načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Děti hněvu - Nela Rywiková

Elektronická kniha: Děti hněvu
Autor:

Příběh s detektivní zápletkou zavádí čtenáře do neutěšeného prostředí ostravské periferie, kde je nalezeno tělo zavražděného muže. Ačkoli první stopy policejního ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  159
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
11%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 284
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1561-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Příběh s detektivní zápletkou zavádí čtenáře do neutěšeného prostředí ostravské periferie, kde je nalezeno tělo zavražděného muže. Ačkoli první stopy policejního vyšetřování vedou téměř neomylně k místnímu podivínovi, vyšetřovatelé začínají postupně rozkrývat složitě spletenou síť mezi lidmi ze zcela odlišných společenských vrstev. Na jedné straně tak stojí novodobá „elita“ v podobě podnikatele Daniela Gavly a političky Jany Bittnerové, proti nim pak gambler Pavel se svou sestrou a otcem. Přestože by se mohlo zdát, že jediným pojítkem mezi těmito postavami je více či méně zdařilé balancování na hraně zákona, čtenář brzy začíná tušit, že je spojuje daleko víc. Příběh je navíc obohacen o vyprávěcí linii sahající až do předválečných časů a odkrývající nejen pozadí detektivní zápletky, ale především to, jak snadno se člověk stává obětí hněvu, dějinných událostí i promlčené spravedlnosti.

 

 

Zařazeno v kategoriích
Nela Rywiková - další tituly autora:
Dům číslo 6 Dům číslo 6
Rywiková, Nela
Cena: 225 Kč
Dům číslo 6 Dům číslo 6
Rywiková, Nela
Cena: 140 Kč
Děti hněvu Děti hněvu
Rywiková, Nela
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Opuštěné hradlo ostravského Přívozu,
zohavená mrtvola a hněv. Koho a proč? Mohou
vůbec Turková a Vejnar odhalit pravého
viníka? Proniknout až k nejhlubším kořenům
hrůzné vraždy? Rozplést složitou síť vazeb
vlivných podnikatelů i sociálně vyloučených?
Strhující detektivní příběh Nely Rywikové
odhaluje, že kořeny hněvu, strachu a bolesti
sahají často hlouběji, než si mnozí z nás myslí.
Nela Rywiková
(nar. 1979) pochází z Ostravy,
po studiu konzervátorství
a restaurátorství
na brněnské Vyšší odborné škole
uměleckých řemesel se usadila
v Brně. Pět let pracovala jako
restaurátorka
a konzervátorka v Ústavu archeologické
památkové péče, působila
také jako pedagožka na Vyšší
odborné škole uměleckých
řemesel a produkční
ve vydavatelství. V současné době
žije a pracuje v Ostravě.
Děti hněvu jsou její druhou
knihou, prvotina Dům číslo 6
vyšla v nakladatelství
Host v roce 2013.
Foto z archivu autorky
Příběh s detektivní zápletkou
zavádí čtenáře do neutěšeného
prostředí ostravské periferie,
kde je nalezeno tělo
zavražděného muže. Ačkoli první stopy
policejního vyšetřování vedou
téměř neomylně k místnímu
podivínovi, vyšetřovatelé
začínají postupně rozkrývat složitě
spletenou síť mezi lidmi ze
zcela odlišných společenských
vrstev. Na jedné straně tak stojí
novodobá „elita“ v podobě
podnikatele Daniela Gavly a političky
Jany Bittnerové, proti nim pak
gambler Pavel se svou sestrou
a otcem. Přestože by se mohlo
zdát, že jediným pojítkem mezi
těmito postavami je více či méně
zdařilé balancování na hraně
zákona, čtenář brzy začíná tušit,
že je spojuje daleko víc. Příběh je
navíc obohacen o vyprávěcí linii
sahající až do předválečných
časů a odkrývající nejen pozadí
detektivní zápletky, ale
především to, jak snadno se člověk
stává obětí hněvu, dějinných
událostí i promlčené spravedlnosti.
299 Kč
š›œž Ÿ¡¢-¢£-¡¤Ÿ¥-¦§¥-¥
Z ohlasů na autorčinu románovou prvotinu Dům číslo 6 :
Rywikové se v prvotině podařilo přesvědčit o svém talentu
vykreslit osobité charaktery, drobnými kapitolami
posouvat děj, a podat tak portrét krajiny i lidí.
František Cinger, Právo
Příběh z ostravské periferie s atmosférou rzi, smogu
a sedajícího prachu má intenzitu prožitého.
Petra Smítalová, Lidové noviny
I.
II.
III.
I V.
V.
1939—1943
VI.
VII.
VIII.
IX.
1945—1946
X.
XI.
XII.
XIII.
XIV.
X V.
1947
1948
XVI.
XVII.
XVIII.
XIX.
1948
XX.
XXI.





Děti
HNĚVU










Děti
HNĚVU





brno
2016
nela
rywiková





© Nela Rywiková, 2016
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)
ISBN 978-80-7491-506-2 (Formát PDF)
ISBN 978-80-7491-510-9 (Formát ePub)
ISBN 978-80-7491-516-1 (Formát MobiPocket)





7
Přitáhl si kapuci blíž ke krku. Starší kamarád pořád něco
žvanil. Ze zamračené oblohy jemně mžilo a chlad zalézal
pod kůži. Sledoval svoje rozpadající se boty, jak čvachtají
v kalužích. Společně se propletli mezi vysokými domy pa ­
nelového sídliště, dětská hřiště byla pustá a v oknech se
objevovala hřejivá světla obývacích pokojů a záře obrazo­
vek. Představoval si všechny ty šťastné rodinky, jak se cpou
teplou večeří a čumí při tom na televizi.
Studený vítr oba popoháněl někam do úkrytu. Nechal
se vést. Kamarád věděl o dobrém místě. Minuli parkoviště,
které končilo starým poničeným plotem, za ním stály opuš­
těné budovy překladového nádraží. Visací zámek od brány
plotu někdo dávno rozbil, vejít tak mohl kdokoli. Hned za
branou ležela stará matrace, vykuchaný monitor a prasklá
plastová židle. Pozemek patřil drahám. Byl zpustlý včetně
drážního hradla, které se tyčilo jako nějaká strážní věž.
K němu někdo dostavěl malý zděný přístřešek, kde se dalo
pohodlně schovat, zahulit nebo se opít do němoty, aniž by
to kohokoli pohoršovalo. Skýtal úkryt před deštěm a před
zraky náhodných kolemjdoucích, hlavně pejskařů, kteří
tady mohli nechat beztrestně kálet své psy.
Pouliční lampy se jako na povel v jeden okamžik rozsví­
tily. Chodník zalilo žluté světlo, které pomalu mizelo, jak
se vzdalovali od civilizace. Minuli opuštěnou halu nádraží,
oprýskanou a pustou. Vedle ní stálo cihlové drážní hradlo





8
s velikými okny. V žádném z nich se nesvítilo, ačkoli v něm
zjevně někdo čas od času pobýval. Mělo pospravovaná okna
a těžkou mříž na vchodových dveřích. Přístavek byl ale
přístupný a kamarád to dobře věděl. Poskytoval závětří
a patřičné soukromí každému, kdo o to stál a komu nevadily
pohozené blistry, stříkačky, použité kondomy, staré smrduté
hadry, plesnivá matrace a láhve od alkoholu. Jim nic z toho
nevadí. Až si ubalí brko a zahulí, bude jim krásně jako v ráji.
Nepořádek se schovával v temných koutech, a jakmile se
uvelebí, přestanou ho vnímat úplně.
Oba chlapci se zastavili kousek od vysněného útočiště.
Všude byla tma, ani venkovní světlo nesvítilo. Majitel hradla
ho obvykle nechával nepřetržitě svítit, aby chuligáni jako
oni věděli, že barák není prázdný. Kdo však tohle místo znal,
věděl, že příšeří přístavku může beztrestně a beze strachu
využít. Svou velikostí i vzezřením připomínal autobusovou
zastávku, ovšem bez otravných cestujících.
Venkovní lampa tentokrát nesvítila, ale pohupovala se
na několika drátech jako kus masa na žílách. Sklo z jed ­
noho okna se celé vysypalo a oběma chlapcům praskalo pod
podrážkami bot. Skoro to vypadalo, jako by majitel svou
pevnost před nedávnem konečně opustil. Mříž u vchodu
však byla stále zamčená a neporušená.
— Ty vole, vidiš to? Třeba to je konečně prazdne. Bysme to
mohli omrknout, navrhl Venca. Podél zdi zamířili ke vchodu
s nadějí, že celé hradlo bude brzy jenom jejich. Stačí se je­
nom vyškrábat do okna. Ve dvou to hravě zvládnou. Další
parádní zašívárna, kam se budou moci schovat před do­
těrnými pohledy a hlavně před fízly.
— Pojď, zavelel. Mladšímu Tonymu se však do nějakého
dobrodružství zrovna nechtělo. Měl zoufalou chuť na čouda,
kterého si mohl klidně dát v parku na lavičce, nebo na tom
sídláku na hřišti. Kvůli jednomu brku přece nemusí zalézat





9
pomalu někam pod zem. Nelíbilo se mu to místo, kam ho
kámoš zatáhl. Byl to feťák, bezďák a vlastně troska. Ner ­
vózně se rozhlédl kolem sebe a trochu se mu zastesklo po
teplé posteli. Jenomže k čemu je teplá postel v bytě, kde se
na zemi válí věčně opilá matka? Hysterická, lítostivá a tak
zoufalá, že jenom z pohledu na ni by nejraději před vším
utekl.
Bylo mu najednou ze všeho úzko. Z kamaráda, z matky
i z toho podivného baráku. Měl chuť rozběhnout se někam
pryč. Intuitivně se rozhlédl kolem sebe. Na jedné straně
tramvajové depo, na druhé staré překladové nádraží, koleje
a čtyřproudovka. Zbytek stínily stromy a za nimi se v dálce
tyčily vysoké věžáky s těmi teplými světly útulných domovů.
Přece ale nebude takový zasraný srab, ještě by se mu Venca
vysmál. Raději se s ním zmaže do němoty a ukáže, že má
kuráž. Má odvahu vzdorovat celé téhle zasrané, tupé spo­
lečnosti, bečící jako stádo ovcí.
— Kašli na to, prolezem to tu někdy jindy. Dame si raději
čouda, navrhl a nechal staršího kamaráda tupě stát před
vchodem do hradla. Sám odhodlaně vykročil k přístěnku,
jehož vchod zíral do temnoty jako cesta do pekel.
Najednou ale celý ztuhl. Měl pocit, jako by v zádech ucí­
til čísi pohled a neviditelné ruce mu chňapaly po rame­
nou. — Někdo na nas čumi, vyjekl a ukázal směrem k plotu.
— Ty vole, nebuď tak zesrany. To su cigoši, zkracuji si tu­
dyma cestu, nepudou tu, uklidnil ho zkušený Venca. Stíny
tří osob rychle zmizely za budovou nádraží a vynořily se až
na kolejišti, přeběhly cestu a zapadly do vchodu ubytovny.
Kluci je pozorovali.
— Dělej, zapadnem tam, za chvilu bude tma jak v dupě.
Zapálili si ubalenou cigaretu a dlouze potahovali. Ovanula
je známá vůně marihuany a oba se uklidnili. Střídavě na­
sávali dým a dlouze ho vychutnávali. Nakonec tu stáli jak





10
dva fotři čekající na ranní šichťák. Před sebou měli po ­
hodlné místečko, kam se brzy vnoří a kde si něco šlehnou
a odstřelí se na Mars. Proto tu přece jsou. Tonyho kámoš
tady vodí každého zelenáče. Je to nejlepší místo pro ini­
ciační rituál začínajícího feťáka, první setkání s realitou
života na ulici.
Mezitím se téměř setmělo. Odhodili nedopalek, malý
ždibíček, který už nešlo držet v prstech. Spálili si rty.
— Tak jdem, řekl starší z chlapců spíše pro sebe a vykročil
do tmy do rožku, kde vždycky bývala matrace. Na ní se dalo
pohodlně posedět a nakonec se třeba i vyspat, když se člo­
věk důkladně přikryl bundou a splynul s okolní stěnou. Za
ním nejistě našlapoval mladší kamarád. Ve tmě přístěnku
nebylo vidět ani na délku vlastní ruky. Udělalo se mu šoufl
z podivného smradu, který visel mezi stěnami přístěnku.
Nezvykle sterilní směsice jakýchsi chemikálií. Bylo mu jasné,
že tohle místo je vyhlášená komůrka všech čichačů a feťá­
ků z celého širokého okolí. Po očku mrkl na kamaráda, jestli
i jemu vadí chemický smrad, ale ten se tvářil jakoby nic.
Zařekl se, že nebude taková zatracená citlivka. Chvíli jen
tak stáli a čekali, až si oči přivyknou tmě. Po chvíli oba
rozeznali blyštivou hromádku odpadků v rohu předsíně
a obrys starého bicyklu.
Najednou oba zkoprněli. Napravo uviděli nezřetelnou ne­
hybnou siluetu jakési postavy, ale nebyli si jistí, zda to není
jenom výplod jejich fantazie. Nepříjemná stíha způsobená
účinkem trávy. Oba mlčeli a každý přemítal o tomtéž. Mozek
byl v ten okamžik zadrhnutý a nešlo s tím nic dělat. Venca
se tupě uchechtl. Snad aby zaplašil nepříjemný přízrak,
který se před ním vynořil. Nic se ale nezměnilo. Obludný
obrys trčel do tmy dál. Mrkali jako vyplašení hraboši, které
právě vyorali ze země. Báli se pohnout. Bože, co to zahulili
za svinstvo, problesklo jim hlavou. Nejasné obrysy tmavly





11
a nabývaly jasnějších kontur, až nakonec nebylo pochyb,
že před nimi stojí jakýsi muž. Báli se, aby je ten neznámý
nečapl za krk a nepraštil s nimi čelem rovnou o zeď. Přízrak
se však nehýbal. Nic neříkal, ani nehlesl. Stál jako socha
a zdál se obrovský. Na člověka byl snad až příliš vysoký.
Pod nohama jim šustily odpadky, když opatrně našlapo ­
vali a poslepu mířili k východu. Venca zašmátral v kapse
po zapalovači. Všechno se to odehrálo jen v několika málo
okamžicích, jen v záblescích, až se to zdálo neskutečné,
dokud se nerozžehl plamínek ze zapalovače.
— Kdosik tu kurva je, zaslechl Vencův přiškrcený hlas. Ano,
i on to věděl, ale bál se otevřít ústa. Vlastně nedokázal nic
říct, jen němě pohyboval rty, jak se ho zmocnil strach z ne­
známého. Ve tmě viděl jen výhrůžný stín něčeho nehybného
a obludného. Chlap se zdál být nelidsky obrovský. Proč kurva
něco neřekne? Cokoli.
— Hej? ozval se kamarád opatrně směrem k neznámému.
Nic. Ticho. Podivný stín stál jako zařezaný, nevydával žádný
zvuk. Oba chlapci trochu couvli. Zírali do tmy a v mihotavém
plamínku světla už nebylo pochyb, že se jedná o postavu
jakéhosi muže. Báli se však přistoupit blíž. Děsilo je to ne­
zvyklé ticho. Slyšeli jen vlastní dech, rychlý a mělký.
Drželi se od něj dobré dva metry, aniž by si uvědomili, že
už zase vlastně stojí před vchodem. Každý neznámý člověk
zalézající do kouta tohoto hradla představuje potenciální
nebezpečí. To bylo oběma klukům jasné.
— Pičo, ja idu, odfrkl si Tony a chtěl se otočit k rychlému
ústupu. Kamarád mu ale pevně sevřel paži a sykl. Sám měl
strach se pohnout. Vyčkával, co udělá ten chlap. Stáli tady
naproti sobě, ale nikdo z nich ani nehlesl.
Dotyčný se nehýbal, snad ani nedýchal. Nevydal jediný
zvuk, ani hlásku, ani dech. Až teď, v absolutním tichu a po
několika vteřinách, které se zdály delší než den, si oba





12
uvě domili, že ten silný zápach vychází z něj. Intenzivní,
chemic ký, kombinovaný s podivnou zatuchlinou. Zápach,
jaký by mohl být v nemocnici, v márnici, na pitevně, ale
ne tady. Hovno čichači. Tahle zrůda tady dráždivě zavání.
Venca si dodal odvahy, vkročil do přístěnku a přistoupil
až na krok ke stínu muže. Když rozžehl znovu zapalovač,
sevřel se mu žaludek. V záři plamínku zahlédl jenom po­
divné oči, matné, neživé, strnulé, podobné zvířecím. Pěkně
načesanou patku a bledou, tuhou tvář, jakou mívají figu­
ríny ve výloze. V obličeji měl křečovitý výraz, deformovanou
grimasu, která děsila a odpuzovala. Nahé tělo bylo tuhé
a toporné, živá neživá figura připomínající zvířecí trofej
do vitríny. Nebyla to žádná figurína, ale podivná zombie.
Jestli se nedej bože ta zrůda pohne, oba se pomočí a možná
i něco víc.
Chvíli trvalo, než mozek vyslal signál do dolních končetin.
Jakmile se tak stalo, dali se na zběsilý úprk. Zastavili se až
pár metrů od tramvajové zastávky, kde postával hlouček
lidí, netušících, že pár desítek metrů od nich je mrtvola.





13
I.
Pavel se chvěl po celém těle. Měl strašlivou chuť na cigáro, ale
neměl u sebe ani korunu. Poslední nedopalek, který našel, už
vykouřil a tady pod touhle lavičkou se jak naschvál neválel
ani jediný. Třásl se zimou. Chladné večery dávaly znát, že
léto je u konce. Pod džínovou bundou měl jenom tričko, které
nesvlékl už několik dní.
Z kapsy vytáhl starý omšelý mobil po sestře a zkoušel,
jest li z něj vyždíme aspoň esemesku.
Nemáte dostatečný kredit, zablikalo na něj ze
zelenkavého displeje. Pavel zaklel a schoval ruce do podpaždí, aby
se zahřál.
Paneláky se pomalu nořily do večerního světla, kolem
se procházelo jen několik lidí se psy a nevšímali si ho. Bylo
příliš chladno, než aby se některý z nich dlouho zdržoval
venku a zabýval se tím, proč tam jeden ubožák už hodinu
jen tak sedí na lavičce.
Měl sám na sebe vztek. Bude mu skoro třicet, a klepe se před
fotrem jako malé děcko. Slíbil otci, že si najde práci, ale
zatím o nic pořádného nezavadil. Doma se proto neukázal
už skoro měsíc. Přespával po kamarádech, v parku, u Erika...
Fotr má ale pravdu. Je neschopný kretén, který žije jenom
ze sestřiných peněz. Jiní chlapi jeho věku už mají kvartýr,
káru a dva uřvané fakany. On nemá ani pořádnou fachu.
Nechápal, jak je možné, že fotr i ségra se dokážou životem
tak probojovat, jenom on je nepodarek narážející ode zdi





14
ke zdi. Každou práci, kterou mu otec nebo ségra sehnali,
každou šanci dokonale zvoral. Nikdy v žádné nevydržel
a nakonec ještě dostal rodinu do potíží. I toho pracháče mu
dohodila ségra. Párkrát u něj byl. Nakecal mu, že má
dvaadvacet, a vykouřil mu péro. Do zadku se píchat nenechal,
ale vyhulit, to mu zas tak nevadilo. Není už žádný
nezkušený zajíc. A chlápek dobře platil. Pavel se vždycky musel
osprchovat a převléknout, šaty si pak mohl nechat. Ten
chlap byl jako struna, nervní a napjatý. Měl z něj malinko
strach, protože byl vždycky tak odměřený. Vydával pokyny
jako na bojišti a on je bez mrknutí oka plnil. — Kdyby se
to někdo dověděl, nechám tě zabít, rozumíme si? Pavel jen
pokýval hlavou jako osel. Kdyby se to dověděl fotr, sám by
ho zabil.
Vstal z lavičky, už nemohl tu kosu vydržet. Kousek odtud
bydlí Erik, mohl by u něj zase přespat nebo si půjčit nějaké
prachy, nebylo by to poprvé. Erik je pohodář. Právě až moc
a každého nechá, aby mu sral na hlavu. Nechtěl by
dopadnout jako on, ale zatím má k tomu úspěšně nakročeno.
Na rozdíl od Erika má však ještě šanci něco se sebou
udělat. Erik několik desítek let prochlastal, až docela otupěl,
a přestože je mu hodně přes šedesát, dovolí kdekomu, aby si
do něj kopl. Pavel se cítí stejně neschopný někomu říct, aby
si políbil prdel. I teď tady jenom hloupě sedí, zatíná pěsti
a říká si, co všechno by měl fotrovi říct. Měl by ho konečně
nechat shnít v domově důchodců, kam dávno patří. Jak
ale přijde na věc, zase si nechá vynadat do nepovedených
zmrdů.
Nakonec to nevydržel a vydal se za Erikem. Propletl se
mezi auty na parkovišti a zamířil k plotu u překladového
nádraží. Za ním bydlel Erik.
V přízemním okně drážního hradla se svítilo. Pavel chvíli
bloumal okolo, než zabušil na dveře. V zámku zarachotil klíč





15
a Pavla polilo světlo a útulné teplo, ačkoli o dílně samotné
se nedalo říct, že by byla zrovna útulná. Z polic na něj zíraly
vycpaniny psů a koček, ztuhlá zvířata, která měla vzbuzovat
dojem, že jsou pořád stejně roztomilá. Erik ho pozval dál,
ale Pavel se najednou zdráhal vejít, viděl, že Erik má roz -
dělanou práci. Bylo mu odporné zírat na roztaženou kůži
jakési lasičky, kterou Erik zrovna zpracovával.
— Erik, potřeboval bych pujčit dvě kila. Zitra ti to vratim,
přisám.
Erik bez řečí vytáhl peněženku a podal ji Pavlovi, aby
si sám vzal, kolik potřebuje. Věděl, že mu peníze nevrátí,
ale bylo mu to jedno. Má ho rád, je chytrý, na mariáš úplný
machr, akorát má smůlu, že se narodil zrovna do rodiny, kde
je otec despotický ras. Pavel to nikdy neměl lehké. Erik na
penězích nelpěl. Je to jen prach, který se rychle rozfouká,
nevadila mu proto občasná nenávratná půjčka. Jemu vlast ně
na rozdíl od Pavla nic neschází.
Pavel nejdřív v prstech přidržel dvoustovku, ale po chvilce
zaváhání chmátl po pětistovce.
— Fakt to vratim, zablekotal, ale oběma bylo jasné, že to
jsou kecy. Erik nad tím mávl rukou.
— Nemaš ještě cigaro? zvedl k Erikovi prosebně oči.
— V-v-vem si to-to všechno, vykoktal Erik a dal mu krabičku
startek, kde bylo deset cigaret. Pavel si vytáhl tři a zbytek
mu vrátil.
— Né, to ne Erik, to mi stači, dik. Si fakt kamoš, celý se
klátil a pomalu couval ze dveří, aby byl co nejrychleji pryč.
Požádat o nocleh si už netroufal. Navíc mu bylo trapně, že
zase žebrá. Znovu tak potvrdil otcova slova, že je
neschopný parazit. Musí tomu tatovi jednu dokazat, že je schopny,
ale zatim nenašel tu spravnu robotu.
Erik ho zadržel.
— Něc-co pro t-t-tebe mam. Po-pojď za mnu.





16
Po schodech vystoupali do patra, kde měl Erik byt zasklá -
daný nejrůznějším harampádím. Prstem ukázal do rohu,
kde stál počítač.
— Na-našel jsem h-ho u pop-pelnice. V-vypadá d-dobře, ne?
Erik počítačům nerozuměl, ale Pavel se na průmyslovce něco
málo naučil, než ho definitivně vyhodili, protože tam
docházel tak nanejvýš v pondělí a ve středu. Tak Pavel nakonec
skončil jenom s výučním listem a na maturitu rezignoval.
Počítače ho však zajímaly.
— Hm, zkoušels to zapojit? znalecky si přístroj prohlížel,
když odklopil kryt.
— Ček-kal jsem na-na tebe, přiznal Erik, který takhle občas
přitáhl něco cennějšího. Mobil, počítač nebo kuchyňský
spotřebič. Bylo mu prostě líto nechat ty věci jen tak ležet
u popelnic. Časem nashromáždil množství nepotřebné
veteše, která se mu kupila v pokoji. Pavel uměl hodně z toho
pospravovat a prodat za pár šupů.
— To bude fachat, pokýval znalecky hlavou. — Donesu paj ku
a dame to do rychtyku tu, bo s tatou sem se zas porafal, tak
je na mě jakysik napruženy. Musim ho nechat chvilu vycukat,
řekl Pavel, který nechtěl přiznat, že se s otcem zase málem
poprali.
Kvapně mávl na rozloučenou a vyběhl do tmy. V první
trafice si koupil celou krabičku cigaret a na terminálu
dobil kredit. Vyťukal krátkou odpověď na esemesku, která mu
dorazila včera.
Muzu dneska v devět nebo zitra v pet.
Nenapočítal by ani do deseti, a dorazila odpověď.
Dneska na obvyklem miste.





17
Pavel se ušklíbl. Prase nadržený... Ale aspoň bude na pár
dní na jídlo a nějaký ten chlast. Hlavně, aby zase nevyměkl
a nenaházel všechny prachy do automatu jako posledně.
Naskočil do tramvaje, kde se malinko zahřál. Jel přes celé
město, než dorazil do honosného sídla stavební a realitní
společnosti, kde tou dobou už nebyl nikdo, kromě jejího
majitele. Mobilem ho prozvonil.
Za pár vteřin uslyšel bzučák dveří. Prošel prázdnou
vrátnicí a vystoupal známou chodbou po schodech nahoru do
podkroví. Tam měl majitel svou soukromou pracovnu
s malou kuchyňkou, kam mělo přístup jen pár osob. Byla mnohem
menší než jeho kancelář a zdaleka nebyla tak honosně
zařízená. Stěny místnosti byly obložené táflováním z tmavého
dřeva, v němž byly nenápadné dveře do malého pokoje. Ten
sloužil jako kamrlík pro jednorázové i trvalé milenky
a milence. Rafinovaný šmajchlkabinet. Dominovala mu veliká
postel, za ní byla šatní skříň a vlevo miniaturní koupelna.
Pavel si představoval, že tak nějak asi vypadají hotelové
pokoje. Naproti postele pak na zdi visela veliká televize s DVD
přehrávačem a celou policí kazet s pornem těžkého kalibru.
Muž si ho změřil od hlavy k patě a pokynul směrem ke
koupelně. Pavel si všiml, že si něco zapisuje do diáře, ale
přísný pohled ho rozpohyboval. Nikdy toho spolu moc
nenamluvili. Pavel ani nevěděl, o čem by se měl s tím chlapíkem
bavit. Pro oba to bylo jasné jako facka. Na začátku vždycky
jenom řekl, co chce, a další řeči pak byly zbytečné. Nakonec
vysolil domluvenou taxu a byznys byl u konce.
Pavel si svlékl oblečení načichlé potem a hospodským
smradem. Na vaně ležel čistý ručník, kartáček a zubní pasta,
také tričko a spodní prádlo.
Rozhlédl se po koupelně. Dneska jsem tady naposledy.
Tohle už doprdele nemám zapotřebí. Na poličce pod
umyvadlem stál flakon s dámským parfémem. Pavel k němu





18
přičichl a zase ho položil zpátky. Kromě toho parfému však
v koupelně nebylo nic, co by mělo nějakou cenu.
Zaslechl, jak za dveřmi zazvonil telefon. Lehounce
pootevřel dveře koupelny, aby slyšel a viděl, co se v pokoji děje.
Nevěděl proč, ale z nějakého důvodu chtěl mít přehled. Cítil,
že muž je dneska nervóznější než obvykle. Zvedl telefon až
po několika zazvoněních a chvíli s někým hovořil. Vydával
úsečné rozkazy, mluvil krátce a v jeho hlase byla patrná
podrážděnost. Během hovoru si vzal jakýsi prášek a zapil ho
vodou. Bolela ho hlava. Rukou si třel čelo a spánky. Pokojem
se nesly jeho kroky, jak přecházel tam a zpátky.
Pavel tichounce přivřel dveře a vklouzl do sprchového
koutu. Nechal na sebe téct proudy horké vody a oddaloval
okamžik, kdy bude muset vylézt. Nejraději by tam zůstal stát,
až by se roztekl a odplul odtokem někam pryč, do kanálu,
kam beztak patří. Rozpustil by se někde daleko od tohohle
místa a celého podělaného života. Skla se orosila a po chvíli
uslyšel hlasité zabouchání na dveře. Signál, že se sprchuje
příliš dlouho. Lekl se. Okamžitě zatáhl kohoutky vody, otřel
se a jenom v trenýrkách vstoupil do místnosti, kde za malým
stolkem seděl ten chlap, stále oblečený, a něco vyťukával do
telefonu. Zvedl oči přes obroučky brýlí.
— Sedni si, sundej si... pohybem ruky naznačil, aby si Pavel
svlékl trenýrky. Židle byla připravena přímo před jeho
stolem. Připadal si jako u výslechu, s tím rozdílem, že tady byl
nahý. Muž se opřel do křesla, sundal si brýle a upřeně se na
Pavla zadíval.
— Zatím si ho vyhoň, pak mi ho vykouříš, pronesl zcela
mechanicky, jako by si právě u pultu objednal panáka vodky.
Pavel měl studené a zpocené ruce. Cítil, že penis je povislý
a bude problém s tím cokoli udělat. Byl nervózní a vzteklý.
Začal se rutinně třít, ale nedokázal penis ztopořit. Chlap
ho chvíli pozoroval. Nevypadal, že by byl spokojený. Hleděl





19
na něj jako na televizi minutu před usnutím. Pavel se potil
a třel úd čím dál víc, až ho to zabolelo. Tohle k ničemu ne -
povede. Nechápal, co z toho ten úchyl má. Zazvonil telefon
a Pavel si oddychl. Trochu zvolnil, ale chlap mu pohybem
ruky naznačil, že se nemá flákat. Pavel byl zboží, které si
zaplatil. Uvnitř to vřelo vztekem, cítil se ponížený, až se mu
chtělo brečet. Chlap telefonoval a druhou ruku zasunul do
kalhot. Sledoval Pavla. Spěšně ukončil hovor. — Pojď sem,
vyštěkl zničehonic, až Pavel poskočil. Vstal a přistoupil ke
stolu. Muž přitlačil Pavlovi hlavu pod stůl. Držel ji celou tu
dobu, co ho Pavel uspokojoval. Pavel se nemohl nadechnout
a bylo mu zle. Muž začal sténat, uvolnil se a přestal svírat
Pavlovu hlavu. Jedním mohutným výstřikem, před nímž
uhnul, skončilo Pavlovo utrpení.
Každá návštěva toho chlípáka byla odporná, ale dneska se
Pavlovi zvedl žaludek ze sebe samého. Myslel si, že si zvykne,
ale bylo to horší a horší. Kdo si však zvykl, byl ten chlap
a začal se k Pavlovi chovat jako k věci. Pavel pro něj nebyl
víc než bezcenný prostitut. — Běž se opláchnout, ještě jsme
neskončili, vydechl a Pavel zmizel v koupelně, kde nechal
nekonečně dlouho proudit vodu do úst. Dal si na prst zubní
pastu a vyčistil si zuby, ale pořád cítil tu odpornou pachuť.
Kartáček zůstal ležet netknutý na umyvadle. Byl to Pavlův
nejmenší projev vzdoru, aby chlápek pochopil, že ne všechno
bude tak, jak nadiktoval. Když se tak štítí kluka z ulice, ať si
najde jiného ubožáka, co se kvůli němu vykoupe třeba v savu.
Za okamžik uslyšel zazvonit znovu telefon a následovalo
klapnutí dveří. Dneska nemá pan podnikatel chvilku klidu.
Asi proto byl tak nervní a podrážděný.
Pavel na sebe rychle naházel oblečení. Pootevřel dveře
koupelny a rozhlédl se po pokoji, který byl prázdný. Zdálo se,
že ani v pracovně nikdo není. Opatrně otevřel na chodbu, ale
neviděl nikde žádné světlo, jen z jakési vedlejší kanceláře se





20
nesl chlápkův hlas. Cosi direktivním a podrážděným tónem
odpovídal volajícímu. Pavel vycítil, že je muž unavený a po -
řádně vzteklý a on mu měl posloužit jako robot na
uspokojování, aby se odreagoval od stresující práce. Ale dnešní
návštěva se nevydařila podle chlápkových představ. Také
zjevně nechtěl, aby Pavel či kdokoli jiný hovor zaslechl.
Obvykle si před Pavlem nebral žádné servítky nebo telefon
ignoroval. Dneska vyběhl z pracovny, aby si zajistil absolutní
soukromí, a svého speciálního hosta nechal samotného.
Pavel naznal, že bude lepší, když co nejrychleji vypadne.
Rozhlédl se po opuštěné pracovně. Na stole ležela rozházená
lejstra. Neměl v úmyslu se s Bittnerem ještě někdy v životě
potkat. Než utekl, spěšně prohrabal šuplíky psacího stolu,
kde našel klíče, dvoje značkové sluneční brýle, deodorant,
jakési pouzdro a hodinky s monogramem MB. Všechno to
nastrkal do kapes bundy, a než vyběhl ze dveří, ještě
prohmatal kapsy saka, které viselo na věšáku za dveřmi. Vytáhl
peněženku a strčil si ji za triko. Srdce mu bušilo až v krku.
Nechal všechny dveře otevřené a vyběhl po schodech
k východu. Boty držel v ruce, aby nenadělal rámus. Cítil svůj
vlastní tep a krev bušící ve spáncích. Schody bral po dvou,
seběhl až do přízemí, kde spatřil spásný východ. Prosklené
dveře však byly zamčené. Lomcoval zoufale klikou, jako by
hořelo, ale nepovolily.
Začal panikařit. Málem by se rozbrečel. Na chodbě se
náhle rozlilo světlo. Pak uslyšel kroky, které se blížily po
schodech. Vběhl zpátky do chodby a na okamžik se skryl ve
stínu schodiště. Přemýšlel a do toho začal nevědomky hekat,
jak byl vystresovaný.
Na konci chodby uviděl dveře se symbolem čůrajícího
panáčka. S nadějí zamířil tím směrem. Vrazil do dveří a naproti
nim se ve tmě zablýsklo spásné okno. Obratně ho vysadil,
vyšvihl se na okraj a nohama se škrábal ven. Funěl a plné





21
kapsy mu bránily v pohybu. Teď ale děkoval Bohu za svou
chlapecky útlou postavu. Podařilo se mu vysoukat nahoru,
ale to už zaslechl hlas, který ho volal. Vší silou se vymrštil,
prosmýkl se okýnkem a dopadl ven na trávu. Přistál na
zádech a na krátký okamžik si vyrazil dech. Mechanicky vy -
skočil na nohy a tryskem vyběhl do tmy přímo k tramvajové
zastávce, kterou měl na dohled.
Nikdo ho nebude pronásledovat. Ten pracháč nebude
riskovat skandál, ani si zbytečně přidělávat problémy. Vždyť
je to přece bezúhonný spořádaný občan, smějící se
z inzerátu v novinách, na dlani má domek, který nabízí ostatním
prachatým spoluobčanům. Vlastním ksichtem za něj ručí.
Doběhl až na další zastávku, kde se teprve vydýchal.
Naskočil do první tramvaje, která zastavila u ostrůvku. Vytáhl
peněženku, ve které našel slabých patnáct stovek. Za
hodinky by mohl dostat také nějakou tisícovku a zbytek věcí
prodá časem nebo se třeba budou hodit.










23
II.
Pavel nesl plný batoh jídla, a už když otevřel domovní dveře,
slyšel otce, jak nadává televizi.
— Vytoč si bankrot, ty cype! rozléhalo se domovní chodbou
i přes zavřené dveře. Naštěstí v domě bydlelo jen pár
důchodců, kteří byli na otcovy výlevy a jiný kravál zvyklí. Dům
sousedil s hospodou, odkud hlavně v létě doléhal hluk a hlasy
opilců až do hluboké noci. Ti, kterým rámus vadil, se dávno
odstěhovali.
Když Pavel vešel do bytu, otec se ani neohlédl. Civěl do
televize, kde jakýsi muž roztáčel kolem štěstí. V bytě byl
zatuchlý nevětraný vzduch, pach staroby a nemoci. Pavel
však otci nic neřekl, ani neotevřel okno. Nechtěl ho popudit,
protože vypadal, že je v dobrém rozmaru, a to byly vzácné
chvíle. Otec vzal Pavla na milost a nechal ho po měsíci zase
u sebe bydlet, protože si konečně našel práci v Kovošrotu.
Jestli mu však nezaplatí nájem, vykopne ho.
— Kupil si salam? oslovil Pavla, aniž by odtrhnul oči od tele -
vize. Ne, na salám zapomněl, co teď? Pavlem otřásla lehká
panika.
— Jo jo, zalhal. Odplížil se do koupelny a vytočil sestřino
číslo. — Segra, kup salam a doval k fotrovi! Ale fofrem, bo
budu mit pruser, drmolil rychle a po očku kontroloval,
jestli ho otec nevidí a neslyší. Ale televize řvala a otec se
dobře bavil, protože nebožák v Tutovce si skutečně
bankrot vytočil.





24
Sestra z otce tak posvátnou hrůzu neměla, ale Pavel ano.
Vždycky to byl on, kdo dostal nařezáno. Otec na dceru vztáhl
ruku málokdy. Byla chtěná a mazaná, čímž si získala jakýsi
přirozený respekt. Pavel však nenaplňoval otcovy představy,
jak by měl takový správný synek vypadat, a od dětství mu to
otec dával najevo. Přitom měl poslední dobou pocit, že už
se to změnilo, že si ho snad otec trochu váží. Bože, co by za
to dal.
— Šarina tu nebyla?
Otec jenom mávl rukou, aby ho Pavel nerušil. Muž
v televizi zrovna prohrál spoustu peněz a otec se pásl pohledem
na soutěžícího, kterému proteklo štěstí mezi prsty.
Pavel vybaloval nákup a cpal potraviny do lednice. Ve
dřezu se kupila hromada nádobí. Co se nevlezlo do dřezu,
stálo na sporáku i se zbytky plesnivého jídla.
— Ukludila tu vubec ta Šarina? vztekal se Pavel, když
z lednice vytahoval plesnivý sýr a snažil se ho nacpat do
přeplněného odpadkového koše.
— Pojď mi pomoct! zakřičel otec na Pavla ve snaze zvednout
se z křesla. Pavel přiskočil a vyzvedl otce, ten popadl hůl
a rychle ho odstrčil, aby dal najevo, že jeho pomoc zas tolik
nepotřebuje.
— Ma inači starosti, než tu ukluzať. Ty robiš cele dni hovno,
tak se tež mužeš o tatu někdy postarat, ni? zahuhňal. Pavel
házel do igelitky staré potraviny a na nádobí pustil proud
vody. Otec se šoural po kuchyni a díval se z okna. Měl
zarostlou tvář a špinavé oblečení. Bylo znát, že několik dní
nevyšel z bytu.
Nervózně klepal holí o podlahu a pomlaskával, jak v puse
obracel zubní protézu.
— Poptal jsem se jednich znamych, jak to je s tym
domovem duchodcu, zkusil to opatrně Pavel. Otec do něj zapíchl
vzteklý pohled.





25
— Nevychoval jsem vas, abyste mě strčili do jakehosik
zasraneho starobinca. To by se ti hodilo, co? Cely kvartyr pro
sebe. Pavel sklopil oči. Už měl dost fotrova teroru, smradu
a špinavých hader, plísně a hniloby. Otec už na byt sám dávno
nestačil, odpadky házel na zem a nedokázal po sobě pomalu
ani spláchnout. Na všechno měl Pavla a Šárku. Vlastně spíš
Pavla, protože Šárka nosila peníze, to byla její úloha. Všechno
ostatní musel zastat Pavel. Ani když žila jejich matka,
nebylo to o moc lepší. Poslední tři roky života už neměla sílu
starat se o domácnost a otce, a tak spolu žili v zatuchlém
bytě, plném špíny a nepořádku. Jednou ji odvezli na
onkologii, odkud se už nevrátila. Jenom fotr je jako Kostěj
Nesmrtelný. Pětašedesát na krku, dvacet cigaret a půl láhve rumu
denně, přesto je nezdolný. Ani ta zubatá s ním nechce nic
mít, to je k vzteku. Pavlovi by se tím vyřešila řada problémů.
V předsíni zarachotil klíč v zámku. Šárka hodila balený
salám na stůl a posadila se na židli. Pavla ovanula silná
vůně parfému.
— Bože tady je smrad. To nemůžeš tomu tatovi aspoň otevřít
okno? vyjela na Pavla a otevřela okno dokořán. Její nabubřelé
sebevědomí ho popuzovalo. Mluvila s nimi jako s póvlem
jenom proto, že uměla sehnat peníze. Jakkoli. Jenom peníze
ji totiž opravdu zajímaly.
— Zavři to, bo tu bude pruvan! vyštěkl otec. Pohled mu
sklouzl k salámu.
— Máš tu smrad jak v opičárně, nechala okno dokořán a otec
víc neprotestoval.
— Šak Pavel kupil salam, ni, Pavel?
— Sem zapomněl, hlesl. V duchu se ho zmocnila lehká
panika ze strachu z otcova návalu vzteku, která zapříčinila, že
nedokázal v ten okamžik věrohodně zalhat.
— Hlavně, že sem ti to kolik razu připominal. Cypoviny maš
v palici a eště mi tvrdiš, žes ho kupil, když si ho nekupil.





26
Si srab, lhař a vyžirka. Otec zbrunátněl. Vždycky vybuchl
kvůli banalitě a nikdo nedokázal odhadnout, co ho vytočí.
— No tak zapomněl na salám, bóže, to se toho stalo, chabě se
Šárka zastala bratra. Ty věčné hádky ji otravovaly. Ledabyle
přistrčila salám blíž k otci, jako když hodíte vzteklému psovi
kost.
— Jen nech byt, ty tu s nim nebyvaš. To je furt cosik. Dva
razy ztratil kliče! Až nas tu vyberou, bude v tom mit prsty.
Beztak aj tych pět stovek, co zmizlo, si ukrad, křičel otec na
Pavla a plival kus rohlíku, který žvýkal.
— Nic jsem nevzal, bránil se chabě Pavel. Šárka mlčela
a prohlížela si punčochy, jestli se jí nespustilo oko. Takových scén
už zažila stovky. Nic nového. Jestli Pavel vypustí z pusy ještě
jednu větu, otec ho vyhodí z bytu a Pavel se sebere a na týden
zase zmizí. Pak se s prosíkem objeví na prahu, čímž otce
jenom utvrdí v jeho přesvědčení, že je to totální slaboch. A otec
rezignuje a nechá ho u sebe zase na chvíli bydlet. Toleruje
ho stejně jako moly ve skříni a šváby za spíží. I kdyby však
Pavel stokrát prosil, Šárka ho bydlet u sebe nenechá. Nechce,
aby kdokoli věděl, jaká je bratr socka. Rodinu si však člověk
nevybírá, což je největší smůla.
— Tak na tohle vážně nejsem zvědavá, líně se zvedla
k odchodu. Otec nechtěl, aby odešla. Raději se uklidnil.
— Sedni si. Pavel, urob kafe.
Pavel si všiml, že má Šárka na sobě drahé šaty a novou
kabelku.
— To ti kupil ten tvuj? ukázal na kabelku z imitace krokodýlí
kůže.
— Starej se o sebe, zpražila ho.
— Ještě s ním si? S tim prachačem? zeptal se otec Šárky
a oběma nalil sklenici piva. Těžko říct, kterého měl na mysli.
Mohla odpovědět jakkoli a obojí by byla pravda. Pavel vařil
kávu a dal se do mytí několik dní nemytého nádobí.





27
— Chlap je chlap enom, jak umi zarobit prachy. Jinak je
k hovnu.
— No jo. Takových mouder už taky slyšela. Rukou si
prohrábla vlasy a hlasitě zívla. Otec při pohledu na Šárku viděl její
matku. Měla stejně černé a bohaté vlasy, které jí splývaly až
k pasu. Mandlové oči v barvě hořké čokolády. Po matce
zdědila jemnou pleť, která i bez slunce byla pořád zlatavá jako
za vrcholného léta. Nikdo nevěděl, že je poloviční cikánka,
každý v ní viděl jen exotickou krasavici s pěstěným tělem.
Pavel byl víc podobný otci. Zpod čepice mu trčely tuhé
vlasy podobné zarezlým hřebíkům. Oči měl velké a pořád
klukovsky vyplašené, přestože mu bylo sedmadvacet. Ani
vousy mu nikdy pořádně nerostly, jen takové podivné nazrzlé
chmýří, za které se styděl. Jako by nikdy fyzicky nedospěl.
Nikdo by mu proto jeho věk nehádal.
Jejich rodině vždycky vládla matka, teď její místo zaujala
Šárka. Byla stejně mazaná a v životě se uměla uplatnit. Toho
si otec cenil. Jako kočka se uměla vetřít do přízně a při smůle
dopadnout na všechny čtyři, olízat si rány a znovu zaútočit,
když bylo třeba.
— A na ostatni by ses měla vysrat. Nebuď nenažrana, bo to
by se ti tež mohlo vymstit, mudroval dál otec.
— No jo, zatvářila se znechuceně. Nepotřebuje otcovy rady,
a už vůbec se nebude zříkat bohatého milence. Zaplatil jí
kabelku a nové lodičky.
Pavel před Šárku a otce položil hrnky kávy, které cestou
od linky rozbryndal. Otec znechuceně mlaskl a usrkl kávy.
Zasyčel, jak si spálil rty.
— Horke jak cyp, zaklel. Šárka kávu štítivě odsunula. Na
la ciného turka neměla chuť.
— Však oni si chtějí hlavně dobře zašukat a vykecat se. Co já
si musím vyslechnout za kecy. Jednoho sere stará, druhý zas
má kšefty na hovno, všechno to do mě hustí. Zas na druhou





28
stranu, nikdy nevíš, kdy se ti ty informace můžou hodit, že,
Pavel? mrkla na bratra, který se v ten okamžik vyděsil. Jeho
sestra si s ním hrála jako kočka s myší. Jasně, že si taky vy -
slechl hromadu nudných keců. Jemu nikdo nic nevykládal
tak jako Šarině. Zaslechl však desítky telefonních hovorů.
Otec se ale nikdy nesmí dovědět o Pavlových přivýdělcích
u toho pracháče. Zabil by ho a sestra to dobře věděla. Měla
ho tak v hrsti a škodolibě si s ním pohrávala. Měl na ni vztek.
Naštěstí ji její zábava začala po chvíli nudit. Přestala do
Pavla rýpat. Nechala otce, který usrkával hnědou břečku,
sedět u stolu a přitočila se k bratrovi, aby mu pomohla
s mytím nádobí. Utírala stále dokola jeden talíř.
— Ty si úplný kretén! Kde máš ty Bittnerovy věci?
Pavel jenom pokrčil rameny.
— Něco sem už prodal, přiznal se. Nemělo cenu zapírat.
Šárka ho dobře znala a tušila, že přijde tahle odpověď. Bylo
víc než jasné, že věci prodal a peníze dávno prosvištěly
útrobami hracího automatu.
— Tak je koukej sehnat zpátky a prachy taky. Bittner dobře
platí, tak nechápu, proč si to tak posral? Si úplně na hlavu,
prskala a dávala dobrý pozor, aby otec nezaslechl nic z jejich
rozhovoru. Ten však už zase seděl přikovaný u televizoru.
— Nejsem na chlapy a pěkně se mi to hnusí, ohradil se Pavel
a zvýšil hlas.
— Ty si nějaký citlivý, ty debile. Hnusí, nehnusí, potřebuješ
prachy, nebo ne? Nebudu všechno do smrti dělat za tebe.
Taky si dovedu představit jinou práci, ale živím hlavně
tebe, jestli sis nevšiml, takže to pěkně zase dej do cajku,
nebo ode mě neuvidíte ty ani fotřík už ani floka. A to si piš,
že to tatu nasere a zase tě vykopne na ulici. To tu už
dlouho nebylo...
Pavel se celý naježil. Nikoho se o pomoc neprosil.
Potřebuje akorát peníze na ty podělané automaty. Šárka nakoukla





29
do obýváku na otce, ale ten se věnoval plně televizi a pivu.
Ohryzek na stařeckém krku mu poskakoval.
— Bittner to chce zpátky, rozumíš! Byl dost vzteklý, měla
sem co dělat, abych ho uklidnila.
Pavel beze slova zmizel do svého pokoje. Za chvíli byl
zpátky a podal sestře malou igelitku.
— Co to je? Než Pavel stihl odpovědět, nakoukla do tašky, kde
byl pánský deodorant a jakési pouzdro. Otevřela ho a v něm
byly tři stříkačky. Šárka se zašklebila.
— To je jako všechno? Co ty hodinky? zasyčela.
— Ostatní sem už střelil. Potřeboval sem prachy, dodal, jako
by ho to nějak ospravedlňovalo. Mrskla utěrkou o linku,
podívala se na hodinky značky Dolce & Gabbana, které dostala od
jednoho ze svých milenců. Návštěva ji vytočila. Bittner bude
zuřit, slíbila, že věci přinese. Nemělo cenu se déle zdržovat.
Vyřídila, co bylo třeba, a víc se těm dvěma věnovat nechtěla.
To už jí přišlo smysluplnější krmit v parku holuby než dál
sedět v téhle smrduté kuchyni.
— No nic, už musím. Kafe si dám příště, nechala stát na
stole netknutou kávu a kvapně se rozloučila. V kuchyni po
ní zůstala jen vůně drahého parfému.










31
III.
Pavel seděl za stolem a popíjel pivo. Chlapi přijdou až za
hodinu, ale nechtělo se mu být na ulici a doma to bylo
k nevydržení. O fotra se tak musí postarat ségra. Pavel
čučel na fotbal a odpaloval si jednu cigaretu od druhé.
Kouř z cigaret visel pod stropem a z popelníku přepadá -
valy vajgly. Hospodský s bouchnutím postavil další pivo
a odnesl přeplněný popelník. Popel z cigarety dopadal na
červený ubrus Ostravaru a vypaloval do něj dírky. Pavlovi
to bylo jedno, soustředil se na penaltu, jako by ji měl sám
kopnout.
Erik a další dva jeho kumpáni si přisedli.
— Karty máš?
— Jo, hekl, aniž by spustil oči z televize. Fotbal dávno skončil.
Pavel byl hypnotizovaný blondýnou, která si pochvalovala
sprchový gel a krouživými pohyby si jej roztírala po hladkém
opáleném těle. Hostinský namířil ovladačem na televizor
a černo obrazovky ho vytrhlo z hypnózy.
— Tak to rozdej, poručil profesor a smetl popel z ubrusu.
Uprostřed stolu zacinkaly hozené mince. Všichni zírali do
karet, mlčeli a popíjeli pivo. Profesor vyložil na stůl.
— Pche, ulevil si Kotrba, když spatřil krále s kulovým
spodkem. Profesor shrábl peníze. Erik zíral do prázdna a hře se
málo věnoval. Pavel jen pokrčil rameny na znamení, že neví,
co s ním je.





32
— Co je s tebou, starej? zahalekal Kotrba. Erik se zhluboka
nadechl a vzdychl. Lokl si piva a ani si neotřel pěnu z vousů,
jak měl ve zvyku.
— N-nic, rozdávej, j-já sejmu, zablekotal namísto odpovědi.
Erik zadrhával v řeči, mluvil proto málo a jen s lidmi,
které dobře znal. V dětství si kvůli tomu užil ústrky i šikanu.
Další hra byla stejně na nic jako ta předchozí.
— Erik, no tak zrob cosik, to se neda toto, přijdeš o všechny
prachy, rozčiloval se naoko Pavel. Erik jenom neurčitě mávl
rukou.
— Ivoš-šu, přihoď nám ta-tady jednu r-rundu, kývl Erik na
hostinského. Jakmile před něj hostinský postavil sklenici
zlatavé tekutiny, bez přiťuknutí ji do sebe překlopil.
— Je-ještě jednu, poručil dřív, než mu alkohol naředil krev.
— Mi ne! bránil se Kotrba a profesor pohybem ruky naznačil,
že mu jeden panák taky stačí. Pozorovali Erika. Takhle ho
ještě neviděli, a to spolu chodili na karty přes pět let.
— Erik, neblbni, nechlašči tolik, domlouval mu Kotrba. Pavel
nenápadným pohybem ruky naznačil, aby ho ostatní
netrápili otázkami. Pasoval se na Erikova nejlepšího kamaráda,
přestože byl mezi nimi přes třicet let věkový rozdíl. Někdy
se k Erikovi choval jako oddaný pes, jindy jako starostlivý
otec. Erikovi ztěžkla víčka. Cítil, jak se mu teplo rozlévá po
těle a údy těžknou. Hlava se však nedokázala poddat. Opřel
se do židle.
— K-kdosik chce u-ubližit te moji holce, vypadlo to z něho
a na okamžik se mu ulevilo. Neměl vlastně nikoho, komu by
to mohl říct.
— Jak to viš? vykulil Kotrba oči. Profesor se zatvářil, jako by
snědl něco hrozně kyselého. Nechtěl zabředávat do osobních
problémů chlápků, s nimiž chodí na karty. Nic víc. Středy
zkrátka v jeho životě patří kartám. Ve středu není místo na
psychologickou poradnu ani opíjení, prázdné tlachání a jiné





33
žvásty. Přišlo mu však neslušné zvednout se a odejít, jakkoli
ho začínající se zápletka nezajímala. Sluší se projevit trochu
empatie.
Erik si promnul obličej, až to zašustilo. Pavlovi se zdálo,
že se v jeho očích zaleskly slzy. Těkal očima po ostatních.
— Měl jsem za to, že se s dcerou nestykaš? vložil se nečekaně
do debaty profesor. Profesor ve skutečnosti nebyl žádným
profesorem, všichni mu tak ale říkali, protože jako jediný
z nich vystudoval vysokou školu.
— Ř-řikali mi, že-že ji z-zniči. Další obsah panáka zmizel za
jeho rty.
Kotrba se poškrábal ve vousech. Všichni věděli, že Erik
svou dceru viděl dohromady asi desetkrát od doby, kdy ho
stará vypakovala. Byl však na ni patřičně pyšný a často o ní
mluvil. S otcem se však viděla naposledy před osmi lety.
Styděla se za něj, protože v jejích očích žil skoro jako
bezdomovec. Nemyl se, chlastal a doma vršil hromady nepotřebného
harampádí, které tahal ze skládek a popelnic. V obrovských
plastových taškách a s batohem na zádech jej čas od času
vídala bezcílně bloumat ulicemi a hledat ty svoje „poklady“,
jak sám s oblibou říkával.
Když ho vyhodili z práce kvůli pití, nikdy se už
nepostavil pořádně na nohy. Vydělával si jako preparátor zvířat,
což v jeho podání nebylo zrovna zlaté řemeslo. Během let
se obklopil desítkami mrtvolek zvířat a postupně nasákl
čpavým zápachem smrti. Preparoval hlavně domácí
mazlíčky, ale také divočáky a jiné trofeje pro myslivce. Takových
kšeftů bylo sice málo, ale jeho skromnému způsobu života
to stačilo.
— Ty Erik, to nedava smysl, co tu vykladaš, vložil se do toho
Kotrba, — čimu by to kdosik vykladal zrovna tobě? To by asi
šli rovnou za ni, no ne? To tě kdosik chce jenom postrašiť,
ser na to, mávl rukou. Erika to neuklidnilo.





34
— A co ti je vlastně po tym. Šak na tebe sere, mudroval
Kotrba, ale Erik ji měl rád. Moc rád, akorát to nikdy nikomu
neřekl.
Včera večer ho oslovil jakýsi muž. Překvapil ho kousek od
domova, v místě, kde byla největší tma. Přitiskl mu na záda
nějaký ostrý předmět. Nedovolil mu otočit se a podívat se
mu do očí. Krve by se v něm nedořezal, když se mu za zády
ozval chraplavý hlas. — Něco pro mě, ty hajzle, zrobiš, jinak
zničim tu tvoju vykutalenu dcerunku, vyhrožoval. Patrně
nějaká vyšší hra, které nerozumí. To je jasné. Dcera se
pohybuje v politice, její muž je údajně bohatý podnikatel. Neví,
co by se mohlo stát, kdyby návrh neznámého odmítl. Jenže
on neodmítne, protože nemá co ztratit a jedinou dceru,
jediný smysl své existence, musí ochránit, i kdyby za to
měl hnít po zbytek života v base. Na policii také nic hlásit
nebude. Nikdy s ní neměl dobré zkušenosti. Vždycky byl
pro ně jenom nedůvěryhodný šupák. Blázen, s nímž
můžou zamést.
Na stůl hodil posledních pár mincí na útratu a vyrazil ze
dveří, aniž by se vůbec rozloučil. Tehdy ho viděli naposledy.
Pavel za ním ještě vyběhl ven, něco mohutně gestikuloval
a pak mu na papír od cigaret napsal svoje nové telefonní
číslo pro případ, že by něco potřeboval.
— Co budeš robit? staral se. Erik pokrčil rameny, nasadil si
ošuntělou čepici a šouravými kroky se vydal domů. Pavel ho
ještě chvíli sledoval, než se vrátil zpátky do lokálu
k rozehraným kartám.
— Ty viš, co je ta jeho holka zač? zeptal se zničehonic
profesor, aby řeč nestála. Pavel jen pokrčil rameny. O dceři toho
Erik navykládal hodně, ale dohromady vlastně nic. Chvástal
se, jak je chytrá a jak daleko to dotáhla, ale bůh ví... vlastně
nikdo z nich ani neví, jak se jmenuje. Erik o sobě a o rodině
v podstatě nikdy nic konkrétního neřekl.





35
Libor Kotrba miloval tajemství a záhady a Erik teď před -
stavoval takovou záhadu. Ucítil mimořádnou šanci odhalit
něco senzačního. Na začátek zjistí, kdo ta jeho holka vlastně
je. Trocha zpestření pro důchodové dny.
Hodil padesátikorunu na stůl a zvedl se.
— Ja už tež musim. Tak zas ve středu, kvapně se rozloučil
a vyběhl na ulici za Erikem. Profesor zůstal sám s Pavlem,
s nímž si nikdy neměl co říct. V tichosti tak dopil pivo,
pokynul na číšníka a šel raději domů. Dnešní partie se nevyvedla.
Měl z toho všeho špatnou náladu.










37
IV.
Daniel Gavla strávil celý den na jednání. Bylo to k vzteku.
Venku byl nádherný říjnový den, ideální na golfový trénink,
a on se musí pařit v kanceláři s bandou kreténů, kteří ne -
chtějí pochopit, co jim říká. Byl to marný a pro Gavlu
ztracený čas. Zbytečné tlachy. Nic z toho nebude, to mu bylo
jasné. Jediné, co má v tento okamžik smysl, je kulatý míček
na greenu.
S hlasitým cvaknutím zavřel notebook.
— No, pánové, víc pro vás udělat nemůžu. Řekl jsem vám,
jaké jsou možnosti a co bych na oplátku potřeboval od vás.
Příští týden jedu do Prahy, tam by se taky dalo nějak zatlačit,
ale bez vaší pomoci... sám nic nezmůžu, rozložil rukama na
znamení, že on se již maximálně obětoval pro dobro celého
lidstva.
— Pokud byste s mou nabídkou souhlasili, potkáme se příště
raději u mě doma. Mám prvotřídní devítileté portské, mrkl
a doširoka se usmál, nonšalantně popadl tašku a pevným
stiskem ruky se se všemi rozloučil. Hned za dveřmi mu úsměv
zmizel z tváře a rty ztuhly. Dlouhými kroky vykráčel z budovy,
bez povšimnutí minul sekretářku. Měl naspěch. Každý jeho
pohyb byl dokonale zvládnutý, maximálně efektivní. Svou
energii dávkoval přesně a účelově, nic z toho, co dělal, nebylo
nahodilé, beze smyslu, či snad dokonce iracionální.
Jeho SUV krátce zapípalo. Aniž by vyhodil blinkr, vyrazil
do provozu. Hlasovou volbou vytočil číslo.





38
— Jani, nezlákám tě na večeři? nasadil medový hlas.
— Promiň, dneska mám návštěvu, odpověděl ženský hlas
pevně, skoro chladně. Věděl, že na ni musí pomalu. Byla
typem ženy, co si nepotrpí na nějaké náhlé citové výlevy. To
mu sice vyhovovalo, nicméně ztěžovalo situaci. Vycítil, že je
rozladěná. Změnil taktiku.
— Návštěva počká, potřebuju se s tebou o něčem poradit.
Na semaforu blikla červená. Sešlápl pedál plynu. Nějaký blb
zatroubil.
— To není možné, ty se potřebuješ poradit? krátce se
zasmála. — Není to nějaká tvoje další finta? Teď probíhá ta
výběrovka, neměl by nás nikdo spolu vidět.
— Ale no tááák. U mě doma, zašveholil a doširoka se usmál.
Prudce trhl volantem a přejel do levého pruhu.
— Ne, raději ne.
— Jano, no neblázni. Jezdíme spolu na dovolené, a teď
takové obstrukce. Každý ví, že se známe.
— No právě, vzdychla.
Čestná, jak Panna orleánská. Už ho tím dokonale
vytáčela. Myslel si, že bude mít na magistrátu spojence, a ona se
zatím projevila jako bojovnice za spravedlnost a lepší svět.
Takových už tu bylo a nepřežili ani jedno volební období.
Úzkostlivě dbala na všechny formální procesy, vyhlášky,
nařízení a pravidla. Úzkoprsá úřednice, nic víc. Na pořádnou
politiku nemá koule ani mozek. Blbá ženská. Na tom fleku
sedí taky díky němu, ale byl to špatný tah. Přepočítal se a teď
by potřeboval vyměnit koně.
— Tak v sobotu na golfu?
— Víš, že to tam nesnáším. Navíc Milan je na služebce
a samotné se mi tam nechce. Ano, Milan byl v Praze na služebce,
to Gavla věděl. Před třemi týdny tam měli společné jednání.
Doma Milan své ženě řekl, že bude pryč čtrnáct dnů, ve
skutečnosti jel však jenom na týden. Zbytek pak stráví se svou





39
milenkou. O její existenci věděli všichni včetně Jany, ale
kvůli dceři se tvářila, že ta cizí ženská neexistuje. Jenomže
čtrnáct dní uteklo jako voda, a Milan je stále pryč.
Jana se cítila ponížená, až se jí z toho chtělo skoro bre -
čet. Včera obdržela jen krátkou zprávu, že bude pryč ještě
dal ší dva týdny, nebo možná dokonce i déle. Co to má sakra
znamenat? Nenapsal jediný důvod, nestála mu ani za krátké
vysvětlení, a dokonce jí nevzal telefon. Komunikuje s ní jen
přes SMS zprávy. Jak trapné. Zařekla se, že bude čekat,
dokud sám nezavolá a neomluví se. Ať si táhne, kam chce,
dům je její.
Nepochybovala, že v tom má prsty ta jeho coura, před
kterou dosud schovávala hlavu do písku. Nebude se
ponižovat a soupeřit s ní o přízeň svého muže, ale jak se zdálo, ta
mrcha na něho měla nebývalý vliv. Tohle ještě nikdy neudělal,
přestože nevěrný není zdaleka poprvé. Že by se snad
zamiloval? Tuhle myšlenku hned zavrhla. Její muž je dostatečně
cynický, aby byl něčeho podobného schopen.
Přes všechny svoje chyby se k ní především na veřejnosti
choval obvykle velmi pozorně a noblesně. To přesně
odpovídalo jeho pokrytecké povaze. Poprvé v životě ji takto ignoruje,
a to ji velmi uráželo.
Víc než vztek ji z toho všeho přepadl smutek. Doma pak
sama vypila láhev vína a dva panáky prvotřídního koňaku,
který otevřela natruc.
— Víš co, zastavím se zítra u tebe doma. Přece tě nenechám
samotnou, nahodil Gavla laškovný tón. Hlasitě vzdychla.
— No tak jo. Položila telefon.
— Ještě se tě budu doprošovat, ty krávo. Ulevil si a zajel do
garáže své vily. V předsíni se rozzuřil. Na zemi ležely
zbývající dvě krabice jeho bývalé přítelkyně, kterou před měsícem
vypoklonkoval z domu. Slíbila, že si ty krámy odveze, a pořád
tady smrdí.





40
Odhodil notebook na koženou sedačku, rychle ze sebe
shodil propocenou košili a navlékl se do pohodlného trička.
Zapnul počítač, aby odpověděl na e-mail, který si zběžně
přečetl během schůzky v mobilu. V tu chvíli nehnul brvou,
aby si před klienty nepoškodil pověst profesionála, ale ve
skutečnosti se ho zmocnilo vzrušení, které musel potlačit.
Spěchal domů, aby si pečlivě promyslel, co s takovou zprá -
vou. Nejdřív si myslel, že jde o spam, ale obsah naznačoval,
že pisatel vidí Gavlovi až do žaludku. Podepsal se jako KS.
Adresa mariage@gmail.com nic neprozrazovala. Mariage je
manželství, ve francouzštině svatba. Co tím kdo doprdele
myslí? Očima přejížděl po těch několika málo řádcích:
Neznáme se, ale máme stejný zájem. Chcete zničit Bittnero ­
vou. Na začátek skuste jejiho fotra. To by ji mohlo nabourat
tu pěknou politickou fasádičku. KS.
Gavla si e-mail pročítal několikrát. Ne, zničit ji nechtěl. To
bylo silné slovo. Chtěl ji ZDISKREDITOVAT, to ano, to je ten
správný výraz. Je přece normální slušný člověk, nemá zájem
někoho — ničit, jen účelově zdiskreditovat. A to je rozdíl.
Používá různé metody, ale vždycky v normě zákona. A zákon
toho někdy dovoloval hodně, protože výslovně nezakazoval.
Byl ohebný jako žoužel.
A pak měl ještě v záloze plán B, který byl sice nejistý, ale
ještě ho zcela nezavrhoval. Taková opuštěná naštvaná
ženská jako


       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.