načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Deset let s Václavem Havlem - Ladislav Špaček

Deset let s Václavem Havlem

Elektronická kniha: Deset let s Václavem Havlem
Autor:

Kniha přináší unikátní svědectví Ladislava Špačka o tom, jak se s Václavem Havlem seznámil, o začátcích spolupráce v komůrce Havlova bytu u Vltavy, až po triumfální zahraniční ... (celý popis)


hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 232
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-2849-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha přináší unikátní svědectví Ladislava Špačka o tom, jak se s Václavem Havlem seznámil, o začátcích spolupráce v komůrce Havlova bytu u Vltavy, až po triumfální zahraniční cesty plné úsměvných i dobrodružných příhod. Ladislav Špaček strávil s Václavem Havlem více než deset let, a tak má čtenář nad stránkami této knihy možnost vytvořit si představu, jaký skutečně byl Václav Havel jako člověk i státník, jaký byl v soukromí, jak snášel úskalí prezidentské funkce, jaké byly jeho politické vize i každodenní starosti. Václava Havla poznáme mnohem důvěrněji než z médií, kniha uvádí tisíce drobných detailů, kterých si autor za těch téměř 4000 dnů po jeho boku nemohl nevšimnout. Dozvíme se, co a koho Havel měl rád, ale také s jakými problémy se musel během prezidentské funkce na Hradě vyrovnat. Poznáme zblízka světové osobnosti, se kterými Havel během svého mandátu spolupracoval, vrátíme se k důležitým událostem uplynulých dvaceti let, ve kterých hrál Václav Havel důležitou roli. Špaček nepíše systematické paměti plné historických odkazů, ale nabízí v drobných samostatných útvarech střípky vzpomínek od počátků spolupráce s prezidentem v roce 1992, přes rozdělení československého státu, následují první léta ve funkci českého prezidenta, vzápětí dramatické kapitoly o nemocích, které Václava Havla v prezidentské funkci postihly, a také líčení změn v jeho osobním životě. Poznáme blíže obě Havlovy manželky, jeho přátele, dozvíme se, kde trávil svůj čas Václav Havel nejraději a čím přispěl k rozvoji Pražského hradu. A protože měl Ladislav Špaček v úřadě mluvčího na starosti zvláště vztahy s médii, bere si na paškál také chování a způsoby práce novinářů, také vzpomíná, jak práce jeho samotného mohla ovlivnit veřejné mínění či dokonce politickou situaci. Mnoho prostoru dostávají v knize i zážitky z cest s prezidentem - celkem uletěli za těch deset let vzdálenost ze Země na Měsíc a zpátky, navštívili více než šedesát zemí světa. Ladislav Špaček má tedy co vyprávět a činí to, jak jinak, vkusně, s nadhledem a humorem.

Související tituly dle názvu:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Ladislav Špaček

DESET LET S VÁCLAVEM

HAVLEM

Mladá fronta


Text © Ladislav Špaček, 2012

Foto © ČTK


Bylo to víc než deset let, od listopadu 1992 do února 2003.

Ale když jsem přijímal nabídku Václava Havla, abych pro

něj pracoval, pomýšlel jsem v duchu maximálně na jedno

funkční období. Nakonec z toho byla dvě a k tomu ještě pár

měsíců před volbou prezidentem. Nikdy jsem tohonelito

val – byl jsem u stovek významných událostí té doby doma

i  v  zahraničí, třásl jsem si rukou se všemi korunovanými

hlavami, papežem i dalajlámou, legendami kultury, politiky,

procestoval jsem možná šedesát zemí světa, nalétal jsem

tolik kilometrů, jako je vzdálenost na Měsíc a zpátky – ale

hlavně jsem byl denně nablízku Václavu Havlovi. To bylo to

nejcennější.

Memoáry jsou buď nudné, nebo indiskrétní, prohlásil prý

kdysi Karel Schwarzenberg. Ani jsem se ho neptal, jestli to

jsou opravdu jeho slova; bojím se, aby mi neřekl, že ne, a já

bych přišel o duchaplný bonmot. Tahle knížka nebude ani

nudná, ani indiskrétní, nebudou to totiž memoáry. Abys

te napsali memoáry jako Bill Clinton, Tony Blair neboMa

deleine Albrightová, musíte mít kolem sebe svitutajemní

ků, kteří dokumentují vše, co jste řekli, co se událo, s kým

jste se setkali, a  navíc si večer musíte najít půlhodinku

Úvod


na dojmy z  těchto setkání, které namluvíte na diktafon

a tajemníci je přepíší a uschovají.

Tak na tohle jsem v  trysku téměř čtyř tisíc dnů, které jsem strávil ve službě pro Václava Havla, neměl anipomyšlení. Dělil se stát, budovaly se ústavní orgány novérepubliky, pracovali jsme na jejím představení světu, usilovali jsme o vstup do NATO a EU, hašteřili jsme se s domácí politickou scénou, cestovali jsme po světě i po republice, vstávali jsme v sedm a chodili spát po půlnoci. Všechno jsem zapomněl.

Jediné, co mi uvízlo v paměti, jsou vzpomínky naVáclava Havla a spousty zážitků s ním. Nikdy jsem neuvažoval o  tom, že bych o  svém působení na Hradě napsal knihu, až smrt Václava Havla a nečekané vzepětí veřejného zájmu o  jeho odkaz mě přiměly si sednout a  začít psát. Někteří účastníci událostí, o kterých píšu, si na ně možnávzpomínají jinak  – ano, předem uznávám jejich námitky, není to historické dílo, jsou to moje vzpomínky, spíše jen střípky vzpomínek, bez nároku na úplnost a historickou věrnost.

PRoLoG

UniveRzita KaRLova

Václava Havla jsem viděl poprvé na balkonu Melantrichu

v listopadu 1989. Učil jsem na Filozofické fakultěUniverzi

ty Karlovy (přednášel jsem historický vývoj českégrama

tiky) a se svými studenty jsem chodil na všechnydemon

strace proti režimu; v lednu 1989 za Palachova týdne denně.

Odpoledne 17. listopadu 1989 jsem vyrazil na Albertov a šel

s průvodem na Národní třídu. Na křižovatce se Spálenou se

zástup zasekl před kordonem policistů a dvě hodiny se nic

nedělo. Mnozí pomalu odcházeli; kordon byl ještě prodyšný

vpředu i vzadu, proklouzl jsem tedy kolem Perštýnak Můst

ku a celý promrzlý jel taky domů. Za hodinu jsem se zeSvo

bodné Evropy dověděl, co se pak odehrálo. Zbývající masu

studentů sevřeli policajti ze všech stran a strhla se mela.

Druhý den ráno jsem byl na fakultě a začaly přípravy na

otevřenou revoltu. Dva dny nato jsem na Václavskémná

městí poprvé viděl Václava Havla. Jeho hlas s  legračním

ráčkováním jsme znali ze Svobodné Evropy, stejně jakood

měřený hlas Ivana Medka z Hlasu Ameriky. Vůbec měne

napadlo, že jednou budu s oběma spolupracovat.

Učil jsem vynikající studenty: Vlastimila Ježka,pozdější

ho ředitele Českého rozhlasu a Národní knihovny, JiříhoPe

ňáse, později novináře, Michala Viewegha, spisovatele,Pe

tra Fejka, ředitele pražské ZOO, Martina Weisse, novináře,

a spoustu dalších. Během revolučních dnů po 17. listopadu

jsem se zastavil na chodbě s kolegyní z arabistiky JanouHy

báškovou (pozdější naší velvyslankyní v arabských zemích)

a napadlo nás, že by se měl změnit název náměstíKrasno

armějců, kde stojí Filozofická fakulta, na náměstí JanaPa

lacha. Šli jsme ke mně do pracovny, sedl jsem k psacímu

stroji a napsali jsme návrh adresovaný Magistrátu hlavního

města Prahy. Druhý den jsme s tímhle jedním papíremna

vštívili jakýsi odbor na magistrátu a za pár dnů nám přišlo

vyrozumění, že náměstí bude skutečně přejmenováno na

náměstí Jana Palacha. Revoluční nadšení bouralo všechny

byrokratické bariéry. Pro mne to bylo velké zadostiučinění,

protože v lednu 1969 jsem jako člen předsednictva Svazu

vysokoškolského studentstva Čech a Moravy,rozpuštěné

ho za normalizace, spoluorganizoval pohřeb Jana Palacha

v Karolinu. Přejmenování náměstí se pak odehrálo v lednu

1990, u  příležitosti výročí Palachova statečného činu. Na

náměstí se shromáždily davy, hlavním řečníkem bylprezi

dent Václav Havel, který ze schodů Rudolfina proneslkrát

ký projev. Stál jsem jako iniciátor akce kousek od něja po

prvé zblízka vnímal jeho charisma.

teLevize

Jednou za mnou přišel Vlastimil Ježek s nápadem, že bych

se měl jít představit do televize (tehdy byla jen jedna, ta

Československá), že z ní odešla spousta lidí a nyní hledají

seriózního čtyřicátníka, který by na obrazovce působildů

věryhodně. To myslel mne. Rozesmál jsem se, televizi jsem

kromě revolučních událostí nikdy nesledovala nezajíma

la mne. Ježek se nedal a periodicky mi domluvenouaudi

enci u šéfa zpravodajství připomínal. Tak abych mu udělal

radost, jednoho podzimního dne koncem října 1990 jsem

se tam šel podívat. Odcházel jsem se smlouvou na funkci

redaktora-komentátora a  za tři dny už jsem seděl ve Fe

derálním shromáždění jako parlamentní zpravodaj. Byla

to doba, kdy šlo všechno rychle. Za měsíc jsem moderoval

Události, komentáře a za tři měsíce jsem se stal šéfemdo

mácího zpravodajství.

Z  titulu své funkce jsem se začal setkávat s politický

mi špičkami a také s prezidentem Václavem Havlem. Brzy

jsme se seznámili. Musel jsem si na něj trochu poopravitná

zor. Z balkonu Melantrichu hovořil silným energickýmhla

sem a říkal rozhodná stanoviska a hesla. V osobním styku

byl skromný, až plachý, formuloval obezřetněa intelektuál

sky mnohoznačně, nijak se neprosazoval. Ale z jehoosob

nosti vyzařovala velká síla a  všichni v  jeho okolí ho vní

mali jako respektovanou autoritu. Tak to bylo i v disentu.

Když se po několikahodinové úmorné hádce nemohliúčast

níci debaty dobrat konečného řešení, Václav Havel si vzal

slovo a  řekl, jak to bude. A  bylo. Všichni to respektovali

jako nejmoudřejší stanovisko. Byl jsem 20. července 1992

jako televizní zpravodaj v  Lánech, když na trávníku před

zámkem Václav Havel oznamoval svoji abdikaci na funkci

federálního prezidenta. Události spěly k rozpaduČeskoslo

venska a  prezident, který přísahal na ústavu společného

státu Čechů a Slováků, nemohl asistovat rozpadu „svého“

státu. Chápal jsem ho, jen jsem se obával, abychomo toho

to státníka velkého formátu s jasnou vizí demokratického

státu nepřišli.

na nábřeží

Jednoho říjnového večera v  roce 1992 jsem seděl ve své

kanceláři na Kavčích horách, když se náhle otevřelydve

ře a vstoupil Václav Havel. Byl mimo funkci, žádnádelega

ce, měl s sebou jen dva blízké spolupracovníky Vladimíra

Hanzela a Annu Freimanovou; ochranka se venku opírala

o dveře. Něco v televizi natáčel a pak se zastavil „na kus

řeči“. Chvíli jsme si povídali a brzy bylo jasno, proč přišel:

„Pane Špačku, nechtěl byste pro mne pracovat jakomluv

čí?“ Trvalo jen pár vteřin, než jsem řekl: „Rád, paneprezi

dente, ano.“ Nazítří jsem už seděl u Havlů na Rašínověná

břeží a  kuli jsme pikle. Moc jsem netušil, co se ode mne

očekává, co budu muset umět, jak se změní můj život.Za

šel jsem si do Lucerny k  Havlově advokátce pro pracov

ní smlouvu (Václav Havel mě zaměstnával jako soukro

má osoba za 13 500 Kčs hrubého) a nastěhoval se do malé

komůrky za kuchyní, což asi bývala spíž. LubomírSchmi

dtmajer, logistik a muž „pro všechno“, mi tam nastěhoval

stařičký macintosh, telefon a fax, a já začal úřadovat.Kaž

dé ráno prezident přišel v županu a v trepkách do méko

můrky, probírali jsme události a plánovali akce.

Hlavním prezidentovým zájmem v té době byla podoba

ústavy nové České republiky, ta měla být vyhlášena 1.led

na. Václav Havel nechtěl, aby se do ústavy promítaly zá

jmy jednotlivých politických stran, ale aby odrážela pře

devším zájem občanů a státu, její jazyk byl srozumitelný,

výklad jednoznačný, a  – podobně jako ústavu Spojených

států – mohly se ji učit i děti ve škole. K tomu, aby mělVác

lav Havel na tvorbu ústavy nějaký vliv, jsme organizova

li schůzky s poslanci parlamentu, kterým Havelvysvětlo

val závažnost některých principů a probíral s nimi důležité

články. Schůzky musely být přísně tajné, protože vlivuVác

lava Havla na poslance se předsedové stran obávali. Naše

aktivity vyvrcholily, když se ústavní komise uchýlila naně

kolik dnů do lánského zámku, aby nikým nerušenamoh

la zpracovat všechny připomínky. Jezdili jsme po večerech

do zapadlých hospůdek v okolí Lán, kde jsme sesetkáva

li s  členy komise, s  nimiž Václav Havel probíral poslední

úpravy textu. Preambuli ústavy napsal sám, pak ji trochu

upravil předseda Poslanecké sněmovny Milan Uhde, který

jako spisovatel cítil potřebu do literárního tvaru preambule

vnést také svůj rukopis.

PoLévKa

Ve své kanceláři za kuchyní jsem připravoval různá se

tkání, domlouval rozhovory pro domácí i  zahraniční no

viny, rozhlasy a  televize, sestavoval monitoring tisku pro

prezidenta a  úřadoval jsem, jako kdybych seděl v oprav

dové kanceláři ve skutečném úřadě. Hned první den ko

lem poledne nakoukla do mé komůrky paní Olga a ptá se: „Dáte si s námi polévku?“ Nikdy jsem polévky nemiloval, a tak jsem s díky odmítl. Myslel jsem, že si dáms Havlovými až hlavní chod. Kolem sedmé večer mi došlo, že žádný hlavní chod nebude. Nazítří, když paní Olga otevřeladveře, ani nestihla položit otázku, a já jsem už radostně volal: „Ano, dám si polévku, mám polévky moc rád.“ To jsem ještě netušil, jak vypadají oblíbené polévky Václava Havla.Musely být řídké, bez zavářek, masa nebo zeleniny. Když se v prezidentově polévce nějakým nedopatřením objevilazaomenutá nudle, štítivě ji odsunul na okraj talíře a pohlédl vyčítavě na kuchaře.

Zvyk obědvat jen polévky si Václav Havel přenesl i na Hrad. Celá léta, od prvních do posledních dnů na Hradě, zasedal prezident  – nejprve denně, pak alespoň dvakrát třikrát týdně  – každé poledne s  nejbližšími spolupracovníky k poradě, výstižně zvané „polévka“, při které seservírovala právě jen polévka, a to přesně podle tradiceHavlovy rodiny: čirá, vodnatá, sterilní. Někdy přivezl kancléř Ivo Mathé skvělé rohlíky z pekárny na Ořechovce – to byloradosti mezi prezidentovými muži! Po operaci tlustéhostřeva v  Innsbrucku naordinovali lékaři prezidentovi zcela nepoživatelné pokrmy, jakési koktejly z  výživných látek nebo odpudivě zelenou kaši z mořských řas, a toho jsme se už naštěstí nemuseli účastnit. Tehdy jsme si prosadilivýživnější polévky, nám tam mohl kuchař propašovat kousek kuřecího nebo nudle, a po mnoha letech jsme si vybojovali dokonce i saláty.

Zatímco veřejnost se domnívala, že na Hradě denně probíhají opulentní hody, prezidentovi nejbližší si museli nosit do práce chleba se salámem, aby vydrželi do večera. Já jsem si nosil na oběd jablko, bylo praktické v tom, že se dalo sníst na chodbě cestou do pracovny, času nebylo nazbyt. Když se u vchodu do Kanceláře prezidentarepubliky zavedly bezpečnostní rámy, ukazoval jsem každé ráno stráži i obsah svého kufříku. Pokaždé se mi policistésmáli, proč si nosím jablko, už jsem tím byl pověstný. Jednoho dne mi sympatický policista celkem bez zájmu nahlédl do kufříku, já jsem ho přivřel a chtěl jsem projít rámem, když on se vzpamatoval a zvolal: „Kde máte jablko?!“ Lekl jsem se, teprve teď jsem zjistil, že jsem ho zapomněl, a tak jsem se přiznal, že jsem ho ve spěchu nechal doma na stole. „To je rána! Já jsem se dnes vsadil o kilo, že samozřejmě budete mít v kufříku jablko,“ hořekoval policista. PoLiticKá jednání

Druhým prezidentovým zájmem, na kterém jsmespolupracovali, bylo sondovat, kdo by měl být prvním prezidentem

nové České republiky. Zdálo by se, že to nemůže být nikdo

jiný než Václav Havel, ale právě proto, že to všichnipovažovali za samozřejmé, potřebovali to někteří politikovéHavlovi trochu osladit. ODS licitovala s Janem Stráským, mimo

hru nebyl ani Josef Lux, konsensuální politik s  velkou

autoritou, objevovala se různá jména, která byla sicev českém kontextu známá, ale mezinárodně by Českérepublice nepřinesla vůbec nic. Potřebovali jsme zjistit, jaká jsou

skutečná stanoviska politických stran, a co je jen mediální

mlžení. Prezident k jednáním o tak delikátním tématunejraději využíval Hrádeček. Jeho genius loci působil nakaždého, tady přece Havel napsal svá nejlepší díla, tady byl

čtyřiadvacet hodin obléhán Státní bezpečností, všude tuvisely plakáty s Plastiky a z Divadla Na zábradlí. A když šlo o  významnou návštěvu, prezident uvařil večeři. Jeho kuchařské umění spočívalo v  netušených kombinacích různých ingrediencí, například kuře na medu nebo intenzivní zelí – tedy zelí, do něhož dal kuchař vše, co našelv kuchyni. Proslulý byl burgundský guláš, ten se ovšem muselvařit den předem (tehdy ještě neplatily evropské normy, které přikazují jídlo po čtyřech hodinách vyhodit). bURGUndsKý GULáš dLe HavLa

Čtvrt kila nebo trochu více uzeného bůčku nakrájet na drobné

kostičky, hodit do většího hrnce a prudce škvařit. Asi kilonakrájené cibule hodit do takto připraveného tuku, míchat a vyčkat, až

bude sklovitě zlatá.

Pak do hrnce hodit kilo na kousky nakrájené pravé hovězíkližky, zamíchat, chvilku nechat nepodlité, pak začít podlévat pouze

červeným vínem. Nastává nejdůležitější fáze, to jest samo vaření

guláše. Hotov je, až je kližka zcela měkká, leč nerozpadá se, tedy

asi po půl hodině či po hodině, podle toho, jak silný je oheň. Čím

pomaleji se to vaří, tím je guláš lepší.

Asi deset minut před koncem vaření přihodit jednunadrobno nakrájenou chlebovou kůrku a jednu nastrouhanou menší

bramboru (obé na zahuštění), jednu nadrobno nakrájenouuzenou klobásu a jednu kávovou lžičku hladké mouky (naotevření chutí).

Paralelně možno na velké pánvi vyrábět ochucovací kašičku.

Dělá se takto: na rozpálený olej se hodí nejprve nadrobnonakrájená či nastrouhaná mrkev a trochu stejně připravený petržel

a celer. Když to je téměř usmaženo, přihodí se další ingredience:

sůl, hodně červené sladké papriky, přiměřené množství (nikolipříliš malé) rozdrcených pálivých papriček či jiného ostrého koření,

rozdrcený pepř a hlavně jalovec (!), majoránka, nějaké dalšízelené bylinky, polévková lžíce rybízového jamu, dost nastrouhané

citrónové kůry, lžička kečupu, případně další koření dlevlastního výběru. To vše dohromady se několik málo minut za stálého

míchání smaží na oleji, čímž se otevřou všechny chutě a splynou

s olejem.

Obsah pánve se pak vhodí do hrnce s gulášem, dvě minuty se

to na mírném ohni intenzivně míchá, pak se guláš odstavía nechá chladnout. Když je úplně studený, zamíchá se do něj jedna

ušlehaná šlehačka. Den se to nechá odpočívat a druhý den(ohřáté) se to jí. Důležitá byla návštěva vlivného předsedy lidovců Josefa Luxe, na něj daly i ostatní strany a jeho slovo platilo navelkou část politické scény. Luxův řidič nás vezl na Hrádeček za prezidentem, dělal jsem navigátora a připravoval Luxe na jednání. Tak jsme se zapovídali, že na křižovatce za Vlčicemi jsme špatně odbočili a sjeli z cesty. Zjistil jsem to, až když řidič zůstal stát na neprůjezdné pěšině a vyčítavě si mě prohlížel. Josef Lux byl jednoznačně pro volbuVáclava Havla prezidentem a to bylo pro budoucí týdnynejdůležitější. Jeho autorita a diplomatické schopnostirozhodovaly víc než síla jeho strany.

Další významnou osobností byl předseda sociální demokracie Jiří Horák, důstojný muž, profesor politologie na Columbia University, který se vrátil z emigracev Americe. Václava Havla si nesmírně vážil a představa, že honavštíví v jeho nejniternějším soukromí, ho nadchla. Jeli jsme na Hrádeček v  pěkném prosincovém dni, Václav Havel uvařil večeři a debatovalo se dlouho přes půlnoc. Jednání

bylo úspěšné, sociální demokraté Havla podpoří. Pak se Jiří

Horák rozloučil, Václav Havel si šel lehnout a my jsme vyšli

ven. Hned na zápraží sebou Jiří Horák práskl o zem, jáve

dle něho, třetí na zemi byl řidič... Nemohli jsme vstát,pro

tože mezitím, co jsme si povídali, bylo mrznoucí mrholení

a všechno pokryla centimetrová vrstva ledovky. Horákovo

auto bylo zalito do ledu, nešly otevřít dveře, kola přimrzla

k zemi. Horák si při pádu bolestivě narazil rameno,opatr

ně jsem mu pomohl vstát a přidržujíce se stěn domu vrátili

jsme se zpátky do chalupy. Václav Havel už byl ve svélož

nici, tak jsme chvíli seděli sami v pokoji a bavili se. Čekali

jsme, jestli mráz nepoleví a ledovka nerozmrzne. Řidič byl

skeptický; i  kdybychom se nějak dostali do auta, z prud

kého kopce se auto nedá ovládat. Za půl hodiny se obje

vil Václav Havel v pyžamu překvapen, co tam ještě děláme.

(Hned si vzpomněl, jak se k němu jednou ohlásil PavelLan

dovský, že přijede na kafe, a zůstal tři dny.) Když zjistil, že

nejsme schopni odjet, nabídl nám další pokoje. Spali jsme

spolu s profesorem Horákem v Olžině ložnici v prvnímpa

tře, moc jsem toho nenaspal, pana Horáka ruka zjevněbo

lela a sténal i ze spaní. Ráno se situace nijak podstatněne

zlepšila, a tak jsme pokračovali v politických rozpravách až

do odpoledne, kdy ledovka trochu polevila a řidič bylocho

ten riskovat cestu do Prahy. Profesoru Horákovi dali ruku

do sádry a ještě dlouho na tohle dramatické vyjednávání

vzpomínal.

Jednání s  předsedou ODS Václavem Klausem nepřipa

dalo v úvahu, na to Václav Havel ani nepomyslel;s Klau

sem měl vztahy napjaté. Mezi oběma muži byly hluboké

ideové rozpory, a ani lidsky si nepadli do noty. NavícVác

lav Klaus měl ofenzivní metody komunikace a Václav Havel

až do konce své politické dráhy nenašel žádný recept, jak

jim vzdorovat.

Kromě politických rozhovorů jsme také cestovali. Prv

ní moje cesta byla do Maďarska, ale důležitější byla cesta

na Slovensko. Dne 7. listopadu 1992 zemřel podvouměsíč

ním kómatu v důsledku těžké nehody na dálnici D1Alexan

der Dubček a my jsme jeli na pohřeb. Pro mne to bylaudá

lost o  to dojemnější, že ještě jako redaktor televize jsem

po jeho autonehodě připravil obrazovou reportáž-nekrolog,

která byla dva měsíce uschována v šuplíku. Kdyby Dubček

zemřel v  sedm večer, nebyla by redakce schopna vysílat

nic nežli jen čtenou zprávu, proto jsme pro tytoočekáva

né události měli přichystané reportáže v předstihu.Alexan

der Dubček byl na přelomu listopadu a prosince 1989hor

kým kandidátem na funkci prezidenta, ale Občanské fórum

a  Veřejnost proti násilí se velmi rychle přiklonily k Vác

lavu Havlovi a  Dubček to respektoval. Stal se předsedou

Federálního shromáždění a  v  době, kdy jsem byl parla

mentním zpravodajem televize, jsme se často vídalia poví

dali jsme si. Překvapoval mě svou stranickou frázovitostí,

neuměl ani v běžných situacích a v soukromí hovořituvol

něně a prostě, tak v něm byla výchova ve stranickémapa

rátu zakořeněna.

Smuteční rozloučení se konalo v  bratislavské Redutě,

pak jsme měli jednání se slovenskými politiky a nakonec

velké setkání se slovenskými spisovateli a  intelektuály.

Opět jsem se ujistil v přesvědčení, že ačkoliv slovensképo

litické a intelektuální elity považují odtržení od společného

státu za správné, Václav Havel je pro ně stále velkouauto

ritou; to byl dobrý příslib do budoucích vztahů obou států,

pokud bude Václav Havel zvolen prezidentem.

naRozeniny KaRLa scHwaRzenbeRGa

Dne 10. prosince 1992 bylo Karlu Schwarzenbergovi 55 let.

Václav Havel měl rád happeningy, a  tak jsme jeden při

pravili. Vpodvečer pozval Karla Schwarzenberga k  sobě

domů, seděli jsme a povídali si. Po hodině Havel navrhl,

abychom si zašli naproti do Mánesa na panáka, že doma

nic nemá. Karel souhlasil, tak jsme se oblékli a vydali se

mrazivým večerem k  Mánesu. Už zdálky jsme viděli, že

Mánes je zavřený, všude tma, zamčeno. Václav Havel se

nedal a začal klepat na dveře. Po chvíli se přištrachalvrch

ní a nevrle hlásil, že mají zavřeno. Havel ho přesvědčoval,

aby nás vzal dovnitř, že si dáme skleničku a zasepůjde

me. Schwarzenbergovi už to bylo hloupé a tak naléhal, že

raději půjdeme jinam, ale Havel se nedal a vrchníhopře

svědčil. Vstoupili jsme do lokálu, všude tma, tak jsmeopa

trně postávali u vchodu a čekali, až se něco rozsvítí. Vtom

se rozzářila všechna světla celé budovy a před námi stálo

dvě stě kamarádů, politiků, přátel z disentu a sborovězpí

vali Happy birthday to you... Karel Schwarzenberg byldo

jat, procházel sálem a se všemi se zdravil. Uprostřed sálu

stál obrovský dort ve tvaru schwarzenberského panství.

vánoce 1992

O  Vánocích jsme se s  Václavem Havlem vydali do praž

ských ulic. Procházeli jsme se po Václaváku, jeli jsmeme

trem, na Staroměstském náměstí si dali punč. Všude ho

obklopovaly davy lidí a  dávaly mu najevo své sympatie.

Nabízeli mu svůj punč, nechali si podepisovat, co měli

po ruce, pohladili ho po ramenou. Václav Havel i tlačenice

kolem sebe snášel s úsměvem a se svou pověstnouzdvo

řilostí. V Karlově ulici jsme šli kolem obchodu s cédéčky.

Václav Havel nakoukl dovnitř, zalíbilo se mu tam a začal

si něco vybírat. Když přišlo na placení, najednou znejistěl

a povídá mi tiše: „Já nemám peníze, nemohl byste mipůj

čit? Vrátím vám to.“ „Kdepak, nic mi vracet nemusíte,jed

nou o tom budu vyprávět vnoučatům, jak jsem založilpre

zidenta republiky,“ smál jsem se.

Nabádal jsem ho, aby si nakoupil nějaké vánoční dár

ky. „A vy budete něco kupovat?“ zeptal se mne. „Kdepak,

já nakupuji zásadně až na Štědrý den.“ Rozesmál se: „Já to

dělám taky tak,“ zvolal radostně, že našel podobnéhopo

divína. Shodli jsme se na tom, že na Štědrý den už jsouob

chody prázdné, bloudí v  nich jen pár takových blouzniv

ců, jako jsme my, navíc už není tolik zboží, snáze se vybírá.

Před revolucí to bylo ještě lepší, to už v obchodech nebylo

skoro vůbec nic a nemuseli jsme se trápit myšlenkou, co

koupit. Vyprávěl mi, jak šel kdysi na Štědrý den koupitdá

rek pro Olgu. Vešel do obchodu, prázdné regály, v nich ještě

nějaké tepláky a mikiny. „Vzal bych si tuhle mikinu,“ ukázal

na regál. Paní mu ji zabalila. „Kolik stojí?“ zeptal se Havel.

„Padesát korun,“ odpověděla prodavačka. Václav Havelza

platil a šel s balíčkem ke dveřím. U vchodu se zastavila hla

vou mu blesklo: „Václave, padesát korun! Je to tvoježivot

ní družka, stojí při tobě v dobrém i zlém, pečuje o tebe a ty

jí koupíš dárek za padesátku.“ Otočil se, vrátil se k pultu

a povídá prodavačce: „Víte co, dejte mi prosím ještě jednu.“ voLba PRezidenta Volba prezidenta se blížila tak rychle, jak se připravovalo vyhlášení dvou samostatných států. Ústava novérepubliky byla přijata 19. prosince 1992; Slováci si pospíšili, jejich ústava byla odhlasována už 1. září. Na nový stát se těšili mnohem víc, zatímco pro Čechy byl rozpad státu nutné zlo. I když i Čechům přinesla – po dvouletých tahanicích,nekonečných konferencích a poradách, při kterých obě národní reprezentace hledaly na různých hradech a zámcích model soužití Čechů a Slováků – druhá polovina roku úlevu. Rok a půl se hledala třetí cesta, dosavadní formu federaceSlováci odmítali, o rozpadu státu nechtěli Češi rok a půl ani slyšet, a tak se zkoušely dvojdomky (Petr Pithart), vlastní židličky a hvězdičky při vstupu do EU (Ján Čarnogurský), varianty volnější federace, ale každé jednání stejněskončilo ve slepé uličce.

Až červnové volby v roce 1992, kdy v Čechách zvítězila ODS a  na Slovensku HZDS, přinesly rychlý spád událostí. Václav Klaus s Vladimírem Mečiarem se dvakrát sešliv brněnské vile Tugendhat a  bylo rozhodnuto: Československo z  roku 1918 se k  1. lednu 1993 rozdělí na dvě samostatné země se všemi atributy nezávislých států – vlajkou, hymnou, zastupitelskými úřady v zahraničí, zastoupením v OSN. Majetek se rozdělí 2:1, na řece Moravě vzniknestátní hranice. Václav Havel tři dny po vyhlášení Deklarace o  svrchovanosti Slovenska abdikoval v  Lánech na funkci prezidenta republiky, aby neasistoval při rozpadu státu, na jehož ústavu přísahal.

Začalo půlroční období bezvládí, kdy stát neměl prezidenta. Zastupoval ho premiér Jan Stráský a  právě jeho jméno se koncem roku začalo objevovat jako konkurence

Václava Havla pro prezidentskou volbu. Stráský by v přímé

volbě neměl proti Václavu Havlovi žádnou šanci, byl to muž

bez minulosti, bez charismatu, bez zásluh, pouze schopný

úředník a administrátor státu. Jenže ODS hrála s Václavem

Havlem hru, jejímž cílem bylo ho oslabit, znervóznit,zne

jistit. Václav Havel nebyl politik ostřílený v půtkáchv par

lamentu a na stranických grémiích, byl to pro světpoliti

ky neprakticky citlivý člověk, umělec se zranitelnou duší.

Když ráno přicházel do mé komůrky za kuchyní a já jsem

mu referoval o zprávách v tisku, měl v očích napětí, jaké

má malé dítě, když si jde pro výprask. Tehdy nebylprezi

dent, nepůsobila povinná úcta k hlavě státu, navícporevo

luční zbožňování Havla už dávno opadlo.

Lidé si s  Václavem Havlem začali spojovat své neú

spěchy; s jeho obrazem na balkoně Václavského náměstí

souzněly jejich naděje do příštího života a po dvou letech

zklamaně zjišťovali, že se jim nedaří tak, jak si vysnili, když

zvonili klíči na náměstí. Všichni se museli naučitrozhodo

vat se podle sebe a  nést za svá rozhodnutí odpovědnost.

Václav Havel tomu říkal postvězeňský syndrom: když jste

ve vězení, nemusíte nic řešit, přesně víte, co si ránooblék

nete, kam půjdete, kdy budete obědvat, s kým se setkáte,

v kolik hodin půjdete spát. Je to paradoxně pohodlný život.

Když člověk opustí sevření kriminálu, najednou stojí před

desítkami rozhodnutí: Které kalhoty si mám vzít? Je venku

zima? Čím pojedu, tramvají, metrem, nebo mám jít pěšky?

Jak si mám uspořádat svůj program? Mnoho lidí se tak po

Listopadu nedokázalo se svou svobodou vyrovnat, nikdo

jim neříkal, co mají udělat, už nemuseli být zaměstnanci

na celý život, mohli podnikat, cestovat, mít se dobře, nebo

špatně, podle míry přičinění, schopností a  jistě i  štěstí. A tak se stal Václav Havel terčem útoků mnoha těch,kterým život nevyšel tak, jak by chtěli.

Přišlo úterý 26. ledna 1993. Ten den jsme všichni Havlovi nejbližší spolupracovníci trávili v jeho bytě na nábřežía dívali se na televizi, která přenášela z Poslanecké sněmovny volbu prvního prezidenta České republiky. Komunistépostavili do voleb Marii Stiborovou, o které do té doby a od té doby nikdo neslyšel, republikáni Miroslava Sládka. Začala diskuse, ve které se střídali exhibicionisté ze všech stran, sládkovce nešlo ani poslouchat, z obrazovky se linulyurážky jedna za druhou. Po poledni se chtěl Václav Havelprojít, už toho měl dost a padala na něj špatná nálada. Šel jsem s  ním. Fičel mrazivý vítr, procházeli jsme se po náplavce pod Havlových domem, kolem Mánesa a po nábřeží, a za půl hodiny jsme se vrátili zpátky. V ledničce jsem zahlédl láhev sektu, ale ta čekala na telefonát předsedy sněmovny Milana Uhdeho. Věděl jsem, že volba dopadne dobře, ale Václavu Havlovi jsem to vysvětlit nedokázal, nevěřil ani ODS, že ho nakonec podpoří.

Vpodvečer proběhlo první kolo volby. Běhempřestávky na sečtení výsledků zazvonil telefon. Vladimír Hanzel ho zvedl a podal sluchátko Václavu Havlovi: „To je Milan Uhde.“ „Tady Havel,“ ohlásil se šéf svou typickou intonací. Chvíli pozorně poslouchal a pak jen řekl: „Tak já přijedu.“ Byl zvolen hned v prvním kole. Najednou se objevilyskleničky se sektem a začali jsme si s Václavem Havlempřipíjet. V nastalé tlačenici se ozval Olžin hlas: „Vašku, můžu si s tebou aspoň přiťuknout jako první?“ Oba si padli do náruče. „Já se ti divím, že na to všechno máš nervy,“ řekla Olga. „Nemám, nemám,“ smál se Havel. Ale nebyl čas na žádné oslavy, sněmovna čekala na výsledek volby. Vzali jsme si kabáty a seběhli dolů do auta. Cestou jsme mlčeli,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist