načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Diamantová cesta - Iva Hlaváčková

Diamantová cesta

Elektronická kniha: Diamantová cesta
Autor:

Příznivci české fantasy, pozor! Je tady zbrusu nový a původní příběh plný odvahy, napětí a dobrodružství. Vydejte se do bájné země Sedmihoří, kterou může před zkázou zachránit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5%hodnoceni - 59.5% 67%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2007
Počet stran: 360
Rozměr: 24 cm + stolní hra 48 x 55 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: ilustrace Jiří Hlaváček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Fragment, 2007
ISBN: 978-80-253-0481-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Bájné zemi Sedmihoří hrozí krutý osud. Vládce zla Dragon usiluje o nadvládu. V nelítostném souboji zabije svého dávného soka, bílého kouzelníka Ladona, a tím se naruší rovnováha mezi dobrem a zlem. Mordoch, na příkaz Dragona, ukradne pět diamantů, které dodávají sílu Knize dobra a rozpráší je po celém Sedmihoří. Vládkyně dobra Buena slábne a s ní se vytrácí dobro ze světa. Jedině vyvolený hrdina ze světa lidí může diamanty nalézt a dobro zachránit. Sourozenci Sára a Ondra se proto vydávají na strastiplnou cestu Sedmihořím. Čelí mnohým nástrahám a nebezpečím, aby splnili těžký úkol. Díky přiložené stolní hře v přebalu knihy si může i čtenář projít Diamantovou cestou. Fantasticko-dobrodružný příběh pro starší děti o věčném souboji dobra a zla, ve kterém jsou vyvolenými hrdiny dobra sourozenci Sára a Ondra.

Popis nakladatele

Příznivci české fantasy, pozor! Je tady zbrusu nový a původní příběh plný odvahy, napětí a dobrodružství. Vydejte se do bájné země Sedmihoří, kterou může před zkázou zachránit vyvolený hrdina - patnáctiletá Sára ze země lidí. Společně s bratrem Ondrou se vydává na odvážnou cestu, při které musí nalézt pět diamantů, představujících lidské ctnosti. Podaří se Sáře překonat vládce Zla?

Zařazeno v kategoriích
Iva Hlaváčková - další tituly autora:
Svedené a rozpustilé Svedené a rozpustilé
Lovec osudů Lovec osudů
 (e-book)
Magická cesta Magická cesta
 
Recenze a komentáře k titulu



Ostuda Skabandari 2010-08-09 hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%hodnoceni - 10%
Nuda nejhorsi knizka z fantazy co se mi dostala do rukou dej naprosto bez zápletek jen jedna dejova linie mistopisne nazvy pro deticky takle odfláklou mapu a celkove svet sem nezazil a navic predrazene kdyz je za tu cenu Erikson tak si myslim ze si tu nekdo moc veri ja bych to prodaval nejdraz za 50 at je to spravedlive k autorum keri u psani museli zapojit mozek proste moje doporuceni RUCE PRYC nerikam ze nasi autori neumi psat ale v zahranici vzdycky obevite lepsi
reagovat
 
Dotaz Stuchlík Jan 2009-01-28
Mám na vás dotaz víte prosím, jesli již vyšlo třetí pokračování této knihy
? předem děkuji za odpověď.
reagovat
> Re: Dotaz misha 2009-01-28 14:24:48
  třetí pokračování nevyšlo
reagovat
   
 
Diamantová cesta Tomáš 2007-11-28
Tak jsem šel do toho. Zatím mazec. T.
reagovat
 
Diamantová cesta Vojta 2007-11-23
Jo, taky jsem to četl. Supr.
reagovat
 
Diamantová cesta Martin 2007-11-18
Dost dobrý!!! Jdi do toho. M.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Diamantová cesta

Vyšlo také v tištěné verzi.

www.fragment.cz

Doporučujeme další naše e-knihy:

Iva Hlaváčková – Magická cesta

Michaela Burdová – Křišály moci – Zrada temného elfa

Rick Riordan – Percy Jackson – Zloděj blesku

Henry H. Neff – Tajemství gobelínu – Probuzení Astarotha

Roderick Gordon, Brian Williams – Ztracený svět v Podzemí

Iva Hlaváčková

Diamantová cesta – e-kniha

Copyright © Fragment, 2011

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Tuto knihu věnuji

Jiřímu Hlaváčkovi, Mirce Spáčilové

a Petře Dolanské.

motto

A se děje cokoliv, ničím se nenechte vyvést z míry:

chraňte svou mysl před ulpíváním na čemkoli. Udržujte ji pokojnou

jako prázdnota a zcela čistou, bez poskvrny – tak sami dosáhnete

vysvobození.

Paj-čang


OBSAH

1 ... SOUBOJ ... 7

2 ... VELKÝ KARMAN ... 25

3 ... PLÁNOVÁNÍ SVATBY ... 32

4 ... STAROSTI ... 38

5 ... ZATRACENÍ ... 46

6 ... NÁMLUVY ... 49

7 ... POMSTA ... 59

8 ... SOUMRAK SEDMIHOŘÍ ... 63

9 ... KNIHA A ADAMAS ... 67 10 ... SLEPÝ VĚŠTEC ... 76 11 ... MEMORIE ... 86 12 ... SOUMRAK BOHŮ ... 94 13 ... HLEDÁNÍ VYVOLENÉHO ... 101 14 ... PROBUZENÍ ... 115 15 ... ZACHRÁNCE ... 119 16 ... NEJISTOTA ... 130

17 ... NERO ... 135

18 ... ODHODLÁNÍ ... 142

19 ... 30. ČERVEN – OSUDNÝ DEN ... 151

20 ... SEDMIHOŘÍ ... 154

21 ... NICOTA ... 162

22 ... SETKÁNÍ ... 165

23 ... MAGICKÉ OKO ... 173

24 ... ZRÁDNÉ BAŽINY ... 183

25 ... CHRONOS ... 196

26 ... EBIVRAZI ... 198

27 ... ORIN ... 213

28 ... SOLA ... 237

29 ... SÁHOVÉ ... 245

30 ... MOLOCH ... 262

31 ... ÚZEMÍ SMRTI ... 275

32 ... MORA ... 288

33 ... ZTRÁTA ... 304

34 ... VELKÝ MÁN ... 307

35 ... ODHODLÁNÍ ... 314

36 ... HYPNOS ... 319

37 ... TARTAR ... 324

38 ... NÁVRAT ... 342

1

SOUBOJ

K

dyž kdysi dávno před mnoha sty lety nebe zničehonic zčernalo,

nastalo úplné zatmění měsíce, pak se strhla strašná bouře, ja

kou nikdo nepamatoval, blesky hrozivě křižovaly oblohu, která najednou vypadala, že celá hoří, a zdálo se, že nastal konec světa. Právě v té prapodivné době se v Sedmihoří narodil minutu po půlnoci neobyčejný chlapec. Jakmile spatřil světlo světa, zakřičel hlubokým hurónským hlasem, a kupodivu byl vyslyšen: hromy utichly a obloha se opět vyjasnila. Na nebi se objevil duhový most, který spojil znesvářená území – Ops a Tartar (dobro a zlo) – v jediný celek. Proto novorozenec dostal vznešené jméno Vecchio, jež předpovídalo dlouhověkost. Byl prvorozeným synem Velkého Karmana, vládce osudu, druhé sféry země a stvořitele Sedmihoří, a krásné a laskavé Éry, paní času.

Malý Vecchio rostl a bezstarostně se vznášel na hoře Chronos, byl

šastný, hrál si s oblaky a učil se vyvolávat blesky. Jako každý malý klučina byl hravý a nezbedný, moc rád zlobil Velkého Karmana a před jeho naoko předstíraným hněvem se rychle schovával za svou milovanou matku. Avšak netušil, že šesté narozeniny (musím podotknout, že rok v Sedmihoří znamená sto let na Zemi) mu zcela změní jeho lehkovážné dětství. Jakmile dovršil šestý rok, hned druhý den odešel studovat magii ke své milované kmotře Memorii, vědmě a bílé čarodějnici, dceři bílého kouzelníka Ladona. Byla to laskavá vědma a jeho oblíbená kmotřička. U Memorie se zdokonaloval v náročných oborech a vědách, jako byla astronomie, astrofyzika, astrobiologie, medicína, chemie, matematika, ale rovněž ve všech dovednostech bílé magie. Jako malý chlapec se musel naučit ovládat počasí, sopky, moře a zemi, zastavit déš, obrátit poryv větru, zkrotit hromy a chrlící sopky, zklidnit bouřící moře, a naopak přivolat déš tam, kde krajina vysychala. V patnácti už znal vše, co ho vědma mohla naučit, proto nadešel čas odejít do učení k jejímu otci, mistru Ladonovi. Ten ho především vzdělával ve znalosti vzduchu, jelikož byl vládcem právě této třetí sféry, dále vody a země, proměně v jakoukoliv bytost či věc. Dokonce ho za krátký čas naučil splynout s přírodou. Byl to velmi schopný prorok, dokázal věštit ze způsobu letu ptáků, znal velmi dobře minulost i budoucnost. Vecchiův mistr a učitel, který se mohl pyšnit titulem bílý kouzelník, ovládal dlouhodobé kouzlo proměny. Pokaždé se změnil ve velkého bílého draka s hadím tělem, hoch se mu spokojeně usadil na šíji a létali z jednoho území do druhého. Chlapec to bral jako skvělou hru, ale aniž si to uvědomil, při těchto hravých letech se učil ovládat bouři, vítr, tornádo, vichřici, zklidnit vybuchující sopku a ještě více zdokonaloval své schopnosti, které se naučil u kmotry Memorie.

