načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Dešťová hůl - Jiří Hájíček

Dešťová hůl

Elektronická kniha: Dešťová hůl
Autor: Jiří Hájíček

- Po úspěšných románech  Selský baroko  a  Rybí krev  završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. -   - Zbyněk, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 274
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1773-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

"Hájíčkovský" (ne)hrdina Zbyněk, unavený úředník středního věku, pracovník správy pozemků Českobudějovické univerzity a manžel hudebnice Terezy, má problémy se spaním. Jemu se nedaří spát a jeho ženě se nedaří otěhotnět. Oba hledají řešení svých trápení, dosud však neúspěšně. Když se Zbyňkovi ozve dávná známá, přítelkyně z dětství a první láska, že má jakýsi problém ohledně zděděného pozemku, vypadá to jako nepříliš zajímavá lapálie. V místě svého raného mládí zastihne hrdina tuto ženu unavenou starostmi o statek a rodinu, ale vzpomínky se vracejí. Zdá se, že záležitost s podivně prodanými rodinnými pozemky bude složitější - a podobně složitý bude Zbyňkův boj s krizí středního věku a také s krizí manželskou. Nejasně cítí, že za jeho nespaním se skrývá ztracená jistota, ztracený vztah k zemi, k půdě, ke krajině svého dětství. Ale nejen to. Podvod s pozemky v jedné zapadlé vísce jihočeských blat jej nečekaně zasáhne a Zbyněk cítí, že se musí do věci vložit, jinak by ztratil sám sebe. Otázka je, koho na konci svého hledání najde... Opět dobře, živě, věrohodně napsaný realistický román, v němž autor zpracovává svou dokonalou "znalost terénu" - nejen co se týče jižních Čech či problému "malých" čachrů s pozemky, ale i "muže na půli cesty". Je to prostě "prožité" - i když to nemusí být nutně autobiografické. Třetí román z cyklu "jihočeských venkovských elegií", malých dramat malých lidí v malém světě, v nichž se však velké dějiny podepisují stejně zřetelně, jako v těch velkých. Tentokrát ze současnosti, která má také svůj typický "morální problém".

Popis nakladatele

Po úspěšných románech  Selský baroko  a  Rybí krev  završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“.

 

Zbyněk, profesí správce pozemku, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho rána „nevzbudil jako někdo jinej“. 

-----

Hájíček je mistr, stačí mu náznak k charakterizaci člověka i krajiny, jedinou dialogickou výměnou umí rozprostřít zápletku i vystihnout lidskou povahu. Klobouk dolů.  - Klára Kubíčková, MF Dnes

 

Hájíček je jazykově kultivovaný, má smysl pro dramatičnost událostí a svou pointu umí „držet“ do posledních odstavců vyprávění.  - Milan Jungmann, Tvar

 

Píše o tom, že světy vesnice a města jsou natolik odlišné, že se vzájemně nepochopí. A v tom je jeho společenský apel, to dělá z jeho románů více než pouhé čtení ze současnosti.  - Vojtěch Varyš, Týden

 

Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Od konce devadesátých let vydal tři sbírky povídek,  Snídaně na refýži (1998),  Dřevěný nůž  (2004) a  Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku  (2014), a novely  Zloději zelených koni  (2001) a Fotbalové deníky  (2007). První Hájíčkův román  Dobrodruzi hlavního proudu  vyšel v roce 2002. Oba následující autorovy romány,  Selský baroko  (2005) i  Rybí krev  (2012), byly oceněny Magnesii Literou. Svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ završil románem  Dešťová hůl  (2016). Jiří Hájiček patří k nejúspěšnějším současným českým spisovatelům. Jeho knihy vyšly v angličtině, italštině, maďarštině, chorvatštině, makedonštině, běloruštině, polštině a bulharštině. V září 2016 měl premiéru film natočený podle jeho knihy  Zloději zelených

Další popis

Předešlé literární sondy obrácené do minulosti české vesnice následuje nyní román ze současnosti. Opět silný příběh, v němž kromě lidí tentokrát hrají důležitou roli pozemky — zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví. Venkovská krajina jihočeských blat je vůbec v textu silně přítomna a kromě jedinečné atmosféry dodává příběhu i historický kontext a také nepřímo vstupuje do osudů hlavních postav. Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, na místa svého dětství a dospívání, a zamotává se do nejasných okolností pozemkového sporu, ale také do osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku jde Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje. Za to, co považuje za správné, za sny dětství a "aby se jednoho rána neprobudil jako někdo jiný".


Zařazeno v kategoriích
Jiří Hájíček - další tituly autora:
 (CDmp3 audiokniha)
Rybí krev Rybí krev
Rybí krev Rybí krev
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku -- Povídky Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Dešťová hůl Dešťová hůl
 (audio-kniha)
Dešťová hůl Dešťová hůl
 (e-book)
Zloději zelených koní Zloději zelených koní
 
K elektronické knize "Dešťová hůl" doporučujeme také:
 (e-book)
Rybí krev Rybí krev
 (e-book)
Playground Playground
 (e-book)
Dítě školkou povinné – Ze života andílků -- Nové vtipné příhody očima odvážného otce Dítě školkou povinné – Ze života andílků
 (e-book)
Tma Tma
 (e-book)
Dobronínské morytáty Dobronínské morytáty
 (e-book)
Breviář pozitivní anarchie Breviář pozitivní anarchie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

náhled tisk + řazba

 Kč

 ----

Po úspěšných románech ƒ„…† ‡ˆ‰…‰ a ˆŠ ‹ …ˆƒŒ

završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii

morálního neklidu“. Po předešlých literárních sondách

obrácených do minulosti české vesnice nyní následuje

román ze současnosti.

Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha

letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl

se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem.

Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání,

a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu

o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize.

Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními

mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý

venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém

okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou

válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho

rána „nevzbudil jako někdo jinej“.

Krajinu na blatech zastihl už za soumraku.

Za volantem si vzpomněl, co mu posledně řekla

Bohuna: Tak jsi konečně šťastnej, když teď máš

manželku a byt jako z katalogu? V prudké zatáčce

úzké okresní silnice musel jet skoro krokem.

Ve světle reflektorů na okamžik uviděl dlouhé pruhy

mlhy, levitující nízko nad slehlou trávou. Projížděl

kolem rybníka, najednou před sebe neviděl ani na pět

metrů. Ten křehký pocit bezpečí někde v hrudi, který

mu dávaly měkce nasvícená palubní deska a nenucené

švitoření z rádia, byl najednou zpochybněn. Zbyněk

se otřásl chladem, i když po dvaceti minutách jízdy

už bylo auto příjemně vytopené.

¤‰¥

¦ §‹

¤ ̈¦‹©ƒ…

ªƒ«¬‰Œ ̈

¤®„

 Kč

 ----

Po úspěšných románech ƒ„…† ‡ˆ‰…‰ a ˆŠ ‹ …ˆƒŒ

završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii

morálního neklidu“. Po předešlých literárních sondách

obrácených do minulosti české vesnice nyní následuje

román ze současnosti.

Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha

letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl

se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem.

Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání,

a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu

o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize.

Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními

mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý

venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém

okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou

válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho

rána „nevzbudil jako někdo jinej“.

Krajinu na blatech zastihl už za soumraku.

Za volantem si vzpomněl, co mu posledně řekla

Bohuna: Tak jsi konečně šťastnej, když teď máš

manželku a byt jako z katalogu? V prudké zatáčce

úzké okresní silnice musel jet skoro krokem.

Ve světle reflektorů na okamžik uviděl dlouhé pruhy

mlhy, levitující nízko nad slehlou trávou. Projížděl

kolem rybníka, najednou před sebe neviděl ani na pět

metrů. Ten křehký pocit bezpečí někde v hrudi, který

mu dávaly měkce nasvícená palubní deska a nenucené

švitoření z rádia, byl najednou zpochybněn. Zbyněk

se otřásl chladem, i když po dvaceti minutách jízdy

už bylo auto příjemně vytopené.

¤‰¥

¦ §‹

¤ ̈¦‹©ƒ…

ªƒ«¬‰Œ ̈

¤®„

Jiří H ̄jíček

Dešťov ̄ hů²



jiří

hájíček

dešťová

hůl



brno 2016


© Jiří Hájíček, 2016

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-841-4 (formát pdf)

isbn 978-80-7491-842-1 (formát ePub)

isbn 978-80-7491-843-8 (formát MobiPocket)



Špicberky


Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem

na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vla

sech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a jeze

ro. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.

„Netušila jsem, že tě tohle láká.“

„Je to za polárním kruhem.“

„Trochu mě děsíš, miláčku...“

„Proč?“

Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.

„Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?“

„Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu.“

špicberky 11

Zataženými závěsy ještě nepronikalo žádné světlo. Z uli

ce nepřicházel hluk. V pokoji s klavírem stál v předklo

nu opřený o naleštěné bílé křídlo, hlavu v dlaních. Parkety měkce vrzaly, a i když našlapovala bosa a opatrně,

musel ji slyšet. Neotočil se. Stála tam na prahu v noční košilce na ramínka. Vrátila se do kuchyně a podívala se

na červený displej, svítící do tmy z vestavěné elektrické trouby. Ukazoval 4:07. Chvíli seděla u stolu, v šeru nad sebou tušila vysoký strop se štuky a ve vitrínce u okna kávový servis po prababičce. Zahleděla se zblízka na tu

zdobenou soupravu, kterou si prababička vysloužila ve

Vídni a která byla snad už tehdy starožitná. Symbol měš

ťanských ctností. Klid a umírněnost. Vtom do ulice vjelo

nákladní auto. Ten zvuk potrhal příšeří a ticho brzkého

rána a její polospánek. Biedermeier a dieselový motor.

Ucítila, jak škvírou od okna zavanula zima. Překřížila

paže, dlaněmi si chvilku třela holá ramena a podívala se k pootevřeným dveřím do ložnice. Osamělé auto projelo křižovatkou, zvuk se vzdaloval.

jiří hájíček 12

„Zkus ještě usnout,“ řekla Tereza. Procitla, když si Zby

něk lehal vedle ní na postel. Otočil se na levý bok, cítil

tělesnou únavu a ve spáncích povědomou bolest. Natáhl

pravou paži a prstem zmáčkl tlačítko na malém bakelito

vém budíku. Ciferník se zeleně rozsvítil. Rafičky ukazo

valy půl páté a pět minut. Kdybych do deseti minut usnul,

tak můžu spát ještě hodinu a půl. Plus ty tři hodiny, co

už mám, s tím by se v práci dalo nějak přežít. Nejlepší na

tomhle bytě, postaveném za Rakouska-Uherska, je ložnice obrácená oknem do vnitřního dvora. Tma a vlhká tráva,

polovzrostlej smrk a keře. Ticho zahrady v centru města.

Jenže k čemu mi to je? S každou probdělou minutou cítil

narůstající úzkost. Ta představa, že po šesté bude muset

vstát, s bolavou hlavou a očima, které ho budou pálit ne

vyspáním. V trolejbuse bude civět na lidi, kteří se sice tváří naštvaně, ale budou vyspaní, všichni ti ve voze sunoucím se pomalu městem. Dojedu až k univerzitě, potkám

studenty, jak jdou na seminář nebo první přednášku. Za

padnu do kanceláře mezi svý šanony. Telefon se rozdrnčí.

A celej den přede mnou.

Ranní úzkost tentokrát nepřešla do vzteku. Rezigno

vaně vstal, potichu za sebou zavřel dveře, aby nevzbudil

Terezu, a v kuchyni zapnul rychlovarnou konvici. Odhr

nul závěs na okně. Sklo s cákanci deště a dole se tmavě

leskla ulice. Dveře se otevřely bez zaklepání. Zbyněk vzhlédl od do

kumentů, které měl rozložené na stole.

„Proboha, ty vypadáš,“ hlesl muž v tmavém saku. Dla

ní si hladil řídký porost vlasů po stranách holé hlavy.

„Nazdar,“ řekl Zbyněk.


špicberky 13

„Ty kruhy pod očima máš dneska úplně neuvěřitelný.“

„Mám dobrou zprávu, Honzo. Sehnal jsem někoho, kdo umí norsky.“

„Já mám taky dobrou zprávu,“ odpověděl nakvašeně

Jan Štefka. „Zejtra na poradě musím referovat, jak dale

ko jsme s tou plynovodní přípojkou, sleduje to investiční.

Tajemník se mě bude ptát, jestli už proběhl ten prodej

pozemků Správě železniční a dopravní cesty. A taky bu

dou chtít vědět, dokdy předěláš nájemní smlouvy podle

novýho občanskýho zákoníku!“

„Představ si, manželka jednoho mýho známýho studovala v Praze na fildě norštinu a angličtinu.“

„Posloucháš mě vůbec?“

„Chci dodělat ty Špicberky.“

„Špicberky! Jsi normální, Zbyňku? Tohle všechno, co

jsem ti teď jmenoval, hoří! Půjdeš místo mě na poradu

a vysvětlíš jim tam, proč nic z toho ještě není?“

Zbyněk unaveně dosedl na židli.

„Mám toho moc.“

„Začni na tom hned dělat, jinak bude průser. A sjeď na katastr kvůli tomu prodeji stavebního pozemku, vyřiď to tam osobně. Vem si moje auto.“

Na stole přistál klíček od zapalování.

Zbyněk bloudil pohledem po šanonech v polici. po

zemková daň. nepotřebný majetek. nájemní smlou

vy. opuštěný majetek. pozemkový katastr. Vytáhl

pořadač nadepsaný noz. Nový občanský zákoník. Nebu

du dělat nic, co hoří. Kašlu na to. Znovu prolistoval úvod

připravovaného zákoníku. Návrat do názvosloví, jaké se používalo za rakousko-uherského mocnáře Franze

Josefa. To mě bude bavit. Pak si přece jen snesl na stůl


jiří hájíček 14

to, co spěchá. Co kdyby to skutečně hořelo? Nekouřím, takže nemám zapalovač. Škoda. Ale byla by to pořádná vatra. Celá tahle hromada papírů v plamenech. Hlava ho

rozbolela na maximum. Sáhl do horního patra kancelář

ské skříně pro úplně nový tmavomodrý šanon. Posadil se a nohy si natáhl na stůl. Vzal černou fixu a úhledně

nadepisoval štítek pořadače: špicberky.

Čekal na Terezu v pět odpoledne před budovou konzer

vatoře. Únavou přešlapoval z nohy na nohu, ale nesedl si, lavička byla po dešti ještě mokrá. Seběhla těch několik schodů a kráčela k němu mezi betonovými květináči před vchodem. Podzimní plášť pískové barvy. Hodil se jí k vlasům. Ten její zvláštní způsob chůze. Čekal na úsměv.

Špatná noc už byla zapomenuta. Dočkal se.

„Nebudeme to dneska rozebírat, že ne?“

„Myslela jsem, že právě proto si chceš jít někam sednout.“

Přicházeli k náměstí. Zatáhla ho doleva do loubí. Pak

sama zabočila do zeleného vchodu Infocentra, stoupal za

ní po schodech do kavárny, za jejími boky ve vypasova

ném kabátě. Zastavila se před posledním schodem a po

otočila se k němu. Její úsměv byl zářivý, ale v koutcích

poznal stopy únavy. I v krajině kolem očí.

„Takhle za mnou dneska šel celý dvě patra zástupce

ředitele.“

„A co?“

„Pochválil mi kostýmek.“

„Tak vidíš.“

„Ale cítila jsem, jak se celou dobu dívá na můj neustále se zvětšující zadek.“

Úsměv se jí proměnil v mírný úšklebek.


špicberky 15

„Mně se líbí,“ řekl Zbyněk, položil jí dlaně kolem pasu

a postrčil ji nahoru na dlážděnou chodbu.

V kavárně s dřevem obloženými stěnami bylo oranžo

vé přítmí, za paspartami barevné fotky Paříže, na polici

nad barem zarámovaný černý kocour z kabaretu Le Chat

Noir. Usadili se u kulatého stolku.

„Myslel jsem, že chceš někam, kde je ticho.“

„Francouzský písně mi nevadí,“ řekla.

Upíjeli chardonnay. Hlavu jako by měl v kovové svor

ce, která se mu zarývá do spánků a někdo neustále uta

huje šroub.

„Co ten novej čaj?“ zeptala se.

„Nezabírá.“

„Není to normální, jak žiješ.“

„Říkal jsem ti, že to dneska nechci řešit.“

„Ráno otevřu ledničku a poznám, žes byl zase ve dvě v noci nakupovat.“

„A co mám dělat? Civět do stropu? Nebo sedět na pohovce?“

„Nezvyšuj na mě hlas, ano? Jenom ti říkám, že je to úchylný, chodit ve dvě ráno do krámu.“

„Myslel jsem,“ začal už zase tichým hlasem, „že tam

zase potkám toho chlápka.“

„Kterýho?“

„Co ho znám ze spánkový laboratoře, kupoval si tam polštář proti nespavosti. Ani nevím, jak se ten člověk

jmenuje.“

„Myslíš, že každej den chodí do předraženýho nonstopu v centru?“

„Občas ho tam potkám, jak bloudí mezi regálama. Mi

nule jsem se ho zapomněl na něco zeptat,“ povzdechl si


jiří hájíček 16

Zbyněk. Hleděl do sklenky s bílým vínem. Pak přes Te

rezino rameno do vitrínky s dezerty. Na lila límci jejího

saka ležely kadeře vlasů, odstín přelivu se přesně jmenoval „středněhnědý se zlatými odlesky“. Nechávala si tuhle barvu už pár let. Líbila se mu. Usmál se.

„Co je?“

„Ještě ti ten student nosí kytky?“

„Kterej?“

„Copak jich je víc? Ten zrzavej s hořícíma ušima.“

„Jo ten... Žárlíš?“

„Hm, trochu.“

„To je dobře, víš, co teď máme za období?“

Vytáhla z kabelky malý diář v červených deskách a na

listovala úterý dvanáctého října. Další dny až do konce týdne byly označené srdíčky, nakreslenými červenou pastelkou. K tomu její červeně nalakované nehty a tmavočervené ubrousky na stole. Chvíli sledoval tu harmonii barev

a zátiší s cukřenkou a vázičkou se slaměnkami. Pak se

podíval z okna. Budějovické náměstí se pohroužilo do

odlesků elektrických lamp, v dálce se rýsovala masivní

čelní fasáda radnice se zlověstnými chrliči.

„A uvědomuje si ten mladej, že bys mohla bejt jeho

máma?“

„Díky za připomenutí.“

„Nemyslel jsem to tak, ale...“

„Ale řekls to, viď?“

Zvedl se a dokráčel k osvětlené vitrínce se sachr dor

tem a banány v čokoládě. Jako by se před okamžikem zhroutila křehká konstrukce toho plánovaného příjem

ného odpoledne v kavárně. Zbortilo se lešení z marcipá

nu, které mělo držet ty společné chvíle a vysněnou náladu.


špicberky 17

V sobotu dopoledne čekal Zbyněk na Mariánském náměs

tí. Schovaný pod stříškou trolejbusové zastávky se díval

na hodinky. Pod rozepnutou zelenou bundou měl tlus

tý svetr. V kapse chleba od Terezy, promazaný máslem

a proložený plátkovým sýrem. Zdálo se, že déšť ustává.

Konečně v řídkém sobotním provozu na Pražské třídě za

hlédl modrý náklaďák, který za sebou táhl maringotku.

Vyšel ke krajnici a zamával. Avie s krátkou korbou zasta

vila. Přeběhl silnici a uviděl v kabině dva muže. Za vo

lantem seděl zavalitý chlápek v montérkách kolem pade

sátky. Otevřely se dveře.

„Tohle je Jirka Šubrt. A já jsem David Žák,“ představil

se ten vedle řidiče, v brejličkách a oranžové lněné košili

s rozhalenkou. Na krku měl dřevěné korále. Podal Zbyň

kovi ruku. Na uvítanou a aby mu pomohl nahoru. Řidič

jen kývl hlavou.

V kabině bylo teplo, stěrače už drhly po skle, nemluv

ný řidič je vypnul, všichni tři seděli vedle sebe a úzká sil

nice se klikatila mezi rybníky za Budějovicemi. Zbyněk

se loktem opíral o dveře a v bočním zrcátku sledoval ma

ringotku. K levému rameni se mu tlačil muž s plavými

vlasy až na ramena, usmíval se a vykládal něco o svých

oblíbených autorech. Jack London, Henry David Tho reau,

Ernest Thompson Seton. U nohou měl batoh a z něho vy

táhl láhev rumu.

„To je pro vás, málem bych zapomněl,“ podával láhev

Zbyňkovi.

Zbyněk si prohlížel etiketu s plachetnicí.

„Mám to otevřít? Pro zahřátí?“


jiří hájíček 18

„Ne, to si vemte domů, pane Polecký.“

Zbyněk se usmál, když si představil, jak ten dárek uká

že Tereze. Její patro bylo zvědavé výhradně na francouz

ská vína.

„Jste moc hodnej, že mě tam necháte tábořit. A tady ještě moje poslední knížka, taky pro vás. Teda jestli chcete...“

Zbyněk listoval románem o převaděčích na Šumavě

a z kapsy bundy mu vyčuhovala láhev. Za Trhovými Sviny

se zase dalo do deště.

„Jak jste tu moji louku vlastně objevil?“ zeptal se Zby

něk po chvíli.

„Mám rád Novohradsko, v září jsem se tam toulal celej víkend a najednou vidím ten palouk a les a potok. Hned

jsem se ptal v nejbližší vsi...“

„Ve Starejch Mlejnech?“

„Jo, v Mlejnech. Komu že to patří. A tak jsem dostal telefon na vás.“

Spadané listí, přilepené deštěm na asfalt. I hladké

kme ny olší a topolů se leskly. Zbyňka najednou zaplavil blažený pocit. Jako by ujížděl někam mimo realitu svého všedního života. S těmi dvěma cizími muži. Vysoukal se z bundy a pohodlně se opřel do sedačky. Něco se děje, to ho těšilo.

„A proč jste tu louku vlastně koupil? Jako investici?

Nebo proč vlastně lidi kupujou půdu?“

„Dělám v týhle branži už léta a jeden kolega mi dal tip,

že obec prodává pozemek. Bylo to výhodný. Ale vlast

ně to byl původně nápad mojí ženy. To by bylo na delší

vyprávění.“

Řidič podřadil, stoupali do mírného kopce. Město ne

chali daleko za sebou. Zbyněk se spokojeně zavrtěl na


špicberky 19

sedadle. Vzpomněl si, co mu jednou nad ránem řekla Te

reza. Našla ho u okna, v půl třetí ráno zíral na nasvíce

nou Černou věž. Třeba se máš vrátit na venkov, třeba do

města nepatříš.

„Do telefonu jste mi říkal, že tam máte i jiný nájemníky,“ vytrhl ho z myšlenek zvučný hlas.

„No jo, vlastně jsem si říkal, pane Žáku, jestli vám to

nebude vadit. Vy asi na psaní potřebujete naprostej klid.“

„Pořádáte tam techno party nebo co?“

„Ne,“ usmál se Zbyněk, „to ne. Ale občas tam táboří indiáni.“

„Vážně? To mě zajímá.“

„Objeví se tam tak třikrát čtyřikrát do roka. Pár tejdnů

na jaře, pak přes léto a někdy to protáhnou i do září. Ale

teď už tam nebudou.“

„A co je to za indoše?“

„Lakotové. V lese tam možná najdete svázaný tyče, ty

jsou od jejich týpí.“

„Mají tam i svoje squaw?“

„No jasně. Jsou tam i děti. Pak se tam taky občas potulujou různý hledači pokladů. Chodí po louce s těma

detektorama. No a pak lysohlávkaři.“

„Teda, to mě začíná bavit.“

„Ale ti už tam teď nebudou, jejich čas je v září. I když

jednou jsem tam na jednu takovou vyhublou holku z Pra

hy narazil i začátkem listopadu. Potetovaná i na krku

a fialový vlasy.“

„Našla něco?“

„Jo, ta se v tom vyznala. Louka už tehdy byla přešlá

mrazem a houbičky byly takový zahnědlý, ale to prej

nevadí.“


jiří hájíček 20

„Ochutnal jste?“ vyzvídal spisovatel.

„Ne. Ale ubalila jointa a chvíli jsme si povídali. Její ká

moš se chystal do Indie a ona mu chtěla lysohlávky na

sbírat jako dárek. Tak jsem se dozvěděl, že moje louka

je v jistejch feťáckejch kruzích v Praze dost populární.“

Všichni najednou uviděli nádhernou krajinu, která se

před nimi otevřela. Lesy, okrové odstíny a temná zeleň, v dálce oblý kopec.

„Kousek od vaší louky bejvala německá vesnice, že jo, pane Polecký?“

„Jasně. Najdete tam v trávě ještě základy domů.“

„Jo, právě o tomhle chci psát,“ řekl spisovatel polohlasně.

Silnice byla v těch místech dost úzká, stromy, které ji

z obou stran svíraly, jako by ji ještě zužovaly. Vůně lesa už nějakou chvíli pronikala k nim do kabiny.

„Tamhle bude odbočka doleva,“ obrátil se Zbyněk na

řidiče, „a pak uvidíte takový nízký stavení, kolem vede

cesta na hráz rybníka. Za rybníkem už je ta louka. Táhne

se do mírnýho svahu až k lesu.“

Na hrázi nevelkého rybníka byly hluboko vyjeté kole

je. Řidič zabrzdil a seskočil z kabiny. Prohlížel si cestu.

„Kurva, to se mi nelíbí.“

Jeho první věta po hodině a půl. Zbyněk vystoupil

z druhé strany, šel kousek po drnech na okraji rozjež

děné cesty.

„Zdá se, že to má pevnej podklad, jsou tu šutry,“ zavolal na řidiče, který si opřený o nárazník zapálil cigaretu.

„Tohle není auto do terénu,“ poklepal na modrý plech.

„Tady to projedete,“ řekl Zbyněk, „ale horší bude louka. Je rozmáčená a do svahu.“

špicberky 21

Oba sledovali malý náklaďák, jak se prodral po bah

nité hrázi s maringotkou ve vleku. Přišlo to hned na za

čátku travnatého svahu. Motor se jalově rozječel, pneu

matiky svištěly v mokřadu a bláto odletovalo na všechny

strany. Celý náklaďák se naklonil a kola se zabořila. Palubkami pobitá maringotka vězela až po nápravy v roz

moklé půdě. Měla bílou střechu a uprostřed dveře s okýn

kem. Roura od kamen trčela k nebi. Řidič vylezl z kabiny.

„Odpojím to a budu se modlit, abych odsud vyjel aspoň s autem.“

„Ale tady to nemůžeme nechat,“ ozval se Zbyněk.

„Nic s tím neudělám. Musí se počkat, až to tu trochu vyschne.“

„Ale tohle je ještě obecní pozemek. Moje louka začíná

až tam na úrovni těch keřů.“

Spisovatel Žák zaklel a díval se z jednoho na druhého.

„Chtělo by to traktor,“ řekl řidič.

„Tamhle za lesem je hájenka, znám hajnýho.“

„Zavolejte tam,“ řekl hned spisovatel a podával Zbyňkovi mobil.

„Tady není signál, pane Žáku. Odsud se nikam nedovoláte.“

Šedé nebe se zdálo tak nízko, jako by bylo na píchnuté

na špičkách smrků. Z lesů vzlínala pára a splývala s ob

lohou napitou deštěm. Zbyňkovi se kráčelo lehce, i když

mu čvachtalo pod nohama. Brzy se po vrstevnici kopce

dostal k lesu, procházel měkkou půdou a vdechoval vůni

kmenů. Uvědomil si, že tak šťastně se už dlouho necítil.

Neměl nic, prázdné ruce, v jedné kapse chleba se sýrem

a z druhé vykukovalo hrdlo láhve. Třeba jsem si vždycky

přál bejt poutníkem. Tulákem. Tereza by mi řekla, vidíš,

jiří hájíček 22

tak jsme na to přišli. Jenže to řekla už několikrát, ale

nakonec jsme vždycky přišli na to, že jsme na nic nepři

šli. Míjel to místo, které už znal. Zastavil se. Uprostřed

vzrostlého smrkového lesa stály ovocné stromy, porost

lé mechem a lišejníky. Staré haluze svěšené k zemi. Ně

které kmeny už byly rozvalené a rostly na nich houby. Šedesát let starý sad pohltil les. Před posledními stromy

už Zbyněk viděl hájenku. Z komína se kouřilo. Lovecký

pes se rozštěkal a v okně se pohnula záclona. Za chvíli

stál hajný na prahu. Opřený o hůl, jen v zelené košili a krátké vestě.

„Á, pan Polecký!“

Když se Zbyněk usadil v kabině traktoru vedle něho,

musel se usmát. Žena nechtěla starého pána pustit, mu

seli s hajným oba trochu zalhat.

„Co vás to napadlo, klucí,“ skřehotal stařík, sundal si

myslivecký klobouk a škrábal se na pleši. Maringotka

Zbyňkovi připadala uvízlá ještě hlouběji, než když od

cházel. Řidič zapřáhl lano za traktor a hajný přidával

plyn. Kola se protočila a traktor se začal propadat.

„Dejte pořádnou forsáž, pane hajnej,“ zakřičel řidič do

kabiny. Nato se motor rozburácel a červený traktor se najednou vzepjal na zadní kola, Zbyněk viděl, jak hajnému

spadl zelený klobouček, držel se volantu, oči vytřeštěné,

přední kola visela ve vzduchu. Za pár okamžiků traktor

žuchl zpátky na předek. Byl zabořený do poloviny zad

ních kol. Stařík vylezl z kabiny a celý rozklepaný si utíral

zpocené čelo a holou hlavu.

„Klucí, viděli jste to? To byla akrobacie...“


špicberky 23

Pozoroval to světlo v jejím pohledu. Ten lesk, který asi

právě i ona vidí v jeho očích, představoval si, jak je to te

noučké a lesklé světelné vlákno na chvilku spojuje. Nepo

trvá to dlouho, než se ten něžný svazek paprsků rozpojí,

úplně se rozplyne. Pak jejich pohledy zamrznou, jako

když se neznatelně zamží tabulky skla. Už budou zase

každý sám, v reálném, všedním světě. Nechtěl o tom začít, jak že je to dlouho, co se naposledy takhle ráno milovali.

V neděli dopoledne. Ani ona nepromluvila, i když si Zby

něk byl jistý, že na to taky myslí. V bílém županu přiná

šela tác se šálky a porcelánovou konvicí. Káva zavoněla, a když Tereza prošla otevřeným prostorem se světlými

parketami, kde kuchyň pozvolna přechází do obýváku,

světlo z pootevřených žaluzií dopadlo na její vlasy. Štěstí

má barvu světla v neděli o půl jedenácté, řekl si. A trvat

bude dokdy? Než odbije celá? Nebo až do půl dvanácté? Nebo jen pět minut?

Věděl, že začnou mluvit o úplně obyčejných věcech,

těšil se na to a chtěl vstát od stolu a přinést ještě mléko z ledničky, ale Tereza ho předběhla. Když si sedla naproti

němu a oba v ruce drželi šálek s kávou, rozhlédla se a za

čala z úplně jiného konce.

„Vzpomínáš na Thassos?“

„Modrá kavárna?“ usmál se.

Vlastně si vzpomínal, že té kavárně tehdy před třemi

lety říkali bílá. Každý večer z těch deseti dnů, které tam

strávili, příjemně zmožení sluncem a slanou vodou, vy

sedávali u koktejlu a dívali se na moře, jak při západu

slunce mění barvu. Potom až na fotkách doma ji podle

jiří hájíček 24

zkresleného barevného tónu překřtili na modrou kavárnu.

Opálená paže opřená o šedobíle natřené zábradlí, za Tere

zinou tváří se slunečními brýlemi, vetknutými ve vlasech

ořechové barvy, se jako velké houby bělaly střechy sluneč

níků, písek, potom pás moře a linka obzoru s malinkatou

plachetnicí. Zbytek jen nebe. Tu fotku měl Zbyněk v kan

celáři na stole. Teď se díval do světla lesknoucího se na

bílých veřejích jejich bytu, na ty široké dvoukřídlé dveře s mléčnými skly. To všechno Tereza zachovala tak, jak to bylo za dob největší slávy jejího dědečka, vyhlášeného učitele hudby. Parkety, mosazné kování na dveřích, štukové stropy. Sluneční světlo se na chvilinku zabydlelo v koutě s modrobílou kuchyňskou linkou. Čtyřpokojový byt ve starém činžáku v centru Českých Budějovic. Někdy Zbyňkovi připadalo, že se sami dva v tom stodvaceti metrovém bytě jeden druhému ztrácejí. Teď mu v tom samém prostoru připadalo, že si už dlouho nebyli blíž.

„Spal jsi do půl devátý,“ zakroutila nevěřícně hlavou.

„Po tý horký vaně jako bych neusnul, ale přímo upad

do bezvědomí.“

„Byl jsi úplně promrzlej, když ses večer vrátil.“

Zbyněk mazal krajíčky chleba máslem a ramena mu

roztřásl smích.

„Co je?“

„Včera jsem ti to nedopověděl.“

Najednou světlo změnilo intenzitu, jako by venku za

okny s žaluziemi někdo zhasl. Oba zpozorovali, jak byt

lehounce potemněl. Zámlka a Tereza si zimomřivým pohybem přitáhla levou dlaní lem froté županu. Ale od radiátoru šlo příjemné teplo. Ona sem patří, do činžáku postaveného někdy za císaře Franze Josefa, se svou graciézní

špicberky 25

pomalou chůzí, s partiturami po dědečkovi a s francouzštinou. Ale patřím sem opravdu i já? Voníš mi po vanilce a polituře na dřevo a po prachu z pokoje s knihovnou...

„Starej pan hajnej měl největší vítr z toho, abych ne

řek jeho ženě, jak tam vyváděl s tím traktorem. Prosil mě

o to nejmíň třikrát.“

„Chudák, neměls pro něj chodit.“

„Takže kromě maringotky a náklaďáku nám nakonec

zapadl i traktor. Jirka s Davidem kolem toho nešťast

ně chodili a hajnej, když se vzpamatoval, povídá, že na

statku ve Starejch Mlejnech mají jinej, mnohem silnější

traktor. A tak jsem se sebral a šel ještě tři kilometry do

Mlejnů. Takže flaška rumu nakonec skončila u chlápka

s ohromným Johnem Deerem. Zapřáhnul za něj nejdřív

hajnýho traktor, pak avii a nakonec vytáh i maringotku až nahoru k lesu.“

Dlouhou snídani ukončily zvony budějovických kos

telů, odbíjející poledne. Zbyněk si připomněl odpolední

návštěvu, které Tereza říkala čaj o páté. Věděl, že tento

krát nezmizí. Že bude Tereze pomáhat nosit pohoštění,

bude konverzovat s těmi lidmi z konzervatoře i divadel

ního orchestru. Bude příjemný společník, zábavný a milý

chlápek.

Držel v prstech ten dopisní papír o nezvyklé gramáži. Hlavičkový papír potištěný z obou stran. svalbard, stá

lo to tam v tmavomodré barvě, vycentrované v záhlaví a vysázené zvláštním fontem. Pod tím datum a jméno

jiří hájíček 26

hlavního města Longyearbyen. V druhé ruce měl překlad do češtiny. Podmínky pronájmu půdy pod logistickou

stanicí pro vědecké účely. Pročítal si technický popis a rozměry. Je to vlastně miniaturní domek, ale univer

zitě stačí. Dva pokoje a v podkroví laboratoř.

Bolest hlavy nepolevovala, usadila se kolem levého

spánku. Myslel na ty ostrovy v Severním ledovém oceánu.

Mráz, led, vítr. Nejsevernější část Norského království.

Představil si kavalec s přikrývkou, výhled na ledovou pláň.

V noci ticho a hluboký spánek. Samota. Termoska s ča

jem, vědecké přístroje na měření ovzduší. Pravidelné zá

pisky do deníku. Z nedaleké základny Smeerenburg, jak

se dočetl na internetu, řídili někdy v sedmnáctém století Holanďané lov velryb.

Do kanceláře vrazil Štefka. Měl na sobě bundu a v ru

ce deštník.

„Dělej, už mám hlad.“

Přešli ten kousek do menzy, pršelo hustě, ale Zbyněk

nespěchal, déšť ho studil, voda mu stékala po skráních.

Příjemně to chladilo bolavá místa. Seděli každý nad svým

tácem, kolem šum, studenti se hlučně bavili. Zbyněk cí

til, že by nejraději zalezl někam do ticha a do tmy. Za

vřel by oči zanícené z nevyspání. Štefka v hovoru kroužil

kolem svých oblíbených témat, na která mu Zbyněk ne

uměl nebo nechtěl nic říct. Cítil, že ho unavuje i mluvení.

Jako by ho bolela každá vyslovená věta, každé slovo.

„Ty máš fakt krásnou ženskou, rozumíš,“ říkal tiše

Štefka.

„Tvoje Magda je přece taky...“

„Jo, jasně, Magdička je pěkná, ale ty máš doma oprav

du krásnou ženskou! Jaký to je?“


špicberky 27

Zaznělo to dost nahlas, Zbyněk se rozhlédl kolem.

Proboha! Přál si, aby se raději bavili o práci nebo o po

litice, víc než tahle tři témata Honza nemá. Ženy a pro

jekty, u kterých hoří termíny. A lidovce, za které kandi

duje v komunálních volbách. Jenže hovory o politice už

Štefka dávno vzdal. Prý nemá cenu bavit se se skeptikem

a čtenářem konspiračních teorií.

Dojedli polévku a Štefka začal ztišeným hlasem probí

rat jednotlivé kanceláře na děkanátě a v technické správě.

Plus nová kolegyně, kterou potkal na osobním. Nastou

pila do finančního oddělení. Bruneta.

„Nemůžeš bejt chvíli zticha?“ neudržel se Zbyněk. Pak

se musel usmát, když se na Štefku podíval. Vždycky než

Honza v poledne vyrazil z kanceláře, honil po prosvíta

jící pleši hřebenem pár vlasů. Elegán.

„Snažím se tě aspoň trošku povyrazit, sakra! Tváříš se

jak chcíplotina.“

„Víš co?“ zeptal se unaveným hlasem Zbyněk. „Jestli si

chceš udělat cestu na finanční, zastav se u mě pro podkla

dy k těm Špicberkám. Pronájem se má platit v norskejch

korunách, poptáš se tam, jak na to...“

Rozsvítil v koupelně jen malé světýlko nad zrcadlem. Dla

němi se opíral o okraj umyvadla. Zkoumal svou tvář, kte

rá se v tom přízračném polosvětle odrážela tak plasticky.

Hluboké rýhy pod očima. Vrásky kolem očí, dvě čáry od

kořene nosu ke koutkům úst. Fosforeskující rafičky ho

dinek ukazovaly čtvrt na tři.


jiří hájíček 28

S hlavou na pohankovém polštáři, který si před půl

rokem koupil pro lepší spánek, poslouchal Terezino pra

videlné oddychování. Ležel na zádech. Až se po chvíli otočí na levý bok a zkontroluje čas na budíku, podsvícený ciferník bude ukazovat půl čtvrté. Snažil se na nic

ne myslet. Představoval si, jak se mu myšlenky a jejich

střípky a drobečky pomalu usazují v hlavě, jako když

se ve skleněné kouli s Eiffelovkou po zatřepání pomalu

usazuje bílý sníh. Tereza mu ten suvenýr přivezla loni

z Paříže. Vědomí se ztišovalo, ze stran jako by se do jeho

blednoucího světla propíjely zárodky snů, těch fantastic

ky pokroucených příběhů a dějů přišlých odnikud. Ten

předěl je tak křehký, ten práh, hranice, kdy se jas vědomí

zkroutí jako cigaretový kouř, bdělost pomalu ochabuje a motůrek v hlavě vypíná a běží už jen setrvačností... Do ticha se zařízl jakýsi zvuk, pronikl oknem do ložnice, odněkud z vnitřních dvorků bloku činžovních domů.

Zazněl řezavě, zazvonil jako zrezivělá kosa. Snad vítr

shodil plech, kterým měl soused přikrytá polena do krbu.

Motůrek nastartoval, znovu se rozběhl, všechno to ticho

usínání a usebraný klid mysli byly rázem pryč. Otevřel oči. Bledý strop už měl za ta léta dokonale naskenova

ný v mozku. Ohledával v něm známé oblasti, všechny

ty hrbol ky a výběžky. Připomínalo mu to pozemkovou

mapu. Tereza se pohnula. Zavřel oči. Ten kousek půdy

se zdál jako tolik jinejch pozemků, který mi za ty léta

prošly pod rukama. Kupuju pro univerzitu nebo prodá

vám, pronajímám, zařizuju pozemkový směny a oceňuju

louky a pole. A Tereza tehdy řekla: Myslím, že jsem na to

přišla, proč nespíš. Nejsi ukotvenej. Uzemněnej, rozu

míš? Pracuješ s půdou, je to tvůj džob, ale sám nic nemáš.


špicberky 29

Stejskáš si, že jsi kluk z vesnice přesazenej do městskýho

činžáku. Tak si kup nějakej pozemek. Kup si kus půdy.

Bude tvůj, zasadíš si tam stromek, naseješ tulipány nebo

mrkev, v létě si tam lehneš do trávy, budeš se dívat na

hvězdy a usneš a probudí tě až rosa... Budeš s tou zemí

spojenej, rozumíš? A až budeme mít dítě, budeme tam

pravidelně jezdit na víkendy. Za měsíc jsem jí přinesl

ukázat vytisknutej kousek katastrální mapy. Je to na pro

dej za směšnejch pár tisícovek. Obec na Novohradsku

to dala do dražby, zatím jsem jedinej zájemce. Tereza

se usmívala. Na obecním úřadě o tom budou rozhodo

vat na příští schůzi. Proč zrovna Novohradsko? Tereza

se dívala pochybovačně. Ty pocházíš z blat od Vodňan,

tak proč pohraničí? Propána, Terezo, ty sama jsi mě do

toho uvrtala, prostě se to naskytlo, je to za dobrou cenu... Tak na mě nezvyšuj hlas, zakončila tehdy debatu Tereza.

V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo.

Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě

ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do

koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to

říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí?

Mám se celkem dobře. Zřejmě tedy nic. Absurdní závěr.

Zabíjí mě veliké nic. Mám ženu a práci a úvěr ze staveb

ního spoření a dva nebo tři kamarády. Normální život.

A zabije mě nic. To je tak pitomý. Necítil už vztek z pro

bdělé noci. Ani na ten už mu nezbývalo sil. Trochu uklidil papíry na svém kancelářském stole, srov

nal rámeček s Terezinou fotkou z ostrova Thassos a při

pravil židli pro návštěvu. Nájemní smlouva vytištěna,

podpisy za univerzitu vlevo, pronajímatel dostane jedno

jiří hájíček 30

pare s sebou. Podle nového občanského zákoníku už

se to vlastně jmenuje pachtovní smlouva. Zaťukání na dveře se ozvalo přesně v devět hodin. Zbyněk se usmál

na drobného mužíka v rádiovce. Hádal mu hodně přes

sedm desát. Pod kabátem měl manšestrovou vestu a kost

kovanou košili se sepraným límečkem, zapnutou až ke

krku. Jeho oči byly živé, těkaly po Zbyňkově kanceláři. Starý pán celou dobu nezavřel pusu, Zbyněk se mu ve

vzácných okamžicích ticha snažil vysvětlit, proč si ho

zavolal. Ale podvakrát, než se stačil nadechnout, páno

vi zazvonil mobil. Zbyněk sebou pokaždé trhl, ten zvuk

připomínal lodní sirénu, pan Hůna byl nedoslýchavý. Stařecká ruka hbitě sáhla do kapsy prastaré odřené ves

ty pro tenký chytrý telefon. Nejnovější dotykový přístroj,

udivilo Zbyňka. Celé se to táhlo, půlhodina pryč a stařík pořád za stolem s telefonem u ucha. Přesně ta strana

hlavy Zbyňka nesnesitelně bolela. Už to nebyl jen levý

spánek, ale celá polovina tváře včetně zubů.

„Pane Hůno, teď se to jmenuje pachtovní smlouva. Ne

musel bych vás volat, kdyby vaše půda nebyla dál prona

jímaná, taky se nemusí dělat nová smlouva, když se ne

mění podmínky. Ale my jsme měli...“

Zase telefon. Omlouval se. Cibule, řepa. Brambory. Pan

Hůna byl velký restituent, Zbyněk věděl, jaké výměry pro

najímá a komu ještě dalšímu, kromě univerzity. Zřejmě

nemá děti. Nebo děti o majetek po předcích nestojí. Mož

ná by ho obratem prodaly. A tak se dědeček stará. A jak je

vidět, ve volném čase ještě asi chodí na trh se zeleninou.

„Takže my máme v původní smlouvě výhradu, že se

půda nesmí dále pronajímat, pane Hůno, a proto musíme

špicberky 31

podepsat smlouvu novou, už podle novýho zákoníku. Pro

čtěte si to v klidu.“

Starý pán se konečně utišil, na nose brýle, které už

něco pamatovaly, měly jen jednu ručičku, kterou mu

drže ly na nose a za levým uchem. Četl smlouvu a poky

voval přitom hlavou.

„Podepíšete vlevo, pane Hůno. My jsme teď pachtýř, už

ne nájemce. Tak to bejvalo dřív, že jo? To váš otec urči tě

pamatoval.“

„To pamatuju i já,“ vzhlédl pan Hůna od lejstra.

Naposledy lodní siréna, skřehotavý hlas starého pána.

Pak ticho, Zbyněk se za ním ještě díval z okna. Napadlo

ho, že vidí odcházet asi poslední generaci, pro kterou

půda ještě něco znamenala, pro kterou býval kus pole

nejen obživou, ale i srdeční záležitostí. Rozhlédl se po

kanceláři. Únava na něho tlačila jako neviditelná zeď, na

chvíli zavřel oči a představil si, jak by se nejraději sto

čil na koberečku vedle věšáku do klubíčka, jako kocour,

a nechal se v teple přemoct spánkem.

V poledne ani necítil hlad. Vystáli se Štefkou frontu

v přeplněné menze a místo našli až u posledního stolu

u dveří. Táhla odtamtud zima, jak se studenti pořád cou

rali dovnitř a ven.

„Náhodou, s těma smlouvama jsi pohnul,“ pochválil

ho nadřízený u polévky. Tak dnes máme téma práce, řekl

si Zbyněk. Pro změnu.

„Měl jsem tam dneska starýho Hůnu, pamatuješ si na

něj?“

„Jasně. Starej kšeftman. Pronajímáme od něj kolik?

Dvanáct hektarů?“

jiří hájíček 32

„Zdržel se skoro hodinu a celou tu dobu mu zvonil tele

fon. To bylo pořád — cibule, kapusta, lněný semínko...“

„Copak, je teď snad zelinářem?“

„Pořád odbíhal od smlouvy, říkám si, sakra, my to snad

nepodepíšem, protože on tady prodává nějaký přebytky

ze svý zahrádky. Pak slyším, jak povídá do telefonu — cibule? Máte zájem? Můžu dodat tak tři vagony.“

„Ty vole!“

„Tak se ho ptám, jestli snad teď provozuje velkoobchod.

Ne, prej kvůli insolvenci nějakýho zemědělskýho podni

ku dostává restituční náhradu postupně v naturáliích.“

Domů to vzal pěšky, aby se fyzicky unavil. U teplovodu

na začátku Stromovky seděli na rozložených dekách dva

bezdomovci. Přímo pod okny nových luxusních bytů s výhledem do městského parku. Na vteřinu zachytil to děsivé prázdno v jejich pohledech. Zírali před sebe. Čeká

ní na něco, co nepřijde. Nebo rovnou na smrt. Zbyněk

přidal do kroku.

Tereza na něj čekala s večeří do sedmi hodin.

„Promiň, mám toho teď hodně. Ty nový smlouvy...“

Seděli na pohovce, bylo ticho, které si Tereza užívala,

hlavu opřenou o jeho rameno. Otevřel láhev rulandského

šedého, kterou Tereza dostala ve škole.

„Ty se neraduješ ze života. Proto nespíš,“ pronesla do ticha.

„Ne, to je naopak. Nespím, a proto se neraduju ze života. Nemám na to sílu.“

„Seš si jistej?“

„Nejsem, sakra! Ničím si nejsem jistej. Je to uzavře

nej kruh...“


špicberky 33

„Nezvyšuj na mě hlas,“ řekla tiše.

„Sotva se večer podívám na tu rozestlanou postel, hned

mě píchne v žaludku. Já nemám strach z něčeho, co při

jde zejtra, já už se bojím tý nespavosti samotný. Rozu

míš? To už je nějakej vyšší stupeň...“

„Občas by sis ten prášek měl vzít.“

„Zkoušel jsem to s půlkou, fajn, pak s celou tabletkou,

a kam to vedlo? Nakonec by mi nestačily ani dvě najed

nou. Je to svinstvo.“

„Zbytečně se trápíš.“

„Chci si na to přijít sám, Terez...“

Rád ji pozoroval, když před spaním v županu prošla

vždycky celý byt. Tenhle zvyk dodržovala už léta. Pokoj

s klavírem, pokoj s knihovnou, kuchyň spojená s obý

vákem, ložnice. Procházela těmi masivními zárubněmi

s křídově bílým hladkým lakem. Kdyby se její chůze po

parketách dala zapsat do notové osnovy, rozfázovat do

těch pěti linek, kterým Zbyněk stejně nerozuměl, mu

sela by to být neskutečně krásná a vzrušující melodie. Umí francouzsky a číst noty a má ráda světlo padající z balkonů divadla na scénu, když hercům v historických

kostýmech znehybní tvář ve vznešeném gestu. Kupec be

nátský. Program Jihočeského divadla měla ještě na noč

ním stolku. Ložnici osvětlovala jen lampička. Sklonila

se nad ním a zasypala ho svými vlasy, cítil její hladká

stehna v bocích, vztáhl ruce proti proudu jejích vlasů,

vzal její tvář do dlaní, které pak nechal sklouznout po šíji a jejích zádech, sevřel jí zadek a hladil stehna. Čas zrychloval, jako když se zblázní metronom na jejím kla

víru. Přidušeně mu zasténala do ucha. Hladil ji po vla

sech. Ve sprchovém koutě po nich tekla voda. Když se za

jiří hájíček 34

ním zavřely dveře ložnice, seděla v županu na pohovce

a míchala tarotové karty. Propadal se do mlhy, únava mu

tlačila na oči, bolest hlavy se trochu utišila.

Sny ho milosrdně provedly přes půlnoc a brzkými ran

ní mi hodinami. Pamatoval si poslední útržek, ale měl

ká ranní paměť ten zmatený snový příběh neudržela. Byl

vcelku příjemný, obličeje povědomé, místa známá, ale

zároveň cizí. Jenže co s tím? Budík ukazoval pět minut

po třetí hodině. Bílý strop byl jako prázdná vývěska na

plakáty. Nic nenabízel. Ano, tehdy to viselo na úřední desce obce, veřejná nabídka pozemků k prodeji. Upozor

nil mě na to kolega z branže, kterého občas potkávám na

Středisku geodézie. Představ si to! Krásnej pozemek kou

píš za cenu nový ledničky. Devatenáct tisíc za jeden a půl

hektaru. Vůbec neváhej, Zbyňku, obec ti to přiklepne. Už

to prošlo dvoukolovou nabídkou, nikdo to nechtěl, lidi jsou blbí. Vsadím se, že budeš jedinej zájemce. Měl pravdu. Není to jen tak nějakej kus louky. Má to status zasta

vitelnýho pozemku. Za ty peníze! Nikdo z těch, co hledají

na internetu nebo v novejch mapách, na to nemohli přijít.

Šel jsem do starejch pozemkovejch knih, dal jsem na sebe dvě vrstvy starejch map a zjistil, jak to je — bejvala tam

německá vesnice. Šel jsem za starostou. Zdálo se mi, že se

mnou mluví na rovinu. Pane, místní lidi v zastupitelstvu

tyhle prodeje naplaveninám, promiňte, nerezidentům,

většinou přehlasujou proti. Ale jestli to vážně chcete, tak

to na příští schůzi podpořím. Přesvědčím je. Nechtěl nic do kapsy. Rovnej chlap. Poznal, že se v oboru vyznám...

Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s note

bookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém

špicberky 35

monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý

břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.

„Netušila jsem, že tě tohle láká.“

„Je to za polárním kruhem.“

„Trochu mě děsíš, miláčku...“

„Proč?“

Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.

„Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle toužíš?“

„Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu.“

„Já tam nic nevidím. Co tam vidíš ty?“

Zbyněk zvětšil fotografii na monitoru. Kus skály, bílá

skvrna sněhu a opar nad modrým horizontem.

„Je to mezi tím nebem a ledem,“ promluvil tiše.

„Ale co?“

„Jenom nějaká energie. Nevím. Láska?“

Usmála se.

„Nebo soucit, jako nejvyšší forma lásky?“

„Tos řekl hezky.“

„To napsal Osho, máš ho tamhle v knihovně.“

„Jsou na Špicberkách i lední medvědi?“

„Jo. Ale víš, co se mi hlavně líbí, Terez? Tam si nikdo

nemůže koupit půdu, pozemek. Jenom pronajmout od

norský vlády. Můžeš si tam koupit nějakou polární chatu,

ale ta země, na který chata stojí, ti nikdy patřit nebude.

Není to krásný?“

„Špicberky. No, když myslíš. Pořád lepší než ty podiv

ný weby, který jinak sleduješ.“

„Ty tě děsí víc?“

„Jo.“

jiří hájíček 36

„Protože tam vysvětlujou všechno jinak, než jak jsi zvyklá?“

„Nech toho...“

Odešla ještě spát. Zbyněk si namočil kapesník do stu

dené vody a přiložil si ho k levé straně hlavy. Bolela ho celá

polovina tváře, od spánků přes ucho a oba oblouky čelistí.

Bolelo ho v čelistním kloubu, když otevřel a zavřel pusu.

Jen co ráno v kanceláři vytáhl mobil z aktovky, rozezněl

se na celé kolo.

„Polecký, prosím.“

„Aha...“ smích.

„Kdo volá?“

„Tak ty sis mě vymazal z mobilu? Tereza chtěla?“

„To jsi ty? Ty dvě šestky v posledním trojčíslí...“

„Vzpomněl sis... Ale nezní to, jako že mě rád slyšíš.“

„Jak se máš, Kamilo?“

„Tak všelijak. Příští tejden jedu k vám na jih. Ve středu

mám klienta u krajskýho soudu.“

„Aha.“

„Chtěla bych tě vidět. Nezajdeme na večeři? Zůstávám

do pátku.“

„Nevím, mám toho hodně v práci.“

„Neboj, tentokrát mi nezaplatili nóbl hotel na náměstí.“

„Ne, nezlob se.“

Pomlka.

„Jo, chápu.“

„Vždyť to znáš, novej občanskej zákoník. Předělávám všechny smlouvy, jsem ve skluzu...“

„To víš, že jo... Tak se měj.“

Zavěsila.


špicberky 37

Během dopoledne obtelefonoval dalších deset pro

najímatelů půdy, schůzky zapsal do stolního kalendáře

a v počítači připravoval smlouvy. Honza Štefka ve dve

řích netrpělivě cinkal klíčky od auta. Byli domluvení na

půl dvanáctou. Rychle nacpal smlouvy k prodeji pozemků do fólie, šanon nepotřebný majetek, další noční

můra. Čtyři vyhotovení plus kolek, odnést na podatelnu

katastrálního úřadu. Jen zlomek z toho přecpaného še

dého šanonu, jen setina toho, co je potřeba vyřídit.

„Nikoho ti nepřidaj, na to zapomeň,“ řekl Štefka za volantem, když popojížděli po ucpaném Dlouhém mostě.

„Na poradě o tom nechtěli ani slyšet.“

„Aspoň brigádníka, řekls to tam?“

„Lepší by byla brigádnice,“ zašklebil se Štefka.

„Hele, katolíku... byls v neděli na mši?“

„Poslouchej, ty vtipálku,“ zakabonil se Štefka, „volala

mi Kamila. Víš která?“

„Proboha. V kolik ti volala? Mně v devět.“

„Mně hned potom. Prej jsi ji odbyl.“

„Ale ne...“

„Chtěla se ti svěřit. Má po rozchodu a je z toho na

maděru.“

„Jasně, je po asi patnáctým rozchodu. A co já s tím,

Honzo? Chodili jsme spolu před třinácti lety.“

„A co ta noc v hotelu před čtyřma rokama?“

„Necháš toho? Seš moje máma nebo co?!“

„Promiň, ale sám jsi s tím tehdy za mnou přišel.“

Zbyněk si vzdychl a opřel hlavu do sedačky.

„To bylo v době, kdy jsme měli s Terezou krizi. A do toho se objevila Kamila.“

„Je to citlivá ženská.“

jiří hájíček 38

„Žil jsi někdy s neurotičkou?“ podíval se na něho Zby

něk. „Já jo, tři roky.“

„Přišla sem tenkrát z Prahy kvůli tobě, nezapomeň.“

„No a co?“

„Nic. Zrovna teď je pěkně nešťastná, chtěla jen podporu.“

„Já jsem taky zralej na blázinec, a tahám snad do toho

někoho z dávný minulosti?“

„Příští středu spolu jdeme na oběd,“ řekl Štefka.

„Tak buď opatrnej, kamaráde.“ Na katastru to šlo rychle. Zkoumal tváře úřednic i lidí po

sedávajících v hale v přízemí. Všichni jsou určitě vyspalí.

Užívají si život? Určitě. Vzpomněl si na Terezu.

Šel na nábřeží u krajského soudu, kde měli zaparkova

né služební auto. Tam toho muže uviděl. Právě zamykal

černé bmw. Sám na Zbyňka od chodníku zamával a čekal.

„Jak se máte?“

Podali si ruce.

„Už jsem vás dlouho nepotkal v nonstop supermarke

tu,“ usmál se Zbyněk.

„Zkouším teď bylinky. Ajurvédský čaje a tak.“

„Pomáhá to?“

Zavrtěl hlavou. Z tmavého obleku mu svítila bílá ko

šile a hedvábná kravata s jemnými proužky. Mohl být tak o pět let mladší. To by souhlasilo, pomyslel si Zbyněk. Ve dvaačtyřiceti mi to začalo.

„V létě jsem zkoušel spát ve stanu,“ řekl muž. „Na za

hradě u domu.“

„A zlepšilo se to?“

„Trochu.“

„Chtěl jsem se vás na něco zeptat. Můžu? Máte děti?“

špicberky 39

„Mám. Dva kluky, deset a třináct let.“

Oba hrajou hokej, vozí je na zimní stadion, chodí se

ženou na jejich žákovské zápasy. Na zadní stranu vizitky

mu napsal soukromou adresu. Mají dům na okraji Budě

jovic. Byl sympatický.

„A já jsem se vás ještě nezeptal, co vlastně děláte.“

„Správce pozemků. Nákup, prodej, pronájmy.“

„Tak pozemky,“ pokýval hlavou manažer v obleku, „za

jímavej obor. Vlastně vůbec nevím, komu dneska patří

půda. Dřív ji měla šlechta, ne?“

„Většina Čech patřila Schwarzenbergům a Morava zase

Lichtensteinům...“

„A dneska?“

„Novodobá šlechta,“ pokrčil Zbyněk rameny. „Ale nikdo ji nezná.“

„Dneska už se nevyhlašujou pozemkový reformy, co?“

„Majetkový přesuny jsou obrovský, ale jde to hodně

nenápadně a spíš potichoučku...“

Zbyněk si ještě v autě prohlížel jeho vizitku. Šéf logis

tiky. Velká mezinárodní firma. Na rubu propiskou připsa

ná privátní adresa. Dobrá čtvrť, znal to místo. Návrší nad

městem zastavěné rodinnými domy. Tereza našla vizitku

večer v náprsní kapse jeho košile, když dávala prádlo do pračky. Přinesla ji do obýváku.

„To je ten chlapík z nonstop prodejny,“ řekl Zbyněk.

„Ten, co má tu opačnou nespavost?“

„Jo, nemůže usnout do tří do rána.“

„A zjistil jsi, cos potřeboval?“

„Jo. Zase jedna z mejch teorií padla. Jsem tam, kde

jsem byl.“

Tereza beze slova zmizela zpátky v koupelně.


jiří hájíček 40

Sobotní poledne pod šedivým nebem. Plivance deště se

roztékaly na špinavém čelním skle, Zbyněk několikrát stiskl páčku ostřikovače. Stěrače třikrát přejely tam a sem.

Prosákla k nim ostrá vůně s chemickou příchutí citronu.

„Fernet citrus,“ řekla Tereza jako obvykle a na chvíli

stáhla okénko na své straně.

Říjen začínal mlhami, ale stále ještě bylo teplo. Zbyň

ka poprvé po týdnu nebolela hlava, jen v kloubu čelisti

na levé straně to při žvýkání ještě pobolívalo. Spal skoro

devět hodin, i když přerušovaně. Ta krátká procitnutí

přicházela jako připomínka, jako varování — jen už ne

měl chuť přemýšlet před čím. Projížděli ostrou zatáčkou

na začátku jedné z vesnic. Tady musel Zbyněk vždycky podřadit na druhý rychlostní stupeň. Za prověšeným pletivem zrezivělého plotu si opět mohli prohlédnout ty panáky. Jako tři strašáci do zelí tam stáli, vycpaní slá

mou, jeden oblečený do roztrhané blůzy od montérek

a druhý do plesnivého děravého kabátu. Na hlavách huč

ky a třetí paňáca měl místo klobouku oprýskaný smaltovaný hrnec. Na plotě visela drátem přichycená velká překližková deska s vybledlým nápisem, který byl kdysi vyveden zřejmě plochým štětcem zbytkem červené barvy

na okapové roury: vládní delegace na návštěvě naší

obce. Tereza vždycky po průjezdu touhle zatáčkou za

kroutila hlavou a neopomněla zátiší s lidovou tvorbou

okomentovat.

„Tady začíná ten váš podivnej bahenní kraj,“ řekla

tento krát.

„Jsem kluk z blat, co naděláš.“


špicberky 41

„Jak si někdo může na zahradě u plotu udělat takový

hle sousoší?“

„Tady lidi odjakživa nesnášeli vrchnost. Za jakýhokoli

režimu. Kus dál odtud je pomník rychtáře Kubaty.“

„Čekala jsem, jestli mi to zase řekneš. Už asi popa

desátý,“ ušklíbla se Tereza.

„Ty si myslíš, že ta vaše vážená měšťanská rodina není

z bahenního kraje? Celý Budějce jsou na bažině.“

„Nemluv nesmysly.“

„Tak proč je tam tak těžký postavit podzemní garáže?

Přece kvůli vysoký hladině podzemní vody.“

Dalších sedm kilometrů v autě mlčeli. Dost dlouhá

doba, aby si Zbyněk znovu vybavil ten pocit, když se sem

v třiadevadesátém vrátil z Prahy. Nechtělo se mi na blata.

Byl by to v mým životě krok zpátky. Šedá zanedbaná by

tovka patřící státnímu statku. Rodiče těsně před důcho

dem. Když jsem nastoupil do práce na univerzitě, hned

jsem si našel podnájem v Budějovicích. Kamila za mnou

přijela, ale vydržela jenom půl roku. Pro ni to bylo malý

město. Nechtěla přerušit kariéru v právnický firmě, dala

jí přednost před rodinou. A já jsem děti chtěl. Místo nich

jsem měl v malým nájemním bytě hysterku, který se stej

skalo po Praze a po luxusu.

Stará dvoupatrová bytovka stála skoro na konci ves

nice, roztahané kolem okresní silnice. Popraskané dlaž

dice v úzké chodbě, páchlo to tam prachem a zažranou

špínou, zábradlí se trochu kinklalo. Za dveřmi několik

párů sešlapaných bot a staré pantofle. Ještě než se otevře

ly dveře, Zbyněk viděl ten obrázek, okno do dvora, u ku

chyňského stolu táta se svěšenými rameny luští křížov

ku nebo tužkou spojuje písmenka v nějaké osmisměrce,




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist