načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Deníky cizince – Elly Griffiths

Deníky cizince

Elektronická kniha: Deníky cizince
Autor: Elly Griffiths

Vraždy nejsou pro Clare Cassidyovou ničím novým. Jako středoškolská učitelka angličtiny se specializací na gotického spisovatele R. M. Hollanda - o knihách, ve kterých se o zločinech píše, přednáší na svých hodinách každý rok. Když je ale ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7%hodnoceni - 68.7% 75%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vendeta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 412
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The stranger diaries přeložil Martin Novák
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-764-2013-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vraždy nejsou pro Clare Cassidyovou ničím novým. Jako středoškolská učitelka angličtiny se specializací na gotického spisovatele R. M. Hollanda - o knihách, ve kterých se o zločinech píše, přednáší na svých hodinách každý rok. Když je ale jedna z jejích kolegyň a zároveň nejlepší přítelkyně nalezena mrtvá a u jejího těla policie objeví krátký citát z nejznámější povídky R. M. Hollanda, Clare s hrůzou zjistí, že se její život začíná prolínat s příběhem jejího nejoblíbenějšího literárního díla. Aby toho nebylo málo, pojme policie podezření, že vrahem je někdo, koho Clare zná.

Popis nakladatele

Vražda pedagožky nápadně připomíná příběh z gotické povídky.

Vraždy nejsou pro Clare Cassidyovou ničím novým. Jako středoškolská učitelka angličtiny  se specializací na gotického spisovatele R. M. Hollanda - o knihách, ve kterých se o zločinech píše, přednáší na svých hodinách každý rok. Když je ale jedna z jejích kolegyň a zároveň nejlepší přítelkyně nalezena mrtvá a u jejího těla policie objeví krátký citát z nejznámější povídky R. M. Hollanda, Clare s hrůzou zjistí, že se její život začíná prolínat s příběhem jejího nejoblíbenějšího literárního díla. Aby toho nebylo málo, pojme policie podezření, že vrahem je někdo, koho Clare zná. Nejistá tím, komu může věřit, obrátí se na svého nejbližšího důvěrníka, svůj deník, který pro ni představuje jedinou možnost, jak dát průchod svým nejtemnějším podezřením a obavám týkajícím se případu. Pak si jednoho dne všimne něčeho zvláštního. Zápisu na stránce jednoho ze starších deníků, který tam nezanechala: „Ahoj Clare, neznáš mě.“ Clare si je tak ještě jistější: „Cizinec“ procitl k hrůzostrašnému životu. Podaří se závěr povídky přepsat dřív, než bude pozdě?

Zařazeno v kategoriích
Elly Griffiths - další tituly autora:
The Zig Zag Girl -- Stephens and Mephisto Mystery The Zig Zag Girl
Deníky cizince Deníky cizince
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DENÍKY CIZINCE


The Stranger Diaries

Copyright © Elly Griffiths 2018

All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Martin Novák, 2020

Cover © Sabina Chalupová, 2020

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2020

ISBN 978-80-7642-769-3 (pdf)


E LLY

GRIFFITHS

DENÍKY

CIZINCE


Pro Alex a Juliet. A mého věrného zvířecího druha Guse.


ČÁST PRVNÍ

CLARE


KAPITOLA 1

„Když dovolíš,“ pravil Cizinec, „pověděl bych ti jeden příběh. Ko­

neckonců, čeká nás dlouhá cesta a soudě podle oblohy se z vozu

jen tak ven nepodíváme. Tak proč si dlouhé hodiny nezkrátit

vyprávěním příběhu? Ideální volba pro pozdní říjnový večer.

Máš pohodlí? S Herbertem si nedělej starosti. Neublíží vám.

Je jen trochu nervózní z počasí. Co jsem to chtěl? Co si dát trochu

brandy na zahřátí? Nemáš nic proti placatce, že ne?

Tento příběh se skutečně stal. Takové jsou nejlepší, souhlasíš?

Ještě lepší je, že se stal mně, když jsem byl mladý. Bylo mi asi

jako tobě.

Studoval jsem na Cambridge. Samozřejmě jsem se věnoval

teologii. Podle mého názoru neexistuje lepší předmět, snad s vý­

jimkou anglické literatury. Z též látky, jak naši snové my setkáni

jsme. Strávil jsem tam skoro celý semestr. Byl jsem plachý chlapec

z venkova a myslím, že jsem byl osamělý. Nebyl jsem jako ti mladí

hejskové s bílými motýlky, kteří se naparovali, jako kdyby jim Bůh

dal patent na rozum. Staral jsem se sám o sebe, docházel jsem

na přednášky, psal eseje a spřátelil se s jiným studentem ze svého

ročníku. Jmenoval se Gudgeon a byl nesmělý. Každý týden jsem

psal domů matce. Chodil jsem do kaple. Ano, v těch dnech jsem

byl věřící. Dokonce jsem byl pobožný – „pob“, jak jsme tenkrát

říkali. Proto mě překvapilo, když mi nabídli členství v klubu Peklo.

Překvapilo a potěšilo. Samozřejmě jsem už o něm slyšel. Povídačky


o půlnočních orgiích, uklízečkách, které se pozvracely, když přišly

uklidit pokoj, tajuplném předčítání z Knihy mrtvých, vykopaných

kostech a zpustošených hrobech. Ale vyprávěly se i jiné příběhy.

Mnoho úspěšných mužů v klubu Peklo začínalo: politici – dokonce

i jeden nebo dva členové vlády –, spisovatelé, právníci, vědci, úspěšní

podnikatelé. Dali se snadno poznat podle odznaku nošeného na

levé klopě, na kterém byla nenápadná lebka. Ano, jako je tenhle.

Takže jsem byl šťastný, že mě pozvali na přijímací ceremoniál.

Ten se konal 31. října. Na Halloween, samozřejmě. V předvečer

svátku Všech svatých. Ano, jistě, dnes je také Halloween. Kdyby

člověk věřil na shodu okolností, pak by tato byla trochu děsivá.

Abych se vrátil ke svému vyprávění, ceremoniál byl jednoduchý

a konal se o půlnoci. Přirozeně. Všichni tři nováčci museli projít

rozbořeným domem vedle pozemku univerzity. Jednomu po dru­

hém nám zavázali oči a dali svíčku. Museli jsme jít do domu, vyjít

nahoru po schodech a zapálit svíčku v okně v prvním patře. Pak

jsme museli co nejhlasitěji zakřičet ‚Peklo šklebí chřtán!‘ Když jsme

všichni tři úkol splnili, mohli jsme si sundat šátek z očí a vrátit

se k ostatním. Pak měla následovat hostina a oslavy. Gudgeon...

zmínil jsem se, že chudák Gudgeon byl jedním z nás tří? Dělal

si starosti, protože bez brýlí byl prakticky slepý. Ale, jak jsem mu

řekl, měli jsme stejně zavázané oči. Člověk může vidět, jak tento

svět chodí, také bez očí.“

„Takže, o co tady jde?“ zeptala jsem se.

„O něco špatného,“ řekl Peter.

„To máš celkem pravdu,“ přisvědčila jsem a tiše napočítala

do deseti. „Proč si to myslíš?“

„No,“ řekla Una, „například to načasování. Půlnoc

o Halloweenu.“

„To je trochu klišé,“ poznamenal Ted.

„Je to klišé, protože to funguje,“ opáčila Una. „Je to oprav

du strašidelné, to počasí a všechno kolem. O co se vsadíte, že

v tom vlaku zapadnou?“


„To je napodobenina Vraždy v Orient expresu,“ poznamenal

Peter.

„Cizinec je starší než Agatha Christie,“ řekla jsem. „Podle

čeho jiného lze poznat, o jaký příběh jde?“

„Vypravěč je tak děsivý,“ podotkla Sharon. „To ‚napij se

z mé placatky a Herberta si nevšímej‘. Kdo je vlastně Her

bert?“

„Dobrá otázka,“ poznamenala jsem. „Co si všichni my

slíte?“

„Hluchoněmý.“

„Jeho sluha.“

„Jeho syn. Musí být spoutaný, protože to je nebezpečný šílenec.“

„Jeho pes.“

Všichni se zasmáli.

„Ted má pravdu,“ řekla jsem. „Herbert je pes. Zvířecí přítel hraje ve strašidelných příbězích důležitou roli, protože dokáže vycítit věci, které jsou mimo lidské chápání. Co může být děsivějšího než pes zírající na něco, co tam není?

Samozřejmě, hodně přízračné jsou kočky. Vzpomeňte si na

Edgara Allana Poea. A zvířata bývají často považována za

společníky čarodějnic, kterým pomáhají provádět černou

magii. Ale zvířecí postavy mohou být užitečné i z jiného dů

vodu. Uhádne někdo z jakého?“

Nikdo. Bylo už pozdě odpoledne a blížila se přestávka,

takže všichni už mysleli spíš na kávu a sušenky než na literární archetypy. Podívala jsem se z okna. Stromy u hřbitova byly tmavé, přestože byly teprve čtyři hodiny. Vážně jsem si tu povídku měla schovat na později, až se začne smrákat, ale během tak krátkého cyklu přednášek je těžké všechno projít.

Přišel čas na shrnutí.

„Zvířata jsou postradatelná,“ řekla jsem. „Autoři je často nechávají zabít, aby vytvořili napětí. Není to tak signifikantní, jako když dojde k vraždě člověka, ale má to překvapivě zne

klidňující účinky.“

Členové skupiny tvůrčího psaní se vydali dolů po schodech

pro svoji dávku kofeinu, ale já se v učebně ještě chvíli zdr

žela. Bylo zvláštní být v této staré části školy. Probíhala zde pouze výuka dospělých; místnosti byly příliš malé a podivné,

než aby se v nich vedly klasické hodiny. V této se nacházel

krb a dost znepokojivá olejomalba dítěte s mrtvou fretkou

v ruce. Dokázala jsem si představit, jak se sedmáci pokoušejí

prolézt krbem ven jako nějací novodobí kominíci. Většina

studentů Talgarthské střední školy docházela do monstróz

ní nové budovy z osmdesátých let, tvořené kombinací skla

a barevných cihel. Tato budova, stará, která kdysi nesla jmé

no Holland House, byla ve skutečnosti jen přístavbou. Byla

v ní jídelna, kuchyně a kaple, stejně jako kancelář ředitele.

V prvním patře byly třídy pro výuku hudební výchovy nebo

herectví. Byla tam taky stará knihovna, kterou navštěvovali

už jen učitelé, protože studenti využívali moderní knihovnu

v nové budově vybavenou počítači, křesly a brožovanými

knihami v otočných stojanech. V horním patře, studentům

nepřístupném, se nacházela pracovna pana R. M. Hollanda,

která byla ponechána ve stavu, v jakém ji opustil. Studenti

tvůrčího psaní byli vždy nadšeni, když se dozvěděli, že autor

Cizince v této budově skutečně žil. Pravda byla taková, že ji

opouštěl jen velice zřídka. Byl to samotář, takový ten staro

módní, s hospodyní a služebnictvem. Nejsem si jistá, jestli

bych sama někdy vycházela ven, kdybych měla někoho, kdo

by mi vařil a každé ráno srovnal a připravil čerstvé vydání

The Times na tác spolu s ranním bylinkovým čajem. Měla

jsem ale dceru, takže jsem se čas od času přece jenom musela

rozhoupat. Georgie by nejspíš nikdy nevstala, kdybych na

ni do patra nekřičela, kolik je hodin, což byl problém, který R. M. Holland jistě řešit nemusel, ačkoli možná dceru měl.

V této otázce se názory rozcházely.

Byly říjnové prázdniny, a jelikož nikde nebyli žádní stu

denti, ve staré budově bylo snadné představovat si, že jsem

profesorkou nějaké staré a vážené univerzity. Některé časti Holland House vypadaly přesně jako na Oxfordské univerzitě,

tedy pokud si člověk odmyslel novou budovu a pach typický pro gymnázium. Podobné chvilky, které jsem měla jen sama pro sebe, jsem měla ráda. Georgie byla se Simonem a Her

bertem v útulku pro psy. Nemusela jsem se tak o nic starat

a po návratu domů mi nic nebude bránit, abych psala celou

noc. Pracovala jsem na životopise R. M. Hollanda. Vždy mě

fascinoval. Už od chvíle, kdy jsem si jako dospívající holka

ve sbírce povídek poprvé přečetla jeho strašidelný příběh

Cizinec. Když jsem požádala o přijetí na tuto školu, nevě

děla jsem, že s ní byl nějak spojený. V inzerátu ani během

přijímacího pohovoru v nové budově to nikdo ani slovem

nezmínil. Když jsem to zjistila, připadalo mi to jako znamení.

Těšila jsem se, že během dne budu vyučovat angličtinu a po

večerech psát o Hollandovi; o jeho podivném, samotářském

životě, záhadné smrti jeho ženy, pohřešované dceři. Začala jsem dobře; poskytla jsem rozhovor místní televizi, během

něhož jsem se nemotorně proplétala chodbami staré budovy

a mluvila o jejím bývalém obyvateli. Ale nedávno – nevím proč – mi veškerá slova došla. Pište každý den, nabádala jsem

své studenty. Nečekejte na inspiraci, ta nemusí nikdy přijít.

Když budete pracovat, múzy si vás najdou. Ale stejně jako

většina učitelů jsem se svými radami sama řídit nedokázala.

Téměř každý den jsem si psala do deníku, ale to se nepočítá,

protože to si nikdo nikdy nepřečte.

Usoudila jsem, že bych taky měla sejít dolů a dát si kávu,

dokud můžu. Když jsem vstala, podívala jsem se z okna. Stmí

valo se a větve stromů se zmítaly v náhlém poryvu větru. Po


parkovišti poletovaly opadané listy, a když jsem je tak sle

dovala, všimla jsem si něčeho, co mi prve uniklo: podivného

auta, ve kterém seděli dva lidé. Na tom nic zvláštního nebylo. Konec konců jsme byli ve škole, přestože byly prázdniny. Návštěvníci nebyli ničím neobvyklým. Docela dobře to taky

mohli být zaměstnanci, kteří si přijeli připravit třídu a na

chystat hodiny na nový školní týden. Něco zvláštního však

bylo na jejich autě. Měla jsem zvláštní pocit z toho, že stále

nevystupují. Byl to obyčejný šedý vůz – v autech se nevyznám, ale Simon by značku jistě poznal –, poctivý a fortelný,

takový ten typ, jaký by si vybral taxikář. Proč ale stále seděli

vevnitř? Neviděla jsem pasažérům do tváří, ale byli oblečeni

do tmavých obleků a stejně jako jejich auto působili zároveň

všedně i hrozivě.

Čekala jsem, že se něco stane, takže mě zazvonění telefo

nu nijak zvlášť nepřekvapilo. Na displeji se zobrazilo jméno Ricka Lewise, vedoucího mého oddělení.

„Clare,“ řekl, „mám špatné zprávy.“


DENÍK CLARE

Pondělí, 23. října 2017

Ella je mrtvá. Nemohla jsem tomu uvěřit, když mi to Rick řekl.

Zatímco mluvil, začínaly se mi hlavou honit různé myšlenky:

autonehoda, nebo předávkování? Ale když Rick řekl „zavraž

děna,“ měla jsem dojem, že asi nemluvíme stejným jazykem.

„Zavražděna?“ zopakovala jsem to slovo přihlouple.

„Policie tvrdí, že minulou noc se někdo vloupal do jejího

domu,“ řekl Rick. „Ráno se u mě zastavili. Daisy si myslela,

že mě chtějí zatknout.“

Pořád jsem si to nedokázala dát všechno dohromady. Ella.

Moje přítelkyně. Kolegyně. Spojenkyně v angličtině. Zavraž

děna. Rick řekl, že Tony už o tom ví. Měl v úmyslu o neštěstí

informovat všechny rodiče.

„Bude to v novinách,“ pravil Rick. „Zaplať pámbů, že jsou

prázdniny.“

Napadlo mě to samé. Díkybohu byly prázdniny, díkybohu

byla Georgie u Simona. Pak mě ale zaplavil pocit viny. Rick si

musel uvědomit, že nezvolil nejvhodnější tón, protože řekl

„promiň, Clare,“ jako kdyby to tak opravdu myslel.

Bylo mu to líto. Bože.

A pak jsem se musela vrátit do učebny a vyprávět dál

o duchařských příbězích. Zřejmě nemusím dodávat, že to


nebyla má nejlepší hodina. Ale Cizinec na mě znovu zapů

sobil. Obzvláště s ohledem na soumrak, který se již stačil

snést na okolní krajinu, když jsem skončila. Elle dokonce

unikl vyděšený výkřik. Na poslední hodinu jsem jim zadala

písemný úkol: „Napište úvahu o přijímání špatných zpráv.“

Dívala jsem se na jejich hlavy skloněné nad papíry („Telegram

dorazil v půl třetí...“) a pomyslela jsem si: kdyby jenom věděli.

Okamžitě po návratu domů jsem zavolala Debře. Byla

venku s rodinou, takže o smrti Elly ještě neslyšela. Brečela,

nedokázala tomu uvěřit, atd. atd. Ještě v pátek večer jsme

byly všechny tři spolu. Rick řekl, že Ellu zabili v neděli. Vzpo

mněla jsem si, že jsem jí posílala zprávu kvůli výsledkům

televizní taneční soutěže, ale nedostala jsem odpověď. Byla

už tou dobou mrtvá?

Když jsem vyučovala nebo mluvila s Debrou, necítila jsem

se tak špatně, ale teď, o samotě, mě zaplavuje pocit... strachu...

který mě téměř ochromuje. Sedím na posteli se svým deníkem

v rukách a bojím se zhasnout světlo. Kde je Ella? Odnesli její

tělo? Museli ji její rodiče přijít identifikovat? Rick mi žádné

podrobnosti nesdělil, ale teď mi připadají důležité.

Prostě nedokážu uvěřit, že ji už nikdy znovu neuvidím.


KAPITOLA 2

Do školy jsem přišla brzy. Nemohla jsem spát. Trápily mě

děsivé sny. Ani ne tak o Elle, ale o Georgie ve válkou zpus

tošených městech, o ztraceném Herbertovi, o mém dědeč

kovi, který křičel z jakési vzdálené místnosti. Herbert byl

u pečovatelky – což možná částečně zapříčinilo moje noční

můry –, ale nepotřebovala jsem, aby mě budil kvůli jídlu,

venčení a hraní. Vstala jsem v šest a do školy dorazila v osm.

Pár lidí už tam bylo. Popíjeli kávu v jídelně a pokoušeli se

navázat konverzaci. Během prázdnin se vždy pořádá několik

kurzů a já se pokusila identifikovat jejich účastníky: ženy

s neobvyklými šperky zpravidla chodí na tkaní koberců nebo

keramiku, muži v sandálech a s dlouhými nehty na rukách

jsou obvykle hudebníci hrající na strunné nástroje. Největší problém mi vždy dělá poznat moje vlastní studenty. To je

na výuce tvůrčího psaní jedna z nejlepších věcí – vyučujete učitele v důchodu a právní poradce, ženy, které se celý život

věnovaly svým rodinám, a teď, když děti vylétly z hnízda,

usoudily, že je čas udělat něco pro sebe, dívky něco přes

dvacet přesvědčené, že jsou další J. K. Rowlingovou. Nejradši

jsem měla studenty, kteří absolvovali všechny ostatní kurzy

a pro můj se rozhodli jenom proto, že kromě výroby svíček zbýval na seznamu jako poslední. Takoví mě vždy dokázali překvapit – a sebe taky.

Vzala jsem si z automatu kelímek černé kávy a posadila se

s ním na úplný konec jednoho stolu. Připadalo mi zvláštní

jíst a pít, procházet obvyklou rutinou a přemýšlet o dnešní

výuce. Pořád jsem si nedokázala zvyknout na myšlenku, že

žiju ve světě bez Elly. Jen a Cathy z univerzity jsem sice po

važovala za své nejlepší přítelkyně, ale nebylo pochyb o tom,

že Ellu jsem brala za něco víc – během semestru jsem ji vídala

každý den. Dělily jsme se spolu o frustrace ze svých vztahů

s Rickem a Tonym, probíraly jsme studenty, naše občasná

malá vítězství, pikantní drby o výchovném poradci a jednom

z laboratorních techniků.

I teď jsem cítila absurdní nutkání poslat jí textovou zprávu.

„Nevěřila bys, co se stalo.“

„Můžu si přisednout?“

Byl to Ted z mého kurzu.

„Samozřejmě.“ Nasadila jsem vlídný výraz.

Ted byl klasickým příkladem studenta tvůrčího psaní, kte

rého bylo těžko zařadit. Měl vyholenou hlavu, byl potetovaný a vypadal spíš na potenciálního účastníka kurzu „Úvod do

dřevořezby“ nebo „Základy japonského hrnčířství“. Včera

měl ale několik dobrých postřehů a díky bohu se nezdálo, že by chtěl mluvit o své rozepsané povídce.

„Včera to bylo zajímavé,“ řekl, zatímco si rozbaloval sušenky, které obvykle dávali v hotelích na polštář.

„To je dobře,“ opáčila jsem.

„Ta duchařská historka. Musel jsem na ní myslet celou noc.“

„Je působivá, že? R. M. Holland možná nebyl tím nejlepším spisovatelem, ale rozhodně věděl, jak lidi vyděsit.“

„A je pravda, že žil tady? V téhle budově?“

„Ano. Žil tu do roku 1902. Ložnici měl na patře, kde jsme

včera byli. Pracovnu měl na půdě.“

„Teď je tu škola, mám pravdu?“

„Ano, střední Talgarthská. Když Holland zemřel, zřídili tu

nejprve internátní a později základní školu. V sedmdesátých

letech se z ní stala všeobecná střední škola.“

„A na té učíte?“

„Ano.“

„Vyprávíte svým studentům tu historku? Cizince?“

„Ne. Dílo pana Hollanda není v osnovách. Probíráme kni

hy jako O myších a lidech a Soumrak dne. Vedla jsem skupiny

tvůrčího psaní pro studenty posledního ročníku, těm jsem

Cizince někdy četla.“

„Museli z něj mít noční můry.“

„Ne, milovali ho. Teenageři milují strašidelné příběhy.“

„To já taky.“ Usmál se na mě, a odhalil tak dva zlaté zuby.

„Tohle místo je zvláštní. Vsadil bych se, že tu straší.“

„Vyprávějí se různé příběhy. O ženě, která prý vypadla z horního patra. Někteří lidé tvrdí, že šlo o Hollandovu ženu. Nebo dceru. Pár studentů mi taky říkalo, že tu viděli ženu

v bílé noční košili, jak schází po schodech. Nebo že někdy

můžete koutkem oka zahlédnout padající postavu. Každo

pádně jsou tu stále viditelné stopy po krvi, před ředitelnou.“

„Velmi případné.“

„No, je mladý a velice moderní. Žádná postava z Dicken

sova románu.“

„To je škoda,“ poznamenal.

Ted si chtěl namočit sušenku do čaje, ale polovina mu

upadla do šálku.

„Co budeme probírat dneska?“ zeptal se. „Rozvrh jsem si

včera zapomněl na pokoji.“

„Vytváření dobře zapamatovatelných postav,“ odvětila jsem. „Čas a místo v odpoledních scénách. Pak domů. Omluv

te mě, měla bych se radši jít připravit.“

Šla jsem nahoru do učebny, abych se ujistila, že je vše

připraveno, ale když jsem vstoupila dovnitř, posadila jsem

se ke stolu a schovala hlavu do dlaní. Netušila jsem, jak se

s dnešním dnem vypořádám.

Poprvé jsem se s Ellou potkala, když jsme se před pěti lety ucházely na Talgarthské střední o práci. Přivítal nás Rick, kte

rý se snažil předstírat, že třetina učitelů angličtiny nepodala

na konci velikonočních prázdnin výpověď, a on tak měl jen

několik málo měsíců na to, aby našel dva nové a zkušené uči

tele. Před chvílí jsem se podívala do deníku, abych si přečetla, jaké jsem z něj měla první dojmy. K mému zklamání však byly příliš banální. Vysoký, štíhlý, rozcuchaný. Rick byl člověk, jehož

šarm – pokud se to tak dá nazvat – si vás získává postupně.

„Katedra angličtiny pulzuje životem,“ vyprávěl nám, za

tímco nás prováděl po našem budoucím pracovišti. „A škola je skvělá, velmi rozmanitá, plná energie.“

Pak jsme se ale dozvěděly, že jsou volná dvě místa a nikdo

jiný se na ně nehlásí. Vyměnily jsme si pohledy. Obě jsme

věděly, co znamená „pulzovat životem.“ Škola byla na pokraji

anarchie. Právě obdržela seznam „Požadovaných zlepšení“ z poslední inspekce. Megan Williamsová, původní ředitelka,

se ještě držela na svém místě, ale o dva roky později jí z něj

vypudil Tony Sweetman, který přešel z jiné školy s pouhými

deseti lety učitelské praxe. Teď měla škola dobré hodnocení.

Později jsme si s Ellou ve sborovně, pochmurné místnosti

v nové budově, porovnávaly své poznámky – „Vykliď prosím

myčku. Nebudu to pořád dělat já!“ Nechali nás o samotě

s kávou a sušenkami, zatímco se vedení školy rozhodovalo.

Obě jsme věděly, že tu práci dostaneme. Se ženou sedící

naproti mně už mi to nepřipadalo jako tak neutěšená vy

hlídka: dlouhé blond vlasy, kostnatý nos, ne zrovna krásná,

ale atraktivní. Později jsem zjistila, že se Ella, obdivovatelka

díla Jane Austenové, vidí v postavě Elizabeth Bennetové. Pro

mě to ale vždy byla Emma.

„Proč sem chceš jít?“ zeptala se mě Ella, zatímco si mí

chala čaj tužkou.

„Právě jsem se rozvedla,“ odvětila jsem. „Chci pryč z Lon

dýna. Mám desetiletou dceru. Říkala jsem si, že by se jí na

venkově mohlo líbit. A u moře.“

Škola se nacházela v západním Sussexu. Shoreham-by

-Sea byl odtud jen patnáct minut cesty, do Chichesteru se

člověk za dobrého počasí mohl dostat za půl hodiny. Rick

i Tony se tam často vydávali. Snažila jsem se soustředit na

cestu svěží venkovskou krajinou, ne na rozbitá okna učeben

a pochmurná nádvoří, kde všechny rostliny zahubil slaný

mořský vítr.

„Já taky utíkám,“ řekla Ella. „Učila jsem ve Walesu, ale

měla jsem aféru s vedoucím katedry. Nebyl to dobrý nápad.“

Pamatovala jsem si, jak mě překvapilo, že se mnou mluví

tak otevřeně, přestože jsme se znaly teprve pár desítek minut.

„Nedokážu si představit, že bych si něco začala s Rickem,“

řekla jsem. „Vypadá jako strašák.“

„Kdybych tak měl mozek,“ zazpívala Ella v překvapivě

dobré imitaci strašáka z příběhu Čaroděje ze země Oz.

Ale ona mozek měla. A dobrý. Proto měla o Rickovi vědět

své. Měla mě poslouchat.

Na to už teď ale bylo příliš pozdě.

Ráno jsem studentům vyprávěla o Cizinci.

„Ve strašidelných příbězích se často vyskytují archetypální

postavy,“ řekla jsem. „Nevinný mladý muž, pomocník, škůd

ce, zdráhavá dáma.“

„Pár takových znám,“ řekl Ted s trochu neomaleným

uchechtnutím.

„Nerozumím, co to znamená,“ poznamenala Una. „Co je

zdráhavá dáma?“ Byla takový ten typ, co některé věci těžko

chápe.

„Je to obvyklá postava v gotických duchařských historkách,“

odpověděla jsem. „Vzpomeňte si na Ženu v černém nebo paní

Rochesterovou v Janě Eyrové. Pochází z legend, například

jako postava v Povídce ženy z Bathu, kde se krásná žena mění

ve škaredou babiznu a obráceně.“

„Tak tu jsem rozhodně potkal,“ poznamenal Ted.

Nehodlala jsem se nechat rozptýlit. O Tedově milostném

životě jsme toho za poslední dva dny slyšeli už dost. „Samo

zřejmě,“ pokračovala jsem dál, „existují legendy, jako ta, která

inspirovala Keatsovu báseň Lamia, kde se v ženu mění had.“

„Ale v Cizinci není žádná hadí žena,“ řekla Una.

„Ne,“ přisvědčila jsem. „R. M. Holland se ženským posta

vám ve svých příbězích zcela vyhýbá.“

„Říkala jste ale, že tady straší jeho žena,“ pravil Ted a já se

v duchu proklela za naši konverzaci nad sušenkami.

„Povězte nám o tom,“ ozvalo se několik hlasů. Citlivějším

typům by se po zádech rozběhlo příjemné mrazení, ale ve

svitu paprsků podzimního slunce pronikajících oknem bylo

těžké věřit na duchy.

„R. M. Holland se oženil s Alicí Averyovou,“ řekla jsem.

„Žili v tomto domě a Alice zemřela, pravděpodobně na ná

sledky pádu ze schodů. Její duch tu prý stále bloudí. Můžete

ji vidět zacházet za roh chodby v přízemí nebo sestupovat

po schodech. Někteří lidé tvrdí, že spatřit ji je předzvěstí

blízké smrti.“

„A vy jste ji někdy viděla?“ zeptal se někdo.

„Ne,“ odpověděla jsem a otočila se k tabuli. „Teď si pro

cvičíme vytváření postav. Představte si, že jste na vlakovém

nádraží...“

Pokradmu jsem pohlédla na hodinky. Už jen šest hodin.

Zdálo se, že den nikdy neskončí. Připadalo mi, jako kdyby

se táhl celá staletí, tisíciletí. Nakonec jsem se ale se studenty

rozloučila a slíbila jim, že se podívám po vhodné četbě v kul

turní příloze Sunday Times. Pak jsem téměř sprintem přeběhla

štěrkovým parkovištěm ke svému autu. Bylo teprve pět hodin

odpoledne, ale já měla pocit, jako kdyby byla půlnoc. Ve

škole se svítilo už jen v několika oknech a větve stromů se

kymácely ve větru. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma,

dám si skleničku vína a budu přemýšlet o Elle. Ze všeho

nejvíc jsem se ale těšila na Herberta.

Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že budu tak závislá

na psovi, vysmála bych se mu. Nikdy jsem nepatřila k dětem,

které milují zvířata. Vyrůstala jsem v severní části Londýna,

oba rodiče byli vysokoškoláci a jediné zvíře, které jsme kdy

vlastnili, byla kočka jménem Medúza, jež naprosto ignoro

vala všechny s výjimkou mé matky. Když jsem se ale rozvedla

a přestěhovala do Sussexu, rozhodla jsem se, že Georgie

potřebuje psa. Pes pro ni bude motivací vyrazit ven, do pří

rody, místo věčného zírání do telefonu s ním bude chodit na

dlouhé procházky. Do jeho diskrétního ucha si taky mohla

vylévat svoje pubertální vzteky a úzkosti. A nějak neurčitě

jsem si říkala, že prospěch z něho budu mít i já, udržím si

kondici a třeba se i seznámím s jinými pejskaři. Mnohem

lepší volba než chodit do knižního klubu, kde vždycky hrozilo

nebezpečí, že někdo navrhne společnou četbu Dívky ve vlaku.

Vydaly jsme se tak do místního útulku a vybraly si Herberta.

Nebo si spíš vybral on nás, protože tak to přece chodí, nebo

ne? Chtěla jsem psa, který nebude moc velký, aby ho bylo

možné v případě potřeby přenést, ale zase ne moc malý, aby

to ještě vůbec byl pes. Herbertova rasa byla nejasná, ale lidi

z útulku se domnívali, že jde o křížence teriéra a pudla. Ve

skutečnosti vypadal, jako by vypadl z obrázku v nějaké dětské

knížce. Připomínal mi bílou obdobu Chlupatého Maclaryho

z Donaldsonovy mlékárny, obláček barvy s přimalovanýma

nohama.

A samozřejmě jsem to byla já, kdo se do něj zamiloval.

Jasně, Georgie ho milovala taky, a jak! Chodila s ním na

procházky a přisuzovala mu všechny možné antropomor

fické emoce. „Herbert se ostatním psům vyhýbá. To proto,

že je jedináček.“ Ale byla jsem to já, kdo ho zbožňoval, kdo

se mu zpovídal ze svých problémů a často ho nechával spát

na posteli, nebo dokonce v ní. Milovala jsem ho tolik, že

mě někdy při pohledu na něj až překvapovalo, že to není

člověk. Andy, majitel pečovatelské služby (já vím, nesuďte

mě) mě pokaždé rád viděl. Byl to vlídný muž, který si rád

povídal. Když jsem při vyzvedávání spatřila Herbertovu vese

lou, chápavou huňatou tvář, bylo mi do breku. Vzala jsem ho

do náruče, zaplatila Andymu a div neběžela zpátky do auta.

Nemohla jsem se dočkat, až s ním budu doma. Zastavila jsem

se v obchodě koupit víno a čokoládové sušenky. Herbert mi

cestou dýchal do ucha.

Bydlela jsem v dvouposchoďovém domě s terasou, černými

dveřmi a kovaným plotem. Takový ten klasický dům, který na

anglickém venkově uvidíte všude, za ním se nacházel křídový

sráz. Zdejší domy postavili pro dělníky z místní cementárny,

ale ta už byl zchátralá (vysklená okna, rezivějící stroje, vítr

skučící za nocí děravou plechovou střechou). Domy však zů

staly zachované, hezké a revitalizované, tvořily teď čtvrť pro

zdejší bohatou vrstvu. Shlížely na stráň, na které se spokojeně

popásaly krávy, zcela ignorující strašidelnou budovu, jež se

tyčila za nimi. Na náš dům jsme si už zvykly; ležel v pohodlné

vzdálenosti od školy a ani do Steyningu s několika útulný

mi kavárnami a skvělým knihkupectvím odtud nebylo příliš

daleko. Čas od času jsem ale pohledem zabloudila ke staré

továrně a jejím prázdnotou zejícím oknům a pomyslela si:

proč by někdo chtěl žít zrovna tady?

Sjezd z dálnice vedl jenom k domům, takže mě překvapilo,

když jsem před tím naším spatřila zaparkované auto. Vážně před naším? Nebylo to u sousedů? Celý den mě pronásledova

la zlá předtucha. S otupělým pocitem nevyhnutelnosti jsem

ten vůz nakonec poznala. Když jsem zaparkovala a vypustila

nadšeného Herberta ven, vystoupila z něj nějaká žena.

„Dobrý den,“ řekla. „Jste Clare Cassidyová? Jsem detektiv

Kaurová. Mohu na chvíli dál?“

KAPITOLA 3

Detektiv Kaurová byla menší žena s černými vlasy staženými

do ohonu. Odhadovala jsem, že je přibližně o deset let mladší

než já, mohlo jí být něco přes třicet. Měla drobnou, téměř dívčí

postavu, ze které ale vyzařovala autorita, jak tomu někdy bývá

u učitelek. Za detektivem Kaurovou stál muž, starší než ona,

prošedivělý a lehce neupravený. Představil se jako detektiv

Neil Winston. Dvojice jak vystřižená z detektivních seriálů.

Herbert se snažil na Kaurovou skákat, ale škubla jsem za

vodítko a stáhla ho k sobě. Navzdory bezpočtu hodin výcviku

mě před cizími lidmi pořád hrozně rád přivádí do rozpaků

a předvádí, jaká jsem nemožná panička.

„To je v pořádku,“ řekla. „Mám psy ráda.“

Přesto si oprášila šaty. Herbert byl poloviční pudl, takže

moc nelínal, ale to nemohla vědět. Na sobě měla černé kalhoty,

bílou košili a tmavé sako. Jednoduché šaty, ale dost anonymní,

aby mohly sloužit jako uniforma. Byla jsem si jistá, že Kaurová

a Winston jsou ti lidé, které jsem včera viděla v parku.

„Pojďte dál,“ řekla jsem. Prošli jsme po cestičce k domu

a pak nablýskanými vstupními dveřmi. Jednou rukou jsem

sebrala došlou poštu a druhou pokynula návštěvníkům do

obývacího pokoje. Když jsem Herberta pustila z vodítka, vy

střelil do kuchyně, kde začal bezdůvodně štěkat.

„Můžu vám nabídnout čaj?“ zeptala jsem se jich.

„Ne, děkuji,“ odpověděla Kaurová, ale Winston přitakal:

„Bílý, dva cukry.“

V papírové nákupní tašce při pokládání na stůl výmluvně

zacinkala lahev vína. Doufala jsem, že to Kaurová neslyšela.

Už jsem pochopila, že si na ni člověk musí dávat pozor. Uva

řila jsem čaj, připravila na talíř pár sušenek a s Herbertem

v patách se vrátila do pokoje.

„Vyšetřujeme vraždu Elly Elphickové,“ oznámila mi Kau

rová, když jsem se posadila. „Předpokládám, že už jste o tom

slyšela.“

„Ano. Rick Lewis, vedoucí mé katedry, mi kvůli tomu včera

volal.“

„Upřímnou soustrast,“ řekla Kaurová. „Musel to pro vás

být obrovský šok, ale potřebujeme si co nejdříve promluvit

s jejími přáteli a kolegy. Musíme si udělat představu o jejím

životě, abychom dokázali zjistit, kdo mohl něco tak straš

livého udělat.“

„Myslela...“ Nedopověděla jsem.

„Co jste si myslela?“ zeptala se Kaurová.

„Myslela jsem... předpokládala... že ji zabil někdo cizí.

Že šlo o náhodný útok. Loupež, která se zvrtla.“

„Ve většině případů oběti své pachatele znají,“ pozname

nala Kaurová. „A my máme důvod domnívat se, že tomu tak

je i v tomto případě.“

„Rick říkal, že Ellu pobodali...“

„To je pravda,“ přisvědčila Kaurová. „Mnohonásobně.“

„Pane Bože.“

Následovalo ticho, během nějž Winston popíjel čaj a Her

bert tiše kňučel.

„Takže,“ řekla Kaurová a vytáhla poznámkový blok. „Učila

jste s Ellou na Talgarthské střední, je to tak?“

„Ano. Obě učíme angličtinu. Učily jsme. Bože můj.“

Kaurová čekala, až se trochu vzpamatuji.

„Já učím sedmý až devátý ročník. Děti ve věku jedenáct až čtrnáct let. Ela desátý a jedenáctý ročník. Připravuje je na maturitu z angličtiny. Jejím žákům je přibližně čtrnáct až šestnáct let.“

„Takže jste spolu musely úzce spolupracovat?“

„Ano, je to malá katedra, jenom šest lidí. Každý týden máme poradu a já jsem s Ellou pracovala na výukových plánech, sledování prospěchu, cílech jednotlivých studentů a tak podobně.“

„Vycházely jste spolu dobře?“ zeptala se Kaurová. Když

o Elle mluvila, neměla problém používat minulý čas, to však

bylo pochopitelné, Ellu v žádném přítomném čase neznala.

„Velmi dobře.“

„Stýkaly jste se mimo školu?“

Stýkat se. Bylo to zvláštní označení pro vztah, který jsme

mezi sebou měly: procházky s Herbertem, společné večeře, během kterých jsme toho obvykle snědly a vypily trochu

příliš, dlouhé rozhovory přes Messenger o taneční soutěži

v televizi.

„Ano,“ přitakala jsem.

„Kdy jste ji viděla naposledy?“

„V pátek večer. Šly jsme do kina a pak na večeři.“

„Jenom vy dvě?“

„Ještě s Debrou Greenovou. Ta na Talgarthské střední

učí dějepis.“

„Na co jste šly?“ zeptala se Kaurová.

„Na nového Blade Runnera,“ odpověděla jsem.

„Toho bych rád viděl,“ pronesl detektiv Wilson, a promluvil tak prakticky poprvé. „Stojí za to?“

„Je to trochu dlouhé,“ připustila jsem. „Ne tak dobré jako

původní film.“ Druhou půlku jsem skoro celou prospala. Pa

matuji si jenom, jak se Ryan Gosling velmi pomalu prodíral

sněhem a po tváři mu přitom stékala slza.


Nedokážu uvěřit, že tady sedíme a povídáme si o filmu,

zatímco Ella je mrtvá.

„Ozvala se vám v neděli?“ zeptala se Kaurová.

„Ne, posílala jsem jí zprávu, než zveřejnili výsledky taneční

soutěže, ale neodpověděla mi.“

„V kolik hodin to bylo?“

„Kolem sedmé,“ odpověděla jsem.

„To jste dělala celý večer? Dívala jste se na televizi?“

„Většinou. Taky jsem se připravovala na pondělí. Na kurz

tvůrčího psaní.“

„Celý večer jste byla sama?“ zeptala se Kaurová.

„Ne, byla se mnou moje dcera Georgia.“

„Celý večer?“

„Ano. Po většinu času byla ve svém pokoji, ale byla v domě,“

opáčila jsem.

„A v pondělí jste vyučovala tvůrčí psaní? Na Talgarthské

střední?“

„Ano,“ přisvědčila jsem. „Během prázdnin pořádáme

kurzy pro dospělé.“

„Kde je vaše dcera teď?“ vyptávala se dál policistka.

„Odjela navštívit svého otce. V pondělí ráno jsem ji od

vezla na nádraží. Vrátí se zítra.“ Simon ji měl přivézt, což

bylo dobře. Až na to, že ho musela vidět. Což bylo špatné.

Kaurová a Winston si vyměnili pohledy. Nejspíš to signa

lizovalo změnu tónu, jelikož Kaurová se vzápětí opřela do

křesla a řekla: „Jakým typem ženy vlastně byla?“

Cítila jsem, že je důležité, abych na otázku odpověděla

správně. Ella se stala něčí obětí a já nechtěla, aby skončila

jako někdo, kdo si za vraždu tak trochu může sám, jak se to

u žen občas stává. Detektiv Kaurová vypadala přesně jako

ten typ, který si na sebe oblékne tričko s nápisem Jsem fe­

ministka, ale já jí nevěřila. Ta otázka mě naváděla k tomu,

abych přisvědčila, že Ella vedla sexuální život, a tudíž za


svou smrt mohla nést určitou odpovědnost. Bodná zranění.

Mnohočetná. Procházela jsem tedy vzpomínkami na Ellu;

v duchu jsem je kopírovala, přehrávala a mazala.

„Byla moc příjemná,“ řekla jsem. „Velmi inteligentní, byla

s ní zábava. Všichni ji měli rádi.“

Až na to, že všichni očividně ne. Pokračovala jsem dál:

„Ella byla skvělá učitelka. Děti ji milovaly. Budou zdrcené,

až se to dozví...“

Kaurová jako kdyby mým slovům nevěnovala žádnou po

zornost. „Měla Ella nějakého přítele?“ zeptala se.

Věděla jsem, že ano. „Žádného, o kterém bych věděla,“

odpověděla jsem.

„Ani bývalého?“

„V minulosti,“ opáčila jsem opatrně. „Poslední dobou

žádného.“

„Nemluvila o někom konkrétním?“

„Zmínila někoho ze své staré školy z Walesu. Bradley, ale

příjmení nevím.“

Kaurová si udělala poznámku. „A neříkala někdy, že by ji

někdo obtěžoval? Že by byla obětí stalkingu na Facebooku?

Nic takového?“

Později se musím přinutit a podívat se na její facebookový

profil. Ale to až v sobě budu mít aspoň dvě sklenice vína.

„Ne,“ řekla jsem.

Myslela jsem si, že se budou vyptávat dál, proto mě pře

kvapilo, když se oba najednou začali chystat k odchodu, jako

kdyby se domluvili nějakým tajným signálem.

„Děkujeme vám, moc jste nám pomohla,“ pronesla Kau

rová.

„Je mi líto vaší ztráty,“ poznamenal Winston cestou ven.

Znělo to jako věta z americké příručky pro policisty. Kauro

vá, která se zastavila, aby z bezpečného odstupu pohladila

Herberta, neřekla nic.


Když byli pryč, šla jsem do kuchyně a nalila si sklenici vína.

Přitom jsem se podívala na hromádku pošty, kterou jsem

prve sebrala.

Bylo v ní několik úředně vyhlížejících hnědých obálek, ty

jsem ignorovala, a pak jedna, která vypadala zcela odlišně.

Byla ze silného papíru smetanové barvy a bylo na ní razítko

koleje sv. Judy v Cambridge.

Věděla jsem, že to je nesmysl, ale hned jsem pomyslela na

Georgii. Bylo jí teprve patnáct a ještě neabsolvovala žádné

zkoušky, tak proč by mi kvůli ní psala fakulta z Cambridge?

Georgie sice byla chytré děvče, ale zjevně jí šlo hlavně o to,

aby škole mohla věnovat co nejméně práce. Své očekávání,

že by se někdy mohla dostat na Oxford, jsem už dávno pře

hodnotila, a spokojila bych se s jakoukoli vysokou školou,

od těch sdružených v asociaci Russel Group po jakoukoli

jinou kvalitní univerzitu s vlastními ubytovacími prosto

rami. Přesto jsem se nedokázala ubránit poněkud bujným

představám stran obsahu dopisu. „Zaujala nás... mimořádně

nadaná studentka... stipendium.“

Dopis ale Georgii žádné bezpodmínečné přijetí nenabízel.

Přesto byl zajímavý.

Vážená paní Cassidyová,

jak jsem porozuměl, připravujete právě knihu o životě

a práci R. M. Hollanda. Nedávno se mi do rukou dostalo

několik dopisů, které by vás mohly zajímat. Pokud mne

poctíte svojí návštěvou, milerád vám je ukáži. Volno mám

v týdnu počínajícím 23. říjnem.

S úctou,

Henry H. Hamilton

profesor angličtiny


Dlouze jsem na dopis zírala. Měla jsem pocit, jako kdy

bych dostala dopis z devatenáctého století, skoro jako od

Hollanda samého. Prostřední, elegantně vyvedená iniciála

profesorova jména, působila jak z viktoriánské éry. Jak se

tenhle Henry Hamilton vůbec dostal k mojí poštovní adre

se? Emailovou adresu bylo snadné zjistit, byla uvedena na

internetových stránkách školy, takže to nevyžadovalo žádné

usilovné pátrání. Takto se o mně majestátně působící autor

dopisu dozvěděl? Proboha, snad mě neviděl v televizi. Viděl

mě HHH na YouTube? A čím byly ty dopisy tak cenné, že je

nemohl poslat nebo aspoň naskenovat?

Zazvonil mi telefon. Doufala jsem, že to bude Georgie,

ale byla to Debra.

„Jsi doma?“ zeptala se.

„Ano, vrátila jsem se asi před hodinou.“

„Právě jsem volala rodičům Elly.“

Měla jsem to udělat sama, ale měla jsem z toho obavy.

S Nigelem a Sarah Elphickovými jsem se setkala jen jednou

a působili na mě jako slušní, milí lidé. Ella byla jejich jediné

dítě.

„Bylo to strašné,“ řekla Debra. „Nevěděla jsem, co říct.

Nedá se říct nic. Přijít o dítě je ta nejhorší věc, která člověka

může potkat.“

„Ano, to je,“ přitakala jsem.

„Dala jsem se do pláče a náš telefonát skončil tak, že její

matka popřála upřímnou soustrast mně. Připadala jsem si

hrozně.“

„Ale i tak od tebe bylo hezké, že jsi jim zavolala,“ povzbu

dila jsem ji.

„Já nevím,“ opáčila Debra a já slyšela, jak potahuje z ci

garety. To muselo znamenat, že stojí na zahradě. Leo by jí

nedovolil, aby kouřila vevnitř. „Ale co můžeš dělat? Dívala

ses na její Facebook?“


„Ne,“ odpověděla jsem.

„Má tam spoustu příspěvků jako ‚Odpočívej v pokoji‘

a ‚Další anděl na nebesích.‘ Většina z lidí, co tam napsali, ji

ani neznala. Ježíši.“

Pomyslela jsem na detektiva Kaurovou a její dotaz, jestli

Ellu na Facebooku neobtěžoval nějaký bývalý přítel.

„Právě tu byla policie,“ řekla jsem.

„Policie? Proč?“

„Očividně mluví se všemi Ellinými přáteli. Taky nejspíš přijdeš na řadu.“

„Bože. To se bude klukům líbit. Dva policajti, co se uká

žou u dveří.“

„Jedna je policistka. Neměla jsem z ní dobrý pocit.“

„Mají představu, kdo to mohl udělat?“ zeptala se.

„Vyptávali se na bývalé partnery.“

„Co jsi jim řekla?“ vyhrkla.

„Pověděla jsem jim, že v poslední době o nikom nevím.“

„Nezmínila ses o Rickovi?“

„Ne,“ odpověděla jsem.

Další dlouhé potáhnutí. Připravila jsem se na příval dal

ších otázek, ale Debra řekla jenom: „Pořád tomu nedokážu

uvěřit. Ella je mrtvá. Zavražděná. Je to jako noční můra.“

„Nebo kniha,“ poznamenala jsem. „Připadám si, jako

kdybych byla v nějaké knížce.“

„To si myslíš pořád,“ řekla Debra. „Nechceš se zastavit?“

„Ne. To je v pořádku. Mám tu lahev vína. A Herberta.“

„To zní skvěle. Já musím za chvíli vyrazit vyzvednout kluky z kroužku, pak připravit večeři. Leo šel hrát fotbal.“

„Úděl ženy v domácnosti, co?“ poznamenala jsem.

„Jo. Někdy si připadám jako v pasti. Nesejdeme se zítra?“

„Zítra se vrací Georgie.“

„Tak mi zavolej. Třeba bychom si mohly zajít na kávu.“

„Dobře,“ řekla jsem. „Ahoj. Opatruj se. Jeď opatrně.“

Vypila jsem celou sklenici vína najednou a nalila si další.

Pak jsem si otevřela Ellin profil na Facebooku.

KAPITOLA 4

Simon dorazil druhý den ve čtyři, přibližně tři hodiny po tom,

co jsem ho čekala. Georgie mi poslala textovou zprávu, takže

jsem je nervózně nevyhlížela u okna, ale i tak mě to rozčílilo.

Dopoledne jsem se viděla s Debrou a chodily jsme spolu po

obchodech, ale odpoledne jsem mohla udělat spoustu jiných

věcí, kdyby Simon naivně nevěřil, že se cesta z Londýna do

západního Sussexu dá zvládnout za dvacet minut.

„Čekala jsem vás v jednu,“ byla moje první slova k býva

lému manželovi.

„Georgie ti psala,“ zněla odpověď.

„Ahoj, zlatíčko.“ Objala jsem dceru. „Užila sis to?“

Taky mě objala, ale s Herbertem se přivítala mnohem

vřeleji.

„Jak se má můj pejsek? Jak se má? Miluju tě. Koukněte,

jak je roztomilej.“

Vzala ho do náruče a zasypala polibky. Se Simonem jsme

je pozorovali. Byla to chvíle, kdy jsem věděla, že oba myslíme

na to samé (proč se takhle nevítá s námi?), ale nechtěla jsem

to dát najevo.

„Šťastlivec Herbert,“ poznamenal Simon a vyndal z kufru

auta Georgiinu tašku.

„Nechceš zajít na čaj?“ zeptala jsem se.

Zaváhal. Určitě se mnou nechtěl být v jednom domě, ale

možná potřeboval na záchod (dosáhl už věku, kdy přicházejí

problémy s prostatou).

„Na rychlý,“ řekl. „Děkuju ti.“

Jak dlouho si myslel, že to bude trvat? Určitě jsem neplá

novala žádný japonský čajový obřad. Se skřípějícími zuby

jsem vešla do domu za ním.

Ihned si to zamířil na toaletu, ale pak za mnou přišel do

kuchyně, aby si se mnou během pracného a časově náročného

zalití čajových pytlíků vodou popovídal. Georgie zmizela

i s Herbertem nahoru.

„Hezká kuchyně,“ poznamenal Simon. Když jsem se nastě

hovala, nechala jsem ji celou nově zařídit a opravdu vypadala

hezky – lesklá dvířka, pulty z granitu, spousta denního světla

a výhled do zahrady. Ale Simon to tak upřímně nemyslel,

protože se mu nezamlouvala skutečnost, že mám kuchyň,

po které jsem vždy toužila.

Po rozvodu jsme náš dům v Londýně prodali, ale protože

se Simon oženil s poměrně dobrou partií, mohli si dovolit

koupi jiného baráku ve městě. Já byla vykázána na venkov,

takže podle mého mínění byly pracovní plochy z granitu to

nejmenší, co jsem si zasloužila.

„Jak se má Fleur?“ opáčila jsem. Nic jsem proti jeho nové

ženě neměla. Vlastně jsem s ní často sympatizovala, když

se dokázala provdat za muže, který si ponožky třídil podle

barev. Byla právnička, stejně jako Simon, ale momentálně

zůstávala doma s jedním tříletým a jedním dvacetiměsíčním

dítětem. To asi nebyla žádná zábava, hlavně proto, že by

Simona – který se považoval za moderního muže – nikdy ani

nenapadlo, že by šel na mateřskou dovolenou.

„Má se dobře,“ řekl. „Je trochu unavená. Ocean v noci

pořád nespí.“ Nemohla za to, chudinka. Zřejmě ji trauma

tizovalo její směšné jméno.

„Je to zápřah.“ Vsadila bych se, že Simon během noci utekl

do pokoje pro hosty. Mně připadal docela dobře odpočatý.

Nepřestával si pohrávat s klíči, což bylo neklamným zna

mením, že je nervózní. „Tvé kamarádky mi je líto,“ vypravil ze

sebe konečně. „Georgie mi ukázala tu zprávu na internetu.“

O smrti Elly se psalo a mluvilo všude. V novinách, v tele

vizi, na internetu. Profil na Facebooku bylo očividně možné

ponechat (Debra říkala, že bychom to jejím rodičům měli na

vrhnout), takže zesnulí mohli ve virtuálním světě žít navěky.

„Byl to šok,“ připustila jsem.

„Georgie říkala, že ji Ellie učila.“

„Ella,“ opravila jsem ho. „Ano, v desátém ročníku ji učila

angličtinu.“

„Taky to pro ni byl šok. Pořád o tom mluvila.“

„Myslím, že je to poprvé, kdy se jí smrt dotkla tak bez

prostředně.“ Simon se zatvářil dotčeně. „Nemluvě o tvém

otci,“ dodala jsem rychle. „Na to nezapomínám, ale když

Derek zemřel, byly jí teprve tři roky. Teď je z ní puberťačka

s rozbouřenými hormony.“

„Když už mluvíme o hormonech,“ navázal Simon, „pořád

je v kontaktu s tím Tyem.“

„Já vím,“ přiznala jsem.

Po odmlce a výměně grimasy „to naše zlatíčko“ Simon

pokračoval: „Předpokládám, že jí nemůžeme zabránit v tom,

aby se s ním stýkala.“

„Myslím, že by to věci spíš uškodilo, než prospělo,“ opá

čila jsem.

„Už to trvá dlouho, co?“

„Od léta. V očích náctileté holky celá věčnost.“

„A ty ses s ním setkala, nemám pravdu?“ zeptal se.

Už jsem mu o tom říkala, ale snažila jsem se mu odpovědět

co nejtrpělivěji: „Ano. Působil jako milý kluk. Byl zdvořilý

a tak. Jde jen o to, že mu je jednadvacet.“

„Proč nemůže chodit s někým ze školy? S někým ve svém

věku? Tak je to normální.“

„Řekla bych, že jí Ty připadá skvělý,“ řekla jsem. „Bydlí

sám, má vlastní auto. Takové věci jsou podstatné, když je

člověku patnáct.“ A vypadá dobře, má svalnaté tělo, jak jen

zdůrazňovaly jeho obepnuté košile. To jsem si ale nechala

pro sebe.

„No, snaž se je držet od sebe, pokud to půjde.“

Jeho slova se mi nezamlouvala. Jako kdyby bylo možné

držet od sebe dva lidi, kteří spolu mohou elektronicky ko

munikovat každou vteřinu dne. Na to jsem ale, myslím, měla

připravenu perfektní odpověď.

„V pátek s ní jedu do Cambridge,“ řekla jsem. „Mám domlu

venou schůzku kvůli své knize, mohl by to být hezký výlet.“

Simon a já jsme se poznali na univerzitě. Před naším sezná

mením jsme si oba museli smutně přiznat skutečnost, že pa

tříme do velké skupiny bristolských studentů označovaných

jako „nepřijatí na Oxbridge“. Já sice absolvovala přijímací

pohovor, ale místo v ročníku mi nenabídli, ačkoli jsem měla

požadované známky. Simon nabídku dostal, ale potřebné

známky neměl. Těžko říct, co bylo horší. Mně to nijak zvlášť

nevadilo. Milovala jsem Bristol a jednotlivé části univerzity,

obzvláště budovu Wills Memorial Building, která ve správ

ném světle vypadala vskutku honosně. Až před nedávnem

jsem si při práci na své knize začala uvědomovat, kolik lidí –

spisovatelů, herců, členů akademické obce – mluví o tom,

že studovali na Oxfordu nebo Cambridge. R. M. Holland se

o tom zmiňuje hned v úvodu Cizince. Pravidlo znělo: pokud

jsi chodil na Oxford nebo Cambridge, musíš o tom mluvit,

jinak je to jen „když jsem byl na univerzitě“.

Simon studoval práva, takže jsem ho většinu prvního

roku ignorovala. Právníci vždy chodili ve skupině, stejně jako

doktoři. Já se věnovala studiu angličtiny a byla ponořena do

práce v dramatickém spolku a v debatním klubu a do naprosto

nefunkčního (ale i tak vzrušujícího) vztahu se studentem

filozofie jménem Sebastian. Simona jsem poznala během zimního semestru ve druhém ročníku. Sdílela jsem byt s Jen

a Cathy. Byly milé a staly se z nás dobré kamarádky, ale v té

době jsme podobné typy označovali za snoby, fajnové dívky

se zvednutými límečky a obrázky svých labradorů pověše

nými nad postelí. Představa mých spolubydlících o zábavě

spočívala ve večeřích s oslavou; Deliino vepřové po španělsku

s olivami, svíčky v lahvích od Chianti, marihuana kolující

zleva doprava. Taky si velmi potrpěly na sudá čísla, takže jsem pozvala Sebastian, i když náš vztah už ochladl. Simon přišel s jednou dívkou, co studovala moderní jazyky. Podíval

se na aranžmá na našem umakartovém kuchyňském stole

a začal se smát. Naše pohledy se setkaly a bylo to. Když večeře

dospěla do fáze, kdy se popíjelo portské, kolovala marihuana

a hrálo se vadí-nevadí, vykradli jsme se ven a časným ránem

běželi přes Bristol až na nábřeží, kde jsme se poprvé políbili za zvuku člunů narážejících v přístavu o sebe. Pak jsme šli

do Simonova bytu v Cliftonu a milovali se na jeho posteli

s černým povlečením a plakátem Che Guevary nad hlavou.

Po zbytek studií se z nás stal nerozlučný pár, brali jsme se ve

třiadvaceti, když Simon složil zkoušky na státního zástupce

a já úspěšně zakončila svá pedagogická studia. Mezi našimi přáteli jsme do toho praštili jako první, a kdyby mi v té době

někdo řekl, že jednou v klidu nezvládnu ani pohled, jak pije

čaj, vysmála bych se mu do obličeje.

Zmínka o Cambridge jej podle očekávání zaujala.

„Aha, ty ještě pracuješ na té knize?“ Víc ze sebe vypravit

nedokázal.

„Ano,“ přisvědčila jsem. „Jde to skvěle.“

„O tom autorovi duchařských příběhů?“


„R. M. Hollandovi. Ano.“

„O tom, co zabil svou ženu?“ řekl Simon, kterému to oči

vidně připadalo celkem vtipné.

„Nikdo neví, jestli ji zabil,“ opáčila jsem. „Možná právě

tuhle záhadu ve své knize rozřeším. Kolem jeho dcery se taky

vznáší spousta otazníků.“

„Nevěděl jsem, že měl dceru.“

„Neví se to jistě. Ve svých denících se zmiňuje o nějaké

M a já si myslím, že by to mohla být jeho nemanželská dcera.

I ona ale zemřela, protože jednu z básní pojmenoval ‚Pro M.

Odpočívej v pokoji‘.“

Simon se otřásl schválně teatrálním způsobem, kterým mě

podráždil. „No to mě podrž. Musel to být svůdník, jen co je

pravda. Nemůžu uvěřit, že všechny jeho věci jsou pořád ve ško

le. Na půdě. Není divu, že to je tak divný místo,“ poznamenal.

Když jsem přišla do Sussexu a získala místo na Talgarthské

střední, Simon trval na tom, aby Georgie chodila do nedaleké

soukromé školy. Navzdory jistým ideologickým výhradám

(které se mnou Simon mimochodem kdysi sdílel) jsem sou

hlasila. Na Talgarthskou střední jsem nastoupila, i když jsem

věděla, že škola je v krizi. Georgie ten rok čekala spousta

změn, nemluvě o rozvodu rodičů a stěhování z Londýna, takže

jsme si mysleli, že St. Faith’s, malá výběrová dívčí škola, by

mohla být tou pravou volbou. Georgie to tam ale nenáviděla.

Nesnášela ostatní dívky – většina spolužaček absolvovala sou

sedící přípravku –, uniformy, upjatá pravidla, všechno. Během

jediného ročníku začala trpět depresemi, chovat se odtažitě

a zhubla tak, že jsem si o ni začínala dělat starosti (soutěživé

držení diety bylo jediným sportem, ve kterém St. Faith’s vy

nikala). Na začátku osmého ročníku jsem ji tedy přehlásila

na Talgarthskou střední, kde se jí dařilo mnohem lépe. Měla

spoustu přátel a začala prospívat i po studijní stránce. Simon

si stále tajně přál, aby nosila klubové sako a v ruce pouzdro




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.