načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Díkuvzdání – Dvě promluvy v katedrále svatovítské – Jan Lebeda

Díkuvzdání - Dvě promluvy v katedrále svatovítské
-16%
sleva

Kniha: Díkuvzdání
Autor: Jan Lebeda
Podtitul: Dvě promluvy v katedrále svatovítské

Kniha čtenáře přenáší do roku 1945, do období, které poskytlo možnost krátkého povzbuzení a nadechnutí po prožitých válečných hrůzách… a před zatím netušeným obdobím útlaku církve po roce 1948. Kázání biskupa Lebedy na svátek sv. Václava ... (celý popis)
Titul je na partnerském skladu >50ks - doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  79 Kč 66
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
2,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 64
Rozměr: 165 x 109 x 8 mm
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: předmluva Dominik kardinál Duka
Skupina třídění: Křesťanství. Křesťanská církev všeobecně. Eklesiologie
Vazba: Knihy - paperback
Datum vydání: 17. 10. 2019
ISBN: 978-80-7553-736-2
EAN: 9788075537362
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha čtenáře přenáší do roku 1945, do období, které poskytlo možnost krátkého povzbuzení a nadechnutí po prožitých válečných hrůzách… a před zatím netušeným obdobím útlaku církve po roce 1948. Kázání biskupa Lebedy na svátek sv. Václava 28. září 1945 povzbuzuje a obrací se ke kořenům národní religiozity i státnosti.

***

„Svatý Václave, jediný a pravý a korunovaný Dědici české země, ty jsi žil, bojoval, padl a zvítězil ve znamení Kristova kříže. Vypros svému nově vzkříšenému národu světlo a sílu svatého Ducha, aby nikdy nezapomínal na své dějinné poslání, aby vždycky byl a na věky zůstal lidem Božím…“ (dvě promluvy v katedrále svatovítské)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Jan Lebeda - další tituly autora:
 (Knihy - Leporelo)
Medovníčkovy básničky Medovníčkovy básničky
S medovníčkom do rozprávky (slovensky) S medovníčkom do rozprávky (slovensky)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

8

PŘEDMLUVA KE KÁZÁNÍ PANA

BISKUPA LEBEDY 28. ZÁŘÍ 1945

NA SLAVNOST SV. VÁCLAVA

Vážení čtenáři,

v letošním roce si při svatováclavských oslavách připomínáme devadesáté výročí milenijních oslav mučednictví sv. Václava, knížete České země. V rámci těchto oslav došlo k slavnostnímu otevření dokončené katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie v r. 1929 a těmto slavnostem předsedal papežský legát, pařížský arcibiskup Jean Verdier.

Kázání biskupa Jana Lebedy bylo proneseno v radostné atmosféře návratu svobody po druhé světové válce a po skončené nacistické okupaci. Ponížení našeho národa bylo také spojováno se svatováclavskou orlicí, s vyznamenáním, které poškodilo v očích veřejnosti svatováclavský kult. Oproti tomu svatováclavské oslavy u našich

DÍKUVZDÁNÍ

9

krajanů ve svobodném světě, především v USA

a ve Velké Británii, byly symbolem odporu a zá

pasu o svobodu. Text tohoto kázání považuji

za vzácný klenot kazatelského umění, ale také za

hluboký projev opravdové úcty a zhodnocení vý

znamu sv. Václava, resp. svatováclavské tradice,

která patří k základům naší státnosti a vždy byla

pravdivým projevem státotvornosti, jak napsal

také v úvodu ke svatováclavskému milenijnímu

sborníku první prezident Československé repub

liky Tomáš Garrigue Masaryk. Svatováclavský

kult díky legendární tradici Paladia země České

je legitimním projevem velkého proudu cyrilo

metodějské tradice, kdy křest knížete Bořivoje

a sv. Ludmily je datem zrození naší státnosti

a prostupuje tak celé naše úsilí o svébytný poli

tický, duchovní a kulturní život v naší historii.

+ Dominik kardinál Duka OP

arcibiskup pražský a primas český

Připisuji toto vydání k datu 28. září 2019.

V hodinách nejtěžší perzekuce konávali jsme

kající průvody k hrobům zemských patronů,

které se stávaly tichou národní pobožností. Za

čínali jsme v kapli nové arcibiskupské hrobky

a v podvečer svátku Dědice české země jsme se

modlili: Pod klenbami nejdražší svatyně pozdvihujeme své hlasy k Tobě, Hospodine, Bože otců našich, vpodvečer svatého Václava.

Spojeni s nesčetným zástupem těch, kdo se na

tomto místě po tisíc let modlili, voláme k Tobě, který jsi podivuhodný ve svých svatých, o milosrdné vyslyšení proseb, které se derou z hlubin našich duší.

Chceme konat pobožnost ke sv. patronům na

šim a dovolávat se jejich přímluvy, aby oni uspíšili, čeho nezasluhuje naše hříšnost.

Svou pobožnost začínáme u hrobu Tvého věr

ného služebníka, biskupa Antonína, který nás učil hledat, ctít a milovat nebeské ochránce,

DÍKUVZDÁNÍ

13

kteří ve věčnosti hledí na Tebe, Hospodine, Bože zástupů.

V hřejivých stopách sv. Václava nás biskup Antonín přiváděl ke zdrojům Tvé božské milosti. Dovol, aby nás směl provázet při této pobožnosti vedoucí na místo pozemského oslavení vítězného Mučedníka, jehož on z nás nejvíce miloval, abychom tím jistěji dosáhli žádoucího vyslyšení.

Bože, Otče náš, který už zde na zemi oslavuješ ty, kdo vyrostli do květu svatosti, mezi námi oslav Svého služebníka, biskupa Antonína, a mimořádným vyslyšením našich proseb ukaž, že v něm náš nový zastánce vešel v nebeské dvorstvo krásné!

A Ty, přesvatá Panno, Královno andělů a lidí, u jejíhož oltáře klečíme, ukaž, že jsi Matkou svého lidu. Tobě byla o Velikém pátku svěřena mateřská péče o spásu vykoupeného lidstva. Spojeni s Otcem všeho křesťanstva i z naší strany obnovujeme a s touhou po Tvé odpovědi Tobě Jan Lebeda 14 připomínáme velkopáteční zasvěcení. Skrze Tebe chceme se vrátit na Srdce Tvého božského Syna a okoušet ovoce vykoupení.

Obnovujeme své porušené křestní přísahy, odříkajíce se ďábla i všech jeho skutků i vší jeho pýchy, a otevíráme svá srdce k příchodu Božího Království.

Pod Ochranu Tvou se utíkáme...

Byl pak zabit kníže Václav 28. dne měsíce září.

Bůh uděl pokoj duši jeho na místě věčného po

koje se všemi spravedlivými i s těmi, kteří kvů

li němu byli pobiti, ač byli nevinni.

PRVNÍ STAROSLOVANSKÁ LEGENDA

Kriste eleison... To byl asi jeho poslední vzdech, když klesal na prahu staroboleslavské svatyně a když se mu v duhové kráse otevírala brána věčnosti. To bylo jeho vstupní slovo, jež pronesl před Boží tváří, poselství, které přinesl z rodné země do nebeského dvorstva. Na toto slovo navazovaly věky. Každé století přidávalo sloku do jeho chorálu, ale v klidu i v bouři byl závěr stejný: Kriste eleison. Tento výkřik pronásledovaného, opuštěného, ubitého násilím, jež na čas triumfuje, zazníval u nás v posledních letech tolikerými ozvěnami. Pamatujete si, jak jsme konávali v těch letech úzkosti a nejistot náš tradiční svatováclavský průvod pod klenbami národního velechrámu? Spojeni s nesčetným zástupem těch, kdo se

Jan Lebeda

16

na tomto místě po tisíc let modlili, čtrnáctkrát

jako při křížové cestě jsme se zde zastavovali

a čtrnácterým Krleš jsme vždy znovu vzývali troj

jediného Boha, dovolávajíce se při tom zásluh

našich jednotlivých světců, aby uspíšili milosrd

né vyslyšení, jehož nezasluhovala naše hříšnost.

