načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Disident -- Václav Havel (1936-1989) - Daniel Kaiser

Disident -- Václav Havel (1936-1989)

Elektronická kniha: Disident -- Václav Havel (1936-1989)
Autor:

Kniha Disident. Václav Havel (1936–1989) novináře Daniela Kaisera je pokusem o co nejkomplexnější politický životopis českého prezidenta, dramatika a disidenta, ohraničený výše ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 276
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2012-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

První díl neautorizovaného politického životopisu Václava Havla, českého dramatika, disidenta a prezidenta, se věnuje období od narození v roce 1936 do převratu roku 1989. Autor se komplexně dívá na Havla jako na muže činu, jakkoli on sám se spíše považuje za muže psaného slova. Soustřeďuje se primárně na konflikt Václava Havla s komunistickou mocí a také na to, jak postupem času získal výsadní postavení v českém disentu a obrovské zahraniční renomé. Daniel Kaiser, novinář Lidových novin, při bádání využil řadu archiválií, historických pramenů a dokumentů i rozhovorů s Havlem samotným a mnoha jeho přáteli a spolupracovníky. Publikace je doplněna řadou dobových fotografií. Rozsáhlý neautorizovaný politický životopis Václava Havla.

Popis nakladatele


Kniha Disident. Václav Havel (1936–1989) novináře Daniela Kaisera je pokusem o co nejkomplexnější politický životopis českého prezidenta, dramatika a disidenta, ohraničený výše uvedenými letopočty. Václav Havel se v tomto období postupně proměňuje z chlapce z komunisty pronásledované, ale celkem konformní podnikatelské rodiny v neústupného odpůrce Husákovy totality. Mezitím dosahuje světového úspěchu jako dramatik; šedesátá léta prožívá nejen jako permanentní večírek, ale i uprostřed intelektuálních diskusí a práce pro divadlo. Následuje sovětská okupace, léta strávená v ústraní, deprese, otevřený konflikt s komunistickou mocí, vězení, život v disidentském ghettu, listopadová revoluce a nástup do prezidentského úřadu. Když píší zahraniční autoři o roce 1989 ve východní Evropě, zmiňují většinou tři jména: Michaila Gorbačova, Lecha Wałęsu a Václava Havla. Z těch tří Gorbačov vládl obrovskému mocenskému aparátu, Wałęsa zastupoval rozsáhlé podzemní hnutí, jen Havel žádnou takovou dějinnou sílu k dispozici neměl. Daniel Kaiser vycházel při psaní knihy z rozhovorů s Václavem Havlem, ze vzpomínek mnoha disidentových přátel a spolupracovníků a z teprve nedávno zpřístupněných archivních materiálů. Soustřeďuje se ponejvíc na konflikt Václava Havla s komunistickou mocí a to, jak postupem času získal výsadní postavení v českém disentu a obrovské zahraniční renomé. Líčí jeho život včetně některých zaškobrtnutí a (z pohledu autora) ideových omylů. (Václav Havel 1936-1989)

Předmětná hesla
Havel, Václav, 1936-2011
* 1936-1989
Disidenti -- Česko -- 20. století
Prezidenti -- Československo
Čeští dramatici -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Daniel Kaiser - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Paseka


DANIEL KAISER / Disident / VÁCLAV HAVEL 1936

1989



Disident

Václav Havel 1936–1989

Paseka / praha – litomyšl

DANIEL KAISER


Copyright © Daniel Kaiser 2009

Photography © Přemysl Fialka, Ivan M. Havel, Václav Havel, Dagmar Hochová, Ondřej Němec, Jan Reich,

Oldřich Škácha, Knihovna Václava Havla/Václav Havel Library, ABS/ÚSTR

© Ladislav Horáček – Paseka 2009

ISBN 978-80-7432-526-7 (PDF)


7

Úvodem

Před dvěma lety (2007) přišel do kin dokumentární fi lm Občan Havel avět

šina recenzentů žasla nad otevřeností, s jakou si Václav Havel i ve vysoké

politice pouštěl k tělu fi lmový štáb. Odporovali jen jednotlivci, třebaredak

tor Lidových novin Petr Zídek, jemuž naopak celovečerní dokumentposlou

žil jako korunní důkaz k tezi, že Havel je především pečlivý režisér vlastního

odkazu a že ani pod zdáním nonšalantní upřímnosti neztrácí ze zřetele svůj

obraz před dějinami.

Na Zídkově postřehu určitě něco bude: například Havlovy rozhovory do

novin – v disentu a tím spíš později v politice – byly ve skutečnosti skorovždyc

ky něčím jiným, než co se rozumí pod pojmem interview; nejen že si Havel rád

vybíral tazatele, takové tendence ostatně mívají i jiní; neobvyklý byl přede

vším jeho sklon vymýšlet pro tazatele i otázky. V nejtrvalejší podobě si Havel

fenomén řízeného interview prosadil v knižních rozhovorech s KarlemHvíž

ďalou, v Dálkovém výslechu (1986), a ještě větší měrou v jeho volnémpokra

čování Prosím stručně (2006). Obecně zřejmě Havlovo inscenátorství souvisí

s jeho vyvinutým smyslem pro jazyk a obavou ponechat svou výpověď v rukou

lidí, kteří jazyk ovládají hůř než on – kus režisérství je v tom ale taky.

Politický životopis Václava Havla, jehož první díl, dovedený do prosince

1989, máte před sebou, vznikl jako pokus vylíčit fenomén Havel takříkajíc

v cizí režii, tedy nezávisle na něm. I proto jsem se rozhodl všímat si spíše

Havla-muže činu, jakkoliv on sám se považuje především za muže psaného

slova a svoje proslovy nebo eseje vždycky chápal jako činy par excellence. Oč

méně místa je v knize věnováno Havlově esejistice, o to víc ho zbývá na jeho

střet s komunistickou mocí nebo na jeho působení uvnitř disentu.

Kniha byla od počátku zamýšlena jako neautorizovaný životopis. Doufal

jsem, že jako výhoda se zúročí i skutečnost, že jsem se osobně s Václavem

Havlem předtím fakticky neznal, poněvadž mi to dovolí přistupovat k němu

pokud možno nepředpojatě. Nezakrývám ale, že jsem ho vždycky považoval

a stále považuji za kladného hrdinu českých dějin.

S prosbou o kooperaci jsem se na prezidenta obrátil počátkem roku 2006.

Souhlasil se sérií chronologických rozhovorů, navíc mi vystavil jakési gene

rální doporučení třetím osobám, aby mi zpřístupňovaly dokumenty a dopisy,

které v minulosti napsal. Svůj zatím neuspořádaný archiv mi neotevřel. Později

mi ale vyhověl vždycky, když jsem potřeboval nějaké dodatečné doporučení.

Jednou dokonce přímluvným listem naléhal na šťastlivce, který má v držení

exkluzivní materiály o něm, aby mi je ukázal (naléhal ovšem marně).

Stoprocentní vstřícnost jsem od něho nemohl čekat a ani nečekal, už

proto, že neměl pod kontrolou výběr autora ani témat, natož konečné znění.

Celkově však Václav Havel tuto část režie vlastního odkazu pustil z rukou,


8

žádné pamětníky, s nimiž jsem chtěl mluvit, od styku se mnou neodrazoval

a mou práci různými způsoby podpořil. Za jeho velkorysost a ochotu mu

upřímně děkuji.

Při práci na knize jsem využíval různých historických pramenů: díkIva

nu Havlovi jsem směl nahlédnout do rodinného archivu. V Knihovně V. H. na

mě čekaly čtyři krabice dopisů, písemností a různých dokumentů ze života

Václava Havla, převezené nedlouho předtím do Prahy z Hrádečku.Českoslo

venské dokumentační středisko (ČSDS), založené kdysi v západoněmeckém

exilu Vilémem Prečanem, schraňuje v kopiích korespondenci, kterou sidra

matik přes tajné kanály vyměňoval s přáteli a příznivci na Západě. Havlovy

dopisy jsem směl číst. Menší část vzájemné korespondence deponoval před

časem letitý Havlův literární agent Klaus Juncker ve ForschungsstelleOsteu

ropa na univerzitě v Brémách.

Přínosné dokumenty k historii disentu a spolupráci mezi opozicí doma

a na Západě obsahuje část archivu Jiřího Pelikána, jež se ocitla v pražské

knihovně Libri Prohibiti. Za pomoc děkuji také pracovnicím Národního ar

chivu v Praze, které mi zpřístupnily Havlovy vězeňské spisy z let 1979—83

a 1989.

Štěstím bylo, že zhruba ve stejné době, kdy jsem se pustil do sbíráníma

teriálů, se konečně začaly otevírat archivy Státní bezpečnosti: ze dvouosob

ních svazků vedených na Václava Havla se sice dochoval jen první z let 1965

až 1968, z archivů StB se ale s trochou trpělivosti dá vydestilovat spousta

dalších faktů a detailů, ať už ze svazků vedených na jiné „nepřátelské osoby“

nebo ze svodek a dalších akt, které nám po tajné policii zůstaly. Především

se ale v archivech ministerstva vnitra zachoval kompletní vyšetřovací spis

Václava Havla z roku 1977.

Smutné prvenství v poměru mezi vynaloženou námahou a získanýmdo

kumentem drží archiv bývalého Federálního shromáždění, do něhož v roce

1992 uložila výsledky svého pátrání Komise FS pro vyšetřování událostí

17. listopadu.

Věřím, že o veřejně činných lidech se má psát bez přehnaných ohledů a že

opravdovým historickým osobnostem Havlova formátu styl, který někdy jeho

příznivcům připadá necitlivý, nemůže uškodit.

Tuším, že u některých z těch, co trpělivě odpovídali na moje otázky,kni

hu nečeká hladké přijetí. Přesto bych jim všem rád srdečně poděkoval.

Své vědomosti, expertizu a čas mi věnovali Rudolf Battěk, Marek Benda,

Kamila Bendová, John Bok, Pavel Bratinka, Tomáš Bursík, Ján Čarnogurský,

Ivan Dejmal, Stanislav Devátý, Jiří Dienstbier, Vladimír Dlouhý, LubošDobrov

ský, Markéta Fialková, Anna Freimannová, Jiří Gruša, Vladimír Hanzel, Ivan

a Dagmar Havlovi, Zbyněk Hejda, Ladislav Hejdánek, Jaroslav Hutka, Ivan


9

Chvatík, František Janouch, Zdeněk Jičínský, Věra Jirousová, Pavel Kačírek,

Ladislav Kantor, Jan Kavan, Václav Klaus, Ivan Klíma, Michael Kocáb, Pavel

Kohout, Radim Kopecký, Tomáš Kosta, Jan Kozlík, Karla Kožíšková, Andrej

Krob, Daniel Kroupa, Jiří Křižan, Marie Rút Křížková, Petr Kučera, Miroslav

Kusý, Ivan Lamper, Pavel Landovský, Zdeněk Lukeš, Josef Lžičař, Václav Malý,

Emanuel Mandler, Antonín Maněna, Hana Marvanová, Ivan Medek, Stani

slav Milota, Vladimír Mlynář, Jan Nedvěd, Dana Němcová, Saša Neumann,

Eduard Novák, Petr Oslzlý, Martin Palouš, Miroslav Pavel, Jan Patočka, Vilém

Prečan, Jan Přeučil, Miloš Rejchrt, Jan Rejžek, Jan Ruml, Radek Schovánek,

Joska Skalník, Jan Sokol, Olga Stankovičová, František Stárek, JaroslavŠab

ata, Anna Šabatová, Jiřina Šiklová, Věněk Šilhán, Libuše Šilhánová, Martin

Šimečka, Petruška Šustrová, Ivana Tigridová, Jan Tříska, Miroslav Tyl, Milan

Uhde, Petr Uhl, Jan Urban, Zdeněk Vašíček, Alexandr Vondra a další.

daniel kaiser



11

kapitola 1

Rodina

Když byla 6. ledna 1977 zveřejněna Charta 77, zaskočený komunistický režim

nějakou dobu váhal, jestli je vůbec schůdné chartisty trestně stíhat, nebo ne.

V mezičase tedy aspoň pro jistotu spustil pomlouvačnou kampaň, aby odradil

další potenciální příznivce. Zadání pro režimní propagandu nebylojednodu

ché. O lidech, kteří se vynořili v čele Charty, se dosud veřejně v zásaděne

smělo mluvit; teď bylo naopak potřeba rychle je vytáhnout na světlo a nějak

zostudit. V případě Václava Havla, jedné z klíčových postav Charty, sepropa

ganda rozhodla postavit jeho negativní portrét na rodinném původu.

Havel pocházel z významné rodiny předválečné pražské buržoazie;koru

nou rodinného majetku byl palác Lucerna v centru Prahy. Humoristickýčaso

pis Dikobraz na jaře 1977 Havla vykreslil jako přerostlé tlusté dítě vedené za

ruku guvernantkou a v popisku ke karikatuře doplnil, že prý chodíval „okolo

Lucerny poklepávat ukazováčkem na zdi paláce a říkat přitom: ‚Ty můjmaje

tečku!‘“ „Náhončímu podpisů pod Chartu 77,“ končil text podepsaný Iasonem

Urbanem, „nikdy nešlo o morálku. A ani o lidská práva. Šlo mu jen omaje

tek.“

1

Propaganda se tak čtenářům snažila vsugerovat, že nejmladší z trojice

mluvčích Charty je obyčejný majetkový revanšista a že bude navždy zaklet

v prostředí, do něhož se narodil. Na Václava Havla měl jeho původnepochyb

ně vliv. Jenže se projevil úplně jinak, než jak to líčili normalizační novináři.

Prarodiče a rodiče

Kapitalistická tradice rodiny Havlových začíná prezidentovým dědečkem

Vácslavem (1861—1921). Ten sice pocházel ze starého mlynářského rodu, mlýn

ale nezdědil a musel začínat jako stavař a v podstatě od nuly.

2

Svou prvníza

kázku — zavést kanalizaci a položit dlažbu na náměstí — dostal od radnice

v Lomnici nad Popelkou.

Dnes by byl zřejmě označen za developera — na konci 19. a začátku 20.sto

letí stavěl v Praze činžovní domy a obratem je prodával. Takhle jich postavil

a prodal celkem patnáct;

3

k tomu je třeba přičíst dům čp. 2000 na dnešním

Rašínově nábřeží určený pro vlastní rodinu, kde její část bydlí dodnes, a také

palác Lucerna v centru města, ve kterém sám spatřoval jakýsi vrchol své

podnikatelské kariéry.

Lucerna s bludištěm pasáží byla ve své době modernost sama: poprvé

v českých zemích se tu stavělo ze železobetonu, bylo to de facto první velké

centrum zábavy, postupně tu vedle velkého sálu začal fungovat i biograf,ka

várna, bary a dokonce japonská restaurace s „gejšami“.


12

Vácslav Havel byl ještě ze staré školy, přísný na sebe i na své syny — a oba

dva, staršího Václava Mariu i mladšího Miloše, od útlého věku vyučovalře

meslu přímo v provozu Lucerny. Václav Maria Havel začínal jako správce

skříněk a automatu na toaletní papír. To, co si tu vydělal, bylo jeho jediné

kapesné. Bratři se na rozvoji Lucerny podíleli dlouhá léta a tak s ní přirozeně

srostli. Představovali ale už druhou kapitalistickou generaci, v lecčemsod

lišnou od puritánštějšího světa jejich otce — prezidentova dědečka. Typické

je, že ačkoliv i Václav Maria byl rodinným podnikům naprosto oddán, svému

prvorozenému synovi (a budoucímu prezidentovi) dopřával mnohem volnější

výchovu a do manuální práce v Lucerně by ho jaktěživ nenutil.

Václav Maria Havel (1897—1979) byl v dobrém slova smyslu konvenční

muž své doby a opatrný pokrokář, strýc Miloš, jeden z hlavních podnikatelů

v českém fi lmu, naopak rozevlátý bohém. Další rozdíl oproti způsobu, jímž

fi rmu vedl jejich otec, spočíval v tom, že oba bratři víc dbali na společenské

styky, které coby reprezentanti zavedené fi rmy museli udržovat.

Václav Maria převzal Lucernu (prezidentův dědeček zemřel brzy po je

jím dokončení), pořád se ale rozhlížel po nových nápadech. Využil toho,

jak se otevíral svět, a když na počátku dvacátých let 20. století v Kalifornii

přímo na břehu oceánu viděl kolonie domků „real estates“, přenesl tento

vynález do Československa. Tak se zrodila moderní zahradní čtvrť na Bar

randově, jeho životní projekt. Pozemek nad Barrandovskou skálou,výjimeč

ný krásným romantickým umístěním, měl být první takovou „real estate“

v Československu.

Havel svoje zahradní městečko koncipoval jako bydlení pro lepší střední

vrstvy a nešetřil. Na vlastní náklady zřídil obecní silnici, postavil vyhlídkovou

restauraci Terasy na Barrandově a první tři vily; zatím ještě prázdné parcely

kolem potom rozprodával zájemcům, o které zprvu nebyla nouze. Barrandov

měl od počátku exkluzivní nádech, i konsorcium na výstavbu čtvrtisestáva

lo z Havlových přátel v pražském Rotary klubu. A přestože společensky byl

Havel spíše uměřený člověk, na Barrandově se nebál riskovat. Dával tu práci

hvězdám české stavitelské avantgardy (Max Urban, Vladimír Grégr); lzedo

konce tvrdit, že skrze Barrandov do první republiky teprve pronikala moderní

architektura. Proto už prezidentova otce, jakkoliv mu múzické vlohy spíše

chyběly, musíme počítat ke kulturní elitě. I on udával tón a první republice

pomáhal vtisknout její proslulou eleganci.

Slibný rozjezd luxusní čtvrti zastavila hospodářská krize na začátkutřicá

tých let. Na konci první republiky byli Havlové zadluženi, ale s rozumnoušan

cí, že je konjunktura, která se od půlky třicátých let váhavě rozjížděla, vrátí

zpátky do černých čísel. Nakonec to vinou dějinných zvratů dopadlovšech

no jinak. Václav Maria Havel z dluhů, které nadělal v Barrandově, nevyšel


13

Barrandovské terasy, konec třicátých let.


14

Božena Havlová se syny Václavem a Ivanem, říjen 1938.


15

až do komunistického převratu, takže komunistické znárodnění byla v jeho

případě krádež i úleva.

Jaký byl prezidentův otec jako člověk? Ze svědectví pamětníků vyplývá,

že byl zaměřený spíš prakticky a k umělcům, kteří chodili do nočních barů

v Lucerně, vzhlížel takřka uctivě. Byl to zároveň příslušník své společenské

třídy naučený hlásit se pomalu do každé trochu exkluzivní organizace, do níž

se v meziválečném Československu dalo vstoupit. Kromě zmíněného Rotary

klubu docházel například i do zednářské lóže Dvacátý osmý říjen, nabarran

dovských Terasách hostil neformální politickou skupinu Demokratický střed,

volně propojenou s Masarykovým Hradem.

Václav Havel na adresu svého otce v Dálkovém výslechu říká, že to byl

„skvělý a hodný muž“.

4

Skutečně — ke svým dětem se choval úplně jinak, než

jak se choval jeho otec k němu. Místo aby jim vštěpoval přísnost apodnika

telskou disciplínu, oba své syny nepokrytě rozmazloval. Typická bylanávště

va prvorozeného Václava v Lucerně, když šel do první třídy. V jednu chvíli

se sebral a odešel z otcovy kanceláře. Pan ředitel na něj volal, křičel ahulá

kal, ať se vrátí, syn ho ale vůbec neposlouchal.

5

Jeden Havlův vrstevník viděl

prezidenta poprvé jako sedmiletého chlapce, který k nim přišel na návštěvu

se svojí matkou a v jeho pokojíčku mu okamžitě pozotvíral všechny skříňky

a šuplíky. Paní Havlová ani nehnula brvou.

Mladým Havlům se dostalo výchovy, jaká začala být běžná až o generaci

dvě později. Tato okolnost může svádět k závěru, že prezidenta od malavy

chovávali jako panovníka.

6

Ve skutečnosti je ale vysvětlení zřejmě o dostpro

zaičtější: Havel senior se dětí dočkal relativně pozdě, před čtyřicítkou, a tak

je bral jako dar z nebes, v jaký už ani nedoufal. Tím víc k nim pak přilnul.

Jeho první manželství s Bělou Friedländerovou, neteří od sousedů a známou

pražskou salonní komunistkou, trvalo jen pět roků a zůstalo bezdětné. Bělu mu

odlákal kamarád architekt Václav Pilc, který pro Havla projektoval hotel Axa.

Děti měl až s druhou manželkou Boženou — starší Václav se narodil v roce 1936

a mladší Ivan v roce 1938. Božena byla dcerou úspěšného spisovatele, diplomata

a později manažera Baťových závodů Huga Vavrečky, selfmademana ze Slezska.

Výchovu dětí ovlivňovala mnohem víc než její manžel. Přestože chlapcům platili

guvernantku, matka do jejich výchovy aktivně zasahovala — rozhodně aktivněji,

než bylo mezi dámami z jejích kruhů zvykem. Vlastnoručně jim napříkladvyro

bila velikou nástěnnou abecedu s naučnými obrázky, a když později teenager

Václav vyráběl literární samizdaty, Božena k nim navrhovala obálky.

I přes některé své milostné avantýry Václav Maria Havel tvořil smanžel

kou Boženou ideální pár, který svým synům mohl poskytnout zázemíspořá

dané rodiny a do komunistického převratu i skleník chránící je před velkými

dějinami venku.


16

Budoucí prezident Václav Havel s tatínkem Václavem Mariou (vlevo)

a strýcem Milošem, konec třicátých let.


17

Strýc Miloš

Další důležitou postavou prezidentova dětství byl strýc Miloš (1899—1968),

kterého sice nevídal tak často, jehož zásluhou ale už v útlém věku nahlédl

do světa umění. Mladší bratr jeho otce byl vždycky černou ovcí rodiny asou

časně jejím vývěsním štítem. Ještě dlouho po své smrti, hluboko do sedm

desátých let, zůstával nejznámějším příslušníkem podnikatelské dynastie

Havlů.

Miloš už od puberty točil na kameru krátké dokumenty a hned poma

turitě převzal řízení biografu v Lucerně. Ve dvacátých letech doČeskoslo

venska dovážel zahraniční fi lmy, hlavně starší americké trháky. V roce 1931,

uprostřed hospodářské krize, inicioval na Barrandově zrod fi lmovýchate

liérů a brzy v nich začal produkovat celovečerní komedie. Filmová továrna

A-B, jíž ateliéry patřily, byla akciovou společností, Milošův původně zhruba

třetinový podíl časem stále stoupal a na konci dvacátých let 20. století už

Miloš díky možnosti sáhnout do rodinných fi nancí kontroloval dvě třetiny

akcií a tím i celou společnost.

7

Na výrobu fi lmů sice nikdy neměl mono

pol — kromě něho v oboru podnikal například Karel Feix se svýmNational

fi lmem —, přesto Miloše směle můžeme označit za duši fi lmového průmyslu

první republiky.

Když německá okupační vojska 15. března 1939 vtáhla do Prahy, bylo jen

otázkou času, kdy se objeví i v barrandovských ateliérech. Nacisté, fi lmem

odjakživa uhranutí, plánovali Barrandov zásadně zmodernizovat a točit tu

podstatnou část německé fi lmové produkce. Většinový akcionář A-B Miloš

se tedy zákonitě musel dostat do jejich hledáčku — a bylo jasné, že pokud se

rozhodnou vzít si všechno, nemá proti nim šanci. Mohl pouze držet pozice

a stanovit si hranici, po kterou ještě stojí za to se ohýbat.

Vzdoroval několik měsíců. Nejdřív se mu podařilo odvrátit dva nájezdy

českých fašistů, kteří se pokusili převzít Barrandov den po příchodu Něm

ců do Prahy: dopoledne přijeli Gajdovi vlajkaři, odpoledne delegace Národní

obce fašistické vedená režisérem Václavem Binovcem. Miloš je vykázal po

telefonu, nemusel ani zjednávat pořádek osobně — čeští fašisté byli vždycky

trochu pro smích.

Za čtvrt roku se ovšem na Barrandově objevila říšská konkurence Ufa,

a to byl nepřítel mnohem nebezpečnější. Němci stupňovali nátlak: nejdřív

gestapo 21. června prohledalo Havlovi kanceláře a odvedlo si ho do centrály

v Petschkově paláci. Za týden byl na koberečku u říšského zmocněnce pro

fi lm Hermanna Glessgena. Za další týden mu Němci dosadili do fi rmyspráv

ce, treuhändera, protože nad Barrandovem kvůli jednomu židovskémuakci

onáři (Osvald Kosek, do okupace držitel pěti procent akcií) teoreticky visela

hrozba arizace.


18

Při každém z těchto nepříjemných setkání Němci Havlovi domlouvali, ať

se vzdá majority. Tlak evidentně nezabíral, takže v září 1939 nechal úřadříš

ského protektora soudní cestou navýšit základní jmění společnosti natroj

násobek. Milošův podíl rázem spadl ze 70 na 20 procent, a i tu pětinu Ufa

napřesrok odkoupila.

Nakonec byl Miloš Havel vyplacen celkem 15 miliony korun (přičemžlev

nější celovečerní fi lm se dal vyrobit už za půl milionu), většina tohoto od

škodnění přitom šla z účtu protektorátní vlády, kterou Němci přinutili draze

nakoupit menší část akcií.

Hlavní důvod, proč u fi lmového magnáta šetřit soucitem, se však skrývá

v závěru memoranda, které s ním Němci o odkupu akcií sepsali. Miloš tupro

hlašuje, že by si za peníze vyplacené Říší rád koupil zámek Slavkov u Brna

plus další nemovitosti u Slavkova a Uherského Brodu, že se ale s majitelem —

byl jím hrabě Jozef Pállfy ze slovenské Smolenice — nemůže dohodnout na

ceně. „Požaduje proto zcela spravedlivě, aby umožněno mu bylo se strany

Říše nabývat majetku jiného a to i když se nejedná o přímý majetek Říše, tedy

mocenským opatřením...“ Německá strana se proto Havlovi musí postarat

o nějakou náhradu a uměle, tedy násilím, stlačit nabídku: „Po stránce mo

censké rozhoduje o převodu ať již cestou dražby nebo vyvlastnění německá

Říše a to z důvodu veřejného zájmu.“

8

Přestože si Slavkov ani jiný zámek nakonec nekoupil, je v tomto jednom

paragrafu obsažen vlastně celý příběh Miloše Havla za protektorátu. Zeza

čátku to žádný kolaborant nebyl a nacistům žádné cestičky nezametal, vme

zích možného se jim dokonce stavěl na odpor. Když si ale spočítal, že jemno

hem slabší, rozhodl se s vlky vyjít. V tomto případě Miloš, sotva okradená

oběť, navádí zloděje, aby jí pomohl okrást někoho třetího — a stává se tak

z oběti potenciálním spolupachatelem.

Kromě peněz a příslibu mocenské intervence dávala Havlovi smlouva sNěm

ci právo ročně na Barrandově natočit alespoň pět českých fi lmů. Rodinná fi rma

Lucernafi lm — ač většinou odkázaná na horší ateliéry v Hostivaři — existovala

dál. Zaměstnávala několik stovek lidí na stálý úvazek a desítky dalších jakoex

ternisty. Za okupace Havlův Lucernafi lm stihl natočit 35 českých snímků

9

, mezi

nimi takové hity jako Eva tropí hlouposti, Hotel Modrá hvězda nebo Kristián.

Za možnost zůstat v oboru platil Miloš Havel a s ním i většina herecké

obce povinností scházet se s okupanty, kteří, jak to mocenské elity mají ve

zvyku, rádi fl ámovali s populárními umělci. Milošova moderní vila naBarran

dově čp. 444 byla dějištěm desítek večírků, na nichž se nacističtí pohlaváři

proplétali s českou fi lmovou smetánkou.

Po osvobození Miloš Havel za své chování během okupace po právuzapla

til. To neznamená, že se v jeho případě pravda hledala jen a jen spravedlivě.


19

Václav Havel s maminkou a guvernantkou na Václavském náměstí, říjen 1938.


20

Václav Havel marodí, 1940.


21

Už v revolučním létě 1945 ho prověřoval Svaz fi lmových pracovníků, v jehož

prověrkové komisi však až na jednu výjimku zasedali samí členové KSČ, tedy

lidé, jimž záleželo hlavně na znárodnění československého fi lmu. Někteří

z nich si za okupace zadali taky, teď ale Miloše Havla „vyloučili z fi lmového

průmyslu“. A to byla teprve jakási profesní komora.

O rok později ho podle malého dekretu soudil tzv. tribunál národní očisty

a vcelku překvapivě ho osvobodil. Ateliéry, o něž šlo především, mu ale nikdo

nevrátil, a to byla pro Miloše těžká rána.

Ještě na sklonku války předpokládal, že i kdyby nová vláda ateliéryzná

rodnila, nemohl by je řídit nikdo jiný než on.

10

Už v létě 1945 byl ale vyveden

z omylu, když mu během dobročinné akce na Smíchově komunistický mi

nistr kultury Václav Kopecký svým obvyklým hrubým způsobem dal najevo,

že se s ním v novém režimu nepočítá a že Barrandov zpátky nedostane. Tím

ho okradli o smysl života, realizovat se teď mohl už jen jako bratrůvspoleč

ník v Lucerně. A na Lucernu stejně přišla řada během druhé revoluční vlny

v únoru 1948.

Některé návyky — především fl ámování —, které z Miloše v rodině dělaly

outsidera, po něm převzal jeho starší synovec. Miloš byl ale v jeho očíchpře

devším uvaděč do světa umění. První umělecký obor, v němž se Václav Havel

později chtěl uchytit, byl fi lm, k němuž si díky Milošovi přičichl už jako dítě.

Divadlo bylo až druhou volbou.

Rodinné tradice

U Havlů stálo vždycky na prvním místě podnikání, úspěšný podnikatel ale

musí být od určité úrovně, kdy už se nevyhne jednáním ani společenským

stykům s politiky, i politickým oportunistou. Havlové oportunisty být uměli

a politikům se nikdy nevyhýbali. Jako jedna z elitních pražských rodin se už

od časů prezidentova pradědečka mlynáře počítali k národním demokratům,

straně zastupující tradiční národní elity a majetné občany. Dědeček Havel se

znal s Karlem Kramářem a dokonce za jeho mladočechy kandidoval vobec

ních volbách.

11

Když Kramáře a jeho spoluvězně Aloise Rašína, původně

odsouzené k smrti pro velezradu, rakouské úřady v roce 1917 propouštěly

z vězení, teenageři Václav Maria a Miloš o tom natočili krátký fi lm. Sepětí

rodiny s národní demokracií přežilo i do první republiky a přinášelo jíprak

tické výhody. V roce 1931 ministr průmyslu a obchodu Josef Matoušek (nár.

dem.) zavedl poplatky na dovážené kopie cizích fi lmů, což bylo samozřejmě

clo na ochranu domácích kopií. Havlova fi rma A-B měla v té době na jejich

výrobu faktický monopol a národnědemokratický ministr Havlovipříslušný

mi vyhláškami vycházel vstříc i v dalších letech.

12

Havlům, jak je vidět,neby

lo proti mysli pomoci svému podnikatelskému štěstí politickou konexí.


22

Václav Havel byl od dětství vášnivým řidičem, začátek čtyřicátých let.


23

Václav Havel v kadeřnickém křesle. Vlevo sedí bratr Ivan, začátek čtyřicátých let.


24

Václav Maria Havel ovšem tehdy na rozdíl od bratra Miloše s národními

demokraty v tak těsném vztahu už nebyl. „Barrandovský kroužek“, který se

scházel u něj na Terasách, byl naopak pro národní demokracii přímouhroz

bou. Do kroužku patřili Hubert Ripka a Prokop Drtina, kteří se — poddiskrét

ním dohledem prezidenta Masaryka — podíleli na založení Národní strany

práce. Ta měla z tábora pravice vyvést síly nakloněné Hradu, jenže zašla na

nedostatek voličů. Ripka, Drtina a někteří další členové kroužku tedy plynule

přešli k národním socialistům. Havel otec se považoval za podnikatele a přímo

v politice se angažovat nechtěl, jeho politické sympatie ale kopírovaly vývoj

přátel z klubu. Když po válce jeho barrandovští přátelé národněsocialistic

kou stranu ovládli a Ripka, teď už ministr obchodu, ho na jaře 1947přemlu

vil k členství v její hospodářské radě, vstoupil Václav Maria Havel nakonec

i přímo do strany.

Národněsocialistická strana po válce sama sebe považovala za hlavnípře

kážku komunistickému nástupu, programově ale stála na půl cesty meziko

munisty a lidovci, kteří jediní měli odvahu deklarovat se jako nemarxistická

síla. U národních socialistů se spojily dvě skupiny lidí: jednak upřímnívyzna

vači národa a socialismu současně, jednak antikomunisté, kteří chápali, že

teď je ze všeho nejdůležitější odvrátit nebezpečí uchvácení státu komunisty.

Havel senior byl sice podnikatel, paradoxně ale patřil spíš k prvnískupi

ně. Ve svých memoárech otevřeně píše, že byl pro socialismus, třebažema

sarykovského ražení. KSČ samozřejmě po převratu o žádný masarykovský

socialismus nestála. Když později Státní fi lm od Havla vykupoval většinu jeho

pozemků na Barrandově, nacházel se prodávající právě ve vyšetřovací vazbě

a nezbylo mu než pozemky prodat za velmi nízkou odhadní cenu 70 tisícko

run. Přesto mu tento loupežnický obchod přinesl i jistou úlevu: „Byl jsem tím

zbaven tíživého dluhu a nemusel jsem mít obavu, že mi bude krácen plat,“

13

napsal prezidentův otec po letech ve svých memoárech.

Za Stalina

Když se v únoru 1948 zhroutila částečná demokracie, patřili Havlovi národní

socialisté mezi hlavní poražené. Rodina změnu režimu pocítila bezprostředně,

téměř vzápětí přišla o Lucernu i o Terasy na Barrandově.

Jinak se ale mohla utěšovat, že novým vládcům na ní vadí pouze jejich

majetek. Po vyvlastnění se o ně totiž režim na čas přestal zajímat. Akčnívý

bor složený ze zaměstnanců-komunistů sice Václava Mariu Havla hned po

puči zbavil místa ředitele i ředitelny, dosazený národní správce si ho ale vzal

k sobě jako poradce.

Proč s prezidentovým otcem nezametli tak, jak zametali s většinoukapita

listů? Nepochybně se v Lucerně vyznal jako nikdo druhý. Sám v nedokončeném


25

Bratři Havlové se opalují na horském sluníčku, začátek čtyřicátých let.


26

Václav Havel před svým srubem na Havlově, začátek čtyřicátých let.


27

a nepublikovaném osmém díle pamětí spekuluje, že mu možná KSČ oplatila

laskavost z první republiky, kdy jí velký sál Lucerny pronajímal na sjezdy, což

tehdy nebyla samozřejmost. (Do Obecního domu například komunisty zpoli

tických důvodů nepouštěli.) Po únoru zase nebyla samozřejmost, aby sinárod

ní správce podržel v podniku bývalého majitele. Laskavostí ze strany ředitele

ale bylo víc: do roku 1948 měla pouze KSČ v Lucerně svou závodní organizaci,

pouze její členové si dovolili schůzovat v pracovní době — a ředitel Havel to

trpěl. Bál se sílící komunisty dráždit.

Nový režim nejdřív pozatýkal jen své nejnebezpečnější protivníky. Druhá

a širší vlna zatýkání začala zhruba o rok později — a spláchla i Havla. Koncem

března 1949 ho sebrali tajní, když přijížděl večer domů z Lucerny, a drželi ho

tři měsíce ve vyšetřovací vazbě. Čelil podezření, že věděl o tajné síti, kterou

vybudoval jeho přítel Karel Nigrín a která organizovala útěky „bývalých lidí“

na Západ. Rodina žila čtvrt roku v nejistotě. Dvanáctiletý Véna poslal otci do

vězení básničku, kterou je třeba považovat za první dochovaný literární útvar

z pera budoucího dramatika a prezidenta:

Moc nám tu scházíš,

leč já doufám stále,

že se vbrzku navrátíš,

že se objevíš nenadále.

Starost o Tebe máme,

a stále vzpomínáme.

14

Otec při výsleších trval na tom, že Nigrín mu jenom nabízel pomoc pro případ,

že by snad nemocný tchán Vavrečka potřeboval do lázní, a soud ho osvobodil.

Estébákům tedy nakonec vyklouzl, musel se však rozloučit s autem, které

mu zabavili při zatýkání a už nikdy nevrátili.

Hůř se vedlo strýci Milošovi. Bezvýchodnost svého postavení vpoúnoro

vých poměrech se pokusil vyřešit útěkem na Západ. Napoprvé ale měl smůlu:

ještě v sovětské zóně Rakouska ho chytili četníci a předali Sovětům. Ti ho

obratem předali zpátky do Československa. Smolař Miloš šel na tři roky do

vězení, které měl strávit draním peří na Borech.

Po intervenci starého kamaráda, básníka a komunisty Vítězslava Nezvala

ho nakonec pustili dřív. V rodině se traduje, že Nezval se za Milošepřimlou

val na lovu kachen s ministrem vnitra Noskem a že orodoval tak dlouho, než

Nosek slíbil, že pokud trefí kachnu, na kterou právě mířil, a pokud mu Nezval

s přítomným Janem Werichem dají záruku, že jejich kamarád už podruhéne

uteče, bude volný. Werich s Nezvalem se zaručili, ministr se trefi l, Miloš šel

na svobodu a za dva měsíce utekl znovu, tentokrát úspěšně.


28

Po nějakém čase se usadil v Mnichově, dokonce s pěkným startovnímkapi

tálem, protože se mu podařilo vysoudit na likvidátorech Ufy vysoké odškodné

za Barrandov. V cizí zemi, zbaven svého prostředí, svých známých a konexí,

ale už neprosperoval. Vyrobil jakousi modernější a němečtější verzi Kristiá

na, která zapadla. Se společníkem si otevřel českou restauraci Zur Goldenen

Stadt Prag, a i ta časem začala vyrábět dluhy. Zemřel v únoru 1968 coby majitel

malého květinářství. Jediným svědkem jeho posledních dnů byl pes Malinký.

Bratra Václava Mariu vezl do Mnichova na pohřeb prvorozený syn. Pamatuje

si, jak otvírali Milošův sejf, který skrýval jen dva knofl íčky od manžet.

15

Po bouři

Další pohromou, která se nad rodinou budoucího prezidenta stahovala, byla

v červnu 1952 vyhlášená Akce B, čili nucené vystěhování buržoazie z velkých

měst. Havlovi dostali dekret na menší byt do Albrechtic v Jizerských horách.

Nepříjemná na tom byla nejen hrozící ztráta velkého bytu v centru Prahy, ale

především ztráta jakékoli byť jen trochu lepší perspektivy vzdělání pro oba

chlapce. Otec se ze všech sil snažil pohromu odvrátit. Úřední cestou inefor

málně bojoval o odklad stěhování a na začátku se mu podařilo alespoň to, že

úřady přestaly trvat na Albrechticích a smířily se s tím, že se rodinapřestě

huje na svůj letní statek Havlov u Jihlavy.

Stěhovat se měli v říjnu. Václav Maria Havel odevzdal klíče od svého

pražského bytu na nábřeží a začal převážet věci na Havlov. Když tam ale

přijel, s hrůzou zjistil, že StB statek zapečetila, neboť si myslela, že patří

čerstvému emigrantovi Milošovi. Štěstím v neštěstí bylo, že než mohlVác

lav Maria dokázat, že statek ve skutečnosti patří jemu, směla rodina zůstat

v horním patře svého původně dvouposchoďového bytu v Praze. V horním

patře až do léta bydleli dědeček a babička Vavrečkovi. Hugo Vavrečka ale

v srpnu — také pod vlivem představy, že příkaz k vystěhování dostalaBožen

čina rodina kvůli němu

16

— zemřel na infarkt. A brzy ho následovala i jeho

manželka.

Souběhem různých okolností dosáhly úřady v Akci B na Havlových jenpo

lovičního vítězství. Z dvoupatrového bytu národní výbor urval jenom spodní

polovinu a rodina tak ve svém domě přece jen mohla zůstat. Díkhouževna

tosti a konexím otce tedy ze stěhování na Moravu nakonec sešlo. Dovyklize

ného spodního patra úřady nastěhovaly dvě rodiny: Všetičkovy a jugoslávské

komunisty Milunićovy. Jejich syn Vlado za čtyřicet roků do proluky vedlečin

žáku vestavěl slavný Tančící dům.

V březnu 1953 krátce po sobě zemřeli Stalin a Gottwald. U Havlů si po

dlouhé době mohli aspoň trochu vydechnout. Nikdo už sice nedoufal, že to

v dohledné době „praskne“, aspoň ale končila nejbrutálnější fáze komunismu.


29

Akce B byla úředně zastavena, Havlovi se udrželi v Praze a otec už nespadl

do žádného politického procesu. Vrátili jim Havlov, z nějž se rodina mohla

těšit dalších několik roků, než jí ho v říjnu 1956 defi nitivně zabavil TOSKu

řim. (Přestože podnik nejdřív alespoň uznal odhadní cenu, nikdy za statek

nezaplatil.)

Po nařízení ministerstva vnitřního obchodu, které v létě 1951 zakázalo

zaměstnávat ve znárodněných podnicích bývalé majitele, musel VáclavMa

ria Havel defi nitivně opustit svou milovanou Lucernu. Naštěstí mu na roz

loučenou vystavili vlídný posudek, v němž se psalo, jak mimořádně oblíben

byl mezi svými bývalými podřízenými.

17

Bez potíží se uchytil v sokolském

družstvu Vzlet, odkud počátkem šedesátých let přešel do Státního výboru

pro tělesnou výchovu a sport.

Kdysi tak bohatá rodina Havlových žila od druhé poloviny padesátých

let z podstaty: musela propustit hospodyni, kterou si až dosud přes všech

nu mizérii stalinismu platila (!), Božena dokonce přikročila k rozprodávání

stříbrných příborů. Oproti životu, na jaký byli zvyklí do roku 1948,samozřej

mě zakoušeli strmý pád (před únorem měli několik rodinných zaměstnanců,

například kuchaře, domovníka, zahradníka nebo řidiče), díky vysoké úrovni,

z níž padali, si ale i po přistání dokázali udržet lehce nadprůměrnou životní

úroveň. Rodina s nemilovaným režimem našla jakýsi modus vivendi.

Buddenbrookovi z Lucerny

Klasický cyklus podnikatelské dynastie zachytil Thomas Mann v románuBud

denbrookovi (1901): první generace má nápady a talent, druhá generace ještě

dokáže stavět na jejích úspěších a upevňovat je, zato třetí generace žije zpod

staty, nemá už k podnikání buňky, chuť a občas ani potomky, jimž by mohla

předat štafetu. Třetí generaci v románu zastupují bratři Thomas, správcero

dinného podniku, a bezdětný umělec a bonviván Christian.

Dějiny rodu Havlů se dějinám Buddenbrooků v zásadních momentechpo

dobají. Zatímco u mladšího, praktičtějšího Ivana nalézáme určitou podobnost

s Thomasem, kandidátem na Christiana je nepochybně Václav, bezdětnýpří

slušník třetí generace, který od malička dával před fi rmou přednost umění.

Prvorozený syn by na uměleckou dráhu patrně nastoupil stejně, pučne

puč. Sklony k umění totiž jevil už ve věku, kdy by i za normálních okolností

ještě bylo brzy na to, aby ho otec připravoval na nástupnictví. Bylo mušest

náct let, když svému kamarádovi se vší vážností psal, že umění považuje „za

jeden z nejvyšších výplodů lidského ducha“.

18

Dá se tedy říct, že svoje povolání si vybral sám. Budoucí prezident tak

stojí na konci buddenbrookovské spirály: právě v něm estét defi nitivněvítě

zí nad podnikatelem.


30

Václav Havel (vpravo) s kamarády na letním táboře, přelom čtyřicátých a padesátých let.


31

Po předcích Václav Havel zdědil různé buržoazní vlohy, jako třeba smysl

pro zodpovědnost. Rozdíl byl v tom, že zatímco dědeček a otec cítilizodpověd

nost primárně k fi remní značce, syn si vypěstoval zodpovědnost především

sám k sobě a představě o své roli ve společnosti.

V rodině panovala nepsaná tradice přizpůsobovat se politickým pomě

rům a v jejich rámci jít za svým kapitalistickým nebo rodinným štěstím. Osud

Václava Havla v komunismu se odvíjel úplně jinak. Jeho souboj s režimem, ve

kterém plynule ubývalo taktizování a přibývalo zásadovosti, je proto i osobní

vzpourou proti rodovému předurčení.

kapitola 2

Padesátá léta. Teenager v terénu

Když Ústřední výbor KSČ v listopadu 1948 bilancoval prvního tři čtvrtě roku

vlády dělníků a rolníků, jeho členové si pochvalovali, že inteligence a tzv.

lepší společnost se až na výjimky nové moci nestavěly na odpor.

19

To byl případ i Václava Marii Havla, který se protikomunistickému odboji

obloukem vyhýbal. Přesto se i on kvůli domnělému nebo opravdovému odboji

dvakrát dostal do choulostivé situace. Oba případy popisuje v nepublikované

části svých memoárů. Jednou si ho ještě v Lucerně nechal z vrátnice dolůza

volat neznámý mladík s revolverem v ruce, který se odvolával na vězněného

bratra Miloše, o sobě řekl, že je na útěku z Borů, a požádal o 500 korun: „Po

krátkém rozmýšlení jsem usoudil, že to je provokatér. Můj bratr byl v těchto

věcech velmi opatrný. Abych se ho zbavil, dal jsem mu 500 Kčs, ale ihned jsem

šel s portýrem Sillingem to ohlásit na komisařství.“ Miloš prý mu potom po

propuštění potvrdil, že za ním žádného spoluvězně neposlal.

Ve druhém případě zase jeho manželce Boženě uklízečka vyprávěla, žepra

cuje pro Američany i pro protikomunistický odboj. I tentokrát to VáclavMa

ria vyřešil oznámením na policii. A nic se prý nestalo ani udané uklízečce.

Jako „bývalý člověk“ měl Havel jistě dobré důvody tušit v obouinciden

tech policejní provokaci. Na druhou stranu je zřejmé, že otec budoucíhopre

zidenta nebyl žádný čítankový hrdina. Bratra Miloše po návratu z vězeníne

nechal bydlet ve svém bytě a nepustil ho ani na Vavrečkův pohřeb. Stejně tak

odmítl pomoct s hledáním místa manželce vězněného diplomata Kopeckého,

když se sama vrátila z kriminálu a sháněla práci.

20

Tuto vynucenou konformitu buržoazie přitom nový režim odměňoval jen

velmi relativně: právem přežít a dožít. Dětem ale upíral vzdělání, na které se


32

ve vyšších kruzích kladl tradičně velký důraz. Havlovým na vzdělání jejich

synů záleželo hodně a až do komunistického převratu plánovali, že je pošlou

studovat za hranice.

21

Přípravkou na studia v cizině mělo být elitní státníre

álné gymnázium v Poděbradech, na němž se vyučovala dokonce i tehdyne

obvyklá angličtina.

Poděbradská škola sídlila na zámku a vůbec měla ve všem připomínat

anglické internátní boarding schools. Padesát studentů bylo podrobeno ka

sárenským metodám a bifl ování. Učitelé je vychovávali pro řídicí místa ve

státní správě. Václav Havel mladší na gymnázium přišel na podzim 1947, rok

po jeho založení. Otec se o škole doslechl od svého dávného přítele ajedno

ho ze zakladatelů Ladislava Filipa. Kromě dětí z dobře informovaných rodin

přijímala škola i děti protiněmeckých odbojářů. Tento mix umožňovalzajíma

vá setkání, takže se tu potomek konformní neodbojářské rodiny Havlových

seznámil například s bratry Mašíny, kteří už za několik roků po vzoru své

ho otce popraveného Němci pozvednou zbraň, tentokrát proti komunistům.

Kromě Mašínů Havel v Poděbradech poznal i budoucí slavné režiséry Miloše

Formana (Forman velel světnici, v níž Havel bydlel) a Ivana Passera,budou

cího exilového spisovatele Jana Drábka, ale také normalizačního činovníka

socialistické strany Jana Škodu.

Únorový převrat trávil jedenáctiletý Havel se spolužáky hraním na puč.

22

Dny elitního gymnázia byly samozřejmě sečteny. Na podzim 1949 sice doPo

děbrad ještě stačil nastoupit mladší Ivan, už za půl roku si ale musel balit

kufry a spolu s Václavem se vrátit k rodičům do Prahy.

Na internátu byl ještě Václav konformní podobně jako jeho otec.Vstou

pil například do ČSM a tak, jak tehdy bylo zvykem, chodil po městě v modré

svazácké košili. Občas za to od Josefa Mašína dostal výprask.

23

Ani modrá

košile ovšem chlapci nepomohla zakrýt „nevhodný třídní původ“, a taknevy

hnutelně přistál na obyčejné základní škole v Praze. To by se snad ještě dalo

vyložit jako ztráta nezasloužených privilegií, další vyhlídky už ale byly jasně

diskriminační: na rozdíl od jejich nových spolužáků se u bratrů Havlových

jaksi nepočítalo s tím, že by ve vzdělání pokračovali. Václavovi na základní

škole bez obalu řekli, že jakous takous šanci ke studiu na vysoké škole si

zjedná, jen když nejdřív půjde do výroby.

Přidělili ho na učební obor tesař, protože měl ale závratě a navíc byl levák,

dostali rodiče strach, že by se mohl zabít pádem z výšky nebo si někde uříznout

prst

24

, a tak mu přes známosti

25

vyběhali bezpečnější obor chemik-lučebník. Po

šichtě ještě Václav chodil na večerní gymnázium, kde v roce 1954 odmaturoval

a podal si přihlášku na Vysokou školu chemicko-technologickou. Chemik se

z něj přesto nestal. Plány, které s ním měli pragmaticky uvažující rodiče — sám

se předtím o chemii nezajímal — opět narazily na politický strop.


33

U přijímaček se sice dozvěděl, že zkoušky složil, že ale kvůli svémupů

vodu nedostane doporučení ministerstva školství. Odvolal se a v odvolání

citoval, co mu řekli při odchodu ze základní školy: „abych — chci-li se dostat

na vysokou školu — volil cestu přes pracoviště, že tím jednak vyvážím svůj

třídní původ, jednak prokáži, že se manuální práce nebojím. Tento argument

jsem přijal,“ píše Havel a pokračuje: „Naděje, že se tak dostanu k vysoko

školskému studiu, byla mojí vzpruhou.“

26

S úředníky však nic nepohnulo,

dokonce ani Havlova prosba, „aby bylo uváženo, že jsem studoval mimoos

mihodinovou pracovní dobu,“

27

a tím pádem se k maturitě chystal veztíže

ných podmínkách.

Soudruh Krátký z ministerské inspekce se vymluvil na administrativní

chybu, kterou ovšem nezpůsobil Havel, ale rektorát VŠCHT, když do složky

k jeho případu zapomněl vložit stanovisko rektora. Můžete se znovu přihlásit

příští rok, uzavřel Krátký, předtím ale veškerou svou činností budete muset

dokázat, „že přes Váš třídní původ můžete být doporučen vedením svého

pracoviště k vysokoškolskému studiu.“

28

Havel se tímto výsměchem elementární spravedlnosti kupodivu nenechal

odradit a ještě pětkrát — v letech 1955, 1956, 1957, 1959 a 1960

29

— se hlásil na

různé humanitní vysokoškolské obory. Pětkrát ho nevzali, a to byla zdrcující

zkušenost. V roce 1955 byl sice přijat alespoň ke studiu ekonomie dopravy

na Českém vysokém učení technickém, tento obor mu ale vybrala matka. Ve

škole se trápil a studoval duchem nepřítomen.

Na vlastní pěst

Kdo nesmí dělat, co ho baví, může propadnout letargii nebo zmaru. Václav

a Ivan Havlovi měli naštěstí průpravu od svého dědečka Huga Vavrečky,kte

rý se sám z chudého slezského chlapce vypracoval postupně na redaktora

Lidových novin, velvyslance v Maďarsku a v Rakousku, ministra propagandy

v poslední prvorepublikové vládě a šéfa zahraničního obchodu v Baťových

závodech. Svým vnukům Vavrečka zdůrazňoval, aby vždycky a za všechokol

ností o něco usilovali. Také rodiče chlapcům vštěpovali buržoazní ctnosti

nesedět na zadku a neustále se zaměstnávat jakoukoliv trochu smysluplnou

činností. V tomto směru výchova padla na úrodnou půdu: v jednom dopise

kamarádovi z prosince 1952 se Havel označuje za „velkého bojovníka proti

pasivitě“ a „razitele životní aktivity“.

30

Na Václavově pubertě v duchovně okoralých padesátých letech jenápad

ný elán, s jakým na sobě pracoval právě tam, kde mu režim upíral formální

vzdělání. Učeň-chemik v patnácti letech psal poezii, spolu s vrstevníkynaro

zenými ve stejném roce 1936 zformovali intelektuálskou skupinkuŠestatři

cátníci a brzy začal systematicky obcházet nekomunistické umělce, kteří ve


34

stalinistické Praze roztroušeně přežívali jako archeologické důkazy lepších

časů před Únorem.

Úplně nejdřív začínající básník navštívil Jaroslava Seiferta — termín uná

rodního barda mu sjednal otcův přítel inženýr Homola.

31

Ztrémovaný Havel

s sebou pro jistotu vzal kamarády Miloše Formana a Jiřího Paukerta(Kubě

nu), audience ale dopadla nad očekávání dobře, a tak se vzápětí vypravil i za

Vladimírem Holanem a dalšími titány české poezie. To byly hodnotyprově

řené už první republikou a Havel je ostře odlišoval od vyznavačů vládnoucí

socrealistické doktríny. „Jedině Seifert, Holan a Nezval,“ píše Havel Kuběnovi

v prosinci 1954, „kráčejí po vlastní cestě. Ostatní je všecko stejné (no řekni:

dokázal bys rozeznat nějak verše Pujmanové, Branislava, Nohy, Pilaře, Ko

houta, Havla (Jiřího), Neumanna a všech ostatních nějak od sebe? Nevěřím,

že lze poznat, kdo co psal, nejsou-li uvedena jména.)“

32

Další důležitou spojkou Václava Havla k vyšší kultuře byl prozaik Eduard

Valenta. Do dějin české kultury se sice nezapsal tak výrazně jako Holan nebo

Seifert, byl to ale starý rodinný přítel a mladému Havlovi ochotně posloužil

jako umělecký mentor.

Valenta ho zval i na setkání se svými přáteli, která u sebe doma pořádal

jednou za čtrnáct dní. Možná tady se Havel poprvé dostal do hledáčkuStát

ní bezpečnosti. Nedatovaná analýza StB nazvaná Zpráva o činnostinepřátel

ských elementů v kulturněolitické oblasti našeho veřejného života z druhé

poloviny padesátých let jmenuje mezi několika málo hnízdy potenciálníumě

lecké neposlušnosti právě Valentův salon.

33

StB se naštěstí spokojila s monitorováním, a tak se tu Havel mohl vkli

du seznámit s Olgou Scheinpfl ugovou a dokonce i s legendou české literární

kritiky Václavem Černým. Černý jako ústřední postava intelektuální opozice

nešetřil sebevědomím a Havel si jen ztěžka zvykal na jeho manýry. O to víc se

zhlédl v Jiřím Kolářovi, který uměl být legendou i bez nabubřelosti. V Havlově

duchovním kosmu tento básník předhonil Černého a všechny další kulturní

veličiny, které už stihl osobně poznat.

První návštěva u Koláře nepostrádala komické rysy. Mladíci dorazili ve

smluvený čas na smluvenou adresu a ve dveřích s překvapením objevili pána,

kterého ještě pár hodin předtím viděli sedět u vedlejšího stolu ve Slavii.Ko

lář jim postupně otevřel svět Skupiny 42 a civilismu. Havel, až dosud autor

rozcitlivělých básní, si s úlevou osvojil kolářovskou civilní polohu a patos od

těch dob už jen parodoval.

Vůbec nejdůležitější pro Havla bylo, že mu Kolář postál vzorem i jako

občan. Ještě v roce 1991 si v životopisném interview s Janem Třískou

34

živě

vybavil svou tehdejší fascinaci Kolářem i kolářovský stolek ve Slavii, tu„ka

zatelnu morálního imperativu“.


35

Jiří Kolář, foto Dagmar Hochová, 1967.


36

Bratři Havlové odpočívají na Havlově, polovina padesátých let.


37

Kolář krátce před seznámením se Šestatřicátníky vyšel zkomunistické

ho vězení, kam se dostal, když StB při domovní prohlídce u Václava Černého

nalezla rukopis jedné jeho básnické sbírky. Havel osudy politických vězňů

dobře znal jak z vlastní rodiny (strýc Miloš), tak od přátel (rodiče JanaZábra

ny nebo Radima Kopeckého), Kolář byl ale první politický vězeň z kategorie

umělců, kterého měl to štěstí po propuštění pozorovat zblízka a přitom na

něm mohl obdivovat, že se nenechal zlomit. Počítá ho k hlavním vlivůmsto

jícím u kořenů jeho pozdějšího disidentství.

36

Zmínění Šestatřicátníci byli generační skupinou, která se zformovala v říjnu

1952 z posluchačů večerních gymnázií, pocházejících vesměs z rodindekla

sované předúnorové elity.

35

Pro všechny bylo večerní gymnázium jedinou

cestou k maturitě, všichni si nejdřív přes den museli odkroutit své učňovské

povinnosti.

Havel se tehdy učil na chemika, múzy ho ale zajímaly nesrovnatelně víc

než exaktní vědy. Za přispění Havlových rodičů (výtvarně nadaná matka

Božena hned pro první číslo navrhla obálku) začali Šestatřicátníci vydávat

občasník Rozhovory 36. Měli tedy samizdat v době, která ještě pro samiz

dat neměla označení. „36“ byli první skupinou, v níž mohl Václav rozvinout

svůj vrozený sklon postavit se do čela smečky a taky umění nenápadné

manipulace.

S Radimem Kopeckým, s nímž jednou večer cestou ze školy domůskupi

nu v podstatě vymyslel, se například předem dorozumíval v dopisech, jaké

téma a jakou stať pustit do plenární diskuse a co naopak ostatním hochům

předložit „jako hotovou věc“.

36

V bilanční úvaze Po roce sochařské práce zase

Havel navrhuje zbavit se těch, kdo se na jeho vkus jen pasivně vezou: „Conej

slušnější a nejtaktnější formou přestat o šestatřicátnické činnosti informovat

některé chlapce, kteří neprojevili ani minimum zájmu a aktivníchschopnos

tí při schůzkách. (...) Měli možnost se uplatnit a nevyužili ji.“

37

Skupina se postupně rozdělila na dvě křídla, jedno se zájmem o politiku

a společenské vědy, druhé spíše múzické. Václav Havel se řadil k tomudru

hému. Samozřejmě ale v tak pohnuté době, jakou byla padesátá léta, měl

i vlastní politické názory, třebaže ještě nepříliš vyhraněné.

V Dálkovém výslechu vzpomíná na svou protirodičovskou revoltu, kterou

prodělal v padesátých letech a která spočívala v tom, že byl „jaksi bojovně

‚antiburžoazní‘“.

38

Jeho otec ovšem také vyznával socialismus, takže Havla

generační vymezování vrhlo ještě víc doleva.

Základ ale s otcem sdílel — respektive základ si vytvořil jak v otcověknihov

ně (kde nesměly chybět práce národohospodáře Josefa Macka, hlavního


38

představitele českého keynesiánství), tak pod přímým vlivem otcovýchpřá

tel, především olomouckého fi lozofa Josefa Ludvíka Fischera.

Fischer ve svém díle výslovně doporučoval kombinované vlastnictví —

tedy vlastnictví soukromé i státní. Fischer svou teorii skladebné fi lozofi e

vymýšlel na sklonku třicátých let, kdy bylo obtížné pochopit příčiny hos

podářské krize a kdy se řízené hospodářství obecně zdálo být na postupu;

obhajovat něco takového dnes by si skoro žádný ekonom nedovolil, stejně

jako si ve třicátých letech žádný z přátel starého Havla nedovolil pochybovat

o konceptu socialismu. Havel se k J. L. Fischerovi jako svému učiteli amen

torovi hlásí dodnes. Kdyby prý Fischera „četli naši mladí ekonomové, mohli

se vyvarovat leckterých omylů.“

39

Ideová výbava mladičkého Václava Havla každopádně byla produktem

doby a prostředí, do něhož se narodil. Proto se po celou pubertusystematic

ky hlásil k socialismu (termín opustil až v půlce osmdesátých let, kdy ho už

i jemu státní propaganda defi nitivně znechutila) a k socialismu svědomitě

přidával adjektivum „masarykovský“.

40

S odstupem půlstoletí Havel zdůrazňuje, že slovo socialismus tak, jak ho

používala humanitní inteligence první republiky, neznamenalo zestátněnou

ekonomiku ani kolektivizované hospodářství. Spíš než promyšlený plánno

vého společenského řádu to prý byl pocit: „Znamenalo to porozumění pro

bližního a jeho osud. Znamenalo to, že si někdo všimne chudiny a bezzemků,

lidí, co se celý den plahočí na poli a je z toho půl litru mléka.“

41

Dokud ale byl šestatřicátník, rozvíjel docela konkrétní ekonomické úvahy

a například v obsáhlé korespondenci, kterou od podzimu 1952 do jara 1953

vedl s Kopeckým, nalezne čtenář spoustu důkazů, že zestátněná ekonomika

byla pro Havla pokrok a liberální ekonomika nemoc, naštěstí už prakticky

vymýcená. Kapitalismus sedmnáctiletý autor líčí jako institucionalizované

sobectví, „kde silák ubíjí tisíce slabých“.

42

Kapitalismus podle něj není nosný

systém, už po první generaci podnikatelů se ukázaly jeho meze, například

„že často podnikavec poroučel státu, byla hosp. anarchie, krise, jedinciroz

hodovali o veškeré výrobě dle svých osobních zájmů.“

43

V zásadě, psal Kopeckému, se jeho názory na rozdělení hmotnýchstat

ků podobají komunismu. Není ale slepý a všímá si jak špatných stránek

komunistického systému, tak i některých výhod kapitalismu. Proto: „Jsa

dialektik, vidím cestu ve sloučení obou extrémů — monopolistickéhokapi

talismu a marxistického komunismu — a ve vytvoření nového socialismu,

který by měl dobré stránky obou. A musím říci, že se takový řád již pomalu

rodí v USA.“

44

V Americe, líčil Havel, začínají dělníci řídit svoje továrny. V dalším kole si

budou národní plánovači mezi sebou muset rozdělit práci, aby každá země


39

Ivan a Václav Havlové, počátek padesátých let.


40

vyráběla to, v čem je jednička: „např. Anglie bude dělat pro svět látky,Švýcar

sko bude lidstvo zásobovat hodinkami a čokoládou. ČSR bude dělat třebas

umělecké sklo a bude dodávat uran do ús



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist