načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Děsivé splynutí Vidím to, co vrah - Michaela Škultéty; Jill Hathaway

Děsivé splynutí   Vidím to, co vrah
-57%
sleva

Elektronická kniha: Děsivé splynutí Vidím to, co vrah
Autor: ;

Středoškolačka Vee je normální dívka, která řeší problémy jako každý teenager. Kromě toho však trpí poruchou spánku, která způsobuje dočasné bezvědomí. Během tohoto stavu se Vee ocitá v těle jiných ... (celý popis)
85
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 270
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Slide
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Michaela Škultéty
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788025318874
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Středoškolačka Vee je normální dívka, která řeší problémy jako každý teenager. Kromě toho však trpí poruchou spánku, která způsobuje dočasné bezvědomí. Během tohoto stavu se Vee ocitá v těle jiných lidí a vidí jejich očima. Jednoho dne se ocitne v těle vraha, který má na svědomí smrt její nejlepší kamarádky. Tento čin zamaskoval jako sebevraždu. Brzy poté zemře další dívka a Vee se začne strachovat o svou mladší sestru. Stojí před rozhodnutím, zda pátrání ponechat na policii, nebo se do něj pustit na vlastní pěst. Dokáže vrahovi jeho vinu?

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DĚSIVÉ SPLYNUTÍ

VIDÍM TO, CO VRAH

také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

Jill Hathaway

Děsivé splynutí – Vidím to, co vrah – e-kniha

Copyright © Fragment, 2013

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jill Hathaway


Pro mou matku,

která mi vštípila lásku k slovům;

pro mou dceru,

u níž doufám v totéž.


5

PRVNÍ kAPITOLA

S

edím sesunutá u svého stolku a snažím se udržet oči

otevřené. Po zádech mi stéká kapka potu. Musí být

snad třicet stupňů, i když je teprve říjen. Když jsme si stěžovali, paní Wingerová zamumlala něco o  tom, že čeká na  údržbáře, až přijde opravit termostat.Vedle mě se nad svým stolkem sklání Nechuťák Ferris a bo­ juje se slovy v Juliu Caesarovi. Máme číst ve  dvo ji­ cích  – ale jeho monotónní hlas spojený s  nesrozu­ mitel ným shakespearovským jazykem, který všechny uči tele angličtiny rozpaluje a vzrušuje, mě nesnesitel­ ně uspává.

Horko je jedním z mých hlavních spouštěčů – a spolu s  ním zjevně i  Shakespeare. Teplo mi leze vzhůru po páteři jako stonožka. Připomíná mi to, jak jsem jed­ nou v  srpnu seděla v  tátově autě s  omylem zapnutým zahříváním sedadel.

Všechna slova v  mé knize splývají v  nejasné šedivé čáry a já vím, že to nepotrvá dlouho a ztratím vědomí. Místnost se začíná převracet a rozpadat. Hledám něco, na co bych se mohla soustředit, a  nakonec upřu zrak na  plakát s  obrázkem kotěte visícího na  větvi stromu. Nápis hlásá: drž se, kotě! Dívám se na něj a hlavička kotěte se začíná rozplývat. Pomalu kloužu ze židle.

Jsou určité příznaky svědčící o  tom, že se chystám usnout: klesající víčka, ochablé svaly, prázdný výraz v mém obličeji. Moji spolužáci je viděli dost často, aby pochopili, co se děje.

„Sylvie,“ zasyčí Nechuťák a  zatleská mi před obliče­ jem. „Prober se.“ Zamrkám a zaostřím na něj. Nechu­ ťák je ostříhaný na  Jágra a  šíleně miluje zbraně, ale mám ho ráda. Určitě mi projevuje víc soucitu než vět­ šina spolužáků. „Jsi v pořádku?“

Teď už na mě zírají všichni. Není to sice bůhvíjak vel­ ká věc, když usnu uprostřed hodiny, ale je to něco, co naruší tenhle nudný říjnový den. Od chvíle, kdy poli­ cejní psi našli ve skříňce Jimmyho Pinea pytel trávy, se neobjevily žádné nové drby – a to bylo už před dvěma týdny. Nechci upadnout do  bezvědomí před těmihle supy, pokud je to vůbec možné.

Zvednu se ze židle a  přistoupím k  paní Wingerové, naší angličtinářce. Je úplně zabraná do něčeho na svém počítači – nejspíš do pasiánsu. Jako jediná si nevšimla, že jsem skoro usnula. Její velký stůl je umístěný v zad­ ní části třídy, aby si nás nemusela všímat. Spolužáci ode mě postupně odpoutávají pohledy a  vracejí se ke čtení.

„Mohla bych jít na  záchod?“ Snažím se mluvit tiše a pokorně.

Učitelka se nenamáhá odtrhnout oči od  obrazovky počítače. Kdyby to udělala, viděla by, že to jsem já, Syl­ via Bellová, která trpí narkolepsií, a vzpomněla by si, že byla požádána, aby mě nechala odejít z učebny, kdyko­ liv budu potřebovat.

No tak. Jen mě nech odejít. NECH MĚ ODEJÍT.

Místnost se točí a mně se začínají podlamovat kolena.

„Nemůže to počkat do  konce hodiny?“ Hlas paní Wingerové je úsečný a seká mě na malinké kousky, kte­ ré se dají jednoduše smést do koše. Přesune myší hro­ mádku karet.

„Nemůže vaše hra počkat do konce hodiny?“ Odhr­ nu si za ucho pramen růžových vlasů. Vím, že se cho­ vám jako potvora, ale naštvat paní Wingerovou je jedi­ ný způsob, jak upoutat její pozornost.

Konečně se podívá mým směrem a  podráždění pro­ hloubí vrásky kolem jejích očí. „Dobrá. Běž. Pět minut.“

Neodpovím, protože už jsem na  chodbě. Měla bych jít za  zdravotnicí, jenže ona má za  úkol informovat mého otce o  jakékoli problematické epizodě a  mně se nechce odpovídat na  žádné otázky. Dneska ne. Jsem příliš unavená. Spánek mě možná pronásleduje přes den, ale v  noci přede mnou utíká. Minulou noc jsem spala dohromady nanejvýš čtyři hodiny.

Cestou na  záchod se modlím, aby tam nikdo nebyl. Takové štěstí ale nemám – když otevřu dveře, vidím v  poslední kabince klečet holku, která střídavě vzlyká a  zvrací. Poznávám stříbrné sandály. Je to Sophie Ja­ cobsová, jediná kamarádka mé mladší sestry, kterou dokážu vystát. Aspoň nikomu neřekne o  mé epizodě. V  každém případě má vlastní tajemství, která musí chránit, kupříkladu snídani, jíž se pravděpodobně prá­ vě zba vovala.

Opřu se o stěnu a hledám po kapsách mikiny oran­ žovou lahvičku s  označením Provigil. Předepsal mi ji můj lékař, abych se udržela v bdělém stavu, ale ten lék je ve skutečnosti na nic. Provigil jsem vyhodila a lah­ vičku naplnila levnými kofeinovými tabletkami. Ty je­ diné, zdá se, zabírají – a stejně jenom tehdy, když si jich vezmu šest naráz. S Provigilem se cítím, jako kdybych se probojovávala mlhou, ale kofein mi umožňuje sou­ středit se. Ruce se mi třesou, když vybírám několik ta­ bletek a házím si je do pusy, ačkoli mám pocit, že už je příliš pozdě.

Slyším spláchnutí a  dveře kabinky za  mnou se ote­ vřou. Sophie stojí na místě, oči má skelné, hřbetem tře­ soucí se ruky si utírá ústa. V  jejích lesklých černých vlasech je kousek něčeho žlutého. Musím odvrátit zrak.

„Můj bože, to jsem ráda, že jsi to ty,“ řekne. Popojde k  umyvadlu a  otočí jediným kohoutkem. Naše škola beztak nemá horkou a studenou vodu, spíš jenom jed­ nu teplotu: arktickou. Nabere si trochu vody do  dlaní a  chrstne si ji do  obličeje. „Poslední dobou mi bývá š pat ně.“

Otevřu ústa, abych jí odpověděla, ale vyjde ze mě je­ nom divný skřehot. Bolí mě hlava. Místnost potemní, přitisknu si dlaně k čelu a klesám k zemi.

• • •

Nikdy si nezvyknu na ten pocit, když se dívám na svět očima někoho jiného. Jako kdyby každý viděl svět v ji­ ných odstínech. Nejtěžší je uhodnout, kdo tou osobou je. Je to jako skládat puzzle – co vidím, slyším, cítím? Všechno může být nápověda.

Tentokrát cítím plíseň a lak na vlasy.

Jsem v dívčí šatně. Z obou stran mě obklopují ohyzd­ né růžové skříňky. Dívka, do které jsem se přenesla, si na  oranžové, chemicky opálené nohy nazouvá černé baletní špičky. Palce u nohou má nalakované na mod­ ro – odstín drozdího vejce s malými kopretinami upro­ střed.

Zřejmě právě skončil tělocvik. Kolem se míhají polo­ nahé dívky, svlékají si šortky až příliš krátké na  říjen, češou si vlasy a diskrétně nanášejí deodorant.

O  kus dál poznávám blonďatou holku natahující si úzké džíny. Na  boku, kam si dává nálepku, když se opaluje, má bledou skvrnu ve tvaru zajíčka z Playboye. Je to Mattie, moje sestra a můj naprostý opak. Ve všem. Pokud je ona růžový lesk na  vaší valentýnce, jsem já černý fix, kterým domalováváte vousy učitelům ve škol­ ní ročence.

Cítím, jak se mi otevírají ústa a  z  nich vychází hlas Amber Prescottové, mé nejneoblíbenější osoby v celém vesmíru. „Uf. Právě na mě přišla děsná migréna. Přišla z ničeho nic. Nemáš aspirin?“

Mysl mi pracuje na plné obrátky. Jak jsem se mohla převtělit do Amber? Nedotýkala jsem se ničeho, co by bylo její. Nebo jo?

Mattie si stáhne hedvábný cop gumičkou. „Ne. Pro­ miň. A vůbec, mně do toho nic není, jestli chce Sophie chodit s Whiskym. Může si chodit, s kým chce, a cho­ vat se jako děvka, když chce.“

„Podle mě je nechutný, jak se na něj lepí. Tohle dobrá kamarádka nedělá. Ona věděla, že jsi do něj zabouch­ nut á .“

Whisky? Whisky Becker? Největší kretén z celýho tře­ ťáku? Pouhá zmínka o  něm ve  mně vyvolává touhu zvracet. Odkdy se Mattie líbí Whisky, hlavní zadák a ne­ skutečný magor?

Mattiin obličej se svraští, jako kdyby kousla do citronu. Dělá to vždycky, když se snaží předstírat, že ji něco netrápí.

„No a co mám jako dělat? Nemůžu ho přinutit, aby mě chtěl. A vůbec, proč by se mu neměla Sophie líbit? Ona je...... vypadá... vážně super.“ Mattie si sedne na lavič­ ku a schová obličej do dlaní.

Amber k ní přistoupí a poplácá ji po zádech. „Na ty­ hle kecy ti neskočím, Mattie. Whisky je blázen, když si vybral místo tebe tu kozu. Vždyť Sophie nedokáže exi­ stovat pět minut bez toho, aby si nenacpala prst do krku. A to, že shodila polovinu svojí váhy, neznamená, že pořád není tlustá uvnitř. Kluci nezapomínají. Je to pořád Tlustoprdka ze šestý třídy.“

Tlustoprdka. Sophiina stará přezdívka vyvolává vzpo­ mínky, žádné z  nich dobré. Děti po  ní házely v  autobu­ se  plněnými sušenkami. Příhoda z  počítačové učebny, když Whisky Becker našel webovou stránku se slovníky a  spustil robotický hlas předčítající stále dokola slovo „hroch“. Nemůžu uvěřit, že by Sophie byla vůbec ochotná s Whiskym mluvit, po tom, co jí udělal na základce. Ve skutečnosti nemůžu uvěřit, že mluví s Mattie nebo s Am­ ber. Začali se s ní bavit, až když zhubla, a dokonce i teď ji Amber ve volném čase s oblibou týrá. Vykládá Sophii, že její (neexistující) zadek vypadá tlustě, nebo se ptá, jestli by Sophie skutečně měla jíst ten kousek pizzy. Zjevně děsně žárlí, že se z Mattie a Sophie staly tak blízké kama­ rádky. Chopí se téhle příležitosti, aby ty dvě rozdělila.

Mattie zvedne oči a  podívá se na  Amber skrz prsty. „Fakt si to myslíš?“

„Jenom klid,“ ujišťuje ji Amber a vytáhne jasně růžo­ vý mobil. „Vím, jak jí ukázat, kde je její místo.“

• • •

„Sylvie? Vee! Jsi v pořádku? Mám zaběhnout pro zdra­ votní sestru?“ Sophie se nade mnou vznáší a ustaraně lomí rukama.

Obkládačky mě chladí na levé tváři. Přemýšlím, kdy na záchodě naposledy vytírali. Posadím se a snažím se vyhnat z hlavy představu svíjejících se bakterií.

„Uf, ne. Jsem v pořádku.“

„Ach, bože. Tvoje čelo!“

Natáhnu ruku a ucítím obrovskou bouli.

Sophie utrhne z  dávkovače několik papírových ruč­ níků a  podrží je pod kohoutkem. Jemně mi přitiskne mokrý a chladivý papír k hlavě. Je tak proklatě mateř­ ská. Minulý podzim, když měly s  Mattie společnou narozeninovou oslavu, sama upekla čokoládový dort. Polila ho čokoládovou polevou a  ozdobila lentilkami a  ze svíček udělala slovo „Mattie“. Mattie dala Sophii Brumíka na papírovém tácu.

Pouhé pomyšlení na tu oslavu mě deprimuje. Sophie je tak milá, vážně, navzdory svým kamarádům – včet­ ně mé sestry, která kdysi bývala nevinná a laskavá, ale v posledním roce se změnila v děsnou potvoru. Viním z toho Amber.

Chudinka Sophie. Nemá tušení, že ji právě v  téhle chvíli její takzvané nejlepší kamarádky pomlouvají. A plánují jí „ukázat, kde je její místo“. Chci ji varovat, aby se měla na pozoru, když bude v jejich blízkosti, ale jak by to vypadalo, kdybych pomlouvala svou vlastní sestru? Věřila by mi vůbec?

Sophie mi pomůže vstát. Opřu se o umyvadlo a odlo­ žím papírový ručník, abych v  zrcadle odhadla rozsah škod. Moje čelo nevypadá tak zle. Opatrně se dotknu boule. Malá pohmožděnina. Možná si táta ničeho ne­ všimne.

Sophiin pohled se v zrcadle setká s mým. „Víš určitě, že jsi v pořádku?“

Otočím se k ní. Ramena má svěšená a hlavu skloně­ nou. Její nohy vypadají pod sukní roztleskávačky jako dvě hůlky. Neváží víc než padesát kilo.

„Jo. Jsem v pořádku. Opravdu. Jak se cítíš ty?“

Na obličeji se jí objeví divný výraz a já si nejsem jistá, jestli se rozesměje, nebo rozbrečí.

„Mám narozeniny,“ řekne nakonec a pokrčí rameny. „Mattie nic neřekla. Dej jí tohle, jo? Udělala jsem ho sama.“ Sophie mi podá pletený náramek přátelství, ta­ kový, jaké se dělají na letních táborech. Je červenozlatý, aby ladil se stejnokrojem roztleskávaček.

Můžu téměř s  jistotou prohlásit, že Mattie neudělala pro Sophii k narozeninám nic speciálního. Zase mám sto chutí zasáhnout a  říct Sophii, aby se probrala a  našla si lepší přátele. Zatímco přemýšlím, jak to zformulovat slo­ vy, natáhnu si náramek na  zápěstí, abych ho neztratila.

„Sophie...,“ řeknu a  udělám krok, ale ona uteče na chodbu. Z očí jí tečou slzy. Frustrovaně zmuchlám pa­ pírový ručník a hodím ho do koše. Minu skoro o míli. Když se nakloním, abych ho zvedla, vypadne mi z kap­ sy mikiny dolarová bankovka. Je špinavá a  roztržená skoro vejpůl.

Sakra. Tohle musí být důvod, proč jsem se převtělila do Amber.

Náhle se mi všechno vrací – Amber ke mně běží před první hodinou a mává mi před obličejem pomačkanou dolarovkou.

„Ten hloupý automat na nápoje nechce vzít moje pe­ níze,“ kvílí. „Potřebuju kofein. Nemáš drobný?“ Úplně šílela, dost na to, aby zanechala citový otisk na bankov­ ce, kterou držela, dost na to, abych ho ucítila ještě o ho­ dinu později.

Dala jsem jí několik mincí a dolarovku si zastrčila do kapsy. Musela jsem se o  ni otřít, když jsem sahala po lahvičce Provigilu – zrovna ve chvíli, kdy jsem se cítila slabá a zranitelná. Kdybych si bankovku dala zpátky do kapsy, mohla bych se později do  Amber zase omylem převtělit.

Nechci to riskovat, a  tak použiju papírový ručník, zvednu dolarovku a hodím ji do koše. Už nikdy nechci být v hlavě Amber Prescottové.

DRUHá kAPITOLA

P

ospíchám kolem vchodu pro studenty a téměř se sra­

zím s  Rollinsem, mým nejlepším kamarádem, který

má ve  zvyku objevit se ve  škole tak v  polovině první hodiny.

„Vee!“ Zasměje se a  popadne mě za  paži. „Kam tak pospícháš?“

„Zpátky do  třídy,“ odpovím a  odvrátím obličej, aby neviděl bouli na mém čele. Stejně je to zbytečné. Rollins vidí všechno.

„Hej,“ zvolá. „Hej. Počkej.“

Nechám ho, ať si mě prohlédne, a  čekám na  nevy­ hnutelné otázky. V poslední době je to mezi námi na­ pjaté. Rollins jako by cítil, že něco skrývám. Pořád na mě tlačí a já pořád uhýbám. Kdyby mě tak nechal být...

Rollins si odhrne z očí dlouhé hnědé vlasy. „Jsi v po­ ř á d k u? N e ...“

„Pane Rollins,“ zvolá samolibý hlas. „Dneska trochu pozdě, jak vidím.“ Pan Hava – pro studenty „Ohava“ – kráčí rovnou k  nám, palec nenuceně zaháknutý za poutko kalhot, jako kdyby byl hrdinou v nějakém wes­ ternu. Poslední souboj – ředitel Ohava a my delikventi.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist