načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Dešťová hůl - Jiří Hájíček

Elektronická kniha: Dešťová hůl
Autor:

Po úspěšných románech Selský baroko a Rybí krev završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“.   Zbyněk, profesí ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  177
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  189 Kč
6%
naše sleva
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 274
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1773-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po úspěšných románech  Selský baroko  a  Rybí krev  završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“.   Zbyněk, profesí správce pozemku, se po mnoha letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem. Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání, a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize. Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho rána „nevzbudil jako někdo jinej“.  ----- Hájíček je mistr, stačí mu náznak k charakterizaci člověka i krajiny, jedinou dialogickou výměnou umí rozprostřít zápletku i vystihnout lidskou povahu. Klobouk dolů.  - Klára Kubíčková, MF Dnes   Hájíček je jazykově kultivovaný, má smysl pro dramatičnost událostí a svou pointu umí „držet“ do posledních odstavců vyprávění.  - Milan Jungmann, Tvar   Píše o tom, že světy vesnice a města jsou natolik odlišné, že se vzájemně nepochopí. A v tom je jeho společenský apel, to dělá z jeho románů více než pouhé čtení ze současnosti.  - Vojtěch Varyš, Týden   Jiří Hájíček (nar. 1967) vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Od konce devadesátých let vydal tři sbírky povídek,  Snídaně na refýži (1998),  Dřevěný nůž  (2004) a  Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku  (2014), a novely  Zloději zelených koni  (2001) a Fotbalové deníky  (2007). První Hájíčkův román  Dobrodruzi hlavního proudu  vyšel v roce 2002. Oba následující autorovy romány,  Selský baroko  (2005) i  Rybí krev  (2012), byly oceněny Magnesii Literou. Svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“ završil románem  Dešťová hůl  (2016). Jiří Hájiček patří k nejúspěšnějším současným českým spisovatelům. Jeho knihy vyšly v angličtině, italštině, maďarštině, chorvatštině, makedonštině, běloruštině, polštině a bulharštině.

Zařazeno v kategoriích
Zákazníci kupující zboží "Dešťová hůl" mají také často zájem o tyto tituly:
Rybí krev Rybí krev
Hájíček, Jiří
Cena: 140 Kč
Selský baroko Selský baroko
Hájíček, Jiří
Cena: 93 Kč
Dobrodruzi hlavního proudu Dobrodruzi hlavního proudu
Hajíček, Jiří
Cena: 158 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

náhled tisk + řazba
 Kč

 ----
Po úspěšných románech
ƒ„
…† ‡ˆ‰…‰ a ˆŠ ‹ …ˆƒŒ
završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii
morálního neklidu“. Po předešlých literárních sondách
obrácených do minulosti české vesnice nyní následuje
román ze současnosti.
Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha
letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl
se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem.
Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání,
a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu
o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize.
Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními
mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý
venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém
okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou
válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho
rána „nevzbudil jako někdo jinej“.
Krajinu na blatech zastihl už za soumraku.
Za volantem si vzpomněl, co mu posledně řekla
Bohuna: Tak jsi konečně šťastnej, když teď máš
manželku a byt jako z katalogu? V prudké zatáčce
úzké okresní silnice musel jet skoro krokem.
Ve světle reflektorů na okamžik uviděl dlouhé pruhy
mlhy, levitující nízko nad slehlou trávou. Projížděl
kolem rybníka, najednou před sebe neviděl ani na pět
metrů. Ten křehký pocit bezpečí někde v hrudi, který
mu dávaly měkce nasvícená palubní deska a nenucené
švitoření z rádia, byl najednou zpochybněn. Zbyněk
se otřásl chladem, i když po dvaceti minutách jízdy
už bylo auto příjemně vytopené.
¤‰
¥
¦ §‹
¤ ̈¦‹©ƒ…
ªƒ«¬‰Œ ̈
¤®„
 Kč

 ----
Po úspěšných románech
ƒ„
…† ‡ˆ‰…‰ a ˆŠ ‹ …ˆƒŒ
završuje Jiří Hájíček svou volnou „venkovskou trilogii
morálního neklidu“. Po předešlých literárních sondách
obrácených do minulosti české vesnice nyní následuje
román ze současnosti.
Zbyněk, profesí správce pozemků, se po mnoha
letech setkává se svou dávnou láskou, aby jí pomohl
se zdánlivě jednoduchým majetkoprávním problémem.
Vrací se na venkov, do míst svého dětství a dospívání,
a postupně se zaplete do nejasných okolností sporu
o pozemek, ale také do své osobní a manželské krize.
Potýká se s nespavostí, bloudí krajinou a katastrálními
mapami a nad ním se jako přízrak vznáší bláznivý
venkovský aviatik z osmnáctého století. Ve zlomovém
okamžiku vyráží Zbyněk s tváří pomalovanou
válečnými barvami do boje za to, aby se jednoho
rána „nevzbudil jako někdo jinej“.
Krajinu na blatech zastihl už za soumraku.
Za volantem si vzpomněl, co mu posledně řekla
Bohuna: Tak jsi konečně šťastnej, když teď máš
manželku a byt jako z katalogu? V prudké zatáčce
úzké okresní silnice musel jet skoro krokem.
Ve světle reflektorů na okamžik uviděl dlouhé pruhy
mlhy, levitující nízko nad slehlou trávou. Projížděl
kolem rybníka, najednou před sebe neviděl ani na pět
metrů. Ten křehký pocit bezpečí někde v hrudi, který
mu dávaly měkce nasvícená palubní deska a nenucené
švitoření z rádia, byl najednou zpochybněn. Zbyněk
se otřásl chladem, i když po dvaceti minutách jízdy
už bylo auto příjemně vytopené.
¤‰
¥
¦ §‹
¤ ̈¦‹©ƒ…
ªƒ«¬‰Œ ̈
¤®„
Jiří H ̄jíček
Dešťov ̄ hů²










jiří
hájíček
dešťová
hůl










brno 2016





© Jiří Hájíček, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)
isbn 978-80-7491-841-4 (formát pdf)
isbn 978-80-7491-842-1 (formát ePub)
isbn 978-80-7491-843-8 (formát MobiPocket)










Špicberky





Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s notebookem
na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně projížděla ve vla -
sech a nahlížela mu přes rameno. Na malém monitoru
svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý břeh a
jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.
„Netušila jsem, že tě tohle láká.“
„Je to za polárním kruhem.“
„Trochu mě děsíš, miláčku...“
„Proč?“
Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.
„Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle
toužíš?“
„Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím
ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu.“










špicberky 11
Zataženými závěsy ještě nepronikalo žádné světlo. Z
ulice nepřicházel hluk. V pokoji s klavírem stál v
předklonu opřený o naleštěné bílé křídlo, hlavu v dlaních.
Parkety měkce vrzaly, a i když našlapovala bosa a opatrně,
musel ji slyšet. Neotočil se. Stála tam na prahu v noční
košilce na ramínka. Vrátila se do kuchyně a podívala se
na červený displej, svítící do tmy z vestavěné elektrické
trouby. Ukazoval 4:07. Chvíli seděla u stolu, v šeru nad
sebou tušila vysoký strop se štuky a ve vitrínce u okna
kávový servis po prababičce. Zahleděla se zblízka na tu
zdobenou soupravu, kterou si prababička vysloužila ve
Vídni a která byla snad už tehdy starožitná. Symbol
měšťanských ctností. Klid a umírněnost. Vtom do ulice vjelo
nákladní auto. Ten zvuk potrhal příšeří a ticho brzkého
rána a její polospánek. Biedermeier a dieselový motor.
Ucítila, jak škvírou od okna zavanula zima. Překřížila
paže, dlaněmi si chvilku třela holá ramena a podívala se
k pootevřeným dveřím do ložnice. Osamělé auto projelo
křižovatkou, zvuk se vzdaloval.





jiří hájíček 12
„Zkus ještě usnout,“ řekla Tereza. Procitla, když si
Zbyněk lehal vedle ní na postel. Otočil se na levý bok, cítil
tělesnou únavu a ve spáncích povědomou bolest. Natáhl
pravou paži a prstem zmáčkl tlačítko na malém
bakelitovém budíku. Ciferník se zeleně rozsvítil. Rafičky
ukazovaly půl páté a pět minut. Kdybych do deseti minut usnul,
tak můžu spát ještě hodinu a půl. Plus ty tři hodiny, co
už mám, s tím by se v práci dalo nějak přežít. Nejlepší na
tomhle bytě, postaveném za Rakouska-Uherska, je
ložnice obrácená oknem do vnitřního dvora. Tma a vlhká tráva,
polovzrostlej smrk a keře. Ticho zahrady v centru města.
Jenže k čemu mi to je? S každou probdělou minutou cítil
narůstající úzkost. Ta představa, že po šesté bude muset
vstát, s bolavou hlavou a očima, které ho budou pálit
nevyspáním. V trolejbuse bude civět na lidi, kteří se sice
tváří naštvaně, ale budou vyspaní, všichni ti ve voze
sunoucím se pomalu městem. Dojedu až k univerzitě, potkám
studenty, jak jdou na seminář nebo první přednášku.
Zapadnu do kanceláře mezi svý šanony. Telefon se rozdrnčí.
A celej den přede mnou.
Ranní úzkost tentokrát nepřešla do vzteku.
Rezignovaně vstal, potichu za sebou zavřel dveře, aby nevzbudil
Terezu, a v kuchyni zapnul rychlovarnou konvici.
Odhrnul závěs na okně. Sklo s cákanci deště a dole se tmavě
leskla ulice.
Dveře se otevřely bez zaklepání. Zbyněk vzhlédl od
dokumentů, které měl rozložené na stole.
„Proboha, ty vypadáš,“ hlesl muž v tmavém saku.
Dlaní si hladil řídký porost vlasů po stranách holé hlavy.
„Nazdar,“ řekl Zbyněk.





špicberky 13
„Ty kruhy pod očima máš dneska úplně neuvěřitelný.“
„Mám dobrou zprávu, Honzo. Sehnal jsem někoho,
kdo umí norsky.“
„Já mám taky dobrou zprávu,“ odpověděl nakvašeně
Jan Štefka. „Zejtra na poradě musím referovat, jak
daleko jsme s tou plynovodní přípojkou, sleduje to investiční.
Tajemník se mě bude ptát, jestli už proběhl ten prodej
pozemků Správě železniční a dopravní cesty. A taky
budou chtít vědět, dokdy předěláš nájemní smlouvy podle
novýho občanskýho zákoníku!“
„Představ si, manželka jednoho mýho známýho
studovala v Praze na fildě norštinu a angličtinu.“
„Posloucháš mě vůbec?“
„Chci dodělat ty Špicberky.“
„Špicberky! Jsi normální, Zbyňku? Tohle všechno, co
jsem ti teď jmenoval, hoří! Půjdeš místo mě na poradu
a vysvětlíš jim tam, proč nic z toho ještě není?“
Zbyněk unaveně dosedl na židli.
„Mám toho moc.“
„Začni na tom hned dělat, jinak bude průser. A sjeď na
katastr kvůli tomu prodeji stavebního pozemku, vyřiď to
tam osobně. Vem si moje auto.“
Na stole přistál klíček od zapalování.
Zbyněk bloudil pohledem po šanonech v polici.
pozemková daň. nepotřebný majetek. nájemní
smlouvy. opuštěný majetek. pozemkový katastr. Vytáhl
pořadač nadepsaný noz. Nový občanský zákoník.
Nebudu dělat nic, co hoří. Kašlu na to. Znovu prolistoval úvod
připravovaného zákoníku. Návrat do názvosloví, jaké
se používalo za rakousko-uherského mocnáře Franze
Josefa. To mě bude bavit. Pak si přece jen snesl na stůl





jiří hájíček 14
to, co spěchá. Co kdyby to skutečně hořelo? Nekouřím,
takže nemám zapalovač. Škoda. Ale byla by to pořádná
vatra. Celá tahle hromada papírů v plamenech. Hlava ho
rozbolela na maximum. Sáhl do horního patra
kancelářské skříně pro úplně nový tmavomodrý šanon. Posadil
se a nohy si natáhl na stůl. Vzal černou fixu a úhledně
nadepisoval štítek pořadače: špicberky.
Čekal na Terezu v pět odpoledne před budovou konzer -
vatoře. Únavou přešlapoval z nohy na nohu, ale nesedl
si, lavička byla po dešti ještě mokrá. Seběhla těch
několik schodů a kráčela k němu mezi betonovými květináči
před vchodem. Podzimní plášť pískové barvy. Hodil se jí
k vlasům. Ten její zvláštní způsob chůze. Čekal na úsměv.
Špatná noc už byla zapomenuta. Dočkal se.
„Nebudeme to dneska rozebírat, že ne?“
„Myslela jsem, že právě proto si chceš jít někam sednout.“
Přicházeli k náměstí. Zatáhla ho doleva do loubí. Pak
sama zabočila do zeleného vchodu Infocentra, stoupal za
ní po schodech do kavárny, za jejími boky ve
vypasovaném kabátě. Zastavila se před posledním schodem a
pootočila se k němu. Její úsměv byl zářivý, ale v koutcích
poznal stopy únavy. I v krajině kolem očí.
„Takhle za mnou dneska šel celý dvě patra zástupce
ředitele.“
„A co?“
„Pochválil mi kostýmek.“
„Tak vidíš.“
„Ale cítila jsem, jak se celou dobu dívá na můj neustále
se zvětšující zadek.“
Úsměv se jí proměnil v mírný úšklebek.





špicberky 15
„Mně se líbí,“ řekl Zbyněk, položil jí dlaně kolem pasu
a postrčil ji nahoru na dlážděnou chodbu.
V kavárně s dřevem obloženými stěnami bylo
oranžové přítmí, za paspartami barevné fotky Paříže, na polici
nad barem zarámovaný černý kocour z kabaretu Le Chat
Noir. Usadili se u kulatého stolku.
„Myslel jsem, že chceš někam, kde je ticho.“
„Francouzský písně mi nevadí,“ řekla.
Upíjeli chardonnay. Hlavu jako by měl v kovové
svorce, která se mu zarývá do spánků a někdo neustále
utahuje šroub.
„Co ten novej čaj?“ zeptala se.
„Nezabírá.“
„Není to normální, jak žiješ.“
„Říkal jsem ti, že to dneska nechci řešit.“
„Ráno otevřu ledničku a poznám, žes byl zase ve dvě
v noci nakupovat.“
„A co mám dělat? Civět do stropu? Nebo sedět na
pohovce?“
„Nezvyšuj na mě hlas, ano? Jenom ti říkám, že je to
úchylný, chodit ve dvě ráno do krámu.“
„Myslel jsem,“ začal už zase tichým hlasem, „že tam
zase potkám toho chlápka.“
„Kterýho?“
„Co ho znám ze spánkový laboratoře, kupoval si tam
polštář proti nespavosti. Ani nevím, jak se ten člověk
jmenuje.“
„Myslíš, že každej den chodí do předraženýho
nonstopu v centru?“
„Občas ho tam potkám, jak bloudí mezi regálama.
Minule jsem se ho zapomněl na něco zeptat,“ povzdechl si





jiří hájíček 16
Zbyněk. Hleděl do sklenky s bílým vínem. Pak přes
Terezino rameno do vitrínky s dezerty. Na lila límci jejího
saka ležely kadeře vlasů, odstín přelivu se přesně
jmenoval „středněhnědý se zlatými odlesky“. Nechávala si tuhle
barvu už pár let. Líbila se mu. Usmál se.
„Co je?“
„Ještě ti ten student nosí kytky?“
„Kterej?“
„Copak jich je víc? Ten zrzavej s hořícíma ušima.“
„Jo ten... Žárlíš?“
„Hm, trochu.“
„To je dobře, víš, co teď máme za období?“
Vytáhla z kabelky malý diář v červených deskách a
nalistovala úterý dvanáctého října. Další dny až do konce
týdne byly označené srdíčky, nakreslenými červenou
pastelkou. K tomu její červeně nalakované nehty a
tmavočervené ubrousky na stole. Chvíli sledoval tu harmonii barev
a zátiší s cukřenkou a vázičkou se slaměnkami. Pak se
podíval z okna. Budějovické náměstí se pohroužilo do
odlesků elektrických lamp, v dálce se rýsovala masivní
čelní fasáda radnice se zlověstnými chrliči.
„A uvědomuje si ten mladej, že bys mohla bejt jeho
máma?“
„Díky za připomenutí.“
„Nemyslel jsem to tak, ale...“
„Ale řekls to, viď?“
Zvedl se a dokráčel k osvětlené vitrínce se sachr
dortem a banány v čokoládě. Jako by se před okamžikem
zhroutila křehká konstrukce toho plánovaného
příjemného odpoledne v kavárně. Zbortilo se lešení z
marcipánu, které mělo držet ty společné chvíle a vysněnou náladu.





špicberky 17

V sobotu dopoledne čekal Zbyněk na Mariánském
náměstí. Schovaný pod stříškou trolejbusové zastávky se díval
na hodinky. Pod rozepnutou zelenou bundou měl
tlustý svetr. V kapse chleba od Terezy, promazaný máslem
a proložený plátkovým sýrem. Zdálo se, že déšť ustává.
Konečně v řídkém sobotním provozu na Pražské třídě
zahlédl modrý náklaďák, který za sebou táhl maringotku.
Vyšel ke krajnici a zamával. Avie s krátkou korbou
zastavila. Přeběhl silnici a uviděl v kabině dva muže. Za
volantem seděl zavalitý chlápek v montérkách kolem
padesátky. Otevřely se dveře.
„Tohle je Jirka Šubrt. A já jsem David Žák,“ představil
se ten vedle řidiče, v brejličkách a oranžové lněné košili
s rozhalenkou. Na krku měl dřevěné korále. Podal
Zbyňkovi ruku. Na uvítanou a aby mu pomohl nahoru. Řidič
jen kývl hlavou.
V kabině bylo teplo, stěrače už drhly po skle,
nemluvný řidič je vypnul, všichni tři seděli vedle sebe a úzká
silnice se klikatila mezi rybníky za Budějovicemi. Zbyněk
se loktem opíral o dveře a v bočním zrcátku sledoval
maringotku. K levému rameni se mu tlačil muž s plavými
vlasy až na ramena, usmíval se a vykládal něco o svých
oblíbených autorech. Jack London, Henry David Tho reau,
Ernest Thompson Seton. U nohou měl batoh a z něho
vytáhl láhev rumu.
„To je pro vás, málem bych zapomněl,“ podával láhev
Zbyňkovi.
Zbyněk si prohlížel etiketu s plachetnicí.
„Mám to otevřít? Pro zahřátí?“





jiří hájíček 18
„Ne, to si vemte domů, pane Polecký.“
Zbyněk se usmál, když si představil, jak ten dárek
ukáže Tereze. Její patro bylo zvědavé výhradně na
francouzská vína.
„Jste moc hodnej, že mě tam necháte tábořit. A tady
ještě moje poslední knížka, taky pro vás. Teda jestli chcete...“
Zbyněk listoval románem o převaděčích na Šumavě
a z kapsy bundy mu vyčuhovala láhev. Za Trhovými Sviny
se zase dalo do deště.
„Jak jste tu moji louku vlastně objevil?“ zeptal se
Zbyněk po chvíli.
„Mám rád Novohradsko, v září jsem se tam toulal celej
víkend a najednou vidím ten palouk a les a potok. Hned
jsem se ptal v nejbližší vsi...“
„Ve Starejch Mlejnech?“
„Jo, v Mlejnech. Komu že to patří. A tak jsem dostal
telefon na vás.“
Spadané listí, přilepené deštěm na asfalt. I hladké
kme ny olší a topolů se leskly. Zbyňka najednou zaplavil
blažený pocit. Jako by ujížděl někam mimo realitu
svého všedního života. S těmi dvěma cizími muži. Vysoukal
se z bundy a pohodlně se opřel do sedačky. Něco se děje,
to ho těšilo.
„A proč jste tu louku vlastně koupil? Jako investici?
Nebo proč vlastně lidi kupujou půdu?“
„Dělám v týhle branži už léta a jeden kolega mi dal tip,
že obec prodává pozemek. Bylo to výhodný. Ale
vlastně to byl původně nápad mojí ženy. To by bylo na delší
vyprávění.“
Řidič podřadil, stoupali do mírného kopce. Město
nechali daleko za sebou. Zbyněk se spokojeně zavrtěl na





špicberky 19
sedadle. Vzpomněl si, co mu jednou nad ránem řekla
Tereza. Našla ho u okna, v půl třetí ráno zíral na
nasvícenou Černou věž. Třeba se máš vrátit na venkov, třeba do
města nepatříš.
„Do telefonu jste mi říkal, že tam máte i jiný
nájemníky,“ vytrhl ho z myšlenek zvučný hlas.
„No jo, vlastně jsem si říkal, pane Žáku, jestli vám to
nebude vadit. Vy asi na psaní potřebujete naprostej klid.“
„Pořádáte tam techno party nebo co?“
„Ne,“ usmál se Zbyněk, „to ne. Ale občas tam táboří
indiáni.“
„Vážně? To mě zajímá.“
„Objeví se tam tak třikrát čtyřikrát do roka. Pár tejdnů
na jaře, pak přes léto a někdy to protáhnou i do září. Ale
teď už tam nebudou.“
„A co je to za indoše?“
„Lakotové. V lese tam možná najdete svázaný tyče, ty
jsou od jejich týpí.“
„Mají tam i svoje squaw?“
„No jasně. Jsou tam i děti. Pak se tam taky občas
potulujou různý hledači pokladů. Chodí po louce s těma
detektorama. No a pak lysohlávkaři.“
„Teda, to mě začíná bavit.“
„Ale ti už tam teď nebudou, jejich čas je v září. I když
jednou jsem tam na jednu takovou vyhublou holku z
Prahy narazil i začátkem listopadu. Potetovaná i na krku
a fialový vlasy.“
„Našla něco?“
„Jo, ta se v tom vyznala. Louka už tehdy byla přešlá
mrazem a houbičky byly takový zahnědlý, ale to prej
nevadí.“





jiří hájíček 20
„Ochutnal jste?“ vyzvídal spisovatel.
„Ne. Ale ubalila jointa a chvíli jsme si povídali. Její
kámoš se chystal do Indie a ona mu chtěla lysohlávky
nasbírat jako dárek. Tak jsem se dozvěděl, že moje louka
je v jistejch feťáckejch kruzích v Praze dost populární.“
Všichni najednou uviděli nádhernou krajinu, která se
před nimi otevřela. Lesy, okrové odstíny a temná zeleň,
v dálce oblý kopec.
„Kousek od vaší louky bejvala německá vesnice, že jo,
pane Polecký?“
„Jasně. Najdete tam v trávě ještě základy domů.“
„Jo, právě o tomhle chci psát,“ řekl spisovatel
polohlasně.
Silnice byla v těch místech dost úzká, stromy, které ji
z obou stran svíraly, jako by ji ještě zužovaly. Vůně lesa
už nějakou chvíli pronikala k nim do kabiny.
„Tamhle bude odbočka doleva,“ obrátil se Zbyněk na
řidiče, „a pak uvidíte takový nízký stavení, kolem vede
cesta na hráz rybníka. Za rybníkem už je ta louka. Táhne
se do mírnýho svahu až k lesu.“
Na hrázi nevelkého rybníka byly hluboko vyjeté
koleje. Řidič zabrzdil a seskočil z kabiny. Prohlížel si cestu.
„Kurva, to se mi nelíbí.“
Jeho první věta po hodině a půl. Zbyněk vystoupil
z druhé strany, šel kousek po drnech na okraji
rozježděné cesty.
„Zdá se, že to má pevnej podklad, jsou tu šutry,“
zavolal na řidiče, který si opřený o nárazník zapálil cigaretu.
„Tohle není auto do terénu,“ poklepal na modrý plech.
„Tady to projedete,“ řekl Zbyněk, „ale horší bude
louka. Je rozmáčená a do svahu.“





špicberky 21
Oba sledovali malý náklaďák, jak se prodral po
bahnité hrázi s maringotkou ve vleku. Přišlo to hned na
začátku travnatého svahu. Motor se jalově rozječel,
pneumatiky svištěly v mokřadu a bláto odletovalo na všechny
strany. Celý náklaďák se naklonil a kola se zabořila.
Palubkami pobitá maringotka vězela až po nápravy v
rozmoklé půdě. Měla bílou střechu a uprostřed dveře s
okýnkem. Roura od kamen trčela k nebi. Řidič vylezl z kabiny.
„Odpojím to a budu se modlit, abych odsud vyjel aspoň
s autem.“
„Ale tady to nemůžeme nechat,“ ozval se Zbyněk.
„Nic s tím neudělám. Musí se počkat, až to tu trochu
vyschne.“
„Ale tohle je ještě obecní pozemek. Moje louka začíná
až tam na úrovni těch keřů.“
Spisovatel Žák zaklel a díval se z jednoho na druhého.
„Chtělo by to traktor,“ řekl řidič.
„Tamhle za lesem je hájenka, znám hajnýho.“
„Zavolejte tam,“ řekl hned spisovatel a podával
Zbyňkovi mobil.
„Tady není signál, pane Žáku. Odsud se nikam
nedovoláte.“
Šedé nebe se zdálo tak nízko, jako by bylo na píchnuté
na špičkách smrků. Z lesů vzlínala pára a splývala s
oblohou napitou deštěm. Zbyňkovi se kráčelo lehce, i když
mu čvachtalo pod nohama. Brzy se po vrstevnici kopce
dostal k lesu, procházel měkkou půdou a vdechoval vůni
kmenů. Uvědomil si, že tak šťastně se už dlouho necítil.
Neměl nic, prázdné ruce, v jedné kapse chleba se sýrem
a z druhé vykukovalo hrdlo láhve. Třeba jsem si vždycky
přál bejt poutníkem. Tulákem. Tereza by mi řekla, vidíš,





jiří hájíček 22
tak jsme na to přišli. Jenže to řekla už několikrát, ale
nakonec jsme vždycky přišli na to, že jsme na nic
nepřišli. Míjel to místo, které už znal. Zastavil se. Uprostřed
vzrostlého smrkového lesa stály ovocné stromy,
porostlé mechem a lišejníky. Staré haluze svěšené k zemi.
Některé kmeny už byly rozvalené a rostly na nich houby.
Šedesát let starý sad pohltil les. Před posledními stromy
už Zbyněk viděl hájenku. Z komína se kouřilo. Lovecký
pes se rozštěkal a v okně se pohnula záclona. Za chvíli
stál hajný na prahu. Opřený o hůl, jen v zelené košili
a krátké vestě.
„Á, pan Polecký!“
Když se Zbyněk usadil v kabině traktoru vedle něho,
musel se usmát. Žena nechtěla starého pána pustit,
museli s hajným oba trochu zalhat.
„Co vás to napadlo, klucí,“ skřehotal stařík, sundal si
myslivecký klobouk a škrábal se na pleši. Maringotka
Zbyňkovi připadala uvízlá ještě hlouběji, než když
odcházel. Řidič zapřáhl lano za traktor a hajný přidával
plyn. Kola se protočila a traktor se začal propadat.
„Dejte pořádnou forsáž, pane hajnej,“ zakřičel řidič do
kabiny. Nato se motor rozburácel a červený traktor se
najednou vzepjal na zadní kola, Zbyněk viděl, jak hajnému
spadl zelený klobouček, držel se volantu, oči vytřeštěné,
přední kola visela ve vzduchu. Za pár okamžiků traktor
žuchl zpátky na předek. Byl zabořený do poloviny
zadních kol. Stařík vylezl z kabiny a celý rozklepaný si utíral
zpocené čelo a holou hlavu.
„Klucí, viděli jste to? To byla akrobacie...“





špicberky 23

Pozoroval to světlo v jejím pohledu. Ten lesk, který asi
právě i ona vidí v jeho očích, představoval si, jak je to
tenoučké a lesklé světelné vlákno na chvilku spojuje.
Nepotrvá to dlouho, než se ten něžný svazek paprsků rozpojí,
úplně se rozplyne. Pak jejich pohledy zamrznou, jako
když se neznatelně zamží tabulky skla. Už budou zase
každý sám, v reálném, všedním světě. Nechtěl o tom začít,
jak že je to dlouho, co se naposledy takhle ráno milovali.
V neděli dopoledne. Ani ona nepromluvila, i když si
Zbyněk byl jistý, že na to taky myslí. V bílém županu
přinášela tác se šálky a porcelánovou konvicí. Káva zavoněla,
a když Tereza prošla otevřeným prostorem se světlými
parketami, kde kuchyň pozvolna přechází do obýváku,
světlo z pootevřených žaluzií dopadlo na její vlasy. Štěstí
má barvu světla v neděli o půl jedenácté, řekl si. A trvat
bude dokdy? Než odbije celá? Nebo až do půl dvanácté?
Nebo jen pět minut?
Věděl, že začnou mluvit o úplně obyčejných věcech,
těšil se na to a chtěl vstát od stolu a přinést ještě mléko
z ledničky, ale Tereza ho předběhla. Když si sedla naproti
němu a oba v ruce drželi šálek s kávou, rozhlédla se a
začala z úplně jiného konce.
„Vzpomínáš na Thassos?“
„Modrá kavárna?“ usmál se.
Vlastně si vzpomínal, že té kavárně tehdy před třemi
lety říkali bílá. Každý večer z těch deseti dnů, které tam
strávili, příjemně zmožení sluncem a slanou vodou,
vysedávali u koktejlu a dívali se na moře, jak při západu
slunce mění barvu. Potom až na fotkách doma ji podle





jiří hájíček 24
zkresleného barevného tónu překřtili na modrou kavárnu.
Opálená paže opřená o šedobíle natřené zábradlí, za
Terezinou tváří se slunečními brýlemi, vetknutými ve vlasech
ořechové barvy, se jako velké houby bělaly střechy
slunečníků, písek, potom pás moře a linka obzoru s malinkatou
plachetnicí. Zbytek jen nebe. Tu fotku měl Zbyněk v
kanceláři na stole. Teď se díval do světla lesknoucího se na
bílých veřejích jejich bytu, na ty široké dvoukřídlé dveře
s mléčnými skly. To všechno Tereza zachovala tak, jak to
bylo za dob největší slávy jejího dědečka, vyhlášeného
učitele hudby. Parkety, mosazné kování na dveřích, štukové
stropy. Sluneční světlo se na chvilinku zabydlelo v
koutě s modrobílou kuchyňskou linkou. Čtyřpokojový byt ve
starém činžáku v centru Českých Budějovic. Někdy
Zbyňkovi připadalo, že se sami dva v tom stodvaceti metrovém
bytě jeden druhému ztrácejí. Teď mu v tom samém
prostoru připadalo, že si už dlouho nebyli blíž.
„Spal jsi do půl devátý,“ zakroutila nevěřícně hlavou.
„Po tý horký vaně jako bych neusnul, ale přímo upad
do bezvědomí.“
„Byl jsi úplně promrzlej, když ses večer vrátil.“
Zbyněk mazal krajíčky chleba máslem a ramena mu
roztřásl smích.
„Co je?“
„Včera jsem ti to nedopověděl.“
Najednou světlo změnilo intenzitu, jako by venku za
okny s žaluziemi někdo zhasl. Oba zpozorovali, jak byt
lehounce potemněl. Zámlka a Tereza si zimomřivým
pohybem přitáhla levou dlaní lem froté županu. Ale od
radiátoru šlo příjemné teplo. Ona sem patří, do činžáku
postaveného někdy za císaře Franze Josefa, se svou graciézní





špicberky 25
pomalou chůzí, s partiturami po dědečkovi a s
francouzštinou. Ale patřím sem opravdu i já? Voníš mi po vanilce
a polituře na dřevo a po prachu z pokoje s knihovnou...
„Starej pan hajnej měl největší vítr z toho, abych
neřek jeho ženě, jak tam vyváděl s tím traktorem. Prosil mě
o to nejmíň třikrát.“
„Chudák, neměls pro něj chodit.“
„Takže kromě maringotky a náklaďáku nám nakonec
zapadl i traktor. Jirka s Davidem kolem toho
nešťastně chodili a hajnej, když se vzpamatoval, povídá, že na
statku ve Starejch Mlejnech mají jinej, mnohem silnější
traktor. A tak jsem se sebral a šel ještě tři kilometry do
Mlejnů. Takže flaška rumu nakonec skončila u chlápka
s ohromným Johnem Deerem. Zapřáhnul za něj nejdřív
hajnýho traktor, pak avii a nakonec vytáh i maringotku
až nahoru k lesu.“
Dlouhou snídani ukončily zvony budějovických
kostelů, odbíjející poledne. Zbyněk si připomněl odpolední
návštěvu, které Tereza říkala čaj o páté. Věděl, že
tentokrát nezmizí. Že bude Tereze pomáhat nosit pohoštění,
bude konverzovat s těmi lidmi z konzervatoře i
divadelního orchestru. Bude příjemný společník, zábavný a milý
chlápek.

Držel v prstech ten dopisní papír o nezvyklé gramáži.
Hlavičkový papír potištěný z obou stran. svalbard,
stálo to tam v tmavomodré barvě, vycentrované v záhlaví
a vysázené zvláštním fontem. Pod tím datum a jméno





jiří hájíček 26
hlavního města Longyearbyen. V druhé ruce měl překlad
do češtiny. Podmínky pronájmu půdy pod logistickou
stanicí pro vědecké účely. Pročítal si technický popis
a rozměry. Je to vlastně miniaturní domek, ale
univerzitě stačí. Dva pokoje a v podkroví laboratoř.
Bolest hlavy nepolevovala, usadila se kolem levého
spánku. Myslel na ty ostrovy v Severním ledovém oceánu.
Mráz, led, vítr. Nejsevernější část Norského království.
Představil si kavalec s přikrývkou, výhled na ledovou pláň.
V noci ticho a hluboký spánek. Samota. Termoska s
čajem, vědecké přístroje na měření ovzduší. Pravidelné
zápisky do deníku. Z nedaleké základny Smeerenburg, jak
se dočetl na internetu, řídili někdy v sedmnáctém století
Holanďané lov velryb.
Do kanceláře vrazil Štefka. Měl na sobě bundu a v
ruce deštník.
„Dělej, už mám hlad.“
Přešli ten kousek do menzy, pršelo hustě, ale Zbyněk
nespěchal, déšť ho studil, voda mu stékala po skráních.
Příjemně to chladilo bolavá místa. Seděli každý nad svým
tácem, kolem šum, studenti se hlučně bavili. Zbyněk
cítil, že by nejraději zalezl někam do ticha a do tmy.
Zavřel by oči zanícené z nevyspání. Štefka v hovoru kroužil
kolem svých oblíbených témat, na která mu Zbyněk
neuměl nebo nechtěl nic říct. Cítil, že ho unavuje i mluvení.
Jako by ho bolela každá vyslovená věta, každé slovo.
„Ty máš fakt krásnou ženskou, rozumíš,“ říkal tiše
Štefka.
„Tvoje Magda je přece taky...“
„Jo, jasně, Magdička je pěkná, ale ty máš doma
opravdu krásnou ženskou! Jaký to je?“





špicberky 27
Zaznělo to dost nahlas, Zbyněk se rozhlédl kolem.
Proboha! Přál si, aby se raději bavili o práci nebo o
politice, víc než tahle tři témata Honza nemá. Ženy a
projekty, u kterých hoří termíny. A lidovce, za které
kandiduje v komunálních volbách. Jenže hovory o politice už
Štefka dávno vzdal. Prý nemá cenu bavit se se skeptikem
a čtenářem konspiračních teorií.
Dojedli polévku a Štefka začal ztišeným hlasem
probírat jednotlivé kanceláře na děkanátě a v technické správě.
Plus nová kolegyně, kterou potkal na osobním.
Nastoupila do finančního oddělení. Bruneta.
„Nemůžeš bejt chvíli zticha?“ neudržel se Zbyněk. Pak
se musel usmát, když se na Štefku podíval. Vždycky než
Honza v poledne vyrazil z kanceláře, honil po
prosvítající pleši hřebenem pár vlasů. Elegán.
„Snažím se tě aspoň trošku povyrazit, sakra! Tváříš se
jak chcíplotina.“
„Víš co?“ zeptal se unaveným hlasem Zbyněk. „Jestli si
chceš udělat cestu na finanční, zastav se u mě pro
podklady k těm Špicberkám. Pronájem se má platit v norskejch
korunách, poptáš se tam, jak na to...“

Rozsvítil v koupelně jen malé světýlko nad zrcadlem.
Dlaněmi se opíral o okraj umyvadla. Zkoumal svou tvář,
která se v tom přízračném polosvětle odrážela tak plasticky.
Hluboké rýhy pod očima. Vrásky kolem očí, dvě čáry od
kořene nosu ke koutkům úst. Fosforeskující rafičky
hodinek ukazovaly čtvrt na tři.





jiří hájíček 28
S hlavou na pohankovém polštáři, který si před půl
rokem koupil pro lepší spánek, poslouchal Terezino
pravidelné oddychování. Ležel na zádech. Až se po chvíli
otočí na levý bok a zkontroluje čas na budíku,
podsvícený ciferník bude ukazovat půl čtvrté. Snažil se na nic
ne myslet. Představoval si, jak se mu myšlenky a jejich
střípky a drobečky pomalu usazují v hlavě, jako když
se ve skleněné kouli s Eiffelovkou po zatřepání pomalu
usazuje bílý sníh. Tereza mu ten suvenýr přivezla loni
z Paříže. Vědomí se ztišovalo, ze stran jako by se do jeho
blednoucího světla propíjely zárodky snů, těch
fantasticky pokroucených příběhů a dějů přišlých odnikud. Ten
předěl je tak křehký, ten práh, hranice, kdy se jas vědomí
zkroutí jako cigaretový kouř, bdělost pomalu
ochabuje a motůrek v hlavě vypíná a běží už jen setrvačností...
Do ticha se zařízl jakýsi zvuk, pronikl oknem do
ložnice, odněkud z vnitřních dvorků bloku činžovních domů.
Zazněl řezavě, zazvonil jako zrezivělá kosa. Snad vítr
shodil plech, kterým měl soused přikrytá polena do krbu.
Motůrek nastartoval, znovu se rozběhl, všechno to ticho
usínání a usebraný klid mysli byly rázem pryč. Otevřel
oči. Bledý strop už měl za ta léta dokonale
naskenovaný v mozku. Ohledával v něm známé oblasti, všechny
ty hrbol ky a výběžky. Připomínalo mu to pozemkovou
mapu. Tereza se pohnula. Zavřel oči. Ten kousek půdy
se zdál jako tolik jinejch pozemků, který mi za ty léta
prošly pod rukama. Kupuju pro univerzitu nebo
prodávám, pronajímám, zařizuju pozemkový směny a oceňuju
louky a pole. A Tereza tehdy řekla: Myslím, že jsem na to
přišla, proč nespíš. Nejsi ukotvenej. Uzemněnej,
rozumíš? Pracuješ s půdou, je to tvůj džob, ale sám nic nemáš.





špicberky 29
Stejskáš si, že jsi kluk z vesnice přesazenej do městskýho
činžáku. Tak si kup nějakej pozemek. Kup si kus půdy.
Bude tvůj, zasadíš si tam stromek, naseješ tulipány nebo
mrkev, v létě si tam lehneš do trávy, budeš se dívat na
hvězdy a usneš a probudí tě až rosa... Budeš s tou zemí
spojenej, rozumíš? A až budeme mít dítě, budeme tam
pravidelně jezdit na víkendy. Za měsíc jsem jí přinesl
ukázat vytisknutej kousek katastrální mapy. Je to na
prodej za směšnejch pár tisícovek. Obec na Novohradsku
to dala do dražby, zatím jsem jedinej zájemce. Tereza
se usmívala. Na obecním úřadě o tom budou
rozhodovat na příští schůzi. Proč zrovna Novohradsko? Tereza
se dívala pochybovačně. Ty pocházíš z blat od Vodňan,
tak proč pohraničí? Propána, Terezo, ty sama jsi mě do
toho uvrtala, prostě se to naskytlo, je to za dobrou cenu...
Tak na mě nezvyšuj hlas, zakončila tehdy debatu Tereza.
V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo.
Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě
ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do
koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to
říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí?
Mám se celkem dobře. Zřejmě tedy nic. Absurdní závěr.
Zabíjí mě veliké nic. Mám ženu a práci a úvěr ze
stavebního spoření a dva nebo tři kamarády. Normální život.
A zabije mě nic. To je tak pitomý. Necítil už vztek z
probdělé noci. Ani na ten už mu nezbývalo sil.
Trochu uklidil papíry na svém kancelářském stole,
srovnal rámeček s Terezinou fotkou z ostrova Thassos a
připravil židli pro návštěvu. Nájemní smlouva vytištěna,
podpisy za univerzitu vlevo, pronajímatel dostane jedno





jiří hájíček 30
pare s sebou. Podle nového občanského zákoníku už
se to vlastně jmenuje pachtovní smlouva. Zaťukání na
dveře se ozvalo přesně v devět hodin. Zbyněk se usmál
na drobného mužíka v rádiovce. Hádal mu hodně přes
sedm desát. Pod kabátem měl manšestrovou vestu a
kostkovanou košili se sepraným límečkem, zapnutou až ke
krku. Jeho oči byly živé, těkaly po Zbyňkově kanceláři.
Starý pán celou dobu nezavřel pusu, Zbyněk se mu ve
vzácných okamžicích ticha snažil vysvětlit, proč si ho
zavolal. Ale podvakrát, než se stačil nadechnout,
pánovi zazvonil mobil. Zbyněk sebou pokaždé trhl, ten zvuk
připomínal lodní sirénu, pan Hůna byl nedoslýchavý.
Stařecká ruka hbitě sáhla do kapsy prastaré odřené
vesty pro tenký chytrý telefon. Nejnovější dotykový přístroj,
udivilo Zbyňka. Celé se to táhlo, půlhodina pryč a
stařík pořád za stolem s telefonem u ucha. Přesně ta strana
hlavy Zbyňka nesnesitelně bolela. Už to nebyl jen levý
spánek, ale celá polovina tváře včetně zubů.
„Pane Hůno, teď se to jmenuje pachtovní smlouva.
Nemusel bych vás volat, kdyby vaše půda nebyla dál
pronajímaná, taky se nemusí dělat nová smlouva, když se
nemění podmínky. Ale my jsme měli...“
Zase telefon. Omlouval se. Cibule, řepa. Brambory. Pan
Hůna byl velký restituent, Zbyněk věděl, jaké výměry
pronajímá a komu ještě dalšímu, kromě univerzity. Zřejmě
nemá děti. Nebo děti o majetek po předcích nestojí.
Možná by ho obratem prodaly. A tak se dědeček stará. A jak je
vidět, ve volném čase ještě asi chodí na trh se zeleninou.
„Takže my máme v původní smlouvě výhradu, že se
půda nesmí dále pronajímat, pane Hůno, a proto musíme





špicberky 31
podepsat smlouvu novou, už podle novýho zákoníku.
Pročtěte si to v klidu.“
Starý pán se konečně utišil, na nose brýle, které už
něco pamatovaly, měly jen jednu ručičku, kterou mu
drže ly na nose a za levým uchem. Četl smlouvu a
pokyvoval přitom hlavou.
„Podepíšete vlevo, pane Hůno. My jsme teď pachtýř, už
ne nájemce. Tak to bejvalo dřív, že jo? To váš otec urči tě
pamatoval.“
„To pamatuju i já,“ vzhlédl pan Hůna od lejstra.
Naposledy lodní siréna, skřehotavý hlas starého pána.
Pak ticho, Zbyněk se za ním ještě díval z okna. Napadlo
ho, že vidí odcházet asi poslední generaci, pro kterou
půda ještě něco znamenala, pro kterou býval kus pole
nejen obživou, ale i srdeční záležitostí. Rozhlédl se po
kanceláři. Únava na něho tlačila jako neviditelná zeď, na
chvíli zavřel oči a představil si, jak by se nejraději
stočil na koberečku vedle věšáku do klubíčka, jako kocour,
a nechal se v teple přemoct spánkem.
V poledne ani necítil hlad. Vystáli se Štefkou frontu
v přeplněné menze a místo našli až u posledního stolu
u dveří. Táhla odtamtud zima, jak se studenti pořád
courali dovnitř a ven.
„Náhodou, s těma smlouvama jsi pohnul,“ pochválil
ho nadřízený u polévky. Tak dnes máme téma práce, řekl
si Zbyněk. Pro změnu.
„Měl jsem tam dneska starýho Hůnu, pamatuješ si na
něj?“
„Jasně. Starej kšeftman. Pronajímáme od něj kolik?
Dvanáct hektarů?“





jiří hájíček 32
„Zdržel se skoro hodinu a celou tu dobu mu zvonil
telefon. To bylo pořád — cibule, kapusta, lněný semínko...“
„Copak, je teď snad zelinářem?“
„Pořád odbíhal od smlouvy, říkám si, sakra, my to snad
nepodepíšem, protože on tady prodává nějaký přebytky
ze svý zahrádky. Pak slyším, jak povídá do telefonu —
cibule? Máte zájem? Můžu dodat tak tři vagony.“
„Ty vole!“
„Tak se ho ptám, jestli snad teď provozuje velkoobchod.
Ne, prej kvůli insolvenci nějakýho zemědělskýho
podniku dostává restituční náhradu postupně v naturáliích.“
Domů to vzal pěšky, aby se fyzicky unavil. U teplovodu
na začátku Stromovky seděli na rozložených dekách dva
bezdomovci. Přímo pod okny nových luxusních bytů s
výhledem do městského parku. Na vteřinu zachytil to
děsivé prázdno v jejich pohledech. Zírali před sebe.
Čekání na něco, co nepřijde. Nebo rovnou na smrt. Zbyněk
přidal do kroku.
Tereza na něj čekala s večeří do sedmi hodin.
„Promiň, mám toho teď hodně. Ty nový smlouvy...“
Seděli na pohovce, bylo ticho, které si Tereza užívala,
hlavu opřenou o jeho rameno. Otevřel láhev rulandského
šedého, kterou Tereza dostala ve škole.
„Ty se neraduješ ze života. Proto nespíš,“ pronesla do
ticha.
„Ne, to je naopak. Nespím, a proto se neraduju ze
života. Nemám na to sílu.“
„Seš si jistej?“
„Nejsem, sakra! Ničím si nejsem jistej. Je to
uzavřenej kruh...“





špicberky 33
„Nezvyšuj na mě hlas,“ řekla tiše.
„Sotva se večer podívám na tu rozestlanou postel, hned
mě píchne v žaludku. Já nemám strach z něčeho, co
přijde zejtra, já už se bojím tý nespavosti samotný.
Rozumíš? To už je nějakej vyšší stupeň...“
„Občas by sis ten prášek měl vzít.“
„Zkoušel jsem to s půlkou, fajn, pak s celou tabletkou,
a kam to vedlo? Nakonec by mi nestačily ani dvě
najednou. Je to svinstvo.“
„Zbytečně se trápíš.“
„Chci si na to přijít sám, Terez...“
Rád ji pozoroval, když před spaním v županu prošla
vždycky celý byt. Tenhle zvyk dodržovala už léta. Pokoj
s klavírem, pokoj s knihovnou, kuchyň spojená s
obývákem, ložnice. Procházela těmi masivními zárubněmi
s křídově bílým hladkým lakem. Kdyby se její chůze po
parketách dala zapsat do notové osnovy, rozfázovat do
těch pěti linek, kterým Zbyněk stejně nerozuměl,
musela by to být neskutečně krásná a vzrušující melodie.
Umí francouzsky a číst noty a má ráda světlo padající
z balkonů divadla na scénu, když hercům v historických
kostýmech znehybní tvář ve vznešeném gestu. Kupec
benátský. Program Jihočeského divadla měla ještě na
nočním stolku. Ložnici osvětlovala jen lampička. Sklonila
se nad ním a zasypala ho svými vlasy, cítil její hladká
stehna v bocích, vztáhl ruce proti proudu jejích vlasů,
vzal její tvář do dlaní, které pak nechal sklouznout po
šíji a jejích zádech, sevřel jí zadek a hladil stehna. Čas
zrychloval, jako když se zblázní metronom na jejím
klavíru. Přidušeně mu zasténala do ucha. Hladil ji po
vlasech. Ve sprchovém koutě po nich tekla voda. Když se za





jiří hájíček 34
ním zavřely dveře ložnice, seděla v županu na pohovce
a míchala tarotové karty. Propadal se do mlhy, únava mu
tlačila na oči, bolest hlavy se trochu utišila.
Sny ho milosrdně provedly přes půlnoc a brzkými
ranní mi hodinami. Pamatoval si poslední útržek, ale
mělká ranní paměť ten zmatený snový příběh neudržela. Byl
vcelku příjemný, obličeje povědomé, místa známá, ale
zároveň cizí. Jenže co s tím? Budík ukazoval pět minut
po třetí hodině. Bílý strop byl jako prázdná vývěska na
plakáty. Nic nenabízel. Ano, tehdy to viselo na úřední
desce obce, veřejná nabídka pozemků k prodeji.
Upozornil mě na to kolega z branže, kterého občas potkávám na
Středisku geodézie. Představ si to! Krásnej pozemek
koupíš za cenu nový ledničky. Devatenáct tisíc za jeden a půl
hektaru. Vůbec neváhej, Zbyňku, obec ti to přiklepne. Už
to prošlo dvoukolovou nabídkou, nikdo to nechtěl, lidi
jsou blbí. Vsadím se, že budeš jedinej zájemce. Měl
pravdu. Není to jen tak nějakej kus louky. Má to status
zastavitelnýho pozemku. Za ty peníze! Nikdo z těch, co hledají
na internetu nebo v novejch mapách, na to nemohli přijít.
Šel jsem do starejch pozemkovejch knih, dal jsem na sebe
dvě vrstvy starejch map a zjistil, jak to je — bejvala tam
německá vesnice. Šel jsem za starostou. Zdálo se mi, že se
mnou mluví na rovinu. Pane, místní lidi v zastupitelstvu
tyhle prodeje naplaveninám, promiňte, nerezidentům,
většinou přehlasujou proti. Ale jestli to vážně chcete, tak
to na příští schůzi podpořím. Přesvědčím je. Nechtěl nic
do kapsy. Rovnej chlap. Poznal, že se v oboru vyznám...
Tereza ho našla v půl páté ráno na pohovce s
notebookem na klíně. Stála za ním, prsty mu jemně
projížděla ve vlasech a nahlížela mu přes rameno. Na malém





špicberky 35
monitoru svítily bílé zasněžené pláně. Pustý kamenitý
břeh a jezero. Na hladině plavaly zbytky ledových ker.
„Netušila jsem, že tě tohle láká.“
„Je to za polárním kruhem.“
„Trochu mě děsíš, miláčku...“
„Proč?“
Chvíli mlčela. Pokoj s knihovnou byl tichý.
„Vždyť je to úplná pustina. Jen led a skála. Po tomhle
toužíš?“
„Myslím, že tam přece jen něco je, Terezo. Nad tím
ledem. Chvěje se to v mrazivým vzduchu.“
„Já tam nic nevidím. Co tam vidíš ty?“
Zbyněk zvětšil fotografii na monitoru. Kus skály, bílá
skvrna sněhu a opar nad modrým horizontem.
„Je to mezi tím nebem a ledem,“ promluvil tiše.
„Ale co?“
„Jenom nějaká energie. Nevím. Láska?“
Usmála se.
„Nebo soucit, jako nejvyšší forma lásky?“
„Tos řekl hezky.“
„To napsal Osho, máš ho tamhle v knihovně.“
„Jsou na Špicberkách i lední medvědi?“
„Jo. Ale víš, co se mi hlavně líbí, Terez? Tam si nikdo
nemůže koupit půdu, pozemek. Jenom pronajmout od
norský vlády. Můžeš si tam koupit nějakou polární chatu,
ale ta země, na který chata stojí, ti nikdy patřit nebude.
Není to krásný?“
„Špicberky. No, když myslíš. Pořád lepší než ty
podivný weby, který jinak sleduješ.“
„Ty tě děsí víc?“
„Jo.“





jiří hájíček 36
„Protože tam vysvětlujou všechno jinak, než jak jsi
zvyklá?“
„Nech toho...“
Odešla ještě spát. Zbyněk si namočil kapesník do
studené vody a přiložil si ho k levé straně hlavy. Bolela ho celá
polovina tváře, od spánků přes ucho a oba oblouky čelistí.
Bolelo ho v čelistním kloubu, když otevřel a zavřel pusu.
Jen co ráno v kanceláři vytáhl mobil z aktovky, rozezněl
se na celé kolo.
„Polecký, prosím.“
„Aha...“ smích.
„Kdo volá?“
„Tak ty sis mě vymazal z mobilu? Tereza chtěla?“
„To jsi ty? Ty dvě šestky v posledním trojčíslí...“
„Vzpomněl sis... Ale nezní to, jako že mě rád slyšíš.“
„Jak se máš, Kamilo?“
„Tak všelijak. Příští tejden jedu k vám na jih. Ve středu
mám klienta u krajskýho soudu.“
„Aha.“
„Chtěla bych tě vidět. Nezajdeme na večeři? Zůstávám
do pátku.“
„Nevím, mám toho hodně v práci.“
„Neboj, tentokrát mi nezaplatili nóbl hotel na náměstí.“
„Ne, nezlob se.“
Pomlka.
„Jo, chápu.“
„Vždyť to znáš, novej občanskej zákoník. Předělávám
všechny smlouvy, jsem ve skluzu...“
„To víš, že jo... Tak se měj.“
Zavěsila.





špicberky 37
Během dopoledne obtelefonoval dalších deset
pronajímatelů půdy, schůzky zapsal do stolního kalendáře
a v počítači připravoval smlouvy. Honza Štefka ve
dveřích netrpělivě cinkal klíčky od auta. Byli domluvení na
půl dvanáctou. Rychle nacpal smlouvy k prodeji
pozemků do fólie, šanon nepotřebný majetek, další noční
můra. Čtyři vyhotovení plus kolek, odnést na podatelnu
katastrálního úřadu. Jen zlomek z toho přecpaného
šedého šanonu, jen setina toho, co je potřeba vyřídit.
„Nikoho ti nepřidaj, na to zapomeň,“ řekl Štefka za
volantem, když popojížděli po ucpaném Dlouhém mostě.
„Na poradě o tom nechtěli ani slyšet.“
„Aspoň brigádníka, řekls to tam?“
„Lepší by byla brigádnice,“ zašklebil se Štefka.
„Hele, katolíku... byls v neděli na mši?“
„Poslouchej, ty vtipálku,“ zakabonil se Štefka, „volala
mi Kamila. Víš která?“
„Proboha. V kolik ti volala? Mně v devět.“
„Mně hned potom. Prej jsi ji odbyl.“
„Ale ne...“
„Chtěla se ti svěřit. Má po rozchodu a je z toho na
maděru.“
„Jasně, je po asi patnáctým rozchodu. A co já s tím,
Honzo? Chodili jsme spolu před třinácti lety.“
„A co ta noc v hotelu před čtyřma rokama?“
„Necháš toho? Seš moje máma nebo co?!“
„Promiň, ale sám jsi s tím tehdy za mnou přišel.“
Zbyněk si vzdychl a opřel hlavu do sedačky.
„To bylo v době, kdy jsme měli s Terezou krizi. A do
toho se objevila Kamila.“
„Je to citlivá ženská.“





jiří hájíček 38
„Žil jsi někdy s neurotičkou?“ podíval se na něho
Zbyněk. „Já jo, tři roky.“
„Přišla sem tenkrát z Prahy kvůli tobě, nezapomeň.“
„No a co?“
„Nic. Zrovna teď je pěkně nešťastná, chtěla jen podporu.“
„Já jsem taky zralej na blázinec, a tahám snad do toho
někoho z dávný minulosti?“
„Příští středu spolu jdeme na oběd,“ řekl Štefka.
„Tak buď opatrnej, kamaráde.“
Na katastru to šlo rychle. Zkoumal tváře úřednic i lidí
posedávajících v hale v přízemí. Všichni jsou určitě vyspalí.
Užívají si život? Určitě. Vzpomněl si na Terezu.
Šel na nábřeží u krajského soudu, kde měli
zaparkované služební auto. Tam toho muže uviděl. Právě zamykal
černé bmw. Sám na Zbyňka od chodníku zamával a čekal.
„Jak se máte?“
Podali si ruce.
„Už jsem vás dlouho nepotkal v nonstop
supermarketu,“ usmál se Zbyněk.
„Zkouším teď bylinky. Ajurvédský čaje a tak.“
„Pomáhá to?“
Zavrtěl hlavou. Z tmavého obleku mu svítila bílá
košile a hedvábná kravata s jemnými proužky. Mohl být tak
o pět let mladší. To by souhlasilo, pomyslel si Zbyněk. Ve
dvaačtyřiceti mi to začalo.
„V létě jsem zkoušel spát ve stanu,“ řekl muž. „Na
zahradě u domu.“
„A zlepšilo se to?“
„Trochu.“
„Chtěl jsem se vás na něco zeptat. Můžu? Máte děti?“





špicberky 39
„Mám. Dva kluky, deset a třináct let.“
Oba hrajou hokej, vozí je na zimní stadion, chodí se
ženou na jejich žákovské zápasy. Na zadní stranu vizitky
mu napsal soukromou adresu. Mají dům na okraji
Budějovic. Byl sympatický.
„A já jsem se vás ještě nezeptal, co vlastně děláte.“
„Správce pozemků. Nákup, prodej, pronájmy.“
„Tak pozemky,“ pokýval hlavou manažer v obleku,
„zajímavej obor. Vlastně vůbec nevím, komu dneska patří
půda. Dřív ji měla šlechta, ne?“
„Většina Čech patřila Schwarzenbergům a Morava zase
Lichtensteinům...“
„A dneska?“
„Novodobá šlechta,“ pokrčil Zbyněk rameny. „Ale
nikdo ji nezná.“
„Dneska už se nevyhlašujou pozemkový reformy, co?“
„Majetkový přesuny jsou obrovský, ale jde to hodně
nenápadně a spíš potichoučku...“
Zbyněk si ještě v autě prohlížel jeho vizitku. Šéf
logistiky. Velká mezinárodní firma. Na rubu propiskou
připsaná privátní adresa. Dobrá čtvrť, znal to místo. Návrší nad
městem zastavěné rodinnými domy. Tereza našla vizitku
večer v náprsní kapse jeho košile, když dávala prádlo do
pračky. Přinesla ji do obýváku.
„To je ten chlapík z nonstop prodejny,“ řekl Zbyněk.
„Ten, co má tu opačnou nespavost?“
„Jo, nemůže usnout do tří do rána.“
„A zjistil jsi, cos potřeboval?“
„Jo. Zase jedna z mejch teorií padla. Jsem tam, kde
jsem byl.“
Tereza beze slova zmizela zpátky v koupelně.





jiří hájíček 40

Sobotní poledne pod šedivým nebem. Plivance deště se
roztékaly na špinavém čelním skle, Zbyněk několikrát
stiskl páčku ostřikovače. Stěrače třikrát přejely tam a sem.
Prosákla k nim ostrá vůně s chemickou příchutí citronu.
„Fernet citrus,“ řekla Tereza jako obvykle a na chvíli
stáhla okénko na své straně.
Říjen začínal mlhami, ale stále ještě bylo teplo.
Zbyňka poprvé po týdnu nebolela hlava, jen v kloubu čelisti
na levé straně to při žvýkání ještě pobolívalo. Spal skoro
devět hodin, i když přerušovaně. Ta krátká procitnutí
přicházela jako připomínka, jako varování — jen už
neměl chuť přemýšlet před čím. Projížděli ostrou zatáčkou
na začátku jedné z vesnic. Tady musel Zbyněk vždycky
podřadit na druhý rychlostní stupeň. Za prověšeným
pletivem zrezivělého plotu si opět mohli prohlédnout
ty panáky. Jako tři strašáci do zelí tam stáli, vycpaní
slámou, jeden oblečený do roztrhané blůzy od montérek
a druhý do plesnivého děravého kabátu. Na hlavách
hučky a třetí paňáca měl místo klobouku oprýskaný
smaltovaný hrnec. Na plotě visela drátem přichycená velká
překližková deska s vybledlým nápisem, který byl kdysi
vyveden zřejmě plochým štětcem zbytkem červené barvy
na okapové roury: vládní delegace na návštěvě naší
obce. Tereza vždycky po průjezdu touhle zatáčkou
zakroutila hlavou a neopomněla zátiší s lidovou tvorbou
okomentovat.
„Tady začíná ten váš podivnej bahenní kraj,“ řekla
tento krát.
„Jsem kluk z blat, co naděláš.“





špicberky 41
„Jak si někdo může na zahradě u plotu udělat
takovýhle sousoší?“
„Tady lidi odjakživa nesnášeli vrchnost. Za jakýhokoli
režimu. Kus dál odtud je pomník rychtáře Kubaty.“
„Čekala jsem, jestli mi to zase řekneš. Už asi
popadesátý,“ ušklíbla se Tereza.
„Ty si myslíš, že ta vaše vážená měšťanská rodina není
z bahenního kraje? Celý Budějce jsou na bažině.“
„Nemluv nesmysly.“
„Tak proč je tam tak těžký postavit podzemní garáže?
Přece kvůli vysoký hladině podzemní vody.“
Dalších sedm kilometrů v autě mlčeli. Dost dlouhá
doba, aby si Zbyněk znovu vybavil ten pocit, když se sem
v třiadevadesátém vrátil z Prahy. Nechtělo se mi na blata.
Byl by to v mým životě krok zpátky. Šedá zanedbaná
bytovka patřící státnímu statku. Rodiče těsně před
důchodem. Když jsem nastoupil do práce na univerzitě, hned
jsem si našel podnájem v Budějovicích. Kamila za mnou
přijela, ale vydržela jenom půl roku. Pro ni to bylo malý
město. Nechtěla přerušit kariéru v právnický firmě, dala
jí přednost před rodinou. A já jsem děti chtěl. Místo nich
jsem měl v malým nájemním bytě hysterku, který se
stejskalo po Praze a po luxusu.
Stará dvoupatrová bytovka stála skoro na konci
vesnice, roztahané kolem okresní silnice. Popraskané
dlaždice v úzké chodbě, páchlo to tam prachem a zažranou
špínou, zábradlí se trochu kinklalo. Za dveřmi několik
párů sešlapaných bot a staré pantofle. Ještě než se
otevřely dveře, Zbyněk viděl ten obrázek, okno do dvora, u
kuchyňského stolu táta se svěšenými rameny luští
křížovku nebo tužkou spojuje písmenka v nějaké osmisměrce,





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.