načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dílo, sv. 13 Publicistika (1933–1938) – Jaroslav Seifert

Dílo, sv. 13 Publicistika (1933–1938)

Elektronická kniha: Dílo, sv. 13 Publicistika (1933–1938)
Autor: Jaroslav Seifert

Přítomný svazek Seifertovy publicistiky, vedle rozmanitých drobných textů, představuje rovněž časové a příležitostné verše z Ranních novin, Práva lidu a Večerníku Práva lidu, v nichž převážně publikoval. Za portréty významných osobností, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  250
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » AKROPOLIS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 615
Rozměr: 23 cm
Úprava: portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: Dubia
Společná prohlášení / Jaroslav Seifert
edičně připravil Michal Topor
Skupina třídění: Česká literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Akropolis, 2011
ISBN: 978-80-874-8150-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Přítomný svazek Seifertovy publicistiky, vedle rozmanitých drobných textů, představuje rovněž časové a příležitostné verše z Ranních novin, Práva lidu a Večerníku Práva lidu, v nichž převážně publikoval. Za portréty významných osobností, divadelními kritikami, úvahami a záběry z pražských zákoutí následují reflexe tíživých dobových událostí: nástup nacismu, občanská válka ve Španělsku, Masarykovo a Šaldovo úmrtí, mnichovská dohoda a všudypřítomná otázka národního bytí. Seiferova publicistika tohoto svízelného času nezapře básníka, který s přesvědčivostí jemu vlastní poskytuje svébytný pohled na českou kulturní scénu a její osobnosti. Uvedený svazek rovněž obsahuje oddíl Dubií (texty, na jejichž vzniku se podílel) a Společná prohlášení, na nichž se autorsky nepodílel, byl však pod nimi podepsán a ztotožňoval se s těmito výzvami či protesty, jakými jsou texty z nejvýznamnějších: "Věrni zůstaneme" a "K svědomí světa", které uzavírají svazek. Texty doprovází dobové ilustrace, fotografie, citace pod články, jmenný rejstřík. Třináctý svazek Sebraných spisů Jaroslava Seiferta přináší drobné texty (fejetony, sloupky, glosy, kritiky, kurzívky, recenze, vzpomínkové texty, polemické texty, předmluvy a veřejné projevy z let 1933-1938).

Popis nakladatele

Na rozdíl od svazku 12, který do svého čela vystavil celek vzpomínkových Hvězd nad Rajskou zahradou, přináší druhý svazek Seifertovy publicistiky rozmanitou škálu drobných textů. Poprvé knižně shrnuje v úplnosti básníkovy fejetony, sloupky, glosy, kurzivky, drobné vzpomínkové texty, úvahy, filmový scénář, medailony, předmluvy, referáty o literatuře či divadelních inscenacích, texty polemické, odpovědi v anketách a veřejné projevy z let 1933-1938, kdy Seifert vedl kulturní rubriku sociálnědemokratického deníku Ranní noviny. Ty se mu staly hlavní publikační platformou (otiskoval zde také své časové, příležitostné verše), kromě nich přispíval také do Práva lidu (a Večerníku Práva lidu), ojediněle do dalších periodik. Vedle řady básnických portrétů, úvah o básnickém údělu, záběrů pražských lokalit (nejednou vzpomínkově laděných) a intenzivní reflexe dění na domácí divadelní scéně poutá nutně v těchto letech Seifertovu pozornost řada šokujících a tísnivých událostí: nástup nacismu v sousedním Německu, občanská válka ve Španělsku, úmrtí F. X. Šaldy a T. G. Masaryka, projevy nesnášenlivého nacionalismu v části českých kulturních kruhů, mnichovská dohoda. V roce 1938 se takřka všudypřítomným úběžníkem stává otázka národního bytí. Svazek obsahuje také oddíl Dubií a závěrem oddíl Společných prohlášení, na nichž se Seifert nepodílel autorsky, nicméně svým podpisem se s nimi ztotožnil. Součástí svazku jsou dokumentární dobové ilustrace a jmenný rejstřík. - Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR, Nadace Charty 77, Nadace Český literární fond, partnerství Hlavního města Prahy a Města Kralupy nad Vltavou.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Seifert - další tituly autora:
Šel malíř chudě do světa Šel malíř chudě do světa
On the Waves of TSF On the Waves of TSF
Poetry of Jaroslav Seifert Poetry of Jaroslav Seifert
 (CDmp3 audiokniha)
Píseň písní Píseň písní
 (audio-kniha)
Barikáda z rozkvetlých kaštanů Barikáda z rozkvetlých kaštanů
 (Audioknihy Na Cd Mp3)
Všecky krásy světa - CD (Čte Vlasta Chramostová) Všecky krásy světa
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13



dílo jaroslava seiferta

svazek

13

PUBLICISTIKA (1933–1938)

DUBIA

SPoLečná ProhLášení



dílo jaroslava seiferta

svazek

13

PUBLICISTIKA (1933–1938)

DUBIA

SPoLečná ProhLášení


KATALoGIZACe V KnIZe – nároDní KnIhoVnA čr

Seifert, Jaroslav

Publicistika (1933–1938); Dubia; Společná prohlášení / [Jaroslav Seifert ;

edičně připravil Michal Topor]. – V tomto souboru 1. vyd. – Praha : Akropolis,

2011. – (Dílo Jaroslava Seiferta ; sv. 13)

ISBn 80-7304-006-9 (soubor). – ISBn 978-80-87481-50-9 (váz.)

821.162.3 * 070.4 * (437.3)

– Seifert, Jaroslav, 1901–1986

– česká literatura – 20. stol.

– publicistika – česko – 1931–1940

– články

– fejetony

– úvahy

– texty

– sebrané spisy

821.162.3 – česká literatura [25]

Svazek vychází za velkorysé podpory Ministerstva kultury čr,

nadace Charty 77, hlavního města Prahy (partnerství),

nadace český literární fond a města Kralupy nad Vltavou.

© Jaroslav Seifert – dědicové, 2011

© editor Michal Topor, 2011

© Graphic Design Luboš Drtina, 2011

© Filip Tomáš – AKroPoLIS, 2011

ISBn 80-7304-006-9 (soubor)

ISBn 978-80-87481-50-9

ISBn 978-80-87481-49-3 (PDF)


PUBLICISTIKA (1933–1938)



10/11

1933

BáSníKoVA TrAGéDIe

Před několika dny, právě před vánočními svátky, oslavovali jsme

narozeniny šedesátipětiletého F. X. šaldy. nebyla to oslava hroma

dy let. nebyla to jen oslava díla již vykonaného. Myslili jsme i na

práci tryskající neustále z pera, které navzdory rokům zasahuje tak

činně a temperamentně do našeho duchovního i politického života.

Ačkoliv básníkovo tělo netěší se již snad oné křepkosti, jíž se vyzna

čuje jeho duše, stojí šalda pevnýma nohama uprostřed dneška jako

neoklamatelný pozorovatel a bystrý a přísný soudce. osud státu,

otázky demokracie i diktatur, činnost a boj dělníka o nový svět, to

vše upřímně interesuje a zaměstnává šaldu spisovatele. Protestuje,

volá, posmívá se, bojuje bez umdlení a moudrost let, která ozařuje

jeho myšlenky, neúprosnost a přímočarost, která provází jeho sou

dy – to vše zaručuje mu pozornost i úctu většiny slušného čtenářstva.

nikoliv každému bohužel je dopřáno této milosti.

na druhém konci města žije jeho bývalý druh a spolubojovník

J. S. Machar. I ten pokoušel se o něco podobného. Leč jeho proslavenou ironii vysušila stařecká zloba tak, že nutně osaměl.

Zatímco k jedněm oknům vyhlíží se s úctou a sebevědomím,

že v dnešní mizérii žije ještě duch, který tak vzácně a dokonale dovede vysloviti mnohé z toho, co zmítá veřejností, duch nepodplacený a nepodplatitelný, vyčnívající tak vysoko z průměru nikoliv nejšťastnější doby, lhostejně míjena jsou okna Macharova.

1)

5 nepřicházíme vyčítati Macharovi jeho zlomenou šavli.

2)

Vždyť

Jeanne d’Arc neztratila své dívčí kouzlo ani s mečem v ruce a do

konce jí ani tento meč nebránil, aby se stala svatou. Ať již gene

rálská epizoda byla jen generálskou kapricí, nebo čímkoli jiným,

nesouhlasíme ani s těmi, kdož lkají nad ztracenou láskou k básní

kovi. nebyl přece povinen pohybovati se jen směrem, který láska

a nadšení čtenáři mu tak chtěli naznačiti.

o to nám nejde. Děsíme se však tragédie, kterou je dnes Ma

charovi prožíti.

Machar téměř celý svůj život obětoval boji. neohroženému bo

ji proti rakousku a boji o lepšího českého člověka. nuže, Machar publicistika 1933

se dočkal splnění svého vídeňského snu: rakousko padlo. Bylo

mu dopřáno vstoupiti na půdu svobodné země. Ale běda! Stačilo

jen několik roků, aby Machar, jistě jeden z vůdců národa, octl se

po několika doušcích zklamání až na samé periferii politického

i literárního života.

otráven a zhnusen vyřaďuje se dnes Machar z života, nedob

rovolně vstupuje a propadá se bezmocně až někam, kam za ním

půjdou leda zoufalci a hlupáci.

Je to opravdu přežalostná tragédie. Múzy zestárly a básník zma

lomyslněl. Potácel se jaksi rok od roku, až konečně našel si prostře

dí, ve kterém jsme litovali i mnohem menších spisovatelů. našel

špinavou zeď, na které se mohou stkvíti jeho stařecké, zlobné sliny.

3)

10 škoda, že se nenalezla ruka, která by mu jemně vyrazila z ru

kou pero. Byli bychom snad možná uchráněni této podívané, při

které s bolestí musíme konstatovati, že byl v čechách básník, a že

ho již není. Že tento básník zdál se býti i člověkem většího for

mátu, – a že to byl omyl. Byli bychom ušetřeni podívané na star

ce, který se mstí, mstí, mstí za svoje osobní zklamání, do kterých

nám koneckonců nic není. Večerník Práva lidu, 21, č. 8, 11. 1. 1933, s. 2. Podepsáno –fert. n 1) šalda bydlel v té době na Vinohradech v Kanálské ulici (dnes U Kanálky), č. 4; Machar se v závěru roku 1928 nastěhoval do vily na Ořechovce (Cukrovarnická, č. 650). • 2) V letech 1919–1924 zastával J. S. Machar funkci generálního inspektora československé armády. Léta strávená v armádní službě poté pojednal na stránkách národní práce (knižně Pět roků v kasárnách. Vzpomínky a dokumenty: 1925–1926. Praha, Aventinum 1927). • 3) Machar počínaje lednem 1933 – po třech letech spolupráce s redakcí konzervativní národní politiky – začal hojně přispívat do nedělního, případně Poledního listu, periodik spjatých s politickým působením Jiřího Stříbrného. Srov. básně zařazené do DJS, sv. 3, 2001, s. 235–236 (oddíl Dubia). BáSníCI Se ZLATýMI LyrAMI A BáSníCI S PUšKoU A V DěLnICKé BLůZe

Je to vzácná návštěva, i když jsme ji neuvítali oficiálně vzletnými

proslovy na peroně, prapory a panorámatem hradčan. Jsou ostat-/13 ně mezi nimi i mrtví. Všichni však hovoří k nám naší řečí, horoucími rytmy a rýmy.

Dva úhledné svazky sovětské poezie leží na našem stole.

1)

Prv

ní z nich

*)

otvírá se Alexandrem Blokem a přes něžnou, zamilova

nou Achmatovou, Jesenina, Pasternaka spěje k revoluci, k nePu a k pětiletce. Druhý svazek

**)

urvali pro sebe sebevědomí a stateč

ní básníci proletářští. V prvním je více poezie, v druhém více revoluce. neboť v něm zpívají mladí dělníci, kteří vracejí se z front občanských válek a drnkají si k písním na řemeny svých pušek. Starý Pegas má zurážená křídla a táhne učouzené dělo.

Blokem, Achmatovou a Jeseninem doznívají ještě zlaté lýry staré poezie. I život těchto básníků byl v jiných znameních. Umírali v slavném romantickém stylu hladem, revolverem, připomínajíce staré mistry.

Proletářští básníci vytrhali tyto přežitky starých dob jako plevel. Bojují na barikádách, pracují ve fabrikách a nemají času pro city a slova předrevolučních slovníků. Až na jediného. Až na Majakovského, který zklamal.

5 Alexandr Blok, ačkoliv byl jedním z prvních, kteří opustili pozla

cené křeslo básnické výlučnosti, nestal se nikdy básníkem revolu

ce. Jeho epos Dvanáct (tak dokonale přetlumočené B. Mathesiem)

2)

je sice obrazem revoluce, nikoli však její písní. Však také zemřel mlád, když ještě revoluce byla mladá a hořela na všech frontách.

Ani Jesenin není jejím básníkem. Krasavec a nenapravitelný piják, „koketní a sladký“, zaprodal svoje srdce ruské vesnici. Jí zůstal věrný i v krčmách Moskvy. Svoji mocnou lásku k novému rodícímu se světu vyzpíval však spanilými strofami, ale revoluční proletariát zůstal mu cizí až do smrti, na kterou si zavolal sám. Jeho kučeravou hlavu našli jednoho dne v oprátce. Verše, které podobají se třpytivým lasturám, vyplavily revoluční vlny až na břeh měšťanského Západu.

Prezident zeměkoule, futurista Chlebnikov, umřel rovněž záhy. Uvedl však generaci, která otřásla starou poezií a místo na struny lyr zavířila na revoluční bubny.

Majakovský, jeden z jeho přátel, stal se pak slavným trubadú

rem rudého světa. Sedě v sedle koně recitoval rudé armádě svoje

lyrické rozkazy. opřen o zeď fabriky zpíval svým hrubým hlasem

verše o slávě proletariátu.

Byl tvrdý, jeho ruce podobaly se lopatám, hlava motoru, ústa

vrtuli. Běda, prohnal si však před několika lety kulkou skráně.


publicistika 1933

Ta rána byla zpronevěřena revoluci. Byl za to proklet, podle řádu

nového komunistického světa. 10 A hořký prostor vznikl v poezii

jak odnesli by velkou skříň...

pro jakous hloupou komedii

pro milenecké hádky stín...

3)

Jaký to žalostný osud pro poezii. Byli to právě tito mrtví, v jejichž

rukou bylo téměř všechno bohatství nové poezie ruské.

Avšak i ti, kteří zůstali a kterých je, zdá se, více než svatých na

pravoslavném nebi, mají právo říci světu mnoho zajímavého.

Asejev, Kljujev, Pasternak – jsou autoři, které jsme měli znáti

již dříve a podrobněji než mnohé mondénní tlachaly z pařížských

kaváren.

A jistě, abychom nezapomněli na zlaté ruce překladatelky Ma

rie Marčanové; dotýká se lehce originálu a přetváří mistrovsky for

mu, aniž by ublížila myšlenkám i slovům básníků. Spolu s B. Ma

thesiem dali nám knihu, která v historii moderní literatury bude

vždy jmenována s respektem, což o druhém výboru Weilově, který

je rázu spíše agitačního a informativního, neodvažujeme se tvrditi.

**

) Nová ruská poezie (Sfinx).

**

) Sborník sovětské revoluční poezie (K. Borecký).

Večerník Práva lidu k č. 11, 21, 13. 1. 1933, s. 1–2. Podepsáno –fert. n 1) Nová ruská poe­ zie (1910–1930). Uspořádal, předmluvou opatřil a za spolupráce Marie Marčanové přeložil Bohumil Mathesius (1932). Sborník sovětské revoluční poezie. Úvod a redakce Jiří Weil (1932). • 2) Mathesiův překlad Blokovy poemy Dvanáct vyšel poprvé knižně roku 1925. • 3) Z básně Ilji Lvoviče Selvinského O smrti Majakovského (ze Sborníku sovětské revoluční poezie, s. 114–117, cit. s. 115). JIří MAhen V PoZADí

Prosím za odpuštění, je to jen lajdáctví nebo lehkomyslnost,

opravdu však nevím, který rok se tenkrát psal./15

Jen to si pamatuji, že stromy tenkrát kvetly bíle, Svitava tekla přes kameny, a pak – to však již nemohu tvrdit s takovou určitostí – bylo to roku, kdy Jiří Wolker vydal svoje první verše.

1)

Wolker! To je první mrtvý!

Tenkráte ještě před našimi okny v Juliánově

2)

teklo rameno ře

ky. Je již dávno zasypáno. Bylo v něm plno žab. Lehávali jsme večer s halasem na juliánovských loukách a zdálo se nám, že hvězdy skřehotají v močálech temně modrých mraků a halas vyprávěl o knížkách, které četl. četl hodně a miloval Poea. Vyprávěl jeho povídky, kterých jsem dosud neznal. Kulisy k strašlivým dějům byly dokonalé. V pozadí byly černé brněnské domy, komíny fabrik a lesknoucí se řeka.

5 Bože, kdybych na všechno zapomněl, na toto jistě nikoliv!

halas vyprávěl i o Mahenovi. na louce prvních literárních snění vystupoval Mahen jako záhadný cizinec, intelektuální faun, jemuž ani faunovská bradka nechyběla. Co všechno Mahen znal, co všechno dovedl, co říkal a co napsal! Jeho Balady

3)

měli jsme rádi nadevše.

Kamarádi svobody

4)

nám učarovali a vzpomínám si, jak v noci vzně

covala mne jedna z jeho hrdinek, která si sama rozpínala živůtek.

Wolker byl již v Praze a zanechal v Brně stopu. Byl to Host

5)

.

V sadech na Kolišti byla tehdy rozkošná kavárna pod plachtami. Sedávali v ní brněnští básníci. často přicházíval Chaloupka, který se chlubil Mahenovým přátelstvím. S mladou domýšlivostí básnickou, rozkročený a pyšný, vyprávěl Chaloupka o brněnských dívkách a hlučně s rozmáchlým gestem recitoval svoje verše.

A to je druhý mrtvý.

10 širokou sadovou třídou proudívala živá promenáda. Vojenská

hudba duněla svými plechy a jako stříbrné rybky blýskaly se v tomto toku mladičké dívky. Byly to baletky z brněnského divadla. Jak byly kouzelné a svůdné! A jak byly nedosažitelné v našich rozbitých střevících s několika korunami v kapse.

Bože, kdybych na všecko zapomněl, na toto jistě nikoliv!

někdy mihnul se kolem Mahen. Záviděl jsem každému, kdo mu mohl zakývati na pozdrav. Mezi těmi stříbrnými dívkami vypadal jako elegantní sympatický mrož. A když ne mrož, tedy vodník ve svém brněnském království. Myslíval jsem, že ho všechny ty dívky z divadla milují.

U stolu mluvilo se o Mahenovi často a uctivě. Ze všech, kdož tam přicházeli, míval jsem nejradši Blatného. hovořil tiše, chodíval publicistika 1933

totiž věčně se svou nezbytnou průvodkyní, vleklou nemocí, avšak

v hlavě mu již burácela příští dramata.

A to je poslední mrtvý do třetice.

15 Pamatuji se, jak bylo těžko v této době mluvit o vernisáži výsta

vy, aby tam nebyl přítomen Mahen. Přednášky o umění, ne před ná

šel -li on sám, navštěvoval všechny. na premiéře, neseděl -li v lóži

au torské, seděl jistě mezi obecenstvem. Všude byl jeho stín, jeho

úsměv a jeho jméno.

S rukopisem první knížky

6)

odejel jsem z Brna. Ale s Mahenem

jsem se nesetkal.

Až po letech seděli jsme spolu v brněnské kavárně. Bylo jaro,

Mahen kouřil viržinku. Chtěl jsem se zeptati na sto věcí. Avšak

Mahen mi nejdříve vyprávěl, jak sirkou pomáhal broučkovi z vlh

ké jarní země.

Bože, kdybych na všechno zapomněl, na tohle jistě nikoliv!

Panorama, 10, č. 10, 25. 1. 1933, s. 169. Podepsán Jaroslav Seifert. na závěr uvedeno „Ze sborníku Mahenovi“. • Večerník Práva lidu k č. 29, 3. 2. 1933, s. 3 s titulem Mahen na poza­ dí a úvodní poznámkou: „Poněkud opožděně – k prosincovému jubileu – vyšel v Družstev­ ní práci sborník, věnovaný brněnskému básníkovi Jiřímu Mahenovi. Téměř padesát autorů a básníkových přátel seskupilo se v této publikaci, aby oslavilo básníka Mahena, jeho život i dílo. Otiskujeme příspěvek J. Seiferta.“ – Mimo změněný titul a poznámky ve Večerníku Práva lidu jde o shodný text, který přetiskujeme. • Stať byla otištěna také ve „sborníku k padesátinám“ Mahenovi. Uspořádali František halas a Jiří Žantovský. Praha, Družstevní práce 1933, s. 143–145. Podepsán Jaroslav Seifert. oproti předcházejícím otiskům jsou ve sborníku změny, které uvádíme: 5, 11, 18 ¶ ...jistě nikoli! • 8 ¶ ...básnickou rozkročený... • 10 ¶ ...a svůdné. A jak... • 12 ¶ ...kdo mohl zakývati...; ...sympatický mrož, tedy vodník... • 13 ¶ ...nejraději Blatného... • 17 ¶ ...kouřil viržinko... n 1) Kniha Host do domu vyšla koncem června 1921. • 2) Juliánov – do dubna 1919 samostatná obec, poté připojen k Brnu jako jeho nová čtvrť. • 3) Básnická sbírka (1908). • 4) Román (1909). • 5) Wolker se podílel na vzniku časopisu, navrhl jeho název. • 6) Seifertův debut Město v slzách (1921). VZPoMínKA nA BáSníKA

Básník A. Macek byl – jak je ostatně jistě známo – silně nahluchlý.

na konci svého života byl i komunistou. obé nevadilo jeho bystré-/17

mu a pozornému duchu. Macek byl však zejména básníkem, a to

nikterak bezvýznamným. V nedávných dnech vyšel právě výbor

jeho básní,

který uspořádal hora.

1)

Každý, kdo se chtěl s Mackem dohovořiti, byl nucen hlasitě

mluviti mu do ucha. Tak se stalo, že na nebohého Macka křičelo

také mnoho hlupáků.

Jiří Weil ve své vzpomínce, kterou přináší právě vyšlé číslo

Panoramy, nevzpomíná na Macka básníka, ale právě na člověka

raněného hluchotou. řekněme přímo, že vzpomíná způsobem

spíše nepěkným. ovšem, že ve stylu karlínských proletářských

rapsódů. Dozvídáme se např., že Weil čekával, až si Macek od

bude svoji rachotu, aby s ním mohl bloumat po Praze atd., věda

však dobře, že by se pramálo zavděčil čtenářům, kdyby vzpomí

naje Macka, vyprávěl jenom o sobě, zmiňuje se též o jedné pří

hodě z Mackova života. Podle všeho má to být příhoda veselá.

Smát se jí ovšem mohou jen duchové, Weilovi příbuzní. Je to

příhoda lidsky smutná a její vylíčení pobuřuje. Tu je, citována

co nejpřesněji:

„Jednou jsme ho přivedli do vinárny U Kreuzlů a tam jsme

ho představili majitelce, němkyni jako poleno, jako bývalého

ruského revolucionáře, který dvacet let pracoval v olověných

dolech a ztratil tam sluch. Majitelka hladila Macka ze soucitu po

šedivé hlavě. Macek si to nedovedl vysvětlit a hlasitě protesto

val. Ježto majitelka neuměla česky a nerozuměla mu, vyšly jeho

protesty naprázdno. A my jsme se musili tvářiti hrozně vážně

nad nešťastným Mackem, který se rozhlížel na všechny strany,

hledaje pomoci.“

2)

5 Litujeme, že je to právě Panorama, která přináší tento ob

hroublý humor, a dokonce při takové příležitosti, jako je pietní

vydání knih nešťastného člověka a zapomínaného básníka. Po

dobné ušlechtilosti zvykli jsme vídati jen v prostředí, kde jsou

neškodné, na stránkách listů, kterých nikdo nečte. Večerník Práva lidu, 21, č. 25, 31. 1. 1933, s. 4. Podepsáno –fert. n 1) Výbor z díla Antoní­ na Macka (Družstevní práce 1932, uspořádal a úvodem opatřil Josef Hora). • 2) Jiří Weil: Vzpomínka na Antonína Macka (Panorama, 10, č. 10, leden 1933, s. 168–169).

publicistika 1933

MoSKeVSKé DěTI, neŽárLeTe!

V komunistické metropoli sovětů byla v těchto dnech uspořádána soutěž. nebyla sice volena ani komunistická královna krásy, ani dokonalý komunista; odborná jury vyhledávala mezi množstvím dětí ze všech koutů země nejkrásnější sovětské dítě.

První cenu obdrželo šestileté děvčátko, Ludmila ocupová, dceruška ukrajinského sedláka.

Po volbě zahrnuto bylo děcko obdivem, ponecháno v Moskvě a angažováno pro několik filmů.

Vy, moskevské děti, vy nesmíte žárlit na maličkou Ludmilku, nejhezčí holčičku v sovětském rusku! nesmíte jí záviděti její červené tvářičky, její buclaté ručky. Tatínek Ludmilčin je sedlákem na Ukrajině – a tam na ukrajinské vesnici podařilo se možná sedlákům ukrýt před sovětskými úředníky a vojáky trochu obilí, tam není snad ještě taková bída jako u vás v Moskvě a v ostatních městech. V kraji, kde žije maličká rozkošná Ludmilka, pase se ještě na loukách tu a tam zapomenutá kravička a z jejích vemen odtéká slaďoučké mléko, které vy, děti, tak rády pijete a na které vaše maminka čeká marně v dlouhé frontě.

5 Když vy, moskevské děti, jste se rodily, nebylo u vás příliš

vlídno. Tatínek s maminkou a ještě s několika cizími lidmi bydleli v maličkém pokojíku, spíše v malé díře, v jedné ze špinavých, blátivých moskevských ulic. V tom pokojíku bylo více smradu než tepla, více kouře než světla a více špíny než vzduchu. Vy přece nemůžete míti tak krásné červené tvářičky jako malá Ludmilka, která prožila svoje první měsíce života pod modrým ukrajinským nebem.

Možná, že váš tatínek bojoval na frontách světové války a domů vrátil se vyhublý, schvácený, nemocný. neodpočíval dlouho. V roce 1917 bojoval v moskevských ulicích na barikádě, a když vztýčen byl nad Kremlem rudý prapor, šel s ostatními soudruhy bojovati proti bílým armádám reakcionářů v zákopech občanské války. A když byl nepřítel poražen a když se poznali s maminkou, museli bojovati oba, on i maminka, po dlouhá léta s hladem a bídou. I dnes je ještě bída. I dnes je hlad, v Moskvě zejména. Možná, že by bývalo lepší, kdybyste se nebyly narodily.

Je vás mnoho a potravin je málo. Chleba a mléka musí se dostati nejdříve rudé armádě. Ta musí být silná a zdravá v první řadě. /19

na vás se prozatím ještě nedostává. Možná že pan Stalin prove

de druhou pětiletku,

1)

neumřete -li do té doby, možná že bude lé

pe. Teď prozatím musíte býti ještě trpělivé. Ani ve filmu nemůžete

hrát, protože vy, moskevské děti, které se narodily ve stínu barikád,

pod rudými prapory a pod černými obláčky děl občanské vojny, vy

nejste nejkrásnějšími dětmi sovětského ruska. Jste příliš vyhublé,

nemocné, nečesané, zavšivené, strupaté a nemáte ani červených

tvářiček, ani červených ruček jako malá Ludmilka ocupová.

Žárlit však přesto nesmíte. Bylo by to od vás ošklivé a nekama

rádské. Večerník Práva lidu, 21, č. 35, 11. 2. 1933, s. 1–2. Podepsáno –rt. n 1) První pětiletý plán byl na všesvazové stranické konferenci schválen v dubnu 1929. n 5 ¶ ...nebylo u nás příliš vlídno... na ...nebylo u vás příliš vlídno... • 7 ¶ ...Je nás mnoho... na ...Je vás mnoho...; ...Na nás se prozatím... na ...Na vás se prozatím... MISTroVSTVí SVěTA V KAnADSKéM hoKeJI V PrAZe

Každý, kdo jednou spatřil večerní mač na stříbrné ploše ledové,

zmítající se lidská těla v záři večerních lamp, jistě přisvědčí, že

tento zápas je podívanou, která zaujme i toho, kdo na ni pohlíží

nesportovníma očima. Viděli jsme v německém sportovním časo

pise sérii dokonale reprodukovaných fotografií a byli jsme pře

kvapeni jejich moderní krásou. Muž řítící se se svým klikatým

stínem za ujíždějící hokejkou je obraz, který hovoří srozumitelně

a výmluvně k nervům moderního člověka.

naši hráči kanadského hokeje jsou jistě přesvědčeni o své

stoprocentnosti a jistě nikdy nebyli na pochybách o modernosti

svých osob a svého sportu. Tím více však zarmucuje plakát, který

byl právě vydán k světovému mistrovství těchto her,

1)

neboť dile

tantský tento projev reprezentuje před cizinou velmi špatně nejen

ušlechtilý sport ledního hokeje, ale bohužel i naše umění. nejen

že výtvarné kvality tohoto plakátu rovnají se nule, ale i svým ná

mětem je tento plakát vším možným, jenom ne propagací hokeje.

Mondénní, naondulovaná a nehybná figura se siluetou hradčan

publicistika 1933

rozhodně nepovídá pranic o smělých vlastnostech dramatického

boje na ledě a sotva je s to přilákati k zhlédnutí této významné

mezinárodní sportovní události. Jsme přesvědčeni, že kdyby hráč

hokeje ovládal tak špatně svoji hokejku jako autor plakátu tužku

a štětec, nemohl by hráti ani ve Zlámané Lhotě.

řekněme upřímně – je to ostuda, a poněvadž plakát určen je

k události mezinárodní, je mezinárodní i tato ostuda.

Večerník Práva lidu, 21, č. 35, 11. 2. 1933, s. 4. Podepsáno –rt. n 1) hokejový šampionát

probíhal v Praze od 18. 2. do 27. 2. 1933.

F. X . šALD A , M U Ž ,

JehoŽ neLZe MInoUT

Bylo i nebylo ono datum šedesátých pátých narozenin F. X. šaldy

znamením, abychom si uvědomili, že žije mezi námi muž, jemuž

patří pocty, které národ prokazuje jenom největším svým hrdi

nům. nebylo znamením pro ty, kdož po léta bedlivě a radostně

pročítají jeho Zápisník

1)

, avšak přesto bylo znamením, aby všich

ni tito zdůraznili hlasitě a najednou tuto skutečnost, která nejen

potěšuje, ale i zavazuje. V této době, která vyniká leda průměrem

duchů, době, která zapomněla na pravou podobu slávy, vyrostl

národu muž, který nemá kongeniálního vrstevníka, umělec, který

svým významem v duchovních dějinách vyrovnává se prvnímu

našemu prezidentu.

Byli jsme svědky, když lidé, okusivše dosyta hořkosti doby,

s bolestí odvraceli se od svých snů a plánů, hledajíce v samotách platonickou odpověď na ožehavé otázky, které jim doba předestřela. Tito všichni musejí dnes vzhlížeti k šaldově osobnosti jako k něčemu, co přece v tomto kulturním soumraku ještě tvoří jasně a planouc vysoko, vyčnívá nad průměr, v němž se utápíme.

Mládež, která dnes bezradně tápe od komunismu Východu

k únavě a nudě Západu, od vysněných barikád nejkrajnější levice k hysterickým záchvatům jalového a směšného nacionalismu, má v šaldovi pevný bod, od kterého může vyjíti a zachrániti se ještě dříve, než její nejlepší část, předčasně zmoudřelá, utopí /21

se v páchnoucích vodách liberalismu, kam je vlečena lesklými

a zvučnými frázemi pokrytců.

Upadající společnost dnešní, v níž duchový svět zastoupen je

leda procesím duchů z raupachova dramatu

2)

, zahalených v špi

navá prostěradla, společnost, zachvácená nízkým přízemním po

litikařením, jež ji rozežírá jako nemoc, nezastavovala se nikdy

příliš uctivě před šaldovými okny ve vinohradském činžáku. 5 nepřipomínejme si ani bolestný fakt, že tento muž, kterému

vším právem patří málo výnosný titul knížete básníků, musil se

domáhati způsobem jeho nehodným, aby dramatická báseň jeho

mohla být slyšena z jeviště.

3)

Sborník, který právě vychází,

4)

je jenom malou náplastí na tuto

bolavou ránu, kterou pociťujeme všichni, kdož šaldu známe a mi

lujeme. Slavnostní akord, kterým vyznívají všechny příspěvky

tohoto sborníku, ujišťuje nás však, že mezi významnými autory

českými dozrála jistota o šaldově géniu. Večerník Práva lidu, 21, č. 37, 14. 2. 1933, s. 4. Podepsáno –fert. n 1) šaldův zápisník vycházel od roku 1928 až do Šaldovy smrti v roce 1937. • 2) Lidová sentimentální hra Mlynář a jeho dítě (1830), mnohokrát přeložená a inscenovaná i v českých zemích. • 3) F. X. šalda v roce 1930 žaloval národní divadlo, že neuvedlo podle smlouvy (z roku 1923) jeho drama Zástupové (1920). Spor skončil smírem. Drama bylo uvedeno 29. 4. 1932 v režii J. Frejky. • 4) F. X. Šaldovi k 22. prosinci 1932. S kruhem přátel uspořádal Josef hora (otto Girgal, 1932). Sborník obsahuje 34 příspěvků umělců a vědců, většinou z mladé generace; Seifert do něho nepřispěl. n 2 ¶ ...shlížeti k Šaldově osobnosti... na ... vzhlížeti k Šaldově osobnosti... ZáZrAKy BáSníKů

často jsme se již přesvědčili, že básník promlouvá s kameny,

oblaky, hvězdami. Kameny, oblaka a hvězdy mu ovšem odpo

vídají. nikdy jsme se tomu nepodivovali, znajíce podivuhodné

možnosti básníků a očarovaných věcí, kterých se dotkly jejich

oči a ruce.

Básníku Jindřichu hořejšímu narodila se v létě loňského roku

roztomilá dceruška, které dal jméno Jiřinka. Pročež, ptáme se vás,

publicistika 1933

může -li básník pohovořiti si s kamenem a s růží, může -li mu pak růže a kámen odpovídati lidskou řečí, proč by pětiměsíční dceruška básníka hořejšího nemohla také již o Vánocích vésti s tatínkem básnické rozhovory. Jak je to podivuhodné a krásné, dá -li se do řeči takové pětiměsíční děvčátko, reprodukuje její tatínek v almanachu F. X. Šaldovi:

Tu nechci, táto, s honzou a s tím drakem –

o Dlouhém, širokém a Bystrozrakém?

– Tu!... Kterak Dlouhý nad zem vyrůstával,

z nejvyšších stromů ovoce si brával?

5 Jak široký měl srdce široširé,

že unes bolest jako moře širé?

Jak Bystrozraký zrak měl plný jasu,

že našel vždycky nejkrásnější krásu?

– A doved by to někdo najednou?

Jsou takoví? – Jsou, Jiřinečko, jsou!

1)

A pak, že se dnes nedějí zázraky!

Večerník Práva lidu, k č. 39, 21, 15. 2. 1933, s. 2. nepodepsáno. n 1) Jindřich hořejší:

F. X. Šaldovi – 22. prosince 1932 (In F. X. Šaldovi k 22. prosinci 1932, s. 65; viz zde

s. 21, pozn. 5). n V časopiseckém otisku jsou v obráceném pořadí tištěny tyto dva verše:

¶ 4 ...z nejvyšších stromů ovoce si brával? / – Tu!... Kterak Dlouhý nad zem vyrůstával...

JešTě JeDnoU Se VráTíMe

Před týdnem brouzdali se v březovém háječku nad šáreckým potokem dva milenci. Z rozoraných polí stoupala povědomá vůně mokré hlíny, šárecký potok tloukl se šumivě přes kamení, kos zpíval, kočičky tulily se k pružnému proutí atd.

A milenci se dlouze políbili.

Zkrátka a jedním slovem – jaro.


22/23

Ještě před týdnem našlapovali jsme si radostně po pražských mostech dívajíce se, jak v proudu řeky uplývají poslední ledové kry a kakaová špína rozlévá se po kamenech nábřeží, ještě před týdnem – ale proč vzpomínati na věci tak minulé?

5 Březový háječek osaměl, milenci sedí někde v kavárně hodně

blízko kamen, kos zalezl, potok nebublá a na Vltavě rodí se pomalu, ale jistě nový ledový škraloup.

okamžik, kdy kalný proud proboří led, kdy ozve se hromové dunění řítících se ker – je slavný. Ti, jimž voda neteče právě pod prahy domovů, kry netrhají lávky a loďky na řetězech, zaznamenávají ve své hrudi pocity slavnostní.

Ještě před týdnem měli jsme tento slavnostní okamžik za sebou, ale dnes, kdy řeky poztrácely svoje hnědé barvy a ledová tříšť spojuje se znovu a pomalu v nový krunýř, můžeme se těšiti znovu.

Ještě jednou, ještě jednou ozve se na ledě kapela, zatančí krasobruslaři a napijeme se horkého čaje. Ještě jednou snad budeme naslouchati tajemnému dunění ledů troucích se o břehy a narážejících na kamenné pilíře.

Tentokráte letos již naposledy. Stejně bychom neuvěřili vlastním očím, až na štvanici, několik kroků od Zimního stadionu, kde dvanáct národů bude zápasiti o šampionát světa,

1)

rozezpívali

by se na kvetoucí hrušni kosové.

Večerník Práva lidu, 21, č. 41, 18. 2. 1933, s. 1. nepodepsáno. n 1) Viz zde s. 19–20.

nAD KnIhoU o PoSLeDní VáLCe

Tak jako ozvěna bouře doznívá dlouho mezi skalami a její zvuk zachvívá široko daleko listím stromů, spočinuvším v tichu, ozvěna války rozechvívá v míru lidská srdce.

Portrét mrtvého vojáka na stěně, zapomenutá chlebenka na dně zásuvky, svazek dopisů – to vše jako prudký a nenadálý zvuk rozvichří prach vzpomínek.

romány o válce vracejí nás prudce do víru minulých let. My, kteří jsme prožívali válku nad dětskými hračkami a nad řádky

publicistika 1933

školních sešitů, ocitáme se tak opět v onom hrůzném světě svého dětství a mládí, které bylo pošlapáno krvavými podrážkami vojáků, vracejících se z front.

Jaké štěstí, že osud byl k dětské duši do té míry milostiv, že nedovolil, aby již pochopila všechen ten děs a všechnu tu bolest.

5 Ještě dnes vidím fronty hladových matek v lednových mra

zech. Mokvající obvazy mě ještě děsí.

Je to však ještě příliš málo, abych nalezl tak plastická a ohnivá slova, abych mohl vypravovati o válce svým dětem.

Lesk zbraní, fanfára trubky a vojenský pochod je ještě dnes příliš zvučný, aby děti, šťastné děti míru, dovedly pochopiti všechnu hrůzu, bídu a srdcervoucí žal, který je ukryt za těmito věcmi. ne, myslím, že bych nenalezl pravých slov.

Ti však, kdož stáli v kalužinách krve, v obloucích šrapnelů a v olověných sprchách, ti mohou mluviti.

A každé jejich slovo je těžké, pronikavé a drásající.

10 Proto řadím knihu ke knize, knihy básníků, kteří popisují vál

ku – abych ty knihy mohl dáti jednou věnem svým dětem. neboť neznám na světě nic cennějšího v kovu zlatém a stříbrném.

Kniha, v jejíž úvod vpisuji tyto řádky, je jednou z nich.

čtěte ji.

Aby se ještě zachvěla lidská srdce, jako ono listí. Aby fotografie mrtvého na stěně příliš nevybledla.

neboť zapomínati, ach, zapomínati je osudem nás všech.

Předmluva ke knize Vilmy Meisnerové Děvčata a vojáci. Praha, Ústřední dělnické knih

kupectví a nakladatelství, únor 1933, s. 7–8. Podepsán Jaroslav Seifert. • Přetištěno (kro

mě odstavců 11–12) ve Večerních novinách, 1, č. 22, 2. 11. 1933, s. 4. nepodepsáno.

nIKoLA šUhAJ LoUPeŽníK

(K nové knize olbrachtově)

ne, nikoliv, až do těchto dnů jsme nevěděli téměř ničeho o podivuhodné východní zemi pod Karpaty, která byla po veliké válce přimalována k republice československé. nevěděli jsme o ní ničeho, ačkoliv jsme nejeden den prochodili uličkami Mukačeva, /25

ačkoliv jsme prohlíželi pily u Svaljavy a nejednou seděli v roz

košné zahradě užhorodského Jacíka.

1)

Ale nejen toto vše, ale ještě

mnohé jiné jsme spatřili, abychom jen tak málo poznali a věděli.

Křížem a krážem, po údolích a kopcích roztřásala nás ošumělá

Praga, pili jsme z hořkých i kyselých pramenů, na polonině okou

šeli sýr a víno na dně údolí. Přečetli jsme snad i slušnou řádku

knih a článků, a přece to vše, co jsme poznali, nestálo za řeč.

Leží před námi nová kniha olbrachtova, román o nikolu šuha

jovi loupežníku.

2)

Teprve když jsme dočetli tuto knihu, zdá se nám,

že začínáme býti zamilováni do této země, zelené i modré, krásné

a přenešťastné: krásné svými horami a řekami, přenešťastné svým osudem, zelené svými nekonečnými lesy a modré oblohou, která připomíná italská nebesa, oblohu básníků a malířů madon.

Stoupajíce tehdy kouřícími pralesy na okulu, nepřestávali jsme

se podivovati množství květin, které se vplétaly do našich kroků. nebyly to květiny neznámé. Vídali jsme je tisíckráte u našich potoků, na našich loukách a jezích. A přece ty květy tam na těch místech překvapovaly. Byly mnohem větší a bohatší těch, které jsme tak dobře znali. Prosté slzičky rozkvétaly tu nikoliv jediným, ale desaterým květem, houpajícím se na silném stonku; pomněnky byly vysoké až po kolena a bolehlav se podobal keřům. Barvy všech těch květin byly sytější, vůně jejich omamnější a sladší. Jako by z jiných vzácnějších látek slunce modelovalo na podkarpatoruské zemi.

na tyto květiny jsem si vzpomínal, když jsem vzrušeně a s ro

zechvěním pročítal kapitoly nového olbrachtova románu.

5 nikdy jsem nepochyboval o velikém a vzácném olbrachtově

umění. V proudění času, který vyplavuje na břeh kamení i ka

ménky, hluboko zaklesnut tkví těžký balvan, na kterém je napsá

no podivuhodné přátelství herce Jesenia

3)

. Avšak tato nová kniha,

zbojnická balada o legendárním šuhajovi, se podobá podkarpa

toruským květinám, které podle jména, stejné s květinami naší

země, se tu pojednou rozrůstají do neobvyklých výšek, do překva

pivé krásy, oplývajíce novými vůněmi. Tu nejde již jen o knihu

mimořádné literární hodnoty, kterou spolu s jinými nalézáme na

literárním trhu, při této knize jako bychom zapomínali na lite

rární boje, denní literaturu, která okupuje náš zájem a zvědavost.

čtouce tyto stránky, přemýšlíme, nestali -li jsme se snad šťastnými

majiteli díla, které svojí velikostí a prostotou zároveň se podobá publicistika 1933

Babičce Boženy němcové, erbenově Kytici a Máchově Máji. Je té

měř bez kazů, jako knihy, které si génius národa zavírá do svých

pokladnic na sedmero zámků a které se podobají korunovačním

klenotům.

neboť kdy se podaří básníkovi čistýma rukama uchvátiti tak

záhy se rodící legendu

4)

malého utlačovaného národa, jako se to

podařilo olbrachtovi? Tupé a nevzhledné obličeje horalů se pro

měňují náhle v zářící tváře hrdinů a hrubé nevzdělané ruce jsou

pojednou opředeny silou, která jest schopna zázraků. Ti z hrdinů

románu, kteří ještě dnes tam v podkarpatoruských horách žijí, ka

marádi, příbuzní, žena nikoly šuhaje a ostatní, okusili jedinečné

ho štěstí: býti tam, čím jsou, a zároveň již vstoupiti do duchovní

říše pohádek a legend a státi se v národě věčnými.

Bylo mnoho debat, diskusí a polemik o českém jazyce.

5)

nad kni

hou olbrachtovou slyšíme zaznívati jeho nejčistší tóny. Tu knihu

musíme čísti již jen proto, abychom poznali, jak je naše řeč krásná. Večerník Práva lidu, 21, č. 2, 15. 3. 1933, s. 3. Podepsáno –fert. n 1) Seifert byl na Podkarpatské Rusi v červnu 1931. • 2) Olbrachtův román Nikola Šuhaj loupežník byl vydán v roce 1933. Seifert píše – asi podle titulu na obálce – Nikola Šuhaj, lou­ pežník. • 3) Román Podivné přátelství herce Jesenia vyšel roku 1919. • 4) Nikola Šuhaj byl zabit v srpnu 1921, viz zde s. 200–201. • 5) V letech 1931–1932 vrcholila polemika o jazykovou správnost mezi hlavním redaktorem časopisu naše řeč J. hallerem a členy Pražského lingvistického kroužku (B. havránek, r. Jakobson, V. Mathesius, M. Weingart ad.). CeSTA Z PeKeL Do PeKeL AneB roMán Pro nenAPrAVITeLné PeSIMISTy ( F. L. Céline: Cesta do hlubin noci. román. Přeložil Zaorálek. Vydal Borový.)

Perutná a patetická slova o stržených maskách mohla by platiti

i o této knize, kdyby bylo dovoleno přidati k nim jen krátký do

datek: i s kůží. Zběsilost, s kterou vrhá se Céline na hrdiny svého

románu, vylovené z hlubin noci, nemá již pranic společného s od

vahou objevitelů; je to spíše posedlost a šílenství utkvělé myšlen-/27 ky: lidé jsou hrozní a svět je peklo. Ty masky strženy jsou i s kůží a to, co pod nimi spatřujeme, je nestvůrný škleb, z kterého je nám nevolno k zvracení. opravdu, Célinova kniha není lekturou pro těhotné ženy.

Měřiti tento román literárními formami podobovalo by se chtíti nalévati hořící lávu do křišťálové vázy. Slova za slovy, věty za větami, scéna za scénou řítí se korytem mnohomluvného, často i tlachavého monologu: mladý člověk, student, prochází plamenem a krvavým bahnem světové války, zhroucen tímto pekelným divadlem, ocitá se v koloniích v novém pekle. Prchá z džunglí plných žravých mravenců, hadů a šílenců do nového pekla amerických mrakodrapů, aby odtud navrátil se do své vlasti, která je jen pokračováním této zběsilé pouti, cesty do hlubin noci, cesty, která má jediný konečný cíl – ohavnou smrt.

Zvykli jsme v jistém druhu krásné literatury čísti některá vznešená slova s velkými písmeny: Vlast, Láska, Víra, oddanost atd. Célinovi podařilo se tyto pojmy obrátiti v pravém slova smyslu naruby. Zbabělost, Chlípnost, Zrada, špinavost – hle, jaké ctnosti dává autor této strašlivé Cesty do vínku svým hrdinům. To vše, co spatřil autor na bojišti světové války a v koloniích, není snad opravdu nic nového. čtli jsme to v mnoha variacích u jiných autorů, avšak ona nestydatě upřímná zbabělost, otevřené přiznání k nejpřízemnějším pudům, špinavá dekoltáž lidského nitra – to je nové, to je zdrcující v tomto díle, či spíše snad jen kuriózní, za cenu jakéhokoli vkusu.

Zdá se, že autor téměř s rozkoší zavírá nad sebou všechny skuliny, kterými by do jeho černé noci mohl proniknouti světlejší paprsek. nikdy a nikde nepokouší se jen zahlédnouti lidskou tvář v jiném osvětlení, v jiné barvě než v těchto temných barvách špinavé, nekonečné noci beze hvězd. nikoliv noci slavíků, ale noci žab, skřehotajících v páchnoucím a slizkém bahně.

5 román již ve Francii

1)

rozdělil čtenáře na dva tábory. Jedni na

lézali v díle génia, druzí odvraceli se od knihy s ošklivostí, jako od pouhé literární strusky. nezdá se nám, že by bylo povinností našich čtenářů tímto způsobem přikládati románu tolik pozornosti. Jde spíše o objev nakladatelů a nikoliv o význačné dílo, o jehož závažnosti hovoří vzrušeně nakladatelské prospekty.

A dodejme ještě podle průhledného reklamního triku majitelů kin: Mládeži přísně zakázáno. neboť nepochybujeme, že kniha publicistika 1933

na úkor lepších nalezne svoje početné, vášnivé čtenáře a obdivo

vatele.

Dokonalému překladu knihy, překladu jistě velmi obtížnému,

nutno ovšem vysloviti obdiv. Večerník Práva lidu, 21, č. 132, 9. 6. 1933, s. 3. Podepsáno –fert. n 1) Voyage au bout de la nuit (1932). „ZABíJeT ho TřeBA neByLo“ (n. Gumilev: Ohnivý sloup. Výbor z básní. Přeložila M. Marčanová. Vydal r. reiman v Praze.)

Básníci Jesenin a Majakovský opustili hranice sovětského ruska

a hranice celého světa dobrovolně: první si uvázal v leningradském

hotelu smyčku na svůj krk, druhý svěřil svůj osud browningu.

1)

nikolaj Gumilev odešel však proti své vůli: nikolaj Gumilev byl

zastřelen v srpnu roku 1921 pro účast na spiknutí proti sovětům.

„Zabíjet ho třeba nebylo,“ říká šklovskij ve svých Zápiscích

revolučního komisaře

2)

. nutno ovšem dodati, že poměry, které vy

tvořila ruská revoluce, nebyly tak jako tak přijatelné pro tohoto

romantického dobrodruha, jehož hrudi se dvakráte dotekl svatý

Jiří, čímž myšlen byl řád, kterým byl Gumilev jako husarský dob

rovolník dvakrát vyznamenán.

Přirovnává -li autor předmluvy v této knížce B. Mathesius Gumi

leva k našemu otakaru Theerovi,

3)

má ovšem v první řadě na my

sli vášnivý odpor temperamentního básníka k symbolismu, který

v rusku – ostatně jako všude – dozníval s falešnou strojeností. Bás

níkovi šlo o to, aby „růže se stala zase hezkou sama o sobě, svými

lístky, vůní, květem, a nikoliv svou domnělou podobou s mystickou

láskou nebo bůhvíčím“

4)

. Proti duté, dekorativní obraznosti, proti

strojené, falešné hudbě symbolismu postavil Gumilev sloky kovově

zvučných veršů, plných upřímné chvály prosté pozemskosti a živo

ta. exotické cesty básníkovy obohatily jeho vervní fantazii a zbarvi

ly verše novými a žhoucími barvami vzdálených světů.

I když nemáme možnost porovnati básnické překlady tohoto

výboru s originálem, nepochybujeme, že Marie Marčanová se po-/29

kusila, aby se pranic neztratilo z těch věcí, které postavily Gumi

leva do prvních řad moderních ruských básníků. I tam, kde rým

ustupuje asonanci a kde asonance se rozplyne v ještě vzdálenější

souzvuk, – je to vždy jen v zájmu dobrého a plynulého verše, kte

rý je jednou z předností této pilné a pozorné překladatelky ne

šťastných a krásných ruských básníků. Večerník Práva lidu, 21, č. 135, 13. 6. 1933, s. 4. Podepsáno –fert. n 1) Jesenin se zabil v prosinci 1925, Majakovskij roku 1930 (v Moskvě). • 2) V. B. šklovskij: Zápisky revo­ lučního komisaře. Vzpomínky 1917–1922 (přeložil B. Mathesius, 1932, s. 235). • 3) Mathesius doslova píše: „U nás podobnou revizionistickou úlohu proti symbolistům hrál o. Theer a jiný odštěpenec symbolismu Karel Toman“ (Gumilev: Ohnivý sloup, s. 7). • 4) Jde o Mathesiův citát z neurčené Gumilevovy stati: „U akméistů – říká na jednom místě – ‚se růže stala zase hezkou [...] nebo bůhvíčím‘“ (tamtéž). KDyŽ Sen Se ProMění Ve SKUTečnoST (William Shakespeare: Sen noci svatojánské. Veselohra o pěti dějstvích. Přeložil B. štěpánek. režie a výprava K. hilar. Dirigent o. ostrčil. Výpravná účast Vlast. hofman)

Budiž nám dovoleno: tím snem je Shakespearova báseň. Tou sku

tečností je pak její uvedení na scénu národního divadla.

1)

A sny,

které oblékají roucho skutečnosti, ztrácívají přemnohé na svých

půvabech. Pověra, že divadelní obecenstvo ztrácí v létě vkus, po

věra tak houževnatě tradovaná všemi divadly na světě, přijata by

la do jisté míry v letošní sezoně i národním divadlem. ovšem

nedošlo to tak daleko, abychom z jeviště zaslechli jásavé zvuky

nějaké proslulé operety, jako se stalo na Městském divadle.

2)

šéf

činohry

3)

vybral si jinou stinnou stezku v letních parnech. Uve

dl na scénu krásnou pohádku Shakespearovu o tajemné moci

zeleného laskavce, ale aby i ti, kteří v horku léta žádají za svoje

peníze zboží poněkud lehčího, oděl antické hrdiny do kostýmů

moderních a vyměnil divadelní meče za divadelní rány pěstí. Je

dinečně kýčařského efektu dosáhl pak v lovecké scéně, v níž lov

ci, oblečeni do anglických červených kabátů, provedli po jevišti

lovecké psy. publicistika 1933

hraje -li se Shakespeare v kostýmech historických, či v mo

derních fracích a v cylindrech, je, zdá se nám, otázkou vkusu.

režijní objev v tom nevidíme – nehledě ani k tomu, že podobné

šprýmy prováděli v německu již před mnoha lety. Tam však, kde

režie zavalila půvabnou a snově křehkou báseň spoustou živých

i neživých rekvizit divadelních, mnohdy téměř revuálních, kde

světelnými efekty měla býti znásobena krása verše, tam, soudíme,

že pan hilar básníkovi ublížil, zatlačiv ho do pozadí. odvedl po

zornost od básníkových slov k detailům náhodným a zbytečným.

řekne -li Shakespeare ve svých verších několik slov o svitu mě

síce, matný svit divadelní fagule je vždy jen trapným obrazem.

To ovšem platí o všech věcech, jimiž režie báseň ověsí. nesoulad

mezi lehkostí verše a režií nebyl nikde tak patrný jako při rytmic

kém cvičení nočních vil, které s neúprosnou tvrdošíjností prová

děla na scéně M. Mayerová se svým sborem.

nechť odpustí i pan hofman: vstupní a závěrečný obraz, scé

na se sloupy a zrcadly, mezi nimiž motaly se taneční páry, neby

la šťastná. Zmenšená státní subvence byla patrna i na rozviklané

konstrukci; diváci se obávali, že to každou chvíli spadne.

Že postava Klubka Tkalce vzbudila výbuchy smíchu a salvy

potlesku, nebylo jen zásluhou Shakespearovou. Saša rašilov ob

dařil figuru poctivým humorem, který roztrhával chmury na čele.

Právě tak i ostatní řemeslníci. nebylo snad jen zapotřebí zkariko

vati tento lidový živel v divadelní scéně způsobem tak surovým.

V době, kdy prožívá demokracie krizi, nevypadá to dobře. 5 e. Kohout pro svého krále skřítků nalezl měkké, sametové tó

ny noční tmy. A pak je jedním z mála herců, kteří umějí říkat ver

še. Paní Kronbauerová unikala svou mondénní elegancí poněkud

z oblasti pohádky. Zato sl. Scheinpflugová a šejbalová, pohybují

ce se v oblasti výhradně milostné, přesvědčily nás pevně o stras

tech lásky, které jim dal básník vytrpěti.

Ano, Shakespeare je možný i v moderních kostýmech, právě

tak jako mnohé moderní české komedie mohly by se hráti v kos

týmech historických. Večerník Práva lidu, 21, nečíslováno, 15. 6. 1933, s. 2. Podepsáno –fert. n 1) Premiéra 13. 6. 1933. • 2) Divadlo na Vinohradech uvedlo 1. 6. 1933 v novém nastudování operetu J. Strausse Netopýr (1874). • 3) K. h. hilar./31

oBrAZy Toyen

Podobaje se onomu profesoru, který v touze porozuměti řeči opic dal se uzavříti v pralese do klece, muž uměnímilovný zamknul se v obrazárně, aby porozuměl řeči palety, barev a štětce. Poté, poučen i rozmanitými knihami, aby dokázal naprostou absurdnost moderního umění, přivedl k jednomu z těchto moderních obrazů malé dítě.

S jemnou ironií, vlastní jen zkušenému a vzdělanému, pokynul rukou na obraz a laskavě se zeptal:

– Co vidíš na tomto obraze?

Dítě ovšem překvapeně spočinulo čistýma očima na barevné ploše, neboť nikdy ještě nespatřilo podobného obrazu. na obraze nebylo ničeho z těch věcí, které jsme zvykli již vídati. nebylo tam ani nahé ženy, ani hroznu vína, ani kytary, ani složeného jelena. Ani vázy s pestrými květinami tam nebylo. Ba dokonce ani jarní krajiny, ani města, ani dělníka ukrajujícího z hořké skývy, ani tančícího harlekýna.

5 – nu, děvečko, co říkáš tomuto obrazu? Jak se ti líbí a co na

něm vidíš namalováno?

– Líbí se mi, odpovědělo dítě pojednou, ostýchavě se usmívajíc. Když jsem byla ještě maličká, pokračovala dívka, vypravovala mi maminka každého večera kouzelnou a podivnou povídku. Zapomněla jsem už dávno, o čem ta povídka byla. Vím jen, že byla tak krásná, že mi ji matka musila vyprávěti pokaždé, když jsem usínala. Poslední slova říkala již jen šeptem, protože se mi oči s úsměvem zavíraly a nejkrásnější konec proměnil se mi již v sen. nedovedu říci, proč tento obraz připomíná mi tyto chvíle. Zdá se mi však, že krásné barvy jsou barvami těchto vzpomínek. A vzpomínka na vzpomínky je krásnější než vzpomínka na skutečnost a než skutečnost sama. nikdy se již nezeptám, o čem ta povídka vlastně byla.

Muž podivil se této řeči dítěte a zavedl děvčátko před jiný obraz, který právě v minulé sezoně doznal obrovského úspěchu, vynesl malíři veliké jmění, umožnil mu přístup do vznešených salonů. na obraze byla namalována zahrada téměř rajská: stromy byly plné ovoce, ptáků, motýlů a slunečních skvrn. Laně a kolouši pásli se v pozadí na zeleném trávníku a malé děti hrály si s růžovými a bílými oblázky. A uprostřed ve stínu rozkvetlého publicistika 1933

stromu ležela na trávě krásná žena s hedvábným vějířem. U jejích

nohou ležel ruský chrt.

– A co vidíš na tomto obraze? ptal se opět muž, nemoha utajiti

vítězný úsměv.

Dítě podívalo se nejprve na veliký obraz a poté plaše, dívajíc

se mu do očí, tiše zašeptalo: – ne, ne, já tam nevidím ničeho.

1)

Volné směry, 30, č. 4, 4. 7. 1933, s. 78. Podepsán Jaroslav Seifert. n 1) Za textem článku následují verše, které Seifert s názvem Obrazy slečny Toyen zařadil do sbírky Ruce Venušiny (1936, viz DJS, sv. 3, 2001, s. 98) a později též do sbírky Ruka a plamen (1948, viz DJS, sv. 7, 2002, s. 26). KDyŽ Je V PrAZe 35 STUPňů CeLSIA

Co pak má dělat věrný kůň?

Sláva pražských fiakristů již zašla. Zmizela ze světa se šustícím

hedvábím dámských spodniček, atlasovými střevíčky a dlouhými

sukněmi. Už nikdy, koketně nadzdvihujíc sukni, neodkryje dáma

krásnou nožku v červené hedvábné punčošce a nevstoupí do šera

kočáru. Už nikdy nepošle ze stupátka vějířem polibek elegánovi

v cylindru. A proto – jeden z posledních svědků té slávy může

klidně spát a spát až do konce světa. Jeho kůň má výhodu: dovede

spát pohodlně vestoje.

Bledé dívky s černými brýlemi.

Maličké, které celý rok prosedí v kanceláři s oknem do dvora nad

psacími stroji, v létě, když slunce zaplaví ulice prudkým jasem,

nasazují si černé brýle. Ubožátka! některé opravdu těžko snášejí

prudké světlo sluneční. Jiné však se stydí za svoje věčně uplakané

oči. 5 Je potřebí jen trochu fantazie.

Pražský šinágl, připoutaný ke kameni nábřeží, – není rozhodně

benátskou gondolou. Ale proč by jí nemohl při trošce fantazie

být? Vltava není lagunami a zeleným benátským mořem. Ale ani

by to nevadilo, chceme -li mermomocí míti iluzi dóžecího města! /33

Všecko se dá přebásnit a vysnít. Jen jediná věc na Vltavě nikoli!

V lagunách zrcadlí se staré benátské paláce. Avšak paláce mini

sterstva obchodu, železnic a zemědělství – tři mamutí stavby na

nábřeží – ach, u těch je všecko marno! nutno jen zavříti oči a dáti

se unášeti pryč, pryč, pryč lehkými vlnami.

Pavouci již snují babí léto.

Kolik zbývá ještě krásných nedělí? Dvě, tři, či jenom jedna jedi

ná? Ať jich bude již kolik chce, je třeba ještě užíti každé hodiny.

A honem ještě jednou do vody! Možná, že již zítra zafouká ze str

nišť studený vítr, který odnese slunečním paprskům žár a světlo.

Možná, že už zítra nebudou dívky potřebovati černé brýle a na

plovárnách zaduní brzo sekery. Pak již nezbudou než vzpomínky!

Ach, léto! Jak je to v té povídce o čtyřech ročních počasích,

kterou jsme čítali v čítankách: Léto je přece jenom ze všech nej

krásnější! Večerník Práva lidu, 21, č. 180, 10. 8. 1933, s. 1. Podepsáno –rt–. Ke každé části textu je umístěna fotografie: fiakru, brýlí, lodiček a koupajících se lidí. černošKy V PrALeSíCh A BíLá DěVčATA V PrAŽSKéM BUFeTU

Francouzský spisovatel, pan André Gide, navštívil roku 1926 v prů

vodu svého přítele francouzské Kongo. S puškou na rameni a s kni

hami básníků v kapse. Přiznává, že tato cesta byla snem jeho

mládí, který se mu splnil teprve ve věku mužném. Cesta – s dopo

ručujícími dopisy francouzských úřadů a francouzského guverné

ra – mohla mu poskytnouti překvapivou a příjemnou podívanou,

kdyby...

Kdyby pan André Gide, s puškou na rameni a s knihami bás

níků v kapse, nebyl tak strašlivě a upřímně překvapen a provoko

ván otrokářskými způsoby francouzských kolonistů a hrůzovlá

dou bílých vládců. Dopisy, které psal generálnímu guvernérovi

Francouzské střední Afriky a které měly a chtěly býti jen díkem za

skvělé uvítání a pohoštění dvou francouzských turistů, proměnily publicistika 1933

se pod tíhou hrůzných faktů v obžalobu koloniálního režimu

a kniha Kongo

1)

, která měla býti jen a jen půvabným a krásným

cestopisem, stala se po trpkých zkušenostech autorových vášni

vou obžalobou francouzských otrokářů.

nízké mzdy, špatná strava, nelidské zacházení, vysilující po

chody, které konají černí dělníci za prací – vyprovokovaly autora,

který neměl snad ani tušení o těchto kapitalistických metodách

a přišel do Afriky, jen aby se podivoval, a nikoliv útočil – k velmi

důrazné akci.

Kdyby pan André Gide navštívil v těchto měsících – nikoliv

africké pralesy, ale hlavní město československé republiky, kdyby

místo v černošské vesnici ocitl se náhodou v bufetu jisté pražské

velkokavárny na Příkopech a kdyby tam – právě tak jako vypra

vuje ve svém Kongu – dohovořil se pomocí tlumočníka s děvčaty,

zaměstnanými v kuchyni tohoto bufetu, poznal by, že bílá děvča

ta pražská nemají o nic lepší osud než černošky na kaučukových

plantážích ve střední Africe. 5 V bufetu této velkokavárny, ozdobené vlasteneckým jménem,

2)

pracují totiž čtrnácti - a patnáctileté dívky nepřetržitě plných 24 ho

din, od 6 hodin ráno do rána druhého dne. Po dvaceti čtyřech hodi

nách den odpočívají. Plat mají královský: 10 Kč za týden. I strava je

znamenitá: vše, co se smete a sleje z opuštěných talířů hostí. nedo

mnívejte se, že však v sobotu odnášejí si domů celých deset korun.

Za každý rozbitý kousek nádobí je jim přiměřený obnos strhován.

A ještě nadto: děvčata jsou přijímána jako učednice, nikdy však

výučního listu se jim nemůže dostat, protože u úřadu jsou ohláše

ny jako služebné s pravidelnou mzdou. Personál se za rok mění...

osud černých dělníků a dělnic po závažné obžalobě Gideově

vzrušil francouzskou veřejnost a francouzské úřady donutil k jis

tým zásahům. osud učednic na pražském bulváru nevyrušuje

prozatím nikoho.

Mohou tedy prozatím svým černým sestrám v Africe jen závi

děti. Večerník Práva lidu, 21, č. 193, 26. 8. 1933, s. 1. Podepsáno –rt. n 1) Kniha Voyage au Con­ go (1927); česky knižně pod názvem Kongo (1928, přel. A. horský) Gide svou cestu zachytil také formou filmového dokumentu (1927), v Praze byl film uveden r. 1930. • 2) Míněna patrně kavárna v obecním domě./35

PrAhA V DešTI BoMB

(Letecký útok na Prahu)

1)

Možná, že někdo z těch, kdož viděli včera hustě obsazená návrší kolem Prahy, vzpomněl si jen letmo na jedno letní odpoledne nedělní před světovou válkou. Tehdy, kdesi na kopci u hloubětína, spatřili Pražané poprvé skromnou leteckou produkci inženýra Kašpara.

2)



Jaroslav Seifert

JAROSLAV SEIFERT


23. 9. 1901 - 10. 1. 1986

Jaroslav Seifert (23. září 1901, Praha - 10. ledna 1986, Praha) byl český básník, spisovatel, novinář a překladatel. Spoluzakladatel poetismu. Nositel Nobelovy ceny za literaturu (1984), národní umělec.

Seifert – Jaroslav Seifert – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.