načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Děti boží - David Hidden

Elektronická kniha: Děti boží
Autor:

Pé jako Personne, Nikdo. Anglicky Nobody. Ale všichni mu tu říkají Frantíku. Nebo Newyorčane.Hlavní hrdina románu Děti boží se ocitá na mexicko-americké hranici, která je tichým ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  158
+
-
Doporučená cena:  169 Kč
7%
naše sleva
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 289
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5396-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pé jako Personne, Nikdo. Anglicky Nobody. Ale všichni mu tu říkají Frantíku. Nebo Newyorčane.
Hlavní hrdina románu Děti boží se ocitá na mexicko-americké hranici, která je tichým svědkem únosů malých chlapců. Nesnesitelné lepkavé horko, smrad mexického vězení, pachuť strachu a hrůza vás sevřou a pustí až na poslední stránce knihy. 
David Hidden pokračuje v nastoupené cestě. S minimem odboček, uvěřitelně vykreslenými charaktery, v chandlerovském stylu a s lehkou ironií dokáže strhnout, i když sloveso „strhnout“ je v jeho případě jen velmi slabým odvarem skutečnosti.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Děti Boží
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.xyz.cz
www.albatrosmedia.cz
David Hidden
Děti Boží – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















DAVID HIDDEN
DĚTI BOŽÍ
PŘEKLAD JIŘÍ ŽÁK










Bůh říká:
„Vezmi si, co chceš, a pak za to zaplať.“
Stephen King










9 9
PROLOG
Venku bylo nesnesitelné horko a ulice byla rozpálená jako pec.
Vzduch se nad dlážděním tetelil jako pod tryskami vesmírné
rakety. Na stromech špinavých smogem se nepohnul ani lístek
a polední slunce vrhalo na  město v  šíleném ataku rozpálená komanda
paprsků. Lidé se dusili, motory aut zhasínaly. Město bylo ochrome -
né. Mrtvé.
Jako každé léto.
V kostele svatého Matouše v jižní části města, stojícím mezi
kamennými barabiznami a provizorními úkryty postavenými
z vlnitého plechu, překližek a  kusů dřeva, v  nichž bydleli bezdomovci,
nezaměstnaní, alkoholici a feťáci, kteří se sem v poslední době
stahovali z centra, to docela ušlo. Calito zavřel hlavní vchod, aby horko
nedýchalo otevřenými ústy dovnitř, a  mezi vysokými kamennými
sloupy vládlo poměrně chladno. Jestliže venku bylo skoro sto šest
stupňů Fahrenheita, uvnitř to bylo aspoň o dvacet míň. U oltáře byl
ten rozdíl nejmarkantnější.
Otec Antonio seděl v  dřevěné lavici v  první řadě a  hlavu měl
položenou na sepjatých rukou před sebou. „Dobrý Bože,“ modlil se
sotva slyšitelně, jen rty se mu pohybovaly, „dobrý Bože, sešli na mě
svou milost, zbav mě mé touhy, vyžeň z mého těla ďábla... Pomoz
mi... prosím...“
Kdesi v sakristii kapala voda.





DAVID HIDDEN
10
Vedro bušilo do oken.
Otec Antonio měl vyprahlá ústa a  jazyk se mu lepil na  patro.
V zavřených očích mu stály slzy.
V  tu chvíli kdosi otevřel a  vešel dovnitř. Na  dlaždicích se dutě
rozléhaly jeho kroky.
„Otče,“ ozvalo se.
Antonio věděl, kdo to je. Sklonil hlavu ještě níž a  ruce se mu
roztřásly.
V  autě běžela klimatizace naplno, ale zahnat horko se jí úplně
nedařilo. Vzduch v kabině byl zatuchlý, jako by se v ní dlouho
nevětralo. Řidiči páchlo z úst.
Antonio seděl shrbený na zadním sedadle, šlachovité ruce svíral
mezi koleny a  rty se mu pořád ještě pohybovaly. Tichá modlitba
zněla jako refrén písně. Šepot se podobal otáčejícím se lopatkám
špinavého větráku. Rty připomínaly okoralé břehy vyschlé řeky.
V korytě mezi zuby se míhal ještěrčí jazyk.
Za okny ubíhalo město a civělo do oken auta jako zombie.
Dům stál osaměle na konci uličky. Stromy ve velké zahradě
skláněly větve a  vypadaly, jako by plakaly. Nebe bylo ocelově modré
a lhostejné. Kapičky vody ze stříkající hadice měly na jeho pozadí
duhové barvy. Tráva se tady zelenala. Boty skřípaly v písku.
Antonio měl sepjaté ruce a pořád se tiše modlil.
Řidič zamířil za dům, kde ústil vchod do sklepa. Odemkl dveře
a ustoupil stranou, aby kněz mohl projít.
Pět schodů, dole udusaná hlína, pach moči a výkalů.
Ze tmy se k příchozím otočila tvář.





DĚTI BOŽÍ
Dětská tvář.
Devítiletý nebo desetiletý chlapec. Černé kudrnaté vlasy, upřím -
ný hezký obličej, nudle u nosu, potrhaná košile. Na bosých nohou
zažraná špína. Černé půlměsíčky špíny i  za  ulámanými nehty.
Scvrklé pohlaví. Na zemi miska s vodou.
Otec Antonio pomalu kráčel dolů. Na posledním schodě se
zastavil, chvíli chlapce pozoroval a pak rozpřáhl paže.
„Tak pojď, cariño,“ řekl. „Pojď.“
Chlapec vzlykl a důvěřivě k němu natáhl ruce s otevřenými
dlaněmi.
Antoniovi vyklouzl z  ruky růženec a  se skoro neslyšným
zachřestěním spadl na zem.





12 12
ČÁST PRVNÍ
RODIČE
1.
Ležím na prochcané matraci, na které přede mnou ležela nejmíň
stovka opilců. Ve špinavé záchodové míse v rohu protéká voda. To
mě probudí. Chvíli ležím bez hnutí a představuju si, jak se spláchnu
do hajzlu, jak bude moje tělo putovat se spoustou hoven potrubím
do  kanálu a  jak pak šplouchne někde do  čističky. Konečně budu
volný. Vyčištěný. Zbudou ze mě jen molekuly H
2
O. Už se vidím,
jak mnou naplňují láhve a jak mě prodávají v supermarketech. Jak
budu chutnat? Jako rozmixované hovno.
Otevřu oči.
Strop vypadá, jako by ho někdo poblil.
Za  mřížemi na  chodbě svítí holá žárovka a  zalévá prostor
odporným žlutým světlem. Vládne tu ticho. Ve  vedlejších celách asi
nikdo není, což je vzhledem k  tomu, že je nedělní ráno, docela
zvláštní. Včera večer se ve všech barech ve městě muselo pár chlapů
zpít do němoty a porvat se na opuštěných parkovištích. Ale možná
jejich těla pak vyhodili do  kontejnerů na  odpadky. Já bych to tak
udělal.
Zkusím se posadit, ale hlava se mi zatočí tak, že to okamžitě vzdám.
Ležím a bojuju s nevolností. Žaludek mě pálí. Včera jsem musel
vyDĚTI BOŽÍ
13
pít něco hnusného, možná nějakou tu sračku, kterou Malej Joey pálí
vzadu za krámem. Říká se, že po tom i někdo umřel. Že do pálenky
míchá chřestýší jed. Že mrtvoly zakopává vzadu na zahradě. Jednou
jsem se tam zašel podívat, ale kromě starých pneumatik a kovového
haraburdí jsem tam nenašel nic. Do včerejška jsem si myslel, že jsou
to jenom hospodský kecy. Ale dneska si tím už tak jistý nejsem.
V zámku zarachotí klíč.
Šerif Martinez. Učesaný, voňavý, vyžehlený. Určitě už byl ráno
v  kostele. Znám ho dobře. Jeho manželka vaří u  Číňana v  Hlavní
ulici, kam chodím třikrát týdně uklízet. Je tlustá, hodná a vždycky
mi nechává zbytky hamburgerů.
Martinez se zastaví před mou celou a chvíli na mě znechuceně
hledí. Pak zavrtí hlavou a řekne: „Ještě toho nemáš dost, Frantíku?“
Narodil se na  jižním předměstí Los Angeles a  má zvláštní
přízvuk. Protahuje hlásky na  konci slov a  občas to zní jako podivná
španělská melodie. Nejspíš son arribeno, který jsem kdysi slyšel
drnkat jednoho Mexičana v  San Diegu. Ale jinak mám Martineze
docela rád. Je to rovnej chlap. Možná trochu pomalej a 
těžkopádnej. Číňan o něm vždycky vypráví historku, jak se Martinez připletl
do přestřelky s ilegálními přistěhovalci dole u hranic, a než se stačil
vyhrabat z  auta, bylo po  všem a  střelci byli fuč. Ale věřte lidem.
V tomhle suchým horkým počasí tu občas někomu jebne.
Nejsem vůbec schopen otočit k němu hlavu. Zírám dál
do stropu a snažím se očima zachytit nějakého bodu, který se jako jediný
v celém vesmíru přestane houpat.
„Čeho mám mít dost?“ zeptám se konečně chraplavě. Můj hlas
zní i mně cize.
„Uchlastáš se.“





DAVID HIDDEN
14
„No a?“
„Hele, na  tohle já nejsem zvědavej,“ řekne Martinez. „Buď se
trochu zmátoříš, nebo odtud vypadneš. Tohle je slušný město.“
Je to slušný město. Jeden supermarket, dvě benzinové pumpy,
pět hospod včetně Číňanova bufetu, jeden bar pro kamioňáky,
kteří kolem frčej po CA86 směrem k mexickým hranicím, Joeyho
nálevna, škola, prádelna, knihovna slečny Menendezové
a prodejna se zbraněmi. Tři sta dvacet čtyři stálých obyvatel. Jeden šerif
a dva pomocníci. Soudce John Bailey. A kolem poušť bez konce.
Nevím, kam dál by se odtud ještě dalo dojít.
„OK, dám se do pořádku,“ odpovím a potřesu hlavou. Okamžitě
toho zalituju, protože se mi do mozku zařízne řeřavá bolest.
„Bylo by načase,“ řekne Martinez. „Tak se zvedni a padej. Je
neděle, nebudem ti tu vyvářet.“
Zkusím vstát. Když se chytnu kovové konstrukce palandy, jde to.
Hlava se mi ovšem točí dál a  betonová podlaha mi ujíždí pod
nohama.
Martinez udělá krok ke mně a pomůže mi vstát. Chytím se jeho
paže jako ztroskotaný námořník kusu dřeva. Pod dlaní cítím jeho
mohutné svaly. Voní jako poctivý nedělní oběd. Jako chlap, který
přijde domů, odhodí klobouk na skříňku a dostane pusu
od manž e l k y. Von í j a ko d om ov.
Vykročíme a připomínáme na okamžik dva tanečníky chystající
se zatančit sambu. Já bych ovšem při prvních krocích zatančil spíš
tanec svatého Víta.
Chodba, šerifova kancelář. Dveře.
Martinez mě vystrčí ven a  zavře za  mnou. Oběma rukama se
chytím sloupu na verandě. Oslepí mě sluneční světlo.





DĚTI BOŽÍ
15
Stojím tam a mžourám. Po Hlavní ulici se válí prach. Vítr žene
kotouče ostřice a  stromy horkem žloutnou. Bílé domy stojí podél
ulice v takřka pravidelné řadě jako mariňáci na výroční přehlídce.
Verandy, stolky, kovové židle, houpací křesla. Nikde nikdo. Ulice
prázdná jako moje hlava.
Konec světa.
Takové místo měl na mysli Lišák, když mi v Paříži dával letenku.
Dřevěný barák, který mi slouží jako bydliště, připomíná spíš
kůlnu než opravdový dům. Stojí vzadu za  supermarketem a  vede
k němu jen vyšlapaná cesta skrz plevel, přes městský pozemek,
který nikoho nezajímá. Kdybych měl auto, musel bych ho vždycky
zaparkovat u betonové rampy na parkovišti pro náklaďáky,
přivážejícími do obchodu zboží. A zbytek dojít pěšky. Ale o to si starost dělat
nemusím, auto stejně nemám.
Kůlnu mi pronajal Gordon Ellis, místní holič, za  deset dolarů
týdně. Za  uklízení u  Číňana dostávám pětadvacet dolarů. Deset
dám za bydlení a patnáct prochlastám. Jím zbytky, které mi nechává
Martinezova žena. Občas se nade mnou slituje Číňan a  pozve mě
na polívku. Někdy, když má chuť si povídat a já ho trpělivě
poslouchám, mi dá krabičku cigaret. Víc nepotřebuju.
V kůlně jsou dvě místnosti s betonovou podlahou. Kovová
postel podobající se kavalci ve vězení. Jen matrace není tak prochcaná.
Stará skříň, u níž se nedají dovřít dveře. Ve skříni visí dvoje
potrhané džíny, špinavá bunda, na dně je pár složených triček
koupených ve výprodeji. Vedle nich stojí poměrně zachovalé vysoké
vojenské kožené boty, které jsem jednou našel na skládce, a jedny
sešlapané tenisky. Umakartový stůl a  dvě rozvrzané židle. Malá





DAVID HIDDEN
16
veranda, ze které mám výhled na poušť. Na záchod chodím
dozadu za kůlnu, kde jsem si vykopal jámu a udělal dřevěné sedátko.
Když je jáma plná a smrad se už nedá vydržet, zasypu ji a vykopu
o kus dál další. Jediným luxusem je městský vodovod dosahující
až sem, takže v první místnosti stojí zrezivělý sprchový kout
s odpadem.
V noci slyším výt kojoty.
Jsem Pé. Pé jako Personne, Nikdo. Anglicky Nobody.
Ale všichni mi tu říkají Frantíku. Nebo Newyorčane. Je to trochu
paradoxní, protože pochybuju, že by se někdo ze zdejších obyvatel
za  celý život potkal s  nějakým Francouzem. A  Newyorčany vídají
jen v televizi, ačkoliv televizní signál tady často vypadává a nejbližší
televizní vysílač je skoro čtyři sta kilometrů daleko. Mobily tady
nefungují vůbec.
Ale vím, proč mi tak říkají. Nepatřím sem. Nejsem součástí
jejich historie. Jsem odjinud. Mám cizí přízvuk, ačkoliv mám
americký pas na jakési cizí jméno. To je jim fuk. Jsem anonymní. Žeru
žáby, jak mi jednou řekl soudce Bailey.
A nenosím pistoli.
Sedím na verandě a nad pouští se stmívá. V dálce vidím dvě nebo
tři juky, Joshuovy stromy, jejichž větve skutečně připomínají
lamentující paže starozákonního proroka. Za nimi se k severnímu obzoru
táhnou vyprahlé hory se skalami rudými jako oheň v  indiánských
týpí. Na  východě, až k  Alamo River, se rozkládá opuštěná krajina,
plná strží a kaňonů, kterými v zimě protékají potoky napájející řeku
a  v  nichž se v  létě nacházejí jen vyschlá kamenitá koryta. Severně,
směrem k Salton Sea, je přece jen civilizace četnější.





DĚTI BOŽÍ
17
Williams není město v  pravém slova smyslu. Je to pár baráků
a  jedna ulice. Jinak jen prach a  o  kus dál v  močálech kolem New
River hadi.
K mexickým hranicím je to odtud necelých padesát kilometrů,
ale hlavní tahy směrem na  Mexicali nebo na  Yumu vedou jinudy.
Jenomže když se přes hranice dostanou mexičtí ilegálové, směřující
do  USA za  prací a  snažící dostat se do  vnitrozemí, jdou většinou
tu dy.
Proto tu žijí lidé. Proto je tu šerif.
Proto se z jeho pracovny u radnice dá černým telefonem dovolat
přímo do ústředí FBI v L. A.
Ale to se mě netýká. Pozoruju, jak se v  poušti protahují stíny,
a přemýšlím, jak utratit těch osm dolarů, které mi zbyly v kapse. Jak
se ožrat dřív, než mě pozře tma.
2.
Osmiletý Joaquín Peña se ztratil ve  čtvrtek odpoledne kolem
čtvrté hodiny.
V  půl třetí s  ním mluvil na  školním hřišti starší brácha.
Joaquín měl s  sebou kolo a  říkal, že se pojede projet po  Hlavní ulici
a  koukne se, jestli u  benzinové pumpy na  severním okraji města
mají nugátovou zmrzlinu. Brácha ho pohladil po  kudrnaté hlavě,
dal mu pár centů a šel domů. V 15 hodin 45 minut viděl Joaquína
holič Ellis, který si odskočil ven na  cigáro. Joaquínovi, kterého tu
měli všichni rádi, zamával.
V 16 hodin 15 minut už po něm nebylo ani stopy.
K  pumpě nedojel. Nugátovou zmrzlinu, kterou ráno přivezl
z Brawley zmrzlinářský vůz, si nekoupil.





DAVID HIDDEN
18
Fred Harris, pumpař, který sem denně dojíždí z Westmorlandu,
později zkontroloval i bezpečnostní kameru. Joaquín se na záběrech
pořízených mezi 14:30 a  17:00 neobjevil. Provoz v  té době nebyl
velký. U pumpy se za ty dvě hodiny zastavily tři kamiony směřující
pravděpodobně do  Yumy a  pět osobních aut. Kromě zaprášeného
starého buicku to všechno byla auta zdejších lidí. V buicku seděla
žena se šátkem na hlavě a od pumpy zamířila po S30 na sever.
Nikdo jiný s ní v autě nebyl.
Joaquín se doma neukázal.
Jakmile se setmělo, bylo jasné, že se mu něco stalo.
Ve 21 hodin šerif zburcoval celé městečko.
Ke mně se ta zpráva dostane až kolem půl desáté.
Sedím u  Číňana a  piju studené pivo. Předtím jsem vytřel
hajzly a zadní místnost, která Číňanovi slouží jako skladiště. Čekám, až
odejdou poslední hosté a budu moct uklidit lokál. Z pachu
přepáleného tuku se mi zvedá žaludek, ale Číňan odmítá vypnout
klimatizaci a pustit dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Asi ví, co dělá, protože
kdyby otevřel dveře, místo čerstvého vzduchu by mu dovnitř dýchl
rozpálený vzduch a hostům by mezi zuby začal skřípat pouštní prach.
Hamburgery by se na pánvi obalily pískem. Poušť by vešla hlavními
dveřmi, udělala by si tady pohodlí a už bychom se jí nezbavili.
V  boxech u  okna sedí poslední dva lidi. Černoch Ray Carry,
obrovský chlap odněkud ze severu, možná z Oregonu, jeden ze tří
černochů žijících ve  Williamsu. Přistěhoval se sem s  rodinou asi
před čtyřmi lety, dávno před tím, než jsem sem přišel přes poušť já.
Pracuje na výzkumných vrtech, které nahoře v horách, asi čtyřicet
kilometrů odtud, otevřela společnost Petroleum Company. Mám ho





DĚTI BOŽÍ
19
docela rád, protože toho moc nenamluví a  dává mi vždycky pár
centů tuzéra nebo, když je dobře naloženej, mě pozve před
odchodem na panáka.
Zato toho druhého chlapa nemám rád vůbec. Hubený, zrzavý
a arogantní Del Hunting obsluhuje zdejší myčku a je to hajzlík nad
hajzlíky. Nemá ho rád nikdo a  já ho podezřívám, že on nemá rád
celý svět. Na mě si ale přímo zasedl. Dělá mi schválnosti. Třeba mi
pochčije čistě vytřenej záchod a  ucpe mísy hajzlpapírem, takže to
po něm musím uklízet znova. Nikdy jsme spolu vlastně neprohodili
ani slovo, ale jeho vybledlé modré oči mě sledují na každém kroku.
Nevím, proč to dělá. Snažím se mu nezavdat žádnou příčinu,
protože konflikt s někým z místních obyvatel je to poslední, po čem
toužím. Nechci, aby mě bylo vidět. Občasné přespání v místním vězení
za opilost je všechno, co si můžu dovolit.
Chci být neviditelný. A většinou se mi to daří.
Číňan se chystá zavírat, když dovnitř vpadne Earl Onofrio,
šerifův pomocník. Horká noc mu přes ramena dýchne dovnitř jako
z  chřtánu unaveného draka. Na  podzim a  na  jaře bývá v  noci
na poušti zima a teploměr občas spadne až na čtyřicet pět stupňů
Fahrenheita, ale teď uprostřed léta jsou noci skoro stejně horké jako
dny. Jsou to noci, kdy muži nemůžou horkem spát a ženy kvůli té
horkosti roztahují nohy.
„Ahoj, chlapi,“ řekne Earl. „Už tu byl šerif?“
Číňan zavrtí hlavou. Tváří se překvapeně. V  tuhle hodinu sem
šerifovi pomocníci obvykle nechodí.
Earl je vysoký mladý kluk s blonďatými vlasy ostříhanými
na ježka a  naivním pohledem krásných modrých očí. Takové oči hledí
na  svět přátelsky i  ve  chvílích, kdy se svět moc přátelsky nechová.





DAVID HIDDEN
20
Jenomže jediné zlo, se kterým se Earl dosud potkal, byla rychlá jízda
a hospodské rvačky.
„Co se děje?“ zeptá se Del.
„Ztratil se Joaquín Peña,“ odpoví Earl.
„Kterej Peña, ten nejmladší? Ten malej kudrnatej spratek?“
přidá se Ray Carry.
Tím malým spratkem nemyslí nic zlého, sám má ty spratky tři
a je vzorný táta.
„Jo,“ prohlásí Earl.
„A co my s tím?“ ozve se Del.
„Nic, organizujeme pátrání,“ odpoví šerifův pomocník. „Jedete
s námi?“
„Jo,“ řekne Ray, hned vstává a hází Číňanovi na pult peníze.
Del vstane taky.
Earl se otočí ke mně. Vidím, jak se mu do pohledu vkrádají
pochybnosti.
„Ty tu radši zůstaň, Newyorčane,“ řekne tiše. Ty jeho dětsky
vykulené naivní modré oči se mi zařezávají do tváře jako dva skleněné
a nelítostné střepy.
Sklouznu z barové stoličky. Dlaní si přejedu přes obličej
a prohrábnu vlasy.
„Ne, já jdu taky,“ prohlásím.
Trochu se zapotácím, ale ke dveřím už dojdu v pořádku.
Vidím, jak mě všichni sledují pohledem.
Nakonec Earl zavrtí nesouhlasně hlavou, ale otočí se a  otevře
dveře.
Když vyjdeme do noci, měsíc visí nad městečkem jako
nabroušený srp.





DĚTI BOŽÍ
21
Starý dodge s námi poskakuje jako býk při rodeu a snaží se nás
vyhodit ze sedla. Zoufale se držíme postranic korby a modlíme se,
abychom nevypadli. Earl za volantem by nás byl schopný přejet.
Na  korbě sedíme čtyři, kromě mě ještě Del, Ray a  Joaquínův
strýc Carlos, velký hranatý chlap s obličejem vysušeným na slunci
a rukama velkýma jako lopaty, kterými přehazuje hlínu. On
a Joaquínův otec Roberto pěstují za Williamsem, v místě, k němuž
dosahuje jižní močál směrem od New River, artyčoky a sladké brambory.
Je to jediný pás zeleně široko daleko a  rodina Peñových na  něm
dře už třetí generaci. Nezbohatli na tom, ale na uživení jim to stačí.
Nejstaršího syna dokonce poslali na studia do San Diega.
Earl konečně šlápne na  brzdu. Udělá to tak prudce, že málem
přeletíme přes kapotu dopředu rovnou pod kola. Ještě se mi třesou
ruce, když lezu dolů.
Znám to tady. Říčka Skyer tu vyhloubila úzké koryto se spoustou
zákrut a  meandrů. Teď je všude sucho, ale na  jaře se tudy řítí z  hor
voda, zahryzává se do rudých skal, podemílá je a hloubí v nich
jeskyně a díry. Tady by se malý chlapec ztratil hned. Tomuhle místu říkají
místní O. K. Corral. Nevím proč, se slavnou stejnojmennou hospodou,
před níž došlo kdysi dávno k přestřelce mezi bratry Earpovými
a Docem Hollidayem na jedné straně a členy Clantonova gangu na druhé,
nemá nic společného. Nevím, jak tady ten název vznikl, do Tombstone
v  Arizoně, kde se tahle událost odehrála, je to odtud pěkně daleko
a žádná hospoda ani ohrada tu na dohled nestojí. Ale možná ten
název vznikl, protože je to nebezpečný kraj, a kdyby se tady někdo ocitl
bez pomoci, mohl by se cítit jako před ústím Hollidayova revolveru.
Byl jsem tu jednou a pomáhal jsem nějakému maníkovi
z Westmorlandu vytahovat auto, které mu zapadlo do jedné zdejší průrvy.





DAVID HIDDEN
22
Jezdil sem střílet pouštní králíky, za čtyři hodiny dorazil pěšky
k Číňanovi a za to, že jsme ho sem odvezli a pomohli auto vytáhnout,
dal mně a Malýmu Joeymu padesát babek. Joey se se mnou rozdělil
tak, že mi místo pětadvaceti dolarů dal dvě láhve toho svého
šmejdu, které normálně nestály ani deset.
Špatné místo. Pro auta i pro děti.
Earl vystoupí a rozdá nám baterky.
„Zkuste to spíš na sever. Ostatní skupiny pátraj jižně
od Williamsu.“
Posvítí nám do obličejů, jako by se chtěl přesvědčit, že jsme
přežili cestu. Ve žlutém světle vypadají naše tváře jako navoskované.
„Dávejte bacha,“ dodá. „Tady by se ztratil celej kamion, natož
malej kluk.“
„Co by tady Joaquín dělal?“ namítne Ray. „Od  Williamsu je to
nejmíň pět kilometrů a nevede sem pořádná cesta.“
„Co ty víš, co se takovejm klukům honí v palici,“ řekne Earl.
Carlos Peña mlčí. Jeho opálená vrásčitá tvář skoro splývá s nocí.
Za celou cestu neřekl nic. Rty má hořce stažené dolů. Určitě je ner -
vózní a cítí bolest.
„Tak jo, chlapi,“ pokračuje Earl a otočí se doleva, směrem
k horám. Nebe nad nimi má tmavomodrou barvu a  hřebeny se v 
protisvětle rýsují naprosto zřetelně. „Rozdělíme se. Já s Carlosem a Rayem
půjdeme nahoru podél strže. Vy slezte dolů ke korytu a prohledejte
spodek. Za dvě hodiny se sejdem zase tady.“
Del se ke mně obrátí. Ve tmě mu zasvítí zuby, ale vím dobře, že
to není úsměv, ale spíš škleb.
„Já s Newyorčanem nikam nejdu.“
Hlas má zastřený, jako kdyby měl nemocné hlasivky.





DĚTI BOŽÍ
23
„Tak ho cestou zastřel,“ řekne Earl a všichni se tomu zasmějou.
Včetně mě, ačkoliv mi do smíchu vůbec není. Žaludek se mi obrací
naruby a v ústech cítím žluč.
Je skoro jedenáct. Ve tmě zaskřípou ve vyprahlé půdě naše
krok y.
Ohlédnu se. Ještě chvilku se proti nebi rýsují obrysy náklaďáku,
ale i ty vzápětí zmizí. Tma nás spolkne jako kojotí morda.
Sestup dolů do  koryta nám trvá asi dvacet minut. Kloužeme
po  vyprahlé půdě a  obcházíme balvany, ale není to nijak složité.
Svah tu klesá pozvolna a v měsíčním světle se můžeme docela dobře
orientovat. Světlem baterky zametáme okolí a  zkoumáme každou
vypouklinu nebo výduť, ale nevidíme žádné stopy, které by potvr -
zovaly, že by malý Joaquín šel právě tudy.
Del se drží vpředu, asi deset kroků přede mnou. Ve světle
baterky občas spatřím, jak se mu vzadu za  širokým koženým opaskem
zaleskne stříbrná pažba velkého revolveru Smith & Wesson
Magnum. V USA existuje zákon o volném nošení zbraní, který omezuje
volné nošení prakticky jen na příslušníky policejních nebo
pořádkových služeb a na licencované bezpečnostní agentury.
Ve Williamsu si však z tohoto zákona nikdo hlavu nedělá – nikdy jsem neviděl
šerifa Martineze, aby kontroloval licence mužům, kteří nosí
zbraně. Těch mužů není tolik, ale někteří se od svých zbraní neodlučují
snad ani v  posteli. Duch starého pistolnického Divokého západu
tady přetrvává dodnes.
Del Hunting je jedním z nich.
Kráčí přede mnou mlčky, ani se neohlédne. Jsem přesvědčený,
že kdyby se mi tady něco stalo, že kdybych si třeba zlomil nohy





DAVID HIDDEN
24
v jedné z puklin, nechal by mě tady chcípnout. Proti světlému nebi
se jeho vytáhlá postava klátí, jako by tu fučel severní vítr.
Chvílemi mi mizí ve tmě a já vidím jen světlo jeho baterky poskakující
po skalách.
Snažím se s  ním udržet krok, ale žaludek mi dělá kotrmelce
a  potřeboval bych se napít. V  očích mě pálí písek, který se občas
zvedne a  zavíří kolem. Dole v  korytě je sice vlhko, ale po  vodě tu
není ani památky. Vlhkost se drží v  severní stěně koryta, která se
nad námi zvedá do  výše takových patnácti metrů. Měsíční světlo
sem dopadá jen místy a kolem je spousta temných koutů, do nichž
nedohlédneme. Nemáme vybavení na to, abychom šplhali
po protější strmé stěně.
Klopýtáme mlčky korytem. Chůze je tady mnohem obtížnější než
při sestupu. Koryto je kamenité a  nohy nám kloužou po  omletých
kamenech, zapadají mezi ně, zakopáváme o  suché kmeny a  větve
a podrážky skřípou v hrubém písku u břehů.
Po Joaquínovi ani památky.
Už to málem vzdáme, když se světlo Delovy baterky zastaví
na pravém břehu, kde se ve tmě rýsuje jakýsi převis a vedle něj se
klikatí vyšlapaná cestička vzhůru. Z  místa, kde stojím, nedokážu
odhadnout, jestli ji vyšlapala zvěř nebo lidé, ačkoliv bych sázel spíš
na  kojoty, protože mě nenapadne jediný důvod, proč by sem měli
chodit lidé.
Del zamíří tím směrem. Zabočím za ním, i když zpočátku vůbec
nevím, proč jsme se zastavili. Teprve když udělám další čtyři nebo
pět kroků, všimnu si kruhu z  kamenů a  v  něm nedohořelých
větví a popela. Někdo tu rozdělal oheň. Del podpatkem vysokých bot
rozhrne popel a úplně dole zazáří pár řeřavých uhlíků.





DĚTI BOŽÍ
25
Oheň tu hořel ještě nedávno.
Zastavíme se.
Chvíli mi trvá, než popadnu dech a než si moje oči aspoň trochu
zvyknou na tmu.
Na  levém břehu není dolů do  koryta přístup. Skála není tak
vysoká, ale je strmá. Nahoře vidím pokroucené kořeny zakrslých
stromů a  pod nimi padá sráz rovnou dolů. Není v  něm žádná jeskyně,
žádná proláklina, v  níž by se mohl někdo ukrývat. Zato vpravo je
břeh povlovný a za převisem se zvedá jen v mírném svahu a směřuje
nahoru na hřeben, po kterém jdou Earl, Ray a Carlos. Převis zasahuje
až nad koryto. Netuším, jak hluboká je tam jeskyně. Může být mělká,
ale zároveň se z ní může táhnout dlouhá chodba až někam hluboko
do skály.
Vidím, jak Del mění postoj. Jak se jeho tělo napřimuje, jak je
ve střehu. Ruka mu sklouzne za záda a uchopí pažbu revolveru.
Nevím, po kom chce střílet. Jestli je tam ten kluk, bude spíš potřebovat
pomoc, než aby na něj někdo mířil revolverem.
Del se ke  mně otočí, přiloží prst na  rty, ukáže hlavní směrem
k  převisu a  vypne baterku. Udělám totéž. Měsíční světlo sem sice
dopadá jen ze strany, ale tmavý břeh se v něm rýsuje zcela zřetelně.
A když udělám tři opatrné kroky dopředu, spatřím to, co Del
zahlédl už předtím.
Stopy vedoucí od  ohniště směrem k  převisu. Nejsou to dětské
stopy a nejsou jedny.
Nedávno tudy prošlo víc lidí.
Del se nahrbí a v podřepu přeběhne tiše jako kočka k černému
otvoru převisu. Tam si klekne na jedno koleno a čeká. Jdu pomalu
za ním, ale připadám si strašně těžkopádný a hlučný. Zdá se mi, že





DAVID HIDDEN
26
každý můj krok se musí rozléhat na míle daleko. Těsně u břehu mi
dokonce ujede levá noha a málem sebou praštím. Del vrhne mým
směrem zamračený pohled.
Nevím, co mám udělat. Nemám zbraň, zato mám pořádnou
kocovinu, žaludek jako na vodě a rozostřené vnímání. Měl jsem zůstat
u Číňana. Tohle není moje věc.
Neumím si vůbec představit, co na  nás v  té tmě pod převisem
může čekat.
Ale Del si počíná naprosto sebejistě.
Vidím ho, jak se najednou napřímí a  vběhne dovnitř. Vzápětí
bleskne světlo baterky. Vrávoravě se vydám za ním.
Dutina pod převisem je nečekaně mělká a úzká. V prvním
okamžiku spatřím jen nějaké barevné hadry a teprve potom si
uvědomím, že tam někdo leží. Ve světle baterky se objeví tři bílé obličeje.
Dvě ženy a malé dítě.
Joaquín to není.
Chvíli tam s  Delem nerozhodně stojíme. Pak se začnou hadry
pohybovat. Objeví se dvě ruce a natáhnou se naším směrem.
„ S e ñor,“ ozve se hlas. „Please...“
Té dívce nemůže být snad ani patnáct. Má krásnou oválnou tvář
s velkýma tmavýma očima a širokými smyslnými ústy. Vlasy
svázané do dlouhého copu jsou uhlově černé.
„Nuestro señor...“ opakuje.
Dojde mi, že nemluví k nám, že se modlí.
Hlavní vlna mexické migrace do  USA je už sice z  valné části
minulostí, ale na některých místech uprchlíků neubývá. Hlavní
migrantské tahy sice běží podél řeky Rio Grande z Ciudadu
a JuaréDĚTI BOŽÍ
27
zu, ale i  hranice vedoucí mezi Mexicali a  Tijuanou je oblíbeným
místem převaděčů, přestože se jedná jen o  necelých dvě stě velmi
přísně střežených kilometrů. Jenomže opuštěná a  těžko přístupná
místa, jako je O. K. Corral, se k přechodu přímo nabízejí.
Mexičanka k nám pořád ještě natahuje ruce. Druhá žena,
mnohem starší, na  nás jen mlčky zírá. Tvář má propadlou a 
připomíná mi kráter na  povrchu Měsíce, který na  nás dál lhostejně shlíží.
Na břehu před převisem se šíří měsíční světlo. Dítě nabírá k pláči.
Přešlápnu. Nevím, jak se zachovat, i když si naprosto jasně
uvědomuju, že tihle tři nemají na  cestě do  USA nejmenší šanci. Ale
mám to být já, kdo je zadrží? V  bezradném gestu rozpřáhnu ruce
a chystám se odejít, ale v tu chvíli spatřím Dela, jak se mu po tváři
šíří úsměv. Není to hezký úsměv, hraje v  něm triumf a  ještě něco.
Jako kdyby se mu do očí vylila nějaká ponorná řeka plná sraček.
Zastrčí revolver dozadu za pásek a začne si rozepínat poklopec.
„Pojď, užijeme si, Newyorčane,“ řekne tiše.
Dívka stáhne ruce a dívá se na něj.
Já t a k y.
Ve světle baterky se objeví penis se zrůdně velkým rudým
žaludem.
Nejsem schopen pohybu. Roky výcviku jsou dávno pryč, zůstal
tu jen třesoucí se bezbranný alkoholik. Ruka s baterkou se chvěje,
jako kdybych dostal epileptický záchvat.
Del se na mě ohlédne. Olízne se. Řekne:
„Tak dělej, kurva.“
„To nemůžeš,“ řeknu.
Chraptím jako při angíně.
„Jak nemůžu?“ zeptá se a zasměje se. „Kdo mě zastaví?“





DAVID HIDDEN
28
Pohnu se směrem k němu. Napřáhnu baterku. V tu chvíli mě Del
udeří pěstí do prsou. Je to silná rána, ale ještě mě neporazí. Ještě
zůstanu stát, ještě znovu sbírám síly a máchám baterkou. Druhá rána,
vedená šikmo přes hruď směrem k žaludku, mě ale srazí na kolena.
Do úst mi vyhrknou zvratky.
Del se ke mně skloní, otevřenou dlaní do mě šťouchne a povalí
mě na zem. Baterka mi vylétne z ruky a zhasne.
A přestane si mě všímat.
Slyším dívku vykřiknout. Pak ještě a  ještě. Starší paní blekotá
cosi španělsky, čemu nerozumím. Dítě pláče.
Otočím se na břicho a začnu se plazit pryč. Ústa mám plná
prachu. Ruce se křečovitě chytají trsů trávy rostoucí u vyschlého
koryta. Stébla jsou suchá a pořežou mi dlaně.
Trvá to nekonečně dlouho.
Nakonec se zachytím jednoho balvanu, opřu se o něj zády
a zkusím se postavit. Nejde mi to. Zůstanu tam sedět, s nohama
roztaženýma a  s  rukama rozhozenýma do  stran. Měsíc mi olizuje obličej
jako perverzní úchyl.
Možná trochu brečím.
Pak se zpod převisu vynoří postava a zamíří ke mně.
Zvednu ruku a snažím se ochránit si obličej. Del se ke mně skloní.
„Neboj, srabe, nic ti neudělám,“ zašeptá.
Cení na mě zuby jako zvíře.
Potom se skloní ještě níž a do ucha mi zašeptá:
„A jestli o tomhle někomu cekneš, řeknu, že jsem tě viděl
s Joaquínem v tý tvý boudě.“
Narovná se.
V měsíčním světle vidím, že na stehnech má džíny od krve.





DĚTI BOŽÍ
29
3.
Cítím pach nemytého těla. Svůj pach. Smrdí mi rozkrok
i podpaždí. Smrdí mi nohy. Smrdí mi svědomí.
Tisknu hlavu do důlku v matraci, který jsem v ní za těch sedm
měsíců stačil vyležet. Jsem bos, ale mám na sobě džíny i tričko.
Nepamatuju se, že bych si zouval boty, ale ty leží daleko od  postele,
jako bych je od sebe vzteky odkopl. Vojenskou deku mám
zmuchlanou vedle sebe. V kůlně je horko k zalknutí.
Polknu a  pokusím se olíznout si suché rty. Jazyk mám hrubý
jako pes. Lepí se mi k patru.
Otevřu jedno oko a snažím se odhadnout, kolik je hodin.
V dírách mezi prkny proudí dovnitř našedlé světlo. Buď svítá, nebo se
stmívá. Myslím, že je to ta druhá možnost. Zpátky do  Williamsu
jsme včera dorazili někdy kolem čtvrté ráno, když už se nad horami
v dálce pomalu začalo rozednívat. Po nás se začaly trousit další
náklaďáky. Chlapi mlčky seskakovali na zem a balili si cigarety. Nikdo
moc nemluvil. Všichni pospíchali domů.
Joaquín byl pořád nezvěstný.
Zavřu oko a poslepu zašmátrám vedle postele, nahmatám láhev,
zatřesu s ní, ale je prázdná. Odhodím ji a láhev hluše bouchne
o stěnu, ale nerozbije se.
Přetočím se na záda.
Když jsem se včera vrátil, dopil jsem poslední zásoby chlastu. Teď
tu budu ležet nasuchu do zítřka, kdy mám další směnu u Číňana. Při té
myšlence znovu polknu. Vyschlé hrdlo mě pálí, jako kdyby jím někdo
protáhl listy ostřice.
Pomalu se posadím. Snažím se stoupnout, ale nejde mi to, takže se
sesunu dolů a v podřepu dolezu ke sprchovému koutu. Dá mi hroznou





DAVID HIDDEN
30
práci dosáhnout na  kohoutek, ale nakonec se mi podaří pustit
studenou vodu a tu pak chlemtám jako Číňanův bloodhound.
Cesta zpátky k posteli mi připadá nekonečná.
Musel jsem nejmíň na  dvě hodiny zase usnout, protože když se
znovu probudím, venku je tma. Probudily mě nějaké hlasy, ale když se
konečně trochu vzpamatuju, uvědomím si, že mi v uších pořád zní křik
té mladé mexické holky. Tma mi připomíná inkoust, teče mi do úst a já
mám na zlomek vteřiny pocit, že se udusím. Pak se zhluboka
nadechnu, jako kdybych se topil a teprve potom vystrčil hlavu z vody.
Bojím se tmy. Ve tmě za mnou chodí stíny.
Sáhnu do kapsy kalhot a vytáhnu zmačkanou krabičku
marlborek. Jsou v ní poslední dvě cigarety. Trvá mi strašně dlouho, než pod
postelí najdu sirky a škrtnu. Ve tmě se rozzáří červený bod
a připomene mi bezpečnostní bójku, kterou jsem kdysi s úlevou viděl
z paluby hlídkového člunu francouzské pobřežní služby svítit u vjezdu
do marseillského přístavu. Tenkrát, po nějaké přestřelce s pašeráky
drog, pro mě znamenala návrat do života. Dnes mi svítí jako
mámivé světlo na hřbitově myšlenek.
Nevím, jak dlouho tam takhle ležím. Nedopalek mi spálí prsty.
Vrátí se tma. Černá jako asfalt.
A potom zaslechnu motory aut.
Zvednu hlavu. Připadá mi to divné. Jestli je tma, znamená to, že
večer už pokročil a že to nemůžou být náklaďáky vozící
do sousedního supermarketu zboží. A v noci sem nikdo nejezdí. Poslouchám.
Cvaknou dveře. Zaslechnu hlasy. A vzápětí se rozzáří reflektory
namířené na mou kůlnu. Svěsím bosé nohy z postele, ale než stačím
vstát a zajít se podívat, co se děje, ozve se hlas. Autoritativní
a neDĚTI BOŽÍ
31
kompromisní. Poznám ho. Patří Dwyeru Gilbraithovi, který chodí
takřka denně k Číňanovi na večeři. To, co mu schází
na centimetrech, dohání dunivým hlasem. Když ho člověk uslyší ve tmě, vsadil
by se, že patří nejmíň dvoumetrovému chlapovi, a ne prckovi
s panděrem a naducanými tvářemi.
Ten hlas křikne: „Vylez ven, Newyorčane!“
Chvíli nohama šmátrám po botách, pak je najdu a nazuju si je.
Vstanu. Kymácím se, ale snažím se udržet rovnováhu. Musím se
soustředit, abych nohy kladl správně před sebe a abych o ně
nezakopl. Dveře bez zámku, otvírající se dovnitř. Zatáhnu za ně a zalije
mě světlo.
Stojím na prahu a cloním si oči. Vůbec nechápu, co se děje.
Nejprve rozeznávám jen obrysy, ale nakonec si oči přece jen na světlo
zvyknou, ačkoliv mě řeže pod víčky jako pilka na železo.
Na parkovišti za supermarketem stojí čtyři auta. Tři z nich
poznám, čtvrté, otřískaný starý žlutý cadillac ze  šedesátých let, jsem
nikdy předtím neviděl. Nejblíž stojí Chevrolet Caprice šerifova
pomocníka Earla Onofria. Earl stojí před ním a  ležérně se opírá
nohou o blatník. Pokud můžu v protisvětle rozeznat, v obličeji má
lhostejný výraz, jako kdyby říkal: „Já nic, já sem vlastně nepatřím.“
Vedle parkuje Gilbraithův Chevrolet Impala a kolem něj stojí
v rozestupech asi pět mužů. Jsou tak daleko, že nerozeznám, kdo to je.
Těsně u betonové rampy stojí starý buick pumpaře Rickyho Tempa,
ale Rickyho nikde nevidím. Možná se zdržuje někde vzadu ve stínu,
který na parkoviště vrhá nakloněná střecha supermarketu.
Když si prohlédnu skupinku mužů stojících těsně u cesty, která
vede od  parkoviště k  mé kůlně, okamžitě pochopím, komu patří
ten žlutý cadillac. Mohutný chlap s rozložitými rameny je Roberto





DAVID HIDDEN
32
Peña, Joaquínův otec. Osobně jsem se s ním setkal jen asi dvakrát
a  naše vztahy se omezily na  pozdrav a  krátké cvrnknutí do 
klobouku, ale slyšel jsem o  něm, že je to rovný, přímý a  pracovitý
chlap, který rodinu drží zkrátka. V  městečku se objeví, jen když
zajde na mši do katolického kostela k otci Avramovi, ale i tam se
ukáže jen zřídka.
Vedle něj stojí jeho bratr Carlos, s nímž jsem byl u O. K. Corralu.
Za celou noc jsme spolu vlastně neprohodili ani slovo, a když jsme
se rozcházeli, nestál jsem mu ani za  pokývnutí. Dva další chlapy
neznám, zato na  ksicht Dela Huntinga nezapomenu nikdy.
Jakmile ho spatřím, jakmile zachytím ironický úsměv, který mu pohrává
na rtech, okamžitě si uvědomím, že je něco špatně.
„Co... co je?“ vykoktám a doufám, že je mě slyšet.
„Kde je Joaquín, Newyorčane?“ ozve se znovu Gilbraith.
Teď už vím, kde je šerif. Stojí v zákrytu za Earlem a je rozkročený
jako pistolník z béčkového westernu.
„Cože?“ řeknu. A pak hlasitěji: „Cože?“
Muži proti mně stojí jako jednolitá masa. Teprve teď si všimnu,
že Del drží v  ruce pušku. A  že není sám. Gilbraith svírá v  pravé
ruce brokovnici s upilovanou hlavní. Nemíří na mě, ale v jeho
postoji je něco výhrůžného. Stejně jako v postoji dvou mužů
u impaly, kteří také drží pušky, aspoň pokud to dokážu na  tu dálku
rozeznat.
„Kde je Joaquín?“
To už není Gilbraith, ale někdo jiný. Masa se pohne kupředu.
„Já... nevím...“ odpovím a můj vychlastaný mozek horečně
uvažuje, co mám dělat. Nemám moc na výběr. Za mnou je rovina, na které
se nemám kde schovat, vpravo se asi po  pěti stech metrech hromadí





DĚTI BOŽÍ
33
městská skládka. Mohl bych se rozběhnout doleva, ale než bych se
dostal mezi domy, byl bych snadným cílem.
Ale přece nebudou střílet! Nic jsem neudělal.
Bratři Peñové mají prázdné ruce. S nimi se domluvím. Pochopí,
že se zmizením Joaquína nemám nic společného. Musí to pochopit!
Proboha, lidi!
V tu chvíli se pohne Earl. Elegantně sundá nohu z blatníku,
odhodí do tmy nedokouřenou cigaretu, popotáhne si opasek
s pouzdrem s  pistolí, vysílačkou a  ocelovými pouty, posune si klobouk
do  čela a  vykročí ke  mně. Krok má houpavý, jako kdyby předtím
sloužil u námořnictva. Nikdo se ani nepohne. Vzduch je pořád ještě
rozpálený a tetelí se ve světlech reflektorů.
Stojím ve  dveřích kůlny a  čekám, až ke  mně dojde. Pot mi ze
zpocených vlasů teče do očí, ale neodvažuju se zvednout ruku
a utřít si ho, aby si můj pohyb snad někdo nesprávně nevyložil.
Napětí by se dalo přímo krájet.
Earl je už tak blízko, že rozeznávám jeho modré dětské oči.
Ukážu prázdné ruce ve smířlivém gestu a pokusím se o úsměv.
A on mě uhodí do žaludku. Je to krátký suchý úder, vedený vší
silou. Heknu, zlomím se v pase a chvíli nemůžu popadnout dech. To
je signál pro ostatní. Muži se ke mně rozběhnou a někdo mi podrazí
nohy. Schoulím se do  klubíčka a  vykřiknu. Dostanu ránu pažbou
do boku a další znovu do břicha. Vyzvracím zbytek alkoholu a vody.
Zvratky mi tečou po bradě a málem se jimi zadusím. Někdo mě
popadne za vlasy, zvedne mi hlavu a Del Hunting mi vrazí pod bradu
hlaveň pušky. Udělá to tak surově, že mi hlaveň málem prorazí krk
a zlomí čelist. Na okamžik zahlédnu jeho oči. Plane v nich šílenství.
Vím, že jsem ztracen.





DAVID HIDDEN
34
V tu chvíli zalije parkoviště světlo z reflektorů nově
přijíždějícího auta. Ve vlnách bezvědomí, které mě zalévají jako mořská voda,
zaslechnu motor vytočený do nejvyšších obrátek a zaskřípání
pneumatik na holém betonu. Pak cvaknou dveře.
„Tak DOST!“ ozve se z parkoviště něčí hlas.
Muži mě okamžitě pustí a rozestoupí se jako stráž nad mrtvým.
V mém zorném poli se objeví šerif Martinez.
Vzápětí ztratím vědomí.
O dvě hodiny později sedím v Martinezově kanceláři
a z plastového kelímku piju vlažné kafe. Martinez se rozvaluje v  křesle
naproti mně, nohy má položené na stole a zelená košile se mu nad
mohutným břichem napíná, až mám pocit, že to její knoflíky
nevydrží. Hledí na mě a oči má zamyšlené. V pravé ruce drží plechovku
koly.
Choulím se na židli a držím se za břicho.
Všechno mě bolí.
Nástěnné hodiny za šerifovými zády ukazují půl desáté večer.
Martinez mě pozoruje jako obtížný hmyz, který se mu proti
jeho vůli nějak vetřel do kanceláře. Na zdi pod hodinami jsou fleky
po rozpláclých můrách. Někdo je tady metodicky likviduje.
Složenými novinami. Papírovými tácky. Dívám se na  ně a  snažím sám
sebe přesvědčit, že to není krev, ale chvílemi mi to tak připadá.
„Díky, šerife,“ řeknu, abych prolomil ticho. „Zachránil jste mi
kejhák.“
Zavrtí se v křesle, jako kdyby seděl na vejcích.
„Nesmíš se jim divit,“ řekne konečně.
Křeslo pod jeho váhou sténá.





DĚTI BOŽÍ
35
„Jak to myslíte?“ zeptám se.
„Seš jinej. Nevěřej ti. Tady je každej cizinec podezřelej.“
„Podezřelej z čeho?“
Srkavě upije z plechovky a potom ji odloží před sebe na stůl.
„Nezapomeň, že tudy za poslední roky prošly spousty
Mexikánů. Lidi si dávaj bacha.“
„Já nejsem Mexikán.“
„Jo, ale nepatříš sem.“
„Kam patřím?“ zeptám se.
Pokrčí rameny.
„Na to ti odpovědět nedokážu,“ řekne. „Ale jedno vím jistě.
Nezabili by tě. Jen se tě snažej odtud dostat. Nelíbíš se jim.“
„Del Hunting by mě zabil.“
Zasměje se.
Je to úsečný, krutý smích. K jeho tlustému, vyhlazenému obličeji
se vůbec nehodí.
„Něco ti povím, Frantíku.“
„Ano?“
„Joaquín Peña není první kluk, kterej se tady v posledních
měsících ztratil. Nediv se, že jsou trochu nervózní.“
„A co já s tím?“ zeptám se.
Nechci to poslouchat, není to moje věc, netýká se mě to. Bolí mě
břicho a žaludek mám v jednom ohni. Chci pryč, chci si u Joeyho
koupit na dluh flašku a opít se v kůlně do němoty. Zítra o tom
možná přemýšlet budu. Třeba dospěju k tomu, že si sbalím věci a vydám
se dál. Přes poušť. Na konec světa. Pokud ovšem pro lidi, jako jsem
já, nějaký konec skutečně existuje.
„Nic,“ odpoví Martinez. „Jen abys věděl.“





DAVID HIDDEN
36
Chvíli na mě zase upřeně zírá a pak se s funěním zvedne.
„A teď vypadni. Nejsme zaopatřovací ústav.“
Malej Joey prodává svoje splašky v  dřevěném přístavku asi sto
metrů od  Hlavní ulice. Vede k  němu udupaná cesta za  Harrisovou
benzinovou pumpou. Vlevo stojí opuštěný polorozpadlý dům,
ve kterém Joey občas přespává, ale většinu času tráví pod přístřeškem, kde
má vzadu za  lokálem malou místnost s  kovovou postelí. Na  pálení
kořalky má licenci, aspoň se tím všude chlubí, ale myslím, že tomu
nevěří ani on sám. Šerif ho kupodivu nechává na  pokoji. Joey se
ve Williamsu narodil, a to znamená, že sem patří, jako kdyby byl
členem uzavřeného klanu. Nikdo ho nechce vyhánět. Nikdo mu nestrká
hlaveň pušky pod bradu.
Pravdou ovšem je, že k Joeymu chodí jen pár vyvrženců a tuláků,
kteří přespávají v  okolí a  jsou na  cestě odněkud a  někam. Dokonce
jsem tam jednou viděl i dva Mexikány, ale to prý byli chlapi, kteří tu
pobývali legálně, měli pracovní povolení a makali na Bardiniho
ranči, asi deset kilometrů odtud, směrem na Westmorland. Jinak
na lavicích pod přístřeškem skoro nikdy nikdo nesedává. Pokud už sem
někdo zajde, koupí si flašku a maže pryč. Slušná společnost ohrnuje
nad Joeyho nálevnou nos. Kořalka, kterou Joey pálí vzadu v  kůlně,
má nejasný původ, olejové skupenství, nahnědlou barvu a příšernou
chuť. Půllitrová láhev však stojí jen sedm dolarů a  člověka dokáže
zevnitř zahřát jako ta nejlepší whisky. Co na to játra, se ale radši
neptám.
Když se sem ale dopotácím z  Martinezovy kanceláře, vzadu
na  lavici kdosi sedí. Nevidím mu do  tváře, ale podle nejasných
obrysů ve  tmě to musí být pořádný chlap. Klobouk má naražený





DĚTI BOŽÍ
37
do čela a ruce v kapsách. Sedí bez hnutí, jako kdyby si Joey pořídil
jako výzdobu bronzovou sochu. Po tom, co se odehrálo před mou
boudou, mi jeho přítomnost moc příjemná není. Může to být jeden
z těch chlapů, kteří na mě zaútočili. Může mít i pušku, ačkoliv ji v té
tmě nevidím. Šerif Martinez mě varoval, abych si dával bacha.
Málem se otočím k  odchodu, ale touha po  chlastu je silnější
než já. Joey jako obvykle trůní za  dřevěným pultem, nad nímž
visí žárovka a  vrhá žluté světlo na  jeho vrásčitou tvář. Je to
hubený chlapík neurčitého věku, s  věnečkem šedivých vlasů kolem
holé lebky, s  vyčnívajícími lícními kostmi a  úzkýma očima,
takže na první pohled vypadá jako Asiat. Ruce má velké a kostnaté,
s  nápadně velkými klouby. Když mě spatří, odfrkne si jako kůň
šlápnoucí do ostřice.
„Ahoj, Joey. Dáš mi flašku na sekeru?“ zeptám se.
Chvíli na mě hledí, potom se nakloní dopředu. Klouby na jeho
rukou vypadají jako uzly.
„Hele, Newyorčane, tady nejsi moc vítanej,“ řekne a  hlas mu
drnčí jako struny banja starého Hulla na nedělní tancovačce.
„Odkdy? Dřív jsem ti nevadil.“
„Dřív je dřív,“ odpoví.
„Co se změnilo?“
„Všechno!“
Zní to neodvratně. Definitivně.
„Tohle ti poradil Del Hunting?“ zeptám se. „Ale já nic neudělal.“
„Nikdo mi nemusí nic radit!“ zakráká jako havran z Death
Valley. „Zmiz. Koukej mazat!“
„Dej mu tu flašku, Joey,“ řekne někdo za mými zády. „A napiš ji
na mě.“





DAVID HIDDEN
38
Pomalu se otočím.
Neznám ten hlas, ale srdce mi sevře ledová ruka. Mám pocit, že
o sebe zaskřípaly dvě drsné kovové desky.
Muž v  koutě vstane a  zamíří ke  mně. Žluté světlo žárovky mu
dopadne na obličej.
Roberto Peña.
Oči má v očních důlcích tak zapadlé, že vůbec nedokážu
rozeznat, jaký v nich má výraz. Jeho opálená tvář je hranatá a napjatá.
Sjedu pohledem k  jeho opasku a  pak i  k  rukám. Není ozbrojený.
Pokud si ovšem pušku nenechal v koutě.
Chvíli proti sobě stojíme a měříme se pohledy. Kdyby se na mě
vrhl, neměl bych proti němu nejmenší šanci.
„Zabils ho, Newyorčane?“ zeptá se tak tiše, že to málem
neslyším. „Zabils mýho syna?“
Zavrtím hlavou. A ještě jednou, důrazněji.
„Del říkal, že tě s ním to odpoledne viděl.“
Hledím mu přímo do očí. Neuhnu.
„Ano, to je pravda,“ řeknu stejně tiše jako on.
„Proč jsi to nikomu neřekl?“
„Nikdo se mě neptal,“ odpovím.
Ticho.
„Ptám se tě já,“ řekne konečně Peña.
Ještě chvíli se na něj upřeně dívám a pak mu to odvyprávím.
Jak jsem seděl na betonové plošině za supermarketem a jak jsem
mezi stehny svíral flašku. Jak se tam Joaquín přiřítil na kole a jak si
na parkovišti zkoušel smyky. A jak se u mě nakonec zastavil.
„Ty jsi Newyorčan, viď?“ zeptal se a zvědavě se na mě zahleděl.





DĚTI BOŽÍ
39
Přikývl jsem.
„Říkaj mi tak, ale z New Yorku nejsem.“
„A odkud?“
„Z Paříže.“
„To je kde? V Kanadě?“
Zasmál jsem se.
„Ano, někde tam.“
Nasál nosem vzduch.
„Smrdíš,“ řekl.
Pokrčil jsem rameny.
„Ty se nesprchuješ?“
„Občas jo.“
„Tak to udělej,“ poradil mi a pak se zeptal: „Viděls ty smyky?“
„Jo.“
„Dobrý?“
„Jo. Ale když brzdíš, dej pozor, ať nezmáčkneš přední brzdu.
Přelít’ bys dopředu přes řídítka.“
„Já vím,“ odpověděl. „Už se mi to stalo. Tobě taky?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Mně ne. Ale Taře ano.“
„Kdo je Tara?“
„Moje dcera. Když jí bylo tolik co tobě, rozbila si přesně takhle
pusu.“
„Ty máš dceru?“
Přikývl jsem.
„Je tady s tebou?“
„Ne.“
„A proč nejsi s ní?“ zeptal se.





DAVID HIDDEN
40
Nenašel jsem odpověď. Joaquín se na  mě tázavě podíval. Když
jsem mlčel, pokrčil rameny a nasedl zase na kolo.
„Jedu si pro zmrzlinu,“ řekl. „Tak ahoj, Newyorčane. Hezky se
mi s tebou povídalo.“
A rozjel se pryč.
Mohlo být tak pět minut po třetí.
Peña stojí a mlčí. Trvá nekonečně dlouho, než přešlápne a zeptá
se mě:
„To je všechno?“
„Ano.“
„Pak už jsi ho neviděl?“
„Ne,“ odpovím.
Najednou jeho tělo povolí. Povolí mu ramena, ruce i nohy,
povolí mu vůle. Klesne na lavici. Sklopí hlavu. V černých kudrnatých
vlasech mu probleskuje pleš. Najednou je z něj stařec.
„Co se mu stalo, Newyorčane?“
„Já nevím, Roberto. Já nevím.“
„Už se tu jeden kluk ztratil,“ pronese sotva slyšitelně.
„Jo. Říkal mi to šerif Martinez. Kdo to byl?“
Pokrčí rameny.
„Jedenáctiletej kluk. Gary Deville.“
„Jak se to stalo?“
„Zmizel za bílýho dne. Stejně jako Joaquín.“
„Kdy?“
„Myslím, že někdy na začátku března.“
„Rodiče tu ještě žijou?“
„Ne, odstěhovali se. Myslím, že do San Diega.“





DĚTI BOŽÍ
41
Sednu si vedle něj. Ucítí můj pohled a zvedne hlavu.
„Já to nebyl, Roberto. Na začátku března jsem byl daleko odtud,“
řeknu.
Přikývne.
„Jo. Já vím.“
Oči má zapadlé, ale lesknou se mu jako dolarové mince.
„Ale když ne ty, tak kdo?“ zeptá se.
V hlase se mu chvěje zoufalství.
Holá žárovka svítí a přitahuje můry.
V noci sedím na verandě. U nohou mám postavenou láhev.
Neodšpuntovanou.
Poušť nemlčí, poušť mluví. Slyším štěkat fenku. Slyším mokasíny
větru, jak potichu přešlapují v kaňonech. Slyším stezky, jak si
vyprávějí indiánské příběhy. Slyším drnčení kol povozů věčných
poutníků po  kamení. Slyším šustot listí Joshuových stromů lomících
větvemi. Slyším syčení hadů v  mokřinách. Měch rozpálené pece
ke mně žene jazyky pekelné výhně.
Ale i já mluvím k poušti.
Vyprávím jí o  své dceři, kterou jsem nedokázal včas zachránit
z rukou sériového vraha. Která je kvůli mně navždy poznamenaná.
Vyprávím jí o své ztracené lásce, o kamarádech, kteří za mě zemřeli
ve vzdáleném městě Paříž, ano, tam, ještě dál než v Kanadě.
Vyprávím o tom, jak nemůžu spát. Jak piju, abych ohluchl
a oněměl.
Jak hluboce soucítím s Robertem Peñou. S otcem a matkou
Garyho Devilla. Se všemi rodiči, kterým se v tomhle zkurveným světě
ztratily děti.





DAVID HIDDEN
42
Posloucháš, poušti? Vnímáš mě?
Klídek, dej si na čas. Počkám si, dokud neodpovíš.
4.
„Nech ruce položený na dece,“ řekne hlas a probudí mě.
Je ráno. Musí být ráno, protože škvírami mezi prkny se ke mně
nese jasné světlo. Po dlouhé době jsem spal jako dřevo a ani jednou
jsem se nemusel jít vymočit. Spánek ale moje zmlácené tělo
nevyléčil. Cítím každý sval.
Otevřu oči.
Muže, který se ke mně sklání, jsem nikdy neviděl. Má
mladistvou tvář, vlasy ostříhané na ježka a porcelánové oči. Něčím mi
připomíná Earla, ale Earl to není. Earl by nepřišel v tmavém obleku,
sněhobílé košili a  jednobarevné kravatě. Takhle vystrojený Earl
by se v tomhle horku udusil. Ale muž, který má obličej pouhých
několik centimetrů nade mnou, není ani zpocený. Vypadá čistě
a upraveně.
„Slyšel jsi mě?“ zeptá se. „Nech ruce položené na dece a pomalu
se zvedni.“
Kývnu. Nic jiného mi nezbývá.
Když se posadím, uvědomím si, že je tam ještě jeden muž. Stojí
u dveří a nahlíží dovnitř. Nevím, co vidí, protože na očích má černé
brýle. Ale nejspíš je má proto, abych mu neviděl na oči já. Znám to.
Taky jsem to tak dělával.
Je to něco jako uniforma.
Jako insignie.
„FBI,“ řekne muž, který se drží blízko mě. „Agent Garrison.
Tohle je agent Dambrosio.“





DĚTI BOŽÍ
43
Muž mezi dveřmi se ani nenamáhá kývnout na  pozdrav. Tohle
není seznamovací párty, to je mi jasné.
„Sbal si věci,“ přikáže Garrison. „Pojedeš s námi.“
Zavrtím hlavou.
„Nikam nepojedu.“
„Myslím, že tě dokážeme přinutit,“ řekne Garrison.
„Jak?“
Garrison se ohlédne po Dambrosiovi. Ten jen mlčky pokrčí
rameny. Garrison se obrátí zpátky ke mně.
„Máme ti vyřídit pozdrav od Louise Aterauda.“
Přikývnu. Jak to, že mě to nepřekvapuje? Zachovám ledový klid,
ačkoliv uvnitř tak klidný nejsem.
Louis Ateraud, řečený Lišák. Můj velící důstojník. Jeho skutečné
jméno neznám, ale takhle se vždycky představoval. Pochybuju, že se
opravdu jmenuj


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist