načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945 - Ondřej Sekora

Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945
-15%
sleva

Kniha: Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945
Autor:

- Ondřej Sekora byl nejen výtečný kreslíř, ale i statečný chlap! - Ondřej Sekora, nezaměnitelný spisovatel a ilustrátor knih pro děti i dospělé, jeden ze zakladatelů českého komiksu, ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  599 Kč 509
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
17
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 29Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 160
Rozměr: 235 x 210 mm
Úprava: 46 nečíslovaných dvojlistů obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), faksimile
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: doslov Hana Kraflová
Skupina třídění: Výtvarné umění
Biografie
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Novinka týdne: 2016-24
Datum vydání: 8. 6. 2016
ISBN: 9788025905463
EAN: 9788025905463
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Edice psaného a obrazového deníku, které si vedl grafik, ilustrátor a spisovatel Ondřej Sekora v letech 1944-1945 a dokumentoval v nich své věznění v pracovních táborech v Polsku a Německu.

Popis nakladatele

Ondřej Sekora byl nejen výtečný kreslíř, ale i statečný chlap!

Ondřej Sekora, nezaměnitelný spisovatel a ilustrátor knih pro děti i dospělé, jeden ze zakladatelů českého komiksu, byl nucen na základě nacistických zákonů nastoupit na konci války do pracovního tábora v Německu. Později se k této neblahé epizodě svého života nerad vracel, ale za pobytu v pracovních lágrech v letech 1944 a 1945 si psal deník slovem i obrazem. Vzniklo tak jedinečné svědectví z méně známých pracovních táborů v Klein Steinu a Osterode, jedinečné právě v propojení Sekorových satirických kreseb s věcnými záznamy života v táboře, který si autor zpestřoval humornými poznámkami a glosami.

Právě oba deníky, které vycházejí knižně poprvé, jsou klíčem k Sekorově poválečnému levicovému postoji, k jeho snaze distancovat se od své prvorepublikové minulosti i k jeho rostoucímu odporu k jakémukoli násilí. Civilnost a všednost Sekorových záznamů je někdy téměř šokující, někdy úsměvná (Jeden kolega, když se kritizovaly větrné latríny, se zanícením se rozpovídal: „Páni, až bude po válce, tak si vezmu asi pět cigaret, půjdu doma na záchod, a budu tam sedět celou hodinu!“), a mezi řádky tak i po mnoha letech vysvítá Sekorův chlapský a nepateticky odvážný postoj.

(1944-1945)
Předmětná hesla
Sekora, Ondřej, 1899-1967
Výtvarní umělci -- Česko -- 20. století
Ilustrátoři -- Česko -- 20. století
Čeští spisovatelé -- 20. století
Druhá světová válka (1939-1945)
Nucená práce -- Německo -- 1939-1945
Pracovní tábory -- Německo -- 1939-1945
Skicáře -- 1939-1945
Česká próza
Kniha je zařazena v kategoriích
Ondřej Sekora - další tituly autora:
Broučci -- S obrázky O. Sekory Broučci
Ferda Mravenec Ferda Mravenec
 (audio-kniha)
Kuře Napipi Kuře Napipi
Kuře Napipi a jeho přátelé Kuře Napipi a jeho přátelé
Uprchlík na ptačím stromě Uprchlík na ptačím stromě
Ferdův slabikář Ferdův slabikář
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

16. X. V deset hodin jsem nastoupil. Ondra podle úmluvy se se mnou

krátce rozloučil a zmizel. Když jsem se po něm ohlédl, už byl pryč. Ří

kal jsem mu při rozloučení jen: „Tak, Ondro, jak jsem povídal!“ Myslil

jsem, že se má dobře přičinit, ale on už jistě myslil na naši mužskou

úmluvu a rychle se po políbení otočil. — Dlouhá fronta čekala na při

jetí. Sluníčko krásně svítilo a hned se ke mně hlásili známí. Já jsem se

přihlásil k Ing. Brichtovi. Přišel poplach s velikým ostřelováním. Jako

mizivé tečky letěla velkou rychlostí letadla zanechávající za sebou

dlouhé pásy sražených par. — Ležím s prof. Havránkem, dr. Hansrem

a Slávkem Nedomou. Přihlásil se ke mně spisovatel Nový a malíř Wíšo.

Den rušně uběhl, ale v noci jsem pro světlo téměř nespal. Mohli jsme

již psát první lístky.

17. X. Poprchá, záchody jsou zatopeny, hovořím hodně s Novým,

u prohlídky jsem dostal A. — Lidé, kteří se na nás dívali ze silnice, byli

postupně odehnáni a nakonec začali kolem jízdárny projíždět tram

vajemi, jen proto, aby mohli zamávat do pootevřených dveří, anebo

aby z jedoucí tramvaje vyhodili balíčky do trávy. Vojáci někdy balíčky

sbírali. Zatímco jsme se včera procházeli jízdárnou, je dnes vycházení

z budovy zakázáno! Někteří mají s sebou knížky, které mají vytrvat na

dlouho. Jeden (spisovatel Nový) má s sebou bibli, dr. Hanser má s se

bou maďarštinu. Máme tu jednoho mladíka se strašně smutným obli

čejem, chodíme se dokonce v úžasu na něj dívat.

Noc už byla klidná. Ale velké množství lidí těžce kašle — a večer, když

se lidé ukládají, lámou se dřevěná lůžka.

18. X. Máme jen jeden vodovod pro tisíc lidí. Myjeme se v šálcích na

jídlo. — Házení balíků z tramvají, říká se mu „letecký přísun“, začalo

už po šesté hodině, ale asi o půl osmé nastoupili do tramvají strážníci

a vyhazování balíků zamezili. Jsem velmi rád, že jsem si zakázal něja

ké návštěvy. Nesnesl bych to, i tak mi to trhá nervy. Později nedovolili Ondra: Ondřej J. Sekora (1931–2004), syn O. S., v roce 1944 mu ještě nebylo 14 let a nemusel tedy podle Norimberských zákonů nastoupit spolu se svou matkou Židovkou do koncentračního tábora. (V dospělosti publicista a překladatel.) Nový: Karel Nový (1890–1980), spisovatel a novinář. Wíšo: Jaromír Wíšo (1909–1992), postimpresionista. 9 snad ani jezdit, protože tramvaje byly značně prázdné. — Vyvolávají nás už podle různých zaměstnání. — Začaly chodit balíčky poštou. Dávaly se na poštu č. 11 a odtud šly za hodinu za dvě do jízdárny. Nejvíce dostal Sirotek. Už ho všichni ke každé poště volali sami. Také jsem dostal balíček a při volání jména se ke mně přihlásil Veris. — Zabalili jsme a odevzdali kufry. — Noc v šatech. — Hlasatelé ohlásili návrh, abychom se sebrali na dar pošťákům, sebralo se 5.700 K, potom žádali, abychom se složili na nějaké jídlo vojákům, kteří nás budou doprovázet.

19. X. Vstali jsme v půl třetí. Protože se nikdo nepouští ven, močí lidé

na zeď jízdárny vedle vojáků u vrat. Dlouho jsme se řadili. Ve čtvrt na sedm jsme došli pochmurným pochodem na dejvické nádraží. My jsme se náhodou dostali do druhé třídy. Přes dvě hodiny jsme stáli v Dejvicích, ve čtvrt na jedenáct jsme opravdu vyjeli z Prahy. Ale to čekání nás nemrzelo, docela pěkně se nám sedělo, na čekání jsme byli zvyklí a byl jsem rád, že jsme z prachu ven. Na nádvoří jsme se dověděli, že se jede směr na Vratislav. Na stanicích nás hlídají policisté Schupo (Maďaři a Chorvati) a Todtovci s puškami. V Ústí nad Orlicí nám lidé a dělníci dávali cigarety. — Noc byla dost nepříjemná. Mnoho se stálo. Každou chvíli se hádal jiný cíl cesty. Jedna část vystoupila v Klettersdorfu s Verisem a Karlem Novým.

20. X. My jsme jeli dále a asi o půl deváté jsme přijeli do Gross Steinu.

Překvapila nás překrásná krajina, uvítali nás ruští zajatci a francouzští dělníci. Nastal průvod s ranci. Dlouhý ke kasárnám. Pak útěk do úkrytů před lijavcem. Nový nástup. Ještě dobře, že nám dovolili se schovat. Další pochod na druhý konec proponovaného letiště. Už jsem padal pod tíhou. Ale ubytováni jsme tak hned nebyli. Teprve před soumrakem jsme se Slávkem zahájili útok na desky a šli jsme si přikrýt prázdnou podlahu jednoho baráku, která ještě nebyla pokryta zavazadly. Havránek a Slávek nosili zavazadla, tak jsme šťastně zachránili místo pro sebe, udělali

z kufrů uličku a položili se na prázdnou zem. Byl to den velikého vypě

tí a únavy, usnul jsem těžce.

21. X. sobota Probudil jsem se příliš časně. Tlusťoch a jedlík Erban

hrozně chrápal a dveře, vlastně vrata, příšerně vrzala. Dali jsme se tu

a tam do nějakého skládání materiálu, desek apod., potom do kopá

ní protileteckých zákopů. K obědu jsme dostali jen trochu polévky,

k večeři kousek salámu. Poslal jsem si prvního kluka pro známky do

vesnice. Mají nás na dozor dva letci, kteří na nás koukají jako na oběti

a ničím nás neobtěžují. Zavádí se jakási samospráva, ale lidé se mezi

sebou dost hádají! Večer, na latríně, jsem se dověděl, že můj Ondra

hodně plakal, když se se mnou rozloučil. S trudnými pocity jsem se

ukládal ke spánku. Deky pod sebe máme společně s Havránkem. Dnes

byly Ondrovy narozeniny.

22. X. neděle Už jsem spal trochu déle. Jsem vedoucí naší skupiny:

Havránek, Sekora, Nedoma, Košler, Erban, Johanis, Wladarczyk. Zdá

se, že všichni jsou hodní lidé. Tlusťoch a jedlík dnes chrápal velice

mírně a praví, že už snědl všechny zásoby. — Pracuje se, ale jen jak kdo

chce. Je deštivo a hrozně blátivo.

Dodatek ke 20. X. Jak jsme vystoupili z vlaku, viděli jsme tempo,

jakým pracovali Rusové. „To se musíme naučit!“ bylo heslo. Později

u kasáren a zajateckého tábora, když jsme stáli v množství, volali na

nás, abychom jim schovávali špačky cigaret na určité místo, odkud si

je dávali přinášet.

V neděli odpoledne nám oznámili rozdělení naší samosprávy, určili

lékaře, poštmistra a tak dále. Dělali jsme si poličky.

23. X. pondělí První den práce. Jenže jsme zabloudili a na místo prá

ce vzdálené dvacet minut jsme nastupovali po cestě dvě a půl hodiny

dlouhé. Uhlazovali jsme písek — a rozhazovali — na letišti. Byl to skvě

Veris: Jaroslav Veris

(1900–1983), malíř.

Havránek: /údaje o otci

jen ze vzpomínky syna,

historika Jana Havránka:

otec pracoval na

ministerstvu./

Košler: Václav Košler

(data??), violista orchestru

Národního divadla v Praze,

otec dirigenta Zdeňka

Košlera.

Schupo: říšská ochranná

policie

Todtovci:

Organisation Todt, od

roku 1938 v Německu

spojovala firmy budující

vojenské strategické ob

jekty. Po smrti zakladatele

Fritze Todta ji řídil Albert

Speer. Od roku 1944

vedena SS, pracovali

pro ni především vězni

z koncentračních táborů.


10 11

lý pohyb na zdravém vzduchu a později jsem se přihlásil do 20 silných mužů na přehazování kolejnic. To byla práce ještě příjemnější a rušnější! — Je mi stále tepleji a tepleji. — Změřil jsem, že každý z nás máme do šířky 63 cm místa.

24. X. úterý Pracujeme na témže místě. Viděli jsme už třetí překrásné

hejno hus na tahu. Jsme všichni náramně spokojeni a jsem tu mnohem raději, než bych byl v Praze, kdybych tam musel chodit do továrny. Vojáci s námi zacházejí s velikými ohledy. Ovšem o naše ubytovací poměry je postaráno co nejhůř. Nemáme postelí, umývárny, nemáme ani místo ani světlo. Večer bez světla je velice obtížný. Musím zase večer na procházku s Havránkem, abych vydržel spát až do rána a nebyl buzen dupáním čuralů a práskáním dveří! (3. dopis)

Kolem tábora hoří ohýnky kuchařů amatérů.

25. X. středa Pod mrakem, zase chladněji. Jsme opět v „ rup-koloně“,

nyní „ohřívárně“. Dnes letěla hejna hus pokaždé skoro přes nás. — Lidé v baráku se už méně hádají. Mnozí už si udělali palandy. Zvlášť střední barák se už dobře zařídil. Mám strach, zda jsem se nenachladil. (4. dopis)

Před spaním byl lidový soud. Několik mladíků se toulalo kolem tá

bora v lesích, byli chyceni vojáky a přivedeni pod bodákem do tábora. Dva byli vůbec přes celé dva dny v Oppelu. Vedoucí baráku jim vyčinil, u ostatních povstalo rozhořčení proti provinilcům ze strachu, že by mohly přijít represálie. Když mladíci odcházeli, dostali bití, facek, pohlavků a kopanců. Ovšemže každý byl pro jiné řešení stejného stanoviska a tak hádky, které už pohasly, zase se rozbujely. — Smutný mladík Kraus, který o sobě říká, že je nemocný nervově, duševně a že má dýchací cesty a zuby v nepořádku, se snad proti své vůli vzpružuje. Přišel velice špatně vypraven. Na jídlo má nádobku od lepidla a umyvadlo, místo potravin si s sebou vzal knihy, které mu potom kamarádi pomáhali vyházet z vlaku a na sobě má jen tenké černé kalhoty. Ale i u Turkovy

kolony je jeden melancholik, nějaký JUDr., který chodí a uhlazuje pí

sek stále jen nám.

26. X. čtvrtek Dnes jsem se já zamotal do rozepře. Jakýsi advokát

dr. Fröhlich se tu jen potlouká, nastupuje pozdě, předčasně odchází,

zatímco my nemáme čas se oholit, napsat si dopisy, vždyť i já svůj

deník píši na tyči zapíchnuté v písku vedle kolejí využívaje přestávek.

Tohoto Fröhlicha napodobili a překonali kluci Knorr a Kozák a dnes

vůbec nenastoupili. Chtěl jsem proti tomu vystoupit, skoro všichni byli

se mnou v názoru, že i my bychom si mohli někdy udělat čas a nedělat

ty hloupé těm chytrým. Ale když se proti mně jeden vykasal, nepřispěl

mi nikdo na podporu a nechali ještě druhé dva proti mně se přidat. Už

nebudu nikdy proti ničemu protestovat. — Je dnes nádherný slunný

den. (5. dopis) — K večeru jsme nosili kolejnice. Kolem tábora vyrost

lo množství amatérských pecí, umělých kamínek, na kterých se peče

a vaří. Začal jsem dělat karikatury.

27. X. pátek Začali jsme pracovat na jiném místě, upravujeme kolej

nice, nabíráme hlínu a vysypáváme. Jsem trochu nachlazen. (6. dopis)

Všechny světnice už změnily svou tvářnost, nadělaly se palandy, poste

le, jeden samotář si udělal u dveří kóji, kde si zrobil i stoleček a popíjí

tam kávu z čajového hrníčku. Dostal jsem první dopis od Lídy.

28. X. sobota Měníme zase místa práce, nakládáme hlínu, vozíme

vozíky a kopeme jámy pro kabely. Už zase poprchá. Už jsem poznal

kouzla postele na tvrdém, hlavně když se mohu zakrýt a když mne

moji sousedé zahřívají. Dnes jsem se ráno vůbec nemyl, teprve v po

ledne. V poledne jsem dostal dopis z Klettersdorfu od K. Nového. Od

pověděl jsem mu. (7. dopis) Večer jsem už usnul o půl deváté. Ovšem

moji sousedé museli jít spát se mnou, protože máme pod sebou spo

lečný podklad.

Lída: Ludmila Sekorová,

roz. Roubíčková (1899–

1980), druhá manželka

O. S., pocházela z rodiny

židovského obchodníka

a sklenáře v Dobříši.


12 13

29. X. neděle Začínají se mi zdát příjemné sny. Je pracovní den. Na

nádvoří už se přivezly pro nás truhlíky a věšáky, deky, dělá se vodovod, ba musili jsme balit, že prý nám udělají postele. Ale neudělali. Pracuji jen jednou rukou, levá mi bolí, namohl jsem si sval v zápěstí. Práce nijaká, odpoledne jsem si opravdu hodil šlofíka na pryčně a potom jsme si udělali s Havránkem a Slávkem výlet do Gross Steinu. Táborem putují pověsti, že se poštmistr o naše balíky nestará, ty že putují kdesi po letištích atd. Dopoledne přišla za námi na rozhovor dvě děvčata ukrajinská z Kamence Podolského, jedna 16, druhá 17 let. Obě byly přede dvěma lety vzaty pracovním úřadem a komandovány přímo do Gross Steinu. Obě už umí německy. Co je to Češi, to nevěděly. (8. dopis)

30. X. pondělí Všechno čeká na balíčky, teprve málo se jich rozdalo.

Profesor Smékal jezdí pro nás nakupovat. Sbírám na poli syrové topinambury a krájím si je jako ovoce. — Měli jsme brzo novou práci na kladení kabelů hotovou a rozdělávali jsme si pěkný oheň z klestí a kůry z lesa. (9. dopis) Tlouštík Erban se docela vžil do tábora. Má pro to dobrou náturu. Všude jen postává, dá se vyhodit, dá si vynadat, aniž se urazil, lžíci má stále připravenu, je pořád kolem kuchyně, nic nedělá a ač je největší jedlík, je syt. Smutný občan Valdemar Kraus se odstěhoval do druhého baráku. Dal jsem si ukázat jeho místo. „Zde, co je ten stůl. Až se stůl večer odstaví, ustelu si na jeho místě.“ — Do baráku přibyla kamínka, ale přibylo jen kouře, strašný průvan, málo místa. Tyto řádky píšu s deníkem na kufru jako psacím stole. (Okusil jsem topinambury.)

31. X. úterý Hážeme hlínu do vozíků. Musíme pracovat víc, lokomo

tiva nám vozíky přiváží a odváží. V poledne jsme pro déšť odešli dříve. Ruka mne stále bolí a vrzá mi v poraněném svalu. V táboře se rozšířila zpráva, že herec Šmeral, který zůstal v jízdárně, když jsme odcházeli — stále o něco jednal — že je v jízdárně dosud. Otážeme se domů. Dostal

jsem už třetí psaní z domu a průvodku bez balíku. Někteří naši lidé,

kteří po vracejících se vojácích poslali domů peníze a potravinové líst

ky, dostali nyní odpovědi, že buďto dopisy přišly bez peněz nebo bez

lístků, nebo vůbec nedošly. To byli asi ti lidé, kteří odjíždějícím vojá

kům volali bouřlivě na pozdrav. Museli jsme si lehnout s čepičkami na

hlavách, takový je tu u dveří hrozný průvan.

1. XI. středa Leje jako z konve, země čvachtá pod nohama, vody

všude plno. Prozatím jsme nevyšli ven do práce. Sedíme doma celé

dopoledne. Mnozí už shodili svoje různé plnovousy, které si dali růst,

jiní si je trochu zušlechtili, ale jiní zase vousy nechali a vypadají jako

strašliví zálesáci. Náš vedoucí Papež včera řekl, že Lehmann, vedoucí

O. T., zase nachytal tři naše lidi v Gogolině, jednoho dokonce „pacien

ta“. Odpoledne jsme trochu pracovali a pak jsme měli „apel“ vedoucího

stavby. Oznámil nám, že jsme na úrovni dělníků Poláků, Francouzů

atd., že budeme pojištěni, a co nás nejvíc potěšilo, že neřádi, kteří

budou na náš účet dělat hlouposti, budou vymýceni. Obávali jsme se,

že budou chtít, abychom všichni nesli odpovědnost a represálie za

jednoho. — Večer jsem byl poprvé v hostinci. Tam se ke mně přihlásili

společníci z tábora a nestačil jsem kreslit všem na lístky „na památku“.

Ale dařilo se mi to.

2. XI. čtvrtek Nakládáme stále u silnice kamenitou hlínu do vozíčku.

V poledne jsem si poprvé šel podruhé pro oběd. Dostal jsem hromadu

bramborů a mrkev. Dostal jsem také první balíček — aspiriny. Odpo

ledne, přestože mi ruka velmi vrže, se mi už dobře a bez ustání nabíra

lo. Večer jsem byl rád, že jsem měl uschované brambory. Dostali jsme

první peníze za práci, 30 marek zálohy. Zajímavé jsou tu nádoby na

jídlo. Kastrolky, pánvičky s držadlem, pánvičky s uchy, někdo si bere

příkrm prostě do pokličky, brambory na loupačku se berou namnoze

do čepice.

Šmeral: Vladimír Šmeral

(1903–1982), před válkou

člen Burianova Déčka

a Osvobozeného divadla,

za války Městských divadel

pražských. Proslulá byla

jeho kultivovaná dikce.


14 15

3. XI. pátek Zase nakládáme hlínu, máme nejhorší kus s kamením.

Dostali jsme partnera, jednoho mladíka, ale ten vůbec nic nedělá. Ozývají se vůbec hlasy, že jsme měli být seskupeni podle stáří, protože ti mladíci nestojí za nic a dospělí se musí dřít za ně. Slávek a Havránek dostali už balíky. — Kamínka, která jsme do našich baráků dostali, už několik dní topí, ale už začínají strašně kouřit, jak se už zanesla. — Večer jsem byl poprvé v hostinci. Když se o mně dověděli, brzy jsem Byl jsem velmi otráven myšlenkou, že tak dávno odeslaný balík nedostávám. Šel jsem k lékaři s rukou. Dr. Kubát řekl, že mám zánět šlachového pouzdra, proto to tak vrže, a dal mi na to ichtyolovou mast a obvaz. V poštovním baráku jsem potom zjistil, že v poslední zásilce mám přece jen balík. Různé pocity zklamání, pak uspokojení mne tak rozrušily, že jsem si musel vzít o jedenácti hodinách prášek, abych usnul.

4. sobota Malér. Oznámili nám, že budeme pracovat 10 hodin venku

bez návratu domů, jen na půl hodiny přestávku ke snědení polévky. Promrzl jsem hodně, zvlášť ve frontě na polévku. Večer musíme zakročovat proti čuralům, kteří chodí močit hned před barák. U baráku č. 2 je vysoko naplněná příkopa močí hned u dveří. Dokonce prý tam včera namočili do dvou konví. Inženýr Pelikán, chmurný a mrzutý člověk, nabídl svému sousedu Havránkovi jako projev důvěrné úsluhy, aby také močil do jeho plechovky. Dostáváme brambory na loupačku neloupané. Advokát dr. Fröhlich doporučuje, abychom je jedli tak, jak jsou, ze 7 důvodů:

1. Když jsme si jako malé děti kupovali pečené brambory od

kaštanářů, tak nám velice i se slupkou chutnaly.

2. Když máme brambory se slupkou, dostaneme více do žaludku.

3. Brambory tak lehce nevystydnou.

4. Ušetříme si tím nehty.

5. Se slupkou sníme písek a to podporuje trávení.

6. Ušetří se. Nemusí se po jídle vyhazovat slupky.

7. Je to hygieničtější, protože se potom nemusí vyplachovat

esšálek.

5. XI. neděle Lidé nejsou příliš nadšeni spacími pytli, ač předtím

dobře sloužily. Zjistilo se, že se v nich nashromažďují prdy z celé noci

a větrání jde právě k nosu. — Za krásného počasí jsme pracovali dopo

ledne. Odpoledne jsem namaloval první obrázek do svého památníku.

Měl jsem sice nový balík, ale nesáhl jsem na něj a šli jsme na krásnou

vycházku do slunečného kraje. Ta chvíle mimo tábor byla pohádko

vá. — Na pracovišti nám nabídli, že bychom mohli udělat 9 vozíků za

den a pak jít domů i třeba dříve. Ale my sotva uděláme 5. Zjistil jsem, že

se mi dělá revmatický kotník na pravé noze. — Jsem už dost unaven —

Erban nosí veliké nůše krásných hřibů. Včera je dělal a byly velice dobré.

6. XI. pondělí Zase celý den v práci. Ale nádherný den. Udělali jsme

5 vozíků. Nikdo se nepřihlásil na 9. Chápu, proč náš společník pracuje

tak ledabyle. Byl po maturitě vzat do továrny, kde býval 12 hodin den

ně. Je silný, dovede za chvíli udělat hodně, ale v přestávkách je úžasný.

Můj soused, dělník z Kladna, Skuhrovec, mne učil zacházet lopatou,

hlavně nabírat.

7. XI. úterý Zima. Dali jsme se do práce takovým tempem, abychom

se zahřáli, že jsme měli do oběda 5 vozíků. Odpoledne se spustil liják

a šli jsme domů.

8. XI. Sněží. Poznáváme to ovšem ve tmě při mytí venku jen podle

toho, jak nám dopadají vločky na tvář. Pak přišel déšť a zůstali jsme do

půl osmé v barácích. Pak v dešti na letiště a tam jsme zůstali asi půl

druhé hodiny v dešti, aniž bychom pracovali, než jsme šli domů. Ani

odpoledne jsme nestáli za nic. Bolí mne velmi svaly. Večer donesli po- 17 stele, zítra se budou ve dvou třetinách baráku skládat. Inženýr Mezera si u lesíku na vozíčkách zlomil nohu. Měřili jsme si vozíčky postele a těšili se, jak se na těch 80 cm šířky budeme rozvalovat. — Večer mi Mařík přinesl velký 15kg balík.

9. XI. čtvrtek Na pracovišti jsme postavili boudu a pokoušeli se posta

vit finský stan. Selhalo to. V baráku postavili do polovičky postele, vypadá to jako králikárny a vznikla tam hned veliká spousta hádek. Barák je zanes Tábor je zamořen spoustami bláta, cesta k vodovodu, k poště v naprosté tmě, to je stálé padání do tůní bláta.

10. XI. pátek S velikánským Rusem, ohromným chlapem, jsme jeli

s volským potahem odvést finské stany na nové pracoviště, začátek rozjezdové dráhy. Za vichru a chumelenice jsme postavili aspoň dřevěnou boudu. Cesta domů byla nekonečná. Našel jsem doma 5 rekomando balíčků od Lídy.

11. XI. sobota Nastupovali jsme na nové stanoviště po zasněžené trá

vě. Někteří hoši dostali do práce dřeváky — polobotky. Lepily se jim na to hory sněhu. Finská bouda byla konečně postavena. Zbavovali jsme okolí dráhy betonového povlaku. Večer zima a všichni jsme začali toužit po svém tmavém brlohu v baráku. Stáváme se skromnější. Stačila by nám dřevěná postel s kousíčkem místa vedle, nejtěsnější trampská chata. Když nám oznámili, že bude zítra celá neděle volná, jásali jsme jako před velikým svátkem. Jeden kolega, když se kritizovaly větrné latríny, se zanícením se rozpovídal: „Páni, až bude po válce, tak si vezmu asi pět cigaret, půjdu doma na záchod, a budu tam sedět celou hodinu!“ — Havránek si šel pro prádlo, které si dal vyprat u místní pradleny. Už mu nechce prát. Že prý jsou o tom ve vesnici řeči. To už jsme se doslechli, že zdejší obyvatelé byli upozorněni, aby s námi neměli žádných styků. Jsou tu původně Poláci, minulou neděli nám jedna žena ukazovala, že sestra je

„bei der kaplička“, ale za žádnou cenu nechtěla začít mluvit po polsky,

ač naší češtině porozuměla. Nemají prý dovoleno mluvit polsky. Děti

mluví jen německy. — Večer přišlo veliké překvapení. Prý se v neděli

pracuje. Radost byla zkažena.

12. XI. neděle Je to hrozné, do jakého stavu se dostávají naše šaty.

Už si svazuji nóbl zimníky kolem pasu provazem, aby víc hřály, vos

kované kabáty se hrozně trhají. Už nikdo nevypadá po pansku. I dr.

Fröhlich má kalhoty svázané dole provazem. Našemu táboru se říká

„Háchovno“. Už několika lidem praskly řemínky ze včerejších bot. —

Je pěkná neděle, škoda, že ji celou ztrácíme v táboře domácími prace

mi. — Máme tu dvojici bratrů Ulrychů. Ač jsou Němci a česky dobře

neumí, mluví mezi sebou jen česky. Jedině, když se jednou pohádali,

míchali do toho slova německá. — Košler, violista z Národního divadla,

opět hrál v kostele na varhany, ale brzo potom se dověděl, že už tam

hrát nemůžeme. Styk s ostatními se stále ztěžuje. — Zapomněl jsem

poznamenat, že se lidé, u kterých Havránek pral, hrozně divili, že si

balil prádlo do papíru. Papír už dlouho neviděli. Ostatní na práci po

nás chtěli, abychom jim od nás opatřili dopisní papíry a obálky.

13. pondělí Pracujeme zase u rozletové dráhy. Nakládáme vozíky.

Naši lidé si začínají se zajatci vyměňovat, dávají chléb, dostávají prs

týnky, špičky nebo tabatěrky, od pracujících Ukrajinců nebo Poláků

jejich pěstovaný tabák. — V táboře se vyskytlo v místech, které je

zamořeno plyny, „prošli jsme stratosférou“. — U dveří máme velikou

zimu. Chceme nějakou zástěnu. Dostal jsem bohatý balík od Boženky.

14. úterý Když jsme se vrátili večer z práce, našli jsme doma nejen

zástěnu, ale i postele. Dal jsem nerad Havránkovi hořejší postel a zdr

cen jsem ulehl ve spodní, zničen děsnou námahou, jakou mi dalo otá

čení a jakýkoliv pohyb v dolní posteli. Řekl jsem si, že se splnily sny

Boženka, Božka: Božena

Skybová, roz. Sekorová

(1902–1985), sestra O. S.,

učitelka, manželka MUDr.

Martina Skyby – ředitele

sanatoria v Jevíčku.




Ondřej Sekora

ONDŘEJ SEKORA


25. 9. 1899 - 4. 7. 1967

Ondřej Sekora byl výrazný český spisovatel, žurnalista, kreslíř, grafik, ilustrátor, karikaturista a entomolog, od roku 1964 nositel titulu zasloužilý umělec. Spolupracoval s rozhlasem, televizí, filmem i divadlem. Psal a ilustroval hlavně knihy pro děti. Vytvořil do značné míry autobiografickou figurku Ferdy Mravence (poprvé se objevila v Lidových novinách 1932 jako postavička v kreslených seriálech pro dospělé), stejně známý je i Brouk Pytlík (1939). Sekorovy příběhy spojují zábavnost s poučností a mravním ponaučením. Jeho ilustrace byly blízké stylu animovaného filmu.

Narodil se v Králově Poli u Brna. Otec Ondřej Sekora, odborný učitel, zemřel, když budoucímu spisovateli bylo sedm let. Ondřej byl třetí ze šesti sourozenců. Studoval na obecné škole v Králově Poli a na gymnáziích nejprve v Brně, po přestěhování roku 1913 ve Vyškově. Sbíral motýly a brouky, sportoval, hodně četl a rád kreslil. Koncem 1. světové války byl odveden jako jednoroční dobrovolník do armády do Vídně. Maturoval proto až po válce (1919). Studoval práva v Brně, studia po nepovedené státnici zanechal.

Od roku 1921 pracoval jako sportovní referent a kreslíř v brněnských Lidových novinách (přijal ho šéfredaktor Vladimír Šindler). V letech 1923 a 1927 (nebo 1928) byl redakcí vyslán do Paříže. V roce 1927 (nebo 1928) se i s redakcí přestěhoval do Prahy, v letech 1927-1941 redigoval Dětský koutek. Protože jeho manželka byla židovského původu, musel svou práci opustit.

Sekora byl zakladatelem prvních českých (moravských) ragbyových klubů, sportovní trenér, rozhodčí, popularizátor sportu a přírody.Byl trenérem ragbyových družstev Moravská Slávie v Pisárkách a AFK Žižka Brno, vytvořil českou ragbyovou terminologii. Založil a redigoval časopis Sport. Jako ferdovský všeuměl věnoval část svého nadšení i hudbě.

Ferda Mravenec se poprvé objevil na stránkách Lidových novin v lednu 1933 jako postava kresleného seriálu pro dospělé, v roce 1935 k němu přibyl i brouk Pytlík. V roce 1936 vyšla první Sekorova knížka pro děti, Ferda Mravenec.

Za okupace v letech 1944-1945 byl vězněn v pracovních táborech Kleinstein (dnes v Polsku) a Osterode v Německu. V autentickém deníku s hořkým humorem vylíčil strasti táborového života. I v táboře kreslí a píše, se spoluvězněm Oldřichem Novým hraje maňáskové divadlo.

Po válce se stal redaktorem deníku Práce a redaktorem časopisu Dikobraz (1945-1947, prvních 15 čísel jako šéfredaktor) a redaktorem v nakladatelství Josefa Hokra (1945-1949), které již předtím vydávalo jeho knihy. V roce 1949 spoluzakládá Státní nakladatelství dětské knihy (dnešní Albatros) a v letech 1949-1952 působí jako jeho vedoucí redaktor. Stál u prvních pokusů o televizní vysílání pro děti, neoficiálně hrál maňáskové divadlo a po celé republice pořádal besedy s dětmi. Od roku 1952 byl ve svobodném povolání, píše a kreslí pro noviny a časopisy Host do domu, Lidové noviny, Mateřídouška, Ohníček, Pionýr.

V roce 1964 byl jmenován zasloužilým umělcem. V roce 1966 dostal Cenu Marie Majerové za literaturu.

V předválečných letech se věnoval i politické karikatuře, v poválečných letech se svým způsobem aktivně účastnil na propagandě komunistického režimu. Vzhledem k oblíbenosti jeho knížek je mu to málokdy vytýkáno.

Záchvatem mrtvice v roce 1964 skončila jeho veřejná činnost. Zemřel v Praze roku 1967 a pohřben je na košířských Malvazinkách.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist