točité schodiště. Až do kopule.
Takže pokud se chcete pokochat výhledem, vyrazte.
Třeba na Petřín.
Golem v prášku
Chystám se ráno pro čerstvé pečivo.
„Kam jdeš, tati?“ zavolala na mě Viki, stále ještě v py -
žamu. Jako obvykle se jí nechtělo z postele.
„ Do škol k y.“
„Ale já ještě nejsem!“
„To je tvoje chyba, už je pozdě, máš už být dávno umytá,
nasnídaná... Přece na tebe nebudu pořád čekat.“
Nechal jsem ji vykuleně sedět s  otevřenou pusinkou vedle
babičky a odešel.
Vrátil jsem se s rohlíky a Viki hned přiběhla.
„Já úplně zapomněl dítě,“ vysvětlil jsem.
Viki se zachechtala a plácla se do čela. „Teda tati, ty si tldlo.“





21
Podíval jsem se na ni. Pořád byla v pyžamu.
„Ale tebe nechci, stále ses nepřevlékla, jdu si nějaké poslušnější
dítě udělat do kuchyně.“
Viki zase překvapeně zamrkala, ale konečně začala hledat oble -
čení. Po chvíli zvědavě přiběhla do kuchyně: „Už máš nějaké dítě
hotové?“
„No jo, udělal jsem jednu holčičku z cukru, ale polila se čajem
a rozpustila se. Navíc ve školce říkali, že je na ně moc sladká. Hrál
si s ní jen jeden chlapeček, jmenoval se Inzulin.“
Viki spokojeně zatleskala a odešla.
Když se dovařila voda na čaj, přiběhla znovu.
„Už máš uvazené dítě?“
„No... Chtěl jsem nějaké zdravé, hodně bio, tak jsem udělal
jedno bez soli a bez tuku, ale ve školce se jim zdálo nějaké neslané,
nemastné, tak mi ho vrátili.“
Viki si poskočila a hihňala se. Už měla na sobě tričko.
Donesl jsem jí snídani. Byla oblečená a způsobně čekala
u stolečku. Hned se zajímala: „Tak máš dítě do školky?“
„Ani se neptej!“ mávl jsem rukou. „Upekl jsem jedno jako
sušenku, ale ve školce se jim zdálo moc křehké a prý by mi drobečka
vrátili jako drobečky. Budu muset jít zase s tebou, jsi zkrátka
nenahraditelná.“
Viki se na mě zazubila a několikrát kopla nadšením do stolečku.
Zakousla se do snídaně a s plnou pusou řekla: „Tak já dneska estě
pudu a odpoledne ňákou hojčičku uvazíme, jo?“
Slíbil jsem jí, že hned po školce půjdeme nakoupit ingredience.
Doufám, že Vitana dělá Golema v prášku.





22
Koukej, koukej, maminko
Prostřená slavnostní tabule. Kolem každého talíře je
narovnaná spousta příborů, obsluha před nás položila
předkrm a s manželkou se zoufale snažíme obšlehnout
od ostatních hostů, který nástroj na něj použít. Aha, ten menší nůž
s menší vidličkou.
Když se stanete rodiči, podvědomě se podobným událostem vy -
hýbáte, protože průměrné čtyřleté dítě dokáže narušit bonton asi
jako buldozer chaloupku z jehličí. Vlastně ani nevím, proč o tom
píšu, protože jsem se zapřisáhl, že podobné příhody již nikdy
nezaznamenám, ale na druhou stranu by v  rodinné kronice chyběly.
Možná se jim jednou i zasmějeme. Za hodně dlouho.
Snažíme se tedy sedět způsobně vzpřímeně, používat ubrousek,
moc si nenakecat do klína, což je pro mě poměrně náročné, jelikož
obyčejně se pode mnou uživí statný bernardýn. Přitom ještě
musíte zdvořile konverzovat se spolustolovníky, kteří na vás volají přes
mohutné kytice uprostřed stolu, ale stejně kvůli cinkání zlacených
servisů a pohárů vůbec nic neslyšíte.
Jediné štěstí bylo, že hned vedle stolů byla dětská herna.
Geniálně vymyšleno, naše dcera Viki zmizela mezi kuchyňkami, autíčky,
panenkami a obrovským plyšovým hadem, ani nechtěla jíst.
Koutkem oka jsem ji zahlédl během polévky, stála za námi a asi
nám chtěla zase něco ukázat. Snažili jsme se ji zahnat, ať si hraje
sama, protože nás etiketa stála všechno soustředění. Ale
nevzdávala se a něco volala, poskakovala, až najednou hluk stolování
přebil jasný hlásek naší malé holčičky:
„JÁ MÁM HOVNO V ZÁKLUTĚ!“
Takové ticho okamžitě nenastalo, ani když předsedající půl
hodiny mlátil do flétny na šampaňské. A všichni se obrátili k nám.
Jeden z pěti snů, kvůli nimž se budete do konce života budit hrůzou.
Manželka si osušila rty a  deklamačně se před hosty zeptala:
„Oh, ty se chceš podívat do zahrady na kytičky, tak pojď, půjdeme
si přivonět.“ A táhla ji pryč.





23
To bylo celkem zbytečné, každý věděl, kdo má hovno v zákrutě,
a ani Viki se jen tak nedala:
„Já neci kytičky, já ci vyvenčit hovínka!“
Lidé přestávali jíst. Já měl zrovna sousto v  ústech a  usilovně
jsem se snažil polknout.
Viki tančila před maminkou, držela se za bříško a popoháněla ji:
„Honém, mami, honéém! Nebo se stane nestěstí! Plno, hodně,
hodně nestěstí!“
Židle ostatních hostů uhýbaly před dítětem, jako by jeli hasiči.
Manželka i  s  dcerou zmizely na záchodcích, které zjevně byly
mnohem blíže, protože z chodby k nám zazníval jasný hlásek zpí -
vající si na míse Mozartovo Třpyť se, třpyť se, hvězdičko. Až na to,
že Viki nezpívala Třpyť se, třpyť se, hvězdičko, ale „Koukej, koukej,
maminko, leze ze mě hovínko“.
Hosté nejblíže chodby se rozhodli, že polévka byla nesmírně
sytá a druhý chod již nebudou.
Když se manželka vrátila, ukázalo se, že také nemá hlad.
Nechtěla nic objednat, nabízel jsem jí třeba čevabčiči. Místo toho mi
pod stolem propíchla podpatkem nohu.
Celkově se dá říct, že hostina vyšla dost levně, nikdo moc nejedl,
vypadalo to tam jako na sjezdu anorektiků.
Viki se po návratu dostalo od několika starších paní
zdvořilostního dotazu, jak to dopadlo, a Viki bohužel stejně zdvořile přidala
úplně nadbytečnou informaci, že „Dobze, byly tsi sokoládové
anakondy a dva malí, hnědí bloučci“. Při tom prohlášení vztyčila čtyři
prstíky. Člověk si až říkal, jestli byla na záchodě, nebo ve vyplavené
zoo v Gruzii.
S manželkou jsme se dohodli, že oznámení „Já mám hovno
v záklutě“ si schováme na nějakou párty, kterou bude Viki pořádat
v pubertě.





24
Princezna Oteklý pysk
Ve školce pořádali Den princů a princezen. Viki samo -
zřejmě přišla jako princezna. V šatně jsem ji nacpal do
růžovozlatých šatečků.
„Tak ještě vyfotit, slíbili jsme to mamince, paní královně.“
Jenže Viki se nerada fotí. Cvak! Kouknu na displej a tam
princezna, které vymřela celá rodina.
„Výsosti? Mohla byste prosím zkusit nějaký méně pochmurný
v ýraz?“
Cvak! Viki ještě více zesinala. Zjevně jí chcípla i kočička, pejsek
a stádo poníků. Přemýšlel jsem, jak ji povzbudit, než dostane výraz
„vyhynuly mi všechny panenky“.
„Vaše Veličenstvo, posel právě přinesl šťastnou zprávu, že
potom dostanete bonbonek, když se na maminku usmějete.“
Její Výsost patrně zprávě až tak nedůvěřovala, protože na další
fotce přibyl pouze ohrnutý spodní rtík.
„Víte... Madam... Matka královna by raději měla princeznu
šťastně se usmívající než princeznu Oteklý pysk.“
Viki poklesly koutky úst, takže mi přibyla fotka princezny, jak
žužlá podkovu. Nakonec jsem ji musel začít šťouchat a zabrala až
na křečka, který lechtá. Přesto trvalo ještě několik fotek, než se
podařila jedna, na které se tvářila jakž takž šťastně. Na těch několika
fotkách je zachycena princezna po zásahu vysokým napětím,
princezna zalezlá pod lavicí a předstírající, že je přezůvka, a princezna
rozpláclá na podlaze jako pavouk, co zrovna spadl ze stropu.
Zajímalo by mě, jestli britská královská rodina má při focení
také takové problémy.





25
Co je pod námi?
„Tat i? “
„Moment, Viki, jenom tohle musím dočíst.“
Naprosto zbytečné, čtyřletou holčičku nic nezastaví.
„Tat i? “
„V i k i ...“
„Tati, co je pod náma?“
„Sklep,“ odpověděl jsem nepřítomně.
„A co je pod sklepem?“
Povzdechl jsem si. „Jak to tady v Praze znám, tak nějaké pohře -
biště z doby bronzové.“
Chvíle ticha.
„A co je pod pohzebistěm?“
„Zemská kůra.“
„Kůla? Jako ze stlomečků?“
„ No jo.“
Chvíle ticha. Zařazování poznatku.
„A co je pod kůlou?“
Já to prostě nedočtu. Přísný pohled na dceru. Jen na mě zvědavě
vyvalila ty svoje velké modré oči, tak jsem zavrčel:
„Mohorovičićova diskontinuita.“ A vrátil se ke čtení.
„Mo... Močo... Močoho...“ žvatlala a hrála si s kostkami.
„A co je pod tim močenim?“
Chytil jsem se za hlavu a utrousil: „Zemský plášť.“
„Pláštěnka? Jako pláštěnka, tati?“
„No jo, taková bunda.“
„A co je pod pláštěnkou?“
„Zemské jádro.“
Já to prostě nedočtu.
„Jádlo? Jako má jablíčko?“
„ No jo.“
„A co je pod jablíčkem?“
Lehce jsem zavyl. Ten odstavec čtu po desáté.





26
„No zase plášť.“
„Další pláštěnka?“
„ No jo.“
Ticho. Ukládání, defragmentace.
„A co je pod pláštěm?“
Začal jsem mlátit čelem o stůl.
„Klokanovy smradlavý nohy! A konec! Jsme u protinožců, dál už
to nevede!“ vykřikl jsem.
„A tati? Co je pod klokanovejma smladlavejma nohama?“
Jedeme to znovu. Já si to hodím rovnou.
Dobrá zpráva je, že se má dcera naučila zemské vrstvy, špatná
zpráva je, že si Zemi představuje jako ohryzek ve dvou pršipláštích,
ze kterých čouhají klokanovy smradlavé nohy. A  nejspíš smrdí
proto, že si je pomočil.
Sice jde do školy (naštěstí!) až za dva roky, ale už teď jsem si jistý,
že bude excelovat.
Hry na pohádku
Hry na pohádku jsou teď šlágrem a musím říct, že se mi
moc líbí. Většina her dětí ve věku do čtyř let totiž nemá
skoro žádná pravidla, a tak netušíte, co máte vlastně dě -
lat. Pohádka vám dá osnovu a čtyřletá Viki má vzácnou schopnost
vybrat z každé pohádky to nejlepší. Třeba dnes ze školky přitáhla,
že poslouchali pohádku O kohoutkovi a slepičce, tak jsme si hráli
na kohoutka a slepičku. Ale neběhali jsme od potůčku přes švadlenu
ke krávě, ani nic podobně namáhavého, hráli jsme si na
umírajícího kohoutka v  komoře. Pro vyčerpané rodiče není nic lepšího.
A Viki to ohromně bavilo. Třeba když mi hnilo křídlo. Nebo když
jsme předstírali, že se do mě dali červi. Moc hezká pohádka to byla.
Taky jsme si hráli na pohádku O Koblížkovi. Po večeři jsme si
lehli na okno a kynuli. Jednou si musíme tuhle pasáž zahrát na
balkonu Lidového domu a budeme si tam kynout lidem.





27
Pěkná hra byla na Dlouhého, Širokého a  Bystrozrakého, když
jsme s dalekohledem šmírovali lidi v hotelové restauraci, jak se živí.
Pokud si vzpomínám, jedna z  prvních her byla na perníkovou
chaloupku. Dělali jsme ježibabu a pekli jsme se v peci. Vytáhl jsem
z kapsy klobásy, Viki přidala pár brambor, marshmallowny, pekli
jsme si a smáli se Jeníčkovi s Mařenkou, jak jsou blbí.
Už máme plán na zítra, že si sedneme k  rychlovarné konvici
a budeme si hrát na Hrnečku, vař!
Čekárna ORL: kdo co zapomněl
Opět v  čekárně ORL. Jakmile dítě začne chodit do
školky, projdete všemi známými chorobami. Říká se
tomu „budování imunity“. Pak se to nějak ustálí a nara -
zíte na nový problém: pokud se z nosu vašeho potomka nevalí
svítivě zelený hnus, dítě neslintá jak vzteklá liška, nechrchlá, jako
když stávkuje sytič Tatry, k tomu horečka padesát tři ve stínu – jak
máte poznat, že je vůbec nemocné? Že dvakrát denně zakašle? Že
si smrkne? Poté, co jste si prošli obdobím, kdy vaše dítě vypadalo
jako něco, co se pěstuje na Petriho miskách? Takových detailů si už
ani nevšimnete. Nás vyděsilo, až když jednou večer přišla, že je
unavená a chce spát. Ona nikdy nechce spát. A pak si lehla
a skutečně usnula. Zůstali jsme nad naší čtyřletou dcerou stát jako
opaření, několikrát si ji vyfotili i  s  budíkem, protože tak brzo do
postele nikdy nezapadla, a potom usoudili, že musí být těžce nemocná.
A tak jsme zase tady, v čekárně ORL. Podíval jsem se do batohu
a  zjistil, že jsem zapomněl kartu pojištěnce i  její zdravotní
průkazku. Jen jsem vzdychl a Viki okamžitě zareagovala:
„Co je, tati?“
„Zapomněl jsem průkazku.“
„Ty si zapomněl!“ zvolala Viki dramaticky. Je tak bezva, když
dospělí taky udělají chybu. Pak se na mě podívala a ukázala mi
významně na obličej:





28
„Ty ses zapomněl i oholit!“
„No, to protože jsi nemocná, tak jsem s tebou hned běžel k paní
doktorce.“
„Ty si zapomněl!“ trvala si na svém, stála přede mnou s tím ob -
viňujícím prstíkem a  usilovně přemýšlela, co by ještě tak zkusila.
Přitom se nepřítomně zadívala na chlápka na vedlejší lavici, který
to po několika vteřinách nevydržel a prohlásil:
„Já jo, já se ráno holil!“
Viki se přestala mračit, na chvíli vyprskla smíchy, ale okamžitě
se zase zamračila a  začala obcházet čekárnu s  kontrolním
dotazem:
„Máš fousy?!“
Když jí došli lidi, zmizela v  další chodbě, kde je jako naschvál
oddělení gynekologie. To její: „MÁŠ FOUSY?!“ jsme slyšeli až sem,
ale rozhodl jsem se, že pro ni nejdu. Raději jsem vytáhl doklady
a snažil se ji rychle vyškrábat z občanky.
Vrátila se po několika minutách docela posmutnělá, protože
moc neuspěla. Všichni byli toho rána hladce oholeni.
Zastavila se na kraji čekárny, kde seděl starší pán s dědečkem,
který vypadal jako veterán první světové války. Navíc nejspíš
neměl zuby. Ale celou dobu se moc mile usmíval. Viki si zkoumavým
pohledem dědečka prohlížela, a tak starší pán řekl:
„Hele, tátu ani nezkoušej, ten má sklerózu jak deset kulichů.
Kdybych ho nechal, tak si játra strčí do kapsy a pak mi na něm
vyrazí plíseň.“
A dědeček nic, jen se dál usmíval.
„Taky je hluchej jak poleno,“ dodal pán celkem zbytečně.
Viki se rozzářila očička, přeběhla ke mně a vybafla: „Máš játla
v kapce?!“
Tak to jsem tedy neměl, ale prošacoval jsem se, aby měla radost.
„A máš plíseň?“ poskakovala nadšením.
Tak tu jsem zapřel. Načež byli podrobeni výslechu i  všichni
ostatní pacienti. Když došli, mazala dál. Tentokrát na druhou
stranu. Kde je kožní...





29
„MÁŠ JÁTLA V KAPCE? A MÁŠ PLÍSEŇ?“
V  oknech byly mříže, jinak bych, přísahám, skočil. Umínil
jsem  si, že ještě dneska koupím ve zverimexu obojek a  nechám ji
v parku.
Za pár minut přilítla jak splašená a zařvala na mě:
„MÁŠ PLÍCE?!!“
Leknutím jsem se nadechl a zakryl si pusu. To Viki dočista při -
vedlo k extázi, takže začala ječet: „NÉÉÉMÁÁÁ PLÍÍÍCÉÉÉ!“
Načež udeřila hned na chlápka vedle: „Máš plíce?!“
Ten se také leknutím nadechl, jenže mu zaskočila slina,
rozkašlal se a začal se dusit. Jeho čtrnáctiletý syn ho začal mlátit po
zádech a mluvil za něj:
„Nemá, holčičko, nemá, zapomněl si plíce doma.“
Viki se plácala do stehen, ukazovala na nás a křičela: „Némáááj
plííícééé!“
Do toho vyšla sestra: „Tak kdo je... Co se tady proboha děje?“
Teenager dál plácal tátu do zad a suverénně nahlásil: „Táta si
zapomněl doma plíce. A taky má játra v kapse.“
Sestra viditelně zbledla. Zjevně to bylo nad rámec služeb
běžného ORL. Celá čekárna se řehtala, ale pak si sestra všimla
Viki.
„A  hele, kohopak tu máme! Ty vždycky když přijdeš, tak je tu
konec světa, no tak pojď dál, nebo to tu zase zboříš.“
Táta se konečně nadechl a přestal modrat.
„Jste v pořádku?“
Otec přikývl a zasípal, že játra náhodou má.
A byli jsme hned na řadě. Omluvil jsem se, že nemám kartičku,
ale ukázalo se, že sestra si již pamatuje nejen jméno, ale i  rodné
číslo, výšku a váhu.
Jinak musím říct, že když jsem Viki oznámil, že jí koupím
obojek, nebyla proti. Jen trvala na tom, že musí být „jůžovej“.





30
Dopis kamarádce
Školka končí, kamarádka naší Viki už odjela na prázd -
niny, a tak se Viki rozhodla, že jí napíše. Přesněji řečeno,
že jí napíšu já, protože přece jen klepu do klávesnice
o něco rychleji než čtyřleté dítě.
„Tak jak začneme, Viki? Ahoj... Jak si říkáte? Ty kozo stará?“
„ Ne.“
„Nazdar, ty vyválenej slamníku?“
„ Nee.“
„Těpic, pipko?“
„NÉÉ!“
„Ahoj, Janičko?“
„Jo.“
„Tak dobře. Ahoj, Janičko, jsem pořád nemocná. Dneska ráno
jsem si sama a  dobrovolně vzala meducínu, což ani jinak nešlo,
když mi táta seděl na obličeji a maminka páčila panty oběma
nohama, tak jsem si úplně sama a bez říkání vzala tu hnusnou kaluž
ze zesnulého vombata.“
„No, to bylo hnusný, já už to neci.“
„Brzy to dobereš, neboj. Tak jak dál? Třeba: Včera jsem se
naučila s  tátou pirátský tanec. Teda, já tancovala a  táta měl asi
žlučníkovej záchvat. Máma chytla taky záchvat, ale smíchu, když
ho viděla. Říkala, že tancuje jako opilý trpaslík před záchodem, kde
je obsa zeno.“
„Já Janičku naučim taneček!“ řekla Viki a já si pomyslel: „Bezva,
to se máme na co těšit. Mně to stačilo, mě ještě teď bolí nohy
a manželku břišní svaly.“ Ale nahlas jsem řekl:
„A co Janince napsat o nové pohádce?“
„Jóóó, Dlouhý a Siloký!“
„Četli jsme novou pohádku, O Dlouhém, Širokém
a Bystrozrakém. Široký vypil všechnu vodu z moře. Já to taky zkoušela, než mě
chytla máma, měla jsem půlku vany. Jenže pak mě vyndala a začala
vypouštět. Jako matračku.“





31
„Hehehe, já vypila celou vanu!“
„No, jenže voda ve vaně se nechlemtá, jasné? Ta je na mytí, ne
na pití. Tak ještě něco na konec? Například: Jak se máš ty a co dělá
bráška? Pořád se snaží zabít skokem z okna? Paní doktorka říkala,
že ta nemoc, co mám, se jmenuje angína, ale táta s mámou říkají, že
to je peklo na zemi. Ahoj, Viki.“
„A já jí pošlu samolepku.“
„To asi těžko, přiložit takový soubor k mailu umí jenom Chuck
Norris.“
„Čak Nolis? To neznám. Co to je?“
„To je ten chlápek, co volal v metru uprostřed tunelu, když si ba -
bička myslela, že mi zvoní mobil.“
A tak Viki poslala svůj první dopis.
Jak jsme si hráli na hamburger
„Pojď, lehni si sem,“ natřásala mi manželka polštář.
Nejdřív jsem nechápal, proč mám ležet uprostřed dne, ale
ukázalo se, že si s malou hrají na hamburger a chybí jim
šťavnatý plátek masa. Nevím, kdo vyhodnotil, že zrovna já mám
k hovězímu nejblíže. Tak jsem si lehl na polštář, manželka s dcerou
na mě položily kus pěnového puzzle, že prý je to sýr, a přiklopily
dalším polštářem. Pak se jen rozplývaly, jak se jim hambáč povedl,
a  maminka navrhla, ať Viki ochutná první. A  Viki si kousla. Do
lýtka. Hamburger zařval, protože ty mléčné zoubky se vůbec
nezdají! Myslím, že mi vytryskl kečup. Načež se mě manželka
pokusila udusit horní i dolní houskou s tím, že slušný hamburger neříká:
„Au, do pr–“
Viki na mě vylezla a začala skákat na horním polštáři, až mi na
několika stranách vyhřezla majonéza. Po chvíli jsem se pokusil
odplazit se sípáním, že už mě bolí kyselá okurka. Ale manželka
prohlásila, že mám přece rád říznější burger, a  se slovy: „Tady máš
chilli papričku“ mi strčila pod břicho ostnatou masážní kouli. Po-





32
tom vzala Viki za ručičky a  oznámila, že se jí to maso zdá stále
málo naklepané, tak ji nechala na mně skákat, čímž se masážní
koule dostávala z  břicha do podbřišku, až do velmi, velmi nebez -
pečných míst, až hrozilo, že jednou budeme mít buď perforované
děti, nebo se nám rovnou narodí cedník.
Když bylo doklepáno, řekla maminka, že na jídlo je ten burger
moc velký a že je důležité ho splácnout, aby se vešel do pusy. A pak
si na mě sedla. Táta palačinka si uvědomil, že se mu po tomto
zákroku mohou narodit už jenom omelety. Záhy se však ukázalo, že
byla velká chyba říkat to nahlas. Manželka na chvíli zmizela
a vzápětí mi na zádech přistálo něco jako mražená zelenina. Zmohl
jsem se jen na zaječení: „Co to jééééé?!!“ Káťa na mně dál klidně
seděla s vysvětlením, ať nejančím, že je to jen lístek ledového salátu,
na což jsou přece burgeři zvyklí.
Na závěr jsem se rozhodl, že na hamburger už si nikdy hrát
nebudu, protože je to hra velmi násilná, a  raději příště zvolím něco
civilizovanějšího a hlavně něco pro malé holčičky. Třeba hru
Vyčištění města Zombie.
Úroveň nula
Než jsme si pořídili dítě, o  miminech jsme nevěděli
zhola nic, a tak člověka nesmírně povzbudí, když potká
někoho, kdo má s  dětmi ještě méně zkušeností než vy.
A dnes jsem byl hodně povzbuzen, potkali jsme takový čistý,
nepopsaný list papíru, že ten chlápek snad o  dětech ještě ani nečetl.
Jmenoval se Luďa. Aspoň tak mu říkala holčička, která s ním přišla
na hřiště a táhla za sebou náklaďák. Luďa byl celkem zavalitý
chlapík ve volných šortkách a tričku.
„Pojď, Luďo, já tě povezu, sedni si do auta!“
Aspoň trochu ostřílený rodič či opatrovník by dítěti vysvětlil, že
se do auta nevejde, že je na něj moc malé, ale to Luďa ne. Luďa byl
zjevně zvyklý poslouchat. Nechtělo se mu, ale s povzdechem složil





33
své pozadí na korbičku náklaďáku, až se všechna kolečka rozjela do
stran. Děvčátko tahalo za provázek a přes nepřítomnost náprav se
snažilo táhnout.
„To nejde, jsi moc těžký, musíš mi pomoct,“ zafňukala holčička.
A Luďa se zase snažil, na bobku se odrážel nohama a sunul se za
holčičkou s hekáním, asi jako lachtan na skleněné podlaze.
„Pojď se sklouznout,“ napadlo pro změnu děvčátko. Luďa se zni -
čeně posbíral a  vestoje zjistil, že mu korbička dosud svírá půlky.
Odšpuntoval si nenápadně zbytky autíčka z míst, kde již záda
nejsou zády, a potichu zaklel.
A  skutečně se jí ho podařilo vyhnat po desce na lezení až
nahoru, prorvat otvorem do boudy skluzavky, a dokonce druhým na
skluzavku. Luďa se dost potil, byl celý červený, ale usedl za
holčičkou, která ladně sjela. Luďa ne. Luďa se nějak odpíchl a zůstal
v kovové klouzačce vězet.
„To se musíš sklouznout dólů!“ poučilo jej děvčátko. Vysvětlil
své svěřenkyni, že tu netrčí schválně. A zamručel něco o tom, že se
mu vrátilo několik traumat z dětství.
Pak holčička přešla na písek, a že Luďovi upeče dort. Po chvilce
mu podala plnou bábovičku i  s  lopatkou, aby ochutnal. Luďa
nechtěl, vážně nechtěl, pořád se ošíval, ale ona na něj tak napjatě
hleděla, jestli to bude dobré... A tak si lopatkou nabral – a fakt sežral
lžíci písku! Všichni jsme na něj zírali jak na zjevení a v duchu mu
tleskali, když jsme přestali zvracet. Takovou obětavost člověk jen
tak nevidí. A  ještě kýval hlavou a  skřípavě huhňal, jak moc je to
dobré!
Potom se naštěstí jen houpala a Luďa stále nenápadně plival
písek, ale stejně všichni byli rádi, že tu je. Aspoň já jo. Kdyby nebyli
lidi jako Luďa...
Byl bych sám.

<


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.