E-kniha: Dítě Skály - Petra Neomillnerová

– 1 –

– 2 –

Petra Neomillnerová

DÍTĚ SKÁLY

Copyright © 2009 by Petra Neomillnerová

Cover © 2009 by Lubomír Kupčík

For Czech Edition © 2009 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-32-3

ISBN PDF: 978-80-86309-83-5

ISBN PDF pro čtečky: 978-86309-84-2

ISBN ePub: 978-80-86309-85-9

ISBN Mobipocket: 978-80-86309-86-6

– 3 –

Petra Neomillnerová

Dítě Skály

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2009

– 4 –

http://www.alraune.cz

http://www.brokilon.cz

– 5 –

Janě a Niki Neomillnerovým,

nejdůležitějším ženám mého života

– 6 –

Toužil jsem po jejím lůně a toužím po něm stále.

Její

bílé břicho je dokonalým útulkem pro

zplozence Luny, její bedra bránou, kterou vejde

na tento svět, a pokud ji budu muset zmrzačit,

abych s ní zplodil dítě,

udělám to rád. Velmi rád.

1.

„Co nám udělají, paní Myro?“ Hubené děvče v šedých

šatech bázlivě vyhlédne z ochozu.

„Nic, nejsme válečnice, jsme léčitelky,“ odpoví mu vysoká ţena s větší jistotou, neţ opravdu cítí. Jistě, jsou léčitelky, ale ţoldáci jejich špitál obléhají uţ tři dny. Snad opravdu neměly přijímat yarnské raněné. Moţná... I ona se nakloní přes cimbuří. Dole pod nimi hoří ohně, to vojáci pečou skopové. Naše ovce, zatne zuby Myra. Jak ráda by ty muţe odehnala, ale to ji v Brynu nikdo nenaučil. Zazní gong.

„Jdi za ostatními,“ postrčí léčitelka svou ţačku, „mě volá představená.“

~~~

V sálku voní rozmarýn. „Zavři za sebou, Myro,“ stará ţena,

sedící v čele stolu, se obrátí k příchozí. „Zavři a posaď se.

Je tu.“

„Kdo?“ Léčitelce se stáhl krk a náhle má pocit, ţe se uţ nenadechne.

– 7 –

„Kdo by? Ona... Alke ze Skály, nekromantka. Bryn padne.“

„Coţe?“

„A co myslíš, ţe se stane? Brána je pevná, ale nevydrţí další útok beranidlem, a já, copak já dokáţu odolat válečné čarodějce? Nezastavím ji.“ Stařeniny líce dostaly barvu vápna. „Je dost zlé, ţe ji vůbec cítím. Je dole. Nebude čekat dlouho.“

Myra má pocit, jako by se jí do zátylku zaryly drápy šelmy.

„Co můţeme dělat, matko?“

Představená zvedne hlavu. „Vůbec nic. Nebo moţná... rozhodnout se, jestli počkáme, neţ brynský špitál padne, nebo jestli skočíme z hradeb uţ teď.“

„Jsou tu děti,“ zděsí se jedna z vědem.

„A dole jsou muţi. Pro ně třináctileté uţ dětmi nebudou. Odveďte adeptky na věţ a pak...“

„Co kdyţ chtějí ţít?“ Myra si přitiskne dlaň na ústa. Do klidného ţivota Brynu vtrhly šelmy.

„I to je moţné,“ zkřiví představená rty. „I to je moţné, ţe chtějí ţít jako děvky. Pak je tedy nechte.“

Ţeny, shromáţděné kolem stolu, na ni vyděšeně hledí. Čekaly radu, pomoc... jen stěţí mohou uvěřit, ţe jediné, co je čeká, jsou kameny pod špitálem.

„Nemůţeme... bojovat?“ zeptá se tiše Myra.

Představená se s námahou postaví. „Bojovat? My léčíme.“

„Zabijí nás.“

„My léčíme.“

„Vyjednávat?“ zkusí to Myra znovu.

„S ní?“

V místnosti se zatáhne, jako by náhle padla noc.

„Přichází,“ vyjekne představená a zamává holí v ohlušivém rachotu padajícího kamení.

~~~

– 8 –

Zdi padly a po nářku padajících stěn zavládlo ticho. Myra

se rozhlédne po ostatních. Pobledlé tváře, oči štvaných

zvířat. Představená vstane.

„Tohle je špitál, nemohou sem jen tak vtrhnout.“

Drobná plavovlasá ţena, která sedí po její pravici, zakašle.

„Mohou, uţ takhle vyplenili Reindanken. Prý to nikdo nepřeţil.“

Myra si jazykem navlhčí rty. „Přeţil,“ ozve se. „Pomáhala jsem jedné z nich od... útěţku.“

„Myro?!“ Představená se k vysoké obrátí a oči jí planou. „Porušila jsi naše zákony a budeš...“

„Znásilnilo ji třicet chlapů,“ pokračuje bezbarvě Myra, „ani nevěděla, se kterým čeká. Byla samý bolák a ruce se jí třásly. Nakazili ji něčím. Paní... ani teď nebudeme bojovat?“

Budova špitálu se znovu otřese jako raněné zvíře a zvenčí se ozve křik.

Plavovlasá se rozběhne ke dveřím. „Jsou tam děti a nemocní...“

A ona, pomyslí si Myra. Chce ven, chce se podívat do tváře ţoldákům i té... Copak mockrát neošetřovala raněné? Jsou snad tihle jiní? Zatne zuby. Ne, nejsou jiní, jsou stejní. Opilí, unavení, vzteklí...

„Pojďme,“ otevře dveře.

„Počkej,“ představená jde pomalu za nimi, vrásčitou tvář zkřivenou čímsi, co můţe být zrovna tak odhodlání jako strach, „tohle je můj špitál. Vyřeším to sama.“

~~~

Copaté děvče zaječí a padne na kamennou podlahu. Jeden z

muţů, kteří se s pochodněmi v rukou ţenou špitálem, ji

srazil k zemi a kleká si nad ni. Copatá se ho snaţí odstrčit,

ale pak ztuhne. Nad ní stojí útlá ţena v černém a s

úsměvem si ji měří.

– 9 –

„Léčitelky?“ pokývne spokojeně. „Jen se uč, dítě, i tahle činnost můţe zmírnit bolest.“

Dívka pod tělem ţoldáka vykřikne.

„No, asi jak komu,“ dodá ţena a špičkou boty odsune pohozený koš s bylinami.

~~~

Myslela si, ţe se tomu dokáţe postavit, ale je to tak těţké.

Špitál hoří, ţoldáci vytáhli raněné na nádvoří a zkoušejí si

na nich kuše. Vzduch těţkne kouřem a křikem umírajících.

Myra se zastaví. Představená, která se za ní ztěţka belhá,

pozvedne hůl a zazpívá. Nestane se nic. Poprvé po

osmdesáti letech, co je představenou, jí špitál neodpoví, jen

na dvoře se propadne střecha chléva.

„Marná práce, stařeno,“ konečně ji Brynské vidí, přichází v oblaku kouře, drobná a nebezpečná jako dýka ukrytá v záhybech pláště. „Bryn hoří. Nepůjdeš se podívat, jak se z vašich adeptek stávají ţenské?“ Nekromantka ukáţe bradou směrem ke schodům. „A co vy ostatní?“ přejíţdí pohledem tváře shromáţděných ţen. „Vyberete si mládence, nebo necháte ta děcka, aby odvedla práci za vás? V Reindankenu skákaly z oken, ale já nevěřím, ţe na pavučinách ve svém lůně tak lpíte.“

„Přineslas utrpení, Alke ze Skály,“ Myra stěţí dokáţe vypravit hlas ze staţeného hrdla.

„To je válka,“ zkřiví čarodějka rty, „nic neţ válka. Postavily jste se na špatnou stranu.“

„Nejsme na ţádné straně,“ odpoví Myra a ví, ţe je to zbytečné. Bryn pohlcují plameny. Všechno je zbytečné.

„Lţeš,“ usměje se Alke, „lţeš, nebo jsi hloupá stejně jako ta bláznivá stařena,“ namíří prstem na představenou. „Je na čase se rozloučit, Brynská. Tak opilí, aby se potěšili i s tebou, přece jen nejsou.“

Představená mávne holí, majestátně, marně a naposledy. Dřevo praskne stejně jako srdce staré ţeny a ta se sesune k zemi. Plavovlasá se k ní s pláčem skloní.

– 10 –

„Nekňuč,“ okřikne ji čarodějka, „na to teď není čas. Je tu spousta... chtivých a děti je na dlouho nezasytí.“

Noc k Brynu nepřichází útěšlivě, ale s naléhavostí zlého snu. Myra si jazykem přejede po rozbitých rtech. Někdo jistě přeţije, pomyslí si, někdo jistě, ale já to nebudu. Cítí, jak se z jejího klína řine krev a smáčí stehna. Snad se s nimi neměla snaţit dohodnout, snad měla jen mlčky leţet, tisknout víčka a čekat, aţ zmizí. Co do ní vrazili? Oštěp, násadu halapartny? Ano, byli stejní jako ti, které ošetřovala. Myra najednou pocítí palčivý smutek, ţe v ţivotě uţ nic laskavějšího nepozná. „Umíráš.“

Myra pomalu obrátí hlavu.

„To jsi ty, Alke ze Skály? Jsi mrchoţrout.“

Nekromantka se tiše směje. „Ale ne. Jen se divím tomu, jak jste hloupé. Cos čekala?“

Co jsem čekala? Myra cítí, ţe za chvíli na tuhle otázku odpoví Hel, černé bohyni zásvětí.

„Pomáhaly jsme,“ léčitelka to neříká kvůli Alke, která ji pozoruje se zaujetím vědce, ale proto, aby odešla s těmi slovy na rtech. Pomáhaly... pomáhaly i takovým jako ti, kteří dneska podpálili Bryn.

„Právě,“ skloní se k ní Alke. „Vy jste je uzdravily, a oni zas podřezali jiné. Jsi vinná, ať uţ si to přiznáš, nebo ne. Jsi vinná, moje malá hloupá panenská léčitelko, i přes to, ţe ti mezi nohy vrazili násadu oštěpu. Řekni to té černé, aţ ji potkáš.“

„Já,“ nadechne se Myra a pak pochopí, ţe uţ je zbytečné se obhajovat před čarodějkou. Výdech z ní vyklouzne, jako kdyţ nepozorné adeptce padá z ruky ošatka, lehce, znenadání... a je konec.

~~~

Brynský špitál hoří, stejně jako před tím shořel

reindankenský. Přijde ráno, potvrdí, ţe to, co se stalo, nebyl

– 11 –

zlý sen, přijdou další rána... pro některé. Ve spálené trávě

leţí mrtvá těla, Alke sedlá koně. Sama... ţoldnéři se k ní

neodvaţují přiblíţit, tak jako pokaţdé. Stín smrti na ní leţí

víc neţ na ostatních.

„Pojedeš s námi, paní?“ Velitel se na ţenu ani nepodívá. Co na tom, ţe je pokrytý krví, co na tom, ţe opilý shodil z cimbuří křičící děvče, Alke ze Skály je ta, před kterou lidé křičí hrůzou. Jen ona.

„Nepojedu,“ zazebe ţenin hlas, „navštívím tvého pána, krále Johanida. A pokud jde o špitál, nechte raněné, ať si olíţou rány. Budou mluvit, a to je důleţité. Strach je zbraň lepší neţ ţelezo.“ Čarodějka pobídne svou klisnu a vyrazí. Hřeje ji strach, který vyvolala, hřeje ji nářek znásilňovaných ţenských. Takový je ţivot, pomyslí si, takový je můj ţivot uţ léta.

– 12 –

2.

Nepláče ani neprosí, ví, ţe to nemá smysl. V Šerých sálech

nemá smysl nic, tam lze jen čekat na kata. Alke poloţí dlaň

na runový nápis, vytepaný v hladké stěně.

Johanides se postaral, aby nemusel platit za její sluţby... nebo se snad postaral někdo jiný? Zvedne před tvář ruce a prohlíţí si popálená zápěstí. Nic nenechali náhodě, vůbec nic, do letohrádku v Pádě sezvali kdekoho. Runiky, zaříkávače, mágy z althatského Institutu i „bílé“ z Mhaile. Nebylo třeba, čarodějka zkřiví rty a přejde celou místnost, shrbená jako stařena. Byla vyčerpaná a navíc, dostali ji spící. Durman přináší různé sny a jiné substance zase tvrdý spánek.

Prodal mě Johanides, prodal mě Bogmir. Kdesi pod apatií vzplane vztek. Popraví mě jako zlodějku na rynku, a kde je Skála teď? Kde jsou ti, kteří ji vychovali, nakazili, zprznili a pak, kdyţ jejich práce byla hotová, poslali zabíjet? Kde jsou ti, kteří jí vtloukli do hlavy Slova, podali jedy, kteří z ní udělali jed? Umyli si nad ní ruce, protoţe i to patří ke Skále. Kdo prohraje, uţ není jedním z nás. Alke vztekle uhodí pěstí do kamenného kvádru, který jí nahrazuje lůţko. Je třeba se s tím smířit a připravit se, přichystat na smrt, jako by to byly jen další dveře, které je

– 13 –

na čase otevřít, a je to potřeba udělat tak, jak dělala

všechno. Bez křiku a bez zbytečných nadějí.

V Šerých sálech noc nestřídá den, snad aby odsouzení

nemohli počítat dny, které jim ještě zbývají. Jídlo je tu bez

chuti a voda páchne kalem. Alke si usrkne, poválí tekutinu

na jazyku, jako by to bylo víno, a zatuchlina náhle přivolá

vzpomínky. Zeď se přibliţuje, ţelezitá chuť krve v ústech,

rána, tma a pak... znovu má pocit, jako by se do ní někdo

prodíral, těţké tělo na jejím, kyčle, vtisklé do jejího

břicha... bylo to tenkrát poprvé, nebo je to zlé vţdycky

poprvé, pokaţdé o kus horší? A Rane?

Vytloukli ze mě schopnost cítit bolest, dnes bych jim za to měla být vděčná. Ţena ulpí pohledem na dveřích. Bolí smrt? Ne to před tím, ale smrt sama, ten okamţik oddělení? Bogmir tvrdil, ţe bolest neexistuje, ale Bogmir málokdy mluví pravdu. Snad to myslel tak, ţe pro něj neexistuje bolest ostatních bytostí, to by mu odpovídalo.

Alke se schoulí do klubíčka, kolena přitáhne k bradě a čeká, aţ odplyne vyměřený čas a ona konečně zapomene na Bryn, na Skálu, na Bogmira... na mrtvé, kteří ji viní, i na ty, které viní ona.

