načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Deník kastelána - Evžen Boček

-6%
sleva

Elektronická kniha: Deník kastelána
Autor:

Deník kastelána vyšel před čtrnácti lety jako prvotina Jana Bittnera. Dnes lze již přiznat, že skutečné jméno, s nímž jsou spojeny také daleko známější knihy Poslední aristokratka ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  165 Kč 155
+
-
5,2
bo za nákup

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 230
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 3.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7353-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Deník kastelána vyšel před čtrnácti lety jako prvotina Jana Bittnera. Dnes lze již přiznat, že skutečné jméno, s nímž jsou spojeny také daleko známější knihy Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu , je Evžen Boček. Zatímco v Aristokratkách šlo autorovi především o pobavení čtenáře, jeho prvotina je z jiného řečiště, ačkoliv kulisy jsou stejné, tedy zámecké. Deníkový příběh kastelána je čtením na jeden zátah. Znechucený hrdina opouští velkoměsto a zamíří na poklidný venkov, aby zachránil své manželství a našel ztracený smysl života. Zámek ho však od počátku zaskočí — odkrývá se jako místo nečekaných setkání, dávných i současných příběhů a uhrančivých scén. Tajemné síly a řetězce dráždivých záhad neminou ani kastelánovu rodinu. Je lidský rozum dostačující zbraní, nebo jsou věci mezi nebem a zemí, s nimiž je třeba se smířit? Kastelán možná nenajde, co hledá, možná nezíská, co si přeje, a možná nic není, jak si představoval. Pobyt ve zdech mysteriózního zámku mu však odhalí podobu života, o níž dříve neměl nejmenšího tušení.

Zařazeno v kategoriích
Evžen Boček - další tituly autora:
Poslední aristokratka Poslední aristokratka
Boček, Evžen
Cena: 214 Kč
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
Boček, Evžen
Cena: 205 Kč
Poslední aristokratka Poslední aristokratka
Boček, Evžen
Cena: 249 Kč
Aristokratka ve varu - CDmp3 (Čte Veronika Kubařová) Aristokratka ve varu
Boček, Evžen
Cena: 212 Kč
Aristokratka ve varu Aristokratka ve varu
Boček, Evžen
Cena: 219 Kč
Aristokratka na koni Aristokratka na koni
Boček, Evžen
Cena: 222 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Evžen Boček
Deník kastelána










Evžen Boček
Deník kastelána
Druhé město
Brno 2014





© Evžen Boček, 2000, 2014
© Druhé město — Martin Reiner, 2014
ISBN 978-80-7227-678-3





7
Středa 1. listopadu
Hodiny na vzdáleném vesnickém kostele před chvil -
kou odbily jedenáct. Je ticho. Jako v hrobce.
Sedím za barokním psacím stolem v kanceláři
zámku, kde jsem ode dneška kastelánem a kde před
necelým měsícem zemřel můj předchůdce Konrad
Wilczke. Infarkt. Ještě mu prý nebylo ani padesát.
Jsem úplně sám ve tři sta roků staré budově, která
má určitě přes padesát místností, a mám spát na
posteli, kde nedávno ležel nebožtík. Dobrý začátek.
Ale jak jsem vlastně přišel na to, že tam ležel?
V jednom kuse čumím na tu odřenou pohovku a cosi
mě neustále nutí, abych se tam díval. Cítím se, jako by
mi někdo rajboval střeva. Ještě ke všemu od rána nejde
proud.
V  jednom šuplíku jsem našel dvě ohořelé svíčky.
V jejich světle vypadá celá místnost až přízračně.
Ten chlap musel být totálně ustřelený!
Kromě psacího stolu, několika židlí a té neblahé
pohovky jsou tady už jenom zrcadla. Několikrát jsem je
zkoušel spočítat, ale pokaždé docházím k jinému
výsledku. Každopádně je jich kolem čtyřiceti, včetně
obrovského zrcadla v pozlaceném rámu, které je
pověšené na stropě. Slyšel jsem, že každý kastelán je tak





8
trochu pošuk, ale tohle teda opravdu musela být třída.
Vidět pořád sám sebe ze všech možných úhlů, a do -
konce i zezadu...
Pěkných pár hodin si lámu hlavu, k čemu je to
dobrý. Je to pozůstatek nějakýho bizarního happeningu,
nebo ten člověk zkoušel, jak rychle se z něj stane
schizofrenik?
Tohle je přímý expres na nejbližší psychinu.
Leze mi to pěkně na mozek.
Je to, jako by mě někdo naklonoval.
Několikrát se dokonce přistihnu, jak zvedám hlavu,
abych se podíval do benátského zrcadla na čelní stěně,
jestli za mnou někdo nestojí.
Pod oknem prošel noční strážný. Jmenuje se tuším
Svoboda (křestní jméno jsem si nezapamatoval),
kulhá na pravou nohu a je obdařen tikem, při němž
nejdřív fantasticky vypoulí oči a  vzápětí prudce trhne
hlavou, jako by dostal neviditelnou facku. V té chvíli
vypadá příšerně. Kužel světla z  jeho baterky se na
okamžik zastavil přímo uprostřed stropního zrcadla
a ozářil celou místnost. Ještě ho slyším, jak svým
skřehotavým hlasem něco vztekle volá na služebního
německého ovčáka s podivuhodným jménem Rago, ale
slovům nejde rozumět.
Večer jsem volal Ivance. Je to špatné. Ne a ne se s tím
smířit. Stejně jako všichni ostatní, také ona to bere
jako nějakou nemoc, třeba žloutenku nebo zápal plic,
ze které se časem vyléčím. Všichni jsou přesvědčeni,
že je to jenom chvilkový úlet, něco podobného jako





9
Valdova patnáctiletá milenka nebo Mikinův roční po -
byt v pravoslavném klášteře kdesi v Rusku.
Je mi pětatřicet a moje nasranost na celý vesmír
dosáhla vrcholu. Jsem v malé moravské vesnici, tři sta
kilometrů od Prahy, ze které jsem nikdy předtím
nevytáhl paty, a  nemám ani páru, co takový kastelán
dělá. Ale než se vrátit, tak raději chcípnu.
Pak jsem mluvil chvilku s Evičkou. Nemůže se
dočkat, až bude bydlet na zámku, ačkoliv hlavně proto,
že jsem jí slíbil koupit psa. Při loučení měla smutný
hlas.
Z útrob zámku se začínají ozývat zvuky. Jako by se
ten starý barák probouzel k životu.
Do prdele, to je ale nepříjemný.
Čas od času se ozve nějaké bouchnutí nebo
zapraskání. V nepravidelných intervalech je slyšet něco jako
klepání na vzdálené dveře. Ale nejpůsobivější jsou
kroky. To pravidelné vrzání parket. Před chvilkou se
to ozvalo v místnosti nade mnou.
Začínají se mi klížit oči, ale nevím, jestli se mi
podaří usnout. Bude půlnoc. Stejně je to neuvěřitelný.
Končí den, ve kterém jsem se stal kastelánem.
Čtvrtek 2. listopadu
Ráno
Je půl šesté. Probudil jsem se zimou. Akumulační
kamna jsou studený jako psí čumák. Jeden z velkých
reflektorů, které v noci osvětlují zámek, svítí přímo





10
do okna mé kanceláře a všechna ta zrcadla jeho účinek
ještě násobí. Přes noc zřejmě zapnuli proud a Svoboda
je rozsvítil.
Připadám si jako v mikrovlnce.
Šok při probuzení. Sotva jsem otevřel oči, přímo
nad sebou spatřím chlapa připíchnutýho na stropě.
Než mi došlo, že se dívám sám na sebe, byl jsem z po -
stele venku. To byl fofr. Tak rychlý jsem nebyl ani na
vojně. Sny žádné, nebo si alespoň nevzpomínám.
Cítím se nezvykle odpočinutý a kupodivu nemám
pravidelnou ranní migrénu. A to je co říct.
V sousední místnosti, která slouží jako archiv
písemností, jsem si uvařil kafe. Mimochodem, je tam
pyramidální bordel. Ježišmarjá, tam je bordel. Myslím,
že bych měl začít právě odtud. V rámci možností se do
toho pokusím vnést nějaký systém a přitom snad
zjistím, co práce kastelána vlastně obnáší.
Ačkoliv — nebylo by lepší polít to benzínem
a zapálit?
Večer
Nevím proč, ale vždycky jsem si myslel, že na jižní
Moravě je pořád teplo. Není to pravda. Je tu strašná
zima. Je tu kurevská zima. A zámek je velká lednička,
kde je ještě mnohem chladněji než venku. Už dobrou
hodinu sedím u  obstarožního teplometu z  roku raz
dva, popíjím horký čaj a jsem tak utahaný, že mi
nevadí ani zrcadla.
Já si na ně snad i zvyknu!





11
Obloha je nádherně jasná. Do rána bude určitě mráz.
Už v osm ráno přijel Forman dělat předávací inven -
turu kulturního mobiliáře. Forman je vedoucí odboru
kultury na okresním úřadě.
Je to samolibý, ješitný blbeček.
Je to můj šéf.
Od prvního okamžiku bylo jasné, že nám dvěma to
spolu nepůjde. Copak se dá vycházet s člověkem,
který má na krku tři zlaté řetízky a vlasy stažené do
copánku? Vypadá jak maník od kolotočů. Když si
představím, že mě bude buzerovat polovzdělaný debil,
naskakují mi pupence. Takže zas taková idylka to tady
asi nebude. Ale stejně by mě zajímalo, jak se do takové
funkce dostal.
V  inventarizační komisi je kromě nás dvou ještě
uklízečka Valerie Ottová.
A to je divná ženská. Nevím, co si mám o ní myslet.
Na uklízečku má udivující kunsthistorické znalosti
a nebýt jí, tak s tím nebudeme hotovi ani do Silvestra.
V těch seznamech je nepředstavitelný chaos (Forman
říká mrdník a taky říká shit, aby bylo vidět, že je „in“,
ubožák). Normální smrtelník nemá šanci se v tom
vyznat. Valerie se v tom vyzná.
Abych byl přesný; vyzná se v tom výborně. Mám
velice silné podezření, že to zná zpaměti. Já sám jsem byl
už ve třetí místnosti dočista zpitomělý a Forman na
tom byl podobně, takže jsme se oba omezili na
mechanické odškrtávání v knize evidence (říká se jí „černá“
podle černé vazby; to je přece geniální) a identifikaci





12
předmětů nechali na Valerii. Po dvou hodinách jsem
byl tak promrzlý, že jsem nemohl skoro mluvit a veš -
kerý ten míšeňský a vídeňský porcelán bych vyměnil
za talíř horké polívky a velkýho panáka.
Asi to není úplně nejlepší přístup, ale nebudu si
přece namlouvat, že mě rozněžňuje staré harampádí.
Když mě včera okresní hejtman (teď se vlastně říká
přednosta) uváděl do funkce a mluvil o „náročném
poslání a odpovědnosti za svěřené hodnoty“, měl jsem co
dělat, abych z těch kydů nezačal zvracet.
Kdyby mohlo být úplně po mým, tak bych nejradši
někde pásl ovce, ale to by Ivanka asi nerozdýchala.
A to mně pořád vyčítá, že jsem sobec. Taky jsme se
mohli stěhovat někam na salaš.
Na oběd jsme šli s Formanem do místní hospody,
která se jmenuje „Nový svět“. Je to odporná, špinavá
špeluňka.
Z pěti jídel na jídelním lístku neměli tři. Dali jsme si
guláš. Byl připálený. Chlápek, co nás obsluhoval, byl
opilý, a když jsem si objednal čaj, zatvářil se, jako by to
slovo slyšel poprvé v životě.
Nový svět.
Na zpáteční cestě přes zámecký park jsme se
zastavili v zámeckém zahradnictví. Zahradník se jmenuje
Fiala. Zrovna opravoval motorovou pilu. Je to buď
alkoholik, nebo narkoman. Anebo obojí. Skelný pohled
upřený kamsi do neurčita, třesoucí se ruce a zajímavě
nekoordinované pohyby... Forman mi potom řekl, že
za ty prachy nikoho lepšího neseženu. Zkusil jsem si





13
představit toho chlapa s  rozjetou motorovou pilou
v rukách.
Ovšem park je celkem udržovaný, aspoň na první
pohled.
Valerie na nás už čekala.
Nevím proč, ale jsem z ní nesvůj. Kdykoliv se setká -
me očima, rychle uhne, jako by měla strach, že ji
uhranu nebo co. Přitom jsem si všiml, že si mě v jednom
kuse prohlíží tím svým podezíravým pohledem. Ještě
jsem od ní neslyšel souvislou větu. Bydlí v  malém
domku na konci hospodářského nádvoří. Její manžel
Alexandr tady dělá nočního hlídače (dnes má službu)
a nápadně připomíná Bélu Lugosiho v Upírovi
Nosferatu. Oba mají přes sedmdesát, ale hádal bych jim tak
o deset míň. Na zámku prý pracovali ještě za
posledního hraběte.
Skončili jsme ve čtyři odpoledne. V zámku už bylo
šero. Pokud to dobře půjde, zítra doděláme
návštěvnickou trasu a  od pondělka začneme depozitáře ve
druhém patře. Už aby to bylo.
Chtěl jsem zavolat Ivance, ale nefunguje telefon.
Ani mě to nepřekvapuje. Tohle je opravdu Nový svět.
Pátek 3. listopadu
Inventuru prvního patra jsme zakončili v „mojí“
kanceláři. Zrcadel je třicet sedm. Když jsem se Valerie
zeptal, co tím Wilczke sledoval, pokrčila rameny a řekla:
„To nevím.“





14
Ale abych řekl pravdu, nic jinýho jsem od ní ani ne -
čekal. Babka nemluvná.
Komická příhoda. Forman si opět hrál na Pana
důležitého a nedošlo mu, že ta zrcadla dělají místnost
větší, než ve skutečnosti je, takže když se rozběhl ke
stěně, aby nám hlásil čísla, prudce do jednoho narazil
hlavou a začal hrozně nadávat. Na Wilczka. Kretén,
paranoik, úchylák...
Asi ho neměl moc rád.
Celý ten výstup zakončil tím, že mi velice výhružně
sdělil: „Urychleně to tady musíte dát všechno do
pořádku.“
Nechápu sice úplně přesně, co myslel tím
„všechno“, nicméně jsem mu řekl, že se o to pokusím.
Je mi ho trochu líto. Úředníček.
Odpoledne jsem si přinesl z „archivu“ půlmetrový
stoh směrnic a nařízení. Když to všechno přečtu,
zůstanu normální?
Později
Kristepane, to je čtivo. Tak na zánět mozkových blan.
Chvilkama je to zmatený jak všechny postmoderní
romány dohromady a chvilkama to připomíná hlášení
Rádia Jerevan. Kdo tohle píše? Šílenci? Nebo si ti lidi
dělají srandu? Já z toho snad vypelichám. Bez
příslušného školení se tady nesmí člověk ani vykadit.
Neměl náhodou Kafka nějakou stáž na okresním
úřadě?





15
Dnes už naposledy
Směrnice o výkonu strážní služby obsahuje doda -
tek, kterému ale vůbec nerozumím:
S účinností od 1. 7. 1995 se nočním strážným zakazuje
provádět pochůzky uvnitř objektu. Od tohoto data budou
noční strážní provádět kontrolu objektu pouze zvenčí.
Podepsán Konrad Wilczke. To přece nedává smysl. On
jim v podstatě zakazuje hlídat.
Zítra se musím zeptat Otta, jak jim takovou blbost
zdůvodnil. Snad proboha nechtěl, aby to někdo
vykradl. Nebo jo?
Asi to byl fakt cvok.
Sobota 4. listopadu
Napsal jsem dopis Míťovi, ale nevím, kam ho mám
poslat. Už tři měsíce o něm nemám žádnou zprávu. Na
tak dlouhou dobu se ještě nikdy neodmlčel. Poslední
pohled přišel z Laosu. Už jsem ho neviděl skoro dva
roky.
Stýská se mi po něm.
Hned ráno jsem se byl projít v parku, který je
mnohem větší, než jsem si myslel. Všude je plno vran.
Nikdy jsem si nevšiml, že se jim leskne peří.
Odkud sem vlastně přilétají?
A co tady přes zimu ty mrchy žerou?
Vyšel jsem do táhlého svahu, odkud je vidět skoro
celý zámek. Díval jsem se na tu starou budovu
s opršenou fasádou a oprýskanými okenicemi a ptal se sám





16
sebe, co tady kurva vlastně budu dělat. Podpírat tu
starou barabiznu vidlema, aby nespadla?
Když nic jinýho, je tady klid a čistý vzduch.
Probloumal jsem bezcílně celé dopoledne. Za tu
dobu mě ani jednou nenapadlo, abych se podíval na
hodinky, a nebýt kostelních zvonů vyzvánějících pole -
dne, kdoví jak dlouho bych tam ještě chodil.
Moje roztěkané myšlenky se postupně začínaly
uklidňovat a  já jsem vnímal jenom zvuky a  obrazy,
které mě bezprostředně obklopovaly. Listí šustící pod
nohama, krákorání vran, popraskanou kůru stromů,
zčernalé dřevo lávek přes vodní kanály...
Když jsem se vracel po hlavní cestě k zámku, někdo
stál na východní terase. Najednou, nevím proč, jsem
měl pocit, že mě pozoruje, přestože na tu dálku
nebylo možné poznat, jestli stojí čelem nebo zády. Je to
úplná blbost, ale v tu chvíli mi to bylo nepochopitelně
nepříjemné a já jsem přidal do kroku. Předchozí klid byl
ten tam. Nechápu, proč mi připadalo tak důležité
vědět, o koho jde a jestli se opravdu dívá na mě. Pořád
jsem zrychloval. Skutečně se díval do parku, což
jenom potvrzovalo, že se dívá na mě. Pak se otočil a byl
fuč. Obešel jsem celý zámek. Samozřejmě že jsem ho
nepotkal.
Připadal jsem si jako dokonalý pitomec. Jenomže
pak jsem chtěl odemknout bránu do vnitřního
nádvoří, a zjistil jsem, že není zamčená. A to už mi ujížděly
nervy, protože bylo jasné, že jsem ji určitě zamykal.
Stál jsem tam a měl strach ty vrata otevřít.





17
Já jsem měl opravdu strach! Ale z čeho, do hajzlu,
z čeho? (Jestli už mně nezasekává z té mojí „pohádko -
vé“ kanceláře.)
Prostě debilní iracionální strach. Jediná věc, která
mě napadla, bylo jít se zeptat k Ottům, jestli nebyli na
vnitřním nádvoří. Zrovna obědvali.
Tvářili se, jako by mě viděli poprvé v životě. Přesto
si Alexandr obul boty a bez ohledu na mé protesty se
tam šel se mnou podívat. Vzal za kliku, otevřel ty
posraný vrata a ukázal na vystrčenou zamykací
západku. Znovu je zavřel a zamkl. Zalomcoval jsem s nimi.
Byly zamčený.
„Je to starý mechanismus. Musíte zamknout na dva
západy,“ řekl lhostejně a já jsem měl chuť jít se
spláchnout do záchodu. To byl trapas jak kráva. Kastelán, co
neumí zamknout vrata.
Naštěstí to nijak nekomentoval a odešel si dojíst ten
oběd.
Všechno bylo v pořádku.
Tak proč se sakra potím v podpaždí?
Odpoledne jsem se trochu hrabal v „archivu“
a v jedné skříni jsem objevil kompletní počítačový hardware
včetně instalačních disket. Všechno zabalené. Na
dodacím listu je datum 5. 10. 1995. Wilczke umřel
šestého. To si teda kompjútru moc neužil.
Natahal jsem to do kanceláře a nepůjdu spát, dokud
to nerozjedu.
Ostatně, takovou laserovou tiskárnu jsme neměli
ani na fakultě.





18
Neděle 5. listopadu
Jsou čtyři hodiny ráno. Před chvilkou jsem se probudil
vlastním křikem. Přestože je tady dost chladno, byl
jsem úplně zmáchaný potem a musel jsem se převléct.
Kouřím už pátou cigaretu a  cítím se jak po srážce
s rychlíkem.
Usnul jsem za stolem, na kterém svítí obrazovka
monitoru. Takže se mi to podařilo rozjet, ale závěr in -
stalace windows jsem už musel dělat úplně
mechanicky, protože si to vůbec nepamatuju. Dokonce jsem si
otevřel soubor s názvem Deník kastelána. To jsou věci.
Venku je silný vítr a zámek vydává zvuky jako stará
parní mlátička, která se musí každou chvilku
rozpadnout. Je mi z toho nanic. I tak jsem slušně vyděšený,
a teď ještě tahle zvuková kulisa.
Myslím, že...
O pět minut později
Já se z toho snad poseru. Byl tady Ott. Viděl, že jsem
rozsvítil, a přišel se zeptat, jestli něco nepotřebuju. Já
toho chlapa žeru. Přes den málem ani neodpoví na
pozdrav a ve čtyři hodiny ráno má o mě starost. Když se
ozvalo zaklepání na dveře, byl jsem tak zpitomělý, že
jsem řekl dále, a  snad mi ani nepřišlo divné, že za
mnou jde v tuto dobu někdo na návštěvu.
Jak je ale možné, že jsem ho neslyšel jít po schodech?
Otevřel dveře, podíval se na mě a výraz v jeho
obličeji byl ustaraný.





19
Vlastně si nejsem jistý, jestli se mi to taky nezdálo.
Na spánek ani pomyšlení. Už aby bylo ráno.
Pořád mi to běží před očima, vidím to jako film, kte -
rý si pamatuju do nejmenších detailů, a to mě na tom
zaráží asi nejvíc. Když se mi něco zdá, po probuzení
jsou to jenom nesouvislé útržky, většinou nesmysly...
Ale tohle bylo tak obludně skutečné, tak sugestivní.
Sedím za psacím stolem a píšu na počítači dopis Míťovi.
Odněkud ze zámku se ozývají strašné rány. Jinak je úplné
ticho. Ty rány se v tom tichu rozléhají jako výstřely.
Snažím se tomu nevěnovat pozornost, ale nakonec vstanu
a jdu se tam podívat. Dveře do předsálí jsou zamčené a já se
musím vrátit do kanceláře pro klíče. Chvilku mi trvá, než
najdu ten správný a odemknu. V mosazném svícnu na
stole hoří svíčky. Beru ho do ruky, ale je strašně horký. Rány se
ozývají z vedlejšího sálu. Jedna okenice se otevřela a mlátí
do zdi, přestože venku je bezvětří. (To je ale krávovina.)
Otevřu okno a nakláním se ven, abych ji zachytil.
Na terase pod schodištěm sedí Rago a dívá se na mě. Je
nehybný a  vypadá to, že ani nedýchá. Najednou slyším
z parku kroky. Někdo jde po cestě směrem k zámku.
Nevidím ho, protože reflektor mi svítí přímo do očí. Rago mě
pořád pozoruje. Ke křupání písku se přidává občasné
sípavé nadechnutí. Zavírám okenici, ale přes pootevřené
žaluzie se dívám ven. Nevím, jestli mě víc znervózňují ty kroky
nebo Rago. Objevuje se postava a míří ke schodišti do sálu.
Má skloněnou hlavu, takže jí není vidět do obličeje. Kráčí
kolem Raga, který se ani nepohne. To sípání je pořád
namáhavější. Pod schodištěm se na chvilku zastaví. Cítím,





20
jak se mi scvrkává prdel. Jsem úplně ochromený a nemůžu
se pohnout. Těžce vystupuje do schodů. Stojí přede dveřmi
do sálu. Přestávám dýchat. Je to nekonečné. A pak slyším
zarachocení klíčů. Nohy mám jako z olova, ale přesto se, ší -
lený hrůzou, rozbíhám do knihovny a dál, pryč...
Jsem totálně dezorientovaný, ale ty kroky jsou uvnitř
a já vím, že musím dopředu, v té tmě narážím do nábytku,
padám, zase vstávám, kupodivu vždycky najdu dveře do
další místnosti, ale ten náskok je pořád menší.
Je to beznadějné. Jenomže právě v té chvíli uvidím světlo.
Pruh světla pode dveřmi. Vrhám se k nim. Jsem na chodbě.
V té tmě jsem proběhl celou instalaci až do hraběcího před­
pokoje, kde je další východ. Na konci chodby je kancelář.
Když běžím kolem oratoře, všimnu si, že jsou otevřené
dveře. Někdo tam stojí. Připomíná mi Alexandra Otta, ale
má chlapeckou postavu a černé havraní vlasy. Do obličeje
mu v té tmě není skoro vidět.
Zastavím se a volám na něho.
Nereaguje. Jako by mě neslyšel. Ale já moc dobře cítím,
že mě pozoruje.
Najednou z ničeho nic zmizí. Prostě se rozplyne. Není tam.
Jak jsem se dostal do kanceláře, nevím. (Tak asi dveřma,
vole.) Zhroutil jsem se na židli. Na stole svítil namodralým
světlem monitor s rozepsaným dopisem pro Míťu. Chtěl jsem
si zapálit cigaretu, ale strašně se mi třásly ruce. Zlomil jsem
několik sirek. Konečně se mi to podařilo, jenomže právě
v tom okamžiku jsem uslyšel to sípavé nadechnutí.
Stál za mnou. Zvedl jsem hlavu a v zrcadle uviděl
odporně bledý ksicht.





21
To už jsem ječel jak pominutý a ten křik mě
probudil.
Venku je boží dopuštění. Co chvíli je slyšet, jak se
v nádvoří tříští taška, kterou vítr serval ze střechy. Jen
aby nezačalo pršet.
Večer
Po té noční můře jsem usnul jak zabitý a probudil se
až odpoledne. Měl jsem chuť na chvilku vypadnout.
Sedl jsem do auta a zajel do okresního města na velmi
pozdní oběd. Na zpáteční cestě jsem zaslechl z 
rádia, že včera v  noci zavraždil nějaký židovský
šílenec izrael ského premiéra Rabina. Když jsem přijížděl
k zámku, byla už tma, ale reflektory ještě nesvítily.
U brány jsem zatroubil na hlídače, protože s Ragem se
tak úplně intimně neznáme, a je dost pravděpodobné,
že by mě považoval za někoho, kdo sem nepatří. No to
je jedno, za co by mě považoval, prostě by mě určitě
pokousal. Jenomže se neobjevil ani Svoboda, ani pes.
Všude tma jak v pytli. Vjel jsem dovnitř, zhasl světla
a čekal. Jak po vymření. Na vrátnici taky nikdo. Vzal
jsem baterku a šel se po něm podívat. Bydlí v ubytovně
na severní terase.
V jednom okně se svítilo. Vešel jsem dovnitř
a obrátil se mi žaludek, jaký tam byl smrad. Nechápu, jak
v tom může ten člověk bydlet. Zavolal jsem jeho
jméno. Nic.
Podle toho světla byl jeho pokoj na konci chodby.
Udělal jsem pár kroků a zavolal znovu.





22
Neozval se. Naštvalo mě to. Už jsem ho viděl, jak
tam chrápe zpitý do němoty. Každým krokem ve mně
narůstal vztek. Po předešlé noci jsem byl ještě pořád
hodně podrážděný a Svoboda to měl odskákat, protože
byl po ruce. Odněkud vyběhla rezavá kočka tlustá jako
prase, otřela se mi o nohy, předběhla mě a začala škrá -
bat na dveře.
Zabušil jsem, a aniž bych čekal nějakou odezvu,
vešel jsem dovnitř. Vlastně jsem tam vtrhl.
Už jsem viděl jednoho oběšenýho spolužáka, pár
nechutných bouraček, nemluvě o tom chlápkovi, co skočil
loni v metru pod vlak, a já jsem přišel zrovna ve chvíli,
kdy tu kejdu nabírali do igelitových pytlů. Nijak zvlášť
mě to nerozhodilo.
Ale tohle byl teda sešup. Svoboda ležel na zemi.
Obličej měl znetvořený jakousi křečí, takže vypadal jako
karikatura sebe sama. Občas sebou škubl. Ze zaťatých
zubů mu tekla krev. Přerývaně dýchal. Musel jsem se
opřít o zeď, protože jsem se úplně rozklepal. Celou tu
dobu se ta rezavá kočka otírala o jeho nohy
a spokojeně předla. Bylo jí jedno, že páníček vibruje, jako kdyby
seděl na elektrickém křesle. Po chvilce jsem se přece
jenom vzpamatoval.
Z vrátnice jsem zavolal záchranku. Přijeli celkem
rychle.
„Epileptický záchvat, dáme seduxen,“ řekl doktor,
hned jak ho uviděl. Zvedli jsme ho na postel a dostal
injekci.
„Co na to bere?“ zeptal se mě.





23
Nechápal jsem, co po mně chce. Naštěstí se v míst -
nosti objevil Ott. Ten chlap se zjevuje jako duch.
„Užívá sanepil,“ řekl a doktor jenom kývl hlavou.
Potom vypsal nějaké papíry, jeden z nich dal Ottovi
a dodal, že Svoboda má zítra přijet do nemocnice na
vyšetření.
Mezitím přišel ten nešťastník k  sobě. Doktor se
k němu naklonil a ptal se ho na jméno. Svoboda mu
nezřetelně, se ztěžklým jazykem odpověděl.
„No, myslím, že to bude v pořádku, ale pro jistotu se
na něj běžte v noci občas podívat. A udělejte něco s tím
smradem. Je to tu horší jak v kravíně.“
Vyprovázel jsem ho k bráně. Po cestě mi řekl, že
psal Wilczkovi úmrtní list.
„To byl tyátr. Ráno ho objevila holka, co tady dělala
průvodkyni. Šla otvírat okenice a zakopla o něj.
Dostala z toho takový šok, že byla pár dní ve špitále.“
Rozloučil se a nasedl do sanitky.
Takže Wilczke neumřel v kanceláři, ale v zámecké
knihovně. Podle doktora ho to kleplo mezi druhou
a třetí ráno. Ale co tam dělal?
Já tady opravdu ničemu nerozumím. Když jsem se
na to o chvilku později zeptal Otta, který ještě pořád
seděl u Svobodovy postele, řekl mi, že ten člověk (jako
by ani nechtěl vyslovit jeho jméno) byl
nevyzpytatelný podivín. Přitom se díval na Svobodu, který
mezitím usnul, a já jsem cítil, že nemá chuť se vybavovat.
Zvedl jsem se a odešel, přestože bych se ho chtěl zeptat
na spoustu věcí.





24
Pondělí 6. listopadu
Celý den mě příšerně bolí hlava. Asi z toho včerejška.
Od rána s Valerií a Formanem v depozitářích. Hrůza.
Obrazy, nábytek, porcelán, koberce, zbraně. Všech -
no naházené bez ladu a skladu. Zatuchlina a stoletý
prach.
Forman je z toho zuřivostí bez sebe. Slízla to Valerie.
Bránila se tím, že Wilczke tam nikoho nechtěl pustit.
Svoboda mně přišel poděkovat. Byl velice rozpačitý.
Z jeho drmolení jsem pochopil, že se bojí, abych ho
nepropustil. Přišlo mi ho líto. Otta jsem neviděl.
Hlídal dvě noci za sebou a má toho zřejmě plné zuby. Já
taky.
Úterý 7. listopadu
Po ránu přišel člověk, který se představil jako Jan
Walter. Je zdejším údržbářem. Minulý týden byl nemocný
a dnes přišel do práce. Bydlí ve vesnici.
Hned po našem seznámení mi řekl, že je potřeba
naočkovat Raga proti vzteklině a objednat uhlí. A že
nemusím mít starost, prý to zařídí. Opatrně jsem se
zeptal, jestli nezná nějakého malíře pokojů.
Řekl, že zná. Sebe. Úplný brouk Pytlík. Toho
člověka mi posílá samo nebe.
„Vy určitě chcete vymalovat ten byt ve druhým, že?“
Náš nový byt. Je ve druhém patře. Tři obrovské
místnosti se štukovými stropy a kachlovými kamny.





25
Kuchyň je stejně velká jako celý náš pražský byt. Okna
s  výhledem do parku. Když jsem ho poprvé uviděl,
málem jsem omdlel.
Už nikdy žádní Lukasovi, kteří si to každý den roz -
dávali takovým způsobem, že o tom věděla půlka
sídliště, už nikdy chrchlání starého Váchy, po kterém se
musel obracet žaludek i našemu křečkovi, už nikdy
nekonečná houslová cvičení ani poblitý výtah.
Tohle až uvidí Ivanka, tak se zjančí. Schválně jsem jí
to v telefonu popsal velice mlhavě. Tato rezidence má
jedinou nevýhodu: že koupelna (velká jako náš
panelákový obývák) a záchod jsou přes strašlivě studenou
chodbu, což je nepříjemné hlavně kvůli Evičce.
Od šarmantní personalistky z  okresního úřadu
jsem se dozvěděl, že Wilczke tady bydlel jenom dva
roky. Potom od něj odešla žena se synkem a on se
přestěhoval do malého bytu v přízemí. Po Wilczkově
smrti jej policie zapečetila a vzhledem k tomu, že syn, jako
nejbližší příbuzný, žije prý v Austrálii, může trvat
vyřízení pozůstalosti i několik let. Vždycky když jdu
kolem těch dveří, mám sto chutí pečetě sloupnout (už
jsem to zkoušel) a jít se podívat dovnitř. Třináctá
komnata. No není to absurdní?
Ten chlap byl notorický potížista. Walter o  něm
prohlásil, že to byl magor jak javor.
Slíbil, že byt bude do pátku vymalovaný. Zvládne to
sám.
Ivance jsem řekl, aby pomalu začala balit.





26
Středa 8. listopadu
Jsem tady teprve týden, ale připadá mi to jako věčnost.
Forman, Valerie, depozitáře. Všichni jsme z toho už
pěkně otrávení. Skoro vůbec nemluvíme. Venku mrz -
ne a v zámku je čím dál větší zima.
Čtvrtek 9. listopadu
Forman onemocněl. Pokračujeme sami s Valerií.
Pokojem Marie-Arnošty. A to jsem si začínal myslet, že
už mě tady nemůže nic překvapit.
Wilczke byl regulérní cvok, který měl být podle
mého názoru už dávno v blázinci, ale ta jeho zrcadlová
kancelář, noční bloumání po zámku a nesmyslné
příkazy jsou v porovnání s Marií-Arnoštou jen
zanedbatelné podivnůstky.
Jenom ještě pořád nevím, jestli zámek ty pošahance
přitahuje, nebo produkuje. Dyť to ani není možný, aby
se na tak miniaturním prostoru sešlo naráz tolik
obskurních figurek — epileptický hlídač, zfetovaný (nebo
ožralý) zahradník a manželé Ottovi, kteří jsou prostě
bez komentáře. A samozřejmě Wilczke.
Jediný normální člověk je tady Walter a já (alespoň
si tak zatím připadám).
Když jsme s Valerií odemkli další depozitář a já jsem
šel otevřít okenice (v zámku není kromě našeho bytu
a kanceláře elektřina), překvapilo mě, že jsem do ni-





27
čeho nenarazil a o nic nezakopl. Nebyl tady ani takový
pach zatuchliny jako v ostatních místnostech.
Přes nádvoří šel Ott s hrncem, ve kterém nosí žrá -
dlo pro Raga. Vzhlédl ke mně, ale rychle zase otočil
hlavu. Z vedlejší místnosti spojovacími dveřmi
pronikalo rádio, kde zrovna hráli jakousi příšernou
odrhovačku, a mlaskavé zvuky štětky. Octli jsme se vedle
našeho bytu.
Místnost je na rozdíl od těch předchozích zařízená.
Na stěnách visí jakési kýčovité romantické krajinky,
v jednom rohu stojí prosklený sekretář
s porcelánovým servisem na kávu, ze stropu trčí křišťálový lustr.
Parkety pokrývá ohromný červenomodrý orientální
koberec. Naproti oknům jsou dvě velké dubové skříně
a červený brokátový paraván. Černé koncertní křídlo
(úplně stejné jako v  hlavním sále) stojí uprostřed
místnosti. Malířský stojan se skicou vzdáleně
připomínající zámecký park, proutěný kočárek pro
panenky, ve kterém leží velký olysalý plyšový medvěd. Na
malém stolku u dveří spojujících tuto místnost
s naším bytem je starý gramofon na kliku.
A nakonec ta postel. Velká, černá, vyřezávaná
barokní postel s nebesy a zataženými červenými závěsy
ze stejné látky jako paraván. U postele na zemi leží
vycpaná skvrnitá doga, velká jako tele. Úplně jako živá.
Tomu psovi snad píchali anabolika, jinak to ani není
možný. Rago je hovado, ale vedle tohoto monstra by
vypadal jako ratlíček.





28
Nasadil jsem na gramofon troubu a natočil ho. Z uši -
rvoucího skřípání se občas vynořil lidský hlas. Enrico
Caruso.
Valerie stála ve dveřích a tvářila se, jako by právě
slezla z  centrifugy. Vypnul jsem ty příšerné zvuky
a popošel k ní.
„Nezlobte se, už dlouho jsem tady nebyla,“ řekla po
chvilce skoro omluvně.
Vešla dovnitř, ale dveře za sebou nezavřela.
Otevřel jsem černou knihu a podíval se na hodinky tak, aby
si toho určitě všimla. Pochopila a svým strojovým,
nezúčastněným hlasem mi začala diktovat evidenční
čísla. U každé druhé věci se spletla. To už jsem
nevydržel.
„Děje se něco, paní Ottová?“
„Možná byste měl vědět, že tady nejsme zas tak
úplně sami.“
„Tomu nerozumím.“
Ukázala směrem k posteli.
Zhluboka jsem se nadechl a soucitně se na ni
podíval. Myslel jsem, že jí přeskočilo.
„No, pokud míníte toho hafana,“ řekl jsem ironicky,
„tak máte moje čestné slovo, že je mu úplně jedno, co
se tady děje.“
Neurazila se, jenom se chabě zasmála. Jako by na
chvilku odložila tu svoji masku. Ale trvalo to jen
okamžik.
„Podívejte se na postel,“ přikázala celkem dost
rezolutně.





29
To mě pobavilo.
„Poslyšte, paní Ottová, co je tohle za šaškárnu? Ně -
kdo se tam schoval a udělá na mě baf?“
Jenomže ta babka nežertovala.
Odhrnul jsem brokátový závěs a  dolní čelist mi
spadla až na hrudník. Leželo tam asi tak patnáctileté
děvče v bílé krajkové noční košili. Dlouhé světlé vlasy
mělo rozhozené po polštáři a vypadalo, že spí. V pravé
ruce drželo knížku Novalisových veršů.
„Ježišmarjá, co to je?“ vykoktal jsem a obrátil se na
Valerii.
„Marie-Arnošta. Když zemřela, nechal její otec
udělat z vosku tuhle figurínu. Měl jenom ji.“
Ani jednomu z nás nebylo moc do řeči. Pro dnešek
jsme skončili.
Zamkli jsme a já jsem se šel podívat za Walterem,
jak je daleko s tím malováním.
Řekl, že zítra to dorazí.
Venku padá déšť se sněhem a já před sebou pořád
vidím obličej toho děvčete. Mám silně nepříjemný
pocit a tisíckrát si můžu namlouvat, že je to jenom
figurína.
Moc by mě zajímalo, jak se bude tvářit Ivanka, až
zjistí, že máme vedle ložnice mauzoleum.





30
Pátek 10. listopadu
Dodělali jsme inventuru. Konečně. Kupodivu nic ne -
chybí.
Odpoledne přijel veterinář, aby naočkoval Raga
proti vzteklině. Řekl bych, že je to takový zvířecí
Mengele. Rago byl asi stejného názoru, protože si nechal
sice píchnout injekci, ale potom se Ottovi vysmekl,
jakýmsi záhadným grifem si shodil náhubek a zakousl
se tomu chlapovi do ruky. Měli jsme co dělat, abychom
ho z něj dostali. Strašně nám vynadal. Řekl jsem mu,
ať je rád, že neočkoval medvěda. To ho rozlítilo a začal
mi vyhrožovat soudem. Poslal jsem ho do háje.
Alexandr Ott mě pozval na návštěvu!
Doslova řekl: „Budeme rádi, když k nám zítra
přijdete na oběd.“
No toto.
Později
Nemůžu usnout. V místnosti nade mnou pořád slyším
nějaké zvuky, ale nejsou to kroky, spíš jakési tupé
údery. Asi bych se tam měl jít podívat.
Jenomže to už si říkám dobrou půlhodinu, a pořád
se k tomu nemůžu odhodlat. Jsem směšný. Ležím
a myslím jenom na to, až se to znovu ozve. Chvilku je klid
a znovu. Už jsem vymyslel několik teorií o původu těch
zvuků, ale všechny jsem je postupně zavrhl. Dal jsem
si ultimátum: ještě pětkrát to uslyším a jdu tam. Zlatý
oči. Pořád ležím a nadávám si do pitomců a debilů.





31
Já se prostě nepoznávám. Celý život se vrtám sám
v sobě, pitvám každou myšlenku, abych vždycky na -
konec přišel k názoru, že nic nemá smysl a všechno je
úplně na hovno. Laura mi kdysi řekla: „Jsi nechutný,
cynický chechtal.“
Jenomže teď civím v obrovské staré ratejně a můj
humor vysychá.
Později
Tak jsem se tam byl podívat.
Pomalu jsem stoupal po dřevěném schodišti, které
neskutečně vrže (tady vrže všechno — dveře, okna,
židle, podlaha...), a srdce jsem cítil až v krku. Tohle
jsem naposledy zažil snad na táboře v páté třídě při
stezce odvahy. Schodiště má čtyřicet jedna schodů
a  už na pátém jsem měl co dělat, abych se neotočil
a nešel zpátky. Já to nechápu.
Zdráhám se uvěřit, že bych se nechal ovládat něčím
tak směšným, jako je strach. Kdyby to byl alespoň
strach z něčeho konkrétního.
Na prvním odpočívadle jsem si vzpomněl na
Marii-Arnoštu. A  pak už to jelo a  já jsem nebyl schopný
tomu zabránit. Svobodův epileptický záchvat, ten
astmatický šašek z toho snu, přízračný Ott, ještě že
nevím, jak vypadal Wilczke.
Těch pár desítek vteřin, než jsem vyšel nahoru, mi
připadalo nekonečných. Takhle možná vypadá cesta
na popraviště.
Zastavil jsem se před dveřmi do pětašedesátky. Ticho.





32
A  najednou ten úder, který mi připadal jako rána
z kanónu.
Odemkl jsem dveře a vešel dovnitř. Zůstal jsem stát
na prahu a baterkou zmateně těkal po místnosti. Ni -
kde nic. Udělal jsem pár kroků a zastavil se. Polykal
jsem nasucho. Tep jako sbíječka v plném výkonu.
Byl jsem v  obrazovém depozitáři, místnosti, kde
jsme dneska ukončili inventuru. Portréty šlechticů
s trojitými bradami, šilhavýma očima a obludně
odulými tvářemi mi už vůbec nepřipadaly směšné, ale
naopak ještě umocňovaly moji úzkost. V tom
rozpoložení by mě děsil snad i obrázek kačera Donalda.
„Je tady někdo?“ houkl jsem (kupodivu dost razantně,
nebo mi to tak připadalo) naprosto nesmyslnou otázku,
abych alespoň na chvilku rozbil to nesnesitelné ticho.
Přitom jsem pořád klouzal kuželem světla po
místnosti z jednoho zdegenerovanýho ksichtu na druhý.
Otočil jsem se ke dveřím, že půjdu pryč, když jsem
spíš vytušil, než zaslechl, jakýsi pohyb po své pravé
ruce. Ještě jsem stačil zaznamenat prudké máchnutí
a pak mi náraz vyrazil z ruky baterku, která odletěla
a při dopadu na zem zhasla. Totálně ochromený ocitl
jsem se v naprosté tmě.
Ale hned vzápětí jsem v úrovni svého obličeje
spatřil dvě nažloutlá světýlka, která se rychle přibližovala.
Instinktivně jsem si zakryl hlavu a ucítil, jak se o mě
něco otřelo. Hrůzou jsem byl úplně bez sebe. Spustil
jsem se na čtyři a začal postupovat směrem, kde jsem
předpokládal dveře. Co chvíli mi nad hlavou prošusti-





33
lo to velké něco. Myslím, že jsem v těch okamžicích
nebyl daleko od mrtvice. Konečně jsem našel východ
a zavřel za sebou dveře.
Nevím, jak dlouho jsem seděl na chodbě, zády opře -
ný o zeď. Každopádně jsem se za tu dobu ve tmě
docela slušně rozhleděl a zpáteční cestu jsem zvládl bez
problémů, ačkoliv jsem cítil, jak se pode mnou
podlamují kolena. Zamířil jsem rovnou na vrátnici.
Studený vzduch mě nepatrně uklidnil.
Svoboda spal jako dřevo, a když jsem ho probudil,
výraz zděšení v jeho obličeji byl tak upřímný, že jsem
nebyl ani schopný mu vynadat.
Řekl jsem mu, aby vzal baterku a psa a šel se mnou
do zámku. Trhl sebou, udělal ten svůj tik
a zaskřehotal: „Co, co se děje?“
Vypadal velmi nepokojně. Nicméně si oblékl (zdálo
se mi, že dost neochotně) zamaštěný prošívaný kabát,
pískl na Raga a šel.
Snažil jsem se mu popsat, co se mi stalo, ale zřejmě
jsem mluvil dost zmateně, protože se na mě díval
hodně nedůvěřivě.
Rago vyběhl po schodišti a  zastavil se před těmi
dveřmi. Zježil srst a začal temně vrčet. Svoboda se na
mě tázavě podíval a já jsem si všiml, že se mu klepou
ruce. Hlavou mi blesklo — Ježiš, co když se tady složí?
Uvnitř se ozvala rána a Rago začal zběsile štěkat.
Ten štěkot byl ohlušující.
To už jsem nevydržel. Pootevřel jsem dveře a pustil
ho dovnitř.





34
Svoboda vypadal nepříčetně. Škubal hlavou, poulil
oči a já nabyl dojmu, že mě vůbec nevnímá. Ten chlap
byl úplně mimo výseč. Ale já jsem na tom nebyl o moc
líp. Dost šílená situace. Rago uvnitř štěká, co štěká, on
přímo řve jako o život a já stojím venku s pološíleným
zoufalcem, který to tady má hlídat. Vzal jsem mu
z  ruky baterku a  nohou otevřel dveře. Stejně jako
předtím jsem zůstal trčet na prahu. Byl jsem tak vy -
nervovaný, že se mi chtělo zvracet.
Rago stál u vyřezávané barokní skříně v arkýři
a vytrvale štěkal. Na skříni seděla sova a tvářila se
naprosto lhostejně. Jak se dostala dovnitř, nevím (možná tam
vletěla, když jsme měli polední pauzu a nechali
otevřené okno), ale sotva jsem otevřel okno, neomylně
k němu zamířila a vyletěla ven. Rago se mohl zbláznit.
Za předvedený výkon jsem ho pochválil.
Svoboda stál pořád na chodbě a opíral se o zeď.
Hrdina. Naštěstí se tvářil provinile.
Teprve v kanceláři jsem si uvědomil, že tam někde
leží moje baterka. A taky že celý ten nervák byl kvůli
trochu přerostlýmu ptákovi. Ta mrcha mě k  smrti
vyděsila a ještě mě škrábla do ruky, která začíná dost
pálit.
Zatím se tady rozhodně nenudím.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist