načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dítě hvězd – Katrine Engberg

Dítě hvězd

Elektronická kniha: Dítě hvězd
Autor: Katrine Engberg

– Mladá žena je nalezena brutálně zavražděná ve svém bytě s tajemným vzorem vyřezaným do obličeje. Policejní komisaři kodaňské policie Jeppe Korner a Anette Wernerová vraždu vyšetřují a postupně rozkrývají síť vztahů a odhalují dávná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 400
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0982-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mladá žena je nalezena brutálně zavražděná ve svém bytě s tajemným vzorem vyřezaným do obličeje. Policejní komisaři kodaňské policie Jeppe Korner a Anette Wernerová vraždu vyšetřují a postupně rozkrývají síť vztahů a odhalují dávná tajemství. Brzy naleznou překvapivý důvod k pomstě, stejně jako podivná spojení mezi jednotlivými aktéry příběhu. Pravda je ale ještě složitější – celou dobu totiž skutečný vrah v utajení tahá za nitky…

Zařazeno v kategoriích
Katrine Engberg - další tituly autora:
Dítě hvězd Dítě hvězd
Krvavý úplněk Krvavý úplněk
 (e-book)
Krvavý úplněk Krvavý úplněk
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dítě hvězd

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Katrine Engberg

Dítě hvězd – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


motto


Pra ha 2017


Přeložila Magdalena Jírková

This translation has been published with the financial support

of The Danish Arts Foundation.

Copyright © Katrine Engberg 2016

Published by agreement with Salomonsson Agency.

Translation © Magdalena Jírková, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-267-0941-1

ISBN e-knihy 978-80-267-0982-4 (1. zveřejnění, 2017)


Timmovi. Odteď už navždy.


STŘEDA 8. SRPNA



9

KAPITOLA 1

V

  ranním světle vířil prach z  těžkých závěsů. Gregers se posa

dil do křesla a pozoroval, jak částice prachu tančí obývacím

pokojem. Poslední dobou mu trvalo zatraceně dlouho, než se pro­ budil, takže už se téměř vůbec nevyplácelo vstávat. Položil ruce na vyleštěné loketní opěrky, zaklonil hlavu, nechal padnout čelist a za­ vřel oči před mihotavým světlem, dokud neuslyšel z kuchyně prskat kávovar.

Po krátkém odpočítávání se zvedl z křesla, našel pantofle a drob­ nými kroky se šoural směrem do kuchyně, jejíž podlaha byla pokryta linoleem. Vždy stejná trasa; podél mahagonového příborníku, kolem zeleného křesla až k tomu zatracenému držadlu na stěně, které tam loni připevnil pečovatel ze sociálního úřadu. „Zvládnu to i bez něj, děkuji,“ namítal, ale nebylo to nic platné.

Z násypky vyndal použitý kávový filtr a vyhodil ho do odpadkové­ ho koše pod dřezem. Zase byl plný. Gregers uvolnil pytel z plastového držáku a vydal se ke kuchyňským dveřím. Cestou se opíral o stůl. Alespoň ještě pořád dokáže vynést své vlastní odpadky. Zadíval se na sbírku lahví na podestě u sousedky naproti. Zpropadená alkoholička. Díkybohu už to bylo hezky dlouho, co naposledy pořádala jeden ze svých bujarých večírků, které se vždy protáhly až do druhého dne. Co je to sakra za lidi, kteří propijí celou noc? A ve všední den!

Schody mu ubíhaly pod nohama. Pevně se držel zábradlí. Bylo by samozřejmě rozumnější přestěhovat se do něčeho modernějšího, do chráněného bydlení pro seniory, ale Gregers bydlel celý svůj život v kodaňské části K a raději riskoval na křivolakých schodech, než aby shnil v  domově důchodců ve čtvrti Nordvest. Dole v  prvním patře pytel odložil a opřel se o dveřní zárubeň spodního bytu. Dvě mladé studentky, které se dělily o  první patro, byly pro Gregerse zdrojem neustálého podráždění, ale zároveň i  tajné, potlačované touhy. Jejich běhání po schodech, jejich voňavé vlasy a bezstarostný smích v něm vyvolávaly vzpomínky na letní noci u kanálu a zamilo­ vané polibky. Na všechno, co kdysi bývalo, a všechno, co se nestalo, protože člověk vyčkával do druhého dne a příliš pozdě zjistil, že mu život protéká mezi prsty.

Když si trochu odpočinul, vzhlédl a viděl, že dveře k dívkám jsou pootevřené. Ze škvíry proudilo ostré světlo. Dívky byly mladé a leh­ kovážné, ale snad ne natolik hloupé, aby spaly s otevřenými zadními dveřmi! Bylo půl sedmé ráno, mohly se pochopitelně právě vrátit z města, ale přece jen... Proč svítily?

„Haló...? Je tam někdo?“

Špičkou pantofle opatrně strčil do dveří, které se bez problémů otevřely. Gregers mimoděk mírně ustoupil. Nerad by byl obviněn, že je starý šmírující prasák. Možná by měl raději dveře zavřít a odnést odpadky, než káva nahoře na plotýnce zhořkne.

Gregers se pevně chytil zárubně a naklonil se ke dveřím, aby do­ sáhl na kliku, ale podcenil vzdálenost. V hrůzném momentu trva­ jícím věčnost, jako doba od chvíle, kdy člověka nakopne kůň, do okamžiku, než dopadne na zem, si uvědomil, že není dost silný na to, aby udržel váhu vlastního těla. Na hladké dřevěné podlaze mu podklouzly pantofle a ztratil balanc. Gregers bojoval všemi silami, které už neměl, ale bezmocně vpadl dívkám do bytu a tvrdě dopadl na podlahu. Při dopadu se neozvala rána, ale tlumený žalostný zvuk ochablého stařeckého těla v sametovém županu.

Gregers se pokoušel zhluboka nadechnout. Měl zlomenou kyčel? Co tomu řeknou lidé? Poprvé za mnoho let mu bylo do breku. Pevně zavřel oči a čekal, až ho někdo najde.

Na zadním schodišti, kudy se vcházelo z  kuchyně, se rozhosti­ lo ticho. Poslouchal, jestli uslyší křik a spěchající kroky, ale nic se nedělo. Když uběhlo pár minut, otevřel oči a snažil se zorientovat. Ze stropu visela holá žárovka o síle šedesáti wattů a oslňovala ho, ale rozpoznal bílé stěny dekorované abstraktními vzory, polici s hrnci a kořením a hromadu bot a kozaček u zdi. Na některých z nich zřej­ mě ležel. Opatrně zakroutil hlavou ze strany na stranu, aby zjistil, jestli má něco zlomeného. Ne, v oblasti hlavy bylo všechno v pořád­ ku. Alespoň že tak.

Sevřel ruce do pěstí. Ano, také reagovaly. Zatracené boty! Pokou­ šel se je zpoza sebe vytáhnout, aby získal kontakt s podlahou, ale prostě se nechtěly hnout. Zadíval se podél těla a zaměřil pohled na neposlušnou obuv. Neklidný pocit v žaludku náhle narostl do obrov­ ského dusivého knedlíku, který zachvátil celé tělo. Z  boty napůl skryté pod jeho starým rozbolavělým tělem trčela nahá noha zakon­ čená zkrouceným tělem. Připomínala nohu aranžérské figuríny, ale Gregers nahmatal jemnou kůži a hned věděl, o co jde. Zvedl ruku a uviděl krev; na kůži, na podlaze, na stěnách. Všude byla krev.

Srdce mu poletovalo jako andulka, která se snaží uniknout ze své klece. Byl ochromený a jeho nemohoucí tělo zachvátila panika. Teď umřu, pomyslel si. Chtěl vykřiknout, ale hlas, jímž by mohl zavolat o pomoc, už ztratil před mnoha roky. Pak se objevily slzy.

*

Esther se natáhla po budíku a  snažila se zastavit burácení, které hrozilo, že jí rozdrtí hlavu. Přechod ze snu do reality byl náročný a zmatený. Nechápala, že jde o zvonek u dveří, dokud se nerozezněl potřetí. Naléhavě. Její dva mopsíci, Epistéme a Dóxa, hystericky ště­ kali, odhodlaní bránit své teritorium. Usnula na posteli na přehozu a  na obličeji měla tak hluboké otlačeniny od polštáře, že je doká­ zala nahmatat i prsty. Hergot. Když před necelým rokem odešla do důchodu, dovolila, aby její vnitřní sova převzala vládu nad tělem, a málokdy vstávala před desátou. Matčiny starožitné mosazné hodi­ ny s párečkem pasáčků ukazovaly půl deváté a pět minut. Neznala nikoho, koho by napadlo přijít v  takovou hodinu. Jestli to byl ten prokletý pošťák, hodí po něm něco těžkého. Například pasáčky.

Omotala si kolem těla fialový hedvábný postelový přehoz a klopý­ tala k hlavním dveřím. V hlavě jí bušilo. Vypila včera celou krabici červeného vína? Rozhodně ho měla víc než dvě skleničky, které sama sobě povolila, když psala. Tělo ji bolelo a vyžadovalo ranní rutinu: protažení, cvičení dechu a ovesnou kaši s rozinkami. Možná by si dnes dala i jednu šumivou tabletu Treo. Esther potřásla hlavou, aby jí začal fungovat mozek, a podívala se dveřním kukátkem.

Na podestě stáli muž a žena, které Esther nepoznávala. Ale nemě­ la nasazené brýle, a navíc si obtížně pamatovala stovky žáků, jež za ta léta prošly jejími učebnami v ulici Njalsgade. Kromě toho si byla poměrně jistá, že ty dvě osoby nejsou bývalými studenty literární vědy. Oba dva vypadali svým způsobem velmi schopně, a tak působí jen hodně málo akademiků. Žena byla vysoká, se širokými rame­ ny, oděná v poněkud malém sáčku z umělého vlákna, s úzkými rty nalíčenými narůžovo. Světlé vlasy měla sepnuté do culíku a její kůže vypadala, že mnoho let trpí intenzivním používáním solária. Muž byl štíhlý, s nápadně žlutými vlasy a možná by byl přitažlivý, kdyby nebyl tak bledý a odměřený. Mormoni? Svědci Jehovovi?

Otevřela dveře. Epistéme a  Dóxa za ní štěkali a  připravovali se k souboji.

„Doufám, že k tomu, abyste mě budili, máte ten nejlepší důvod na světě!“

Jestliže byli překvapeni jejím oblečením, nedali to na sobě ani trochu znát. Muž se na ni vážně podíval smutnýma očima.

„Esther de Laurenti? Jsme z  kodaňské policie. Jmenuji se Jeppe Kørner a tohle je moje kolegyně, policejní asistentka Anette Werne­ rová. Obávám se, že pro vás máme špatnou zprávu.“

Špatná zpráva. Esther se stáhl žaludek. Ustoupila zpět do obýva­ cího pokoje, aby policisté mohli vejít. Psi okamžitě vycítili změnu nálady a běželi za ní se zklamaným ňafáním.

„Pojďte dál,“ řekla chraplavým hlasem a posadila se na sedačku.

„Děkuji,“ odpověděl muž. Přece se nemohl jmenovat Kurník? Nedůvěřivým obloukem obešel malé mopsíky a sedl si na samý okraj křesla. Policistka zůstala stát v  předsíni a  zvědavě nakukovala do obývacího pokoje.

„Před hodinou nalezl majitel kavárny z  přízemí vašeho souse­ da zezdola, Gregerse Hermansena. Pan Hermansen dostal infarkt. Byl převezen do nemocnice a právě je v péči lékařů. Měl štěstí, byl nalezen rychle, a pokud víme, jeho stav je stabilizovaný. Upadl dole v bytě v prvním patře.“

Esther zvedla konvici se včerejší kávou a  zase ji postavila, aniž by si nalila.

„To muselo přijít. Gregers na tom byl špatně už dlouho. Co dělal dole v prvním patře?“

„Víte, vlastně jsme doufali, že to nám pomůžete objasnit vy.“ Poli­ cista složil ruce do klína a klidně se na ni podíval.

Esther si z těla odmotala objemný přehoz a odložila ho na sedač­ ku Chesterfield, kde už byla hromada papírů, použitých papírových kapesníčků a pohozených dlouhých svetrů. Takoví mladí lidé určitě přežijí pohled na starou ženu v noční košili.

„Řekněte mi, co tady ve skutečnosti pohledáváte? Odkdy se na místo dostaví policie, když starší muž dostane infarkt?“

Policisté si vyměnili pohled, který bylo těžké rozluštit. Oni dva pravděpodobně věděli, co ten pohled znamená, protože žena pokýv­ la ze svého místa v předsíni a trochu se stáhla. Kurník opatrně odsu­ nul sloupec knih stranou a posunul se o něco víc do křesla.

„Slyšela jste večer nebo v noci něco neobvyklého, paní Laurenti?“

Esther nejdříve projevila nelibost nad tím, že je nazývána paní, a potom prohlásila, že neslyšela nic jiného než meditační nahráv­ ku se zpěvem velryb, což byla její aktuální uspávací medicína, když červené víno nezabralo.

„V kolik hodin jste si šla včera večer lehnout?“

Nepřestával.

„Probíhala v posledních pár dnech v domě nějaká nezvyklá akti­ vita? Cokoli, co vás napadne.“ Policistův pohled byl klidný a přímý.

Zkřížila paže.

„Vyženete mě z  postele dřív, než kohout zakokrhá! Sedím tady v noční košili, a ještě jsem ani neměla ranní kafe. Takže chci vědět, o co jde, než vůbec na něco odpovím!“ Esther sevřela rty.

„Brzy ráno Gregers Hermansen našel v kuchyni bytu v prvním patře tělo mladé ženy.“ Policista mluvil pomalu a  nespouštěl z  ní zrak. „Pořád provádíme identifikaci oběti a zjišťujeme příčinu smr­ ti, ale víme, že se jedná o zločin. Pan Hermansen utrpěl ošklivý šok a  zatím s  námi nedokáže komunikovat. Potřebujeme, abyste nám řekla všechno, co víte o obyvatelích domu, a co se tady v posledních dnech dělo.“

Esther cítila, jak se jí od nohou zmocňuje šok. Postupoval od kot­ níků, po stehnech, pánvi až k hrudníku, takže si najednou nebyla jis­ tá, jestli bude schopná se nadechnout. Kůže pod vlasy se jí kroutila, a její krátké, henou obarvené vlasy se v dlouhotrvajícím třesu ježily na zátylku. „Kdo je to? Je to jedna z dívek? To nemůže být pravda. V mém domě přece nikdo neumírá.“

Sama slyšela, jak to zní: dětinsky a hloupě. Cítila, jak se s ní začíná točit podlaha a pevně se přidržela opěrky, aby neupadla.

Policista se natáhl a podržel ji za paži.

„Teď by se káva možná hodila, nemyslíte, paní Laurenti?“ Vosa konečně odletěla od zbytků marmelády na malém talířku a usadila se na sloupci knih. Jedna přesně mířená rána držákem na izolepu a rozmáznuté hmyzí tělo je posláno otevřeným oknem na svůj poslední let. Nadechne se a musí si prsty zacpat nosní dírky, aby potlačila lechtavý pocit. Je to dobrý pocit, melancholický a šťastný, a ona se ho snaží podržet co nejdéle. Vlasy jsou pořád vlhké po ranní očistě ve sprše zanesené vodním kamenem. Musí s tím brzy něco udělat, například odstranění vodního kamene je možností. Pokoj se plní slunečním svitem a ranními zvuky města. Troubení automobilů, kurýři na kolech, kteří se hádají s časnými natěšenými turisty, a vůně čerstvě omytého asfaltu.

Den začal opečeným toustem a hrnkem silného Nescafé, ze kterého se pořád kouří vedle iPhonu na malém, kulatém stolku v kuchyni. Žádné hovory, žádné zprávy. Znovu to zkontroluje. Z domova se odstěhovala teprve nedávno, takže ji stále baví každodenní úkoly jako je nákup potravin a praní prádla. Zatím si v tom ještě neudělala žádný pravidelný rytmus, prostě si jen užívá dospělého pocitu, že může sama rozhodovat kdy a jak.

Na prázdnou ledničku si nezvykne. Deprimuje ji, že lednici nezvládá naplnit bresaolou a bio zeleninou. Ale když jde do supermarketu, pokaždé se domů vrátí s houbičkou na nádobí a ovesnými vločkami. Ani své bydlení zatím pořádně nezaplnila. Čas od času natrefí na něco slibného. Když jde do prádelny a mezi ostatními mladými suší prádlo v sušičce, usmívá se přes dávkovač mýdla a ohleduplně se posune, aby u stolu na skládání prádla vzniklo místo ještě pro někoho – tehdy se necítí osamělá. Avšak potěšení je krátkodobé. Když vynese tašku z Ikey s prohřátým prádlem po zadních kuchyňských schodech nahoru a ocitne se sama v bytě, ten příjemný pocit se rychle vypaří.

KAPITOLA 2

J

eppe Kørner se podíval dolů na nekvalitní područku, jež mu zmi­

zela pod konečky prstů. Esther de Laurenti si oblékla župan a uva­

řila kávu a teď seděli na čalouněné pohovce a čekali, až se vzpama­ tuje. Obývací pokoj byl plný barev, tretek a chaosu a Jeppe se v tom ženském nepořádku necítil dobře. Stěny byly od podlahy až po strop zakryté policemi s knihami všeho druhu. Vybledlé kožené hřbety, paperbacky a barvami zářící velké knihy o jídle a květinách. Dřevěné figurky a zaprášené cetky z celého světa zaplňovaly na policích a stě­ nách veškeré místo a na každé volné vodorovné ploše ležely stohy hustě popsaných papírů s červenými čárami.

Dole na ulici se před okrově natřenou fasádou scházely první zpravodajské štáby. Novináři už nemohli odposlouchávat policejní rádio, ale místo toho si dávali pozor na vytrvalé sirény a aktualizace na sociálních sítích. Nikdy to netrvalo dlouho, než někdo tweetem, textem nebo tagem oznámil přítomnost policie a novináři dorazili na místo nejpozději pár minut po prvních vyslaných jednotkách. Nyní už po ránu čerství zpravodajové mluvili s pohledy upřenými do kamer, které přejížděly mezi jejich obličeji a skupinou bíle oble­ čených policejních techniků.

„Vlastním budovu a  pronajímám první a  druhé patro. Gregers u mě bydlel od chvíle, kdy se před dvaceti lety rozvedl. Prostor v pří­ zemí mění nájemce po dvou letech – momentálně je tam kavárna. Vedou ji dva mladíci...“

Slova Esther de Laurenti klidně plynula, ale její těkající pohled svědčil o člověku v šoku. Jeppeho bolela záda a zapřel se chodidly o podlahu. Bolest polevila a on se mohl soustředit na poslouchání.

„Caroline bydlí v prvním patře půldruhého roku. Kdysi jsem zná­ vala její rodiče, ještě při studiu na Humanitní fakultě Kodaňské univerzity, než se přestěhovali na západ. Měli jsme společně takový umělecký klub. Nejdřív u  ní bydlel její kluk, ale jednou v  zimě se zase odstěhoval. Místo něj se na jaře přistěhovala Julie.“

Esther de Laurenti hovořila s  jasnou dikcí, jež byla v  rozporu s  vulgárními výrazy, kterými pravidelně prokládala své uhlazené věty. Herecká dánština, ale spíše připomínala Sidse Babettovou než Ghitu Nørbyovou.

„Jsou to staré kamarádky, znají se ze školy. Příjemná děvčata jako podnájemnice,“ pokračovala Esther a konečně upřela pohled na míšeňskou vázu. „Kdo je to? Byla zavražděna?“

„Zatím nemáme konečnou identifikaci.“ Jeppe se snažil mluvit klidně. „Chápu, že je to těžké, ale na určení příčiny smrti je ještě příliš brzy.“

V zatuchlém pokoji nastalo ticho. Esther de Laurenti neměla svět­ lou pleť nalíčenou a  spousta jemných vrásek kolem očí a  na krku zesilovala její udivený výraz. Anette si v předsíni dřepla na bobek a začala hladit zlatavou kůži na břiše jednoho z mopsíků. Pes spo­ kojeně vrněl.

„Stalo se v domě poslední dobou něco zvláštního? Cokoli. Noví lidé, kteří začali docházet k dívkám do bytu, neklid na ulici, hád­ ky?“ zeptal se Jeppe.

„Představte si, doopravdy tuhle repliku slyšet!“ Esther pořád mlu­ vila k váze. „Mám dojem, že jsem uprostřed filmu.“

Mazleného mopsíka přestalo bavit Anettino hlazení a  malými krůčky došel do psího koše.

„Nekoukáme si jeden druhému do talíře,“ vysvětlila Esther koneč­ ně. „Julie a Caroline jsou mladé slečny žijící rušný život, milenci a co já vím. Často je od nich slyšet hlasitá hudba a  hluk v  noci, ale to je čas od času i u mě. Chudák Gregers, že to s námi musí vydržet. Dobře, že je nahluchlý.“

Esther se ztratila ve vlastních myšlenkách. Jeppe ji nechal být a v duchu nadával na Anettino bubnování na zárubeň.

„Caroline má nového kluka, Daniela. Příjemný mladík, také se sem přistěhoval z oblasti Herningu. Ale už je to dlouho, co jsem ho viděla naposledy. Julie je zřejmě – single.“ Vyslovila ten výraz, jako by měl drsný povrch a v ústech po něm zůstávala pachuť.

Jeppe si psal do malého zápisníku a v obývacím pokoji se mezi­ tím rozhostilo ticho. Psí koš trochu zaskřípal a Esther si na kole­ nou urovnala záhyby županu. Dole na ulici se rozhoukal alarm automobilu.

Vyčkávání bylo na Anette příliš a ze svého místa u dveří vydala slyšitelný povzdech. Nebyla známá svými diplomatickými schop­ nostmi, a když pracovali společně, výslechy zpravidla vedl Jeppe.

Osm let partnerství překvapivě vybrousilo pár hran. Navzdory tomu spolu většinou skončili v týmu, když šéfové sestavovali vyšet­ řovací skupiny nevyřízených případů. Dnešek nebyl výjimkou. Když PK – policejní komisařka – dorazila brzy ráno na místo činu, oka­ mžitě společně s ústředním vedoucím vyšetřování přivolala soud­ ního patologa, Centrum kriminalistických techniků a policejní asi­ stenty Kørnera a Wernerovou. Zjevně jim to společně šlo, i když oni sami přesně nevěděli, jak je to možné. Samotná konstelace jejich v dánštině stejně znějících příjmení Jeppeho neskutečně štvala, když se představoval svědkům a příbuzným.

Myslel si, že Anette je tak trochu jako buldozer, ona ho zase nazý­ vala citlivým a uzavřeným. V dobrých dnech byli sehraní jako starý manželský pár, ve špatných dnech měl velkou chuť hodit ji do prů­ livu Øresund.

Dnes byl špatný den.

– – –


19

„Caroline byla zřejmě minulý týden ve Švédsku na kánoích,“ pokra­ čovala Esther. „Domnívám se, že se do Kodaně ještě nevrátila. Julii jsem naposledy viděla předevčírem. Stavila se večer a  půjčila si pojistku. Chovala se jako vždy, usmívala se a byla veselá. Ach ne, to snad nemůže být pravda, že vedeme tenhle rozhovor!“

Jeppe jí krátce přitakal. Šok vždy vyvolával pocit neskutečnosti.

„Nemůžu tomu uvěřit! Nemůže to být kamarádka?“ Začínala znít zoufale.

„Bohužel zatím ještě nic nevíme. Máte na dívky telefonní čísla?“

„Jsou na papírku na ledničce. Můžete si ho vzít.“

„Děkuji, paní Laurenti, to nám hodně pomůže.“ Jeppe vstal a tím vyslal signál, že návštěva je u konce. Anette už stála u lednice a vytáhla papírek zpod magnetu v podobě mopsíka. Jeppe slyšel, jak něco spadlo na podlahu a následný Anettin naštvaný povzdech.

„Budeme si s vámi muset znovu promluvit později. Můžeme se sejít v průběhu odpoledne?“ pokračoval, zatímco se snažil protáh­ nout kolem přeplněného skleněného stolu, aniž by shodil papíry a šálky na podlahu.

„Budu muset vyrazit ven a navštívit Gregerse, ale jinak nemám v  plánu někam chodit.“ Esther de Laurenti položila ruku na zlatý medailonek, který jí visel na krku, jako by ho chtěla chránit.

„Později odpoledne pošleme technika na otisky prstů, aby zajistil případné stopy v chodbě a na vašich hlavních dveřích. Když už tady bude, může vám vzít otisky prstů, pokud s tím souhlasíte? Abychom je mohli vyloučit.“

Přikývla.

Když si Jeppe uvědomil, že Esther nemá v úmyslu je vyprovodit, vycouval do předsíně, kde už stála Anette s rukou na klice. Jeppe se s bodavým pocitem nespokojenosti rozloučil se zády drobné ženy sedící na pohovce. Esther de Laurenti vypadala jako někdo, kdo potřebuje obejmout.

– – –


20 Venku na podestě si Anette upřímně povzdechla.

„Ach Bože, chraň mě před osamělými slepicemi a jejich tretka­ mi!“ zasténala dřív, než se dveře úplně zavřely.

Jeppe přitáhl kliku k sobě. „Bylo by lepší, kdyby byla osamělá bez tretek, nebo co?“

„Jo! Rozhodně! To nejmenší, co člověk může udělat, když se roz­ hodne žít sám a být divný, je uklidit, kruci.“ Úšklebek zmírnil ostrost vyřčeného.

Jeppe vylovil z kapsy balíček antiseptických navlhčených ubrous­ ků a na zkoušku napřáhl ruku směrem k Anette. Pohlédla na něho s povytaženým obočím a odmítavě zavrtěla hlavou.

„Hele, uvědomuješ si, kolik parazitů se nachází v kožichu nej­ lepšího přítele člověka? A  už vůbec nemluvě o  všech bakteriích, roztočích a skutečnosti, že psi se několikrát za hodinu tam vzadu olizují.“

„Ten chorobný strach z bakterií začíná být na hraně, Jeppe.“

„Jdeme na místo činu. Prostě si jeden vezmi.“

Jeppe vytáhl ubrousek a podal ho své partnerce. Anette si ho vzala a začala scházet ze schodů.

„Jsi praštěný, Jeppe Kørnere, ale to přece víš, ne? A mimochodem, říká se tomu prdel, i u psů.“

Jeppe si důkladně otřel ruce a strčil zmuchlaný ubrousek do kap­ sy. Prsty zbavenými bakterií uchopil papírek z  lednice, který mu Anette podala přes rameno. Papír zaplňovala velká, téměř nečitelná písmena – čtyři jména a telefonní čísla. Jako první bylo číslo pevné linky Gregerse Hermansena, pod ním čísla na mobily obou dívek, Caroline Boutrupové a Julie Stenderové. Dole bylo napsáno velké K, za ním nějaké čmáranice a číslo. Anette zvedla pásku vyznačující ohraničený prostor a se slovy „Tak co, holky? Jak jsme daleko?“ otevřela dveře bytu v prvním patře.

„Hele, Wernerová, přinesla jsi snídani?“ ozvalo se vesele z bytu. Anette si natáhla na boty modré návleky a se smíchem vešla dovnitř. Místo činu bylo její doménou.

Tým se psem již dokončil práci na chodbě a Jeppe pokývl psovo­ dovi, který se chystal odvést svého německého ovčáka po schodech dolů. Teď se budou muset pustit do práce na dvoře a na ulici a pát­ rat po nějakém lidském pachu, který by je možná, a možná také ne, mohl nasměrovat k pachateli.

Jeppe se ohnul, aby si vzal plastové návleky. Naposledy měl něco takového na nohou, když minulý podzim s Theresou malovali před­ síň. Barva měla název Duchovní porozumění. Hodně se tomu nasmá­ li. S návleky si dával načas. Deset let na oddělení vražd ho naučilo vypořádat se s bezvládným tělem, aniž by se mu udělalo špatně, ale na místě činu se nikdy neuvolnil. Možná to způsobila zranitelnost, jež přicházela s věkem. Uvědomění si nevyhnutelnosti smrti. Nebo to možná zapříčinil koktejl prášků, které spolkl v autě, když sem jel, aby utlumil nejhorší bolesti zad.

Jeppe si natáhl latexové rukavice, na okamžik položil ruku na zárubeň a  potom se vydal za Anette. Začalo to hned za hlavními dveřmi. Kapky krve pokrývaly stěny a podlahy a byly označeny bílý­ mi šipkami s malými černými nálepkami, jež určovaly směr rozstři­ ku. V  jedněch otevřených dveřích policejní fotograf fotil detailní záběry hromádky zakrváceného oblečení. Jeppe nasál teplý vzduch páchnoucí jako v halal řeznictví a snažil se dýchat ústy. Nad pravým okem mu začala pulzovat žíla. Šlo jen o prvních pár minut, potom si člověk přivykl.

Předsíň se otevírala do místnosti, která, jak se zdálo, plnila něko­ lik funkcí. Stál v  ní těžký dřevěný jídelní stůl, okolo něj sklápěcí židle, jedna sedačka, starý cestovní kufr používaný jako konferen­ ční stolek a v rohu koutek s psacím stolem a otevřeným laptopem. Navzdory teplému letnímu ránu byla tři okna do ulice Klosterstræde hermeticky uzavřena. Vzduch byl těžký a Jeppemu se začínalo dělat zle.

Daktyloskop v bílém ochranném obleku, na jehož přivolání trva­ li odborníci na otisky prstů, klečel a  štětečkem potíral rovné plo­ chy. Vedro bylo dusivé. Jeppe se opřel o  stěnu, zadíval se na pod­ lahu a snažil se budit zdání, že přemýšlí. Jen zůstat na chvilku stát a dýchat, dokud nevolnost nezmizí a srdce se nezklidní. Nenaslou­ chat rytmu splašeného pulzu. Nebát se strachu.

Získal nad sebou kontrolu a pokývl k potřeným plochám.

„Je tam něco?“

Daktyloskop se po kolenou sunul pozadu podél stěny a neodpo­ vídal. Byl to jeden z civilních odborníků, který spolupracoval s Cen­ trem kriminalistických techniků. Jeppe se s  ním moc neznal. Za normálních okolností nebývali civilisté posíláni na případy vražd, ale když byl čas letních dovolených, platila jiná pravidla než po zby­ tek roku.

Jeppe si odkašlal. „Našlo se něco zajímavého?“

Daktyloskop vzhlédl, naštvaný, že byl vyrušen.

„Spousta. Lahve a sklenice, nějaké papíry a klávesnice na laptopu. Několik dobrých kolem těla. Ale tady se dlouho neuklízelo, takže můžou být staré.“

Sklonil se nad rovnou plochu, přitiskl na ni něco, co připomína­ lo čirou nálepku, potom nálepku zase zvedl a  přenesl ji na malou průhlednou desku. Jeppe se opatrně pohnul, aby nerušil, zhluboka se nadechl a šel do obývacího pokoje.

U ošoupané patchworkové deky seděl na bobku Clausen, vyšet­ řovatel místa činu par excellence, a  stříkal na deku průhlednou kapalinu. Objevila se hrstka krvavých skvrn, díky kapalině téměř fialových. Clausen z nich začal vatovou tyčinkou odebírat vzorky, které pečlivě po jednom ukládal do svých hnědých papírových sáčků.

Clausen byl jedním z nejzkušenějších kriminalistických techniků. Účastnil se vyšetřování případu gangu z Blekingegade, identifikoval tělo z masového hrobu v Kosovu a byl v Thajsku po tsunami. Měl ve zvyku se usmívat, býval žoviální. Muž, který překonával krutos­ ti svého povolání praktikováním hrubozrnného černého humoru. Dnes se neusmíval.

„Ahoj, Kørnere, rád tě vidím. Dávej si bacha, ať se něčeho nedo­ tkneš. Byt je plný krve a  sbírání stop nám bude trvat ještě hezky dlouho.“ Clausen odlamovacím nožem uřízl chomáč deky a zakr­ vácená vlákna vložil do dalšího hnědého sáčku. „Bude to šílená rachota, tohle všechno zařadit, až se vrátíme domů. Bude to trvat několik dní. Jen co se týče kapek krve, máme už teď víc než šedesát vzorků.“ Ve vteřině, kdy zemřeme, se staneme náplní něčí práce. Kým asi byla ta mladá žena, kterou právě seškrabovali a ukládali do sáčků? Proč právě jí bylo zabráněno vybudovat si kariéru, vdát se a mít děti? Jeppe neradostně pomyslel na rodinu, již bude muset informovat, až ji identifikují. Strach, který se objeví v očích, když se představí, nadě­ je, která následuje vzápětí – strýc, bez strýce se obejdeme –, a když se ukáže, že jde o někoho velmi blízkého: pláč, křik, nebo ještě hůř, tichá rezignace. Tahle část práce nikdy nebyla příjemná. „Máme vražednou zbraň?“ Anettin hlas rozřízl těžký vzduch v bytě.

„Možná,“ odpověděl Clausen. „Pořád bezpečně nevíme, jak zemřela. Ale určitě byl použit nůž a  na ten máme dobrý tip. Byla pobodána ostrou, úzkou čepelí, která zjevně dobře odpovídá tomu­ hle kousku.“ Clausen opatrně z jednoho sáčku vytáhl hladký, ote­ vřený zavírací nůž a ukázal ho Anette a Jeppemu.

„Je otřený? Vypadá hodně čistě, ne?“

„Ano. Otřel ho důkladně, možná ho i  umyl. Ale byla na něm krev. Ukážu vám to.“ Clausen vytáhl ze svého výborně srovnaného kufříku s vybavením sterilní sáček s pomůckami a žlutým vatovým polštářkem přejel po čepeli nože. Vatový polštářek okamžitě ze ­ zelenal. „Reaguje na červené krvinky,“ vysvětlil.

„Proč to teda není naše vražedná zbraň?“ zeptala se Anette bryskně.

„Neřekl jsem, že není. Ale soudní lékaři nás požádali, abychom hledali těžký, tupý předmět. Zatím jsme v bytě nenašli nic, na čem by byly stopy.“

„À propos stopy, připravil jsem sousedku shora na to, že tam potom někoho pošlete, aby jí vzal otisky prstů,“ vzpomněl si Jeppe.

„Fajn, to Bovin zvládne.“

„Je to civilista, ne?“

„Jo, ale je šikovný. Pošlu ho tam, až tady skončí.“

Jeppe lehce poplácal Clausena po rameni a  odešel z  místnosti. Místo činu v mnoha ohledech připomíná divadelní kus. Síť dohod, které společně tvoří jistý celek. Narážky a podněty. Jeppe měl ostud­ nou zálibu v dynamice a naznačeném rytmu místa činu. V kuchyni se u těla usídlil soudní patolog Nyboe. Tělo leželo s hla­ vou přitlačenou ke stěně, osamocené uprostřed pestrobarevné patch­ workové deky jako nějaká ztracená věc. Dívka na sobě měla ustřižené džíny, bílou krajkovou podprsenku a gumové sandály. Paže zůstaly holé. Její dlouhé světlé vlasy se slepily do lepkavých chapadel a kolem hlavy jí vytvářely cosi jako paprsky slunce nakresleného dítětem.

Nyboe byl zralý, distingovaný muž, který mluvil obvyklou lékař­ skou hantýrkou v zuřivém tempu, jako by si chtěl být jistý, že laiko­ vé odpadnou po pár větách. Byl státním patologem, vysoce uzná­ vaným, ale Jeppe ho neměl moc rád. Měl neodbytný pocit, že je to vzájemné.

„Dobrý den, Nyboe, jak to vypadá?“ Jeppe si dřepnul na bobek vedle soudního lékaře a prohlížel si tělo.

Nyboe potřásl hlavou. „Je to pěkný masakr.“ Pro jednou nezněl nadřazeně. „Obětí je mladá žena, něco málo po dvacítce. Byla vysta­ vena brutálnímu násilí, má několik hlubokých řezných ran a lézi na hlavě jako následek úderu něčím těžkým. Teplota v uchu byla dvacet osm stupňů. Když jsem před necelou hodinou přišel, rigor mortis se už rozběhl. Smrt pravděpodobně nastala mezi dvacátou druhou hodinou včera večer a  čtvrtou hodinou ranní. Ale jak víte, zatím nemohu nic říct s jistotou. Žádné zjevné známky sexuálního zne­ užití. Řezné rány na rukou a pažích, které naznačují, že se bránila, ale také pár, hm... řezů, které byly způsobeny, když ještě žila.“

„Říkáte, že do ní řezal, než zemřela?“

Nyboe vážně přikývl. Mezi oběma muži nastalo ticho. Oba dva věděli, že to vyvolá tiskovou bouři a  panickou náladu. Už vůbec nemluvě o reakci chudáků příbuzných.

„Obličej je hodně zničený, ale naštěstí má pár tetování, která usnadní identifikaci. Ano, a pak je tady to vyřezávání.“

„Vyřezávání?“ Jeppe zachytil Nyboeho pohled.

„Pachatel řezal do tváře oběti i po smrti. Nejsem žádný expert na umění, ale mně to připomíná papírovou vystřihovánku,“ povzdechl Nyboe unaveně.

„Papírovou vystřihovánku? Co to má znamenat?“ Jeppe zmateně nakrčil obočí.

Nyboe uchopil bradu oběti. Opatrným pohybem natočil zakrvá­ cený obličej k ostrému světlu z předsíně. „Zdá se, že náš pachatel tu pro nás vyřezal malou hádanku.“

Jeppeho očekávání ohledně průběhu dne se změnilo ze špatného na ještě horší.

*

Esther si před zrcadlem odrážejícím celou její postavu zapnula své klasické sáčko značky Halston a opatrnými tahy rukou ho uhladila. Tenké vlněné kalhoty, hedvábná halenka a sáčko; cítila se oblečená až moc dobře, příliš formálně, ale zároveň měla potřebu vzít si oble­ čení, které ji dnes podrží.

Hlavou jí běžely myšlenky. Julie, nebo Caroline? Julie to být nemohla. Nesměla to být ona. Ale ani Caroline. Malá Caroline, kte­ rou znala od jejího narození. Jaká je šance, že je to možná někdo úplně cizí? Kamarádka, která si půjčila byt, přespala tam a pozvala dál podezřelé individuum? Bolest hlavy ji tlačila za očima, nenechala se ovlivnit dvěma prášky, jež spolkla, než se šla vysprchovat.

Slyšela, jak Kristoffer rachotí v kuchyni, a tiše mu blahořečila. Už téměř čtyři roky byl jejím učitelem zpěvu, ale časem se jejich vztah vyvinul v cosi hlubšího. Stal se jejím blízkým přítelem i přesto, že byla třikrát starší než on. Právě teď by nikoho jiného nesnesla.

„Kristoffere, zlato, uděláš kafe?“ Vešla do obývacího pokoje, kde už Kristoffer s úsměvem stál a z kafetiéru naléval kávu. Opětovala úsměv a jako vždy se potěšila jeho krásnou tváří, jež svědčila o asij­ ských předcích v  rodině. Úzké hnědé oči protažené ke spánkům, uhlově černé vlasy a  vyhublé tělo. Jako pokaždé byl oblečený do příliš velkého oblečení: mikina s  kapucí, zpod níž mu vykukova­ la košile, džíny se sedem sníženým až někam ke kolenům, pletená čepice a kožená bunda. Díky svému oblečení vypadal ještě mladší. Jako bezdomovecký teenager.

Kristoffer vzdal slibnou pěveckou kariéru ve prospěch různých krátkodobých prací a vyučování. Vlastně nevěděla proč. Ale zdálo se, že je spokojený se svým současným hlavním zaměstnáním gar­ derobiéra v Královském divadle, které mu umožňovalo po nocích pracovat na zvláštní, elektronické hudbě a navíc vyučovat pár vybra­ ných studentů zpěvu.

Když loni na podzim Esther odešla z fakulty do důchodu, slíbila sama sobě, že po zbytek svého života bude dělat pouze věci, které ji baví. Zpívat, psát a vařit. Tu a tam nějaký výlet a možná i sex, když tedy potká někoho, s kým by se chtěla vyspat. Už nikdy žádné zkou­ šení a fakultní porady!

Esther dopadla do svého broskvově zbarveného křesla s opěrkou hlavy a hodila nohy na podnožku, která k němu patřila. Kristoffer se posadil na marocký podlahový polštář. Epistéme a Dóxa mu oka­ mžitě vylezli do klína a nechali se hladit.

„Co se dole stalo? Proč je tady policie?“ Zeptal se tak nevinně, že jí bylo zatěžko odpovídat. Jeho jemný hlas patřil do jiného vesmíru než ty příšerné novinky.

„V prvním patře bylo nalezeno tělo.“ Odkašlala si. „Mladá dívka. Zatím nevědí, kdo to je. Ale vypadá to vážně. Zločin.“ Hlas jí zdrs­ něl. „A Gregers leží v  Královské nemocnici s  mrtvicí nebo něčím takovým. Jako by se dnes svět zbláznil.“

Kristoffer hladil bílý hřbet Dóxy, aniž by vzhlédl. Jiní by vyděše­ ně vykřikli, kladli otázky a naplno projevili vlastní obavy a pocity. Kristoffer ne. „Co můžu udělat?“

Zaplavila ji vděčnost a všechno se najednou lépe snášelo. Nebyla sama.

„Psi potřebují vyvenčit. A  kdyby ses nám postaral o  nějakou večeři?“

„Dobře. Půjdu se psy na dlouhou procházku a  uvařím večeři. Možná rybu. Podívám se, co mají v ulici Frederiksborggade.“ Esther ho učila v kuchyni a z Kristoffera se postupně stal zdatný domácí kuchař.

„Díky, moje zlato, v  předsíni si vezmi peníze z  peněženky. Víš kde.“ Esther si opřela hlavu a pomocí dechových cvičení se snažila uvolnit tělo. Nebylo vlastně nepřirozené, že nepoložil vůbec žádné otázky?

„Nech toho!“ zašeptala sama sobě. „Vidíš duchy, ty stará slepice!“

Kristoffer nakoukl z předsíně. „Říkala jste něco?“

Zvedla hlavu a spatřila jeho bledou tvář pod šedou látkou kapuce.

„Je mi to celé vážně moc líto. Doufám, že to není tak špatné, jak to vypadá,“ řekl tiše. Potom láskyplně vyhnal psy na chodbu a ote­ vřel dveře. Esther uslyšela cizí hlas.

„Ach, to tady bydlí majitelka domu?“

Esther se narovnala a podívala do předsíně. Kristoffer tam stál, u nohou mu štěkali psi a díval se na bíle oblečeného muže ve dve­ řích.

„Ano, to jsem já.“

Esther s obtížemi vstala z hlubokého křesla a vydala se k hlavním dveřím, aby muže přivítala. Byl to jeden z techniků, během dne ho několikrát viděla vcházet a vycházet z bytu dívek. Rozepnul si svůj bílý ochranný oblek a červený pruh na čele prozrazoval, že ještě před chvílí měl nasazenou kapuci.

„Musím vám vzít otisky prstů.“ Muž se protáhl kolem Kristoffera do malé předsíně.

„Ano, v pořádku, říkali mi, že někdo přijde. Esther de Laurenti, dobr ý den .“

Esther natáhla ruku. Muž postavil těžce vypadající aktovku na podlahu a s tichým úsměvem jí stisk ruky oplatil. Sbírat stopy na ta­ kovém místě činu musela být náročná práce. Esther se sevřel žaludek při představě, co se nachází v prvním patře jejího domu.

„Jak to uděláme? Co potřebujete?“

„Stůl a vaše ruce, to je všechno. Zabere to jen chvilku.“

Esther si vyhrnula rukávy a ukázala mu cestu ke svému psacímu stolu. K vlastnímu překvapení viděla, že Kristoffer, s temným výra­ zem ve tváři, pořád stojí v předsíni. Zastavila se a vřele se na něho usmála. Očividně byl stejně otřesený jako ona sama. Naskočí na kolo a sviští centrem města. Starší dámské kolo značky Raleigh koupené v policejní dražbě, v Kodani nikdo nejezdí na nových kolech. Jede uličkami v protisměru a užívá si vítr, kvůli kterému jí teče z očí i nosu. Zastaví a v místní malé kavárně, jež je vždy plná Kodaňanů s ostrými lokty, svírajících kelímky kávy s sebou, si koupí drahý croissant. Barista ji dlouho ignoruje, i když kromě plného dřezu nemá jiný důvod, proč ji neobsloužit. Naštvaně se rozmýšlí nad odchodem, ale nakonec zůstane a čeká.

Ve městě, v němž vyrůstala, žádné kavárny nebyly, když se nepočítá nádražní stánek a dva malé kavárenské stolky v obchodu s interiérovým designem na hlavní třídě. S tlakem na hrudi si vybavuje nekonečná odpoledne svého dětství a večery trávené ve tmě a nudě. Těžké dřevěné dveře, které musely být pořád zavřené, aby nebyl průvan, a nucená konverzace rodičů nad gratinovanou brokolicí při večeři. Její matka byla pořád nemocná. Byla tak malá, když matka zemřela. Součástí domova byla vždy křehkost, v tom místě stejně přítomná jako velká rohová sedačka, na níž nikdy neseděli hosté. Křehkost a nemoc.

Chladné letní večery v tenké džínové bundičce a neklidné pendlování mezi benzinovou stanicí a hřištěm. Jako by kroky mohly někam vést. Jako by je polská vodka, kterou si lili do plechovek Coca-Coly a pili brčky, mohla naplnit. Bloudili ulicemi, nejen ona; nikdo nechtěl být doma. Potloukali se u autobusové zastávky a viděli, jak projíždí autobus. Do té malé díry dokonce ani nejezdil opravdový vlak. Místní mládež byla nucena upřít svou touhu na opotřebované linkové autobusy s destinací Holstebro.

Převezme si kávu, přitiskne papírový sáček k řídítkům a znovu kolo rozjede.

KAPITOLA 3

P

o návratu do kanceláře se Jeppe a Anette usadili ke svým prak­

tickým, výškově nastavitelným stolům, aby sestavili bojový plán.

Jeppe zašel do kuchyně pro dva hrnky kávy. Jeho vlastní byla se dvě­ ma smetánkami, Anettina černá s cukrem. Měli stejnou hodnost, ale když pracovali v týmu, byl to vždy on, kdo chodil pro kávu, a ona, kdo řídil. Byly to prakticky jediné věci, o kterých se nediskutovalo; malá skála starých manželů uprostřed jejich bouřlivého partnerství.

Kodaňské policejní ředitelství je, svým vlastním osobitým způ­ sobem, docela hezká budova, kterou řada modernizací v posledních letech poněkud poničila. To ovšem neplatí pro sekci násilné trest­ né činnosti páchané na osobách, jinak také zvanou oddělení vražd. Téhle části je doposud povoleno zůstávat ve své původní neutěšené podobě s klenutými stropy a tmavě rudými stěnami s lampami. Tady bylo návrhářům interiérů dovoleno pouze vyměnit nábytek  – na oprýskanou malbu a atmosféru katakomb nesměli sáhnout. Výsled­ kem byla bizarní kombinace zanedbanosti a dravosti.

„Jsme si jistí identifikací?“ začala Anette. Teď, když seděli naproti sobě, ke svému podráždění viděl, jak dobře na rozdíl od něj vypadá. Oční víčka získala čerstvou vrstvu modré a vypadala jako někdo, komu se za posledních dvacet čtyři hodin dostalo jak sexu, tak i dob­ rého jídla a  osmihodinového nepřerušovaného spánku. Měl chuť obejít stůl a vyklopit ji ze židle.

Věděl, že její otázka je řečnická. Oba dva porovnali celkový vzhled těla a  hlavně dvě tetování  – první bylo pírko na lopatce a  druhé v podobě dvou hvězd a pár slov na pravém zápěstí – s mnoha obráz­ ky, jež našli v  laptopu. Obětí byla Julie Stenderová, jedna ze dvou mladých nájemnic Esther de Laurenti. Kdyby měli tělo identifikovat pouze podle rozbitého obličeje, určitě by si nemohli být jistí.

„Je to Julie, samozřejmě že je. Kdo bude kontaktovat rodinu?“ Jeppe zalistoval ve svém zápisníku. „Rodiče bydlí v městečku Sørvad, někde blízko Herningu. Najdeš to?“

Anette chvíli psala na klávesnici svého počítače a zatelefonovala na Policii středního a západního Jutska, aby spustila akci. Nebyl to telefonát, který bude na druhé straně přijímán s  nadšením. Jeppe otočil stránku v zápisníku a zapsal si seznam úkolů. Když byl mla­ dý, zapisoval si do svých sešitů všechno možné; nápady, myšlenky a plány do budoucnosti. Dokonce i cestovní deníky. Teď se spokojil s prací.

MUŽSKÉ ZNÁMOSTI, napsal úhlednými velkými písmeny.

POUŽITÍ NOŽE?

CAROLINE, připojil a dopsal i vykřičník.

VRAŽEDNÁ ZBRAŇ (NYBOE/CLAUSEN)

JULIIN POČÍTAČ A TELEFON, pokračoval a pak doplnil ještě

OBYVATELÉ DOMU na svůj seznam.

Slyšel, jak Anette vydává do sluchátka příkazy.

„Stenderovi, vždyť to říkám! S­T­E­N­D­E­R­O­V­I, tak už to pochopte! Christian a  Ulla Stenderovi. Bydlí v  Sørvadu na statku u  plantáže. Ulice Skovvej. Jen informovat, nevyslýchat, rozumíte? Přijedeme tam. Zavolejte mi zpátky, až se od nich vrátíte.“

Zavěsila, takže pozdrav na rozloučenou z druhé strany přerušilo praštění sluchátkem.

„Tak tohle si můžeš ze seznamu vyškrtnout, Jeppíku!“ zasmála se suše a vstala tak rychle, že kalhoty zůstaly v nevzhledných záhy­ bech přilepené k  masitým stehnům. „Začneme s  poradou? Máme pár úkolů, které se musí rozdělit.“

Odkráčela, aniž by čekala na odpověď. Jeppe zůstal na chvilku sedět, aby zkontroloval svůj seznam. Jeppík! Nenáviděl, když ho takhle oslovovala.

Při představě následujících dní se Jeppemu sevřelo srdce. Ten­ hle případ rozpoutá v Kodani kolotoč, až tisk spustí mašinérii. Už teď si dokázal představit úvodní stránky. Mladá žena zavražděna, zneužita a zmrzačena. Pachatel na svobodě. Byl to jeden z těch pří­ padů, které by policie za normálních okolností odmítla jako silně přehnané. Případy policií označované ‚žena v lese‘, tedy případy, kdy při příchodu policie pachatel nestojí skloněný nad obětí, jsou velmi výjimečné, ale najdou se.

Musí si promluvit s PK, aby vyřezávání na těle zůstalo utajené tak dlouho, jak to jen bude možné, aby se zabránilo panice. Všechny podrobnosti, jež naznačovaly šíleného pachatele, museli prozatím držet mezi sebou. Kolik času jim to dá? Den, maximálně dva, ale i to je lepší než nic.

Když Jeppe vešel do kantýny, bylo tam nezvyklé ticho. Za běž­ ných okolností místností zněly příběhy a hlasitý smích, ale opravdu závažné případy vždy dobrou náladu utlumily. Vtipy o uřezaných hla­ vách, s nimiž se dal hrát fotbal, byly součástí každodenního drsného žargonu. Jiná témata byla ze své podstaty tabu. Všechno související s dětmi. Případy, kdy se zřejmý pachatel pohyboval na svobodě kvůli zpackané práci nebo formalitám. A případy jako tenhle, které už pře­ dem naznačovaly, že na dobu neurčitou zaberou veškerý volný čas.

Jeden z policejních asistentů seděl a lámal si prsty, rytmicky a vytr­ vale. Jeppe se pokusil zvuk vytěsnit, rozptyloval ho. Násilníci a vrazi normálně do svých obětí neřežou, dokud jsou naživu. Bylo příliš brzy na to odhadnout, jestli jde o sadistického bývalého přítele, nebo ješ­ tě něco horšího. Ať už šlo o cokoli, vyšetřovací tým to zalilo tíživým tichem. Až na lámání prstů. Jeppe se podíval na svůj tým a spustil.

*

„Mám vám to zmáčknout? Jaké patro?“ Holohlavá žena se stojanem s infuzí se přátelsky usmála a podržela prst ve vzduchu před mnoha výtahovými tlačítky. Esther úsměv poněkud křečovitě opětovala.

„Čtrnáct, mnohokrát vám děkuji.“

Dveře se zavřely a mezi ženami nastalo ticho. Esther měla chuť si popovídat – o počasí, o čemkoli – ale netušila, kdy ta žena byla naposledy venku, takže mlčela. Žena vystoupila ve druhém patře, naposledy se na Esther usmála a jako by byla doma, odešla i se sto­ janem. Smutné, pomyslela si Esther, ale možná si to jen namlouva­ la. Diskrétně si naslinila konečky prstů a  zmačkaným papírovým kapesníkem, který vylovila z  kapsy, se pokoušela setřít poslední zbytky inkoustu.

Muž odebírající otisky prstů jí vyprávěl, že Dánsko je jednou z posledních zemí na světě, kde se pořád používá inkoust. I to, že přechod na moderní systém skenování, jaký už dávno využívá zby­ tek zeměkoule, by stál sto milionů dánských korun. Dokonce i Stře­ doafrická republika byla v  tomto bodě před Dánskem, prozradil, když jí válel prsty po inkoustovém polštářku a papíru. Divný člo­ věk. Hned potom si drhla ruce kartáčkem na nehty, ale barva držela pevně, musela se ošoupat.

Intenzivní jednotka kardiologického oddělení Královské nemoc­ nice se nezdála být tím nejvíce povznášejícím místem k  životu. Někdo se pokoušel zakamuflovat všudypřítomné utrpení obrazy a plakáty na stěnách. Tam, kde veškerá naděje vyprchala, lidé vždy používají nejveselejší barvy. Vedle výtahu visel dokonce plakát na hudební večer s bývalým policejním ředitelem, který sliboval osm skladeb ze zpěvníku Lidové školy umění, a dokonce i pianistu. Efekt byl obzvláště depresivní. Jestlipak pacientům zlepší náladu soucitné vystoupení, jaké by žádný zdravý člověk netoleroval ani pět minut, zauvažovala Esther a stiskla šedý spínač na stěně u skleněných dveří vedoucích do lůžkového oddělení 3­14­2.

Gregers Hermansen ležel na jednom lůžku jinak prázdného dvou­ lůžkového pokoje, tváří k oknu s výhledem na Kodaň, a připomínal někoho, kdo se vlastní silou vůle snaží teleportovat někam pryč. Esther opatrně zaklepala na otevřené dveře. Aniž by se otočil, Gre­ gers začal plakat. Jako dítě, jež snáší bolest, dokud maminka koneč­ ně nepřijde a  nepofouká kolínko. Pak už slzy někdo vidí. Esther zůstala stát ve dveřích a na okamžik přemýšlela, jestli stihne odejít, než se Gregers obrátí.

„Zdravím, Gregersi, to jsem jen já.“ Změnila názor a  vydala se k nemocničnímu lůžku.

Gregers nechal slzy volně kanout; nezadržitelné hlasité vzlykání. Chytila ho za ruku a zůstala nadlouho tiše stát.

Drahý příteli, jsi chudák, že jsi to musel zažít, pomyslela si a zapla­ vil ji soucit s mužem, kterého znala více než dvacet let a stejně o něm vlastně nic nevěděla. Nikdy se nestali opravdovými přáteli, i přesto, že už věčnost žili pod jednou střechou. Právě teď to působilo jako nějaká hra.

Vešla zdravotní sestra, ta samá, která jí ukazovala cestu, a začala upravovat nastavení infuzního roztoku visícího nad postelí.

„No, hodně brečí. Je docela normální, že srdeční příhoda spustí prudkou emocionální reakci. Šok ho tvrdě zasáhl, to se u starších pacientů stává často. Je to něco jako poslední šance, jestli mi rozu­ m íte .“

Jako kdyby tam Gregers neležel a nemohl všechno slyšet! Esther plaše přikývla a stiskla Gregersovi ruku.

„Nevíte, jestli je pravda, že našel mrtvolu? No, v kantýně se o tom hodně drbe.“

Esther usoudila, že je pod její a Gregersovu důstojnost na tuhle otázku odpovídat.

„Dostal morfium, takže pravděpodobně zjistíte, že je trochu mimo. Ale jeho stav je naprosto stabilizovaný. Klidně tady chvíli zůstaňte a popovídejte si s ním, udělá mu to dobře. Nemám prav­ du, Gregersi?“

Zdravotní sestra ho poplácala po ruce a odešla z pokoje, aniž by počkala na odpověď. Esther si k  lůžku přitáhla židli, rozepnula si sáčko a znovu chytila Gregerse za ruku. Chtěla říct něco uklidňují­ cího, ale všechno jí znělo divně, takže místo slov jen seděla a naslou­ chala. Nevěděla, jak dál, a cítila se nepříjemně. Potřebovala dovole­ nou, sklenici červeného vína, klid v hlavě. Nechtěla naráz myslet na tisíc věcí, které neměly východiska. Nechtěla si vybavovat dobu před mnoha lety, kdy ona sama ležela na nemocničním lůžku a vzlykala. Tehdy tam nebyl nikdo, kdo by ji držel za ruku.

Všimla si, že křehkou ruku tiskne příliš silně, uvolnila sevření a ruku neobratně poplácala. Pláč pomalu utichal.

„Ko...“ hlas zakolísal, zrezivělý jako hlas poustevníka. Esther se ke Gregersovi naklonila a našpicovala uši.

„Ko. Má. Mla?“ Byl tak ochraptělý, že ze začátku vůbec nero­ zuměla, na co se jí ptá. Naštvaně si odkašlal a ukázal na plastovou konvici s červenou šťávou. Nalila mu do použité skleničky, nechala ho napít, znovu mu nalila a čekala, dokud nebude připraven.

„Spadl jsem na... tělo. Na stěnách byla krev. Policie mi nechce nic říct. Pořád dokola se jen vyptávají na jedno a to samé.“ Gregers se znovu rozplakal. Vypadal vyčerpaný, vetchý a ona si najednou uvě­ domila, že ho vnímá jako starce a sebe samu jako něco jiného.

„Nevím, kdo to byl, Gregersi. Policie nechce zatím nic říct.“

„Byla mrtvá? Když jsem... ji našel. Byla mrtvá?“

Samozřejmě. Toho se bál. Že ji mohl zachránit. Bože, copak s ním policie vůbec nemluvila? Neposlouchali ho?

„Gregersi, teď mě dobře poslouchejte. Když jste tam přišel, byla už dávno mrtvá. Nemohl jste nic dělat, slyšíte!“ Vlastně nevěděla, kdy dívka zemřela, neznala bližší podrobnosti, ale neviděla žádný důvod, proč ho neuklidnit všemi prostředky. Náhle si něco uvědo­ mila, neodbytný pocit v těle týkající se toho, co se stalo. Celý den chodila v bublině kocoviny, ale ta teď, když se soustředila na něco jiného než sama na sebe, splaskla. Celé to bylo tak hrozné. Příliš hrozné na pochopení. Hrdlo se jí sevřelo. Opravdu se to mohlo stát? V jejím domě, v jejím životě?

„Proč?“ Prosebně se na ni podíval, netušil, že jeho myšlenky jsou ozvěnou těch jejích. Esther něco napadlo a pocítila prudké bodnu­ tí černého svědomí, ale zahnala ho. Musela to být náhoda. Šílená, nepochopitelná náhoda.

*

V  odpočinkové místnosti znělo šustění papírů, papírových tácků a bušení do klávesnic. Jeppe věděl, že musí provést závěrečné shr­ nutí. Podíval na svůj tým, sestavený PK. Policejní asistent – neboli PA, jak se běžně říkalo – Torben Falck byl zkušený a pečlivý. PA Sara Saidaniová byla přímo výhrou a Anette se prostě jen tak nezbaví. Jediný, s kým měl napjatý vztah, byl PA Thomas Larsen. Na ředitel­ ství pracoval jako policejní asistent teprve půl roku a stoupal rych­ lostí blesku. Jeppe se usilovně snažil Larsenovi přilepit přezdívku Karamel, ale kolegové, jinak vždy připravení na pošťuchování, ten­ tokrát nezabrali. A navíc se bohužel ukázalo, že karamela je nejob­ líbenější sladkostí PK.

„Dobře, jdeme na to. Ode dneška včetně se budeme každý den scházet v  kantýně hned po výměně služeb v  osm ráno a  ve čtyři odpoledne, plus samozřejmě podle potřeby a  podělíme se o  nové poznatky. Z  mojí a  Anettiny kanceláře necháme posbírat všech­ ny papíry a  fotografie a  poprosím sekretářku, aby nám připravi­ la tabuli. Na videokonferenci ve tři hodiny odpoledne požádáme o posily z ostatních stanic, aby pozdě odpoledne a večer vyslechli obyvatele ulice Klosterstræde, pěkně dveře po dveřích, a ty na uli­ ci. Tím můžeme získat nějaké svědecké výpovědi, dokud budou čerstvé. Falcku, ty se vrátíš do nemocnice a promluvíš s Gregersem Hermansenem, když se na to bude cítit, a potom s majiteli kavár­ ny v Klosterstræde 12. Dva mladíci, sekretářka má jejich jména. To oni dnes ráno našli Gregerse Hermansena a tělo Julie Stenderové. Oba jsou také v Královské na pozorování kvůli šoku. Jestli jsem to správně pochopil, už jim nic není.“

PA Falck zasalutoval jako skaut přiložením dvou prstů k imagi­ nární kšiltovce.

„Larsen se pustí do zkoumání rodinného zázemí Julie Stendero­ vé, přátelé, kolegové, případní milenci a staří spolužáci. Saidaniová se jako vždycky ujme Facebooku a všeho, co se jmenuje počítač, te­ lefon a sociální sítě.“

PA Saidaniová vzhlédla od svého notebooku a krátce přikývla, až její tmavé kudrlinky poskočily. Larsen ho jen pozoroval se zkřížený­ mi pažemi.

„Anette a já se spojíme s rodiči a znovu navštívíme Esther de Lau­ renti. Pitva proběhne zítra brzy ráno a  ta bude taky naše, Anet te! Zapojili jsme policisty z Kodaně a jižního Švédska. Z plných sil pátrají po Caroline Boutrupové a její kamarádce.“ Jeppe se podíval do pozná­ mek. „Někdo musí zkontrolovat bezpečnostní kamery na té trase. Ban­ ky, obchody 7­Eleven, před drogerií Matas a tak dál. Kdo si to vezme?“

Falck zopakoval skautský pozdrav. Jeppe přenesl váhu z  jedné půlky hýždě na druhou, aby si ulevil a  zachytil Anettin pohled. Seděla s telefonem u ucha a  mávala. Ukončila hovor a nadšeně se na něho podívala.

„Volali z  ředitelství policie středního a  západního Jutska. Byli u domu, ale rodina tam nebyla. Zkus uhodnout, kde podle souseda jsou?“

Nemělo smysl to zkoušet.

„V Kodani! Kruci, právě teď jsou v Kodani! Bydlí v hotelu Phønix. Prověřím na hotelu, jestli jsou na pokoji. A navíc mám číslo na otcův mobil.“ Během řeči si oblékala bundu. Vydala se ke schodišti dřív, než Jeppe stihl vstát.

*

Když Jeppe a Anette parkovali před hotelem, mrholilo a ulice Bred­ gade šuměla ospalým dopoledním provozem. Skupina japonských turistů se vyzbrojila deštníky, pláštěnkovými ponči a  ženy navíc bizarními bílými látkovými rukavicemi, které u Jeppeho vyvoláva­ ly asociaci s osmdesátými lety a jeho šťastnými electric boogie dny v Burger Kingu. Bylo pochopitelně možné, že Japonci odjížděli na taneční večírek, ale pochyboval.

Hotelová vstupní hala připomínala vnitřek sněhové pusinky s diamantovým sypáním od křišťálových lustrů a s těžkými broká­ tovými závěsy. Anette s výrazem hlubokého pohrdání ostentativně prošla kolem fontány uprostřed bílé mramorové podlahy. Za pultem stál mladý muž se syntetickým motýlkem a podrážděným výrazem v očích. Telefon vytrvale zvonil, mladík se na něj díval, nejistý, co má dělat. Jeppe se mírně naklonil nad pult a tiše promluvil, aby k sobě nepřitáhl nežádoucí pozornost.

„Policie. Před chvílí jsme volali. Chceme mluvit s  Christianem Stenderem. Jaké má číslo pokoje?“

„Momentík, hned jsem u vás.“ Recepční se natáhl po sluchátku.

„Říkal jsem, že jsme od policie. To nepočká.“

„Momentík, pane, hned jsem u vás.“

Mladík zvedl směrem k policistům otevřenou dlaň a s odvráce­ ným pohledem zvedl sluchátko. Plný arogance, otrávený životem, spustil svůj naučený uvítací projev v angličtině. Jeppe ho chytil za paži dřív, než se nad tím stihl zamyslet. Tvrdě stiskl.

Recepční vyděšeně vzhlédl.

„Říkal jsem hned! Jak se jmenuješ, pitomečku? Ukaž, ať se podí­ vám, co máš na jmenovce. Nikolaj?“ Jeppe se otočil k Anette, která se na něho překvapeně dívala. Odkašlal si.

„Policejní asistentko Wernerová, kolik je hodin?“ Jeppe dokona­ lým mávnutím povytáhl rukáv bundy, obnažil zápěstí a podíval se na své staré omegy. Recepční mluvil tak rychle, až se zakoktával.

„Pokoj 202. Druhé patro. Výtah je hned za rohem.“

„Díky, Nikolaji. Měj se hezky.“

Celou cestu k výtahu ho Anette udiveně pozorovala. Vyjeli do druhého patra a našli pokoj 202. Bez bližšího vysvětlení hotel na Anettinu žádost poprosil pana a paní Stenderovi, aby zůsta­ li na pokoji. Jeppe zaklepal. Po chvilce dveře otevřela drobná, ele­ gantní žena s krátce zastřiženými šedými vlasy. Vážně jim pokývla. Nad perleťovými brýlovými obroučkami se jí jako kastovní značka zračila ustaraná rýha. Ustoupila, aby mohli vejít do dusného hote­ lového pokoje.

Christian Stender seděl s hlavou v dlaních v polstrovaném plyšo­ vém křesle. Roz



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.