načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Diagnóza: učitelka - Gabriela Falcová

Diagnóza: učitelka

Elektronická kniha: Diagnóza: učitelka
Autor:

Vrátit se ve čtyřiceti letech do školy s partou kamarádek je námět na knížku. Zejména pokud se jedná o učitelky. Hnány vidinou červeného diplomu hrdinně absolvují všechny povinné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 141
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3233-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vyprávění učitelky venkovské základní školy, která si musela ve středním věku doplnit vysokoškolské vzdělání. Autorka z Drážkova u Sedlčan v okrese Příbram, působící na 1. stupni v Základní škole Dublovice, se přihlásila společně s třemi kamarádkami na dálkové studiim na Fakultě pedagogiky Západočeské univerzity v Plzni, aby splnila profesní kvalifikační předpoklady, neboť před dvaceti lety vysokou školu nedokončila kvůli mateřství. S podporou manžela a dvou synů, studentů osmiletého gymnázia, se jí podařilo skloubit náročné studijní povinnosti se zaměstnáním i prací v domácnosti. S nadhledem zachycuje své postřehy, zážitky i historky z pětiletého dálkového studia od přijímacích zkoušek až po promoci. Připojuje také příhody z učitelské praxe, dovolené s přáteli v zahraničí a lázeňského pobytu.

Popis nakladatele

Vrátit se ve čtyřiceti letech do školy s partou kamarádek je námět na knížku. Zejména pokud se jedná o učitelky. Hnány vidinou červeného diplomu hrdinně absolvují všechny povinné předměty a při hodinách sportovní a hudební výchovy podávají výkony za hranicí vlastních možností.

S nadsázkou vylíčené příběhy z každodenního života vás pobaví, ale i přesvědčí o tom, že v životě je nejdůležitější mít skvělé přátele a rodinu, na kterou se můžeme spolehnout. Hlavně však po přečtení knihy definitivně pochopíte, že povolání učitelky je skutečně diagnózou.

Předmětná hesla
Falcová, Gabriela
Učitelky -- Česko
Zařazeno v kategoriích
Gabriela Falcová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

„Bez titulu, s titulem, jak se státi magorem.“

Věnováno mé báječné rodině a mým skvělým přítelkyním.


Gabriela Falcová

Stanislav Juhaňák – TRITON

učitelka

Diagnóza:


Diagnóza: učitelka

Gabriela Falcová

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována

ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

Copyright © Gabriela Falcová, 2017

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2017

Cover © Renata Brtnická, 2017

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

ISBN 978-80-7553-362-3 (pdf)

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Falcová, Gabriela

Diagnóza: učitelka / Gabriela Falcová. -- Vydání první.

-- V Praze : Stanislav Juhaňák - Triton, 2017

ISBN 978-80-7553-362-3 (pdf)

821.162.3-32 * 37.011.3-055.2 * 929 * (437.3)

- Falcová, Gabriela

- učitelky -- Česko

- české příběhy

- autobiografické příběhy

821.162.3-3 - Česká próza [11]

929 - Biografie [8]


7

Předmluva

Gabriela Falcová ve své knize přináší nadčasové téma

a pro čtenáře zajímavé v každé době, téma pedagogů.

Takřka všichni jsme navštěvovali nějakou školu a podle

svých zkušeností a zážitků na ni a na kantory různěvzpomínáme. Všeobecně známe filmy, rozličné povídky,televizní seriály či anekdoty o „študácích a kantorech“. Bohužel

mnohdy z nich učitel vychází jako podivín, bytost přísná,

nesmlouvavá, neomylná, bez radosti.

Tato kniha nemá souvislý děj, jednotlivé kapitoly tvoří tematicky uzavřené celky, kterými prolíná jednotný příběh autorčina vysokoškolského studia. Přináší úsměvné historky, scénky, příhody a pojednání, které vtipně vykreslují učitele, studenty i různé drobné životní karamboly.

Autorka, sama učitelka, svým osobitým viděním, vnímáním a vlídnou skepsí se vypořádala s všeobecně vžitým míněním o učitelích a dokázala se nad tyto úsudky povznést. Téměř každého postihne profesní deformace, autorka ji přiznává, nevadí jí. S nadhledem anenapodobitelným humorem sobě vlastním zpodobnila vlastnosti aprojevy učitelů a groteskním způsobem zachytila postřehy


8

a zážitky nejen ze svého vysokoškolského studia, ale po

odhalila i svůj osobní život. Její studium určitěnedoprová

zely jen veselé epizodky, dokázala však jakoby s vnímáním

fotografa zachytit právě ten nejvýstižnější okamžik. Sjisto

tou o ní platí, že kdo i ve zralejším věku studuje, věčně je

mlád. Nechá se uznat, že člověk je mlád do té doby, bez

ohledu na skutečný věk, dokud se o něco snaží, přichází

s novými nápady a novými cíli, kterých chce dosáhnout.

Vždyť pojem „studeo“ pocházející z latiny znamená „sna

žit se“. A právě to autorka umí.

Často se cítíme mizerně, tělo nám vypovídá službu,

nedohledáme příčiny špatné nálady, nestíháme zhola nic,

čteme si v psychologických příručkách o duševní hygieně,

pak je nejvyšší čas s tím něco udělat. Tělo i duši léčí smích.

To není otřepaná fráze. Je vědecky prokázáno, že při smí

chu dochází k uvolňování napětí a k produkci endorfinů,

tzv. hormonů štěstí. Ty přinášejí pozitivní náladu,potlaču

jí smutek. Život nám nabízí bezpočet situací k projevům

srdečného smíchu a k pobavení. Jednou z takovýchpříleži

tostí se může stát i tato knížka.

Mgr. Marie Bazalová


9

Úvod

Proč se člověk rozhodne ve zralém, či říkejme ve středním

věku studovat? Je to potřeba dokázat cosi sobě či okolí? Je

to potřeba zdolat ještě nezdolané, je to chuť posebevzdě

lávání? Houby. V mém případě to byla otázka čistě prag

matická. Dodělat vysokou školu, kterou jsem už jednou

studovala, a jelikož jsem nezvládla péči o rodinu a stu

dium zároveň, nedostudovala, byla jednoduše nutnost.

Tenkrát jsem si správně vybrala, upřednostnila jsem rodi

nu před vlastním vzděláním. Moje rozhodnutí začít opět

studovat ve zralém věku bylo riskantní, bláhové až nero

zumné, ale protože mám ráda dobrodružství a nové výzvy,

udělala jsem to. Ano. V necelých čtyřiceti letech, po pat

nácti letech praxe ve školství, jsem si opět podalapřihláš

ku na vysokou školu. Důvod? Jsem učitelka, snad to dělám

dobře, určitě zatím ještě učím ráda, a co vím stoprocent

ně, nic jiného neumím.

Jsem tvor velmi společenský a navíc trochu zbabělý.

Zastávám názor, že pokud nás bude víc, neštěstí a prů

švihy se tak nějak rozdrobí a zasypou větší množství li

diček. Zavolala jsem své kamarádce, se kterou se přáte

lím od pěti let a vím, že byla ve stejné situaci – buď si

doplnit vysokoškolské vzdělání, či se rozhodnout pro


10

práci v družině, nebo začít ve zcela jiném oboru. Protože

jsem povahy výřečné, přemluvila jsem Lenku k odvážnému kroku. Chvíli se vzpouzela a vysvětlovala mi, jestli si

uvědomuju, že na obor, ke kterému ji chci přemluvit –

Učitelství pro první stupeň –, nebudou jednoduché přijímací zkoušky a my jsme přece jen pár let po ukončení

(byť dvou) středních škol. Nebylo mi tehdy ještě jasné,

k čemu tu nebohou ženu přemlouvám, ale přesvědčování

mi vždycky šlo. Samozřejmě že mi v hlavě běhaly iracionální myšlenky, jak všechno zvládnu, jestli jsem schopna

se začít opět intenzivně učit. Můj manžel měl na rozdíl

ode mne ihned jasno. Když jsem se mu svěřila se svými

obavami, zda jsem ještě schopna nabudit mozkové buňky a zvládat několik věcí najednou, jednoduše řekl: „Ty

jsi schopna všeho.“ Podařilo se nám umluvit i zahrnout

pádnými argumenty ještě další kamarádku, kterou jsme

přesvědčily, že je třeba v tomto věku konečně dokončit

vysokou školu. Už jsme byly tři.