~~~

Soudí ji a ona mlčí. Zemřeli, byli zavraţděni... Dlouhé

seznamy jmen, naposled vědmy z Brynu. Znásilněné,

některé prý zešílely. Bezcenné čubky, pomyslí si

čarodějnice. Jak to, ţe jsem nezešílela já?

Rozhlédne se po zdivočelých tvářích čumilů a pokusí se pochopit, pokusí se bát, a kdyţ ani jedno z toho nejde, tiše poslouchá, jak ji soud posílá na smrt. Tady uţ není co dál udělat, unaveně si promne oči. Spoutaná uţ nebudím hrůzu – a strach je to, čím Skála vládne. Kdyţ pustíme tenhle bič, psi nás roztrhají. Alke očima najde soudce a propálí ho pohledem. Muţ se ošije. Ještě něco síly mám, pomyslí si ţena, nedokáţu se uţ ubránit, ale dokáţu způsobit bolest.

– 14 –

Slabě, slabounce se usměje, a kdyţ zaslechne bratrovo

jméno, jen potřese hlavou. Budou ji snad soudit i za vraţdu

starou víc neţ stovku let?

Byla tehdy tak mladá a leţelo před ní tolik cest, ale jen jedna pro vrahy, a ona vrahem je, od tamté chvíle je. Zabila ho, zabila ho proto, ţe se dotkl něčeho, co povaţovala za své, a hlavně proto, ţe jí nedovolil zvítězit. Co na tom, ţe dědit měl on, dům byl její, ona v něm vyrostla, ona... zemřel a její pláč uţ pak nebyl k ničemu. Skála ji zachránila před popravištěm, skryla ji, roztavila a pak ukula v ostrou čepel. V ostrou čepel, která stíná pro toho, kdo zaplatí, pomyslí si ţena a svět kolem ní se propadne do hluchého ticha.

~~~

Soudcové si klidnými, lhostejnými pohyby urovnají

slavnostní roucha, dav se zajíkne a Alke, drobná a přepadlá

v tváři, se stálým barvením poničenými vlasy, s

neklidnýma, poraněnýma rukama v poutech, povstane na

místě určeném obţalovaným. Nebojí se. Strach je neřest,

překonatelná a zbytná vášeň. Jen jednu věc smí čaroděj

před tváří smrti cítit, a tou je zvědavost. Ţena je klidná,

klidná a dychtivá. Teď padne rozsudek a pak se s ní

konečně potká. Potká se s Hel.

Alke se rozhlédne kolem sebe, s pohrdáním přejíţdí očima vzrušené tváře, upocené, masité terče s lesklýma očima, netečně vrací pohledy těm, kteří by nepřiznali, ţe jsou jejími kolegy. Pak strne, napřímí se, jako by ji uţ táhla nahoru katova smyčka, a slupka jejího klidu praskne jako příliš těsná kukla.

V čestné lóţi sedí Bogmir, představený Skály, a vedle něj Rane, první z jejích čarodějů. Potřebují mě, zaraduje se Alke, potřebují mě, zoufá si Alke. Přišli, nikdy nepřicházejí, ale teď přišli, a to není dobře. Zapátrá v Bogmirových očích po nepravděpodobném záblesku citu.

– 15 –

Ne, tak to není, vzpomene si na lavici z černého dřeva a na

štiplavý pach piţma, zachránit ji nepřišel zcela jistě.

Soudce čte nezúčastněným hlasem rozsudek a Alčiny obavy se naplní. Mnoho neupřímných, předem připravených slov prolétne prostorem. Zmanipulovaná obţaloba, obhajoba vynášející zatím bezúhonnou pověst, pokrytecká ujištění z úst představeného a naučené repliky o dobré pověsti Skály ze strany soudců. Fraška. A potom její vlastní řeč, mechanické blábolení o vině, kterou necítí, o lítosti, kterou uţ dnes ani nezná, a o vděčnosti, pro kterou není důvod. Nechce tak mluvit, ale Bogmirovy oči jí mámí slova ze rtů, jako by jí předříkával.

Nedokáţu se mu vzepřít, pomyslí si Alke, nic se nezměnilo. Na spáncích jí vyvstane pot.

Zaleskne se zlato a na miskách vah se váţí cena krve. Ţivot těch mrtvých, můj ţivot, ušklíbne se ţena, všechno spravedlivě zaplaceno. Kdo by se hlásil o náhradu, kdyţ ji vyplácí Skála? Jen ten, kdo uţ nikdy nechce usnout.

Zlato je rozdáno, soud odchází, stráţe snímají Alke pouta a ta se zmateně obrátí. Za ní stojí Bogmir.

„Půjdeme, dcero.“

„Proč...“ dál se čarodějka nedostane.

„Půjdeme, dcero,“ v hlase má led, a to stačí, aby Alke vykročila po jeho boku. Z druhé strany ji podepírá Rane, kroutí jí ruku za záda, ale ţenina tvář zůstane nehybná. Je doma.

– 16 –

3.

„Tohle si snad můţeme ušetřit, Mistře Bogmire.“

Alke stojí uprostřed místnosti a zamračeně zírá na kouli z černého obsidiánu, která leţí na stole. Muţ zavrtí hlavou a čarodějka tedy pohne prsty. Koule zaţhne a Alke odtáhne ruku. Jako adeptka jsem se vţdycky popálila, pomyslí si, a zkoušeli mě takhle snad tisíckrát. Rane jí sevře zápěstí.

„Zpátky,“ řekne a tlačí ţeninu ruku blíţ ke kouli. Ta se k němu nevěřícně obrátí.

„Uţ nejsem dítě, Rane.“

Muţe na okamţik zarazí Alčina vzpurnost, ale pak zlomyslně přitlačí její dlaň k rozpálenému obsidiánu. Bogmir stojí vedle ní, stejně jako před lety, a přihlíţí. Baví se, uvědomí si ţena.

„Mistře?“

Bogmir s úšklebkem zavrtí hlavou a v čarodějce se prudce vzedme hněv. Jistěţe ji nepřišel zachránit.

„Dobrá,“ Alke prudce sevře ruku v pěst. Zazní ostrý zvuk, podobný prásknutí biče, a potom se obsidián rozprskne na malé černé střípky. Z Bogmirovy tváře teče krev.

„Jsi pošetilá, dcero,“ představený se ani neobtěţuje setřít si z tváře rudou struţku. S rozmyslem Alke uhodí.

„Dětinská.“

– 17 –

Alke se po ráně zapotácí, rukou se opře o zeď. Mlčky. I Bogmir mlčí. Mlčí, usmívá se, pak kývne na Raneho a ten mu podá vyřezávanou schránku. Na podušce v ní leţí bič. Alke dýchá zhluboka a klidně, kdyţ ho Bogmir láskyplně vyndá z jeho útulku, pomalu rozvine...

„Zapomněla jsi na Skálu, maličká?“

Bič se mihne vzduchem, dopadne na ţenino stehno a ta sykne bolestí, pak znovu. Rány prší, Alke se tiskne ke zdi a krvácí, překvapivě mnoho na to, ţe si připadá takřka mrtvá. Nakonec sklouzne na kolena, podepře se dlaněmi o zem a začne zvracet. Rane zadrţí Bogmirovu ruku.

„Nech ji uţ, Mistře,“ řekne chladně. „Nevydrţí mnoho.“

Alke polkne kyselé sliny a vzhlédne. Zarazil ji čarodějův panovačný tón. Kdyţ opouštěla Skálu, nevzepřel by se Rane Bogmirovi ani myšlenkou, neodváţil by se pomyslet na něco takového. Jeho hvězda stoupá rychle. Rane. První rytíř Skály.

Zabiják bez soucitu, bez slitování, bez moudrosti, ve všem lepší neţ ona, nástroj tak vraţedný, jak jen si lze přát. Mrazivě si ji měří světlýma očima, ve kterých zbylo málo lidského. Ostatně, člověk to není a člověkem ve Skále konečně ani zůstat nelze. Já uţ člověkem nejsem, pokusí se Alke setřít krev z tváře cípem rukávu, a Rane jím nebyl nikdy. Skála miluje lov v kalných vodách, do jejích sítí upadají elfští míšenci všech stupňů, děti narozené černým vědmám, potomci rodin dědičně zatíţených lykantropií a vampyrismem, zrozenci nešťastných astrologických konstelací a potom ti, kdo se zapletli se zákonem.

Takových je snadné se zmocnit, prohloubit jejich přirozené sklony, pokřivit to, co dosud pokřiveno nebylo... a pak je pouţít. Pouţít, nebo ubít. Alke se znovu obrátí ţaludek a oči čarodějů se setkají nad její hlavou.

„Vstaň, dítě!“

Ţena se potácivě zvedne, dlaň přitisknutou na ústech. Toporně se ukloní, kaţdý pohyb jí ztěţují rozbitá záda.

„Mistře?“

– 18 –

Rane se omrzele ušklíbne.

„Ať se svleče,“ šeptne směrem k Bogmirovi.

„Slyšelas?“

Alke souhlasně pokývne hlavou, neobratně shodí z ramen krví nasáklý kaftan, bojuje se zapínáním přiléhavé blůzy a hedvábných kalhot. Šatstvo padne na zem a odhalí záda pokrytá spletí ran, křehká ramena s vystupujícími kostmi, hladké kyčle. Na hrdle jí visí odznak Skály, černý obsidiánový pentagram, ve změti jiných amuletů, které mění podle potřeby, a ploché bílé břicho svítí jako břicho ryby.

„Pořád stejně roztomilá, ţe?“ Bogmir udělá krok dopředu a nadzvedne ţeně bradu. Jejich oči se na okamţik setkají, potom čaroděj Alke odstrčí.

„Je velmi vhodná.“

Rane souhlasně přikývne. „Jistě, Mistře.“

Vědma se skloní, jako by chtěla zvednout odhozené svršky.

„Pomalu, dítě. Na něco bychom málem zapomněli. Zavzpomínáme.“ Ze sedlové brašny, leţící na jednom z křesel, Bogmir vyndá půl stopy dlouhou adulárovou tyč vzdáleně připomínající muţský penis.

Alke znechuceně zkřiví rty. Bolest vsákla do svalů, není uţ drtivá, jen vysilující, ale sexuální hrátky ţenu nelákají. Ve Skále vţdycky bolí, čarodějce se Skála vrátí jako pach moči, jako chuť spermatu hluboko v hrdle, jako propocená přikrývka. Polkne a Rane s úsměvem zatočí adulárem v prstech.

„Líbí se ti to, malá?“

Ţena se ovládne a chladně pohlédne na kamenný nástroj.

„Nezajímá mě to.“

Bogmir si ji prohlíţí se zájmem, který téměř připomíná sympatii.

„Ne?“

– 19 –

„Ne. Přivykla jsem jiným hrám – za ta léta, co jsme se neviděli,“ zvedne k němu Alke oči.

„Vracíš se domů, má milá.“

„Ano, jak se zdá,“ pokrčí ţena rameny. „Neprotahujme to tedy.“

Rane jí s výrazem vědce přitiskne adulárový penis na podbřišek tam, kde začínají tmavé kučeravé chloupky, a Alke ke svému překvapení vykřikne vysokým, v nitru zrozeným nářkem rodiček. Má pocit, jako by jí kámen prostoupil břichem a ţhavě se dotkl vnitřností, ţe do ní pronikl tak, jak v bájích vstupují do ţen démoni. Bolest běţí po nervech, Alke křičí, ztuhlá křečí, zaskočená, a kámen mění barvu. Bledá ţluť Luny přejde v rudou a kámen se vlhce leskne, jako by ho Rane omočil v krvi. Bogmir spokojeně pokývá hlavou.

„Jsi dokonale schopná rodit děti, má milá, to je dobrá zpráva... Všechno proběhne tak, jak má.“ Zabili by ji, kdyby zaútočila, připravili by jí opravdové peklo, neustále se obnovující, a tak Alke mlčí. S radostí by teď pouţila všechnu svou destruktivní magii a rozmetala by tuhle proklatou místnost, oba muţe, celou budovu, celé město, ale oni to vědí a jsou připraveni. Mistři Skály, zvyklí mít proti sobě třídu ţáků, kteří sami vládnou ničivými silami a nenávidí své učitele stejně jako šelmy, které krotitel ovládá ranami holí. Zatne zuby. Uţ ví, proč ten náhlý zájem, bojuje s vlnami paniky a čarodějové ji zálibně pozorují.

Je jen jediný rituál, který musí být odslouţen na těle plodné zasvěcené, „Květu“ Skály. Evokace Černé luny pozve na svět dítě, nadané schopnostmi, které s jistotou nemohou určit ani sami evokatéři, otevře dveře zrůdě, ukryté v malém děvčátku. Alke si pomalu přitiskne ruce k očím a pak se jí stane to, co uţ dlouhé roky ne. Ramena se jí třesou vzlyky, ţena se schoulí do klubka a ustrne v

– 20 –

bezhlasém pláči. Pohledy čarodějů se na chvíli setkají a

Bogmir rozváţně sklidí své nástroje.

„Pojďme, synu,“ obrátí se k Ranemu, „Alke potřebuje trochu času, aby se rozpomněla.“

Vyjdou z místnosti a Bogmir nad zámkem dveří načrtne do vzduchu runu.

„Ţeny jsou nestálé a pošetilé,“ řekne Ranemu.

Alke leţí uvnitř na chladných dlaţdicích a přeje si, aby ji Hel našla co nejdřív.

~~~

Znovu ţije ve Skále, strnulá bolestí a pokrytá ranami, které

zaklínadla nevyléčí. Alke hledá spojence, pozorně váţí

kaţdé ohrnutí rtů, kaţdé pohození ramen, záblesk vzdoru,

naslouchá, větří a čeká.

– 21 –

Zlomit ji je sladké a já doufám, že se bude

bránit.

V těle, sežehlém drogami a nemocí, je ještě

dost ohně na to, abych si ohřál ruce, dost života

na to, aby ho stálo zato zlomit, a dost naděje,

aby mohla být pošlapána.

4.

Mathuin potřese velkou hlavou plnou zcuchaných vlasů a

nerozhodně poloţí ţeně ruku kolem pasu.

„Dlouho jsme se neviděli, co...“

V Alčiných očích bleskne oheň, kdyţ přejede dlaní po jeho hrudi a pomalu ji sune dolů.

Pak uţ jen leţí se široce rozevřenými stehny a snaţí se dýchat pod Mathuinovým těţkým tělem, necítí nic, nesnaţí se nic cítit, i kdyţ ví, ţe se muţ pohybuje v jejím lůně, ţe je nejspíš trhá, i kdyţ ví, ţe rozkoš nepřijde.

Otevře oči, pohlédne do Mathuinovy tváře, porostlé silnými narezlými chlupy, jeho okrouhlé oči potaţené mázdrou vzrušení... opře se oběma rukama o jeho hruď a nadzvedne ji.

„Dusím se, bratře...“

Jen nesrozumitelně zabručel a znovu ji k sobě přitáhl srstí porostlými paţemi, aţ zasténala.

Mathuin je arkantrop, jeho při sexu změněná tvářnost nemohla čarodějnici vyděsit, ale těţké medvědí tělo ji drtí. Mathuin je arkantrop a tohle je jeden z mála sexuálních aktů, který v jeho ţivotě není znásilněním a nekončí smrtí ţeny.

– 22 –

Alke vykřikne, zuby medvědího muţe stiskly její rameno a v okamţiku ejakulace projedou kůţí.

~~~

„Potřebuju do knihovny, medvěde...“ Čarodějnice se

choulí do černého kaftanu a přejíţdí zkříţenými prsty nad

prokousnutým ramenem.

„Je mi to moc líto, sestřičko, nechtěl jsem...“

Mathuin svěsí hlavu, necítil lítost k mrtvým ţenám, které zůstávaly leţet se zakrvácenými klíny, s rozervanými hrdly, ale Alke je kolegyně, stejně jako on poznamenaná – a navíc, ona s ním do lůţka vstoupila dobrovolně.

„Alke, omlouvám se...“

Ţena zabodne své tmavé oči do jeho, teď uţ takřka lidských...

„Tak mi pomoz! Potřebuju Grimoár Černé luny. Potřebuju vědět, co se narodí, kdyţ je rituál proveden. Bojím se...“ hlas se jí zachvěl zřídkakdy procítěnou emocí, „bojím se, ţe budu bránou, kterou vstoupí něco, s čím nebudeme umět bojovat.“

„Chtějí tě pouţít jako...“

„Ano, jako Královnu Černé luny, jako Raneho matraci... jako... Mathuine, potřebuju tu knihu.“

„Kdyţ ti ji donesu, dozvědí se to, však víš...“

Pokrčí rameny. „Vím.“

„A víš taky, jak se tady trestá neposlušnost...“ Mathuin zkříţil ruce na prsou a naklonil se k ţeniným vlasům.

„Vím, jak se trestalo dřív... Dlouho jsem tu nebyla, věci se změnily. Rane... teď můţe všechno. Proč?“

Muţovo veliké tělo jako by se propadlo do sebe, mohutné svaly i zuřivost rozleptané strachem.

„On se ničeho nebojí, nic necítí, nikoho nectí. Alke... on je nejnebezpečnější ze všech.“

Ţena se opřela v křesle.

„Jistě, je to blázen. A vy se bojíte o svou kůţi, dokonce i Bogmir. Tím spíš potřebuju tu knihu. Přines mi ji,

– 23 –

Mathuine. Já tam nemůţu, nepustí mě přes práh... Rane se

postaral a já nedokáţu jeho zamykací kletby zrušit. Ne

teď.“

„Zabije mě, sestřičko. Pomalu. Tady uţ se nepálí ţhavým ţelezem... tady se kosti prolévají kyselinou, tady se mrzačí za špatný pohled.“

„Vím. Potřebuju tu knihu.“ Čarodějka vstane a dotkne se úzkou rukou muţovy zarostlé tváře.

„Přines ji.“

Oči ţeny jsou teď jako tmavý kov... zběsilé, velitelské, odhodlané.

„Nejen Rane je šílený.“

~~~

Přišel za noci. Propocená Alčina pokrývka se zvedne a

studené tvrdé ruce jí šátrají po břiše.

„Ještě není ten pravý čas,“ odtáhla se.

„Já určuju, kdy je pravý čas, dítě.“

Rane přiklekne k ţeně na postel a zamyšleně si prohlíţí její tělo.

„Jsi nemocná,“ usměje se skoro potěšeně.

„Myslíš?“

„Máš horečku, maličká, a rány se ti nehojí. Nehojí, ţe?“

Palcem jede po jejím stehně a dlouhým nehtem otevře zpola zahojenou ránu po biči.

Alke ani nesykne, dala si záleţet, aby leţela stejně nehybně jako předtím, aby její dech zvedal hruď stejnoměrně...

Převalí se na ni a ţena k němu zvedne oči.

„Zepředu, nebo zezadu?“

„Okorala jsi,“ vyčte jí zklamaně.

„Jsem Mistryně ze Skály, Rane.“ Necítí bolest, jen bezbřehou únavu a pocit, který se blíţí nudě. „Přece nečekáš, ţe by si tu někdo stovku let uchoval nevinnost.“

Nadzvedla se na loktech.

„Chceš strach a křik? Zaplať si děvku.“

– 24 –

Uhodí ji do tváře, a znovu, a pak ji bije ještě dlouho po tom, co ztratila vědomí.

Spát jde zklamaný a vyhladovělý a z Alčina lůţka kape krev.

~~~

„Ta kniha tam není, hledal jsem ji, opravdu hledal...“

Stojí na ochozu jedné z hranatých věţí Skály a vítr jim bere slova od úst.

„Ano, vlastně by musel být blázen, aby ji nechal v knihovně. Kurva, musím vědět... musím vědět, čím má být to dítě, Mathuine.“

Ţena tiskne drobnou rukou silné předloktí svého průvodce... „Medvěde, nesnesu to, po příštím novu se objeví Černá luna, a já? Víš ty, ţe přichází, ţe Rane za mnou chodí, vede řeči o moci a pak, věděls vůbec, ţe má po těle vypálené runy? Vymítací runy – a s takovým já mám zplodit dítě. Co dítě, zrůdu, něco, co dítětem nikdy nebude. Rane je posedlý, ne jako my, hůř, runy ho drţí na hraně lidského ţivota, bez nich – co by z něj bez nich bylo?“

Mohutný muţ se neklidně ošije. „Alke, má uši všude, tebe nezabije, ale mě...“

„Jistě, mě nezabije. Já umřu při porodu. Copak nechápeš, co sem zveme? Jste zbabělci, Mathuine. Kdyţ bude potřeba, pomůţete jim s rituálem, ţe? Viděla jsem oltář, s pouty z preparované oceli, s runovými zámky, nečekají, ţe budu leţet, nečekají, ţe budu leţet ani po té děsivé drezúře. Co můţe přijít? Co uvidíme, aţ ho do mě vrazí pod černým měsícem? Čemu otevřeme dveře, hm? Nevíš?“

Zadívá se na ni jako mučené zvíře.

„Říkáš, ţe jsi přítel, Mathuine, ale nehneš ani prstem. Neznáš snad zdejší magii? Nevíš nic o adulárové tyči, nevíš, ţe se mnou líhá jen z pouhého vzteku?“

– 25 –

Čarodějka švihne rukou a nastaví tvář větru, ostrý profil proti tmavnoucímu nebi. Tvář zbitého.

Mathuin si odkašle. „Našel jsem jednu knihu. Není o rituálu Černé luny, ale mluví se tam o něm. I o dítěti. Říká se v ní, ţe dcera Černé luny umí věci měnit.“

„Měnit věci? Jak měnit?“ Ţena se náhle vyčerpaně opře o zeď. „Měnit. Ano, měnit, zvrátit řád, dívka, která nepřijde k moci přímou cestou... had v lůţku, jed v poháru. Moje dítě, Mathuine, nechci zplodit takový hnus, takovou zákeřnost. Bohové...“ Zlomeně schýlí hlavu a zimomřivě si objímá ramena. „Bohové...“

Muţova široká záda se napřímí. „Přinesu ti tu knihu... Ţili jsme i tak zatraceně dlouho, co, sestřičko?“

Vyhublá tvář ţeny se stáhne do grimasy úsměvu, podivného úsměvu toho, kdo jde na smrt.

„Moţná příliš dlouho, bratře, moc dlouho pro ten svět dole.“

~~~

„Nechal jsem tě zbičovat vestoje, doufám, ţe to oceňuješ,

drahá.“

Čarodějka zpola visící v poutech vsazených do zdi s námahou otočí hlavu po příchozím.

„Jsi blázen, Rane. Takhle ani nebudu schopná otěhotnět. Prázdný lůno ti zbude po tanci s černým měsícem.“

„Čubko.“ Vysoký muţ v černém uchopí ţenu za vlasy a udeří jí hlavou o kameny zdi. „Čubko, ty zvrácená děvko, špinavá přízemní couro... Cos myslela, ţe budeš hrát své vlastní hry? Intrikovat? Ukáţu ti to tvé polozvíře, jak se plazí se zpřeráţenými kostmi. Přijímalas ho, pářila ses s ním ve stejné době jako se mnou. Ty špinavá... kurvo.“ Znovu uhodí nahou ţenu do tváře a přejde k nízkým dveřím kobky.

„Mám chuť nechat ti rozpárat břicho a vyndat všechno, co z tebe ještě dělá ţenu. Rozpárat zaţiva...“ Čaroděj

– 26 –

nenávistně syčí do zbídačelých zad zbičované. Kůţe je

prosekaná, zaschlá krev pokrývá lýtka, ulpívá na úzkých

kotnících...

„Neuděláš to.“ Alčin hlas zní vyčerpaně, hluše. „Neuděláš to, protoţe mě potřebuješ. Atara je příliš stará, Viviana neplodná a Rosamunda jen děvka bez magických schopností. Zabili byste mě přece uţ dávno, kdybyste nečekali... Rane, my nemáme společný cíl, jako ho nemá odsouzenec a kat, jen jdeme jednou cestou. Co budeš dělat s tím dítětem? Vloţíš ho do kolébky nějakého krále?“

Namáhavě polkne a pak zvrátí hlavu. „Rane, ani nevíš, jak tebou pohrdám. Biješ mě jako opilý sedlák svoji starou. To je to, co v tobě zůstalo ze světa dole? Máme počít dítě, tedy mě musíš bít? Hlupáku.“

V místnosti je chladno, ale Alke chlad necítí. Snaţí se odhadnout, jak dlouho ještě můţe torturu vydrţet, a s jistou dávkou zlomyslnosti počítá, ţe se příchodu Černé luny nedoţije. Je rozhodnutá pro to udělat všechno.

„Postarám se ti o zábavu hodnou moudré ţeny, čarodějnice. Máš pravdu, musím tě udrţet při ţivotě, ale aţ počneš, postarám se, abys nemohla nic. Devět měsíců přivázaná k lůţku, v tichu, ve tmě. Zapomeneš, ţes kdy něco chtěla, po něčem touţila, a kdyţ přijde smrt, přijmeš ji tiše.“ Přistoupí k ţeně a dotkne se chladnými rty jejího krku. „Tiše, jako kdyţ se zalkne pták...“

Kdyţ dveře zapadnou, ozve se suchý vzlyk. Slzy ve Skále netryskají.

~~~

Chodba, dlouhá jako noc beze spánku, kroky se v ní

rozléhají a odráţejí se od tmavých stěn.

„Jestlipak víš, kam tě vedu? Mám pro tebe překvapení, má milá...“ Rane se směje, postava z noční můry, a Alke zimomřivě přitáhne k tělu černý kaftan, nadechne se... a neřekne nic. Měří chodbu kroky, připravuje se, ve svalech opakuje pohyby...

– 27 –

Čaroděj na ni ostře pohlédne: „Změnila ses, Alke. Bogmir myslel, ţe tě bič dokáţe udrţet. Jsi jen obyčejná coura, má milá. Drţ, a ušetřím tě, stavěj se na zadní, a dopadneš...“ Odplivl si. „Však uvidíš.“

Dveře, silné dřevo a zámky, runy jako všude. Rane zamumlá zaklínadlo a čarodějka se nadechne, uţ uţ cítí pach smrti, pach nevyslovitelné bolesti, pach mučírny, dveře se otevřou a ţena zatne svaly břicha...

Na kamenném stole leţí Mathuin, ne, leţí tam to, co zbylo z Mathuina, ale dosud to má oči, oči, které hledí nechápavě a šokovaně jako oči těch, kdo prošli nesnesitelným utrpením. To, v čem se dá ještě poznat tvář, je pozoruhodně klidné na to, ţe většina jeho potrhaných střev visí ze stolu, ţe jeho břicho bylo nad vší pochybnost rozleptáno nějakou tekutinou, která odhalila ţebra, ţe...

„Vidíš, ţije, ještě ţije.“ Rane zkřiví tvář do úšklebku a obrátí se ke své drobné průvodkyni. Chce vidět děs v jejích očích, čeká ho, potřebuje ho k tomu, aby se cítil muţem, aby mohl pod Černou lunou ulehnout na její břicho a vzít si to, co mu patří.

Alke polkne. „Mathuine,“ řekne tichým, laskavým hlasem, a kdyţ se hlava medvědího muţe nepatrně zachvěje, pohne čarodějka rukou. Jen jediný pohyb a smrt přijde, rychlá a milosrdná.

„Kurvo,“ pěst dopadne na skráň čarodějnice a odhodí ji ke zdi, „ty děvko, jak se opovaţuješ...“ Ţena přitahuje nohy k břichu, aby se chránila před kopanci, a zakrývá si tvář. „Uvidíme, jak budeš vypadat bez kůţe.“

Výhrůţka Alke zvedne na kolena, pozdvihne ruku proti muţi a zasyčí. Ví, ţe nedokáţe dlouho zadrţet Raneho hněv, ale její vlastní nenávist jí nedovolí prosit. Výboj energie šlehne od muţe směrem k ní, srazí se s jejím zaklínadlem a náraz otřese kobkou, shodí zmučené mrtvé tělo ze stolu a zhasí klamný plamen pochodní. Čarodějka se překulí za stůl a znovu se nadechne. Začátek, tohle je jen začátek. Rane sykne a ohnivý jazyk spolkne část kamenné

– 28 –

desky stolu jako obří tlama. Ţena stiskne zuby a pak

odpoví...

Najednou hřmění ustane, místností se lije jasné chladné světlo. Povědomé. Vzhlédne a pak potácivě vstane, dlaň plnou krve, která jí teče z rozbitého nosu. „Mistře Bogmire...“

Představený stojí ve dveřích a chladně se rozhlíţí po místnosti. Pak jeho pohled padne na mrtvolu. „Rane, vysvětli mi to!“ řekne ledově. A Rane, poprvé za dobu od Alčina návratu do Skály, znejistí.

„Umučils Mathuina, nechals zmrskat to děvče... Myslíš, ţe bude po tom všem schopna přijmout tvoje sémě? Tohle byla a je škola, to si pamatuj. Místo studií.“

Čarodějka opřená o stěnu tlumeně sykne a stařec se k ní káravě obrátí. „Ano, poslušnost je morkem všeho, ale tohle přesahuje mez, Rane. Nezapomínej na své runy, nezapomínej na runy na své kůţi, synu.“

Rane skloní hlavu a ţena si ho měří s náhle probuzeným zájmem. Runy. Nikdo není neporazitelný. Ty runy...

Bogmir vezme svou ţačku pevně za popálené předloktí. „Pojď, nechám ti to ošetřit. A pak uděláš, co ti řeknu, tak jako vţdycky.“

Jeho hlas teď zní nízko, vyvolává vzpomínky, znovu cítí ruku, která jí tenkrát sevřela bradu, oči jako kameny, bezmoc... Alke pohodí hlavou, je to nepřítel, opakuje si, nepřítel, ale pak se starcova ruka mihne před jejíma očima a je konec. Vyhublé tělo se sesune na dlaţbu a Bogmir se nad ním nakloní. Rozhrne kaftan, sjede rukou po zádech pokrytých šrámy, sune prsty po propadlém břiše. Pak zdvihne ţenu ze země a tvrdě pohlédne Ranemu do očí. „Je zbídačená, ale bude bojovat. Příliš dlouho byla pryč, odvykla. A je to ţena, nepodřídí se ti. Mysli na runy na své kůţi a připravuj se, protoţe tenhle boj nemusíš vyhrát.“ Potěţká ţenu v náruči a opovrţlivě ukáţe bradou. „A teď ukliď to svinstvo, synu.“

– 29 –

5.

Leţí, zápěstí připoutané preparovaným kovem ke zdi. Uţ

ţádné knihy, ţádná studia, nikdy se nedozví, co znamenají

runy svírající Raneho kůţi. S ranami pospravenými

Bogmirovou magií můţe jen čekat, aţ přijde den Černé

luny. Prohrála. Prohrála? Alke zavře oči a přinutí mysl

vrátit se zpátky přes prahy let.

„Je jako nic,“ říkala vţdycky její chůva. „Zadek nemá, cecíky nemá, tu půjde ztuha vdát.“

„Chytrá jako had,“ to říkal její starší bratr, kdyţ se jí po smrti rodičů pokoušel zbavit, „ale on tě někdo zkrotí.“ Pravda, zkrotil, ale potom, co on sám uţ hnil v hlíně. Neměl se mě pokoušet vdát za Morowitze, pomyslí si a znovu v ní vzplane vztek. Po tolika letech, moţná proto, ţe se ji znovu pokoušejí strčit někomu do lůţka, naplnit jako prázdnou číší a potom rozbít. Nenechala se jako děcko, nenechá se zas. Čarodějka se posadí na posteli a dlaní si přejede po tváři. Jsem hubená jako smrtka, ušklíbne se v duchu, to se hodí a Rane si beztak nic jiného nezaslouţí. Opře se o zeď a naslouchá zpěvu kamenů, dokud neusne. Kdyţ se probudí, naslouchá jim zas.

Vyhublá ruka znovu a znovu črtá do vzduchu tahy run, hmatá po kamenech, protoţe z kamenů uvykla čerpat sílu. Skála je tichá, nezvykle tichá, a Alke cítí strach, který je

– 30 –

společný všem, kdo ve Skále ţijí. Vztekle stiskne zuby.

Ano, byli odhodlaní, neţ přišla, ale teď všechno klouţe k

chaosu. Neprohrává jen ona, nikdo tady si není jistý. Kdo

provede ohromující involtaci se strachem v duši? Strach je

vraţedný a Skála je strachu plná. Vládne strachem, ţije z

něj, čerpá z něj sílu... i chorobu.

Alke pohodí hlavou a řetěz na jejím zápěstí zazní. Hřbet ohýbat umíme, a v ţoldu kohokoli.

~~~

Známý pocit, kdyţ se naruší zamykací kletba. Jídlo. Alke

zvedne hlavu. Ano, je nutné udrţet mě při ţivotě.

Neschopná pohybu, leţící jako prázdná schránka na

slamníku lůţka. Potřebují jen kuklu a je lhostejné, ţe se při

zrození očekávaného potrhá. Jen nepotřebný obal.

Ţena pohlédne ke dveřím.

„Vypadáš stále hůř, dcero. Musíš jíst.“ Bogmir znechuceně přisune tác po stole k lůţku, na němţ si čarodějka zimomřivě přitahuje přikrývku.

„Takhle těhotenství nepřeţiješ.“

Ţena se ošklivě ušklíbne. „Nepřeţiju ho stejně, to víme oba. Ah, Bogmire, víš, ţe prosím málokdy, ale jedno přání přece jen mám. Nepředstírej péči a otcovské city, ano? Buďme věcní, tomu jsme za ta léta přivykli.“

Stařec si sedne do křesla a zamyšleně spojí dlaně pod bradou.

„Změnila ses, dítě. Nenávidíš Raneho?“ zeptá se se zájmem.

„Jistě. Nenávidím ho, nu coţ. Tebe nenávidím taky. Co naděláš?“

„Protoţe jsem tě bil? Protoţe jsem nechal Mistry, aby tě znásilňovali? Tady to tak chodí, naučí vás to sebeovládání. Není v tom nic osobního, dítě.“

„Ani v mé nenávisti ne, Mistře.“ Alke ironicky pozvedne ruku sevřenou okovem. „Zabila bych tě, kdybych

– 31 –

mohla, ale netrýznila bych tě,“ šklebí se. „Jsi uţ příliš starý,

příliš vyhořelý, tobě ani bolest nemá co říct.“

Bogmir se usměje. „Takţe ne mě, ale Raneho? Je mladý a je to tvůj souloţník. Znáte svá těla, své křeče...“

„Ano,“ odbroukne ţena. „Známe. Rane by umíral v bolestech,“ zasněně se usměje „velmi, velmi dlouho. V zoufalství, víš. V zatracení.“

Stařec si vláčným pohybem srovná vlasy za uši a nakloní se k útlému tělu čarodějky, ruka spočine na pokrývce. „Myslel jsem si, ţe se podřídíš. Teď je to souboj, dítě. Věřil jsem Ranemu, teď nezatracuji ani tebe. Snad jsem s tebou zacházel tvrdě, ale vloţil jsem práci, dítě, svou práci. Bojuj, budoucí matko,“ zasměje se suše. „Jen bojuj.“

Vstane z křesla, nadzvedne poklici zakrývající talíř s pokrmem a ušklíbne se. „A jez, nebo zemřeš dřív, neţ stihneš pozvednout zbraň.“

Dveře hluše zapadnou, ale ţenin pohled z nich nesklouzne. Pár set let stačí Bogmirovi k lhostejnosti, a ona? Ponoří lţíci do polévky a polkne sousto. Spálené patro dá o sobě vědět, Alke si zcela dětským pohybem otře ústa a najednou prohlédne. Vidět a cítit ty muţe, vzpomenout si na to lidské v sobě i v nich a pak, pak zvítězit.

~~~

Sál oratoře plní dým. Umyli ji, učesali vlasy, dokonce

nalíčili, těţký stříbrný medailon se znakem Luny se dotýká

jejího klína. Čeká. Nejen ona. I tmavý naleštěný oltář

oratoře. Svatební loţe. S pouty. Dnes je noc Černé luny,

dnes bude počato dítě, které má vejít do Skály jako dlouho

očekávaný host.

Alke si prohlíţí své zjizvené nahé tělo v zrcadlech. Vidí drobnou ţenu s černými vlasy na ramena, tmavé bradavky ostře kontrastují s bledou kůţí. Sama vypadám jako Černá luna, pomyslí si čarodějka, jenţe já se kaţdý měsíc neobrodím, já nezazářím.