načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Diamantové holky - Jacqueline Wilsonová

Diamantové holky

Elektronická kniha: Diamantové holky
Autor:

„Jste moje milovaný diamantový holky,“ říká nám máma. „Zářící drahokamy a jeden hezčí než druhej.“ Řeč je o Dixie, Rochelle, Jude a Marianně Diamantových. Možná vám ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 229
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Druhé vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ilustroval Nick Sharratt
přeložila Daniela Feltová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7520-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh pro starší dívky o trochu zvláštní rodince Diamantových, které čeká další životní zkouška: narození bratříčka a stěhování do nového domu. Diamantových holek je celkem pět: maminka Sue, dcery: Marianna, Jude, Rochelle a nejmladší Dixie. Ani jeden ze čtyř tatínků s nimi nežije. Samy se protloukají životem, jak se dá. Karty napoví těhotné Sue, že se jí narodí syn a čeká ji velká změna. Rozhodne se proto ke stěhování do domu na sídliště Planety. Děvčata jsou proti, ale Sue si prosadí svou a stěhování může vypuknout. Se stěhováním jim pomáhá přítel Dixiina tatínka - Bruce. Příjezdem k novému domu se začíná další těžká kapitola v životě "diamantové" rodiny. Dům je starý, zanedbaný, vybydlený - nic tam nefunguje. Holky jsou zděšené, ještě ke všemu se už malý Sundance (jak chce Sue chlapečka pojmenovat) hlásí na svět. Bruce odváží Sue do porodnice a děvčata zůstávají v domě hrůzy úplně samy.

Popis nakladatele

„Jste moje milovaný diamantový holky,“ říká nám máma. „Zářící drahokamy a jeden hezčí než druhej.“ Řeč je o Dixie, Rochelle, Jude a Marianně Diamantových. Možná vám to bude znít jako název nějaké dívčí kapely, ale život těchhle sester má k okouzlujícímu životu hvězd hodně daleko. Právě se přestěhovaly do zchátralého domu na starém sídlišti plném pochybných existencí, a neuběhne ani pět minut, a Rochelle už flirtuje s podezřelým týpkem, Jude se porve a Marianne zmizí. Přestože je Dixie nejmladší, dělá, co může, aby dala dům do pořádku, než se máma vrátí z porodnice s miminkem. Dají se diamantové holky zase dohromady, aby přivítaly prvního diamantového kluka? Další průřez skutečným životem – navrch drsným a uvnitř vášnivě vřelým – pro „náctileté“ čtenářky od oblíbené britské autorky Jacqueline Wilsonové. JACQUELINE WILSONOVÁ se narodila v Bathu roku 1945, ale téměř celý svůj život prožila v Kingstonu nad Temží. Odmalička chtěla být spisovatelkou – svůj první „román“ napsala, když jí bylo devět let, a od té doby popsala svými příběhy bezpočet sešitů. Po ukončení studií začala pracovat v nakladatelství, pokračovala jako novinářka časopisu Jackie , ale nakonec se vrátila ke spisovatelské činnosti. Od roku 1990 napsala Jacqueline Wilsonová spoustu knížek pro děti a mládež a získala velký počet nejvyšších britských cen za dětskou literaturu. V roce 2008 byla oceněna čestným titulem „dáma“ za přínos pro dětskou literaturu a v současné době je profesorkou dětské literatury. Ve Velké Británii se až dosud prodalo třicet pět milionů jejích knih a každý měsíc jich vychází přibližně padesát tisíc. V posledních deseti letech se v knihovnách nejvíce vypůjčují právě ty její. Některé knihy byly dokonce zfilmovány. V současné době žije spisovatelka v Surrey. Má dospělou dceru.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pøeložila Daniela Feltová


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Text copyright © 2004 by Jacqueline Wilson

Illustrations copyright © 2004 by Nick Sharratt

All rights reserved.

Z anglického originálu The Diamond Girls

(Published in Great Britain by Doubleday,

an imprint of Random House Children’s Books)

přeložila © 2005, 2015 Daniela Feltová

Redakce textu: Ilona Staňková

Jazyková korektura: Danuše Lišková

Grafická úprava obálky: Bohumil Fencl

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-391-4


Nickovi a Jonovi



1

„Mám pro vás překvapení, holky,“ řekla máma.„Stěhujeme se.“

Všem nám poklesla čelist. Máma seděla pohodlně opřená na židli, nohy v pantoflích měla na stole mezi miskami od kornfleksů a břicho jí přetékalo přes sukni jako obrovský balon. Vypadala, že by se samanedokázala přestěhovat ani ke dveřím. Její sešlapanéchluaté pantofle už ji stěží unesly. Možná by jí pomohl horký vzduch, kterým se plní balony. Kdyby ho někdo nafoukal pod ni, lehce by se vznesla a odletělaotevřeným oknem.

„Přestaň mi tak civět na břicho, Dixie,“ vyjela na mě máma.

„Na tvoje břicho člověk prostě musí civět,“ zastala se mě Jude. „Je obrovský.“

„Fuj, ono se hýbe!“ vypískla Rochelle.

Máma si jednou rukou objala celé břicho a druhou si pohladila to místo pod pupíkem, které se teď tak vrtělo. Doufala jsem, že se miminko brzo uklidní. Máminpu>7


pík vypadal, jako by mohl každou chvíli vyletět jako

korkový špunt z láhve šampaňského.

Dřív jsem si myslela, že děti se rodí tímhle způsobem. Bylo to praštěné, ale pořád lepší, než jak se to děje ve skutečnosti. Já sama určitě nikdy děti chtít mít nebudu, tím jsem si jistá.

„Dneska pěkně kope,“ řekla máma pyšně. „Bude z něj určitě fotbalista. Viď, ty náš Beckhame?“

Sklonila hlavu nad kulaté břicho, jako by čekala na odpověď. „Ano, mami,“ odpověděla si sama dětským hláskem.

„Ty jsi cvok, mami,“ řekla Jude. „Takhle blázníš od tý doby, co jsi se dozvěděla, že to bude kluk. Já nechápu, co je na klukách tak zvláštního.“ Jude divoce rozhodila ruce, jako by chtěla praštit každého kluka, který by se jí pod ně připletl, jen proto, že je to kluk.

„Bacha!“ vykřikla Marianne a ucukla s hrnkem čaje, aby ho Jude nesrazila. „A o čem to vlastně mluvíš, mami? My se nechceme zase stěhovat. Už hrajemeŠkatulata, hejbejte se dost dlouho. Tady v Bletchworthu pomalu nenajdeš místo, kde bychom ještě nebydlely.“

Začínaly jsme v Jižním bloku, kam jsme senastěhovaly, když se tam uvolnil třípokojový byt, jenomže pak se máma chytla se sousedy z našeho patra. Potom jsme se přestěhovaly do přízemního bytu v Severním bloku, ale byl tak vlhký, že jsme celou zimu kašlaly a smrkaly, tak jsme se nakonec přestěhovaly sem, do nejvyššího patra. Bydlet pod střechou ale nebyl nejlepší nápad. Kdykoli pršelo, musely jsme se s Jude přestěhovat do mámina pokoje, protože naším stropem zatékalo. Zúřadu nám to nikdy nepřišli opravit, i když tam mámavolala nesčetněkrát.

Přesto se nám tam líbilo.

8


Marianně se líbilo bydlet v nejvyšším patře proto, že její kluk Tony bydlel hned vedle nás. Marianne je z nás, Diamantovic holek, nejstarší. Nedávno jí bylo šestnáct. Říká, že už je dospělá a že si může dělat, co chce.Vyadá přesně jako máma, ale dělá, co může, aby tonebylo poznat. Má máminy krásné husté černé vlasy, ale odbarvuje si je. Máma ráda nosí minisukně, takžeMarianne nosí džíny. Má je vždycky tak nízko, že když se předkloní, jsou jí vidět tanga.

I Jude se líbilo bydlet v nejvyšším patře, protoževěděla, jak se dostat tajným okýnkem na střechu.Prohlásila, že to je její teritorium. Spousta kluků z našeho bloku se tam chtěla taky dostat, ale Jude je tamnepustila. Kluci z ní mají respekt, přestože není moc velká a je jí teprve čtrnáct. Přestože je malá, je dost udělaná a pěkně drsná. Jude mě chrání, a pokud se mi někdo posmívá, vždycky si to s ním vyřídí. V naší rodině se máme mít všichni stejně rádi, ale kdybych si mohlavybrat nejoblíbenější sestru, určitě by to byla Jude.

Rochelle se taky líbilo bydlet v nejvyšším patře,protože Marianne byla tak často u Tonyho, že měla jejich pokojíček skoro sama pro sebe. Nejradši se tamkroutila před zrcadlem s kartáčem v ruce místo mikrofonu a hrála si na superstar. V zrcadle se prohlíží v jednom kuse. Ale kdybych vypadala jako Rochelle, asi bych to dělala taky. Je jí teprve dvanáct, ale snaží se vypadat daleko starší. Je moc hezká, má dlouhé vlnité blond vlasy, srdcovitý obličej a růžové našpulené rty. Na první pohled je sladká, ale opravdu jen na první pohled.Většinou se s ní totiž nedá vydržet.

I mně se v nejvyšším patře líbilo, protože jsem se mohla dívat z okna a hrát si na to, že s Modráskemlétáme nad střechami, vysoko nad naším sídlištěm, že

9


přelétáme oceán a letíme až do Modráskovy rodné země

Austrálie. To je totiž původní domov andulek. Naučila

jsem Modráska říkat „Brý den, Dixie.“ Když byl alečlověk tak nevychovaný, že se mu podíval na zadeček,našel tam nápis MADE IN CHINA. I když neumí čínsky,někdy jsem mu nosila z popelnice zbytky švej-ču-žou nebo

jiných jídel z čínského bistra a on se v nich blaženěpřehraboval zobákem.

Nahmatala jsem si Modráska v rukávu svetru. Teď už jsem s ním skoro nikdy nechodila tak, že jsem ho měla usazeného na prstě, dokonce ani doma, protože se všichni tvářili, že jsem úplný cvok. Místo toho jsem si ho strkala do rukávu jako kapesník, ale nezapomněla jsem ho každou chvilku pohladit po pírkách. I teď jsem ho hladila, protože Marianne, Jude i Rochelle křičely, a já jsem věděla, že to nemá rád.

„My chceme zůstat tady, mami, chápeš?“ rozohnila se Jude a vystrčila bojovně bradu. „Severní blok jedaleko lepší. V Jižním to bylo příšerný. A ve Středním je to ještě horší. Moje teritorium je prostě Severní blok.“

„Já jsem si konečně zařídila pokoj podle sebe,“přidala se Rochelle. „To je nespravedlivý, mami – ty nikdy nemyslíš na nás.“

„Teď přece z tohohle bytu nemůžeme odejít, když nám ho Tony pomohl tak vylepšit,“ dodala Marianne. Sice jim pomohl vymalovat jenom jejich pokoj, ale ona dělala, jako by vymaloval přinejmenším celý panelák. „Takhle dobrej byt na tomhle sídlišti v životě neseženeme.“

„To máš pravdu,“ souhlasila máma. Dala si nohy zase na zem a třela si velké modré žíly. Pak se posadila co nejrovněji a objala si oběma rukama břicho. Upřela na nás takový pohled, že jsme všecky zmlkly, dokonce i Jude.

10


„Na tomhle sídlišti lepší byt neseženeme. Takže se stěhujeme, jak už jsem řekla. Všechno je tonaplánovaný, všechno předem určily hvězdy. Pokaždý, když si vykládám karty, vychází mi kolo štěstěny, to znamená novej začátek. Musíme se podle toho zařídit. To jeprostě osud.“

„To tvoje vykládání karet mě už unavuje,“ řeklaMarianne. „Vždyť jsi, prosím tě, jako nějaká cikánka. Můj osud je tady.“

„Tady je moc negativních vibrací,“ namítla máma, nespokojeně se zavrtěla a chytila se zase za břicho, jako by ho musela před něčím chránit.

„Hm, a čí je to vina?“ vyjela Jude. „Proč jsi zasemusela přijít do jinýho stavu?“

„Proti osudu nic nezmůžeš, broučku. Je to všechno psáno ve hvězdách.“ Máma vzhlédla ke stropu, jako by jím prosvítala Mléčná dráha.

„Dělali jsme teď projekt o hvězdách ve škole,“vzpomněla jsem si. „A o planetách a jejich měsících. Měli jsme je nakreslit, ale já jsem měla rozbitý kružítko, takže byly ty oběžný dráhy křivý.“

„Tenhle projekt jsme na prvním stupni dělali taky,“ řekla Rochelle. „Měla jsem z něj jedničku.“

„Tak se nemusíš pořád chlubit. Mně jsou tvojejedničky ukradený.“

Ale nebyly. Připadalo mi strašně nespravedlivé, že Rochelle byla nejen hezká, ale i chytrá. Jude nebyla hezká, ale byla hodně chytrá, i když na školu dostkašlala. Marianne byla hezká, ale škola jí moc nešla a už se nemohla dočkat, až vypadne.

Já jsem nebyla hezká a podle většiny lidí ani chytrá.

„Zavřete pusy, holky. Teď mě poslouchejte. Tohle bude náš novej začátek. Tuhle díru zkrátka opustíme nadobro.“

11


„To se teda pleteš,“ vyštěkla Jude a založila si ruce na prsou. „K tomu nás nemůžeš nutit.“

„Ale to víš, že můžu,“ řekla máma a pohybem hlavy ukázala na dopis ležící na stole.

Všechny jsme si myslely, že je to další účet nebo něco ze sociálky. Když ho máma četla, nevěnovaly jsme mu nejmenší pozornost, i když já jsem se trochu divila, proč dopis nezmačkala a nehodila do koše.

Marianne chňapla po dopisu. „Sídliště Planety?“ četla udiveně.

„Není to senzace?“ řekla máma nadšeně. „Vidíš, Jude, že to je osud.“

„Pane na nebi, to dokonce není ani v Londýně! Tam nemůžeme! Jak bych se vídala s Tonym?“ zděsila se Marianne.

„Já bych řekla, že s tím Tonym ses na můj vkus vídala skoro až moc. Na vážný známosti máš ještě dost času.“

„To teda říká ta pravá. Sama jsi mě měla v kolika – v šestnácti?“

„Právě proto. Vím, o čem mluvím.“

„To se stěhujeme do nějaký díry na konci světa jen kvůli tomu, abych se nemohla vídat s Tonym?“zakvílela Marianne a rozbrečela se.

„Pro pána krále, přestaň s tím tyátrem! Svět se přece netočí kolem tebe a tvýho kluka. Dělám to pro nás pro všecky. Potřebujeme větší byt, když teď budete mít ještě malýho brášku.“ Máma si zase pohladila břicho.

Podle jejího tónu by se mohlo zdát, že jsme ji snad přemlouvaly, aby nám pořídila ještě bráchu. Když nám ale řekla, že čeká další dítě, byly jsme z toho zděšené a hlavně dost rozpačité.

„Na sídlišti větší byt než tenhle neseženeš,“ namítla Jude.

12


„Já mám na stěně našeho pokoje nalepený všechny svý plakáty. Když je budu muset strhnout, tak jezničím,“ zděsila se Rochelle.

„Tak si tam vylepíš jiný. Budeš tam mít víc místa. Stěhujeme se do domu,“ řekla máma. „Doopravdickýho rodinnýho domku se zahradou.“

To nám všem na chvíli vyrazilo dech. Sevřela jsem v ruce Modráska.

„Budeme tam moct mít zvířata?“ zeptala jsem se.

„Ano, Dixie.“

„Opravdický? Třeba papoušky?“ Už jsem vidělazelenou zahradu plnou stromů s červenými a fialovýmipaoušky a žlutými kanárky a modrými andulkami, kteří tu všichni volně poletovali a cvrlikali a mluvili jeden přes druhého. Modrásek se zachvěl a snažil seprotáhnout si zplihlé peří.

„Tak dobře, když ty budeš mít papouška, já budu mít velkou chlupatou kočku,“ řekla Rochelle. „Budu mít spoustu bílých perských koček. Budou se jmenovatSnížek a Smetánek a Vanilka a Polárka.“

Přízračné kočky, velké a bílé jako lední medvědi, se začaly plížit mou zahradou, lézt po stromech a vrhat se na mé bezbranné ptáčky.

Jude si všimla, že jsem se chytila za rukáv. „A já zase budu mít rotvajlera a ten ty otravný kočky rozmázne jednou ranou svý tlapy. Pak ho dáme na vodítko a bude to náš hlídací pes a bude tě pořád chránit, Dixie.“

„O čem to mluvíte?“ zeptala se Marianne, kterápořád ještě brečela. „Jste snad padlý na hlavu? Psy a kočky a papouchy! Vždyť je to jen hra. My senemůžeme stěhovat. Já teda určitě ne.“

„Ale ano,“ řekla máma. „Přestaň na mě křičet. Nechci, aby mi stoupl tlak, uškodilo by to miminku.“

13


„To pitomý mimino,“ vykřikla Marianne. Veskutečnosti neřekla „pitomý“, řekla něco mnohem horšího. Všechny jsme překvapeně zamrkaly.

„Přestaň!“ okřikla ji máma. „S tímhle na nás nechoď, slyšíš? Ale já vím, že jsi rozrušená kvůli Tonymu. Že tohle si doopravdy o svým malým bráškovi nemůžeš myslet.“

„To se pleteš!“ ječela Marianne. „Jsi strašnej sobec, mami. Chováš se, jako bychom ti všechny bylyukradený. Jsi tak posedlá tím svým pitomým chlapečkem, že nám všem kvůli němu chceš zničit život. Měla bysslyšet, co se o nás říká po sídlišti – co se říká o tobě.“

„Hm, já to ale naštěstí nebudu muset poslouchat, protože se stěhujeme. Můžeš nadávat, jak chceš, už je to všecko oficiálně dojednaný a podepsaný,“ řekla máma, srolovala dopis a praštila s ním o stůl. Bouchla se při tom do zápěstí a zuřivě si ho třela. „Jau! Koukej, co jsem si kvůli tobě udělala.“

„To je dobře!“ vykřikla Marianne a vyběhla ven ze dveří, kterými nezapomněla pořádně prásknout.

„Jako kdyby mě zajímalo, co o mně říkají ty trapný starý drbny,“ zabručela máma a usrkla si čaje. „A co teda vlastně říkají?“

Podívala jsem se na Jude a Rochelle. Rochelle užotvírala tu svou našpulenou pusu, ale Jude do ní rychle šťouchla.

„A to sídliště Planety...“ odváděla řeč Jude, „... jak ses o něm vlastně dozvěděla?“

Lidi mámu pomlouvají v jednom kuse, ale my jí toneříkáme, ani když jsme na ni naštvané.

„Byla jsem na úřadě požádat o výměnu bytu kvůli miminku. Ta slečna chvíli lovila něco v počítači a vokamžiku, kdy řekla ,sídliště Planety‘, jsem pocítilatakovej divnej tlak v hrudníku –“

14


„Pálení žáhy,“ řekla Jude.

„Intuice! Hned jsem věděla, že to je to pravý místo pro nás, zvlášť když řekla, že ve všech šesti blocích jsou ulice s rodinnýma domkama pro velký rodiny.“

Rochelle počítala na prstech. „Šest bloků? Planet je devět – to si ještě pamatuju ze školy.“

„Což mi připomnělo, že už byste měly jít do školy, nebo přijdete pozdě,“ řekla máma.

„To už přece nemá cenu, když se stěhujeme, ne?“ soudila Jude.

„Ty tam stejně v jednom kuse nejsi, ty zvířezlobivý,“ zamračila se máma. „Ale zahálet tě nenechám. Můžeš skočit do Teska a přinést tolik lepenkových krabic, kolik pobereš. Budeme je potřebovat kvůlistěhování.“

„Já jdu do školy,“ oznámila Rochelle. „Chci říct všem kámoškám, že se stěhujeme. A fakticky budeme bydlet v opravdickým domě se zahradou, mami? Budu moct mít svůj pokoj? Je to hrozně nespravedlivý, že musím mít pokoj vždycky s někým dohromady.“

Všechny máme pokoj s někým společně. Nejdřívbydlela Marianne s Jude a já s Rochelle, ale moc tonefungovalo. Lepší je, když Marianne bydlí s Rochelle a já s Jude. Úplně nejlepší by ovšem bylo, kdybychom každá měla vlastní pokoj.

„Můžu mít taky svůj pokoj, mami? Můžeme ho mít všechny?“ zeptala jsem se.

„Uvidíme, broučku. Já ještě přesně nevím, kolik je tam pokojů a jak jsou veliký.“

„Já mám největší pokoj,“ prohlásila Rochelle.

„To ne, ten budu mít já s miminkem. Přemýšlela jsem, že bych si vzala další půjčku. Už mám plný zuby těchlaciných second-handových krámů. Kdo by chtěl pro svýho

15


malýho chlapečka starý šunty? Nedávno jsem zrovnaviděla takovou krásnou postýlku s medvídkama –“

Když máma začala básnit o svém chlapečkovi, hned tak nepřestala. Dalších deset minut bude mluvit jako katalog firmy Mothercare. Jude zívla, nasypala si další misku kornfleksů a šla si pustit video. Sundala si školní kravatu, vyhrnula si rukávy u košile a zula si boty.

Rochelle si ostentativně zabalila svačinu, aby všichni viděli, jaká je hodná holčička.

Já jsem pořád ještě myslela na devět planet. Když jsme je probírali ve škole, moc jsem nedávala pozor. Nejspíš jsem snila o své vlastní planetě, na které bychom v klidu bydleli jen já a Modrásek. Na téhle planetě by nebyla skoro žádná zemská přitažlivost, takže bychom létali oba. Na vrcholku nejvyššího stromu bychom měli společné hnízdo z mechu. Na tom stromě by celý rok rostly všechny možné druhy ovoce, jablka na jedné větvi a hrušky na jiné. Kolem kmene by se pnuly trsy malin a borůvek a jahod a houpaly by se tam hrozny vína, takže ráno bychom kvůli snídani vůbec nemuseli opouštět hnízdo.

„Dixie!“ zaslechla jsem najednou mámin hlas. „Zavři pusu, vypadáš jako pitomeček.“

„Já jsem jen přemýšlela o planetách, mami.“

„Budeme bydlet v Merkuru. Pak je tam ještě Venuše, Mars, Jupiter, Neptun a Saturn.“

„Zapomněli na Pluto a Uran,“ řekla Rochelle.

„Hm, ale komu by se chtělo bydlet na planetě psa Mickeyho Mouse nebo na radioaktivní planetě?“namítla jsem. Pořád jsem se nemohla dopočítat. „A jak se jmenuje ta poslední planeta?“

„Země, ty trdlo. Na ní žijeme. I když ty jsi nejspíš spadla z Marsu.“ Rochelle na mě vyplázla jazyk azamířila ke dveřím.

16


„Počkej, Rochelle. Vezmi s sebou Dixie.“

„Ale mami. Nemám čas s sebou ještě někoho vláčet. Jdu pozdě,“ zavolala Rochelle z koupelny.

„Já dneska nechci jít do školy, mami,“ bránila jsem se. „Jude přece říkala, že to nemá cenu, když už sestěhujeme na tu planetu.“

„Ještě mě přivedeš do maléru,“ vzdychla máma, ale natáhla ke mně ruce a přitiskla mě k sobě. Opřela jsem se o ni, ale dávala jsem pozor, abych jí nezmáčkla břicho.

„Tak dobře, Dixíku. Můžeš dneska zůstat doma.“

„Hurá!“

„A proč tam vlastně chodíš tak nerada?“

Pokrčila jsem rameny. Nemělo cenu o tom začínat.

„Jak se jmenuje vaše učitelka? Nezasedla si na tebe? Řekni jí, že to není tvoje vina, že jsi trochu pomalejší. Že už ses tak prostě narodila.“

„Hmm,“ zabručela jsem a namotala jsem si na prst pramínek máminých vlasů.

Nebylo to kvůli učitelce, ale kvůli dětem. Jednou si jedna holka všimla, že šeptám něco do rukávu svého svetru, a objevila tam Modráska. Řekla to všemostatním a oni hned začali vydávat ptačí skřeky, ťukali si na čelo a říkali mi „ptačí mozek“.

„Až se přestěhujeme do Merkuru, budeš tam chodit do nový školy. Je to nejmenší planeta, takže je jakodělaná pro malý děcka – a mně se tam narodí náš malej chlapeček. Když o tom tak přemýšlím, vždycky se milíbil i Fredie Mercury,“ zasmála se máma. Když viděla, že koukám nechápavě, vzdychla. „Ten zpěvák odQueenů. Freddie... Co kdyby se tak jmenoval můjchlapeček? Nebo Merkur?“

„Když mu dáš jméno Merkur, tak se mu budou všichni posmívat,“ zavolala Judy.

17


„Dej mu jméno Justin,“ řekla Rochelle, která právě vylezla z koupelny. „Nebo Craig. Nebo Robbie.“

„Já bych chtěla nějaký mimořádný jméno. Aby bylo opravdu výjimečný.“

„Jaký mám ještě ráda zpěváky?“ přemýšlela Rochelle. „Už vím. Mohl by to být Baby Jackson!“ Vyprskla smíchy a vyběhla ven ze dveří.

Oddychla jsem si a začala mámě splétat její dlouhé černé vlasy.

„Pomoz mi vymyslet nějaký pěkný jméno, Dixie. S vašima jménama jsem si dala velkou práci. Můžete být šťastný – máte každá výjimečný jméno. Já žádnou jinou Marianne, Rochelle, Jude ani Dixie neznám. Zato já mám úplně obyčejný jméno – Sue. Znám milionyženských, co se jmenujou Sue.“

„Ale stejně jsi výjimečná, mami,“ těšila jsem ji.Dokončila jsem jeden copánek a zavázala ho šňůrkou ze zásuvky v kuchyňské lince. Přidala jsem ještě pársvorek na papíry jako ozdobné stříbrné sponky.

„Co blázníš? Děláš ze mě – jak se jmenuje –Pocahontas?“ zeptala se máma.

„Víš co mě napadlo? Mohla bys to svý jméno psátjinak. S-i-o-u-x, jako ty americký indiáni. To se čte úplně stejně.“

„Tak dobře, budu o tom přemýšlet. A už mi nech ty vlasy. Začíná mě to svědit.“ Pak se zase zamyslela. „Co takhle nějaký kovbojský jméno? Třeba Butch Cassidy?“

„No jo, ale co když to bude nějakej drobeček, malej a hrozně slaboučkej?“

„A co Sundance Kid? No jasně, Sundance, to jesenzační jméno. Sluneční tanec. Slunce je dokonalejsymbol mužský energie. Hej, miláčku, jsi Sundance?“

18


Máma si přiložila ruce na břicho a zahleděla se na něj

tak upřeně, jako by opravdu viděla, jak tam jejíchlape

ček tančí pod slunečními paprsky.

19


2

Já jsem měla sbaleno hned. Oblečení jsem si nacpala

do jediné velké igelitky. Sice se mi trochu pomačkalo,

ale to mi bylo fuk. Moje oblečení se mi moc nelíbí. Skoro

všechno mám po Rochelle a ona má ráda růžové ablýskavé oblečení a těsná trička, která jí obepínají postavu.

Já ale žádnou postavu nemám. Jsem tak malá, že jsou

mi i minisukně pod kolena. A tak hubená, že na mně

všechno visí. A tak bledá, že v růžové vypadám jako

smrtka. Narodila jsem se moc brzo. Byla jsem menší

než balíček cukru a musela jsem zůstat v porodnici celé

týdny. A stejně jsem ostatní už nikdy nedohnala.Rochelle říká, že jsem prý vejškrabek.

Jediné oblečení, které nosím ráda, je můj modrý svetr. Je kouzelný, protože s každým vypráním se trochuvytáhne, a tak ho mám už dva roky a pořád je mi akorát.

Koupil mi ho můj táta. Vzal si mě jednou na celý den, takže jsme byli jen sami dva, a když viděl, že mám husí kůži, koupil mi velký modrý svetr. Od té doby ho nosím každý den. Nosím ho dokonce i do školy, i když tam

20


máme nosit tmavomodrou mikinu nebo svetr. Dostala

jsem za to vynadáno, ale bránila jsem se tím, že modrá

je prostě jen světlý odstín tmavě modré, tak o co jde?

Naše učitelka se ani neobtěžovala, aby mi napsalapoznámku. S naší mámou už se pohádala mockrát, když

učila Marianne, Rochelle a Jude.

Všechny ostatní věci jsem si zabalila do lepenkové krabice, kterou Jude přinesla z Teska. Na dno jsem si dala svou velkou knihu pohádek. Sice jsem ji nikdynečetla, ale prohlížela jsem si často obrázky krásných princezen s vlasy skoro až na zem a vymýšlela jsem si k nim své vlastní příběhy. Pak jsem si tam dala bloky a fixy a červenou gelovku s vůní jahod a žlutou gelovku s vůní banánů. Měla jsem taky soupravu na psanídoisů Miss Kitty, ale neměla jsem komu psát. Kromě toho jsem tam ještě dala jednookého pandu poMarianně a jednorukou opičku po Jude a staré barbíny po Rochelle. Už jsem si s nimi sice nehrála, ale nemohla jsem je vyhodit, aby to Rochelle nebylo líto.

Zato Rochelle toho vyhodila spousty a ještě jí zbyly dva plné kufry a tři přetékající krabice věcí.

Jude měla ještě míň oblečení než já a jen jednu krabici, do které si dala baseballovou pálku, motorkářské boty,videokazety a spoustu knížek. Jude čte hlavně fantasy.

Marianne si pořád odmítala zabalit. S mámou vůbec nemluvila. Nemluvila vlastně s nikým z nás, protože jsme všechny byly nadšené z toho, že se stěhujeme do domu se zahradou. Trávila každou volnou chvíli v bytě u Tonyho. Mámu to tak naštvalo, že u nich zaklepala a hrozně se porafala s Tonyho mámou i s Mariannou.

„Takhle přede všema nadávat svý vlastní mámě,“ brečela pak doma. „A ještě ke všemu, když jsem v tomhle stavu.“

21


Mámě jsme musely zabalit já s Jude a Rochelle, ale měly jsme to hned hotové. Jude připravila všechnytěžké věci, Rochelle naskládala do tašky oblečení a šminky a já jsem jí zabalila její magické obrázky a skleněnou kouli a karty a astrologické mapy a knihu Příručka pro věštění budoucnosti pro každou ženu.

Musela jsem sbalit věci i pro malého Sundance. Máma už měla nakoupené modré dupačky a pyžámka akabátky pro celé jesle. A všechny úplně nové. Ze sociálky jí poslali velký černý igelitový pytel na odpadky plnýdětského oblečení, ale máma z toho nebyla zrovna nadšená.

„To je pěkná drzost, dát mi tyhle sepraný starý hadry,“ řekla, když je vysypala na koberec a štítivě do nich rýpla dlouhými nehty. „No tohle. Koukni se – je to snad ještě poblinkaný!“ prohlásila a ukázala prstem na skoro neviditelnou bílou skvrnu na bundičce. „No dobře. Tohle všechno přijde do popelnice, kam to patří.“

Pořád ale neměla vybraný nábytek pro Sundance. Nabídku od firmy Mothercare nakonec zavrhla,protože chtěla něco lepšího.

„Jako myslíš třeba z Harrods?“ rýpla si Jude.

Máma jí ale vzala smrtelně vážně. „Ještě se na tyjejich věci podívám, ale je to všechno na můj vkus moc tradiční, víš? Bylo by senzační nechat si udělat něco na zakázku, ale to by asi bylo trochu drahý.“

„Ale jenom trochu,“ ušklíbla se Jude. Pak sezamyslela. „Nezapomeň, že budeš muset platit stěhováky.“

„Myslela jsem si, že požádám některýho z vašich otců o pomoc.“

Pyšně jsem se napřímila. Jediný z našich otců, skterým se máma občas ještě stýkala, byl můj táta.

„Zavolám mu, jestli by nám nesehnal nějakou dodávku,“ rozhodla máma.

22


„Nebo jestli by nám nepůjčil pohřební auto,“rozřehtala se Rochelle. Jude se k ní přidala. Já jsem na ně koukala s kamennou tváří.

„Buďte zticha!“ zakřičela jsem nakonec tak vztekle, že obě o krok ustoupily. „Co si to dovolujete, smát se mýmu tátovi? Nechápu, co je na jeho práci k smíchu.“

„Není k smíchu, je spíš odporná,“ řekla Rochelle a otřásla se. „Ještě že už nejsi malý děcko. Představ si, jaký by to asi bylo držet se ho za ruku po tom všembalzamování mrtvol!“

„Pravda je, že jsem s tím taky měla trochu problém,“ vložila se do našeho rozhovoru máma. „Vždycky když za mnou přišel, musel se pořádně osprchovat, ale stejně mi připadalo, že pořád cítím takovej divnej zápach.“

„On nepáchne!“ vykřikla jsem skoro v slzách.

„Jasně že nepáchne. Zato máma pěkně páchne,“ řekla Jude.

„Cože? Nejsi trochu drzá?“

„Vždyť je to pravda. Ty tvý olejíčky strašně páchnou,“ bránila se Jude.

„Ty naopak voní, a navíc mi dělají dobře. Potřebuju nerolovej a levandulovej na uklidnění. Tomu se alenikdo nemůže divit, když mám na starost vás čtyři. No tak, Dixie, přestaň se mračit. Já jsem to o tvým tátovi nemyslela vážně, vždyť to víš. Pojď ke mně.“ Mámanatáhla ruce a posadila si mě na klín, i když kvůli tomujejímu břichu jsem jí seděla spíš na kolenou než na klíně.

„Tvůj táta je moc prima chlap,“ řekla máma tiše. Rozhrnula mi vlasy a našla mé ucho. „Myslím, že to je nejlepší mužskej ze všech mých báječných mužských,“ pošeptala mi do něj.

Rochelle ale moc dobře slyší. „Vždycky jsi říkala, že nejradši jsi měla mýho tátu, mami,“ namítla.

23


„Všichni vaši tátové byli báječný mužský,“odpověděla máma. Vzdychla a pohodlně se opřela v křesle. Chytila se za břicho a začala nám vyprávět příběh onašich tatíncích.

Všechny jsme ho už dávno znaly. Vyprávěla nám ho na dobrou noc, když jsme byly malé. Byla to taková naše speciální pohádka.

„První byl můj miláček Dave, Mariannin táta. Byli jsme takový dvě zamilovaný děcka. Začali jsme spolu chodit v desátý třídě – jen si to představte! Byla to velká láska. Co se může stát, to jsme samozřejmě věděli stejně jako vy. Ale stejně jsem měla hroznou radost, když jsem se dozvěděla, že čekám Mariannu, i když jsem tušila, že máma bude strašně vyvádět. Moje máma na mě byla v jednom kuse naštvaná, že prý ze mě nikdy nicpořádnýho nebude. Dave dělal, co bylo v jeho silách, aby mi pomohl, drahoušek. Ale jak mohl vychovávat dítě, když byl sám ještě dítě? No, pak se objevil Dean,“pokračovala máma. Jude si odfrkla, ale stejně poslouchala.

„Dean se už v životě vyznal, to se mu musí nechat, a nějakou dobu se o mě i staral.Taky se snažil být Jude dobrým tátou. Někdy byl tak sladkej a něžnej, že jsem úplně roztála. Ale dokázal být taky pěkně hnusnej, zvlášť když zuřil. Milovala jsem ho z celýho srdce, ale když mě začal mlátit, tak mi bylo jasný, že s ním zůstat nemůžu.“

„Žádná škoda,“ ušklíbla se Jude.

„A pak přišel můj táta Jordan,“ ozvala se Rochelle. „Byl ze všech nejhezčí, viď, mami? Vsadím se, že kdyby neumřel, byla bys s ním zůstala.“ Podívala se na mě. „V tom případě bys tu dneska nebyla, Dixie. Prostě bys vůbec neexistovala.“

Věděla jsem, že mě jen chce pozlobit, ale přesto jsem

zpanikařila. Podívala jsem se na sebe a dostala jsem

24


strach, že mi najednou začnou mizet ruce a nohy a za

chvíli ze mě bude duch.

„Samozřejmě že by tu byla Dixie,“ řekla máma. Otevřela dlaň a zamžourala na pět malých čárek. „Přečti si to na mý ruce! Čtyři hezký hodný holky – ajeden krásnej klučičí kabrňák. To je prostě můj osud, broučku. Já jsem jenom nevěděla, jak se to stane. Bylo strašně smutný přijít o Jordana. Máš pravdu, Rochelle, byl to tak hezkej mužskej, že se mi vždycky rozbušilo srdce, když jsem ho viděla. A byl děsně talentovanej. Stala by se z něj opravdická hvězda, kdyby dostal tu správnou šanci. Nebyla to jeho vina, že se zapletl sdrogama. To prostě k týhle branži patří, chápete? Bože, bylo to strašný, když mi zavolali policajti.“ Po mámině tváři se skutálela slza. Vždycky se rozbrečela, když mluvila o Jordanovi.

I Rochelle začala popotahovat a krabatět obličej, jako by brečela. Vždycky dělala, jako že tátova smrt byla největší tragédií jejího života, ale jelikož sepředávkoval, když jí byly teprve dva roky, myslím, že si na něj ani nemůže pamatovat.

Máma pohladila Rochelle po jejích krásných dlouhých vlasech a políbila ji na tvář, jako by obě prožívaly nejhlubší smutek.

Posadila jsem si Modráska na prst a načechrala mu peří. Máma se ke mně obrátila. Snažila jsem se Rochelle odstrčit, ale ona se zamračila a cvrnkla do Modráska, takže spadl na hlavu.

„Ty káčo pitomá!“ vykřikla jsem a rozehnala se po ní rukou.

Rochelle ale uhnula a ještě se mi smála.

Sebrala jsem Modráska ze země a prohlížela si jeho zobák. „Ohnula jsi mu ho, Rochelle, koukej!“

25


„No páni, jak teď bude chudinka zobat zrní?“šklebila se Rochelle. „Ale já vlastně zapomněla, že neumí zobat. A neumí taky lítat, ani kdyby mu šlo o život. To je dost praštěná andulka, jestli chceš něco vědět.“

„A ty jsi zase pěkně protivná, když svou sestrutakhle zlobíš,“ okřikla ji máma. „Nevšímej si jí, Dixie.“

„Řekni mi něco o mým tátovi, mami,“ škemrala jsem.

„To jsem právě chtěla udělat, lásko. Drahoušek Terry. Byla jsem z tý Jordanovy smrti úplně pryč a Terry byl tak hodnej a mluvil se mnou celý hodiny a pomohl mi všechno zařídit –“

„Nabídl ti dubovou rakev nebo urnu anebo luxusní mahagonovou rakev s červeným sametem?“pošklebovala se Rochelle.

„Tak dost, ty jedovatice,“ rozzlobila se máma. „Ty si z něj děláš blázny, ale nebýt jeho, nejspíš bych se z toho zcvokla. Stejně už mi to začínalo lézt na mozek, když jsem pořád seděla doma sama –“

„Tak ses trochu poveselila s pohřebákem Terrym,“ řekla Rochelle.

„Zacházíš příliš daleko, madam. Takže zklidnihormon. Jsem sice v osmým měsíci a možná připomínám hrocha, ale srovnat tě ještě dokážu, to mi věř,“ usadila ji máma. „Terry je fajn chlap a kdyby nebyl ženatej,určitě by si mě vzal. I když je ve hvězdách psáno, že sžádným ze svých chlapů nemůžu žít dlouho. Řekla bych, že nejspíš máme žít spolu jen my, diamantový holky, apostarat se tadyhle o benjamínka, aby se on o náspostaral, až budeme starý babky.“

„A co benjamínkův táta?“ zeptala se Jude.

Máma vzdychla. „Věděla jsem, že to bude jenom krátká známost. Byl tak krásnej a takovej umělec. Jen si to představte, malíř! Škoda, že jste se s nímneset>26


kaly. Strašně jsem toužila po tom, aby nám udělalportrét. Diamantový holky v rámu, to by bylo něco!“

„Proč nám nechceš říct, jak se jmenuje, mami?“zetala jsem se.

„Možná to ani neví,“ zamumlala Rochelle.

„Vážně, mami, proč se vždycky musíš zaplést snějakým mužským?“ přisadila si Jude.

„Teď už se rozhodně s žádným nezapletu, na to vezmi jed. Pravda je, že v lásce jsem moc štěstí neměla.“

„Aspoň že to uznáš,“ řekla Jude.

Máma se zamračila, ale nic na to neřekla. Místo toho zavolala mému tátovi do práce, aby ho poprosila opomoc při stěhování. Připadalo mi, že není moc rád, že ji slyší. Máma pořád vzdychala a dělala obličeje a říkala: „Aha, aha“ a „Koukej, já tě nikdy neotravuju doma, tak nebuď tak nepříjemnej. Máme spolu přece dceru.Nechceš si s naší Dixie popovídat?“

Sevřel se mi krk. Snažila jsem se ze všech sil polykat a nashromáždit v puse nějaké sliny, abych mohlamluvit. Ale byla to zbytečná práce. Máma přikývla.

„Promiň, Dixie, táta tě pozdravuje a brzy se ozve, ale teď má plný ruce práce,“ řekla mi zklamaně.

„Plný ruce mrtvol?“ řekla Rochelle.

Jude do ní strčila. Rochelle zapištěla a strčila do Jude.

„Přestaňte, holky!“ okřikla je máma. „Ne, ne, počkej, Terry, to ti zabere jen pár vteřin – stěhujeme se apotřebujeme velký auto. Prosím tě, buď drahoušek atrochu nám helfni.“

Pevně jsem svírala Modráska a byla pořád připravená pro případ, že by si to táta přece jen rozmyslel a chtěl se mnou mluvit.

Máma ale položila telefon. Povzbudivě se na nás usmála. „Tak! Dojednáno!“

27


„Táta přijede s dodávkou?“ zeptala jsem se.

„Ne, o víkendu bohužel nemá čas, miláčku. Nemá to jednoduchý, já ho docela chápu. Ale má jednohokamaráda s dodávkou, a ten prý přijede. Možná bude trochunadávat, ale to se zvládne. Dixie? Táta říkal, že se mu po tobě moc stýská, zlatíčko, a že ti mám za něj dát velkou pusu.“

Nastavila jsem tvář a odklidila se rychle do našeho pokoje. Moje postel byla plná krámů, tak jsem si vlezla k Jude pod deku. Přišla pár minut po mně.

„Co děláš v mý posteli?“ Pak se zarazila a rozesmála. „Já mluvím jako tři medvědi!“

Měla jsem pořád hlavu pod polštářem.

„Ty pláčeš, Zlatovlásko?“

„Ne.“

„Kecáš! Hej, můj polštář není kapesník. Nechci ho mít samou nudli.“

„Už nebrečím,“ řekla jsem, posadila se a utřela si slzy do rukávu svetru.

„Ty brečíš kvůli tomu, že ses chtěla vidět s tátou?“ divila se Jude. „To jsi teda fakt praštěná. Já svýho tátu nevídám vůbec – a brečím snad kvůli tomu?“

„No jo, ale tvůj táta byl zlej a bil mámu. A Mariannu. Tebe možná taky, a to jsi byla malý miminko.“

„Teď by si to mohl zkusit,“ řekla Jude a máchla pěstí do vzduchu. „Já bych si to s ním vyřídila. Mámě je líp bez něj. Je jí líp beze všech mužskejch.“

„Jak to, že máma neví, že se na ni vykašlou, když se pořád dívá do tý svý skleněný koule a vykládá si karty a prohlíží si astrologickou mapu?“

„Nesmíš brát tyhle její výmysly tak vážně, Dixie. Je to prostě jen kousek skla a pomalovaný kartičky a mapa s nějakýma nesmyslnýma číslama. Jak by se z takových nesmyslů mohla předpovídat budoucnost?“

28


„Myslíš, že je blázen?“

„Není o nic větší blázen než já,“ odpověděla Jude. Chytila mě za ruku. Byla to ta, ve které jsem držela Modráska. Jude ho pohladila a pak ucukla rukou, jako by jí klovl.

„Jau! Hlídej si toho svýho malýho dravce, Dixie. Tak dobře, zkusíme, jestli taky umím číst z ruky. Á! Vidím na obzoru změnu. Jiná krajina – je to psáno ve hvězdách. Nebo v planetách? Tohle je tvoje Merkurová hora“ –pošimrala mě na dlani – „koukej, jak zřetelně vystupuje. Ve tvý budoucnosti hraje důležitou roli. A co je tohle? Koukni na tu klikatou čáru. Ta má obrovskej význam!“

„Co? Co znamená?“ Věděla jsem, že si vymýšlí, ale říkala to přesně jako máma a znělo to tak tajuplně, jako by mi opravdu četla v dlani.

„Znamená to, že na tý nový planetě si užiješ spoustu legrace. Vidíš? Ta čára je zahnutá nahoru jako úsměv.“ Obtáhla ji prstem.

Obrátila jsem ruku. „Ale koukej, z týhle strany se mračí.“

„V tom případě musíš tu ruku držet pořád takhle,“ řekla Jude a pošimrala mě. „A co tenhle papoušek?Natáhni laskavě křídlo.“ Jude si naoko zamyšleněprohlížela Modráskovo křídlo. „Aha! Tady někdo roztáhne křídla a rozletí se do modravých dálek.“

„A vrátí se zase ke mně?“ zeptala jsem se s obavami.

„Nebuď, prosím tě, pořád tak ustrašená.“

Slyšeli jsme, jak přišla Marianne. Nejdřív řekla něco máma, pak Marianne.

„Já se prostě nikam nestěhuju a basta!“ křičela.

„Hm,“ řekla Jude. „Teď můžu docela snadnopředpovědět, že tu někdo bude mít průšvih!“

29


3

V sobotu, kdy jsme se stěhovali, Marianne pořád ještě

neměla sbaleno. Od pátečního večera byla u Tonyho.

„Chce si prostě prosadit svou,“ řekla máma unaveně, když nám přinesla čaj a toasty. Měla ještě na sobě svou černou silonovou noční košili. Kdysi byla krásněsplývavá, ale teď ji měla hodně našponovanou a jeden šev se už začínal párat.

„Jak to, že jsi tak v klidu, když je Marianne celou noc pryč? To když já jsem nedávno přišla o půlnoci, mohla ses zbláznit,“ řekla Jude s plnou pusou.

„Protože vím, že u sousedů je Marianne v bezpečí, ty hlupáčku. Kdežto ty jsi lítala někde venku a prala ses s nějakýma skinama.“

„Co když se Marianne nevrátí?“ zeptala se Rochelle a svým špičatým růžovým jazykem začala olizovat med z toastu.

„Přestaň si hrát s jídlem jako malý mimino,“ zpražila ji máma. „Normálně to sněz. Máme před sebou spoustu práce.“

30


„Jestli zůstane Marianne u Tonyho, tak budu mítcelej pokoj pro sebe,“ uvažovala Rochelle. Podle tónu hlasu bylo jasné, že by to uvítala.

Máma na ni vrhla vražedný pohled. „Přestaň mluvit nesmysly. Marianne samozřejmě u Tonyho nezůstane. A teď už sebou hoďte, ať to máte snědený. V deset, až přijede ten chlapík s autem, to tu musí být všechno uklizený a my musíme být připravený.“

„To je kamarád mýho táty,“ řekla jsem pyšně.

„Doufám, že to není taky nějakej funebrák,“ řeklaRochelle. „Nejspíš přijde v černým, dá si náš stůl na ramena a ponese ho strašně pomalu, jako by to byla rakev.“

„Můj táta není žádnej funebrák. Je balzamovač,“ bránila jsem se.

„Tenhle chlapík prý není stěhovák a navíc mánemocný záda, takže si to tam budeme muset nanosit samy,“ dodala máma.

Podívaly jsme se na mámu napasovanou v těsné noční košili. Vypadala, že pokud zvedne něco těžšího než tác, okamžitě exploduje. Máma si se stisknutými rty znepokojeně pohladila břicho.

„Neboj, mami. My to zvládneme,“ těšila ji Jude.

„Jasně, my s Jude vynosíme nábytek,“ navrhla jsem.

„Ty můj broučku,“ usmála se máma a chytila mě za hubená zápěstí.

Jsem na svůj věk hrozně malá a hubená, zvlášť ruce a nohy mám jako sirky. Prát se neumím, i když Jude dělala, co mohla, aby mě to naučila. Když mě někdo napadne, snažím se uhnout. Na školním hřišti jsem musela uhýbat každou chvilku, zvlášť od té doby, co Jude odešla na druhý stupeň. Když odešla Rochelle, nebyl v tom žádný rozdíl. Někdy byla mezi těmi, co mi ubližovali.

31


„Já žádnej pitomej nábytek nenosím. Zlámala bych si nehty, a mám je zrovna čerstvě nalakovaný,“ oznámila Rochelle a na důkaz svých slov zamávala ve vzduchu svými krásnými dlouhými růžovými nehty. Na palcích měla ještě nalepená srdíčka.

„Ty nebudeš stěhovat, ty tady budeš uklízet. A jestli máš strach o nehty, vezmi si moje gumový rukavice,“ řekla máma. „A nechci už slyšet žádný řeči. Musíme se hned dát do práce.“

Jude vyběhla ven a za chvíli přišla s několika kluky ze své party. Neměla ani jednoho z nich ráda, ale oni ji všichni bezmezně obdivovali. Za chvíli už polovina kluků ze Severního bloku vynášela náš nábytek z bytu, vozila ho výtahem a skládala na dvoře.

Zastrčila jsem si Modráska za tričko, vyhrnula sirukávy svetru a začala vynášet a vystrkovat krabice ven z našich dveří. Hrozně jsem hekala a funěla, protože na mě byly těžké, takže si toho máma brzy všimla.

„Přestaň, Dixie. Jsi na to moc malá. Ještě si ublížíš. Klesne ti děloha a nebudeš moct mít děti.“

„To je dobře,“ odpověděla jsem. „Tak víš co? Budu ty krabice posunovat ven do chodby, můžu?“

„Tak dobře, zkus to, broučku. Máme bohužel dost naspěch. Já zatím sbalím Marianně, když si tomilostslečna nemohla udělat sama.“

„Neměli bychom zaklepat u sousedů, mami? Možná že zaspala.“

„Já se s tou jeho příšernou matkou nehodlám bavit, když na mě byla tak hnusná. Nechci si o její dveřešpinit ruku. Ne, Marianne hezky přijde sama, až dostane rozum a bude hodná.“

„Ale co když nepřijde?“

„Já myslím, že nepřijde,“ řekla toužebně Rochelle.

32


„Ty vado, zmazala jsem si džíny, když jsem klečela vkuchyni na podlaze. Svý nejlepší džíny!“ zhrozila se.

„Proč si bereš nejlepší džíny, když se stěhujeme? Co tě to napadlo, Rochelle?“ zlobila se máma. Vysypala všechny Marianniny věci na její postel a zabalila je do Deky.

„Já jsem nevěděla, že tu budu muset uklízet jakonějaká služka. Je to nespravedlivý, že vždycky musímdělat nejhorší práci, mami. Jak to, že Marianne nemusí dělat nic? Ta špína je i po ní, takže by to měla drhnout se mnou, i když s náma možná nepojede.“

„Žádný možná nebude, už jsem to říkala!“ řekla máma ostře a vysypala obsah Marianniných zásuvek do velkého plátěného pytle na prádlo. S jednou zásuvkou trhla moc prudce a na podlahu se vysypala klubíčkaponožek, kalhotky a punčocháče připomínající hady.„Samozřejmě pojede. Bydlí s námi. Patří do rodiny.“

Venku se ozvaly kroky a vzápětí nato zaklepání na dveře.

„Vidíš, už jde!“ řekla máma vítězoslavně.

Ale nebyla to Marianne. Byl to malý hubený chlapík se špatně ostříhanými vlasy a kulatými brýlemi.Neseděly mu moc dobře na nose, tak ho pořád krčil a každou chvíli si brýle prstem poposunoval.

„Dobrej den,“ řekl a nervózně zamrkal na mámino břicho. „Jsem Terryho kámoš.“

„Aha, výborně. Ty musíš být ten chlapík s autem,“ řekla máma.

Protlačila jsem se před ni a prohlásila jsem: „Já jsem Dixie. Vy jste nejlepší kámoš mýho táty, že jo?“

„Hm, s Terrym se známe, to jo, pracovně.“

„Já jsem říkala, že to bude funebrák,“ zašeptalaRochelle a zahihňala se.

33


„Ne, ne. Já mám květinářství. Támhle je auto.“Ukázal na bílou dodávkou se zlatým nápisem KVĚTINY FREDA, zaparkovanou před naším domem.

„Aha. Takže ty jsi Freda, ne?“ řekla máma.

Všechny jsme se zahihňaly. On jen unaveně vzdychl. Bylo vidět, že tenhle vtip už slyší nejmíň po stopadesáté.

„Freda byla moje máma. To květinářství založila ona. Po její smrti ho vedu já. Já jsem...“ chvíli váhal. „Já jsem Bruce.“

„Já jsem Sue Diamantová a tohle jsou moje holky. Tak se do toho dáme?“

Bruce se zatvářil zděšeně. „Řekl vám Terry, ženemůžu zvedat nic těžkýho, ne? Já bych vám samozřejmě moc rád pomohl, když jste...“ Samými rozpaky větu ani nedokončil.

„Jasně, kámo, máme to všechno pod kontrolou,“ uklidňovala ho máma. Zastrčila mu ruku pod paži, jako by už doopravdy byli kamarádi. „Jsi děsně milej, že nám pomůžeš.“

„Hm, je to jen obchod,“ odpověděl Bruce nervózně. „Dovezu vás tam za padesát babek, souhlasíte?Odpoledne ale už musím být v krámě. Mám málo lidí a mohli by přivézt zboží – kytice a tak.“

„Ale jistě. Tou dobou už budeme nastěhovaný v domě našich snů,“ šveholila máma. „Tak sebou hněte,holčičky. Odnosíme ten zbytek dolů.“ Stiskla Bruceovi paži. „Co kdybys mi vzal tohle oblečení, drahoušku?“

„Ale já mám zničený záda, paní Diamantová, vždyť jsem vám říkal.“

„Říkej mi Sue, hlupáčku. Nikdy v životě jsem nebyla paní, totiž myslím vdaná. Jsem svou vlastní paní. Já vím, že máš nemocný záda, kámo. Já taky. Jen si to zkus, nosit takovýho velkýho kluka namáčknutýho

34




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist