načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dialogy zoufalců: poetika a struktury -- Dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu – Eva Niklesová

Dialogy zoufalců: poetika a struktury -- Dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu

Elektronická kniha: Dialogy zoufalců: poetika a struktury
Autor: Eva Niklesová
Podnázev: Dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu

– Publikace Dialogy zoufalců: poetika a struktury (Dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu) se zabývá otázkou produktivity jednoho z děl staroegyptské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  238
+
-
7,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Masarykova univerzita
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 194
Úprava: 1 online zdroj (195 pages): illustrations.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-210-8321-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace Dialogy zoufalců: poetika a struktury (Dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu) se zabývá otázkou produktivity jednoho z děl staroegyptské literatury v kontextu literatury světové, Dialogu zoufalce a jeho duše, s cílem ustavení skupiny tvarově příbuzných děl a vystižení jejich podstaty v rovině výstavbové, stylisticko-poetologické, sémantické a žánrové. Přítomnost archetypálních prvků v Dialogu zoufalce a jeho duše se stala hlavním předpokladem výskytu podobně zaměřených textů i ve zcela odlišných geografických i kulturních podmínkách. Dialog zoufalce a jeho duše je chápán jako prototypický textový model, na jehož základě je – dle vymezených komparativních kritérií – určována míra tvarové příbuznosti s podobnými dialogickými texty vzniklými zejména v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu.

(poetika a struktury : (dialogické texty o smyslu lidsk existence v nejstarésich svetovych literurách a v literaturách stredoevropského areálu))
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Dialogy zoufalců: poetika a struktury

Eva Niklesová

FILOZOFICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA

#448

#448

Eva Niklesová (1983)

vystudovala český a německý jazyk

na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity

v Českých Budějovicích. V roce 2013 absolvovala

doktorské studium na Ústavu slavistiky

Filozofi cké fakulty Masarykovy univerzity

(obor Literární komparatistika). V letech 2007

až 2014 přednášela na Katedře českého jazyka

a literatury Pedagogické fakulty

Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích

o teorii a praxi řečového projevu, didaktice

českého jazyka a literatury a mediální výchově.

Byla spoluřešitelkou tříletého projektu

ESF OP VK Čeština v praxi.

V současné době působí na Katedře mediálních

studií Metropolitní univerzity Praha, odborně se

věnuje kultuře komunikace, jazykové manipulaci

v médiích a vztahům mezi literární vědou

a teorií mediální komunikace.

Je členkou Literárněvědné společnosti

při Akademii věd ČR.

Publikace Dialogy zoufalců: poetika

a struktury (Dialogické texty

o smyslu lidské existence v nejstarších

světových literaturách a v literaturách

středoevropského areálu) se zabývá

otázkou produktivity jednoho

z děl staroegyptské literatury v kontextu

literatury světové, Dialogu zoufalce

a jeho duše, s cílem ustavení

skupiny tvarově příbuzných děl

a vystižení jejich podstaty v rovině

výstavbové, stylisticko-poetologické,

sémantické a žánrové. Přítomnost

archetypálních prvků v Dialogu

zoufalce a jeho duše se stala hlavním

předpokladem výskytu podobně

zaměřených textů i ve zcela odlišných

geografi ckých i kulturních podmínkách.

Dialog zoufalce a jeho duše je chápán

jako prototypický textový model,

na jehož základě je – dle vymezených

komparativních kritérií – určována

míra tvarové příbuznosti s podobnými

dialogickými texty vzniklými zejména

v nejstarších světových literaturách

a v literaturách středoevropského areálu.

Dialogy zoufalců: poetika a struktury

Dialogy zoufalců:

poetika a struktury

Eva Niklesová


OPERA FACULTATIS PHILOSOPHICAE

UNIVERSITATIS MASARYKIANAE

SPISY FILOZOFICKÉ FAKULTY

MASARYKOVY UNIVERZITY

#448



FILOZOFICKÁ FAKULTA

MASARYKOVA UNIVERZITA

BRNO 2016

#448

Dialogy zoufalců: poetika a struktury (Dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světových literaturách a v literaturách středoevropského areálu) Eva Niklesová

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Niklesová, Eva

Dialogy zoufalců: poetika a struktury : (dialogické texty o smyslu lidské existence v nejstarších světo

vých literaturách a v literaturách středoevropského areálu) / Eva Niklesová. – Vydání první. – Brno :

Filozofická fakulta, Masarykova univerzita, 2016. – 192 stran. – (Spisy Filozofické fakulty Masarykovy

univerzity, ISSN 1211–3034 ; číslo 448)

Anglické resumé

ISBN 978–80–210–8321–9

821.412 * 821(5/6)‘01 * 82“04/14“ * 82.091 * 82.05/.07 * 82.07 * (4–191.2)

– Dialog zoufalce se svým duchem

– Bible. Jób

– egyptská literatura

– starověké orientální literatury

– středověká literatura – Evropa střední

– literární vlivy

– literární komparatistika

– intertextualita

– interpretace a přijetí literárního díla

– monografie

821.09 – Literatura v různých jazycích (o ní) [11]

Ráda bych na tomto místě poděkovala prof. PhDr. Ivu Pospíšilovi, DrSc., který mi během

psaní tohoto textu poskytoval cenné odborné rady a připomínky.

Velké poděkování patří také doc. PhDr. Danielu Bínovi, Ph.D., který mi rovněž věnoval

mnoho času a invenčních myšlenek a kterému je tato kniha věnována.

Za podporu a povzbuzování děkuji v neposlední řadě své rodině a svým přátelům.

Recenzovali: prof. PhDr. Jiří Kraus, DrSc.

prof. PhDr. Vladimír Křivánek, CSc.

© 2016 Eva Niklesová

© 2016 Masarykova univerzita

ISBN 978-80-210-8716-3 (online : pdf)

ISBN 978-80-210-8321-9 (brožovaná)

ISSN 1211-3034

DOI: 10.5817/

CZ.MUNI.M210-8321-2016 OBSAH Úvod .........................................................7

Literární komparatistika – dialogičnost – pesimismus: vymezení problému

1. Genetický a typologický přístup ve vztahu k Dialogu zoufalce a jeho duše ....15 2. Hypotéza – předpoklad výskytu tvarově příbuzných dialogických

existenciálních textů napříč časem a prostorem ......................17

Staroegyptská literatura – Dialog zoufalce a jeho duše 3. Dialog zoufalce a jeho duše v dějinném a kulturním kontextu ............25

3.1 Datace Dialogu zoufalce a jeho duše do období Střední říše ...........27

3.1.1 Souvislost První přechodné doby se staroegyptskou

literaturou ............................................28

4. Interpretační rámce Dialogu zoufalce a jeho duše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31 5. Analýza Dialogu zoufalce a jeho duše ................................35

5.1 Žánrové vymezení Dialogu zoufalce a jeho duše .....................36

5.2 Vymezení komparativních kritérií na základě stanovení dominantních

literárních rysů Dialogu zoufalce a jeho duše .......................41

5.3 Vyvození závěrů z analýzy Dialogu zoufalce a jeho duše pro účely dalších

komparací ...............................................73


6

Znovuvynořování struktur Dialogu zoufalce a jeho duše

6. Starověk – Kniha Jobova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .77

6.1 Žánrové vymezení Knihy Jobovy ...............................87

6.2 Komparace Dialogu zoufalce a jeho duše s Knihou Jobovou v rovině

výstavbové, sémantické a stylisticko-poetologické .................90

7. Starověk. Mezopotámská díla z okruhu tzv. Hiob-Literatur ............. 101

7.1 Komparace Člověka a jeho boha (Sumerského Joba) s Dialogem zoufalce

a jeho duše ..............................................102

7.2 Komparace Babylónské theodicey s Dialogem zoufalce

a jeho duše ...............................................105

7.3 Komparace tzv. Babylónského Joba (Ludlul bél némeqi) s Dialogem

zoufalce a jeho duše a s Knihou Jobovou ..........................109

8. Středověké literární spory .....................................112

8.1 Komparace Dialogu zoufalce a jeho duše s Oráčem z Čech ............. 114

8.2 Výběr děl ke komparaci na základě intertextových odkazů na Knihu

Jobovu ..................................................121

8.2.1 Staročeský spor Tkadleček ................................123

8.2.2 Komenského Truchlivý .................................131

9. „Za hranicemi tvaru“ (vybrané texty) ............................146

9.1 Kochanowského Tre ny – otázka spřízněnosti s vymezenou skupinou .. 147

9.2 Anonymní pozdněstředověká moralita Everyman ................150

9.3 Shakespearův Sonet č. 66 ...................................155

9.4 Vybrané české texty .......................................157

10. Závěrečné shrnutí ..........................................164

Summary ...................................................172

Seznam tabulek a schémat ......................................179

Bibliografie .................................................. 181

Příloha ...................................................... 191


7

ÚVOD

„Lidské dějiny jsou ( . . .) nekonečným dialogem bytostí, společenství a společností, civilizací a kul

tur . ( . . .) Dialog v širokém slova smyslu, tedy jako konfrontace, byl hlavním hybatelem všech

historických změn a ( . . .) nutně předpokládá vítěze a poražené, ty, co svůj spor prohráli, a ty, co

jej vyhráli – právě prostřednictvím navázaného dialogu.“

1

„Největší vzdáleností, která nejvíce brání komunikaci a porozumění, možná není vzdálenost

mezi zeměmi, nýbrž mezi epochami . A přece existují metafory, přirovnání, formy, které přetrvá

vají, které k nám doléhají přes tisíciletí a stále nám něco říkají.“

2

Mezi nejstaršími slovesnými artefakty se vyskytuje staroegyptský text ojedinělých kvalit, Dialog zoufalce a jeho duše,

3

který je recepčně působivý jak svou výrazovou

1 PosPíšil, i. [b] Literární komparatistika, areálová/kulturní studia, teorie literárních dějin a problém hodnoty v současné literárněvědné praxi. Opera Slavica. 2009, 19, 1, s. 24. 2 Guillén, C. Mezi jednotou a růzností: úvod do srovnávací literární vědy. 1. vyd.; Praha: Triáda, 2008. 3 S touto variantou českého překladu názvu se setkáváme v Žábově výboru Zpěvy Nilu: výbor z lyriky starého Egypta. Žába, Z. Zpěvy Nilu: výbor z lyriky starého Egypta. Malá knižnice Orientu; sv. 11; Přel. Z. Žába, přebásnila v. KubíčKová; Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957, s. 7–13. Této varianty bude užíváno v celé publikaci. V dalších českých překladech tohoto díla se setkáváme s variantami Staroegyptská rozmluva člověka odhodlávajícího se k sebevraždě s jeho duší (lexa, F. Staroegyptská rozmluva člověka odhodlávajícího se k sebevraždě s jeho duší. Topičův sborník literární a umělecký; 9; Praha: Nakladatel F. Topič, 1922, s. 357–371; lexa, F. Beletristická literatura staroegyptská. Kladno: J. Šnajdr, 1923, s. 153–161); Konec muže zklamaného životem (lexa, F. Výbor ze starší literatury egyptské . Praha: Šolc a Šimáček, 1947, s. 68–75), Staroegyptský Rozhovor muže s jeho duší (vaChala, b. Staroegyptský Rozhovor muže s jeho duší. Nový Orient. 1982, 37, s. 281–283.), Rozhovor muže s vlastní duší (vaChala, b. Moudrost starého Egypta. Praha: Knižní podnikatelský klub, 1992, s. 85–91; verner, M.; bareš, L.; vaChala, B. Encyklopedie starověkého Egypta. 1. vyd.; Praha: Libri, 2007, s. 409–410).

Úvod

formou, tak tematickým zaměřením (spojení dialogických pasáží s lyrickými bás

němi, forma literárního sporu, filozofická závažnost textu, otázka smyslu lidské

existence).

Dialog zoufalce a jeho duše bývá některými badateli považován za text „mimořád

ný“ (burKard – Thissen, 2007, s. 158),

4

za „vrcholné literární dílo starověkého světa“

(david, 2006, s. 149),

5

za „mistrovské dílo starověké egyptské literatury“ (allen, 2011)

6

apod. Jedinečnost díla tkví ve šťastné volbě uměleckých prostředků, souvisejících

s antropologickou konstantou, s obecnými principy lidství: s dialogičností, s hád

kou, s rozpolceností lidské duše (já a „něco ve mně“), s návaly životního pesimismu, s úvahami o smyslu života a s myšlenkami na sebevraždu. Fascinace tímto jedinečným textem a proud otázek a úvah týkajících se možných analogií s díly vzniklými ve zcela jiných a o mnoho pozdějších údobích historicko-literárního vývoje, s texty „které se objevily v průběhu staletí na určitých místech a v určitých jazycích“ (Guillén, 2008, s. 27) a jejichž vznik od sebe může dělit i několik tisíciletí, se stala

motivací pro vznik této publikace.

Díky své recepční působivosti je zde Dialog zoufalce a jeho duše chápán jako pro

totypický textový model, na jehož základě je určována míra shody s podobnými

dialogickými texty vzniklými zejména v nejstarších světových literaturách a v lite

raturách středoevropského areálu.

Nehledě na fascinaci Dialogem zoufalce a jeho duše bylo třeba učinit konečné

rozhodnutí, zda bude moci být jeho český převod použit jako text prototypický.

7

Otázka relevance práce s překladovým materiálem se několikrát stala předmětem

rozpravy, při níž literární vědci shodně konstatovali neřešitelnost tohoto meto

4 burKard, G.; Thissen, h. j. Einführung in die altägyptische Literaturgeschichte. Altes und Mittleres

Reich. Einführungen und Quellentexte zur Ägyptologie. 2. Auflage; Berlin–Münster: LIT Verlag, 2007.

5 david, a. r. Náboženství a magie starověkého Egypta. 1. vyd.; Praha: BB/art, 2006.

6 Toto označení je součástí podtitulu publikace: allen, J. P. The debate between a Man and his Soul:

a Masterpiece of Ancient Egyptian Literature. Leiden–Boston: Brill, 2011.

7 Přípustnost volby takto „problematického“ textu jako prototypu byla v únoru 2011 během vý

zkumného pobytu na Univerzitě Justus-Liebig (Gießen) konzultována s německou literární historičkou,

prof. Corou dieTl, která zde působí na Ústavu germanistiky. V rámci této odborné konzultace byla

nastíněna možnost zvolení jiného prototypického textu, biblické Knihy Jobovy, která – jak bude později

ukázáno – s Dialogem zoufalce a jeho duše vykazuje významné výstavbové, tematické i stylisticko-poetolo

gické paralely. Následný příklon k tomuto postupu a přepracování původní koncepce sice znamenal

větší jistotu ve smyslu práce s mnohokrát přeloženým a všeobecně známým literárním pramenem, pod

stata problému zkoumání překladového textu však vyřešena nebyla. Zároveň touto radikální změnou

v metodologii došlo k posunu původního výzkumného záměru, neboť právě vědomí práce s jedním

z nejstarších literárních pramenů pojednávajícím o smyslu lidské existence v případě Dialogu zoufalce

a jeho duše a záměr srovnávání literárních prostředků, u nichž zcela chybí znalosti o autorovi a pod

mínkách vzniku textu s texty, u kterých znalosti o autorovi a o mimoliterárních faktorech nabývají

konkrétnějších obrysů, bylo chápáno jako hlavní přínos této publikace. S cílem nastínění vývojové linie

existenciálně zaměřených dialogických textů od dob nejstarších byl učiněn návrat k původní koncepci

a Dialog zoufalce a jeho duše se stal opěrným bodem pro veškeré komparativní analýzy do této knihy

zahrnuté.

Úvod

dologického problému. Na jedné straně jde v případě staroegyptské literatury o cenná díla, jež při takovémto výzkumu nelze opomíjet, na straně druhé není dodržena filologická maxima v podobě práce s původní jazykovou verzí textu. Otázka práce s překladem, s „nejčastějším prostředníkem mezi jednotlivými literaturami“ (hrabáK, 1976, s. 116),

8

se stala klíčovým metodologickým problémem, neboť

zejména s ohledem na hodnocení stylisticko-poetologických prostředků můžeme pouze porovnávat jednotlivé verze překladů a vyhodnocovat je na základě sekundární literatury. Narážíme zde na příznačný (a často zmiňovaný) problém literární komparatistiky, na otázku jazykové bariéry při využití textů, u nichž nelze v rámci literárněkomparatistického zkoumání trvat na dodržení filologické maximy. S ohledem na zachování odbornosti publikace při stanovování komparativních kritérií u Dialogu zoufalce a jeho duše bylo důsledně přihlíženo k přítomnosti sledovaného jevu ve všech použitých překladech tohoto díla. Analýza minuciózních stylisticko-poetologických prostředků byla dopředu vyloučena, neboť:

„Tlak jazykovej štruktúry originalu na preklad býva väčší na nižších rovinách (fone

matickej, morfematickej, lexikálnej, syntaktickej) a slabne smerom k vyšším rovinám

textu . Keďže téma v preklade nepodlieha zásadným zmenám, dá sa očakávat, že tento

tlak bude relatívne najmenší na tematickej rovine .“ (PoPovič, 1975, s. 101)

Nejde však jen o aspekt práce s překladem, vyvstává před námi i obecný hermeneutický problém neznalosti recipientské konkretizace u textů vzniklých v dřívějších dobách, v dobách mimo naši aktuální životní zkušenost,

9

neboť „hermeneutika,

se svým pojetím kultury a celého lidského sociálního života vůbec jako komplexního ,mul- tiinterpretativního jevu‘, zdůrazňuje nehotovost a problematičnost významu a rozumění“ (bína, 2009, s. 102).

10

V rámci této publikace tudíž vycházíme z toho, že:

„Cizojazyčnost představuje jen vystupňovaný případ hermeneutické obtíže, tj . cizosti a jejího

překonání . Po pravdě jsou v témž jednoznačně určeném smyslu cizí všechny ,předměty‘, jimiž se

zabývá tradiční hermeneutika . Napodobovací úloha překladatele není snad kvantitativně, nýbrž

jen stupňovitě odlišná od všeobecné hermeneutické úlohy, kterou klade každý text .“ (Gadamer,

1970, s. 28)

11

8 hrabáK, J. Literární komparatistika. 1. vyd.; Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 9 K formulování tzv. funkčně historického přístupu (zkoumání různého pojetí literárního díla v toku času) srov. např. os’maKov, V. N. Ed. Literaturnyje proizvedenija v dviženii epoch. Moskva: Nauka, 1979.; os’maKov, V. N. Ed. Russkaja literatura v istoiko-funkcionaĺnom osveščenii. Moskva: Nauka, 1979. 10 bína, D. Literární komunikace v multimediální době. České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity, 2009. 11 Gadamer, H.-G. Řeč jako médium hermeneutické zkušenosti. In sKoumal, a. Ed. Překlad literárního díla: sborník současných zahraničních studií . 1. vyd.; Praha: Odeon, 1970. Úvod

„Texty můžeme chápat jen tehdy, popíšeme-li jejich místo v životě nějakého jazykového a činnost

ního společenství, např . nějaké obce .“ (sChaeFFler, 2003, s. 107)

12

„Je třeba odlišovat objektivní skutečnost od skutečnosti díla, fakt životní od faktu uměleckého:

jiný byl Řím Caesarův a jiný je Řím Shakespearův . Součástí uměleckého díla je nikoliv skuteč

nost objektivní, ale autorova interpretace skutečnosti, a tu se také snaží vystihnout překladatel.“

(levý, 1998, s. 46)

13

S obdobným problémem se setkáváme například i v oblasti vnímání hudby – jde o problematičnost konceptu tzv. autentické interpretace tzv. staré hudby (např. Bach). Vnímání zvuků – byť je jejich technické provedení stejné jako kdysi (stejné nástroje ze stejného materiálu apod.) – je v každé době jiné, neboť se mění okruh životní zkušenosti a s ním i estetické myšlení (neschopnost úplné koncentrace na jemné zvuky, možnost opakovatelnosti hudebního prožitku díky audiovizuálním nosičům apod.). Pokud bychom literárněkomparatistické zkoumání omezili pouze na práci s originálními texty, došlo by k významnému omezení možnosti poznání meziliterární výměny hodnot a meziliterární komunikace. Proto je třeba rozetnout tento gordický uzel a přiklonit se k následující myšlence:

„Preklad možno definovať ako špecifický kód, ktorého takmer výlučná funkčnosť spočíva v tom,

že umožňuje mnohostrannú medziliterárnu výmenu hodnôt, medziliterárnu komunikáciu . Bez

tohto komunikátu by nebolo možné uvažovať o medziliterárnom procese v plnom význame tohoto

slova, preto polylingvizmus alebo aspoň bilingvizmus konzumenta slovesného umenia je doteraz

predsa len skôr výnimočným, ako zákonitým javom.“

(Ďurišin, 1976, s. 34–35)

14

Abychom mohli zvolit adekvátní způsob literárněkomparatistického náhledu, je v první části publikace

15

vymezen okruh zkoumaného problému, zasazený do te

oretického aparátu literární komparatistiky. Pozornost je věnována zejména genetickému a typologickému přístupu ve vztahu ke staroegyptskému Dialogu zoufalce a jeho duše a předpokladu výskytu kompozičně, stylisticky a sémanticky příbuzných artefaktů v různých pozdějších historických obdobích.

Druhý oddíl publikace je zaměřen na představení staroegyptského Dialogu zoufalce a jeho duše, pojednáno je o dataci díla, o dějinném a literárním kontextu 12 sChaeFFler, R. Filosofie náboženství. Vyd. 1.; Praha: Academia, 2003. 13 levý, J. Umění překladu . 3. upr. a rozš. vyd.; Praha: Ivo Železný, 1998. 14 Ďurišin, d. O literárnych vzťahoch: sloh, druh, preklad. 1. vyd.; Bratislava: Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1976. 15 Současná podoba textu vychází ze stejnojmenné disertační práce, která byla v roce 2013 obhájena na Ústavu slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Úvod

a o interpretačních rámcích. Pozornost je dále věnována žánrovému vymezení Dialogu zoufalce a jeho duše a následnému stanovení komparativních kritérií.

Část třetí je věnována teoretickému vymezení textů, spadajících do okruhu tzv. Hiob-Literatur. V rámci tohoto oddílu je Dialog zoufalce a jeho duše komparován s Knihou Jobovou a s vybranými díly mezopotámskými.

Třetí oddíl pokračuje komparací Dialogu zoufalce a jeho duše se středověkými literárními spory, vzniklými zejména ve středoevropském areálu. Nastíněna je také možnost rozšiřování vymezené skupiny literárních děl o paralely, které vykazují shody pouze v dílčích oblastech. Tyto texty zde nazýváme komunikáty na periferii tvaru.

V závěru publikace je souhrnně pojednáno o příčinách vzniku a o produktivitě existenciálních dialogických literárních sporů v různých obdobích historicko-literárního vývoje.

Smyslem a současně cílem této publikace je vymezení komparativního jádra, skupiny textů, které budou vykazovat shody v rovině výstavbové, sémantické a stylisticko-poetologické, do níž bude možno přidávat díla další. Vytvoření takovéhoto průniku děl vzájemně si podobných může napomoci k rozšíření nadnárodního textového vzorce a k vytvoření modelu literárního interkulturního dialogu, aplikovatelného i na díla vzniklá mimo staroorientální a středoevropský rámec.

LITERÁRNÍ KOMPARATISTIKA –

DIALOGIČNOST –

PESIMISMUS:

VYMEZENÍ PROBLÉMU 1. GENETICKÝ A TYPOLOGICKÝ PŘÍSTUP

VE VZTAHU K DIALOGU ZOUFALCE

A JEHO DUŠE

Za jeden z obecných cílů literárněkomparatistického bádání můžeme považovat snahu o vymezení okruhů literárních děl, vzniklých ve zcela odlišných časových souřadnicích a dějinných údobích, u nichž je možno vypozorovat shodné prvky v rovině formální i obsahové:

„Cieľom literárnej komparatistiky je ( . . .) poznanie typologickej a genetickej podstaty literárneho

javu ( . . .), odhalenie vnútorných zákonitostí, ktoré literárny jav charakterizujú ako konkrétny

historický fenomén a zároveň ako jav vo všeobecnosti bez ohľadu na jeho určitú dejinnú pod

mienenosť . Túto úlohu možno splniť vtedy, ak spájame literárnohistorický prístup k skúmaniu

literárneho faktu s literárnoteoretickým . Objektívna platnosť takto získaných záverov je pritom

priamo úmerná okrem iného aj množstvu materiálu, ktorý podlieha zovšeobecneniu . Snaha o čo

naobjektívnejšie závery vedie preto k prekročeniu hraníc národnej literatúry smerom k vyšším,

tzv . medziliterárnym združeniam a v konečnom dôsledku k svetovej literatúre . Pri porovnáva

com prístupe dochádza preto k zovšeobecňovaniu vývinových zákonitostí jednotlivých národných

literatúr.“ (Ďurišin, 1975, s. 68)

16

V případě Dialogu zoufalce a jeho duše bohužel nemáme k dispozici žádné přímé doklady o známosti tohoto textu v jiných kulturách. Vzhledem k moderním archeologickým nálezům se stále více zohledňuje působení staroegyptské literatury na vývoj literatur dalších. Vezmeme-li v úvahu vyspělost a bohatost staroegyptské literatury,

17

lze předpokládat, že sousední kultury se s díly staroegyptské literatury

16 Ďurišin, D. Teória literárnej komparatistiky. 1. vyd.; Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1975. 17 „Staroegyptská literatura jest skutečně hodnotná . V literárních dílech staroegyptských, novoegyptských a demotických ( . . .) jest zastoupeno mnoho rozmanitých druhů literární tvorby; z prosy: povídka historická, tendenční, fantastická, pohádka, legenda, bajka alegorická, zvířecí, satira, proroctví, životopis, cestopis, literární polemika Literární komparatistika – dialogiŽnost – pesimismus: vymezení problému seznamovaly a obohacovaly se o její myšlenkové bohatství, k čemuž se v českém vědeckém diskursu explicitně hlásí egyptolog lexa, jenž text uvedl do českého povědomí:

„Po stránce formální, již řeč nejstarších zachovaných textů se projevuje jako řeč již dlouho lite

rárně pěstovaná . V prose z dvacátého století př . Kr . nacházíme již téměř všechny tropy a figury,

které známe z literatury řecké a římské . ( . . .) Staroegyptská literatura působila na literatury cizí.“

(lexa, 1947, s. 16–17)

Genetické hledisko ve vztahu k Dialogu zoufalce a jeho duše můžeme, byť s velkou mírou pravděpodobnosti, pouze předpokládat. Z tohoto důvodu je nutno volit přístup typologický, a to např. v souladu s poznámkou s. Wollmana:

„Podle způsobu kontaktu se mluví o kontaktologii nebo genetické komparatistice a typologii

(podobnosti literárního typu, aniž by byl doložen konkrétní kontakt nebo genetická souvislost) .

Vzhledem k růstu typologických studií, které mohou srovnávat de facto všechno se vším, je asi

správná poznámka Slavomíra Wollmana, syna Franka Wollmana, že způsob zkoumání je závislý

na zjištění kontaktu: když se kontakt zjistí (například se ověří, že se spisovatelé znali, že četli

svá díla a nebo se o nich dověděli pomocí prostředníka čili mediátora apod .), jde o kontaktologii

neboli genetickou komparatistiku, pokud je kontakt nedoložitelný nebo nelze jej zatím doložit,

volíme typologický přístup . Jinak řečeno: nemělo by se zkoumat typologicky, pokud je možné zjistit

historicky ověřený kontakt a dojít tak ke genetické (vývojové) souvislosti.“ (PosPíšil, 2009, s. 197)

18

V intencích druhého základního literárněkomparatistického přístupu, typologického, očekáváme výskyt podobně zaměřených děl i ve zcela odlišných geografických a kulturních oblastech a přikláníme se k tomu, že:

„Analogie ,typologického‘ rázu jsou často jen prvním signálem vzájemné spojitosti zkoumaných

děl, která se později ukáže být konkrétnější . V takovém případě lze založit hypotetickou kon

strukci systému na jejím typologickém určení . Nicméně je užitečné považovat takovou procedúru

jen za první stupeň, neboť zkušenost ukazuje, že reálně existující mezinárodní literární systémy

obvykle nejsou čistě ,typologické‘, ale komplexní, že zahrnují relace typologického, kontaktologic

kého i genetického rázu.“ (Wollman, s., 1989, s. 113–114)

19

„Aj pri typologickom porovnávacom výskume nemožno apriórne vylúčiť ani oblasť externých

kontaktov a tobôž nie oblasť internokontaktovú.“ (Ďurišin, 1976, s. 74) a zárodek dramatu vedle ukázek literatury mravoučné, náboženské a čarodějnické . Z poesie: báseň meditační, didaktická, příležitostní, oslavná, hymnus, píseň milostná, vítězná, filosofická .“ (lexa, 1947, s. 15–16) 18 PosPíšil, i. [a] Literární komparatistika: lákavá inovace, kvalitní tradice. Stil, 2009, 8, 8, s. 189–208. 19 Wollman, s. Česká škola literární komparatistiky: Tradice, problémy, přínos. Acta Universitatis Carolinae. Philologica, Monographia; 98/1987; 1. vyd.; Praha: Univerzita Karlova, 1989. 2. HYPOTÉZA – PŘEDPOKLAD

VÝSKYTU TVAROVĚ PŘÍBUZNÝCH

DIALOGICKÝCH EXISTENCIÁLNÍCH

TEXTŮ NAPŘÍČ ČASEM A PROSTOREM V této publikaci nazíráme na Dialog zoufalce a jeho duše jako na slovesný artefakt, v němž jsou literárně ztvárněny jevy a témata všem lidem společná. Z tohoto důvodu by zde měl fungovat princip tzv. psychologického paralelismu, související s všeobecnými vlastnostmi lidské psychiky, jež veselovsKij označuje jako „schematické formuly zobrazenia skutočnosti“ a které „odrážajú bezprostredné pozorovania a dojmy človeka pri jeho styku s prírodou a s najbežnejšími opakujúcimi sa javmi skutočnosti“. (veselovsKij, cit. dle Ďurišin, 1975, s. 33–34)

Předpoklad výskytu tvarově příbuzných dialogických textů napříč časem a pro

storem vychází z několika vzájemně se prostupujících aspektů Dialogu zoufalce a jeho duše. Aspektem dominantním je dialogický charakter díla. Zde vycházíme z předpokladu, že právě dialogická forma literárního vyjádření bude vždy čtenářsky přitažlivá, poutavá a živá, neboť odráží to, co je všem lidem společné – předpoklad adresáta u každého dialogu, myšlení orientované na dialog, a to v duchu známé baChTinovy teze o tom, že dialog předchází jazyku. Opřeme-li se o další známou myšlenku, dle níž se „řeč neuskutečňuje ve výrocích, nýbrž jakožto rozhovor“

20

a budeme-li souhlasit s tím, že

řeč se „naplňuje“, stává se celistvou, smysluplnou a opravdovou pouze za předpokladu, jsou-li její elementy součástí přinejmenším dialogu, představuje zahájení dialogu plnohodnotné uskutečnění řečového aktu a zároveň naplnění jednoho z nezbytných předpokladů plnohodnotného bytí člověka: uspokojení touhy po aktivní účasti v rozličných komunikačních situacích, ukojení lidského bažení po názorovém střetu, po „dialogickém účastenství“, neboť „jedině stykem, vzájemným jed- 20 Grondin, j. Úvod do hermeneutiky. Oikúmené; 1. vyd.; Praha: OIKOYMENH, 1997, s. 150. Literární komparatistika – dialogiŽnost – pesimismus: vymezení problému náním člověka s člověkem se nachází ‚člověk v člověku‘ jak pro druhé, tak pro sebe sama“ . (baChTin, 1971, s. 337)

21

„Dialog je ( . . .) existenciální lidskou potřebou: člověk nemůže být sám, chce diskutovat, zúčastnit

se střetu, spolupracovat, chce si do toho druhého ,píchnout‘, a to různými prostředky: tím si vlast

ně ověřuje i svou existenci a svou identitu .“ (PosPíšil, 2006, s. 8)

22

Dialogičnost dle některých koncepcí představuje základní předpoklad lidského myšlení a jazyka:

„K hypotéze dialogičnosti můžeme dále uvést následující . Dialogičnost se vyvinula v antropoge

nezi, historii a kultuře . To znamená, že lidské mysli nebyl během fylogeneze a sociokulturního

vývoje implantován jen individuální biologický a obecný kognitivní systém (ať už je to cokoliv),

ale také dialogičnost . Vyslovme hypotézu, že lidské myšlení a jazyk jsou generovány dialogičnos

tí.“ (marKová, 2007, s. 15)

23

Dialogičnost je v rámci teorie sociálního poznání, založené na dialogičnosti a na teorii sociálních reprezentací, chápána jako vrozený prvek lidské povahy, který je „stejně tak součástí lidské povahy jako biologické a kognitivní univerzálie“. (marKová, 2007, s. 127)

Druhým aspektem Dialogu zoufalce a jeho duše, který chápeme jako předpoklad výskytu podobně zaměřených textů v pozdějších obdobích a v geograficky a kulturně vzdálených oblastech, je převažující pesimistické (existenciální) ladění textu. Přestože si přítomnost pesimistických myšlenek v literárních textech možná primárně spojujeme s filozofií pesimismu a existence, s texty sChoPenhauerovými, KierKeGaardovými, nieTZsChovými, Camusovými a dalšími, vycházíme z předpokladu, že:

 pesimismus a existenciální tematika představuje antropologickou konstan

tu,

 jistý základní skepticismus či pesimismus je lidem vlastní,

 jeho literární ztvárnění můžeme očekávat v textech celého světa.

Sám staroegyptský Dialog zoufalce a jeho duše je dokladem toho, že již od nejstarších dob se bolestné vědomí o krutosti lidské existence transformovalo v expresivně laděné literární líčení zoufalství a beznaděje s následným vyslovením 21 baChTin, m. m. Dostojevskij umělec: K poetice prózy. 1. vyd.; Praha: Československý spisovatel, 1971. 22 PosPíšil, I. Střední Evropa a Slované: (problémy a osobnosti) . 1. vyd.; Brno: Masarykova univerzita, 2006. 23 marKová, i. Dialogičnost a sociální reprezentace: dynamika mysli. 1. vyd.; Přel. h. šolCová z Dialogicality and social representations; Praha: Academia, 2007.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.