načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Děti boží - David Hidden

Kniha: Děti boží
Autor:

Záhadná zmizení chlapců, vyprahlá poušť a Pé opět v akci Pé jako Personne, Nikdo. Anglicky Nobody. Ale všichni mu tu říkají Frantíku. Nebo Newyorčane. Hlavní hrdina románu Děti ...


Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  254
+
-
ks
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-08-01
Počet stran: 296
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 289 stran
Spolupracovali: překlad Jiří Žák
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-32
ISBN: 9788075053961
EAN: 9788075053961
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Záhadná zmizení chlapců, vyprahlá poušť a Pé opět v akci Pé jako Personne, Nikdo. Anglicky Nobody. Ale všichni mu tu říkají Frantíku. Nebo Newyorčane. Hlavní hrdina románu Děti boží se ocitá na mexicko-americké hranici, která je tichým svědkem únosů malých chlapců. Nesnesitelné lepkavé horko, smrad mexického vězení, pachuť strachu a hrůza vás sevřou a pustí až na poslední stránce knihy. David Hidden pokračuje v nastoupené cestě. S minimem odboček, uvěřitelně vykreslenými charaktery, v chandlerovském stylu a s lehkou ironií dokáže strhnout, i když sloveso „strhnout“ je v jeho případě jen velmi slabým odvarem skutečnosti. David Hidden (1979) Narodil se v kanadském Montrealu jako syn Francouzky a Američana. Studoval literární vědu na univerzitě v Quebecu, ale studium přerušil a střídal nejrůznější zaměstnání, pracoval jako propagační agent, skoro rok strávil na naftovém vrtu, živil se i jako průvodce v kanadských národních parcích. Ve francouzštině napsal romány Děs (Porno), Děti boží (Les Enfants de Dieu) a Střelec (Tireur) a další romány Nikdo (Nobody) a Paříž, 16.30 (Paris, 4:30 pm) napsal v angličtině. Všechny vzbudily velkou pozornost čtenářů, jsou překládány do světových jazyků a zajímají se o ně i hollywoodská studia. V současnosti žije s rodinou v malém městečku v Kalifornii a věnuje se literatuře.

Kniha je zařazena v kategoriích
David Hidden - další tituly autora:
Děs Děs
Hidden, David
Cena: 218 Kč
Děs Děs
Hidden, David
Cena: 158 Kč
Děs (audiokniha) Děs (audiokniha)
Hidden, David
Cena: 254 Kč
Děs Děs
Hidden, David
Cena: 249 Kč
Děti boží Děti boží
Hidden, David
Cena: 158 Kč
Děti boží - audiokniha Děti boží
Hidden, David
Cena: 254 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






9 9
PROLOG
Venku bylo nesnesitelné horko a ulice byla rozpálená jako pec.
Vzduch se nad dlážděním tetelil jako pod tryskami vesmírné
rakety. Na stromech špinavých smogem se nepohnul ani lístek
a polední slunce vrhalo na  město v šíleném ataku rozpálená komanda
paprsků. Lidé se dusili, motory aut zhasínaly. Město bylo
ochromené. Mrtvé.
Jako každé léto.
V kostele svatého Matouše v jižní části města, stojícím mezi
kamennými barabiznami a provizorními úkryty postavenými
z vlnitého plechu, překližek a  kusů dřeva, v  nichž bydleli bezdomovci,
nezaměstnaní, alkoholici a feťáci, kteří se sem v poslední době
stahovali z centra, to docela ušlo. Calito zavřel hlavní vchod, aby horko
nedýchalo otevřenými ústy dovnitř, a  mezi vysokými kamennými
sloupy vládlo poměrně chladno. Jestliže venku bylo skoro sto šest
stupňů Fahrenheita, uvnitř to bylo aspoň o dvacet míň. U oltáře byl
ten rozdíl nejmarkantnější.
Otec Antonio seděl v  dřevěné lavici v  první řadě a  hlavu měl
položenou na sepjatých rukou před sebou. „Dobrý Bože,“ modlil se
sotva slyšitelně, jen rty se mu pohybovaly, „dobrý Bože, sešli na mě
svou milost, zbav mě mé touhy, vyžeň z mého těla ďábla... Pomoz
mi... prosím...“
Kdesi v sakristii kapala voda.





DAVID HIDDEN
10
Vedro bušilo do oken.
Otec Antonio měl vyprahlá ústa a  jazyk se mu lepil na  patro.
V zavřených očích mu stály slzy.
V  tu chvíli kdosi otevřel a  vešel dovnitř. Na  dlaždicích se dutě
rozléhaly jeho kroky.
„Otče,“ ozvalo se.
Antonio věděl, kdo to je. Sklonil hlavu ještě níž a  ruce se mu
roztřásly.
V  autě běžela klimatizace naplno, ale zahnat horko se jí úplně
nedařilo. Vzduch v kabině byl zatuchlý, jako by se v ní dlouho
nevětralo. Řidiči páchlo z úst.
Antonio seděl shrbený na zadním sedadle, šlachovité ruce svíral
mezi koleny a  rty se mu pořád ještě pohybovaly. Tichá modlitba
zněla jako refrén písně. Šepot se podobal otáčejícím se lopatkám
špinavého větráku. Rty připomínaly okoralé břehy vyschlé řeky.
V korytě mezi zuby se míhal ještěrčí jazyk.
Za okny ubíhalo město a civělo do oken auta jako zombie.
Dům stál osaměle na konci uličky. Stromy ve velké zahradě
skláněly větve a vypadaly, jako by plakaly. Nebe bylo ocelově modré
a lhostejné. Kapičky vody ze stří kající hadice měly na jeho pozadí
duhové barvy. Tráva se tady zelenala. Boty skřípaly v písku.
Antonio měl sepjaté ruce a pořád se tiše modlil.
Řidič zamířil za dům, kde ústil vchod do sklepa. Odemkl dveře
a ustoupil stranou, aby kněz mohl projít.
Pět schodů, dole udusaná hlína, pach moči a výkalů.
Ze tmy se k příchozím otočila tvář.





D ĚTI BOŽÍ
Dětská tvář.
Devítiletý nebo desetiletý chlapec. Černé kudrnaté vlasy,
upřímný hezký obličej, nudle u nosu, potrhaná košile. Na bosých nohou
zažraná špína. Černé půlměsíčky špíny i  za  ulámanými nehty.
Scvrklé pohlaví. Na zemi miska s vodou.
Otec Antonio pomalu kráčel dolů. Na posledním schodě se
zastavil, chvíli chlapce pozoroval a pak rozpřáhl paže.
„Tak pojď, cariño,“ řekl. „Pojď.“
Chlapec vzlykl a důvěřivě k němu natáhl ruce s otevřenými
dlaněmi.
Antoniovi vyklouzl z  ruky růženec a  se skoro neslyšným
zachřestěním spadl na zem.





12 12
ČÁST PRVNÍ
RODIČE
1.
Ležím na prochcané matraci, na které přede mnou ležela nejmíň
stovka opilců. Ve špinavé záchodové míse v rohu protéká voda. To
mě probudí. Chvíli ležím bez hnutí a představuju si, jak se spláchnu
do hajzlu, jak bude moje tělo putovat se spoustou hoven potrubím
do  kanálu a  jak pak šplouchne někde do  čističky. Konečně budu
volný. Vyčištěný. Zbudou ze mě jen molekuly H
2
O. Už se vidím,
jak mnou naplňují láhve a jak mě prodávají v supermarketech. Jak
budu chutnat? Jako rozmixované hovno.
Otevřu oči.
Strop vypadá, jako by ho někdo poblil.
Za  mřížemi na  chodbě svítí holá žárovka a  zalévá prostor
odporným žlutým světlem. Vládne tu ticho. Ve  vedlejších celách asi
nikdo není, což je vzhledem k  tomu, že je nedělní ráno, docela
zvláštní. Včera večer se ve všech barech ve městě muselo pár chlapů
zpít do němoty a porvat se na opuštěných parkovištích. Ale možná
jejich těla pak vyhodili do  kontejnerů na  odpadky. Já bych to tak
udělal.
Zkusím se posadit, ale hlava se mi zatočí tak, že to okamžitě vzdám.
Ležím a bojuju s nevolností. Žaludek mě pálí. Včera jsem musel vy-





D ĚTI BOŽÍ
13
pít něco hnusného, možná nějakou tu sračku, kterou Malej Joey pálí
vzadu za krámem. Říká se, že po tom i někdo umřel. Že do pálenky
míchá chřestýší jed. Že mrtvoly zakopává vzadu na zahradě. Jednou
jsem se tam zašel podívat, ale kromě starých pneumatik a kovového
haraburdí jsem tam nenašel nic. Do včerejška jsem si myslel, že jsou
to jenom hospodský kecy. Ale dneska si tím už tak jistý nejsem.
V zámku zarachotí klíč.
Šerif Martinez. Učesaný, voňavý, vyžehlený. Určitě už byl ráno
v  kostele. Znám ho dobře. Jeho manželka vaří u  Číňana v  Hlavní
ulici, kam chodím třikrát týdně uklízet. Je tlustá, hodná a vždycky
mi nechává zbytky hamburgerů.
Martinez se zastaví před mou celou a chvíli na mě znechuceně
hledí. Pak zavrtí hlavou a řekne: „Ještě toho nemáš dost, Frantíku?“
Narodil se na  jižním předměstí Los Angeles a  má zvláštní
přízvuk. Protahuje hlásky na  konci slov a  občas to zní jako podivná
španělská melodie. Nejspíš son arribeno, který jsem kdysi slyšel
drnkat jednoho Mexičana v  San Diegu. Ale jinak mám Martineze
docela rád. Je to rovnej chlap. Možná trochu pomalej a 
těžkopádnej. Číňan o něm vždycky vypráví historku, jak se Martinez připletl
do přestřelky s ilegálními přistěhovalci dole u hranic, a než se stačil
vyhrabat z  auta, bylo po  všem a  střelci byli fuč. Ale věřte lidem.
V tomhle suchým horkým počasí tu občas někomu jebne.
Nejsem vůbec schopen otočit k němu hlavu. Zírám dál
do stropu a snažím se očima zachytit nějakého bodu, který se jako jediný
v celém vesmíru přestane houpat.
„Čeho mám mít dost?“ zeptám se konečně chraplavě. Můj hlas
zní i mně cize.
„Uchlastáš se.“





DAVID HIDDEN
14
„No a?“
„Hele, na  tohle já nejsem zvědavej,“ řekne Martinez. „Buď se
trochu zmátoříš, nebo odtud vypadneš. Tohle je slušný město.“
Je to slušný město. Jeden supermarket, dvě benzinové pumpy,
pět hospod včetně Číňanova bufetu, jeden bar pro kamioňáky,
kteří kolem frčej po CA86 směrem k mexickým hranicím, Joeyho
nálevna, škola, prádelna, knihovna slečny Menendezové
a prodejna se zbraněmi. Tři sta dvacet čtyři stálých obyvatel. Jeden šerif
a dva pomocníci. Soudce John Bailey. A kolem poušť bez konce.
Nevím, kam dál by se odtud ještě dalo dojít.
„OK, dám se do pořádku,“ odpovím a potřesu hlavou. Okamžitě
toho zalituju, protože se mi do mozku zařízne řeřavá bolest.
„Bylo by načase,“ řekne Martinez. „Tak se zvedni a padej. Je
neděle, nebudem ti tu vyvářet.“
Zkusím vstát. Když se chytnu kovové konstrukce palandy, jde to.
Hlava se mi ovšem točí dál a  betonová podlaha mi ujíždí pod
nohama.
Martinez udělá krok ke mně a pomůže mi vstát. Chytím se jeho
paže jako ztroskotaný námořník kusu dřeva. Pod dlaní cítím jeho
mohutné svaly. Voní jako poctivý nedělní oběd. Jako chlap, který
přijde domů, odhodí klobouk na skříňku a dostane pusu
od manželky. Voní jako domov.
Vykročíme a připomínáme na okamžik dva tanečníky chystající
se zatančit sambu. Já bych ovšem při prvních krocích zatančil spíš
tanec svatého Víta.
Chodba, šerifova kancelář. Dveře.
Martinez mě vystrčí ven a  zavře za  mnou. Oběma rukama se
chytím sloupu na verandě. Oslepí mě sluneční světlo.





D ĚTI BOŽÍ
15
Stojím tam a mžourám. Po Hlavní ulici se válí prach. Vítr žene
kotouče ostřice a  stromy horkem žloutnou. Bílé domy stojí podél
ulice v takřka pravidelné řadě jako mariňáci na výroční přehlídce.
Verandy, stolky, kovové židle, houpací křesla. Nikde nikdo. Ulice
prázdná jako moje hlava.
Konec světa.
Takové místo měl na mysli Lišák, když mi v Paříži dával letenku.
Dřevěný barák, který mi slouží jako bydliště, připomíná spíš
kůlnu než opravdový dům. Stojí vzadu za  supermarketem a  vede
k němu jen vyšlapaná cesta skrz plevel, přes městský pozemek,
který nikoho nezajímá. Kdybych měl auto, musel bych ho vždycky
zaparkovat u betonové rampy na parkovišti pro náklaďáky,
přivážejícími do obchodu zboží. A zbytek dojít pěšky. Ale o to si starost dělat
nemusím, auto stejně nemám.
Kůlnu mi pronajal Gordon Ellis, místní holič, za  deset dolarů
týdně. Za  uklízení u  Číňana dostávám pětadvacet dolarů. Deset
dám za bydlení a patnáct prochlastám. Jím zbytky, které mi nechává
Martinezova žena. Občas se nade mnou slituje Číňan a  pozve mě
na polívku. Někdy, když má chuť si povídat a já ho trpělivě
poslouchám, mi dá krabičku cigaret. Víc nepotřebuju.
V kůlně jsou dvě místnosti s betonovou podlahou. Kovová
postel podobající se kavalci ve vězení. Jen matrace není tak prochcaná.
Stará skříň, u níž se nedají dovřít dveře. Ve skříni visí dvoje
potrhané džíny, špinavá bunda, na dně je pár složených triček
koupených ve výprodeji. Vedle nich stojí poměrně zachovalé vysoké
vojenské kožené boty, které jsem jednou našel na skládce, a jedny
sešlapané tenisky. Umakartový stůl a  dvě rozvrzané židle. Malá





DAVID HIDDEN
16
veranda, ze které mám výhled na poušť. Na záchod chodím
dozadu za kůlnu, kde jsem si vykopal jámu a udělal dřevěné sedátko.
Když je jáma plná a smrad se už nedá vydržet, zasypu ji a vykopu
o kus dál další. Jediným luxusem je městský vodovod dosahující
až sem, takže v první místnosti stojí zrezivělý sprchový kout
s odpadem.
V noci slyším výt kojoty.
Jsem Pé. Pé jako Personne, Nikdo. Anglicky Nobody.
Ale všichni mi tu říkají Frantíku. Nebo Newyorčane. Je to trochu
paradoxní, protože pochybuju, že by se někdo ze zdejších obyvatel
za  celý život potkal s  nějakým Francouzem. A  Newyorčany vídají
jen v televizi, ačkoliv televizní signál tady často vypadává a nejbližší
televizní vysílač je skoro čtyři sta kilometrů daleko. Mobily tady
nefungují vůbec.
Ale vím, proč mi tak říkají. Nepatřím sem. Nejsem součástí
jejich historie. Jsem odjinud. Mám cizí přízvuk, ačkoliv mám
americký pas na jakési cizí jméno. To je jim fuk. Jsem anonymní. Žeru
žáby, jak mi jednou řekl soudce Bailey.
A nenosím pistoli.
Sedím na verandě a nad pouští se stmívá. V dálce vidím dvě nebo
tři juky, Joshuovy stromy, jejichž větve skutečně připomínají
lamentující paže starozákonního proroka. Za nimi se k severnímu obzoru
táhnou vyprahlé hory se skalami rudými jako oheň v indiánských
týpí. Na  východě, až k  Alamo River, se rozkládá opuštěná krajina,
plná strží a kaňonů, kterými v zimě protékají potoky napájející řeku
a  v  nichž se v  létě nacházejí jen vyschlá kamenitá koryta. Severně,
směrem k Salton Sea, je přece jen civilizace četnější.





D ĚTI BOŽÍ
17
Williams není město v  pravém slova smyslu. Je to pár baráků
a  jedna ulice. Jinak jen prach a  o  kus dál v  močálech kolem New
River hadi.
K mexickým hranicím je to odtud necelých padesát kilometrů,
ale hlavní tahy směrem na  Mexicali nebo na  Yumu vedou jinudy.
Jenomže když se přes hranice dostanou mexičtí ilegálové, směřující
do  USA za  prací a  snažící dostat se do  vnitrozemí, jdou většinou
tudy.
Proto tu žijí lidé. Proto je tu šerif.
Proto se z jeho pracovny u radnice dá černým telefonem dovolat
přímo do ústředí FBI v L. A.
Ale to se mě netýká. Pozoruju, jak se v  poušti protahují stíny,
a přemýšlím, jak utratit těch osm dolarů, které mi zbyly v kapse. Jak
se ožrat dřív, než mě pozře tma.
2.
Osmiletý Joaquín Peña se ztratil ve  čtvrtek odpoledne kolem
čtvrté hodiny.
V  půl třetí s  ním mluvil na  školním hřišti starší brácha.
Joaquín měl s  sebou kolo a  říkal, že se pojede projet po  Hlavní ulici
a  koukne se, jestli u  benzinové pumpy na  severním okraji města
mají nugátovou zmrzlinu. Brácha ho pohladil po  kudrnaté hlavě,
dal mu pár centů a šel domů. V 15 hodin 45 minut viděl Joaquína
holič Ellis, který si odskočil ven na  cigáro. Joaquínovi, kterého tu
měli všichni rádi, zamával.
V 16 hodin 15 minut už po něm nebylo ani stopy.
K  pumpě nedojel. Nugátovou zmrzlinu, kterou ráno přivezl
z Brawley zmrzlinářský vůz, si nekoupil.





DAVID HIDDEN
18
Fred Harris, pumpař, který sem denně dojíždí z Westmorlandu,
později zkontroloval i bezpečnostní kameru. Joaquín se na záběrech
pořízených mezi 14:30 a  17:00 neobjevil. Provoz v  té době nebyl
velký. U pumpy se za ty dvě hodiny zastavily tři kamiony směřující
pravděpodobně do  Yumy a  pět osobních aut. Kromě zaprášeného
starého buicku to všechno byla au ta zdejších lidí. V buicku seděla
žena se šátkem na hlavě a od pumpy zamířila po S30 na sever.
Nikdo jiný s ní v autě nebyl.
Joaquín se doma neukázal.
Jakmile se setmělo, bylo jasné, že se mu něco stalo.
Ve 21 hodin šerif zburcoval celé městečko.
Ke mně se ta zpráva dostane až kolem půl desáté.
Sedím u  Číňana a  piju studené pivo. Předtím jsem vytřel
hajzly a zadní místnost, která Číňanovi slouží jako skladiště. Čekám, až
odejdou poslední hosté a budu moct uklidit lokál. Z pachu
přepáleného tuku se mi zvedá žaludek, ale Číňan odmítá vypnout
klimatizaci a pustit dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Asi ví, co dělá, protože
kdyby otevřel dveře, místo čerstvého vzduchu by mu dovnitř dýchl
rozpálený vzduch a hostům by mezi zuby začal skřípat pouštní prach.
Hamburgery by se na pánvi obalily pískem. Poušť by vešla hlavními
dveřmi, udělala by si tady pohodlí a už bychom se jí nezbavili.
V  boxech u  okna sedí poslední dva lidi. Černoch Ray Carry,
obrovský chlap odněkud ze severu, možná z Oregonu, jeden ze tří
černochů žijících ve  Williamsu. Přistěhoval se sem s  rodinou asi
před čtyřmi lety, dávno před tím, než jsem sem přišel přes poušť já.
Pracuje na výzkumných vrtech, které nahoře v horách, asi čtyřicet
kilometrů odtud, otevřela společnost Petroleum Company. Mám ho





D ĚTI BOŽÍ
19
docela rád, protože toho moc nenamluví a  dává mi vždycky pár
centů tuzéra nebo, když je dobře naloženej, mě pozve před
odchodem na panáka.
Zato toho druhého chlapa nemám rád vůbec. Hubený, zrzavý
a arogantní Del Hunting obsluhuje zdejší myčku a je to hajzlík nad
hajzlíky. Nemá ho rád nikdo a  já ho podezřívám, že on nemá rád
celý svět. Na mě si ale přímo zasedl. Dělá mi schválnosti. Třeba mi
pochčije čistě vytřenej záchod a  ucpe mísy hajzlpapírem, takže to
po něm musím uklízet znova. Nikdy jsme spolu vlastně neprohodili
ani slovo, ale jeho vybledlé modré oči mě sledují na každém kroku.
Nevím, proč to dělá. Snažím se mu nezavdat žádnou příčinu,
protože konflikt s někým z místních obyvatel je to poslední, po čem
toužím. Nechci, aby mě bylo vidět. Občasné přespání v místním vězení
za opilost je všechno, co si můžu dovolit.
Chci být neviditelný. A většinou se mi to daří.
Číňan se chystá zavírat, když dovnitř vpadne Earl Onofrio,
šerifův pomocník. Horká noc mu přes ramena dýchne dovnitř jako
z  chřtánu unaveného draka. Na  podzim a  na  jaře bývá v  noci
na poušti zima a teploměr občas spadne až na čtyřicet pět stupňů
Fahrenheita, ale teď uprostřed léta jsou noci skoro stejně horké jako
dny. Jsou to noci, kdy muži nemůžou horkem spát a ženy kvůli té
horkosti roztahují nohy.
„Ahoj, chlapi,“ řekne Earl. „Už tu byl šerif?“
Číňan zavrtí hlavou. Tváří se překvapeně. V  tuhle hodinu sem
šerifovi pomocníci obvykle nechodí.
Earl je vysoký mladý kluk s blonďatými vlasy ostříhanými
na ježka a  naivním pohledem krásných modrých očí. Takové oči hledí
na  svět přátelsky i  ve  chvílích, kdy se svět moc přátelsky nechová.





DAVID HIDDEN
20
Jenomže jediné zlo, se kterým se Earl dosud potkal, byla rychlá jízda
a hospodské rvačky.
„Co se děje?“ zeptá se Del.
„Ztratil se Joaquín Peña,“ odpoví Earl.
„Kterej Peña, ten nejmladší? Ten malej kudrnatej spratek?“
přidá se Ray Carry.
Tím malým spratkem nemyslí nic zlého, sám má ty spratky tři
a je vzorný táta.
„Jo,“ prohlásí Earl.
„A co my s tím?“ ozve se Del.
„Nic, organizujeme pátrání,“ odpoví šerifův pomocník. „Jedete
s námi?“
„Jo,“ řekne Ray, hned vstává a hází Číňanovi na pult peníze.
Del vstane taky.
Earl se otočí ke mně. Vidím, jak se mu do pohledu vkrádají
pochybnosti.
„Ty tu radši zůstaň, Newyorčane,“ řekne tiše. Ty jeho dětsky
vykulené naivní modré oči se mi zařezávají do tváře jako dva skleněné
a nelítostné střepy.
Sklouznu z barové stoličky. Dlaní si přejedu přes obličej
a prohrábnu vlasy.
„Ne, já jdu taky,“ prohlásím.
Trochu se zapotácím, ale ke dveřím už dojdu v pořádku.
Vidím, jak mě všichni sledují pohledem.
Nakonec Earl zavrtí nesouhlasně hlavou, ale otočí se a  otevře
dveře.
Když vyjdeme do noci, měsíc visí nad městečkem jako
nabroušený srp.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.