načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Deportace a nucené práce - Reinhard Schmutzer

Deportace a nucené práce
-23%
sleva

Kniha: Deportace a nucené práce
Autor:

Ruku v ruce s vyháněním německy mluvících Čechů, Moravanů a Slezanů ze Sudet bezprostředně po konci druhé světové války byly celé rodiny – ženy, děti i starci – po ... (celý popis)
Titul je skladem >3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  190 Kč 146
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
4,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Guidemedia etc
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014
Počet stran: 128
Rozměr: 240x170
Úprava: 122 stran : ilustrace , mapy, faksim.
Jazyk: česky
Vazba: brožovaná
EAN: 9788090531093
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ruku v ruce s vyháněním německy mluvících Čechů, Moravanů a Slezanů ze Sudet bezprostředně po konci druhé světové války byly celé rodiny – ženy, děti i starci – po desetitisících zavlékány k nuceným pracím. Zbaveni veškerých práv a degradováni na jakési humanoidní pracovní nástroje byli někdejší jihočeští krajané s německým mateřským jazykem vydáni zcela na milost novopečeným pánům, jež do privilegovaného postavení všemocných otrokářů, kteří nemusí nic a mohou všechno, katapultovala toliko příslušnost k českému etniku. České poválečné (!) koncentrační tábory s masovými hroby ztýraných a k smrti sedřených Sudetoněmců vrhají na budování proklamované „demokratické společnosti“ po 8. květnu 1945 stín mnoha pochybností. Lze svobodu jedněch budovat zotročováním druhých? I takovou otázku si jistě položí nejeden hloubavý současník, jenž se obeznámí s obsahem tohoto historického dokumentu. Prostřednictvím autorizovaných očitých svědectví, názorných map s jednotlivými transporty, jakož i přetištěného archivního materiálu s odbornými analýzami tato publikace dokládá nelidské zacházení a bezohledné vykořisťování civilních občanů otrockou prací, občanů, jejichž jediným proviněním bylo, že mluvili německy. Jelikož se autor zaměřil na dobře zdokumentované transporty a nucené práce jihočeského okresu Stříbro a jeho okolí, jsou zde líčené události bohužel jen detailně popsanou špičkou ledovce na kontě českých krutostí, jež byly téměř před sedmdesáti lety, v době míru a osvoboditelských nálad, na denním pořádku.

Předmětná hesla
* 1945-1948
* 1945-1946
Němci -- Česko -- 1945-1948
Nucená práce -- Česko -- 1945-1948
Vnitřní migrace -- Česko -- 1945-1948
Deportace -- Česko -- 1945-1948
Nucené vystěhování -- Česko -- 1945-1948
Stříbro (Česko : okres : 1868-1949)
Stříbro (Česko : oblast)
Kniha je zařazena v kategoriích
Zákazníci kupující knihu "Deportace a nucené práce" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

„Němci musí všichni pryč, jinak nebude klid nikdy.“



německých obyvatel okresu

Stříbro v ČSR po II. světové válce

guidemedia


Reinhard Schmutzer

DEPORTACE A NUCENÉ PRÁCE

německých obyvatel okresu Stříbro v ČSR po II. světové válce

Původní vydání vydalo Vlastenecké sdružení Stříbro-Plzeň, Dinkelsbühl

Pracovní spolek sudetoněmeckých učitelů a vychovatelů, Frontenhausen

v kooperaci se Sudetenpost Linz & Dr. Hans Mirtes.

Vydalo nakladatelství guidemedia etc v Brně roku 2014.

Všechna práva na reprodukci knihy nebo jakékoli její části jsou vyhrazena.

Copyright © guidemedia etc s.r.o. 2014

Odpovědný redaktor a překlad Pavel Kamas

Grafická úprava a sazba Lukáš Novák

Jazyková korektura Erik Sedláček

guidemedia etc s.r.o.

www.guidemedia.cz

ISBN 978-80-905310-9-3


OBSAH

PŘEDMLUVA AUTORA 7

1. ÚVOD: NUCENÉ PRÁCE Z NAŘÍZENÍ STÁTU 9

a) Tábory v západních Čechách 9

b) Košický vládní program jako podklad pro postavení

Sudetoněmců po II. světové válce 11

c) Formálně -právní základy nucené práce pro Němce 12

d) Nebyla snad každá „práce pro Čechy“ nucenou prací? 13 2. PRACOVNÍ NASAZENÍ JAKO PROSTŘEDEK K TERORIZACI 17 3. PRACOVNÍ NASAZENÍ V PŘILEHLÝCH OBLASTECH BYDLIŠTĚ

NA ZÁKLADĚ OBECNÉ PRACOVNÍ POVINNOSTI 21

a) Obecná pracovní povinnost pro Němce 21

b) Pracovní nasazení v místě bydliště 22

c) Pracovní nasazení v přilehlých oblastech 24

d) Odměny 25

4. DEPORTACE NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA OKRESU STŘÍBRO 27

a) Rozsah deportací 27

b) Rabování 29

c) Provádění transportů 32

d) Rozmísťování deportovaných 35 5. NUCENÉ PRÁCE 37

a) Dvě fáze nucených prací 37

b) Existenční podmínky mimo sběrné tábory 39

c) Existenční podmínky v rámci sběrných táborů 50 6. HODNOCENÍ 59

a) Začlenění deportace a nucených prací do celkového procesu

vyhnání Sudetoněmců 59

b) Stát jako nositel odpovědnosti 60 7. POZNÁMKY 67 8. PŘÍLOHA 81

a) Svědectví očitých svědků 81

b) Dokumenty 95

c) Mapy 110 9. LITERATURA A ZDROJE 117

7

PŘEDMLUVA AUTORA

Předkládaná výzkumná práce „Deportace a nucené práce německých

obyvatel okresu Stříbro [Mies] v ČSR po II. světové válce“ je tematic

kým souhrnem výňatků z plánované disertační práce na téma „Vyhnání

Sudetoněmců znázorněné na příkladu okresu Stříbro. Případová stu

die k metodice ,přesunu obyvatelstva‘ jako tradičního prostředkuřeše

ní evropské politiky“. Z tohoto důvodu není číslování poznámek vždy

kontinuální. K tomuto výzkumu byly za účelem doplnění připojeny také

zprávy dobových svědků, tematické mapy k deportaci, jakož i některé

další dokumenty. Samotná disertační práce byla dokončena, zůstala

však nevytištěna, jelikož promoční řízení nebylo z důvodů, které auto

rovi nejsou zcela jasné, formálně dovedeno do konce. Proto autorvyuží

vá této možnosti zveřejnění, aby se zároveň poděkoval u všech krajanů

z okresu Stříbro, kteří k této práci přispěli svými rozhovory, zodpově

zením dotazníků, zasláním rodinných písemností či sepsáním vlast

ních zážitků. Vlastně mi teprve tyto materiály umožnily, abych s daným

výzkumem vůbec začal. Třebaže se zde jedná o regionální studii,výsled

ky mohou být aplikovatelné také na ostatní sudetoněmecké regiony. Dále

se cítím být dlužen poděkování Vlasteneckému kruhu Stříbro-Plzeň, že

zveřejnění tohoto souhrnu umožnil.

Reinhard Schmutzer M.A.

17

2.

PRACOVNÍ NASAZENÍ JAKO PROSTŘEDEK

K TERORIZACI

Ačkoli byly formálně ‑právní základy pracovní povinnosti Sudetoněm‑

ců vytvořeny teprve prezidentským dekretem z 19. září 1945, fakticky

již od převzetí moci Čechy existoval pracovní nátlak, kterému byli své‑

volně podrobeni všichni Sudetoněmci. Ve všech obcích v čele s českým

národním výborem byla okamžitě po převratu nařízena rozličná pracov‑

ní nasazení. Ve dvojjazyčném městečku Dobřany (na jazykové hranici)

se jasně ukázalo, jak měla nařízená pracovní nasazení vystavit Němce ve

městě posměchu jejich českých spoluobčanů. Na tržiště byl namonto‑

ván reproduktor, který po odehrání českých národních písní oznamoval

nařízení pro Němce. Jednoho dne tak byl třeba vyzván starosta, aby spo‑

lečně s někdejším členem Hitlerovy mládeže zametal ulici. Z donucení

zametali dva dny všechny ulice v obci. Jindy měl zase kopat jámy na 135

fůr písku pro práce na silnici. Teprve když i česká strana musela uznat, že

tuto práci sami nemohou zvládnout, byly jim poskytnuti zatčení Něm‑

ci z věznice na radnici. Jednoho odpoledne bylo někdejším německým

radním přikázáno uklidit na následující den školu, jež byla postup‑

ně obsazována uprchlíky a americkými okupačními vojsky. Poté se od

Němců vyžadovalo, aby opravovali Plzeňskou a ostatní ulice. Nakonec

byli všichni Němci obou pohlaví ve věku od 14 do 65 let vyzváni k výkonu

práce v sobotu odpoledne a v neděli dopoledne. Všichni museli, vyba‑

veni nářadím jako lopaty a hrábě, nastoupit ke stavebním pracím na

ulicích; v případě nedostavení se hrozilo těžkými tresty. Jedna skupina

nasazených žen měla týdně uklízet radnici. Během této víkendové robo‑

ty musely být překopávány uježděné sutiny z bombardování a pátralo se po troskách Husova pomníku. Nalezené zbytky byly na rynku německý‑ mi zajatci ometávány do čista. Zcela nesmyslný byl naproti tomu úkol navézt na ulici centimetrovou vrstvu písku, která měla být po týdnu opět odstraněna (9).

Na příkladu Dobřan lze vyčíst základní rysy těchto pracovních nasa‑ zení. Očividně obzvláště oblíbené bylo povolávání osob ze společensky výše postavených pozic. V červnu tak byly ve Stříbře všechny učitelské síly obou pohlaví zavázány k práci v zemědělství (10). Rovněž nápad‑ ně často byly ženy nuceny k ponižujícím a nepříjemných činnostem. Z mnoha míst jsou hlášeny úklidové a čistící činnosti; v Liticích [Littitz] musely odstraňovat zbytky po české pijatice na oslavu vítězství (11), ve Stříbře a Kladrubech [Kladrau] čistily ulice (12). Paní Penkertová refe‑ ruje: „Musela jsem zametat ulice (u nás v Kladrubech to byl rynek) až do padnutí, hodiny a hodiny. Pak mě odtud odvedli do prostoru pošty, abych opět uklízela či jinak pracovala, a tak to šlo porůznu denně pořád dokola.“ (13) Dalším charakteristickým znakem byla svévole, se kterou se na Němcích vyžadovaly různé úsluhy (14).

Konečně musí být zmíněn ještě jeden zvlášť ohavný způsob pra‑ covního nasazení. Jedná se zde o zacházení s posmrtnými ostatky lidí, jejichž smrt měla něco společného s nacionálněsocialistickým režimem. V souvislosti se zastávkou transportního vlaku ve Stodu [Staab], jedou‑ cího do koncentračního tábora, byl u vesnice Touškov [Tuschkau] po předchozím vloupání zastřelen uprchlý vězeň koncentračního tábora a volně pohřben na poli. Předseda národního výboru Brand dne 7. září přikázal místnímu starostovi Wenzelu Frantovi a třem dalším mužům, aby se vybavili nářadím a mrtvolu vykopali. Podle líčení očitých svědků „byli Čechy hnáni ke hrobu zastřeleného. Na cestě tam se Češi ozbroji‑ li tlustými obušky a muže mlátili i latěmi od plotů apod. Když přišli ke hrobu, museli za soustavného bití mrtvolu vykopávat. Poté, co mrtvolu odkryli a holýma rukama vytáhli, ji museli políbit; poté museli sestoupit do hrobu a místo, kde mrtvola ležela, také políbit, i když na místě ležely zbytky z jejího rozkladu. Na místo byl přivlečen také jeden hluchoněmý ze sousedství, jenž choval zvířata, a jeden z války se navrátivší němec‑ ký voják. Rovněž tito dva byli těžce ztýráni. Poté, co byl mrtvý uložen do připravené rakve, ji tito dva muži museli nést 2 kilometry. Když si chtěli odpočinout, byli opět biti a týráni. Nejhůře si celou dobu počí‑ nal lékař, jenž výkop vedl. Ten dotyčné mlátil nejzběsileji.“ (16) Během

19

následující noci museli na hřbitově ve vesnici Touškov vykopávat nové

hroby čtrnácti‑ až osmnáctiletí chlapci. Ještě 2. května překročila Stří‑

bro pod dozorem SS kolona zcela vyčerpaných vězňů směrem na sever.

O několik obcí dále došlo k zastřelení několika vězňů (18). Dost možná

byly tyto oběti identické s oněmi šesti vězni koncentračního tábora, kteří

byli koncem války u Švánu [Schwan] rovněž zahrabáni pod zem. Také ti

museli být opět vykopáni (19). V Liticích musel sedlák Bauer společně

se čtyřmi dalšími muži „sbít v kůlně z pěti beden rakve a donést je ke

hřbitovu. Byly určeny mrtvým Američanům sestřeleným při posledním

leteckém útoku 26. 4. 1945“. (20) Američtí vojáci byli tehdy pohřbeni na

hřbitově a nyní měli být přeloženi. V Holýšově při násilném otevření žen‑

ského koncentračního tábora Vlasovovou armádou přišly o život některé

dozorkyně. Skupina místních musela „za dozoru odtud nepocházejících

členů rudých gard (...) mrtvé dozorkyně SS nacpat do většinou příliš

malých rakví a u stěny hřbitova vykopat hroby“ (21).

Ať už mohlo být na české straně rozčilení nad těmito „důkazy nacis‑

tického teroru“ jakékoli, nemělo to přece žádnou přímou souvislost

s obyvatelstvem míst, kde se pochovávalo. Doprovodné okolnosti při

exhumaci ve Stodu a v Touškově neprozrazují výlučné přání po uctivém

pochování, spíše dávají tušit úmysl ponížit Sudetoněmce v osobním

i národnostním ohledu. Koneckonců byli právě mrtví z koncentrač‑

ních táborů zneužiti odpovědnými Čechy k účelu nacionálního uspo‑

kojení. O mnoho více piety naproti tomu prokázal starosta Radimovic

[Radlowitz] u Stříbra, který Němce ve své obci před „povinným shlédnu‑

tím“ mrtvých z koncentračních táborů uchránil, neboť byl toho názoru,

že za to nejsou osobně odpovědní (22).

27

4.

DEPORTACE NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA

OKRESU STŘÍBRO

a) Rozsah deportací

Němci v ČSR podléhali všeobecné pracovní povinnosti, jež faktickyzapo

čala současně s českým převzetím moci, zákonný podklad však získala

teprve dekretem z 19. září 1945. Podle něj byly všechny osoby – pokud

dosahovaly předepsaného věku a odpovídaly určitému tělesnému stavu –

povinny vykonávat jakékoli práce na libovolném místě. Takto mohlo být

veškeré práceschopné obyvatelstvo kraje nasazováno i daleko od místa

bydliště. Ve skutečnosti se v rámci tohoto nařízení po měsíce nacházelo

asi 13 000 osob mimo území okresu, což odpovídalo zhruba čtvrtině po

válce přítomného domácího obyvatelstva. Přitom se ovšem nejednalo

výlučně o pracovní síly ve smyslu prezidentského dekretu, nýbrž o celé

domácnosti. To znamená, že se mezi nimi nacházeli staří lidé (4),těhot

né ženy (5) a práce neschopní jedinci (6), stejně jako děti jakéhokoli

věku (7). Jelikož se v té době velký počet mužů ještě nevrátil z války, nebo

byl uvězněn, skládala se hlavní část práceschopných dospělých jedin

ců z žen, mezi nimiž se zase nacházelo mnoho matek s malými dětmi

(8). Mezi práceschopnými bylo mnoho těžce nemocných, takže někteří

zemřeli během transportu či těsně po něm (9). Jelikož těmitopracovní

mi transporty nebyly postiženy jen pracovní síly jako takové, nýbržcel

ková struktura obyvatelstva okresu, můžeme hovořit o plošnýchdepor

tacích obyvatelstva. V každém případě počet a geografické rozčlenění

postižených oblastí ukazují, že deportacemi nebyly postiženy jen velké

obce nebo jen části okresu, nýbrž kompletně celý okres. Téměř všude

28

lze pozorovat, že byly odvlečeny přednostně ty rodiny, jejichž usedlos

ti mezitím obsadili Češi (10), nebo byly krátce nato převzaty národním

správcem (11). Farář von Lichtenstein, do jehož farnosti bylo zavlečeno

na 400 osob, vidí podnět v tom, že němečtí vlastníci stáli českýmobsa

zovatelům v cestě (12). To sice sám o sobě nebyl podnět pro deporta

ce, avšak dá se zde rozpoznat princip výběru. Vyjmuti z něj byli totiž ti

Němci, kteří byli označeni za „antifašisty“, přičemž antifašistickáminu

lost sama o sobě nezaručovala absolutní ochranu (13). Jen obecChotě

šov s okolními vesnicemi byla ušetřena, protože tamní hornické cechy

potřebovaly pracovní sílu (14). Rovněž i způsob provedení dokazuje, že

tyto pracovní transporty měly charakter masových deportací. Doložit

lze přinejmenším deset velkých železničních transportů. Pro západní

část kraje sloužilo jako výchozí bod nádraží ve Stříbře. Zde byl 29.srp

na 1945 zorganizován první velký transport, který ze Stříbra a okolních

vesnic (15) přepravil 1 200 osob do okresu Čáslav (16). Další nákladní

vlaky, pokaždé s 1 000 osobami, odjely 13. září (17) a 13. října (18) do

Kralup. Dne 12. října byl vypraven další transport do Vlašimi a Votic (19).

Poslední dva velké transporty se uskutečnily 29. a 30. října v okresech

Pelhřimov a Příbram (20). Již ve druhé polovině srpna byl velký počet

Stříbřanů dopraven náklaďáky do shromažďovacího tábora v Holýšově,

odkud byli v první polovině září převezeni nákladními vagóny do okresu

Pelhřimov. Počátkem října byla deportována i jihovýchodní část kraje;

nákladní vlaky vždy zhruba s tisícovkou lidí tak opustily Dobřany 4. října

směrem do Prahy (23), Stod 5. října do Čáslavi (24) a 10. října vyjel vlak

z Holýšova do Pelhřimova (25). V severovýchodní části okresu opustil

Nýřany dne 25. září hromadný transport, jehož cílem byl Kolín (26). Dva

menší železniční transporty, pokaždé asi s 200 osobami, se uskutečnily

ze stanice Kozolupy 13. října do Blatné (27) a 19. října do HradceKrálo

vé (28). Vedle těchto masových deportací ze srpna až října 1945, které

vždy postihly celé kraje, se odehrávala ještě další zavlečení, jež setýka

la buď jen jednoho místa nebo malého počtu lidí. Už v červenci 1945

byla polovina obyvatel Lhoty u Dobřan [Elhotten] poslána do Prahy (29).

Také tam byli posláni obyvatelé Svojšína [Schweißing] (30) a Touškova

(31). Dne 24. srpna bylo veškeré rolnické obyvatelstvo ČervenéhoÚjezd

ce [Rothaujezd] dopraveno do okresu Blatná (32). 28. listopadu bylo asi

400 obyvatel Litic zavlečeno do okresu Klatovy (33). Mimořádnýmiakce

mi pak byl například cílený výběr pětadvaceti příslušníků SS zkoncen

29

tračního tábora ve Stříbře k pracovnímu nasazení ve vnitřních Čechách

(34), stejně jako sesbírání asi stovky mužů z celého okresu pro železárny

v Králově Dvoře [Königshof ] (35). Na nedostatek mužských pracovních

sil poukazují malé skupiny mladých žen, které byly neustálevyzvedává

ny z různých míst (36). Ještě v předjaří 1946, kdy bylo rozdělování jiždáv

no započato, jich byl transportován velký počet z Lochousic [Lochutzen],

stejně jako ze sousedních obcí Úněšov [Anischau] (38) a Číhaně[Tschi

hana] (39) do sousedního okresu Přeštice. Též z malé vesnice Holostřevy

[Hollezrieb] bylo v dubnu 1946 odvlečeno asi 30 osob do klatovského

okresu (40) a z obce Sbuch [Zwug] byli někteří dokonce ještě v červnu

zavlečeni do Kolína (41). Závěrem tedy lze konstatovat, že přinejmen

ším třinácti vlakovými deportacemi bylo postiženo celé území okresu

a že zavlečenci byli koncentrováni v českých okresech Čáslav, Kolín,

Pelhřimov, Příbram a Blatná. Evidentní centrální řízení a velký počet

postižených míst, jakož i celkový početní rozsah nás opravňuje k tomu

hovořit o masových deportacích, jejichž průběh bude vylíčen níže.

b) Rabování

O velkém transportu z 29. srpna ze Stříbra byli dotyční Stříbřanéinfor

mováni ještě písemnou výzvou v českém a německém jazyce. Předtisk,

vystavený místní správní komisí Stříbro, byl vyhotoven v den depor

tace a obsahoval jména povinných, čas a shromažďovací místo. Mimo

to se stručně psalo: „Na cestu si připravte své nejnutnější věci (teplé

prádlo, potraviny atd.).“ Kromě hrozby nejpřísnějšími tresty v případě

nedodržení zde nebyly obsaženy žádné další informace (42). Stejným

způsobem byli dotyční Nýřané zpraveni o transportu z 25. září. Zde byl

vystavujícím úřadem národní výbor, strojové vyhotovení formuláře je

však doslova totožné se stříbrskou výzvou (43), z čehož se dá vyvozo

vat centrální řízení. Tento druh útlaku byl však výjimkou, neboť k němu

v písemné formě došlo jen v obou jmenovaných městech, nikoli však

v ostatních malých obcích (44). U všech ostatních transportů předtím

v zásadě neproběhlo žádné oznámení, a tak lze usuzovat, že ani tak nešlo

o to vyhnout se organizačním nákladům, nýbrž docílit efektupřekvape

ní. To se zpravidla také podařilo, protože se fámy o nadcházející akci ve

vyprávěních objevují jen velmi zřídka, neustále se však zdůrazňuje, že nadcházející deportace nebyla oznámena. Očividně se termíny úmyslně udržovaly v tajnosti. Den předtím tak dva dobřanské zdroje zmiňují jisté nepokoje, avšak navzdory tomu, že by těmto nepokojům cokoli nasvědčovalo (45). Také v Liticích nikdo netušil nic mimořádného, jen večer 27. listopadu kolem 22. hodiny zhaslo světlo a celá vesnice upadla do temnoty. Za úsvitu, mezi pátou a šestou hodinou ranní, však na dveře začali bušit ozbrojenci a vyzvali rodiny, aby opustily usedlosti. Když pak bylo 400 litických vehnáno do otevřených náklaďáků, které stály v dešti se sněhem před domy, nikdo neznal cíl této pokoutné akce (46). Organizování deportačních transportů tak nakonec nabylo formy násilného rabování.

Téměř bez výjimky byly rodiny určené k deportaci v noci vytrženy ze spánku tak, že byly ozbrojenými revolučními gardisty probouzenyhlasitým křikem a boucháním na okna a dveře. Vyprávění sedláka Kutschery z Pňovan [Piwana] je pro tento postup typické: „Ráno kolem 4. hodiny jsme byli vytrženi ze spánku hlasitým klepáním a voláním, otevřete!‘. Já a moje žena Katharina jsme se třásli po celém těle a tušili něco hrozného. Otevřel jsem domovní dveře a přede mnou stály dvě osoby. Muž spuškou a vytaženým bajonetem a ještě jeden, který nám sdělil, že se máme okamžitě obléknout a připravit na transport. Trochu těch zavazadel jsme si mohli vzít s sebou. Proč a kam jdeme, to nám nikdo neřekl.“ (47) Ve vesnici Touškov proběhlo povolávání stejným způsobem, přičemž byli Němci bezohledně terorizováni: „V prvotním šoku dotyčnínevěděli, čeho se mají dotknout, po čem mají šáhnout dřív. Když to probíhalo dle oněch ztělesněných českých bestií příliš pomalu, byli tito ubozí lidé ohrožováni revolvery a mláceni. Oblečení, které se Čechům líbilo, bylo vytrháváno z rukou. Jistý český učitel strhl jedné dívce rukavice z rukou a vzal jí hodinky. (...) Jedna rodina, skládající se ze ženy a pěti dětí, jedné duševně nemocné a jedné napůl ochrnuté nemocné 70leté paní, musela být připravena do čtvrt hodiny. To nestačilo ani na oblečení dětí.“ (48)

Ve venkovských oblastech byli ozbrojenci vedeni povětšinouzástupcem národního výboru. V Těchlovicích [Techlowitz] vyhnal dotyčné z jejich domů během deseti minut s napřaženou pistolí sám předseda tamního národního výboru (49). Rodiny obvykle měly minimálně půl hodiny, často i víc, na to, aby si sbalily nejnutnější zavazadla. Ve všech místech na venkově, ale i ve větších obcích, probíhalo balení začeského dozoru, přičemž dobré kusy zavazadel byly často opět vytříděny (50).

31

Vkladní knížky a hodnotné věci, obzvláště doklady o vlastnictví used

lostí, byly Němcům při této příležitosti zásadně odebírány (51). V jakém

chaosu a zmatku se to nutně muselo odehrávat, ozřejmuje zážitek pana

Johanna Kral z Hněvic: „Současně s četníky přišel do dvora také majitel

se svou paní. Skutečně jsme nevěděli, co by se mělo dít a vzrušením jsme

nebyli s to se ničeho ani dotknout. (...) Když jsem chtěl ze svéhošuplí

ku ve stole vytáhnout vkladní knížky, Ahnenpaß a doklad o vlastnictví

pozemku, tak mi bylo vše odebráno vachmajstrem Lorenzem. Moje žena

se chystala obléknout děti, ale ty tak křičely, že byla sotva schopna se

s tím vypořádat. (...) Rychle jsem do čtyř pytlů nacpal nějaké lůžkovi

ny, dva bochníky chleba, kousek másla a dvě láhve mléka, které jsem

bez trychtýře nejdříve naplnil z velkého hrnce, a schoval je do dětského

kočárku. Když jsem chtěl jít na půdu, abych vzal ještě trochu soli, byla

již půlhodina ta tam a už nás hnali z domu. Já sám jsem se zapomněl

obléknout a byl jsem tak jen v pracovním oděvu.“ (52) Jak rozdílně v této

bezhlavé situaci nakonec vypadala transportní zavazadla, ukazuje jiná

zpráva, podle které se na osobu smělo nabalit: „jeden nedělní a jeden

pracovní oděv, dvojí prádlo, dva páry bot a pro dvě osoby jedna peři

na a jeden podhlavník“ (52). Ať už se mohlo vzít cokoli, ve svědeckých

zprávách se shodně mluví o „málu“; pokud se zmiňuje váha, objevují

se údaje od 25 do 70 kilogramů. Takové váhové údaje si však nemohou

nárokovat absolutní výpovědní hodnotu, jestliže se nikde nezmiňuje,

zda se takovýto údaj týká jedné osoby nebo celé rodiny.

Podle doby, jež byla stanovena pro přípravu, se měly rodiny scházet

na určitém shromažďovacím místě, převážně na náměstí u kostela, kde

stály připraveny povozy k transportu na nádraží. Při tom se nebral ohled

ani na počasí ani na schopnosti jednotlivců transport snést. Anna Brosch

vypráví o situaci v Touškově: „V jednu hodinu v noci jsme byli zavedeni

na tržiště, kde stály připraveny dva velké žebřiňáky. Bylo nás celkem 80

osob, jež zde byly naloženy. Opřená jsem byla zády přes okraj o žebřiny,

můj bratr vedle mě, děti se na mě mačkaly. U nohou mi ležel asi 80letý,

chůze neschopný muž. Můj bratr, těžce raněný z války, měl potíže stát.

Na každém žebřiňáku bylo připevněno šest pochodní. K nádraží nás

doprovázel zástup lidí. Bylo slyšet jen pláč a naříkání. Do deštníkůbub

noval déšť a pochodně plápolaly v temnotě. Vlak na nádraží vKozolu

pech měl kilometr na délku. (...) Zde jsme byli přeloženi do nákladního

vlaku. Pak zatáhli dveře. Naše promočené věci hodili do jiného vagónu.

82

Zpráva o nucené pracovní povinnosti v jednom průmyslovémpodni

ku (zdroj č. 429).

Ing. Ernst Deinl, věk neznámý

Dne 5. 10. 1946 jsem byl společně s asi 100 dalšími osobami z okresu

Stříbro povolán pracovním úřadem na tři týdny jako dělník do železáren

Králův Dvůr. V Králově Dvoře jsme byli vyzvednuti ozbrojenoupodniko

vou milicí a byli jsme drženi jako zajatci v nějakém táboře za ostnatým

drátem. Strávili jsme tam 10 měsíců. V prostoru 20 × 10 × 3,5 metrů bylo

ubytováno 200 až 225 lidí. Jídla bylo tak málo, že bychom bez finanč

ní podpory z domu nebyli bývali schopni vykonávat tak těžkou práci.

Přesto na nás tábor dostával příděly stravy pro těžce pracující. Lékařská

péče nebyla prakticky žádná, jelikož vedoucí tábora sotva koho pustil

k lékaři. A když už někomu bylo vystaveno lékařské potvrzení opra

covní neschopnosti, tak toto ani neuznal. Pošta byla tak omezená, že

jsem například za celých 10 měsíců dostal jen dva pohledy od příbuz

ných. Balíky s potravinami byly pravidelně rozkrádány. Pracovali jsme

8 hodin na úkolovou mzdu a kromě toho jsme vykonávali až 8 hodin

denně dodatečnou práci (nakládání a skládání uhlí, kovu atd.). Ačkoli

jsme neplatili za internované, byly nám vypláceny denně jen dvě koruny.

Práce o svátcích a nedělích byla započítávána stejně tak málo jakoprá

ce přesčas. Také 14letí dorostenci byli nasazováni na práci za stejných

podmínek. Každý třetí týden měli noční směnu. Tělesné tresty bylyofici

álně zavedeny a na pořadu dne. To platilo i pro válečné zajatce, kteří byli

ubytováni spolu s námi a s námi také pracovali. Po příjezdu musely být

odevzdány nože, náčiní na holení, peníze atd., což dotčení už nikdy více

nedostali. Rovněž americké propouštěcí a registrační doklady již nebyly

vydány zpět. Tuto výpověď mohu odpřisáhnout.

Následující zpráva líčí proměnlivé poměry během deportací, které

skončily teprve 15. 12. 1948. Vedle pracovních nasazení na selských

dvorcích je popisován život v táboře Štoky. (Zdroj č. 426.)

Imgard Wirknerová, tehdy 30 let

Kdy převzal správu národní výbor, nedokážu říct; asi v červnu nebočer

venci 1945. V každém případě přicházeli Češi s lístky, aby se podívali na domy a byty. Když chtěli, byl dům či byt jejich. Také my jsmenajednou měli nového majitele, který očividně věděl, že musíme odejít. Také H. Zaha nám důvěrně sdělil, že si máme zařídit papíry a ostatnínejnutnější věci a že budeme muset na práci do vnitřních Čech.

Dne 29. srpna nadešel čas. Rynek byl obehnán provazy. Tam jsme se sešli a byli jsme přísně střeženi. Bylo horko, o slovo se hlásily žízeň a hlad. Američané všechno filmovali z hotelu Schober. Děti plakaly,přebalovalo se na dlažbě. Povolené bylo zavazadlo do 30 kg. Večer se šlo směrem k nádraží a k firmě Just. Tam jsme spali na našich pár krámech(Halbseligkeiten). Jindy nás zase přepravili na sklizeň do Čáslavi. Trvalo ovšem 3 dny, než jsme tam dorazili.

„Trh s otroky“ se odehrál na Filipově. Přišli jsme ještě se dvěmarodinami ze Stříbra a dvěma sedláckými rodinami z Touškova na selský dvůr v Hraběšíně asi o 50 hektarech. Utvořili jsme jakési společenství. Paní Czernayová se dvěma malými dětmi, jeden 17letý válečný zajatec, který nesměl do Teplé, a my, moje matka, můj sedmiletý hoch a já. Patřila nám jedna místnost a jedna kuchyňka. V kuchyni spal Ernst, v pokoji na dvou postelích my tři ženy a 3 děti. Pytle se senem byly plné blech. Ty jsme vyhodily ven, spálily jsme je a nechaly jsme si dát čerstvé seno. Moje matka nám musela vařit, částečně také v kuchyni pána, odpoledne musela s námi na pole. My dva jsme museli pracovat na poli.Touškované – sedláci – dva muži a dvě ženy – se měli starat o koně v maštali, jinak museli také na pole. Náš spolubydlící Ernst se musel starat o konězískaného ve válce a pracoval s ním. Byl to velmi pěkný ryzák, dobrotivý. Děti na něm směly jezdit – avšak jen když ho oslovily německy. Při oslovení v češtině vykopnul a pak si lehl na zem.

My tři jsme dostaly měsíčně 90,– korun na osobu a staraly jsme se o sebe i co se týče topení a vaření. Neděli jsme měly volnou. To jsme sbíraly dřevo a Ernst musel rovněž hledět, aby k tomu káplo ještě něco. Měly jsme sice potravinové lístky „bez masa“, ale řezník z vedlejšívesnice nám dával co 14 dní vnitřnosti.

Já jsem pracovala vždy s lidmi od dvora. Jelikož jsem uměla trochu česky, byla možná domluva. Dětem často něco přinesli v tom jejich takovém břišním vaku, který jsme předtím neznaly. To je takový ten vak pod sukní, připevněný kolem břicha. Nejhorší to bylo s oblečením. Jako zavazadlo jsme si braly hlavně jídlo a deku z prachového peří pro kluky. Na zemi jsme našly německé oblečení Wehrmachtu, vždy příliš velké. Punt na kalhotách sepnutý spínacím špendlíkem, holínky vyplněné řezankou, přes to zástěra, často se záplatami – všechno tak nějakporůznu nalezené věci.

Majitelé statku už zažili lepší časy. Jejich lidé přeběhli na německé území, kde se přeci mohli stát velkými pány selského dvora. Vždycky prý byli utlačovaní a měli přeci strach, stejně jako my. On, věk něco přes 60, s bílými vlasy a bílou bradkou, měl radost ze sedláků z Touškova, zvláště když ten starší uměl trochu česky. Panímáma se zase těšila z mé matky, ta tak ve svém břišním vaku přinášela domů to nejlepší. Ernst odryzáka donášel oves. Pro děti byla ovesná kaše velice výživná. Plevy se holt musely vyplivnout. Pekařka (Němka) s námi mluvila také, ale jen když s námi byla sama, tak nám často dala krajíc chleba. Tak jsme žili vpodstatě z krádeží, abychom mohli přežít. To vědělo i naše panstvo. Pán s bradkou příležitostně hrozil ukazováčkem; při tom mluvil německy: „Arnošte, odkud jsi to vzal?“ Anebo si panímáma stěžovala nanedostatek masa a vajec.

Nejprve přišla sklizeň brambor. To šlo ještě docela dobře, neboť Bůh počasí nás nenechal ve štychu. Avšak potom byla na řadě sklizeň cukrové řepy; to vyžadovalo hodně sil. Vytrhávali jsme je čertem, takovýmzvláštním pluhem, jenomže řepa seděla tak hluboko a pevně, že jsme ji museli vytrhávat ručně, takže se často sedělo vkuse na mokré půdě. Řepu jsme pak vysypávali do jedné hodně velké kůlny, kde měla ještě vyschnout.Ještě o Vánocích jsme pracovali na řepě. Asi něco neklaplo při zpracování ve skladišti – bylo také vlhko – a velká část shnila u nás v kůlně.

Brambor a cukrové řepy jsme si mohli vzít tolik, kolik jsme chtěli. Máma dělala jídla z brambor, tuk se kradl a řepa nám dávala cukr, takže byl také perník. Jeden starší pán na nás vždycky volal „G’schamster Diener“

1

a dal si prsty na čepici – zřejmě nevěděl, co povídá.

To nejhorší, co nám dělali, byla ta svítivá žlutá páska na ruku, kterou jsme museli nosit i na poli. Když jsme šli po práci z pole domů, tak se nám stalo, že jel jeden člověk z dálky na kole, z ničeho nic kolo odhodil a s nadávkami a zatínaje pěsti se na nás rozběhl a křičel „zatraceníNěmci“. Napřáhla jsem se proti němu svými vidlemi, a tak odešel. Také Češi

1 Pozdrav používaný v jihoněmeckých zemích, Rakousku, Čechách a na Moravě

převážně v 18. a 19. století; v Hochdeutsch „Gehorsamster Diener“ a znamená„nejoddanější služebník“; později se z tohoto slova odvodil dnešní český výraz „šamstr“ –

nápadník, milenec.


85

ze statku, se kterými jsme pracovali, nám pomáhali. Přišly Vánoce 1945

a Nový rok 1946. Když přišlo jaro, paní Zcerenay nás společně se svými

dětmi opustila. Šla za svými rodiči do Německa a také Ernst smělvycestovat za těmi svými, se kterými se mu mezitím podařilo navázat spojení.

Náš konec přišel v Hrabešíně 1. 9. 1946, avšak nikoli vystěhování, nýbrž

tábor Štoky (okres Jihlava).

Nový úsek našeho života. Měli jsme jen jedno přání, všichni mluvili jen o jednom: pryč odtud, vysídlení. Odjížděly také transporty. Mezitím jsme museli pomáhat při sklizni brambor. Poté musela máma dokuchyně. Každý den byla bramborová polévka, ráno byla řídká břečka a kousek chleba musel stačit na celý den; často také byla kroupová polévka. Hlad o sobě dal vědět. Zde jsme pocítili drsnost a zimu, jež se na nás snesly. Štoky předtím byly táborem RAD v jihlavském německém jazykovém ostrově. Lidé zde museli prožít a strpět strašlivé věci. Vyprávěli nám, že lidé byli připoutáváni za nohy k jedoucím vozidlům, takže jim hlavamlátila o dlažbu, dokud nezemřeli. Němci ze Šlapanova [Schlappenz] – obce leží na skále – byli hnáni přes skálu až spadli dolů a utopili se veŠlapance [Schlappenz]. Jihlavané museli prožít příšerné věci – jejich kroje byly k nalezení v táboře.

Když přišla zima, tak všechny ženy a muži, kteří nemohli pracovat, museli jít do lesa sbírat spadané dříví a klestí na topení v barácích. Já ráda chodila na práce ven, avšak dostala jsem, stejně jako o něco později můj syn, ošklivou vyrážku. Náš táborový lékař neměl nic jako vazelínu či heřmánkový čaj, tak jsem nakonec musela do nemocnice v Jihlavě. Zde se o mě staraly klášterní paní. Myslím, že kdyby nebylo jich, tak se z nemocnice už nedostanu. Zažila jsem zde tu nejhorší nenávist. Neustále bylo slyšet řádit póvl v ulicích. Jednou to bylo skutečně otřesné. To mě takhle dvě Češky přitáhly k oknu a řekly mi, ať se jen podívám ven, jak je na kříži připoutaný nějaký člověk, po kterém hážou vejce, rajčata a vůbec vším možným, co bylo po ruce, a plivou na něj. Nakonec ho táhli za vozem po ulicích Jihlavy. Kdo to byl, nemohu říci.

Po asi třech týdnech v jihlavské nemocnici jsem byla znovu poslána do tábora Štoky na nemocniční stanici k doktoru Exnerovi, kde byl také dr. Jässl. Od ledna 1947 jsem pracovala v táborové kanceláři, kde jsme dávali dohromady transporty. Všichni museli odevzdávat dokumenty a vlastnické listy k domům, jež se shromažďovaly v seznamech. Člověk měl štěstí, když je dostal zpět.

Nařízení k deportaci ze Stříbra (zdroj č. 424 jako fotokopie)

Anordnung zur Deportation aus Mies (Quelle Nr. 424 als Fotokopie):

)

81

Nařízení k deportaci ze Stříbra (zdroj č. 424)

Anordnung zur Depöortation aus Mies (Quelle Nr. 424).

82 Lebensmittelmarken für Deutsche (Quelle Nr. 562 als Fotokopie). Briefe der Eltern aus der Deportation, überlassen vom Sohn Karl Ridl (Quelle 641 alsAbschrift der Originale) Nach Angaben des Sohnes wurde sein Vater (*1882) und seine Mutter (*1885), wohnhaft in Mies, am 29. Augustt 1945 deportiert. Die Eltern erhielten die schriftliche Aufforderung erst drei Stunden vor dem Einfindungszeitpunkt. Sie wurden aufgefordert, nicht mehr als 30 kg Gepäck sowie Reiseverpflegung mitzunehmen. Die Fahrt in Viehwaggons dauerte zwei Tage

und drei Nächte und endete in Caslau. Dort wurden die Deportierten auf ihre Einsatzorte

verteilt; das Ehepaar Ridl kam auf einen Bauernhof, wo es bis zur Aussiedlung verblieb und

87

Potravinové lístky pro Němce (zdroj č. 562 jako fotokopie)

Dopisy rodičů z deportace, poskytnuty synem Karlem Ridlem (zdroj

č. 641 jako opis originálu)

Dle údajů syna byli jeho otec (*1882) a matka (*1885), pocházející ze

Stříbra, deportováni 29. srpna 1945. Rodiče dostali písemnou výzvu

teprve 3 hodiny před termínem nástupu. Byli vyzváni, aby si nebrali

více než 30 kg zavazadla včetně jídla. Jízda v dobytčácích trvala 2 dny

a tři noci a skončila v Čáslavi. Odtud byli deportovaní zprostředková‑

ni na místa svého nasazení; manželé Ridlovi se dostali na statek, kde

zůstali až do svého vysídlení a trpěli šikanou ze strany sedláka. Dopisy poskytují méně věcných informací, důrazným způsobem však objas‑ ňují bezútěšnost osudu deportovaných a s ní související zoufalost. Právě proto, že se jedná o rodinné dokumenty, které nebyly určeny pro veřejnost, zprostředkovávají autentický dojem. Manželé Ridlovi nako‑ nec byli 5. září 1946 vysídleni. Dopis z 9. října 1945 nejstarší dceři Nejmilejší Gisl a děti! Ve spěchu ti píši několik řádek. Je už 9 hodin večer a oba jsme na smrt unaveni. Při psaní klečím na podlaze při svitu svíčky. Potvrzuji ti příjem čtvrtého balíku s úžasnými buchtami, rýží, kávou a cukrem. Do buchet jsme se hned pustili. Moc nám chutnaly. V ruce jsem dnes musela prát hodně prádla, umýt všechno nádobí a jít vykydat prasečí chlív.Odpoledne jsme byli až do večera na poli sbírat brambory. Vše ve shonu. Potom jsem musela ještě uklízet celý dům. Samou únavou bych si klidně lehla na pytle se slámou.

Otec musel celý den jezdit mezi domem a polem a také si stěžuje na velikou únavu. Jsem zvědavá, jak dlouho to takhle ještě vydržíme. Jsme strhaní a zasloužili bychom si trochu odpočinku, zatímco jsme ovšem opět a opět sdíráni. Milá Gisl, nezapomeň nám, prosím, sdělit adresu, kam můžeme psát, aby se s Vámi nepřetrhlo spojení.

Zaslechli jsme, že máme údajně přijet do Hannoveru a patnáctého tohoto měsíce má vyjet první transport. Ale jestli je to pravda...? Nic dobrého s námi v úmyslu rozhodně nemají. Byla jsem za jedním pánem, který je zaměstnán na národním výboru, a ptala se jej, jak to s námi vypadá. Nejprve odpověděl: „Němci musí všichni pryč, jinak nebude klid nikdy.“ Potom znovu řekl, že ti, kteří nebyli ve straně, ti se vrátí zpět, členy strany už prý všechny odsunuli do Říše. Ale Češi sami stejně nic neví. Ty, kteří byli ve straně, by nejraději zavřeli a do Říše neposlali. Dále se vyjádřil tak, že pokud známe nějakého Čecha ve Stříbře, který by nám mohl vystavit dobré osvědčení a potvrdit, že jsme se ničeho neúčastnili, budeme okamžitě volní. Mohl by otec od Květy – byl přeci otcův velitel regimentu – pro nás něco udělat? Byli bychom zachráněni, protože tady už to dlouho nevydržíme. Už jsme se chtěli i nahlásit na nemocenskou, ale kdo ví, jestli by nás poslali zpět, protože kdo nepracuje, nedostane najíst.

Manžel od paní Wenischové je velice nemocný a musel k lékaři. Jeho zaměstnavatelka mu nedala ani kapku vody. Paní z Touškova, kterou jsem potkala, trpce plakala. Vyprávěla, že byli brzy o půl páté ránoprobuzeni a v pět se již museli shromáždit u kostela. Tam se začali nahlas modlit „anděl páně“. Češi jim to sice zakázali, ale oni se prý nenechali rušit a modlili se dál. Všechny dívky shromáždili a odvezli je auty pryč.

Milá Gisl, co víte o všech našich dětech? Pokud je to možné, pošlete nám dva dlouhé pásy k sepnutí našich starých kufrů. Pokuste se pro otce sehnat nějaké kalhoty, kabát a pevné boty, chudák hrozně mrzne.Nezaomeň na záplaty na opravu rukavic. Dobrou noc, spi sladce!

Tvoji nešťastní rodiče Dopis z 24. března 1946 dceři Anně ‑Marii Naše milá Anni! Tvůj dopis ze 14. března jsme obdrželi s velkou radostí. Právě jsem šla domů z hnojení, když mi ho předal pošťák. Hned při předávce mi tekly slzy. Bohužel jsme ještě nedostali povolení k přistěhování do západního Německa. Nedočkavě na něj čekáme a máme velké obavy, že jižnedorazí. Co když ho dotyčný nepodal?

Dopis od Tschipa z 8. 3. stejně jako Tvůj jsme dostali. Dopis od Berty a papíry ještě chybí. Často mám pocit, že se mi zoufalstvím rozskočísrdce. Naše bytí je tak těžké, musíme se navzájem podržet, jinak bychom si již dávno mohli hodit oprátku, protože naši pánové jsou opravdu„prasata“. Denně musíme pracovat 15 hodin bez přestávky. Střídmý oběd se jen rychle spolkne a dřina pokračuje dál. Večer se už ani neudržíme na nohou, jak jsme slabí. Když se podívám na otce, chce se mi křičet žalem a teď má ten ubožák ještě navíc bolesti zubů. Člověk by už otce sotva poznal. Denně musí naložit osm fůr hnoje a nakrmit 17 kusů dobytka.

Kdyby náš milý Rudi ještě žil, jistě by nás odtud už dávno vytáhl. Kde je asi konec našemu Karlovi? Já, nebohá matka, musím snášet těžký osud. Klečím často na poli, volám hlasitě k Bohu a všem svatým aprosím o spásu.

Ano, ano, my jsme zaseli a ostatní teď sklízí. Tento týden jsem snila o tom, že jsem u Karin, Gisl, Pepiho a Tschipa, ale bohužel to byl jen sen. Osmadvacátého to bude již 7 měsíců, co jsme u téhle pakáže. Teďvstuujeme už do 32. týdne. (...) Kdy vlastně Tschip odeslal povolení kpřistěhování? Prosíme Vás, pokuste se to povolení ještě jednou prověřit, abychom se odtud dostali. Nenechejte nás dlouho čekat. Dnes 20. 3. to budou již 2 měsíce, co je Gisl pryč a my jsme dodnes nic nedostali. Snad se podaří Pepimu něco pro nás zařídit. Ať pro své nešťastné rodiče udělá, co je v jeho silách. Od Röhlinga jsme dostali také dva dopisy. Sdělil nám, že se setkal s Bertou. Jakmile k nám papíry dorazí, napíši vám.Neztrácíme naději. Tschipovi děkujeme za jeho námahu a práci.

Inu, milá Anni, posíláme Tobě, stejně jako všem našim milým dětem, tisíceré pozdravy. Také hodně pusinek vám všem. Ať na nás Pepi myslí a pomůže nám se odtud dostat.

Vaši nešťastní rodiče Dopis z 31. března 1946 Moje milá Anni! Musím ti bohužel sdělit, že papíry jsme stále neobdrželi. Kdo ví, kde se ztratily. Tady u nás určitě ne. Nebo je někdo opravdu zapomněl poslat? Denně na ně toužebně čekáme. Gisl a Berta doufají, že je brzydostaneme, ale dodnes ani řádka. Proto je znovu obstarej a pošli je jako obyčejný dopis.

Kdybychom jen neměli takového hrubiána sedláka. Sdírají nás od rána do večera jak psy a dostává se nám stále jen nadávek, že prý pracujeme málo. Vždyť jsme přeci staří sedření lidé a čekáme zde v bolesti jen na své vysvobození. Někteří naši spolutrpitelé měli trochu více štěstí a je s nimi zacházeno jako s lidmi, ale od našeho sedláka jsme dosud neslyšeli jediného vlídného slova. Jsme tak zoufalí, že jsme si už ichtěli vzít život. Jsme už jen samá kost a kůže. Má milá Anni, pláču ve dne v noci. Když slyším zpívat ptáky, mám pocit, že mi praskne srdce. Na Luidla myslím pořád, vždy hned zrána při kydání. V myšlenkách jsem stále s ním. Teď musíme sázet brambory. Včera, v sobotu, jsme sázeli jetel. Otec musel mašinu táhnout a já posouvat.

Tisíckrát vás znovu prosíme, obstarejte nám ještě jednou typapíry, protože s těmi, co byly již odeslány, už nemůžeme počítat. Tak se mi stýská po dětech. Co dělá moje Karin, Fritzl a Trudi? Stiskni je za nás.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist