Kniha: Děs - David Hidden

DAVID HIDDEN DĚS

1110

Dlouhé blonďaté vlasy jí visí do obličeje. Na některýchmístech jsou v  nich vystříhaná kolečka a  čtverečky a  pod nimi je

vidět bílá kůže na lebce. Jsou to místa, do nichž jí zabodával jehly

jako při akupunktuře. Je nahá a prsa na ní visí jako bezkrevné

laloky. Na zadku a na břiše má stopy po bití. Nasucho oholené

přirození má oteklé a rudé jako rozpůlené rajské jablko.Jednotlivé modřiny se jí na  nohách slily v  jednu obrovitou podlitinu,

sahající od stehen po lýtka. Ve vydezinfikovaných ranáchpo prstech na levé noze jí občas zacuká, ale není to ostrá bolest, cítí ji

jen jako malé zvířátko hlodající maso a kost.

Nechce se jí na záchod. Nemá potřebu močit. Nalévá do ní

vodu a pak ji vycévkuje. Občas jí dovolí jít na velkou. Ale vždycky

z ní jde jen řídká kaše a nikdy se jí pořádně neuleví.

Neví, jak se jmenuje. Neví, kde je.

Ví jen, že zase přijde.

Jakmile se ve dveřích ozve jeho klíč, tělem jí projede křeč.Hlava se zvrátí do zadu a ústa zkřiví. Vycení zuby.

Zase to naříkání:

„Ababuaha...“

Dojde k ní a pohladí ji po tváři. Dlaně má jemné a jeho dotyk

studí.

„Jak se má moje zlatíčko?“

Nečeká odpověď. Ví, že mu nedokáže odpovědět. Rty a jazyk

má opuchlé, jak jí do úst lil rozžhavený vosk.

Nejdřív volala maminku.

„Já jsem tvoje maminka,“ říkal jí, když jí velkýmizahradnickými nůžkami stříhal prsty na nohou.„Slyšíš? Opakuj po mně...

Jsem tvoje maminka.“

„Tu es ma maman!“ křičela.

Teď už dávno nekřičí. A on není maminka.

Je bůh.

Slyší ho přecházet po betonové podlaze.

Ví, co udělá.

Rozsvítí reflektory. Zapne digitální kameru.

Řekne:

„Teď z tebe uděláme filmovou hvězdu, zlatíčko.“

A zacvaká nůžkami.

New York, pátek 17. dubna 2015, 5.45 a. m.

Telefon zvoní a zvoní.

Kur va!

Hodím po  něm polštářem, sluchátko vyklouzne z  vidlice,

spadne dolů a  zůstane viset u  stolku těsně nad zemí. Telefon

zmlkne.

Zabořím hlavu do polštáře. Zmuchlané prostěradlo páchne

mým potem a ještě něčím. Džinem, který jsem na závěr večera

vypil u  Doukyho na  35.  ulici, a  možná taky starými zvratky.

Do nosu nasaju vyčpělý pach svého života. Smrad New Yorku

se v  něm mísí s  alkoholickými výpary mého těla. Póry mám

nasáklé hnilobou.

Převalím se na záda.

Za oknem se kalný úsvit přelévá jako špinavá voda v kýblu.

Zdá se mi, že ho slyším šplouchat. Šedivé nebe zalehne město

pod sebou jako děvku. Sápe se mi do oken a močí na dvůr mezi

činžáky. V  Central Parku možná jaro staví hnízda, ale v  téhle

brooklynské čtvrti po něm není ani památky. Na chodnících

DAVID HIDDEN DĚS

1312

raší jen požární hydranty a mizérie všedních dnů. Město-děvka

roztahuje macatá stehna.

Dolores Machadová, tlustá machna odvedle, začíná třískat

nádobím. Zoufale tisknu víčka k  sobě, strkám hlavu pod polštář, ucpávám si uši a snažím se znovu usnout.

Marně.

Prasklina na zažloutlém stropě vypadá jako had se zubními

váčky naplněnými sírou místo jedem. Zírám na ni, dokud se mi

neobjeví mžitky před očima.

Pokusím se posadit. Jde to, pokud si odmyslím kymácení

podlahy a  nával žluče, stoupající z  krku do  úst. Nohy mi bezvládně visí z  postele, jako dva kusy bílého masa přichystané

k porcování u řezníka.

Ani koupelna, do níž se asi po deseti minutách dopotácím,

mi žádnou úlevu nepřinese. Sprchový kout byl zašlý, už když

jsem se sem nastěhoval. Elektrický bojler heká jako v posledním tažení, voda teče jenom vlažná a  ze zrcadla na  mě zírají

zarudlé oči s oteklými víčky. Za těch sedmatřicet let života toho

viděly až moc a vláčejí s sebou dva černé váčky, připomínající

kufry se špinavým prádlem.

Vyčistím si zuby, abych zahnal jalovcovou chuť džinu. Moc

to nepomáhá.

Teprve když si v  kuchyni uvařím kafe, cítím se líp. Zírám

na horu špinavého nádobí a v žaludku mi kručí hlady. Připomyšlení na jídlo však znovu pocítím v ústech kyselou pachuť žluči.

Kafe je černé a hořké. Spálí mi jazyk.

V pokoji je zima, když se tam nahý vrátím. Topení funguje

tak napůl. Zválená postel, ošoupané křeslo a kovová židleu odřeného psacího stolu taky nepůsobí moc útulně. Slovo domov

jsem už dávno zapomněl. Kdysi jsem ho dokázal vyslovovat

v několika jazycích. Teď jsem si nevzpomněl ani na jediný.

Jak se řekne domov ve svahilštině?

Brm brm brm...

Rty prdí nějaká nesmyslná slova.

Jsi magor, viď?

Oblékám si slipy, tričko a džíny, když si všimnu visícíhosluchátka.

Dire Straits mi vyřvávají v hlavě:

Now here I am again in his mean old town. Jsi tu zas v tomhle

starým špinavým městě.

Jsem tu zas.

Sluchátko je zpátky ve vidlici. A telefon zvoní a zvoní.

„Haló?“

„Jo,“ odpovím.

Hlava se mi motá. Motá, motá. Turn, turn, turn. To nejsou

Dire Straits.

„Není to Dylan. Nebo Pete Seeger?“ ptám se.

„Jsi v pořádku?“ řekne ten hlas.

A já ho poznám.

„Ne, nejsem v pořádku,“ řeknu.

„Zase chlastáš?“

„Nikdy jsem nechlastal,“ odpovím uraženě, ale pokoj se se

mnou dál točí a rty se mi lepí k sobě, jako kdybych měl cukrovku.

DAVID HIDDEN DĚS

1514

„Jsi schopný vnímat, co ti řeknu?“

„Sure. Of course. Bien sûr.“

„Víš, že bych tě nejradši poslala do prdele?“

Já vím, Leno. Už jsi to udělala. Snažím se na to rokyzapomenout.

„Co chceš?“ zeptám se. „Víš, kolik je hodin? Tady je šest ráno.“

Chvíli je ticho. Nad Atlantikem. I mezi námi.

„Tara se ztratila,“ řekne ten hlas nakonec.

„Co?“

Nerozumím. Nechci rozumět. Nechápu, co ta slovaznamenají.

„Nevrátila se domů,“ řekne Lena.

„Jak nevrátila?“ zaskřehotám hlasem, který mým uším zní

cize.

„Byla na basketbalovém soustředění v Orléansu.“

„No a?“

„Už měla být tři dny doma.“

„Třeba je s nějakou kamarádkou. Nebo s nějakým klukem.“

„Není.“

Zase to ticho. Atlantik je širší než věčnost. Lena na druhém

konci dýchá přerývaně jako kuřák s rozedmou plic.

„Volala jsem policii. Nemám si dělat starosti. Puberťáci prý

takové věci dělají často. Podobných hlášení dostávají dvacetdenně. Ale Tara taková není. Nikdy nic takového neudělala. Obvolala

jsem všechny její kamarádky. Nikdo o ní neví. Naposled ji viděli,

když se s ní holky ze třídy loučily u Slavkovského nádraží.“

Polknu.

„A proč voláš mně?“

„Najdi ji. Přijeď,“ řekne a zajíkne se.

„Cože?“ zařvu.

„Prosím.“

Mrštím sluchátkem o zeď. Starodávný černý telefon seroztříští na tisíc kousků.

Vzápětí mi povolí močový měchýř. Teplá moč mi stéká

po stehnech a zmáčí mi džíny.

„Cože? Cože?“ řvu do prázdného pokoje.

Požární schodiště za oknem vypadá jako jeřáb Apokalypsy.

Pustím topení naplno, ale stejně je tu zima. Den si za oknem

přes ramena navlékl obnošené sako rána. Mokré džínypřehodím přes radiátor. Potřebuji, aby uschly, jiné nemám. Potřebuji

jít ven. Potřebuji se nadechnout newyorského smogu.

Tady se dusím.

Machadová za zdí dál tluče nádobím.

Vyskočím a zabuším na stěnu.

„Bésame el culo!“ zaječí na mě.

„Ty si polib prdel!“ zařvu já.

A pak tam sedím, zabalený do deky, a sebelítostí se málem

rozbrečím.

New York, pátek 17. dubna, 8.14 p. m.

„Už máš dost.“

Douky má těstovitý obličej a  trojitou bradu. Věneček řídkých vlasů kolem obrovité holé lebky má vzadu staženýdo culíku a objemné tělo nacpané do umaštěných lacláčů s červeným

DAVID HIDDEN DĚS

1716

srdíčkem a výšivkou Baby, I love you na hrudi. Zpodrozepnuté kostkované košile mu lezou chumáče zacuchaných černých

chlupů. Jeho zaplivaná putyka se nachází nedaleko vjezdu

na  brooklynský most. Šedivé činžáky, šedivý vchod, šedivý

strop, šedivá podlaha. Dlouhý barový pult s kovovým ostěním,

tři otřískané dřevěné stolky a  u  nich rozviklané židle. Chodí sem jen motorkáři a  řidiči náklaďáků svážejících zeleninu

do nedalekého skladu. Smrdí to tu laciným chlastem, rozlitým

pivem a močí ze záchodů. K neonům na Manhattanu je toodtud daleko jako na Mars.

Neutěšené místo v neutěšeném městě.

Konečná stanice.

Myslím, že Douky mě má svým způsobem rád. Táta jeho

mámy padl při vylodění v Normandii nedaleko Caën. Opakuje

mi to pokaždé, když má trochu v hlavě.

„Víš, že jsem tam nikdy nebyl, Frantíku?“

„Proč ne?“

„Je to daleko, a  já nesnáším lítání,“ vzdychne a  lalok pod

bradou se mu roztřese. Douky nikdy nemá k pláči daleko.

„Stejně bys tam nic nenašel. Jsou tam jen hřbitovy a kříže.“

„Hřbitovy jsou všude, vole. Svět je jima posetej. Táta byl

ve Vietnamu.“

Nikdy nevím, co na to říct.

V paměti se mi bílé kříže ježí jako bajonety.

Teď Douky položí svou tlustou dlaň na mou skleničku.

„Už máš dost, Frantíku.“

Hlavu mám těžkou, když se jí pokouším zavrtět.

„Dneska mě nemůžeš nechat na su... na suchu,“ vykoktám.

Douky mě zamyšleně pozoruje.

„Uchlastáš se k smrti,“ řekne konečně.

„A co je ti do toho?“ odseknu.

„Nechci, aby se to stalo tady u mě.“

Chvíli na mě zírá a pak lhostejně pokrčí rameny.

„Je to na tvoje triko, vole,“ řekne a cmrndne mi do skleničky

trochu rumu.

Chutná jako tekuté mýdlo, kterým se mejou dělníci z brooklynských doků.

„Seš magor,“ řekne Douky a začne utírat pult.

„Máš děti, Douky?“ zeptám se.

Zarazí se. Pak si přehodí utěrku přes rameno.

„Jo. Kluka. Ale nevím, kde je.“

„Nikdy jsi ho neviděl?“

„Viděl. Když se narodil. Pak mi zdrhla s jedním negrem.“

Podívá se na mě. Oči mu znovu plavou v slzách.

„A ty máš děti, Frantíku?“

Energicky zavrtím hlavou. Alkohol mi v  ní šplouchá jako

voda plná olejových skvrn.

A najednou tě v duchu vidím, Taro. Odletová halaletiště Charlese de Gaulla v  Roissy. Červen. Všude spousta lidí.

Otevřenými dveřmi sálá dovnitř horko. Klimatizace jedenalno.

Oficiálně letím do Istanbulu. V ruce držím jen malý kufřík.

Tričko na spaní, dvoje slipy, kartáček na zuby. Za dva dny mám

být zpátky, nemá smysl brát si víc věcí, jen by mě obtěžovaly.

DAVID HIDDEN DĚS

1918

Tobě je jedenáct, rovné vlasy ti padají na ramena,dioptrické brýle s  tmavou obroučkou ti dodávají zamyšlený výraz.

Tvoje čokoládově hnědé oči na mě hledí s ženskou vážností.

„Budu chodit do tanečního kroužku, tati,“ říkáš a tvojekvětované šaty ti zavíří kolem lýtek.

Kývnu, ale nedokážu se na  tebe soustředit. V  hlavě mi víří

spousta myšlenek.

A představa cílového místa mé mise.

Teherán.

Tara mě zatahá za rukáv.

„Ty mě vůbec neposloucháš, tati.“

„Poslouchám.“

„Přijdeš na besídku?“

„Na jakou besídku?“

„Tak vidíš, neposloucháš,“ řekneš a uraženě se otočíš.

Podívám se na Lenu. Pokrčí rameny. V očích má ten led,který v posledních měsících ne a ne roztát. Dívá se na mě,a v jejím pohledu je buď dálka, nebo hlubina. Nedokážu to přesně

pojmenovat.

„My už půjdem,“ řekne.

„Dobře.“

Skloním se, abych tě políbil. Ještě pár vteřin děláš drahoty,

ale pak zvedneš ruce a obtočíš mi je kolem krku.

„Páčko, tati.“

„Páčko, Taro.“

Dech ti voní mentolovou žvýkačkou.

Pospíchám ke  gatu, hlavu plnou starostí, a  ani se za  tebou

neohlédnu. Když vyndávám z  náprsní kapsy pas a  letenku,

zahlédnu ještě tvoji malou postavičku v  květovaných šatech,

stažených kolem pasu červeným páskem, vzdalující se vzadu

v hale po jezdícím pásu. Držíš se mámy za ruku a taky seneohlédneš.

Potom mě pohltí svět.

Takhle jsem tě viděl naposled.

Krátce před tím, než se to všechno zvrtlo.

Douky mě další hodinu pozoruje zpod přivřených víček.

Nakonec natáhne ruku, vezme mi skleničku a hodí jido dřezu.

„Hele, nevím, co s tebou je, Frantíku, ale už ti fakt nenaleju,“

prohlásí. „Přijď zase zejtra.“

Sklouznu z  barové stoličky a  trochu se zapotácím. Chytím

se baru a otočím k Doukymu zrak. Sleduje každý můj pohyb.

„Já žádný děti nemám,“ řeknu.

„Jo, dobrý. A teď vypadni.“

V očích se mu lesknou slzy.

Ale já vím, že v tlusté ruce pod pultem svírá pažbuupilované brokovnice.

Pro všechny případy.

New York, sobota 18. dubna 2015, 2.16 a. m.

Lisa spí. Takhle natažené v posteli vypadá její nahé tělo ještě

vytáhlejší a  vyzáblejší. Vyčnívající kolena a  lokty připomínají

ohryzky z jablek. Obličej má zabořený do polštáře a nakrátko

ostříhané zrzavé vlasy jí trčí z  hlavy jako hřebíky. Zadek má

rozškrábaný a povislý. Pochází odněkud z Wyomingu a chlubí

DAVID HIDDEN DĚS

2120

se, že studovala na univerzitě, ale z jejího minulého života zbyly

jen strupy a vpichy na rukách i na nohách.

Mám Lisu rád. Nikdy se na nic nevyptává a vždycky měpev

ně drží za ramena a dívá se mi do očí, dokud se do ní neudělám.

Nebojí se, že by otěhotněla, nebo to aspoň nedává najevo,ačko

liv pochybuju, že používá nějakou antikoncepci. Ale možná že

všechno odplaví heroin.

Nevím, čím se živí. Vždycky když u ní zazvoním, je doma.

Já se taky nevyptávám.

Když mě před jejím otřískaným činžákem vysadí cestou

z  Doukyho putyky taxík a  já zazvoním u  vchodových dveří,

otevře mi skoro vzápětí.

Má na sobě odrbaný černý rolák a černé džíny. Vypadá jako

smrtka.

Třeba nemůže spát.

Jako já.

Sjede mě pohledem od  hlavy až k  patě, vzdychne, ukročí

a pustí mě dál.

„Zase jsi chlastal.“

Stejná slovo, jaká pronesla v  telefonu Lena. Ale tohle není

otázka, jen konstatování. Není v něm ani výčitka, ani zloba.

Pokrčím rameny.

„Nemáš něco k pití?“

„Leda tak vodu,“ odpoví. „Ale udělej si pohodlí. Uvařím kafe.“

A pak s ní skoro hodinu souložím. Nemilujeme se, jen jsme

do sebe zaklesnutí jako dva čluny, které se srazily v mlze a teď se

od sebe nedokážou oddělit. Narážíme do sebe pánvemia chras

tíme jako umrlci. Prorůstáme jeden druhým a  připomínáme

kořeny prastarých stromů, spojených v  temnotě hlíny, do  níž

se pohřbívá.

Když Lena dosáhne vrcholu, křičí.

Když dosáhnu vrcholu já, mlčím.

Hledí mi do  očí, jako by v  nich hledala aspoň náznak

štěstí.

„Jsi Lucky Boy, šťastný chlapec. Proč to nedáváš najevo?“

řekne, když se z ní odvalím a poslepu šmátrám na nočnímstol

ku po krabičce cigaret.

„Nejsem Lucky a nejsem šťastný,“ odpovím. „Jmenuju seLu

cas.“

„A co to znamená ve francouzštině?“

„Nic. Lucas jako Lucas.“

Ve tmě se usměje a zpocenou dlaní mě pohladí po tváři.

„Stejně jsi šťastný chlapec. Jenom to nevíš.“

Teď Lisa spí a  trochu chrápe. Já civím do  tmy a  odháním

duchy, jimiž se to tu jen hemží. Z postele vidím skrz otevřené

dveře do  překvapivě čisté kuchyně, do  níž padá zvenčí mdlé

světlo pouličních lamp. Stíny kolísají a tančí.

Někdy se svými duchy mluvím.

Dnes jen mlčky kouřím. Červené světýlko cigarety žhne

ve tmě jako vypalovací železo. Viděl jsem ve filmu, jak jímkov

bojové značkují dobytek.

Já taky nesu značku.

Když už to nemůžu v posteli vydržet, potichu vylezu, abych

Lisu neprobudil, a  bos jdu do  kuchyně. Parkety mě studí

na chodidlech. Zavřu za sebou dveře.