Svůj svatováclavský průvod v těch letech úzkosti

i bázně jsme začínali v kapli Panny Marie nane

bevzaté u hrobu pana biskupa Antonína Podla

hy, našeho duchovního otce. On to byl, který nás

tak vroucně učil hledat, ctít a milovat nebeské

ochránce; on to byl, jenž celoživotním úsilím

připravoval vrcholný okamžik v dějinách této

katedrály – milénium, při němž byl sv. Václav

celým sjednoceným národem korunován čelen

kou tisícileté lásky a veřejně byl uznán a slav

nostně prohlášen za jediného majitele, pravého

dědice a věčného vladaře české země. U hrobu

biskupa Antonína, našeho novodobého Podive

na, jsme začínali v těch letech nejistot a bázně

svatováclavské průvody, vedené na znamení

DÍKUVZDÁNÍ

17

kajícnosti knězem nejnižší hodnosti. Ale hned

na počátku veřejně a hlasitě jsme tam prosili,

aby Bůh, který je podivuhodný ve svých svatých,

dovolil svému služebníkovi a našemu duchovní

mu otci, aby nás vedl od svého hrobu až na sám

práh kaple sv. Václava, jehož on z nás nejvíce

miloval. A na prahu nejdražší svatyně jsme jeho

rukama skládali národní obětiny – to nejdražší,

co země dávala: slzy, pot a krev tolika našich

bratří a sester, slzy, pot a krev tolika spravedli

vých a kajícníků. To bývalo naše poslední svato

václavské Krleš – potom jsme zmlkli, čekali, vě

řili, věděli, že projdeme šťastně údolím smrti.

Ale nejenom při veřejných svatováclavských

průvodech – i jindy a častěji zaznívalo úpěnlivé

„eleison“ pod klenbami národního velechrámu.

Když u sv. Víta dozněly podkovy těch, kteří nám

chtěli rozdupat dědictví otců, když večerní šero

naplnilo svatyni a těžká bronzová vrata katedrá

ly se zavřela – z kaple sv. Václava vycházíval

průvod. Byl to hlouček českých mužů a jinochů; Jan Lebeda 18 nebylo vidět do jejich tváří, šli anonymně, ale v té chvíli zastupovali miliony věrných srdcí. Procházejí ztemnělými prostorami chrámu, volají do věčnosti jednotlivá jména těch, kteří nás předešli a zanechali svaté šlépěje. Zaznívá úpěnlivé „eleison“, jako když se tonoucí chytá jasného pevného bodu. A vskutku: v čele průvodu mezi dvěma hořícími voskovicemi je knězovou rukou zdvižen kříž – svatý kříž Pána našeho Ježíše Krista. Kříž s ostatkem sv. Václava, který jsme přijali z rukou našeho učitele a duchovního otce jako památku na milénium, abychom jej nesli a národu chránili do druhého tisíciletí jeho životní pouti.

K tomuto odkazu jsme upínali oči uprostřed temnot, které byly kolem nás a které se draly i do našich duší, vědouce, že v tomto znamení zvítězíme.

A když jsme na konci pobožnosti políbili svatý kříž, náš svatováclavský pacifi kál, a v něm odevzdaně přijali vše, co snad i od nás osobně bude

DÍKUVZDÁNÍ

19

žádáno k vykoupení národa a země, ještě jsme se

zastavovali tam, odkud jsme vyšli – v kapli Pan

ny Marie nanebevzaté. A nedůvěřujíce síle svých

vlastních modliteb, znovu jsme otevírali ústa

polibkem kříže zamčená a jako na rozloučenou

s katedrálou jsme šeptali jejímu pokojnému

obyvateli: Pane biskupe, ty jsi sv. Václava tolik

oslavil, nyní sám promluv k svému „miláčkovi“

a řekni: Jediný a pravý a korunovaný Dědici čes

ké země, nedej zahynouti nám i budoucím...

Byla tma u sv. Víta – ale tam v té kapli ze země,

z podlahy chrámové, pod níž odpočívá biskupo

vo srdce, vždycky kmitalo světélko, lampička,

plamének, ohýnek jako symbol věčného života

mezi námi, jako symbol Ducha, jenž vítězí nad

hmotou. S touto lampičkou nás vyprovázel náš

duchovní otec a učitel ke dveřím katedrály, které

se před námi do temna otevřely a za námi ihned

zavřely: s tímto světélkem jsme odcházeli domů.

A sestupujíce z Hradčan do ztemnělé Prahy,

slýchali jsme tiše jako ozvěnu z věčnosti slova,

Jan Lebeda

20

jež pronesl na této svatovítské kazatelně náš du

chovní otec a učitel v samém západu své životní

cesty, když dosahoval splnění svého životního

snu. Slyšeli jsme závěr jeho věkopamátné ho

milie, když odevzdával sv. Václavu tuto dobudo

vanou katedrálu jako mileniový dar za jeho

tisíciletou lásku: „Až se budete vracet ke svým

domovům a pohledem zabloudíte k Hradča

nům, vzpomeňte, že těžká přilba věže, to je Vác

lavova přilba, jehož hrob pod ní leží, a když za

hlédnete dvě bílé věže sv. Jiří, jako ruce vztažené

k nebesům, vzpomeňte, že jste tu sv. Václavu

slibovali, že budete v bouřích upírat zraky k ne

besům – nad hmotu – k ideálům dobra, pravdy

a krásna. To naplní vaše srdce trvalým poko

jem...“ A když jsme sestoupili až do města, které

tak úzkostlivě muselo utajovat každý světelný

projev života, takže se proměnilo takřka v temný

hrob, jakoby z dálek jsme slyšeli zvon velikonoč

ního vzkříšení, které bylo národu prorocky při

slíbeno v epilogu biskupovy mileniové řeči. Na

DÍKUVZDÁNÍ

21

této kazatelně, odkud se otevírá pohled do sva

továclavské kaple, tázal se náš novodobý Podi

ven, co nás čeká v druhém tisíciletí naší národní

pouti. A tehdy jeho ústy odpověděl sám svatý

Václav větou, ve které je obsažena podmínka

naší nesmrtelnosti: „Buď čistý, národe, spraved

livý a ideální a není mety tak závratně vysoké,

abys jí nedosáhl.“ Toto výsostné zacílení naše

ho národního života nás burcovalo k bdělosti

a v černé noci minulého šestiletí udržovalo v na

šich duších nezhasitelné světlo...

Dnes jsme konali děkovný průvod k pozem

ským stánkům našich strážných andělů, průvod

radostný a plný duchovního veselí nad tím, že

Pán shlédl na ponížení svého lidu a vyvedl nás

z otroctví a vytrhl nás ze smrti patrným zázra

kem své lásky. Z kaple sv. Václava vycházíme ve

znamení Kristova vítězného kříže s velikonoč

ním poselstvím světového míru. Proč sv. Václav

vykrvácel, ne-li proto, aby znamení spásy a živo

ta bylo vyzdviženo nad jeho národem, aby padly

Jan Lebeda

22

všechny modly pohanské, všechno sobecké hmo

taření a nad jeho zemí zavládl zákon Lásky, která

se obětovala. Svatý Václav plně pochopil moud

rost sv. kříže, poznal, že základem pravého křes

ťanského života je láska schopná obětí: klást

vlastní kroky do šlépějí Spasitele světa, připo

dobnit se ke Kristu Pánu. Sv. Václav se stal

vpravdě ukřižovaným, a proto nepřemožitelným

a vítězným.

Staří kronikáři přidávali k životopisům veli

kých hlasatelů evangelia mapku zachycující je

jich činnost a nazývali ji „pole apoštolských

cest“. Na takové mapce zaznamenávali jednotli

vá místa a města jejich působení a vzájemně je

spojovali příčkami, které vytvořily rozličné ob

razce podle pestrosti a mnohosti misionářových

cest. Kdybychom tímto způsobem chtěli vyjádřit

životní cestu sv. Václava, nalezli bychom čtyři

základní body, které navzájem spojeny příčkami

vytvářejí podobu kříže, jehož průsečíkem je Pra

ha, město světcových ostatků, místo jeho po



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.