E-kniha: Děti a emoce – Vojtěch Černý; Kateřina Grofová

Děti a emoce

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.edika.cz

www.albatrosmedia.cz

Vojtěch Černý, Kateřina Grofová

Děti a emoce – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Edika

Brno

2017

UČÍME DĚTI VNÍMAT, POZNÁVAT

A PRACOVAT SE SVÝMI POCITY

a

Děti emoce

VOJTĚCH ČERNÝ, KATEŘINA GROFOVÁ

4

Obsah

EMOCE A POCITY 9

ZMĚNA, PŘEKVAPENÍ A ZVĚDAVOST 19

RADOST, ŠTĚSTÍ A VDĚČNOST 31

SMUTEK, ZTRÁTA A SMRT 49

KAMARÁDSTVÍ, PŘÁTELSTVÍ A LÁSKA 61

HNĚV, TOLERANCE A SOUCIT 77

STRACH A ODVAHA 91

STUD, TRÉMA A SEBEDŮVĚRA 105

VŠÍMAVOST – UMĚNÍ BÝT TADY A TEĎ 119

RELAXACE, VIZUALIZACE A MEDITACE PRO DĚTI 130

MIMOŘÁDNÉ ZÁŽITKY DĚTÍ 143

POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA 158

5

ÚVOD

Tato kniha je určena především holčičkám a klukům ve věku od čtyř do devíti let. Tedy předškolákům, mladým školákům a jejich rodičům. Je určena také všem dospělým, kteří o děti pečují, nějakým způsobem je ovlivňují a podílejí se na jejich výchově. Zejména pak učitelům a učitelkám v mateřských školkách a v prvních třídách škol základních.

Naše děti přicházejí na  svět s  výbavou, jejíž podstatu a  původ dodnes nejsme schopni stoprocentně popsat a která je velmi pravděpodobně kombinací genetické výbavy zděděné po  rodičích s  vlastní genetickou výbavou a  také něčím, co je mezi „nebem a  zemí“ a  co bývá popisováno jako zkušenosti z minulých životů, kolektivní nevědomí, nevědomí, Duch svatý, systemická rodová zkušenost a podobně.

Ať už dítě na  svět přijde s  jakoukoli výbavou, jedno je jisté – zkušenosti, kterými dítě po dobu svého dětství prochází, spoluutvářejí jeho osobnost a schopnost vnímat a reagovat na svět kolem sebe. V prostředí a vztazích, které skýtají důvěru, lásku, bezpečí a zároveň dostatek výzev, podnětů a příležitostí může vyrůst zdravě sebevědomé a vnímavé dítě, s rozvinutým sociálním cítěním. Takové dítě má příležitost nechat v sobě vyklíčit semínka optimismu a pozitivního přístupu ke světu uvnitř i kolem sebe samého. Je mu umožněno vytvořit si postoj vůči sobě samému i ostatním, učí se navazovat hluboké a srdečné vztahy, dovede se zabývat smyslem svého života a nalézat způsoby, jak jej naplnit. Tyto zkušenosti, schopnosti a dovednosti jej pak provázejí po celý zbytek života a jsou rozhodující pro život prožívaný jako šťastný, naplňující a radostný. DĚTI A EMOCE Toto je kniha o lidských emocích O surfování na vlně... Veřejná encyklopedie Wikipedie definuje emoce (z lat. e-motio, pohnutí) jako psychicky a sociálně konstruované procesy, zahrnující subjektivní zážitky libosti a  nelibosti, provázené fyziologickými změnami (změna srdečního tepu, změna rychlosti dýchání), motorickými projevy (mimika, gestikulace), změnami pohotovosti a zaměřenosti. Hodnotí skutečnosti, události, situace a výsledky činností podle subjektivního stavu a vztahu k hodnocenému, vedou k zaujetí postoje k dané situaci. Taková definice většině z nás nijak nevysvětlí ten tajuplný proces, jakým se emoce dokážou „z ničeho nic“ objevit, a buď nás zcela ovládnou, nebo samy od sebe zase „odejdou“. Racionální pochopení takové definice nám také nepomůže ve  chvílích, kdy je aktuálně prožíváme a  prožíváme všechny doprovodné tělesné pocity. Víc než kdykoli předtím se lidé zabývají svými emocemi, mluví o nich, zkoumají je a snaží se s nimi pracovat. Většina z nás ale jen tuší, co emoce skutečně jsou. A  ještě méně s  nimi umíme zacházet. Tato kniha se snaží přinést srozumitelnou a praktickou formou informace o základních lidských emocích, o podstatě jejich vzniku a především možnostech práce s nimi. Smyslem této knihy není do  hloubky zkoumat psychologické principy vzniku emocí, ale spíše ukázat, že emoce jsou přirozeností lidského bytí a prožívání, že je nemůžeme mít nebo nemít, nebo si vybírat jen ty příjemné pocity, a  že šťastný život spočívá v umění emoce rozpoznat, dovolit si je s plnou pozorností prožít a  rozšiřovat způsoby, jak s  nimi pracovat. Tento vědomý způsob prožívání je jako přestat se snažit, aby na moři nebyly vlny, což je nemožné, ale naučit se na vlnách surfovat.

V  první kapitole knihy přinášíme vhled do  podstaty vzniku

emocí a způsobů, jakým na ně reagujeme a jaké jiné možnosti

máme.

1. Emoce a pocity

V dalších kapitolách se věnujeme základním dětským emocím:

2. Překvapení a zvědavost

3. Radost, štěstí a vděčnost

4. Smutek, ztráta a smrt

5. Přátelství, respekt a láska

6. Hněv a soucit

7. Strach a odvaha

8. Stud a tréma

V samostatných kapitolách se pak věnujeme metodám a tech

nikám, které mají prověřený hluboký význam při práci s naším

vnitřním prožíváním – jak na úrovni těla, tak mysli:

9. Všímavost (bdělá pozornost)

10. Relaxace, vizualizace a meditace

Tato kniha je pro děti

Na rozdíl od nás dospělých děti většinou prožívají emoce inten

zivněji a silně se s nimi identifikují. Často mohou také v jednu

chvíli prožívat velmi protichůdné pocity. Pokud se dítě cítí

nějakým způsobem, je to pro ně v  tu danou chvíli skutečný

pocit. Každý pocit je přitom jedinečný. Když jsou pocity vysly

šeny a přijaty, děti lépe pochopí to, co vlastně cítí. Pokud rodiče

respektují a  přijímají děti se všemi jejich pocity, pak se i  děti

samotné naučí důvěřovat svým vlastním pocitům a vědí, že je

v  pořádku je prožívat, ne potlačovat nebo popírat. Doprová

zet děti na cestě od identifikace s emocí k pozici pozorovatele

– toho, kdo jasně vnímá, co se právě teď děje, a  vědomě volí způsob, jakým emoci zpracuje – je jeden z  největších darů, které můžeme našim dětem dát. V  jednotlivých kapitolách této knihy najdete pro vaše děti inspiraci v  podobě příběhů a  ilustrací. Uvádíme také tipy na hry a cvičení, které jsou jedním z nejvhodnějších způsobů, jak děti provázet světem emocí a  ukázat jim možnosti, které mají. Pro děti je forma hry bezpečným a zároveň velmi silným prostředím, ve kterém se učí a posilují své sociální dovednosti, hodnoty, sebepojetí a sebevědomí. Tato kniha je pro dospělé V každé kapitole se snažíme nabídnout ty nejpodstatnější informace, které pomáhají nám dospělým pochopit svět dětských emocí a  inspirují nás k  práci s  dětmi prožívajícími konkrétní emoci. Poslouží však nejen pro práci s dětmi, ale i pro vlastní sebepoznání a  seberozvoj. Jen stěží můžeme pomoci někomu druhému, když jsme sami zmateni a cítíme se bezmocně zmítáni emocemi.

Jak s knihou pracovat

Doporučujeme, aby si dospělí vždy přečetli celou kapitolu dřív,

než začnou na daném tématu pracovat s dětmi. Doporučujeme

přečíst si ji celou, pozorně a třeba několikrát, s časovým odstu

pem. Dopřejte si tolik času, kolik potřebujete. Doporučujeme

vám vybrat si, která cvičení s dětmi chcete společně uskutečnit,

a dobře se na ně připravit. Některá cvičení lze zkusit i s dospě

lým kolektivem jako zábavnou přípravu. Teprve pak postupujte

kapitolou společně s dětmi. Přečtěte dětem příběh, zastavte se

společně nad ilustrací. Můžete ilustrací také začít a nechat dítě

povědět, co z ní samo umí vyčíst, a teprve pak přečíst příběh.

Společně pak projděte otázky v  textu a  vytvořte prostor i  pro

otázky, které se spontánně k  tématu objeví. Vy jste vašemu

dítěti nejblíže a dokážete tak nejlépe odhadnout, která hra nebo

cvičení je pro něj nejvhodnější a se kterou je lépe počkat nebo si

ji přizpůsobit. Každou hru a také práci na celé kapitole uzavřete

poselstvím. Inspirací vám může být text na  konci každé kapi

toly a také to, co jste společně prožili a uvědomili si, co z toho

má význam pro další život a co si chcete připomínat a upevňo

vat jako nový návyk.

Tato kniha je pro děti

i pro dospělé SPOLEČNĚ

Když s někým žijeme tak blízko jako rodiče žijí se svými dětmi,

fungujeme jako spojené nádoby. Jakákoli vnitřní práce, kterou

jako dospělí vykonáme sami v sobě, se projeví v našem každo

denním jednání a  v  reakcích. Pak můžeme dětem poskytnout

ten nejlepší způsob, ze kterého se naše děti učí – osobní pří

klad a  moudré doprovázení. Jsme-li rodiči, děti jsou pro nás

často jednou z nejsilnějších motivací, inspirací a také zrcadlem

na naší vlastní cestě sebepoznání. 8 DĚTI A EMOCEEMOCE A POCITY

EMOCE A POCITY

Většina dětí prožívá emoce bezprostředně, intenzivně až syrově, ale ze všeho nejvíc mimovolně – tedy bez omezení zábranami, které si lidé postupně vytvářejí. Děti vyjadřují tu nejzákladnější zkušenost se situací, kdy například nedostanou to, co chtějí, a nejsou prozatím samostatně schopny vědomého pochopení. Když jako rodiče či jiní dospělí vidíme utrpení našich dětí, často se s ním identifikujeme. Koneckonců, i my často reagujeme na situaci, která je nám něčím nepříjemná, hledáním viníka, racionalizací svých emocí či nějakou formou náhradního uspokojení. Dovedeme v tom být velmi důkladní a vynalézaví, a přesto zas a znovu vidíme, že to není cesta k odstranění utrpení z našeho života.

Jak velmi přesně popisuje Rob Preece*, trpíme proto, že naše mysl reaguje na  zážitky (to, co se děje), a to často nekontrolovatelně (emoce, které přicházejí). Jde o to, že nemůžeme pokaždé změnit to, co se děje, ale můžeme změnit své vnitřní reakce na  to, co se děje. Během dospívání se postupně učíme vzdávat se okamžitého uspokojení svých potřeb, naše orientace čím dál více zahrnuje nejen nás samotné, ale také osoby kolem nás a jejich potřeby a  pocity. Naše utrpení se postupně stává méně fyzické a  bezprostřední. A  jak se s věkem a vývojem zdokonaluje i naše mysl, naše utrpení nabývá delikátnější a méně viditelné podoby. Možná nevybuchneme hněvem hned, když něco nedostaneme, ale můžeme cítit zklamání, nespokojenost, frustraci, úzkost a  spoustu dalších pocitů. Mohou trvat krátce, můžeme je ignorovat, ale vždy tu jsou.

Je velmi důležité všimnout si, že na  většinu nepříjemných emocí (pocitů) reagujeme jakýmsi stažením, kontrakcí. K tomuto stažení nedochází pouze v naší mysli, ale také v určitých místech našeho těla. Je to jakýsi obranný instinkt, který nás má ochránit před bolestí. Přitom si neuvědomujeme, že tímto stažením paradoxně bráníme emoci, aby zase sama od sebe odešla. Svým zápasem s ní ji vlastně posilujeme a držíme. Není to zajímavé? Ještě zajímavější na tom je, že naše mysl je schopna si z tohoto stažení vybudovat jakýsi návyk, a prostřednictvím něho vybudovat preventivní obranné mechanismy, které nás mají chránit * P REECE, Rob. Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty. Praha: DharmaGaia, 2009.

„Utrpení není nevyhnutelné.

Ta volba je na nás.“

~ Byron Katie

10 DĚTI A EMOCE před nepříjemnými pocity. Problém je v tom, že tyto mechanismy nemají schopnost chránit nebo tlumit emoce selektivně. Působí stejným principem i vůči pozitivním pocitům. Náš život je pak prožíván jako ztlumený, šedivý, bez radosti. Navíc toto stažení přerušuje proudění energie a omezuje náš přístup k prostoru tvořivosti, spontánnosti a radosti.

Důležité je také uvědomit si vliv těchto tlumicích a blokujících mentálních mechanismů na naše fyzické tělo. Pokud u konkrétní emoce reagujeme vždy stejně nebo podobně vytvářením mentálního bloku, dochází k blokování e ̋4nergie. Jsme-li pozorní, jsme schopni si všimnout, že se to většinou odehrává v konkrétním místě našeho těla. Někdo při strachu cítí daný pocit v břiše, někdo v hrudníku nebo jinde. Není asi těžké představit si, co se v tomto místě našeho těla děje, když k tomu dochází zas a znovu, po dobu let či desetiletí.

Jak Rob Preece* opět velmi přesně dodává, dobrou zprávou je, že tak jako je naše mysl schopna vytvořit návyk stažení (kontrakce), je schopna vytvořit také návyk návratu k realitě, tedy k tomu, co se skutečně děje právě teď a tady, k probuzení. Tedy ve chvíli, kdy si uvědomíme, že prodléváme v nějakém pocitu a lokalizujeme také doprovodný pocit v našem těle, máme vždy možnost přivést naši mysl zpět k tomu, co se děje právě teď a tady. Říkáme tomu „bdělá pozornost“. Stav bdělé pozornosti může ze začátku trvat jen pár okamžiků, ale jakmile jej prožijeme, víme, že je to možné a že se k němu můžeme vždy vrátit tak, jako se vracíme domů. Vytrváme-li v našem úsilí, doba, po kterou jsme schopni prodlévat v tomto stavu a rozpoložení, se postupně prodlužuje. Vědomí, že máme tuto možnost vždy k dispozici, je sama o sobě osvobozující. Všimneme si, že tak jako radost netrvá věčně, tak ani smutek netrvá věčně. Že každá emoce je ze své přirozené podstaty pomíjivá. Že emoce jsou jako vlny na moři, jako příliv a odliv, a pokud dovedeme uvolnit své stažení, dovolíme energii, aby dělala, co potřebuje – aby přirozeně proudila, aniž by nás tím příliš rušila. Můžeme ji silně pociťovat, ale projde skrze nás a nezastaví se v nás. Nejde tedy o intenzitu a povahu emocí, ale o naši schopnost zůstat otevření a prostupní a schopnost dovolit jim jít tam, kam potřebují.

A ještě jedna dobrá zpráva: nikdy není pozdě začít, a i když se nám hned nedaří, můžeme to zkusit zas a znovu. * PREECE, Rob. Moudrost nedokonalosti. Proces individuace v životě buddhisty. Praha: DharmaGaia, 2009. Strana 111.EMOCE A POCITY

Čím dříve dětem pomůžeme rozpoznat podstatu vzniku emocí a ukážeme jim způsoby,

jak s nimi zacházet, tím menší bude riziko, že si vytvoří obranné mechanismy potlačování emocí, vytěsňování, emočních bloků a zranění. V dospělosti jsou tyto mechanismy natolik zakořeněné, že stojí mnoho úsilí je identifikovat, převzít za  ně odpovědnost a  dosáhnout jiného postoje či přístupu. Pomáháme dětem přežít silné emoce Naučte děti zastavit se Když vidíte své dítě, jak jej zaplavila vlna emoce tak, že je s ní zcela identifikováno a jí ovládáno, zkuste jej přivést zpět k tomu, co se právě teď doopravdy děje. Když k  vám přiběhne a  sotva popadá dech, vezměte jej láskyplně za ruku nebo rameno a řekněte mu: „Zastav se na chvíli.“ Společně se třikrát nadechněte a vydechněte Zatímco držíte vaše dítě za ruku nebo rameno, položte mu druhou dlaň na bříško a požádejte jej: „Než mi to všechno povíš, pojď se se mnou nadechnout a  vydechnout. Nádech – bříško stoupá – výdech – bříško klesá. Nádech – jsem tu s  Tebou – výdech – nejsi sám. Nádech – jsem u Tebe – výdech – poslouchám Tě.“ Toto dětem pomůže vrátit se zpět ke svým smyslům, ke  svému tělovému prožívání. Je to podobné, jako když my dospělí počítáme do deseti.

Pojmenování emoce

Pak dítě vyzveme, aby nám řeklo, co se děje, co prožívá. Naslou

cháme s plnou pozorností a všímáme si, jak dítě dýchá (zda je

jeho dýchání mělké, hrudní, nebo zda už je klidnější). Pokud

má dítě těžkosti emoci pojmenovat, můžeme mu pomoci.

Neptáme se „proč“, ale „co Tě rozzlobilo?“, „z čeho máš strach?“.

Lokalizace emoce

Zeptejte se dítěte, kde v těle emoci cítí nejvíce. Pokud to půjde,

nechejte jej říct, jaký je to pocit (teplý, studený, měkký, tvrdý,

světlý, tmavý...). Uznáte-li za  vhodné,

můžete mu na toto místo přiložit dlaň

a  jemně jej tam hladit. Nebo spo

lečně do  toho místa dýchat. Nebo

si emoci položit na dlaň a zkusit ji

odfouknout jako peříčko. DĚTI A EMOCE Ne-identifikace emoce Pomozte dítěti metaforou emoce jako návštěvníka: „Pan Strach přišel na návštěvu. Až budeš chtít, můžeš ho nechat zase odejít. Můžeš se ho zeptat, proč přišel a co potřebuje.“ Mluvíme s dětmi o emocích Naslouchejte pozorně Neposlouchejte jen jedním uchem. Věnujte dítěti plnou pozornost. Pokud ji z  nějakého důvodu nemůžete právě teď dát, požádejte jej o strpení s tím, že pak jej budete pozorně poslouchat. Všimněte si, že když dítěti nasloucháte s plnou pozorností a emocionální odezvou (zrcadlové neurony), někdy není třeba ani nic říct a dítěti pomůžete. Pouze svou opravdovou účastí*. Naslouchejte bez hodnocení Někdy je obtížné vyslechnout problém, aniž bychom nezaujali nějaký postoj, nenabízeli řešení či názor; vyslechnout emoci, aniž bychom se nesnažili dítě uklidnit, ránu zacelit a napravit. Pokud však řešíte problém místo svého dítěte, odnímáte mu možnost rozvíjet se jako nezávislý jedinec. Naslouchání spočívá v tom, že vnímáme emoce, aby se dítě cítilo přijaté takové, jaké je, a bylo pochopeno do hloubky. Nejde ani tak o to slyšet slova jako vnímat jejich citový náboj. Potvrďte jejich pocity slovem („oh“, „hmm“, „chápu“). Nemusíte hned dávat rady. Děti opravdu ze všeho nejvíce potřebují vaši pozornost a  pocit, že je berete „vážně“. Svým mlčením

a  zároveň účastí jim dáte prostor, aby si problém vyřešily

samy, aby si uspořádaly své vlastní myšlenky a  prozkoumaly

své pocity. Sami jistě víte, že když řešíte nějaký problém, stačí

někdy pouze mít možnost to celé někomu sdělit a  na  konci

vašeho monologu už víte, co máte dělat.

Naslouchejte svým tělem!

Všichni nesou svůj vnitřní prožitek ve  svém fyzickém postoji

(konkrétní poloha těla, paží apod.). Když zaujmete podobný

postoj jako má vaše dítě, dostanete se k  němu blíž a  bude se

vám daleko lépe naslouchat.

Vyzkoušejte to: nenuceně se rozvalte do židle, rozkročte nohy

a  ruce nechejte houpat podél těla. Těžko takto budete cítit

nějaký strach. Některé pozice jednoduše znemožňují cítit určité

emoce. Vaše tělo vysílá nevědomé zprávy vašemu dítěti. Jak * FABER, Adele; MAZLISH, Elaine: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Brno: Computer Press, 2011. EMOCE A POCITY vám může důvěřovat a myslet si, že ho pochopíte, když sedíte rozvaleni v křesle a ono se vám svěřuje se svou nesmělostí před spolužáky? Je zcela vyloučené, abyste v tu chvíli byli v kontaktu s  jeho pocitem – je to fyziologicky nemožné. Ví tedy, že ho neposloucháte „doopravdy“. Posloucháte slova, ne jejich prožitek. Vnímejte jeho polohu a přibližte se jí. Naslouchejte srdcem! Najděte odvahu a  nechejte v  sobě znít prožitek vašeho dítěte. Vaše dítě potřebuje vaši empatii, abyste vnímali to, co cítí, co prožívá – ne hlavou, nýbrž srdcem. Nepotřebuje však, abyste se nechali strhnout emocí i vy. Mohlo by se pak odmlčet, aby vás nezraňovalo! Jestliže vaše vlastní dětství ve  vás zanechalo hořkost, jestliže hodně emocí z  minulosti zůstává stále neprojevených, buďte ve  střehu. Tyto staré a  potlačené emoce by se mohly smíchat s novými prožitky a vytvořit tak velký chaos. Rozpoznejte své vlastní pocity z dětství a nechejte je stranou. Dýchejte zhluboka nosem a  představujte si, že vdechujete až do  oblasti pánve. Nesnažte se problém vyřešit, ale pomozte dítěti vyjádřit to, co cítí (ono, ne vy!). Přijměte jeho emoce, jako byste byli nádobou, která přijímá vodu. Buďte nádobou na jeho emoce, ale nepřerušujte jejich tok. Pomozte mu, aby vám vylilo své srdce. Na oplátku mu pošlete něhu, ne strach, hněv, smutek. To mu dodá důvěru, aby čelilo vlastnímu problému.

Pojmenujte pocity dětí nebo jim pomozte je

pojmenovat

Někdy se bojíme pojmenovat pocity našich dětí. Říct „ano,

to bolí, když ztratíš přítele“ nebo „tohle tě ale muselo bolet“.

Bojíme se, že pojmenováním se reakce dětí ještě zhorší. Opak

je pravdou. Dítěti, které uslyší z našich slov, že rozumíme jeho

pocitu, se uklidní, protože našlo někoho, kdo potvrdil to, co

dítě samo uvnitř prožívá.

Pomozte mu přesně určit to, co prožívá*:

Je pro tebe těžké...

Je obtížné...

Vidím, že... (jsi smutný, že ti dnes není dobře...)

Dokážu si představit, jak...

Chápu, že se musíš trápit...

Jsi... (smutný, naštvaný, znepokojený...)

Je ti smutno, když si představíš... (že už nikdy neuvidíš...)

Máš chuť... (se pomstít, už ho nikdy nevidět, zavolat mu...)

Máš rád... (hudbu, ptáky, zvířata...)

Abyste se dostali dál, položte také otevřené

otázky

Vynechejte „proč“, které může působit jako obviňování a pobízí

k přemýšlení spíše než k cítění, které nás teď zajímá, a vyzkou

šejte otázky typu „co, copak?“, „jak?“, „z čeho?“. Vyzkoušejte to

a uvidíte ten rozdíl.

Co se děje?

Co to s tebou dělá? * FILLIOZAT, Isabelle. Do nitra dětských emocí. Pochopte, co vám děti sdělují a nalezněte, co skutečně potřebují. Brno: Computer Press, 2011. DĚTI A EMOCE Co se v tobě odehrává, když...? Co jsi cítil, když...? Co sis myslel, když...? Z čeho jsi tak smutný? Tak naštvaný? Co ti nejvíc chybí? Co ti dělá největší starosti? Co si o tom myslíš? Jak to prožíváš? Jak tomu rozumíš? Co si představuješ? Z čeho máš strach? Čeho se bojíš nejvíc? Co potřebuješ? Možná se ptáte, zda není opravdu lepší se dítěte rovnou zeptat „proč“? Jenže většina dětí má velký problém si opravdu do  hloubky uvědomit, proč prožívají právě onen pocit. Proč se cítí tak, jak se cítí. Jindy se zase mohou obávat sdělit opravdový důvod,

protože se bojí reakce rodičů. Je proto lepší se laskavě zmínit

„vidím, že tě něco trápí“, namísto abyste na dítě nastoupili s pří

mou otázkou „Co ti je?“ nebo „Proč jsi tak zamlklý?“. Konec

konců si sami umíme představit, co by nám samotným bylo

příjemnější a  který z  těchto přístupů by nás přiměl se o  své

pocity podělit*.

Když se vám dítě svěří s  dostatečným množstvím informací,

můžete se pokusit o  reformulaci (pozor, nejde o  interpretaci,

která se vynoří bůhví odkud, ale o  reformulaci toho, co vám

řeklo), např.: „Když ... cítíš se ... protože ...“

Jakmile je situace dostatečně rozebrána

a všechny emoce projeveny, můžete přejít

k následujícímu:

Jaké řešení by sis představoval?

Co můžeš udělat? Co můžu udělat já?

Co s tím můžeme dělat?

Jak ti můžu pomoci?

Splňte jejich přání v představách

Občas, když vaše dítě po  něčem nesmírně touží a  je zřejmé,

že dokud se mu to nesplní, tak nebude klid, se snažíme dítě

logicky přesvědčit, že teď to prostě mít nemůže. Tím se situace

ještě zhorší. Ale když s  účastí a  humorem dětem ukážeme, že

rozumíme jejich touze a kdybychom mohli, přání bychom jim

splnili, děti cítí, že nejsme „proti nim“, ale „s nimi“. Uspokojí je

pak i náhradní řešení a cítí v něm naši lásku a přijetí: „Kéž bych

ti teď mohla donést plnou krabici hraček...“. * FABER, Adele; MAZLISH, Elaine. Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly. Jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly. Brno: Computer Press, 2011.EMOCE A POCITY Sdílení Zde najdete několik dalších námětů, jak podpořit otevřenou a opravdu bohatou komunikaci.

DOTEKY

Existuje tolik způsobů, jak jeden druhému a  zejména dítěti říct „mám tě rád“ a  jak pomoci dítěti budovat hluboký pocit důvěry ve své tělo a v sebe sama: pohlazení, polibky, objetí, ale také masírování, lechtání, hry na honěnou... – to všechno jsou nenahraditelné způsoby kontaktu, samozřejmě pod podmínkou respektování hranic, které se stanoví. Nikdy neignorujte, když dítě volá „dost!“, „už ne!“. Dítě musí vědět, že tělo je jen jeho a  že jeho hranice budou vždy respektovány. Navíc platí různé hranice pro rodiče, sourozence, příbuzné či pedagogy.

SDÍLEJTE SVÉ SNY, SNĚTE SPOLEČNĚ

Dovolte sobě i  dětem snít! A  také mluvit o  svých přáních a snech. Nemusíte sebe či děti hned uzemnit výrokem o nesmyslu a  snažit se vracet hned do  přítomnosti. Pokud netrávíme sněním více času než bytím v  přítomnosti, pak podporuje fantazii a  rozvíjí náš potenciál. Naslouchejte dětským snům a zkuste se do nich na chvilku společně ponořit. Když se například váš syn s velkým nadšením zastaví u obrázku s  mořeplavcem a  začne mluvit o  tom, jak bude jednou plout kolem zeměkoule, dovolte si na chvíli snít s ním a podpořte tak jeho fantazii i sebedůvěru: „Hmm, každý den bys potkal delfíny nebo velryby a občas bys přistál na nějakém krásném ostrově... A  pak bys učil jiné děti, jak se plavit kolem světa. To by bylo skvělé!“

VYPRÁVĚJTE DĚTEM O SVÉM VLASTNÍM DĚTSTVÍ

Dovolte dětem, ale také sami sobě vědět, že jste kdysi také byli

dětmi a  prožívali podobné nebo stejné pocity a  výzvy. Zkuste

se vyvarovat komentářů typu „za našich časů se tohle nemohlo

stát“ nebo „tohle jsem já nikdy nedělal“. Někdy je pro děti takové

sdílení užitečnější než neustálé napomínání a domlouvání.

Vyprávějte jim příhody, vtipné historky, mluvte o nejrůznějších

událostech, o chování různých lidí, ale také o vašem vnitřním

životě, co jste cítili, co jste si představovali. Zkuste si vzpome

nout, co vám v  okamžicích, kdy vám bylo smutno nebo jste

pociťovali strach, nejvíce pomáhalo.

--

Pokuste se v pohledu na své děti jít ještě dál, za klasickou před

stavu „vašich dětí“.

Jsou to samostatné bytosti, které mají svůj vlastní život a  svůj

vlastní osud. Vy s  nimi sdílíte tento život, dokonce máte –

pokud jde o ně – svůj úkol (svou roli), ale ony mají svoji vlastní

osobnost. DĚTI A EMOCE Říkanka: Emoce a pocity, někdy hlavu motají. Chvíli křepčíš vesele, jindy pláčeš potají. Chvíli smutek, jindy strach, kdo se má v tom vyznat, ach... Dobře s emocemi vy jde, kdo je do života přijme. Kdo nedělá, že nic není, kdo při smutku v koutě sedí, při radosti poskočí, radostně se zatočí. Emoce a pocity, do života patří, když je trošku poznáme, jsou jak sestry, bratři.

„Vaše děti nejsou vašimi dětmi.

Jsou to synové a dcery touhy Života po sobě samém.

Přicházejí skrze vás, ale ne od vás,

a i když jsou s vámi, přesto vám nepatří.“

(Khalil Gibran, z knihy Prorok)

Někdy je ti dobře

Někdy je ti dobře, jindy smutno občas nudno,

někdy cítíš radost, jindy zase žal.

Emoce jsou kamarádi toho, kdo se obeznámí,

jek emoce přijmout a jak s nimi žít.

Kdo emoce dobře pozná, nemá už trápení hrozná,

ten si s emocemi dobře poradí!

17EMOCE A POCITY

Někdy je ti dobře

(na melodii Holka modrooká)

Voice

Něk dy- je ti dob ře,- jin dy- smut no- ob čas- nud no,-

3

Voice

něk dy- cí tíš ra dost,- jin dy- za se- žal.

5

Voice

E mo- ce- jsou ka ma- rá- di- to ho,- kdo se o bez- ná- mí,-

7

Voice

jak e mo- ce- přij mout -a jak s ni mi žít.

9

Voice

Kdo e mo- ce- dob ře- poz ná,- ne má- už trá pe- ní- hroz ná,-

11

Voice

ten si s e mo- ce- mi- dob ře- po ra- dí!

-

- 18 DĚTI A EMOCE

ZMĚNA, PŘEKVAPENÍ A ZVĚDAVOST 19

ZMĚNA, PŘEKVAPENÍ A ZVĚDAVOST

Tatínkovo překvapení

Tatínek byl dnes doma dřív z práce než maminka z procházky s dětmi. Maminka s tatínkem mají čtyři děti. Nejstaršího Lukáše, který si za pár dnů přinese domů vysvědčení z první třídy. Už se těší na prázdniny. Jeho o rok mladší bráška se jmenuje Míša. Moc ho baví učit se to stejné, co se učí ve škole Lukáš. Míša chodí do školky a do školy půjde po prázdninách. Přesto už umí docela dobře číst. Třetí je Alenka a  čtvrtá Anička. Ta je nejmladší. Alenka chodí do školky stejně jako Míša. Anička je doma s maminkou a do školky se chystá po prázdninách.

Maminka s  dětmi chodí každý den na  procházku. Děti si chvilku hrají na  louce mezi domy na sídlišti, kde bydlejí. Cestou domů vždy nakoupí něco dobrého k snídani.

„Děti, tatínek má pro vás překvapení,“ řekla maminka dětem, když vcházeli do  domu, „asi už bude doma, říkal, že přijde dřív.“

„Jaké? Jaké? Co to bude?“ ptal se zvědavě Lukáš.

„Jen se nechej překvapit,“ řekla maminka s tajemným úsměvem.

„Jaké překvapení, jaké překvapení, jaké překvapení?“ vyzvídali ostatní.

„Možná máme nový počítač,“ odhadoval Míša.

„Ne, ne, to bude nová panenka,“ hádala Anička.

Ale to už vystupovali z výtahu v patře jejich bytu. Sotva maminka odemkla zámek u dveří a otevřela, děti volaly: „Tatínek je už doma, tatínek, hurá!“ A běžely ho pozdravit. Tatínek si vzal Alenku a Aničku do náruče. Usmíval se od ucha k uchu.

„Prý pro nás máš překvapení,“ zašeptala Anička tatínkovi do ucha.

„Já? A překvapení?“ tvářil se jakoby udiveně tatínek.

Anička si tatínka napjatě prohlížela a čekala, kdy konečně něco prozradí.

„Maminka nám to říkala,“ přidala se Alenka. I ona napětím sotva dýchala a zdálo se jí, že už nevydrží déle čekat.

„Tatínku, tatínku, jaké překvapení?“ žadonili oba chlapci a dívali se na tatínka s otevřenýma pusama. DĚTI A EMOCE

Maminka s tatínkem se rozesmáli.

„Co kdybychom si nejprve dali večeři?“ ozvala se maminka.

Všechny děti se na ni otočily s nechápavým, a trochu vyčítavým pohledem.

Ale to už se maminka s tatínkem znovu hlasitě od srdce rozesmáli.

„Vypadá to, že tu máme houf zvědavců. Raději budou hladovět, jen aby už věděli, co je nového. S  maminkou jsme se domluvili, že se o  prázdninách přestěhujeme,“ prozradil tatínek.

Děti vykulily oči a jen povzdechly. Chvíli bylo ticho.

„A kam?“ zeptala se Alenka.

Tatínek se usmál, pak trochu zvážněl a řekl: „Víte, že babička byla nemocná a byla dokonce i v nemocnici.“ Lukáš přikyvoval hlavou a tatínek pokračoval: „Už je starší a sil nemá nazbyt. Přestěhujeme se k ní na venkov. Sama už se o dům a hospodářství nepostará. My jí pomůžeme. Zatím jsme tam jezdili na návštěvy a o prázdninách, teď tam budeme bydlet. Uvidíte, že si zvyknete a bude se vám tam líbit.“

„A kam budu chodit do školy?“ zeptal se zasmušile Lukáš.

„Školu mají v Chlumu, v sousední vesnici,“ vysvětloval tatínek a dodal, „a školku taky.“

Maminka při tom nachystala jídlo k večeři. Ale ještě dlouho po té, co dojedli, se děti zajímaly co, kdo, kdy, kde, jak a proč.

„Však se dočkáte, do prázdnin tam ještě několikrát musíme zajet a některé věci nachystat. A mimochodem, i v Chlumečku, kde budeme bydlet, pro vás budu mít další překvapení. Chlupaté, čtyřnohé a jmenuje se Rudla, ale teď už honem do postelí.“ Tatínek všechny uložil, zhasl a sedl si vedle maminky. Sami byli také zvědaví, jaká ta změna spojená se stěhováním bude... Povídáme si  Překvapil vás někdy někdo?  A vy jste někoho překvapili?  Jaké bylo vaše největší překvapení?  Jak poznáte, že je někdo druhý zvědavý?  Jak poznáte, že vy sami jste zvědaví?

 Jste zvědaví, co najdete pod

stromečkem nebo co dostanete

k narozeninám?

 Kdo z vás se někdy stěhoval?

Byli jste zvědaví?

ZMĚNA, PŘEKVAPENÍ A ZVĚDAVOST 21

 Mohou být překvapení nepříjemná?  Co jste cítili při překvapení? (V rukách, v nohách,

v bříšku, v hlavě, jinde?)

 Co vás napadne, když jste na něco zvědaví?

Co si říkáte v duchu, co si myslíte?

 Co byste nejraději udělali, když vás něco překvapí?  Co vám pomáhá, když vás něco překvapí? Život ve stále měnícím se světě Vše v  přírodě a  v  životě směřuje k  rovnováze. Od  buněčné úrovně, kde částice sodíku a  draslíku vyrovnávají napětí membrán, až po  sociální vztahy, které chceme mít vyvážené a  harmonické. Vše na  úrovni těla, psychiky i  vztahů směřuje k  rovnováze. Kéž by bylo možné ji udržet neustále. Nebo ne? Jenomže rovnováha, sotva je nastolena, je opět narušena. A znovu hledána. To, co rovnováhu narušuje a rozhoupává, je změna. A  říká se, že změna je život. Takže bez narušení rovnováhy by nebyl rozvoj a pohyb řeky našeho života. Na úrovni jednotlivce i společnosti. A tak se stále střídá rovnováha – její narušení – hledání rovnováhy – její nové nastolení – a  další změna – a další porušení rovnováhy. Mnohdy si to ani neuvědomujeme. Přizpůsobení často probíhá na nevědomé úrovni. Pokud je změna náhlá, silná nebo příliš nová, překvapí nás to. Může nás šokovat a nějaký čas si vůbec nevíme rady. Můžeme být ohromení, paralyzovaní a  naprosto bezradní. Můžeme prožívat silnou nejistotu nebo strach. Každý jsme v  tom jiný. Někdo překvapení miluje, libuje si v  nich. Někdo je bytostně nesnáší. A někdo je velmi rád připravuje druhým. Změna je podstatou života. Věci se stále vyvíjejí a mění. Někdy překvapivě. Změn se můžeme bát, když neznáme postup, jak

na  ně reagovat. Proto je dobré zajímat se o  věci kolem sebe.

A  také je dobré vědět, že je úplně v  pořádku, když nemáme

pod kontrolou vše. To ani nejde. Snaha o absolutní kontrolu je

příznakem poruchy. V životě je jistá jediná věc, a to skutečnost,

že nic není jisté.

Postoj zájmu a přiměřené otevřenosti a zvědavosti je nástrojem

zvládání situace. Pomáhá poznávat svět i  budovat prostředky

k přijetí změny a ke zvládnutí překvapení. Všichni známe pří

sloví, že kdo je připraven, není překvapen.

V této kapitole je důležité věnovat se spolu s dětmi skutečnosti,

že vše ve světě a v životě prochází změnami. Jsou změny, které

čekáme a sami si je řídíme. Vyplývají z našeho rozhodnutí. Ale

jiné změny se nám najednou stanou, vplují do života. Bez pří

pravy, bez varování. Ty nás překvapují.

S  dětmi je potřeba probrat přítomnost a  význam změn. Jejich

úžasnou podobu jako „nové příležitosti“. Je velmi důležité učit

děti umění rozlišit, které změny si řídí samy, a  které ne.

A pokud je nemohou řídit, tak jak je přijímat nebo

s nimi pracovat. Upozornit je na pocity,

které při překvapivých změnách

cítíme a  kde v  těle je cítíme (to

může být velmi individuální).

Význam poznávání a  zajímání

se o  věci kolem nás. Ale také

přijetí určité míry nejistoty jako

něčeho přirozeného. Zájem a  zví

davost nás vyba

vují a  vyzbrojují,

nutkavá zvědavost

nás odzbrojuje, sva

zuje a dělá bezmocnými. DĚTI A EMOCE Změna, překvapení a význam zdravé zvědavosti Změna spočívá v  konci něčeho známého a  začátku něčeho jiného, nového, často neznámého. Často teprve konec jedné skutečnosti (etapy) umožní začátek jiné. A to dokonce ve velmi jednoduchých situacích: teprve když dojíme polévku (nebo se rozhodneme, že už ji nechceme), pokračujeme v jídle druhým chodem. U náhlých změn je důležité zachovat klid a orientovat se v situaci. Vnímat vnější děj (někdo mi odnáší polévku a přináší druhé jídlo, což v restauraci není překvapivé) a vnímat i vnitřní pocity. Tělové pocity mohou být často zdrojem informací i nástrojem pro další vyrovnání se s nově nastávající situací. Pro vyrovnání se se změnou a případným překvapením je důležitá bdělá pozornost (všímavost), se kterou situaci sledujeme. Vnější – co se děje kolem nás, i  vnitřní – co cítíme. Pozorné

zmapování situace pomáhá udr

žet vlastní aktivitu a  akceschop

nost. Z  „oběti“, které se změna

přihodila, se stáváme „aktivní

osobou“, která se zájmem pozo

ruje, co se děje.

Tato přiměřená zvídavost a  bdělá

pozornost nám pomáhá v  orien

taci a ve vykonání přiměřené akce.

Přehnaná zvědavost, kdy chceme

vědět vše, co se kolem nás

„šustne“, je přehnaným zesíle

ním tohoto mechanismu. Někdy

vyplývá z nevědomého strachu, že

když nebudeme mít věci pod kontrolou, něco nepříjemného se

stane a překvapí nás.

Když změnu zaznamenáme, všimneme si jí, reflexně sledujeme,

co se děje. Reflex „co je to“ nám pomáhá reagovat na  změnu

podmínek. Zvýší se naše ostražitost a  pozornost. Mapujeme

situaci, porovnáváme ji s  předchozími zkušenostmi. Automa

ticky, nevědomě se spouští mechanismy přizpůsobení se.

Pravidla – kdy pomáhají, a kdy ne

Člověk se učí ze svých chyb a je to pro něj důležité.

Emocionálně a  sociálně zralé děti vnímají svět se zvědavostí

a otevřeností. Na cestě k poznávání smyslu života jsou pro ně

nesmírně důležité vjemy, dojmy a  prostor k  tvoření a  objevo

vání, pro fantazii. Děti si plnými doušky užívají toho, co jim

poskytuje prostředí (např. napuštěná vana, pískoviště, pro

cházka, cesta tramvají), spontánně navazují vztahy a kamarád

ství, své prostředí kreativně mění, mají obrovskou chuť získávat

nové dojmy a mají rády výzvy, přiměřené jejich věku. Své kom

petence zvyšují hravým způsobem, přičemž trénují to, co se jim

ještě nedaří. Při tom také trénují trpělivost a vytrvalost.

Ve  svém okolí získávají děti zcela specifické zkušenosti s  pro

storem a časem. V dnešní uspěchané době, kdy rodiče tráví víc

a víc času prací, je dětem dáváno prostoru a času čím dál méně.

V životě rodičů i dětí od velmi raného věku převládá funkční

časová organizace, která se orientuje na objektivní skutečnosti

a nese s sebou přesné plánování. Stále více rodičů řídí čas svých

dětí a ty tak mají stále méně příležitostí utvářet si svůj volný čas

samy. Některé děti téměř nemají šanci zažít nudu, nicnedělání

či nečinnost. Nemají tak šanci naučit se aktivně a  smysluplně

ZMĚNA, PŘEKVAPENÍ A ZVĚDAVOST 23

vyplnit svůj volný čas a jsou odkázány na druhé, kteří jim říkají, co mají dělat. Je velmi snadné nechat se přesvědčit zdánlivou funkčností tohoto přístupu. Vedlejší účinky se neprojeví vždy hned a  nápadně, přesto velmi silně utvářejí všední den dětí a  jejich spontánní tvořivost. Prostor, ve  kterém mohou děti být zcela spontánní a  samostatné, je tolik cenný. Dávejme proto pozor, zda neuslyšíme sami sebe říkat věty typu „Moc ve školce nedováděj, ať nejsi celá zpocená!“ nebo „Máš nové boty, tak dávej pozor, kam šlapeš, na nové boty nemáme penízky“. Jan-Uwe Rogge* upozorňuje: „Kdo drží děti příliš pod ochranným poklopem, činí je neschopnými, připravuje je o  cenné zkušenosti, které mohou získávat jen komunikací, setkáváním s  jinými lidmi, experimentováním, prozkoumáváním svých vlastních hranic skrze úspěchy i neúspěchy.“ Je proto důležité, aby stanovené hranice a pravidla přinášely omezení, která odpovídají věku dítěte a  stanovují rámec, v  němž může bezpečně zkoumat a  zkoušet volný prostor. Malá miminka zažívají ve  své postýlce prostorové omezení, které je současně prostorem bezpečí. Ve školce existují vedle prostorových omezení pravidla, která určují hranice pro jednotlivé děti. Pravidla a  pravidelnost poskytují dětem (a  koneckonců i  dospělým) oporu. Vytvářejí pocit bezpečí, respektu, klidu a  důvěry, zbavují napětí a  zmatku, nabízejí jasnou orientaci v  situaci a  podporují společné soužití. Dodržováním pravidel se snižuje riziko nežádoucích, a  především zbytečných změn a překvapení.

Pravidlo může být vyjádřeno jen stručným připomenutím:

„Spory řešíme jen slovy, tady ve  školce se nepereme.“ nebo

„Nesmíme nikoho uhodit, ani když na něj máme zlost.“

Pravidla můžeme nacvičovat hrou, při které se děti postrkují

a řádí. Pro tuto hru připojíme pravidlo: „Když někdo vykřikne

dost, hned se hra přeruší, všichni ztichnou a  zůstanou jako

sochy v té poloze, ve které byly v okamžiku výkřiku.“ To dává

všem zúčastněným jistotu a  zároveň svobodu, aby se naplno

vrhli do vřavy divoké hry.

Hry tohoto druhu jsou významné i z hlediska prevence násilí,

protože nacvičují uznávání hranic, které mají druzí lidé. Sou

časně umožňují kontrolované agresivní chování a  fyzickou

konfrontaci, setkání s  vlastní silou a  její poznávání, ale také

vytvářejí zkušenost s vnímáním vlastních hranic i hranic dru

hých lidí.

Pravidla a děti

Několik námětů, které vám pomohou při zavádění pravidel

v dětském kolektivu.

MÉNĚ JE VÍCE – PRAVIDEL BY MĚLO BÝT JEN NĚKOLIK

Mnoho pravidel přetěžuje a  omezuje, je obtížné si je pamato

vat, a tím pádem také dodržovat i vyžadovat. Lepší je stanovit

pravidel méně.

PRAVIDLA BY MĚLA BÝT JASNÁ A JEDNOZNAČNÁ

Je důležité, aby byla pravidla všem srozumitelná a aby všichni

věděli, co znamenají. Je nezbytné postarat se o to, aby pravidla * ROGGE, Jan-Uwe. Děti potřebují hranice. Praha: Portál, 2007. Strana 34-36. DĚTI A EMOCE znali všichni, kterých se týkají. Ideální je společné setkání a prostor k ujasnění, otázkám.

ABY MĚLA PRAVIDLA ŠANCI, POTŘEBUJÍ DÁVAT SMYSL

„Pokud bys do někoho strčil na schodech a on upadl, mohl by si hrozně natlouct, proto se po schodech chodí pomalu, nesmí se běhat ani strkat.“ Když děti chápou, jaký má pravidlo smysl, je pro ně snazší ho dodržovat.

DOVOLTE DĚTEM, ABY BYLY SPOLUAUTORY PRAVIDEL

Pokud se někdo účastní stanovení nějakého pravidla, má větší motivaci při jeho dodržování. Může se také stát, že společně s  dětmi dospějete k  lepšímu řešení, než kdybyste rozhodovali sami. V  mateřské škole je mnoho možností a  situací, kdy ke  stanovení pravidel můžeme přizvat i děti. Například když je potřeba naplánovat a  zorganizovat oslavu nebo když se ve  výtvarné

dílně děti často hádají kvůli místu a  je třeba zavést

pravidla.

Zapojení dětí do  vytváření pravi

del neznamená, že děti rozhodují.

Mohou však do těchto úvah vnášet

své nápady a společně s dospělými

zvažovat výhody a  nevýhody jed

notlivých řešení. Tím, že dáváme

dětem prostor a  váhu i  v  tako

výchto diskusích, podporujeme

jejich pocit sebehodnoty a  kapacity věci měnit a  řídit. A  to je

velmi cenná dovednost pro život.

Jak společně vytvořit pravidla

Simone Pfeffer* přináší ve  své knize Rozvíjíme emoce dětí

velmi užitečné náměty, jak děti zapojit do  vytváření pravidel.

Ukážeme si to na příkladu stanovení pravidla pro hry s míčem

ve společné místnosti.

1. STANOVENÍ PROBLÉMU

Je nutno stanovit pravidlo pro hry s  míčem ve  společné míst

nosti. Mohou si děti ve  společné místnosti hrát s  míčem, nebo

ne?

2. NÁVRHY ŘEŠENÍ

Shromažďujeme návrhy dětí, aniž bychom je subjektivně posu

zovali. Pouze dáme všem dětem prostor, aby přispěly.

3. POSOUZENÍ JEDNOTLIVÝCH NAVRŽENÝCH ŘEŠENÍ

Nahlas a společně uvažujeme o důsledcích těchto vyslovených

nápadů.

UČITELKA: Může se hrát s míčem tady ve společné místnosti?

HONZA: Můžeme, nikomu by to nevadilo.

DAN: Ale když si něco stavím, tak mi to míč může rozbourat.

UČITELKA: Asi by se mi nelíbilo, kdybych musela myslet

na to, že mě míč trefí.

HANA: Chtěla bych, aby se to smělo v době volné hry po obědě,

ale jinak ne.

* PFEFFER, Simone. Rozvíjíme emoce dětí. Praha: Portál, 2003.