načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Deset plus jeden - Ed McBain

Deset plus jeden

Elektronická kniha: Deset plus jeden
Autor:

Steve Carella a jeho spolupracovníci z 87. revíru řeší případ osmi postupně stejně provedených vražd a dvou zabití, přičemž dosti pozdě zjišťují, že všichni až dosud ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 207
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Třetí vydání v českém jazyce, druhé pod tímto názvem
Spolupracovali: přeložil František Jungwirth
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7050-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Jádrem detektivního příběhu je několikadenní pátrání po zločinci, který vraždí za bílého dne, uprostřed zalidněných ulic. Jádrem příběhu je několikadenní pátrání po zločinci, který zdánlivě nesystematicky vraždí za bílého dne, uprostřed zalidněných ulic. Úkolem policistů, kteří mají dopadnout vraha, je především zjištění motivu těchto zdánlivě nesmyslných vražd a tím je autorovi dána příležitost ukázat drobnou, neatraktivní, ale zato důležitou práci všech složek policejního aparátu.

Popis nakladatele

Steve Carella a jeho spolupracovníci z 87. revíru řeší případ osmi postupně stejně provedených vražd a dvou zabití, přičemž dosti pozdě zjišťují, že všichni až dosud zavraždění účinkovali před lety, v době, kdy se USA chystaly ke vstupu do druhé světové války, na univerzitním ochotnickém představení a že vrahem by mohl být někdejší válečný odstřelovač.
Napínavý, přesvědčivě motivovaný příběh přináší i tentokrát překvapivé rozřešení.

Ed McBain se narodil 15. října roku 1926 v New Yorku, napsal více než sto třicet knih, prodalo se jich sto milionů výtisků. Je oslavován jako nezpochybnitelný mistr detektivního žánru. Jeho série knih o 87. revíru mu přinesla nehynoucí oddanost milionů čtenářů po celém světě. V roce 1998 byl McBain prvním Američanem, který obdržel Diamantovou dýku, nejvyšší ocenění, jež uděluje Britská asociace spisovatelů kriminálních příběhů. Je také držitelem hlavní ceny sdružení Mystery Writers of America. Pod přijatým jménem Evan Hunter se věnoval spisovatelské kariéře táhnoucí se pět desetiletí, od prvního románu Džungle před tabulí z roku 1954 přes scénář k Hitchcockovu filmu Ptáci až po knihu Sladký svět, kterou podepsal jmény Evan Hunter i Ed McBain. Nejznámější americký autor detektivek zemřel 6. července 2005 ve věku 78 let v americkém Westonu.

(román z 87. revíru)

Zařazeno v kategoriích
Ed McBain - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Město v této knížce, lidé a místa,

všechno je smyšlené.

Jen postupy policie se zakládají

na zavedené technice pátrání.

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 1963 Ed McBain

All rights reserved.

Z anglického originálu Ten Plus One

přeložil © 1972 František Jungwirth – dědicové c/o DILIA

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2015 Bohumil Fencl

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-265-8


Věnováno Herbertu Alexanderovi



1

ZA HEZKÉHO JARNÍHO DNE nikdo nepomýšlí na smrt. Podzim je čas

umírání, nikoli vesna. Podzim ponouká k pohřebním myšlenkám,rozněcuje ponuré představy, uvadlými a odumřelými známkami rozkladu

vybízí k touze po smrti. Podzim je poetický jako peklo, strohý, úsečný,

čpí plísní a tlením. Na podzim umírá spousta lidí. Na podzim odumírá

spousta všeho živého.

Na jaře se nesmí umírat. Tak praví zákon – trestní zákoník, § 5006 – SMRT NA JAŘE: „Když někdo za jarní rovnodennosti sám sobě smrt způsobí, k ní podněcuje či jiným způsobem obmyslně k ní přispěje, bude potrestán pro zločin...“ Atakdále. Zemřít mezi 21. březnem a 21. červnem se naprosto zakazuje, jenže provinilci se najdou všude, tak co proti tomu zmůžete?

Muž, který vyšel z obchodní budovy na Culverově třídě, se měl co nevidět přidružit k těm provinilcům. Normálně to byl řádný občan, snaživý pracovník, věrný manžel, oddaný otec – všechny ty otřepané přívlastky. Nezamýšlel zákon přestoupit. Nevěděl, že zákoník zemřít zakazuje, ale i kdyby to byl věděl, neznepokojovalo by ho to, neboť toho vlahého jarního dne mu myšlenka na smrt a umírání byla nanejvýš vzdálena.

Vlastně myslel na život. Myslel na to, že příští týden oslavínaroze>7


niny, že mu bude pětačtyřicet a že se cítí o dobrých deset let mladší.

Myslel na to, jak prošedivělé vlasy na spáncích dodávají jeho ušlechtilé

hlavě poněkud banální, nicméně distingovaný vzhled, že dosud má

široká ramena, že znepokojující náběh k bříšku zmizel díky tomu, že

chodívá hrát tenis dvakrát týdně, a že své ženě zvedne sukni, jakmile

ji spatří, i kdyby kvůli tomu už nikdy nesměli k Schrafftům na oběd.

Na všechno to myslel, když svěžím, čirým jarním vzduchem hvízdla matná, zlověstně rotující střela, ze střechy budovy na protější straně ulice neomylně, precizně, vysoko přeletěla nad střechami autpodobných broukům, nad hlavami lidí, radujících se z jara, podobnýchmravencům – rychlá, přesná, smrtící, a na protějším chodníku ho zasáhla mezi oči.

V tom okamžiku mu bleskla hlavou jediná myšlenka a potom všechno myšlení ustalo. Ucítil toliko prudkou, drtivou ránu mezi oči a v té setině vteřiny se mu mihlo hlavou, že snad vrazil do skleněných domovních dveří. Střela mu roztříštila lebeční kost, pronikla měkkým polštářem mozkové tkáně a zanechala za sebou otvor velikosti baseballového míče, když se vynořila ze zátylku. Přestal myslet, přestal cítit, pojednou tu nebylo nic. Náraz vrhl jeho tělo asi o metr dozadu, kde narazilo do dívky v žlutých bavlněných šatech. Padalo dozadu, zatímco dívka podvědomě uskočila, složilo se jako opotřebovaná tahacíharmonika, pružné svaly se uvolnily a muž byl mrtev dříve, než se dotklchodníku. Z velkého otvoru v čele stékala tence krev, zatímco z ohromné díry ve spodině lebeční se proudem řinula mokrá, červená, oslňující, křiklavě rudá krev, ještě teplá životem, a proudila k dívce, která zůstala stát ochromená a oněmělá hrůzou a pozorovala krvavou stužku tekoucí po chodníku.

Odtáhla nohu včas; ještě chvíli a krev by byla zalila špičku jejíhostřevíčku. DETEKTIV STEVE CARELLA HLEDĚL na mrtvolu na chodníku a divil se, jak je možné, že před deseti minutami, když odcházel z kanceláře,

8

ED MCBAIN


nebylo nikde jediné mouchy, jaro teprve začalo, a teď najednou, když

se díval na mrtvého muže, který už nekrvácel, hemžily se na chodníku

mouchy, hejno much se vznášelo ve vzduchu a půl tuctu much se

popásalo u zející díry mezi nebožtíkovýma očima.

„Copak ho nemůžete přikrýt?“ vyštěkl na jednoho ze saniťáků. Ten pouze pokrčil rameny a mávl rukou k policejnímu fotografovi, jenž ve stínu sanitky zaparkované u chodníku vkládal další svitek filmu do fotoaparátu.

Fotograf ani nevzhlédl, když řekl: „Musím udělat fotku.“

Carella se odvrátil. Byl vysoký, pružný chlapík atletické postavy, s vyčnělými lícními kostmi a nakrátko ostříhanými kaštanovými vlasy. Měl hnědé oči a nepatrně šikmo skleslá oční víčka, jež mu dodávala ztrápený a trpitelský výraz orientálce, když se s přivřenýma očima nyní otočil proti slunci a kráčel k dívce v žlutých šatech, jež mluvila sněkolika novinářskými zpravodaji.

„Později, mládenci,“ řekl a reportéři, v přítomnosti smrti neobvykle mlčenliví, se přidali k hloučku zvědavců, postávajících za kordonem strážníků.

„Jak je vám?“ zeptal se Carella.

„Dobře. Kristepane,“ řekla. „Kristepane.“

„Mohla byste mi odpovědět na několik otázek?“

„Jasně. Kristepane, jaktěživa jsem něco takového nezažila. To bude manžel koukat.“

„Jak se jmenujete, paní?“

„Grantová.“

„Křestním jménem?“

„Lizanne. Se z.“

„A kde bydlíte, paní Grantová?“

„Groverův park 1142.“ Odmlčela se. „Je to pod První třídou.“

„Hm,“ zamumlal Carella a poznamenal si adresu do zápisníku.

„Říkám to, abyste nemyslel, že bydlím v Portorické čtvrti.“

„Ne, to si nemyslím,“ řekl Carella. Najednou se cítil hrozně unavený.

9

DESET PLUS JEDEN


Na chodníku leží mrtvý muž obsypaný mouchami a očitá svědkyně

vraždy má starost, aby si on o ní nemyslel, že bydlí v Portorické čtvrti.

Chtěl jí vysvětlit, že jemu je docela fuk, zda bydlí v Portorické čtvrti

nebo jaké čtvrti, pokud mu s minimálním vzrušením a maximálnípřesností poví, co viděla, když byl zastřelen ten muž, který nyní užnenáležel k žádné národnosti. Přes tužku si ji změřil pohledem dostatečně

přísným, jak doufal, a potom řekl: „Můžete mi povědět, co se stalo?“

„Kdo to je?“ zeptala se paní Grantová.

„To zatím nevíme. Ještě jsme ho neprohledali, abychom zjistili jeho totožnost. Čekám, až fotograf skončí práci. Můžete mi říct, co se stalo?“

„Šla jsem prostě po chodníku, a vtom do mne vrazil,“ pokrčila rameny. „Potom padl na chodník a já na něj koukám a vidím, že krvácí.

Kristepane, povídám vám, že jaktěživa...“

„Co tím myslíte, že do vás vrazil?“

„No, vlastně do mne zacouval.“

„Byl zasažen střelou, je to tak? A padl na vás?“

„Nevím, zda byl zasažen střelou. Počítám, že asi byl.“

„Nu, tak se zapotácel a upadl či co?“

„Já nevím. Nedávala jsem pozor. Šla jsem prostě po chodníku, a vtom

do mne vrazil.“

„Dobrá, paní Grantová, a co se stalo potom?“

„Potom zkrátka padl na záda. Ucouvla jsem a koukla se na něj, když

ležel, a tu jsem viděla, jak krvácí, a poznala jsem, že je zraněn.“

„Co jste dělala?“

„Já nevím, co jsem dělala. Myslím, že jsem se na něj prostě pořád

dívala.“ Zavrtěla hlavou. „To bude manžel koukat.“

„Zaslechla jste výstřel, paní Grantová?“

„Ne.“

„Určitě jste nic neslyšela?“

„Šla jsem po chodníku zabrána do myšlenek,“ řekla paní Grantová.

„Nečekala jsem, že se něco takového stane. Totiž, snad se ozval výstřel,

možná také šest výstřelů, já jenom říkám, že jsem nic neslyšela. Ten

10

ED MCBAIN


muž do mě najednou zničehonic vrazil a měl tvář celou od krve. Brr.“

Při té vzpomínce paní Grantová stáhla tvář do úšklebku.

„Nezahlédla jste asi nikoho s puškou, viďte?“

„S puškou? Ne. Cože, s puškou? Ne, to ne.“

„Vím, že než jste šla zcela zabrána do myšlenek, ten muž bylzastřelen, ale co potom, paní Grantová? Nezahlédla jste někoho v oknech nebo snad na střeše některého z protějších domů? Nepovšimla jste si něčeho neobvyklého?“

„Nerozhlížela jsem se,“ odpověděla paní Grantová. „Prostě jsem se pořád dívala na jeho obličej.“

„Neřekl vám ten muž něco, než padl na chodník?“

„Ani slůvko.“

„A potom?“

„Vůbec nic.“

„Děkuji vám, paní Grantová,“ řekl Carella. Krátce, ale přívětivě se usmál a sklapl zápisník.

„To je všechno?“

„Ano, děkuji vám.“

„Ale...“ Zdálo se, že paní Grantová je zklamaná. Lehce pokrčila rameny.

„Ano, paní Grantová?“

„Totiž... nebudu pozvána k přelíčení nebo podobně?“

„Myslím, že nikoli, paní Grantová. Velice vám děkuji.“

„No... dobře,“ řekla paní Grantová a zklamaně se dívala za Carellou, když od ní odcházel k mrtvole. Policejní fotograf poskakoval kolem nebožtíka, vyrobil momentku, vyhodil vypálenou žárovku a zasunulnovou. Prohnul horní část trupu a pokrčil kolena, aby udělal snímek z jiného úhlu. Oba zdravotníci stáli u sanitky, lhostejně pokuřovali a povídali si o urgentní tracheotomii, kterou jeden z nich včera dělal. Necelý metr od nich se detektivové Monoghan a Monroe, formálně vyslaní zoddělení pro vraždy, oblast Sever, bavili se strážníkem. Carella chvílifotografa pozoroval a potom přistoupil k oběma tajným z kriminálky.

11

DESET PLUS JEDEN


„Podívejme,“ řekl, „čemu vděčíme za tu čest?“

Monoghan, oblečený do černého převlečníku a s černou buřinkou na hlavě, takže vypadal jako polda z časů prohibice v dvacátých letech, pohlédl na Carellu a potom prohodil k Monroeovi: „Koukejme, tohle je Carella ze sedmaosmdesátýho,“ jako by ho k svému velkému překvapení zpozoroval teprve nyní.

„Namoutě, je to fakticky on,“ odpověděl Monroe a odvrátil se od strážníka. I on měl na sobě černý převlečník a v týle mu seděl měkký šedý klobouk. Pod okem mu jakoby kouzlem začal cukat nervový tik, kdykoli jeho kolega promluvil, až to budilo dojem, že mu pod lícními svaly funguje nějaký skrytý zapisující mechanismus.

„Doufám, že jsme vás nevytrhli od oběda či podobně,“ řekl Carella.

„Na poliších ze sedmaosmdesátky se mi líbí,“ řekl Monoghan, zatímco Monroeův lícní sval cukal v doprovodu, „že si o svý kolegy dělají vždycky náramný starosti.“

„A taky jsou děsný vtipálkové,“ poznamenal Monroe.

„Pokaždý znovu žasnu,“ řekl Monoghan a zastrčil ruce do kapespláště tak, že mu palce čouhaly ven, jak to kdysi viděl u Sydney Greenstreeta v nějakém filmu, „nad jejich starostlivostí a dobrou náladou.“

„Nad tím vždycky žasnu,“ řekl Monroe.

„Kdo je ten mrtvý?“ otázal se Monoghan.

„Zatím nevím,“ odpověděl Carella. „Čekám, až bude fotograf hotov.“

„Hezky fotí,“ řekl Monroe.

„Slyšel jsem, že taky fušuje do portrétů,“ řekl Monoghan.

„Víš, co některý tyhle chlápkové teď dělají?“ zeptal se Monroe.

„Který chlápkové?“ otázal se Monoghan.

„Fotografové. Ty, co choděj fotit zavražděný.“

„Nevím. Co dělají?“

„Berou si polaroidní kamery.“

„Opravdu? Nač ten kvalt?“

„Nejde o kvaltování,“ řekl Monroe, „ale když fotíš mrtvolu a snímek se nevyvede, nemůžeš si zákazníka objednat na jindy, víš? Leží už

12

ED MCBAIN


dávno v pitevně rozkuchaný. Takhle fotograf hned pozná, jestli se mu

povedl záběr.“

„Páni, na co ty lidi ještě nepřijdou!“ odpověděl Monoghan patřičně udiveně. „Co je u vás novýho, Carello? Jak se vede šéfovi? A mládencům?“

„Všem se vede prima,“ řekl Carella.

„Máte něco zajímavýho v prádle?“

„Tohle by mohlo být zajímavé,“ řekl Carella.

„Odstřelovači bývají vždycky zajímaví,“ souhlasil Monoghan.

„My jsme měli jednou odstřelovače,“ řekl Monroe, „to jsem zrovna začínal na devětatřicítce jako detektiv. Střílel jen po starých dámách. Hodné staré dámy, to byla jeho špecialita. Pálil po nich zpětačtyřicítky. A měl setsakra dobrou trefu. Pamatuješ na Mickeyho Dunhilla?“

„Jo, na toho si pamatuju,“ odpověděl Monoghan.

„Ty si na Mickeyho Dunhilla pamatuješ?“ zeptal se Monroe Carelly.

„Ne. Kdopak je Mickey Dunhill?“

„Detektiv první třídy, slouží v devětatřicátém okrese. Takový malý pivo, ale silný jako bejk a klidně by s tebou zametl. Převlékli jsme ho za drobnou starou dámu. A tak jsme toho chlápka načapali. Vystřelil po Dunhillovi a Dunhill vykasal sukně a hnal se za ním po střeše a hnedle ho umlátil.“

„Jo, na to si pamatuju,“ řekl Monoghan.

„Odvedli jsme chlápka na strážnici, víš? Jako toho odstřelovače.Posadili jsme ho na židli a pokoušíme se z něj vymáčknout, proč střílí křehké

staré dámy. Počítali jsme, že snad má tenhle oidipovský tentonc, víš?

Ale...“

„Cože měl mít?“ zeptal se Monoghan.

„Oidipus,“ řekl Monroe. „To byl řecký král. Spával s vlastní mámou.“

„To je proti zákonu,“ řekl Monoghan.

„Já vím. No, počítali jsme prostě, že ten odstřelovač je třeba cvok,

víš? A tak jsme se ho v jednom kuse ptali, proč si vybírá jenom křehký

starý dámy. Proč ne křehký stařečky? Nebo kohokoli, kdo se mu

namane. Čím to, že bouchá jenom po hodných starých dámách?“

13

DESET PLUS JEDEN


„A čím to bylo?“ zeptal se Monoghan.

Monroe pokrčil rameny. „To jsme z něj nevypáčili.“

„Co tím myslíš?“

„Nevypáčili jsme to z něj.“

„No a co z toho plyne?“

„Jak to, co z toho plyne? Byl to prostě chlápek, který odstřeloval křehký starý dámy!“ řekl Monroe nakvašeně.

„Cože? Tohle?“

„Tohle? Tohle, a proč se ptáš, co z toho plyne? Tohle z toho plyne.“

„A co ten druhý chlápek?“

„Který druhý?“

„Ten Řek,“ ozval se Monoghan netrpělivě.

„Jaký Řek?“

„Ten král, přece ten král. Neříkals, že v tom byl řecký král?“

„Ale šmarjá, ten s tím neměl nic společnýho,“ odpověděl Monroe.

„Měli jste ho pro jistotu vyslechnout,“ naléhal Monoghan. „Jeden nikdy neví.“

„Jak jsme ho mohli vyslechnout? Je to mytický král.“

„Cože je?“

„Mytický. My-tic-ký.“

Monoghan znalecky přikývl. „Hm, to je něco jinýho,“ řekl. „Hlavně nesmí člověk nic přehlídnout.“

„Myslím, že fotograf už skončil,“ řekl Carella.

„Potřebuješ nás?“ zeptal se Monroe.

„Sotva. Zašlu vám opis hlášení.“

„Víš, co byste měli udělat?“ zeptal se Monroe.

„Co?“

„Převlíct toho zrzavýho hromotluka, co u vás máte – jak se honem jmenuje?“

„Cotton Hawes?“

„Jojo, jeho. Převlíkněte ho za drobnou starou dámu. Třeba vášodstřelovač po něm bouchne.“

14

ED MCBAIN


„Zdá se, že si radši vybírá muže středního věku,“ řekl Carella.

Monoghan se otočil a pohlédl na mrtvolu. „Není mu víc nežčtyřicet,“ řekl poněkud rozmrzele. „Odkdy je čtyřicítka střední věk?“

„Myslel jsem muže v plné síle,“ řekl Carella.

„No, to zní líp,“ odpověděl Monoghan. „Pošlete nám dvě kopie, máme nový předpis.“

„Hele, mějte rozum,“ řekl Carella.

„Copak já vydávám předpisy?“

„Chceš říct, že ne?“ pronesl Carella s překvapeným výrazem.

„Zase začíná rejpat. Co jsem říkal? Jeden by se smíchem počural.Pošlete nám dvě kopie, Carello. Uvidíme, kdo se bude smát naposledy.“

„Myslíš, že to třeba provedl ten Řek?“ zeptal se Carella.

„Jaký Řek?“

„Nevím, ten, co o něm mluvil Monroe.“

„Toho bych nevylučoval,“ řekl Monoghan. „Chlápek, který spí s vlastní mámou, je všeho schopen.“

Carella s úsměvem kráčel k fotografovi, který už skládal své nádobíčko. „Jste už tady hotov?“ zeptal se.

„Můžete nastoupit.“

„Budu potřebovat pár snímků.“

„Jasně. Který je to revír?“

„Sedmaosmdesátý.“

„Dobrá,“ řekl fotograf. „A vaše jméno?“

„Carella. Steve Carella.“

„Zítra je máte.“ Koukl na sedan, který zastavil u obrubníku, zakřenil se a řekl: „Ach jo.“

„Co je?“

„Mládenci z laboratoře. Teď musíte počkat, až skončí oni.“

„Himlfix, nechci nic víc než zjistit, jak se jmenuje ten nebožtík,“ řekl Carella a potom se otočil k oběma laborantům, kteří vystoupili z auta.

15

DESET PLUS JEDEN


2

JAK SE TEN NEBOŽTÍK JMENUJE, to zjistil, jakmile mu prohlédl náprsní

tašku, a nyní ho čekal obtížnější úsek práce.

Mrtvý se jmenoval Anthony Forrest a na jeho řidičském průkazu stálo, že bydlí v čísle 301 na Morrison Drive, je 173 cm vysoký a má modré oči. Šest úvěrových karet bylo vystaveno na jméno Anthony Forrest: Diners Club, American Express, Carte Blanche, Gulf Oil Corporation, Mobil Oil Company a karta jedné místní prodejnypánských oděvů. Na firemní navštívence stálo rovněž Anthony Forrest, Indian Exports Inc., s adresou Culverova třída 580. Na chodníku před tou budovou byl také zastřelen. Firemní navštívenka dále uváděla, že byl místoředitelem, a telefon obchodní společnosti FREderick 74–100. Náprsní taška obsahovala ještě další navštívenky a papírky. Do řidičského průkazu byla zasunuta pětidolarová bankovka, zřejmě jako pojistka proti dopravním pokutám. V tašce bylo sedmdesát dolarů – tři dvacetidolarové bankovky, ta pětidolarovka a pět dolarů.

V celuloidovém pouzdře našel Carella fotografie.

Té ženě mohlo být asi třicet pět let, měla bystré mladistvé oči a světlé vlasy. Šťastně se na něj usmívala. Dále tam byly snímky tří dětí, dvou chlapců a děvčete. Podědily matčiny světlé vlasy a světlé oči. Chlapci měli na sobě skautský stejnokroj vlčat. Jeden se zdál trochu

16


starší, ale stejně mu nebylo víc než deset či jedenáct let. Děvčeti mohlo

být asi patnáct šestnáct. Byla vyfotografována někde na pláži, držela

v náručí velký pruhovaný míč a její rozesmátá tvář vykukovala nad

ním. Forrest stál za dcerou, zubil se jako puberťák a za hlavou jí držel

dva vztyčené prsty, takže vypadaly jako růžky.

Carella si povzdechl a sklapl náprsní tašku.

Jeden kuriózní policejní předpis nařizuje, že mrtvola musí býtidentifikována, a obvykle ověřuje její totožnost nebožtíkův pokrevný příbuzný, takže policie ví, že hledá vraha Johna Smithe, a nikoli vraha Johna Doea. Podle fotografií v náprsní tašce bylo možno soudit, že Forrest zanechal ženu a tři děti, a nyní někoho čekala povinnost zajít do jeho bytu, počkat, až se dveře otevřou, podívat se do očí jeho ženě a dětem a oznámit jim, že Anthony Forrest, milovaný manžel a otec, je neodvolatelně mrtev.

Ta povinnost čekala Steva Carellu. DVEŘE DOMU ČÍSLO 301 na Morrison Drive otevřelo Carellovi totéž děvče, které předtím viděl na fotografii rozesmáté nad plážovým míčem. Snímek byl zřejmě starý několik let, protože děvčeti před ním bylo aspoň devatenáct či dvacet. Měla tmavší vlasy, ale v jejíchmodrých očích spatřil týž bystrý tázavý pohled. Ve zdvořilých rozpacích se na Carellu usmála a řekla: „Co si přejete, prosím?“

„Slečna Forrestová?“ otázal se Carella.

„Prosím?“ řekla nyní ještě rozpačitěji a její plavé obočí se o poznání nadzvedlo.

„Jsem detektiv Carella z 87. revíru,“ řekl Carella. Odmlčel se, ukázal služební odznak a průkaz a pak si odkašlal. Dívka čekala. „Mohl bych prosím mluvit s paní matkou?“

„Není doma,“ řekla dívka.

„Nevíte, kde bych ji našel?“

„Odešla do města. Sejde se s tatínkem na obědě,“ odpověděla dívka. „Proč?“

17

DESET PLUS JEDEN


„Hm,“ řekl Carella a dívka pojednou porozuměla. Až dosud byla na rozpacích, proč přišel, ale tón, kterým pronesl to „Hm“, ji nějakzneokojil, rozevřela doširoka oči, rychle přistoupila o krok k němu a zeptala se: „Oč jde?“ ̈

„Smím dovnitř, prosím?“

„Ano, zajisté,“ řekla dívka, nevešli však dál než do vstupní haly. „Oč jde?“ zeptala se. „Co se stalo?“ „SLEČNO...,“ začal Carella a zaváhal. V duchu se ptal sám sebe, zda jí tu zprávu má říci, zda je dívka už dost stará, aby ji vyslechla, a přitom si uvědomoval, že musí vyhledat její matku, že musí informovat někoho z rodiny.

„Víte, kam paní matka šla? Kde má tu schůzku?“

„Ano, u Schrafftů. Nevím, zda tam hodlali poobědvat, ale tam si umluvili schůzku. Koukejte, povíte mi laskavě, oč vlastně jde?“

Carella se na ni díval velice dlouho, jak se mu zdálo. Potom tišepronesl: „Slečno, váš pan otec je mrtev.“

Dívka ucouvla. Chvíli na něj zírala, divně se pousmála, načež se její úsměv ztratil, jednou krátce zavrtěla hlavou a řekla: „Ne.“

„Bohužel, slečno.“

„To bude určitě mýlka. Tatínek měl schůzku s mámou...“

„Nemyslím, že je to mýlka, slečno.“

„Tak... tak... jak to víte? Totiž... prokrista, co se stalo?“

„Byl zastřelen.“

„Můj otec?“ zeptala se nevěřícně. Zase zavrtěla hlavou. „Zastřelen? Žertujete nebo co?“

„Je mi líto, slečno, ale nežertuji. Rád bych se spojil s vaší panímatkou. Smím si zatelefonovat?“

„Koukejte... koukejte se... to, co jste říkal, je... je nemožné, copak nechápete? Tatínek se jmenuje Anthony Forrest. Třeba jste...“

Carella se jemně dotkl její paže. „Slečno,“ řekl, „ten muž měl u sebe doklady totožnosti. Jsme důvodně přesvědčeni, že to je váš otec.“

18

ED MCBAIN


„Jaké doklady?“

„Náprsní tašku.“

„Pak mu ji zřejmě někdo ukradl,“ řekla dívka. „Přece víte, že jsou krádeže na denním pořádku. A zastřelený muž měl jistě tatínkovu ukradenou náprsní tašku u sebe, takže se přirozeně domníváte...“

„Kdo je to, Cindy?“ zavolal odkudsi seshora chlapecký hlas.

„To nic není, Jeffe. Všechno je v pořádku,“ odpověděla.

„Rád bych zavolal vaší paní matce,“ řekl Carella.

„Proč? Abyste zbytečně vyděsil také ji?“

Carella neodpověděl. Mlčky pohlížel na dívku. V očích seshromažďovaly slzy, viděl, jak nabírá k pláči, ale na několik okamžiků ještě slzy pevně zadržela, načež řekla: „Klidně si zatelefonujte. Ale... koukejte, abyste měl pravdu, slyšíte? Koukejte, aby ten muž byl tatínek. Protože... abyste... abyste se radši nedopustil omylu.“ Slzy jí nyní stály v očích jako kalná clona, zastírající blankyt. „Telefon je zde,“ řekla. Když vešel za ní do obývacího pokoje, dodala: „Vím jistě, že to není tatínek.“ Pokusila se zasmát, ale hrdlo se jí sevřelo. „Proč by tatínek... proč by se dal zastřelit?“

Carella vyhledal v telefonním seznamu číslo Schrafftova restaurantu nedaleko Forrestovy kanceláře. Začal číslo vytáčet, když mu dívka položila dlaň na ruku.

„Poslyšte,“ řekla.

Vzhlédl.

„Poslyšte,“ řekla, z očí jí vytryskly slzy a kanuly nezadržitelně po tváři, „maminka mnoho nevydrží. Prosím vás... až jí to budete říkat... učiníte to prosím taktně? Prosím? Až jí povíte, že můj tatínek je mrtev? Ano, prosím?“

Carella přikývl a jal se vytáčet číslo. CLAŘE FORRESTOVÉ bylo třicet devět let, byla to žena štíhlá, se spletí drobných vrásek kolem očí a úst. Mlčky doprovázela Carellu domárnice, s podivně strnulým, téměř hněvivým výrazem, k němuž se lidé

19

DESET PLUS JEDEN


uchylují, jakmile se dovědí, že smrt zasáhla někoho blízkého. Kdyžzřízenec vytáhl box pohybující se na naolejovaných válečcích, mlčky k němu

přistoupila, mlčky pohlédla do tváře svého manžela a jednou kývla.

Vzala tu skutečnost na vědomí ve chvíli, kdy jí to Carella telefonicky

oznámil. Tento pohled do tváře muže, jehož si vzala v devatenácti,

muže, jehož milovala od svých sedmnácti let, muže, jemuž porodila tři

děti, muže, s nímž prožívala dobré i zlé časy, tento pohled do té mrtvé

a nevidoucí tváře muže, který se proměnil v nebožtíka ležícího v boxu

márnice, to byl už jen obvyklý postup. Srdce ji rozbolelo ve chvíli, kdy

jí Carella oznámil tu zvěst, a to ostatní byl už jen obvyklý postup.

„Je to váš manžel, paní Forrestová?“ zeptal se Carella.

„Ano.“

„A jmenuje se Anthony Forrest?“

„Ano,“ přitakala Clara. „Můžeme prosím odtud?“

Z rozlehlé místnosti, kde se rozléhal zvuk jejich kročejů, vyšli na chodbu nemocnice.

„Budou ho pitvat?“ zeptala se.

„Ano, paní Forrestová.“

„Přála bych si, aby to nemuselo být.“

„Bohužel.“

„Myslíte, že ho to bolelo?“

„Podle všeho zemřel okamžitě, paní Forrestová.“

„Díky bohu za to.“

Rozhostilo se dlouhé ticho.

„Máme hodiny, víte?“ řekla Clara. „Jistě dobré dva tucty. Věděla jsem, že se stane tohle.“

„Co tím myslíte?“

„Vždycky ty hodiny natahoval. Některé mají velmi složitý mechanismus. Hlavně ty starší. A pak některé komplikované cizí hodiny. Každou sobotu měl ve zvyku ty hodiny natahovat.“ Odmlčela se a chabě se usmála. „Stále jsem se bála, že k tomu dojde. Totiž, abyste rozuměl... Já se vůbec nenaučila, jak je natahovat.“

20

ED MCBAIN


„Nerozumím vám,“ řekl Carella.

„Teď... teď, když je Tony pryč,“ řekla malátně, „kdo bude ty hodiny natahovat?“

Načež se rozplakala. POLICEJNÍ SBOR JE OHROMNÁ ORGANIZACE a detektiv je pouzekolečkem v tomto ústrojí. Každý den chodí do kanceláře a vykonává své povolání. A jako u kteréhokoli jiného povolání je i toto omezenourčitými předpisy a postupy, je třeba diktovat a psát na stroji různá hlášení a záznamy, telefonovat, vyslechnout a navštívit určité lidi, prošetřit určité údaje, vejít ve styk s dalšími odděleními a radit se s odborníky. A stejně jako v kterékoli jiné branži ani policejní úředník nemůžesoustředit veškerou energii na jediný případ. Vždy vás volají kvůli něčemu jinému, vždy musíte vyslechnout lidi, kteří s případem nemají nicspolečného, nemůžete jít na dovolenou, kdy byste si přál, lidí jenedostatek, případy se překrývají a zůstávají stát na mrtvém bodě a nadto k tomu všemu přistupuje prostá únava.

Tím se zaměstnání detektiva hodně podobá povinnostem hlavního účetního.

Existuje jen jeden podstatný rozdíl, a jakmile se s ním vyrovnáme, je ten rozdíl nakonec zanedbatelný.

I když má profese hlavního účetního dost lichvářskou pověst, ten, kdo ji vykonává, zřídkakdy hledí smrti tváří v tvář, rozhodně nekaždodenně.

Detektiv vídá smrt ve všech jejích rozmanitých podobách aspoňpětkrát do týdne, a obvykle ještě častěji. Vídá ji v její základní podobě na ulicích mezi mladými lidmi, kteří umírají kousek po kousku podrozkladným vlivem brlohů, mezi muži a ženami, z nichž městoneúprosně vysává život. Ještě zlověstněji vyhlíží z pohledů narkomanů, vždyť cizopasí z negace života, pozvolného rdoušení veškeré vůle, pomalého zmírání jakékoli touhy, kromě touhy po heroinu. Vidí ji uodsouzených zlodějů, lupičů, násilníků, podvodníků, pasáků, smrt uloženou

21

DESET PLUS JEDEN


zákonem, jak zvolna přichází k zavřeným za mřížemi. Vidí ji naprostitutkách, které zažily smrt vlastní cti a denně rozsévají smrt lásky, na

ženách, z nichž padesátkrát denně odtéká život při nemilosrdných

křečích nesčetných souloží. Vidí ji na homosexuálech, kteří přihlíželi

smrti svého mužství a zoufale, skomíravě živoří ve stínu zákona. Vidí

ji na pouličních tlupách chuligánů, žijících ve strachu ze smrti ašířících strach tím, že sami působí smrt, aby strach zapudili.

A vidí smrt v nejhorší podobě, tu výslednici prudkého pohnutí, jež prorazilo do mozku a vybuchlo z rukou. Vidí střelné, bodné a sečné rány, zmrzačené údy a rozpáraná břicha. A pokaždé, pokaždé když pohlédne na jiné tělo, jež bylo zabito a proměněno v nic, je vyrván ze svého Já, ztrácí své lidství a stává se z něho pozorovatel, návštěvník, jenž přišel odkudsi z daleké planety, aby zkoumal podivné hmyzíplemeno, které se dokáže navzájem rozsápat, rve si údy, opájí se vlastní krví: zděšeně přihlíží, on, civilizovaný člověk, který se pro chvíli zřekl svého občanství a nemůže uvěřit, že takové krutosti jsou schopni lidé, kteří už téměř dosáhli hvězd. A potom zavře oči, a než je znovu otevře, leží před ním na dlažbě pouze případ a on je jenom kolečkem jistého mechanismu a teď potřebuje vydolovat fakta a opatřit si údaje, než bude možné založit případ do archivu mezi ostatní. Z BALISTICKÉHO HLÁŠENÍ se Carella dověděl, že střela vyjmutá z ostění dveří za Forrestem a prázdná nábojnice nalezená na střeše protějšího domu jsou části projektilu Remington ráže 0,308. Zpráva dále uváděla, že tato střela má kovovou nábojnici s měděným pláštěm, šest polí a drážek, měkký hrot, pravotočivý závit a váží 12,5 gramu. Hlášení poukazovalo na to, že Forrestův vrah podle všeho použil pušky s teleskopickým hledím, protože vzdálenost od střechy k chodníku, kde Forrest stál, činila něco přes 140 metrů.

Carella hlášení prostudoval a pak se zachoval jako člověk, který ještě nepracuje v této profesi dlouho. Nedbal znepokojivého tušení, které ho pronásledovalo od okamžiku, kdy pohlédl na mrtvého, v naději, že

22

ED MCBAIN


když si předtuchy nebude všímat, přestane ho zneklidňovat a on si

s případem snáze poradí. Přijal hlášení, a tím převzal případ oficiálně.

Detektivové z 87. revíru jen zřídkakdy pracovali se stálým parťákem

a rozdělovali si úkoly podle toho, jak přicházely. Jednotlivé úkolypřiadly vždy tomu, kdo měl okamžitě čas nebo přebytek energie. Tento

způsob se dobře osvědčoval. Byl teprve duben, ale Meyer Meyer se už

vrátil z dovolené, aby na ni mohl nastoupit Bert Kling. Na ten nápad

s vybíráním dovolené v první polovině roku přišel poručík; v letních

měsících, jak se zdálo, řádily více bandy mladistvých a také celková

kriminalita vzrůstala, takže velitel chtěl mít v červenci a srpnu plný stav

lidí. Cotton Hawes a Hal Willis měli plnou hlavu starostí, jakdopadnout pachatele řady vloupání do obchodních skladišť, Andy Parker

vyšetřoval ozbrojené přepadení klenotnictví a Arthur Brownspolupracoval s oddělením pro potírání narkotik ve snaze vystrnadit známého

překupníka omamných drog, který se ukrýval někde v obvodu města.

Pátrací oddělení mělo šestnáct detektivů a Carella s každým z nich už

někdy spolupracoval; oblíbil si však Meyera Meyera, a proto radostně

přivítal, když mu ho poručík přidělil.

Kupodivu Meyer okamžitě vkročil do Carellových stop. Rovněž nedbal na to, co se jim oběma neodbytně vnucovalo. Zdálo se, že je nadmíru spokojen, protože znají jméno zavražděného, adresu jeho rodiny a podrobnosti o smrtící střele. Mnohdy zahajovali pátrání v případech, kdy vůbec neměli tušení, jak se oběť jmenuje ani kde bydlí, bezsebemenšího vodítka o rodinných poměrech či přátelích zavražděného.

Řekli si, že hledají určitou lidskou bytost, která usmrtila jinouurčitou lidskou bytost. Velmi dobře věděli, že rozřešit všechny případy vraždy, které dostávají vyšetřit, je nemožné, ale věděli rovněž, že s vynaložením přiměřeného množství trpělivosti a času k zjišťování údajů, spolu s vhodnými otázkami položenými vhodným lidem, lze ke kýženému výsledku obvykle dospět. Říkali si, že člověk bývá zavražděn, jen když ho někdo zavraždit chce.

Hned nazítří své mínění změnili.

23

DESET PLUS JEDEN


3

NASTAL DALŠÍ NÁDHERNÝ JARNÍ DEN. Je téměř nemožné, abyvenko

van pochopil, co značí takový den pro obyvatele města. Předešlý večer

vyslechl v televizi nedočkavě předpověď počasí a ráno, když ho pro

budí zařinčení budíku, rozmyslně jde k oknu a vzhlédne k obloze.Jest

liže uzří jasné nebe, pocítí první vzrušení dne. Ať je zima či léto, jaro

nebo podzim, okamžitě chápe, že dnes všechno půjde jako na drát

kách, a otevře okno, aby vyzkoušel teplotu vzduchu. Výsledky toho

zkoumání v prvních okamžicích bdění rozhodují o jeho oblečení, jeho

náladě, jeho životním názoru.

V půl osmé ráno rádio synchronizované s budíkem probudiloRan

dolpha Nordena. Koupil je, protože si představoval, jak bude příjemné

dávat se budit každé ráno hudbou. Obvykle však vstával v půl osmé, kdy

se vysílají zprávy, a každého jitra se hlasatel probouzel nejnovějšími

zprávami o špatné světové politické situaci. Norden zkusil budíkposu

nout na 7.35, kdy zprávy končí a z přijímače se line hudba, jenžepři

šel na to, že těch pět minut potřebuje, aby se dostal včas do kanceláře.

Chtěl budík nastavit na 7.25, ale to mu zase přišlo líto, že se okrádá

o pět minut spánku. Takže Randolph Norden každé ráno naslouchal

špatným zprávám z rádia, které si koupil proto, aby mu vyhrávalo.Pova

žoval to jenom za další doklad toho, že na světě není žádná spravedlnost.

24


Když vylezl z postele, uslyšel hlasatele mluvit o jakémsi zapadlém souostroví a zamumlal: „Jdi se vycpat s těmi svými ostrovy.“ Přešel unaveně k oknu, povytáhl si kabátek od pyžama, poškrábal se nabřichu, nazlobený na rádio, na svou tvrdě spící ženu Mae, na své děti, které spaly zdravým spánkem v pokojích na druhém konci bytu, a dokonce i na služebnou, která každého rána vyspávala déle než její zaměstnavatel, takže si snídani musel připravit sám, vytáhl bezohledně rolety a zadoufal, že sluneční paprsky zalijí postel a tvář jeho ženy, ale vzápětí se provinile otočil, aby se podíval, zda se slunce opravdu dotklo ženiny tváře. Ne, nedotklo se. Okamžik si zoufale myslel: Dneska slunce nesvítí, ale když pohlédl ven přes střechy protějších domů na oblohu, která se zaoblovala jako modré vajíčko drozda mnohohlasého, krátce kývl a pak okno otevřel.

Vystrčil hlavu. Vzduch byl vlahý a od řeky Harb povíval jemný, hojivý jižní vánek. Ze svého bytu v dvanáctém patře viděl dopravní ruch na řece a vznosný oblouk nedalekého mostu. Jeho úsměv se rozšířil ve spokojené zazubení. Nechal okno dokořán, vrátil se k posteli, vypnul rádio a svlékl pyžamo. Hbitě a tiše si oblékl spodky, tílko, kalhoty, ponožky, obul se, pak šel do koupelny, kde se oholil elektrickýmstrojkem. Při holení nabýval jeho denní program pevnějších, radostnějších obrysů. Rád opakoval, že při holení dostává nejlepší nápady, a opravdu mu hlavou blesklo několik – jak se domníval – výtečných nápadů, když přejížděl strojkem po tváři. Doholil se, oblékl si košili, uvázal kravatu, vzal si sako a odešel do kuchyně, kde si nalil grapefruitový džus auvařil kávu. Hořel dychtivostí, aby už byl v advokátní kanceláři na Hall Avenue a prakticky vyzkoušel některé ty své výtečné nápady. Rychle do sebe obrátil džus, vypil kávu a zašel dozadu, kde spaly děti. Joanie byla vzhůru, seděla v posteli a četla Zlatou knihu. Její tvář měla ještě poloospalý výraz.

„Brýtro, tati,“ řekla a zase se zahloubala do knížky.

Políbil dceru a řekl: „Večer se uvidíme, viď?“ Joanie přikývla a četla dál. Vešel do druhého pokoje, kde Mike ještě tvrdě spal. Nebudil ho.

25

DESET PLUS JEDEN


Vrátil se do ložnice a políbil Mae. Jeho žena cosi zamumlala a otočila

se na druhý bok. Usmál se, u dveří si vzal aktovku a vyšel na chodbu.

Zřízenec u výtahu řekl: „Dobré ráno, pane Nordene. Dnes je nádherný den.“

„To opravdu je, Georgi,“ odpověděl.

Mlčky sjeli do haly. Vystoupil z výtahu, kývl na Georgeovo přání: „Hodně zdaru v práci, pane Nordene,“ jako obvykle se zastavil upoštovních schránek, i když věděl, že pošta se roznáší později. Otevřeldomovní dveře, vykročil na chodník, vzhlédl k obloze a znovu se zazubil.

Nabral hluboký doušek čerstvého jarního vzduchu do plic, a vtom ho mezi oči zasáhla střela a usmrtila ho. DETEKTIV Z 65. REVÍRU, který měl službu u příjmu, se snažil být na výši a vědět o všem, co se v policejním sboru děje. 65. revír byl nóbl, vražda se tam vyskytla málokdy, takže detektiv byl poněkud vyveden z míry, když mu strážník na obchůzce podal telefonické hlášení. Detektiv si nasadil klobouk, kývl rukou na kolegu, nasedl dopolicejního vozu, který měl odřený vzorek na obou předních pneumatikách, a odjel k místu, kde na chodníku ležel mrtvý Randolph Norden. Záhy přišel na to, že pachatel vystřelil z výše položeného místa – buď z okna, nebo ze střechy některé protější budovy: svědčila o tom prudceklesající dráha střely: průstřel začínal nad kořenem nosu a končil na týlu. Nebyl to polda, který se vyhýbá práci, naopak, váhal pustit z rukyjasnou vraždu v okrese, kde nejvážnějším trestním činem bývalo vloupání či přepadení na ulici. Detektiv však četl ranní noviny a věděl, že včera byl zastřelen na Culverově třídě 87. revíru muž jménem AnthonyForrest, a jeho mozek samočinně uvedl oba činy ve spojení – rozhodl se nicméně vyčkat, než případ předá jinam. Nemusel čekat dlouho.

Kriminalistická laboratoř mu oznámila, že projektil, který pronikl Nordenovou hlavou a rozplácl se o chodník, i prázdná nábojnicenalezená na střeše protější budovy jsou části střely Remington, ráže 0,308. V nálezu dále stálo, že střela má kovovou nábojnici s měděnýmpláš>26

ED MCBAIN


těm, šest polí a drážek, měkký hrot, pravotočivý závit a váží 12,5

gramu. A protože se v balistickém oddělení rovněž našel člověk, který

poznal, odkud vítr věje, připsal dole ručně dodatek:

Doporučuji spojit se s detekt. 2. tř. Stephenem Carellou, 87. revír,

FREderick 78–024. Vyšetřuje včerejší shodný případ zastřelení,

shodná střela, shodný modus operandi.

G. L.

Detektiv v 65. revíru přečetl zprávu a dovětek a potom řekl do ticha policejní služebny: „Hrome, pročpak myslí, že mi tohle musí říkat?“

Přitáhl si telefon a vytočil číslo. VTÍRAVÁ MYŠLENKA, kterou Carella a Meyer záměrně přehlíželi, byla možnost, že Anthonyho Forresta má na svědomí odstřelovač.

Odstřelovač je obvykle vzácný typ vraha a se svým válečným kolegou má společné pouze to, že oba používají stejné metody. Odstřelovač za války i odstřelovač za míru se ukrývají, oba číhají v záloze na svou oběť. Jejich úspěch závisí na prvku překvapení, na rychlosti akce a neomylné přesnosti zásahu. Vojenský odstřelovač schovaný v koruně stromu může účinně ochromit a zmrzačit celou četu, když zabije několik vojáků dříve, než se ostatní rozptýlí a naleznou úkryt, kde bezmocně a nehnutě vyčkávají. Skupina odstřelovačů, která pracuje v dokonalém souladu, může změnit výsledek bitvy. Jsou obávanými nepřáteli,poněvadž náhle dští smrt z nebe jako rozhněvaný Bůh.

Váleční odstřelovači jsou vycvičeni, aby zabíjeli nepřátelské vojáky. Zastřelí-li jich dostatečný počet, obdrží vyznamenání. Výborný válečný odstřelovač si dokonce může získat nechtěnou úctu u svých nepřátel. V mlčenlivém souboji důvtipu jde o to, zjistit, kde seodstřelovač skryl, a potom ho z jeho výhodného postavení vystrnadit azneškodnit ho, než postřílí všechny vyhlédnuté oběti. Odstřelovač za války je nebezpečný odborník.

27

DESET PLUS JEDEN


Odstřelovač za míru může být kdekdo.

Může to být kluk, který si chce vyzkoušet malorážku a střílí z okna

svého pokoje nazdařbůh po chodcích. Může to být člověk střílející na

lidi, kteří mají na sobě něco červeného. Může to být obdoba Jacka

Rozparovače, který vystřelí na každou vzhlednou blondýnu, jdoucíkolem. Může to být antiklerikálně, antivegetariánsky, antistařecky,antisemitsky, antipacifisticky či jakkoliv anti zaměřená osoba. Oodstřelovači za míru lze uvést podle všeho jediný nepochybný údaj: že je proti

něčemu. Policie však zatkla nejednoho odstřelovače, který střílel lidi

pro zábavu a nepovažoval střelbu z kratochvíle za vraždu. Pro mnoho

odstřelovačů znamená zabíjení obětí jenom střelbu do terče. Jiníodstřelovači na to zase pohlížejí jako na hon a sedí v záštitě jako lovci při honu na divoké kachny. Pro jiné to zas znamená sexuální vybití. Válečný odstřelovač má odůvodnění a smysl: odstřelovač za míru nikoliv.Válečný odstřelovač bývá upoután na jedno místo, přivázaný k větvi stromu, vmáčknutý do vybombardovaného podkrovního pokojíčku. Jakmile se pohne, spatří ho a uštvou. Nedostatečná pohyblivost je jeho taktickou slabinou. Odstřelovač za míru vystřelí a zmizí. Může zmizet, protože jeho oběti téměř nikdy nejsou ozbrojené a nikdy neočekávají násilí. Po jeho výstřelu obyčejně nastane zmatek a odstřelovač má čas zmizet. Není tu nikdo, kdo by mu střelbu oplatil. Zanechal mrtvého muže a sám si může vyjít na procházku jako kterýkoli jiný obyvatel města.

Válka je hanebná, ale odstřelovači za války jsou pouze odborně

vycvičení vojáci, kteří plní přikázaný úkol.

Odstřelovači za míru jsou hromadnými vrahy.

Carella ani Meyer si nepřáli, aby hledaný pachatel byl odstřelovač.

87. revír přijal hlášení o první vraždě, takže ten případ dostali kvyřízení – baculaté, vrčící škvrně, které v košíku našli na svém prahu.Jestliže bude hledaným vrahem odstřelovač a jestliže si umanul postřílet

všechny lidi ve městě, zůstane ten případ stále na krku jim. Ovšem,

pak by dostali k ruce další detektivy z jiných okresů a ústředí by jim –

snad – poskytlo všemožnou pomoc, ale oni budou mít za úkol toho

28

ED MCBAIN


odstřelovače najít. Ve městě však žilo deset milionů lidí a kdokoli

z nich mohl být tím vrahem nebo se stát jeho obětí.

Jak hrajete hru bez pravidel?

Jak uplatníte logiku na něco nelogického?

Zkusmo.

Začnete od začátku. „JESTLI TO OPRAVDU ODSTŘELOVAČ JE,“ řekl Meyer. „Ani tohle ještě nevíme jistě. Zatím si to odnesli jenom dva, Steve. Chceš vědět, co si myslím? Myslím si, že ten kolega z pětašedesátky – jak se jmenuje?“

„Di Nobile.“

„Jo, myslím, že nám to hodil na krk předčasně.“

„Shodný modus operandi,“ řekl Carella.

„Jo jo.“

„Shodná střela.“

„Všichni lidé jsou dvounožci,“ řekl Meyer záhadně, „tudíž jsouvšichni dvounožci lidé.“

„Tak?“ zeptal se Carella.

„Dva muži byli usmrceni výstřelem ze dvou různých střech a v obou případech je zabila střela shodné ráže, ale je ukvapené předpokládat...“

„Meyere, namouduši bych si přál, aby je oba byla zabila má tetaMatylda, protože v případě jejich smrti shrábne pojistné. Zatím se mi to však tak nejeví. Zatím nacházíme pouze určitou spojitost.“

„Jakou spojitost?“

„V tom, co je očividné. Metoda provedení a shodná zbraň.“

„To může být náhodná shoda.“

„Připouštím. Ale i leccos jiného ukazuje na jisté shody.“

„Ještě je moc brzo vidět nějaké shody,“ odtušil Meyer.

„Myslíš? Poslechni si tohle.“ Carella vzal ze stolu list popsanýstrojopisem. Podíval se na Meyera a potom začal číst. „Anthony Forrest, téměř pětačtyřicet let starý, ženatý, tři děti. Zastával významnépostavení jako místoředitel obchodní společnosti, s ročním platem čtyřicet

29

DESET PLUS JEDEN


sedm tisíc dolarů. Náboženským vyznáním protestant, politicky se

hlásil k republikánům. Rozuměls?“

„Čti dál.“

„Randolph Norden, čtyřicet šest let, ženatý, dvě děti, zastávalvýznamné místo jako mladší společník advokátní kanceláře, s ročním platem padesát osm tisíc dolarů. Náboženským vyznáním protestant, politicky se hlásil k republikánům.“

„No a?“

„Když zaměníš obě jména, může to být skoro týž člověk.“

„Chceš mi namluvit, že odstřelovač má políčeno na všechny ženaté muže středního věku s dětmi a zastávající významné...“

„Třeba ano.“

„Proč tedy nejít dál a nevypíchnout některá fakta?“ řekl Meyer. „Můžeme prostě říct, že náš odstřelovač má políčeno na každého muže ve městě, staršího čtyřiceti pěti let.“

„To není vyloučeno.“

„Nebo třeba na všechny ženáče s dvěma a více dětmi?“

„Možná.“

„Nebo třeba na lidi, co si vydělají víc než čtyřicet tisíc ročně, co?“

„Možná.“

„Nebo na všecky protestanty? Na všechny republikány?“

Carella upustil list strojopisu na stůl a řekl: „Nebo třeba jenom na lidi, kteří mají všechny tyto význačné rysy.“

„Steve, domnívám se, že tenhle popis by se minimálně hodil aspoň na sto tisíc zdejších lidí.“

„Myslíš? Náš odstřelovač má času nazbyt. Třeba je chce oddělatjednoho po druhém.“

„Pak to je tedy cvok,“ řekl Meyer.

Carella na něho zíral. „Meyere,“ řekl, „právě proto jsem doufal, že nebudeme mít co dělat s odstřelovačem.“

„Vždyť to zatím není tak jisté,“ řekl Meyer. „Protože se nějakýbudulín z pětašedesátky odváže...“

30

ED MCBAIN


„Nemyslím, že se ukvapil. Myslím si, že je to chytrý polda, který vyvodil jediný logicky možný závěr. Myslím si, že máme opravdu co dělat s odstřelovačem, a doufám, že to není cvok. Musíme se do toho pořádně obout a vydolovat další souvislosti mezi Forrestem aNordenem, pokud nějaké jsou. Takový je můj názor.“

Meyer pokrčil rameny, potom zastrčil ruce do kapes a utrousil: „Takový odstřelovač nám zrovna scházel.“

31

DESET PLUS JEDEN


4

ŘEDITELEM OBCHODNÍ SPOLEČNOSTI INDIAN EXPORTS, kde bylAnthony Forrest před svou smrtí zaměstnán, byl plešatící šedesátník,který se choval trochu okázale, trochu německy. Byl něco přes metr

sedmdesát vysoký, měl menší bříško a chodil, jako by měl ploché nohy.

Meyer Meyer, který byl žid, se v jeho přítomnosti okamžitě cítil nesvůj.

Ředitel se jmenoval Ludwig Etterman. Stál před psacím stolem azoufalý výraz na jeho tváři byl zřejmě nelíčený. S nepatrným německým přízvukem řekl: „Tony byl hodný člověk. Nepochopím, proč se to stalo.“

„Jak dlouho jste s ním spolupracoval, pane Ettermane?“ zeptal se Carella.

„Patnáct let. To je dlouhá doba.“

„Můžete nám říct několik podrobností, pane Ettermane?“

„Co byste rádi věděli?“

„Jak jste se spolu seznámili, podmínky vaší obchodní dohody, jakou funkci pan Forrest u firmy zastával.“

„Seznámili jsme se, když byl ještě prodavačem. Já už tehdy vedl tuto firmu. Forrest prodával lepenkové krabice jedné zdejší firmy, která už zanikla. Víte, dovážíme zboží z Indie a distribuujeme je po celýchSpojených státech a přirozeně potřebujeme obaly. V té době jsem lepenkové krabice kupoval od Tonyho firmy. Vídal jsem ho asi dvakrát měsíčně.“

32


„To bylo krátce po válce, že, pane Ettermane?“

„Ano.“

„Nevíte náhodou, zda pan Forrest sloužil v armádě?“

„Ano, sloužil,“ řekl Etterman. „U dělostřelectva. Na italské frontě byl v boji s Němci zraněn.“ Etterman se odmlčel. Otočil se kMeyerovi a řekl: „Víte, já jsem americký občan. Žiji zde od roku 1912, rodiče se přistěhovali do Ameriky, když jsem byl ještě chlapec. Většina mých příbuzných z Německa emigrovala. Někteří se odstěhovali do Indie, a tak jsem vlastně přišel k tomu importu.“

„Nevíte náhodou, co měl pan Forrest za hodnost, pane Ettermane?“ zeptal se Carella.

„Tuším, že byl kapitánem.“

„Děkuji, můžete pokračovat.“

„No, zamlouval se mi hned od samého začátku. Měl velice příjemné vystupování. Koneckonců kartonové krabice vypadají stejně bez ohledu na to, od koho je kupujete. Já je bral u Tonyho, protože jsem ho osobně měl rád.“ Etterman nabídl detektivům doutníky a jeden si zapálil sám. „Jediná neřest,“ poznamenal. „Můj lékař tvrdí, že měkouření zahubí. Řekl jsem mu, že bych rád zemřel buď s mladoublondýnou v posteli, anebo když si budu pochutnávat na doutníku.“ Etterman se dušeně zasmál. „Ve svém věku se musím spokojit s druhou možností.“

„Jak přešel pan Forrest k vaší firmě?“ zeptal se Carella s úsměvem.

„Jednou jsem se ho zeptal, zda je se svým místem spokojen, protože jinak mu hodlám učinit nabídku. Projednali jsme tu otázku zevrubněji a on posléze nastoupil u mé firmy jako obchodní cestující. To bylo před patnácti lety. Dnes, či vlastně předtím, než zemřel, bylmístoředitelem společnosti.“

„Co vás přimělo k vaší nabídce, pane Ettermane?“

„Už jsem se zmínil, že hned od prvního okamžiku se mi Tony líbil. A potom...“ Etterman zavrtěl hlavou. „No, na tom nesejde.“

„Na čem, pane?“

33

DESET PLUS JEDEN


„Rozumíte...“ Etterman znovu zavrtěl hlavou. „Víte, pánové, přišel jsem o syna. Padl ve válce.“

„To je smutné,“ řekl Carella.

„Ba, od té doby už uplynula řada let a my musíme dále žít, není to tak?“ Krátce a smutně se pousmál. „Můj syn sloužil u bombardovací perutě. Při náletu na Schweinfurt dne třináctého dubna devatenáct set čtyřicet čtyři byl jeho letoun sestřelen. V tom městě byla továrna na kuličková ložiska.“

V místnosti se rozhostilo ticho.

„Naše rodina vlastně pochází z města nedaleko Schweinfurtu. Je to někdy zvláštní, jak si osud dovede zahrát, nemyslíte? Narodil jsem se jako Němec blízko Schweinfurtu a můj syn, Američan, je nadSchweinfurtem sestřelen.“ Zavrtěl hlavou. „Někdy mi to vrtá hlavou.“

Znovu nastalo ticho.

Carella si odkašlal a řekl: „Pane Ettermane, jaký člověk byl Anthony Forrest? Vycházel dobře s personálem a...“

„Byl to nejskvělejší člověk, kterého jsem kdy poznal,“ řekl Etterman. „Nevím o nikom, kdo by ho neměl rád.“ Zavrtěl hlavou. „Věřím, že ho mohl zabít pouze šílenec.“

„Pane Ettermane, odcházel pan Forrest z kanceláře pravidelně ve stejnou dobu?“

„Končíme v pět,“ řekl Etterman. „Tony a já jsme obyčejně ještě asi čtvrthodinku spolu hovořili. Ano, řekl bych, že z budovy obvykle odcházel mezi čtvrt na šest a půl šestou.“

„Byl s manželkou zadobře?“

„On a Clara žili ve velmi šťastném manželství.“

„A co děti? Jeho dceři je devatenáct, že ano, a oběma chlapcům asi kolem patnácti?“

„To souhlasí.“

„Měl s nimi někdy potíže?“

„Co tím myslíte?“

„No, jestli se někdy do něčeho zapletli.“

34

ED MCBAIN


„Nerozumím vám.“

„Jestli se nedostali do rozporu se zákonem, nezapletli se do nějakých nesnází s jinými mládenci, nedostali se do špatné společnosti a podobně.“

„Jsou to skvělé děti,“ řekl Etterman. „Cynthie maturovala svyznamenáním a získala stipendium na Ramseyově univerzitě. A oba chlapci si vedou znamenitě. Jeden hraje ve školním baseballovém družstvu a druhý je členem debatního kroužku. Ne, Tony neměl s dětmi žádné těžkosti.“

„Víte něco bližšího o jeho službě v armádě, pane Ettermane? Vrah je výborný střelec, takže nelze vyloučit možnost, že je to bývalý voják. A protože pan Forrest sloužil na vojně...“

„Nevím nic bližšího o jeho činnosti v armádě. Jsem přesvědčen, že byl skvělý důstojník.“

„Nezmínil se nikdy, že by měl nějaké nedorozumění s podřízenými, které by snad...“

„Pánové, sloužil za války. Válka skončila už před mnoha lety. Tolik roků nebude jistě nikdo živit nějaké rozhořčení.“

„Možné je všechno,“ řekl Carella. „Hledáme nějaký záchytný bod, pane.“

„Bude to určitě nějaký šílenec,“ řekl Etterman. „Může to být jedině šílenec.“

„Doufám, že ne,“ řekl Carella, načež se oba detektivové zvedli a poděkovali mu, že se jim věnoval.

Venku na ulici řekl Meyer: „Vždycky se cítím divně, když jsem ve společnosti nějakého Němce.“

„Všiml jsem si toho,“ řekl Carella.

„Opravdu? Bylo to tak nápadné? Choval jsem se moc zaraženě?“

„Po celý čas, co jsme tam seděli v kanceláři, jsi nepronesl slůvko.“

Meyer kývl. „V duchu jsem si říkal: Dobrá, třeba zabili tvého syna v americkém bombardéru nad Schweinfurtem, ale na druhé straně třeba zase některý tvůj synovec nakládal mé příbuzné v Dachau do

35

DESET PLUS JEDEN


krematoria.“ Meyer zavrtěl hlavou. „Víš, před pár týdny jsem se Sarah

zašel k známým na večírek a jeden z hostů se tam hádal s druhým,protože prý prodává německá auta do Ameriky. Krátce, nakonec mu řekl,

že by nejraději viděl, kdyby všechny Němce vyhladili. A ten druhý

chlápek mu povídá: ‚Kdysi žil jeden Němec, který zas chtěl vyhladit

všechny židy.‘ A já pochopil, co tím myslí. Copak mají židé sakra větší

právo vyhubit Němce než Němci židy? Dokonale jsem pochopil, co

myslí. Ale Steve, něco ve mně dávalo tomu prvnímu mluvčímu

zapravdu. Víš, počítám, že každý žid na světě by v hloubi duše rád

viděl, aby Němci byli vyhubeni za to, co nám provedli.“

„Nemůžeš dnešní generaci nenávidět za to, co provedla jiná generace v jiné době, Meyere,“ řekl Carella.

„Ty nejsi žid,“ řekl Meyer.

„Ne, to nejsem. Ale hledím na takového Ettermana a vidím před sebou pouze smutného starce, kterého válka připravila o syna a před dvěma dny ztratil člověka, kterého považoval za svého druhého syna.“

„Já na něho hledím a před sebou vidím filmové záběry buldozerů, které před sebou sunou tisíce těl mrtvých židů. Tohle vidím já.“

„A vidíš jeho syna sestřeleného nad Schweinfurtem?“

„Ne. Myslím, že nenávidím Němce z plné duše, a myslím, že je do smrti nenávidět nepřestanu.“

„Třeba k tomu máš právo,“ řekl Carella.

„Víš, někdy myslím, že jsi žid,“ odpověděl Meyer.

„Když si vzpomenu na to, co se v Německu dělo, jsem žid,“ řekl Carella. „Jak mohu nebýt a nazývat se ještě člověkem? Hrome, co to házeli do těch krematorií? Odpadky? Zvířata? Nemyslíš, že cítím stejně jako ty?“

„O tom nejsem přesvědčen,“ řekl Meyer.

„Ne? Tak se jdi vycpat.“

„Copak ti je? Zlobíš se nebo co?“

„Tak drobet.“

„Pročpak?“

36

ED MCBAIN


„Povím ti to. Myslím, že do dvanácti let jsem vůbec nevěděl, co je to žid. To je namouduši pravda. Jo, někdy se u nás zastavil kočébr a máma mu říkala ‚žid‘. Povídala: ‚Dneska zase přijde žid.‘ Pochybuji, že to myslela posměšně, nebo snad přece, ksakru, jak to mám vědět? Vyrostla v Itálii a žid, to bylo pro ni totéž jako podomní obchodník. Já si pod tím slovem představoval starce s plnovousem a rancem na zádech. Poprvé jsem se sešel s židy na střední škole. Nezapomeň, že tehdy byl už u vesla Hitler. No, a jednou jsem slyšel jeden vtip, který jsem potom vykládal v bufetu jednomu židovskému klukovi. Byla to hádanka: ‚Co je na světě nejrychlejší?‘ A odpověď zněla: ‚Židprojíždějící Německo na kole.‘ Ten kluk, kterému jsem to vyprávěl, se tomu vtipu vůbec nezasmál. Nechápal jsem, proč se urazil. Když jsem přišel domů, zeptal jsem se otce, který se narodil v Itálii a měl pekárnu, nu vždyť víš, pořád v ní ještě dělá. Vykládal jsem mu ten vtip a on se mu také nesmál, a odvedl mě do jídelny, kde stál velký mahagonový stůl. Posadili jsme se k němu a on mi italsky povídá: ‚Synu, na nenávisti není nic dobrého ani nic směšného.‘ Nazítří jsem ve škole toho kluka vyhledal, dodnes si pamatuju, že se jmenoval Reuben Zimmerman, a řekl jsem mu, že mě to mrzí, co jsem mu včera vykládal. Odpověděl mi, abych na to zapomněl. Ale po celou dobu na střední škole už na mne nepromluvil. Čtyři roky, Meyere, a ani slůvko mi neřekl.“

„Proč mi to povídáš, Steve?“

„Nevím.“

„Třeba jsi nakonec přece jenom žid,“ řekl Meyer.

„Třeba ano. Zaskočíme si na vaječný koktejl a pak zajdeme zaNordenovou manželkou.“ MAE NORDENOVÁ BYLA TŘIAČTYŘICETILETÁ BRUNETA s kulatým obličejem a tmavohnědýma očima. Zastihli ji v pohřebním salonu, kde v saténem vyl



Ed McBain

ED McBAIN


15. 10. 1926 - 6. 7. 2005

Evan Hunter, známý též jako Ed McBain, rodným jménem Salvatore Lombino byl americký spisovatel a scenárista.

Svá díla psal pod řadou pseudonymů. "Serióznější" výtvory zpravidla pod jménem Evan Hunter, které později přijal za vlastní. Uznání si vydobyl románem Džungle před tabulí (The Blackboard Jungle) z prostředí americké střední školy. Napsal též scénář k filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci (The Birds). Do paměti čtenářů se však nejvíce zapsal pod pseudonymem Ed McBain jako stvořitel kriminálního cyklu 87. revír, v jehož více než pěti desítkách detektivních románů zachycuje příběhy policisty Steva Carelly a jeho kolegů ze smyšleného amerického velkoměsta Isoly, nápadně se podobajícího autorovu rodnému New Yorku. Dále je třeba připomenout jeho detektivky s hlavním hrdinou advokátem Matthew Hopem, které také došly velkého čtenářského uznání. McBainovy detektivky vynikají faktografickým realismem, vypravěčskou lehkostí a pozorovatelským talentem s nimiž autor vykresluje množství figurek svého velkoměstského panoptika. Některé jeho romány byly použity jako předlohy detektivních seriálů (např. Columbo). Jeho dalšími autorskými pseudonymy byly Hunt Collins, Ezra Hannon, Richard Marsten, John Abbot a Curt Cannon.

Narodil se roku 15. října 1926 v New Yorku na Manhattanu, ale od dvanácti let žil v Bronxu. V New Yorku také chodil do základní a střední školy. V roce 1944 byl odveden k námořnictvu; po návratu do civilu v roce 1946 dovršil své vzdělání na newyorské Hutton College, kterou opustil s titulem bakaláře svobodných umění. Na universitě se také seznámil se svou budoucí ženou, se kterou se v posledním ročníku oženil. Psát se pokoušel už za studií, ale po odchodu z university nejprve prošel celou řadu zaměstnání: odpovídal na telefonické dotazy u Americké automobilové společnosti; u jiné firmy nabízel telefonicky restauracím mořské raky a kromě platu dostával i naturálie: tolik mořských raků, kolik jich dokázal sníst. Poté se stal učitelem na odborně vzdělávací střední škole - znalost tohoto prostředí pak využil v románu Džungle přešd tabulí. U kantořiny však nezůstal a odešel pracovat do literární agentury. Do té doby byly jeho tvůrčí pokusy značně roztříštěné, vedle psaní se pokoušel i malovat (získal dokonce v soutěži stipendium Art Student's League) a nějaký čas i "trýznil" piano v džezovém orchestru. Teprve v literární agentuře se, jak uvádí, "naučil psát povídky, které měly hlavu a patu" a jeho šéf je začal pravidelně uveřejňovat v časopise. Když pak nakladatelé projevili téměř současně zájem o jeho detektivní román a románovou science fiction pro dospívající mládež, rozhodl se Hunter na doporučení svého šéfa věnovat jen psaní. Od úspěchu Džungle před tabulí vydává jednu knihu za druhou. Žil na Long Islandu s manželkou Anitou a třemi syny: Tedem a dvojčaty Markem a Richardem. Zemřel 6. července 2005, Weston, Connecticut.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist