Deníky Ondřeje Sekory 1944–1945 - Ondřej Sekora

7
16. X. V deset hodin jsem nastoupil. Ondra podle úmluvy se se mnou
krátce rozloučil a zmizel. Když jsem se po něm ohlédl, už byl pryč.
Říkal jsem mu při rozloučení jen: „Tak, Ondro, jak jsem povídal!“ Myslil
jsem, že se má dobře přičinit, ale on už jistě myslil na naši mužskou
úmluvu a rychle se po políbení otočil. — Dlouhá fronta čekala na
přijetí. Sluníčko krásně svítilo a hned se ke mně hlásili známí. Já jsem se
přihlásil k Ing. Brichtovi. Přišel poplach s velikým ostřelováním. Jako
mizivé tečky letěla velkou rychlostí letadla zanechávající za sebou
dlouhé pásy sražených par. — Ležím s prof. Havránkem, dr. Hansrem
a Slávkem Nedomou. Přihlásil se ke mně spisovatel Nový a malíř Wíšo.
Den rušně uběhl, ale v noci jsem pro světlo téměř nespal. Mohli jsme
již psát první lístky.
17. X. Poprchá, záchody jsou zatopeny, hovořím hodně s Novým,
u prohlídky jsem dostal A. — Lidé, kteří se na nás dívali ze silnice, byli
postupně odehnáni a nakonec začali kolem jízdárny projíždět
tramvajemi, jen proto, aby mohli zamávat do pootevřených dveří, anebo
aby z jedoucí tramvaje vyhodili balíčky do trávy. Vojáci někdy balíčky
sbírali. Zatímco jsme se včera procházeli jízdárnou, je dnes vycházení
z budovy zakázáno! Někteří mají s sebou knížky, které mají vytrvat na
dlouho. Jeden (spisovatel Nový) má s sebou bibli, dr. Hanser má
s sebou maďarštinu. Máme tu jednoho mladíka se strašně smutným
obličejem, chodíme se dokonce v úžasu na něj dívat.
Noc už byla klidná. Ale velké množství lidí těžce kašle — a večer, když
se lidé ukládají, lámou se dřevěná lůžka.
18. X. Máme jen jeden vodovod pro tisíc lidí. Myjeme se v šálcích na
jídlo. — Házení balíků z tramvají, říká se mu „letecký přísun“, začalo
už po šesté hodině, ale asi o půl osmé nastoupili do tramvají strážníci
a vyhazování balíků zamezili. Jsem velmi rád, že jsem si zakázal
nějaké návštěvy. Nesnesl bych to, i tak mi to trhá nervy. Později nedovolili
Ondra: Ondřej J. Sekora
(1931–2004), syn O. S.,
v roce 1944 mu ještě
nebylo 14 let a nemusel
tedy podle Norimberských
zákonů nastoupit spolu
se svou matkou Židovkou
do koncentračního tábora.
(V dospělosti publicista
a překladatel.)
Nový: Karel Nový
(1890–1980), spisovatel
a novinář.
Wíšo: Jaromír Wíšo
(1909–1992),
postimpresionista.





8 9
snad ani jezdit, protože tramvaje byly značně prázdné. — Vyvolávají nás
už podle různých zaměstnání. — Začaly chodit balíčky poštou. Dávaly se
na poštu č. 11 a odtud šly za hodinu za dvě do jízdárny. Nejvíce dostal
Sirotek. Už ho všichni ke každé poště volali sami. Také jsem dostal balíček
a při volání jména se ke mně přihlásil Veris. — Zabalili jsme a odevzdali
kufry. — Noc v šatech. — Hlasatelé ohlásili návrh, abychom se sebrali na
dar pošťákům, sebralo se 5.700 K, potom žádali, abychom se složili na
nějaké jídlo vojákům, kteří nás budou doprovázet.
19. X. Vstali jsme v půl třetí. Protože se nikdo nepouští ven, močí lidé
na zeď jízdárny vedle vojáků u vrat. Dlouho jsme se řadili. Ve čtvrt na
sedm jsme došli pochmurným pochodem na dejvické nádraží. My jsme
se náhodou dostali do druhé třídy. Přes dvě hodiny jsme stáli
v Dejvicích, ve čtvrt na jedenáct jsme opravdu vyjeli z Prahy. Ale to čekání nás
nemrzelo, docela pěkně se nám sedělo, na čekání jsme byli zvyklí a byl
jsem rád, že jsme z prachu ven. Na nádvoří jsme se dověděli, že se jede
směr na Vratislav. Na stanicích nás hlídají policisté Schupo (Maďaři
a Chorvati) a Todtovci s puškami. V Ústí nad Orlicí nám lidé a dělníci dá -
vali cigarety. — Noc byla dost nepříjemná. Mnoho se stálo. Každou chvíli
se hádal jiný cíl cesty. Jedna část vystoupila v Klettersdorfu s Verisem
a Karlem Novým.
20. X. My jsme jeli dále a asi o půl deváté jsme přijeli do Gross Steinu.
Překvapila nás překrásná krajina, uvítali nás ruští zajatci a francouzští
dělníci. Nastal průvod s ranci. Dlouhý ke kasárnám. Pak útěk do
úkrytů před lijavcem. Nový nástup. Ještě dobře, že nám dovolili se schovat.
Další pochod na druhý konec proponovaného letiště. Už jsem padal pod
tíhou. Ale ubytováni jsme tak hned nebyli. Teprve před soumrakem jsme
se Slávkem zahájili útok na desky a šli jsme si přikrýt prázdnou podlahu
jednoho baráku, která ještě nebyla pokryta zavazadly. Havránek
a Slávek nosili zavazadla, tak jsme šťastně zachránili místo pro sebe, udělali
z kufrů uličku a položili se na prázdnou zem. Byl to den velikého vypě -
tí a únavy, usnul jsem těžce.
21. X. sobota Probudil jsem se příliš časně. Tlusťoch a jedlík Erban
hrozně chrápal a dveře, vlastně vrata, příšerně vrzala. Dali jsme se tu
a tam do nějakého skládání materiálu, desek apod., potom do
kopání protileteckých zákopů. K obědu jsme dostali jen trochu polévky,
k večeři kousek salámu. Poslal jsem si prvního kluka pro známky do
vesnice. Mají nás na dozor dva letci, kteří na nás koukají jako na oběti
a ničím nás neobtěžují. Zavádí se jakási samospráva, ale lidé se mezi
sebou dost hádají! Večer, na latríně, jsem se dověděl, že můj Ondra
hodně plakal, když se se mnou rozloučil. S trudnými pocity jsem se
ukládal ke spánku. Deky pod sebe máme společně s Havránkem. Dnes
byly Ondrovy narozeniny.
22. X. neděle Už jsem spal trochu déle. Jsem vedoucí naší skupiny:
Havránek, Sekora, Nedoma, Košler, Erban, Johanis, Wladarczyk. Zdá
se, že všichni jsou hodní lidé. Tlusťoch a jedlík dnes chrápal velice
mírně a praví, že už snědl všechny zásoby. — Pracuje se, ale jen jak kdo
chce. Je deštivo a hrozně blátivo.
Dodatek ke 20. X. Jak jsme vystoupili z vlaku, viděli jsme tempo,
jakým pracovali Rusové. „To se musíme naučit!“ bylo heslo. Později
u kasáren a zajateckého tábora, když jsme stáli v množství, volali na
nás, abychom jim schovávali špačky cigaret na určité místo, odkud si
je dávali přinášet.
V neděli odpoledne nám oznámili rozdělení naší samosprávy, určili
lékaře, poštmistra a tak dále. Dělali jsme si poličky.
23. X. pondělí První den práce. Jenže jsme zabloudili a na místo
práce vzdálené dvacet minut jsme nastupovali po cestě dvě a půl hodiny
dlouhé. Uhlazovali jsme písek — a rozhazovali — na letišti. Byl to
skvěVeris: Jaroslav Veris
(1900–1983), malíř.
Havránek: /údaje o otci
jen ze vzpomínky syna,
historika Jana Havránka:
otec pracoval na
ministerstvu./
Košler: Václav Košler
(data??), violista orchestru
Národního divadla v Praze,
otec dirigenta Zdeňka
Košlera.
Schupo: říšská ochranná
policie
Todtovci:
Organisation Todt, od
roku 1938 v Německu
spojovala firmy budující
vojenské strategické
objekty. Po smrti zakladatele
Fritze Todta ji řídil Albert
Speer. Od roku 1944
vedena SS, pracovali
pro ni především vězni
z koncentračních táborů.





10 11
lý pohyb na zdravém vzduchu a později jsem se přihlásil do 20 silných
mužů na přehazování kolejnic. To byla práce ještě příjemnější
a rušnější! — Je mi stále tepleji a tepleji. — Změřil jsem, že každý z nás máme do
šířky 63 cm místa.
24. X. úterý Pracujeme na témže místě. Viděli jsme už třetí překrásné
hejno hus na tahu. Jsme všichni náramně spokojeni a jsem tu mnohem
raději, než bych byl v Praze, kdybych tam musel chodit do továrny.
Vojáci s námi zacházejí s velikými ohledy. Ovšem o naše ubytovací poměry je
postaráno co nejhůř. Nemáme postelí, umývárny, nemáme ani místo ani
světlo. Večer bez světla je velice obtížný. Musím zase večer na procházku
s Havránkem, abych vydržel spát až do rána a nebyl buzen dupáním
čuralů a práskáním dveří! (3. dopis)
Kolem tábora hoří ohýnky kuchařů amatérů.
25. X. středa Pod mrakem, zase chladněji. Jsme opět v „ rup-koloně“,
nyní „ohřívárně“. Dnes letěla hejna hus pokaždé skoro přes nás. — Lidé
v baráku se už méně hádají. Mnozí už si udělali palandy. Zvlášť střední
barák se už dobře zařídil. Mám strach, zda jsem se nenachladil. (4. dopis)
Před spaním byl lidový soud. Několik mladíků se toulalo kolem
tábora v lesích, byli chyceni vojáky a přivedeni pod bodákem do tábora.
Dva byli vůbec přes celé dva dny v Oppelu. Vedoucí baráku jim vyčinil,
u ostatních povstalo rozhořčení proti provinilcům ze strachu, že by
mohly přijít represálie. Když mladíci odcházeli, dostali bití, facek, po -
hlavků a kopanců. Ovšemže každý byl pro jiné řešení stejného stanovis -
ka a tak hádky, které už pohasly, zase se rozbujely. — Smutný mladík
Kraus, který o sobě říká, že je nemocný nervově, duševně a že má
dýchací cesty a zuby v nepořádku, se snad proti své vůli vzpružuje. Přišel
velice špatně vypraven. Na jídlo má nádobku od lepidla a umyvadlo,
místo potravin si s sebou vzal knihy, které mu potom kamarádi pomáha -
li vyházet z vlaku a na sobě má jen tenké černé kalhoty. Ale i u Turkovy
kolony je jeden melancholik, nějaký JUDr., který chodí a uhlazuje pí -
sek stále jen nám.
26. X. čtvrtek Dnes jsem se já zamotal do rozepře. Jakýsi advokát
dr. Fröhlich se tu jen potlouká, nastupuje pozdě, předčasně odchází,
zatímco my nemáme čas se oholit, napsat si dopisy, vždyť i já svůj
deník píši na tyči zapíchnuté v písku vedle kolejí využívaje přestávek.
Tohoto Fröhlicha napodobili a překonali kluci Knorr a Kozák a dnes
vůbec nenastoupili. Chtěl jsem proti tomu vystoupit, skoro všichni byli
se mnou v názoru, že i my bychom si mohli někdy udělat čas a nedělat
ty hloupé těm chytrým. Ale když se proti mně jeden vykasal, nepřispěl
mi nikdo na podporu a nechali ještě druhé dva proti mně se přidat. Už
nebudu nikdy proti ničemu protestovat. — Je dnes nádherný slunný
den. (5. dopis) — K večeru jsme nosili kolejnice. Kolem tábora
vyrostlo množství amatérských pecí, umělých kamínek, na kterých se peče
a vaří. Začal jsem dělat karikatury.
27. X. pátek Začali jsme pracovat na jiném místě, upravujeme
kolejnice, nabíráme hlínu a vysypáváme. Jsem trochu nachlazen. (6. dopis)
Všechny světnice už změnily svou tvářnost, nadělaly se palandy,
postele, jeden samotář si udělal u dveří kóji, kde si zrobil i stoleček a popíjí
tam kávu z čajového hrníčku. Dostal jsem první dopis od Lídy.
28. X. sobota Měníme zase místa práce, nakládáme hlínu, vozíme
vozíky a kopeme jámy pro kabely. Už zase poprchá. Už jsem poznal
kouzla postele na tvrdém, hlavně když se mohu zakrýt a když mne
moji sousedé zahřívají. Dnes jsem se ráno vůbec nemyl, teprve
v poledne. V poledne jsem dostal dopis z Klettersdorfu od K. Nového.
Odpověděl jsem mu. (7. dopis) Večer jsem už usnul o půl deváté. Ovšem
moji sousedé museli jít spát se mnou, protože máme pod sebou
společný podklad.
Lída: Ludmila Sekorová,
roz. Roubíčková (1899–
1980), druhá manželka
O. S., pocházela z rodiny
židovského obchodníka
a sklenáře v Dobříši.





12 13
29. X. neděle Začínají se mi zdát příjemné sny. Je pracovní den. Na
nádvoří už se přivezly pro nás truhlíky a věšáky, deky, dělá se vodovod,
ba musili jsme balit, že prý nám udělají postele. Ale neudělali. Pracuji
jen jednou rukou, levá mi bolí, namohl jsem si sval v zápěstí. Práce
nijaká, odpoledne jsem si opravdu hodil šlofíka na pryčně a potom jsme
si udělali s Havránkem a Slávkem výlet do Gross Steinu. Táborem putují
pověsti, že se poštmistr o naše balíky nestará, ty že putují kdesi po letiš -
tích atd. Dopoledne přišla za námi na rozhovor dvě děvčata ukrajinská
z Kamence Podolského, jedna 16, druhá 17 let. Obě byly přede dvěma
lety vzaty pracovním úřadem a komandovány přímo do Gross Steinu.
Obě už umí německy. Co je to Češi, to nevěděly. (8. dopis)
30. X. pondělí Všechno čeká na balíčky, teprve málo se jich rozdalo.
Profesor Smékal jezdí pro nás nakupovat. Sbírám na poli syrové
topinambury a krájím si je jako ovoce. — Měli jsme brzo novou práci na
kladení kabelů hotovou a rozdělávali jsme si pěkný oheň z klestí a kůry
z lesa. (9. dopis) Tlouštík Erban se docela vžil do tábora. Má pro to dob -
rou náturu. Všude jen postává, dá se vyhodit, dá si vynadat, aniž se
urazil, lžíci má stále připravenu, je pořád kolem kuchyně, nic nedělá a ač je
největší jedlík, je syt. Smutný občan Valdemar Kraus se odstěhoval do
druhého baráku. Dal jsem si ukázat jeho místo. „Zde, co je ten stůl. Až se
stůl večer odstaví, ustelu si na jeho místě.“ — Do baráku přibyla
kamínka, ale přibylo jen kouře, strašný průvan, málo místa. Tyto řádky píšu
s deníkem na kufru jako psacím stole. (Okusil jsem topinambury.)
31. X. úterý Hážeme hlínu do vozíků. Musíme pracovat víc,
lokomotiva nám vozíky přiváží a odváží. V poledne jsme pro déšť odešli dříve.
Ruka mne stále bolí a vrzá mi v poraněném svalu. V táboře se rozšířila
zpráva, že herec Šmeral, který zůstal v jízdárně, když jsme odcházeli —
stále o něco jednal — že je v jízdárně dosud. Otážeme se domů. Dostal
jsem už třetí psaní z domu a průvodku bez balíku. Někteří naši lidé,
kteří po vracejících se vojácích poslali domů peníze a potravinové líst -
ky, dostali nyní odpovědi, že buďto dopisy přišly bez peněz nebo bez
lístků, nebo vůbec nedošly. To byli asi ti lidé, kteří odjíždějícím
vojákům volali bouřlivě na pozdrav. Museli jsme si lehnout s čepičkami na
hlavách, takový je tu u dveří hrozný průvan.
1. XI. středa Leje jako z konve, země čvachtá pod nohama, vody
všude plno. Prozatím jsme nevyšli ven do práce. Sedíme doma celé
dopoledne. Mnozí už shodili svoje různé plnovousy, které si dali růst,
jiní si je trochu zušlechtili, ale jiní zase vousy nechali a vypadají jako
strašliví zálesáci. Náš vedoucí Papež včera řekl, že Lehmann, vedoucí
O. T., zase nachytal tři naše lidi v Gogolině, jednoho dokonce „pacien -
ta“. Odpoledne jsme trochu pracovali a pak jsme měli „apel“ vedoucího
stavby. Oznámil nám, že jsme na úrovni dělníků Poláků, Francouzů
atd., že budeme pojištěni, a co nás nejvíc potěšilo, že neřádi, kteří
budou na náš účet dělat hlouposti, budou vymýceni. Obávali jsme se,
že budou chtít, abychom všichni nesli odpovědnost a represálie za
jednoho. — Večer jsem byl poprvé v hostinci. Tam se ke mně přihlásili
společníci z tábora a nestačil jsem kreslit všem na lístky „na památku“.
Ale dařilo se mi to.
2. XI. čtvrtek Nakládáme stále u silnice kamenitou hlínu do vozíčku.
V poledne jsem si poprvé šel podruhé pro oběd. Dostal jsem hromadu
bramborů a mrkev. Dostal jsem také první balíček — aspiriny.
Odpoledne, přestože mi ruka velmi vrže, se mi už dobře a bez ustání nabíra -
lo. Večer jsem byl rád, že jsem měl uschované brambory. Dostali jsme
první peníze za práci, 30 marek zálohy. Zajímavé jsou tu nádoby na
jídlo. Kastrolky, pánvičky s držadlem, pánvičky s uchy, někdo si bere
příkrm prostě do pokličky, brambory na loupačku se berou namnoze
do čepice.
Šmeral: Vladimír Šmeral
(1903–1982), před válkou
člen Burianova Déčka
a Osvobozeného divadla,
za války Městských divadel
pražských. Proslulá byla
jeho kultivovaná dikce.





14 15
3. XI. pátek Zase nakládáme hlínu, máme nejhorší kus s kamením.
Dostali jsme partnera, jednoho mladíka, ale ten vůbec nic nedělá.
Ozývají se vůbec hlasy, že jsme měli být seskupeni podle stáří, protože ti
mladíci nestojí za nic a dospělí se musí dřít za ně. Slávek a Havránek
dostali už balíky. — Kamínka, která jsme do našich baráků dostali, už
několik dní topí, ale už začínají strašně kouřit, jak se už zanesla. — Večer
jsem byl poprvé v hostinci. Když se o mně dověděli, brzy jsem Byl jsem
velmi otráven myšlenkou, že tak dávno odeslaný balík nedostávám. Šel
jsem k lékaři s rukou. Dr. Kubát řekl, že mám zánět šlachového pouzdra,
proto to tak vrže, a dal mi na to ichtyolovou mast a obvaz. V poštovním
baráku jsem potom zjistil, že v poslední zásilce mám přece jen balík.
Různé pocity zklamání, pak uspokojení mne tak rozrušily, že jsem si
musel vzít o jedenácti hodinách prášek, abych usnul.
4. sobota Malér. Oznámili nám, že budeme pracovat 10 hodin venku
bez návratu domů, jen na půl hodiny přestávku ke snědení polévky. Pro -
mrzl jsem hodně, zvlášť ve frontě na polévku. Večer musíme zakročovat
proti čuralům, kteří chodí močit hned před barák. U baráku č. 2 je
vysoko naplněná příkopa močí hned u dveří. Dokonce prý tam včera namočili
do dvou konví. Inženýr Pelikán, chmurný a mrzutý člověk, nabídl svému
sousedu Havránkovi jako projev důvěrné úsluhy, aby také močil do jeho
plechovky. Dostáváme brambory na loupačku neloupané. Advokát dr.
Fröhlich doporučuje, abychom je jedli tak, jak jsou,
ze 7 důvodů:
1. Když jsme si jako malé děti kupovali pečené brambory od
kaštanářů, tak nám velice i se slupkou chutnaly.
2. Když máme brambory se slupkou, dostaneme více do žaludku.
3. Brambory tak lehce nevystydnou.
4. Ušetříme si tím nehty.
5. Se slupkou sníme písek a to podporuje trávení.
6. Ušetří se. Nemusí se po jídle vyhazovat slupky.
7. Je to hygieničtější, protože se potom nemusí vyplachovat
esšálek.
5. XI. neděle Lidé nejsou příliš nadšeni spacími pytli, ač předtím
dobře sloužily. Zjistilo se, že se v nich nashromažďují prdy z celé noci
a větrání jde právě k nosu. — Za krásného počasí jsme pracovali dopo -
ledne. Odpoledne jsem namaloval první obrázek do svého památníku.
Měl jsem sice nový balík, ale nesáhl jsem na něj a šli jsme na krásnou
vycházku do slunečného kraje. Ta chvíle mimo tábor byla
pohádková. — Na pracovišti nám nabídli, že bychom mohli udělat 9 vozíků za
den a pak jít domů i třeba dříve. Ale my sotva uděláme 5. Zjistil jsem, že
se mi dělá revmatický kotník na pravé noze. — Jsem už dost unaven —
Erban nosí veliké nůše krásných hřibů. Včera je dělal a byly velice dobré.
6. XI. pondělí Zase celý den v práci. Ale nádherný den. Udělali jsme
5 vozíků. Nikdo se nepřihlásil na 9. Chápu, proč náš společník pracuje
tak ledabyle. Byl po maturitě vzat do továrny, kde býval 12 hodin
denně. Je silný, dovede za chvíli udělat hodně, ale v přestávkách je úžasný.
Můj soused, dělník z Kladna, Skuhrovec, mne učil zacházet lopatou,
hlavně nabírat.
7. XI. úterý Zima. Dali jsme se do práce takovým tempem, abychom
se zahřáli, že jsme měli do oběda 5 vozíků. Odpoledne se spustil liják
a šli jsme domů.
8. XI. Sněží. Poznáváme to ovšem ve tmě při mytí venku jen podle
toho, jak nám dopadají vločky na tvář. Pak přišel déšť a zůstali jsme do
půl osmé v barácích. Pak v dešti na letiště a tam jsme zůstali asi půl
druhé hodiny v dešti, aniž bychom pracovali, než jsme šli domů. Ani
odpoledne jsme nestáli za nic. Bolí mne velmi svaly. Večer donesli po-





16 17
stele, zítra se budou ve dvou třetinách baráku skládat. Inženýr Mezera si
u lesíku na vozíčkách zlomil nohu. Měřili jsme si vozíčky postele a těšili
se, jak se na těch 80 cm šířky budeme rozvalovat. — Večer mi Mařík
přinesl velký 15kg balík.
9. XI. čtvrtek Na pracovišti jsme postavili boudu a pokoušeli se
postavit finský stan. Selhalo to. V baráku postavili do polovičky postele,
vypadá to jako králikárny a vznikla tam hned veliká spousta hádek. Barák
je zanes Tábor je zamořen spoustami bláta, cesta k vodovodu, k poště
v naprosté tmě, to je stálé padání do tůní bláta.
10. XI. pátek S velikánským Rusem, ohromným chlapem, jsme jeli
s volským potahem odvést finské stany na nové pracoviště, začátek roz -
jezdové dráhy. Za vichru a chumelenice jsme postavili aspoň dřevěnou
boudu. Cesta domů byla nekonečná. Našel jsem doma 5 rekomando
balíčků od Lídy.
11. XI. sobota Nastupovali jsme na nové stanoviště po zasněžené
trávě. Někteří hoši dostali do práce dřeváky — polobotky. Lepily se jim na to
hory sněhu. Finská bouda byla konečně postavena. Zbavovali jsme okolí
dráhy betonového povlaku. Večer zima a všichni jsme začali toužit po
svém tmavém brlohu v baráku. Stáváme se skromnější. Stačila by nám
dřevěná postel s kousíčkem místa vedle, nejtěsnější trampská chata.
Když nám oznámili, že bude zítra celá neděle volná, jásali jsme jako před
velikým svátkem. Jeden kolega, když se kritizovaly větrné latríny, se
zanícením se rozpovídal: „Páni, až bude po válce, tak si vezmu asi pět
cigaret, půjdu doma na záchod, a budu tam sedět celou hodinu!“ — Havránek
si šel pro prádlo, které si dal vyprat u místní pradleny. Už mu nechce
prát. Že prý jsou o tom ve vesnici řeči. To už jsme se doslechli, že zdejší
obyvatelé byli upozorněni, aby s námi neměli žádných styků. Jsou tu
původně Poláci, minulou neděli nám jedna žena ukazovala, že sestra je
„bei der kaplička“, ale za žádnou cenu nechtěla začít mluvit po polsky,
ač naší češtině porozuměla. Nemají prý dovoleno mluvit polsky. Děti
mluví jen německy. — Večer přišlo veliké překvapení. Prý se v neděli
pracuje. Radost byla zkažena.
12. XI. neděle Je to hrozné, do jakého stavu se dostávají naše šaty.
Už si svazuji nóbl zimníky kolem pasu provazem, aby víc hřály,
voskované kabáty se hrozně trhají. Už nikdo nevypadá po pansku. I dr.
Fröhlich má kalhoty svázané dole provazem. Našemu táboru se říká
„Háchovno“. Už několika lidem praskly řemínky ze včerejších bot. —
Je pěkná neděle, škoda, že ji celou ztrácíme v táboře domácími
pracemi. — Máme tu dvojici bratrů Ulrychů. Ač jsou Němci a česky dobře
neumí, mluví mezi sebou jen česky. Jedině, když se jednou pohádali,
míchali do toho slova německá. — Košler, violista z Národního divadla,
opět hrál v kostele na varhany, ale brzo potom se dověděl, že už tam
hrát nemůžeme. Styk s ostatními se stále ztěžuje. — Zapomněl jsem
poznamenat, že se lidé, u kterých Havránek pral, hrozně divili, že si
balil prádlo do papíru. Papír už dlouho neviděli. Ostatní na práci po
nás chtěli, abychom jim od nás opatřili dopisní papíry a obálky.
13. pondělí Pracujeme zase u rozletové dráhy. Nakládáme vozíky.
Naši lidé si začínají se zajatci vyměňovat, dávají chléb, dostávají
prstýnky, špičky nebo tabatěrky, od pracujících Ukrajinců nebo Poláků
jejich pěstovaný tabák. — V táboře se vyskytlo v místech, které je
zamořeno plyny, „prošli jsme stratosférou“. — U dveří máme velikou
zimu. Chceme nějakou zástěnu. Dostal jsem bohatý balík od Boženky.
14. úterý Když jsme se vrátili večer z práce, našli jsme doma nejen
zástěnu, ale i postele. Dal jsem nerad Havránkovi hořejší postel
a zdrcen jsem ulehl ve spodní, zničen děsnou námahou, jakou mi dalo
otáčení a jakýkoliv pohyb v dolní posteli. Řekl jsem si, že se splnily sny
Boženka, Božka: Božena
Skybová, roz. Sekorová
(1902–1985), sestra O. S.,
učitelka, manželka MUDr.
Martina Skyby – ředitele
sanatoria v Jevíčku.