Za týden se ozval telefon. Lenka H. mi přátelsky sdělovala, že jsme si špatně přečetly podmínky přijetí k našemu vysněnému studiu. Nejenom že bylo nutné projít

přijímacím řízením z českého jazyka a z matematiky,

což už to se zdálo býti nemožným, ale k našemu údivu

vstoupily do hry i talentové zkoušky z hudební, výtvarné

a k mé hrůze i z tělesné výchovy. Ujistila jsem Lenku, že

tam zkrátka dojedeme a už po talentových zkouškách,

které byly úvodním kolem, komise pochopí, že starší

lidé na tuto školu nepatří. Úřednickému šimlu se dostane obroku, přihlášku jsme podaly, studovat jsme chtěly,


11

ale bohužel vybráni budou schopnější a zřejmě mlad

ší kolegové a kolegyně. Tehdy ještě naivní a důvěřivá

Lenka H. i druhá oběť mého rozhodnutí Lenka K. opět

mému plánu podlehly. Já jsem jim opravdu nechtěla ni

kdy lhát, sama jsem skálopevně věřila, že co se má stát,

to se stane. A holky, nechci se chlubit, neměla jsem zase

pravdu?


13

1. kapitola

Talentové zkoušky

Nadešel čas talentových zkoušek. Celý život jsem mělata

kový nenápadný pocit, že trapasy, průšvihy a pohromy se

mě drží nějak víc než ostatních lidí. Můj pocit se tímto

dnem změnil v jistotu. Podle abecedy jsme byli přiděle

ni do jednotlivých poslucháren. V aule fakulty se hemži

lo velké množství lidiček. Když jsem se rozhlédla kolem

sebe, viděla jsem i mladé lidi ve věku mého staršího syna.

V tu chvíli jsem pochopila, že talentové zkouškyprobíha

jí společně na denní i dálkové čili kombinované studium.

No nazdar! Udělat si ostudu mezi svými vrstevníky ještě

připouštím, ale tohle vypadalo na ostudu mezigenerační,

což už připomíná ostudu téměř mezinárodní. Přítelkyně

na mne hrozily pěstičkami, když jsme se jako poslušné

ovce rozcházely do jednotlivých poslucháren. Neustále

jsem se držela amerického filmového hesla „keep smi

ling“, ale už jsem tušila, že přijdou horké chvilky a umělý

úsměv dlouho nevydrží. Přijímací zkoušky z hudební vý

chovy byly příjemné a zkoušející se na mne usmívali. Byla

jsem klidná – zde jsem doma! Moje dvě přítelkyně mi

poté vyděšeně vyprávěly, jak marně hledaly rytmus, který


14

se jim ztratil, jak se jednoduchá lidová píseň v jejich interpretaci stala operní árií, jak se snažily objevit notu,

která jim byla hrána na klavír, avšak marně. Jediné, co

měly v těchto krušných minutách na paměti, bylo prý to,

že až mě dostanou do rukou, budu zpívat všechny operní

árie najednou.

Při talentové zkoušce z výtvarné výchovy jsem poznala

svou budoucí spolužačku Jaroslavu. Ve chvíli, kdy splašeně hledala kus papíru a škemrala o zapůjčení listu náčrtníku, jsem vůbec nevěděla, kam jsem v tom rozrušení dala

své připravené papírenské potřeby. To jsem ještě netušila,

že tato dospělá žena, jež se stane naší spolužačkou, přitahuje průšvihy a absurdní situace stejně intenzivně jako

já. Naším výtvarným úkolem při tomto přijímacím řízení bylo zachytit přeměnu zvířete v jiného živého tvora

či neživou věc. Kresba tužkou mi ještě celkem šla a viděla jsem, jak mi Jarka závistivě hledí přes rameno a žadoní: „Nemohla byste mi načrtnout čápa?“ Protože se vždy

snažím pomoci bližnímu, ale i vzdálenému svému, chtěla

jsem vyhovět. Nenápadně jsem vzala Jarčin papír a snažila

se o kresbu zvířete. Nebylo to až tak úspěšné, proto mikolegyně vztekle vytrhla náčrtník se slovy: „Tak tohle umím

taky.“ A rázně začala gumovat tak, že prodřela do kresby

díru. Vyděšena počala škemrat o další papír. To užvyučující, který na nás dohlížel, nevydržel a přišel se podívat,

co se děje. Uviděl naši spolupráci a zahrozil; tenkrát ještě netušil, co představuje kooperativní učení. Když jsme

všichni odevzdali výkresy, Jaruška, hledící na práce ostatních, začala propadat (jako ostatně dalších pět let po


15

dé zkoušce) panice. Chlácholila jsem ji, že její čáp měnící

se ve vysavač je opravdu nádherné kubistické dílo, aproto

že jsme na katedře výtvarných umění, jistě se najdeodbor

ník, který je ocení. Neocenil, ale z pětadvaceti možných

bodů Jarka nakonec dva dostala.

Poté nás čekala nejhorší část dne – talentová zkouška

z tělesné výchovy. Už na střední škole jsem vynikala pře

devším skokem přes švédskou bednu. V prvním roční

ku gymnázia jsem se tímto skokem proslavila. Ještě mi

nebylo patnáct let, štíhlá, vysoká, velmi vysoká, 180 cm

vysoká, s dlouhými černými vlasy a s odporem k mučicí

mu nářadí v tělocvičně, snažící se být i přes svou výšku

co nejméně nápadná. Začala moje první hodina tělesné

výchovy na této škole. Tělocvikář atletické postavyvysvět

luje, že bednu přeskočíme tzv. skrčkou. Přemýšlím nad

daným úkolem, jak nejlépe se odrazit, abych si hnedprv

ní hodinu v nové škole neudělala ostudu. Učitel dále cosi

vysvětluje, nevnímám, přemýšlím o skoku. Do reality mě

vrací věta: „Vy, vysoká, s těmi dlouhými vlasy, tak pojďte

první.“ Nějakým nedopatřením mě moje spolužačky do

strkaly do první řady. Už tehdy jsem byla dobře vychova

ná, začala jsem tedy dávat děvčatům přednost. Bohužel

marně. „Tak nic, holka, ty se zkrátka rozběhneš, odrazíš

a bednu skrčkou přeskočíš, to umíš, tak se předveď!“ V té

chvíli jsem měla pocit, že jde o vše, o medaili, o vítězství,

o prestiž, avšak netušila jsem, že i o život kantora. Ževyu

čující v době, kdy jsem si v hlavě přehrávala metodikusvé

ho skoku, řekl, že raději nejdříve vyzkoušíme jen výskok

na bednu, to jsem opravdu neslyšela! Vyběhla jsem jako


16

závodní kůň, nabrala rychlost a běžela jako vítr. Bylo mi

jen maličko divné, že pan učitel nedává záchranu zestra

ny švédské bedny, ale stojí přímo za ní. „Je mladý, hbitý,“

říkala jsem si, „on se na poslední chvíli uhne.“ Neuhnul!

Když jsem vyskakovala z odrazového můstku a zahléd

la pedagogův děs v očích, už se nedalo ničemu zabránit.

Skočila jsem plnou vahou svých sedmdesáti kilogramů

vyděšenému učiteli kolem krku. Pak nastalo nekonečně

dlouhé ticho. Pohled, který se naskytl mým spolužačkám,

předčil všechny grotesky s Laurelem a Hardym. Zdivočelá

kobyla překonala překážku a zavalila pedagoga za švéd

skou bednou, kterážto nevydržela nápor těl a přikryla je

oba jako čepice. Učitel bojoval se mnou i s bednou jako

o život a vítězoslavně se vynořil ze zbytku překážky spo

drápaným obličejem. Já vyvázla celkem v pořádku, ale

s obrovskou ostudou, která se se mnou táhla celé čtyři

roky studia. Byla jsem potupně přidělena do čtvrtého –

nejhoršího – družstva a toto zařazení mi zůstalo až do

maturity. Je pravda, že mě starší spolužáci prosili, abych

skok opakovala, nabízeli mi i peněžní hotovost, protože

dotyčného tělocvikáře neměli rádi. Gymnázium jsem ab

solvovala v období socialismu, tudíž jsem já, husa,nemě

la ponětí o tržní ekonomice.

Na talentovou zkoušku z tělesné výchovy jsem sesnaži

la pečlivě připravit. Snaha však často nestačí a v mémpří

padě by musel přijít zázrak, abych odešla z této disciplíny

alespoň s jedním jediným bodem, neboť bodové ohodno

cení nula znamenalo konec přijímacího řízení, do dalšího

kola s nulou nelze postoupit. A pak že je nula celé číslo!


17

V propozicích o přijímacím řízení jsme se dozvěděli, že jednou z disciplín bude basketbalový dvojtakt. Nácvik začal na hřišti nedaleko domu, kde se mi moji synové snažili vysvětlit tento zdánlivě jednoduchý prvek. Po zpomalení jednotlivých kroků jsem konečně své hochy pochopila a jala se svůj dribling a následný dvojtakt předvést. Do koše jsem se nikdy netrefila, ale snažila jsem se o estetické, ba dokonce až baletní podání. Neuvědomila jsem si, že v mém provedení tento prvek nevypadá, jako když se snaží dát koš mladá urostlá krásná basketbalistka, ale jako když se na vás řítí postarší plnoštíhlá (opovažte se myslet na slovo tlustá) rozjetá lokomotiva. Oba synové mě mají asi hodně rádi, protože při nácviku se mi ještě hlasitě nesmáli. Ovšem tělocvikář, přítomný mému skoku v rámci přijímacího řízení, byl buď tak usměvavý, nebo se ten neřád opravdu mému výkonu smál! Nevadí, nějaký bodík mi nakonec přidělil.

A bylo ještě hůř! Moje nejobávanější část talentové zkoušky – sestava na koberci. Samozřejmě že jsme s kolegyněmi nenechaly nic náhodě a zkoušely si svoje jednoduché, ba primitivní sestavy ve školní tělocvičně. Musela jsem znechuceně uznat, že Lenky jsou na koberci lepší než já. Nechápu to. Na střední škole jsem celkem dobře zvládala kotoul letmo. Co by se mohlo za těch dvacet let a pár (několik párů) kil navíc změnit? Pochopila jsem to připrvním rozběhu. Moje CNS ihned vydala rozkaz tělu, které toužebně běželo k žíněnce a už se vidělo zabaleno v kotoulu letmo. Bylo to předčasné, mozek dal jiný povel avyslal varovný signál: „Neskákej! Co tvoje krční páteř?“ Tělo


18

si tedy uvědomilo v posledním okamžiku, že se sbalit do

kotoulu nesmí, a já po rozběhu skočila na žíněnku šipku

plavmo. Snažila jsem se nervovou soustavu ošidit aspoleč

ně jsme na ni s mými kamarádkami připravily léčku. Místo

žíněnky mi děvčata donesla velikou, měkkou plochu, která

se používá při skoku přes tyč. Paráda, mému tělu bylodo

voleno padnout do kotoulu, jenže jen bystré oko v tuchví

li na této měkoučké peřince poznalo, že se opravdujedna

lo o kotoul.

Cíl byl jasný. Musím si na pedagogické fakultě při ta

lentové zkoušce připravit tuto pomůcku. Nakonec jsem

své tělo ovládala natolik, že ochotně přistoupilo na kom

promis a provedlo kotoul, když na parketách ležely ale

spoň dvě žíněnky na sobě. Mé trápení nebralo konce.

V tělocvičně Západočeské univerzity žíněnky nebyly! Já

vím, všude se musí šetřit. Na podlaze ležely tenké, dalo

by se říci tenoučké žluté koberce. Stáli jsme v řadě, opět

seřazeni podle abecedy. Koho jsem si to vzala? Moje pří

jmení začínající písmenem F bylo obklopeno děvčaty ve

věku 19 až 25 let. To, že vypadám jako maminka, která

jim přinesla svačinu, nemám značkovou obuv a obleče

ní odhalující větší části svalové hmoty, mi tolik nevadilo.

Koupila jsem si černé tepláky, našla v prádelníku tričko

bez nápisu a potupně bosa jsem nevěřícně zírala, jak jsou

děvčata mrštná. V duchu jsem si říkala: „Teď si svůj kalich

ponížení vypiješ až do dna.“ Jsem bojovník, nevzdávám

to. Požádala jsem vyučující, zda bych si mohla částkober

ce podložit žíněnkou. Nerada a nechápavě mi vyhověla.

Podestlala jsem si tedy koberec, abych ošálila svoji ner


19

vovou soustavu. Ošálená byla i zkoušející. Kotoul vpřed

se mi celkem povedl. To jsem si myslela, protože jsem se

neviděla. Následovalo pár svěžích, mladistvých výskoků.

Kotoul letmo mi vyšel tentokrát šikmo přes pravé ucho.

Rovně jej nezvládnu, zato umím střídat pozice, přes kte

ré ucho se převalím. Snažila jsem se rychle vyskočit a za

potácela jsem se mimo koberec. Stále ještě v rytmu jsem

se polkovým krokem vrátila na žlutou podložku. S úsmě

vem jsem se podívala na rozpačitou pedagožku, která mi

přiškrceným hlasem řekla: „Ještě udělejte hvězdu, přišla

byste o body.“ Jak bláhové! Jsem zvyklá poslouchat, pro

vedla jsem tedy poslední cvik své sestavy. Opřela jsem se

o své dvě ruce, nadzvedla zadek, co se dá, a věřte, že se

moc nedal. S hlavou u kolen jsem poposkočila jako kozel.

Tímto avantgardním prvkem jsem ukončila tolikpřipravo

vanou gymnastickou sestavu. Dlouho jsem nechápala, čím

jsem je na katedře tělocviku tak zaujala, že jsem dostala

tři a půl bodu. Myslím, že nikomu jinému body nepůlili.

Postoupila jsem tedy i z tolik obávaného tělocviku. Poces

tě domů jsme s Lenkou pojedly několik prášků protiboles

ti hlavy, zad, žaludku a kloubů. Stále jsem děvčata ujišťo

vala, že se na tuto vysokou školu nedostaneme. Měly mě

rády a věřily mi.


20

2. kapitola

Cestování za vzděláním

Noční můra se stala skutečností. Opravdu jsme překona

ly nástrahy talentových zkoušek a postoupily dál přes pí

semné zkoušky z matematiky a českého jazyka. Za něko

lik dnů mi telefonovala Lenka, která hleděla do počítače

na stejný výsledek jako já, a s obavami v hlase mi sdělo

vala, že jsme byly všechny čtyři přijaty na vysokou školu.

S tím jsem nepočítala. Ani v bláhových a nejdivočejších

snech jsem nedokázala pomyslet na to, co všechno bude

stu dium obnášet. Moje představy o studiu byly jasné –ka

fíčko, klábosení, nakupování a občas nějaká ta školní po

vinnost. Možná jsem si až moc oblíbila seriál Sex ve měs

tě. Asociace budou zřejmě čistě náhodné – počet hlavních

hrdinek, probírání osobních problémů, láska ke Cross

Cafe, velmi pozitivní vztah k nakupování a pobyt vevelko

městě. Jenže Newyorčanky měly před námi náskok v tom,

že svá studentská léta prožily opravdu ve věku studentkám

odpovídajícím a v seriálovém životě se tedy mohly věnovat

jen krásám svého zralého věku. Ale co, lépe pozdě nežli

později. Okruhem zájmu amerických krásek bylo řešení

problémů s láskou a sexem. Pochopte, že po dvaceti letech


21

manželství jsme my, české ženy vláčející nákupní tašky ze

supermarketů, abychom nasytily rodiny, tyto problémy

neřešily. My jsme nenakupovaly boty, hadříky a nepopí

jely Manhattan koktejl, ale sháněly sešity, učebnice, rýso

vací potřeby a jediné problémy týkající se chlapů, které

jsme řešily při kávě, byly ty, jak jim uvařit co nejrychleji

a jít se učit. Ani fyzická či umělecká podobnost s Carrie

Bradshawovou tu nebyla. Nepíšu sloupky o sexu, protože

jak znám svého manžela, řekl by: „Jak můžeš psát o ně

čem, co vůbec neznáš?“

Byla jsem opravdu moc ráda, že mám tři přítelkyně,

protože já a můj orientační smysl bychom některé kated

ry pedagogické fakulty nenašly. Jak správně pravila Jarka,

když jsme se spolu ztratily v jedné budově a nemohly jsme

najít správnou učebnu: „Studovat jen my dvě, tak školu

nedoděláme ani do důchodu, protože zkrátka nenajdeme

správný kabinet či posluchárnu.“ Studium v tomto ohle

du bylo ještě obtížnější, protože se odehrávalo v několika

budovách rozmístěných a poschovávaných na území měs

ta Plzně. Já, která se ztratím v katastrálním území Drážkov

(obec čítá 60 popisných čísel), jsem se měla orientovat ve

velkoměstě a přesunovat se nejen osobním automobilem,

ale i tramvají. Velkým oříškem byl pro nás nákup jízdenek

na městskou dopravu. Neúprosný automat na zastávce

Klatovská odmítl několikrát, i přes naše domlouvání, jed

nou i fyzické napadení, tramvajenky vydat. Nedokážete si

představit, jaký adrenalin, v mém případě hrůzu, prožívá

te, když je vám čtyřicet a jedete dvě zastávky tramvají na

černo.


22

Vesele vypadaly i naše cesty autem do Plzně a zpět.

Především Jarka nás bavila historkami o své rodině. Nazačátku studia jsem vlastnila červený sportovní vůz značky

Opel Astra GTC. Automobil byl třídveřový a vzadu měl jen

malá okénka. Nastával boj o místo vpředu, já jsem vždy

zvítězila, protože pokud jste řidič, jiná možnostnepřichází v úvahu. O místo vedle mne se děvčata většinou střídala.

Jsou slabé nátury a vzadu se jim dělalo špatně.

Při jedné takové cestě domů se Jarušce udělalo zle od

žaludku a trvala na svém, že chce okamžitě zastavit. Na

zadním sedadle automobilu jí bylo opravdu velmi, alevelmi nevolno. Jak zastavit uprostřed provozu v dopravní

špičce? Po několika stech metrech Jaruš už napjatou situaci nevydržela a jala se vyměňovat místo za jízdy i přes odpor Lenky, která už vpředu seděla. Stále jsem se snažila auto řídit, ale přes přelézající kolegyni mi toto šlo velmi špatně, nakonec nás zachránila benzínová pumpa, ke které jsme dorazily v úplně jiném zasedacím pořádku. Při tomto manévru se mi ledabyle spustila německy hovořící navigace a ta mrška nešla vypnout. Helga nás pobízela striktními německými příkazy jet směrem na Rozvadov. Samozřejmě že jsem se snažila mluvící skříňku vypnout. Marně. Spustila jsem stěrače, světla, otevřela nádrž na benzín, okna, vyzkoušela jsem všechny dostupné páčky a knoflíky. Zbytečně. Němci jsou precizní. S bolestmi hlavy a s Helgou jsme nakonec dorazily domů.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist