načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Děti hněvu – Nela Rywiková

Děti hněvu

Elektronická kniha: Děti hněvu
Autor: Nela Rywiková

Druhý detektivní román autorky se odehrává v Ostravě, kde kriminalisté vyšetřují vraždu podnikatele a jedné z jeho příležitostných milenek. Jednoho říjnového rána je v přístěnku drážního hradla na zpustlém pozemku bývalého překladového ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 284
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1561-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý detektivní román autorky se odehrává v Ostravě, kde kriminalisté vyšetřují vraždu podnikatele a jedné z jeho příležitostných milenek. Jednoho říjnového rána je v přístěnku drážního hradla na zpustlém pozemku bývalého překladového nádraží v periferní ostravské čtvrtí Přívoz objeveno vypreparované tělo muže. Případ je svěřen majorce Zuzaně Turkové, nové posile týmu detektivů v oddělení vražd, kde slouží i Adam Vejnar. Za hlavního podezřelého považují nezvěstného Erika Sýkoru, rozvedeného vyléčeného alkoholika, který nalezl útočiště v hradle a živí se jako preparátor zvířat. Je po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Policie zjistí totožnost zavražděného muže. Obětí zločinu se stal úspěšný podnikatel Milan Bittner, manžel vlivné političky Jany, náměstkyně primátora. Někdo se ji pokusí zdiskreditovat, když je v bulvárních novinách uveřejněna informace, že je dcerou Sýkory, s nímž již dlouho neudržuje žádné styky. Kriminalisté postupně odhalují vazby mezi příslušníky nejvyšší společenské vrstvy ve městě a rodinou z okraje společnosti, kde vyrůstal gambler Pavel Klocek a jeho sestra Šárka, která provozuje kosmetické služby a zároveň je milenkou bohatých mužů.

Popis nakladatele

Příběh s detektivní zápletkou zavádí čtenáře do neutěšeného prostředí ostravské periferie, kde je nalezeno tělo zavražděného muže. Ačkoli první stopy policejního vyšetřování vedou téměř neomylně k místnímu podivínovi, vyšetřovatelé začínají postupně rozkrývat složitě spletenou síť mezi lidmi ze zcela odlišných společenských vrstev. Na jedné straně tak stojí novodobá „elita“ v podobě podnikatele Daniela Gavly a političky Jany Bittnerové, proti nim pak gambler Pavel se svou sestrou a otcem. Přestože by se mohlo zdát, že jediným pojítkem mezi těmito postavami je více či méně zdařilé balancování na hraně zákona, čtenář brzy začíná tušit, že je spojuje daleko víc. Příběh je navíc obohacen o vyprávěcí linii sahající až do předválečných časů a odkrývající nejen pozadí detektivní zápletky, ale především to, jak snadno se člověk stává obětí hněvu, dějinných událostí i promlčené spravedlnosti.

 

 

Zařazeno v kategoriích
Nela Rywiková - další tituly autora:
Dům číslo 6 Dům číslo 6
 (e-book)
Dům číslo 6 Dům číslo 6
Děti hněvu Děti hněvu
 
K elektronické knize "Děti hněvu" doporučujeme také:
 (e-book)
Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel) Zabiják Anders a jeho přátelé (a sem tam nepřítel)
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Opuštěné hradlo ostravského Přívozu,

zohavená mrtvola a hněv. Koho a proč? Mohou

vůbec Turková a Vejnar odhalit pravého

viníka? Proniknout až k nejhlubším kořenům

hrůzné vraždy? Rozplést složitou síť vazeb

vlivných podnikatelů i sociálně vyloučených?

Strhující detektivní příběh Nely Rywikové

odhaluje, že kořeny hněvu, strachu a bolesti

sahají často hlouběji, než si mnozí z nás myslí.

Nela Rywiková

(nar. 1979) pochází z Ostravy,

po studiu konzervátorství

a restaurátorství na brněn

ské Vyšší odborné škole umě

leckých řemesel se usadila

v Brně. Pět let pracovala jako

restaurátorka a konzervá

torka v Ústavu archeologické

památkové péče, působila

také jako pedagožka na Vyšší

odborné škole uměleckých

řemesel a produkční ve vyda

vatelství. V současné době

žije a pracuje v Ostravě.

Děti hněvu jsou její druhou

knihou, prvotina Dům číslo 6

vyšla v nakladatelství

Host v roce 2013.

Foto z archivu autorky

Příběh s detektivní zápletkou

zavádí čtenáře do neutěšeného

prostředí ostravské periferie,

kde je nalezeno tělo zavraždě

ného muže. Ačkoli první stopy

policejního vyšetřování vedou

téměř neomylně k místnímu

podivínovi, vyšetřovatelé začí

nají postupně rozkrývat složitě

spletenou síť mezi lidmi ze

zcela odlišných společenských

vrstev. Na jedné straně tak stojí

novodobá „elita“ v podobě podni

katele Daniela Gavly a političky

Jany Bittnerové, proti nim pak

gambler Pavel se svou sestrou

a otcem. Přestože by se mohlo

zdát, že jediným pojítkem mezi

těmito postavami je více či méně

zdařilé balancování na hraně

zákona, čtenář brzy začíná tušit,

že je spojuje daleko víc. Příběh je

navíc obohacen o vyprávěcí linii

sahající až do předválečných

časů a odkrývající nejen pozadí

detektivní zápletky, ale přede

vším to, jak snadno se člověk

stává obětí hněvu, dějinných udá

lostí i promlčené spravedlnosti.

299 Kč

š›œž Ÿ¡¢-¢£-¡¤Ÿ¥-¦§¥-¥

Z ohlasů na autorčinu románovou prvotinu Dům číslo 6 :

Rywikové se v prvotině podařilo přesvědčit o svém talentu

vykreslit osobité charaktery, drobnými kapitolami

posouvat děj, a podat tak portrét krajiny i lidí.

František Cinger, Právo

Příběh z ostravské periferie s atmosférou rzi, smogu

a sedajícího prachu má intenzitu prožitého.

Petra Smítalová, Lidové noviny

I.

II.

III.

I V.

V.

1939—1943

VI.

VII.

VIII.

IX.

1945—1946

X.

XI.

XII.

XIII.

XIV.

X V.

1947

1948

XVI.

XVII.

XVIII.

XIX.

1948

XX.

XXI.


Děti

HNĚVU



Děti

HNĚVU


brno

2016

nela

rywiková


© Nela Rywiková, 2016 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-506-2 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-510-9 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-516-1 (Formát MobiPocket) Přitáhl si kapuci blíž ke krku. Starší kamarád pořád něco

žvanil. Ze zamračené oblohy jemně mžilo a chlad zalézal

pod kůži. Sledoval svoje rozpadající se boty, jak čvachtají

v kalužích. Společně se propletli mezi vysokými domy pa­

nelového sídliště, dětská hřiště byla pustá a v oknech se

objevovala hřejivá světla obývacích pokojů a záře obrazo­

vek. Představoval si všechny ty šťastné rodinky, jak se cpou

teplou večeří a čumí při tom na televizi.

Studený vítr oba popoháněl někam do úkrytu. Nechal

se vést. Kamarád věděl o dobrém místě. Minuli parkoviště,

které končilo starým poničeným plotem, za ním stály opuš­

těné budovy překladového nádraží. Visací zámek od brány

plotu někdo dávno rozbil, vejít tak mohl kdokoli. Hned za

branou ležela stará matrace, vykuchaný monitor a prasklá

plastová židle. Pozemek patřil drahám. Byl zpustlý včetně drážního hradla, které se tyčilo jako nějaká strážní věž. K němu někdo dostavěl malý zděný přístřešek, kde se dalo

pohodlně schovat, zahulit nebo se opít do němoty, aniž by

to kohokoli pohoršovalo. Skýtal úkryt před deštěm a před

zraky náhodných kolemjdoucích, hlavně pejskařů, kteří

tady mohli nechat beztrestně kálet své psy.

Pouliční lampy se jako na povel v jeden okamžik rozsví­

tily. Chodník zalilo žluté světlo, které pomalu mizelo, jak se vzdalovali od civilizace. Minuli opuštěnou halu nádraží,

oprýskanou a pustou. Vedle ní stálo cihlové drážní hradlo


8

s velikými okny. V žádném z nich se nesvítilo, ačkoli v něm

zjevně někdo čas od času pobýval. Mělo pospravovaná okna

a těžkou mříž na vchodových dveřích. Přístavek byl ale

přístupný a kamarád to dobře věděl. Poskytoval závětří a patřičné soukromí každému, kdo o to stál a komu nevadily

pohozené blistry, stříkačky, použité kondomy, staré smrduté

hadry, plesnivá matrace a láhve od alkoholu. Jim nic z toho

nevadí. Až si ubalí brko a zahulí, bude jim krásně jako v ráji. Nepořádek se schovával v temných koutech, a jakmile se uvelebí, přestanou ho vnímat úplně.

Oba chlapci se zastavili kousek od vysněného útočiště.

Všude byla tma, ani venkovní světlo nesvítilo. Majitel hradla

ho obvykle nechával nepřetržitě svítit, aby chuligáni jako

oni věděli, že barák není prázdný. Kdo však tohle místo znal,

věděl, že příšeří přístavku může beztrestně a beze strachu využít. Svou velikostí i vzezřením připomínal autobusovou

zastávku, ovšem bez otravných cestujících.

Venkovní lampa tentokrát nesvítila, ale pohupovala se

na několika drátech jako kus masa na žílách. Sklo z jed­

noho okna se celé vysypalo a oběma chlapcům praskalo pod

podrážkami bot. Skoro to vypadalo, jako by majitel svou

pevnost před nedávnem konečně opustil. Mříž u vchodu však byla stále zamčená a neporušená. — Ty vole, vidiš to? Třeba to je konečně prazdne. Bysme to

mohli omrknout, navrhl Venca. Podél zdi zamířili ke vchodu

s nadějí, že celé hradlo bude brzy jenom jejich. Stačí se je­

nom vyškrábat do okna. Ve dvou to hravě zvládnou. Další

parádní zašívárna, kam se budou moci schovat před do­

těrnými pohledy a hlavně před fízly. — Pojď, zavelel. Mladšímu Tonymu se však do nějakého dobrodružství zrovna nechtělo. Měl zoufalou chuť na čouda,

kterého si mohl klidně dát v parku na lavičce, nebo na tom

sídláku na hřišti. Kvůli jednomu brku přece nemusí zalézat


9

pomalu někam pod zem. Nelíbilo se mu to místo, kam ho

kámoš zatáhl. Byl to feťák, bezďák a vlastně troska. Ner­

vózně se rozhlédl kolem sebe a trochu se mu zastesklo po

teplé posteli. Jenomže k čemu je teplá postel v bytě, kde se

na zemi válí věčně opilá matka? Hysterická, lítostivá a tak

zoufalá, že jenom z pohledu na ni by nejraději před vším

utekl.

Bylo mu najednou ze všeho úzko. Z kamaráda, z matky

i z toho podivného baráku. Měl chuť rozběhnout se někam

pryč. Intuitivně se rozhlédl kolem sebe. Na jedné straně

tramvajové depo, na druhé staré překladové nádraží, koleje a čtyřproudovka. Zbytek stínily stromy a za nimi se v dálce

tyčily vysoké věžáky s těmi teplými světly útulných domovů. Přece ale nebude takový zasraný srab, ještě by se mu Venca

vysmál. Raději se s ním zmaže do němoty a ukáže, že má

kuráž. Má odvahu vzdorovat celé téhle zasrané, tupé spo­

lečnosti, bečící jako stádo ovcí.

— Kašli na to, prolezem to tu někdy jindy. Dame si raději

čouda, navrhl a nechal staršího kamaráda tupě stát před

vchodem do hradla. Sám odhodlaně vykročil k přístěnku,

jehož vchod zíral do temnoty jako cesta do pekel.

Najednou ale celý ztuhl. Měl pocit, jako by v zádech ucí­

til čísi pohled a neviditelné ruce mu chňapaly po rame­

nou. — Někdo na nas čumi, vyjekl a ukázal směrem k plotu. — Ty vole, nebuď tak zesrany. To su cigoši, zkracuji si tu­ dyma cestu, nepudou tu, uklidnil ho zkušený Venca. Stíny

tří osob rychle zmizely za budovou nádraží a vynořily se až

na kolejišti, přeběhly cestu a zapadly do vchodu ubytovny. Kluci je pozorovali. — Dělej, zapadnem tam, za chvilu bude tma jak v dupě.

Zapálili si ubalenou cigaretu a dlouze potahovali. Ovanula

je známá vůně marihuany a oba se uklidnili. Střídavě na­

sávali dým a dlouze ho vychutnávali. Nakonec tu stáli jak


10

dva fotři čekající na ranní šichťák. Před sebou měli po­

hodlné místečko, kam se brzy vnoří a kde si něco šlehnou a odstřelí se na Mars. Proto tu přece jsou. Tonyho kámoš

tady vodí každého zelenáče. Je to nejlepší místo pro ini­

ciační rituál začínajícího feťáka, první setkání s realitou

života na ulici.

Mezitím se téměř setmělo. Odhodili nedopalek, malý

ždibíček, který už nešlo držet v prstech. Spálili si rty.

— Tak jdem, řekl starší z chlapců spíše pro sebe a vykročil do tmy do rožku, kde vždycky bývala matrace. Na ní se dalo

pohodlně posedět a nakonec se třeba i vyspat, když se člo­ věk důkladně přikryl bundou a splynul s okolní stěnou. Za

ním nejistě našlapoval mladší kamarád. Ve tmě přístěnku

nebylo vidět ani na délku vlastní ruky. Udělalo se mu šoufl

z podivného smradu, který visel mezi stěnami přístěnku.

Nezvykle sterilní směsice jakýchsi chemikálií. Bylo mu jasné,

že tohle místo je vyhlášená komůrka všech čichačů a feťá­

ků z celého širokého okolí. Po očku mrkl na kamaráda, jestli

i jemu vadí chemický smrad, ale ten se tvářil jakoby nic.

Zařekl se, že nebude taková zatracená citlivka. Chvíli jen

tak stáli a čekali, až si oči přivyknou tmě. Po chvíli oba

rozeznali blyštivou hromádku odpadků v rohu předsíně a obrys starého bicyklu.

Najednou oba zkoprněli. Napravo uviděli nezřetelnou ne­

hybnou siluetu jakési postavy, ale nebyli si jistí, zda to není

jenom výplod jejich fantazie. Nepříjemná stíha způsobená

účinkem trávy. Oba mlčeli a každý přemítal o tomtéž. Mozek

byl v ten okamžik zadrhnutý a nešlo s tím nic dělat. Venca

se tupě uchechtl. Snad aby zaplašil nepříjemný přízrak,

který se před ním vynořil. Nic se ale nezměnilo. Obludný

obrys trčel do tmy dál. Mrkali jako vyplašení hraboši, které

právě vyorali ze země. Báli se pohnout. Bože, co to zahulili

za svinstvo, problesklo jim hlavou. Nejasné obrysy tmavly


11

a nabývaly jasnějších kontur, až nakonec nebylo pochyb,

že před nimi stojí jakýsi muž. Báli se, aby je ten neznámý

nečapl za krk a nepraštil s nimi čelem rovnou o zeď. Přízrak

se však nehýbal. Nic neříkal, ani nehlesl. Stál jako socha

a zdál se obrovský. Na člověka byl snad až příliš vysoký.

Pod nohama jim šustily odpadky, když opatrně našlapo­

vali a poslepu mířili k východu. Venca zašmátral v kapse

po zapalovači. Všechno se to odehrálo jen v několika málo

okamžicích, jen v záblescích, až se to zdálo neskutečné,

dokud se nerozžehl plamínek ze zapalovače. — Kdosik tu kurva je, zaslechl Vencův přiškrcený hlas. Ano,

i on to věděl, ale bál se otevřít ústa. Vlastně nedokázal nic

říct, jen němě pohyboval rty, jak se ho zmocnil strach z ne­

známého. Ve tmě viděl jen výhrůžný stín něčeho nehybného a obludného. Chlap se zdál být nelidsky obrovský. Proč kurva

něco neřekne? Cokoli.

— Hej? ozval se kamarád opatrně směrem k neznámému. Nic. Ticho. Podivný stín stál jako zařezaný, nevydával žádný

zvuk. Oba chlapci trochu couvli. Zírali do tmy a v mihotavém

plamínku světla už nebylo pochyb, že se jedná o postavu

jakéhosi muže. Báli se však přistoupit blíž. Děsilo je to ne­

zvyklé ticho. Slyšeli jen vlastní dech, rychlý a mělký.

Drželi se od něj dobré dva metry, aniž by si uvědomili, že

už zase vlastně stojí před vchodem. Každý neznámý člověk

zalézající do kouta tohoto hradla představuje potenciální

nebezpečí. To bylo oběma klukům jasné.

— Pičo, ja idu, odfrkl si Tony a chtěl se otočit k rychlému

ústupu. Kamarád mu ale pevně sevřel paži a sykl. Sám měl strach se pohnout. Vyčkával, co udělá ten chlap. Stáli tady

naproti sobě, ale nikdo z nich ani nehlesl.

Dotyčný se nehýbal, snad ani nedýchal. Nevydal jediný

zvuk, ani hlásku, ani dech. Až teď, v absolutním tichu a po

několika vteřinách, které se zdály delší než den, si oba


12

uvě domili, že ten silný zápach vychází z něj. Intenzivní,

chemic ký, kombinovaný s podivnou zatuchlinou. Zápach,

jaký by mohl být v nemocnici, v márnici, na pitevně, ale

ne tady. Hovno čichači. Tahle zrůda tady dráždivě zavání.

Venca si dodal odvahy, vkročil do přístěnku a přistoupil

až na krok ke stínu muže. Když rozžehl znovu zapalovač,

sevřel se mu žaludek. V záři plamínku zahlédl jenom po­

divné oči, matné, neživé, strnulé, podobné zvířecím. Pěkně

načesanou patku a bledou, tuhou tvář, jakou mívají figu­

ríny ve výloze. V obličeji měl křečovitý výraz, deformovanou

grimasu, která děsila a odpuzovala. Nahé tělo bylo tuhé

a toporné, živá neživá figura připomínající zvířecí trofej

do vitríny. Nebyla to žádná figurína, ale podivná zombie.

Jestli se nedej bože ta zrůda pohne, oba se pomočí a možná

i něco víc.

Chvíli trvalo, než mozek vyslal signál do dolních končetin.

Jakmile se tak stalo, dali se na zběsilý úprk. Zastavili se až

pár metrů od tramvajové zastávky, kde postával hlouček

lidí, netušících, že pár desítek metrů od nich je mrtvola.


13

I.

Pavel se chvěl po celém těle. Měl strašlivou chuť na cigáro, ale

neměl u sebe ani korunu. Poslední nedopalek, který našel, už

vykouřil a tady pod touhle lavičkou se jak naschvál neválel

ani jediný. Třásl se zimou. Chladné večery dávaly znát, že

léto je u konce. Pod džínovou bundou měl jenom tričko, které

nesvlékl už několik dní.

Z kapsy vytáhl starý omšelý mobil po sestře a zkoušel,

jest li z něj vyždíme aspoň esemesku.

Nemáte dostatečný kredit, zablikalo na něj ze zelenka

vého displeje. Pavel zaklel a schoval ruce do podpaždí, aby

se zahřál.

Paneláky se pomalu nořily do večerního světla, kolem

se procházelo jen několik lidí se psy a nevšímali si ho. Bylo příliš chladno, než aby se některý z nich dlouho zdržoval

venku a zabýval se tím, proč tam jeden ubožák už hodinu

jen tak sedí na lavičce.

Měl sám na sebe vztek. Bude mu skoro třicet, a klepe se před

fotrem jako malé děcko. Slíbil otci, že si najde práci, ale

zatím o nic pořádného nezavadil. Doma se proto neukázal

už skoro měsíc. Přespával po kamarádech, v parku, u Erika... Fotr má ale pravdu. Je neschopný kretén, který žije jenom

ze sestřiných peněz. Jiní chlapi jeho věku už mají kvartýr, káru a dva uřvané fakany. On nemá ani pořádnou fachu.

Nechápal, jak je možné, že fotr i ségra se dokážou životem

tak probojovat, jenom on je nepodarek narážející ode zdi

ke zdi. Každou práci, kterou mu otec nebo ségra sehnali,

každou šanci dokonale zvoral. Nikdy v žádné nevydržel a nakonec ještě dostal rodinu do potíží. I toho pracháče mu

dohodila ségra. Párkrát u něj byl. Nakecal mu, že má dvaadvacet, a vykouřil mu péro. Do zadku se píchat nenechal, ale vyhulit, to mu zas tak nevadilo. Není už žádný nezku

šený zajíc. A chlápek dobře platil. Pavel se vždycky musel

osprchovat a převléknout, šaty si pak mohl nechat. Ten

chlap byl jako struna, nervní a napjatý. Měl z něj malinko

strach, protože byl vždycky tak odměřený. Vydával pokyny jako na bojišti a on je bez mrknutí oka plnil. — Kdyby se

to někdo dověděl, nechám tě zabít, rozumíme si? Pavel jen

pokýval hlavou jako osel. Kdyby se to dověděl fotr, sám by ho zabil.

Vstal z lavičky, už nemohl tu kosu vydržet. Kousek odtud

bydlí Erik, mohl by u něj zase přespat nebo si půjčit nějaké

prachy, nebylo by to poprvé. Erik je pohodář. Právě až moc a každého nechá, aby mu sral na hlavu. Nechtěl by dopad

nout jako on, ale zatím má k tomu úspěšně nakročeno.

Na rozdíl od Erika má však ještě šanci něco se sebou udě

lat. Erik několik desítek let prochlastal, až docela otupěl, a přestože je mu hodně přes šedesát, dovolí kdekomu, aby si

do něj kopl. Pavel se cítí stejně neschopný někomu říct, aby

si políbil prdel. I teď tady jenom hloupě sedí, zatíná pěsti a říká si, co všechno by měl fotrovi říct. Měl by ho konečně

nechat shnít v domově důchodců, kam dávno patří. Jak

ale přijde na věc, zase si nechá vynadat do nepovedených

zmrdů.

Nakonec to nevydržel a vydal se za Erikem. Propletl se

mezi auty na parkovišti a zamířil k plotu u překladového

nádraží. Za ním bydlel Erik.

V přízemním okně drážního hradla se svítilo. Pavel chvíli

bloumal okolo, než zabušil na dveře. V zámku zarachotil klíč


15

a Pavla polilo světlo a útulné teplo, ačkoli o dílně samotné

se nedalo říct, že by byla zrovna útulná. Z polic na něj zíraly

vycpaniny psů a koček, ztuhlá zvířata, která měla vzbuzovat

dojem, že jsou pořád stejně roztomilá. Erik ho pozval dál,

ale Pavel se najednou zdráhal vejít, viděl, že Erik má roz

dělanou práci. Bylo mu odporné zírat na roztaženou kůži

jakési lasičky, kterou Erik zrovna zpracovával.

— Erik, potřeboval bych pujčit dvě kila. Zitra ti to vratim,

přisám.

Erik bez řečí vytáhl peněženku a podal ji Pavlovi, aby

si sám vzal, kolik potřebuje. Věděl, že mu peníze nevrátí,

ale bylo mu to jedno. Má ho rád, je chytrý, na mariáš úplný

machr, akorát má smůlu, že se narodil zrovna do rodiny, kde

je otec despotický ras. Pavel to nikdy neměl lehké. Erik na

penězích nelpěl. Je to jen prach, který se rychle rozfouká,

nevadila mu proto občasná nenávratná půjčka. Jemu vlast ně

na rozdíl od Pavla nic neschází.

Pavel nejdřív v prstech přidržel dvoustovku, ale po chvilce

zaváhání chmátl po pětistovce.

— Fakt to vratim, zablekotal, ale oběma bylo jasné, že to

jsou kecy. Erik nad tím mávl rukou.

— Nemaš ještě cigaro? zvedl k Erikovi prosebně oči.

— V-v-vem si to-to všechno, vykoktal Erik a dal mu krabičku

startek, kde bylo deset cigaret. Pavel si vytáhl tři a zbytek

mu vrátil.

— Né, to ne Erik, to mi stači, dik. Si fakt kamoš, celý se

klátil a pomalu couval ze dveří, aby byl co nejrychleji pryč.

Požádat o nocleh si už netroufal. Navíc mu bylo trapně, že

zase žebrá. Znovu tak potvrdil otcova slova, že je neschop

ný parazit. Musí tomu tatovi jednu dokazat, že je schopny,

ale zatim nenašel tu spravnu robotu.

Erik ho zadržel.

— Něc-co pro t-t-tebe mam. Po-pojď za mnu.


16

Po schodech vystoupali do patra, kde měl Erik byt zasklá

daný nejrůznějším harampádím. Prstem ukázal do rohu, kde stál počítač.

— Na-našel jsem h-ho u pop-pelnice. V-vypadá d-dobře, ne?

Erik počítačům nerozuměl, ale Pavel se na průmyslovce něco

málo naučil, než ho definitivně vyhodili, protože tam dochá

zel tak nanejvýš v pondělí a ve středu. Tak Pavel nakonec skončil jenom s výučním listem a na maturitu rezignoval. Počítače ho však zajímaly.

— Hm, zkoušels to zapojit? znalecky si přístroj prohlížel,

když odklopil kryt.

— Ček-kal jsem na-na tebe, přiznal Erik, který takhle občas

přitáhl něco cennějšího. Mobil, počítač nebo kuchyňský spotřebič. Bylo mu prostě líto nechat ty věci jen tak ležet

u popelnic. Časem nashromáždil množství nepotřebné ve

teše, která se mu kupila v pokoji. Pavel uměl hodně z toho pospravovat a prodat za pár šupů.

— To bude fachat, pokýval znalecky hlavou. — Donesu paj ku

a dame to do rychtyku tu, bo s tatou sem se zas porafal, tak

je na mě jakysik napruženy. Musim ho nechat chvilu vycukat,

řekl Pavel, který nechtěl přiznat, že se s otcem zase málem poprali.

Kvapně mávl na rozloučenou a vyběhl do tmy. V první

trafice si koupil celou krabičku cigaret a na terminálu do

bil kredit. Vyťukal krátkou odpověď na esemesku, která mu dorazila včera.

Muzu dneska v devět nebo zitra v pet.

Nenapočítal by ani do deseti, a dorazila odpověď.

Dneska na obvyklem miste.


17

Pavel se ušklíbl. Prase nadržený... Ale aspoň bude na pár dní na jídlo a nějaký ten chlast. Hlavně, aby zase nevyměkl

a nenaházel všechny prachy do automatu jako posledně.

Naskočil do tramvaje, kde se malinko zahřál. Jel přes celé

město, než dorazil do honosného sídla stavební a realitní společnosti, kde tou dobou už nebyl nikdo, kromě jejího

majitele. Mobilem ho prozvonil.

Za pár vteřin uslyšel bzučák dveří. Prošel prázdnou vrát

nicí a vystoupal známou chodbou po schodech nahoru do podkroví. Tam měl majitel svou soukromou pracovnu s malou kuchyňkou, kam mělo přístup jen pár osob. Byla mnohem

menší než jeho kancelář a zdaleka nebyla tak honosně za

řízená. Stěny místnosti byly obložené táflováním z tmavého dřeva, v němž byly nenápadné dveře do malého pokoje. Ten sloužil jako kamrlík pro jednorázové i trvalé milenky a milence. Rafinovaný šmajchlkabinet. Dominovala mu veliká postel, za ní byla šatní skříň a vlevo miniaturní koupelna. Pavel si představoval, že tak nějak asi vypadají hotelové pokoje. Naproti postele pak na zdi visela veliká televize s DVD přehrávačem a celou policí kazet s pornem těžkého kalibru.

Muž si ho změřil od hlavy k patě a pokynul směrem ke

koupelně. Pavel si všiml, že si něco zapisuje do diáře, ale přísný pohled ho rozpohyboval. Nikdy toho spolu moc nena

mluvili. Pavel ani nevěděl, o čem by se měl s tím chlapíkem

bavit. Pro oba to bylo jasné jako facka. Na začátku vždycky

jenom řekl, co chce, a další řeči pak byly zbytečné. Nakonec

vysolil domluvenou taxu a byznys byl u konce.

Pavel si svlékl oblečení načichlé potem a hospodským

smradem. Na vaně ležel čistý ručník, kartáček a zubní pasta,

také tričko a spodní prádlo.

Rozhlédl se po koupelně. Dneska jsem tady naposledy.

Tohle už doprdele nemám zapotřebí. Na poličce pod umy

vadlem stál flakon s dámským parfémem. Pavel k němu


18

přičichl a zase ho položil zpátky. Kromě toho parfému však

v koupelně nebylo nic, co by mělo nějakou cenu.

Zaslechl, jak za dveřmi zazvonil telefon. Lehounce po

otevřel dveře koupelny, aby slyšel a viděl, co se v pokoji děje.

Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu chtěl mít přehled. Cítil,

že muž je dneska nervóznější než obvykle. Zvedl telefon až

po několika zazvoněních a chvíli s někým hovořil. Vydával

úsečné rozkazy, mluvil krátce a v jeho hlase byla patrná podrážděnost. Během hovoru si vzal jakýsi prášek a zapil ho

vodou. Bolela ho hlava. Rukou si třel čelo a spánky. Pokojem se nesly jeho kroky, jak přecházel tam a zpátky.

Pavel tichounce přivřel dveře a vklouzl do sprchového

koutu. Nechal na sebe téct proudy horké vody a oddaloval

okamžik, kdy bude muset vylézt. Nejraději by tam zůstal stát,

až by se roztekl a odplul odtokem někam pryč, do kanálu,

kam beztak patří. Rozpustil by se někde daleko od tohohle

místa a celého podělaného života. Skla se orosila a po chvíli

uslyšel hlasité zabouchání na dveře. Signál, že se sprchuje příliš dlouho. Lekl se. Okamžitě zatáhl kohoutky vody, otřel se a jenom v trenýrkách vstoupil do místnosti, kde za malým stolkem seděl ten chlap, stále oblečený, a něco vyťukával do

telefonu. Zvedl oči přes obroučky brýlí.

— Sedni si, sundej si... pohybem ruky naznačil, aby si Pavel

svlékl trenýrky. Židle byla připravena přímo před jeho stolem. Připadal si jako u výslechu, s tím rozdílem, že tady byl

nahý. Muž se opřel do křesla, sundal si brýle a upřeně se na Pavla zadíval.

— Zatím si ho vyhoň, pak mi ho vykouříš, pronesl zcela

mechanicky, jako by si právě u pultu objednal panáka vodky. Pavel měl studené a zpocené ruce. Cítil, že penis je povislý

a bude problém s tím cokoli udělat. Byl nervózní a vzteklý.

Začal se rutinně třít, ale nedokázal penis ztopořit. Chlap

ho chvíli pozoroval. Nevypadal, že by byl spokojený. Hleděl


19

na něj jako na televizi minutu před usnutím. Pavel se potil

a třel úd čím dál víc, až ho to zabolelo. Tohle k ničemu ne

povede. Nechápal, co z toho ten úchyl má. Zazvonil telefon

a Pavel si oddychl. Trochu zvolnil, ale chlap mu pohybem

ruky naznačil, že se nemá flákat. Pavel byl zboží, které si

zaplatil. Uvnitř to vřelo vztekem, cítil se ponížený, až se mu chtělo brečet. Chlap telefonoval a druhou ruku zasunul do kalhot. Sledoval Pavla. Spěšně ukončil hovor. — Pojď sem,

vyštěkl zničehonic, až Pavel poskočil. Vstal a přistoupil ke

stolu. Muž přitlačil Pavlovi hlavu pod stůl. Držel ji celou tu dobu, co ho Pavel uspokojoval. Pavel se nemohl nadechnout

a bylo mu zle. Muž začal sténat, uvolnil se a přestal svírat

Pavlovu hlavu. Jedním mohutným výstřikem, před nímž

uhnul, skončilo Pavlovo utrpení.

Každá návštěva toho chlípáka byla odporná, ale dneska se

Pavlovi zvedl žaludek ze sebe samého. Myslel si, že si zvykne,

ale bylo to horší a horší. Kdo si však zvykl, byl ten chlap

a začal se k Pavlovi chovat jako k věci. Pavel pro něj nebyl

víc než bezcenný prostitut. — Běž se opláchnout, ještě jsme

neskončili, vydechl a Pavel zmizel v koupelně, kde nechal

nekonečně dlouho proudit vodu do úst. Dal si na prst zubní pastu a vyčistil si zuby, ale pořád cítil tu odpornou pachuť. Kartáček zůstal ležet netknutý na umyvadle. Byl to Pavlův

nejmenší projev vzdoru, aby chlápek pochopil, že ne všechno

bude tak, jak nadiktoval. Když se tak štítí kluka z ulice, ať si

najde jiného ubožáka, co se kvůli němu vykoupe třeba v savu.

Za okamžik uslyšel zazvonit znovu telefon a následovalo

klapnutí dveří. Dneska nemá pan podnikatel chvilku klidu.

Asi proto byl tak nervní a podrážděný.

Pavel na sebe rychle naházel oblečení. Pootevřel dveře

koupelny a rozhlédl se po pokoji, který byl prázdný. Zdálo se, že ani v pracovně nikdo není. Opatrně otevřel na chodbu, ale

neviděl nikde žádné světlo, jen z jakési vedlejší kanceláře se

nesl chlápkův hlas. Cosi direktivním a podrážděným tónem

odpovídal volajícímu. Pavel vycítil, že je muž unavený a po

řádně vzteklý a on mu měl posloužit jako robot na uspokojování, aby se odreagoval od stresující práce. Ale dnešní

návštěva se nevydařila podle chlápkových představ. Také

zjevně nechtěl, aby Pavel či kdokoli jiný hovor zaslechl. Ob

vykle si před Pavlem nebral žádné servítky nebo telefon

ignoroval. Dneska vyběhl z pracovny, aby si zajistil absolutní soukromí, a svého speciálního hosta nechal samotného.

Pavel naznal, že bude lepší, když co nejrychleji vypadne.

Rozhlédl se po opuštěné pracovně. Na stole ležela rozházená lejstra. Neměl v úmyslu se s Bittnerem ještě někdy v životě potkat. Než utekl, spěšně prohrabal šuplíky psacího stolu, kde našel klíče, dvoje značkové sluneční brýle, deodorant,

jakési pouzdro a hodinky s monogramem MB. Všechno to

nastrkal do kapes bundy, a než vyběhl ze dveří, ještě pro

hmatal kapsy saka, které viselo na věšáku za dveřmi. Vytáhl

peněženku a strčil si ji za triko. Srdce mu bušilo až v krku.

Nechal všechny dveře otevřené a vyběhl po schodech k vý

chodu. Boty držel v ruce, aby nenadělal rámus. Cítil svůj

vlastní tep a krev bušící ve spáncích. Schody bral po dvou, seběhl až do přízemí, kde spatřil spásný východ. Prosklené dveře však byly zamčené. Lomcoval zoufale klikou, jako by

hořelo, ale nepovolily.

Začal panikařit. Málem by se rozbrečel. Na chodbě se

náhle rozlilo světlo. Pak uslyšel kroky, které se blížily po schodech. Vběhl zpátky do chodby a na okamžik se skryl ve stínu schodiště. Přemýšlel a do toho začal nevědomky hekat,

jak byl vystresovaný.

Na konci chodby uviděl dveře se symbolem čůrajícího pa

náčka. S nadějí zamířil tím směrem. Vrazil do dveří a naproti

nim se ve tmě zablýsklo spásné okno. Obratně ho vysadil,

vyšvihl se na okraj a nohama se škrábal ven. Funěl a plné kapsy mu bránily v pohybu. Teď ale děkoval Bohu za svou chlapecky útlou postavu. Podařilo se mu vysoukat nahoru,

ale to už zaslechl hlas, který ho volal. Vší silou se vymrštil,

prosmýkl se okýnkem a dopadl ven na trávu. Přistál na

zádech a na krátký okamžik si vyrazil dech. Mechanicky vyskočil na nohy a tryskem vyběhl do tmy přímo k tramvajové

zastávce, kterou měl na dohled.

Nikdo ho nebude pronásledovat. Ten pracháč nebude

riskovat skandál, ani si zbytečně přidělávat problémy. Vždyť je to přece bezúhonný spořádaný občan, smějící se z inze

rátu v novinách, na dlani má domek, který nabízí ostatním prachatým spoluobčanům. Vlastním ksichtem za něj ručí.

Doběhl až na další zastávku, kde se teprve vydýchal. Na

skočil do první tramvaje, která zastavila u ostrůvku. Vytáhl peněženku, ve které našel slabých patnáct stovek. Za hodinky by mohl dostat také nějakou tisícovku a zbytek věcí prodá časem nebo se třeba budou hodit.

II.

Pavel nesl plný batoh jídla, a už když otevřel domovní dveře, slyšel otce, jak nadává televizi.

— Vytoč si bankrot, ty cype! rozléhalo se domovní chodbou

i přes zavřené dveře. Naštěstí v domě bydlelo jen pár důchodců, kteří byli na otcovy výlevy a jiný kravál zvyklí. Dům sousedil s hospodou, odkud hlavně v létě doléhal hluk a hlasy

opilců až do hluboké noci. Ti, kterým rámus vadil, se dávno

odstěhovali.

Když Pavel vešel do bytu, otec se ani neohlédl. Civěl do

televize, kde jakýsi muž roztáčel kolem štěstí. V bytě byl

zatuchlý nevětraný vzduch, pach staroby a nemoci. Pavel

však otci nic neřekl, ani neotevřel okno. Nechtěl ho popudit,

protože vypadal, že je v dobrém rozmaru, a to byly vzácné chvíle. Otec vzal Pavla na milost a nechal ho po měsíci zase

u sebe bydlet, protože si konečně našel práci v Kovošrotu.

Jestli mu však nezaplatí nájem, vykopne ho.

— Kupil si salam? oslovil Pavla, aniž by odtrhnul oči od tele -

vize. Ne, na salám zapomněl, co teď? Pavlem otřásla lehká

panika.

— Jo jo, zalhal. Odplížil se do koupelny a vytočil sestřino

číslo. — Segra, kup salam a doval k fotrovi! Ale fofrem, bo

budu mit pruser, drmolil rychle a po očku kontroloval, jestli ho otec nevidí a neslyší. Ale televize řvala a otec se dobře bavil, protože nebožák v Tutovce si skutečně bank

rot vytočil.

Sestra z otce tak posvátnou hrůzu neměla, ale Pavel ano.

Vždycky to byl on, kdo dostal nařezáno. Otec na dceru vztáhl

ruku málokdy. Byla chtěná a mazaná, čímž si získala jakýsi

přirozený respekt. Pavel však nenaplňoval otcovy představy,

jak by měl takový správný synek vypadat, a od dětství mu to

otec dával najevo. Přitom měl poslední dobou pocit, že už

se to změnilo, že si ho snad otec trochu váží. Bože, co by za

to dal. — Šarina tu nebyla?

Otec jenom mávl rukou, aby ho Pavel nerušil. Muž v tele

vizi zrovna prohrál spoustu peněz a otec se pásl pohledem

na soutěžícího, kterému proteklo štěstí mezi prsty.

Pavel vybaloval nákup a cpal potraviny do lednice. Ve

dřezu se kupila hromada nádobí. Co se nevlezlo do dřezu,

stálo na sporáku i se zbytky plesnivého jídla.

— Ukludila tu vubec ta Šarina? vztekal se Pavel, když z led

nice vytahoval plesnivý sýr a snažil se ho nacpat do přeplně

ného odpadkového koše. — Pojď mi pomoct! zakřičel otec na Pavla ve snaze zvednout

se z křesla. Pavel přiskočil a vyzvedl otce, ten popadl hůl

a rychle ho odstrčil, aby dal najevo, že jeho pomoc zas tolik

nepotřebuje. — Ma inači starosti, než tu ukluzať. Ty robiš cele dni hovno,

tak se tež mužeš o tatu někdy postarat, ni? zahuhňal. Pavel

házel do igelitky staré potraviny a na nádobí pustil proud

vody. Otec se šoural po kuchyni a díval se z okna. Měl za

rostlou tvář a špinavé oblečení. Bylo znát, že několik dní

nevyšel z bytu.

Nervózně klepal holí o podlahu a pomlaskával, jak v puse

obracel zubní protézu. — Poptal jsem se jednich znamych, jak to je s tym domo

vem duchodcu, zkusil to opatrně Pavel. Otec do něj zapíchl

vzteklý pohled. — Nevychoval jsem vas, abyste mě strčili do jakehosik za

sraneho starobinca. To by se ti hodilo, co? Cely kvartyr pro

sebe. Pavel sklopil oči. Už měl dost fotrova teroru, smradu

a špinavých hader, plísně a hniloby. Otec už na byt sám dávno

nestačil, odpadky házel na zem a nedokázal po sobě pomalu

ani spláchnout. Na všechno měl Pavla a Šárku. Vlastně spíš

Pavla, protože Šárka nosila peníze, to byla její úloha. Všechno ostatní musel zastat Pavel. Ani když žila jejich matka, ne

bylo to o moc lepší. Poslední tři roky života už neměla sílu

starat se o domácnost a otce, a tak spolu žili v zatuchlém

bytě, plném špíny a nepořádku. Jednou ji odvezli na onko

logii, odkud se už nevrátila. Jenom fotr je jako Kostěj Nesmr

telný. Pětašedesát na krku, dvacet cigaret a půl láhve rumu

denně, přesto je nezdolný. Ani ta zubatá s ním nechce nic

mít, to je k vzteku. Pavlovi by se tím vyřešila řada problémů.

V předsíni zarachotil klíč v zámku. Šárka hodila balený

salám na stůl a posadila se na židli. Pavla ovanula silná

vůně parfému.

— Bože tady je smrad. To nemůžeš tomu tatovi aspoň otevřít okno? vyjela na Pavla a otevřela okno dokořán. Její nabubřelé

sebevědomí ho popuzovalo. Mluvila s nimi jako s póvlem je

nom proto, že uměla sehnat peníze. Jakkoli. Jenom peníze

ji totiž opravdu zajímaly.

— Zavři to, bo tu bude pruvan! vyštěkl otec. Pohled mu

sklouzl k salámu. — Máš tu smrad jak v opičárně, nechala okno dokořán a otec

víc neprotestoval.

— Šak Pavel kupil salam, ni, Pavel? — Sem zapomněl, hlesl. V duchu se ho zmocnila lehká pani

ka ze strachu z otcova návalu vzteku, která zapříčinila, že

nedokázal v ten okamžik věrohodně zalhat.

— Hlavně, že sem ti to kolik razu připominal. Cypoviny maš

v palici a eště mi tvrdiš, žes ho kupil, když si ho nekupil.


26

Si srab, lhař a vyžirka. Otec zbrunátněl. Vždycky vybuchl

kvůli banalitě a nikdo nedokázal odhadnout, co ho vytočí. — No tak zapomněl na salám, bóže, to se toho stalo, chabě se

Šárka zastala bratra. Ty věčné hádky ji otravovaly. Ledabyle

přistrčila salám blíž k otci, jako když hodíte vzteklému psovi

kost. — Jen nech byt, ty tu s nim nebyvaš. To je furt cosik. Dva

razy ztratil kliče! Až nas tu vyberou, bude v tom mit prsty.

Beztak aj tych pět stovek, co zmizlo, si ukrad, křičel otec na

Pavla a plival kus rohlíku, který žvýkal. — Nic jsem nevzal, bránil se chabě Pavel. Šárka mlčela a pro

hlížela si punčochy, jestli se jí nespustilo oko. Takových scén

už zažila stovky. Nic nového. Jestli Pavel vypustí z pusy ještě

jednu větu, otec ho vyhodí z bytu a Pavel se sebere a na týden

zase zmizí. Pak se s prosíkem objeví na prahu, čímž otce je

nom utvrdí v jeho přesvědčení, že je to totální slaboch. A otec

rezignuje a nechá ho u sebe zase na chvíli bydlet. Toleruje

ho stejně jako moly ve skříni a šváby za spíží. I kdyby však

Pavel stokrát prosil, Šárka ho bydlet u sebe nenechá. Nechce,

aby kdokoli věděl, jaká je bratr socka. Rodinu si však člověk

nevybírá, což je největší smůla.

— Tak na tohle vážně nejsem zvědavá, líně se zvedla k od

chodu. Otec nechtěl, aby odešla. Raději se uklidnil. — Sedni si. Pavel, urob kafe.

Pavel si všiml, že má Šárka na sobě drahé šaty a novou

kabelku. — To ti kupil ten tvuj? ukázal na kabelku z imitace krokodýlí

kůže. — Starej se o sebe, zpražila ho. — Ještě s ním si? S tim prachačem? zeptal se otec Šárky

a oběma nalil sklenici piva. Těžko říct, kterého měl na mysli.

Mohla odpovědět jakkoli a obojí by byla pravda. Pavel vařil

kávu a dal se do mytí několik dní nemytého nádobí. — Chlap je chlap enom, jak umi zarobit prachy. Jinak je

k hovnu. — No jo. Takových mouder už taky slyšela. Rukou si prohráb

la vlasy a hlasitě zívla. Otec při pohledu na Šárku viděl její

matku. Měla stejně černé a bohaté vlasy, které jí splývaly až

k pasu. Mandlové oči v barvě hořké čokolády. Po matce zdě

dila jemnou pleť, která i bez slunce byla pořád zlatavá jako

za vrcholného léta. Nikdo nevěděl, že je poloviční cikánka,

každý v ní viděl jen exotickou krasavici s pěstěným tělem.

Pavel byl víc podobný otci. Zpod čepice mu trčely tuhé

vlasy podobné zarezlým hřebíkům. Oči měl velké a pořád

klukovsky vyplašené, přestože mu bylo sedmadvacet. Ani

vousy mu nikdy pořádně nerostly, jen takové podivné nazrzlé

chmýří, za které se styděl. Jako by nikdy fyzicky nedospěl.

Nikdo by mu proto jeho věk nehádal.

Jejich rodině vždycky vládla matka, teď její místo zaujala

Šárka. Byla stejně mazaná a v životě se uměla uplatnit. Toho

si otec cenil. Jako kočka se uměla vetřít do přízně a při smůle

dopadnout na všechny čtyři, olízat si rány a znovu zaútočit,

když bylo třeba. — A na ostatni by ses měla vysrat. Nebuď nenažrana, bo to

by se ti tež mohlo vymstit, mudroval dál otec.

— No jo, zatvářila se znechuceně. Nepotřebuje otcovy rady,

a už vůbec se nebude zříkat bohatého milence. Zaplatil jí

kabelku a nové lodičky.

Pavel před Šárku a otce položil hrnky kávy, které cestou

od linky rozbryndal. Otec znechuceně mlaskl a usrkl kávy.

Zasyčel, jak si spálil rty.

— Horke jak cyp, zaklel. Šárka kávu štítivě odsunula. Na

la ciného turka neměla chuť. — Však oni si chtějí hlavně dobře zašukat a vykecat se. Co já

si musím vyslechnout za kecy. Jednoho sere stará, druhý zas

má kšefty na hovno, všechno to do mě hustí. Zas na druhou


28

stranu, nikdy nevíš, kdy se ti ty informace můžou hodit, že,

Pavel? mrkla na bratra, který se v ten okamžik vyděsil. Jeho

sestra si s ním hrála jako kočka s myší. Jasně, že si taky vy

slechl hromadu nudných keců. Jemu nikdo nic nevykládal

tak jako Šarině. Zaslechl však desítky telefonních hovorů.

Otec se ale nikdy nesmí dovědět o Pavlových přivýdělcích

u toho pracháče. Zabil by ho a sestra to dobře věděla. Měla

ho tak v hrsti a škodolibě si s ním pohrávala. Měl na ni vztek.

Naštěstí ji její zábava začala po chvíli nudit. Přestala do

Pavla rýpat. Nechala otce, který usrkával hnědou břečku,

sedět u stolu a přitočila se k bratrovi, aby mu pomohla

s mytím nádobí. Utírala stále dokola jeden talíř.

— Ty si úplný kretén! Kde máš ty Bittnerovy věci?

Pavel jenom pokrčil rameny.

— Něco sem už prodal, přiznal se. Nemělo cenu zapírat.

Šárka ho dobře znala a tušila, že přijde tahle odpověď. Bylo

víc než jasné, že věci prodal a peníze dávno prosvištěly útro

bami hracího automatu.

— Tak je koukej sehnat zpátky a prachy taky. Bittner dobře

platí, tak nechápu, proč si to tak posral? Si úplně na hlavu,

prskala a dávala dobrý pozor, aby otec nezaslechl nic z jejich

rozhovoru. Ten však už zase seděl přikovaný u televizoru.

— Nejsem na chlapy a pěkně se mi to hnusí, ohradil se Pavel

a zvýšil hlas.

— Ty si nějaký citlivý, ty debile. Hnusí, nehnusí, potřebuješ

prachy, nebo ne? Nebudu všechno do smrti dělat za tebe.

Taky si dovedu představit jinou práci, ale živím hlavně

tebe, jestli sis nevšiml, takže to pěkně zase dej do cajku,

nebo ode mě neuvidíte ty ani fotřík už ani floka. A to si piš,

že to tatu nasere a zase tě vykopne na ulici. To tu už dlou

ho nebylo...

Pavel se celý naježil. Nikoho se o pomoc neprosil. Potře

buje akorát peníze na ty podělané automaty. Šárka nakoukla


29

do obýváku na otce, ale ten se věnoval plně televizi a pivu.

Ohryzek na stařeckém krku mu poskakoval.

— Bittner to chce zpátky, rozumíš! Byl dost vzteklý, měla

sem co dělat, abych ho uklidnila.

Pavel beze slova zmizel do svého pokoje. Za chvíli byl

zpátky a podal sestře malou igelitku.

— Co to je? Než Pavel stihl odpovědět, nakoukla do tašky, kde

byl pánský deodorant a jakési pouzdro. Otevřela ho a v něm

byly tři stříkačky. Šárka se zašklebila.

— To je jako všechno? Co ty hodinky? zasyčela.

— Ostatní sem už střelil. Potřeboval sem prachy, dodal, jako

by ho to nějak ospravedlňovalo. Mrskla utěrkou o linku, podí

vala se na hodinky značky Dolce & Gabbana, které dostala od

jednoho ze svých milenců. Návštěva ji vytočila. Bittner bude

zuřit, slíbila, že věci přinese. Nemělo cenu se déle zdržovat.

Vyřídila, co bylo třeba, a víc se těm dvěma věnovat nechtěla.

To už jí přišlo smysluplnější krmit v parku holuby než dál

sedět v téhle smrduté kuchyni.

— No nic, už musím. Kafe si dám příště, nechala stát na

stole netknutou kávu a kvapně se rozloučila. V kuchyni po

ní zůstala jen vůně drahého parfému.



31

III.

Pavel seděl za stolem a popíjel pivo. Chlapi přijdou až za

hodinu, ale nechtělo se mu být na ulici a doma to bylo

k nevydržení. O fotra se tak musí postarat ségra. Pavel

čučel na fotbal a odpaloval si jednu cigaretu od druhé.

Kouř z cigaret visel pod stropem a z popelníku přepadá

valy vajgly. Hospodský s bouchnutím postavil další pivo

a odnesl přeplněný popelník. Popel z cigarety dopadal na

červený ubrus Ostravaru a vypaloval do něj dírky. Pavlovi

to bylo jedno, soustředil se na penaltu, jako by ji měl sám

kopnout.

Erik a další dva jeho kumpáni si přisedli.

— Karty máš? — Jo, hekl, aniž by spustil oči z televize. Fotbal dávno skončil.

Pavel byl hypnotizovaný blondýnou, která si pochvalovala

sprchový gel a krouživými pohyby si jej roztírala po hladkém opáleném těle. Hostinský namířil ovladačem na televizor

a černo obrazovky ho vytrhlo z hypnózy.

— Tak to rozdej, poručil profesor a smetl popel z ubrusu.

Uprostřed stolu zacinkaly hozené mince. Všichni zírali do

karet, mlčeli a popíjeli pivo. Profesor vyložil na stůl. — Pche, ulevil si Kotrba, když spatřil krále s kulovým spod

kem. Profesor shrábl peníze. Erik zíral do prázdna a hře se

málo věnoval. Pavel jen pokrčil rameny na znamení, že neví,

co s ním je. — Co je s tebou, starej? zahalekal Kotrba. Erik se zhluboka

nadechl a vzdychl. Lokl si piva a ani si neotřel pěnu z vousů,

jak měl ve zvyku.

— N-nic, rozdávej, j-já sejmu, zablekotal namísto odpovědi.

Erik zadrhával v řeči, mluvil proto málo a jen s lidmi,

které dobře znal. V dětství si kvůli tomu užil ústrky i šikanu.

Další hra byla stejně na nic jako ta předchozí.

— Erik, no tak zrob cosik, to se neda toto, přijdeš o všechny

prachy, rozčiloval se naoko Pavel. Erik jenom neurčitě mávl

rukou.

— Ivoš-šu, přihoď nám ta-tady jednu r-rundu, kývl Erik na

hostinského. Jakmile před něj hostinský postavil sklenici

zlatavé tekutiny, bez přiťuknutí ji do sebe překlopil.

— Je-ještě jednu, poručil dřív, než mu alkohol naředil krev. — Mi ne! bránil se Kotrba a profesor pohybem ruky naznačil,

že mu jeden panák taky stačí. Pozorovali Erika. Takhle ho

ještě neviděli, a to spolu chodili na karty přes pět let.

— Erik, neblbni, nechlašči tolik, domlouval mu Kotrba. Pavel

nenápadným pohybem ruky naznačil, aby ho ostatní netrá

pili otázkami. Pasoval se na Erikova nejlepšího kamaráda,

přestože byl mezi nimi přes třicet let věkový rozdíl. Někdy

se k Erikovi choval jako oddaný pes, jindy jako starostlivý otec. Erikovi ztěžkla víčka. Cítil, jak se mu teplo rozlévá po

těle a údy těžknou. Hlava se však nedokázala poddat. Opřel

se do židle. — K-kdosik chce u-ubližit te moji holce, vypadlo to z něho a na okamžik se mu ulevilo. Neměl vlastně nikoho, komu by

to mohl říct.

— Jak to viš? vykulil Kotrba oči. Profesor se zatvářil, jako by

snědl něco hrozně kyselého. Nechtěl zabředávat do osobních

problémů chlápků, s nimiž chodí na karty. Nic víc. Středy

zkrátka v jeho životě patří kartám. Ve středu není místo na

psychologickou poradnu ani opíjení, prázdné tlachání a jiné

žvásty. Přišlo mu však neslušné zvednout se a odejít, jakkoli

ho začínající se zápletka nezajímala. Sluší se projevit trochu

empatie.

Erik si promnul obličej, až to zašustilo. Pavlovi se zdálo,

že se v jeho očích zaleskly slzy. Těkal očima po ostatních. — Měl jsem za to, že se s dcerou nestykaš? vložil se nečekaně

do debaty profesor. Profesor ve skutečnosti nebyl žádným

profesorem, všichni mu tak ale říkali, protože jako jediný

z nich vystudoval vysokou školu.

— Ř-řikali mi, že-že ji z-zniči. Další obsah panáka zmizel za

jeho rty.

Kotrba se poškrábal ve vousech. Všichni věděli, že Erik

svou dceru viděl dohromady asi desetkrát od doby, kdy ho

stará vypakovala. Byl však na ni patřičně pyšný a často o ní

mluvil. S otcem se však viděla naposledy před osmi lety. Sty

děla se za něj, protože v jejích očích žil skoro jako bezdomo

vec. Nemyl se, chlastal a doma vršil hromady nepotřebného

harampádí, které tahal ze skládek a popelnic. V obrovských

plastových taškách a s batohem na zádech jej čas od času

vídala bezcílně bloumat ulicemi a hledat ty svoje „poklady“,

jak sám s oblibou říkával.

Když ho vyhodili z práce kvůli pití, nikdy se už neposta

vil pořádně na nohy. Vydělával si jako preparátor zvířat,

což v jeho podání nebylo zrovna zlaté řemeslo. Během let

se obklopil desítkami mrtvolek zvířat a postupně nasákl

čpavým zápachem smrti. Preparoval hlavně domácí maz

líčky, ale také divočáky a jiné trofeje pro myslivce. Takových

kšeftů bylo sice málo, ale jeho skromnému způsobu života

to stačilo.

— Ty Erik, to nedava smysl, co tu vykladaš, vložil se do toho

Kotrba, — čimu by to kdosik vykladal zrovna tobě? To by asi

šli rovnou za ni, no ne? To tě kdosik chce jenom postrašiť,

ser na to, mávl rukou. Erika to neuklidnilo.

34

— A co ti je vlastně po tym. Šak na tebe sere, mudroval Ko

trba, ale Erik ji měl rád. Moc rád, akorát to nikdy nikomu

neřekl.

Včera večer ho oslovil jakýsi muž. Překvapil ho kousek od

domova, v místě, kde byla největší tma. Přitiskl mu na záda

nějaký ostrý předmět. Nedovolil mu otočit se a podívat se

mu do očí. Krve by se v něm nedořezal, když se mu za zády

ozval chraplavý hlas. — Něco pro mě, ty hajzle, zrobiš, jinak

zničim tu tvoju vykutalenu dcerunku, vyhrožoval. Patrně

nějaká vyšší hra, které nerozumí. To je jasné. Dcera se po

hybuje v politice, její muž je údajně bohatý podnikatel. Neví,

co by se mohlo stát, kdyby návrh neznámého odmítl. Jenže

on neodmítne, protože nemá co ztratit a jedinou dceru,

jediný smysl své existence, musí ochránit, i kdyby za to

měl hnít po zbytek života v base. Na policii také nic hlásit

nebude. Nikdy s ní neměl dobré zkušenosti. Vždycky byl

pro ně jenom nedůvěryhodný šupák. Blázen, s nímž mů

žou zamést.

Na stůl hodil posledních pár mincí na útratu a vyrazil ze

dveří, aniž by se vůbec rozloučil. Tehdy ho viděli naposledy.

Pavel za ním ještě vyběhl ven, něco mohutně gestikuloval

a pak mu na papír od cigaret napsal svoje nové telefonní

číslo pro případ, že by něco potřeboval.

— Co budeš robit? staral se. Erik pokrčil rameny, nasadil si

ošuntělou čepici a šouravými kroky se vydal domů. Pavel ho

ještě chvíli sledoval, než se vrátil zpátky do lokálu k roze

hraným kartám.

— Ty viš, co je ta jeho holka zač? zeptal se zničehonic profe

sor, aby řeč nestála. Pavel jen pokrčil rameny. O dceři toho

Erik navykládal hodně, ale dohromady vlastně nic. Chvástal

se, jak je chytrá a jak daleko to dotáhla, ale bůh ví... vlastně

nikdo z nich ani neví, jak se jmenuje. Erik o sobě a o rodině

v podstatě nikdy nic konkrétního neřekl.

35

Libor Kotrba miloval tajemství a záhady a Erik teď před

stavoval takovou záhadu. Ucítil mimořádnou šanci odhalit

něco senzačního. Na začátek zjistí, kdo ta jeho holka vlastně

je. Trocha zpestření pro důchodové dny.

Hodil padesátikorunu na stůl a zvedl se.

— Ja už tež musim. Tak zas ve středu, kvapně se rozloučil

a vyběhl na ulici za Erikem. Profesor zůstal sám s Pavlem,

s nímž si nikdy neměl co říct. V tichosti tak dopil pivo, poky

nul na číšníka a šel raději domů. Dnešní partie se nevyvedla.

Měl z toho všeho špatnou náladu.

IV.

Daniel Gavla strávil celý den na jednání. Bylo to k vzteku.

Venku byl nádherný říjnový den, ideální na golfový trénink,

a on se musí pařit v kanceláři s bandou kreténů, kteří ne

chtějí pochopit, co jim říká. Byl to marný a pro Gavlu ztracený čas. Zbytečné tlachy. Nic z toho nebude, to mu bylo jasné. Jediné, co má v tento okamžik smysl, je kulatý míček

na greenu.

S hlasitým cvaknutím zavřel notebook.

— No, pánové, víc pro vás udělat nemůžu. Řekl jsem vám,

jaké jsou možnosti a co bych na oplátku potřeboval od vás. Příští týden jedu do Prahy, tam by se taky dalo nějak zatlačit,

ale bez vaší pomoci... sám nic nezmůžu, rozložil rukama na

znamení, že on se již maximálně obětoval pro dobro celého lidstva.

— Pokud byste s mou nabídkou souhlasili, potkáme se příště

raději u mě doma. Mám prvotřídní devítileté portské, mrkl

a doširoka se usmál, nonšalantně popadl tašku a pevným

stiskem ruky se se všemi rozloučil. Hned za dveřmi mu úsměv

zmizel z tváře a rty ztuhly. Dlouhými kroky vykráčel z budovy,

bez povšimnutí minul sekretářku. Měl naspěch. Každý jeho pohyb byl dokonale zvládnutý, maximálně efektivní. Svou energii dávkoval přesně a účelově, nic z toho, co dělal, nebylo

nahodilé, beze smyslu, či snad dokonce iracionální.

Jeho SUV krátce zapípalo. Aniž by vyhodil blinkr, vyrazil

do provozu. Hlasovou volbou vytočil číslo. — Jani, nezlákám tě na večeři? nasadil medový hlas. — Promiň, dneska mám návštěvu, odpověděl ženský hlas

pevně, skoro chladně. Věděl, že na ni musí pomalu. Byla

typem ženy, co si nepotrpí na nějaké náhlé citové výlevy. To

mu sice vyhovovalo, nicméně ztěžovalo situaci. Vycítil, že je

rozladěná. Změnil taktiku. — Návštěva počká, potřebuju se s tebou o něčem poradit. Na semaforu blikla červená. Sešlápl pedál plynu. Nějaký blb

zatroubil. — To není možné, ty se potřebuješ poradit? krátce se za

smála. — Není to nějaká tvoje další finta? Teď probíhá ta

výběrovka, neměl by nás nikdo spolu vidět. — Ale no tááák. U mě doma, zašveholil a doširoka se usmál.

Prudce trhl volantem a přejel do levého pruhu.

— Ne, raději ne. — Jano, no neblázni. Jezdíme spolu na dovolené, a teď ta

kové obstrukce. Každý ví, že se známe.

— No právě, vzdychla.

Čestná, jak Panna orleánská. Už ho tím dokonale vytá

čela. Myslel si, že bude mít na magistrátu spojence, a ona se

zatím projevila jako bojovnice za spravedlnost a lepší svět. Takových už tu bylo a nepřežili ani jedno volební období.

Úzkostlivě dbala na všechny formální procesy, vyhlášky, na

řízení a pravidla. Úzkoprsá úřednice, nic víc. Na pořádnou

politiku nemá koule ani mozek. Blbá ženská. Na tom fleku

sedí taky díky němu, ale byl to špatný tah. Přepočítal se a teď

by potřeboval vyměnit koně. — Tak v sobotu na golfu? — Víš, že to tam nesnáším. Navíc Milan je na služebce a sa

motné se mi tam nechce. Ano, Milan byl v Praze na služebce,

to Gavla věděl. Před třemi týdny tam měli společné jednání.

Doma Milan své ženě řekl, že bude pryč čtrnáct dnů, ve sku

tečnosti jel však jenom na týden. Zbytek pak stráví se svou

milenkou. O její existenci věděli všichni včetně Jany, ale kvůli dceři se tvářila, že ta cizí ženská neexistuje. Jenomže

čtrnáct dní uteklo jako voda, a Milan je stále pryč.

Jana se cítila ponížená, až se jí z toho chtělo skoro bre

čet. Včera obdržela jen krátkou zprávu, že bude pryč ještě

dal ší dva týdny, nebo možná dokonce i déle. Co to má sakra

znamenat? Nenapsal jediný důvod, nestála mu ani za krátké

vysvětlení, a dokonce jí nevzal telefon. Komunikuje s ní jen

přes SMS zprávy. Jak trapné. Zařekla se, že bude čekat, dokud sám nezavolá a neomluví se. Ať si táhne, kam chce, dům je její.

Nepochybovala, že v tom má prsty ta jeho coura, před

kterou dosud schovávala hlavu do písku. Nebude se ponižo

vat a soupeřit s ní o přízeň svého muže, ale jak se zdálo, ta

mrcha na něho měla nebývalý vliv. Tohle ještě nikdy neudělal, přestože nevěrný není zdaleka poprvé. Že by se snad zamiloval? Tuhle myšlenku hned zavrhla. Její muž je dostatečně cynický, aby byl něčeho podobného schopen.

Přes všechny svoje chyby se k ní především na veřejnosti

choval obvykle velmi pozorně a noblesně. To přesně odpovídalo jeho pokrytecké povaze. Poprvé v životě ji takto ignoruje,

a to ji velmi uráželo.

Víc než vztek ji z toho všeho přepadl smutek. Doma pak

sama vypila láhev vína a dva panáky prvotřídního koňaku, který otevřela natruc.

— Víš co, zastavím se zítra u tebe doma. Přece tě nenechám

samotnou, nahodil Gavla laškovný tón. Hlasitě vzdychla.

— No tak jo. Položila telefon.

— Ještě se tě budu doprošovat, ty krávo. Ulevil si a zajel do

garáže své vily. V předsíni se rozzuřil. Na zemi ležely zbývající dvě krabice jeho bývalé přítelkyně, kterou před měsícem

vypoklonkoval z domu. Slíbila, že si ty krámy odveze, a pořád

tady smrdí.

Odhodil notebook na koženou sedačku, rychle ze sebe

shodil propocenou košili a navlékl se do pohodlného trička.

Zapnul počítač, aby odpověděl na e-mail, který si zběžně

přečetl během schůzky v mobilu. V tu chvíli nehnul brvou,

aby si před klienty nepoškodil pověst profesionála, ale ve

skutečnosti se ho zmocnilo vzrušení, které musel potlačit. Spěchal domů, aby si pečlivě promyslel, co s takovou zprá

vou. Nejdřív si myslel, že jde o spam, ale obsah naznačoval,

že pisatel vidí Gavlovi až do žaludku. Podepsal se jako KS.

Adresa mariage@gmail.com nic neprozrazovala. Mariage je

manželství, ve francouzštině svatba. Co tím kdo doprdele myslí? Očima přejížděl po těch několika málo řádcích:

Neznáme se, ale máme stejný zájem. Chcete zničit Bittnero­



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.