Vecchio k mistru Ladonovi velmi přilnul, téměř jako ke svému otci. Ale i bílý kouzelník si zvídavého hocha záhy oblíbil a stala se z nich nerozlučná dvojice. Moudrý kouzelník s ním trávil většinu času na hoře Nassibu sbíráním léčivých bylin a putováním po světě dobra – Opsu, ale nikdy se svým zvídavým svěřencem neletěl na druhou stranu Sedmihoří – do ponuré a strašidelné země Tartaru. To hloubavému mladíkovi nedalo spát, neprobádané území ho přitahovalo magickou silou.

Když jedné noci opět letěli nad bezstarostnou a poklidnou řekou Vitou, přeletěli nad její deltou, kde se vlévala do Mory, až do území zla, na nebi se objevily varovné červánky a proti nim se zničehonic vyřítili divocí červení jezdci. V nachových sametových pláštích a s otevřenou helmou s vysokým červeným a černým chocholem, která částečně zakrývala bělostnou lebku, a s tepaným hrudním krunýřem, který jim chránil trup, ostražitě křižovali vzduch na rudých bujných ořích a střežili své teritorium. Byla to družina nesmlouvavého a krvežíznivého krále Antose. Koho jeho vojáci potkali, koho spatřili, po tom bez slitování stříleli a hroty jejich šípů působily smrtelná zranění. Několik šípů nečekaně zasvištělo i kolem Ladonovy hlavy. Vecchio si lehl drakovi na záda, pevně se přidržel, ale nebál se. Jezdci je pronásledovali až k Tartaru, kde nebylo úniku. Bílý kouzelník hbitě odříkal čarovnou formuli pro spřádání mlhy a iluzí. Vzápětí je skryl hustý mléčný opar. Mág pronesl další vázací kouzlo a z neproniknutelné kaše se vytvořilo vzdušné vojsko draků. Výhružně roztáhli rozměrná blanitá bílá křídla, naježili ostny na hřbetě a na korunce hlavy, z jejich nozder zasyčel bělostný kouř a z tlamy smrtící dech, který Antosovy jezdce rozfoukal do všech čtyř světových stran.

„Musíme se vrátit, dostali jsme se příliš daleko,“ zhodnotil situaci Ladon. „Antosovi vojáci jsou stále smělejší, Velký Karman bude muset zasáhnout...“ Větu však mistr nedopověděl, něco ho trápilo. Na čele bílého draka se objevily hluboké vrásky.

„Rád bych letěl dál a probádal tu podivnou zemi, často se mi o ní zdá,“ zaprosil Vecchio.

„Není tam nic než rudá vyprahlá země, kde není památky po životě. Jedinými bytostmi jsou červení jezdci a jejich démonický král Antos a...,“ poslední slovo rychle spolkl.

„Nejsem už malý,“ mladík vytáhl z kapsy černé pero Arall a hrdě řekl: „Vidíš toto pero? Dnes jsem ho dostal od Velkého Karmana k patnáctým narozeninám,“ pochlubil se.

Ladon mlčel, ta zpráva ho zaskočila. Pero Arall přece patřilo Dragonovi.

„Mistře, ty z toho nemáš radost?“ vyrušil ho z jeho úvah šastný učeň.

Bílý drak pokýval hlavou a s obavou v hlase, který zněl najednou tak staře a unaveně, poznamenal: „Narozeniny máš až za týden.“

„Ano, druhého srpna budu oficiálně ustanoven vládcem zla a Velký Karman mi svěří Knihu zla.“

„Vecchio, tvůj otec se chystá na tebe naložit velké břemeno, jsi na to příliš mladý. Odmítni to, prosím.“ Ladon si těžce povzdechl, otočil se k chlapci a pravil: „Jednoho vládce zla už máme a tvůj otec nemůže obejít...“

Učeň mu skočil do řeči. „Vím, co se stalo, řekla mi to teta Mora. Všechno mi vypověděla o mém dědečkovi Dragonovi, který se dokáže přeměnit v rudého draka. Máte stejné schopnosti a sílu. Chtěl bych být jako vy.“

„Co ti ještě řekla?“

„Že Velký Karman stvořil Dragona z ohně a tebe ze vzduchu, ty vládneš vzduchu a můj dědeček podzemí.“

„Budu si muset s Morou promluvit.“

„Prý se můj otec Dragona bojí, proto ho uspal stoletým spánkem.“

„Tvůj otec se ho nebojí, jenom ho potrestal za zradu. Tvůj dědeček totiž kul proti Velkému Karmanovi tajné pikle, oslepil věštce Morsefa za jeho proroctví a stvořil Tajemnou knihu Tartaru.“

„Jako vládce zla bych měl Tartar asi poznat, nemyslíš?“

„Věř mi, to není dobrý nápad.“

„Pověz mi něco o Dragonovi, prosím. Zdálo se mi o něm. Včera ve snu jsem ho viděl jako červeného draka a letěl jsem s ním nad Tartarem.“

Ladon neodpovídal, znovu si hluboce povzdechl a tichým hlasem

konstatoval: „To je zlé, Vecchio, velmi zlé. Rudý drak se napojil na tvé podvědomí, volá tě, musíš ho zapudit, jinak...“

„Byl to jen sen,“ zasmál se hoch.

„Milý chlapče, máš vládnout zlu, a ne aby zlo vládlo tobě. Mám

o tebe strach.“

„Můj nejmoudřejší učiteli, zasel jsi do mého srdce tolik lásky,“ ve

sele odpověděl Vecchio, „nemůže se přece jen tak ztratit, rozplynout ani vytratit. Budu spravedlivým panovníkem. Ty budeš dál vládnout dobru a já zlu, vždy budu věrně stát po tvém boku. Když se spojíme, tak budeme mnohem silnější než Dragon.“

„Velký Karman si přál, aby Dragonovo jméno upadlo do zapomně

ní. Už jsme o něm mluvili dost, doufám, že jsme ho neprobudili z jeho stoletého spánku,“ ustaraně prohlásil bílý čaroděj, v jehož hlase byl stále slyšet znatelný záchvěv úzkosti. „Vecchio, zapamatuj si, Tartar je zakázané území a Dragon je zlý a lstivý, touží získat moc nad celým Sedmihořím. Vládu zla ti bez boje nepředá, a pokud nechceš zánik Opsu, tak se vzdej pera Arall.“

„To bude až za dlouho. Nebojím se..., někdo přece musí vládnout zlu a otec už na to nestačí, je unavený. Prosím, zave mě –“

Ladon mu okamžitě skočil do řeči: „Nevíš, co žádáš, milý žáku. Nikdo z nás se nesmí k místu Dragonova spánku přiblížit.“

„Vždy je uvězněn v nejhlubších hlubinách Tartaru.“

„Všichni musíme poslouchat slova Velkého Karmana. A jenom pouhé pomyšlení či přání a pátrání po rudém drakovi je veliká neposlušnost a zrada.“ Bílý drak se starostlivě ohlédl přes rameno na červánky a dodal: „Musíme si pospíšit, strážci jeho spánku se blíží. Něco se chystá, když si troufají na hranice dobra a zla. Mlha se brzo rozplyne.“

Ten den už Ladon nepromluvil. Jakmile přiletěli na horu Nassib, proměnil se opět do své původní podoby bílého kouzelníka. Světlé rozpuštěné vlasy schoval pod čarodějnický klobouk, sametový bílý pláš měl přepásaný provazem. Do ruky uchopil svou slonovinovou okřídlenou hůl s drakem, symbolem moci a vlády, a bez jediného slova odešel, ale ne do křišálového paláce dobra, který svítil jako nejzářivější hvězda na vrcholu Nassibu, ale dolů k poklidné řece Vitě. Kupodivu si nevybral zkratku přes hvozd, který obývali jeho věrní obři Nefritové, ani nesešel po cestě dolů do úrodného údolí, kde žili Siraelové, ale raději si zvolil zarostlou a dávno nepoužívanou pěšinu, kde nepotkal ani živáčka. Vecchio ho tiše následoval, snažil se být neviditelný, ale mistr velmi dobře poznal jeho chůzi. Náhle zapraskala větvička. Chlapec se přitiskl ke stromu, Ladon se však neotočil, pouze se sám pro sebe pousmál a dál se zamyšleně ubíral svou cestou. Zastavil se až před jednoduchým bílým mramorovým chrámem s trojúhelníkovým štítem, jenž byl bohatě zdobený plastickými mramorovými symboly dobra, zasvěceným jeho jediné dceři Memorii. Tento skvost vyrostl na hranici Nassibu a Biosu. Starý muž, opíraje se o hůl, stoupal rozvážně a zasmušile po dvanácti širokých schodech. Na posledním zpytavě pohlédl na mramorové okřídlené sfingy s obličejem vědmy Memorie, stojící proti sobě na dvou vysokých sloupech s hlavicí. Jeho ušlechtilá tvář se na malý okamžik rozzářila, pak na ně mrkl, jako kdyby sochy zdravil. Přivřené oči sfing se náhle otevřely. Vecchiovi, který se schoval za strom, se rozbušilo srdce a s napětím očekával, co bude dál. Ladon vstoupil do jakéhosi nádvoří sloupů, kterému uprostřed na mramorového podstavci vévodilo magické oko. Mág se mu pokorně poklonil a obřadně ho vzal do rukou. Usadil se na podlahu, zaujal polohu lotosového květu, oko položil do klína, pohroužil se do svého nitra a oddal se meditaci. Mladý pronásledovatel se odhodlal vylézt zpoza stromu a opatrně se kradl kolem tajemného chrámu. Hrdlo se mu svíralo strachem, bál se vyzrazení a ani se neodvážil projít kolem majestátných okřídlených sfing. I přestože už měly oči zavřené, měl podivný a nepříjemný pocit, že ho sledují. Schoval se za sloup, odkud měl nejlepší výhled a přitom ho učitel nemohl vidět. Se zatajeným dechem tajně pozoroval počínání svého milovaného mistra.

Bílý kouzelník Ladon právě pozvedl magické oko nad hlavu. To začalo hořet, plameny ožívaly a vytvarovaly se do rudého draka. Mladík nevěřícně zíral před sebe na pozoruhodný výjev a marně se snažil zachytit slova, nebo aspoň jejich útržky, které drak z ohně zlostně chrlil, ale ani jediné k němu nedolehlo. V jednu chvíli se mu zdálo, že se přelud otočil přímo na něj a že slova patří jemu. Polekal se a rychle si položil ruku na ústa, aby nevykřikl samým zděšením. Oheň zmizel a magické oko opět zbělelo. Mágova tvář zničehonic zesinala a zdála se být mnohem starší a ustaranější.

Ani další den mistr neopustil chrám, stále setrvával ve stejné pozici a rozjímal. Pořád byl ponořen do sebe a z pevně stisknutých úzkých rtů nevypustil ani hlásku, natož jediný vzdech. Vecchio mu oddaně nosil jídlo a pití, pokládal je mezi okřídlené sochy, ale jeho učitel se jich nikdy nedotkl. Hoch tušil, že to má nějakou spojitost s Tartarem a podivným hořícím drakem, o kterém se mu stále častěji zdálo. Dobře tušil, že to byl Dragon.

Když Ladon ani sedmý den neopustil svatyni, nedalo to jeho žáku a rozhodl se vypátrat příčinu a postavit se udatně proti obávanému

13

dědovi. Počkal, až bude hluboká noc, a ve své komnatě odříkal čarov

nou formuli proměny. Proměnil se v nádherného bílého orla a otevře

ným oknem směle vyletěl ven. Na cestu mu svítil měsíc. Radostně za

kroužil nad Nassibem a vydal se do zakázaného, mystického území.

Dával si velmi dobrý pozor, aby nepotkal červené jezdce. Jakmile pře

letěl Třetihoří Ops a bezstarostně plachtil vzduchem nad protékající

Morou, najednou v sobě pocítil zvláštní volnost, sílu a čarovnou moc

černé magie. Zachvěl se samým vzrušením a sebevědomě vletěl do

obávaného a proklínaného Tartaru. Všechno zde vypadalo přesně tak,

jak tuto nehostinnou krajinu popsal bílý kouzelník. Jedinou známkou

života v tomto pustém území zla a stínů se mohla jevit probublávající

země a sopky, které postupně ožívaly, jak je mladý orel míjel. Všude se

nacházela spousta kamenů, jež vytvářely prapodivné obrazce. Vecchio

z nich ale ještě neuměl číst jako jeho mistr. Právě se blížil ke kruhové

mu území, které ohraničovalo dvanáct štíhlých, nahoru se zužujících

černých kuželů, obelisků, se kterými si někdo dal velkou práci, aby je

vypracoval z jednoho kusu kamene a perfektně vyhladil. Jako varovné

prsty se tyčily k chmurným nebesům, zdálo se, že svými špičkami pro

bodávají ponuré mraky. Jejich výška byla neuvěřitelná a průměr kruhu

činil téměř půl kilometru. Vypadaly jako pomníky Dragonovy slávy

a jeho vyhraných bojů. O tom také vyprávěly runy, jimiž byly obelisky

pokryty. Vecchio se zvídavě zastavil a do oka mu zrovna jako první

padla velká runa Yr, jež vyjadřovala ženu a bývala spojována se zlými

mocnostmi. Pod ní někdo vyryl runu Man, ta pro změnu zosobňovala

muže zvedajícího obě paže k Velkému Karmanovi a vládcům, byla

symbolem štěstí a plodnosti. Třetí runa byla spojením těch dvou, tím

vznikl strom života, symbol věčné existence. Všechny tři symboly byly

vepsané do Bafometu, převráceného pentagramu, znázorňujícímu zlo.

Pod ním se nalézal další nápis.

Vecchiovi to nedalo a nahlas ho přečetl: „Muhammad.“

Jakmile chlapec slovo skoro neslyšitelně vyslovil, tak i přesto, že na sebe vzal podobu orla, vznešeného krále ptáků, mu přeběhl mráz po zádech. Ale ani toto varování ho nezastavilo v nebezpečné cestě, kde mohl kdykoliv narazit na Antosovu vražednou družinu jezdců. Když přelétával přes podivné kultovní místo, zaplavil ho zvláštní pocit euforie, který rychle vystřídal strach a obavy.

Vtom rudá země Tartaru začala pukat. Rychle zavřel a vzápětí opět otevřel oči, a naštěstí zjistil, že je to jen vidina – možná předzvěst blízké budoucnosti. Zalekl se svého činu. Chtěl se vrátit, ale křídla ho přestala poslouchat. Mohl letět pouze jedním směrem – přímo do středu území zla. Znenadání se zatmělo. Měsíc jako by zmizel z nebeské klenby. Strhl se dravý déš, byl tak hustý a neskutečně černý, že to vypadalo, jako kdyby nějaké zvíře z nebe rvalo svými smrtonosnými drápy ohromné cáry souvislé masy, jako kdyby nenasytný drak nenažraně trhal syrové maso. Byla to vážně neuvěřitelná podívaná. Mladík přeměněný v orla se musel rychle schovat, jinak by ho průtrž mračen ubila. Kupodivu v ohraničeném kruhovém pásmu nepršelo, nekápla tam ani kapka. Jakmile přelétl první černý kámen, vidina pukající země se zhmotnila. Zničehonic se červená půda otevřela a vyšlehly z ní strašné rudé plameny. Orel měl co dělat, aby mu neuhořela křídla, pevně se přitiskl k černému kuželu.

Vtom se z hlubiny země hlubokým hrdelním hlasem ozvalo: „Vítám tě doma, Vecchio!“

Hoch se zalekl, že svým neuváženým činem probudil samotné zlo, dračího ábla. Přemýšlel, jak uniknout, ale všude dokola stále bičoval prudký déš a vítr. Stal se nedobrovolným vězněm v obeliskovém hájemství. Statečně zakřičel: „Já se tě nebojím!“ Ale dřív, než vůbec stačil vyslovit zaříkadlo deště, jeho děd ho předběhl a mohutně zaburácel: „Acta est fabula!“

Vecchio se rázem proměnil z orla opět v chlapce a bezbranně uvízl na špičatém hrotu černého vysokého kamene. Vylekaně zíral do zejícího otvoru, z kterého stoupal červený dým, a směle odpověděl: „Tu ne cede malis, sed contra audentior ito!“

„Opravdu?“ zasmál se Dragon.

Vtom zahřmělo, do kamenného sloupu vedle vystrašeného mladíka uhodil bílý blesk a rozpůlil ho na dvě poloviny. Za ním následoval rozhněvaný bílý drak. Objevil se zničehonic jako strážný anděl. Chvatně popadl do tlamy svého studenta a posadil si ho za štíhlý krk.

„Ladone, vydej mi mého vnuka! V den jeho patnáctých narozenin je můj! Patří mně! Te je řada na mně, abych ho vzdělával,“ rozohnil se Dragon a přitom z jeho tlamy šlehaly plameny.

„Mýlíš se, nepatří zlu!“

„Vždy se má stát vládcem zla! Nebudeme přece slovíčkařit. Myslíš si, že když spím, hniji v lůně země, že nevím, co se děje, co proradný Karman chystá? Vždycky to byl všivák!“

„Zapomínáš, on tě stvořil...“

„Jsem mnohem mocnější než on. Ten stařičký dobrák je k smíchu.“

Ladon uskočil před palbou ohnivých slin. Schoval se za kužel a zvolal: „Dragone, Vecchio s Buenou musí stát nad tím. Mají na světě zachovávat rovnováhu dobra a zla. Jakmile se jejich srdce spojí, tak jsi prohrál. Bude to tvá záhuba!“

„To bude pěkný pán zla, když nebude ovládat černou magii!“ ušklíbl se rudý drak, který ještě stále setrvával v nitru svého hájemství a při každém vydechnutí šlehal smrtící plameny.

„Vecchio zná všechno, co potřebuje, vzdělával jsem ho i v černé magii. Může tě porazit...“

„Neposlouchej ho, Vecchio! Když se staneš mým žákem, budeš silnější než samotný Karman, staneš se neomezeným vládcem osudu. Budeš vládnout vzduchu, podzemí a zemi. Ladon tě nemůže naučit to co já! Já stvořil černou magii. Nezapomeň, můj vnuku, jsi posel zla, s perem Arall a s Tajemnou knihou Tartaru se staneš neporazitelným! Chceš ochutnat moc? Řekni ano a překonáš Velkého Karmana!“

S posledním slovem vyšlehla salva žhnoucích jisker. Jedna vlétla Vecchiovi přímo do oka, a ten znenadání jako vyměněný zvolal: „Chci se stát největším ze všech mágů! Můžeš mě to naučit, Dragone?“

Bílý čaroděj věděl, že je zle, že ho rudý drak očaroval. Na nic nečekal a rozhodl se k odletu. Prudce se otočil a málem naletěl na smrtonosný šíp. Antosova družina obklíčila kruhové území. Vojáci měli své luky v pohotovosti, tětivy napjaté, stačilo jen vystřelit. Bílý kouzelník se zastavil a v duchu odříkával kouzlo na zlomení temné moci. Musel osvobodit chlapcova ducha. Nahlas Vecchia vyzval: „Neposlouchej ho, synu Velkého Karmana. Pokud se mu podřídíš, budeš sice neomezeným vládcem, ale budeš panovat pouze nicotě a zlu, život z vesmíru vyprchá. Tvým tělem nekoluje jen krev Dragona, ale i krev Éry, která má laskavé a vlídné srdce,“ zamyslel se a dodal, „což nechápu, když ji stvořila tahle stvůra. Chceš být snad vrahem svého otce, bratrů a sester?“

„Ne!“ vzkřikl rozhodně Vecchio, jenž byl díky svému učiteli opět zbaven temných čar.

„Chceš být vrahem svého dědečka?“ zběsile a výsměšně zařval Dragon a vztekle vyplivl z tlamy další plameny, které málem usmrtily Ladona, stále v podobě draka. Bílý kouzelník rychle uskočil a zašeptal Vecchiovi do ucha: „Ty jediný ho můžeš zničit. Jsi silnější než on, neboj se ho. Slez ze mě, tobě nic neudělá, bojí se tě. Chce mě, chce získat mou moc, aby byl silnější než Karman a mohl ho svrhnout. Slib mi, že pokud zemřu, nesmíš se nechat ovládnout city...“

„To přece nejde,“ namítal chlapec.

Rudý drak opět roznítil v tlamě oheň a přesně zamířil. Ladon byl stejně pohotový, nadechl se a vyfoukl. Jeho dech byl silný, rychlý a okamžitě uhasil Dragonovu plamennou střelbu. Červený démon dávných věků se zasmál a zařval: „To byla rozcvička. Ale už ti plíce nějak neslouží, co?“

Ladon zašeptal: „Na to čeká, jakmile zatratíš a prokleješ dobro, jeho duše tě začne pohlcovat.“ Bílý mág starostlivě pohlédl na chlapce a zeptal se: „Rozumíš mi, můj nejmilejší žáku?“

Vecchio poslušně kývl. Neochotně slezl ze svého milovaného mistra. Stále ničemu nerozuměl, jeho mozek nemyslel, byl plný emocí. Ladon ze všech sil zakřičel: „Vylez Dragone, utkáme se!“

„Jsi troufalý, bílý kouzelníku! Měl bys stát na mé straně, viděl jsi přece svůj osud.“

„Pokud mohu zachránit Vecchia od zla, učiním to. Jsem ve výhodě, já viděl zase tvůj!“

„Chceš bojovat proti větrným mlýnům? Nemůžeš změnit jeho černou duši... Slyšíš, je zatracen!“

„Budeme bojovat o Vecchiovu duši, co ty na to, mocný Dragone!“ navrhl s ledovým klidem Ladon.

„To se mi líbí. Získám najednou dvě duše! Stanu se vládcem vzduchu a pak přijde řada na staříka Karmana, ukradl mi mou nejmilejší dceru Éru.“

Vtom rudý drak vyletěl z lůna země. Byl mnohem hrozivější, než si ho hoch vůbec kdy mohl představit. Jeho temně nachová křídla byla ohromná, jedním mávnutím skolil monumentální černý kámen. Výhružně si stoupl na druhou stranu propasti proti Ladonovi a svému ohromenému vnukovi. Dragon připomínal živou neporazitelnou pevnost. Mohl měřit kolem dvaceti metrů, tělo měl dlouhé, mohutné, s nápadnou hlavou a malýma rudýma očima, z nosní kosti vyrůstaly dva mohutné ostré černé rohy, které výhružně čněly nad tlamou šikmo vzhůru. Jeho červený hřbet byl pokryt silnými kostěnými pláty, jež byly dokonale seřazeny jako vojáci v šiku v pravidelné řady a celé tělo uzavíraly v neproniknutelný pancíř, na bocích zakončený ostrými trny hrozivě vyčnívajícími vpravo i vlevo. Trny zdobily i jeho monumentální červený ocas, kterým Dragon začal netrpělivě šlehat ze strany na stranu, a tím nemilosrdně kácel jeden obelisk za druhým – některé přerazil v půli. V zlověstných krvavých očkách mu svítily vražedné plamínky, které nevěstily nic dobrého. Nozdry se mu ještě více rozevřely, roztáhly samým vzrušením, a hlubokým basem zaburácel: „Dlouho jsme se neviděli, můj bratře.“ Vzrušeně dupnul a vyprahlá půda začala praskat. Jeho robustní nohy oplývaly hrozitánskou silou, ale největšími zabijáky byly jeho obrovské černé drápy.

Bílý kouzelník byl rozvážný, moudrý a ušlechtilý, a proto raději

ustoupil, pokorně stáhl křídla. Potřeboval vymyslet plán. Dobře tušil, že bez lsti nemůže přemoci zlo, které stále více sílilo, jak slábla moc Velkého Karmana, který se jevil víc a víc unavený a nakonec neuváženě rozdělil polovinu vlády nad světem a Sedmihořím mezi Ladona a Dra

18

gona, své první dva syny. Další nevýhodou bylo neprobádané území

Tartaru. Toho si byl příliš dobře vědom – štíhlý bílý drak s hadím šupi

natým tělem, které mělo, na rozdíl od Dragona, dlouhý útlý krk, který

zakončovala malá, ale masivní lebka. Kromě dvou velkých modrých

očí po stranách hlavy ještě mohl pyšnit třetím prorockým okem, ulože

ným uprostřed vysokého čela. Málem by vypadal proti svému rivalovi

nenápadně, kdyby jeho malou hlavu nekorunoval přilbovitý ostrý hře

ben, tvořený lebečními kostmi. Kostěný hřeben mohl vypadat trochu

násilně proti ladnému symetrickému trupu, ale bylo to naopak, dodá

val celkovému vzhledu majestátnost a nezdolnou sílu. Ladon stál bez

hnutí a svým třetím okem upřeně sledoval dvakrát tak velkého a moc

ného Dragona. Jenom záblesky jeho modrých očí prozrazovaly vzruše

ní. Lhostejně mu odpověděl: „Nějak jsi přibral, Dragone.“

Vecchio se pro jistotu stáhl stranou. Stál na okraji propasti s ote

vřenou pusou jako omámený, v první chvíli se třásl hrůzou a zíral do

krvavých dědečkových očí, z nichž vyzařoval příšerný běs. Pak se pro

bral a začal spěšně odříkávat kouzlo, ale nebyl ještě tak zkušený jako

jeho mistr. Rudý drak mezitím nervózně přešlapoval na místě, výhruž

ně vypouštěl z nozder kouř a divoce mrskal ocasem-zabijákem, když

vtom si povšiml malého čaroděje a pro jistotu ho svázal rušícím kouz

lem. Vecchio marně odříkával čarovné formule. Dragon se otočil na

19

Ladona. Jeho bratr a dávný nepřítel ho znepokojoval, rozčiloval ho

a přímo k nepříčetnosti ho dováděl jeho stoický klid, jeho ovládání.

Červený drak se náhle a nečekaně vrhl na rivala, jenže bílý kouzel

ník byl připraven a i on bleskurychle zaútočil. Sklonil hlavu a prud

kým trhnutím vzhůru odpověděl na nečekaný, zrádný útok. Jeho os

trý hřeben, který hrozivě zakončoval lebku, zničehonic zazvonil

silným úderem o bok útočníka a byl doprovázen hlasitým praskotem

několika zlomených žeber. Vecchio vzrušeně vykřikl a zatleskal. Pře

stal se bát svého dědečka a zpoza torza černého kamenu s napětím

sledoval krutý a nemilosrdný boj. Ještě stále mu nedocházelo, že se

perou o jeho duši. Nemohl tušit, že on je ten jediný, kdo má v bu

doucnosti svrhnout obávaného rudého draka, jak to stálo v Tajemné

knize Tartaru. Zatím to byl malý přemýšlivý chlapec s duší snílka, ne

činně stojící na prahu své slávy a moci.

Rudý drak mocně zařval a poslední obelisk pukl vejpůl. Země se za

chvěla a Vecchio málem spadl do propasti – takovou mocnou sílu měl

ryk jeho dědečka. Vtom projela Dragonovým tělem nepříjemná bolest

jako ostrá dýka. Hbitě odskočil od svého obávaného soka, nahněvaně

vzlétl do vzduchu a udělal rychlou otočku, aby nabral opět sílu a mo

hl dál pokračovat ve smrtelné bitvě. Boj byl nelítostný, plameny vy

střelovaly a spálily část už tak nehostinného Tartaru. Dragon znovu

ostře zaútočil na svého protivníka s rozevřenou tlamou, po obou stra

nách vyzbrojenou zploštělými, dlouhými, silnými zuby – kromě ohně,

drápů a ocasu to byly další nebezpečné zbraně. Zlostně a odhodlaně

se řítil na svého soupeře. Když se však na něj rudý obr valil jako tor

pédo s otevřenou tlamou, Ladon hbitě a ladně uhnul. Na malou chví

li to vypadalo, že se bílý drak zbaběle stáhl do bezpečí, ale znenadání

se se skloněnou hlavou odvážně vrhl vpřed na nepřítele z dávných vě

ků, aby sám zaal své dlouhé, špičaté a ostré tesáky do mohutného

Dragonova hrdla. Ale vychytralý robustní drak uhnul, a unikl tak lsti

vému protiútoku. Pobaveně se zasmál a vyšlehl další smrtonosné pla

meny, nad územím zla vykroužil osmičku a pak se ve velikém oblouku

vracel k sokovi. Znovu rozevřel vraždící tlamu, ale když byly jejich

hlavy blízko sebe, tak se do sebe draci navzájem zamotali, chvíli neby

20

lo znát, kdo má vlastně navrch. Vecchio zatajil dech, ale po několika

vteřinách se Ladonovi podařilo zakousnout svými ostrými špičáky do

hřmotného krku a sevřel ho tak pevně, že se zanedlouho objevily čúr

ky krve. Rudý kouzelník nemohoucně a zlostně mrskal ocasem, snažil

se vymanit, cítil, jak Ladonovy zuby ostré jako jehly proráží jeho tlus

tou vrásčitou kůži a nezadržitelně se blíží k tepně života. Dragon se

s neuvěřitelnou silou vzepjal a protivníkovi zasadil přední nohou úder

přímo do čela; byla to tak mohutná rána, že sevření povolilo a hlava

bílého kouzelníka kmitala jak hadrová panenka z jedné strany na dru

hou. Zdálo se, že na chvíli ztratil vědomí. Jeho malý učeň se zhrozil

a zběsile hledal nějaký úkryt. Přitom marně odříkával kouzlo, jež by

ho přeměnilo opět v silného orla, aby mohl pomoci svému učiteli,

který ve vzduchu hrdinně bojoval o život. Ladon v bezvědomí padal

do ohnivé propasti.

Pak se stalo něco zcela nevídaného, co ani Vecchio, ani nebezpeč

ný Dragon nečekal. Možná to zapříčinilo teplo, které sálalo z lůna

Tartaru, možná to zavinila prapůvodní energie matky země, která své

ho syna záhy oživila. Ladon se opět mocně vzepjal, roztáhl svá blani

tá křídla a vylétl vysoko do mraků. Dragon se zamračil a nenávistně

ho pronásledoval, ale byl příliš těžký, než aby mohl vzlétnout také tak

vysoko. Vražedně zaskřípal zuby. Kdyby bílý čaroděj uletěl, tak by si

zachránil život, jenže tam dole měl svého milovaného a bezbranného

žáka, kterého rudý drak svázal rušícím kouzlem. Nerozmýšlel se,

a když nabral dostatečně velkou rychlost, obrátil hlavu dolů a střem

hlav se s bojovným pokřikem řítil na svého nepřítele. Na poslední

chvíli se Dragonovi podařilo ucuknout, ale jeho pravý bok to odnesl

hlubokými šrámy, jež tam zanechaly smrtonosné drápy. Červený kou

zelník zlostně zasupěl a zničehonic zmizel v Tartaru, plameny se nad

ním uzavřely. Vecchio zatleskal, ale Ladon předvídal, co se stane,

a byl na stráži.

Vzápětí se vynořil uzdravený a znovuzrozený rudý drak s rozevře

nou tlamou a nemilosrdně mířil přímo na protivníka. Bílý drak neod

letěl, ani neuhnul. Vyčkával, a jakmile byl nepřítel téměř na dosah,

hbitě sklonil hlavu a mohutně se rozmáchl svým ostnatým ocasem,

21

který měl dopadnout na Dragonovu mohutnou lebku. Strašlivá rána

ho měla zbavit vědomí, ale místo toho se rychlost ocasu nenadále

zpomalila, a ten rudého draka spíše pohladil. Velký protivník mu to

tiž v nestřežené chvíli zasadil velkým drápem úder odspodu a jedním

šmahem mu rozpáral celé břicho. Ladon trýznivě zavřeštěl a ve smr

telné agonii se prudce řítil do hlubin ohně. Na nebi se znovu objevi

ly červánky a z nich se vyklubali červení jezdci, bdělí hlídači Tartaru.

Vtom se bílý drak s hadím tělem z posledních sil znovu vzepjal. I on

dokázal jako jeho bratr obdivuhodně rychle léčit své tělo, a vylétl do

oblak, aby zvítězil. A pak se to stalo...

Král Antos v nestřeženém okamžiku zamířil, vystřelil šíp, a ten pro

šel přímo srdcem bílého kouzelníka. Ladon zaúpěl neskutečnou boles

tí, jakou doposud nikdy nepocítil. Projela celým jeho tělem, pulzova

la v žilách, tepnách a cévách, tekla jako ohnivá řeka, jež se vlévala do

moře myšlenek, a jeho mysl, dříve tak čistá a bystrá, byla nyní úplně

temná a prázdná. Cítil pouze palčivý, svíravý žal, podobající se stra

chu z nekonečna a celého vesmíru. Rázem zapomněl, kdo vlastně je,

jeho jméno se začalo vytrácet, nakonec ani netušil, kým byl. Neú

prosně se hroutil do hořících smrtelných rtů plamenné výhně, jež sá

lala z démonického Třetihoří. Sloup vysoko šlehajícího ohně radost

ně olizoval bílého kouzelníka, doprovázel ho na jeho poslední cestě

a vzal ho navždy s sebou do území Zapomnění. Ladon, největší mág

ze všech čarodějů, zemřel. Za svůj dlouhý život už všechno prožil;

mladost, radost, obavy, dobu rozkvětu sil a dobra, svá nejlepší léta,

bitvy s králem Antosem a malé výhry nad Dragonem. Až tenhle po

slední souboj dopadl zle. Vecchio se s vytřeštěnýma očima díval na

smrt svého velkého mistra, který předpověděl vlastní skon, zkázu

Sedmihoří a zatracení světa a lidí.

Dragon se spokojeně zasmál a zařval: „To je tvůj konec, proradný

Ladone! Tenhle šíp jsem ukoval hned druhý den poté, co jsi Karma

novi vyzradil mé plány a řekl o Tajemné knize Tartaru. Je vyroben

z železné rudy, která se nachází v samotném lůně Zla, hrot byl odlit

v dračích plamenech a zchlazen jedovatou dračí slinou, do toho šípu

přešla veškerá moc a zlo Tartaru.“

Jakmile to dořekl, proměnil se najednou v mága, vysokého štíhlého černovlasého uhrančivého muže v červeném koženém kabátě. Natáhl ruku ke svému vyděšenému vnukovi a radostně zařval: „Jsi můj, chlapče!“

Vecchio zaklonil hlavu, jako kdyby chtěl číst z ponurých mraků a červánků. Vtom ho upoutal nenápadný bílý mrak, který se prodíral přes černé smrtící bratry a rudé jezdce. Když zaostřil, zdálo se mu, že spatřil obrys bílého draka, který se najednou snesl dolů jako vánek a prolétl jím. Stále byl odvrácený, takže Dragon neviděl, co se v chlapcově tváři odehrává. Stalo se něco neuvěřitelného. Vecchio náhle znal vše, co ho bílý kouzelník ještě nestihl naučit. Najednou směle odříkával runy, které rušily veškeré čáry a vázací kouzla. V drobném těle malého vládce zla se nahromadila letitá zlost, nevraživost, zoufalost a nezdolná nenávist, v tu chvíli zapomněl na slova moudrého mistra a nenávistně zakřičel: „Nikomu nemůžeš vnutit ani dobro, ani zlo! Můžeš mu jít jen příkladem. Pokud ti nebudu sloužit, Dragone, nebudu tebou! Nenávidím tě, rudý kouzelníku a draku! Nejsi mým dědečkem, ale hnusným a odpudivým vrahem. Proklínám tě! A tě pohltí lůno země, a tvá samota trvá dalších sto let, a všichni na tebe zapomenou a nikdo už nezavolá tvé jméno.“ Odhodlaně se nadechl, zatnul pěsti a prorocky dodal: „A se spojí dobro se zlem, a tebe už nikdo nepřivolá zpět.“

Dragon se pobaveně zasmál: „Sám mě přivoláš.“

„To nikdy neučiním!“

„Přijde den, kdy prokleješ samotnou Buenu!“

„Jsi hlupák, Buenu miluji, to se nikdy nestane!“ směle zvolal pobouřený Veccio.

„Máš mou krev! Jsi vnuk svého děda!“ Dragon se strašlivě zachechtal a dodal: „Jakmile zatratíš Buenu, do roka a do dne se vrátím a nastane konec světa! Jestliže to někomu vyzradíš, tak zemře ten, koho máš nejraději.“ Krutý děd nečekal na odpově a zmizel v plamenech. Než chlapec stačil změnit jeho proroctví, hořící zem se za Dragonem a Ladonem definitivně zavřela. Ale přesto malou skulinkou stačilo prolétnout něco neurčitého, možná to byla pára...

Mladík zašeptal: „Z mého života zmizelo světlo. Ale vím něco, Dragone, co ty nevíš. Nad zlem je možné zvítězit.“

Rázem déš ustal a náhlé ticho bylo úděsnější než Dragonův strašný řev, bouře či vichřice. A to něco, co vyletělo z malé skulinky, získalo obrysy a rázem to vypadalo jako chlapcův stín.

Jak Vecchio rostl a mužněl, stával se vážnějším, zamlklejším a hloubavějším. Z jeho pohledné tváře se vytrácela radost. Dříve si tak rád hrával s Buenou, ale od té noci, kdy zemřel Ladon, se jí vyhýbal, bál se Dragonových slov. Často se probouzel ze spánku a slyšel: „Jakmile zatratíš Buenu, do roka a do dne se vrátím a nastane konec světa!“

Dcera Memorie a Velkého Karmana to nechápala. Tak ráda se zdr

žovala ve Vecchiově blízkosti a naslouchala jeho vyprávění o Ladonovi. Jak mohla tušit, že chrání ji a celý svět. Možná to tušila Memorie, která byla od smrti svého otce Ladona stále zasmušilejší. Celé noci trávila ve svém chrámu u magického oka a několikrát se marně snažila zjistit od Vecchia, co se tu noc stalo, ale on pokaždé tvrdil, že je vázán slibem mlčení. Chápala to a nechtěla naléhat.

A tak mladý kouzelník trávil noci převážně o samotě a studoval

další runy a kouzla, která otevírala svět mrtvých. Chtěl vyvolat zpět svého drahého a milovaného přítele Ladona. Netušil však, že ho na každém kroku doprovází prapodivný stín z lůna Tartaru. Toto odpudivé a slizké stvoření vzešlo z neživota, ze špatné strany světa – z podsvětí, pocházelo z říše, která neznala prostor, světlo a čas. Byl to nohsled jeho děda Dragona, hrozivý a úlisný Mordoch, který se musel přes den skrývat, jelikož v slunečních paprscích tápal jako beztvará hmota. Nebylo to ani zvíře, ani člověk, ale v noci nabýval tvaru a viditelnosti. Stal se Vecchiovým našeptávačem, jeho druhým já. Čím víc se Vecchio uzavíral do sebe, tím větší měl nad ním Mordoch moc a probouzel v něm zlo. To on mu poradil, aby tajně ukradl prastarou Knihu mrtvých z knihovny vědmy Memorie. Než to však Ladonova dcera vůbec mohla zjistit, a zachránit tak svého oblíbeného a nadaného učně a kmotřence, byla od Velkého Karmana převelena vzdělávat sličného Bia a s ní odešla i malá Buena. Vecchio tak přišel i o svou drahou učitelku a rádkyni. Už ho neměl kdo vzdělávat v bílé magii a udržovat v něm dobro. Byl z toho zoufalý, najednou nevěděl, co dál, ale Mordoch mu v pravou chvíli zašeptal do ucha, že když neuvidí Buenu, tak ji ochrání a kletba se tak nikdy nenaplní.

A tak se stalo, že jednou v noci mladý čaroděj odříkával slova kouzelné formule a místo duše Ladona zhmotnil slizkého Mordocha, svého našeptávače a špatného rádce.

To, co ho v noci doprovázelo na každém kroku a co vypadalo jako jeho stín nebo černé svědomí, se mu konečně ukázalo ve své hrozivé a ničivé obludnosti. Bylo to vážně podivné stvoření, které vzešlo z té největší tmy a nicoty, zatracení a prokletí. Dragon ho vytvořil téměř z ničeho v lůně Tartaru, když byl Velkým Karmanem proklet a zatracen. Tam v samotném srdci zla slíbil krutou pomstu Karmanovi a Ladonovi. Jakmile Ladon zemřel, vyslal svého nohsleda za svým vnukem, aby zcela ovládl jeho duši, a tak připravil Sedmihoří na svůj velký návrat. Mordoch byl neuvěřitelně štíhlý, jeho tělo se jevilo ploché – opravdu vypadal jako stín. Jeho kůže byla šedá až černá, tvář byla strašlivá, a kdo spatřil jeho obličej, oněměl hrůzou. Záhy se stal jediným mladíkovým poradcem a přítelem. Opuštěný Vecchio se díky němu stal brzo největším mágem, ale zároveň i nejosamělejším ze všech, protože Mordoch ho postupně pohlcoval, vysával jeho sílu, pomalu ho okrádal o jeho hmotu, život, energii a vůli, a tím se začal zviditelňovat víc a víc. Už se nebál slunce a byl mnohem troufalejší a lstivější. Zlo postupně vítězilo nad Vecchiovým srdcem, až se tento dříve tak citlivý sval zcela zatvrdil a stal se z něho diamant. Dříve pohledné rysy mladíkovy tváře se začaly pomalu měnit a zanedlouho se stále víc a víc podobal svému strašlivému a obávanému dědečkovi; dokonce začal nosit dlouhý černý kožený kabát a téměř nevycházel ven.

Jednou v noci, následován věrným Mordochem, svým odpudivým našeptávačem, odletěl do zpustošené roviny Tartaru a vybudoval tam temný strašlivý Orkus, kde si ruku podávalo peklo s nicotou. V jeho samotném lůně totiž spal slovutný Dragon, rudý kouzelník. Budoucí vládce zla znovu oddělil dobro od zla. To se nelíbilo Velkému Karmanovi a začal se oprávněně obávat o Sedmihoří.

2

VELKÝ KARMAN

P

o smrti Ladona získal Velký Karman zpět vládu nad vzduchem,

a tak se stal znovu největším a nejmocnějším stvořitelem a

vládcem druhé sféry země. Už několik milionů let řídil svět podle prastaré Knihy Sedmihoří. V Knize osudu byl pečlivě zapsaný úděl a život každého smrtelníka – byl zachycený ještě dřív, než se vůbec narodil. Po smrti bílého kouzelníka Ladona a zatracením rudého kouzelníka Dragona vznikly další dvě Knihy – dobra a zla, které rozdělil mezi své děti Vecchia a Buenu. Ti jediní mohli zasáhnout do osudu lidí, měli právo veta, ale své pro či proti museli obhájit před Velkým Karmanem, který se stal jediným soudcem a vykonavatelem osudu. Pokud jim dal svolení, popřípadě přivřel oko, přepsali perem historii ve své Knize osudu. Buena používalo zlaté pero Pars a Vecchio černé Arall. Tak mohli osud hříšníků změnit a pomoci jim, či je zatratit.

Velký Karman, vládce osudu, sídlil na sedmé neobyčejné hoře Chro

nos. Vysoko převysoko v nebi se tyčil plující magický narůžovělý krystal. Tato vyvýšenina vznikla z taveniny, kterou ve své bolesti vyplavilo hořící plačící lůno matky Země. Syn se smutně díval na utrpení matky

26

země, posléze mu to nedalo a roz

hodl se, že bude všechny varovat

a na pláč země poukáže. Z pro

litých slz stvořil nádherný ne

rost a jediným kouzlem na

něm vystavěl skvostný palác,

který nazval Chronos a který

byl pro pouhé lidské oko ne

viditelný.

Velký Karman si plul libo

volně prostorem od jednoho

území k druhému. Zahléd

nout ho mohli jen v Sedmi

hoří, ale občas se zjevoval

i smrtelníkům. Bylo možné ho

spatřit při velkých katastro

fách, které postihly svět – tehdy

se krystal zbarvil do ruda a zvěsto

val velké neštěstí a pohromu. Lidé se urputně křižovali a věděli, že je

čeká krušný rok. Plující hora v záplavě slunce vypadala jako letící kome

ta, jako kdyby Chronos stále obíhal dokola. Tato iluze byla vyvolána dí

ky pohonu stlačenými plyny, které se nacházely v samotném jádru krys

talu; jak se přibližovaly k slunci, tak se vypařovaly a tvořily plynný obal,

čímž vznikl dlouhý chvost.

Velký Karman byl bělovlasý starý muž. Vlasy měl hladce sčesané

dozadu do dlouhého copu, stejně měl spletený i šedivý vous. Převáž

ně se strojil do dlouhého bílého sametového pláště, přepásaného zla

tým pásem. Pláš zdobil vysoký vyztužený límec ze stejného drahého

kovu, na nohou měl zlaté sandály. Jeho starou vrásčitou tvář šlech

tily neskutečně krásné modré, a kupodivu mladistvé oči; pokud do

nich někdo pohlédl, utopil se v záplavě temně kobaltových mraků,

a jak postupně mizely, mohl spatřit svůj osud, dějiny věků. Se svou

ženou Érou, nejstarší dcerou Dragona, obýval prapodivný palác

Chronos, kde nikdy nebyla noc, nikdy tam nezapršelo, nezafoukal

27

vítr, natož bouřka či uragán. Nechal se unášet vesmírným prostorem,

hleděl na hvězdy, Zemi a Sedmihoří, přísně bděl nad zákony světa,

a jeho srdce bylo nepoddajné jako skála a mysl chladná jako ostří dý

ky. Nikdy se nezasmál, nikdy ho nepobavil jediný vtip, ke svým dě

tem byl vždy odměřený, spravedlivý a vážný. Smutně sledoval Sed

mihoří ze své krystalické hory, která plula mezi prostorem a časem.

Vůbec se mu nezamlouvalo, jak se jeho nejmilejší syn Vecchio spřáhl

s krvežíznivým Antosem, králem rudých jezdců, díky němuž ovládl

Tartar a vybudoval Orkus; zatímco krásná Buena bezradně vládne

Opsu a ztrácí další vládce, kteří se postavili na stranu zla. Jako první

odešla do Tartaru mstivá Mora, královna smrti a nejstarší Dragonova

dcera, za ní jeho druhá dcera Nyxa, paní tmy, a její mladší syn Mo

loch, pán podsvětí a zapomnění. Posléze odešli i jeho starší bratr Vel

ký Mán – soudce mrtvých, Sáhové – duchové lesa, Mánové – du

chové zemřelých předků, Murdor – král džungle a skřetů, a jako

poslední odešel nejvěrnější Buenin přítel Mors – pán smrti, syn zlé

a zrádné Mory.

Vládce osudu se oprávněně obával o svět, vážně se strachoval, že

by mohla být jednoho dne rovnováha dobra a zla narušena. Smutně

zakroutil hlavou, třikrát hořce povzdechl. S jeho drahým Vecchiem

se dělo něco špatného a alarmujícího, a on se na poslední chvíli roz

hodl svého milovaného potomka zachránit. Jenomže neměl ani zdání

o prapodivném poslovi z temnot – Mordochovi. Netušil, že Dragon

je už tak mocný a že získává sílu přes jeho zbožňovaného Vecchia.

Ustaraně rozevřel velkou Knihu osudu. Objevilo se Sedmihoří, jeho

zrak prolétl Opsem, na chvíli se zastavil nad Nassibem a řekou Vitou,

která se vlévala do dravě proudící Mory, na jejímž břehu se majestát

ně vypínala tři velká pohoří – Letum, Hados a Tartar.

V Tartaru se nacházelo bájné a obávané území Orkus. Konečně

spatřil svého milovaného syna Vecchia s jeho čtyřmi věrnými druhy:

Nerem, strážcem nicoty a temnoty, Guerrosem, pánem války, Zmo

rem, jenž ovládal nenávist, a Furem, mistrem pomsty a klamu. Byli

to obávaní strážci Knihy zla. Vecchio právě držel v ruce pero Arall

a Knihou zla listoval. Velký Karman se upokojil, všechno bylo při starém, možná se zbytečně strachoval. Vtom se před ním zničehonic zjevila Memorie a v ruce třímala magickou kouli. Poklonila se.

„Co tady děláš?“ nevěřícně se otázal vládce osudu.

„Mám zlé zprávy. Svět se řítí do záhuby.“

„To vím taky.“

„Už vím, co se stalo oné smutné noci, kdy zemřel můj otec.“

„Ladon je mrtvý, Vecchio mlčí a Dragon je prokletý.“

Neodpověděla a položila na velkou Knihu osudu magické oko, které se náhle rozhořelo, pak zbělelo a zcela zprůhlednělo. Připomínalo magickou křišálovou kouli, v níž se objevil Vecchio a jeho oddaní strážci. Byl to stejný obraz, který se zjevil Karmanovi, ale když tentokrát vládce zla svazek zaklapl, Karman ke svému úžasu zjistil, že je to obávaná a zatracená Tajemná kniha Tartaru, jež měla být před sto lety navěky věků pohřbená v podzemí společně s Dragonem. Jeho obličej samým překvapením zblednul.

Vědma zašeptala: „Vecchiova srdce se zmocňuje Dragon. Pokud něco nepodnikneš, kniha Tartaru bude zpět.“ Sotva to dořekla, zmizela jak pára nad hrncem.

„Memorie! Vra se! Vždycky si děláš, co chceš...“

Karmanovo čelo se zkrabatilo starostmi. Dnes neměl nejlepší den, cítil, jak jeho moc slábne. Popadl pero a začal kvapně přepisovat osud, který už jednou napsal. Poté si povzdechl, odložil pero osudu a utřel si orosené čelo. Spokojeně se začetl do řádků a s ulehčením Knihu osudu zavřel. Vtom si za jeho zády kdosi nečekaně odkašlal. Vládce sebou prudce trhl, jako by byl přichycen při podvodu. Otočil se a spatřil svou udivenou ženu Éru, která na něj vrhla nechápavý pohled. Vládkyně času byla neurčitého věku. Její tvář byla z poloviny stará a z druhé poloviny mladá, přesto vypadala krásně. I ona měla své dlouhé vlnité vlasy spletené do černobílého copu. Stejně dvoubarevné měla i dlouhé jednoduché šaty, které rýsovaly její štíhlou postavu. Žena mu starostlivě poklepala na rameno a pravila: „Nemůžeš změnit osud. Už jsi ho jednou napsal... Musíš svolat velký soud, a ten rozhodne.“

„Není čas.“

„Pravidla by měla platit i pro samotného Velkého Karmana. Pokud

je narušíš, ožije znovu Kniha Tartaru. Napsal jsi to dávno, když ještě nebyla Kniha dobra, ani zla. Nikdo už to nemůže změnit. Prosím, můj pane, nepokoušej osud...“

„Já jsem přece osud, kdo je víc! To je k smíchu. Vecchio se ožení

s Buenou!“

„Vecchio se tím sňatkem nezmění. Sice v něm koluje Dragonova

krev, možná v něm tepe zčásti srdce vládce temnoty, démona dávných časů, ale nezapomeň, že náš syn byl žákem toho nejlepšího z nás – Ladona. Tuhle bitvu musí vybojovat sám. Vecchio je mnohem silnější, než si myslíš.“

„Zapomínáš, je to i můj syn. Pomohu mu. Nechci zažít soumrak

bohů,“ odpověděl a posmutněle dodal: „Omnia vincit amor.“

Éra smutně dosedla na trůn potažený černým sametem, starostlivě

se zadívala na svého rozohněného chotě a pravila: „Nemůžeš ho zachránit, svou sudbu si zvolil sám. Jeho úděl před miliony lety předpověděl sám Morsef. Vzpomínáš, jak řekl: ‚Největší z mágů se narodí při zatmění slunce. Jakmile nastane na nebi hotové peklo, spatří světlo světa a zkrotí nezkrotný oheň. Aby nepropadl zlu, musí se spojit opět při zatmění slunce s dobrem‘, ale... možná to není svatba Vecchia s Buenou, možná mluvil o něčem jiném. Co kdybys zapomněl na chvíli na svou hrdost a promluvil si s ním...“

„Morsef se mýlil.“

„Vážně? Tak, proč ho můj otec oslepil a tys ho poslal do zapomnění? Moudrý Ladon se díky magickému oku pokusil změnit Vecchiův koloběh života, a jak dopadl. Je mrtev, protože ti zachránil syna... Můj otec je stále silný soupeř, nemůže ho zastavit ani prokletí, ani zatracení, natož –“

„Spí v podzemí. Nemusíme se ničeho obávat.“

„Vážně? A kdo si myslíš, že zabil mistra Ladona?“

„Éro, někdy jsi příšerně nesnesitelná. Nechápu, že s tebou žiji už...“

„Jsem paní času, tak nemusíš hned mluvit v číslech. Přenech vládu Vecchiovi, odpočiň si. Nech našeho syna bojovat a pomstít Ladonovu smrt.“

„Pleteš se, je to jen můj a Dragonův boj! Já jsem stvořil Dragona, já ho taky mohu zničit.“

„Dragon je můj otec. Znám ho příliš dobře a znám tebe a tvou ješitnost.“

Velký Karman začal nervózně pochodovat po krystalové podlaze, nelíbilo se mu, když mu jeho žena odporovala. Te, když byl Dragon uvězněn v podzemí a Ladon deset let mrtvý, on se stal přece neomezeným vládcem a může, kdy chce, bez vysvětlování přetvořit osud Sedmihoří. V této chvíli ho nikdo nezastaví a Tajemná kniha Tartaru nespatří nikdy světlo světa. Prudce se otočil, opětoval Éře nesouhlasný pohled a pravil: „Ano, když se nám narodil Vecchio, tak Morsef předpověděl, že největší mág ze všech mágů mě porazí a nastane doba temna. Když jsi tak chytrá, je to Dragon nebo Vecchio? Ani Ladon to nevěděl...“

„Musíš prosit Morsefa za odpuštění, ten jediný zná pravdu... Vra mu svobodu...,“ znovu zaprosila Éra.

„Nikdy!“

„Nemůžeš porazit Dragona. Ten, kdo by mohl a je pro to vyvolený, je tvůj syn Vecchio, a bojím se, že už je pozdě, že ho zcela ovládlo zlo. A ty jsi neprozřetelně a z ješitnosti sám zasáhl do osudu, a to se vymstí... Zlo se sčítá, můj pane.“

Karman se rozčileně zasmál a otočil se k Éře. „K smíchu, tvůj otec hnije v podzemí a s ním i jeho...,“ zarazil se.

Jeho žena si toho všimla a zeptala se: „Čeho se obáváš? Jen se přiznej, máš strach z Knihy Tartaru.“

„Nesmysl! Ladon předpověděl záhubu Dragona, obětoval přece svůj život za našeho syna. Nakonec nás před tvým otcem zachránil můj nejmladší syn Vecchio,“ vedl si tvrdohlavě svou, ale věděl, že ho jeho žena prokoukla, že do něho vidí. Čas se nedá oklamat. Někdy měl pocit, že je vždycky napřed.

„Nikdo však neví, co se stalo. Vecchio se uzavřel do svého smutku na svém zámku a straní se všech.“

Karman přestal korzovat a hrdě pronesl: „Vecchia zachráním. Když bude vládnout Orkusu a Opsu, nebude toužit po mé zkáze. Opět se do jeho srdce navrátí mír a láska...“

„Pokud ještě nějaké srdce má, můj choti. Myslíš, že nebude toužit po Tajemné knize Tartaru? Díky ní může ovládnout Sedmihoří a celý svět. Je to tak lákavé...,“ větu nedopověděla, povytáhla obočí a dodala: „Ladon je mrtvý. Jen si vzpomeň, když tenkrát předpověděl svou smrt, tak ses smál, že to záleží na tobě a on je přece nesmrtelný...“ Povzdechla si a smutně konstatovala: „Nech plynout čas, jejich svazek, pokud se tak má stát, se má uskutečnit až za úplného zatmění, jak to předpověděl Morsef a jak je to napsáno v Knize osudu.“

„Je to ještě sto třicet pět dlouhých let...“

„U nás je to rok a měsíc. Co se má stát, stane se. Čas je neúprosný.“

„Jsem přece Velký Karman, já rozhoduji o tom, co se stane! Čas není neúprosný, ale ty, Éro.“ Pak nad tím vším lhostejně mávl rukou a pocítil zmar. Cítil, že jeho moc po smrti Ladona slábne a te ztrácí svého nejmilovanějšího syna... Bál se přiznat, že se bojí věštby slepého Morsefa. Tolik se jí bál, že ho zatratil.

„Říkám ti to já, paní času, nemůžeš jít proti času. Buena je tvrdohlavá po tobě a chytrá po Memorii, nebude se jí líbit, že jí zasahuješ do života.“

„Vezme si ho,“ rezolutně pravil Velký Karman, došel ke knize a vztekle ji zaklapl. Pak zvolal: „Amoro!“

Éra se hořce pousmála: „Velký Karmane, schyluje se k soumraku bohů.“

3

PLÁNOVÁNÍ SVATBY

T

řetihoří Ops bylo plné života. Řeka Vita zde protékala svižně

a území dobra se dělilo na hory Nassib, Bios a Tychos. Pátá

hora Bios, které vládl laskavý pán života Bios, sousedila s šestou horou Hypnos, která měla dva vrcholy Amores a Hypnos. První byl královstvím paní lásky Amory, její sousedkou se stala její drahá nejmladší sestra, paní snů Sonna. Hypnos se měnil podle její fantazie a na jeho úpatí vládl Hypnos, její mladší bratr.

Sluneční horu Nassib nyní po svém dědečkovi Ladonovi obývala

krásná Buena se svými čtyřmi strážci Knihy dobra – Mabonou, Virtosem, Vahanou a Paxosem. Tuto úchvatnou, úrodnou zemi lásky, dobra, fantazie, života a plodnosti stvořil bílý kouzelník před dávnými věky. Nejdříve zde žil sám a potom se svou dcerou Memorií. Po jeho smrti Velký Karman daroval Nassib své nejmilejší dceři a ustanovil ji vládkyní dobra, jelikož se toho v její prospěch zřekla její matka Memorie. Ops se podobal ráji, nikdy zde nesněžilo, nestrhl se krutý liják, kroupy, ani vichřice, jen blahodárný, osvěžující deštík pršel z oblohy, všechno tady bujně rostlo a kvetlo. V tomto Třetihoří žili Siraelové, elfové, obři Nefritové, skřítci, ochránci dobra, dobří du

33

chové, víly a nymfy. Toto území věrně střežili bílí jezdci na vzdušných

koních v čele s králem Eirem. I je stvořil bílý kouzelník Ladon, vlád

ce třetí sféry vzduchu, který se dokázal přeměnit v bílého draka s ha

dím tělem.

Na hoře Nassib se třpytil v závoji měsíčních paprsků čirý průsvitný

křišálový palác, jenž vznikl z křemene a stal se symbolem bílé magie

a dobra. Postavili ho obři Nefritové, které stvořil Ladon z duhy – ve

svém velkém srdci skrývali spravedlivost a neskonalou dobrotu, byli

to moudří nezničitelní velikáni. Když přišli o své území, tak se o svá

velká dítka Ladon postaral a poskytl jim útočiště v rozlehlém lese.

Později se pár velikánů oddělilo a přestěhovalo se dolů na úpatí hory

Nassib, a ještě později se starali o všechny zahrady v celém Opsu,

kde se věnovali zahradničení, když už nemohli stavět krásné stavby.

Při východu slunce křišálové sloupy paláce svítily ohnivou červení

a zdi vypadaly jako pozlacené. Zámek vždy jasně zářil proti pozadí

tmavě zelených lesů a hvozdů na horském svahu Sedmihoří a hlásal,

že pokud bude stát, dobro a zlo budou vždy v rovnováze.

Buena se pyšnila dlouhými zlatými vlasy, její pomněnkové oči byly

moudré a laskavé a na koho pohlédla, toho zalil nekonečný pocit

blaha, tepla a všeobjímající lásky. Ráno vstala a jako každý nový den

si začala notovat svou oblíbenou píseň, kterou ji naučila královna el

fů Itala. V polovině sloky však najednou přestala, její pohledná tvář

zesmutněla, modré oči se zdály najednou šedé a zádumčivé. A její če

lo, kdysi bez jediné vrásky, se zamračilo. Rychle si oblékla župan, kte

rý připomínal ranní slunečnou oblohu. Ten se na jejím těle jako máv

nutím kouzelného proutku začal proměňovat jako chameleon, střídal

barvy, až zcela zešedivěl. Buena sepjala ruce a zoufale se hnala k zr

cadlu. Dosedla na měkkou židli a neustále opakovala: „Chci se vdát.“

Dlouze se dívala do zrcadla a pročesávala své dlouhé zlaté vlasy, když

tu spatřila šedivý vlas. Zhrozila se. Uchopila do ruky křišálovou kou

li, chtěla číst budoucnost, ale vtom se na okně nečekaně objevil

Amorek. V ruce třímal luk a šíp, a než se kdo nadál, vystřelil a krás

nou vládkyni dobra zasáhl přímo do srdce. Najednou si dcera Memo

rie a Karmana čtení z koule rozmyslela a usmála se, v její tváři se zra

34

čila láska. Amorek se otočil směrem k Tartaru a vypálil šíp milenců

k Orkusu. Kolem šípu se mihl podivný stín, který ho uchopil, ale to

nikdo neviděl. Byl to lstivý a úlisný Mordoch, který obrátil směr šípu

a zasmál se lišáckým skřehotem. Nikdo netušil, co má za lubem.

Buena se chytla za srdce, zasněně pohlédla z okna, ale věrný po

mocník její sestřičky Amory už na římse neseděl. Její tvář se p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist