načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Děti půlnoci - Salman Rushdie

Děti půlnoci

Elektronická kniha: Děti půlnoci
Autor:

Salím Sináí, vypravěč a hlavní hrdina nejznámějšího románu Salmana Rushdieho, je jedním z 1001 dětí zrozených v první hodině indické nezávislosti a obdařených zázračnými ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 506
Rozměr: 25 cm
Vydání: Vyd. 3., V nakl. Paseka 2.
Spolupracovali: přeložil Pavel Dominik
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2264-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavním protagonistou a vypravěčem románu je Salím Sináí, který světlo světa spatří ve chvílích, kdy Indie po letech bojů získá konečně nezávislost a vymaní se z britské nadvlády. Salím společně s ostatními, kteří se narodí v první hodině patnáctého srpna 1947, kdy se začíná počítat samostatnost indického státu, nesou pojmenování "děti půlnoci" a mezi jejich genetickou výbavu patří zcela mimořádné, téměř zázračné schopnosti. Salím se například vyznačuje nejen neobyčejným čichovým smyslem, ale zvláště pronikavým telepatickým nadáním. Právě díky těmto dovednostem se Salím pokusí zřídit jakousi organizaci "dětí půlnoci", jejíž členové by mezi sebou komunikovali a snažili se uplatnit své vlastnosti ve jménu dobra a spravedlnosti. Čím více jsou však staršími, tím častěji mezi nimi propuká řevnivost, neshody i střet osobních názorů, což nakonec vede k zániku tohoto shromáždění. Salimův životní příběh zároveň tvoří součást ságy tří generací jedné rodiny, v níž se odráží spletitá novodobá indická historie přibližně od roku 1910 až poloviny sedmdesátých let dvacátého století. Monumentální a stěžejní román britského spisovatele indického původu zachycuje na osudu tří generací jedné rodiny přechod velké asijské země od britského kolonialismu k vlastní nezávislosti a svrchovanosti.

Popis nakladatele

Salím Sináí, vypravěč a hlavní hrdina nejznámějšího románu Salmana Rushdieho, je jedním z 1001 dětí zrozených v první hodině indické nezávislosti a obdařených zázračnými schopnostmi, zároveň však bolestně spojených s historií a osudem své země. Jeho fascinující vyprávění, postupně se odvíjející mezi řadou indických a pákistánských měst, provede čtenáře ságou tří generací Salímovy rodiny, více než šesti desítkami let moderní indické historie i hrdinovou strastiplnou poutí za smyslem osudu vlastní existence, který jako by ztělesňoval rozporuplnou a stěží postižitelnou identitu samotné Indie. Rushdieho barvitá a podmanivá próza, mistrně mísící realitu s imaginací a kroniku politického vývoje s fantastickým příběhem, byla r. 1993 jmenována nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní britskou literární cenou Booker Prize, r. 2008 zvítězila ve čtenářské anketě ke čtyřicátému výročí této ceny a dnes je řazena mezi stěžejní díla moderní světové literatury. Salman Rushdie  (1947) je autorem jedenácti románů a několika dalších svazků próz, esejů a publicistiky. Jeho druhý román Děti půlnoci (1981, č. 1995, 2009), barvitá mnohovrstevná sága o šesti desetiletích moderních indických dějin, byl r. 1993 jmenován nejlepším z děl oceněných v předchozích pětadvaceti letech prestižní literární cenou Booker Prize. Rushdie je rovněž nositelem Whitbreadovy ceny a literární ceny Evropské unie Aristeion za román Maurův poslední vzdech (1995, č. 1999, 2013) a řady dalších ocenění. R. 2007 byl britskou královnou povýšen do šlechtického stavu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

SALMAN RUSHDIE

DĚTI PŮLNOCI

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:591


3

PASEKA

PRAHA – LITOMYŠL

SALMAN RUSHDIE

Děti

půlnoci

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:593


4

PŘELOŽIL PAVEL DOMINIK

MIDNIGHT’S CHILDREN

Copyright © Salman Rushdie 1981

Introduction copyright © Salman Rushdie 2006

Translation © Pavel Dominik 1995, 2009

ISBN 978­80­7432­512­0 (PDF)

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:594


5

Zafarovi Rushdiemu,

který se vzdor

veškerému očekávání

narodil odpoledne

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:595


6

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:596


7

PŘEDMLUVA

V roce 1975 jsem vydal svůj první román Grimus a rozhodl se, že za

těch sedm set liber, které jsem dostal jako zálohu, se pokusím conej

levnějším způsobem podniknout cestu do Indie a zůstat tam takdlou

ho, dokud mi budou peníze stačit. Na této cestě, protkanépatnáctiho

dinovými štrapácemi autobusem a skromnými noclehárnami, sezrodi

ly Děti půlnoci. Indie se v onom roce stala jadernou mocností, v čele

britské Konzervativní strany stanula Margaret Thatcherová a bylza

vražděn zakladatel Bangladéše šejch Mudžíb; ve Stuttgartu stanul před

soudem gang Baadera a Meinhofové, Bill Clinton si vzal HillaryRodha

movou, ze Saigonu byli evakuováni poslední Američané a zemřelge

neralissimus Franco. V Kambodži se psal krvavý rok nula Rudých

Khmerů. Vyšel Doctorowův Ragtime, David Mamet napsal Amerického

bizona a Nobelovu cenu získal Eugenio Montale. Vzápětí po mémná

vratu z Indie byla Indira Gándhíová usvědčena z podvodu při volbách

a týden po mých osmadvacátých narozeninách vyhlásila výjimečný

stav a tvrdě se chopila moci. Byl to začátek dlouhého období temna,

které skončilo teprve v roce 1977. Téměř okamžitě jsem pochopil, že

paní G. nějakým způsobem zaujala v mých stále ještě nejistýchliterár

ních plánech ústřední postavení.

Již nějaký čas jsem toužil napsat román o dětství, který by vyvěral

ze vzpomínek na má vlastní dětská léta v Bombaji. Nyní, když jsem se

dosyta napojil z indického pramene, jsem vymyslel ambicióznější plán.

Vzpomněl jsem si na podružnou postavu chlapce jménem Salím Sináí,

narozeného v půlnoční okamžik indické nezávislosti, který se kdysi

objevil v mezitím opuštěném konceptu mrtvě narozeného románu

s názvem Protivník. Jakmile jsem umístil Salíma do středu svéhonové

ho projektu, pochopil jsem, že okamžik jeho zrození si vyžádápodstat

né rozšíření mého plátna. Měl-li být spárován s Indií, bylo nezbytné

vyprávět příběh obou dvojčat. Salím, odjakživa usilující dobrat sesmys

lu věcí, mi rovněž naznačil, že vše, z čeho sestává novodobá indická

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:597


8

historie, se stalo vlastně kvůli němu; že za dějiny, za život svéhodvoj

čete-národa, nějakým způsobem může jenom on. S tímto neskromným

vyjádřením se románu dostalo jeho charakteristického témbru,komic

ky průbojného, neúnavně upovídaného, a také, jak doufám, sílícíjíma

vosti ve stále tragičtějších přehnaných tvrzeních jeho vypravěče.

Z chlapce a země jsem nakonec učinil cosi jako jednovaječná dvojčata.

Když sadistický učitel zeměpisu Emil Zagallo při hodině „zeměpisučlo

věka“ přirovná Salímův nos k Dakkhinskému poloostrovu, krutost jeho

žertu jde samozřejmě i na můj vrub.

Od začátku jsem se musel potýkat s mnoha problémy, většinouli

terárními, ale i naléhavě praktickými. Když jsme se vrátili z Indie, byl

jsem na mizině. Bylo mi jasné, že román, který nosím v hlavě, bude

dlouhý a neobvyklý, jeho napsání zabere hodně času, a přitom jsem

neměl tolik peněz, abych si mohl dovolit věnovat se výlučně psaní.

Byl jsem tedy nucen vrátit se do světa reklamy. Před odjezdem doIn

die jsem pracoval asi rok jako reklamní textař v londýnské pobočce

agentury Ogilvy & Mather, jejíž zakladatel David Ogilvy nás poučil

nesmrtelným výrokem, že „zákazník není žádný blbec, je to vaše

manželka“, a jejímž kreativním ředitelem (a mým šéfem) byl Dan

Ellerington, o kterém se říkalo, že má rumunské kořeny, a jehožzna

lost angličtiny byla poněkud výstředního rázu, takže podle jednéve

selé firemní legendy mu muselo být násilím zabráněno prezentovat

před mlékárenskou marketingovou komisí pokračování propagační

kampaně vedené pod slavným heslem „Drinka pinta milka day“, jež

mělo vycházet z úžasného, evidentně rumunského sloganu „Mléko tě

protáhne jako projímadlo“. V oněch méně vypjatých časech bylafir

ma Ogilvy ochotna zaměstnávat pár výstředních kreativců nazkráce

ný úvazek a mně se ji podařilo přesvědčit, aby mě znovu přijala jako

jednoho z těchto šťastlivců. Pracoval jsem dva tři dny v týdnu a oprá

ci se víceméně dělil s jiným podobně zaměstnaným textařem,spiso

vatelem Jonathanem Gathorne-Hardym, autorem knihy Vzestup a pád

britské chůvy. V pátek večer jsem se z kanceláří agentury nedaleko

Waterloo Bridge pravidelně vracel domů do Kentish Townu, dopřál si

dlouhou horkou koupel, smyl týdenní nános kšeftu a proměnil se –

nebo si to aspoň namlouval – v romanopisce. Ohlížím-li se dnes za

tou dobou, cítím lehkou pýchu při vzpomínce na oddanost mého

mladšího já věci literatury, jež mu dodala duševní sílu, aby dokázalo

odolat lichotkám nepřátel tohoto příslibu. Sirény reklamních krajin

zpívaly sladce a svůdně, avšak já myslel na Odyssea, který sepřipou

tal ke stěžni, a nějak se mi povedlo neztratit směr.

PŘEDMLUVA

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:598


9

Reklama mě na druhé straně naučila disciplíně a přinutila mě řešit nejrůznější úkoly, před nimiž jsem se ocital, a tak jsem od té doby vždy pohlížel na psaní jako na práci, kterou je nutno vykonat, a odpíral si všechny (budiž, skoro všechny) požitky uměleckého temperamentu. Vzpomínám si, že právě u svého stolu v reklamní agentuře jsem sizačal dělat starosti s tím, jak se bude můj nový román jmenovat. Musel jsem se na několik hodin odpoutat od důležité práce vymýšleníkamaně na šlehačkové dorty („Naughty but nice“), mléčné čokoládové tyčinky Aero („Irresistibubble“) a deník Daily Mirror („Look into the Mirror tomorrow – you’ll like what you see“), abych problém vyřešil. Nakonec mi zbyly dva tituly a nedokázal jsem si mezi nimi vybrat: Děti půlnoci a Půlnoční děti. Ťukal jsem je donekonečna vedle sebe, a pak jsem náhle pochopil, že se žádná soutěž nekoná, že název Půlnoční děti je banální a Děti půlnoci dobrý. Znát název knihy znamenalo lépe jí porozumět, a psát bylo poté přinejmenším o trochu lehčí.

Při jiných příležitostech jsem se již zmínil o svém dluhu vůčiindické tradici ústního vypravěčství, a také vůči dvěma velkým „indickým“ prozaikům, Jane Austenové a Charlesi Dickensovi – Austenové jsem vděčný za její portréty skvělých žen omezovaných dobovýmispolečenskými konvencemi, žen, jejichž indické protějšky jsem dobře znal; Dickensovi za jeho úžasné rozkládající se město, tolik připomínající Bombaj, a jeho schopnost zasazovat legendární postavy a surrealistické obrazy do pronikavě odpozorovaného, téměř hyperrealistickéhoprostředí, z něhož jako by organicky vyrůstaly humorné a fantasticképrvky jeho díla a stávaly se nikoli úniky z reálného světa, nýbrž jehopotvrzením. Dostatečně jsem se již vyjádřil i o svém zájmu vytvořitliterární idiolekt, který by umožnil smísit rytmy a myšlenková schémata indických jazyků s charakteristickými zvláštnostmi hindské angličtiny a „bambáji“, mnohojazyčného pouličního slangu Bombaje. Rovněžzájem románu o úkroky a zkreslování paměti bude myslím čtenáři jasně patrný. Rád bych však na tomto místě poděkoval skutečným lidem, z nichž jsem čerpal inspiraci pro své hrdiny: své rodině, své áje slečně Mary Menezesové a kamarádům z dětství.

Mého otce postava Ahmada Sináího kniha tak rozhněvala, že se mnou několik měsíců nemluvil; potom se rozhodl, že mi „odpustí“, což mě natolik rozčililo, že několik měsíců jsem já nemluvil s ním. Větší obavy jsem měl z matčiny reakce, ale ta okamžitě pochopila, že je to „jenom příběh – Salím nejsi ty, Amína nejsem já, všechno jsou to jen literární postavy“, čímž názorně dokázala, že její selský rozum je jí k mnohem většímu užitku než otci anglická literatura vystudovaná na

PŘEDMLUVA

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:599


10

Cambridgeské univerzitě. Moje sestra Samín, které se jako maléopravdu říkalo „Ryšavá opička“, byla s tím, jak jsem zpracoval výchozílátku, rovněž spokojena i přes to, že byla sama její součástí. Reakcemi

mých spolužáků a kamarádů z dětství Arifa Tajabáliho, Daraba aFudliho Taljarchánových, Keithe Stevensona a Percyho Karandžíi si nejsem

jist, ale musím jim poděkovat, že svým dílem (byť ne vždy nejlepším)

přispěli k postavám Sonnyho Ibráhíma, Očka a Pomády, TlusťochaPerce a Kejháka Keithe. Předobrazem Evie Burnsové byla maláAustralanka Beverly Burnsová, první dívka, kterou jsem v životě políbil:skutečná Beverly však nebyla žádnou královnou bicyklu a kontakt s ní jsem

ztratil poté, co se vrátila do Austrálie. Plavecká šampiónka MašaMiovičová částečně vděčí za svůj vznik skutečné Alence Miovičové, ale před

několika lety se mi s vyjádřením k Dětem půlnoci ozval dopisem zeSrbska její otec a trochu mě zdrtil tvrzením, že si absolutně nevzpomíná,

že by se se mnou během svého dětství v Bombaji setkala. Tak to chodí.

Mezi obdivovanou a obdivovatele padá stín.

Co se týče mé druhé matky, Mary Menezesové, která ve skutečnosti nikdy nemilovala zaměstnance revolučně vedeného soukroméhosanatoria ani nekradla děti při narození, dožila se sta let, nikdy senevdala a vždycky mě nazývala svým synem, navzdory tomu, že hovořila sedmi nebo osmi jazyky, byla negramotná, takže knihu nečetla, alejednoho odpoledne v roce 1982 mi v Bombaji řekla, jak je na její úspěch pyšná. Měla-li nějaké námitky vůči tomu, k čemu jsem její postavu přinutil, nezmínila se o nich.

Román jsem dopsal v polovině roku 1979 a poslal jej donakladatelství Jonathan Cape své přítelkyni a redaktorce Liz Calderové. Později jsem se dozvěděl, že první lektorský posudek byl stručný a tvrděnegativní. „Dokud nezvládne románovou formu, měl by se autor soustředit na psaní povídek.“ Liz požádala o druhý posudek, a tentokrát jsem měl větší štěstí, protože druhá lektorka, Susannah Clappová, byla nadšená, stejně jako další významná nakladatelská osobnost, redaktorkaCatherine Carverová. Liz knihu koupila a nedlouho poté ji následoval Bob Gottlieb z amerického nakladatelství Alfred A. Knopf. Z reklamníagentury jsem poté odešel. (Ještě předtím jsem přešel z Ogilvy & Mather k firmě Ayer Barker Hegemann.) „Ale,“ pronesl kreativní ředitel, když jsem mu předal výpověď, „chcete přidat?“ Vysvětlil jsem, že tak to není, že zkrátka podávám podle zákona výpověď, abych se mohl na plný úvazek věnovat psaní. „Aha,“ řekl. „Chcete přidat hodně.“ Ten večer, kdy Děti půlnoci získaly Booker Prize, mi ovšem poslal blahopřejný telegram. Stálo v něm: „Jeden z nás to někam dotáhl.“

PŘEDMLUVA

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5910


11

Redakční zásahy Liz Calderové mě zachránily před nejméně dvěma vážnými chybami. Odevzdaný rukopis obsahoval druhou„komentující“ postavu, v zákulisí se nacházející novinářku, jíž Salím posílalstránky popsané svým životním příběhem, který zároveň předčítal „mocné strážkyni čalamád“ Padmě. Všichni, kdo v nakladatelství Jonathan Cape knihu četli, se shodli, že tato postava je nadbytečná, a jsemnesmírně rád, že jsem si nechal poradit. Liz mi také pomohla rozplést uzel v časové přímce. V rukopisu původně příběh přeskočilz indicko-pákistánské války roku 1965 ke konci války bangladéšské, potom se obloukem vrátil k Salímově roli v tomto konfliktu, dostihl se u kapitulace pákistánské armády a pak pokračoval dále. Liz se domnívala, že v textu je příliš časových posunů, které narušují pozornost čtenáře. Souhlasil jsem proto s chronologickým přeskupením příběhu, a i v tomtopřípadě jsem za změnu vděčný. Role výtečného nakladatelského redaktora je často zastiňována jeho skromností. Bez Liz Calderové by ovšem Děti půlnoci nedosáhly úrovně, k níž jim pomohla právě ona.

Vydání románu několikrát odsunula řada stávek a v Londýněnakonec vyšel počátkem dubna 1981. Šestého dubna jsme s mou prvníženou Clarissou Luardovou uspořádali v malé galerii našeho příteleTonyho Stokese v Langley Court poblíž Covent Garden večírek, abychom událost oslavili. Stále mám pozvánku, kterou jsem si založil doprvního autorského výtisku románu, a vzpomínám si, že jsem nade všechno cítil velkou úlevu. Když jsem knihu dokončil, měl jsem tušení, že jsem možná konečně napsal něco dobrého, ale nebyl jsem si jist, zda si to budou myslet i jiní, a řekl jsem si, že když se kniha celkově líbitnebude, bude to znamenat, že pravděpodobně nevím, jak vypadá kvalitní kniha, a neměl bych proto dále marnit čas snahou takovou knihunasat. Hodně tedy záleželo na přijetí románu, ale recenze byly naštěstí dobré; proto ta povznesená nálada oné jarní noci.

Lidé na Západě měli sklon číst Děti půlnoci jako fikci, zatímco v Indii ji čtenáři považovali za dosti realistický, téměř historický román. („Vaši knihu jsem mohl napsat já,“ řekl mi jeden čtenář, když jsem v roce 1982 v Indii přednášel. „Všechno to znám.“) Příznivě přijata však byla téměř všude a život svého autora výrazně změnila. Jedním ze čtenářů, které neoslovila, byla Indira Gándhíová, která kvůli ní v roce 1984, tři roky po vydání – kdy už byla opět předsedkyní vlády –, podala žalobu,protože byla údajně jednou její větou očerněna. Ta se vyskytovalav předosledním odstavci osmadvacáté kapitoly s názvem „Svatba“, v němž Salím život paní Gándhíové stručně popisuje. Zněla takto:„Proslýchalo se, že mladší syn paní Gándhíové Sandžaj vyčítal matce, že svounePŘEDMLUVA

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5911


12

všímavostí zavinila smrt jeho otce; a že ji tím držel v hrsti a ona mupotom nedokázala nic odmítnout.“ Napadne vás možná, že je to hodně

slabá káva, zdaleka nedosahující kalibru, za jaký bývají spisovatelé

obvykle politiky s hroší kůží žalováni, a ona zvláštní volba casus belli

v knize, která podrobila Indiru zdrcující kritice za nesčetné zločiny

období výjimečného stavu. Bylo to ostatně něco, o čem se tenkrát v Indii

hodně mluvilo, často psalo a bylo nepřehlédnutelně zmíněno iv indickém tisku. („Věta, které se bojí paní Gándhíová“ zněl jeden titulek naprvní straně novin), jakmile žalobu za nactiutrhání podala. Nikoho jiného

nicméně nezažalovala.

Moje kritika na adresu paní Gándhíové před vydáním knihyprávníky nakladatelství Jonathan Cape znepokojovala, a tak mě požádali, abych svá tvrzení doložil dopisem. Text jsem v něm odůvodnil k jejich spokojenosti vyjma jediné věty, kterou, jak jsem uvedl, lze doložit jen obtížně, neboť se týká tří osob, z nichž dvě jsou již po smrti a tou třetí je člověk, který nás bude žalovat. Jelikož jsem však sdělení jasněcharakterizoval jako informaci z doslechu, tvrdil jsem, že by nám nemělo nic hrozit. Právníci souhlasili; o tři roky později se pak paní Gándhíová pokusila právě tuto jedinou větu jako Achillovu patu románuzasáhnout. Podle mého názoru nešlo o náhodu.

Případ se nikdy nedostal k soudu. Zákon o nactiutrhání je z právního pohledu vysoce odborná záležitost a mezi pomluvou a jejím citováním nečiní rozdíl, z právního hlediska jsme se proto provinili. Paní Gándhíová se nedomáhala odškodného a žádala pouze, abyinkriminovaná věta byla z příštích vydání knihy odstraněna. Jediná obrana,která se nám naskýtala, byla značně riskantní: museli bychomargumentovat, že počínání paní Gándhíové během výjimečného stavu bylonatolik ohavné, že nemůže být nadále pokládána za charakterní osobu, a proto nemůže být očerněna. Jinými slovy, museli bychom ji de facto sami postavit před soud za její zločiny. Pokud by ovšem britský soud nakonec odmítl uznat, že předsedkyně indické vlády není charakterní osobou, byli bychom, řečeno bez obalu, v pěkné kaši. Nebylo divu, že do této strategie se nakladatelství nechtělo – a když se ukázalo, že paní Gándhíová je ochotna potvrdit, že vůči knize nemá jiné námitky,souhlasil jsem s urovnáním sporu. Uvážíme-li, o čem pojednávalykapitoly Dětí půlnoci zabývající se výjimečným stavem, bylo to od níkoneckonců úžasné doznání a její ochota něco takového připustit mipřipadala jako výrazné potvrzení popisu daného období v románu. Reakce na dohodu v Indii nebyly předsedkyni vlády příznivě nakloněné. Pár krátkých týdnů nato se dostavil šok, když ji 31. října zabil jeden z jejích

PŘEDMLUVA

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5912


13

sikhských osobních strážců. „My všichni, kdo milujeme Indii,“ napsal

jsem tehdy v novinovém článku, „dnes truchlíme.“ Navzdory našim

sporům jsem myslel vážně každé slovo této věty.

Dnes už je to stará historie. Částečně ji zde opakuji, jelikož jsem se od začátku obával, že zahrnout podobnou krátkodobě „žhavou“ látku do románu s sebou nese jisté riziko – riziko nikoli právní, ale literární. Věděl jsem, že téma paní Gándhíové a výjimečného stavu přestane být časem aktuální a nebude nadále čtenáře vzrušovat, a říkal jsem si, že právě v té chvíli můj román buď propadne – protože ztratí síluaktuálnosti –, nebo se naopak povznese – protože jakmile aktuálnostpomine, vynikne literární stavba románu a možná se jí dostane i lepšího ocenění. Doufal jsem pochopitelně ve druhou možnost, neexistoval ovšem způsob, jak se o tom přesvědčit. Skutečnost, že Děti půlnoci vzbuzují zájem i pětadvacet let poté, co spatřily světlo světa, je proto konejšivá.

V roce 1981 byla předsedkyní britské vlády Margaret Thatcherová, v Íránu byli propuštěni američtí rukojmí, byl postřelen prezidentReagan, v celé Británii propukly rasové nepokoje, byl postřelen papež, do Španělska se vrátila Picassova Guernica a byl zavražděn egyptskýprezident Sadat. Byl to rok, kdy vyšla kniha V. S. Naipaula Mezi věřícími a romány Vlajka pro úsvit Roberta Stonea a Králík je bohatý JohnaUpdikea. Tak jako všechna literární díla jsou i Děti půlnoci plodem jistého dějinného okamžiku, který je poznamenává a podílí se na jejichutváření způsoby, jež často zůstávají autorovi utajeny. Jsem moc rád, že působí jako kniha, kterou stojí za to číst i v této velmi odlišné době. Dokážou-li obstát ve zkoušce několika dalších generací, možná že opravdu přetrvají. Já už u toho nebudu. Ale jsem šťastný, že jsem byl svědkem toho, jak překonávají první překážku.

Salman Rushdie

Londýn, 25. prosince 2005

PŘEDMLUVA

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5913


14

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5914


15

Kniha první

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5915


16

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5916


17

DÍRA V PROSTĚRADLE

Narodil jsem se v Bombaji... za onoho času. Ne, to nepůjde, tomu datu

se nemohu vyhnout: narodil jsem se 15. srpna 1947 na soukroméporodnické klinice doktora Narlíkara. Ráno nebo večer? Doba je takédůležitá. Tak tedy: v noci. Ne, musím být mnohem... Ve skutečnosti

s úderem půlnoci. Ručičky hodin mě při mém příchodu na svět uctivě

pozdravily sepnutými dlaněmi. Ale no tak, prosím tě, ven s tím, jen to

vyklop: přesně v okamžiku, kdy Indie získala nezávislost, jsem se já

vyhrnul na svět. Hlasité lapání po dechu. A za oknem ohňostroj ajásající davy. Pár vteřin nato si můj otec urazil palec; jeho úraz byl ale

pouhou hloupostí ve srovnání s tím, co v tom okamžiku obklopeném

tmou postihlo mě, neboť vinou magické tyranie oněch způsobněsalutujících ručiček jsem byl záhadným způsobem připoután k historii, mé

osudy byly navěky přikovány k osudům mé země. Po následující tři

desetiletí pro mě nebylo před nimi úniku. Jasnovidci věštili můjpříchod, noviny ho velebily, politikové potvrzovali moji autentičnost. Ale

co tomu říkám já, se mě nikdo nikdy nezeptal. Já, Salím Sináí, jemuž

později říkali rozličnými jmény – Utřinos, Strakoš, Pětichlup, Čumák,

Buddha a dokonce Měsíček, jsem pevně uvízl v předivu Osudu – což

pro mě i v těch nejlepších dobách znamenalo značné nebezpečí. A to

jsem si tenkrát neuměl ani utřít nudli.

Nyní se nicméně čas (jelikož mi přestal být k užitku) nachyluje.Zanedlouho mi bude jednatřicet. Snad. Pokud mi to dovolí mérozpadávající se, vyplundrované tělo. Nemám však naději, že si zachráním život, nemohu dokonce ani počítat s tisícem a jednou nocí. Musímpracovat rychle, rychleji než Šeherezáda, má-li můj život nakonec mítnějaký smysl – ano, smysl. Přiznávám: více než čehokoli jiného se bojím absurdity.

A přitom je tolik příběhů, přehršle příběhů, které vám musímvypravovat, tak nesmírná je směsice vzájemně propletených životů událostí zázraků míst a zvěstí, tak nekonečné je prolínání nepravděpodobného

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5917


18

a přízemního! Jsem polykačem životů; a abyste mě poznali, abyste

poznali byť jen jediné mé já, budete muset všechna ostatní spolknout

jakbysmet. Strávené davy ve mně do sebe strkají a vrážejí; a já, veden

pouze vzpomínkou na velikánské bílé prostěradlo s přibližně kulatým

otvorem o průměru nějakých dvacet centimetrů, vystřiženýmuprostřed, křečovitě se chytaje snu o tom děravém, zohaveném čtverciplátna, který je mým talismanem, mým kouzelným sezamem, se musím

pustit do té lopoty a nově poskládat svůj život od okamžiku, v němž

skutečně začal, to jest takových dvaatřicet let před něčím tak zjevným,

tak současným, jako je mé hodinami ujařmené, zločinem poskvrněné

narození.

(To prostěradlo je čirou náhodou taky poskvrněné – třemi kapkami staré, vybledlé červeně. Jak stojí v koránu: Čti ve jménu Pána svého, který stvořil, člověka z kapky přilnavé stvořil!) Jednoho kašmírského rána počátkem jara roku 1915 se můj dědeček Adam Azíz chtěl pomodlit a přitom se praštil do nosu o mrazemztvrdlou hroudu země. Z levé nosní dírky mu vyžbluňkly tři kapky krve, v zimavém vzduchu okamžitě ztuhly a ležely mu před očima namodlitebním koberečku, proměněné v rubíny. Zvolna se narovnával, dokud zase neklečel s hlavou vztyčenou, a zjistil, že slzy, jež mu vyhrkly do očí, také změnily skupenství; a v tom okamžiku, kdy si štítivě vytíral z řas démanty, si předsevzal, že už nikdy nepolíbí zem kvůli žádnému bohu ani člověku. To rozhodnutí v něm však zanechalo díru, prázdné místo v jisté životně důležité niterné komůrce, a vydalo jej napospas ženám a historii. Navzdory nedávno ukončenému lékařskémuvzdělání si to zprvu neuvědomil, zvedl se, svinul kobereček do tlustéhočvaňháku, zastrčil ho pod pravou paži a jasným pohledem, nezkalenýmdémanty, přelétl údolí.

Svět znovu ožil. Po zimním těhotenství v ledové skořápce se údolí proklovalo na čerstvý, byť provlhlý a žlutý vzduch. Pod zemí čekala na svou chvíli nová tráva; hory se na léto uchýlily do svých horskýchzotavoven. (V zimě, kdy se údolí scvrklo pod ledovým příkrovem, hory okolo města na jezeře se stáhly a zlověstně cenily zuby.)

Tenkrát ještě nestál vysílací stožár a nad ulicemi Šrínagaru a jezerem se stále tyčil Šankaráčárjův chrám, malý černý puchýřek na olivověšedém vrchu. Tehdy se na břehu jezera ještě nerozkládal vojenský tábor, žádné kolony maskovaných nákladních aut a džípů, podobnénekonečným hadům, neucpávaly úzké horské cesty a za horskými hřebeny za městečky Bárámúla a Gulmárg se neskrývali žádní vojáci. TenkrátneKNIHA PRVNÍ

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5918


19

byli cestovatelé stříleni jako vyzvědači za to, že si fotili mosty, a kromě

hausbótů na jezeře, patřících Angličanům, se údolí – navzdory všem

jarním obrodným proměnám – od časů mughalské říše takřkanezměnilo; ale oči mého dědečka – které byly, podobně jako všechno ostatní

na něm, staré pětadvacet let – viděly všechno jinak... a začal ho svědit

nos.

Odhalím před vámi tajemství dědečkova nového pohledu:předešlých pět let, pět jar, strávil daleko od domova. (Ta hrouda, třebaže její přítomnost byla velmi důležitá, jak se tak skrčila pod náhodný záhyb modláku, byla v jádru pouhým katalyzátorem.) Nyní, po návratu,hleděl na všechno zcestovalýma očima. Namísto nádhery mrňavéhoúdolíčka, obklíčeného obřími zuby, si všiml, že obzor je úzký a na dosah ruky; a zesmutněl, že je doma a že má pocit tak naprosté uzavřenosti. Připadalo mu také – kdoví proč –, jako by jeho rodišti byl proti srsti jeho učený, stetoskopem ověnčený návrat. Pod zimním ledem bylo dosud chladně neutrální, ale teď už nebylo pochyb: léta strávená v Německu jej vrátila do nepřátelsky naladěného prostředí. Po mnoha letech, až se zmíněný otvor v jeho nitru ucpe nenávistí a on se přijde obětovat ksvatyni černého kamenného boha v chrámu na kopci, pokusí se vyvolat v paměti jara, která strávil jako dítě v ráji, a jaké to bylo, než daleké cesty a hroudy a tanky obrátily všechno vzhůru nohama.

To ráno, kdy jej údolí, obalené modlitebním koberečkem jakorukavicí, prásklo do nosu, snažil se nesmyslně tvářit, jako že se nicnezměnilo. V štiplavém mrazu časného jitra tedy vstal, předepsanýmzpůsobem se omyl, oblékl, nasadil si otcovu perziánovou čapku a odneslkobereček, svinutý do tlustého viržinka, do malé zahrady u jezera před starým tmavým rodinným domem a rozvinul ho na již čekajícíhroudu. Půda pod nohama mu připadala ošidně měkká a vyvolávala v něm současně pocit nejistoty i blažené nevědomosti. „Ve jménu Bohamilosrdného, slitovného...“ – úvodní verš, přeříkaný se sepnutýma rukama připomínajícíma knihu, jistou část jeho bytosti utěšil, ale jinou, větší, zneklidnil – „... Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého...“ –, jenomže v té chvíli mu do hlavy vpadl Heidelberg; byla tu Ingrid, zkrátka jehoIngrid, v jejímž obličeji se zračilo pohrdání nad jeho papouškovánímobráceným k Mekce; a také jeho přátelé Oskar a Ilse Lubinová,anarchisté, zesměšňující jeho modlitbu svými antiideologiemi – „milosrdnému, slitovnému, vládci dne soudného!...“ –, Heidelberg, kde nejen studoval medicínu a politiku, ale také se dozvěděl, že Indii – tak jako rádium – „objevili“ Evropané; dokonce i Oskar byl naplněn obdivem k Vascovi da Gama, a právě to nakonec odloučilo Adama Azíze od jeho přátel,

DÍRA V PROSTĚRADLE

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5919


20

jejich víra, že on je jaksi výmyslem jejich předků – „... Tebe jediného

vzýváme, Tebe jediného prosíme o pomoc...“ – tak tedy na tom byl,

navzdory jejich přítomnosti ve své hlavě se pokoušel o opětné spojení

se svým dřívějším já, které nedbalo jejich vlivu, ale vědělo všechno, co

vědět mělo, kupříkladu o pokoře, o tom, co dělal v té chvíli, kdy jeho

ruce, vedené starými vzpomínkami, vylétly třepetavě nahoru, s palci

přitisknutými na uši a roztaženými prsty, když klesl na kolena – „... veď

nás stezkou přímou, stezkou těch, jež zahrnuls milostí svou...“ Aleneomohlo to, uvízl v podivném mezizemí, uvězněn mezi vírou anevírou, a tohle byla koneckonců pouhá šaráda – „... ne těch, na něž jsirozhněván, ani těch, kdo v bludu jsou.“ Dědeček sklonil čelo k zemi.

Naklonil se dopředu a země, přikrytá koberečkem, se mu zvedla

v ústrety. A teď přišla chvíle hroudy. V témže okamžiku jako pokárání

od Ilse-Oskara-Ingrid-Heidelbergu, ale i od údolí a Boha, udeřila jej

hrouda do špičky nosu. Vyhrkly rubíny a diamanty. A můj dědeček,

prudce se narovnávaje, dospěl k celoživotnímu předsevzetí. Postavil se.

Sbalil viržinko. Dlouze se zahleděl na druhý břeh jezera. A byl navěky

vklíněn do onoho meziprostoru, neschopen vzývat boha, v jehožexistenci nedokázal zcela nevěřit. Trvalá změna: prázdno.

Mladý, čerstvě aprobovaný doktor Adam Azíz stál tváří k jarnímu jezeru a nasával závany změny; zatímco jeho záda (která bylamimořádně rovná) byla otočená k dalším změnám. Otce ranila za jehopobytu v cizině mrtvice a matka to před Adamem tajila. Hlas jeho matky, šeptající stoicky: „... Protože nám záleželo, abys měl školy, synu.“ Ta matka, která strávila celý svůj život uvázaná doma, v pardě, našla v sobě zničehonic ohromnou sílu a zavedla si malý podnik sdrahokamy (tyrkysy, rubíny, diamanty), který spolu se stipendiem drželAdama na studiích; vrátil se tedy a zjistil, že zdánlivě neotřesitelný řád jeho rodiny je vzhůru nohama, jeho matka chodí do práce, zatímco otec sedí skrytý za závojem, jímž mrtvice ovinula jeho mozek... v dřevěném křesle, v ztemnělém pokoji, seděl a vydával ptačí skřeky. Navštěvovalo jej třicet různých druhů opeřenců, kteří sedávali na parapetu za oknem se staženými žaluziemi a rozmlouvali o všem možném. Zdálo se, že mu ke štěstí nic nechybí.

(... A já už vidím, že se začínají objevovat motivy, které se budou opakovat; neboť neobjevila snad v sobě moje babička obrovskou... a ani ta mrtvice nebyla jedinou... a také Ryšavá opička měla své pernatce... kletba už začíná působit, a my jsme se ještě nedostali ani k nosům!)

Jezero už nebylo zamrzlé. Obleva přišla jako obvykle rychle; mnoho malých člunů, šikár, bylo nachytáno na hruškách, což bylo takénorKNIHA PRVNÍ

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5920


21

mální. Ale zatímco tihle lenoši ještě vyspávali na souši, chrápajícepokojně vedle svých majitelů, nejstarší člun se probral za prvníhorozbřesku, jak už to tak u stařečků bývá, a jako první se přeplavil přesrozmrzlé jezero. Táího šikára... i to patřilo k tradici.

Dobře se dívejte, jak starý převozník Táí letí jako šíp přes voduzahalenou mlžným oparem, shrbený vestoje na zádi svého člunu! Jak jeho veslo, dřevěné srdce na žluté holi, klektavě zajíždí do vodní buřiny! V těchhle končinách ho mají za velkého podivína, protože vesluje vestoje... mezi jiným. Táí, přivážející naléhavou výzvu doktoruAzízovi, za okamžik uvede v pohyb dějiny... zatímco Adam, hledící do vody, si vybavuje, čemu ho před lety Táí naučil: „Led stále čeká, Adam bábá, těsně pod hladinou.“ Adamovy oči mají zářivě modrou barvu, úžasný blankyt horské oblohy, který má ve zvyku kapat do zorničekKašmířanů; nezapomněly, jak se mají dívat. Vidí – tam! jako kostru nějakého přízraku, těsně pod hladinou jezera Dal! – jemné ornamenty, spletité síťoví bezbarvých čar, studené čekající vény budoucnosti. Létastrávená v Německu, která zastřela tolik ostatního, jej nepřipravila o darvidění. Táího dar. Zvedá zrak, vidí blížící se véčko Táího loďky a mává na pozdrav. Táího paže se vztyčuje – ale jeho gesto je příkazem. „Čekej!“ Dědeček čeká; a během této přestávky, kdy zažívá poslední pokojné chvíle svého života, jakýsi zkalený, zlověstný klid, bych si měl raději dát tu práci a popsat ho.

Vytěsňuji ze svého mínění přirozenou závist šeredy vůči nápadnéimozantnosti a zaznamenávám, že doktor Azíz byl dlouhán. Přimáčknut na zeď svého rodinného domu měřil rovných pětadvacet cihel (co cihla, to rok jeho života), čili sto osmdesát pět centimetrů a něco. Byl takésilný. Měl husté a rezavé vousy – a zlobil svou matku, která tvrdila, žepouze hádžíové, muži, kteří vykonali pouť do Mekky, si smějí nechat narůst zrzavý plnovous. Vlasy měl však spíše tmavší. O jeho nebeských očích už víte. Ingrid kdysi řekla: „Zbláznili se s barvami, když ti dělali obličej.“ Avšak ústředním rysem anatomie mého dědečka nebyla ani barva, ani výška a ani síla paží a rovná záda. Byl tam, odrážel se ve vodě, rozvlněný jak pomatený banán uprostřed jeho obličeje... Adam Azíz čeká na Táího a pozoruje svůj čeřící se nos. Snadno by vévodil i méně dramatickým tvářím, než byla ta jeho; dokonce i na něm je to něco, čeho si člověk všimne první a pamatuje si nejdéle. „Hotový cyranos,“ prohlásila IlseLubinová a Oskar dodal: „Chobotissimus.“ Ingrid prohlásila: „Na tomhle nose by se dala přejít řeka.“ (Měl široký můstek.)

Dědečkův nos: směrem dolů se rozšiřující chřípí, pěkně formované jako těla tanečnic. Mezi nimi se vypíná jeho vítězný oblouk, nejprve

DÍRA V PROSTĚRADLE

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5921


22

nahoru a ven a potom dolů a dovnitř, vrhaje se k hornímu rtuskvostným švihem, momentálně ozdobeným červenou špičkou. Nos, jakým

se snadno trefuje hrouda. Rád bych zde vyjádřil svoji vděčnost tomuto

mocnému orgánu – nebýt jeho, kdo by mi kdy věřil, že jsem skutečně

synem své matky, vnukem svého děda? –, tomuto kolosálnímu ústrojí,

které se mělo stát také mým dědickým právem. Nos doktora Azíze –

srovnatelný pouze s chobotem boha Ganéše se sloní hlavou –nevyvratitelně stanovil jeho právo být patriarchou. Také tohle ho naučil Táí.

Mladý Adam sotva vyšel z puberty, když mu vetchý převozník řekl:

„Tohle je nos, kterým se zakládá rod, princátko moje. Každej pozná,

z kterýho hnízda je tvý potomstvo. Velcí Mughalové by dali pravou

ruku za takovej klifák. V tom tvým nosisku čekají dynastie“ – a tady Táí

upadl do hrubosti – „jako sopel.“

Na Adamu Azízovi vypadal nos jaksi patriarchálně. Na mé matce vznešeně a poněkud trpělivě; na tetě Emeraldě snobsky; na tetě Álii intelektuálně; na strýčkovi Hanífovi byl orgánem neúspěšného génia; strýc Mustafa z něho udělal čenich průměrného člověka; Ryšaváopička mu unikla úplně; ale na mně – na mně vypadal zase jinak. Nesmím však prozradit všechna svá tajemství najednou.

(Táí je stále blíž. On, jenž odhalil moc toho nosu a přiváží mému dědečkovi zprávu, která ho prudce vynese do budoucnosti, žene svou šikáru pravidelnými záběry vesla jitřním jezerem...)

Nikdo si nemohl vzpomenout, kdy byl Táí mladý. Jezdil z jednoho břehu jezer Dal a Nagín na břeh druhý v téže lodi a témže nahrbeném postoji... odnepaměti. Jak ostatně všichni věděli. Bydlel kdesi vnehygienických útrobách čtvrti starých dřevěných domků a jeho ženapěstovala lotosové kořínky a jinou podivnou zeleninu na jedné z mnoha „plovoucích zahrad“, kolébajících se na hladině jarních a letních vod. Sám Táí radostně přiznával, že nemá tušení, jak je starý. Netušila to ani jeho žena – tvrdila, že vypadal jako stará podešev, už když se vzali. Jeho tvář se podobala skulptuře větru na vodě: vlnky vymodelované z kůže. Měl dva zlaté zuby a jinak žádné. Ve městě hrstku přátel. Jen málo člunařů nebo obchodníků mu občas nabídlo, aby si potáhl zvodní dýmky, když míjel člunová kotviště, zchátralé čajovny nebo některý z mnoha zpustlých krámků na břehu jezera.

Obecné mínění o Táím vyslovil kdysi dávno otec Adama Azíze,obchodník s drahokamy: „Se zuby mu vypadl i mozek.“ (Jenomže teď seděl starý Azíz ponořený do ptačího švitoření, zatímco Táí prostě a velkolepě kráčel životem dál.) Byl to dojem, který převozníkpodporoval svým tlacháním – neuvěřitelným, nabubřelým, nekonečným

KNIHA PRVNÍ

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5922


23

a hodně často určeným pouze jemu samému. Zvuk se nese nad vodou,

a lidé u jezera se smáli jeho samomluvám; avšak ve spodních tónech

smíchu zaznívala posvátná úcta a dokonce i strach. Úcta proto, že ten

starý trouba znal jezera a hory lépe než kterýkoli z posměváčků; strach

v nich vzbuzovalo jeho tvrzení, že je tak starý, že se jeho léta nedají

spočítat, a nadto mu jeho věk visel kolem kuřecího krku tak lehce, že

mu nezabránil, aby získal velmi žádoucí manželku a stal se otcem čtyř

synů... a několika dalších, říkalo se ještě, s jinými ženami od jezera.

Floutci u šikárových kotvišť byli přesvědčeni, že má někde ukrytou

spoustu peněz – možná hromadu zlatých zubů nevyčíslitelné ceny,

chřestících v pytli jako vlašské ořechy. O mnoho let později, když se mi

strýček Maf pokoušel prodat svoji dceru s nabídkou, že jí nechávytrhat zuby a nahradit je zlatými, vytanul mi Táího zapomenutý poklad...

a malý Adam Azíz ho miloval.

Táí se navzdory šeptandě o bohatství živil jako prostý převozník a vozil seno, kozy, zeleninu a dříví přes jezera za peníze na dlaň; a také lidi. Když provozoval svoji taxislužbu, postavil uprostřed šikáryaltánek, veselou věcičku s květovanými závěsy a baldachýnem a barevně ladícími polštáři, a zapálenými vonnými tyčinkami zbavil loď pachu. Pohled na blížící se Táího šikáru s vlajícími závěsy byl pro doktoraAzíze odjakživa jednou z charakteristických podob nadcházejícího jara. Co nevidět přijedou angličtí sáhibové a tlachající, zašpičatělý ashrbený Táí je bude vozit k Šalimarským zahradám a Královskému prameni. Byl živoucím protikladem Oskarovy-Ilsiny-Ingridiny víry vnevyhnutelnost změny... podivný, věčný a důvěrně známý duch údolí. VodníKalibán, který choval poněkud nestřídmou náklonnost k laciné kašmírské pálence.

Vzpomínka na blankytnou stěnu mého pokoje: kde, vedle dopisu ministerského předsedy, visel po mnoho let obrázek Malého Raleigha, zírajícího nadšeně na starého rybáře, který byl oblečen do jakésisuknice připomínající červenou dhótí, seděl – na čem? – na naplaveném dříví? –, vyprávěl své rybí příběhy a rukou ukazoval k moři... a Malý Adam, můj budoucí dědeček, si zamiloval převozníka Táího právě pro ten nekonečný příval slov, který jiné vedl k názoru, že mu přeskočilo. Byla to kouzelná mluva, slova se z něho řinula jako hlupákovy peníze, míjela jeho dva zlaté zuby, řezané škytavkou a brandy, vznášela se až k nejvzdálenějším Himálajím minulosti a pak se vždycky prohnaně a střemhlav snesla na nějaký přítomný detail, kupříkladu Adamův nos, a rozpitvala jeho význam jako myš. Toto přátelství s velkoupravidelností dostávalo Adama do pěkné kaše. (Horké kaše. Doslova. Kdežto

DÍRA V PROSTĚRADLE

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5923


24

jeho matka prohlásila: „Vytlučem ti toho převozníka z hlavy, i kdyby tě

to mělo zabít.“) Přesto ten starý samomluvec lelkoval ve svém člunu

u lemu zahrady vybíhajícího do jezera a Azíz sedával u jeho nohou,dokud ho hlasy nezavolaly dovnitř, aby se mu dostalo poučení o Táího

ušpiněnosti a varování před plundrujícími armádami bacilů, které jeho

matka už už viděla, jak skáčou z toho pohostinně letitého těla nanaškrobené bílé plátěné kalhoty jejího syna. Jenomže Adam se pokaždé

na břeh vrátil a prohledával očima mlhavý příkrov v naději, žezahlédne shrbenou postavu toho otrhaného zavržence, jak proplouvá se svou

kouzelnou lodí očarovanými jitřními vodami.

„Ale jak starý jste doopravdy, strýčku Táí?“ (Doktor Azíz, dospělý, s rudým plnovousem, putující k budoucnosti, se rozpomíná na den, kdy mu položil onu nevhodnou otázku.) Na okamžik se rozhostiloticho hlučnější než vodopád. Monolog se přerušil. Veslo pláclo do vody. Jel v šikáře s Táím, krčil se mezi kozami, na hromadě slámy, a plně si uvědomoval, že doma ho čeká výprask a vana. Přišel poslouchatpříběhy – a jedinou otázkou vypravěče umlčel.

„Tak povězte mi, strýčku, jak starý, ale doopravdy?“ V tomokamžiku se kdoví odkud zjevila láhev pálenky: laciný destilát ze záhybůobrovitého teplého kabátce z ovčí vlny. Potom se Táí otřásl, říhl a upřeně se na Adama zahleděl. Zablesklo se zlato. A – konečně! – promluvil. „Jak starej? Ty se ptáš, jak starej, ty bláznivej mrňousi, ty nosatej...“ Táí, předpovídající gesto rybáře na mé stěně, ukázal na hory. „Takhlestarej, nosatče!“ Nosatec Adam se otočil za jeho namířeným prstem.„Díval jsem se, když se ty hory rodily; viděl jsem umírat císaře. Poslouchej. Dobře poslouchej, nosatče...“ – znovu se vynořila láhev pálenky,následovaná hlasem zvláčnělým tou lihovinou a slovy opojnějšími nežalkohol – „... Viděl jsem Ísu, toho Krista, když přišel do Kašmíru. Jen se usmívej, to tvoji historii uchovávám v hlavě. Kdysi byla zapsaná vestarejch ztracenejch knihách. Kdysi jsem věděl, kde je hrob sprobodnutejma chodidlama vytesanejma do náhrobního kamene, kterýjednou do roka krvácejí. I paměť mě teď opouští; ale já vím, i kdyžneumím číst.“ Nevzdělanost odbytá mávnutím ruky; literatura podhněvem toho gesta napadrť. A stejným rozmachem sahá opět do kapsy kabátce k láhvi pálenky, ke rtům popraskaným chladem. Táí mělodjakživa ženské rty. „Hele, nosatej, dobře poslouchej. Viděl jsem hodně. Kamaráde, měl jsi tenkrát vidět Ísu, když přišel, vousy až ke koulím, hlavu holou jako koleno. Byl starej a unavenej, ale chování, to teda měl. ,Až po vás, milý Táí,‘ říkával, a ,Prosím, usedněte.‘ Vždycky mluviluctivě, nikdy mi nenadával do bláznů, nikdy mi ani netykal. Vždycky mi

KNIHA PRVNÍ

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5924


25

pěkně vykal. Byl zdvořilej, chápeš? A ten jeho apetýt! Takovej hlad,

až jsem se strachy chytal za hlavu. Svatej nesvatej, namouduši,dokázal spořádat kůzle na posezení. No a co? Řek jsem mu jez, pořádně

se nadlábni, do Kašmíru si našinec přichází užívat života, nebo se

s ním rozloučit, anebo obojí. Svý dílo vykonal. Přišel si sem jentrochu užít.“ Hypnotizován tímto alkoholizovaným portrétem plešatého,

nenasytného Krista, Azíz poslouchal a potom všechno, slovo odslova, opakoval svým zkoprnělým rodičům, kteří obchodovali s kameny

a neměli čas na „tlachy“.

„Tak ty nevěříš?“ – šklebí se a olizuje si rozbolavělé rty, protože ví, že je tomu právě naopak; „Nedáváš pozor?“ – zase věděl, jak šíleně visí Azíz na jeho slovech. „Nebo tě snad do zadku píchá sláma? Velice se omlouvám, bábádží, že jsem vám neposkyt hedvábný polštáře sezlatým vyšíváním – polštáře, na jakejch sedával císař Džahángír! Určitě si myslíš, že císař Džahángír byl pouhej zahradník,“ obvinil Táí mého dědečka, „protože vystavěl Šalimar. Hlupáku! Co ty víš? Jeho jméno znamenalo Dobyvatel světa. Takový jméno má zahradník? Bůhví, co vás, chlapce, dneska v těch školách učej. Kdežto já“ – tady se trochu nafoukl –, „já znal jeho přesnou váhu, na tólu! Zeptej se mě, kolik vážil manů, kolik sérů! Když byl šťastnej, přibejval na váze a v Kašmíru byl nejtěžší ze všech. Nosíval jsem jeho nosítka... ne, ne, koukej, už zase mi nevěříš, ta velká okurka v tvým obličeji se vrtí jak ta malá v tvejch kalhotách! No tak honem, honem, ptej se na něco! Přezkoušej mě!Zetej se mě, kolikrát obtočily držadla nosítek kožený řemínky –odpověď zní jednatřicetkrát. Zeptej se mě, který slovo řek císař naposled, než vypustil duši – říkám ti, že to bylo slovo ,Kašmír‘. Měl smradlavej dech a dobrý srdce. Za koho mě máš? Za nějakýho negramotnýhotoulavýho čokla? Běž, mazej z loďky, ten tvůj rypák ji tak zatěžuje, ženemůžu veslovat; a taky na tebe čeká otec, aby z tebe vytlouk mý řeči, a matka, aby ti sedřela kůži z těla.“

V láhvi pálenky převozníka Táího vidím předzvěst posedlosti mého otce džiny... a objeví se ještě jeden holohlavý cizinec... a Táíhopovídačky prorokují příchod dalšího, který byl útěchou mé babičky ve stáří a také ji učil vyprávět... a toulavá psiska nejsou daleko... Tak dost! Až mi strachy naskočila husí kůže.

Navzdory výpraskům a sedřené kůži se Adam Azíz plavil s Táím v jeho šikáře znovu a znovu mezi kozami, senem, květinami,nábytkem, lotosovými kořínky, ačkoli nikdy s anglickými sáhiby, a znovu a znovu poslouchal zázračné odpovědi na tu jedinou, hrůzunahánějící otázku: „Ale jak starý jste doopravdy, strýčku Táí?“

DÍRA V PROSTĚRADLE

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5925


26

Od Táího se Adam naučil tajemstvím jezera – kde může člověkplavat bez nebezpečí, že ho vodní řasy stáhnou do hlubin; o jedenáctidruzích vodních hadů; kde se třou žáby; jak vařit lotosový kořen a kde se před pár lety utopily ty tři Angličanky. „Je jeden kmen bílejch žen,který se do týhle vody přicházejí utopit,“ řekl Táí. „Někdy to vědí, někdy ne, ale já to vím v okamžiku, kdy je ucejtím. Skrejvají se pod vodou před bůhví čím nebo kým – ale přede mnou se skrejt nemůžou, bábá!“ Zazní Táího smích, jímž se nakazí Adam – ohromný, dunivý chechtot, který působil hrůzným dojmem, když se vyřinul z toho starého,vetchého těla, ale který u mého obrovitého dědečka působil takpřirozeně, že v pozdějších dobách nikdo nevěděl, že ve skutečnosti není jeho (strýček Haníf ten smích podědil, takže až do jeho smrti žil kousekTáího v Bombaji). A od Táího se můj dědeček také dozvěděl o nosech.

Táí si poklepal na levou nosní dírku. „Víš, co je tohle, frňousi? To je místo, kde se okolní svět setkává se světem, kterej máš v sobě. Když jsou ty dva spolu na nože, cejtíš to tady. A pak se rozpačitě na nose poškrábeš, aby tě nesvědil. Takovej nos, pitomečku, je velkýpožehnání. Říkám ti: věř mu. Když tě varuje, měj se na pozoru, jinak je s tebou ámen. Jdi za svým nosem, a dojdeš daleko.“ Odkašlal si; jeho oči se odkoulely do hor minulosti. Azíz se uvelebil na slámě. „Znal jsemkdysi jednoho důstojníka – ve vojsku Iskandara Velikýho. Na jeho jménu nezáleží. Mezi očima mu visela právě taková bakule, jako je ta tvoje. Když se vojsko utábořilo u Gandháry, zfanfrnil se do nějaký místní flundry. A najednou ho začal nos svědit jako blázen. Podrbal si ho, ale nepomohlo to. Vdechoval výpary z rozdrcenejch a uvařenejcheukalyptovejch listů. A pořád nic, chlapče! To svrbění ho dohánělo k šílenství, jenže když se armáda vydala domů, ten hňup se postavil na zadní a zůstal u svý malý čarodějnice. Stal se z něj – co? – chomout, ani ryba, ani rak, nedodělanec, kterej měl doma fúrii a v nose svědivku, anakonec si rozpáral břicho mečem. Co tomu říkáš?“

... Doktor Azíz roku 1915, jehož rubíny a diamanty proměnily vnedodělance, si tuto historku vybaví ve chvíli, kdy se Táí přibližuje na doslech. Nos ho nepřestává svědit. Škrábe se, krčí rameny, pohazuje hlavou. A potom Táí zakřičí.

„Haló! Sáhibe! S dcerou statkáře Ghaního je to špatný.“

Zpráva, stroze pronesená, bez dlouhých cavyků vykřičená přeshladinu jezera, byť se převozník a žák neviděli půl desetiletí, vyslovená ženskými rty, které se po tak dlouhé době neusmívají na uvítanou,uvádí čas do uhánějícího, vířivého a nejasného zmatku, vyvolanéhovzrušením...

KNIHA PRVNÍ

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5926


27

... „Jen pomysli, chlapče,“ říká Adamova matka a srká čerstvoucitrusovou šťávu, uvelebená na nízkém sedátku s poduškami v polozeodevzdaného vyčerpání, „jak se život opravdu mění. Tolik let mi nikdo neviděl ani kotníky, a teď musím snášet pohledy cizích lidí, kteřídokonce ani nepatří k naší rodině.“

... Zatímco statkář Ghaní stojí pod rozměrným olejem bohyně lovu Diany v kudrnatém zlatém rámu. Na očích má tlusté tmavé brýle a se svým proslulým jedovatým úsměškem mluví o umění. „Koupil jsem ho od jednoho Angličana, kterému šlo všecko šejdrem, pane doktore. Za pouhých pět set rupií – ani jsem s ním nesmlouval. Co je dneska pět set rupek? Chápete, jsem kulturní člověk.“

... „Vidíš, synku,“ říká Adamova matka, když ji začíná prohlížet, „co všechno matka neudělá pro své dítě. Hleď, jak trpím. Jsi lékař... sáhni si na tu vyrážku, na tyhle fleky, a pochop, že mě hlava bolí ráno, vpoledne i večer. Dolej mi skleničku, dítě moje.“

... Avšak mladý pan doktor, jehož při převozníkově výkřikupřepadla muka velmi nehippokratovského vzrušení, volá: „Hned jsem tam! Počkejte, jen si doběhnu pro věci!“ Příď šikáry se otře o lem zahrady. Adam běží dovnitř, pod paží modlitební kobereček srolovaný jakoviržinko, modré oči mžourají v náhlém vnitřním šeru. Položil viržinko na vysokou polici, kde již ležela hromada čísel časopisu Vor wärts,Leninovo Co dělat? a jiné pamflety, prachem pokryté ozvěny jeho napůl vybledlého německého života; vytahuje zpod postele zánovní kožený kufřík, jemuž jeho matka říkala „doktorská diplomatka“, a když se s ním švihem narovnává, na krátký okamžik se mu před očima objeví slovo HEIDELBERG, vypálené do dna kufříku. Statkářova dcera je pro lékaře, který chce udělat kariéru, skutečně dobrou zprávou, přestože je nemocná. Omyl: protože je nemocná.

... Zatímco já sedím jako prázdná sklenice od čalamády v kalužisvětla z kloubové lampy, navštěvován pouze představou mého dědečka, jak vypadal před třiašedesáti lety, která si žádá zaznamenání, a plním své chřípí štiplavým pachem rozpaků jeho matky, ze kterých jí vyskákaly vředy, vznětlivou silou odhodlání Adama Azíze zařídit si praxi tak úspěšnou, aby se jeho matka už nikdy nemusela vrátit do krámku s drahokamy, a slepou plesnivinou velkého stinného domu, v němž mladý pan doktor stojí, celý nesvůj, před obrazem nevýrazné dívky s jiskrnýma očima a jelena, probodnutého za ní na obzoru,proklaného šípem z jejího luku. Většina toho, na čem v našich životech záleží, se odehrává v naší nepřítomnosti: ale já, zdá se, jsem kdesi odkoukal fígl, jak se zaplňují mezery ve vědomostech, takže všechno je v méhlaDÍRA V PROSTĚRADLE

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5927


28

vě, do posledního detailu, jakým je kupříkladu sklon, pod kterýmmlžný opar zdánlivě protínal jitřní vzduch... všechno, a nejen těch párvodítek, o něž člověk zakopne, například otevřením starého plechového

kufru, který měl zůstat zahalený pavučinami a zavřený.

... Adam dolévá matce sklenici a ustaraně ji dál prohlíží. „Tu vyrážku a fleky si budeš mazat krémem, maminko. Na bolesti hlavy dostaneš pilulky. Nežity se musí rozříznout skalpelem. Ale kdybys třeba nosila pardu, když jsi seděla v krámu... aby žádný neuctivý zrak nemohl... takové neduhy často začínají v hlavě...“

... Plácnutí vesla do vody. Žbluňknutí plivance v jezeru. Táí siodkašlává a nahněvaně mručí: „Fajnová prácička. Usmrkanec s raťafákem odjel, než se naučil počítat do pěti, a teď se vrací jako velkej pan doktor s kufrem plným cizích hejblat, a přitom je pořád hloupej jak sůva.Namouduši, kšeft stojí za starou belu.“

... Doktor Azíz se nervózně ošívá, přešlapuje z nohy na nohu, pod vlivem statkářova úsměvu, v jehož přítomnosti se člověk nemůžecítit uvolněně; a čeká na nějakou mimovolnou reakci na svůj vlastnívýjimečný vzhled. Zvykl si na ten bezděčně zatajený dech, s jakým lidé zírali na jeho vysokou postavu, na tvář hrající všemi barvami, na jeho nos... avšak Ghaní nejeví žádné známky překvapení a mladý lékař se na oplátku rozhoduje, že na sobě nenechá znát nervozitu. Přestává se vrtět. Dívají se na sebe, oba v sobě potlačují (alespoň se to tak zdá) svůj názor na toho druhého a vytvářejí základ svého budoucíhovztahu. Ale vzápětí se Ghaní mění, z milovníka umění se proměňuje v tvrdého chlapa. „Tohle je pro vás velká příležitost, mladý muži,“ říká. Azízův zrak sklouzl k Dianě. Jsou vidět velké kusy flekatérůžové pokožky.

... Jeho matka běduje a kroutí hlavou. „Ne, co ty víš, dítě moje, stal se z tebe velkej pán, pan doktor, ale obchod s drahokamy, to je úplně něco jiného. Kdo si koupí tyrkys od ženy, která se schovává v černé kápi? Je to otázka vytvoření důvěry. Takže oni se na mě musejí dívat a mě musí sužovat bolesti a boláky. Běž, běž, netrap se svou ubohou matkou.“

... „Velkej pán,“ Táí si odplivuje do jezera, „velkej kufr, velkej pán. Pche! To nemáme doma dost svejch kufrů, že si musíš vozit ten krám z vepřovice, kterej člověka znečistí, jen se na něj podívá? A co teprv uvnitř, bůhví, co tam všecko je!“ Myšlenky doktora Azíze, usazeného uprostřed květovaných závěsů a vůně santalových tyčinek, seodpoutaly od pacientky čekající na druhém břehu jezera. Táího trpkýmonolog mu násilím vniká do vědomí a vyvolává pocit tupého šoku, pach

KNIHA PRVNÍ

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5928


29

chudobince, přebíjející vůni tyčinek... kmeta zřejmě něco rozzuřilo,

posedl ho nepochopitelný vztek, který se zdá být namířen na jehoněkdejšího přívržence, nebo, přesněji a záhadně řečeno, na jeho kufřík.

Doktor Azíz se pokouší o společenskou konverzaci... „Vaší ženě se daří

dobře? Pořád si ještě lidé povídají o vašem pytli zlatých zubů?“... snaží

se vzkřísit dávné přátelství; jenomže Táí je nyní k nezastavení a tryská

z něj proud potupných nadávek. Heidelberský kufřík se chvěje podpřívalem urážek. „Oplzlej vepřovicovej kufr z Ciziny, plnej cizáckejch

švindlů! Kufr velkejch pánů! Když si teď někdo zlomí ruku, ten kufr

nedovolí felčarovi, aby mu ji ovázal listím. Dneska musí chlap nechat

svou ženu, aby si lehla vedle toho kufru, a dívat se, jak se v ní párají

nože. To je ohromný, co tihle cizáci nasazujou do hlav našich mladejch.

Namouduši: je to moc zlý. Ten kufr by se měl smažit v pekelným ohni

s koulema bezbožníků.“

...Statkář Ghaní natáhne palci šle a práskne jimi. „Velká příležitost, namouduši. Ve městě máte chvályhodnou pověst. Dobré lékařskévzdělání. Dobrá... slušná... rodina. Naše doktorka je teď nemocná, a tak se vám nabízí příležitost. Ta ženská věčně věků marodí, je už asi mocstará, a o nejnovějších vymoženostech branže nemá taky ponětí, tak co. Já tvrdím, že doktor se má vyléčit sám. A něco vám povím: ve svých obchodních vztazích jsem zcela objektivní. Pocity, lásku, to všechno si šetřím pouze pro svou rodinu. Pokud pro mě někdo neodvádíprvotřídní práci, může jít! Rozumíte mi? Takže: mé dceři Nasím není dobře. Vy ji výtečně ošetříte. Nezapomeňte, že mám přátele – a nemoc postihuje stejně ty dole jako ty nahoře.“

... „Pořád ještě nakládáte vodní hady do pálenky, aby vám dalimužnost, Táí? Pořád ještě máte rád nekořeněný lotosový kořen?“ Váhavé otázky, smetené přívalem Táího zuřivosti. Doktor Azíz začíná určovat diagnózu. Pro převozníka představuje kufřík Cizinu, je to vetřelec,neřítel, pokrok. Ano, jistě, skutečně popletl hlavu mladému lékaři, ano, jistě, jsou v něm nože a léky proti choleře a malárii a neštovicím, a ano, spočívá mezi doktorem a převozníkem a postavil je proti sobě. Doktor Azíz se pouští do boje proti smutku a proti Táího hněvu, který se na něho začíná přenášet jako nákaza a stává se jeho vlastním, jenžvybuchuje velmi zřídka, ale dostavuje se, a když skutečně přijde, bezohlášení v řevu vycházejícím z nejhlubšího nitra, zpustoší všechno kolem; a potom mizí a zanechává ho v údivu, proč jsou všichni takrozrušení... Blíží se ke Ghaního domu. Šikáru očekává sluha, stojící sesepnutýma rukama na malém dřevěném molu. Azíz se soustřeďuje nanadcházející práci.

DÍRA V PROSTĚRADLE

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5929


30

... „Souhlasila vaše lékařka s mojí návštěvou, pane Ghaní?“... Váhavá otázka je opět lehce odmrštěna. Statkář praví: „Ale jistě, proč bynesouhlasila. A teď pojďte se mnou, prosím.“

... Sluha čeká na molu. Přidržuje šikáru, když z ní s kufříkem v ruce Adam Azíz vystupuje. A v té chvíli konečně promluví Táí přímo kmému dědečkovi. S opovržením ve tváři se táže: „Řekněte mi jedno, pane doktore: máte v tom kufru z kůže chcíplejch prasat takovou tumašinku, se kterou cizí doktoři čichají?“ Adam vrtí hlavou, jelikož nechápe. Táího hlas se obaluje novými vrstvami znechucení. „Víte, vypadá totrochu jako chobot.“ Azíz, konečně chápající, co tím převozník míní,odovídá: „Stetoskop? Přirozeně.“ Táí odpichuje šikáru od mola.Odplivuje si. Opírá se do vesla. „Věděl jsem to,“ brumlá si. „Teď takovoumašinku využiješ, místo vlastního frňáku.“

Můj dědeček se neobtěžuje s vysvětlováním, že stetoskop se podobá spíše uším než nosu. Potlačuje své vlastní rozčilení, podrážděný hněv zapuzeného dítěte; a krom toho pacientka čeká. Čas se zklidňuje asoustřeďuje na ten důležitý okamžik. Dům byl bohatě zařízený, ale špatně osvětlený. Ghaní byl vdovec aslužebnictvo toho očividně zneužívalo. Kouty byly zarostlé pavučinami a na okenních římsách ležely vrstvy prachu. Kráčeli dlouhou chodbou, jedny dveře byly dokořán a jimi Azíz zahlédl pokoj, který byl v šíleném nepořádku. Ten letmý pohled, spolu se zábleskem světla v Ghaního tmavých brýlích, náhle Azízovi napověděl, že statkář je slepý. Totopoznání ho ještě víc zneklidnilo: slepec, který tvrdí, že ho okouzlujeevropské malířství? Také však na něj udělalo dojem, že Ghaní do ničeho nevrazil... zastavili se před silnými týkovými dveřmi. Ghaní řekl:„Počkejte tady chvilku“ a vešel do místnosti.

V pozdějších letech doktor Adam Azíz přísahal, že během té chvilky osamění v temných, pavouky zamořených chodbách statkářova sídla jej přepadla takřka neovladatelná touha otočit se a prásknout do bot. Jeho útroby, vysílené záhadou slepého milovníka umění, se v důsledkuzákeřného jedu Táího mumlání naplnily mrňavou škrábající havětí, chřípí ho začalo svědit tak, až dospěl k přesvědčení, že se nějak nakazilvenerickou chorobou. Cítil, jak se jeho nohy začínají ztěžka, jakoby zalité volověných botách, otáčet; cítil, jak mu ve spáncích buší krev, a ovládl ho tak silný pocit, že se ocitl v bodu, odkud není návratu, že si málem pomočil své německé vlněné kalhoty. Aniž si to uvědomoval, začal divocerudnout; a v tom okamžiku se před ním objevila jeho matka; seděla napodlaze před nízkým stolkem, držela proti světlu tyrkys a po obličeji se jí

KNIHA PRVNÍ

rushdie-deti1.p65 14.8.2009, 12:5930


31

jako ruměnec šířila vyrá



Salman Rushdie

SALMAN RUSHDIE


19. 6. 1947

Salman Rushdie je britský spisovatel indicko-muslimského původu. Proslavil se svým druhým románem Děti půlnoci (1981), který v roce 1981 získal Bookerovu cenu. Velká část jeho rané prózy se odehrává na indickém subkontinentu. Rushdieho styl psaní bývá často označován jako magický realismus s historickou fikcí a mezi hlavní témata jeho díla patří propojení, rozkoly a přesuny mezi východním a západním světem.

Autorův čtvrtý román Satanské verše (1988) se setkal s kontroverzním přijetím a v některých zemích vyvolal protesty ze strany muslimů, někdy i násilné. Rushdiemu bylo vyhrožováno smrtí a v únoru 1989 na něj ájatolláh Rúholláh Chomejní, nejvyšší vůdce Íránu, uvalil fatvu.

V červnu 2007 byl Rushdiemu udělen rytířský titul za zásluhy o literaturu, dále je nositelem řádu Commandeur francouzského Řádu umění a literatury. V roce 2007 zahájil pětileté působení jakožto hostující spisovatel na americké Emory University a v květnu 2008 byl zvolen do Americké akademie umění a literatury.

Rushdie je jediným synem obchodníka Anise Ahmeda Rushdieho, původně právníka se vzděláním z cambridgeské univerzity, a učitelky Negin Bhattové. Narodil se v Indii v Mumbaí (dříve též Bombaj). Vzdělání získal na Cathedral and John Connon School v Mumbaí, na britské Rugby School a následně na King's College v Cambridgi, kde studoval historii. Předtím, než se z něj stal spisovatel na plný úvazek, pracoval pro dvě reklamní agentury.

Rushdie byl celkem čtyřikrát ženatý. Manželství s první ženou Clarissou Luardovou trvalo od roku 1976 do roku 1987 a Rushdie z něj má syna Zafara. Podruhé se oženil v roce 1988 s americkou spisovatelkou Marianne Wigginsovou, v roce 1993 následoval rozvod. Rushdieho třetí manželkou byla od roku 1997 do roku 2004 Elizabeth Westová, s níž má syna Milana. V roce 2004 se Rushdie oženil s indicko-americkou herečkou a supermodelkou Padmou Lakshmiovou, manželství bylo ukončeno 2. července 2007. V bollywoodském tisku se v roce 2008 spekulovalo o autorově poměru s indickou modelkou Riyou Senovou, s níž se přátelil.

V roce 1999 Rushdie podstoupil korekční operaci šlachy, která mu dle vlastních slov způsobovala značné potíže při otevírání očí.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist