načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Die Räuber - Loupežníci - Jana Navrátilová; Ján Kurinec; Jan Budňák

Die Räuber - Loupežníci

Elektronická kniha: Die Räuber
Autor: Jana Navrátilová; Ján Kurinec; Jan Budňák
Podnázev: Loupežníci

Klasické německé drama o vzpouře jedince, který byl křivě obviněn a rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou. Upravený text ve dvojjazyčném vydání, doplněný MP3 nahrávkou. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Jazyk: de
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EDIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 184
Rozměr: 21 cm + 1 CD (MP3)
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: pro výuku upravila a přeložila Jana Navrátilová
Skupina třídění: Němčina
Německé drama, německy psané
Jazyk: de
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Edika, 2013
ISBN: 978-80-266-0036-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Klasické německé drama o vzpouře jedince, který byl křivě obviněn a rozhodl se vzít spravedlnost do svých rukou. Upravený text ve dvojjazyčném vydání, doplněný MP3 nahrávkou. Romantická tragédie o šlechtickém synu Karlu Moorovi, který se po utrpěné křivdě a z revolty proti nespravedlivému světu stává vůdcem banditů v českých lesích, je dílem německého klasika z jeho nejmladšího období. Zde vychází text dramatu v upravené podobě pro výuku pokročilých studentů němčiny, v zrcadlové německo-české formě, doplněný jazykovými poznámkami, slovníčkem a CD nahrávkou ve formátu MP3, která nabízí německý text v podání tří rodilých mluvčích.

Popis nakladatele

Přesvědčte se, že i klasikové německy psané literatury píší k současným tématům!.

Pociťujete zdrženlivý odstup při slovech světoví klasikové, klasická díla, nebo vám dokonce naskakuje husí kůže, když slyšíte termín „povinná četba“? Dovolte, abychom se vás pokusili přesvědčit, že se za tím mohou skrývat zajímavé i dobrodružné příběhy, že problémy, které literární postavy řeší, nám mohou být dokonce i dnes blízké. Vždyť touha po lásce, spravedlnosti, nenávist, žárlivost, radost, smutek, hlad po penězích, honba za slávou, závist, škodolibost … to všechno důvěrně známe, ať se to odehrávalo v minulých stoletích nebo jde o naši současnost.

Jméno Friedricha Schillera reprezentuje jednu z největších osobností německé literatury. Tak jej známe z učebnic. Ale on byl také normálním člověkem se všemi chybami, touhami, vášněmi, byl také mladý, nerozvážný, plný ideálů, také chtěl tvořit lepší svět.

Drama, které vám v této knize nabízíme, vzniklo v době, která se v německé literatuře příznačně nazývá „Sturm und Drang“ – období bouře a vzdoru. Hlavní důraz se klade na hluboce prožívané city, vášně, hrdinové se pohybují neustále v extrémních situacích a pohříchu většinou končí tragicky.

Dílo je dramatickou prvotinou mladého autora, Schiller měl jen něco málo přes dvacet let, když ho psal. Vytvořil dílo plné vášně a tužeb. Nejvyššími hodnotami hlavních hrdinů jsou svoboda, čest a spravedlnost. Drama se vyznačuje mistrovským zpracováním dialogů, přináší na scénu řadu bojových scén plných akce a napětí.

Karel Moor je prototyp romantického hrdiny, který má všechno, co takový hrdina má mít, a sympatie si získává svým temperamentem, schopností prožívat city a vášně naplno a beze zbytku. Ponořte se do četby a přeneste se do světa, kde láska je vždy věrná, čistá a nesmrtelná, zloba nezkrotná, zoufalství bezedné a zrada propastná! Pomocí cvičení si ověříte, jestli jste všemu porozuměli. V jazykových kapitolách jsou vybrány některé gramatické jevy s příklady přímo z textu a na konci knihy najdete ve slovníku méně známá, případně v současném jazyce méně obvyklá slova. Součástí knihy je nahrávka ke stažení ve formátu MP3.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jana Navrátilová; Ján Kurinec; Jan Budňák - další tituly autora:
Němčina -- Přehledná gramatika A1-A2 Němčina
 (Kniha + CD)
Němčina za 24 dnů. Intenzivní kurz pro samouky -- Intenzivní kurz pro samouky Němčina za 24 dnů. Intenzivní kurz pro samouky
 (e-book)
Milostné příběhy - Liebesgeschichten Milostné příběhy
 (Kniha + CD audio, MP3 )
Bouře a vzdor - Sturm und Drang -- Drama rytíře Götze z Berlichingenu. Götz von Berlichingen. Bouře a vzdor - Sturm und Drang
 (Kniha + CD audio, MP3 )
Einfach Deutsch -- učebnice němčiny pro samouky metodou přímého mluvení Einfach Deutsch
Německá příslovce Německá příslovce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Friedrich Schiller

Loupežníci

Die Räuber

Edika

Brno

2013


‹ 2 ›

Loupežníci

Die Räuber

Friedrich Schiller

Pro výuku upravila a přeložila: Jana Navrátilová

Didaktizace: Jan Budňák

Odborná korektura: Felix Ruschke, Jan Budňák

Ilustrace: Ján Kurinec

Obálka: Martin Sodomka

Odpovědná redaktorka: Kateřina Hošková

Technický redaktor: Jiří Matoušek

CD nahráno: Studio 22

Režie a editace nahrávky, hudba: Mario Buzzi

Německé hlasy: Hana Kraft, Felix Ruschke, Jakob Altmann

Fotografie na zadní straně obálky převzata z Wikimedia commons.

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-266-0036-7

Vydalo nakladatelství Edika v Brně roku 2013 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem

Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 18 238.

© Albatros Media a. s. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována

a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného

souhlasu vydavatele.

1. vydání


‹ 3 ›

Slovo úvodem

Milí čtenáři!

Pociťujete zdrženlivý odstup při slovech – světoví klasikové, klasická díla, nebo vám

dokonce naskakuje husí kůže, když slyšíte termín „povinná četba“?

Dovolte, abychom se vás pokusili přesvědčit, že se za tím mohou skrývat zajímavé

i  dobrodružné příběhy, že problémy, které literární postavy řeší, nám mohou být

dokonce i  dnes blízké. Vždyť touha po  lásce, spravedlnosti, nenávist, žárlivost, ra

dost, smutek, hlad po penězích, honba za slávou, závist, škodolibost... to všechno

důvěrně známe, ať se to odehrávalo v minulých stoletích nebo jde o naši současnost.

Jména jako Fridrich Schiller, Johann Wofgang Goethe a  další reprezentují velké

osobnosti německé i světové literatury. Tak je známe z učebnic. Ale přesto to byli

normální lidé se všemi chybami, touhami, vášněmi, byli také mladí, nerozvážní, plní

ideálů, také chtěli tvořit lepší svět.

Drama, které vám v  této knize nabízíme, vzniklo v  době, která se v  německé lite

ratuře příznačně nazývá Sturm und Drang – období bouře a vzdoru. Hlavní důraz

klade na hluboce prožívané city, vášně, hrdinové se pohybují neustále v extrémních

situacích a pohříchu většinou končí tragicky.

Dílo je dramatickou prvotinou mladého autora, Schiller měl jen něco málo přes dva

cet let, když je psal. Vytvořil dílo plné vášně a touhy po svobodě. Nejvyššími hodno

tami pro něho jsou svoboda, čest a spravedlnost.

Karel Moor je prototyp romantického hrdiny, který má všechno, co takový hrdina

má mít a sympatie si získává svým temperamentem, schopností prožívat city a váš

ně naplno a beze zbytku.

Ponořte se do četby a přeneste se do světa, kde láska je vždy věrná, čistá a nesmr

telná, zloba nezkrotná, zoufalství bezedné a zrada propastná!

Na konci knihy najdete cvičení vhodná před četbou, během četby i po četbě. Hodí

se především do hodin německého jazyka na středních a vysokých školách. Věříme,

že studentům pomohou lépe dramatu i celé době porozumět. Následuje slovník, ve

kterém naleznete méně známá, případně v současném jazyce méně obvyklá slova.

Celé drama si můžete poslechnout na přiloženém CD.

Přejeme mnoho krásných zážitků a příjemně strávených chvil!


‹ 4 ›

Friedrich Schiller

Die Räuber

Personen

Maxmilian, regierender Graf von Moor

Karl

Franz

Amalia von Edelreich, Nichte des Grafen

Spiegelberg

Schweizer

Grimm

Razmann

Schufterle

Roller

Kosinsky

Schwarz

Hermann, Bastard von einem Edelmann

Daniel, ein alter Diener im Moorischen Hause

Pastor Moser

Ein Pater

Räuberbande

Nebenpersonen

Der Ort der Geschichte ist Deutschland,

die Zeit der Geschichte um die Mitte des achtzehnten Jahrhunderts.

}

}

seine Söhne

Libertiner, nachher Banditen


‹ 5 ›

Friedrich Schiller

Loupežníci

Osoby

Maxmilian, vládnoucí hrabě z Mooru

Karel

Franz

Amalie z Edelreichu, neteř hraběte

Spiegelberg

Schweizer

Grimm

Razmann

Schufterle

Roller

Kosinsky

Schwarz

Hermann, levoboček jednoho šlechtice

Daniel, starý sluha v domě Moorových

Pastor Moser

Farář

Loupežnická tlupa

Vedlejší osoby

Místo děje je Německo,

příběh se odehrává kolem poloviny osmnáctého století.

1

Libertin – propuštěný otrok ve starověkém Římě; v novověku člověk volných mravů nebo (náboženských)

názorů. U Schillera jednorázové označení banditů a loupežníků.

}

jeho synové

}

libertini

1

, později bandité


‹ 6 ›

Erster Akt

Franken. Saal im Moorischen Schloss.

Franz, der alte Moor

Franz: Aber ist Euch auch wohl, Vater?

Der alte Moor: Ganz wohl, mein Sohn – was hattest du mir zu sagen?

Franz: Die Post ist angekommen – ein Brief von unserm Korrespondenten in Leipzig –

Der alte Moor begierig: Nachrichten von meinem Sohn Karl?

Franz: Hm! hm! – So ist es. Aber ich fürchte – ich weiß nicht – ob ich – Eurer

Gesundheit? – Ist Euch wirklich ganz wohl, mein Vater?

Der alte Moor: Wie dem Fisch im Wasser! Von meinem Sohne schreibt er? – Wie

kommst du zu dieser Besorgnis? Du hast mich zweimal gefragt.

Franz: Wenn Ihr krank seid – ich will zu gelegnerer Zeit zu Euch reden. Halb vor

sich. Diese Zeitung ist nicht für einen zerbrechlichen Körper.

Der alte Moor: Gott! Gott! Was werd ́ ich hören?

Franz: Lasst mich vorerst auf die Seite gehn und eine Träne des Mitleids vergießen

um meinen verlornen Bruder. – Ich sollte schweigen auf ewig – denn er ist Euer

Sohn; ich sollte seine Schande verhüllen auf ewig – denn er ist mein Bruder. – Aber

Euch gehorchen ist meine erste, traurige Pfl icht – darum vergebt mir!

Der alte Moor: O Karl! Karl! Wüsstest du, wie deine Auff ührung das Vaterherz

foltert! Wie eine einzige frohe Nachricht von dir meinem Leben zehn Jahre zuse

tzen würde – da mich nun jede, ach! – einen Schritt näher ans Grab rückt!

Franz: Ist es das, alter Mann, so lebt wohl – wir alle würden noch heute die Haare

ausraufen über Eurem Sarge.

Der alte Moor: Bleib! – Es ist noch um den kleinen kurzen Schritt zu tun – Indem

er sich niedersetzt. Die Sünden seiner Väter werden heimgesucht im dritten und

vierten Glied – lass ihn ́s vollenden.

Franz nimmt den Brief aus der Tasche: Ihr kennt unseren Korrespondenten! Seht!

Den Finger meiner rechten Hand wollt ́ ich drum geben, dürft ́ ich sagen, er ist

ein Lügner, ein giftiger Lügner – fasst Euch! Ihr vergebt mir, wenn ich Euch den

Brief nicht selbst lesen lasse – noch dürft Ihr nicht alles hören.

Der alte Moor: Alles, alles – mein Sohn.

Franz liest: „Leipzig, vom 1. Mai. – Verbände mich nicht eine unverbrüchliche

Zusage, Dir auch nicht das geringste zu verhehlen, was ich von den Schicksalen


‹ 7 ›

První dějství

Franky. Sál v zámku hraběte Moora.

Franz, starý Moor

Franz: Je vám dobře, otče? Vypadáte tak bledý.

Starý Moor: Docela dobře, synu – cos mi to chtěl říct?

Franz: Přišla pošta – dopis od našeho dopisovatele v Lipsku –

Starý Moor dychtivě: Zprávy o mém synu Karlovi?

Franz: Hm! hm! – Je to tak. Ale bojím se – nevím – zda – vašemu zdraví? – Je vám

skutečně docela dobře, otče?

Starý Moor: Jako rybě ve vodě! O mém synovi píše? – Jak to, že máš takovou

starost? Už dvakrát ses mě ptal.

Franz: Jestli jste nemocný – chci vám to sdělit v  příhodnější dobu. Zpola pro

sebe. Tato novina není pro křehké tělo.

Starý Moor: Bože! Bože! Co to uslyším?

Franz: Nechte mě nejprve odejít stranou a uronit slzu soucitu s mým ztraceným

bratrem. – Měl bych mlčet navždy – neboť je to váš syn; měl bych jeho ostu

du navždy zahalit – neboť je to můj bratr. – Ale vás poslechnout je moje první,

smutná povinnost – proto mi odpusťte!

Starý Moor: Ó Karle! Karle! Kdybys věděl, jak tvé chování trápí otcovské srdce!

Jak by jediná radostná zpráva o tobě přidala mému životu deset let – tak mě teď

každá, ach! posunuje o krok blíže ke hrobu!

Franz: Je-li to tak, starý pane, tak sbohem – my všichni bychom si ještě dnes

rvali vlasy nad vaší rakví.

Starý Moor: Zůstaň! – Už jde jen o jeden malý krátký krok – Mezitím si sedá.

Hříchy otců budeme navštíveni ve třetím a čtvrtém koleni – nech ho, ať to

dokončí.

Franz vytahuje dopis z  kapsy: Znáte našeho dopisovatele! Podívejte! Prst své

pravé ruky bych za to dal, abych mohl říct, že je to lhář, jízlivý lhář – uklidněte

se! Prominete mi, když vás samotného nenechám ten dopis číst – ještě nesmíte

všechno slyšet.

Starý Moor: Všechno, všechno – synu.

Franz čte: „ Lipsko, 1. května. – Kdyby mě nevázal neporušitelný slib, že Ti neza

mlčím ani to nejmenší, co mohu zaslechnout o osudech Tvého bratra, nejmilejší


‹ 8 ›

Deines Bruders auff angen kann, liebster Freund, nimmermehr würde meine

unschuldige Feder an Dir zur Tyrannin geworden sein. Ich kann aus hundert

Briefen von Dir abnehmen, wie Nachrichten dieser Art Dein brüderliches Herz

durchbohren müssen,“ – der alte Moor verbirgt sein Gesicht – „mir ist ́s als sähe ich

schon Deinen alten, frommen Vater totenbleich“ – Jesus Maria! Ihr seid ́s, eh Ihr

noch das mindeste wisset?

Der alte Moor: Weiter! Weiter!

Franz: „totenbleich in seinen Stuhl zurücktaumeln. Man hat mir nicht alles en

tdecken mögen, und von dem wenigen, dass ich weiß, erfährst du nur weniges.

Dein Bruder scheint nun das Maß seiner Schande gefüllt zu haben; ich wenigstens

kenne nichts über dem, was er wirklich erreicht hat. Gestern um Mitternacht hatte

er den großen Entschluss, nach vierzigtausend Dukaten Schulden“ – ein hübsches

Taschengeld, Vater! – „nachdem er zuvor die Tochter eines reichen Bankiers ent

ehrt und ihren Galan, einen braven Jungen von Stand, im Duell auf den Tod ver

wundet, mit sieben andern, die er mit in sein Luderleben gezogen, dem Arm der

Justiz zu entlaufen.“ – Vater! Um Gotteswillen, Vater! Wie wird Euch?

Der alte Moor: Es ist genug. Lass ab, mein Sohn!

Franz: Ich schone Eurer – „Man hat ihm Steckbriefe nachgeschickt, die Beleidigte

schreien laut um Genugtuung, ein Preis ist auf seinen Kopf gesetzt – der Name

Moor“ – Nein! Meine Lippen sollen nimmermehr einen Vater ermorden! Zerreißt

den Brief. Glaubt es nicht, Vater! Glaubt ihm keine Silbe!

Der alte Moor weint bitterlich: Mein Name! Mein ehrlicher Name!

Franz fällt ihm um den Hals: Schändlicher, dreimal schändlicher Karl! Ahndete

mir ́s nicht, da er, noch ein Knabe, mit Gassenjungen und elendem Gesindel auf

Wiesen und Bergen sich herumhetzte, den Anblick der Kirche wie ein Missetäter

das Gefängnis fl oh, und die Pfennige, die er Euch abquälte, dem ersten Bettler

in den Hut warf, während dass wir daheim mit frommen Gebeten und heiligen

Predigtbüchern uns erbauten? – Ahndete mir ́s nicht, da er die Abenteuer des

Julius Cäsar und Alexander Magnus lieber las als die Geschichte des bußfertigen

Tobias? – Hundertmal hab ́ ich ́s Euch geweissagt, denn meine Liebe zu ihm war

immer in den Schranken der kindlichen Pfl icht – der Junge wird uns alle noch in

Elend und Schande stürzen! – O, dass er Moor ́s Namen nicht trüge! Dass mein

Herz nicht so warm für ihn schlüge!

Der alte Moor: O – meine Aussichten! Meine goldenen Träume!

Franz: Das weiß ich wohl. Das ist es ja, was ich eben sagte. Der feurige Geist,

der in dem Buben lodert, sagtet Ihr immer, – diese Off enheit, die seine Seele

auf dem Auge spiegelt, – diese Weichheit des Gefühls, – dieser männliche Mut,

– dieser kindische Ehrgeiz, und all diese schöne glänzende Tugenden, die im


‹ 9 ›

příteli, už by Tě mé nevinné pero nikdy netýralo. Ze stovky Tvých dopisů mohu

pochopit, jak musí tyto zprávy zraňovat Tvé bratrské srdce,“ – starý Moor skryje

tvář – „je mi, jako bych už viděl Tvého starého zbožného otce k smrti bledého“ –

Ježíš Maria! Vy jste zbledl ještě dřív, než se i to nejmenší dozvíte?

Starý Moor: Dál! Dál!

Franz: „k smrti bledého klesat do křesla. Nechtěli mi prozradit všechno a z toho

mála, co vím, se dozvíš také jen málo. Zdá se, že Tvůj bratr teď završil míru své

hanby; já aspoň nevím nic o tom, čeho skutečně dosáhl. Včera o půlnoci se od

hodlal s dluhem čtyřicet tisíc dukátů“ – pěkné kapesné, otče! – „poté co před tím

zneuctil dceru jednoho bohatého bankéře a jejího galána, řádného hocha z je

jich společnosti, smrtelně zranil v souboji, se sedmi dalšími, které stáhl s sebou

k svému neřádnému životu, uprchnout před ramenem justice.“ – Otče! Proboha,

otče! Jak je vám?

Starý Moor: Stačí. Nech toho, synu!

Franz: Zachovám váš – „Posílali mu zatykače, uražení se hlasitě dovolávali za

dostiučinění, na jeho hlavu byla vypsána cena – jméno Moor“ – Ne! Mé rty ať

už nikdy otce nevraždí! Trhá do p is. Nevěřte tomu, otče! Nevěřte mu ani slabiku!

Starý Moor hořce pláče: Moje jméno! Moje poctivé jméno!

Franz mu padne kolem krku: Ničemný, třikrát ničemný Karel! Ale neměl jsem už

tehdy tušení, když on, ještě chlapec, s uličníky a chudou sebrankou se honil po

lukách a horách, při pohledu na kostel prchal jako zločinec před vězením a feni

ky, které z vás vyloudil, hodil prvnímu žebrákovi do klobouku, zatímco my jsme

se doma zabývali zbožnými modlitbami a svatými knihami kázání? – Nemrzelo

mě to, když četl raději dobrodružství Julia Césara a Alexandra Velikého než pří

běhy Tobiáše kajícníka? – Stokrát jsem vám to předpovídal, neboť moje láska

k němu byla vždy v mezích dětské povinnosti – ten chlapec nás všechny ještě

uvrhne do bídy a hanby! – Ó kéž by nenosil jméno Moor! Kéž by moje srdce pro

něj tak horce netlouklo!

Starý Moor: Ó – mé naděje! Mé zlaté sny!

Franz: To dobře vím. To je přece to, co jsem právě říkal. Ten ohnivý duch, který

v  tom chlapci plane, říkal jste stále, – ta otevřenost, s  níž se jeho duše odrá

ží v  očích, ta citlivost, – tato mužská odvaha, – ta dětinská ctižádost a všech

ny ty krásné zářivé ctnosti, klíčící v  tatínkově chlapečkovi, z  něj jednou udělají




‹ 12 ›

Vatersöhnchen keimten, werden ihn dereinst zu einem treffl ichen Bürger, zu einem Helden, zu einem großen Manne machen. – Seht Ihr ́s nun, Vater! – Der feurige Geist hat sich entwickelt, ausgebreitet, herrliche Früchte hat er getragen. Seht diese Off enheit, wie hübsch sie sich zur Frechheit herumgedreht hat! Ah! Seht doch diesen kühnen, unternehmenden Kopf, wie er Pläne schmiedet und ausführt, vor denen die Heldentaten eines Cartouches

2

verschwinden! O Vater,

Vater, Vater! – seht Euch nach einem andern Namen um, sonst deuten Krämer und Gassenjungen mit Fingern auf Euch. Der alte Moor: Und auch du, mein Franz, auch du? O meine Kinder! Wie sie nach meinem Herzen zielen! Franz: Ihr seht, ich kann auch witzig sein, aber mein Witz ist Skorpionstich. – Und dann der trockne Alltagsmensch

3

, der kalte, hölzerne Franz, und wie die

Titelchen alle heißen mögen, die Euch der Kontrast zwischen ihm und mir mocht ́ eingegeben haben – der wird einmal sterben und vergessen werden, wenn der Ruhm dieses Universalkopfs von einem Pole zum andern fl iegt. – Ha! Mit gefaltnen Händen dankt dir, o Himmel! der kalte, trockne, hölzerne Franz – dass er nicht ist wie dieser! Der alte Moor: Vergib mir, mein Kind; zürne nicht auf einen Vater, der sich in seinen Plänen betrogen fi ndet. Der Gott, der mir durch Karl Tränen zusendet, wird sie durch dich, mein Franz, aus meinen Augen wischen. Franz: Ja, Vater, aus Euren Augen soll er sie wischen. Euer Franz wird sein Leben dran setzten, das Eurige zu verlängern! – Ihr glaubt mir das? Der alte Moor: Du hast noch große Pfl ichten auf dir, mein Sohn – Gott segne dich für das, was du mir warst und sein wirst! Franz: Nun sagt mir einmal – wenn Ihr diesen Sohn nicht den Euren nennen müsstet, Ihr wärt ein glücklicher Mann? Der alte Moor: Franz! Franz! Was sagst du? Franz: Ist es nicht die Liebe zu ihm, die Euch all den Gram macht? Ohne diese Liebe ist er für Euch nicht da. Ohne diese strafbare, diese verdammliche Liebe ist er Euch gestorben – ist er Euch nie geboren. Liebt Ihr ihn nicht mehr, so ist diese Abart auch Euer Sohn nicht mehr. Er ist Euer Augapfel

4

gewesen bisher;

nun aber, ärgert dich dein Auge, sagt die Schrift, so reiß es aus. Der alte Moor: Du willst, ich soll meinen Sohn verfl uchen? Franz: Nicht doch! Nicht doch! – Euren Sohn sollt Ihr nicht verfl uchen. Was heißt Ihr Euren Sohn? – Dem Ihr das Leben gegeben habt, wenn er sich auch alle ersinnliche Mühe gibt, das Eurige zu verkürzen? 2

Známý francouzský zloděj, popravený roku 1721. 3

trocken – suchý; Alltagsmensch – všední člověk


‹ 13 ›

znamenitého občana, hrdinu, velkého muže. Vidíte to teď, otče! – Ten ohnivý

duch se rozvinul, rozšířil, přinesl nádherné plody. Podívejte se na tu otevřenost,

jak se obrátila v  drzost! Ach, podívejte na tu odvážnou, podnikavou hlavu, jak

kuje a  provádí plány, před kterými jsou hrdinské činy nějakého Cartouche ne

významné. Ó otče, otče, otče! – poohlédněte se po jiném jménu, jinak si na vás

budou kramáři a uličníci ukazovat prstem.

Starý Moor: Ty také, můj Franzi, i ty? Ó moje děti! Jak se strefujete do mého

srdce!

Franz: Vidíte, že umím být i vtipný, ale můj vtip je uštknutím škorpiona. – A pak

ten všední suchar, ten chladný, prkenný Franz, a  co všechno mají znamenat ty

tituly, které by vám snad ukázaly kontrast mezi ním a mnou – který jednou ze

mře a bude zapomenut, až sláva této univerzální hlavy bude poletovat od pólu

k  pólu. – Ha! Se sepjatýma rukama vám děkuje, ó nebesa, ten chladný, suchý,

prkenný Franz – že není jako on!

Starý Moor: Odpusť mi, dítě; nehněvej se na otce, který zjišťuje, že se ve svých

plánech klamal. Bůh, jenž mi sesílá skrze Karla slzy, skrze tebe, můj Franzi, je

z mých očí osuší.

Franz: Ano, otče, ať je z  vašich očí osuší. Váš Franz dá svůj život za to, aby váš

prodloužil. – Věříte mi?

Starý Moor: Leží na tobě ještě velké povinnosti, můj synu – Bůh ti žehnej za to,

čím jsi mi byl a čím budeš.

Franz: Tak mi teď řekněte – kdybyste nemusel tohoto syna nazývat svým, byl

byste šťastný?

Starý Moor: Franzi! Franzi! Co to říkáš?

Franz: Copak to není láska k  němu, která způsobuje všechno to hoře? Bez té

lásky pro vás neexistuje. Bez této trestuhodné, této zpropadené lásky pro vás

zemřel – nikdy se vám nenarodil. Nemilujete-li ho už, pak tento vyvrhel už není

vaším synem. Dosud byl bulvou vašeho oka; ale hněvá-li tě tvé oko, říká Písmo,

vyloupni je.

Starý Moor: Chceš, abych svého syna proklel?

Franz: Ale ne! To ne! – Svého syna nemůžete proklít. Koho nazýváte svým sy

nem? – Komu jste dal život, zatím co on vynakládá veškerou myslitelnou náma

hu, aby ten váš zkrátil?

4

der Augapfel – doslova oční bulva; wie seinen Augapfel hüten – chránit jako oko v hlavě


‹ 14 ›

Der alte Moor: O, das ist allzuwahr! Das ist ein Gericht über mich. Franz: Seht Ihr ́s, wie kindlich Euer Busenkind

5

an Euch handelt! Ist das aber Liebe

gegen Liebe? Ist das kindliche Dankbarkeit gegen väterliche Milde, wenn er den Ruhm seiner Väter, der sich schon sieben Jahrhunderte unbefl eckt erhalten hat, in einer wollüstigen Minute aufs Spiel setzt? Heißt Ihr das Euren Sohn? Antwortet! Der alte Moor: Ein unzärtliches

6

Kind! Ach! aber mein Kind doch! Mein Kind doch!

Franz: Ein allerliebstes, köstliches Kind, dessen ewiges Studium ist, keinen Vater zu haben – O, dass Ihr ́s begreifen lerntet! Dass Euch die Schuppen fi elen vom Auge! Aber Eure Nachsicht muss ihn in seinen Liederlichkeiten befestigen. Ihr werdet freilich den Fluch von seinem Haupte laden; auf Euch, Vater, auf Euch wird der Fluch der Verdammnis fallen. Der alte Moor: Gerecht! Sehr gerecht! – mein, mein ist alle Schuld! Franz: Bedenkt, Vater, wenn Ihr ihn seinem Elend auf einige Zeit preisgeben werdet, wird er nicht entweder umkehren müssen und sich bessern? Oder er wird auch in der großen Schule des Elends ein Schurke bleiben, und dann – wehe dem Vater, der die Ratschlüsse einer höheren Weisheit durch Verzärtlung zernichtet! – Nun, Vater? Der alte Moor: Ich will ihm schreiben, dass ich meine Hand von ihm wende. Franz: Da tut Ihr recht und klug daran. Der alte Moor: Dass er nimmer vor meine Augen komme. Franz: Das wird eine heilsame Wirkung tun. Der alte Moor zärtlich: Bis er anders worden! Franz: Schon recht, schon recht – Aber wenn er nun kommt mit der Larve des Heuchlers, Euer Mitleid erweint, Eure Vergebung sich erschmeichelt und morgen hingeht und Eurer Schwachheit spottet im Arm seiner Huren? – Nein, Vater! Er wird freiwillig wiederkehren, wenn ihn sein Gewissen rein gesprochen hat. Der alte Moor: So will ich ihm das auf der Stelle schreiben. Franz: Halt! Noch ein Wort, Vater! Eure Entrüstung, fürchte ich, möchte Euch zu harte Worte in die Feder werfen, die ihm das Herz zerspalten würden – und dann – glaubt Ihr nicht, dass er das schon zur Verzeihung nehmen werde, wenn Ihr ihn noch eines eigenhändigen Schreibens wert haltet? Darum wird ́s besser sein, Ihr überlasst das Schreiben mir. Der alte Moor: Tu das, mein Sohn. – Ach! es hätte mir doch das Herz gebrochen! Schreib ihm – Franz schnell: Dabei bleibt ́s also? 5

der Busen – ňadra; nitro, srdce; der Busenfreund – důvěrný přítel 6

zärtlich – něžný, láskyplný


‹ 15 ›

Starý Moor: Ó, to je příliš pravdivé! To je soud nade mnou.

Franz: Vidíte, jak nezrale s vámi vaše hýčkané dítě jedná. Je to láska proti lásce?

Je to dětská vděčnost proti otcovské shovívavosti, když slávu svých otců, která

po sedm století je udržována neposkvrněná, v jediné vilné minutě vsadí do hry?

To znamená být vaším synem? Odpovězte!

Starý Moor: Tak drsné dítě! Ach! Ale mé dítě! Mé dítě přece!

Franz: Nejoblíbenější, znamenité dítě, jež věčně přemýšlí, jak se zbavit otce – Ó,

kéž byste se to naučil chápat! Kéž by vám spadly šupiny z očí! Ale vaše shovíva

vost ho musí utužit v jeho zhýralostech. Vy ovšem z něho sejmete prokletí; na

vás, otče, na vás padne kletba zatracení.

Starý Moor: Zaslouženě! Velmi zaslouženě! Má, má je veškerá vina!

Franz: Pomyslete, otče, vystavíte-li ho na nějaký čas jeho bídě, nebude se muset

obrátit a polepšit? Nebo také v té velké škole bídy zůstane darebákem, a pak –

běda otci, jenž rozhodnutí vyšší moudrosti zničí rozmazlováním! – No, otče?

Starý Moor: Chci mu napsat, že už nad ním nebudu držet ochrannou ruku.

Franz: To uděláte správně a moudře.

Starý Moor: Že mi už nikdy nepřijde na oči.

Franz: To bude působit užitečně.

Starý Moor láskyplně: Dokud se nezmění!

Franz: Dobře, dobře – Ale jestliže teď přijde s maskou licoměrníka, vzbudí váš

soucit, lichocením si získá vaše odpuštění a zítra odejde a bude se vysmívat vaší

slabosti v náručí svých děvek? – Ne, otče! On se dobrovolně vrátí, až bude mít

čisté svědomí.

Starý Moor: Tak mu to hned napíši.

Franz: Počkejte! Ještě jedno slovo, otče! Bojím se, že vaše rozhořčení by vám

mohlo přivést do pera příliš tvrdá slova, která by mu zlomila srdce – a potom –

nemyslíte, že by chápal už jako prominutí, když ho uznáte za hodna vlastnoruč

ního dopisu? Proto bude lepší, když to psaní přenecháte mně.

Starý Moor: Udělej to, synu. – Ach! zlomilo by mi to přece srdce! Napiš mu –

Franz rychle: Zůstává tedy při tom?


‹ 16 ›

Der alte Moor: Schreib ihm, dass ich tausend blutige Tränen, tausend schlafl ose Nächte – Aber bring meinen Sohn nicht zur Verzweifl ung! Franz: Wollt Ihr Euch nicht zu Bette legen, Vater? Es griff Euch hart an. Der alte Moor: Schreib ihm, dass die väterliche Brust – ich sage dir, bring meinen Sohn nicht zur Verzweifl ung

7

! Geht traurig ab.

Franz mit Lachen ihm nachsehend. Franz: Tröste dich, Alter, du wirst ihn nimmer an diese Brust drücken. Er war aus deinen Armen gerissen, ehe du wusstest, dass du es wollen könntest. Ich hab ́ einen magischen Kreis von Flüchen um dich gezogen, den er nicht überspringen soll – Glück zu, Franz! Weg ist das Schoßkind – Ich muss diese Papiere vollends aufheben, wie leicht könnte jemand meine Handschrift kennen? Er liest die zerrissenen Briefstücke zusammen. – Ich habe große Rechte, über die Natur ungehalten zu sein, und bei meiner Ehre! Ich will sie geltend machen. – Warum bin ich nicht der erste aus dem Mutterleib gekrochen? Warum nicht der einzige? Warum musste sie mir diese Bürde von Hässlichkeit aufl aden? Gerade mir? Warum gerade mir die Lappländersnase? Gerade mir dieses Mohrenmaul? Diese Hottentottenaugen? Wirklich, ich glaube, sie hat von allen Menschensorten das Scheußliche auf einen Haufen geworfen und mich daraus gebacken

8

. Wer hat

ihr die Vollmacht gegeben, jenem dieses zu verleihen und mir vorzuenthalten? Nein! Nein! Ich tu ́ ihr unrecht. Gab sie uns doch Erfi ndungsgeist mit, setzte uns nackt und armselig ans Ufer dieses großen Ozeans Welt – Schwimme, wer schwimmen kann, und wer zu plump ist, geh ́ unter! Sie gab mir nichts mit; wozu ich mich machen will, das ist nun meine Sache. Wohl gibt es gewisse gemeinschaftliche Pakta, die man geschlossen hat, die Pulse des Weltzirkels zu treiben. Ehrlicher Name! – wahrhaftig eine reichhaltige Münze, mit der sich meisterlich schachern lässt, wer ́s versteht, sie gut auszugeben. Ich habe langes und breites von einer sogenannten Blutliebe schwatzen gehört – es ist dein Vater! Er hat dir das Leben gegeben, du bist sein Fleisch, sein Blut – also sei er dir heilig! Ich möchte doch fragen, warum hat er mich gemacht? Doch wohl nicht gar aus Liebe zu mir, der erst ein Ich werden sollte? Hat er mich gekannt, ehe er mich machte? Oder hat er mich gewünscht, da er mich machte? Wusste er, was ich werden würde? Kann ich ́s ihm Dank wissen, dass ich ein Mann wurde? So wenig, als ich ihn verklagen könnte, wenn er ein Weib aus mir gemacht hätte. 7

zur Verzweifl ung bringen – doslova přivést k zoufalství 8

gebacken – doslova upekla


‹ 17 ›

Starý Moor: Napiš mu, že jsem tisíc krvavých slz, tisíc bezesných nocí – Ale ne

dopusť, aby si můj syn zoufal!

Franz: Nechcete si lehnout do postele, otče? Těžce to na vás dopadlo.

Starý Moor: Napiš mu, že otcovská hruď – říkám ti, jen ať si můj syn nezoufá!

Smutně odchází.

Franz se za ním dívá s úsměškem.

Franz: Utěš se, starý, už ho nikdy na hruď nepřitiskneš. Byl z tvé náruče vyrván

ještě dřív, než sis uvědomil, že bys to mohl chtít. Zatáhl jsem kolem tebe magický

kruh prokletí, který on nepřekročí – Zdař Bůh, Franzi! Mazánek je pryč – Musím

tyto papíry úplně zničit, jak lehce by někdo mohl poznat můj rukopis? Sbírá roz

trhané kousky dopisu. – Mám velké právo být vůči přírodě podrážděný a, na mou

čest! chci je uplatnit. – Proč jsem nevylezl z matčina těla jako první? Proč ne jedi

ný? Proč na mě musela naložit toto břemeno ošklivosti! Právě na mě? Proč mám

nos jako Laponec? Hubu jako mouřenín? Tyhle oči Hotentota? Skutečně, myslím,

že naházela na hromadu ze všech lidských druhů to nejohyzdnější a z toho mě

udělala. Kdo jí dal plnou moc jednomu vše propůjčit a mně už dopředu odepřít?

Ne! Ne! Křivdím jí. Dala nám přece do vínku vynalézavého ducha, posadila nás

nahé a ubohé na břeh toho velkého oceánu světa – Plav, kdo plavat umíš, a kdo

jsi příliš nemotorný, potop se! Mně nedala s sebou nic; čím chci být, to je moje

věc. Snad existují určité společné úmluvy, které byly uzavřeny, aby poháněly

běh světa. Poctivé jméno! – opravdu cenná mince, se kterou se dá mistrovsky

čachrovat, když ji člověk umí správně utrácet.

Slyšel jsem toho mnoho žvanit o takzvaném hlasu krve – je to tvůj otec! Dal ti ži

vot, jsi jeho tělo, jeho krev – ať je ti tedy posvátný! Chtěl bych se ale zeptat, proč

mě st vořil? Přece snad ne z lásk y ke mně, jehož Já tepr ve mělo vzniknout? Copak

mě znal, dříve než mě udělal? Nebo si mě přál, když mě dělal? Věděl, čím bych se

chtěl stát? Mohu mu děkovat, že jsem se stal mužem? Tak málo, jako bych mohl

žalovat, kdyby mě byl udělal jako ženu.


‹ 18 ›

Sehet also, das ist die ganze Hexerei, die ihr in einen heiligen Nebel verschlei

ert, unsre Fruchtsamkeit zu missbrauchen. Soll auch ich mich dadurch gängeln

lassen? Frisch also! Mutig ans Werk! – Ich will alles um mich her ausrotten, was

mich einschränkt, dass ich nicht Herr bin. Herr muss ich sein, dass ich das mit

Gewalt ertrotze, wozu mir die Liebenswürdigkeit fehlt. Ab.

Schenke an den Grenzen von Sachsen.

Karl von Moor in ein Buch vertieft. Spiegelberg trinkend am Tisch.

Moor legt das Buch weg: Mir ekelt vor diesem tintenklecksenden Säkulum

9

,

wenn ich in meinem Plutarch lese von großen Menschen.

Spiegelberg stellt ihm ein Glas hin und trinkt: Den Josephus

10

musst du lesen.

Lies ihn, ich bitte dich darum.

Moor: Pfui! Pfui über das schlappe Kastratenjahrhundert, zu nichts nütze,

als die Taten der Vorzeit wiederzukäuen und die Helden des Altertums mit

Kommentationen zu schinden. Da verrammeln sich die Menschen die gesun

de Natur mit abgeschmackten Konventionen, haben das Herz nicht, ein Glas zu

leeren, weil sie Gesundheit dazu trinken müssen – fallen in Ohnmacht, wenn sie

eine Gans bluten sehen, und klatschen in die Hände, wenn ihr Nebenbuhler die

Haare ausrauft über dem Brandschutt seines Hauses.

– So warm ich ihnen die Hand drückte – „nur noch einen Tag“ – Umsonst! – Ins

Loch mit dem Hund! – Bitten! Schwüre! Tränen! Auf den Boden stampfend. Hölle

und Teufel!

Spiegelberg: Und um so ein paar tausend lausige Dukaten –

Moor: Nein, ich mag nicht daran denken! Ich soll meinen Leib pressen in eine

Schnürbrust und meinen Willen schnüren in Gesetze. Das Gesetz hat zum

Schneckengang verdorben, was Adlerfl ug geworden wäre. Das Gesetz hat noch

keinen großen Mann gebildet, aber die Freiheit brütet Kolosse und Extremitäten

aus

11

. – Ah! – Stelle mich vor ein Heer Kerls wie ich, und aus Deutschland soll eine

Republik werden, gegen die Rom und Sparta Nonnenklöster sein sollen. Er wirft

den Degen auf den Tisch und steht auf.

Spiegelberg aufspringend: Bravo! Bravissimo! Du bringst mich eben recht auf

das richtige Kapitel. Ich will dir was ins Ohr sagen, Moor, das schon lang mit mir

umgeht, und du bist der Mann dazu – sauf, Bruder, sauf!

Moor nimmt ihn lächeld bei der Hand: Kamerad! Mit den Narrenstreichen ist ́s

nun am Ende.

9

das Säkulum - století

10

Flavius Josephus, židovský historik líčící tragické zničení Jeruzaléma Římany v r. 70 n. l.


‹ 19 ›

Pohleďte, to je celá ta magie, která se halí do svaté mlhy, aby zneužila naši schop

nost plodit. Mám se tím také nechat ovládat? Tak vzhůru! Směle do díla! – Chci

se zbavit všeho kolem, co mě omezuje, abych se stal pánem. Musím být pánem,

abych si násilím vynutil to, k čemu mi chybí laskavost. Odchází.

Krčma na hranici Saska.

Karel z Mooru zahloubaný do knihy. Spiegelberg popíjí u stolu.

Moor odkládá knihu: Hnusí se mi tohle pokaňkané sékulum, když si čtu ve svém

Plutarchovi o velikánech.

Spiegelberg před něj staví sklenici a pije: Musíš si přečíst Flavia. Přečti si ho, pro

sím tě o to.

Moor: Fuj! Fuj tomuto mdlému století kastrátů, nehodí se k  ničemu, než aby

se stále znova přežvykovaly činy minulosti a hrdinové dávnověku se týrali po

známkami. Tarasí se před zdravou přírodou starobylými názory, nemají odvahu

vyprázdnit sklenici, protože k tomu musí pít na zdraví – padají do mdlob, když

vidí krvácet husu, a tleskají, když jejich konkurent si rve vlasy nad spáleništěm

svého domu.

– Tak vřele jsem jim tiskl ruku – „jen ještě den“ – Nadarmo! Do lochu s tím psem!

– Prosby! Přísahy! Slzy! Dupne do země. K čertu!

Spiegelberg: A za takových pár tisíc všivých dukátů –

Moor: Ne, nechci na to myslet! Mám své tělo nacpat do šněrovačky a svou vůli

sešněrovat do zákonů. Zákony udělaly z  letu orlů pochod hlemýžďů. Zákony

nevytvořily ještě žádného velikána, to svoboda plodí kolosy a výjimečné zjevy.

– Ach! – Postav mě před vojsko chlapů jako já, a z Německa se stane republika,

proti níž by Řím a Sparta byly ženské kláštery. Hodí kord na stůl a vstane.

Spiegelberg vyskakuje: Bravo! Bravissimo! Přivádíš mě právě ke správné kapi

tole. Chci ti něco pošeptat do ucha, čím se už dlouho zabývám, a ty jsi na to ten

správný muž – pij, bratře, pij!

Moor ho bere s  úsměvem za ruku: Kamaráde! S  těmi bláznovskými kousky je

konec.

11

ausbrüten – doslova vysedět (vejce)


‹ 20 ›

Spiegelberg stutzig: Pfui, du wirst doch nicht gar den verlorenen Sohn spielen

wollen? Ein Kerl wie du, der mit dem Degen mehr auf die Gesichter gekritzelt

hat, als drei Substituten in einem Schaltjahr ins Befehlbuch schreiben! Geh, geh!

Du bist nicht mehr Moor. Weißt du noch, wie tausendmal du, die Flasche in der

Hand, den alten Filzen hast aufgezogen und gesagt: Er soll nur draufl os schaben

und scharren, du wolltest dir dafür die Gurgel absaufen. – Weißt du noch? He?

Weißt du noch? O du heilloser, ermbärmlicher Prahlhans! Das war noch männ

lich gesprochen und edelmännisch, aber –

Moor: Verfl ucht seist du, dass du mich dran erinnerst! Verfl ucht ich, das ich es

sagte! Aber es war nur im Dampfe des Weins

12

, und mein Herz hörte nicht, was

meine Zunge prahlte.

Spiegelberg schüttelt den Kopf: Nein! Nein! Nein! Das kann nicht sein. Unmöglich,

Bruder, das kann dein Ernst nicht sein. Sag Brüderchen, ist es nicht die Not, die

dich so stimmt? Die Kräfte wachsen doch in der Not. Der Mut wächst mit der

Gefahr; die Kraft erhebt sich im Drang.

Das Schicksal muss einen großen Mann aus mir haben wollen, weil ́s mir so quer

durch den Weg streicht.

Wart, lass mich erst warm werden; du sollst Wunder sehen; dein Gehirnchen soll

sich im Schädel umdrehen. Steht auf, hitzig. Wie es sich aufhellt in mir! Große

Gedanken dämmern auf in meiner Seele! Riesenpläne gären in meinem schöp

ferischen Schädel. Ich erwache, fühle, wer ich bin – wer ich werden muss!

Moor: Du bist ein Narr. Der Wein bramarbasiert aus deinem Gehirne.

Spiegelberg hitziger: S p i e g e l b e r g , w i r d e s h e i ß e n , k a n n s t d u h e x e n , S p i e g e l b e r g ?

Es ist schade, dass du kein General geworden bist, Spiegelberg, wird der König

sagen, du hättest die Österreicher durch ein Knopfl och gejagt. Ja, hör ́ ich die

Doktoren jammern, es ist unverantwortlich, dass der Mann nicht die Medizin

studiert hat, er hätte ein neues Kropfpulver erfunden. Und Spiegelberg wird es

heißen in Osten und Westen, und in den Kot mit euch, ihr Memmen, ihr Kröten,

indes Spiegelberg mit ausgespreiteten Flügeln zum Tempel des Nachruhms

emporfl iegt.

Moor: Glück auf den Weg! Steig du auf Schandsäulen zum Gipfel der Ehre. Im

Schatten meiner väterlichen Haine, in den Armen meiner Amalia lockt mich

ein edles Vergnügen. Schon die vorige Woche hab ́ ich meinem Vater um

Vergebung geschrieben, hab ́ ihm nicht den kleinsten Umstand verschwiegen,

und wo Aufrichtigkeit ist, ist auch Mitleid und Hilfe. Lass uns Abschied nehmen,

Moritz. Wir sehen uns heut, und nie mehr. Die Post ist angelangt. Die Verzeihung

meines Vaters ist schon innerhalb dieser Stadtmauern.

12

im Dampfe des Weins – doslova ve vinných výparech


‹ 21 ›

Spiegelberg zaraženě: Fuj, nechceš si přece ještě hrát na ztraceného syna?

Chlap jako ty, který čmáral kordem po obličejích víc, než napíšou tři písaři v pře

stupném roce do knihy příkazů! Jdi! Jdi! Ty už nejsi Moor. Víš ještě, jak sis tisíc

krát, s lahví v ruce, dobíral toho starého škudlu a říkals: ať si jen hrabe a kope, ty

bys zato propil hrdlo. – Víš ještě? He? Víš ještě? Ach ty zoufalý, žalostný chlubile!

To bylo ještě chlapsky řečeno, a aristokraticky, ale –

Moor: Buď zpropadený, že mi to připomínáš! Zpropadený i já, že jsem to řekl!

Ale bylo to ve vinném opojení a moje srdce neslyšelo, čím se vychloubá můj

jazyk.

Spiegelberg potřásá hlavou: Ne! Ne! Ne! To nemůže být! Nemožné, bratře, to

nemůžeš myslet vážně. Řekni, bratříčku, je to nouze, která tě k tomu vede? Síly

přece v nouzi rostou. Odvaha roste s nebezpečím; síla se pozvedá pod tlakem.

Osud ze mne musí chtít mít velkého muže, protože mi stále hází klacky pod

nohy.

Počkej, nech mě se rozehřát; uvidíš zázrak; mozeček se ti bude v lebce otáčet.

Vstává, zaníceně. Jak se ve mně rozjasnilo! Velké myšlenky se probouzejí v  mé

duši! Obrovské plány vřou v mé tvořivé hlavě. Probouzím se, cítím, kdo jsem –

kým musím být!

Moor: Jsi blázen. To se z tvého mozku chvástá víno.

Spiegelberg vášnivěji: Spiegelberg se to bude nazývat, umíš čarovat,

Spiegelbergu? Je škoda, že ses nestal generálem, řekne král, byl bys hnal

Rakušany knofl íkovou dírkou. Ano, slyším naříkat doktory, je nezodpověd

né, že tento muž nestudoval medicínu, byl by vynalezl nový lék na strumu

13

.

A Spiegelberg se to bude ozývat na východě i na západě, a do hajzlu s vámi, vy

sket y, v y ropuchy, zatímco Spiegelberg se s roztaženými křídly vznese k chrámu

posmrtné slávy.

Moor: Šťastnou cestu! Vystup na sloupech hanby k vrcholkům cti. Ve stínu mého

otcovského háje, v náručí mé Amálie mě láká vzácné potěšení. Už minulý týden

jsem otci napsal o odpuštění, nezamlčel jsem ani ty nejmenší okolnosti, a kde

je upřímnost, tam je také soucit a pomoc. Rozlučme se, Moritzi. Vidíme se dnes

naposledy. Pošta dorazila. Odpuštění mého otce je už uvnitř zdí tohoto města.

13

struma = zduření štítné žlázy




‹ 24 ›

Schweizer, Grimm, Roller, Schufterle, Razmann treten auf.

Roller: Wisst ihr auch, dass man uns auskundschaftet?

Grimm: Dass wir keinen Augenblick sicher sind, aufgehoben zu werden?

Moor: Mich wundert ́s nicht. Es gehe, wie es will! Saht ihr den Schwarz nicht?

Sagt ́ er euch von keinem Brief, den er an mich hätte?

Roller: Schon lang sucht er dich; ich vermute so etwas.

Moor: Wo ist er, wo, wo? Will eilig fort.

Roller: Bleib! Wir haben ihn hierher beschieden. Du zitterst?

Moor: Ich zittre nicht. Warum sollt ́ ich auch zittern?

Kameraden! Dieser Brief – freut euch mit mir! Ich bin der Glücklichste unter der

Sonne, warum sollt ́ ich zittern?

Schwarz tritt auf.

Moor fl iegt ihm entgegen: Bruder! Bruder! Den Brief! den Brief!

Schwarz gibt ihm den Brief, den er hastig aufbricht: Was ist dir? Wirst du nicht wie

die Wand?

Moor: Meines Bruders Hand!

Schwarz: Was treibt denn der Spiegelberg?

Grimm: Der Kerl ist unsinnig. Er macht Gesten wie beim Sankt-Veits-Tanz.

Schufterle: Sein Verstand geht im Ring herum. Ich glaub ́, er macht Verse.

Razmann: Spiegelberg! He, Spiegelberg! – Die Bestie hört nicht.

Grimm schüttelt ihn: Kerl! Träumst du, oder – ?

Spiegelberg, der sich die ganze Zeit über mit den Pantomimen eines Projektmachers

im Stubeneck abgearbeitet hat, springt wild auf und packt Schweizer an der Gurgel,

der ihn gelassen an die Wand wirft. – Moor lässt den Brief fallen und rennt hinaus.

Alle fahren auf.

Roller ihm nach: Moor! Wohin, Moor? Was beginnst du?

Grimm: Was hat er? Was hat er? Er ist bleich wie eine Leiche.

Schweizer: Das müssen schöne Neuigkeiten sein! Lass doch sehen!


‹ 25 ›

Schweizer, Grimm, Roller, Schufterle, Razmann vstupují.

Roller: Víte také, že nás vyslídili?

Grimm: Že si ani okamžik nemůžeme být jisti, že budeme odvoláni?

Moor: Tomu se nedivím. Ať se děje, jak má být! Neviděli jste Schwarze? Neříkal

vám něco o dopise, který pro mě má?

Roller: Už tě dlouho hledá; tušil jsem něco takového.

Moor: Kde je, kde, kde? Chce spěchat pryč.

Roller: Zůstaň! Zavolali jsme ho sem. Ty se třeseš?

Moor: Netřesu se. Proč bych se měl třást?

Kamarádi! Tento dopis – radujte se se mnou! Jsem nejšťastnější pod sluncem,

proč bych se měl třást?

Přichází Schwarz.

Moor mu běží vstříc: Bratře! Bratře! Ten dopis! Ten dopis!

Schwarz mu podává dopis, který on rychle otevírá: Co je ti? Nejsi jako stěna?

Moor: Rukopis mého bratra!

Schwarz: Copak to tropí Spiegelberg?

Grimm: Ten chlap nemá rozum. Dělá gesta jako při tanci svatého Víta

15

.

Schufterle: Zmátl se mu rozum. Myslím, že tvoří verše.

Razmann: Spiegelbergu! Hej, Spiegelbergu! – Ta bestie neslyší.

Grimm s ním třese: Chlape! Sníš, nebo – ?

Spiegelberg, který se celou dobu dřel v rohu místnosti s pantomimou tvůrce projek

tu, divoce vyskočí a popadne Schweizera za hrdlo, ten s  ním chladnokrevně praští

o zeď. – Moor upustí dopis a utíká ven. Všichni vybíhají.

Roller za ním: Moore! Kampak, Moore? Co děláš?

Grimm: Co je mu, co je mu? Je bledý jako mrtvola.

Schweizer: To musejí být pěkné novinky! Ukaž!


‹ 26 ›

Roller nimmt den Brief von der Erde und liest: „Unglücklicher Bruder!“ der Anfang klingt lustig. „Nur kurz muss ich Dir melden, dass Deine Hoff nung vereitelt ist. – Du sollst hingehen, lässt Dir der Vater sagen, wohin Dich Deine Schandtaten führen. Auch, sagt er, werdest Du Dir keine Hoff nung machen, jemals Gnade zu seinen Füßen zu erwimmern, wenn Du nicht gewärtig sein wollest, im untersten Gewölb seiner Türme mit Wasser und Brot so lang traktiert

14

zu werden,

bis Deine Haare wachsen wie Adlersfedern, und Deine Nägel wie Vogelsklauen werden. Das sind seine eigenen Worte. Er befi ehlt mir, den Brief zu schließen. Leb wohl auf ewig! Ich bedaure Dich – Franz von Moor.“ Schweizer: Ein zuckersüßes Brüderchen! In der Tat! – Franz heißt das Luder? Spiegelberg herbeischleichend: Von Wasser und Brot ist die Rede? Ein schönes Leben! Da hab ́ ich anders für euch gesorgt! Sagt ́ ich ́s nicht, ich müsst ́ am Ende für euch alle denken? Schweizer: Was sagt der Schafskopf? Der Esel will für uns alle denken? Spiegelberg: Hasen, Krüppel, lahme Hunde seid ihr alle, wenn ihr das Herz nicht habt, etwas Großes zu wagen. Roller: Nun, das wären wir freilich, du hast recht, aber wird es uns auch aus dieser Lage reißen, was du wagen wirst? Wird es? Spiegelberg mit einem stolzen Gelächter: Armer Tropf! Aus dieser Lage reißen? Hahaha! – aus dieser Lage reißen? – und auf mehr sinnt dein Fingerhut voll Gehirn nicht? Spiegelberg müsste ein Hasenfuß sein, wenn er mit dem nur anfangen wollte. Zu Helden, sag ́ ich dir, zu Freiherrn, zu Fürsten, zu Göttern wird ́s euch machen! Razmann: Das ist viel auf einen Hieb

16

, wahrlich! Aber es wird wohl eine halsbre

chende Arbeit sein, den Kopf wird ́s wenigstens kosten. Spiegelberg: Es will nichts als Mut; denn was den Witz betriff t, den nehm ́ ich ganz über mich. Mut, sag ́ ich, Schweizer! Mut! Roller, Grimm, Razmann, Schufterle! Mut! – Schweizer: Mut? Wenn ́s nur das ist – Mut hab ́ ich genug, um barfuß mitten durch die Hölle zu gehn. Spiegelberg: So gefällt mir ́s! Wenn ihr Mut habt, tret ́ einer auf und sag, er habe noch etwas zu verlieren und nicht alles zu gewinnen! – Schwarz: Wahrhaftig, da gäb ́s manches zu verlieren, wenn ich das verlieren wollte, was ich noch zu gewinnen habe! Razmann: Ja, zum Teufel! und manches zu gewinnen, wenn ich das gewinnen wollte, was ich nicht verlieren kann. 14

traktieren – doslova častovat, zasypávat 15

nemoc, při které se končetiny neovladatelně třesou


‹ 27 ›

Roller zvedne dopis ze země a čte: „Nešťastný bratře!“ začátek zní vesele. „Jen

krátce Ti musím oznámit, že Tvá naděje je zmařena. – Máš jít tam, vzkazuje Ti

otec, kam Tě vedou Tvé ostudné činy. Také, říká, si nemáš dělat naděje, že si ně

kdy vyfňukáš milost u jeho nohou, jestliže nejsi připraven být tak dlouho v nej

hlubším sklepení jeho věže o chlebu a vodě, dokud Ti vlasy nevyrostou jako orlí

pera a nehty nebudou jako ptačí drápy. To jsou jeho vlastní slova. Poroučí mi,

abych dopis ukončil. Sbohem navždy! Lituji Tě – Franz z Mooru.“

Schweizer: Bratříček sladký jako cukr! Vskutku! – Franz se jmenuje ten neřád?

Spiegelberg krade se blíž: O vodě a chlebu je řeč? Krásný život! To jsem se o vás

jinak staral! Neříkal jsem, že bych nakonec musel za vás za všechny myslet?

Schweizer: Co to říká, ta skopová hlava? Ten osel za nás chce myslet?

Spiegelberg: Všichni jste zelenáči, mrzáci, chromí psi, když nemáte odvahu ris

kovat něco velkého!

Roller: No, to bychom zajisté byli, máš pravdu, ale dostane nás to z téhle situace,

když budeš riskovat? Dostane?

Spiegelberg s pyšným úsměvem: Ty ubožáku! Dostat se z této situace? Hahaha! –

z této situace? – a na víc tvůj náprstek mozku nepomýšlí? Spiegelberg by musel

být zbabělec, kdyby chtěl jenom s tímhle začít. Budou z vás hrdinové, říkám ti,

svobodní páni, knížata, bozi!

Razmann: To je moc najednou, opravdu! Ale bude to asi krkolomná práce, při

nejmenším bude hlava v sázce.

Spiegelberg: Nechce to nic než odvahu; neboť co se týká vynalézavosti,

beru všechno na sebe. Odvahu, říkám, Schweizere! Odvahu! Rollere, Grimme,

Razmanne, Schufterle! Odvahu! –

Schweizer: Odvahu? Jestli jde jen o to – odvahy mám dost, že bych šel bosky

prostředkem pekla.

Spiegelberg: Tak se mi to líbí! Máte-li odvahu, vystup jeden a řekni, že máš snad

ještě co ztratit a nemusíš všechno získat! –

Schwarz: Skutečně, bylo by mnoho co ztratit, kdybych chtěl ztratit, co musím

ještě získat.

Razmann: Ano, k  čertu! A mnohé co získat, kdybych chtěl získat, co nemohu

ztratit.

16

auf einen Hieb – doslova jednou ranou, jedním rázem


‹ 28 ›

Schufterle: Wenn ich das verlieren müsste, was ich auf Borgs auf dem Leibe

trage, so hätt ́ ich allenfalls morgen nichts mehr zu verlieren.

Spiegelberg: Also denn! Er stellt sich mitten unter sie mit beschwörendem Ton.

Wenn noch ein Tropfen deutschen Heldenbluts in euren Adern rinnt – kommt!

Wir wollen uns in den böhmischen Wäldern niederlassen, dort eine Räuberbande

zusammenziehn

17

und – Was gaff t ihr mich an? – ist euer bisschen Mut schon

verdampft?

Roller: Du bist wohl nicht der erste Gauner, der über den hohen Galgen

weggesehen hat – und doch – Was hätten wir sonst noch für eine Wahl übrig?

Spiegelberg: Wahl? Was? Nichts habt ihr zu wählen! Wollt ihr euch mit der

Schaufel und Haue um einen Bissen trockenes Brot abquälen? Wollt ihr an der

Leute Fenster mit einem Bänkelsängerlied

18

ein mageres Almosen erpressen?

Seht, das habt ihr zu wählen!

Roller: So unrecht hat der Spiegelberg eben nicht. Ich hab ́ auch meine Pläne

schon zusammengemacht.

Schufterle: Zum Henker! Ihr ratet nach zu meinen Projekten.

Schweizer steht auf und gibt Spiegelberg die Hand: Moritz, du bist ein großer

Mann! – oder es hat ein blindes Schwein eine Eichel gefunden.

Schwarz: Vortreffl iche Pläne! Wie doch die großen Geister sympathisieren! Jetzt

fehlte nur noch, dass wir Weiber und Kupplerinnen würden.

Spiegelberg: Possen, Possen! Und was hindert ́s, dass ihr nicht das meiste in

einer Person sein könnt? Mein Plan wird euch immer am höchsten treiben,

und da habt ihr noch Ruhm und Unsterblichkeit. Seht, arme Schlucker! Auch so

weit muss man hinausdenken! Auch auf den Nachruhm, das süße Gefühl von

Unvergesslichkeit –

Roller: Und obenan in der Liste der ehrlichen Leute! Du bist ein Meisterredner,

Spiegelberg, wenn ́s drauf ankommt, aus einem ehrlichen Mann einen Lumpen

zu machen – Aber sag ́ doch einer, wo der Moor bleibt? –

Spiegelberg: Ehrlich, sagst du? Meinst du, du seist nachher weniger ehrlich, als

du jetzt bist? Was heißt du ehrlich? Reichen Filzen ein Drittel ihrer Sorgen vom

Hals schaff en, die ihnen nur den goldenen Schlaf verscheuchen, das stockende

Geld in Umlauf bringen, das Gleichgewicht der Güter wiederherstellen, mit ei

nem Wort, das goldne Alter wieder zurückrufen, dem lieben Gott von manchem

lästigen Kostgänger helfen, ihm Krieg, teure Zeit ersparen – und so bei jedem

Braten, den man isst, den schmeichelhaften Gedanken zu haben: den haben dir

deine Finten, dein Löwenmut, deine Nachtwachen erworben – von groß und

klein respektiert zu werden –

17

zusammenziehen – stáhnout, utáhnout, stahovat (vojenské oddíly)


‹ 29 ›

Schufterle: Kdybych musel ztratit, co sám nesu jako dluh, neměl bych každo

pádně už zítra co ztratit.

Spiegelberg: Tak tedy! Postaví se doprostřed mezi ně s naléhavým tónem. Jestliže

ještě kapka německé hrdinské krve ve vašich žilách koluje – pojďte!

Pojďme se usadit do českých lesů, vytvoříme loupežnickou tlupu a – Co na mě

civíte? – vaše trocha odvahy se už vypařila?

Roller: Nejsi asi první lump, který odvracel pohled od šibenice – a přece – Jaká

jiná volba by nám zbývala?

Spiegelberg: Volba? Co? Tady není co volit! Chcete se dřít s lopatou a motykou

pro kousek suchého chleba? Chcete lidem pod okny zpívat za hubenou almuž

nu morytáty? Podívejte, to je možnost volby!

Roller: Tak úplně Spiegelberg nepravdu nemá. Také jsem už dával dohromady

své plány.

Schufterle: K čertu! Jste se svými tipy blízko mých projektů.

Schweizer vstává a bere Spiegelberga za ruku: Moritzi, ty jsi velký muž! – nebo

slepé prase našlo žalud.

Schwarz: Vynikající plány! Jak přece ti velcí duchové sympatizují! Teď by ještě

chybělo, aby se z nás staly ženy a kuplířky.

Spiegelberg: Šaškárny, blbiny! A co vám brání, abyste nemohli být vším v jedné

osobě? Můj plán vás bude vždy hnát co nejvýš, a k tomu budete mít slávu a ne

smrtelnost! Podívejte, chudáci! Až tak daleko je třeba myslet! I na posmrtnou

slávu, sladký pocit nezapomenutelnosti –

Roller: A nahoře být v  seznamu poctivých lidí! Jsi mistrovský řečník,

Spiegelbergu, když přijde na to, z  čestného muže udělat lumpa. – Ale řekněte

přece někdo, kam se poděl Moor? –

Spiegelberg: Poctivých, říkáš? Myslíš, že pak budeš méně poctivý, než jsi teď?

Co znamená poctivý? Bohatým lakomcům sundat z  krku třetinu starostí, které

jim jen zaháněly zlatý spánek, uvízlé peníze vrátit do oběhu, znova vytvořit rov

nováhu majetků, jediným slovem přivolat zpátk y zlatý věk, milému Bohu pomo

ci od mnohého obtížného strávníka, uspořit mu válku, drahý čas – a tak u každé

pečeně, kterou jíme, je třeba mít lichotivou myšlenku: to ti získaly tvé lsti, tvá lví

odvaha, tvé noční bdění – být všemi respektován –

18

der Bänkelsänger – jarmareční zpěvák; das Bänkellied – jarmareční píseň, morytát


‹ 30 ›

Roller: Und endlich gar bei lebendigem Leibe gen

19

Himmel fahren und trotz

Sturm und Wind unter Sonne und Mond und allen Sternen schweben, wo selbst

die unvernünftigen Vögel des Himmels ihr himmlisches Konzert musizieren?

Nicht wahr? – Moritz, Moritz! Nimm dich in Acht! Nimm dich in Acht vor dem

dreibeinigen Tiere

20

!

Spiegelberg: Und das schreckt dich, Hasenherz? Ist doch schon manches

Universalgenie, das die Welt hätte reformieren können, auf dem Schindanger

verfault, und spricht man nicht von so einem jahrhunderte-, jahrtausen

delang, da mancher König in der Geschichte überhüpft würde, wenn sein

Geschichtschreiber die Lücke in der Geschlechterfolge nicht scheute, und sein

Buch dadurch nicht um ein paar Seiten gewönne, die ihm der Verleger mit ba

rem Gelde bezahlt – Und wenn dich der Wanderer so hin und her fl iegen sieht

im Winde – der muss auch kein Wasser im Hirn gehabt haben, brummt er in den

Bart und seufzt über die elenden Zeiten.

Schweizer klopft ihn auf die Achsel: Meisterlich, Spiegelberg! Meisterlich! Was,

zum Teufel, steht ihr da und zaudert?

Schwarz: Und lass es auch Prostitution heißen – Was folgt weiter? Nein, Bruder

Moritz! Dein Vorschlag ist gut.

Schufterle: Spiegelberg, du hast auch mich geworben!

Razmann: Du hast, wie ein anderer Orpheus, die heulende Bestie, mein

Gewissen, in den Schlaf gesungen. Nimm mich ganz, wie ich da bin.

Grimm: Wer am meisten bietet, der hat mich. Nimm diese Hand, Moritz.

Roller: Und auch du, Schweizer? Gibt Spiegelberg die rechte Hand. Also verpfänd ́

ich meine Seele dem Teufel.

Spiegelberg: Und deinen Namen den Sternen! Was liegt daran, wohin auch die

Seele fährt? Kameraden! aufgesprungen frisch auf! Kameraden! Was in der Welt

wiegt diesen Rausch des Entzückens auf? Kommt, Kameraden!

Roller: Sachte nur! Sachte! Wohin? Das Tier muss auch seinen Kopf haben, Kinder!

Spiegelberg giftig: Was predigt der Zauderer? Stand nicht der Kopf schon, eh

noch ein Glied sich regte? Folgt, Kameraden!

Roller: Gemach, sag ́ ich. Auch die Freiheit muss ihren Herrn haben. Ohne

Oberhaupt ging Rom und Sparta zugrunde.

19

gen – k(e), (směrem) na (zastaralá, méně používaná předložka)

20

tzn. der Galgen – šibenice


‹ 31 ›

Roller: A nakonec ještě s živoucím tělem odjet do ráje a vzdor bouři a větru se

vznášet pod sluncem, měsícem a všemi hvězdami, kde pošetilé ptactvo nebes

ké provozuje svůj nebeský koncert? Že ano? – Moritzi, Moritzi! Měj se na pozoru!

Měj se na pozoru před šibenicí!

Spiegelberg: A to tě děsí, ty srdce zaječí? Už přece mnohý génius, který by byl

mohl reformovat svět, shnil na mrchovišti, a copak se o něm nemluví po staletí

ba tisíciletí, a na druhé straně mnohého krále by málem vynechali z dějin, kdyby

se jeho dějepisec neobával mezery v  rodové posloupnosti, a tak rozšířil svou

knihu o pár stránek, které mu nakladatel zaplatil v hotovosti – A když tě poutník

vidí tak poletovat sem a tam ve větru – ten určitě neměl vodu místo mozku,

bručí si pod vousy a naříká na špatné časy.

Schweizer mu poklepe na rameno: Mistrné, Spiegelbergu! Mistrné! Co tu k čertu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist