načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Děti vánice - Tereza Matoušková

Elektronická kniha: Děti vánice
Autor:

Národům Podmoří vládnou elitní čarodějové – zasvěcení. Někteří studují zákony fungování magie, jiní navrhují složité stroje... a další bojují. Málokdy táhnou za jeden ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  93
+
-
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6%hodnoceni - 70.6% 78%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 186
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5289-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Národům Podmoří vládnou elitní čarodějové – zasvěcení. Někteří studují zákony fungování magie, jiní navrhují složité stroje... a další bojují. Málokdy táhnou za jeden provaz a následky jejich válek vyrývají do podoby světa hluboké jizvy. Jenže ne vždy zabíjí pouze bojová magie. Když kouzla ponechaná napospas osudu zdivočí, sama se stávají hrozbou... Zorena Rútid sebrala posily a táhne spolu se svým druhem na pomoc Lerienu zmítanému nepokoji. Cestou je však stihne vánice. Záhy se ukáže, že v horách na čaroděje čekají větší problémy než sněhové závěje. Odkázáni sami na sebe čelí chladu a stínům minulosti. Zapomenuté i té nedávné.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






TEREZA MATOUŠKOVÁ
DĚTI VÁNICE










TEREZA MATOUŠKOVÁ
DĚTI VÁNICE





Copyright © Tereza Matoušková, 2016
Cover Illustration & Illustrations © Alena Kubíková, 2016
Cover Art© Lukáš Tuma, 2016
Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2016
ISBN (pdt) 978-80-7557-258-5





Prolog
Letošní zima zjistila, že jí nevynáší kralování na oblacích,
prodala ledový palác a otevřela si v podhradí hampejz.
Jako děvka všech děvek se pohodlně uvelebila na
podmořských ostrovech, roztáhla nohy a z jejího lůna místo
šťávy vyletěla pořádná dávka mrazu a vloček.
V jižním Zumenu sněžilo naposledy před dvaceti lety,
v té době měla ještě stará Wrana všechny zuby. Mohla
je zatínat, když s námahou stoupala do strmých kopců
za Mosazným jezerem. Teď ji mráz štípal do prázdných
dásní a ona jen sípala nebo šišlavě klela.
Mechanické slunce se klonilo k západu a na oblohu
zvolna vyplouval porouchaný měsíc. Obloha se barvila
do tmavších odstínt rudé a purpurové. Kdysi, jako malé
děvčátko, si Wrana myslela, že oceán nad nimi je červený
a fialový, vesele pruhovaný jako dětská šála. Vyvraceli jí
to s tím, že tu barvu dává obloze magie, která chrání
Podmoří před ničivou silou vody, která leží nad ním. Ledově
studené masy. Černé jako smrt. Wrana se od té doby
nerada dívala na nebesa.
Vzadu se rýsovala silueta pobořené továrny. K podmoř­
skému nebi se vypínala věž z temně šedých kvádni, stejně
dústojná dáma jako před lety. Na jejím vrcholu stále
držela klec z ocelových prutú, ve které se nacházely zbytky
mechanismu z ozubených kol a pružin. Kdysi produkoval
tolik energie, že dokázal udržovat v chodu všechny stroje
uvnitř věže.
5





Tereza Matoušková
Wrana pracovala na valné většině z nich. Měla
šikovné ruce, a tak ji kněží nakonec pustili i dohi do
laboratoří. Pamatovala si, jak zde bývalo rušno. Teď tu naopak
panovalo neuvěřitelné ticho. Dokonce větší než obvykle.
Takové, že ji nutilo napínat uši. Šourala se zasněženým
mlázím až k pobořené zídce, která kdysi oddělovala areál
fabriky od okolního světa. Vždycky se k továrně přikradla
z boku. Neodvažovala se používat starou kněžskou silnici.
Bílé pláště se sice o tuto zavátou končinu dávno přestaly
zajímat, zloději a hledači pokladů jakbysmet, ale stačilo
by mít jedenkrát smůlu.
Tentokrát vyrazila pozdě. Bude muset přespat v jedné
z opuštěných laboratoří a z toho neměla radost. Pokud se
tam vůbec dobelhá. Zahekala. Posledních pár prokletých
kroků, no tak, stará ... Zpropadené klouby, zatracený prastrýc
zatraceného velemága z Delfie aby na ně nasral! Urovnala
si na zádech prázdnou nůši. Kdysi v ní nosila seno pro
domácí zvířectvo a dřevo na podpal, teď jí stejně dobře
sloužila při jejích kořistnických výpravách do staré továrny.
Jenomže hovno z toho, že mám dobrou ntiši. Trmácí se
nahoru a dolů, nahoru a dolů, a k čemu? Z almužny, kterou
pro ni mají nachystanou překupníci, si možná koupí jídlo
a šťávu z osmivětve na púl roku. Zaplatí i slušné
ubytování, když bude šetřit. Jenomže ona by si potřebovala nechat
v klášteře odčarovat dnu. Na to si nenašetří ani za sto let.
To z ní dřív bude mrzák a chcípne hlady.
Shodila proutěný koš z ramen a s námahou se
protlačila dírou ve zdi dovnitř do areálu. Uvolnila při tom pár
menších kamenů a štěrk. S chrastěním spadaly do čerstvé­
ho sněhu. Na okamžik se znovu zaposlouchala. Ze zčer­
nalých zdí fabriky vyzařovalo cosi děsuplného. Wrana si
6





Děti vánice
vzpomněla na historky, které se vyprávěly večer u ohně,
o začarovaném kraji, dětech, které se rodily s tvářemi
starcú, a příšerách, jež se ukrývaly v torzu věže. Zvykla si
nad nimi mávnout rukou, ale když se blížila k pobořené
fabrice, pokaždé si na ně znovu vzpomněla.
Říkalo se, že oni, Temnáři, sem přišli z pouště, kde
stála jejich města z šedého kamene. Museli zasadit celé
háje osmivětve, aby se mohli vzdálit od písečných dun.
Bez olejů a šťávy z této byliny jejich citlivá kůže pukala a
krabatila se při jakémkoliv styku s vlhkostí. Tady, daleko
na jihozápadě, se osmivětev nikdy pořádně neuchytila. Je
tu prokletá země. Neměli jsme stavět domy na takové půdě.
Miižeme si za to sami.
Když krajinu přikryla bílá peřina, Wrana nezvykle
dlouho otálela, než vyrazila. Sníh roztaje a změní se ve vodu -
ta představa v ní vyvolávala panickou hrúzu, i když měla
kůži potřenou tlustou vrstvou oleje. Jenomže hlad byl
silný protivník a zvítězil i tentokrát. Nůše putovala zpátky
na záda. Stařena se belhala dál. Nemohla se vrátit, i kdyby
ji měl uvnitř čekat dračí velekněz, o němž se vyprávělo, že
se prohlásil za boha a pálí města, která nehodlají uznat jeho
nadvládu. Pokud nepřinese kulhavému Pewkovi slíbenou
dodávku žluté a fialové, nebude mít z čeho zaplatit nájem.
Skončí na ulici. Zatímco monstra tu být múžou, ale
nemusí, zima bez střechy nad hlavou znamená jistou smrt.
Vrata dávno vylomili jiní vykradači a hlavní hala zela
prázdnotou. Zústalo jen holé sloupořadí, pár dlaždic a v čele
se válely zbytky oltáře. Zloději pobrali veškeré vybavení,
dokonce odtáhli mramorové sochy starých bohú, které
stávaly ve výklencích. Podobně vybílili i horní patra. Pokud
si Wrana chtěla odnést tučný úlovek, musela do podzemí,
7





Tereza Matoušková
kam se žádný lupič, ani ten nejzoufalejší, neodvážil. Kněží
tam ukládali magické přípravky. Těkavější z nich
vypouštěly do ovzduší páry. Stačilo je vdechnout a rozežraly vás
zevnitř jako malí hladoví červí.
Wrana si odnesla z laboratoří pod věží ochrannou
masku. Z práce tam dole jí nezůstaly jen jizvy na předloktích,
získala i znalosti. Nevěděla o tekutých kouzlech vše a
hodně riskovala, ale smrt jí dost dlouho šlapala na paty, aby
si zvykla. Dlouhá léta živořila uprostřed válečného pole.
Až skoro zapomněla, že kdysi skutečně žila.
Slovo mír jí chutnalo sladce jako slupkaté mavi. Jako
mládí. Největší pozdvižení, kterého se tehdy dočkala, bylo,
když soused přistihl svou manželku s Wraniným bratrem.
Tehdy schytala pár ran řemenem ona i paní matka. O válce
se povídalo v zimě, když drhly peří, ale nikdo ve skuteč­
ností nevěřil, že existuje.
Když se na kraji jejich pozemků objevil tucet
zakuklených jezdců na netritech, Wranina první myšlenka patřila
pošlapané zelenině. Co bude s úrodou?! V ten okamžik ji
vůbec nenapadlo, že žijí s manželem na samotě a sami se
neubrání. Nepomyslela na to, že Maryn, její sladké holčičce,
už pučí prsa a Roga dostala na začátku jara první krvácení.
Jezdci jím ublížili všem třem. Hnusně. Wrana slyšela, že
kněz, který našel jejich těla, je první ohodil zvratky, než
se dal do ošetřování. Matku se mu podařilo slátat, dcery
ale zachránit nedokázal.
Později, na jaře, vzala válka stařeně i manžela. Velmi to
bolelo, ano, ale po tom prvním polibku smrti už otupě­
la. Nedokázala ho oplakat a nemohla ho řádně pohřbít.
Zal1rabala ho v lese jako zvíře. Řev války utichl, ale ona
zůstala sama. Dokud mohla, nabízela chlapům své vnad)~
8





Děti vánice
Potom prodávala vědomosti ohledně magie a léčila.
Jednoho večera, mohlo to být před dvaceti lety, nasněžilo
a nebe pohltila zelenavá záře. Vesničané se děsili konce
světa. Z východu přišly zprávy, že tam vyletěla do pově­
tří fabrika. Zdálo se, že výbuch nenapáchal větší škody,
mluvilo se jenom o úniku neškodné magie. Jenomže se
nikdo neměl k tomu, aby továrnu obnovil. Kněží měli v té
době jiné starosti a výrobna v odlehlých končinách bylo to
poslední, o co se zajímali. Většina dělníků přišla o práci.
Tu zimu jich mnoho zmrzlo nebo pomřelo hlady, ať už
zůstali ve zbídačených dělnických osadách, nebo vyrazili
na dlouhou a strastiplnou cestu do Avaryngu.
Wrana po nich sbírala zbytky. Nejprve okrádala mrtvoly
dělníků, potom se pustila do mrtvoly fabriky. Jako první
prošmejdila laboratoře, ve kterých kdysi pracovala. Brala
jen to, o čem věděla, že jí nevybouchne pod rukama.
Párkrát si popálila prsty, ale magie si svou daň vybrala až
mnohem později. Až když se musela vydat do spodních pater.
Wrana se poškrábala na pahýlu nosu. Musela se na
okamžik opřít o rozbitou desku oltáře, potřebovala si odpoči­
nout. Dneska hodlala slézt do nejnižšího podlaží. Pokud
si správně pamatovala, nacházel se tam velký sklad, kde
by se mohla hezky napakovat a zajistit si živobytí na další
dva roky. Kdo ví, co za poklady se tam skrývalo, možná si
bude moci zaplatit i léčbu. Nebo aspoň bylinky na
zmírnění bolesti.
Zapálila si lampu a sešla po schodech do tmy. Kdysi
se nahoru a dolú jezdilo v obrovské kovové kleci, která
visela zavěšená na ocelových lanech. Wrana se ve svých
zlodějských začátcích zajímala o to, co se s tím úžasným
vynálezem stalo. Značně by jí to usnadnilo práci. Zjistila
9





Tereza Matoušková
však, že se lana přetrhla a železná konstrukce koroduje
kdesi dole v černých hlubinách.
Plamínek svítidla se lehce třepotal, jeho zář hravě
poskakovala po zdech a vykreslovala na nich nezřetelné
stíny. Stařena sestoupila až na podlaží označené
piktogramem tarka. Prostory slabě ozařovaly zbytky magického
osvětlení, lampy povětšinou blikaly a vidět bylo jen díky
načervenalému nouzovému světlu. Tady Wrana loupila
na podzim. Zůstala tu po ní převrhnutá křesla, vytahané
šuplíky a rozházené dokumenty. Uprostřed vší té spouště
stále ležel velký tác s rozbitými lahvičkami. Tehdy nešťastně
zakopla. Nejen, že si ošklivě poleptala stehna, nešikovně
si rozsekla dlaň a chvíli se bála, že si zmrzačila ruku. Co
by si pak počala?
Tady nic nenajde, musí ještě níž.
Wrana se nikdy nevydala hlouběji než do tarčího patra.
Přehapilo ji, jak je tady dole vlhko a syrovo. Schodiště před
ní se ztrácelo ve tmě. Tam někde ležel její cíl, skladiště, ze
kterého si bílé pláště nestihly vyzvednout svoje poklady.
Tyteďpřipadnou staré nemocné dělnici. Všechny. Aspoň
na chvíli. Tak si to malovala, když předevčírem usínala
v teple své chatrče.
Tma zhoustla a zdálo se, jako by pomaličku odsávala
světlo její lampy. Plamínek se třepotal a skomíral. Ze
stropu odkapávala voda a padala jí do vlast't. V tom okamžiku
to ale nevnímala. Vždyť každý krok na kluzkých schodech
mohl předznamenávat pád do tmy a zlomený vaz. Raději
se křečovitě přidržovala zábradlí.
Vzduch se ochladil natolik, že bolelo dýchat. Jako by si
za.bodala do zbytkú nosu úlomky skla. Jediným zdrojem
tepla se stal plamínek, který držela v ruce.
10










Tereza Matoušková
Náhle došlápla na rovnou podlahu a pod botama jí něco
zakřupalo. Vyděsila se a posvítila si pod nohy. Kostřičky
zvířat. Co jste tu dělali, vy blázínci? Stařena si pro jistotu
nasadila ochrannou masku. Kdo ví, co ty mršky zabilo.
Zatápala před sebou. Nahmatala masivní dveře a zatlačila
na ně. Snad zde nezbyla žádná ochranná kouzla, trmácela
by se sem dolů úplně zbytečně.
Zpuchřelé dřevo se odlepovalo od zárnbně jenom velice
neochotně a panty zavřeštěly jako košík topených koťat.
Wrana odložila lampu na zem, aby mohla zabrat oběma
rukama. Konečně.
Posvítila dovnitř a vykřikla překvapením.
„Kdo vás sem zavřel, ubožátka?" Hleděla do tváře asi tuctu
dětí. Seděly na bednách s chemikáliemi a v rukou držely
vějíře ohmataných hracich karet. Turnaj v podzemí továrny.
,,Vy si sem chodíte hrát? Ale tady je to nebezpečné."
Nevypadalo to, že by ji děti vnímaly. Vypadaly nezdravě
pobledlé, skoro až mrtvolně bílé. Wrana poklepala na rameno
holčičce, která k ní seděla nejblíže. Děvčátko se na ni tázavě
otočilo, usmálo se a pak se vymrštilo vpřed a zahryzlo se jí
do ruky v rukavici.
,,Pusť, sakra, tohle se nedělá ... Tohle se ... "
Mezitím se kolem ní shlukly i další děti. Natahovaly
po ní drobné prsty zakončené drápy. Až teď si všimla, jak
mají nepřirozeně vypouklé oči. Jako vařená vejce. ,Vrana
se po nich ohnala.
Na záda jí vyskočil drobný chlapec a pokusil se ji přes
šál kousnout do krku. Zbytek drobotiny kolem ní utvořil
nepravidelný kruh a dorážel jí na nohy, vypadalo to, že si
děti chtějí hrát. Jenomže nechtěly.
Ucítily kořist a měly hlad.
12





Kapitola 1: Na konci světa
Vrchní čarodějku Zorenu Rútid často trápily zlé sny.
Navštěvovali ji mrtví. Nejčastěji oběti z občanské
války, protože její svědomí odmítalo uznat, že od té doby
uběhlo více než pět set padesát let. Znovu před ní klečeli
mágové, které poručila popravit, viděla jejich blízké, jak
prosí, aby ty ubožáky ušetřila. Dívala se do zmatených
očí dětem, které právě ztratily otce. Jenomže ona si
nemohla dovolit odpouštět. Kdyby jenom trochu povolila
opratě, následovalo by další kolo nesmyslného zabíjení.
Poslala na smrt celé zástupy chlapú a ženských, kteří by
za jiných okolností bojovali po jejím boku. Musela. Když
jí starý velemág na smrtelné posteli předával velení,
vypadalo to, že se Swér rozpadne a postupně zanikne pod
nájezdy nepřátel.
Dokázala zemi sjednotit, ubránila své državy a zajistila
stabilitu. Štěstí našla i v osobním životě, adoptovala chlapce,
který ji bral jako vlastní matku. Dokázala z něj vychovat
silného muže. Když se zdálo, že se situace stává znovu
neudržitelnou, dosadila ho do čela rozvráceného swérského
kněžstva a spolu s ním ovládla polovinu Podmoří. Prohlásili
se za bohy, nechali vynést staré sochy z chrámú a postavili
tam své. Když projížděla ulicemi měst v sedle válečného
netrita, prostí Temnáři před ní padali na kolena a líbali
zem, které se dotkly břišní šupiny jejího hadovitého oře.
Čarodějka věděla, že za to bude muset zaplatit. Všechno,
čeho v životě dosáhla, muselo být vyváženo stejnou dávkou
13





Tereza Matoušková
utrpení. Byla na to připravena, hodlala obětovat cokoliv,
aby vyprahlou vlast uchránila před opětovným zmatkem
a rozkladem.
Cokoliv. Kromě jediné věci.
Tento sen se jí zdával od chvíle, kdy na konci podzimu
vyrazili na cestu. Každou noc.
Bloudila ulicemi pouštního města Mesyr Agys. Svíral
ji labyrint hnědošedých stěn z jílu a nepálených cihel.
Zmizely přívětivé čajovny, obchi.'1dky s vonnými svícemi
i pouliční prodejci pečeného netritího masa. Na horizontu
se tyčily komíny továren, její fantazie je však pokroutila
do bizarních tvarú. Šel z nich strach, iracionální strach,
který se skrývá pouze ve spánku.
Zorena hledala svého syna Femoriana.
,,Neviděli jste tu malého chlapce?" ptala se
kolemjdoucích, kteří na ni otáčeli prázdné, dokonale ploché tváře.
Bez očí, bez nosu, bez úst, anonymní a nezúčastněné.
Náhle si uvědomila, že se nemuže hýbat, je připoutaná
na lůžko a omotaná hadičkami. Chodili kolem ní muži
v dlouhých bílých pláštích, tu upravili kanylu, tu jí zabodli
do žil injekci. Chtěla křičet, ale věděla, že nemůže.
Zachvátila ji panika. Její syn by ji přece takto nenechal, raději by
ji zabil, než aby takto trpěla. Jak je to jen možné? Nechal
ji tady samotnou. Nechal ji tu hnít.
Procitala s výkřikem, celá zbrocená hustým potem,
který voněl po osmivětvi. Ještě dlouho ležela a hleděla na své
ruce s dlouhými bílými prsty, které končily drápy: Vypadaly
stále stejně. Za posledních pět set let nezestárla o jediný
rok. Její hadí oči neosleply a všechny vytržené zuby znovu
dorostly. Ne, neumírá, zůstala pouštním dravcem. S tím
pocitem vždycky znovu usnula.
14





Děti vánice
Dnes to však bylo jiné. Cosi ji podrželo v noční múře
déle a ona se dívala, jak její žíly pukají a řinou se z nich
potoky krve. Stoupala z nich podivná rudá pára. Zaplnila
celý prostor kolem ní, až vytlačila všechen vzduch a
Zorena se začala dusit.
Tentokrát nezakřičela, pouze se prudce posadila na
posteli. Chvíli se zmateně rozhlížela, aniž by tušila, kde je,
a co se stalo. Tohle nevypadalo jako její komnata na Tark
Itlen. Ve tmě rozeznala obrysy zešikmené stěny
podkrovní komůrky. V koutě stála jednoduchá skříň z dýhy.
Zašátrala kolem sebe, stále zděšená krvavým poselstvím,
které se jí vkradlo do smi. Pocítila paniku. Její chlapec
přece vždycky spí vedle ní stočený do klubíčka jako kotě
pouštní nárie.
Jenomže tam neležel a ani nemohl.
Syn už byl dávno dospělý. To ona se ztratila v čase.
Roztřesená ruka zabloudila na vedlejší lůžko, kde se
na odkopané peřině převaloval Atalan. Nosil stejný bílý
háv jako její syn. Ten však teď ležel ledabyle přehozený
přes pelest. Swérská smetánka považovala vztah
velemága a velekněze ze sousedního státu za čistě politické
spojenectví a tak o něm i mluvila. Politika vám však postel
nezahřeje. Nebude pro vašeho syna otcem a nepodá vám
léky, když máte horečku.
Obyčejný život si ji vyčenichal jako kohokoliv jiného
a ona potřebovala krytá záda.
Vrchní čarodějka si všimla, že jejímu politickému
spojencí kane z pootevřených úst slina. Sebrala z nočního stolku
kapesník a utřela mu pusu. Zamumlal cosi
nesrozumitelného, zřejmě ho také trápily nehezké sny. Čarodějka se chvíli
rozněžněle dívala, jal<. mu cukají víčka. Deset let je deset
15





Tereza Matoušková
let. Už nesdíleli pouze místo, kde se ukládali ke spánku,
obtěžovala je i stejná strašidla.
Zorena vklouzla k partnerovi pod peřinu, aby se k němu
přimkla. Její horká, suchá kťtže se dotkla jeho studené a vlhké.
Atalan pocházel z Dellie, studeného a deštivého kraje. Křižo­
valy jej řeky, bystřiny a potoky, až vypadal jako jedna velká
mokřina, z níž vyrůstala rozlehlá města. Těžko by se na
takovém nústě žilo Temnáři, ale on byl na podobné klima
dokonale přizpůsoben. Měl dlouhé hubené tělo, ideální k plavání;
nozdry a uši dokázal zatáhnout, aby se mohl pohodlně potápět.
Jejich těla vypadala rozdílně, ne však natolik, aby spolu
nemohli být. Mnoho delfských čarodějťt mělo pletky s
Temnáři a naopak. Problémy do vztahu pak přinášel život sám
a rozdílný jídelníček nebo kosmetika bylo to poslední, co
milence obvykle trápilo.
Vedle postele stály prázdné láhve. Od včerejšího
odpoledne jich značně přibylo. Zorena si dělala starosti. Atalan
se vždycky napil rád, ale nikdy to tolik nepřeháněl.
Zorena se konečně rozpomněla na události posledních
dní. To všechno ten prokletý portál. Měl fungovat. Jenomže
nefungoval a oni tu zť1stali uvěznění. Velemág, velekněz,
padesát elitních mágů a třicet kněží. Cestovali do Lerienu
a sníh je uvěznil v zapadlé vesnici na jihu Swéru. Nemohli
zpět a nemohli ani dál; zásoby se rychle tenčily.
Čarodějové se tedy krmili hlavně nočnúni mťtrami. A ty
se stávaly den ode dne výživnějšúni.
***
Denní světlo je oslepilo. Nevyšly ven už tolik let. Záblo
a ony poprvé pocítily takovou zimu, nikdy neviděly, jak se
16





Děti vánice
z nebe snáší krystalky ledu a jak se okolí utápí v závějích.
Děsilo je to, ale neměly na vybranou, musely ven.
Chumelilo, že neviděly na krok. Sníh znecitlivěl bosé
nohy. Pak vločky začaly tát a naleptávat pokožku. Bolelo
to. Jenomže to musely vydržet. Hladověly. Nikdo jim
nedonesl potravu. Den. Dva. Tři. To zoufalství.
Ta stará ošklivá žena nechala otevřené dveře. Nejprve
se bály vylézt ven, krčily se mezi trubkami. U vchodu se
povalovala stařenina vyschlá mrtvola. Vysály z ní veškerou
energii. Když přišla nouze, zkoušely pozřít ženino maso.
Jejich žaludky však odvykly rozkládat pevnou stravu, střeva
zapomněla, jak dostat z tráveniny potřebnou silu. Udělalo
se jim špatně. Hrozně zle.
Myslely, že zemřou. Přišly křeče, zvracení, průjem v
nekonečném kolotoči. Břicha se jim propadla a vystoupla
žebra. Ruce vypadaly jako haluze potažené kúží. Jen stěží
se dokázaly udržet na vyhublých nohou. Pak nevolnost
zničehonic polevila. Rozhodly se vyškrábat po schodech
vzhťtru, zesláblé zdolávaly stupně posypané roztříštěným
laboratorním sklem. Prodraly se až na povrch, ven ze
zatuchlého vězení.
Teď tu stály, svobodné, ale ztracené. Malé shrbené
postavičky. Schovaly se pod převislé haluze rodoplodu a v jejich
stínu vypadaly skoro jako obyčejné děti. Přesto byl
rozdíl patrný na první pohled. Kťtže mrtvolně šedivá, prsty
připomínající spáry a chrup křivě trčící z úst jako zuby
hlubokomořské ryby. Nejpodivnějšími se však zdály být
jejich oči. Bílé jako vejce a vypoulené. Mohl za tuto
proměnu jen dlouhý pobyt ve tmě? Těžko uvěřit.
V keřích zašustilo, jak se kdosi prodíral mlázím. Stvoře­
ní se přikrčila a nasála vzduch. Vymrkala slzy z očí, které
17





Tereza Matoušková
nebyly zvyklé na takové množství světla, a zamžourala
před sebe. Rozeznala siluety dvou mužů, kteří stoupali
nahoru k továrně. Nepatřili k těm, kteří jim nosili jídlo,
tyto vysoké, silné, mladé chlapypodivné děti neznaly. Vů­
bec se jim nelíbilo, jak ti cizinci páchli. Kouř, síra a smrt.
Vyšší z nich měl oblečenou jednoduchou černou
uniformu, druhý šedivý plášť. Halasně se spolu bavili, každý
nesl v rukou načatou láhev pálenky. Do továrního
komplexu prolezli dírou ve zdi stejně jako lovci pokladu,
kteří sem chodili loupit. Jenomže tito se chovali jinal<..
Působili, jako by jim to tu patřilo. Vůbec se nebáli. Mířili
k vratům do hlavní tovární haly, k místu, kde hustě rostl
rodoplod. Jedno z dětí, drobná dívenka s rozcuchanými
vlasy, tlumeně zavrčelo a pak se vyplížilo z úkrytu, při­
pravené skočit.
Cizinci vypadali příliš zabraní do hovoru. Možná už
toho hodně vypili. Nevšimli si tmavé postavy, která se
vyloupla z keřů..
Rozcuchané děvčátko vycenilo tesáky a vrčení, které se
mu vydralo z hrdla, znělo tentokrát mnohem hrozivěji.
Ten v černé uniformě vykřikl a ukázal před sebe. Děvče
po něm skočilo a zabořilo mu zuby do krku.
Na sníh dopadly rudé krúpěje.
V tom okamžiku se osmělily i ostatní děti. Vyhrnuly se
z keřú jako šedivá záplava. Vrhly se na překvapenou dvojici.
Zvedl se vítr. Ostrý zimní poryv plný bodavých
krystalkťt ledu. Bral slova od úst. Nadávky, výkřiky i sténání.
Nesl je do daleka, po zasněženém úbočí kopce. Nikdo to
však neslyšel.
***
18





Děti vánice
Zorena si přesně pamatovala den, kdy poselstvo z Lerienu
dorazilo do Atalanova sídla, na Tark Itlen. Panovala jedna
z těch sladkých nocí na konci léta, kdy už cítíte podzim
ve vzduchu, ale stále si nehodláte připustit, že už se blíží.
Vrchní čarodějka si dokázala ten večer vybavit do
nejmenších podrobností.
Strávila asi hodinu na chodbě před svou komnatou. Při­
tom stačilo uděl.at pět krokti a zaklepat na bi1e
nalakované dveře. Místo toho posbírala zažloutlé lístky z květináčů
a asi dvacetkrát setřela neviditelný prach z okenního
parapetu. Urovnala si vlasy a zase je rozcuchala. Přelíčila si rty.
Dobrou půlhodinu strávila detailním studiem olejomalby
vítězného tažení Nójana Argvwesy, která tu visela, co
Zorena pamatovala. Když si potřetí rozepnula sponu na plášti
a zase ji zacvakla, uvědomila si, jak směšně musí vypadat.
Dřív nebo později se k tomu bude mu.set postavit čelem, před
rodinnými záležitostmi stejně neuteče. Kerdea byla
Atalanovou polorodou sestrou, družkou jejího syna a ... Ne, to
docela stačilo, netřeba celou věc ještě komplikovat. Jakkoli
zvláštně to znělo, v rámci jejich kasty to nevzbuzovalo údiv.
Zasvěcených bylo málo a žili při1iš dlouho.
Otevřela jí drobná ryšavá Delfka s pronikavýma oříš­
kovýma očima. Na sobě měla jenom domácí šaty a trepky.
Zorenu fascinovalo, jak moc se v tváři podobá svému otci.
Občas jí připadalo, že někdo Torea Golsna vzal, vylisoval
z něj vše, co se na něm vrchní čarodějce líbilo, a přelíl to
do ženské farmy.
Zorenu napadlo, že si vlastně nepřipravila žádnou řeč,
tak se jen usmála a zamumlala něco v tom smyslu, že si
na ni zrovna vzpomněla, jak se asi má. Popsala, jak je venku
19





Tereza Matoušková
hezky a navrhla, že by si mohly odnést jídlo na ochoz jedné
z vysokých klášterních věží. Také blábolila cosi o tom, že
si pro sebe chce ukrást posledních pár slunečních paprsků.
O tom, že ji něco tíží, pomlčela.
,,Atalan a Femorian půjdou také?" zajímala se Kerdea.
Zorena tu otázku čekala a měla připravenou odpověd'.
Prý se jich už ptala, ale že ještě musí něco dodělat v
laboratoři. Aby svou malou lež podpořila, postěžovala si, kolik
času mezi všemi těmi smradlavými utrejchy tráví. Kerdea
odvětila, že bude přijemné zase po čase povečeřet na čers­
tvém vzduchu, a odešla se převléci.
Jedly mlčky. Zorena se nedokázala dívat ryšavé čarodějce
do očí a většinu času předstírala, že zvědavě nakukuje přes
zábradlí do kraje. Nastavovovala tvář slunci, jako by si
užívala podvečerního počasí, ale ve skutečnosti teplo necítila.
Kerdea také zírala kamsi do dálky. Zorena věděla, že z její
strany se pokusu o zdvořilostní konverzaci nedočká.
Nepotřebovala přerušovat ticho, protože ji netížilo. Už dávno se
toulala ve svých myšlenkách.
Zato Zorena se mohla zbláznit.
Už chtěla něco plácnout, jakoukoliv hloupost, která by
Kerdeu přiměla se na ni podívat a něco odpovědět, když tu
spatřila dole na cestě skupinu jezdcii. Od prosebníkii, kteří
do největšího delfského kláštera plynuli, se líšíli na první
pohled. Na zádech měli složená obrovská kožnatá křídla.
Hrudě nosili holé a klín jim zakrývala široká suknice
exotického střihu. Střídaly se na ní rudé a zlaté klikyháky.
Zorena rozeznala barvy Ekašího, nového leríenského
vrchního čaroděje. Lerienští v těchto dnech nenavštěvovali své
podmořské spojence jenom tak. Jejich přítomnost obvykle
znamenala jediné. Potíže.
20





Děti vánice
„Půjdu říct našim drahým polovičkám, že máme hosty ze
Souše.« Kerdea se zvedla od stolku. Nijak víc to
nekomentovala, ale Zorena věděla, že se jí to také nelíbí. V předchozích
letech ztratili v Lerienu spoustu dobrých mágů.
,,Počkej, já ... " vykoktala. Vlastně je tu jedna osobní
záležitost, kterou jsem s tebou chtěla probrat. Vzpomínáš si,
jak jsi po mně chtěla, abych ... abych .. .
,,Ano?"
,,Nic, to nic, jen běž.'' Jak je jednoduché nepřljemný
rozhovor odložit. Říct si, že to přeci mohou probrat kdykoliv
jindy. Teďjsou přece na pořadu dne důležitější věci.
Zorena se pokusila znovu usnout, ale přes veškerou
únavu to nešlo. Nakonec se rozhodla, že vstane a spánek
nahradí tarčím mlékem nebo odvarem z malničkového
listí. Odpočinout si bude moci, až dostane syna domú
a zažene lerienskou bouři.
Vklouzla do černé uniformy swérského velemága,
spletla si vlasy a nalíčila se. Její čarodějové často vtipkovali,
že zatímco většina žen se maluje pro krásu, jejich stará
si nanáší na ksicht bojové líčení. Patřilo to do té sorty
legrácek, jako ten vtip, že oni nepotřebují štíty, protože
mají Zoreniny kozy a mezi ně se bezpečně schová celá
armáda.
Hovada zatracená, ale i je teď přešel smysl pro humor.
Sklesle posedávali v místní putyce, na zápraží nebo
kolem ohně, který rozdělali na návsi, a opíjeli se lacinou
kořalkou. Mnozí tvrdili, že měli nechat Lerienské, ať se
navzájem povraždí. Stály jim ty barbarské ostrovy za to?
Zorena rozuměla její pocitúm, ale věděla, že udržet
si Lerien znamená neztratit štít, který chrání Podmoří
21





Tereza Matoušková
před nájezdy cízákú. Museli tam sjednat pořádek. Za
každou cenu.
Okolo půlnoci se čtveřice čarodějů přesunula do salónku
v přízemí, kde se obvykle radili. Lerienští poslové se
dávno omluvili a nechali se odvést do pokojů pro hosty. Přišel
čas na to, probrat politiku v rodinném kruhu. Posadili se
ke stolku s Fabulemi. Figurky zůstaly rozestavěné tak, jak
je tam zanechali, když naposledy hráli. Už se na ně snesla
vrstva prachu.
Zorena hypnotizovala pohledem svého syna, který se
do debaty téměř nezapojil a pohrával si v prstech s figurkou
Bílého vypravěče. Femorianův zjev působil impozantně,
aniž se o to musel přt1iš snažit. Se svou robustní postavou
převyšoval většinu mužů téměř o hlavu. Křeslo, na kterém
seděl, pod ním tu a tam nešťastně zavrzalo. Už nepřipomí­
nal kotě, spíš statného kocoura, který si rád s kořistí hraje,
než ji zakousne.
Zachytil matčin pohled, ale neusmál se, on se na ni nikdy
neusmíval. Tvář mu rámovaly dlouhé vlasy, které si stejně
jako většina mladých swérských čarodějů barvil. Nepoužíval
však rudou a žlutou, barvy slunce a písku. Měl vlasy
modré. Zvolil si barvu hluboké vody, odstínu, který ve Swéru
symbolizoval smrt.
„Vezmu si to na starost, matko. Budu potřebovat dvacet
tvých nejlepších mágů a dále tolik mužů a žen, kolik tady
dole miižeš postrádat. Získám tvé ostrovy zpět. "
,,Chceš rozpoutat válku, poklade? Leríen vojensky
nezískáš. Když tam nakráčíš v čele vojska, tak ano, sjednotíš
ty parchanty. Všichni se obrátí proti nám a budou ostrovy
bránit tak dlouho, dokud tvé muže jednoho po druhém
22





Děti vánice
neskolí. A oni to udělají. Nepostaví se proti tobě v poli. Svou
z emi dobře znají, umí se skrývat v mlžných závojích a mají
křídla. Objeví se, pobijou pár tvých nejvěrnějších a zase se
rozplynou. Dokud bude koho zabíjet.
Jsi příliš mladý, aby sis pamatoval, jaké to bylo dříve. Jak
jsme na Mlžných ostrovech krváceli. Neobětuji dvacet svých
nejlepších chlapů a všechny svoje rezervy pro nic za nic."
Zorena očekávala, že na to namítne něco, co ji přesvědčí,
aby mu své mágy svěřila. Považovala ho za dobrého
velitele a pokud si někdo s lerienskou mlhou poradí, pak on, ale
neporadí si s ní sám, bude potřebovat její radu. Femorian
však mlčel, propaloval ji očima a jeho výraz byl naprosto
nečitelný.
Vtom se do debaty vložila Kerdea. ,,Zorena má pravdu, je
zapotřebí postupovat opatrně. To ale víme všichni, co tady
sedíme, a myslím, že rozpoutat válku je to poslední, co
Femorian chce. Ovšem na diplomatická jednání u skleničky
koňaku je v tomto případě trochu pozdě, nemyslíš?
Bojovala jsem po boku svého otce v poslední lerienské
válce a vím, jakou taktiku protivník používá. Kdysi ses možná
vyznala v lerienské politice lépe než já, ale ty časy už jsou
pryč, Zoreno, a my tě potřebujeme tady dole. Nemůžeme
si dovolit nechat teď Swér bez pána. Ekaší je loajální mně,
a já vím, co od něj a jeho kliky miižu čekat. Pokud nikdo
nic nenamítá, pojedu do Lerienu také."
Femorian nevypadal nijak překvapeně a jeho matce
došlo, že s Kerdeou toto téma zřejmě probrali ještě předtím,
než společně usedli ke stolu s hrací deskou. Za normálních
okolností by ji bodl osten žárlivosti, ale tehdy veškeré další
pocity přehlušil strach. Poslední lerienské válce říkali její
chlapi „dobývání pískového hradu''. Kerdea by asi nechápala
23





Tereza Matoušková
proč, ale ona nezažila předchozí střety. Nevěděla, jak
kovově ve skutečnosti chutná lerienská bojová magie. Poslední
lerienská válka byla taková dětská hra.
Než Zorena vyslovila své obavy nahlas, otočila se na
Atalana a hledala podporu aspoň u něj. Jenomže ani on Lerien
nikdy ve skutečnosti neochutnal. Nikdo z nich jí ve skuteč­
nosti nerozuměl..
Zprvu to vypadalo, že se vrchní čarodějka mýlila. Podle
zpráv, které z Lerienu chodily, se podařilo situaci
uklidnit. Vypadalo to, že se její syn vrátí domú dřív, než přijde
první sníh.
Potíže přišly ve chvíli, kdy je nikdo neočekával. Stře­
la, která protrhla závoj oparu, proměnila Ekašího žebra
v mozaiku, kterou nedokázal složit dohromady ani nejlepší
felčar. Na posla, který by jim přinesl další novinky, čekali
na Tark Itlen dvanáct dní. Kurýr měl přes oko zkrvavenou
pásku. List, který přinesl, páchl sírou a ohořelé okraje
odpadávaly. V Lerienu se znovu bojovalo. Zorena měla dů­
vod být znepokojená, ale ve skutečnosti ji vyděsil až dopis,
na nějž musela čekat dalších deset dní. Napsal ho přímo
Femorian, na první pohled poznala jeho pečlivý rukopis.
Zrak jí padl na první řádku a Zorena v tu chvíli
nemusela číst dál. Věděla, že je hrozně zle.
Situaci popisoval stroze. Psal, že mají velké ztráty a
museli se stáhnout z Rudého ostrova. Vždy zachovával jistý
odstup a to se projevovalo i v dopisech značně osobního
rázu, nehledě na reporty. Byly věci, které byv životě
nenapsal na kus papíru, jenž putoval přes polovinu světa a mohl
se dostat do rukou komukoliv. Každou větu tohoto listu
zformuloval s chladnou precizností, jako by se ho okolní
24





Děti vánice
události netýkaly a nezáleželo mu na tom, jak to skončí.
Bylo to všechno až příliš oficiální, tak, jak se to od něj dalo
očekávat. Obvykle ji v takových psaních oslovoval Paní
nebo velemágu. Tady však nad všemi těmi tvrdými slovy
stálo nadepsáno něco jiného.
Maminko ...
O tři dny později přišly z Lerienu prosby o posily.
Podařilo se ubránit pri'1smyk v Néra Montlen, ale podmořské
jednotky další nápor z východu neudrží. Zvěsti je varovaly
před použitím hlavních portálť1. Potřebovali se nad moře
dostat jedním z menších, ideálně zprovoznit některý ze
zapečetěných.
Vyrazili okamžitě. Rozhodli se použít portál v jižním
Zumenu. Jenomže udělali chybu. Pečeť spadla, magické
krystaly na jejich přístrojích se zaleskly, ozvalo se temné
hučení, ale brána se neotevřela. Přišlo však něco jiného.
Vánice.
Měli svou magii a s vypětím všech sil by se mohli dostat
do Eher-Gamor, jenomže tam začínalo divoké pásmo hor,
kde před dvaceti lety umrzla trestná výprava stopadesáti
kněží, kteří chtěli přinutit k poslušnosti opata kláštera nad
Mosazným jezerem. Všechna ta kouzla jim byla k ničemu.
Zorena sebrala z pelesti postele plášť a opatrně
sestoupila po úzkých schťidcích do jizby. Do oken pražilo zimní
slunce, stálo skoro v nadhlavníku a na návsi stále ani noha.
Žádní uličníci stavící si sněhuláka ani chasníci koulující
copatá děvčata zabalená v barevných šálách. Neviděla
jejich otce, kteří by nad tím kroutili hlavami, ani matky,
které by je naháněly k obědu.
Dumala nad tím od okamžiku, kdy poprvé vjela v čele
svých mágů do vesnice, kde je vítali pouze seschlí starci
25





Tereza Matoušková
a báby nad hrobem. Kam zmizeli jejich synové, dcery
či vnoučata? Zamrazilo ji a teprve teď si uvědomila, že
ve světnici není sama.
Okolo kamen se ochomýtala paní starostová. Říkali jí
Egony. Kdysi to možná bývalo puvabné děvče, ale stáří
její rysy dávno pokřivilo. Teď tu stála šedivá a unavená
žena, neviditelná jako horský naruk skrytý v prsti. Měla
i stejně temné a neduvěřivé oči a čarodějka je na sobě
cítila pokaždé, když se k ní otočila zády. Nepromluvila
však slova, ani když jí Zorena popřála dobrého rána.
Jen se uklonila a položila před ni sázená vejce a
konvici s čajem.
Čarodějka se do jídla pustila zvolna, žaludek měla jako
na vodě. Hrdinně zvládla polovinu prvního vejce, když
se ozvalo zabušení na dveře. Egony se odbelhala otevřít.
Na prahu se objevil Nityry, Zorenin pobočník. Nepříliš
vysoký, ale ramenatý chlap, který se narodil s širokým
zamračeným čelem a pevnou č.elistí. Většinu jeho těla
pokrývaly jizvy, tetování a tetování zakrývající jizvy. Teď
zmizely pod svrchníkem a palčáky, viditelná zi:1stala pouze
ještěrka pokrývající polovinu pravé líce.
Působil drsně a možná trochu primitivně, stejně jako
všichni Zorenini bojoví mágové, těžko by do něj kdo řekl,
že je to ve skutečnosti sečtělý muž a donátor umění. Větši­
na Temnářú nijak netíhla k muzice nebo tanci, on navště­
voval delfská divadla a kluby pravidelně. Dokázal mluvit
celé hodiny o světech partitur, libret, zářivých kostýmú
nebo baletních špiček. Dlouhé roky měl poměr s jedním
barytonistou z Oroinu.
Každá mince má dvě strany. I ta, kterou zašlapala do
bláta bota od uniformy.
26





Děti vánice
„Zase jste chlastali až do rána, co?" Zorena si změřila
potetovaného muže pohledem.
„Nechci, aby to vyznělo zle, má paní, ale dá se tady dělat
něco jiného?" Nityry si nechal nalít hrnek čaje. Nenapil
se, ale zahříval si o něj zmrzlé tlapy.
„J estli se odsud nevyhrabeme, a to sakra rychle, chlapi
se nám utopí v samohonce."
„Utopí neutopí. Zatím to funguje tak, že tu máme tři
frakce. Atalanovi kněží, Femorianovi kněží a my.
Atalanovi kněží obsadili místní palírnu, mají tam
slušnou zásobu a co nevypijou, to pošlou nám. Říkají tomu
učeně symbiotický vztah.
Naši zabrali hospodu. Nalívá tam choť pana
hostinského, asi nejmladší kústka v této díře plné stařešinú. Chlapi
ji občas pošlou do palírny pro pitivo a řeknou jí, ať si dá
pořádně načas. Symbióza musí být oboustranně výhodná.
Femorianovi kněží nemají nic a jsou nasraní, že jejich
pán trčí nad mořem a oni musí poslouchat rybožrouta."
,,Tak k nim pošlete hostinskou a pár flašek. ať je klid,
pokud jde jen o tohle." Zorena odložila příbor a nalila si
horký čaj. Starými okny profukovalo a ve světnici bylo
věčně syrovo. Nityryho povídání jí však pomohlo na chvíli
zapomenout na všechny chmury a ona se začala cítit pří­
jemně, i když ji zábly nohy.
Vypadalo to ovšem, že na ni pobočník vyplýtval svtij
denní příděl dobré nálady. Zničehonic se na jeho čele zase
vyrýsovaly vrásky a on si povzdechl. ,,Vlastně jsem s vámi
chtěl probrat jednu záležitost. Týká se to Morana."
Zorena se na toto téma nechtěla bavit. Moran býval
jejím miláčkem. Pamatovala si dobu, kdy si s ním jako
s malým chlapcem hrávala a mazlila se s ním. V době, kdy
27





Tereza Matoušková
o Femoriana bojovala s jeho zlotřilým otcem a prohrávala,
Moranova přítomnost často utěšovala bolest v jejím
srdci. Protežovala ho i později, když ho jako velice mladého
mága vzala do své osobní gardy. A to štěně jí dělalo radost,
brzy se stalo jedním z nejlepších útočníků. Moran se oženil
s delfskou čarodějkou Nyelou. Narodila se jim dcera a
navzdory tomu, že byla míšenka, se zprvu zdálo, že prospívá
dobře. Až v pátém roce života zničehonic ochuravěla.
Nikdo nevěděl, co je to za nemoc, a ani nejlepší podmořští
lékaři jí nedokázali pomoci. Tvrdili, že za to muže horká
a studená krev, která se v jejích žilách špatně smísila, a to
se léčit nedá. Šestých narozenin už se nedožila.
Tehdy Zorena poprvé spatřila Moranův ztrhaný výraz.
Trvalo to více než tři roky. Neustálý koloběh pitek, drogy
a lehké holky. Ostatní mágové ho zprvu nechávali truchlit
po svém, ale postupně si začali stěžovat na jeho nekázeú
a nezvladatelnost. Žádali Zorenu, aby si mladíka
srovnala nebo aby ho vyloučila z vnitřního kruhu. Čarodějka to
zkoušela po dobrém i po zlém, ale nemělo to sebemenší
účinek.
Moran si mezitím proti sobě poštval polovinu podmoř­
ské šlechty, kasty, která spravovala země mágů a kněží,
zatímco oni hráli mnohem vyšší hru. Z románku s Myrou
Zumenskou vzešlo trpké ovoce. Vlastně ani nemuselo být
tak nedobré, Moran měl prostředkú dost. Mohl levobočka
zaopatřit a sehnat mu mistra, který by jej zasvětil do tajti
válečné magie. Zajistil by si čistokrevného dědice. Přišel
za ním Myřin otec a dožadoval se slyšení. Chtěl po něm,
aby dítě, které se jeho dceři narodí, uznal za své. Když
se mladý mág cukal, Zumeňan ho upozornil, že sice
neumí kouzlit, ale má své kontakty a mohl by mu značně
28





Děti vánice
znepříjemnit život. Moran se prý na něj obořil, že on je
vyšší zasvěcený a družiník paní Zoreny a že mu žádný
podřadný zkurvysyn nebude vyhrožovat. Klidně může
lézt do prdele polovině Swéru, klidně múže polovinu říše
do prdele opíchat, on že je oblíbencem velemága a nikdo
na něj nemůže. Poté šlechtice vyhodil.
Od té chvíle Zorenu na každém kroku pronásledovali
všichni zumenští papaláši a tlačili na ni, aby skandál vyřeši­
la. Vrchní čarodějka si nemohla dovolit chovat se přezíravě
nebo je vykopnout do pouště, jako to udělal Moran s otcem
své milenky. Potřebovala, aby někdo v přiděleném území
řešil administrativu a zejména vybíral daně. Představa,
že přijde o devítinu svého příjmu kvůli rozepnutému
poklopci svého gardisty; se jí ani v nejmenším nezamlouvala.
Morana zase pronásledovala Myra. Putovala za ním
do Delfie a zase zpět. Doprovázela ho na každém kroku.
Teď zrovna prodlévala u příbuzných v Eher-Gamor. Sedě­
la u okna a hleděla do krajiny, ve které vyrostla. Tu a tam
propukla v pláč a poslala Moranovi srdceryvný dopis
o děťátku, které nosila pod srdcem. Odpověď nikdy
nedostala. Bylo to ponižující, neskutečně trapné a Zorena cítila
vztek a zároveň lítost, že to tak všechno muselo dopadnout.
Nityry dál nepokračoval, viděl velemágovu nechuť
k tomuto tématu. Mlčky zíral do stolu. Vydalo to však
za tisíc slov.
29





Kapitola 2: Horká a studená krev
Roubená stavení se krčila v úžlabině mezi kopci, ale
postrádalo to očekávatelnou poetiku. Divné místo. Nezazněl
smích ani pláč. Nikdo se nehádal, nemiloval. Dokonce ani
zvířata se neozývala. Těžko by se kdo dočkal zaštěkání
tarka nebo poplašeného kdákání drůbeže. Jako by obyvatelé
tohoto místa, dvounozí i čtyřnozí, oněměli.
Atalan vyšel před starostův dům, až po nos
zachumlaný v cizím šálu, upleteném z hrubé kousavé vlny.
Všechno své teplé oblečení nechal doma. Kdo by čekal, že ho
bude potřebovat. Mířili do Lerienu, na Souš vyhřátou
skutečným sluncem, ne kovově studeným přísvitem
mechanického stroje.
Cesta probíhala poklidně. Přepluli moře pod mořem,
zastavili se jen na Ostrovech, které porůstala divoká
subtropická vegetace a kde nabrali zásobu sušeného masa
a ovoce. Ve swérských přístavech nasedli na netrity a ti
je vezli pouštní krajinou a přes pláně porostlé trsy tvrdé
trávy. Krajinou, kde nikdy nesněžilo. Ani tady v Zumenu
statisticky vzato chumelit nemělo, i v zimě tu klima
bývalo mírné. Jenomže počasí kašle na matematiku.
Atalanovi nezbylo než vyměnit velekněžskou tuniku za zimní
swérský oděv, sešněrovaný až k zbláznění, ale chránící
ho před třeskutým mrazem. Připadal si jako navlečený
v cizí kůži.
Na návsi na něj čekal Senas, tarkitlenský technik,
na hlavě naražený svůj starý klobouk se širokou krempou.
30





Děti vánice
Nikdy nenosil kněžský oděv, ani pří slavnostech. Na Tark
Ilten dědu v klobouku považovali za místního
podivína. Aby ne, když dával jména strojftm, o které se staral,
a povídal si s nimi. Podle kněžských záznamů mu táhlo
na třináct set let, tak dlouho si příčetnost zachová jen
málokdo.
Proto všechny překvapilo, když si ho Atalan zvolil za
jednoho ze svých poradců. Na jeho hlavu se snesla vlna kritil7,
ale velekněz toho nikdy nelitoval. Senas se možná občas
choval nezvykle nebo směšně, ale měl rozsáhlé znalosti
a zkušenosti a jeho mysl zústávala stále mladá.
„Už se cítíte lépe, pane?" zajímal se Senas stejně jako
každé ráno.
Atalan se zasmál a odvětil, že se nikdy necítil lépe. Taky
mu odpovídal stále stejně. A starý kněz mu to nevěřil,
protože věděl, co se stalo toho léta v podzemí tarkitlenského
kláštera. To on vždycky velekněze podepřel, když
zakolísal, a pomáhal mu skrývat jeho slabost.
„Chlapi se začínají rvát jako smečka tarků," prohodil
Senas. ,,Jargo se včera v hospodě zase pobil s tím mladým
mágem Moranem. Je to brácha jeho bývalky, Nyely. Mají
spolu nějaké nevyřízené účty, pokud vám můžu radit,
neměli by ti dva makat na jedné šichtě. Nedělá to dobrotu.
Stačí, že na nás zahlížejí vesničané, že jsme jim vyžrali
zásoby na zimu. Jsou to zbabělí vidláci, ale stejně z toho
tady nemám dobrý pocit."
,,Moje řeč, měli bychom odtud hezky rychle vypadnout,
jenomže k tomu potřebujeme ten prokletý portál. Ve stře­
vech se tomu rýpeme už celé půlobdobí a neobjevili jsme
žádnou poruchu. Všechno, jak má být. Tak jak je možné,
že to nefunguje?"
31





Tereza Matoušková
„Celé tohle místo je prokleté, není divu, že se Meruně
nechce."
,,Meruně?"
Senas pokrčil rameny a vysvětlil, že portál pojmenoval
podle své první lásky. Prý to byla stejně studená a
nedostupná mrcha.
***
Továnú věž čněla k nebi jako kmen ohromného vílího
stromu. Ne, špatná metafora. Kroutila se do podoby přerostlého
nehtu a trčela křivě jako tříska v ráně. Ty věci utekly do lesa.
Irmeny jim nedokázal říkat děti, ať už to bylo, co to bylo.
Přesvědčil sám sebe, že ho šálil zrak. Narazili na pokusná
zvířata, která utekla z laboratoří v továrně. Jeho vlastní
fantazie si skutečnost přibarvila.
Irmeny si první půlhodinu po útoku namlouval, že se
přes těžká zranění dokáže doplazit zpátky do vesnice.
Nedokázal se však ani zvednout z tratoliště vlastní krve. Po zbytek
času už jen záviděl Zehrimu, který upadl do bezvědomí.
Temnář ležel schoulený na boku a zezadu vypadal jako
spící nemluvně. Sníh pod ním rozbředl ve tmavěhnědou
nečistotu. Jeho horká krev se mísila s Irmenyho studenou.
Stále doufal, že ho tu najdou a zachrání. Pomalu mu
docházelo, že nemá naději, ani kdyby za ním pan Atalan
poslal své nejlepší léčitele. Všemožně se snažil znovu
nesklouznout očima tam dolú, do zóny zoufalství, k
rozpáranému břichu. Nepatřil k vyšším zasvěceným, to ani zdaleka
ne, a nemohl se jim rovnat v regeneračních schopnostech.
Dodýchá tady na tom špinavém sněhu, vedle Temnáře s kři­
vými špičatými zuby a mateřským znaménkem na nose.
32










Tereza Matoušková
Myslel na Rozeane, zrzavou divošku z osady pod Tark
Itlen, které sliboval, že s ní uteče na Ostrovy a tam se
vezmou. Nikdy to nemyslel vážně. A bylo mu to líto.
Ach, sladká Rozeane ...
***
Ostrý vítr je zpolíčkoval a zacloumal jejich bílými plášti.
Kněží stoupali do kopce k portálu jako ostatně každé ráno.
Jeden z nich vyčaroval magický štít, aby ochránil cenné
nástroje, které jeho kolegové nesli v náručí.
Počasí se dokonale hodilo k Atalanovu momentálnímu
rozpoložení. Každý prudší pohyb mu stále púsobil muka
a on musel zatínat zuby, aby bolest překonal. Tlačila na něj
nepochopitelná síla, která ho nutila, aby padl na kolena
a lapal po dechu. Kdyby však ukázal slabost on, jak by si
mohli udržet morálku jeho muži? Zodpovídal za jejich
životy.
Potřeboval si o tom s někým promluvit. Obvykle tyhle
záležitosti probíral se Zorenou, ale to nepřipadalo v
úvahu. Nemohl se jí svěřit, že jí zatajil svou nehodu. Už vůbec
ne teď. Měla plnou hlavu starostí o syna. Představoval si
tváře svých nejbližších a v duchu k nim promlouval, jako
kdyby tu stáli vedle něj. Co by jim řekl?
Femorianovi by nemusel nic vysvětlovat. Stejně jako
Senas věděl, co se stalo. Jeho schopnost vcítit se sice často
odpovídala empatii žulového masivu, ale pokud měl pocit,
že mu Atalan sděluje něco dúležitého, pozorně naslouchal.
Kerdea by se na něj zlobila, protože by jeho chování
pokládala za nezodpovědné. Vytýkala by mu, že si za sebe
nenašel náhradu a vyhnul se léčení.
34





Děti vánice
Nemtižu sedět na zadku, zatímco vy chcípáte v
proklaté lerienské mlze, odpověděl by jí Atalan. Odvětila by,
že pokud to s ním sekne, stejně jim nepomůže. úplně
viděl, jak by svraštila obočí a čekala, až jí dá zapravdu.
Dokázal si vybavit její rozčilený výraz do nejmenších
podrobností. Zlobila se na něj často a obvykle kvůli
naprostým zbytečnostem. Vnímal ji vždycky spíše jako
učitelku a přísnou vychovatelkou, nežli sourozence, se
kterým mohl páchat nepravosti. Přirozeně. Vyrostli
každý v jiném prostředí, v jiné době a měli rozdílné
otce.
Jako by k sobě ani nepatřili. Něco uvnitř něj se ale té
myšlence příčilo. Znenadání si vzpomněl na to, jak ji
o letošním Lamnaonu přijel navštívit do jejího domu
na jihu Delfie a našel ji sedět v koutě knihovny.
Slunce pražilo a jezero venku za okny téměř vyschlo.
Voda se změnila v kalnou břečku, hladinu pokryla vrstva
řas, kterou se marně snažily překonat ryby lapající po dechu.
Stébla trávy na břehu v žáru žloutla a skláněla se k zemi.
Tady uvnitř se zdálo, že krajina za sklem pochází z jiného
světa. Staré zdi rektorské vily udržovaly uvnitř chlad i v
největších letních parnech.
Atalan bloudil očima po svazcích knih, které si sem
Kerdea přinesla z univerzitní bibliotéky. Tvářil se, že mezi nimi
hledá publikace, které by mu pomohly ve vlastním výzkumu.
Po očku však pokukoval po sestře, která odpočívala na
lehátku u okna a zírala do rozevřené knihy.
Hned, jak se vymanil z dohledu lékaře, vyrazil sem. Díval
se na sestřiny pevně semknuté rty a ptal se sám sebe proč.
Vypadala tak nepřístupně a on měl přece spoustu přátel.
35





Tereza Matoušková
Disponoval značnými prostředky. Mohl se obklopit
luxusem, který by mu pomohl zapomenout na obtíže. A on se
rozhodne trávit čas uprostřed zaprášené knihovny s touhle
dámou, která jednoho dne nakráčela do jeho života,
prohlásila se za jeho starší sestru a začala ho vychovávat. Nehledě
na to, že už byl dospělý.
,,Musí to být velice záživné čteni," ozval se.
,,Proč?"
,,Už hodinu zíráš do jednoho místa. Neviděl. jsem tě
obrátit jedinou stránku. "
,,Zamyslela jsem se ... To nic." Vstala a rázně zaklapla
knihu. ,,Ehm, jsem příšerná hostitelka. úplně jsem zapomněla
na čas. Je Lamnaon a já nepředpokládám, že jsi sem přijel
kvťtli mým knihám. Asi bych ti měla zařídit odvoz do města.
Jenom bych ráda věděla, jestli se stavíš na večeři, nebo jestli
mám upozornit služebnictvo, že se jako obvykle dostavíš až
k ránu, ve značně podnapilém stavu a v doprovodu dvou až
tří spoře oděných dívek."
,, Vlastně mě napadlo, že bychom mohli jet do města
spol u. Dát si pár skleniček, pobavit se, pochutnat si na nějaké
dobrotě U Tříoké ryby. Nebo, pokud se ti nechce zť1Stávat
tak dlouho venku, můžeme se najíst tady a odnést si jídlo
do zahrady. "
Kerdea zrovna urovnávala knihy na polici. V
okamžiku, kdy si uvědomila, co jí právě bratr nabídl, se zarazila
uprostřed pohybu. Udiveně se na něj obrátila. Chvíli
vypadala, že jí došla slova, a když znovu promluvila, hlas se jí
malinko zatřásl.
,,To myslíš vážně?"
,, Samozřejmě, ale pokud máš práci ... "
,,Mám, ale není to nic, co by nemohlo počkat."
36





Děti vánice
Atalan dlouho přemítal, kam by měl Kerdeu vzít. Znal
v Peras Mor každý zaplivaný lokál, ale zavést sestru do
kteréhokoliv z nich? To by nedopadlo dobře. Dumal nad tím
celou dobu, od chvíle, kdy nasedli na vratkou Zadku a
vypluli na jezero. Nic nevymyslel a najednou už se kodrcali
v kočáře taženém jednou z těch nevzhledných mašinek,
složených z koleček, kol a trubic s proudící magií. Nakonec
prostě zapadli do prvního podniku, kde měli volná místa
a kde hrála veselá muzika. Sedli si do kouta, nestáli o pří­
lišnou pozornost.
„Moc se nebavíš, že?" Atalan už měl v sobě druhou číšku
gvyl, Kerdea se svého pití ani netkla a zírala do prázdna.
,,Ne to není tím, jen ... "
,, Tak co tě trápí?"
Kerdea se kousala do rtu a hladila stopku své sklenice.
Zdálo se, že se snaží z hlubin temně růžového moku vyčíst
svou budoucnost.
,,Já vím, že máš spoustu důvodii mého otce nenávidět,"
začala. ,,Kviili němu jsi musel žít v ústraní, nepoznal jsi
maminku a kdyby bylo po jeho, nikdy bychom se nepotkali.
Vlastně jsem mu nikdy docela neodpustila, že mě připravil
o bratra, že mi o tobě neřekl. A pak je tu samozřejmě spousta
dalších věcí, které mezi námi ... byly složité."
,, Tohle nemá cenu vytahovat, Kerdeo, je to dávno pryč. "
Atalan pocítil rozpaky. Sestra před ním nikdy o otci
nemluvila. Ne takto.
,,Vždycky jsem k němu vzhlížela, i když jsem si to nechtě­
la přiznat. Vzdělaný muž, obratný diplomat a případal mi
tak silný. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ne jenom to, jak
moc mě mrzí, co se stalo, měla jsem na jazyku tolik výči­
tek. Pak mi přišli říct, že otec spadl ze sedla a že se nehýbe.
37





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení
její plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist