načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Detektivní agentura Půlměsíc - Eoin Colfer

Detektivní agentura Půlměsíc
-15%
sleva

Kniha: Detektivní agentura Půlměsíc
Autor:

Nechte se strhnout příběhem nejmladšího detektiva, kterého poznal náš svět. Teprve dvanáctiletý Fletcher Moon, pro svou výšku přezdívaný Půlměsíc, získává přes internetový kurz ... (celý popis)
Kniha teď bohužel není dostupná.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 80.5%hodnoceni - 80.5%hodnoceni - 80.5%hodnoceni - 80.5%hodnoceni - 80.5% 100%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Albatros
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-04-01
Počet stran: 224
Rozměr: 114 x 194 mm
Úprava: 221 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: HalfMoon investigations
Spolupracovali: přeložila Dana Stuchlá
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
ISBN: 9788000020204
EAN: 9788000020204
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nechte se strhnout příběhem nejmladšího detektiva, kterého poznal náš svět. Teprve dvanáctiletý Fletcher Moon, pro svou výšku přezdívaný Půlměsíc, získává přes internetový kurz oprávnění být skutečným detektivem a ve svém okolí řeší jednu záhadu za druhou,ukradený školní oběd, zmizení sladkostí ze skříňky. Ale je jen otázkou času, kdy se stane něco mnohem závažnějšího. Skutečný případ pro detektiva, který prověří jeho schopnosti, úsudek a možná změní jeho dočasné mínění o lidech.

Související tituly dle názvu:
Víla Odetta - Detektivní agentura Popleta Víla Odetta - Detektivní agentura Popleta
Ptáčková Jindřiška
Cena: 266 Kč
Kříž a půlměsíc Kříž a půlměsíc
Fabian Frank
Cena: 254 Kč
Železný půlměsíc Železný půlměsíc
Červenák Juraj
Cena: 179 Kč
Půlměsíc nad Dunajem Půlměsíc nad Dunajem
Solemová Jana
Cena: 294 Kč
Železný půlměsíc Železný půlměsíc
Červenák Juraj
Cena: 310 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

J

menuju se Moon. Fletcher Moon. Ajsem soukromý

detektiv. Ve svých dvanácti letech jsem na téhle

kouli, které říkáme Země, viděl spoustu věcí, jež oko

obyčejného člověka nikdy nespatří. Krabice sjídlem,

ve kterých zbylo jen ovoce. Podvodný systémdomácích úkolů, který fungoval v pěti hrabstvích, anákladní auta plná sladkostí odebraných nemluvňatům.

Domníval jsem se, že jsem viděl všechno. Prolezl jsem tolika škarpami, když jsem hledal ztracenébonbony, až jsem si myslel, že mě nic nemůže překvapit. Nakonec, když poznáte odvrácenou stranu školního dvora, život vám už nenabídne moc překvapení.

Alespoň jsem tomu věřil. Mýlil jsem se. Velmi jsem se mýlil.

Před měsícem na moje dveře zaklepal případ,který mě přiměl, abych uvažoval o tom, že detektivní branži nadobro opustím. Bylo mi sotva dvanáct a už jsem měl vkapse dobrý tucet úspěšně vyřešenýchpříadů. Dařilo se mi, ale byl jsem nachystaný pustit se do opravdických zločinů. Žádné dětinské záležitosti. Stál jsem o skutečné případy, za které dostanuskutečné peníze, ne jen to, co děti náhodou najdou po kapsách.

Všechno se zvrtlo toho dne, kdy jsem se rozhodlpo>5

PRVNÍ PRAVIDLO

VYŠETŘOVÁNÍ

Kapitol

1

a


rušit první zásadu vyšetřování Boba Bernsteina: Buď

neviditelný. Skládej dílky skládačky, ale nikdy senestaň sám její součástí.

Kvůli Herodovi Sharkeymu jsem na tohle pravidlo zapomněl.

Jak ví každý, Bob Bernstein je legendární agent FBI, který zběhl k soukromému vyšetřování a založil ve Washingtonu Bernsteinovu akademii pro zájemce o práci soukromého detektiva. Také sepsalBernsteinovu rukověť detektiva, kterou se musí každýstudent naučit nazpaměť, pokud má mít vůbec šanci uspět. Já jsem příručku znal skrz naskrz a ve svéinternetové třídě jsem byl nejlepší, ačkoli jsem musel použít otcův rodný list, abych tam měl přístup.Naštěstí se oba jmenujeme stejně.

Dvacátého sedmého září. Ten den si pamatuju tak jasně, jako kdybych ho viděl na fotce s nejvyššímrozlišením. První měsíc školy po letních prázdninách se chýlil ke konci. Léto si bohužel nevšimlo, žeprázdniny skončily, a slunce pálilo dál. Vedro sálalo zasfaltového povrchu školního dvora a lepilo se na studenty Základní a střední školy Svatého Jeronýma.

Dorazil jsem ke vchodu vobvyklou hodinu. Osmpadesát. Všude jsem rád chodil o deset minut dřív. Měl jsem tak čas obhlídnout situaci. Soukromý detektiv musí být v kontaktu s okolím. Bernsteinova rukověť říká: Detektiv nikdy neví, odkud se vynoří novýpříad. Může třeba jít o něco, co by dávno vyřešil,kdyby měl oči otevřené. Tak jsem měl oči otevřené.Můžu vám říct, kdo z dětí má na prstech stopy po kyselině na bradavice. Vím, kdo z vyšších ročníků si posílá zamilovaná psaníčka, a dokonce i to, kteříučitelé se cestou do školy staví na hamburger.

Nikdo ale nestíhá všechno. Ani legendárnídetektiv Bob Bernstein. Proto potřebuju informátory.Doobie Doyle z nich byl nejlepší. Osmiletý usmrkaný

6


práskač spronikavýma očima avelkou pusou. Doobie

by prodal vlastní mámu za upocenou hrst tvrdých

bonbonů s želé náplní. Naneštěstí, jak jsem už říkal,

byl Doobie usmrkanec, přičemž to není míněnoobrazně. Doobiemu pořád unosu visely dvě zelenénudle, které pokaždé zatáhl zpátky s takovou silou achrčením, že mu musely obalit mozek. Bylo to pěkně

nechutné, ale svým způsobem ipraktické. Především

toho si na něm totiž lidé všimli. Kdyby si Doobiejednou utřel nos, vlastní matka by ho nepoznala.

Toho rána, dvacátého sedmého, na mě čekal uvrat. Překvapilo mě to. Obvykle jsem ho musel honit.Musí jít o něco důležitého.

„Nazdar, Fletchere,“ pozdravil a poklusával vedle mě.

Nepodíval jsem se na něj. Člověk nechtěl právězačínat den pohledem zblízka na Doobieho.

„Co pro mě máš?“ zeptal jsem se nenuceně.

„Koukal jsi včera večer na Kapitána Laserabeama? Byla tam pěkná blátivá příšera.“

Doobie byl dobrý práskač, ale snadno ztrácelsoustředění.

„O tom komiksu si popovídáme později, Doobie. Máš pro mě nějakou informaci?“

„Jo. Důležitou. Ale nejdřív chci vidět odznak.“

Povzdechl jsem si. Doobie chtěl vidět odznakpokaždé. Blýskal se a jemu bylo osm.

„Tak jo. Jenom se mrkneš, potom to vyklopíš.“

Zalovil jsem v kapse kalhot a vytáhnul malé kožené pouzdro. Rozevřel jsem ho Doobiemu předobličejem. Uvnitř byl průkaz a pozlacený odznakdetektiva. V rýhách odznaku se odrazilo slunce a nadlouho mě úplně oslepilo. Dokonce i po šesti měsících jsem jen stěží dokázal uvěřit, že je konečně můj.

„Ty jo,“ vydechl s očividnou úctou Doobie a hned dodal pochybovačně: „Je fakt opravdickej?“

7


Zaťukal jsem na laminovanou kartu. „Tady to stojí, Doobie. Fletcher Moon, absolvent Soukromédetektivní akademie Boba Bernsteina.“

„Můžu ho taky mít?“ vyzvídal Doobie tak jakopokaždé, když si odznak prohlížel.

„Ne,“ odpověděl jsem a zastrčil pouzdro zase do kapsy. „Trvalo mi dva roky, než jsem ho získal. Ikdybys nějaký takový odznak měl, nebyl by tvůj.“

Doobie se zamračil. Tenhle druh úvahy byl přílišsložitý na někoho, kdo ještě nepochopil ani funkcikaesníku.

„Tak co pro mě máš, Doobie? Doufám, že to stojí za to.“

„Já nevím, o co jde,“ začal vysvětlovat. „Jen jsem na tebe čekal, protože všichni vědí, že jsem tvůj tajnej špion, a chtěli, abych tě našel.“

„Kdo to chtěl?“ zastavil jsem se.

„Herod Sharkey,“ prozradil Doobie. „Toho druhýho neznám, ale je velikej, fakt velikej.“

Herod Sharkey. Podle pravidel školního dvora by mě tohle jméno nemělo ani v nejmenším rozhodit.Nakonec, já jsem v šesté třídě, zatímco Herod teprve ve čtvrté. Jenže rodina Sharkeyových nepatřila k těm, kdo si lámou hlavu s nějakými pravidly. Vlastně,pokud někde snad existovalo nějaké neporušenépravidlo, Sharkeyovi by si klidně zajeli stovky kilometrů, jen aby ho mohli porušit.

Herod patřil ke školním sígrům. Učitelé měli protakové typy jméno. Říkali jim „obvyklí podezřelí“.Kdekoli se něco ztratilo, Heroda automaticky volali doředitelny a vyptávali se ho. V devíti případech z deseti měl ztracenou věc v kapse. A v tom desátém ji někde zahrabal. Nebude to dlouho trvat a začne se po něm shánět policie.

Proč by ale Herod Sharkey hledal mě? Nevlastním

8


nic cenného. Kromě detektivního odznaku. Ruka mi

instinktivně zabloudila do kapsy, ale pouzdro bylo na

svém místě. Rozhodl jsem se ho kontrolovatpřibližně každých třicet vteřin, pro jistotu.

Odhodil jsem batoh na vyhrazené místo pro šesté třídy a vydal jsem se za Doobiem kolem nádržestopným olejem pomalované tak, že vypadala jakomašinka Tom z televizního seriálu, k basketbalovémuhřišti, kde se řešily všechny záležitosti starších studentů. Když jste si potřebovali někoho najmout, aby řeklněkomu dalšímu, že třetí osoba ho má rada, tady jste ho našli. Hřiště na basket sloužilo také jako oficiálnímísto pro školní bitky. Z rozzuřeného kroužku dětí jsem pochopil, že někdo si už takhle brzy domluvil řešení neshod.

„Kde je Herod?“ zeptal jsem se Doobieho, ačkoli jsem to tušil. Herod byl Sharkey, takže mohl být jen na jednom místě.

„Pere se. Jsou v zámku.“

Přikývl jsem. Zámek byl lepší než větrník. Při tom člověk mohl přijít k úrazu.

Existuje totiž několik druhů školních zápasů. Tři nejoblíbenější jsou větrník, držení a zámek. Přivětrníku se proti sobě dva soupeři vrhají se zavřenýma očima amávají při tom rukama. Cílem je náhodouzasáhnout nepřítele, ale mnohem častěji se protivníci na hony minou. Větrník je oblíbený u mladšíchročníků.

Dalo by se diskutovat o tom, zda je držení přísně vzato vůbec boj, protože záměrem je souboji seúplně vyhnout. Nepřátelé křičí Držte mě! tak hlasitě atak dlouho, dokud se neobjeví nějaký učitel a nevloží se do věci. Po zásahu dospělého kamarádi odvádějísoueře, kteří si tajně oddechli, ale pořád vykřikujíněco jako: „Máš štěstí, ty mizero! Zabil bych tě.“

Dneska je tedy na pořadu zámek. Jeho názevpřes>9


ně vystihuje, o co v něm jde. Dva kluci se různými

chvaty do sebe zaháknou, akdo první pustí tohodruhého, prohrál. Vzámku je chvat to nejdůležitější.Někteří kluci dávají přednost propletení prstů, jiníchytají za zápěstí. Záleží jen na délce asíle prstů. Poražený

prohrává z mnoha důvodů. Jedním z nich je, ženemůže dýchat, další, že potřebuje na záchod. Traduje

se školní legenda o dvou zapřisáhlých nepřátelích,

Burtonu McHaleovi aJerrym Cantym, kteří zůstalizaháknutí nepřetržitě dvacet hodin. Jídlo jim nosilipřátelé, ulevovali si, aniž by odešli na záchod, jestli víte,

jak to myslím. Ti, co tuhle taktiku taky použili, tvrdí,

že se stydíte jen poprvé.

Došel jsem ke kroužku kolem zápasníků a nebyl jsem si jistý, proč mě tam vlastně nohy zanesly. Co by tady mohlo být případem pro detektiva? Násilí jsem nikdy nemiloval. Ne že bych se nikdy nepral, aleprostě jsem nikdy nevyhrál. Ale vpřed mě hnal instinkt. Větřil jsem záhadu. Můj detektivní čich mě přitáhl blíž. Nemohl jsem si to nechat ujít, tak jako strakunenechá v klidu diamantový prsten na parapetu.

Doobie si lokty prorážel cestu.

„Vedu ho. Vedu Moona.“

Dav se rozestoupil před Doobieho nosem. Nikdo nestál okontakt sjeho zelenými nudlemi. Já šel za ním přímo do jámy lvové. Upíraly se na mě všechny zraky, což nebylo správně. Detektiv by nikdy neměl být vcentru pozornosti. Má přijít později ajen klástotázky. Nejblíž se detektiv dostane ke kulce, kdyžpoprašuje nábojnici, aby našel otisky prstů. Ajá si klidně jdu za osmiletým klukem až do středu pranice.

Uprostřed stáli dva rváči. Jedním z nich byl Herod Sharkey, malý vyzáblý kluk s typickým znakem všech Sharkeyových - zrzavou kšticí. Druhým rváčem nebyl chlapec, jak si Doobie myslel, ale Bella Barnesová,největší hromotluk ze školy. Bella měřila skoro stoosm>10


desát pět centimetrů a hrála ragby za klučičí tým.

SBellou si nikdo nezahrával. Nikdy. Dokonce aniučitelé. A Herod Sharkey se jí drží na zádech jak klíště.

Na chvíli jsem stál jako omráčený. Pak jsem sevzpamatoval a snažil jsem se vtisknout každý detail ztéhle scénky do paměti. Podle Bernsteinovy rukovětidetektiv nikdy neví, který ze zdánlivě bezvýznamných faktů případ vyřeší.

Takže. Detaily. Bella Barnesová. Přes metr osmdesát. Takových sedmdesát pět kilo. Spíš osmdesát. Běžná školní uniforma, až na náušnice, které si schválněnechala v uších, třebaže se podle ředitelky paníQuinnové mohly zachytit za kliku u dveří a urvat ušnílalůček. I když nikdo nic takového ještě neviděl, ani neslyšel, že by se to stalo.

Pak tu máme Heroda Sharkeyho. Známého takyjako Roddy. Neplést sjeho starším bratrem Redem.Něco kolem metru sedmatřiceti centimetrů, stříbrnátepláková souprava ahnědé vysoké boty. Neodpovídá to právě školním předpisům, ale je to podle nejnovější módy desetiletých. Držel Bellu kolem krku, ale sotva ho svýma hubenýma rukama celý obejmul. Přísněvzato nešlo oklasický zámek, protože jenom jeden zezáasníků svíral toho druhého.

Herod vzhlédl. Byl celý rudý, ale tvářil seodhodlaně. Ostatní děti ztichly jako pěny a čekaly, až malý Sharkey promluví. Měl jsem dojem, že se mi nebude líbit, co řekne.

„Moone, ty debile,“ ozvalo se.

Zatím byl můj pocit správný.

„Když jsi ten velkej detektiv, dokaž týhle kobyle, že jsem jí nesebral organizér.“

Bella pohodila zadkem, až Herod nadskočil jakjezdec při rodeu, ale držel se zuby nehty.

„Vzal jsi ho,“ zaskřehotala Bella. „April tě viděla.“

„Ta barbína lže! Nic jsem nevzal.“

11


Prvotřídní kočka vdavu ukázala na Heroda prstem.

„Lež na druhou!“ prohlásila triumfálně. „Udělal jsi to, Sharkey. Viděla jsem tě. Ty a tvůj bratr násokrádáte celé roky.“

April Devereuxová. Bylo jí sotva deset auž vedlacelý klan dívek. Herodův popis možná nebyl zrovnapoliticky korektní, nicméně výstižný. Kdyby panenka Barbie prošla zvětšovacím tunelem, na druhé straně by se vynořila April Devereuxová.

„To ty lžeš!“ křičel Herod. „A Půlměsíc to dokáže.“

Už jsem si říkal, jak dlouho potrvá, než se někdo vytasí s mojí přezdívkou. Red Sharkey mě překřtil na Půlměsíce ve třetí třídě. Ani tehdy jsem nebyl právě nejvyšší stéblo na louce.

„Co mám podle tebe dělat?“ zeptal jsem se ho.

„Vždycky se vytahuješ tím slavným detektivnímodznakem. Tak koukej něco vypátrat.“

To bylo směšné. Takhle detektivové nepracují.

„Do toho, Fletchere,“ přidala se April Devereuxová apokoušela se zároveň mluvit išpulit rty. „Udělej nám tu laskavost a dokaž, že mluvím pravdu.“

Zašklebil jsem se.

„Co tady zmůžu? Neznám fakta. Nevím, kde začít.“

Bella se na mě nasupeně podívala. „Radši se dotoho dej,“ zachraptěla. „Nebo se převalím na záda atohohle mravence rozmáčknu. A pak ti ten tvůjvzácnej odznak nacpu někam.“

Zbledl jsem, i když ne tolik jako Herod.

„Hoď sebou, Moone,“ naléhal. „Jestli se mi něcostane, naši si to s tebou vyřídí.“

Měl jsem pocit, jako kdybych zabloudil do nějaké cizí noční můry, jenže bylo pozdě tiše vycouvat azavřít za sebou dveře. Sledovala mě snad stovka očí a očekávala, že vytáhnu králíka z klobouku.

Doobie do mě strčil loktem. „Dělej, Fletchere,“pobídl mě. „Zvládneš to.“

12




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist