načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Diagnostika a terapie duševních poruch -- 2., přepracované vydání - Karel Dušek; Alena Večeřová-Procházková

Diagnostika a terapie duševních poruch -- 2., přepracované vydání

Elektronická kniha: Diagnostika a terapie duševních poruch
Autor: Karel Dušek; Alena Večeřová-Procházková
Podnázev: 2., přepracované vydání

Autoři této publikace se snaží zachytit nejnovější trendy a výzkumy tohoto oboru. Nabízejí mimo jiné seznámení se správným psychologickým přístupem k pacientovi, informují o ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  594
+
-
19,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 646
Rozměr: 24 cm
Vydání: 2., přepracované vydání
Skupina třídění: Psychiatrie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-4826-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autoři této publikace se snaží zachytit nejnovější trendy a výzkumy tohoto oboru. Nabízejí mimo jiné seznámení se správným psychologickým přístupem k pacientovi, informují o psychofarmakoterapii, šokové terapii, rehabilitaci a mnohém dalším, aby čtenář získal komplexní pohled na aktuální proudy v oblasti duševních poruch. Odborná publikace předkládá lékařům, klinickým psychologům a všem pracovníkům zabývajícím se problematikou duševních poruch dokonalý přehled o diagnostickém procesu, symptomatice, syndromologii a nozologii duševních poruch.

Popis nakladatele

Nejnovější odborná publikace týkající se diagnostiky a terapie duševních poruch předkládá lékařům, klinickým psychologům a všem pracovníkům zabývajícím se problematikou duševních poruch dokonalý přehled o diagnostickém procesu, symptomatice, syndromologii a nozologii duševních poruch.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Karel Dušek; Alena Večeřová-Procházková - další tituly autora:
Diagnostika a terapie duševních poruch -- 2., přepracované vydání Diagnostika a terapie duševních poruch
 (e-book)
První pomoc v psychiatrii První pomoc v psychiatrii
Holky to někdy nemaj lehký Holky to někdy nemaj lehký
 (e-book)
Holky to někdy nemaj lehký Holky to někdy nemaj lehký
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Diagnostika a terapie duševních poruch

Karel DušekAlena Večeřová-Procházková

2., přepracované vydání

Karel Dušek, Alena Večeřová-Procházková

Diagnostika

a terapie

duševních poruch

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz Nejnovější odborná publikace týkající se diagnostiky a terapie duševních poruch předkládá lékařům, klinickým psychologům a všem pracovníkům zabývajícím se problematikou duševních poruch dokonalý přehled o diagnostickém procesu, symptomatice, syndromologii a nozologii duševních poruch. Když přijde pacient do psychiatrické ordinace, je snahou psychiatra rozpoznat, zda a jakou psychickou poruchou trpí. Hledání a rozpoznání dávno nebo nedávno objevených, zjištěných a pojmenovaných psychických poruch je vrcholem jeho činnosti. Prokazuje tím jak své odborné znalosti, tak i osobní inteligenci. V každém medicínském oboru v současné době existuje řada knih a příruček, které napomáhají nejen ke správné diagnostice, ale i k co nejvhodnějšímu způsobu léčby. V psychiatrii tomu není jinak. V současnosti je vývoj ve všech medicínských oborech, a tudíž i v psychiatrii, velmi rychlý. Autoři této publikace se proto snaží zachytit nejnovější trendy a výzkumy tohoto oboru. Nabízejí mimo jiné seznámení se správným psychologickým přístupem k pacientovi, informují o psychofarmakoterapii, šokové terapii, rehabilitaci a mnohém dalším, aby čtenář získal komplexní pohled na aktuální proudy v oblasti duševních poruch.

Poděkování

Děkujeme za podporu, inspiraci a v neposlední řadě za nezištné svolení k využití podkladů kolegům a spo

lupracovníkům z Katedry psychiatrie IPVZ prof. MUDr. Karlu Chromému, prof. MUDr. Evě Češkové,

prof. MUDr. Jaroslavu Boučkovi, doc. MUDr. Jiřímu Beranovi, MUDr. Radkinu Honzákovi, MUDr. Já-

noši Sikorovi a zvlášť MUDr. Zdence Vyhnánkové a PhDr. Nadě Kubíčkové.

Osobní poděkování Aleny Večeřové-Procházkové směřuje ke kolegům z Výboru Psychofarmakologické

sekce Psychiatrické společnosti ( prof. MUDr. Oldřich Vinař, prof. MUDr. Jaromír Švestka, doc. MUDr.

Martin Anders a další) za inspiraci a podněty při psaní psychofarmakologické části textu.

GRADA Publishing

2., přepracované vydání

Karel Dušek, Alena Večeřová-Procházková

Diagnostika

a terapie

duševních poruch

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována ani

šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné

užití této knihy bude trestně stíháno. doc. MUDr. Karel Dušek, CSc. MUDr. Alena Večeřová-Procházková DIAGNOSTIKA A TERAPIE DUŠEVNÍCH PORUCH 2., přepracované vydání Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 5924. publikaci Recenzovali: prof. MUDr. Jaroslav Bouček, CSc. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Jan Dvořák Počet stran 648 Vydání 2., 2015 Vytiskla tiskárna PBtisk s.r.o., Příbram © Grada Publishing, a.s., 2015 Cover Photo © fotobanka Allphoto ISBN 978-80-247-9855-4 (ePub) ISBN 978-80-247-9854-7 (pdf ) ISBN 978-80-247-4826-9 (print)

————————————————— 5 ———

Obsah

Obsah

Úvod 15

Z historie české a světové psychiatrie 16

Část I Diagnostika duševních poruch 21

1. Diagnostický proces 22

1.1 Obecné zásady diagnostiky v psychiatrii 22

1.2 Duševní zdraví a duševní porucha (nemoc) 23

1.3 Modely duševních (a behaviorálních) poruch 25

1.4 Rozpoznání duševně nemocného 27

1.5 Klasifikační soustavy a diagnostika 29

1.6 Diagnostika – dynamický proces 31

1.7 Subjektivní činitelé v diagnostice 32

1.8 Objektivní faktory v diagnostice 34

1.9 Získávání a zpracování informací 35

1.9.1 Rozmluva s nemocným a jeho pozorování 35

1.9.2 Anamnestické údaje 37

1.9.3 Nynější onemocnění 38

1.9.4 Zaměřené psychiatrické vyšetření 39

1.9.5 Tělesné vyšetření 40

1.9.6 Popis chování 40

1.9.7 Psychiatrické zhodnocení (psychopatologický rozbor) 41

1.9.8 Diagnostický závěr 41

2. Symptomy duševních poruch 43

2.1 Symptom 43

2.2 Vnímání a jeho poruchy 43

2.2.1 Zvláštní projevy vnímání 44

2.2.2 Poruchy vnímání 45

2.3 Emotivita a její poruchy 53

2.3.1 Charakteristické rysy emocí 54

2.3.2 Rozdělení emocí 54

2.3.3 Somatické projevy emocí 56

2.3.4 Poruchy emotivity 56

2.3.5 Poruchy afektů 56

——— 6 —————————————————

2.3.6 Poruchy nálad 58

2.3.7 Poruchy vyšších citů 60

2.3.8 Fobie 61

2.4 Paměť a její poruchy 64

2.4.1 Vlastnosti paměti 66

2.4.2 Poruchy paměti 66

2.5 Intelekt a jeho poruchy 71

2.5.1 Strukturální elementy 71

2.5.2 Vyšetřování intelektu 72

2.5.3 Poruchy intelektu 73

2.6 Myšlení a jeho poruchy 74

2.6.1 Poruchy myšlení 76

2.7 Vědomí a jeho poruchy 87

2.7.1 Změny vědomí 88

2.7.2 Poruchy vědomí 92

2.8 Pozornost a její poruchy 99

2.8.1 Poruchy pozornosti 100

2.9 Orientace a její poruchy 102

2.9.1 Poruchy orientace 103

2.10 Pudy, instinkty a jejich poruchy 105

2.10.1 Poruchy instinktů 106

2.10.2 Poruchy pudů 107

2.11 Jednání, vůle a jejich poruchy 111

2.11.1 Poruchy volního jednání 112

2.11.2 Poruchy vůle 112

2.11.3 Poruchy jednání 113

2.12 Osobnost a její poruchy 118

2.12.1 Snahy po třídění osobnosti 121

2.12.2 Vyšetřování osobnosti 123

2.12.3 Poruchy osobnosti 125

2.13 Somatické projevy u duševních poruch 132

2.13.1 Neklid 135

2.14 Agrese 139

2.15 Autoagrese a sebevražedná aktivita 141

3. Syndromy duševních poruch 148

3.1 Syndrom 148

3.2 Abstinenční syndrom 149

3.3 Akinetický syndrom 150

3.4 Amentní syndrom 151

3.5 Anxiózní syndrom 152

————————————————— 7 ———

Obsah

3.6 Apatický a apaticko-abulický syndrom 153 3.7 Autistický syndrom 154 3.8 Deliriózní (delirantní) syndrom 155 3.9 Depersonalizační syndrom 156 3.10 Depresivní syndrom 158 3.11 Fobický syndrom 160 3.12 Halucinatorní syndrom 161 3.13 Halucinatorně paranoidní syndrom 163 3.14 Hyperkinetický syndrom 164 3.15 Hypochondrický syndrom 165 3.16 Hysterický syndrom (konverzní, disociační) 167 3.17 Katatonní syndrom 168 3.18 Manický syndrom 170 3.19 Neurastenický syndrom 171 3.20 Obnubilatorní syndrom 173 3.21 Obsedantní syndrom 174 3.22 Oneiroidní syndrom 175 3.23 Organický psychosyndrom (dementní syndrom) 176 3.24 Paranoidní syndrom 178 3.25 Paranoidně halucinatorní syndrom 179 3.26 Neurologické syndromy 180 3.26.1 Korové a podkorové syndromy 180 4. Duševní poruchy 182 4.1 F00–09 – Organické duševní poruchy včetně symptomatických 183 4.1.1 F00 – Demence u Alzheimerovy choroby 184 4.1.2 Psychické poruchy při cévních onemocněních mozku 186 4.1.3 F02 – Demence u chorob klasifikovaných jinde 190 4.1.4 Psychické poruchy při zánětlivých onemocněních mozku 193 4.1.5 Psychické poruchy při expanzivních procesech nitrolebních 195 4.1.6 Psychické projevy při epilepsii 197 4.1.7 Psychické poruchy při lues 199 4.1.8 F04 – Organický amnestický syndrom jiný než vyvolaný alkoholem

a jinými drogami 202 4.1.9 F05 – Delirium jiné než vyvolané alkoholem a jinými drogami 202 4.1.10 F06 – Jiné duševní poruchy vznikající následkem onemocnění, poškození nebo

dysfunkce mozku nebo následkem somatického onemocnění 203 4.1.11 F06.0 – Organická halucinóza 206 4.1.12 F06.1 – Organická katatonní porucha 206 4.1.13 F06.2 – Organický syndrom s bludy (schizoformní) 207 4.1.14 F06.3 – Organické afektivní poruchy 207 ——— 8 ————————————————— 4.1.15 F06.4–06.6 – Organická úzkostná porucha, organická disociační porucha,

organická emoční labilita – astenická porucha 208 4.1.16 F06.7 – Mírná kognitivní porucha 208 4.1.17 F07 – Poruchy osobnosti a poruchy chování vyvolané onemocněním,

poškozením nebo dysfunkcí mozku 208 4.2 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek 209 4.2.1 F10 – Poruchy vyvolané požíváním alkoholu 211 4.2.2 Drogové závislosti jiné než na alkoholu 218 4.3 F20–29 – Schizofrenie, schizotypní poruchy a poruchy s bludy 224 4.3.1 F20 – Schizofrenie 224 4.3.2 F21 – Schizotypní porucha 234 4.3.3 F22 Trvalé duševní poruchy s bludy 235 4.3.4 F23 – Akutní a přechodné psychotické poruchy 236 4.3.5 F24 – Indukovaná porucha s bludy 237 4.3.6 F25 – Schizoafektivní poruchy 237 4.4 F30–39 Afektivní poruchy (poruchy nálady) 238 4.4.1 F30 – Manická epizoda 239 4.4.2 F31 – Bipolární afektivní porucha 242 4.4.3 F33 – Rekurentní depresivní porucha 243 4.4.4 F34 – Trvalé poruchy nálady 244 4.4.5 Výpovědi nemocných o depresi 246 4.5 F40–49 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní

poruchy 248 4.5.1 F40 – Fobické úzkostné poruchy 248 4.5.2 F43 – Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení 254 4.5.3 F44 – Disociační (konverzní) poruchy 257 4.5.4 F45 – Somatoformní poruchy 261 4.5.5 F48 – Jiné neurotické poruchy 265 4.6 F50 – Poruchy příjmu potravy 266 4.6.1 F50.0 – Mentální anorexie 266 4.6.2 F50.2 – Mentální bulimie 267 4.7 F51 Neorganické poruchy spánku 268 4.7.1 F51.0 – Neorganická nespavost 269 4.7.2 F51.1 – Neorganická hypersomnie 269 4.7.3 F51.2 – Neorganické poruchy rytmu spánek-bdění 270 4.7.4 F51.3 – Somnambulismus (náměsíčnost) 270 4.7.5 F51.4 – Noční děsy (pavor nocturnus) 271 4.7.6 F51.5 – Noční můry (úzkostné sny) 272 4.8 F52 – Sexuální dysfunkce nevyvolaná organickou poruchou nebo nemocí 272 4.9 F53 – Duševní poruchy a poruchy chování spojené s šestinedělím

(neklasifikované jinde) 276

————————————————— 9 ———

Obsah

4.9.1 Psychické poruchy v období puberty a při menses 276

4.10 F55 – Abúzus látek nevyvolávajících závislost 278

4.11 F60–69 – Poruchy osobnosti a chování u dospělých 278

4.11.1 Definice, terminologie 279

4.11.2 Klasifikace 280

4.11.3 Epidemiologie 282

4.11.4 Etiologie a patogeneze 282

4.11.5 Rizikové faktory a prevence 283

4.11.6 Klinický obraz 285

4.11.7 Diagnostická kritéria a klinický obraz jednotlivých poruch osobnosti 286

4.11.8 Terapie poruch osobnosti 301

4.12 F63 – Návykové a impulzivní poruchy 313

4.12.1 F63.0 – Patologické hráčství (gambling) 313

4.12.2 F63.1 – Patologické zakládání požárů (pyromanie) 314

4.12.3 F63.2 – Patologické kradení (kleptomanie) 314

4.12.4 F63.3 – Trichotillomanie 314

4.13 F64 – Poruchy pohlavní identity 315

4.13.1 F64.0 – Transsexualismus 316

4.13.2 F64.1 – Transvestitismus 316

4.13.3 F64.2 – Porucha pohlavní identity v dětství 316

4.14 F65 – Poruchy sexuální preference 317

4.14.1 F65.0 – Fetišismus 317

4.14.2 F65.2 – Exhibicionismus 318

4.14.3 F65.4 – Pedofilie 318

4.14.4 F65.5 – Sadomasochismus 319

4.15 F70–79 – Mentální retardace 320

4.15.1 Mentální retardace na podkladě chromozomálních odchylek 322

4.15.2 Mentální retardace na podkladě metabolických poruch 323

4.15.3 Mentální retardace na bázi heredodegenerativních poruch 324

4.15.4 Sociální faktory v etiologii mentální retardace 324

4.15.5 Diagnostika mentální retardace (podle SZO) 324

Část II Terapie duševních poruch 329

5. Psychologický přístup 330

5.1 Úvod a definice 330

5.2 Rozhovor 333

5.2.1 Rozhovor, jeho struktura a funkce 333

5.2.2 Některé specifické problémy 336

5.2.3 Sdělování diagnózy duševního onemocnění 337

5.2.4 Vedení rozhovoru s pozůstalými 338

——— 10 —————————————————

5.3 Psychologický přístup k sobě jako zdravotníkovi 341

5.3.1 Burn-out syndrom 341

5.3.2 Prevence burn-out syndromu 343

6. Psychoterapie 345

6.1 Výzkum účinnosti psychoterapie 346

6.2 Psychoterapie v zobrazovacích metodách CNS 347

6.3 Kvalita života a duševní porucha 349

6.4 Hlavní směry a metody psychoterapie 350

6.4.1 Hlubinná a psychoanalytická psychoterapie 350

6.4.2 Dynamická a interpersonální psychoterapie 353

6.4.3 Rogersovská psychoterapie 355

6.4.4 Behaviorální psychoterapie 355

6.4.5 Kognitivní psychoterapie 356

6.4.6 Kognitivně behaviorální psychoterapie 357

6.4.7 Racionální psychoterapie 358

6.4.8 Sugestivní a hypnotická psychoterapie 358

6.4.9 Nácviková psychoterapie 359

6.4.10 Logoterapie a existenciální analýza 361

6.4.11 Gestalt psychoterapie (GPT) 362

6.4.12 Psychoterapeutické přístupy zaměřené na práci s tělem 364

6.4.13 Rodinná psychoterapie (RT) 367

6.4.14 Integrativní psychoterapie 368

6.4.15 Terapeutická komunita (TK) (léčebné společenství) 371

6.4.16 Některé další psychoterapeutické metody 372

6.5 Krizová intervence 375

6.5.1 Definice, spouštěče, průběh 375

6.5.2 Suicidiální krize 380

6.5.3 Organizace a limity krizové intervence 383

6.5.4 Zásady psychoterapie a farmakoterapie 385

7. Psychofarmakoterapie 392

7.1 Úvod 392

7.2 Psychostimulancia 395

7.3 Hypnotika 397

7.3.1 Klasická hypnosedativa 399

7.3.2 Benzodiazepiny 400

7.3.3 Z-hypnotika, pyrazinové deriváty 402

7.3.4 Terapie poruch spánku úpravou cirkadiánního rytmu – melatonin 404

7.3.5 Agonisté melatoninových receptorů 405

7.3.6 Další léčiva využívaná v léčbě poruch spánku 406

————————————————— 11 ———

Obsah

7.4 Antidepresiva 407 7.4.1 Antidepresiva I. generace 413 7.4.2 Antidepresiva II. generace 415 7.4.3 Antidepresiva III. generace – SSRI, ASRI, SARI, NARI, DARI 415 7.4.4 Antidepresiva IV. generace: SNRI, NaSSA, DNRI 421 7.4.5 Inhibitory zpětného vychytávání – RUI, Hypericum perforatum 425 7.4.6 SRE – stimulanty zpětného vychytávání serotoninu 426 7.4.7 MASSA – agonisté melatoninových receptorů a antagonisté serotoninových

receptorů 426 7.4.8 Inhibitory monoaminooxidázy (IMAO) 427 7.4.9 Závěr 428 7.5 Anxiolytika 428 7.5.1 Propandiolová anxiolytika 429 7.5.2 Benzodiazepinová anxiolytika 430 7.5.3 Nebenzodiazepinová anxiolytika 434 7.6 Thymoprofylaktika 438 7.6.1 Lithium 439 7.6.2 Antiepileptika II. generace – valproáty a karbamazepin 440 7.6.3 Novější thymoprofylaktika – antiepileptika III. generace, lamotrigin,

gabapentin, pregabalin, topiramat 442 7.7 Antipsychotika 445 7.7.1 Kontraindikace podání antipsychotik 447 7.7.2 Akutní podání 447 7.7.3 Antipsychotika první generace (AP I. generace) 448 7.7.4 Antipsychotika II. generace 453 7.7.5 Depotní antipsychotika – prevence relapsu 467 7.7.6 Interakce antipsychotik 468 7.8 Neuroprotektiva a kognitiva 468 7.8.1 Kognitiva 470 7.8.2 Další látky využívané k léčbě demence 479 7.9 Léčiva používaná v léčbě závislosti na opioidech, alkoholu a tabáku 484 7.9.1 Detoxikace a detoxifikace 485 7.9.2 Substituční terapie 489 7.9.3 ,,Anti-cravingová léčba“ 492 7.9.4 Senzibilizační léčba 494 7.9.5 Terapie závislosti na tabáku 496 7.10 Léčba erektilní dysfunkce 498 7.10.1 Stanovení diagnózy 499 7.10.2 Perorální léčba s centrálním účinkem, tzv. sexuální tonika, centrální

alfa-2 adrenergní antagonisté 500 7.10.3 Perorální léčba s periferním účinkem 501

——— 12 —————————————————

7.10.4 Další možnosti léčby 504

7.11 Fytoterapie v psychiatrii 507

7.11.1 Hypnotika a sedativa 507

7.11.2 Antidepresiva 511

7.11.3 Nootropika a prokognitiva 512

7.11.4 Ženšen 512

7.11.5 Bachovy květy nejsou byliny, ale homeopatika 512

7.12 Interakce psychofarmak, výhodné a nevýhodné kombinace psychofarmak 514

7.12.1 Farmaceutické interakce 516

7.12.2 Farmakokinetické interakce 517

7.12.3 Interakce na úrovni farmakodynamické 524

7.12.4 Některé vhodné a nevhodné kombinace antidepresiv a antipsychotik 527

7.12.5 Závěr 528

7.13 Intoxikace psychofarmaky 529

7.14 Psychofarmaka v nepsychiatrických indikacích 532

7.15 Volba psychofarmaka u definovaných skupin pacientů 535

7.15.1 Volba psychofarmaka v dětském věku 535

7.15.2 Volba psychofarmaka ve stáří 538

7.15.3 Volba psychofarmaka v graviditě a laktaci 540

7.15.4 Volba psychofarmaka při současné hyperplazii prostaty 548

7.15.5 Volba psychofarmaka při současné kardiopatii 549

7.15.6 Volba psychofarmaka při současné nefro- a hepatopatii 551

7.15.7 Volba psychofarmaka při současné nadváze 552

7.15.8 Volba psychofarmaka při současné sexuální dysfunkci 553

7.15.9 Volba psychofarmaka při současné Parkinsonově nemoci 557

7.15.10 Volba psychofarmaka při současné zvýšené záchvatové pohotovosti 561

8. Fyzické omezení a omezovací prostředky 564

8.1 Omezovací prostředky v psychiatrii 564

8.2 Přijetí do lůžkového psychiatrického zařízení bez souhlasu nemocného 568

8.3 Aplikace psychofarmak bez souhlasu pacienta a umělá výživa sondou 571

9. Biologické terapie 573

9.1 Elektrokonvulzivní terapie (EKT) 574

9.1.1 Metodika postupu při EKT 575

9.1.2 Frekvence EKT 579

9.1.3 Nežádoucí účinky po EKT 579

9.1.4 EKT u speciálních populací 580

9.1.5 Souběžná farmakoterapie 580

9.1.6 EEG 581

9.1.7 Mechanismus účinku 581

————————————————— 13 ———

Obsah

9.1.8 Závěr 582

9.2 Repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS) 582

9.2.1 Mechanismus stimulace 583

9.2.2 Mechanismus účinku 583

9.3 Vagová stimulace (VNS) 584

9.4 Fototerapie 586

9.5 Experimentální metody 587

9.5.1 Magnetická konvulzivní terapie (magnetic seizure therapy, MST) 587

9.5.2 Hluboká mozková stimulace (DBS) 588

10. Psychiatrická rehabilitace a socioterapie 590

10.1 Cíle 590

10.2 Historie 591

10.3 Rehabilitace pracovní 592

10.4 Rehabilitace léčebná 593

10.5 Rehabilitace sociálně-psychologická a pedagogická 595

10.6 Rehabilitace sociálně-psychologická 595

10.7 Lázeňská léčba v psychiatrii 597

11. Terapeutické postupy v léčbě duševních poruch 600

Literatura 601

Rejstřík 625

————————————————— 15 ———

Úvod

Úvod Když se setkáme s člověkem, který přijde do psychiatrické ordinace, je naší snahou rozpoznat, zda a jakou psychickou poruchou trpí. Hledání a rozpoznání dávno nebo nedávno objevených, zjištěných a  pojmenovaných psychických poruch je vrcholem psychiatrovy činnosti. Prokazuje tím jak své odborné znalosti, tak i osobní inteligenci. V každém medicínském oboru v současné době existuje řada knih a příruček, které napomáhají nejen ke správné diagnostice, ale i k co nejvhodnějšímu způsobu léčby. V  současnosti je vývoj ve všech medicínských oborech, proto i v psychiatrii, velmi rychlý. Zvláště v terapii jsou změny tak rychlé, že při vydávání odborné literatury většího rozsahu dojde někdy již v průběhu jejího vydání k zastarání. Proto stručnější příručky mohou rychleji zachytit tyto změny.

S  první snahou sepsat pomůcku pro správnou diagnostiku v  psychiatrii přišel na počátku 20. století Antonín Heveroch, přestože v té době vyšla již učebnice psychiatrie Karla Kuffnera. Heveroch na podrobných a „klasických“ kazuistikách ukazuje, jak postupovat při hledání správného diagnostického závěru. Naučil tehdejší generaci psychiatrů, jak získat od pacienta informace, jak tvořit diagnostické závěry, jak diferenciálně diagnosticky uvažovat. I v současné době jsou jeho postupy příkladem. V průběhu let se ukázalo, jak psychiatr, stejně jako lékař jiného oboru, potřebuje své znalosti a vědomosti neustále doplňovat a aktualizovat. Od dob Heverochových byla několikrát změněna psychiatrická terminologie i  nosologická koncepce. Již Heveroch na základě srovnání tehdejších různých klasifikačních systému, které ve své knize v přehledu uvádí, tušil, že další vývoj stávající názory překoná.

Mnozí psychiatři upozorňovali, že mezi dobou vzniku nosologické koncepce a současností uplynulo mnoho času, psychiatrie se vyvíjela, a  proto se klasická nosologie stává brzdou její další diferenciace. Nosologická schémata byla odvozena z obrazů typických pro období azylové psychiatrie a nevyhovují proto současné psychiatrii především v její ambulantní a extramurální péči. Namítá se, že nosologická koncepce při neznalosti etiologie a patogeneze duševních poruch je konvence a měla by se měnit a vyvíjet současně s tím, jak se vyvíjí a mění psychiatrie.

Psychiatrie má v teorii medicíny významné místo na pomezí věd biologických a společenských. Ve vztahu k filozofii je ve svých abstrakcích ještě příliš konkrétní a bylo by nesprávné se domnívat, že znalost teorií psychiatrie znamená být filozoficky erudován. Někteří ambiciózní psychiatři a filozofové se snaží stavět psychiatrii do blízkosti filozofie. Jde o nepochopení místa a úlohy psychiatrie a její diskreditaci mezi ostatními medicínskými obory. Psychiatrii se tak přisuzují nesplnitelné úkoly, pro které není teoreticky připravena a metodicky vybavena.

V posledních letech se stále více pozoruje útěk od teorie oboru dovedené na příliš obecnou úroveň a  návrat k  psychiatrické praxi, k  pacientovi jako zdroji poznání jak v  psychoterapii, tak v psychiatrické praxi vůbec. Nově se má řešit vztah mezi vývojem osobnosti a rozvojem duševní poruchy. Zjistit, jak je chorobný proces od svého vzniku včleněn do dynamiky osobnosti, jaký je vztah mezi premorbidní osobností a  duševní poruchou, jak jsou tyto vztahy a  jejich vývoj

+ ——— 16 ————————————————— ovlivňovány terapeutickými zásahy. K  řešení takových otázek napomáhá správná diagnostika a terapie, jak se je snažíme v této příručce ukázat. Z historie české a světové psychiatrie O psychických poruchách jsou zmínky jak ve starém Egyptě, tak v Mezopotámii a později v Řecku. Za nejvýznamnějšího lékaře antické kultury je považován Hippo krates (460–377 př. Kr.), který se ve svých teoretických i praktických názorech na duševní poruchy odpoutal od dosavadního mystického pojetí. Jako první zastával názor, že duševní poruchy jsou chorobami mozku, ale byl zastáncem jen somatické terapie. Jeho hlavním léčebným postupem bylo vymýtit z těla nahromaděné tělesné šťávy.

Platon (427–347 př. Kr.), stejně jako jeho pokračovatel Aristoteles (384–322 př. Kr.), vycházel z předpokladu, že člověk jako „tvor společenský“ (zoon politicon) se při poruše vztahu člověka a  společnosti dostává do krizových situací, které mohou vést k  narušení jeho duševního stavu. Erasistratos (320–250 př. Kr.) zavedl uklidňující léčbu opiem. Asclepiades (124–56 př. Kr.) obohatil psychiatrickou léčbu muzikoterapií, rehabilitačním cvičením, vodoléčbou a pracovní terapií. Celsus (30 př. Kr. až 30 po Kr.) spojil Hippokratovo somatické léčení s terapeutickými snahami Asclepiovými a  doporučoval u  melancholiků hudbu, rozhovor, předčítání a  naopak u „vzrušených“ cvičení do únavy.

Slavný Galenus (130–200) se o terapii duševně nemocných příliš nezajímal, byl spíše založen somaticky a  nebyl ani pro psychologický přístup. Tato jeho zásada spolu s  Hippokratovými „somatickými postupy“ se stala zákonem pro příštích čtrnáct století. Teprve od 16. století se postupně začínají v léčbě duševně nemocných uplatňovat i snahy psychologické a rehabilitační.

Když se ve 4. století rozpadla římská říše, v byzantské části se i nadále udržovaly postupy klasické starořecké terapie u duševně nemocných. Významným představitelem lékařské vědy se stal Avicena (Abu Ali ibn Sina 980–1037), který mimo jiné zjistil, že malarickou horečkou lze vyléčit epilepsii.

Johanneus Wierus (1515–1588) spolu s dalšími spolupracovníky odmítal náboženský exorcismus a zaváděl farmakologickou léčbu opiem, některými rostlinami (blín, kozlík aj.). Felix Plater (1536–1614), který popsal flexibilitas cerea, používal v léčbě duševně nemocných uspávadla, vodoléčbu, masáže a tělesná cvičení. Antonio Valsalva (1666–1725) v Itálii zdůrazňoval vlídné zacházení s duševně nemocnými a pravidelný pracovní režim.

K výrazným změnám v péči o duševně nemocné dochází ve druhé polovině 18. století. Začínají se ve větší míře uplatňovat psychologické a rehabilitační snahy. Ve Francii je to Filip Pinel (1745–1826), který v pařížském Bicetre prosazuje nové léčebné postupy, má humanitní přístup (zbavuje pacienty pout), zavádí terapii zaměstnáním a řadu dalších opatření. V jeho šlépějích pokračuje jeho žák J. E. D. Esquirol. V Itálii má podobné snahy Vincenzo Chiarugi (1759–1820), v  Anglii John Conolly (1794–1886), v Rusku V. F. Sabler (1790–1870), v Německu Johann

————————————————— 17 ———

Úvod

Langermann (1768–1832), v Americe Benjamin Rush (1745–1813) a v Čechách Jan Theobald Held (1770–1851).

V českých zemích se o péči o duševně nemocné nejvíce zasloužil řád Milosrdných bratří, který od druhé poloviny l8. století budoval v řadě měst své nemocnice. Pro duševně nemocné ženy bylo v roce 1784 zřízeno samostatné oddělení v nemocnici u sv. Alžběty (dnes Na slupi 448/6, Praha 2). V roce 1790 byl v rámci Všeobecné nemocnice v Praze otevřen samostatný „ústav“ pro duševně nemocné (Tollhaus), který měl 60 lůžek. V roce 1822 byl otevřen další ústav pro duševně nemocné v bývalém klášteře sv. Kateřiny (dnes budova neurologické kliniky v Praze 2). V roce 1821 bylo zavedeno na pražské lékařské fakultě vyučování „choromyslnictví“. Vyučoval Held, který se stal zároveň přednostou nově zřízeného kateřinského ústavu.

Významným představitelem reformních snah v péči o duševně nemocné se stal Heldův žák Josef Riedl (1803–1870), který byl od roku 1836 ředitelem ústavu u sv. Kateřiny. Uplatňoval nový přístup k nemocným, zavedl léčbu prací a řadu dalších rehabilitačních i lázeňských metod. Jeho léčebné snahy byly v té době známy v celé Evropě a řada psychiatrů se k němu jezdila učit. V roce 1840 se stal prvním docentem psychiatrie v Čechách. Zasloužil se o vybudování „Nového domu“, nynější psychiatrické kliniky v Praze 2. V roce 1851 odešel do Vídně. Po něm se stal ředitelem František Köstel (1812–1883), který ústav vedl do roku 1869. Uplatňoval názor, že duševní choroba je ve většině případů patologickým procesem mozku, je proto nutný tělesný klid na lůžku, protože tak se mozek lépe prokrvuje. Toto období bylo poplatné rozvoji patologické anatomie představované hlavně Rudolfem Virchowem (1821–1902, od roku 1856 přednosta patologicko-anatomického ústavu v Berlíně). Tomuto období je poplatná i Kraepelinova klasifikace, ve které splývá psychiatrie s ostatní medicínou.

Emil Kraepelin (1856–1926) zdůrazňoval pozorovací techniku, hledal korelaci základních příznaků s  průběhem onemocnění, vyčleňoval určité jednotky onemocnění, zdůrazňoval význam prognózy. Položil základy psychiatrické nosologie a  systematiky, v  léčebných postupech byl „somatikem“. Česká psychiatrie byla úzce spjata s psychiatrií německou a švýcarskou, a proto i její názory se o tyto oblasti opírají. Zcela jiným postupům odpovídá Freudova psychoanalýza (Sigmund Freud 1856–1939).

Koncem 19. století dochází k budování psychiatrických ústavů v českých zemích (Brno-Černovice v roce 1863, léčebna v Dobřanech roku 1881). V roce 1886 byla zřízena česká lékařská fakulta v Praze. V té době došlo i k rozdělení psychiatrické kliniky v Praze na část českou a německou (na té pracoval mimo jiné Arnold Pick, dřívější ředitel léčebny v Dobřanech, kde popsal po něm nazvanou formu demence). Po Köstelovi je přednostou pražského ústavu Jakub Fischel (v  letech 1869–1885). Prvním přednostou české psychiatrické kliniky v  Praze se stal profesor Benjamin Čumpelík v letech 1886–1891, který mimo jiné zřídil i chemickou a histologickou laboratoř. Tím se prohlubovalo somatické pojetí duševních chorob na tomto pracovišti. Pokračoval v  tom i  jeho nástupce Bohuslav Hellich v  letech 1891–1895, jehož speciálním oborem byla histopatologie. Dalším pokračovatelem „somatických“ tradic se stal profesor Karel Kuffner (1858–1940). Byl stoupencem psychiatrické koncepce Meynertovy, jehož byl žákem (Theodor Hermann 1833–1892, rakouský neuropsychiatr, „otec architektoniky mozku“). Kuffner napsal dvoudílnou učebnici psychiatrie, obecná část vyšla v roce 1897, v roce 1900 byla vydána část ——— 18 ————————————————— speciální, ve které rozdělil duševní choroby na psychosy prostě symptomatické (melancholie, manie, paranoia, amence, dementia) a psychosy modifikované (např. paralysis progressiva).

Kuffnerovými žáky byla celá řada významných psychiatrů: Ladislav Haškovec (1866–1944, začal vydávat Revue v neurologii a psychiatrii, věnoval se neurologii), Antonín Heverech (1869–1927, autor Diagnostiky chorob duševních), Hubert Procházka (1885–1935, věnoval se soudní psychiatrii, přednosta psychiatrické kliniky v Brně po Bělohradském, byl zastřelen svým pacientem, paranoidním schizofrenikem, v den svých narozenin), Zdeněk Mysliveček (1881–1974, založil psychiatrickou kliniku v Bratislavě, po Kuffnerovi se v roce 1929 stal přednostou psychiatrické kliniky v  Praze, napsal učebnici psychiatrie, věnoval se především histopatologii), Karel Bělohradský (1889–1929, založil psychiatrickou kliniku v Brně, věnoval se pedopsychiatrii).

Uvedení psychiatři vychovali řadu významných žáků. Po Myslivečkovi se v roce 1956 stal přednostou psychiatrické kliniky v Praze Vladimír Vondráček (1895–1978, napsal řadu publikací, byl spíše pokračovatelem koncepce Heverocha). Dalšími přednosty psychiatrické kliniky se stali Jan Dobiáš (napsal Úvod do lékařské psychologie a společně s E. Vencovským učebnici psychiatrie), Jan Mečíř, Petr Zvolský a v současné době Jiří Raboch. Mezi významné žáky Myslivečka patřil i Lubomír Hanzlíček (1916–1984, první přednosta Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze, který vznikl v  roce 1960). Nástupci Hanzlíčka byli Jaroslav Gebhart a  současný ředitel Cyril Höschl.

V Brně se po smrti Procházky stal přednostou J. Křivý (zemřel v roce 1942), dalším významným brněnským psychiatrem byl Josef Hádlík, který vedl kliniku od roku 1955 a zasloužil se o vybudování nové moderní psychiatrické kliniky. Jeho nástupci byli Karel Náhunek, Jaromír Švestka a Eva Češková.

Po druhé světové válce vznikly psychiatrické kliniky v dalších městech. V Olomouci kliniku vedl nejprve Josef Hádlík, který v roce 1955 přešel do Brna (současným přednostou je Ján Praško). V  Hradci Králové v  roce 1946 zřídil psychiatrickou kliniku Stanislav Krákora (1892–1959), po něm ji vedl Vilém Pelikán (1916–1980), Miroslav Zapletalek (nar. 1926), Herbert Hanuš (nar. 1934) a současným přednostou je Jan Libiger. V Plzni bylo po válce nejprve zřízeno E. Ven- covským psychiatrické oddělení, které bylo později změněno na psychiatrickou kliniku. Tu v letech 1948–1950 vedl docent Václav Čedík, potom převzal vedení Eugen Vencovský (1908–1998). Ten se organizací mezinárodních konferencí (československo-polské, česko slo ven sko- jugoslávské) zasloužil o rozšíření mezinárodních kontaktů československých psychiatrů se zahraničními. Věnoval se mimo jiné historii psychiatrie jak české, tak zahraniční (viz jeho publikace na toto téma). Vychoval své následovníky: Vladislava Šedivce (nar. 1920), Milana Kolomazníka (nar. 1930). Současným vedoucím psychiatrické kliniky v Plzni je Jiří Beran.

Významným krokem v  psychiatrickém školství bylo zřízení psychiatrické katedry IPVZ v roce 1955. Zakladatelem byl Josef Prokůpek (1906–1983), dalším vedoucím se stal Alojz Janík (1926–2001), který se zasloužil o její moderní koncepci. Po něm převzal vedení Karel Chromý.

Představiteli klinické psychiatrie na Slovensku byli Zoltán Klimo (1905–1974) v Košicích, Karol Matulay v Martině, Ernest Guensberger v Bratislavě. V Bratislavě byli pokračovateli Guensbergera Ján Molčan, Eduard Kolibáš, Ivan Žucha a Vladimír Novotný.

————————————————— 19 ———

Úvod

Psychiatrická péče se ve značné míře odehrávala v  psychiatrických léčebnách. Začátkem 20. století byla zřízena psychiatrická léčebna v Bohnicích u Prahy, později byla nově vybudovaná psychiatrická léčebna v  Havlíčkově Brodě, jiné léčebny vznikly z klášterů. I v současné době je hlavní tíha psychiatrické péče na psychiatrických léčebnách, nyní nemocnicích. V našich podmínkách se zřizovaly léčebny o menší kapacitě (obvykle kolem tisíce lůžek, nepřesahovaly dva tisíce lůžek), oproti zahraničním léčebnám, např. v  USA, kde se kapacita léčeben pohybovala kolem pěti tisíc lůžek.

Přínosem pro terapii duševně nemocných se koncem 19. století stal rozvoj psychoanalýzy a dynamické psychiatrie. Zasloužil se o to Sigmund Freud a jeho následovníci. Znamenalo to zcela nový přístup k duševně nemocným a k novým terapeutickým postupům. Začátkem 20. století se začínají uplatňovat nové biologické formy terapie. Manfréd Sakel (1900–1957) zavedl inzulinovou terapii, o rozvoj šokových terapií se zasloužil Laslo von Meduna, který ve třicátých letech minulého století začal používat kardiazolové šoky. V roce 1937 zavedli italští psychiatři Cerletti a Lucio Bini elektrošokovou léčbu. Přelomem v léčbě duševně nemocných se stal rok 1952, kdy Deniker a Delay použili léčbu psychofarmaky (promethazin, chlorpromazin, reserpin a později další).

Evropská psychiatrie měla vliv i na rozvoj psychiatrie americké. Adolf Meyer (1866–1950) původně švýcarský psychiatr, odešel do USA v roce 1892 a stal se významnou osobností americké psychiatrie a jedním z těch, kteří změnili psychiatrii v dynamickou. Jeho názory se oprostily od koncepcí Kraepelinových a rozvinul sociální stránku psychiatrie, měl zájem o problémy člověka a konflikty v životě. Je pokládán za otce interpersonálního hlediska.

Mayer-Gross (nar. 1889), původně německý, později anglický psychiatr, který od roku 1934 pracoval v Maudsley Hospital v Londýně, se zabýval psychopatologií a terapií psychóz. Je spolu s dalšími autorem významné psychiatrické učebnice Clinical Psychiatry (Londýn, 1954).



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist