Kniha: Diagnostika dítěte předškolního věku -- Co by dítě mělo umět ve věku od 3 do 6 let - Jiřina Bednářová; Vlasta Šmardová

Sociální dovednosti

Lidské vztahy jsou pramenem, ze kterého dítě uussppookkoojjuujjee ssvvoojjee cciittoovvéé aa ssoocciiáállnníí ppoottřřeebbyy (potřebu životní jistoty, potřebu pozitivní identity); zároveň jsou zzddrroojjeemm ssoocciiáállnnííhhoo uuččeenníí (osvojování sociálních dovedností).

V kontaktu s lidmi nabývá první zkušenosti se světem, se vztahem, uspokojuje ppoottřřeebbuu žžiivvoottnníí

jjiissttoottyy, vytváří si základní pocit bezpečí a jistoty. Pokud dítě světu důvěřuje, je mu více otevřené

a snáze přijímá to, s čím se setkává, snáze se učí, má více odvahy a méně strachu. Novorozenec je disponován k tzv. pprroottoossoocciiáállnníímmuu cchhoovváánníí – je v kontaktu s lidmi iniciativnější, má o něj větší zájem než o svět věcí. Např. dítě zaměřuje svůj pohled nejdříve na matku, teprve později na předměty; ve třetím týdnu reaguje sacími pohyby na hlas matky; v šestém týdnu prostřednictvím „emocionálního křiku“ vyjadřuje svoje pocity; mezi druhým a třetím měsícem reaguje úsměvem na úsměv, tzv. „komunikačním křikem“ přivolává matku; mezi třetím a čtvrtým měsícem odpovídá broukáním na řeč matky. Docela obyčejné krmení (kojení) dítěte je velmi podnětnou sociální interakcí (dítě zároveň s mlékem dostává zrakové, sluchové, hmatové, čichové, chuťové a pohybové vjemy – maminka se na ně dívá, promlouvá k němu, voní, dotýká se ho, pohybuje s ním...). Velmi důležité je, aby připravenost dítěte, jeho zájem o kontakt nacházel odezvu, nnaallaadděěnníí uu rrooddiiččee. Naladěním rozumíme způsob, jakým rodič dává dítěti najevo, že jeho emoce přijímá a opětuje, že ví, jak se cítí, že mu rozumí.

Další potřebou, kterou sytí sociální vztahy, je ppoottřřeebbaa ppoozziittiivvnníí iiddeennttiittyy. Dítě musí cítit, že je součástí společenství, patří k určitým lidem, že jim může důvěřovat, spolehnout se na ně (na jejich pomoc, podporu, pochopení, stálost jejich vztahu); že má pro ně hodnotu, je pro ně důležité. Z tohoto „vztahového zázemí“ vyrůstá identita dítěte. Dítě si vědomí „já“, svoji představu o sobě utváří na základě toho, jak se k němu chováme, co mu říkáme, co o něm před ním říkáme. Důležitost rodiny pro citový a sociální vývoj dítěte velmi pěkně vystihuje Goleman (1997) ve své knize Emoční inteligence: „Rodinný život je naší první školou emocí. V tomto intimním prostředí se učíme, co máme cítit sami k sobě a co k ostatním; jak máme projevovat strach či naději a jak lze tyto emoce rozeznat v tvářích našich blízkých. Toto citové vzdělávání nezahrnuje zdaleka jen to, jak se rodiče chovají k dětem nebo co jim řeknou. Děti také pozorně sledují, jak se jejich rodiče staví k vlastním citům a k citům svého partnera.“ Ukazuje se, že citově vnímavým a obratným rodičům děti projevují více náklonnosti, lépe s nimi vycházejí, dokáží lépe zvládat svoje emoce, umějí samy sebe utěšit, když jsou rozčilené, jsou fyzicky uvolněnější, bývají oblíbenější mezi vrstevníky, jsou považovány za sociálně obratnější, mají méně problémů s chováním agresivního či hrubého typu, lépe se učí, dokážou se lépe soustředit (Goleman, 1997).

V kontaktu s lidmi se dítě také učí orientovat ve vztazích, situacích, osvojuje si způsoby chování, komunikace. Jedná se o tzv. ssoocciiáállnníí uuččeenníí, které má různé formy: • zpevňování (odměny – pochvala, uznání, povzbuzení, vyjádření náklonnosti; tresty – projevy

nesouhlasu, zamítnutí, odepření projevu sympatie, pohrůžka)

• odezírání (dítě si osvojuje takové způsoby chování, za které je odměňován jeho model, např.

kamarád, sourozenec, filmová či literární postava)

• očekávání (pojmenovaným očekáváním ovlivňujeme způsob chování – pozitivní očekávání

„dokážeš to“ podporuje, negativní očekávání „z tebe stejně nic nebude“ odvahu spíše odebírá)

• nápodoba a ztotožnění (nápodoba se uskutečňuje na základě identifikace – dítě napodobuje

toho, ke komu má citovou vazbu, ke komu má důvěru, kdo mu něčím imponuje)

VV ssoocciiáállnníímm uuččeenníí mmáá nneejjvvěěttššíí vvýýzznnaamm nnááppooddoobbaa aa nnáásslleeddnnéé uuppeevvnněěnníí uurrččiittééhhoo zzppůůssoobbuu cchhoovváánníí.

Rodiče jsou pro dítě modelem chování, měli by se k němu chovat tak, jak si přejí, aby se ono chovalo k nim a ke svému okolí. Platí jednoduché pravidlo: „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.“ Nelze něco jiného říkat, vyžadovat a něco jiného sám dělat. Zároveň je důležité všímat si „správného chování“, pojmenovat ho, ocenit (tím se žádoucí reakce upevňuje).

5544

Na základě sociálního učení si dítě osvojuje ssoocciiáállnníí ddoovveeddnnoossttii, mezi které patří:

• komunikace (verbální i neverbální) • přiměřené reagování na nové situace • adaptování se na nové prostředí • porozumění vlastním pocitům a sebeovládání • porozumění emocím a chování druhých lidí • objektivní sebepojetí, sebehodnocení

Sociální dovednosti velmi ovlivňují to, jak ostatní dítě přijímají, jak se k němu chovají, jak ho

respektují; umožňují mu naplnění potřeby vztahu – dítě s dobrými sociálními dovednostmi je oblíbenější, vyhledávanější, dostává od svého okolí více pozitivních zpětných vazeb; podporují jeho sebevědomí; přinášejí pocity spokojenosti, uvolnění a zakotvenosti; přispívají k autonomii a kompetenci (osamostatňování, sebedůvěře, nezávislosti); fungují jako prevence pozdějších problémů (např. agresivity, šikany, asociálního chování, záškoláctví, ale také pocitů izolovanosti, depresí).

PPrroo uussppookkoojjoovváánníí eemmoocciioonnáállnníícchh aa ssoocciiáállnníícchh ppoottřřeebb ddííttěěttee,, pprroo pprroocceess ssoocciiáállnnííhhoo uuččeenníí aa rroozz-

vvoojj ssoocciiáállnníícchh ddoovveeddnnoossttíí jjee ddůůlleežžiittéé::

• nnaallaadděěnníí (projevování vřelosti, empatie, podpory) • vvěěnnoovváánníí ppoozzoorrnnoossttii (jedná se o tak obyčejné věci, jako je dívání se na dítě, naslouchání tomu,

co říká, spoluúčast na tom, co dělá)

• ppřřiijjeettíí (akceptování a respektování dítěte takového, jaké je) • ppoocchhooppeenníí pprroo jjeehhoo ppoottřřeebbyy (malé dítě je v uspokojování svých potřeb závislé na dospělém, na

jeho vnímavosti vůči tomu, co potřebuje, jak moc to potřebuje, jakým způsobem je možné jeho

potřeby nasytit) • ppoonneecchháávváánníí pprroossttoorruu aa vvyymmeezzoovváánníí hhrraanniicc (dítě neomezovat, ale zároveň trvat na dodržování

pravidel, pokud je to důležité; umožnit mu říci svůj názor, prosadit svoji vůli, ale zároveň ho učit

naslouchat názoru druhého, hledat kompromis, případně ustoupit; učit dítě vnímat svoje potře

by, vyjadřovat je, obhajovat je a usilovat o jejich uspokojení, ale současně vnímat a chápat potře

by druhého, brát ohled, oddálit či potlačit svoje potřeby ve prospěch druhého...)

Tyto základní principy nejsou nijak složité, ale může být složitá jejich realizace. Dospělý jako

výchovná autorita i dítě jako subjekt jeho působení se stále pohybují na hranici a hledají míru věcí např. mezi přizpůsobit si – přizpůsobit se; přijmout – odmítnout; dovolit – zakázat; prosadit svůj názor – ustoupit; ponechat dítě jeho zápasu o zvládnutí něčeho – přispěchat mu hned na pomoc; vystavit dítě překážkám – chránit ho před frustrací, strachem, neúspěchem... Vývojové škály sociálních dovedností

Citový a sociální vývoj ovlivňuje celá řada faktorů, proto jsou v této oblasti mezi dětmi poměrně

velké rozdíly. Děti vyrůstají v různých ssoocciiookkuullttuurrnníícchh aa eekkoonnoommiicckkýýcchh podmínkách (hodnoty, normy, tradice, rituály, náboženství; filozofie výchovy; některé kultury upřednostňují bližší fyzický kontakt a vyjadřování emocí, jiné jsou odtažitější...). Stejné odlišnosti se týkají i rrooddiinnyy, navíc lze jmenovat ještě další proměnné (vztah rodičů k dítěti, vztahy v rodině, výchovný a životní styl, struktura rodiny – úplnost, počet dětí, pořadí mezi sourozenci; životní okolnosti a zkušenosti, které rodinu potkaly...). Jiným významným činitelem je zzddrraavvoottnníí ssttaavv ddííttěěttee (rizikové faktory v anamnéze, které mohly vést k neurologickému poškození, vrozené vady, nemoci, handicapy a omezení, hospitalizace, poruchy psychického vývoje...). Rozdíly mezi dětmi jsou také v oossoobbnnoossttnníícchh cchhaarraakktteerriissttii-

kkáácchh (např. temperament, extroverze – introverze, odvážnost – bázlivost, odolnost – úzkostnost,

samostatnost – závislost...), v úrovni rroozzuummoovvééhhoo vvýývvoojjee, v úrovni kkoommuunniikkaaččnníícchh sscchhooppnnoossttíí.

5555

Jak je patrné, citový vývoj a sociální učení, resp. osvojování si základních sociálních dovedností,

závisí na velkém množství vlivů (vnějších i vnitřních). V přístupu k dítěti, v požadavcích na něj je

třeba uvědomovat si tyto souvislosti a postupovat citlivě. I zde platí, že každé dítě má jiné předpo

klady, možnosti, tempo vývoje a jiné potřeby. Např. některé dítě se dokáže od matky odpoutat a být

ve školce spokojené již ve třech letech, jiné to zvládne později. Ostýchavé a introvertně založené

dítě bude delší dobu spíše jen pozorovatelem, potrvá mu déle, než se aktivně zapojí mezi ostatní.

Pro dítě s mutismem, které nedokáže překonat zábrany v mluvení, může být velmi stresující nuce

ní k pozdravu. Pro hyperaktivní dítě je těžké počkat, až na něj přijde řada. Bázlivé dítě bude mít

potíž s vyjádřením a obhajováním svého názoru či potřeby. Dítě, jehož rodiče se k němu chovají

agresivně, bude velmi pravděpodobně používat podobný způsob chování k jiným dětem. Proto

bychom nechtěli přesně vymezovat, co by dítě mělo v určitém období v oblasti sociálních doved

ností zvládat. Vývojové škály, resp. jednotlivé položky, chápeme spíše jako vodítko, náměty pro to,

co sledovat, v čem dítě podporovat, na čem pracovat.

5566

5577

Sociální dovednosti věk nezvládá

zvládá s

dopomocí

zvládá

samostatně

1 Dokáže se odloučit od matky 3–4 2 Projevuje zájem o ostatní děti 3–4 3

Postupně se učí ovládat své

chování a brát v úvahu ostatní děti

3–4

4

Postupně chápe, v čem spočívá

střídání, ale ne vždy je schopné

a ochotné ho dodržet

3–4

5

Začíná kooperovat s dětmi, respektovat

je (učí se počkat, až na něj přijde

řada, chápe, že je nutné se rozdělit...)

3–4

6

Zvyká si říkat „děkuji, prosím, dobrý

den, na shledanou...“ (zpočátku

jako odezvu, po připomenutí, ještě

neužívá spontánně)

3–4

7

Postupně se učí chápat a dodržovat

pravidla chování a jednání (neubli

žovat si navzájem, umět navázat

kontakt, poprosit, požádat...)

3–4

8

Projevuje soucit, poskytuje útěchu

(výrazem, gestem, slovně...)

3–4

9 Poprosí o pomoc, když má problém 3–4 10

V případě konfliktu se uchyluje spíše

ke slovním než tělesným výpadům

3–4

11

Rádo se kamarádí (případně uzavírá

přátelství s jedním či dvěma dětmi)

4–5

12

Vůči mladším dětem projevuje ná

klonnost, chová se ochranitelsky

4–5

13

Umí se vcítit do druhého, myslet na

něj, podělit se, půjčit, dávat dárky...

4–5

14

Vesměs dodržuje základní pravidla sluš

ného chování a zdvořilostní pravidla

4–5

15

Domluví se s ostatními (umí vyjádřit

svoje nápady, potřeby, požádat o

něco, dokáže hájit svůj názor...)

4–5

16

Spolupracuje, zapojuje se do činností

ve skupině a vzájemně pomáhá

4–5

17 Umí počkat, až na něj přijde řada 4–5 18

Dokáže přijmout, že jiné dítě získá

pozici, výhody, pozornost, kterou

mělo ono samo před chvílí

4–5

19

Správně reaguje na pokyny autority

(na prosbu, požadavek, zákaz, je pří

stupnější argumentům dospělého...)

4–5

5588

20

Umí zhodnotit pod vedením dospělé

ho následky vlastního chování v jed

noduchých situacích

4–5

21

Na veřejnosti se chová přiměřeně

(v kině, v divadle, v obchodě,

u lékaře...)

4–5

22

Požádá o dovolení, aby si mohlo

hrát s hračkou

4–5

23

Vědomě projevuje zdvořilostní cho

vání (pozdraví, přivítá se, rozloučí

se, přeje dobrou chuť, dobré ráno,

dobrou noc, odpovídá na otázky...)

5–6

24

Začíná se rozvíjet smysl pro morálku

(dokáže rozpoznat vhodné či

nevhodné chování, projevuje ohledu

plnost, čestnost, soucit...)

5–6

25

Dokáže odmítnout nežádoucí cho

vání (lež, nespravedlnost, ubližo

vání, odolá navádění k něčemu

nesprávnému, odmítne, co je mu

nepříjemné...)

5–6

26

Zná základní pravidla chování na

ulici (přecházení, správné reagování

na světelnou signalizaci...)

5–6

27

Samostatněji plní i náročnější úkoly

a zhodnotí výsledky (co jsem udělal

dobře, co špatně, při různých čin

nostech projevuje samostatnost,

rozhodnost, nebojácnost, vytrvalost,

otevřenost...)

5–6

28

Začíná rozlišovat mezi hrou a úko

lem (rozvíjí smysl pro povinnost,

odpovědnost, dokončení započaté

práce, pomoc druhým...)

5–6

29

Udržuje pořádek ve vlastních věcech

i ve společných prostorách

5–6

30 Trpělivě překonává překážky 5–6 31

Zapojuje se mezi ostatní děti do her,

při nichž je třeba rozhodovat, roz

dělit role dodržovat určitá pravidla

5–6