načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Digitální demence - Manfred Spitzer

Digitální demence

Elektronická kniha: Digitální demence
Autor:

Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 60.2%hodnoceni - 60.2%hodnoceni - 60.2%hodnoceni - 60.2%hodnoceni - 60.2% 60%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 2 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 341
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Digitale Demenz
Spolupracovali: z německého originálu ... přeložil František Ryčl
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4872-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Digitální média (počítače, smartphony, herní konzoly a v neposlední řadě i televize) vedou k tomu, že používáme méně mozek, čímž jeho výkonnost časem klesá. U mladých lidí se tím opožďuje vývoj mozku, jejich duševní výkonnost tedy od počátku zůstává pod úrovní svých možností. To se netýká jen našeho myšlení, nýbrž i vůle a emocí a především sociálního chování. Autor na základě nejrůznějších studií dokazuje, že mozek je sval, který, je-li využíván, roste a není-li využíván, zakrňuje - a díky pomoci digitálních médií může docházet k duševnímu poklesu. Řešením je umírněné používání digitálních médií, sociální kontakty face to face a nikoliv přes sociální sítě, vědomé soustředění se na hudbu, meditaci či četbu, pravidelný pohyb a pozitivní přístup k životu. Německý psychiatr poukazuje na nebezpečnost digitálních médií v souvislosti s lidským organismem.

Popis nakladatele

Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. To s sebou nese nezměrné nebezpečí, říká neurovědec Manfred Spitzer.
Výsledky výzkumu, které zmiňuje, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť.
Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých vinou digitálních médií dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony knásilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci.
V Německu i anglosaském světě vzbudila kniha mimořádný ohlas jak mezi rodiči a pedagogy, tak i mezi odbornou veřejností, byť reakce byly často rozporuplné. Prodalo se jí přes 200 000 výtisku, několik měsíců se udržela na první příčce bestselleru týdeníku Spiegel a práva na vydání byla prodána zatím do devíti zemí.  Manfred Spitzer (nar. 1958) vystudoval medicínu, psychologii a filozofii. Nakonec se zaměřil na obor psychiatrie. Dvakrát působil jako hostující profesor na Harvardu. Vede univerzitní psychiatrickou kliniku v Ulmu a Centrum pro výzkum učení a neurologie. Má na kontě řadu vydaných knih, mimo jiné i bestseller  Lernen: Gehirnforschung und die Schule des Lebens  (Učení: Výzkum mozku a škola života, 2002) a  Vorsicht Bildschirm! Elektronische Medien, Gehirnentwicklung, Gesundheit und Gesellschaft  (Pozor, obrazovka! Elektronická média, vývoj mozku, zdraví aspolečnost, 2005). Na stanici BR-alpha každý týden moderuje vlastní pořad  Geist & Gehirn . Spitzer je jedním z nejvýznamnějších německých badatelů v oblasti neurovědy. Nikdo jiný nedokáže zprostředkovat vědecké výsledky tak zábavnou a názornou formou. V loňském roce vydal knihu  Mentale Stärke (Mentální síla).

Další popis

Digitální média — počítače, smartphony, herní konzoly a v neposlední řadě i televize — nám mění život. V USA dnes mladiství věnují digitálním médiím více času — alespoň sedm a půl hodiny denně — než spánku. To vyplývá z reprezentativní studie, provedené na vzorku více než dvou tisíců dětí a mladistvých ve věku od osmi do osmnácti let. Základy naší civilizace jsou ohroženy. Vyklikáváme si mozek z hlavy Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci. To, co jsme dřív prováděli jednoduše pomocí rozumu, nyní obstarávají počítače, smartphony, organizéry a navigace. To s sebou nese nezměrné nebezpečí, říká neurovědec Manfred Spitzer. Výsledky výzkumů, které zmiňuje, jsou alarmující. Na digitálních médiích vzniká závislost. V dlouhodobém horizontu poškozují tělo a především mysl. Jakmile přestaneme vyvíjet duševní úsilí, ochabuje nám paměť. Nervové spoje odumírají, ty nové nepřežijí, protože jich není třeba. U dětí a mladistvých dramaticky klesá vinou digitálních médií schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci. V Německu i anglosaském světě vzbudila kniha značný ohlas mimo jiné i ze strany rodičů a pedagogů, nicméně reakce odborné veřejnosti byly dosti kontroverzní.



Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Manfred Spitzer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu



Digitální demence Raddon 2015-03-15 hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%
O tom, zda jsou moderní technologie v takové míře dobré, či špatné, se dá nekonečně polemizovat. To, co mi připadá vtipné, je, že autor tohoto skvostu, za něhož by se nemusel stydět ani životem proslulý profesor teologie, od malička týrán katechistickou výchovou, evidentně vzkvétal demencí ještě předtím, než údajně z těchto zlých věcí dočista zmagořil!
Takže čí pak je to asi vina...
reagovat
 
Pseudovědec Janek 2014-07-13 hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%
Prof. Dr. Dr. Manfred Spitzer je křesťanský aktivista, který má k vědě hodně daleko. Prostě umělá bublina viz http://pctuning.tyden.cz/multimedia/hry-a-zabava/30384-digitalni-de mence-a-antidigitalni-dzihad-manfreda-spitzer a
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Obsah

Předmluva

Úvod: Ohlupuje nás Google?

1. Taxi v Londýně

2. Kde jsem?

3. Škola: Ctrl+C a Ctrl+V namísto čtení a psaní?

4. Ukládat do mozku, nebo přesouvat do mraku?

5. Sociální sítě: Facebook namísto face to face

6. Televize pro děti a DVD Baby Einstein

7. Laptopy ve školce?

8. Digitální hry: špatné známky

9. Digital natives: mýtus a realita

10. Multitasking: narušená pozornost

11. Sebeovládání versus stres

12. Nespavost, deprese, závislost

a tělesné následky

13. Hlavu do písku? — Proč se nic neděje?

14. Co dělat?

Poděkování

Poznámky

Literatura

Seznam vyobrazení

Rejstřík

Jak připravujeme

sami sebe a naše děti

o rozum

host





brno 2014

Jak připravujeme

sami sebe a naše děti

o rozum


Manfred Spitzer

Digitale Demenz. Wie wir uns und unsere

Kinder um den Verstand bringen

Copyright © 2012 Droemersche Verlagsanstalt

Th. Knaur Nachf. GmbH & Co. KG, München

Translation © František Ryčl, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-264-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-265-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-266-5 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-267-2 (Formát MobiPocket)

Obsah

Předmluva

Úvod: Ohlupuje nás Google?

1. Taxi v Londýně

2. Kde jsem?

3. Škola: Ctrl+C a Ctrl+V namísto čtení a psaní?

4. Ukládat do mozku, nebo přesouvat do mraku?

5. Sociální sítě: Facebook namísto face to face

6. Televize pro děti a DVD Baby Einstein

7. Laptopy ve školce?

8. Digitální hry: špatné známky

9. Digital natives: mýtus a realita

10. Multitasking: narušená pozornost

11. Sebeovládání versus stres

12. Nespavost, deprese, závislost a tělesné následky

13. Hlavu do písku? — Proč se nic neděje?

14. Co dělat?

Poděkování

Poznámky

Literatura

Seznam vyobrazení

Rejstřík

9

13

27

37

59

89

101

119

142

168

185

201

213

232

246

266

293

295

307

333

335

Předmluva

„Pane Spitzere, vy bojujete s větrnými mlýny — ne, s celýmivětr

nými farmami. Pokračujte v tom, prosím!“

E-mail se napíše mnohem snáze než konvenční dopis,posíla

ný šnečí poštou. A proto dostávám spoustu e-mailů, přátelských

i méně přátelských.

„Pane Spitzere, právě tady pálím z  virtuálního kalašnikova.

Kdy bych měl opravdový, vás bych odbouchnul jako prvního. P. S.:

To, co vykládáte o souvislosti mezi virtuálním násilím a reálným

násilím, je naprostý nesmysl.“

Několik starostů mě v  městských halách při příležitosti mé

přednášky přivítalo těmito slovy:

„Dobrý večer, pane Spitzere, můj syn vás nenávidí, ale já bych

ho rád přivedl s sebou.“ I pro patnáctileté je pravda občasnepo

hodlná!

Například tato: „Asi čtvrt milionu osob mezi čtrnáctia čtyřia

dvaceti lety můžeme považovat za závislé na internetu, 1,4 milio

nu za problematické uživatele internetu.“ Tak to stojí ve vý roč ní

zprávě Mechthild Dyckmansové, pověřenkyně německé spol

ko vé vlády pro problematiku závislostí, která byla publikovaná

22. květ na 2012. Zatímco spotřeba alkoholu, nikotinu, jakož

i měk kých a tvrdých ilegálních drog je na ústupu, závislost napo

čítači a internetu dramaticky narůstá. Vláda je bezradná. Zatím

ji napadlo pouze to, že zvýší tresty hostinským, kteří nechávají

nezletilé hrát na výherních automatech.

Necelé čtyři týdny před uveřejněním zprávy pověřenkyně pro

problematiku závislostí přednesl státní ministr kultury Bernd

Neumann laudatio na jistou zabijáckou hru, jejíž výrobciobdrže

li jako cenu padesát tisíc euro z peněz daňových poplatníků.Sou

časně bylo zveřejněno, že během pouhých pěti let seztrojnáso

bila herní závislost, a to především u nezaměstnaných mladých

10 / mužů. Já sám jsem pečoval o závislé na počítačových hrách a na

internetu coby pacienty na Univerzitní psychiatrické klinice

v Ulmu, kterou vedu. Těmto pacientům digitální médianapros

to zničila život. Před pěti lety zaznamenali lékaři v Jižní Koreji,

vysoce moderním industrializovaném státě, který se v  oblasti

informační techniky nachází na světové špičce, že u  mladých

dospělých se stále častěji vyskytují poruchy paměti, pozornosti

a soustředění, jakož i emocionální zploštění a celková otupělost.

Nazvali to syndrom digitální demence.

V  této knize se pokusím tyto znepokojivé tendence vylíčit;

musím se ovšem nutně vrátit k  myšlenkám, které jsem napsal

a publikoval už před lety, neboť změnami mozku podmíněnými

učením a tím, co to znamená pro naše školky, školy a univerzity,

se zabývám už déle než dvacet let. Jak lze vidět na zde použi

té literatuře, snažil jsem se do diskuse zapojit především nové

a nejnovější poznatky.

V minulosti mi občas při různých příležitostech bývalovyčítá

no, že nemám tušení, o čem píšu. Svou fascinaci a účinky napsy

chiku prý dokáže posoudit jen ten, kdo je sám vášnivým hráčem

násilných her. To je podle mé psychiatrické zkušenosti mylné.

Alkoholik dokáže účinky alkoholu na své tělo a ducha posoudit

mnohem hůř než psychiatr, který ho léčí. Nejinak je tomu také

u  ostatních chorobných závislostí a  duševních poruch: odstup

a  relativně nezúčastněný pohled zvenčí jsou nezřídka nejlepší

mi předpoklady k  tomu, abychom dokázali posoudit podstatu

problému alespoň jakžtakž objektivně. Proč by tomu v případě

digitálních médií mělo být jinak?

Snažil jsem se vyhovět vědeckým požadavkům přesnostía dů

sledným uváděním pramenů, aniž bych tím však ubral textu na

čitelnosti. Proto jsem se vyhnul udávání signifikancí (p-hodnot),

mohu však čtenáře ujistit, že jsem se v textu zabýval jen rozdíly

statisticky signifikantními. Kdo by si to chtěl ověřit na jednotli

vostech, toho odkazuji na originální literaturu. Dále jsemvšech

/ 11ny anglické citáty přeložil, čímž jsem si ušetřil několik setpozná

mek „přeloženo autorem“.

Tuto knihu věnuji svým dětem. Mým nejvyšším cílem jezane

chat jim takový svět, který je hodnotný, zaslouží si péči a jena

tolik vhodným místem k životu, aby se jednou — navzdoryglo

bálnímu oteplování, hospodářské krizi a mnoha dalším velkým

výzvám současnosti — samy dobrovolně a rády rozhodly mít děti.

Cítím potřebu podílet se na tomto světě: podporovat pospolitost,

budoucnost, svobodu, zájem člověka o sebe sama a o jehoskuteč

né problémy, nezávislé jednání osvícených, kriticky uvažujících

lidí a zastávat se těch, kdo to ještě nedokážou — našich dětí —,

nebo kdo to už nedokážou — nemocných a starých. To jsouhod

noty, které jsem převzal od svých rodičů, přijal je jako očkování

a byl jimi vybaven do života.

Ulm, o Svatodušních svátcích 2012

Manfred Spitzer

Úvod: Ohlupuje nás Google?

„Ohlupuje nás Google?“ — tak se jmenuje kritický esej na téma

média od amerického publicisty a  experta na internet Nichola

se Carra.

1

Pokud vás zajímají digitální média a jejich případná

nebezpečnost, pak byste ovšem neměli zaměřit pozornost vý

hradně na Google — a jistě taky nejde jen o ohlupování. Moderní

výzkumy mozku totiž naznačují, že při užívání digitálních médií

máme veškeré důvody k šířeji pojatým obavám. Náš mozek totiž

prochází procesem neustálých změn, z čehož nutně vyplývá, že

není možné, aby nás uživatele každodenní kontakt s digitálními

médii nijak neovlivnil.

Digitální média — počítače, smartphony, herní konzolya v ne

poslední řadě i televize — nám mění život. V USA dnes mladiství

věnují digitálním médiím více času — alespoň sedm a půl hodiny

denně  — než spánku. To vyplývá z  reprezentativní studie, pro

vedené na vzorku více než dvou tisíc dětí a mladistvých ve věku

od osmi do osmnácti let.

Jak vyplynulo z rozsáhlého průzkumu, kterého se účastnilo

43 500 školáků, v  Německu stráví žák deváté třídy s  médii prů

měrně téměř 7,5 hodiny denně. A to nebylo započítáno užívání

mobilů a MP3 přehrávačů. Tabulka na následující straně podává

údaje roztříděné podle médií a podle pohlaví.

14 / Užívání médií v USA v letech 1999, 2004 a 2009 v hodinách a minutách denně

2

1999 2004 2009

Televize 3.47 3.51 4.29

Hudba 1.48 1.44 2.31

Počítač 0.27 1.02 1.29

Videohry 0.26 0.49 1.13

Knihy, časopisy 0.43 0.43 0.38

Kino 0.18 0.18 0.25

Celkový čas užívání médií 7.29 8.33 10.45

Z toho více médií užívaných současně 16 % 26 % 29 %

Čas 6.19 6.21 7.38

Užívání médií žáky devátých tříd v Německu v roce 2009

3

Chlapci Dívky Průměr

TV, video, DVD 3.33 3.21 3.27

Chatování na internetu 1.43 1.53 1.48

Počítačové hry 2.21 0.56 1.39

Celkem 7.37 6.50 7.14

I u nás v Německu tráví děti a mladiství konzumem médií více

času než ve škole (necelé čtyři hodiny).

4

V současné době mnoho

studií týkajících se užívání médií nadmíru jasně ukazuje, že by

nás tento jev měl nanejvýš znepokojovat. Proto jsem napsal tuto

knihu. V očích mnoha lidí to bude kniha nepříjemná, velmine

příjemná. Coby psychiatr a badatel v oblasti mozku ale nemohu

jinak. Mám děti a nechtěl bych, aby mi za dvacet let vyčetly: „Tati,

tys to všechno věděl — proč jsi tedy nic neudělal?“

Poněvadž se už několik desetiletí zabývám lidmi, mozkem,

pro cesy učení a  médii a  poněvadž vidím vývoj  — z  pozice otce

i  z  po zice mozkového specialisty  — jinak než většina lidí, rád

bych fakta, údaje a argumenty vyložil na stůl co možnánejpře

hledněji. Odvolávám se přitom především na vědecké studie

z  dobrých, známých a  každému přístupných vědeckých odbor

ných periodik. „Ach, vy s tou vaší vědou,“ slyším už teď námitky

svých kritiků.

/ 15K tomu jen zcela krátce: věda je to nejlepší, co máme! Je to

kolektivní hledání pravdivých, spolehlivých poznatků o  světě,

včetně o  nás samých. Kdokoli jde do lékárny a  koupí si prášky

proti bolesti hlavy, nastupuje do auta nebo do letadla, zapíná

sporák nebo jen světlo (o  televizi nebo počítači ani nemluvě!),

v  podstatě tím sám stvrzuje, do jaké míry se může spolehnout

na vědecké poznatky a  také to skutečně dělá. Kdo spolehlivost

výsledků vědy odbývá mávnutím ruky, ten buď neví, co říká, nebo

vědomě neříká pravdu.

Kde je problém?

Thomas Edison — vynálezce žárovky, gramofonu a kina — napsal

v roce 1913 do jistých newyorských novin: „Brzy budou knihy ve

školách zastaralé... Dost možná se bude každé odvětví lidského

vědění vyučovat pomocí filmů. Náš školní systém se během deseti

let úplně změní.“

5

Když se pak za necelých padesát let rozšířila

televize, ozývaly se podobně optimistické hlasy, které soudily,

že nyní konečně bude možno přinést kulturu, hodnoty a vědo

mosti až do nejzapadlejších koutů světa, a tak celkově výrazně

zvýšit vzdělanost lidstva. Za dalších padesát let podnítí počítač

lidi k  tomu, aby opět mluvili o  zcela nových možnostech, jež

učení ve škole zrevolucionují. Tentokrát je prý ovšem všechno

jinak, budou neúnavně tvrdit houfy mediálních pedagogů.A při

tom už jsme byli svědky vzestupu a pádu e-learningu, stejně jako

jsme v  sedmdesátých letech na vlastní kůži zažili ztroskotání

jazykových laboratoří a programovaného učení. Učení jenom na

počítači nefunguje — na tom se mezitím shodli dokonce i tinej

větší zastánci počítačů. Proč tomu tak je? A co to znamená pro

ty, kdo neustále používají počítač a internet?

Publicista Nicholas Carr popisuje svou vlastní zkušenost

s  uží vá ním internetu takto: „Jako by mi síť ničila schopnost

16 / soustředění a nerušeného uvažování. Mé vědomí nyní čeká, až

bude moci zaznamenávat informace přesně tak, jak jsou nabí

zeny na síti: v podobě rychlého proudu malých částic [...]. Moji

přátelé říkají totéž: čím více používají síť, tím namáhavěji sesou

střeďují na psaní delších úseků textu.“

6

K zodpovězení otázky, co s námi internet a nová digitálnímé

dia dělají, existuje mnohem více odpovědí než pouhé záznamy

vlastní zkušenosti a empirické studie o účincích médií. Může zde

přispět také základní výzkum fungování mozku. Tak jako bio

chemie zaostřuje náš pohled na poruchy metabolismu, podobně

nám dnes porozumění mechanismům učení, paměti, pozornosti

a vývoje umožňuje jasnější výhled na nebezpečí digitálních médií.

K  nejdůležitějším poznatkům v  oblasti neurobiologie patří,

že mozek se používáním neustále mění. Vnímání, myšlení, pro

žívání, cítění a  jednání  — to vše zanechává v  mozku takzvané

paměťové stopy. Pokud byly tyto stopy ještě v osmdesátých letech

minulého století považovány za něco hypotetického, dnes jedo

kážeme viditelně zobrazit. Dnes umíme synapse — ony plastické,

neustále se měnící spoje mezi nervovými buňkami, vedoucíelek

trické signály, s  nimiž mozek pracuje  — vyfotografovat, ba do

konce nafilmovat. Můžeme sledovat, jak se během procesu učení

mění. Kromě toho lze pomocí zobrazovací techniky znázornit

i rozsah a aktivitu celých oblastí mozku, takže účinky učebních

procesů na neurony jsou z velké míry prokazatelné.

Když se ale mozek neustále učí (nedokáže jen jedinou věc:ne

učit se!), pak také čas strávený s digitálními médii zanechává své

stopy. Zde můžeme sledovat také toto: náš mozek je produktem

evoluce; během dlouhé doby se vyvinul tím, že se přizpůsoboval

určitým životním podmínkám, k nimž digitální média rozhodně

nepatřila. A  právě tak jako dnes považujeme četné civilizační

choroby za výsledek nepoměru mezi dřívějším způsobem života

(lov a sběračství, tedy spousta pohybu, potrava bohatá navlákni

nu) a moderním životním stylem (málo pohybu, potrava chudá

/ 17na vlákninu), můžeme také lépe chápat negativní účinkydigitál

ních médií na duševní procesy v evolučním i neurobiologickém

kontextu. Dokážeme zde popsat naprosto rozdílné mechanismy

a procesy, které postihují kognitivní výkony, jako je pozornost,

rozvoj řeči nebo inteligence, a tudíž mají přímý vztahk fungo

vání lidské psychiky. Jak dále ukážeme na příkladech, média

podstatně ovlivňují emocionální a sociálněsychické procesy,

a dokonce i eticko-morální postoje, včetně toho, jak nahlížíme

sami na sebe, týká se to tedy i naší osobní identity.

„Digitální demence — takový nesmysl!“ už slyším hlasitý křik

svých kritiků. Přitom mohou sami vstoupit do celosvětovédigi

tální informační sítě a přesvědčit se o opaku. Když sivygoogluje

te heslo „digitale Demenz“, respektive „digital dementia“, během

necelé pětiny vteřiny získáte přibližně 8 000 německých a 38 000

anglických odkazů.

Kdo za sebe nechává myslet jiné, nikdy se odborníkem nestane

Kdo má teď ještě pochybnosti, ať se trochu zamyslí nad tímto:

tele fonní čísla příbuzných, přátel a známých máme uloženáv mo

bilu. Cestu na místo domluveného setkání nám ukazuje navigač

ní systém. Rovněž termíny pracovních i osobních schůzek máme

v mobilu nebo v PDA (Personal Digital Assistant). Kdo se chce

něco dozvědět, googluje; své fotografie, dopisy, maily, knihy

a hudbu máme v mraku (tedy v cloud computingu). Samostatně

mys let, ukládat, překládat — co je to za hloupost?

Každý den dostávám od žáků a studentů e-maily zhrubaná

sledujícího znění:

Vážený pane profesore,

právě pracuji/eme na referátu [domácí / bakalářské /diplomo

vé / disertační práci] na téma Mozek a x [za proměnnou x si

18 / dosaďte libovolný výraz]. Mohl byste mi / nám prosímodpově

dět na následující otázky: (1) Jak funguje mozek? (2) ...

[A pokud je odesilatelem žák základní či střední školy, nezřídka

se v závěru objeví ještě následující věta:] Ještě bych chtěl dodat,

že práci musím odevzdat zítra; kdybyste mi tedy prosím mohl

své odpovědi poslat hned...

Pokud vůbec odpovím (to závisí na tom, v jaké jsem momentálně

kondici, jestli mám čas nebo jestli je mi pisatel dopisusympatic

ký), pak pošlu článek, který si dotyční musejí sami přečíst. A to

jim také napíšu. Protože kdo se prostě jen ptá někoho na síti,

namísto aby se tématem zabýval sám, vůbec nepochopil, proč tu

práci vlastně dělá: žáci se přece mají naučit myslet sami! Jen tak

se dá zabránit tomu, co se stalo třem německým školá kům: měli

vypracovat referát o Gruzii (německy Georgien) a před ložiliveli

ce pěknou, v PowerPointu vypracovanou prezentaci — o Georgii!

Za velice povážlivý ovšem považuji fakt, že zřejmě dokonce

ani mnozí učitelé a profesoři nepochopili, co vlastně znamená

učit se. Protože když jim odmítnu poskytnout rozhovor nebo

odpovědět na otázky, studenti mi píšou: „Pokud se na to téma

nezeptám odborníka, dostanu horší známku.“ Těmto učitelům

bych tedy rád odpověděl a  tu a  tam jim po dotyčném žákovi či

studentovi pošlu text zhruba tohoto znění: Stejně jako sehoro

lezectví nedá naučit tím, že někoho na vrchol vynesete, tak se

mladý člověk nestane expertem (v  jakémkoli oboru), pokud

se zeptá experta. Osvojit si vědomosti z  pramenů sám, kritic

ky je ověřovat, zvažovat, ověřovat prameny, skládat jednotlivé

dílky do smysluplného celku — aby se člověk tohle všechnona

učil, musí to dělat samostatně. Toto umění, stejně jako každá

jiná dovednost, samozřejmě závisí na znalosti mnoha věcí, ale

přede vším se zakládá na tom, že člověk bezpečně zná prameny,

je přesvědčen o jejich spolehlivosti apod. Zkrátka do věci je třeba

proniknout.

/ 19Zde nejde o „učení se nazpaměť “. Nikdo se nestanehorolez

cem, když se nazpaměť naučí jména hor nebo značení cest!(Po

dotýkám, že horolezci tyto znalosti mají; je však zjevné, že to

není vše a že o to ani nejde; člověk se to učí jen mimochodem.)

Často dostávám otázku, jestli je chyba, že se dnes žáci ve škole

učí nazpaměť méně básní. Nejsem si tím jistý, ale vím, že se tím

člověk může naučit používat své vědomí jako zásobník, což není

nedůležité. Kdo už předem ví, že se věc, jíž se právě zabývá,na

učit nedokáže nebo nechce, ten se ji také skutečně učí hůř. Avšak

kdo se tím, že na něčem uvízne, nenechá odradit, ten uvízne

podstatně méně často.

Demence je více než jen zapomnětlivost. A v případě digitální

demence mi proto jde o více než jen o fakt, že se zejménamla

dí lidé zdají být stále zapomnětlivější, na což poprvé poukázali

korejští vědci v roce 2007. Jedná se víceméně o duševnívýkon

nost, myšlení, schopnost kritiky, o  orientaci v  „houštině infor

mační záplavy“. Pokud pokladní sčítá na kalkulačce 2 + 2 a ne

všimne si, že výsledek 400 je zaručeně nesprávný, pokud NASA

pošle do háje (respektive do nekonečného vesmíru) nějaký ten

satelit, protože nikdo nezaznamenal, že palce a míle nejsou totéž

jako centimetry a  kilometry, nebo pokud se bankéř přepočítá

o rovných 55 miliard eur, to vše vposledku znamená jen to, že už

nikdo nemyslí současně s technikou. Vzhledem k četnostitako

vých případů je zjevné, že v žádném z nich nikomu výslovněne

přeskočilo, nýbrž že se dotyčný namísto na vlastní rozum spoléhal

na nějaké digitální pomocníky. Na rozdíl od toho, kdo používá

logaritmické pravítko nebo počítadlo. Ten zpravidla musí zapojit

vlastní rozum, a  proto nemůže dospět k  naprosto nepravděpo

dobnému výsledku.

20 /

Věčně včerejší, romantický, antitechnický?

„Vždyť vy jste naprosto staromódní! Nechcete se rovnou vrátit do

jeskyně?“ opakovaně mi odpovídají moji kritici. Ne, to nechci.

Naopak: Jestli si nedáme pozor a  konečně nepřestaneme sys

tematicky ohlupovat příští generaci, pak nejpozději jejich děti

budou žít ne sice v jeskyni, ale rozhodně v méně příznivýchpod

mínkách. Náš blahobyt a naše společnost totiž do značné míry

závisejí na tom, že mnozí z nás jsou odborníci a něco opravdu

dobře umějí.

Nejsem ani žádný „nepřítel médií“, jak se opakovaně tvrdí.

Kaž dý pátek ve 22.45 běží v  televizi můj pořad Duch a  mozek,

a když si na patnáct minut týdně tento program dopřejete, pak

vám vlastní rukou podepíšu, že to vašemu mozku neuškodí. Taky

už více než čtvrt století takřka denně pracuji na počítači. Je od

mého života právě tak neoddělitelný jako od života většiny lidí.

Proč miliony lidí pracují na počítači? Protože počítač urychluje

práci tím, že nám ubírá práce duševní. Proč jezdí lidé autem?

Protože nám to urychluje pohyb, přičemž snižuje jeho fyzickou

namáhavost. A  tak jako každý den pracuji na počítači, jezdím

také denně autem.

Ale stejně jako většina řidičů také vím, že se příliš málopohy

buji. Jen si představte, že by někoho napadlo vyrobit plynovýpe

dál bez auta, aby jej žáci ve škole používali k trénování lýtko vých

svalů, strádajících nedostatkem pohybu. „Jsme jednouz největ

ších automobilových mocností na světě. Naši žáci potřebují více

trénovat; musíme jim tedy ježdění v autě přiblížit pokud možno

včas. Co může být lepšího než plynový pedál pro každého žáka,

pod lavicí, na pravé straně před židlí? Potom zůstanou lýtka fit

a zároveň přivykneme ježdění v autě.“ To mohly tvrdit zástupy

učitelů dopravní výchovy už před třiceti lety, kdyby takovýargu

ment nebyl každému očividně k smíchu. U digitálních médií je

tomu podobně a mnozí lidé již poznávají, že tržní pokřiko digi

/ 21tální revoluci ve školních třídách je nesmyslný. Říká se, že nová

média dnes patří ke každodennímu životu, a proto si na ně děti

musí zvykat. Tomu musím odporovat: nová média mají poten

ciál vyvolávat závislost stejně jako alkohol, nikotin a jiné drogy.

Závislosti na počítačích a internetu se v naší zemi začaly houfně

vyskytovat a  pro postižené mají ničivé důsledky. Stejně tak by

se mohlo tvrdit: „Pivo a víno jsou součástí naší společnostia kul

tury. Proto musíme už děti ve školce vést k tomu, aby se s nimi

naučily vhodně zacházet. Proto alkohol do školky patří.“ Celé

jedno průmyslové odvětví by mělo z takovýchto doporučenível

kou radost. Avšak mnoha lidem i celé společnosti by to způsobilo

značné škody.

„Pane Spitzere, vy jste nepřítel technického pokroku!“ snaží

se mi někteří podsouvat. Ne, to nejsem. Jen jsem zastáncem

toho, abychom byli — co se nové techniky týče — opatrní. Měli

bychom se poučit z dějin na základě jednoho příkladu: když byly

bezmála před sto lety objeveny rentgenové paprsky, rentgenové

přístroje se brzy staly trhákem na večírcích vyšších vrstev, hosté

si navzájem fotografovali kosti.

7

Jen ve Spojených státech se od

poloviny dvacátých do poloviny padesátých let minulého století

objevilo v  obchodech s  obuví více než 10 000 pedoskopů, s je

jichž pomocí si zákazník mohl prohlédnout kosti vlastní nohy.

8

Prodej těchto přístrojů kupodivu podporoval strach zákazníků

z nedostatečně padnoucí obuvi — především ovšem u dětí: „Své

nohy máte na celý život,“

9

připomínala zákazníkům příslušná

reklama, a  proto by obuv měla dobře padnout  — samozřejmě

zejména dětem. Na pozadí hospodářské krize v třicátých letech

minulého století se navíc argumentovalo, že dobře padnoucí boty

déle vydrží — tedy že díky onomu přístroji ušetříte peníze. Navíc

se ještě využívalo faktu, že v předchozích letech byla takřka do

všech domácností zavedena elektrická energie, čímž bylo všem

zúčastněným velmi zřetelně dáno najevo, že technika je na ví

tězném postupu: nikdo nemohl odporovat argumentu, že teď

22 /

konečně bude vše lepší, přestože neexistovala žádná vědecká

data, jež by opravňovala zavedení a široké použití těchtopřístro

jů. „Trnitý problém pravdy v reklamě byl v tomto případě velmi

důkladně zatlačen do pozadí,“ poznamenávají lakonickykanad

ští historici lékařství Jacalyn Duffin a Charles Hayter

10

v souhrn

ném článku o těchto přístrojích. Ve skutečnosti šlo jen o trik, jak

nalákat lidi do obchodů s obuví. Především děti, které se vždycky

nadchnou pro všechno nové, neuvěřitelně bavilo dívat se na kosti

vlastních nohou, pročež pedoskopy byly „pro děti stejněvzrušu

jící jako rozdávané nafukovací balonky a velká lízátka“.

11

Proto

také bylo třeba umístit tyto přístroje v obchodě na vhodnémmís

tě: „Doporučujeme vám postavit stroj doprostřed prodejny, aby

k němu byl ze všech stran dobrý přístup. Samozřejmě by měl být

umístěn v blízkosti oddělení dámské a dětské obuvi, protože tam

se uplatní nejvíc,“

12

psalo se v návodu k umístění přístroje. Že se

tak skutečně dělo, ukazuje obrázek na následující straně.

Teprve když byla po svržení atomových bomb na Hirošimu

a Nagasaki v roce 1945 veřejnost obeznámena s rozsáhlýmiškod

livými vlivy záření na všechny přeživší, uvědomili si lidé na celém

světě nebezpečnost elektromagnetického záření. Měření pedo

skopů,

13

publikované v  roce 1950, zjistilo z  dnešního hlediska

Přístroj k  prozáření nohou, zvaný pedoskop, jaký bylo možno v  Německu vidět

v obchodech s obuví ještě na začátku sedmdesátých let minulého století.

/ 23

nezodpovědně vysokou míru záření s takřka nepředstavitelnými

zdravotními následky — a to právě u dětí. Přesto trvalo ještě více

než dvacet let, než z prodejen zmizely poslední přístroje.O roz

sahu onemocnění a úmrtí vinou jejich celosvětového používání

po více než čtyři desetiletí můžeme dnes už jenom spekulovat.

Ale jedno by mělo být jasné: reklama povzbuzující k  prodeji,

spo lu se strachem a narůstajícími ekonomickými obtížemi spíše

chudých vrstev obyvatelstva na pozadí právě úspěšnězavršené

ho velkoplošného zavedení nové energetické sítě byly už tenkrát

hybnými silami šíření nových strojů, jejichž funkci mohl stejně

dobře splnit i obyčejný dřevěný metr a jejichž nebezpečnost pro

zdraví obyvatelstva byla rozpoznána teprve po desetiletích.

Podobnosti s  komerčním pronikáním počítačů do oblasti

vzdě lávání jsou až zarážející: na základě vědecky zjištěnýchpo

znatků je počítač k učení zapotřebí stejně nutně jako jízdní kolo

k  plavání nebo rentgenový přístroj ke zkoušení bot. Jelikož se

však právě sociálně slabým rodinám neustále tvrdí, jak je počítač

Pedoskop v dětském oddělení obchodu s obuví Bally v Basileji v roce 1953. Meziku

latým stolkem, v padesátých letech nepostradatelným, a dětským kolo točem stojí

vzadu pedoskop coby atrakce pro malé zvědavce.

24 / k  učení důležitý, tito lidé přístroje kupují ze svých beztak ma

lých úspor — především kvůli starosti o budoucnost dětí —, čímž

způsobují pravý opak toho, co pro své děti chtějí: šance na lepší

vzdělání. Neboť počítače vzdělání mladých lidí nenapomáhají,

nýbrž jim v  něm dokonce překážejí nebo v  nejlepším případě

na něj nemají žádný vliv, jak podrobně ukážu v  následujících

kapitolách. Průmysl tedy obratně operuje se strachem sociálně

slabších rodičů, aby jim z kapes vytahal i poslední peníze.

Jde o naše děti

Chtěl bych to říct ještě jednou naprosto zřetelně: sprosté na všem

tom tržním humbuku kolem počítačů ve školách je, že to, co

rodiče dělají  — kupují pro své páťáky počítač  —, vede přesně

k  tomu, co nechtějí a  čeho se obávají. Toto ukázalo například

vyhodnocení údajů studie PISA ohledně vlivu dostupnosti po

čítačů na výkony ve škole, jež provedli Thomas Fuchs a Ludger

Wöß mann: počítač doma vede k horším výkonům ve škole.

14

To

se projevuje jak u  počítání, tak u  čtení. Autoři své výsledky ko

mentují takto: „Pouhá dostupnost počítačů doma vede nejprve

k tomu, že děti hrají počítačové hry. To je odvádí od učenía pro

jevuje se negativně na jejich úspěšnosti ve škole. [...] Ohledně

používání počítačů ve škole se na jedné straně ukázalo, že ti žáci

a žákyně, kteří nikdy počítač nepotřebovali, vykazují nepatrně

horší výkony než ti, kteří počítač používají v intervalu odněkoli

krát v  roce po několikrát za měsíc. [...] Naopak výkony ve čtení

a počítání u těch, kteří počítač využívají několikrát týdně, jsou

výrazně horší. A totéž se projevuje i při užívání internetu veško

le.“

15

A to se zde ještě vůbec nemluví o tom, co je běžné dnes: že

žáci používají počítač několik hodin denně!

Na srovnání tržních strategií digitálních médií se strategiemi

ohledně rentgenových přístrojů v prodejnách obuvi je mimo jiné

/ 25zajímavé, že se zde spatřuje rozsáhlý trh pro počítače a vzdělání

u dětí. Tvrdí se, že děti jsou velmi zvědavé a s počítačem bypra

covaly rády. Ano, děti se vrhají na vše, co je nové. To není dáno

tím, že je počítače nějak zvlášť zajímají, a už vůbec ne tím, že jim

obzvlášť prospívají (to děti nezajímá vůbec!), nýbrž lze z  toho

vyvodit prostě jen to, že počítač je se všemi svými možnostmi

a nabídkami prostě nový. Navíc nabízí pestré obrázky, přehrává

hudbu a během pár vteřin umožňuje přístup ke spoustě obsahů

z celosvětové datové sítě — především k takovým obsahům, jež

se dětem a  mládeži obvykle zakazují. To děti a  mladiství vědí,

a pro to chtějí před počítačem vysedávat.

Používání počítače v  raném dětství může vést k  poruchám

pozornosti

16

a v předškolním věku pak k poruchám čtení.

17

Ve

školním věku se navíc v rostoucí míře objevuje sociální izolace,

jak prokazují americké

18

a dnes už i německé studie.

19

Proti tomu se už několik let objevují námitky, že tento trend

mezitím zvrátila sociální média dostupná prostřednictvímpočí

tačů, mobilů či tabletů; mladí lidé se prý dnes pohybují na síti

převážně v sociální oblasti.

20

K tomu je však třeba podotknout, že

právě digitální sociální sítě rozhodně nevedou k četnějšíma lep

ším kontaktům, nýbrž k sociální izolaci a ke kontaktůmpovrch

ním. Jen nepatrné množství dívek si své online přátele spojuje

s pozitivními pocity. Ty zažívají víceméně především s osobními

přáteli. Proto v následujících kapitolách zevrubně doložím, jak

a  do jaké míry činí digitální sociální sítě naše děti a  mladistvé

osamělými a nešťastnými.

Samozřejmě se naskýtá otázka, proč — když je tomu tak — se

nic neděje. Proč se nikdo tomu každodennímu ohlupovánínebrá

ní? Jakožto psychiatr nedám na konspirační teorie, jež nějaké zlé

moci přisuzují úmysl způsobit rozšiřováním digitálních médií

postupnou demenci obyvatelstva, aby se dalo snáze ovládat. Ne,

jsem přesvědčen, že věc je mnohem prostší. Existuje mnoho lidí,

kteří digitálními produkty vydělávají spoustu peněz a kterým je

26 / osud druhých, obzvláště dětí, zcela lhostejný. Pro srovnání lze

uvést výrobce zbraní a obchodníky s tímto zbožím, kteří jakzná

mo obchodují se smrtí jiných lidí. Dále zde lze jmenovat tabákový

průmysl, který vyrábí a prodává prokazatelně smrtící produkty,

mnohé výrobce potravin, kteří svými výrobky ničí zdravípřede

vším našim dětem, nebo oblast reklamy, jež kromě jiného na

pomáhá právě smrtícímu odbytu tabákového a potravinářského

průmyslu. A právě tak si počínají i velké koncerny ovládající trh

s mediálními médii. Intel, Apple, Google, Facebook a další velké

firmy chtějí vydělávat peníze a lobbují. Obratně rozšiřují falešné

informace, podobně jako kuřácká lobby v sedmdesátých letech

(kouření prý není nebezpečné, vědecké studie jsou v tomnejed

notné atd.). Překrucují fakta, zamlžují a zatemňují. A dokud se

nikdo nevzrušuje, nic se nestane.

„Ale, pane Spitzere, teď už opravdu přeháníte!“ jako bych už

slyšel volat mediální pedagogy (kteří přece z médií žijí, a právě

proto se k nim nebudou vyjadřovat kriticky), zastánce dobro

volného sebeovládání i sama média. To se dá očekávat. Smutné

a z mého hlediska mnohem nebezpečnější je, že k chvalozpěvům

na digitální média se naprosto nekriticky přidávají dokoncei po

litici, ministerstva zdravotnictví, školství a výzkumu, Spolková

centrála pro politické vzdělávání, odborná parlamentní komise

„Inter net a digitální společnost“ a zástupci církví. Nejenženebe

rou na vědomí vědecké poznatky, nýbrž vědomě šíří falešnéin

formace, a nakonec se tak sami stávají lobbisty, jak dále pomocí

příslušných pramenů dokážu.

Co tedy lze dělat? Začít se dá tím, že tento problém vezme

na vědomí více lidí. Dále pak zde rozvinu konkrétní návrhy, co

může pro to, aby se digitální demence zastavila, udělat každýjed

nak sám pro sebe, jednak pro všechny jako součást společnosti.

Proto jsem tuto knihu napsal.

1. Taxi v Londýně

Už jste někdy jeli v USA taxíkem? Potom jste možná zažili něco

podobného jako já před několika lety v San Francisku. Po svém

příletu na San Francisco International Airport jsem chtěl nejprve

navštívit přátele, kteří bydlí severně od Berkeley. Vzal jsem si

taxíka, protože po takřka dvanáctihodinovém letu už jsem prostě

neměl náladu na tlačenici v metru a autobusech. Avšak v příštích

dvou hodinách jsem se měl dozvědět, že taxikář nejenže neumí

anglicky, ale navíc ani nezná město; a  ještě ke všemu se auto

teprve učil řídit. Vedle něho seděl druhý taxikář, který rovněž

neměl místní znalosti ani nemluvil anglicky, a ten ho do řízení

právě zaučoval. To se vám v Londýně stát nemůže. Tam taxikáři

nejenže ovládají angličtinu a umějí řídit — oni se navíc také velmi

dobře vyznají ve městě. Ale k tomu později...

Navigovat — v hlavě i mimo ni

Začátkem devadesátých let se v Německu stále častěji ukazovalo,

že mnohé nehody v  dopravním provozu zapříčiňují jeho účast

níci, kteří se nedokážou orientovat: jezdí příliš pomalu, naru

šují plynulost provozu, náhle nečekaně brzdí, a  tím způsobují

srážky. Zcela zjevně selhala výuka zeměpisu, protože spousta

lidí už neumí číst v mapách; v neznámých městech jezdili velmi

nejistě, a proto ohrožovali jak sami sebe, tak i ostatní.Zástup

ci ministerstva dopravy, zemských ministerstev kultury a auto

mobilového průmyslu proto hledali možná řešení. V roce 2000

americké ministerstvo obrany technicky vylepšilo globálnísate

litní navigační systém GPS, čímž se konečně otevřela cesta kploš

nému zavedení digitálních navigačních systémů do všech nových

automobilů. Od roku 2001 začala být navigace povinná, stejně

28 /

jako bezpečnostní pásy a airbagy. Logika tohoto rozhodnutí byla

zcela prostá: bude-li mít každý v autě obrazovku s mapou, lidé

se znovu naučí orientovat, protože mají k dispozici optimálního

digitálního učitele: navigaci v autě. Pak už se nemůže stát, že by

se někdo neorientoval.

Nu, jistě jste si všimli, že na tom příběhu něco nesedí: je sice

pravda, že řidiči bloudící v městech měli na svědomí stále více

nehod a taky že Pentagon v roce 2000 skutečně umožnil pomocí

GPS satelitů přijímat přesné signály o momentální pozici. Avšak

povinnost navigačního systému v  autě nikdy zavedena nebyla;

nicméně tyto přístroje zavedeny byly — dobrovolně — a dnes je

mnozí lidé mají v autě. Bylo by však naprosto mylné domnívat se,

že by se s nimi lidé naučili lépe navigovat. Právě naopak! Kdo má

v autě satelitní navigační systém, ten se nechává navigovat, ovšem

sám nenaviguje. Jeho schopnost prostorové orientace upadá.

Tato schopnost souvisí s jistou konkrétní částí mozku,hipo

kampem. V něm se nacházejí buňky, vztahující se k určitýmmís

tům, protože se jim naučily. Takovému procesu učení můžeme

přihlížet, tzn. můžeme pozorovat, jak se z  buněk, které ještě

nemají zakódováno žádné místo, stávají takzvané místní buňky.

Na základě aktivity těchto buněk se dá dokonce stanovit, kde se

pokusné zvíře právě nachází. Jen je třeba tuto informaci pomocí

jemných drátků z mozku zvířete vyčíst, koneckonců tedy udělat

1.1 Hipokampus se nachází po obou stranách hluboko v  temporálním laloku

mozku. Vlevo průřez vedený zhruba tak, jak ukazuje rovina na prostřednímobráz

ku, vpravo podélný průřez mozkem.

/ 29

to, co dělá zvíře samo. Díky těmto studiím jsme se dozvěděli

spoustu věcí o tom, jak se náš mozek umí orientovat v prostoru.

1

Od konce minulého století víme, že lidé, kteří se potřebují

vyznat v neznámém terénu, to dovedou pomocí hipokampu; to

se dalo experimentálně dokázat na pokusných osobách, které

musely najít východ z bludiště.

2

Dva roky nato vědci zjistili, že

londýnští taxikáři mají větší hipokampus než kontrolní skupina

zapojená do tohoto experimentu.

3

Uvážíme-li, že se musejí vy

znat ve spleti přibližně pětadvaceti tisíc ulic, jakož i tisícůnáměs

tí a památek, aby vůbec dostali povolení dělat v Londýně taxikáře,

nijak nás to neudivuje. Než si někdo takové znalosti osvojí, trvá

to zhruba tři až čtyři roky. Teprve potom projde řadou zkoušek,

a když ve všech obstojí, dostane licenci. Tento postup je ve světě

ojedinělý a pro zákazníky z toho přirozeně plyne jedna obrovská

výhoda: řidič se vyzná.

1.2 Výřez toho, co potřebují znát londýnští taxikáři, aby mohli vykonávat svéza

městnání.

4

30 /

Učení v mozku

Právě proto, že se londýnští taxikáři učí správně se ve svémměs

tě vyznat, dají se u nich velmi dobře zkoumat paměťovéproce

sy v mozku, jež jim to umožňují.

5

Výzkumy ukazují, co se děje

v mozku při učení, a lze se přesvědčit, že počet roků, kterétaxi

kář v  Londýně najezdí, se projeví na objemu jeho hipokampu:

tato část mozku, zodpovědná za navigaci, je o to větší, čím více

let má taxikář v  ulicích Londýna naježděno. Kdo si tedy místa

ukládá do paměti, způsobuje tím růst svého zásobníku míst.

Tento princip neplatí jen pro nějaká speciální místa a užvů

bec ne pouze pro individuální osobní dopravu v hlavním městě

Velké Británie, platí samozřejmě obecně. Kdo se učí žonglovat,

tomu měřitelně narůstá objem těch oblastí mozku, jež odpoví

dají za zpracování očních pohybů (obr. 1.3). Pokud jde o procesy

učení, za pokusné osoby se výborně hodí také hudebníci.

6

Kdo

se učí hrát na housle nebo na kytaru, zvětšuje si v mozku oblast

zodpovídající za prsty levé ruky (obr. 1.4). Hudebníci hrajícív or

chestru mají vesměs větší oblast pro sluch, dokonce to závisí i na

jejich místě v  orchestru (obr. 1.5). Němečtí studenti medicíny

musí na přípravnou zkoušku, takzvané physikum, pojmout velké

množství faktů: málokdy bývá paměť vystavena takové zátěži, ale

toto intenzivní memorování spousty faktů má vliv, jak dokazují

experimenty, na růst objemu hipokampu; a  rovněž se ukazuje,

že zvětšený objem zůstává zachován i po skončení procesu učení

(obr. 1.6).

Chceme-li hovořit o příčinách a účincích dlouhodobýchpro

cesů, neobejdeme se bez dlouhodobých průběžných studií: ur

čitou veličinu, jako například objem hipokampu, je třeba měřit

před delším časovým úsekem jisté zkušenosti i po něm. Pokud se

u  těch, kdo například procházejí jistým výcvikem, ve srovnání

s  těmi, kdo tímto výcvikem neprocházejí, zjistí příslušné změ

ny, pak je velmi pravděpodobné, že tyto změny způsobuje právě

/ 31

1.3 Nárůst mozku jeho užíváním při žonglování.

7

1.4 Nárůst mozku jeho užíváním při provozování hudby, a to v oblasti senzomoto

rického ovládání levé ruky u šesti houslistů, jednoho violisty a dvou kytaristů.

8

1.5 Nárůst mozku při provozování hudby v oblasti zpracování zvuku u hudebníků

v orchestru.

1.6 Nárůst mozku u studentů medicíny při učení se velkého množství faktůna

zpaměť.

9

scan 3scan 2scan 1

Nárůst šedé

hmoty (%)

2

1

3

scan 3scan 2scan 1

Změna signálu (%)

1

0,5

1,5

32 / onen výcvik. Takové studie už existují a  kromě již zmíněného

výzkumu studentů medicíny je třeba zvlášť zmínit novou studii

zkoumající — jak jinak? — londýnské taxikáře.

Londýnští neurologové zkoumali nárůst hipokampu u 79taxi

kářů mužského pohlaví před jejich vyškolením a tři až čtyři roky

po jejich vyškolení. Současně se zkoumala kontrolní skupina

31  dalších mužských pokusných osob. Celkem 39 z  původních

79 začátečníků na konci svého školení složilo zkoušky, a proto

se mohli kvalifikovat jako licencovaní taxikáři. Na základě toho

bylo možné srovnávat nárůst hipokampu u tří skupin:u skupi

ny, která se vyučila; u skupiny, která se pokusila vyučit, avšak

neúspěšně; a  u třetí, kontrolní skupiny, která procesem učení

neprošla. Tyto skupiny se od sebe nijak výrazně nelišily co se

týče věku, dosaženého vzdělání, inteligence ani celkové délky

výcviku v počtu měsíců, zato se značně lišily v tom, kolik času

týdně jejich členové výcviku věnovali. U těch, kteří zkouškuslo

žili, to činilo v průměru 34,5 hodin, zatímco u těch, kdo zkoušku

nesložili, to bylo jen 16,7 hodin. Jak zřetelně ukazuje graf na

následující stránce, u  těch taxikářů, kteří v  přijímací zkoušce

obstáli — a pouze u nich! —, došlo k významnému nárůstu šedé

hmoty (tj. nervových buněk) v hipokampu.

Zde se nabízí argumentace, že řidič se ustavičně pohybuje

a tyhle neustálé podněty mají za následek růst hipokampu.Poně

vadž řada neurologických nálezů skutečně dává vlastní pohyb do

sou vislosti s aktivitou hipokampu, nelze toto vysvětlení předem

vyloučit. Abychom podali důkaz, že zvětšování hipokampuu lon

dýnských taxikářů opravdu souvisí s jejich léty extrémněvyvinu

tou schopností navigace v britské metropoli, nestačí nám srovnat

jejich mozky s mozky běžných kontrolních osob, nýbrž se zcela

specifickou kontrolní skupinou: s londýnskými řidiči autobusu.

Ti se v provozu pohybují stejně jako taxikáři, ovšem jezdí jen po

určitých trasách, takže nepotřebují nijak mimořádné místnízna

losti. U  nich tedy dlouholeté trénování navigace odpadá, jinak

/ 33

Šedá hmota (intenzita)

Výcvik.

V zkoušce

obstáli

Výcvik.

V zkoušce

neobstáli

Kontrolní

skupina

0,2

0,6

0,4

1.7 Intenzita šedé hmoty hipokampu u londýnských taxikářů před výcvikem (bílé

sloupce) a o tři až čtyři roky později (šedé sloupce) u 39 úspěšných absolventů

(vlevo), u 20 ze 40 neúspěšných (zbylých 20 z nich se k druhému měřenínedosta

vilo) a u 31 kontrolních osob, které výcvik nepodstoupily (vpravo).

10

jsou všechny předpoklady srovnatelné. Londýnští neuro logové

proto zkoumali osmnáct licencovaných londýnských taxikářů

a sedmnáct londýn ských řidičů autobusu, přičemž obě skupiny

se mezi sebou nelišily věkem, dosaženým vzděláním, řidičský

mi zkušenostmi ani inteligencí. Nárůst hipokampu se projevil

pouze u taxikářů.

11

Třebaže hipokampus představuje v  mozku poměrně malou

strukturu, je pro fungování celého mozku velmi podstatný (viz

obrázek 1.8). Nevytváří jen propojené (reálné) místní znalosti,

nýbrž také místa („adresy“) v kůře velkého mozku, kde jsouza

kódovány jisté vlastnosti nebo atributy. Jejich provázanost tvoří

to, co nazýváme zážitkem („Včera o půl třetí mi v kuchyni upadl

na podlahu zelený hrníček a rozbil se na tisíc kousků“). Naroz

díl od kůry mozkové, která ve svých mnohých modulech vytváří

34 /

pomalým učením uspořádané mapy atributů, hipokampus je

trva le zaměstnán tím, že věci propojuje a  z  četných vzruchů

probíhajících v  kůře velkého mozku formuje události, zážitky

a obsahy dlouhodobé paměti.

Už delší dobu existuje domněnka, že jsou-li nervové buňky

v hipokampu vystaveny nadměrnému přetížení, stresu, hrozí jim

1.8 Moje právě vykoupaná dcerka Anna ke mně přichází, usmívá se na mě, jepří

jemně teplá, voní vanilkovou koupelovou pěnou a říká „ahoj“. Můj kortexzpraco

vává vjemy aktivováním příslušných oblastí v mozku (nahoře vlevo).Doprovod

né pozitivní emoce zároveň aktivují hipokampus, jehož buňky se tím učí souvislosti

těchto aktivací, takže dokonce velmi rychle příslušné souvislosti vytvářejí (nahoře

vpravo). Takto dokážou tento zážitek kortikálně znovu aktivovat (dole vlevo),

což dlouhodobě vede k posílení spojení mezi kortikálními reprezentacemi zážitku.

Ty se etablují, vzpomínka se kortikálně ukládá a hipokampus je může zapomenout

(vpravo dole).

teplá

ahoj

vanilka

CORTEX

HIPOKAMPUS

/ 35

odumírání.

12

Stres tedy nezvyšuje pouze riziko vysokéhokrevní

ho tlaku, srdečního infarktu, žaludečních vředů, hormonálních

potíží (způsobujících poruchy růstu a sexuality), úbytku svalové

hmoty (ztrátou bílkoviny potřebné k poskytování energie)a osla

bení imunitního systému (s  množícím se výskytem infekčních

a  rakovinných onemocnění); nýbrž vede také k  odumírání ner

vových buněk v mozku, jak názorně ukazuje obrázek 1.9.

Výzkumy frankfurtského anatoma Heika Braaka navíc už

před delší dobou prokázaly, že Alzheimerova choroba (více

k tomu v následující kapitole) má svůj původ v oblastihipokam

pu, odkud se pak šíří četnými spoji do dalších oblastí areálů kůry

velkého mozku (viz obrázek 1.10).

Shrnutí

Využívání mozku vede, jak jsme zde ukázali na různých pří

kla dech, k  nárůstu oněch oblastí mozku, jichž je zapotřebí ke

speciálním schopnostem. Náš mozek tedy funguje do jisté míry

podobně jako sval: je-li využíván, roste; není-li využíván, za

krňuje.

1.9 Nervové buňky v hipokampu zvířete bez stresových symptomů (vlevo) a s nimi

(vpravo). Dokonce i laik zřetelně odliší normální nervové buňky vlevo a „buněčný

odpad“, zůstávající po odumření buněk, vpravo.

13

36 /

Dlouhou dobu vládl názor, že mozek se při duševní práci nemění.

Že změny probíhají v miniaturních strukturách, zvanýchsynap

se, jež donedávna nebylo ještě téměř vůbec možno zkoumat. Ani

účinky na mozek a jeho struktury v celku, jak byly popsány v této

kapitole, nemohly být donedávna zkoumány, neboť nejdřívemu

sela být za tímto účelem vyvinuta náročná technická zařízení, jež

by dokázala mozkové procesy zobrazit, a vypracován složitýma

tematický postup k vyhodnocování dat. Dnes víme, že náš mozek

je nejen nejkomplikovanějším, ale také nejdynamičtějšímorgá

nem v našem těle. Mění se svým používáním. Není-li používán,

pak se neuronální hardware rozkládá. Na to, co to znamená, se

blíže podíváme v následující kapitole.

1.10 Šíření Alzheimerovy choroby. V raných stadiích

(nahoře) je postižena pouze oblast hipokampu, ve

středních stadiích (uprostřed) ony oblasti kůry vel

kého mozku, jež jsou spojeny s hipokampem,a v poz

dním stadiu (dole) je zasažen prakticky celý mozek.

14

2. Kde jsem?

Taky si někdy vyjedete autem a spoléháte na svůj navigačnípří

stroj? Pak se vám dost možná občas stane to, co se nedávnopři

hodilo mně, když mi tento zázrak informační techniky někdo

z auta ukradl: najednou jsem měl problém se zorientovat. A i při

jízdě na místa, kde jsem už několikrát byl, jsem najednou měl jen

jakési nejasné tušení. Moje neschopnost orientace mě naprosto

frustrovala, za žádnou cenu jsem nemohl trefit na správné místo.

Dřív tomu tak nebývalo: když už jsem jednou někde byl,kdy

koli jsem tam znovu bez problémů dojel. Pro všechny případy

míval člověk v autě mapu a alespoň přibližně věděl, kde se právě

nachází a  na kterou světovou stranu zrovna směřuje. Dával si

na to pozor, protože jen když člověk ví, kde je, může se dostat tam,

kam chce, jak vždycky říkával můj učitel létání. Když řídíte malé

letadlo, nemůžete prostě jen tak rychle zajet ke krajnici a podí vat

se do mapy. Víceméně neustále musíte vědět, kde se nacházíte,

jinak dopadnete jako onen pilot, který letěl z  Mannheimu do

Norimberku a najednou ho nutily k přistání české stíhačky. Ne,

život bývá i nebezpečný, protože existují i zakázané letové zóny

a  ani benzin by vám neměl dojít dřív, než dorazíte k  cílovému

letišti: ve vzduchu nemůžete kdekoli odbočit k benzinové pumpě.

Proto je navigování jednou z nejdůležitějších dovedností, které

si pilot osvojuje a které v praxi provádí.

Demence

Jak to, že jsem si tedy najednou bez své navigace nedovedl po

radit? Coby psychiatr velmi dobře vím, že i  ve třiapadesáti le

tech může člověk onemocnět demencí. První pacientka,popsa

ná neuro patologem Aloisem Alzheimerem (1864—1915), měla

38 /

v době, kdy u ní nemoc propukla, jednapadesát let. Začíná tedy

teď něco takového pomalu i u mě? Ostatně ani jména lidí, jejichž

tváře poznám okamžitě, si už nevybavuji tak rychle jako dřív

a ráno občas hledám klíče od domu.

Naštěstí však mohu na základě své znalosti vědecké literatury

s určitou jistotou říct, že to se mnou není až tak zlé, protože to,

co jsem zažil a stále zažívám, je naprosto normální: pokud jste

po dlouhém pracovním dni přišli večer unavení domů a někam

jste pohodili klíče, přičemž v duchu jste byli stále ještě v práci

nebo se zabývali čímkoli jiným, pak jste místo, kde klíče leží,

v žádném případě nezapomněli, nýbrž jste si ho do paměti vůbec

neuložili.

1

A když je vám na nějakém večírku představeno pár lidí

a vy jednoho z nich chcete krátce poté u švédského stolu oslovit,

ale za nic na světě si nedokážete vzpomenout, jak se jmenuje, i to

je naprosto normální.

Američtí vědci prozkoumali schopnost vybavit si jména lidí

u  třiceti pacientů s  poškozenou jednou mozkovou hemisférou

(polovina z nich měla poškozenou levou, druhá polovina pravou

hemisféru) a u patnácti zcela normálních kontrolních osob. Na

počítači se jim ve dvouvteřinových intervalech postupněukazo

valo deset obličejů a u každého z nich se zobrazilo jedno jméno.

Potom se ukazovaly už jen obličeje a pokusné osoby měly uvádět

2.1 Auguste Deterová z Frankfurtu nad

Mo hanem, první pacientka, u níž Alois

Alzheimer popsal druh demence, který

dnes nese jeho jméno.

/ 39

jména. Po prvním kole si pacienti s poškozením mozku na levé

straně nedokázali vybavit ani jedno jméno, stejně jako pacienti

s poškozením mozku na pravé straně. Avšak kontrolní osoby to

také nedokázaly! Při opakování procesu se sice všechny pokusné

osoby pomalu zlepšovaly, ale jak je vidět na grafu 2.2, ani posed

mi kolech si dokonce ani kontrolní skupina nedokázalastopro

centně vybavit vzpomínky na jména. Až tedy zase jednou budete

stát u švédského stolu a nedokážete si vybavit jméno, prostě onu

osobu zcela upřímně oslovte: „Promiňte, ale i kdybychom si byli

představeni sedmkrát, měl bych teď zhruba osm desáti procent ní

šanci vědět, jak se jmenujete...“

2.2 Procentní sazba správně si vybavených jmen osob, jejichž obličeje byly spolu

se jmény zobrazeny na monitoru počítače, v závislosti na počtu zobrazení všech

obličejů/jmen u zdravých kontrolních osob a u pacientů s poškozením mozkuv ob

lasti levé nebo pravé hemisféry.

2

zdraví

80

60

40

20

1 2 3 4 5 6 7

vlevo

vpravo

kolo

správně poznané (%)

40 /

Orientace v prostoru

Hledání svazku klíčů a zapomínání jmen můžete klidněpovažo

vat za normální: není důvod se znepokojovat a především není

třeba dělat si starosti ohledně případné počínající demence. Ale

jak je tomu s oním navigováním? Nevědět, kde se člověknachá

zí, patří v mém odvětví medicíny ke klasickým symptomům asi

tak, jako zrychlený pulz náleží do odborné oblasti internisty.

Když psychiatr vyšetřuje pacienta, patří ke klinické rutině, že

mu klade jednoduché otázky jako například „Jaké máme dnes

datum a  kolik je právě teď hodin?“, „Kde jste?“ nebo dokonce

„Kdo jste?“.

Každý student medicíny se učí: kdo na tuto poslední otázku

nedokáže odpovědět, je na tom po psychické stránce opravdu

špatně. Když někdo ví, kdo je, ale už neví, kde se právě nachází,

taky na tom n



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist