načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Deník sráče - AUTOR NEZNÁMÝ

Deník sráče

Elektronická kniha: Deník sráče
Autor:

„Rád sem ubližoval ženskejm… Tejral sem je psychicky… Dělalo mi to dobře.“ Jen dokud se všecko neobrátilo proti mně, přiznává v brutálně upřímné, vtipné a zřejmě autentické ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  158
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » LEDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 194
Rozměr: 18 cm
Úprava: tran
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložila Lucie Menclíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-733-5454-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní postavou zřejmě autentické knihy je čtyřicetiletý irský kreativec v oboru reklamy, ve své branži celkem úspěšný. Nicméně v osobním životě ztroskotanec, zoufalec a cynik, manipulátor bavící se psychickým týráním žen, bývalý alkoholik. Práce ho zavede až do Ameriky, z nudné Minnesoty do velkoměstského New Yorku. Ani zde však životní štěstí nenachází. Životní styl "požírání sebe sama" nese následky - co si zasil, to sklízí... Kontroverzní autor knihy, kreativec v oboru reklamy, zůstává v anonymitě. Příběh irského kreativce, který velmi úspěšně působí ve svém oboru, o to však zoufaleji se protlouká životem. Kniha dává nahlédnout do všech intimních detailů jeho zraněné duše.

Popis nakladatele

„Rád sem ubližoval ženskejm… Tejral sem je psychicky… Dělalo mi to dobře.“ Jen dokud se všecko neobrátilo proti mně, přiznává v brutálně upřímné, vtipné a zřejmě autentické zpovědi čtyřicetiletý mediální šíbr, cynik a bývalý alkoholik. Vstupte do zmateného světa špičkové reklamy, kam se vyšvihl jako nanicovatý mladík z irského buranova, poznejte drsnou atmosféru velkoměsta, kde se tento privilegovaný kretén snaží překřičet samotu posedlostí, silnými slovy a občas i pěstmi.
Příběh sice vypráví kreativec znalý mnoha profesionálních triků, v tomto případě je ale nepoužil, protože na tak horečnaté chrlení bolesti lidská fantazie nemá. Svůj životní příběh tu totiž čtenářům předkládá zavilý manipulátor a zoufalý trosečník, který svým životním stylem požírá sám sebe – zároveň však člověk poctivě přiznávající, že sklidil, co zasel, jedinec budící současně odpor i soucit… a místy dokonce překvapivé ztotožnění. Jeho nahlédnutí do pofiderních zákoutí raněné lidské duše vyvolává ohlas po celém světě.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

AUTOR NEZNÁMÝ

LEDA 2017


Přeložila Lucie Menclíková

DIARY OF AN OXYGEN THIEF

First published in English in the Netherlands

by NLVI, Amsterdam, 2006

Copyright © 2006 by Anonymous

All rights reserved

Translation © Lucie Menclíková, 2016

ISBN 978-80-7335-464-0 (pdf) Tato kniha je fikce. Zmínky o konkrétních událostech, reálných postavách, společnostech nebo místech zůstávají plně v moci autorovy fantazie. Případná podobnost se skutečnými osobami, živými i mrtvými, je čistě náhodná.

Věnováno

Mattymu I

ád sem ubližoval ženskejm.

Ne fyzicky – v životě sem žádnou

nepraštil. No, vlastně jednou jo,

ale to sem nechtěl. Vo tom vám

povykládám pozdějc. Tejral sem je psychicky. Uplně sem na tom ujížděl. Dělalo mi to dobře.

Sériový vrazi často řikaj, že nemaj žádnývýčitky. Že jim neni ani trochu líto všech těchlidí, co vodkrouhli. Přesně tak to bylo i se mnou.

Náramně sem si to užíval. A bylo mi uplně fuk,

jak dlouho to bude trvat – nikam sem nespěchal.

Dycky sem si počkal, dokavaď do mě nebylytotálně hotový. Dokavaď na mě nezíraly těmavobrovskejma talířema, co měly najednou místovočí. Zbožňoval sem ten šok, když jim pak rázem

ztuhnul ksicht. I to, jak se jim leskly kukadla,

když se pokoušely zakrejt, jak moc je to bolí.

A navíc to bylo naprosto legální. Řek bych, že se

mi jich podařilo pár zabít. Uvnitř. Rozdrtil sem

jim dušičku. Anebo sem k tomu minimálně vněkolika případech neměl daleko. Ale žádnýstrachy, na každou svini se vaří voda. A právě kvuli

tomu vám teď vo sobě vyprávim. Spravedlnosti

se nedá utýct. Dostal sem co proto. Přihodilo se

mi uplně to samý, akorát to bylo horší. Protože

se to stalo mně. Připadám si teď, jako bychvodčinil svoje hříchy, jako bych se vod nich vočistil.

Dostal sem pořádně na prdel, a tak už se s tim


10

všim teďka nemusim tajit. Aspoň to teda tak

cejtim.

Když sem seknul s chlastem, celý roky se se mnou táhly výčitky svědomí za to, co semprováděl. Nemoh sem se na ženskou ani podivat, natož abych se vodvážil na ňákou promluvit. Přišlo mi, že si to vůbec nesmim dovolit. Anebo sem byl celej podělanej, že by mě hned prokoukly.Každopádně potom, co sem se dal k Anonymnimalkoholikum, sem pět let nedal žádný holce ani pusu. Bez prdele. Žádnou sem ani nevzal za ruku, prostě nic.

Kousnul sem se a nehnul by se mnou ani pár volů.

Řek bych, že někde hluboko uvnitř semvodjakživa věděl, že mám problém s chlastem.Akorát sem si to nedokázal přiznat. Prostě sem chtěl bejt vožralej. To byl taky jedinej důvod, proč sem pil. Jenže nedělaj vlastně všichni to samý? Že bude asi něco špatně, mi docházelo ažpostupně, když sem začal dostávat do držky. Do průseru mě samozřejmě pokaždý zatáhla moje nevymáchaná huba. Dycky sem si vybralnejvětšího borce v hospodě, zadíval sem se mu zpříma do vočí a zahalekal, že je zasraná buzna. Když sem pak vod něj dostal hlavičku, zahlásil sem: „Tomuhle ty řikáš hlavička?!“ Takže mi z fleku nasolil další, s mnohem větší vervou. Po týdruhý už sem tak výřečnej nebyl. Jedna z mejch „vobětí“ mi přimáčkla hlavu na rozžhavenou spirálu elektrickýho sporáku. To se stalo vLimericku – ve městě, kde vás na potkání zapíchnou jako prase. Měl sem kliku, že sem se z tohobaráku dostal živej. Škvařil sem se tam tehdá za to, že sem napodoboval jeho příšerný šišlání. No, a tak sem se rozhodnul přesunout pozornost na ženský. Tady může bejt člověk mnohemrafinovanější, fakt že jo. A taky je jistý, že vod holky ho nečeká žádná nakládačka. Sou jenom v šoku a nevěřícně čuměj.

Ty jejich voči, vážení, ty voči.

Už žádná přetvářka, žádný pravidla. Jenom já, vona a bolest. Všechno to intimčo, zajíkavý vzdechy a jemný hlazení, vzájemný svěřování, sex, slastný finále nebo aspoň pokusy vo něj – to všechno byla jenom příprava. Čim hloubějc sem se do nich votisk, tim krásnější mi připadaly, když ten moment nadešel.

A přesně pro ten sem dejchal.

Celý tohle vobdobí sem v Londýně dělal na volný noze. Jako vrchní kreativec. Co je to vůbec za funkci? Taková krávovina. A živim se timdoteď. Sehnat prachy pro mě kupodivu nikdynebyl problém. Už na umělecký škole sem dostal stýpko – táta zrovna vodešel do důchodu, takže mi ho bez cirátů přiklepli. A pak se mi prostě hrnula jedna nabídka za druhou.

Nikdy sem jako vožrala nevypadal – akorát sem jim ve skutečnosti byl. Tenkrát se v reklamě stejnak chlastalo daleko víc než dneska. Aprotože sem byl na volný noze, byl sem svym vlastnim pánem, abych tak řek, a vyplňoval čas tim, že sem si domlouval jedno rande za druhym. Jasně že ty holky vo sobě nevěděly. Potřeboval sem si vybudovat pořádnej zástup čekatelek tak, aby když jedna z nich už skoro dozrála – po třech až čtyrech schůzkách a pár telefonátech –, dalo se šáhnout po nový. Tim pádem pokaždý, když sem s ňákou skoncoval, nastoupila na její místo další adeptka. Na mojí metodě nebylo nic zvláštního, dělal to tak každej. Jenže já se v tom vyloženě vyžíval. A teď nemám zrovna na mysli sex nebo to dobejvání – liboval sem si v jejich bolesti.

Bylo to právě po tý šílený noci s Pen (vo tom už za chvilku), kdy sem si uvědomil, žekonečně dělám něco, v čem sem se dovopravdy našel. Nechápu jak, ale prostě se mi ty dušičky dycky podařilo nalákat do svýho doupěte. Takpolovinu rande sem se je snažil vod sebe vodstrkovat, což mělo přesně vopačnej efekt. A za to, že je přitahoval takovej sráč jako já, sem je nenáviděl eště mnohem víc, než kdyby se mi vysmály do ksichtu a poroučely se. Jo – pokavaď vás zajímá, jak vypadám, neni to nic extra. Přesto mi často řikaj, že mám krásný voči. Takový, co by nikdy nedokázaly lhát.

Moře je prej ve skutečnosti černý a jenom se v něm seshora zrcadlí modrá vobloha. Se mnou to bylo stejný. Mohly si v mejch vočích prohlížet samy sebe. Poskytnul sem jim tu službu. A taky jim pečlivě naslouchal. Vpíjel sem je do sebe.

Nikdy mě nic tolik nenaplňovalo. A musim přiznat, že mi to ubližování furt chybí. Užženský psychicky neničim, ale vyléčenej z toho teda nejsem. Po chlastu se mi rozhodně nestejská ani z poloviny tolik. Jen si tak eště jednouzaubližovat... Někde sem zaslech takový pořekadlo, co na mě sedí jak prdel na hrnec: „Ublíženíubližujou dál.“

Teď už si uvědomuju, že sem tenkrát musel trpět jak zvíře, a chtěl sem, aby to vostatní cejtili taky. Byl to muj způsob komunikace. Vyhlídnul sem si voběť, první večer si vod ní vzal telefonní číslo, nechal jí pár dnů podusit a pak celejnervózní zavolal. Byly celý naměkko. Zeptal sem se, jestli by nešly ven, nakecal jim, že „takovýhlevěci“ normálně vůbec nedělám, a dodal, že vLondýně mezi lidi ani moc nechodim, protože tady skoro nikoho neznám. Což byla pravda, jelikož jediná moje záliba spočívala v tom, že sem sivylejval mozek v barech kolem Camberwellu.

Domluvili sme se, že se někde sejdem. Táhlo mě to do Greenwiche kvuli řece, lodim apochoitelně hospodám. Perfektní místo na randění. Pěkný a decentní. Když sem tam dorazil, už sem většinou nebyl moc při smyslech, ale eště sem pořád zvládal bejt vtipnej a vokouzlující. Zvládal sem předstírat, že se vostejchám. Taky sem se solidně třás. Myslely si, že sem nervní z toho, jak moc na ně chci zapůsobit, a tak se mě snažily uklidnit a mojí třesavku komentovaly s úsměvem. Z toho, jak sem v sobě eště neměl dost alkoholu, sem se celej doslova klepal. Za každý malý pívo, co pomalu ucucávaly, sem si stihnul na baru vobjednat dva velký jamesony. Vyklopil sem je do sebe, když se nedívaly, apokračoval v tom divadýlku.

No prostě paráda.

Bylo mi celkem fuk, jestli je dostanu dopostele, nebo si nevrznem. Chtěl sem jenom, aby mi u toho chlastání dělaly společnost. V klidu sem čekal, až se ve mně nahromadí dost kuráže na to, abych se do nich začal trefovat. A zjištění, že se je nesnažim vochmatávat, je viditelně těšilo. No, vobčas mi to ujelo, ale většinou sem se choval slušně. Dalších pár schůzek probíhalo podobně.

Celou tu dobu sem je povzbuzoval, aby mi vo sobě vyprávěly. To je totiž nesmírně důležitý pro to, aby se mi pozdějc zadařilo. Čim víc se mi votvíraly a svěřovaly, tim větší to pak pro ně byl šok a pro mě uspokojení. Takže sem si vyslech, co rádi dělaj jejich psi, jak se menujou jejichplyšáci, jak náladový sou jejich fotři a z čeho maj vítr jejich matky. A trpělivě vodpovídal navotázky typu: Máš rád děti? Kolik máš sourozenců? Trapnej sitcom, kterej musíš ňák přetrpět. Ale rád sem to vydržel, páč sem věděl, že je z toho scénáře brzo vyškrtnu.

Nekonečně se vykecávaly a já jim na to kejval. Strategicky zvedal vobočí. Mračil se, když se to zrovna hodilo. Řehtal sem se na celý kolo nebo předstíral, že sem v šoku, prostě cokoliv bylopotřeba. Pozoroval sem lidi, jak se bavěj, a ukládal si do paměti, jak se přitom tvářej. Jak sevyjadřuje zájem: zvedni jedno nebo rači rovnou celý vobočí, příde na to, vo čem je řeč.

Přitahuješ mě: zkus se začervenat. To už neni tak docela brnkačka (pomáhalo mi představovat si, co jí pozdějc provedu). Vobvykle to vyvolalo reakci, takže pokavaď sem se dokázal začervenat, vona se s největší pravděpodobností začervenala taky. Chápu tě: svrašť čelo a lehce pokejvej hlavou. Seš vokouzlující: nahni hlavu na stranu astydlivě se usměj. Naučil sem se tyhle předpřipravený masky nahazovat na požádání. Bylo to snadný. A já se bavil. Vostatní dělali uplně to samý, když si chtěli zapíchat. Já sem to dělal, abych vyrovnal skóre. Abych totálně pohaněl ženský pohlaví. To byl muj cíl. Někdy tou dobou sem taky zjistil, co znamená slovo „misogyn“. Vzpomínám si, že mi přišlo k popukání, že má v základu „Miss“.

Bylo to prostě tak, že když sem viděl trpět i někoho jinýho, cejtil sem se vo dost líp.Jenže ty mrchy na sobě samozřejmě nedaly dycky znát, jak moc sem jim ublížil. Jasně, donutit je dát najevo svý pocity pro mě byla výzva sama vo sobě, ale vidina toho, že se po celý tý námazenedočkám dramatickýho zúčtování, mě budila ze spaní. Proto bylo nutný všechno nahustit do tý jediný, závěrečný chvíle.

Sophie byla z jihu Londýna. Dělala v kostymérně komediální show Anguse Bradyho a já jí potkal na párty Camberwellský uměleckýškoly – ani nevim, jak sem se tam přimotal. Po ní sem narazil na jednu designérku – na jejíméno si prostě nedokážu vzpomenout –, která to schytala fakt pořádně a víckrát mi už nezavolala. Furt se bavim vědomim, že i když sem jí vod tý doby neviděl ani vod ní neslyšel jediný slovíčko, byla z toho dočista v hajzlu.

Jak to můžu vědět?

Prostě to vim.

No, a pak přišla Jenny. Ta mi vychrstla pívo do ksichtu. Vzrušovalo mě, že sem v ní probudil takovej výlev vzteku.

Po ní sem měl tu čest s Emily. Ta se ale spíš nepočítá, protože v tom svinstvu byla stejnědobrá jak já, pokavaď ne eště lepší. Vlastně sem se do ní asi zabouchnul. Potom eště Laura –bejvalá manažerka kapely, která si i po porodu dcery zachovala prvotřídní prdelku. Jednou ráno sem se probudil a ta vosmiletá holka tam stála adívala se, jak se snažim vyprostit ze sevřeníbezvládnýho pihovatýho těla její matinky. Když mě ta potvora hnusnym vydíránim donutila, abych jí vyprovodil do školy, nabyl sem dojem, že máti s dcerunkou akorát plně využily chlápka, co se jim mihnul životem. Stejně jako indiáni bizony. Nebo Eskymáci tuleně. Přesně tak matka napodoře naložila se mnou.

No – a nakonec ta, která to všechno začala.

Penelope Arlingtonová. Chodil sem s ní čtyry a půl roku. To už je solidní doba. A byla na mě hodná. Hodnější než kdokoliv předtim. Když sem mluvil, naklonila ke mně hlavu, jako by se v tu chvíli plně vodevzdala tomu, co jí povidám. To se mi líbilo. Až vo hodně pozdějc sem zjistil, že je v posteli příšerná. Tenkrát sem si myslel, že to bude pěkná divoška. Ani náhodou. To, že sem ublížil jí, mě ale dovopravdy mrzí. Proč?Protože si to nezasloužila. Nemůžu říct, že ty vostatní jo, ale vona by mě nikdy nevopustila. Tedakdybych jí nevyrval srdce z těla. A já sempotřeboval, aby to udělala, protože se začala stavět do cesty mýmu pití.

A tak sem jednou v noci prostě vybuchnul. Bublalo to ve mně už hroznou dobu. Vřelo to ve mně, kypělo a pěnilo... až sem se proměnil ve vodotrysk. Ztřískal sem se, jak zákon káže, acelej ten řetězec událostí se dal do pohybu. Proč se člověk rozhodne zlomit srdce někomu, kohomiluje? Proč by někdo druhýmu záměrně působil takovou bolest?

Proč se lidi zabíjej?

Prostě proto, že jim to působí potěšení. Ale copak je to vážně tak jednoduchý? Kdyžchcete někomu pořádně zatřást duší, velká výhoda je v tom, pokavaď ste si prošli stejnym peklem. Ublížení ubližujou dál vynalézavě. Expert na lámání srdcí přesně ví, jakej bude mít tenkterej zářez efekt. Žiletka vklouzne do kůže málem nepozorovaně, bolest a vomluva se dostavějzároveň.

Holka, se kterou sem chodil čtyry a půl roku, mě přestala bavit. Ale miloval sem jí. To je na tom, co se vám chystám vyprávět, uplněnejhorší. Je možný, že se jí tohle ňák dostalo do rukou a zrovna to čte. Vy vostatní teď vodvraťte zrak, následující vodstavec je jenom pro ní.

Vomlouvám se, Pen. Musel sem ti ublížit. Cejtil sem, že to s náma de z kopce. Že sem ti vodpornej. Snažila ses to zakrejt, aleprobublávalo ti to vobličejem. To tvý naprostýznechucení. Začal sem tě nenávidět za to, že nemáš koule mi říct, co si vo mně dovopravdy myslíš. A tak sem ti musel pomoct.

Už se zas můžete dívat.

Pátek večer, hospoda ve Victoria Parku.Vyadnul sem z práce brzo. Další svazeček nápadů v reklamní agentuře byl masově zavražděnneschopnym šéfem kreativců. Jednu věc sem věděl tutově: potřeboval sem si pořádně vylejt mozek, a tak sem do sebe házel píva nehoráznourychlostí.

Scvrklej staroch za barem si měznepokojeně prohlížel. Přešel sem na whisky. V půlvosmý sem se už potácel. Ve vosum sem se měl sejít s Penelope. V jiný hospodě. Musel sem tam kolo dovlíct pěšky.

Cloumal se mnou vztek, nuda a vopice. Blbá kombinace. Prohodil sem něco jako: „Jak se daj čtyry roky rozbořit na prach?“

Chvíli se tvářila zmateně a pak se pokusi la vodpovědi vyhnout: „Jak se ti líbí moje nová halenka?“

„Vypadá. Jako. Ubrus.“

Věnovala mi ukřivděnej pohled a pak sezetala: „Chceš další?“

Další chlast. To většinou zabíralo.

„Holku? Jo, to bych rád.“

Spíš než ublíženě se teď nejspíš cejtilaznuděně. Rozhlížela se po lokále. Mlčela. A paknavrhla: „Co se přesunout někam jinam?“

To taky zpravidla fungovalo. Já sem se ale rozhod, že dneska ani vomylem. Dneska večer ne. Dneska to dotáhnu až do konce. Snažila se uhájit hranice, vybavit se proti tomu přívalupytlema s pískem. Jenže pro mojí hbitou jednotku citovejch teroristů to byla jen prachsprostáurážka, kterou zlovolně přeskočili, a začali svotužovánim.

„Jasně, vypadnem vocaď.“

Zatvrdil sem se, že cestou do další hospody ani nepípnu. A podařilo se. Celá se třásla. Bála se toho, co bude následovat. Já se třás taky. Už sem se nemoh dočkat. Vobjednala na baru ňáký pití. Bylo mi fuk, kdo ho zaplatí, zapad sem ke kulatýmu stolu a mlsně zíral na shromážděný holky. Všimla si toho. Přesně, jak sem chtěl, ale pořád nijak nereagovala. Hrálo se tady přece vo čtyry a půl roku. Z valný části dobrejch. To sem si nemoh jednu noc vyhodit z kopejtka? Jenže právě tohle na tom bylo tak vzrušující. A tak sem se definitivně rozhodnul. A vona nemohla tušit, co se mi honí makovicí. Neviděla, jakpíchám tu mrtvolně bledou prostitutku, co jívšude prosvítaj modrý žíly a má jenom jedno prso. Věděl sem, že Pen dokážu zmrzačit. A vona by mi pravděpodobně dokázala udělat to samý,jenže k tomu už nedostane příležitost, protože já to udělám první.

Ale proč? Dobře sem si uvědomoval, že tonemá hlavu ani patu. Svym způsobem sem jí fakt miloval. Strašně moc. Byla krásná, vtipná,pozorná, jenže já se nudil. Nudil sem se kzbláznění. Musel sem myslet na jiný ženský, aby se mipostavil. Vůbec se mi nechtělo začínat tu úmornou cestu k jejímu vrcholu, natož abych se udělal já. Bál sem se na ní šáhnout, aby si to zas náhodou nevyložila jako náznak zájmu. A tak abych se z tý příšerný votupělosti dostal, rozhod sem se s našima dušema províst něco podobnýho, jako kdybych si típal cigarety vo chromý končetiny. Zadoufal sem, že pokavaď ucejtim bolest,bude to pro mě vítaná známka toho, že sem eště naživu.

Anebo sem byl prostě jenom vožralej.

Nehledě na to se muj záměr eště utvrdil. „Takhle se tvářim, když předstírám, žeposlouchám tvoje nudný kecy.“

Nahodil sem svuj nejmilejší výraz: nevinný modrý kukadla rozšířený hranym zájmem, tak jak sem to hrával na učitelky. Pen si měpodezřívavě měřila. Tohle bylo něco docela neznámýho. Vodvrátil sem se vod ní jako imitátor z kabaretu, co se připravuje ztvárnit další postavu.

„A takhle se tvářim, když předstírám, že sem do tebe zamilovanej.“

Hleděl sem na ní s láskou a respektem, uplně stejně jako v tom nespočtu případů, kdy sem to myslel upřímně. I teď sem to tak myslel, alejenom proto, aby to působilo přesvědčivě.

„A co tady máme dál? No jo, jasně, hele, takhle se tvářim, když předstírám, že nejseš uplněvylízaná, abych si pozdějc moh zašukat.“ Zvrátil sem hlavu, bouřlivě se rozesmál a nenápadně po ní hodil vočkem. Sorry, dámy: taky v tom umíme chodit. Začínalo jí to docházet. Ve vočích měla najednou prázdno. A to teprv uvidí.

„No – a tohle sem já dovopravdy.“

Tuhle část sem si zvlášť užíval. Touhle větou dycky zakončoval svojí show populární britskej imitátor Ted Carwood předtim, než všem popřál dobrou noc. Byla to jediná chvíle, kdy publiku nastavil pravou tvář. Já sem si to eště trochupoupravil. Nasadil sem v tu chvíli svujnejprovokativnější výraz. Ten, kterej naznačuje něco mezi Jen mi jí ubal! a Naser si! – a já si ho doteďnormálně schovával pro barový rvačky s dvakrát tak velkejma borcema. Zabíralo to dycky. Vodfrknul sem si, že je zbabělá, jestli mě nepraští. Jasně že to neudělala. Jenom se na mě užasle dívala.Nevinnost sama. Tohle byla eště větší sranda, než sem čekal. Neměla by aspoň brečet? Abychpravdu řek, byl sem vohromenej. Jenže až doteď to byla jenom rozcvička.

„Ty si myslíš, že tohle je ňákej vtip, co?“

Nic.

„Dneska večer nás dva rozcupuju na kousky. A ty s tim vůbec nic nenaděláš. Budeš tadyjenom sedět na prdeli a poslouchat, zatimco já to naše MY rozervu vejpůl. Budeš pochybovat,jestli se ti to nezdá. Možná si už nikdy nedokážeš věřit. Minimálně v tohle doufám. Protože jestli vo tebe už nestojim, a věř mi, že nestojim, nechci ani to, abys byla šťastná s někym jinym, pokavaď teda existuje sebemenší pochybnost, že bych si moh najít jinou holku.“

Asi chápete, že sem sám eště netušil, že se ze mě stane ten drtič duší, se kterym máte tu čest teď. Začal sem ztrácet to nevochvějnýsebevědomí, ve který sem skálopevně věřil, a tak sem dodal: „Máš vygajdanou píču.“

Slyšela to, ale nevěděla, jak na to reagovat. Naštěstí vim, jak jí s tim píchnout.

„No tak jinak. Tvoje vagína je vytahaná jak svetr... příšerně jetá.“

Konečně to začalo nabírat vobrátky. Vočiměla vytřeštěný. Viděl sem, jak se snaží utajit vztek. Bylo ale příliš pozdě. Už sem proniknul dovnitř a usadil se v její hlavě. Už se přede mnounemohla schovat. Celou dobu sem se choval jako policajt v utajení, znal sem každej její krok. A co víc, pomáhal sem je utvářet. Neměla šanci.

„A tvoje kozy sou hrozný věšáky.“

Jako bych jí tim zasadil ránu do břicha.Zaklonil sem se dozadu, abych si moh lípprohlídnout, co to s ní udělalo.

„Šahaj ti až ke kolenum.“

To byl jen takovej dodatek, aby bylo jasno. Šok totiž může fungovat jako vobrana a zmírnit rychlost dopadu střely. Takže je lepší se ubezpečit, že ste se trefili do bolavýho místa. I když pozor – menší nedorozumění někdy neni na škodu a může se zasloužit vo sladkou vodměnu. Nejednou se na vás ženská po doručení nechutnýho balíčku eště usměje, protože zatim netuší, co se v něm skrejvá.

„Aby se mi postavil, musim myslet na buchtu, co sem zahlíd v autobuse.“

Čekal sem, až si ta věta sedne. Podepřel sem si bradu rukou, jako bych přemejšlel, co hodit do placu dál. A tvářil sem se přitom takroztomile, jak jen to šlo. Když si něco vychutnávám, sekne mi to. Minimálně to vo mně lidi tvrděj.

„Jo, a mimochodem, spal sem eště s jinouholkou než s tou, co sem ti vo ní řikal.“

Teď už sem vyhrával. A tak sem se na nísoucitně usmál.

Vítěz nemá zapotřebí vyžívat se v cizimneštěstí. Touží jenom po výhře. Vypadala najednou uplně jinak. Jako uplně novej člověk. Víc už sem z ní ani vyždímat nemoh. Ani sem si nebyl jistej, jestli chci slyšet, co mi na to poví. Ať už volíte slova sebelíp, nikdy nemůžete tutově vědět, že je váš hlas unese. Vodkašlat si? Toť votázka.Vodkašlat si, aniž by člověk pocejtil, co to s nimudělá. Proč se tohle děje? Je jedno proč – důležitý je, že se to děje.

„Už máš dost?“

Nezaváhala ani na vteřinku. Pokejvala hlavou. Dólu a zas nahóru. Musela ve vzduchu zavětřit slitování. Jenže to byla vedle. Akorát tim dala najevo, že sem dosáh přesně toho, co sem měl v úmyslu. Hluboko vevnitř bulela jak malá holka.

„No tak dobře, i když... proved semněco mnohem horšího než jenom to, že sem se vychrápal s další holkou. Pořádnou prasárnu, i na moje poměry. Je to vlastně taková prasárna, že tě tý informace ušetřim. Možná ti vo tompovyprávim jindy. A možná rači ne. Kdybych ti to prozradil, tak by ses mi tady sesypala, a to teď zrovna tak docela nechci.“

Byla v tak hlubokym šoku, že nemělo cenu, abych pokračoval. Jestli sem cejtil výčitky? Ani v nejmenšim. Abych jí eště potrápil, zeptal sem se, jak se má, co v práci a kde koupila tuhalenku.

Dával sem si záležet, abych zapojil některý z těch gest, co sem jí předtim předved, abych jí eště víc rozdráždil. A vybavuju si, že sem z nítaky vytáh prachy na další chlast.

No ale pozor, to nebylo všechno! Teď příde ta divná část. Protože teď měla dobrej důvod, aby se mi pomstila, nabídnul sem jí pár možností. Takový záchytný body, dalo by se říct, něco jako klíče, co pasujou do mýho zámku. A právě v tom sem se nejspíš přepočítal.

Myslel sem, že to funguje takhle: když tiněkdo ublíží, automaticky prahneš po pomstě. Prostě se musíš pomstít a je ti putna, jak dlouho potrvá, než se naskytne příležitost. Myslel sem, že když jí dost ublížim, bude se mi chtít pomstít. A já si nebudu muset lámat hlavu s tim, že jí už nikdy neuvidim. Toho sem se totiž děsil nejvíc: že jí ztratim. Takže votázkou bylo, jak jí neztratit nadobro. Proto sem jí dal pár tipů, jak by mi to mohla s přehledem voplatit.

I takhle někdy vypadá láska.

Jakmile ženská zjistí, jak moc jí miluješ, je to tvuj konec. Bohužel musim přiznat, že na tom eště pořád něco bude. Ale k čertu s tim. Dyť se tady bavíme vo něčem, co se stalo tak... předdeseti rokama?

Jo, asi tak ňák.

„Několik tejdnů mi volej každej večír vevosum, a až to zvednu, mlč. Dej si pozor, aby vpozadí nehrála žádná hudba. Mimochodem, dycky sem chtěl vošukat tvojí ségru, a mám takovejdojem, že by si dala říct. Chci, aby sis pamatovala všechny tyhle věci, vo který tě teď žádám, jasný? Vim, že se kolem tebe v práci vochomejtá ňákej chlápek. Vodjeď s nim někam na víkend. No proč ne? Zasloužíš si to. Prostě se seber a jeď, vůbec mi vo tom nedávej vědět. Stejně si ani nebudupamatovat, co ti tady teď vykládám,pravděpodobně budu mít vokno jak výkladní skříň... Za chvíli přesedlám na brandy, po tý mám vokno dycky. Takže to uděláš? Hodná holka. Jo, taky mě můžeš sledovat v autě. Ideálně kdyby sis pořídila nový. A když budeš něco chtít, klidně mi to vzkaž po Paulovi. Nemůžeš se dočkat, až budeš konečně volná, co? Zvlášť po dnešku. No jasně, už se na to celá třeseš. Takže rači udělej, co ti řikám, nebo tě s tim budu votravovat donekonečna. A myslim to smrtelně vážně. Nemusíš udělat uplněvšechno, to je v pohodě, klidně si eště něco přimysli. Ale piš si, že chci, aby ses mi pomstila. Rozumíš? Chci, abys mě nenáviděla. A snažim se ti pomoct. Dělám ti laskavost. Dávám ti svobodu a chci, abys udělala to samý pro mě. Prosim...?“

Prones sem tenhle monolog s takovou dávkou upřímnosti, jaký sem byl v tu chvíli schopnej.Myslel sem to dovopravdy. Toužil sem po tom, aby mi chtěla ublížit. A tohle teď mělo bejt to zbrusunový MY. Podívala se na mě. Do mýho nitra. Ty její nádherný voči se celý leskly jako dvě votevřený, modrající rány, a přesto vypadala silnější nežkdykoliv předtim. Nezávislá. Volná. Nedosažitelná.

Mimo muj dosah.

Hotovo, vážení. Čtyry a půl roku. Musel sem ňák zařídit, aby na mě nezapomněla. A současně mi to bylo šumák. Potřeboval sem, aby mě něco postrčilo, a bylo mi jedno, co to bude. Klidně až na dno propasti. Chtěl sem, aby se cejtilazodpovědná za to, co by se mohlo stát. Chtěl sem z ní udělat bájnou hrdinku. Takovou, co se pomstila srdnatýmu povstalci.

Láska zabila víc lidí než rakovina. No dobře, možná ne vyloženě zabila, ale každopádně má na svědomí víc životů. Vzala jim víc naděje,prodala víc léků, prolilo se kvuli ní víc slz.

Když se vohlídnu, vidim to asi takhle:účastnil sem se tenkrát v Hackney konkurzu na roli Heathcliffa. Přihodil sem eště pár výběrovejch urážek – tvuj táta je kretén, brácha píčus, seš moc natvrdlá na to, abys mohla bejt moje holka, protože já sem génius a už mě nebaví předstírat, že nejsem tak chytrej, abys mi stačila – a vyrazil k baru pro brandy. Jak vidíte, většinupodrobností sem si po těch letech vybavil, ale klidnětoho mohlo bejt eště daleko víc.

Už kvuli ní doufám, že ne.

Když sem se pak někde u Victoria Parku do sebe snažil naládovat kebab, slítnul sem ze svýho černýho kola. Bylo mi fuk, jak dlouho se na tom asfaltu budu povalovat. Řehtal sem se, zpíval „Born Free“ a eště tu noc sem se silou vůledomotal k ní domu. Podle zvyku mi nechala votevříno.

Pamatuju si, že mi proběhlo hlavou: „Tamrcha... nevěří, že sem to myslel vážně...“

Když sem se doškrábal do postele vedle ní, cejtil sem, jak se votřásá pláčem. Taky sivzpomínám, jak se to ráno voblíkala. Jak na sebenatahovala bílý spodní prádlo. Vypadala úchvatně, když tam tak stála před zrcadlem. Ten její výraz, zatimco si sama sebe prohlížela a rozhodovala se, jestli se jí líbí to, co vidí, tolik kontrastoval se šklebem, kterej jí zamrznul na tváři, když si všimla, že jí pozoruju. Jako bych byl ňákejhoumlesák, co jí zpod těch peřin šmíruje.

Vodjela pryč s tim chlápkem z jejich kanclu. Na to, jak moc to bude bolet, sem teda nebyl připravenej. Cejtil sem se přesně tak, jako semusela cejtit vona, když sem si jí podával.

Když se hádáme se zrcadlem, je to jiný, než když se hádáme jeden s druhym? Nejsme veskutečnosti vlastně jedna a ta samá vosoba?

Ale abych to dokončil: potom, co mi Penzmizela ze života, mi asi dva tejdny dovopravdykaždej den ve vosum někdo volal. Byl sem z toho fakt podělanej. Zvednul sem telefon a... nic.Člověk na druhym konci potom tiše zavěsil. To„ticho“ mě na tom děsilo ze všeho nejvíc. Naprostá chladnokrevnost. Záhadnost situacepodněcovala moje halucinace a pití pro mě už najednounebyl jenom návyk, ale hákování na plnej úvazek. Mohlo mě co nevidět zabít – a já se na to těšil.

Byl sem si jistej, že mý neštěstí má na svědomí tahle lstivá a prohnaná šedá myška ze Stratfordu nad Avonou, potvůrka zvaná Penelope. Nadutě sem si myslel, že bude prahnout po pomstě, avůbec mi nedocvaklo, že nechat mě škvařit se ve vlastní paranoidní šťávě bohatě postačí. Dokázal sem ublížit sám sobě tak, že by se jí vo tom ani nesnilo. Když sem uvíz mezi tim autem amotorkou, co mě málem rozdrtily, byl sem vochotnej věřit tomu, že celý tohle spiknutí vlastnoručně zosnovala. Měl sem rozmačkaný kolo azlomený zápěstí. A taky nevýslovnou radost z toho, že se ve svý romantický pomstychtivosti pustila do tak komplikovaný akce.

Asi mě fakt miluje.

Jelikož moje levá ruka byla k nepoužití apravou zdobil silniční lišej, nemoh sem se vychcat. Měl sem močák v jednom vohni a vobě pracky napřažený před sebe, jako bych se vod dalších pacientů na pohotovosti snažil vyžebrat peníze, ale culil sem se jak sluníčko. Protože Penelope mě milovala tolik, že se pokusila smíst zpovrchu zemskýho něco tak směšnýho, jako je muj umrněnej život. Představoval sem si, že se tu co chvíli vobjeví v plášti sestřičky a příjemněpomalu mi ho vyhoní... teda jasně že až potom, co mi pomůže, abych se moh příjemně pomaluvychcat.

Vo něco pozdějc sem byl přesvědčenej, že se vyloupla v mym plesnivym suterénnim bytě a předstírala, že se má stát mojí novouspolubydlící. Vodmít sem tuhle „uchazečku“ vopodnájem brát vážně. Když se například zeptala, kde je záchod, měl sem co dělat, abych jínezatleskal. Přišlo mi k popukání, že vona, která tady byla snad stokrát, by se mě měla na něco ptát. Vzhledem k tomu, že sem byl většinu časutotálně mimo, tu špeluňku znala líp než já. Nechtěl sem jí ale tu roztomilou scénku zkazit, a tak sem každej dotaz vocenil úsměvem a poťouchle ho zodpověděl. A pak sem tu holku s pusou vod ucha k uchu a chápavym pokyvovánim hlavou vypoklonkoval ze dveří.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist