načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dítě, které se v životě neztratí - Anita Michajluková

Dítě, které se v životě neztratí

Elektronická kniha: Dítě, které se v životě neztratí
Autor: Anita Michajluková

- Co můžeme dělat, abychom měli spokojené vztahy se svými dětmi. - Vydejte se na objevnou cestu za nalezením vlastního fungujícího přístupu ke svým dětem. S respektem k tomu, jaký jste ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 213
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace: Miroslava Maixnerová
Skupina třídění: Výchova a vzdělávání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-2532-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co můžeme dělat, abychom měli spokojené vztahy se svými dětmi.

Vydejte se na objevnou cestu za nalezením vlastního fungujícího přístupu ke svým dětem. S respektem k tomu, jaký jste rodič a jaké je vaše dítě. Podíváme se pod povrch toho, co se v nás rodičích často děje. Například proč jsme někdy hysteričtí a třeba na svoje děti křičíme, i když jsme se zařekli, že už to dělat nebudeme. Výchova totiž není jen to, co děláme navenek, ale i to, co se odehrává v nás, co si neseme v sobě.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Anita Michajluková - další tituly autora:
Dítě, které se v životě neztratí -- Jak ho vychovat a podpořit na vlastní cestě Dítě, které se v životě neztratí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dítě, které se

v životě neztratí

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Anita Michajluková

Dítě, které se v životě neztratí – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Dítě,

které se

v životě

neztratí

Mgr. Anita Michajluková

CPress, Brno, 2019

Jak ho vychovat a podpořit na vlastní cestě


1

OBSAH O rodičích a dětech 9 Část první: Výchozí předpoklady 11 RODIČ: Byla jsem perfektní matka, dokud jsem neměla vlastní děti 12 Můj příběh 13 Role našeho podvědomí ––náš vnitřní software 18

Naše podvědomí: Nejsme jenom to, co o sobě víme 19 Rodičovský rejstřík 21

Výbava rodiče do začátku: Náš výchozí bod pro výchovu dětí 21

Proč to někomu funguje a jinému ne? 23

Kde se bere základ našeho rejstříku a jak ho rozšířit 24 DÍTĚ: Jak to vypadá s dětským rejstříkem 26 Výbava dítěte 27

Typy dětských reakcí 28 VZTAH RODIČ‑DÍTĚ: Co je důležité k pochopení souvislostí 32 Co je odpovědnost rodiče 33 Vývoj dítěte: Postupné osamostatňování se a přebírání odpovědnosti 34 Hierarchický vztah mezi rodiči a dětmi 34 Nutnost balancovat svoje potřeby a potřeby dětí 37 Část druhá: Co a jak můžeme změnit 43 Inspirace ke změnám, které můžeme udělat 44 Naše podvědomá nastavení 45 Co mám ve svém podvědomí 46

Čtyři základní vnitřní postoje, přesvědčení či obavy,

s nimiž se jako rodič potřebuji vypořádat 46 Bezmocnost ve výchově: Houpačka klid–hysterie 58 Individuální vadí – každé dítě má svou vlastní verzi toho, co je mu nepříjemné 61 RODIČOVSKÝ REJSTŘÍK: Naše paleta pastelek 64 Proč přidat pastelku 65 Kombinace rodičovského a dětského rejstříku 68

Leckdy nás dítě přinutí rejstřík rozšířit 68 Co můžeme mít v rejstříku 69

Vysvětlování 69

Domluvit se 73

Přirozené nebo předem oznámené důsledky 74

Trestání a proč ho z rejstříku vyřadit 82

Vyhrožování a proč ho v rejstříku nemít 85

Překvapení: Udělejte něco nečekaného, a tím získejte respekt 86

Hrát podle stejných pravidel 90

Být emocionální 92

Zvyšování hlasu, výhružný a varovný tón, křičení 93

Samota 94

Fyzické tresty, fyzické nepříjemno, fyzická převaha, fyzický dotek 95

Barva rozzuřené lvice, rozzuřeného lva 99 Jak s rejstříkem zacházet 103 Práce s potřebami prakticky 104 Co je správné vs. moje zkušenost a můj názor 106 S čím je třeba počítat 108 Neodmítám dítě, ale odmítám některý jeho projev 109 Dítě a priori neví, co je správné a co ne, co se očekává, jaká jsou společenská pravidla 110 Důležitost emocí na straně rodičů 111 Dítě se vyvíjí a každý den je jiné 112 Nejde o to, dítě potrestat a způsobit mu nepříjemnosti; jde o to, pomoct mu nasbírat zkušenosti 113 Manipulace je přirozenou součástí dětského projevu 116 Část třetí: důležitá témata rodičovské výchovy 119 Samostatnost dítěte, budování sebedůvěry a jak se vyhnout nebezpečí 120 Budování sebedůvěry 124 Jak se vyhnout nebezpečí 126

Jak naučit dítě, že o své

bezpečí se musí postarat samo 126

Jak řešit přehnané obavy a své strachy

( jak dítě v samostatnosti podpořit) 128 HRANICE: Jak je stanovit, aby to prospívalo dítěti i rodiči 134 Jak na to 136 ŠKOLA: Dítě se učí, co znamená „musím“ 146 Do školy chodí dítě, ne rodič 148 Tlak školy a jak na něj reagovat – co je čí odpovědnost 149 Jak dítě během školní docházky prakticky podpořit v samostatnosti 152 Školní známky a zodpovědnost rodiče za školní úspěchy 155 Zaměření na chyby, nikoli na to, co dítěti jde 160 Jak zaujmout ke známkám, prospěchu a škole zdravý postoj – prakticky 162 MUSÍME MÍT NA VÝCHOVU STEJNÝ NÁZOR? 166 Rozdílnost mezi partnery 167 Rozdílnost názorů mezi rodiči a prarodiči 170 Můžeme řešit svoje partnerské konflikty před dětmi? 176 Část čtvrtá: Co dělat, když... 181 Spaní dětí 183 Pokakávání, zadržování stolice 187 Vymýšlení, lhaní 189 Dítě nás vyzývá a provokuje 192 Dítě nemá ve škole kamarády nebo mu ve škole ubližují 194

Specifika dětských vztahů 196

Chci, aby vše bylo po mém, podle mých představ 197

Někdy se o vás zajímám, ale jindy jste mi jedno 198

Vezmu si to za vašimi zády,

protože se mi nechce do konfliktu 199

Zvláštní kapitolou problematických vztahů je šikana 200

Neprojevuje se 201

Idealistické představy o světě 202

Jsem jiný 203 Agresivita u dětí 206 A teď vy 208 O mně 210 Poděkování 212

8 DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ

Každý vztah mezi rodičem a dítětem je unikátní

a u každého dítěte musí rodič hledat, jak s ním fungovat.

Co platí na jedno dítě, nemusí vůbec fungovat u druhého.

Proto zde nehledejte žádné osvědčené rady, díky nimž

budete mít skvělé vztahy se svými dětmi. Ani vám nikdo

nezaručí, že když budete dodržovat, co se tu dočtete,

bude vaše dítě do života skvěle vybaveno. Myslím si totiž,

že neexistují žádná teorie ani výchovný přístup, které by

zajistily spokojenost a skvěle vychované dítě. Neexistuje

nic, co by platilo pro všechny.

9O RODIČÍCH A DĚTECH

Zvu vás na objevnou cestu za nalezením vlastního fungujícího přístupu

ke svým dětem. S  respektem k  tomu, jaký jste rodič a  jaké je vaše dítě. Chci vás

inspirovat, jak můžete rozšířit svoje rodičovské možnosti a jak můžete lépe poznat,

jací jste vy a jaké je vaše dítě.

Pojďme se podívat pod povrch toho, co se v nás rodičích často děje. Například proč

jsme někdy hysteričtí a třeba na svoje děti křičíme, i když jsme se zařekli, že už to

dělat nebudeme. Nebo proč když se snažíme být na ně milí a laskaví, nám neoplácejí

stejnou mincí. Výchova totiž není jen to, co děláme navenek, ale i to, co se odehrává

v nás, co si neseme v sobě. Chci vám ukázat, že je důležité brát v potaz obojí. A také

to, jak je možné sám se sebou pracovat. Jako rodiče máme totiž mnoho možností,

jak budeme k dětem přistupovat. Knížka vás může podpořit v tom, abyste se nebáli

hledat tak dlouho, dokud nenajdete přesně to, co funguje právě u vašeho dítěte.

Spousta různých výchovných přístupů často staví na pár vybraných možnostech,

které upřednostňují (např. se s  dětmi domluvit, respektovat je, nechat je vyrůstat

přirozeně atd.). A  nepochybuji, že každý přístup má své příznivce, u  jejichž dětí

funguje, a  oprávněně jsou tak z  konkrétního výchovného směru nadšeni. Ale jsou

i  tací, kterým to nefunguje, protože na jejich děti platí něco jiného. Podle mě je

potřeba, aby každý rodič měl svůj „rejstřík“ toho, jak děti ovlivňovat, co nejširší

a díky němu si věděl rady ve většině situací, a nedostával se tak do stavu, kdy se cítí

bezmocný. Protože právě bezmoc je příčinou toho, proč se k dětem chováme tak, že

na to vůbec nejsme pyšní.

Chtěla bych vás tedy inspirovat v  tvořivém procesu hledání vašeho jedinečného

přístupu, na jehož konci budou spokojené vztahy s vašimi dětmi. A pak, až budou

velké, také dobrý pocit z  toho, že se v  životě opravdu neztratily a  rády se k  vám

vracejí.

O rodičích a dětech 1

část první

VÝCHOZÍ

PŘEDPOKLADY

RODIČ

BYLA JSEM

PERFEKTNÍ MATKA,

DOKUD JSEM NEMĚLA

VLASTNÍ DĚTI

13Výchozí předpoklady

„Byla jsem perfektní matka  – dokud jsem neměla vlastní děti.“ Tato věta

z jednoho videa o mateřství mi přijde velmi výstižná. Dokud nemáme vlastní děti, nic

nenarušuje naše leckdy idealistické představy o tom, jakými rodiči chceme být. I já

si pamatuji dobu, kdy jsem jako bezdětná občas pozorovala matky, jak se chovají ke

svým dětem, a na spoustu z nich jsem měla velmi kritické názory. Když jsem třeba

viděla zoufalé matky, které hystericky křičí na své děti, nebo slyšela sousedku, jak

svým dětem nadává a křičí na ně tak, že je to slyšet až k nám přes zeď, měla jsem

jasno, že taková já nikdy nebudu. Rozhodně ne hysterická matka, já budu všechno

řešit v klidu. Když mi to šlo doteď, tak proč ne i s dětmi?

Pak se mi narodil syn – a spousta mých představ vzala zasvé. Odmalička byl nerad

sám, rychle byl nespokojený, a  jakmile se kolem něj nic nedělo, začal se vztekat.

Ležet na dece a hrát si s ručičkama, s hračkami? To zvládl asi tak dvě minuty a pak

spustil nespokojené kňourání a posléze řev. Celý den jsem ho nosila, pořád mu něco

nového ukazovala. V kočárku nevydržel ani náhodou. Jak rostl, víc a víc se vztekal,

když nebylo po jeho. Měl velmi jasnou představu, jak se mají chovat druzí, jak má

vypadat hra. Ve dvou letech sice skoro nemluvil, ale přesně věděl, co chce. My to

ovšem netušili, i když jsme se hodně snažili. Často jsem byla zoufalá, s manželem

jsme zkoušeli všechno možné – nejvíc jsem se snažila neustále mu vyhovět. Myslela

jsem si, že když se mi to podaří, bude chvíli pokoj.

Nikdy nezapomenu, jak jsme se jednou na odpolední procházce s  manželem

rozhodli vyzkoušet, že tedy vážně uděláme, cokoli bude chtít, třeba to zafunguje

a bude klid – syn vymyslel hru běhání od lampy k lampě a nazpátek. Snažili jsme se

poctivě udělat to přesně tak, jak chtěl, ale výsledkem byl stejně řev, protože nějaký

důležitý detail jsme vzhledem k jeho omezené slovní zásobě zkrátka nepochopili.

Pro moje rodiče byl první vnouče, takže i ti se snažili dělat, co mu na očích viděli.

Například se klidně před zasednutím k obědu nechali třikrát zvednout a přesunout na

Můj příběh

14 DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ

jinou židli, protože vnouček chtěl, aby dospělí seděli kolem stolu v jiném uspořádání,

než si původně sedli. Já už z toho byla v nepohodě a sbíral se ve mně tlak k výbuchu,

ale snažila jsem se to ovládnout, aby tedy byl klid. Navíc babi s dědou se vyjádřili:

„Šak ho nech, vždyť nám je to jedno, kde sedíme.“ Nezdálo se mi v  pořádku, aby

tříleté dítě určovalo, jak kdo bude sedět u oběda, ale neodvážila jsem se jít nejen

proti svému dítěti, ale ani proti svým rodičům. Zvlášť když jsem věděla, že by z toho

byla hádka. A ty já nerada. Nakonec to nevydržel manžel a plácl syna přes zadeček.

To už zase nevydržela prababička, urazila se a půl roku s manželem nemluvila.

Cítila jsem se opravdu bezmocná. Začala jsem tušit, že potřebuji svůj rejstřík rozšířit

o  nové možnosti a  reakce, a  to možná i  o  takové, které jsem dřív odsuzovala.

Potřebovala jsem přijít na to, jak jinak tyhle a podobné situace řešit, aniž bych byla

hysterická nebo propadla zuřivému vzteku a nutkání vytáhnout vařečku. Bylo zkrátka

jasné, že tak, jak to dělám dosud, to už nestačí.

Syn dokázal (a  dodnes dokáže) být hodně urputný a  trvat na svém s  velikou silou

a energií. A já jsem postupně pochopila, že mám dvě možnosti: buď mu ustupovat,

aby byl klid, nechat ho, ať je po jeho, upozadit svoje potřeby a  doufat, že na ně

někdy dojde (že se to třeba jednoho dne jako zázrakem změní), anebo hledat, co

dělat jinak. Samozřejmě tenhle můj ustupovací přístup a  snahu o  bezkonfliktnost

provázely mé pravidelné hysterické záchvaty vycházející z  mého pocitu bezmoci,

kdy jsem se nepoznávala – já a hysterická? To přece nejsem já!

Jedno odpoledne jsem se asi po stopadesáté pokusila synovi vyhovět a  opět to

nebylo ono. Byl dál nespokojený a ve mně se něco vzedmulo. Dostala jsem obrovský

záchvat vzteku, popadla porcelánový hrneček a vší silou s ním třískla do dřezu, kde

se rozpadl na kousky. Syn ze strachu vlezl pod postel, já popadla rozbitou část

hrnečku, přiblížila se k  němu a  křičela na něj, že za tohle může on. Když jsem se

pak uklidnila, postupně mi docházelo, že takhle to dál nejde a že potřebuji hledat

cestu, jak jinak. V té scéně s hrnečkem mu bylo dva a půl roku a já jsem se v tom dál

„plácala“ přibližně do jeho šesti let.

Zpětně vidím zásadní problém v  tom, že tenkrát bylo mojí klíčovou hodnotou být

hodná máma. Byla jsem hluboce přesvědčena, že když budu hodná, jednou se to

15Výchozí předpoklady

obrátí a  on zase bude hodný na mě  – že se mi má

pozitivní investice vrátí. Že přece někdy musí nastat

moment, kdy už bude mít dost a  pochopí, že když

jsem nějakou dobu dávala preferenci jeho potřebám

já a uspokojovala je na úkor těch svých, tak zase on

počká a uzná, že teď jsem na řadě já. A aspoň chvíli

po mně nebude nic chtít!

Když teď ke mně chodí rodiče na konzultace, vidím, kolik z nich to se svým dětmi

zkouší úplně stejně jako tehdy já. Zkoušejí být donekonečna hodní, ustupují, nechtějí

vyvolat s  dítětem otevřený konflikt, a  tak vyslovení jasného NE oddalují. Protože

stejně jako tenkrát já ani oni si nejsou vnitřně jisti, jak ho řešit. Co když řeknou ne

a dítě neposlechne, co budou dělat? Jak ho přimět k tomu, aby to opravdu neudělalo?

Tuhle moji vnitřní nejistotu syn vnímal. Odmítala jsem být v jeho očích za zlou a ošklivou,

odmítala jsem jít do střetu  – a  díky tomu věděl, že získá, co chce. Dlouho jsem se

držela toho, že moje představa, jaká budu matka, musí fungovat Já přece nechci na

děti křičet, já se s nimi vždycky v klidu domluvím! Budeme spolu spokojení, budeme mít

pozitivní a hezký vztah... Realita a reálné důsledky byly ovšem jiné. Syn místo postupné

přeměny ve vychované a  relativně poslušné dítě vyrůstal v  diktátora a  jednoznačný

středobod naší rodiny. Byl tím, kdo určoval dění, a  kvůli tomu postupně získával

zkreslenou představu o tom, jak svět funguje – že se točí tak, jak on chce. Dokonce

začal být agresivní vůči jiným dětem. Zároveň když začal chodit do školky, bylo jasné,

že neumí navazovat vztahy s dětmi – s dospělými to šlo, ti mu totiž většinou vyhověli

nebo se mu přizpůsobili, ale děti ne. Když se jim nelíbilo si s ním hrát, šly si po svém

a hrály si s někým jiným. První půlrok postával syn vedle paní učitelky a vůbec nevěděl,

jak se mezi ostatní děti zapojit.

V období, kdy byl syn malý, jsme dočasně přišli o většinu našich kamarádů. Začali

se nám vyhýbat a nechtěli s námi jezdit na společné akce. Syn byl totiž neskutečně

ukřičený, uvztekaný a protivný a to nikoho nebavilo.

V té době jsem již nějakou dobu studovala v rámci svého osobního rozvoje a jako

vzdělávání pro práci s klienty systém praktické životní filozofie Principy života®. Než

Byla jsem hluboce

přesvědčena, že

když budu hodná,

jednou se to obrátí

a syn zase bude

hodný na mě.

16 DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ

syn nastoupil do první třídy, jela jsem na jeden letní seminář s ním. Byla tam tenkrát

jedna maminka, která měla dvacetiletého syna. Ten nepracoval, experimentoval

s  drogami, bral jí peníze. Když mi vyprávěla o  tom, jak se k  němu chová, úplně

jsem se v tom viděla. A vyděsilo mě to. Takhle jsem skončit nechtěla. Byl to pro mě

zásadní bod obratu a motivace ke změně.

Díky zpětným vazbám na zmíněném semináři jsem pochopila, že musím přestat věřit

tomu, že když na své dítě budu hodná, vyhovím mu a nebudu říkat ne, budeme mít

hezký a vyrovnaný vztah. Realita byla, že náš vztah byl spíše jako mezi otrokářem

a  otrokyní. Skákala jsem, jak on pískal. Moji ochotu mohl nekonečně využívat

a  postupně se učil, že může cokoli a  vždy je po jeho. To je do života ta nejhorší

výbava.

Tehdy jsem se odhodlala to změnit. Začala jsem v  sobě budovat vnitřní pevnost,

abych ustála, že když řeknu ne, budu v jeho očích chvíli za zlou mámu. Nestalo se

to hned, trvalo to měsíce a roky, ale opravdu jsem postupně cítila, jak se za sebe

dokážu čím dál víc postavit, uvnitř jsem míň nejistá a jsem pevnější v tom, říkat ne.

Sice jsem pokaždé nevěděla, jak dojít k cíli, ale cítila jsem, že když vytrvám, řešení

najdu. A doposud jsem ho vždycky našla, i když hledání někdy chvíli trvá.

Když byly synovi čtyři roky, narodila se dcera a  já jen zírala, jak moc jiné to s  ní

bylo. Už jako miminko mě fascinovala, když se dokázala sama třeba i na půl hodiny

zabavit – klidně ležela na dece, koukala do stropu nebo si hrála. U syna nevídané.

Málokdy se vztekala, a jakmile jsem trochu zvýšila hlas, rozbrečela se a respektovala

nastavenou hranici. Zkrátka úplně jiné dítě. Ale samozřejmě nebyla pořád jen hodná

a miloučká a i díky ní jsem postupně objevovala další nástroje, které jsem od syna

neznala – zejména dětskou manipulaci a hru na city. Ale mnoho věcí s ní bylo a je

celkově o hodně jednodušší.

Pokud bych měla jenom ji, určitě bych si myslela, jaká jsem matka „borec“ a jak mi to

skvěle jde, a nechápala bych, z čeho jsou jiné matky tak zoufalé. Vždyť je to s dětmi

docela jednoduché, ne? Díky své zkušenosti se synem mám velké pochopení pro

všechny rodiče, kteří jsou zoufalí a nevědí kudy kam. A díky své zkušenosti s dcerou

mimo jiné vidím, jak moc je každé dítě jiné a jak je potřeba vždycky, když s rodiči

hledáme cestu, jak to udělat s jejich dítětem, vzít tohle v úvahu.

18 DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ

Role našeho podvědomí – náš

vnitřní software

Hned na úvod chci zmínit důležitou věc, s  níž je podle mého potřeba ve

výchově počítat a  kterou většina výchovných přístupů opomíjí, a  to je vliv našich

vnitřních, neuvědomovaných postojů, mechanismů, vzorců, zkrátka toho, co v sobě

máme uloženo, a  to nejen ve vědomí, ale zejména ve  svém podvědomí. Možná

vás napadá, že podvědomí je záležitost nějakého sebezpytování vleže na gauči

u psychoanalytika, ale není tomu tak. Naše podvědomí nás ovlivňuje během všeho,

co denně děláme – když komunikujeme s ostatními, koukáme na televizi, hrajeme si

s dětmi, zkrátka pořád. Je naší běžnou součástí. Představte si ledovec – jeho větší

část se skrývá pod vodou – a s námi je to podobné. Z obrovské části nás ovlivňují

postoje, vzorce a mechanismy, které jsou ne vědomé, uložené v našem podvědomí.

Něco jako náš vnitřní software, kterým se řídíme, a  byť je neuvědomovaný, velmi

zásadně ovlivňuje naše kroky.

Proto považuji za důležité se o podvědomí zmínit a tak trochu vás přesvědčit, že je

potřeba se jím zabývat stejně důkladně jako studiem toho, co lze směrem k dětem

vyzkoušet navenek. Z  mé zkušenosti nás neuvědomované mechanismy a  postoje

naprosto zásadně ovlivňují a  bez jejich změny naše vnější kroky stejně nebudou

účinné. A také vám chci ukázat, že podvědomí není žádná ezoterika, ale naprosto

normální věc. Máme k němu přístup a vzorce v něm uložené můžeme změnit, a tak

se dokázat chovat jinak než dosud.

Myšlenka, že naší součástí nejsou jen věci uvědomované, ale i ty neuvědomované,

není nijak nová. Přišel s ní už kdysi Sigmund Freud a další psychologové. Běžně s ní

pracují různé terapeutické směry, které předpokládají, že ke změně chování člověka

je potřeba, aby si uvědomil a zpracoval zážitky ze svého dětství, z minulosti. Zkrátka

myšlenka, že uvnitř nás je leccos, čeho si nejsme vědomi, ale co zásadně ovlivňuje

naše kroky, není nic zvláštního a vcelku běžně se s ní počítá. Není tedy důvod, aby

19Výchozí předpoklady

to neplatilo i pro vztahy s dětmi a přístup k nim. A jestli se ptáte, jak se tedy k tomu

softwaru, k  těm přesvědčením dostat a  co s  tím, když se takovými věcmi běžně

nezabýváte, ukážu vám to na příkladech. Praxe s  klienty mě přesvědčuje, že není

problém se v sobě postupně zorientovat, pokud se na to zaměříme – všechno, co je

v nás, se totiž promítá do našeho jednání a to můžeme analyzovat vcelku bez potíží.

A když už jsou pak naše přesvědčení na světle, můžeme je změnit.

Proč vlastně v nás ty ne vědomé mechanismy a vzorce jsou? Zkrátka i proto, že se

nám do vědomí všechny nevejdou, protože to má omezenou kapacitu. Jsme něco

jako počítač – tam taky nevidíme na monitoru všechno, co se uvnitř odehrává, taky

by se to tam nevešlo. Navíc tyto mechanismy získáváme v době, kdy ještě nemáme

rozvinuto abstraktní myšlení, a  tak je nemůžeme vyhodnocovat. Je ale možné je

vyhodnotit a přebrat později.

Změnu našich vnitřních postojů, přesvědčení a mechanismů, které se týkají našich

dětí a  přístupu k  nim, považuji za důležitou součást řešení situací, kdy si s  dětmi

nevíme rady. Jaká přesvědčení v sobě rodiče obvykle mívají a co s tím, tomu všemu

se budeme věnovat.

Naše podvědomí:

Nejsme jenom to, co o sobě víme

Pracuji jako psycholožka a mými klienty jsou mimo jiné rodiče a děti. Řešíme

různé zádrhele – proč dítě lže, ve škole bere jiným dětem věci, proč se pokakává,

nebo naopak má zácpu, proč je šikanováno, proč je drzé ve škole atd. Můj přístup

není takový, že je třeba vzít dítě a „opravit“ ho. Vždycky pracuji s oběma stranami –

s rodiči i s dětmi. Problémy dětí jsou vždycky provázány s rodiči a jejich přístupem

k nim. A čím je dítě menší, tím více pracuji s rodiči. DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ Pokud chcete dosáhnout opravdu trvalé změny, musíte investovat do hledání toho, jak vypadá daná situace ve vašem případě a jaké podvědomé vzorce máte vy sami. Náš přístup k dětem totiž naprosto zásadně ovlivňuje jejich fungování. A nejen to, co děláme vědomě, ale právě naše podvědomé, a tudíž ne vědomé mechanismy, přesvědčení, postoje. Neseme si je ze své minulosti, ze své rodiny, ze svojí výchovy, jsme ovlivněni okolím a  společností, která je zdrojem toho, jak bychom to měli dělat správně, jak to dělají ti druzí, jak se to obvykle dělá. Tyto podvědomé části se vzájemně různě propojují a  promítají do našich kroků. A  často jsou silnější než naše vědomé volby a racionální chtění. Mnohdy pak býváme sami překvapeni svým jednáním. Také jste si někdy říkali, že nechcete být jako váš otec, a pak překvapeně koukali, že jste se zachovali jako on? Mnohokrát jste se zařekli, že tentokrát na dítě křičet nebudete, a zase jste si nemohli pomoct a křičeli jste? Zkrátka si v některých situacích neumíte pomoct a  vždy skončíte se stejným výsledkem? To je přesně ono  – naše podvědomí nás zásadně ovlivňuje, ať už to chceme, nebo ne.

Na první pohled to může vypadat, že podvědomí

je nutné zlo a  cítíme se vůči němu bezmocně  – co

s tím, když nejde ovlivnit? Ale když je něco v našem

podvědomí, vůbec to neznamená, že to ovlivnit

nejde. Protože se naše podvědomé vzorce promítají

do našich kroků a  konkrétních řešení situací, máme

k  nim přístup a  s  trochou úsilí není problém je

postupně vytáhnout na světlo, uvidět souvislosti

a porozumět tomu, co děláme a proč. Kromě chování,

které můžeme analyzovat, máme k dispozici neméně

důležitou součást nutnou k  porozumění sobě samým  – naše pocity a  emoce, to, co se nás dotýká. Vždy když se mými klienty hledáme řešení nějakého problému, ptám se jich, jak se u  toho cítí, co prožívají, jaké pocity mají s danou situací spojeny. Pocity jsou totiž velmi důležitým vodítkem k našemu podvědomí – díky nim zjišťujeme, které věci jsou pro nás důležité, které nás mrzí, čeho je nám líto, co nás rozesmutňuje, z čeho máme radost a co nás baví. A když si klienti tyto pocity připustí, často zjišťují, že je to úplně jinak, než si dosud mysleli.

21Výchozí předpoklady

Takže pokud chcete lépe fungovat se svými dětmi a  hledáte cestu, jak s  nimi mít

spokojené vztahy, dle mého názoru nestačí osvojit si různé techniky, nápady, tipy,

co vyzkoušet – nutnou součástí toho, aby došlo ke změně, musí být i váš vlastní

vnitřní proces, při kterém odhalíte svoje postoje a přesvědčení. Za mě je potřeba

obojí – dělat změny venku i uvnitř, pak je obrázek o situaci kompletní a změny jsou

opravdu trvalé.

Jak taková vnitřní změna a  hledání ve svém podvědomí může fungovat, vám

ukážu na konkrétních příkladech a  situacích ze života. Nejde je ale vzít jako přes

kopírák a aplikovat na sebe. Pokud chcete dosáhnout opravdu trvalé změny, musíte

investovat do hledání toho, jak vypadá daná situace ve vašem případě a  jaké

podvědomé vzorce máte vy sami. Určitě ale tyto příklady mohou posloužit jako

inspirace a motivace k tomu, nebát se své vnitřní změny a brát ji jako běžnou součást

procesu zlepšování vztahu se svými dětmi.

Rodičovský rejstřík

Výbava rodiče do začátku:

Náš výchozí bod pro výchovu dětí

Stejně jako se dítě rodí s nějakou výbavou, osobností, povahou a předpoklady,

kým se může stát, i rodič má do začátku rodičovství výbavu – zčásti vědomou a zčásti

podvědomou představu o tom, jak bude ke svému dítěti přistupovat, představu,

jakým chce být rodičem. Než se dítě narodí, sledujeme obvykle své známé, kteří

už děti mají, a v duchu vyhodnocujeme, co my dělat nebudeme, co naopak ano, co

svým dětem dovolíme a  co ne. Pak se nám narodí dítě a  my postupně zjišťujeme,

jaké je, jak se projevuje, a začneme na ně reagovat podle svých představ, používat DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ přístup, který máme pro sebe vnitřně „schválený“. Sbíráme rodičovské zkušenosti, sžíváme se se svým dítětem a postupně nastávají dva základní scénáře. 1. Projevy dítěte zvládáme usměrňovat v rámci představy, jaký

chceme být rodič.

Například nechceme na dítě křičet ani ho fyzicky trestat. Máme dítě, které je

citlivé na nastavování hranic, stačí lehce zvýšit hlas a ono poslechne. Nemusíme

tak sahat k  žádným extrémním projevům, daří se nám s  dítětem na lecčem

domlouvat, spornější situace vyřeší mírně ostřejší tón. Pokud se potká takováto

kombinace rodič–dítě, obvykle si vystačíme s  reakcemi, které jsou v  souladu

s naší představou rodiče, a pohybujeme se v rámci toho, co máme „dovoleno“.

Takoví rodiče často nechápou, co na té výchově všichni mají, vždyť je to tak

snadné. Ostatní jim v koutku duše závidí a třeba ani nevěří, že je něco takového

vůbec možné. Pravděpodobně ani nevyhledávají knihy o  výchově, protože si

s dětmi spokojeně fungují – a budiž jim to přáno. 2. Reagujeme na dítě nástroji, které máme k dispozici, ale nepřináší

to žádoucí efekt.

Dítě se projevuje, my se ho snažíme usměrňovat a reagovat na ně v rámci své

představy, jak to chceme dělat, ale ono to nefunguje – například lehce zvýšíme

hlas, ale dítě nic, dál běhá a neudělá, co řekneme, tváří se, že neslyší, dělá scény

v obchodě, při snaze se s ním domluvit a vysvětlit mu, co bychom potřebovali, to

pouští jedním uchem tam a druhým ven. Případně je hyperaktivní, akční. Snažíme

se, ale bez úspěchu. Začínáme se cítit zoufalí a bezmocní a závistivě pokukujeme

po kamarádkách, které to zvládají tak snadno! Co následuje dál, záleží na povaze

a přístupu rodiče. Někteří rezignují, pustí výchovu z rukou a doufají, že se situace

sama zlepší, že z  toho dítě vyroste. Na pískovištích se leckdy ke svému dítěti

nehlásí, nechají ostatní maminky, aby řešily spory, kterých se jejich dítě účastní.

Nebo naopak startují do útoku, že přece jejich dítě je vzorné. Případně když je dítě

starší a oni si nevědí rady s jeho odmlouváním, nedodržováním dohod, kašláním

na školu atd., tak ho omlouvají, rezignují, nechají ho dělat, co chce. Jiní rodiče to

nevzdávají, čtou knihy, okukují u ostatních, vyhledávají kurzy o výchově, zkrátka Výchozí předpoklady

hledají, kde je problém, co je důvodem jejich bezmoci a proč se jim nedaří dítě

ovlivňovat žádoucím směrem. Věřím, že tito hledající rodiče zde najdou inspiraci.

Proč to někomu funguje a jinému ne?

Výchozím bodem je vždycky unikátní kombinace konkrétního dítěte

s  konkrétním rodičem. Projevy a  osobnost dítěte na straně jedné a  osobnost a nástroje výchovy, které má rodič k dispozici, na straně druhé. Můžeme to přirovnat třeba k  sadě různobarevných pastelek  – každý rodič má k  dispozici jinak velkou a jinak barevnou sadu svých projevů a stejně tak každé dítě má jiné „pastelky“, jinou sadu projevů. Někdy se stane, že každý kreslí trochu jinou škálou barev, které spolu úplně neladí a nejsou vzájemně kompatibilní. Někdy zkrátka tomu, co dělá naše dítě, nerozumíme, nechápeme, co „kreslí svými pastelkami za obrázek“, a nevíme, jak na to reagovat. My totiž máme k dispozici jiné pastelky, které se k těmto nehodí, což pak nepřináší symbolické „společné kreslení“, kde by vznikal harmonický obrázek. Když totiž nejsou pastelky v souladu, tak to skřípe. Třeba dítě „kreslí“ žlutou pastelkou, ale my žlutou nemáme, a tak se snažíme zapojit třeba s pomocí modré. Jenže ta se na slunce nehodí, a tak je z toho brekot, vztekání, křik, hádka. A my nerozumíme, v čem je problém, vždyť přece modrá je dobrá, ne? Je to samozřejmě jen příměr, ale na pastelkách si můžeme jednoduše představit, že jako rodiče máme svůj rejstřík, nějaké možnosti, které máme „povolené“, tedy určitou škálu způsobů, jak reagujeme. Máme představu, jak moc chceme zvyšovat hlas, jak moc chceme věci řešit vysvětlováním, jak moc chceme být přísní, jak moc chceme být se svým dítětem rovnocennými parťáky atd. Pokud na to naše děti reagují pozitivně a mění své chování žádoucím směrem, nedostáváme se do potíží.

24 DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ

Častěji však svoje možnosti vyčerpáme, aniž se podaří dítě usměrnit – neobléká se,

neusíná samo, stále ztrácí a zapomíná školní pomůcky, neplní domácí povinnosti...

V takové chvíli začneme být nejistí, po pár pokusech se cítíme bezmocní, zatlačeni

do kouta. Někdy nás začne ovládat strach, panika, nevíme si rady, a  pak nastane

něco jako zkrat a sáhneme po řešení, které si posléze vyčítáme. Třeba křičíme, jsme

hysteričtí, dítě zbijeme  – naplno se projeví naše frustrace z  bezmoci. Tím se ale

zároveň vyventiluje a chvíli je klid. Jak příště reagovat jinak, však stále nevíme.

Jak z toho ven? Rozšířit počet pastelek! Když zůstaneme omezeni představou toho,

jací jako rodiče sami sobě dovolujeme být, zůstaneme v pasti. Pokud se odvážíme

se změnit a rozšířit si představu o sobě, zvětšit svůj pomyslný rejstřík barev, otevírají

se nám možnosti, jak uspokojivě řešit i situace, které jsme dosud vyřešit nedokázali.

Kde se bere základ našeho rejstříku

a jak ho rozšířit

Výchovný přístup k dítěti vychází z naší povahy, rysů osobnosti, zkušeností

z minulosti. Někdo je klidný a trpělivý, jiný se rychle rozčílí a hned zchladne, někdo

dává velkou váhu tomu, rozumně se domluvit, a nemá rád hádky, jiný říká lidem věci

otevřeně a nebojí se nesouhlasu a další by si raději nechal koleno vrtat, než by řekl

kolegovi v  práci, že ho ruší jeho nahlas hrající rádio. Všichni máme svůj základní

rejstřík, jak se chováme k ostatním. Z toho vychází i naše chování k dětem. Třeba

rodič, který se nerad hádá a preferuje rozumné domluvy s kolegy v práci, se bude

velmi pravděpodobně o totéž snažit se svým dítětem. Naše projevy vycházejí z našich

vnitřních hodnot, představy o světě, o fungování ve vztazích, z toho, čemu věříme, že

je a není dobré. Máme v sobě něco jako mapu, podle které se ve světě a ve vztazích

orientujeme – v nás nahraný software, na jehož základě vyhodnocujeme podněty

zvenku a pak jednáme.

25Výchozí předpoklady

Jak tedy rejstřík rozšířit? Může to být zábavná záležitost (třeba když začneme

víc využívat vtip a  kreativitu), ale někdy to příjemné není. Může nám totiž chybět

například větší přísnost, neoblomnost, schopnost působit neústupně a  odhodlaně

a  někdy třeba i  vzbudit dojem, že jestli si s  námi bude dítě ještě chvíli zahrávat,

roztrháme ho na tisíc malých kousků. Většina lidí nemá moc ráda, když se symbolicky

promění třeba ve lvici, ze které jde respekt. Někdy se nám totiž „pastelka“, kterou

potřebujeme přidat, nelíbí a daný projev nemáme rádi.

Jenomže občas nás naše dítě „donutí“ přidat pastelky,

o kterých jsme si vždycky mysleli, že je nikdy používat

nebudeme, že takoví nikdy nebudeme muset být.

Samozřejmě nás do toho nikdo nenutí, ale někdy

v konkrétní situaci nic jiného nefunguje. Nelekejte se,

že musíte přidat samé nepěkné pastelky a budete na

děti víc křičet. Vůbec ne. Široký rejstřík je totiž nejlepší prevence toho, abychom

na své děti nemuseli hystericky ječet, bít je hlava nehlava a  vůbec být takoví, že

se pak za to stydíme. Přidáme-li pastelky, které nepovažujeme za „hezké“, vůbec

není cílem používat je co nejvíc, ale v  podstatě jde o  to, používat je co nejméně.

Toho ale paradoxně nedosáhneme tím, že je škrtneme, ale naopak odhodláním je

využít, pokud to bude nutné. Protože naše odhodlání udělat všechno, co bude třeba,

abychom situaci co nejlépe vyřešili, dítě vycítí a pak nemá nutkání nás testovat.

Někdy se nám

„pastelka“, kterou

potřebujeme přidat,

nelíbí a daný projev

nemáme rádi.

DÍTĚ

JAK TO VYPADÁ

S DĚTSKÝM

REJSTŘÍKEM

27Výchozí předpoklady

Výbava dítěte

O  rejstříku dospělého už víme, jak to ale vypadá na straně dítěte? Dítě je

malé, roztomilé, takový andílek, obzvlášť když spinká, že? Kvůli dětské roztomilosti

nás většinou vůbec nenapadne počítat s tím, jak skvěle se děti orientují ve vztazích

kolem sebe. Jak jsou schopny vyhodnotit, co zabere a  co na koho funguje. Že to

tak být nemůže, protože ani my dospělí se v  tom kolikrát vůbec neorientujeme?

Nenechte se zmást: dítě od prvního okamžiku, kdy se narodí, pilně studuje, jak

vztahy, lidé a situace kolem něj fungují. Je to klíčové pro jeho přežití, takže na to, aby

se zorientovalo, upíná spoustu pozornosti a energie. Navíc ještě není jako dospělí

limitováno představou, co je správné, co by se mělo a nemělo, co na to řeknou ti

druzí, aby to nebylo trapné, a podobně. Jde do všeho naplno a neváhá využít všech

možností. Toto vyhodnocování se neděje vědomě na základě myšlenkové analýzy

a kalkulu, ale zcela přirozeně na podvědomé úrovni. Třeba jste si mohli všimnout, že

je nejisté s cizími lidmi, které nikdy nevidělo, ale s těmi, které zná, je jistota sama –

u nich totiž ví, jak kdo funguje.

Dítě velmi dobře zná vaše slabá i  silná místa  – ví,

kam zatlačit, abyste podlehli a vyhověli. Aby nedošlo

k mýlce – dítě není žádné monstrum, které proti vám

neustále vede válku. Vůbec ne, jen hraje na rozdíl od

dospělých v životě naplno, neostýchá se a stará se,

aby dosáhlo svého. A  to je důležité nepodceňovat.

Vnímáme-li dítě jako méně schopné, než je, nikdy se

nám nepodaří reagovat adekvátně, rozšířit si svůj rejstřík barev a dosáhnout s ním

vzájemné rovnováhy ve vztahu. Takže žádný roztomilý andílek, který neví, která bije,

ale plně soustředěný hráč, jenž nám žádné slabé místo neodpustí. Co je na tom

skvělé? Že i my rodiče si díky dětem můžeme „zahrát naplno“ a objevit své skryté

a netušené schopnosti, reakce a vůbec další stránky své osobnosti.

Pojďme se tedy podívat, jaké jsou obvyklé dětské strategie.

Roztomilé malé

osůbky, které se

orientují ve vztazích

a v okolí hůře než

my – tak tohle

přesně děti nejsou. DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ

Typy dětských reakcí

Nečekejte žádnou ucelenou typologii. Nabízím zde výsledek svého

pozorování dětí a  podle mne je užitečné mít přehled o  tom, s  jakými variantami dětského projevu se můžeme setkat. Dítě obvykle zkouší všechny projevy, většinou ale používá jednu hlavní strategii. Některé se spíš vzteká, jiné je lítostivá chudinka, další se uráží, jiné sladce manipuluje atd. Vždycky volí způsob, který na jeho rodiče nejlépe funguje. Pokud například rodič nemá moc pochopení pro chudinky, jeho dítě tento způsob spíše nepoužívá. Neinvestuje do toho, co pro něj nemá přínos. Protože od narození pečlivě studuje, jak jeho rodiče fungují, a má přesnou představu o tom, co na jeho rodiče zabírá. Typické projevy v situacích, kdy se dítěti něco nelíbí nebo není podle jeho představ: 1. Vztekání a vzdor, křik, válení se po zemi a zmítání

Jsou děti, pro které jsou první volbou klasický vzdor a vztek. Na první pohled by

se mohlo zdát, že tento projev je pro rodiče nejnáročnější (často se za ně stydíme

třeba v  obchodě, obtěžují hlukem atd.). Ovšem výhodou třeba oproti chudince

nebo manipulaci je to, že jejich jednání je průhlednější. Když brečí a  křičí, je

přímočaře jasné, že se jim něco nelíbí. Používají sice sílu, ale ta síla je zřejmá

a není nikde schovaná. Častokrát nás obzvlášť kluci udivují, s jak velkou silou se

umějí do svého projevu opřít, kolik se v  tom malém dítěti najde síly a  energie.

Někdy je typické ječení – hlavně u holčiček, které nasadí takový „ječák“, že byste

si nejraději zacpali uši a utekli pryč. 2. Ublíženectví, lítostivost, chudinkovství

Když dítě používá tento nástroj, jak se domoci svého, hraje na strunu našeho

soucitu a  sociálního cítění. Staví se do pozice toho, komu je ubližováno a  kdo

trpí  – trpí v  pokoji samo a  nutně potřebuje držet za ruku, jinak ho snědí noční

obludy, trpí s  ostatními dětmi ve školce, trpí s  babičkou, je strašně nešťastné,

že ho teď zrovna necháte s  tatínkem a  odejdete, že nemůže usnout, že nemá Výchozí předpoklady tu hračku, do které se tak zamilovalo, že je moc slabé a je to na ně příliš těžké, nezvládne to (navléct si kalhoty) atd. Zkrátka po nás chce, abychom se nad ním slitovali a nečinili ho nešťastným. Když se slitujeme a například zůstaneme doma, divíme se, že si nás za celou dobu ani nevšimne, hračku, kterou mu tedy koupíme, nechá ležet v autě a celý den si na ni ani nevzpomene. Nebo vydržíme a pak jsme překvapeni, že se úplně v pohodě vykoupalo s tatínkem a ještě si to užilo. Neštěstí nebylo opravdové, ale jen předstírané a mnohokrát zvětšené.

3. Manipulace

Když při konzultacích s rodiči přijde řeč na to, že jejich dítě využívá manipulaci, často jsou překvapeni. Jejich roztomilé dítko manipuluje? Ve své představě vnímají manipulaci jako něco hrozného, co se přece nedělá. Ano, pokud manipuluje dospělý, rozhodně to není v pořádku, protože dospělý má plnou zodpovědnost za svůj život a může se k tomu, co potřebuje, dostat i jinak než manipulací. Ale u dítěte je to jiné: nemá zatím plnou zodpovědnost za svůj život a nemá stejné možnosti jako dospělý (například možnost nechat se někde zaměstnat a vydělat si peníze na věc, která se mu líbí). A tak jsou děti závislé na rodičích a na tom, zda se jim podaří je přimět k tomu, aby udělali, co ony samy potřebují. Proto děti sahají po manipulaci často, je to pro ně vcelku regulérní nástroj, jak dosáhnout svého. A je na rodiči, jestli manipulaci odhalí, nebo ne. Děti hrají naplno, takže je jen na nás, jak si s tím dokážeme poradit. Typickými příklady manipulace jsou:

„jsi ošklivá máma, ošklivý táta“;

„ve školce (u babičky) je to lepší než doma“;

„s tatínkem je to lepší než s tebou, mami, ten je na mě hodnější“; tedy jakékoli vzbuzování pocitů viny, vyvolávání dojmu, že jste mu způsobili hrozné příkoří nebo omezení.

4. Urážení se, stáhnutí se

Některé děti se nejčastěji „nafouknou“ a  urazí. Chtějí nás „potrestat“ tím, že jdou pryč a my budeme trpět bez nich. Čekají, až za nimi přijdeme a budeme je přemlouvat, chlácholit, přesvědčovat. Dítě se stáhne například do rohu, chodby DÍTĚ, KTERÉ SE V ŽIVOTĚ NEZTRATÍ či svého pokoje, odkud pak dává najevo, jak trpí – tím, že mu nechceme vyhovět. Je to svým způsobem varianta, která kombinuje chudinkovství a  manipulaci. Pokud má rodič převážně „vztekací“ dítě, možná ho napadá, co by za to dal, kdyby to jeho bylo trucovité, protože jeho nesouhlas není tak hlasitý. Ono je to ale stejně nepříjemné  – typicky rodič takové dítě přemlouvá, vtahuje ho mezi ostatní: „Přece nestrávíš celou návštěvu v koutě – neužiješ si zábavu s ostatními dětmi, je tady studená podlaha a je to tam nepohodlné, nebuď tu sám...“ Všechna tato přemlouvání jsou voda na mlýn dítěte, které se pak třeba přesvědčit nechá, ale za podmínky, že uděláte, co po vás chtělo.

5. Agresivita

Fyzická agrese bývá zastoupena i u předchozích typů dětského projevu. V základu jde o to, že se dítě pokusí domoci svého prostřednictvím síly – někoho odstrčí,

bouchne, věc mu sebere atd. To, že dítě používá

fyzickou sílu a  učí se s  ní zacházet, je přirozené

a  i  tady potřebuje prozkoumat, jak funguje.

Potřebuje zjistit, že to bolí, když někoho bouchne,

že ho pak ten druhý bouchne nazpátek nebo se

rozbrečí, potřebuje zažít, jaké to je, když propadne

záchvatu zuřivosti. I s fyzickou silou se potřebujeme

naučit zacházet a není problém, že ji děti zkoušejí používat. Problém nastává, když ji používají příliš nebo jako náhražku jiných řešení. Toto vzniká zejména ve chvíli, kdy rodiče vychovávají dítě jako středobod světa. To pak v sobě nevědomě cítí „právo“ ubližovat – vždyť je nejdůležitější na světě, tak může cokoli! Často si pak troufne i na udeření dospělého.

To, že dítě používá

fyzickou sílu a učí

se s ní zacházet,

je přirozené.

Potřebuje

prozkoumat, jak

funguje.


31Výchozí předpoklady

6. Argumentace, přesvědčování

Některé děti jsou velmi zdatnými argumentátory, snesou vám tisíce důvodů,

proč něco nutně potřebují, vše logicky zdůvodní a  jsou tak přesvědčivé, že na

to nemáte co říct. Vaše argumenty dávno došly a  už vůbec vás nenapadá, jak

zdůvodnit, že něco nejde. Tato strategie je vlastní hodně inteligentním dětem

s  dobrým vyjadřováním. Obzvlášť někteří kluci jsou dokonale argumentačně

zdatní, až nabudete dojmu, že nemáte šanci. Jedna maminka mi líčila, že její

syn neváhá vytvořit powerpointovou prezentaci, kde odůvodňuje, proč něco

nutně potřebuje. K jejímu zhlédnutí svolá celou rodinu a na závěr rozdá hlasovací

kartičky.


VZTAH RODIČ‑DÍTĚ

CO JE DŮLEŽITÉ

K POCHOPENÍ

SOUVISLOSTÍ



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist