načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Deník japonské manželky - Veronika Ageiwa

Deník japonské manželky

Elektronická kniha: Deník japonské manželky
Autor:

- Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 299
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-1083-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou?

K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“

Předmětná hesla
Ageiwa, Veronika
Češky -- Japonsko
Každodenní život -- Japonsko
skutečné příběhy
Japonsko
Zařazeno v kategoriích
Veronika Ageiwa - další tituly autora:
Deník japonské manželky Deník japonské manželky
 
K elektronické knize "Deník japonské manželky" doporučujeme také:
 (e-book)
Bude to bolet, doktore? Bude to bolet, doktore?
 (e-book)
Kantor Kantor
 (e-book)
Kovy - Ovšem Kovy
 (e-book)
Hřbitov nevěst Hřbitov nevěst
 (e-book)
Jan Kraus: Můj soukromý buzynes Jan Kraus: Můj soukromý buzynes
 (e-book)
Dračí náhrdelník Dračí náhrdelník
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Deník japonské

manželky

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Ver o n i k a A ge iwa

Deník japonské manželky – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


P ra ha 2018

Veronika Ageiwa

Veronika

Ageiwa

Deník

japonské

manželky

Deník

japonské manželky

Je možné, aby se Češka stala dokonalou

japonskou manželkou?

Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem

z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje

a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu

porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká

ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného

kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny:

koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský

pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce

v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny

překážky opravdovou japonskou manželkou?

K večeři nám máma udělala sp ecialitku. Rozmočený

rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá

na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše

budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně

soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím

se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně

nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní

historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta

z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to

nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla

jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“

Veronika Ageiwa

Česká spisovatelka, lektorka, tlumočnice

a překladatelka. V roce 2010

se po získání magisterského titulu z oborů

Překladatelství a tlumočnictví a Sociologie

na Karlově univerzitě odstěhovala

za manželem do Japonska.

V následujících letech zblízka poznala

hned několik dalších zemí a kultur.

Přestěhovala se i s rodinou

do amerického Texasu, na francouzský

venkov do městečka Fontainebleau

a na čas i zpět do Prahy. Od roku

2013 začala své nejen cestovatelské

zkušenosti promítat do článků pro české

časopisy. V současnosti žije v Tokiu a je

zakladatelkou Česko-japonské agentury

(www.czech-japan.com).

Nevěřte ani nejlepší přítelkyni...

Brož., 240 stran

Když se Slovenka provdá za Inda,

je svět plný barev, chutí a vůní.

Brož., 244 stran

CZ: 249 Kč SK: 9,99 €



Děkuji za podporu a radu své mamince Marii

a také kamarádce Marušce Voslářové.

Díky nim jsem vydržela psát až do konce.

Především ale děkuji svému manželu Kótovi,

bez jehož přispění by velká část této knihy

vůbec nemohla vzniknout.



DÍL PRVNÍ



9

VERONIKA, 19. 7. 2007 Poprvé v životě cestuju na druhou stranu zeměkoule. Když po nekonečném letu vystoupím na tokijském letišti Narita, jako kdybych se znovu narodila. Nové je tu úplně všechno. Připadám si doslova jako malé dítě. Dívám se na nápisy, ale neumím je přečíst. Slyším proud řeči, ale nerozumím mu. Vzduch je nezvykle vlhký a já se novorozeneckýma očima udiveně rozhlížím okolo. Všude kolem mě proudí tmavovlasý dav, a tak se poprvé v životě cítím jako zástupce menšiny. A ta únava. Jak může být ráno, když já mám ještě noc? Přede mnou se klikatí vyčerpaný had cizinců. Ano, odteď jsme všichni cizinci, gaidžinové. Společně čekáme každý na svého imigračního úředníka. Začnu propadat nervozitě. Už jsem o japonském imigračním slyšela pár příběhů, takže vím, jak bych měla vypadat, aby mě pustili dál. Pytlovité oblečení, nic vyzývavého. A radši ne moc upraveně. Jinak mě prý osočí z toho, že si jedu do Japonska vydělávat prostitucí nebo tancem u tyče. Ženy z „východní Evropy“, jak nám tu pořád ještě říkají, jsou tady hodně populární. Se svým vzhledem si vrásky dělat nemusím, po čtrnácti hodinách cestování zaručeně pěstěně nevypadám. Fronta je nekonečná. Ať je to muž. Ať je to muž. A je to muž.

Sebevědomě anglicky vypálí: „Why? Proč?“

Proč? Proč? Po vteřince trapného ticha mi to v hlavě automaticky přepne na dobře nacvičenou „zkoušku na univerzitě“, takže se snažím za každou cenu něco říct. Hlavně nemlčet.

„Jedu sem na výlet. Jako turistka.“

„No. No! When? Kdy?“

Jak kdy? Copak je tu ve škole učí jen tázací příslovce? Fronta za mnou už dávno zmizela. Jsem tu poslední, která očividně neprošla sítem. Chytila jsem se jako ryba do sítě a ani nevím proč. Úředník ztratí trpělivost a pokyne mi, abych šla za ním. Proč zrovna já. Hlavou mi probíhají vzpomínky na všechny ty večery, které jsem po přednáškách strávila na brigádách, abych si na tenhle výlet vydělala. A teď mě jen tak pošlou zpátky? Jenom proto, že se se mnou neumí domluvit anglicky? Drtí mě únava a vážnost situace. Přijdeme do malé místnosti, kde už na sedačce sedí další mladá blondýna. Musím se pousmát, to už je na mě moc. Konečně seženou někoho, kdo umí mluvit anglicky. Mladá Japonka se příjemně usmívá a rozhodně nepůsobí tak nervózně jako můj imigrační úředník. Musím předložit všechny dokumenty včetně studentského průkazu, o který se zajímá tak živě, jako by snad rozuměla tomu, co je na něm napsané. Ne, nechci tu zůstat. Ano, vrátím se poslušně zpátky do školy. Chci to tu jen na pár týdnů vidět! Je to snad zločin? Není, takže můžu zas na svobodu, do haly za svým opuštěným kufrem, kterému zatím dělá společnost letištní zřízenec.

Ale proč jsem do Japonska vlastně přijela? Možná bych svůj příběh měla vyprávět od začátku. Anebo raději někdo jiný... Začalo to totiž úplně jinak.

11

Kóta, 22. 8. 2003

Konečně uvidím ten cizokrajný svět, který jsem si až

doteď jen představoval. Už letím dvanáct hodin, je jas

no a dvacet šest stupňů Celsia. Neumím si ani trochu

představit, jaké to bude, až se dostanu do Čech. Za těch

osmnáct let, co žiju, jsem se nikdy do zahraničí nepodí

val. Vlastně jsem ještě nebyl ani v hlavním městě Tokiu.

Doteď bylo Hokkaidó celý můj svět. Vždycky jsem si

myslel, že to tak i zůstane. Moji příbuzní ani kamarádi

taky nikdy z ostrova neodjeli, tak proč bych měl já? Na

rodil jsem se v malém městě a dětství jsem strávil obklo

pený divokou přírodou, horami a řekami. Jednoho dne

mi ale máma ukázala inzerát. Hledají studenty na roč

ní zahraniční výměnu. Možnost, že bych mohl z ostro

va odjet pryč, mě zasáhla jako blesk. Něco takového mě

nikdy nenapadlo. Dali mi seznam zemí, abych si vybral,

kam bych chtěl. Neměl jsem ani ponětí, kam by to mělo

být, tak jsem si vybral zemi, o které jsem toho věděl nej

míň. Řekl jsem si, že to tam tím pádem bude nejexotič

tější. Lidé v mém okolí taky netušili, kde Česká republika

je. Většinou tipovali Sovětský svaz. Poprosil jsem mámu,

aby mi poradila, jaké mám koupit dárky pro svoji hosti

telskou rodinu.

„Hm. Já bych řekla, že lidé ve východní Evropě budou

pořád ještě chudí. Asi nemají moc oblečení. Co kdybys

pro hostitelskou maminku koupil silonky? Cizinci si tu

v obchoďáku pořád kupují japonskou elektroniku. Takže

pro tátu a bratra bys mohl koupit třeba foťák.“

Tak proto teď sedím v letadle do Čech a vezu silonky a nejnovější model foťáku Canon. A taky pořád ještě netuším, kam to vlastně jedu. Je to dobrodružství. Na ruzyňské letiště přilétám po dlouhé cestě úplně vyčerpaný. Když mě o chvíli později veze moje nová hostitelská rodina přes město domů, očekávám panelák. Trochu jsem si českou kulturu nastudoval a dočetl jsem se, že to je v Praze typické bydlení. Auto ale zastaví před domem, který má snad dvacet ložnic a šest koupelen. Můj nový pokoj je větší než obývák u nás doma. Vůbec nevím, jak si mám s tím prostorem poradit, takže všechno vybalím do jednoho kouta a zbytek místnosti je prozatím prázdný.

Musím říct, že i koupelny jsou tu divné. Češi mají záchod klidně hned vedle sprchového koutu. Je to opravdu nechutné.

Už mě volají k večeři, teď jim budu muset dát ty silonky. Zatracené máminy rady! U nás dáváme všechno jídlo na stůl najednou, takže když dostanu hovězí vývar a jinak nikde nic, je to pro mě dost velké překvapení. Češi jsou asi hodně skromní. I když jsou bohatí a mají velký dům, dají si k večeři jen polévku. Po té cestě mi ale pořádně vyhládlo, takže si musím snad pětkrát přidat, než se mi konečně přestane kroutit břicho hlady. A všichni ostatní na mě jen zírají, zatímco já jím a jím. Upíjejí přitom nějakou divnou vodu s bublinkami. Sám jsem to ochutnal taky, a je to dost zvláštní. Nakonec se mi přece jen podaří se té polévky jakžtakž najíst. Vtom začne máma servírovat špagety, které už do sebe samozřejmě narvat nedokážu. Proč já se musím pořád jenom za něco stydět. Kóta, 30. 8. 2003 Probudil jsem se po dvanácti hodinách intenzivního spánku. Poprvé v životě jsem byl tak moc unavený z přemýšlení. Všiml jsem si, že když se člověk musí od rána do večera soustředit na každé slovo, je z toho pořádně vyčerpaný.

Česky jsem se začal učit už v Japonsku, ale bylo to očividně celkem k ničemu. Včera u večeře jsem nerozuměl ani slovu z toho, co si hostitelská rodina u stolu povídala. Možná to bude tím, že učebnice češtiny, kterou jsem v Japonsku používal, byla třicet let stará. První věta v ní byla: „Nazdar soudruhu, jak se máte?“ Nikdo tu ale nic podobného neříká.

Moje nová sestra se rozhodla, že mě vezme na film do kina. Procházeli jsme se po ulici Na Příkopech a já jsem si připadal jako v pohádce. Může tak krásné město opravdu existovat? Snad sto let stará budova ukrývala supermoderní kino. Na Hokkaidó jsem nikdy takové moderní kino neviděl. České propojení historie a nové technologie je pro mě hodně šokující. Lidé tu mají velké štěstí, že nemají zemětřesení. U nás v Japonsku by tak staré a krásné stavby prostě nemohly přežít.

Očekával jsem, že v Čechách zažiju pořádně velký kulturní šok. Ve skutečnosti je to ale spíš tisíc maličkostí. Spousta malých rozdílů, kterých si člověk všimne. Třeba jídlo a pivo v českém supermarketu jsou směšně levné a je tu velký výběr sýrů, salámů a masa. Na druhou stranu se tady běžně neprodávají žádné čerstvé ryby. Taky výběr elektroniky je v Čechách malý a všechno stojí dvakrát tolik, co u nás.

Po kině mě sestra vzala představit svým kamarádům. Rychle jsem se jich zeptal, kolik jim je let. Je to japonská tradice, musíme zjistit, kdo z nás je starší, a má tak vyšší sociální status, abychom věděli, jak se k sobě máme chovat.

Odhadoval jsem je tak kolem dvaceti let, takže když překvapeně odpověděli: „Je nám patnáct,“ nezmohl jsem se na nic jiného než: „Fakt jo? Vypadáte na dvacet!“ Časem jsem pochopil, že takové komentáře jsou tu nevhodné. Lidé se neradi baví o věku a obecně vypadají z asijského úhlu pohledu na svůj věk staře.

Každopádně mně bylo osmnáct, a tak jsem nabyl dojmu, že když jsem nejstarší v naší skupince, prokážou mi ostatní patřičný respekt. Klidně jsem jim tykal a na oplátku očekával vykání. Tak bychom to udělali v Japonsku. Oni mi ale klidně dál tykali i potom, co jsem jim řekl, že jsem starší. Připadali mi nevychovaní, ale řekl jsem si, že je jejich kultura možná jiná. Kóta, 1. 9. 2003 Dnes byl můj první školní den. Chodím do třídy se svým hostitelským bratrem Martinem. Ráno, když jsme přišli do školy, jsem si sedl do lavice vedle něj. Očekával jsem, že až přijde učitel, představí mě celé třídě. U nás to tak vždycky děláme, když přijde někdo nový. Nic takového se ale nestalo a já jsem nechápal proč.

Během první přestávky se na mě přišlo podívat několik lidí z vedlejší třídy. Jedna z holek mi nadšeně potřásla rukou a řekla: „Já miluju Jackieho Chena!“ Tak jsem odpověděl: „Já taky,“ i když jsem vůbec nechápal, proč při našem prvním setkání mluví o čínském herci.

Protože jsem si chtěl najít nové kamarády, přidal jsem se ke skupince spolužáků, kteří si povídali u dveří. Řekl jsem jim: „Jak se máte?“

A oni na to: „Dobře, a ty?“

„Jakžtakž.“

To bylo totiž napsané v mé staré učebnici. Následoval výbuch smíchu. Vysvětlili mi, že už takhle dneska nikdo nemluví. Tak jsem šel hned odpoledne do knihkupectví a koupil si učebnici novou.

Doufám, že se v češtině rychle zlepším. Začínám mít pocit, že mi hodně pomůže moje nová hostitelská máma. Nemluví totiž skoro vůbec anglicky a je strašně upovídaná. Pořád na mě vesele brebentí a zdá se, že fakt, že jí skoro vůbec nerozumím, jí nijak nevadí. Kóta, 15. 9. 2003 Před nedávnem jsem se od spolužáků dozvěděl, že k nám do třídy přijde nová spolužačka. Přes léto prý byla na vý­ měně v Německu, a proto nastoupí později.

Dnes ráno, když jsem přišel do školy, jsem ji konečně poprvé uviděl. Měla krátké vlasy a vypadala skoro jako kluk. Podala mi ruku a řekla, že se jmenuje Veronika. Tak nějak jsem hned cítil, že spolu budeme mít hezký a dlouhý vztah, i když se rozhodně nedá říct, že by to byla láska na první pohled. Sedí v lavici přede mnou, a tak spolu nejspíš budeme trávit docela dost času.

Odpoledne jsme měli lekci angličtiny s americkou učitelkou. Můj spolužák Honza začal zničehonic v půlce hodiny jíst chleba se sýrem. Učitelka se samozřejmě rozčílila.

„Nemůžete přece jen tak jíst při hodině. Běžte za dveře.“

Honza se ale odmítal vzdát.

„V Čechách je úplně normální při vyučování jíst.“

„To přece není možné. To nemůže být pravda! Myslí si snad ještě někdo, že je to normální?“

Zbytek třídy začal souhlasně přitakávat.

„Kóto, ty si taky myslíš, že je něco takového v pořádku?

„Ne, v Japonsku se to nesmí a myslím si, že ani v Če­ chách se při výuce běžně nejí.“

Po hodině se rozpoutalo peklo. Kluci se sesypali kolem mě a řekli mi, že jsem zrádce. Potom se se mnou úplně

17

přestali bavit. Nechápal jsem, co se děje. Řekl jsem pře

ce pravdu a co může být důležitější? Možná že pro české

spolužáky je přednější, aby všichni drželi pospolu, než aby

respektovali učitele. I když si doteď myslím, že jsem se

zachoval správně, byla to pro mě životní lekce. VERONIKA, 20. 7. 2007 Křečovitě svírám hůlky, až mi zdřevění ruka, a snažím se sníst svoje první šabu-šabu. Japonský eintopf, v němž plave ve vroucí vodě zelenina, maso a všechno možné, by mi určitě chutnal, kdybych si ho dokázala dát do pusy. Nudle udon vymáchané v horké vodě jsou neuvěřitelně slizké a prokluzují mezi hůlkami. Už vím, proč jsou tu všichni tak hubení. Aby se člověk najedl, spotřebuje víc kalorií, než kolik jich získá ze zeleniny vařené ve vodě. Už od příchodu do restaurace jsem prostě zase úplně mi­ mo. Hned u vchodu se zouváme a boty si zamykáme do skříněk. Člověk se v téhle zemi zamyslí nejen nad tím, jaké má ponožky, ale zváží i šněrovací boty. Japonci mi sice z nepochopitelného důvodu odmítají uvěřit, že i my v Čechách se doma vyzouváme, ale faktem je, že jejich vyzouvací mánie se s tou naší vůbec nedá srovnat. Boty si sundávají také v chrámech, čajových domcích, a dokonce i při návštěvě paláce.

Bohužel nejde jenom o to, že nevím, jak se chovat při vstupu do restaurace a jak jíst hůlkami. Nevím si rady skoro na každém kroku, a tak všechno dělám neuvěřitelně pomalu. Kótovi už se mnou pomalu, ale jistě začíná docházet trpělivost. Všechno je naopak. Jezdí se tu nalevo, na eskalátorech se taky stojí vlevo, a důsledkem toho všeho je, že i vlaky přijíždějí z opačné strany.

Jen tak nevinně si sedím na lavičce na peróně, a když vidím, jak přijíždí vlak, vesele vyskočím: „Už to jede!“

„Už jsem ti říkal, že to je naopak.“

„Aha.“

A pak znovu a znovu, dokud se Kóta nerozčílí. Zvyk je prostě železná košile, proč bych něco takového dělala naschvál? Nebo když si chci pustit vodu z kohoutku, musím dát baterii dolů, a ne nahoru jako u nás. A hlavně, když ji pak chci vypnout, tak mě pravidelně ohodí nečekaně silný vodotrysk. Kolik každodenních detailů se dá dělat naopak! Kóta, 23. 9. 2003 Hrozně moc maličkostí je v Čechách jinak než v Japonsku. Slunce zapadá mnohem později a já se pořád divím, jak dlouho je tu světlo. Porce jídla v restauracích i školní jídelně jsou obrovské, ale je tu moc malý výběr. Navíc je to všechno příšerně mastné.

Když jsem jel poprvé městskou hromadnou dopravou, všiml jsem si, že nikde nejsou žádné turnikety, jenom se nastoupí a už se jede. Byl to pro mě šok. V Japonsku se člověk bez lístku vůbec nedostane na nástupiště metra nebo vlaku. Navíc si musíme na každý dopravní prostředek koupit lístek nový. Moc se mi líbí, jak je přestupování v pražské hromadné dopravě jednoduché.

Někdy ale objevím až překvapivé podobnosti. Například české školství je tomu japonskému podobné hned v několika věcech. Žáci jsou v hodinách spíš pasivní a má­ lo spolu diskutují. Učitel má velkou moc a autoritu. Na druhou stranu jsem se hned od začátku školní docházky tady v Praze moc divil, že čeští žáci ve škole vůbec neuklízejí. My to musíme dělat každý den. Nejdřív dáme všechny židle a stoly do zadní části třídy, abychom mohli vytřít podlahu. Umyjeme tabuli a okna a utřeme prach z poliček. To všechno děláme každý den asi dvacet minut o velké přestávce po obědě. Teprve když je všechno dokonale uklizené, můžeme si jít hrát a povídat. Všichni se tak snažíme, abychom to měli hotové co nejrychleji. Třídu ale zvelebuje jen asi polovina žáků. Zbytek dostane za úkol uklízet společné místnosti, třeba knihovnu nebo záchody, což je pochopitelně strašně nepopulární. Tenhle úklid děláme už od první třídy, to znamená asi od šesti let. Všichni se snažíme ve škole nedělat moc nepořádek, hlavně na záchodech, protože víme, že si to budeme muset sami vyčistit. Myslím si, že v japonských školách pracuje méně profesionálních uklízeček než v těch českých. Uklízejí jenom prostory, které žáci o přestávce nečistí, třeba kabinety učitelů, doplňují toaletní papír a podobně. Možná proto je Japonsko tak čistá země, protože se všichni učíme uklízet už odmala a víme, že to za nás nikdo neudělá. Všiml jsem si, že v Čechách je dost špíny a jen málokdo po sobě pořádně uklidí. Nerozumím tomu, proč si žáci myslí, že si zaslouží uklízečku. Jsou to přece mladí lidé, tak by si po sobě měli uklidit sami.

Další zajímavý rozdíl je ve způsobu, jak čistíme tabuli. V Japonsku se nesmí umývat vodou, ale v Čechách ji všichni umývají mokrou houbou. Vůbec nechápu, proč máme tak rozdílná pravidla na takové nepodstatné věci.

Čechům také přehnaně moc záleží na tom, aby měli dobré známky. Nerozumím tomu, proč jim to připadá tak důležité a proč se tak moc snaží. V Japonsku máme velkou celostátní zkoušku, na kterou se všichni moc učíme, ale nikoho nezajímá, jaké známky dostane ve vyučování. Když vidím, jak usilovně se moji čeští spolužáci učí, nedokážu to pochopit. V hodinách tu máme ústní zkoušky, což jsem v Japonsku nikdy nezažil. Připadám si, jako kdyby mě stroj času odnesl někam do středověku. Copak je papír tak vzácný, že musíme být zkoušení ústně? Možná že tenhle způsob zkoušení vznikl, když Češi ještě neměli propisky.

Na druhou stranu tady žáci při výuce mohou používat kalkulačku. To je v Japonsku nepřípustné. Musíme

22

používat svoji hlavu a cvičit se. Snad i díky tomu tu nad

svými novými spolužáky vynikám. Všichni počítají tak

neuvěřitelně pomalu.

Co se obsahu výuky týká, předměty jako matematika

a fyzika jsou hodně podobné, ale světová historie v podá

ní Čechů je opravdu šokující. V podstatě je to především

výklad dějin Evropy. Zjistil jsem, že moji spolužáci vůbec

nic neví o historii vzdálenějších částí světa, jako třeba

o jihovýchodní Asii nebo Jižní Americe a Africe. Mám

dojem, že Češi si myslí, že Evropa je „svět“.

23

VERONIKA, 21. 7. 2007

Ráno se probudím přilepená nesnesitelnou vlhkostí k fu­

tonu. Je mi tak těžko, že se snad ani nezvednu. Otevřu

japonskou posuvnou skříň a na zem si vysypu doklady.

Můj pas má od vlhkosti oslí uši a je celý zkroucený do

vrtule. Vyprané prádlo v určitou chvíli jednoduše pro

hlásíme za suché. V koupelně se nám všude rozlézá na­

modralá plíseň a malebně se přitom klikatí mezi jakousi

narůžovělou plísní z dřívějška. Cítím se jako v tropickém

skleníku a nejhorší je, že není kam utéct. Vlasy, šaty

i všech ny póry mého těla jsou nacucané vlhkostí a nedá

se toho zbavit. Jdu se vysprchovat. Pak se utřu ručníkem

jen proto, abych za pár minut byla zase celá vlhká. Moje

nové japonské kamarádky se na to ale dívají pozitivně.

Díky vlhkosti nebudeme mít tolik vrásek. Skvělé. A ješ

tě jednu radu dostanu: „Slunce taky způsobuje vrásky.“

A protože v Tokiu svítí celkem hodně, vynalezly Japonky

tisíc způsobů, jak se před ním schovat. Nosí i v třicetistup

ňovém parnu dlouhé rukavice až nad loket, na hlavách

mají klobouky s širokou krempou a plastovým stínítkem

před obličejem. Celkově v tom úboru vypadají jako vče

laři. V ruce třímají slunečníky a vykukující milimetry kůže

mažou padesátkou. Samozřejmě se mnou žádná z nich

nechce jet na výlet na pláž, to by všechno tohle vybělo

vací úsilí přišlo vniveč. No nic. Zajedu si aspoň sama do

centra, když už na mě nikdo nemá čas.

To se ale mnohem snadněji řekne, než udělá. Když při

jdu na naši malou vlakovou stanici, zjistím, že si neumím přečíst ceduli s cenami lístků. Nevadí. Můžu se přece zeptat, ne?

Se svojí lámanou japonštinou se vrhnu na postarší pa­ ní: „Kolik prosím stojí lístek na Šindžuku?“

Vysoukat ze sebe otázku je jedna věc. Záhy ale pochopím, že porozumět odpovědi bude problém.

„Wakarimasen. Nerozumím.“

Nakonec se někdo z okolí slituje a rozhodne se přiznat, že umí trochu anglicky. Díky tomu už za chvíli sedím ve vlaku směr Šindžuku. Celé to má jen jeden malinkatý há­ ček. Vlaky tu mají různé rychlosti. Já jedu „local train“, který staví na každé stanici. V určitých bodech trasy se dá přestoupit na rychlíky, které staví jen na velkých zastávkách. Ale kdo se v tom má vyznat? Zničehonic začnou všichni vystupovat, a to mě znervózní. Takže začnu svůj mozek i psychiku chystat na další otázku:

„Jedeme na Šindžuku?“ ptám se naproti sedícího pá na.

„Hai, ano.“ A mně padá kámen ze srdce. Postupem času si nacvičím i spoustu dalších užitečných vět. Třeba „Sono mama de í desu“, což doslova znamená „Můžete to tak nechat“. A tím mám zpravidla na mysli to, co si chci koupit. Japonci jsou schopní i tu nejmenší čokoládku zabalit do takového množství obalů, že kdyby to uviděl Němec, musel by dostat infarkt. Připadá mi to neuvěřitelně neekologické, ale na druhou stranu se mi tu nestane, že bych snědla celé balení sušenek najednou. Když tak vidím, jak se přede mou vrší obal za obalem, začnu se cítit provinile a přestanu se ládovat. VERONIKA, 22. 7. 2007 Cizinci jsou dokonce i v Tokiu pořád ještě hodně nápadní. Dospělí domorodci se snaží své nadšení a zvědavost ještě jakžtakž korigovat, malé děti jsou ale naprosto bezprostřední. Touží po tom si na mě sáhnout a občas se jim to i podaří. Člověk si na všechnu tu pozornost časem zvykne a přestane ji vnímat.

„Víš, že se na tebe pořád všichni dívají, když jdeš po ulici?“ zeptal se mě jednoho dne můj kamarád Tomomasa, který přirozeně nebyl připravený na to, že se zničehonic ocitne v centru pozornosti.

„Jo, jasně. To je normální. Já si toho nevšímám.“

„Ty o tom víš?!“

Ano, vím, ale rozhodně si to neberu nijak osobně. Pros­ tě jsem nápadná, tak je snad přirozené, že i přitahuju pozornost. Dokud mě nikdo neotravuje, nezabývám se tím. Bohužel i to se ale může stát. Jdu si tak nic netušíc na nákup do supermarketu. Tři mladí kluci rovnají zboží do regálu, a jakmile mě uvidí, dají se do křiku:

„I love you!“

Já hned beru nohy na ramena a snažím se ztratit mezi regály, ale vede to jen k tomu, že volají ještě hlasitěji. Tak prchnu až k oddělení ryb. To je v Japonsku obvykle tak velké jako to s masem u nás. Dokonce jsou tu i krabi vyrovnaní v bedýnkách. Ti nebožáci leží nožkama nahoru a smutně klapají svázanými klepety.

26

Kóta, 7. 2. 2004

Spolužáci ve škole mi řekli, že budeme mít ples. U nás nic

podobného není, takže ani přesně nevím, co mám očeká

vat. Vždycky jsem si myslel, že podobné akce Evropané

pořádali kdysi dávno v historii a nečekal jsem, že se ještě

v současnosti něco podobného děje. Abych pravdu řekl,

vůbec se mi tam nechce jít. Určitě se budu cítit divně. Ani

neumím tancovat jako ostatní. Veronika s dalšími kamará

dy už se mě snažili něco jednoduchého naučit. Jediné, co

tak díky nim alespoň trochu umím, je blues. Prostě sebou

klátím sem a tam a doufám, že to brzy skončí. Dokonce

pro mě zorganizovali speciální lekci u Veroniky doma,

a tak jsem poprvé viděl její rodiče. Snad ta příprava k ně

čemu bude.

Dnes večer jedeme s mým hostitelským bratrem Marti

nem do Národního domu na Vinohradech. Když jdu po

schodišti nahoru, připadám si jako ve filmu. Zároveň

mám přesně podle svého očekávání pocit, že sem nepa

třím. Všechno je v porovnání s Japonskem strašně málo

organizované. Lidé jen tak chodí sem tam a zdá se mi, že

v tom není žádný řád. I když je to tu jako v pohádce, stej

ně si myslím, že mi taková akce bude jedenkrát za život

bohatě stačit.

27

VERONIKA, 23. 7. 2007

Dnes pro mě kamarádka Akiko připravila speciální lekci

stolování. To se mi bude určitě hodit, protože už za chvíli

odlétáme ke Kótovým rodičům. Ano, ve skutečnosti jsem

sem nepřijela jen tak za zábavou. Vlastně nebýt Kóty, ani

by mě nenapadlo do Japonska jet. Po letech, kdy jsme byli

spolužáci a kamarádi, se náš vztah postupně vyvinul v ně

co víc. A já jsem tak stála před stále zřejmější otázkou,

jestli bych si vůbec dokázala představit život s Japoncem.

Nebo dokonce v Japonsku. Kromě toho jsem pořád měla

pocit, že Kótu tak úplně neznám. Jakpak bych ho mohla

znát, když jsem neviděla ani jeho příbuzné a kamarády?

Ani nevím, kde a jak žije, jak vyrostl... Takže jsem se vypra

vila na misi. Vlastně se ani nemůžu považovat za opravdo

vou turistku. Rozhlížím se tu jinýma očima. Mohl by tohle

být můj domov? Vzhledem k tomu, jak mi to tu zatím jde,

se mi zdá, že by to tu byl spíš boj o holé přežití. A sou

částí téhle výpravy je taky výlet na Hokkaidó za Kótovou

rodinou. Rozhodl se, že nastal čas, abychom se seznámili.

Myslím, že jsou z toho nervózní úplně všichni, mě samo

zřejmě nevyjímaje. Ani pořádně netuším, co se ode mě

očekává. Jenom vím, co nechci. Maminka nás pozvala do

sopečných lázní onsen. Lázeňská část hotelu je rozdělená

na mužskou a ženskou a všichni se tam spolu koupou nazí

v termálních bazéncích. Já si ale opravdu neumím před

stavit, že se seznámím se svou budoucí tchyní (možná),

a hned spolu půjdeme do vany. Jak může něco takového

vůbec navrhnout? Čím jsem tu déle, tím víc pochybuju o tom, že se do téhle kultury někdy včlením tak, abych tu mohla bydlet. Už jenom ta lekce stolování s Akiko. Jak sedět. Jak držet misku, jak hůlky.

„Ne. Ne. Hůlky nemůžeš zapichovat do misky s rýží.“

„Ale proč? Aspoň mi nespadnou.“

„To se nedělá. Nikdy! Máme takový zvyk, kdy misku rýže obětujeme našim zesnulým předkům. Zapíchneme do ní hůlky. Když tohle uděláš, všem to připomene mrtvé a smrt.“

Tak nic, raději ať mi ty hůlky spadnou pod stůl než se dopustit takového faux pas. I my máme při jídle hodně pravidel, jen už jsme na ně zvyklí, tak nám to tak nepřipadá a neobtěžuje nás to. Když se ale člověk musí soustředit na každý svůj pohyb, je to únavné.

„Ne. Nemůžeš mi podávat jídlo hůlkami!“

„Proč?“

„Když někdo zemře, dáme jeho tělo do kremační pece. Potom neshořelé kosti dáváme společně s ostatními příbuznými do urny. Podáváme si je hůlkami jeden druhému. Takže když někomu podáš hůlkami jídlo, připomene mu to kosti z mrtvoly. Když chceš někomu dát ochutnat, polož mu jídlo na talíř a on si ho sám zase vezme.“

Překvapuje mě, že u jídla musím pořád myslet na mrtvé, ale raději už se neptám proč. To je tu snad moje nejčastější otázka a začínám se bát, že už jsem s tím dost otravná.

29

Kóta, 15. 7. 2006

Dneska opravdu netrpělivě čekám, až mi skončí lekce češ

tiny. Po letech jsem se vrátil zpátky do Čech, tentokrát na

letní školu Masarykovy univerzity. Před pár dny mi najed

nou napsala Veronika, že mě chce přijet do Brna navštívit.

Už jsme se neviděli dva roky a za tu dobu jsme si vymě

nili jen pár e­mailů.

Když ji konečně uvidím na autobusové zastávce, cítím

se úplně stejně jako před dvěma lety. Jsme už ale o ně

co starší a taky věřím tomu, že když něco opravdu chci,

můžu to taky udělat. A teď si nejvíc ze všeho přeju začít

s ní chodit. VERONIKA, 24. 7. 2007 Konečně letíme na Hokkaidó. Tak nějak naivně si to představuju jako let Praha–Vídeň. To se letadlo elegantně vyhoupne nad hraniční hory, v nejvyšším bodě vám letuška rychle nalije kávu a už se zase klesá. Měla jsem se podívat do mapy. Nejsevernější japonský ostrov Hokkai­ dó leží jen o kousek jižněji než Česká republika, zato Tokio je zhruba na pětatřicátém stupni severní šířky, což by se s trochou nadsázky dalo přirovnat k Lisabonu. Japonský nejjižnější ostrov Okinawa je dokonce na úrovni Egypta. Vždycky, když jsem se dívala na mapu Asie, připadalo mi Japonsko vedle obří Číny jako pár roztroušených ostrůvků. Teprve při srovnání s Evropou se člověku otevřou oči. Snad proto je v Japonsku spousta lidí, kteří nikdy nebyli v zahraničí. Není to jako u nás, když sedneme v Praze do auta a za čtyři hodiny jsme ve Vídni. Přece jen je to ostrovní země. Ale i tak, nikdy neodjet? Možná je to tím, že je tu všechno, vysoké hory s hlubokým prašanem na lyžování i krásné tropické moře na koupání.

My teď letíme pro mě až překvapivě dlouho na sever a není mi nevolno ani tak z letu jako spíš z toho, že se poprvé setkám s Kótovými rodiči. Hlavně abych něco nepokazila. „Dobrý den.“

„Dobrý den.“

O moc víc už toho při prvním setkání s maminkou ne­ řeknu. Nakonec je výhoda, že neumím mluvit japonsky, aspoň to Kóta všechno trochu přefiltruje. Ale i tak se ne­ vzdávám a snažím se zapojit do hovoru.

„Včera jsem tu celý den strašně uklízela,“ nadšeně nám sděluje maminka.

„Vy jste ale nudná,“ kontruju já.

Máma se nejdřív dívá zaraženě, a pak se rozesměje. Nechápu, co se děje. Mám pocit, že jsem řekla, že musí být po tom uklízení hodně unavená.

Kóta jen zasyčí: „Víš, cos jí řekla? Víš? Že je nudná!“

„Fakt? Ale to jsem jí říct nechtěla.“ Na vysvětlování už je pozdě. Není nad dobrý první dojem.

Hned dostávám pohoštění na uvítanou a s rozzářenýma očima prohlásím: „Není zač.“

„Jsi úplně blbá nebo co? To ani nevíš, jak se řekne ‚dě­ kuju‘? To ses až doteď nic nenaučila?“

Co na to říct? Zarytě mlčím. Nemyslela jsem si, že to bude jednoduché, ale tohle? V prvních pěti minutách jsem ze sebe stihla udělat drzého blbce. A to jenom proto, že jsem tak strašně nervózní. Počkám, až máma zmizí z dohledu, a dám se do pláče. Jsou to všechno prkotiny, ale mně na tom tak záleželo. Tak moc jsem chtěla všechno udělat správně. Jdu na záchod. Má to spoustu hejblátek. A taky je uvnitř zabudovaný bidet. Nikdy jsem to nikde nepoužila, protože jsem se bála, jak by to dopadlo. A kromě toho, cákejte na sebe něco na veřejných záchodcích, že. Statečně mačkám čudlík se symbolem fontánky. Nic moc, možná to chce víc trénovat a zvyknout si. Ale co mám teď udělat s tím mokrým zadkem? Připadá mi to nedomyšlené, ale aspoň si to můžu odškrtnout ze seznamu věcí, co určitě musím vyzkoušet. Prkýnko je vyhřívané, což je taky nezvyk, a já

32

si pořád musím představovat, jak zdárně se v tom teplíč

ku asi množí bakterie.

Ještě nás čeká oblíbený večerní rituál, dohadování se

o tom, kdo půjde kdy do vany a v jakém pořadí. Vana

je totiž napuštěná pořád. Má to jakousi filtraci a taky

masážní trysky. Máma nás seřadí podle špinavosti a určí

pořadí. Já jsem jakožto host prohlášená za nejčistšího

člověka, a můžu se jít koupat první. V předpokoji se svlé

kám a le zu do plastového kokpitu. Na zemi je nízké sedát

ko a ha di ce od sprchy taky začíná hned u země, takže se

dá při sprchování sedět. Navíc se může cákat všemi smě

ry, protože ten plastový kokpit je vodotěsný. Teprve po

řádném vydrhnutí a osprchování se může člověk ponořit

do vroucí vody ve vaně. Japonci mají rádi opravdu hodně

teplou vodu. Doufám, že se to dá taky natrénovat.

33

Kóta, 24. 7. 2007

Veronika byla očividně nervózní ještě předtím, než jsme

přistáli na letišti Čitose na Hokkaidó. Říkal jsem si, že

by to nemusela až tak prožívat, protože to bude zkouš

ka spíš pro moje rodiče než pro ni. Den před naším odle

tem mi zavolala máma: „Udělám všechno pro to, aby váš

vztah kvůli mně nezkrachoval.“ I můj táta byl pořádně

nesvůj, protože to rozhodně není každodenní záležitost,

aby k nám domů přijela na návštěvu blondýna.

Když nám dala máma na stůl oběd, Veronika řekla:

„Není zač.“ Moje máma se od srdce smála a prohlásila, že

je Veronika moc roztomilá. Pak odešla na záchod a Vero

nika se rozplakala, protože prý udělala všechno špatně. Já

jsem ale nechápal, v čem je problém, a očividně ani moje

máma. Veronika bere všechno moc vážně. VERONIKA, 25. 7. 2007 Dneska si jedeme s Kótou ulevit od rodinného nátlaku na malý výlet do městečka Otaru. Je to jen kousek vlakem, ale mně se samozřejmě hned chce na záchod, a tak přichází nevyhnutelné. Japonci totiž mají svůj tradiční typ záchodu, něco jako turecký, taková oválná podlouhlá díra v zemi. Doteď jsem se tomu vyhýbala, ale tohle městečko má jen malé nádraží se záchody odpovídající kvality. Skoro si začínám myslet, že je to ten nejhnusnější záchod v Japonsku, protože jinak bylo až dosud všude strašně čisto. Všechno je jednou poprvé. Nakonec je ta díra v zemi snad i hygieničtější než západní typ záchodu. Možná že Japonky tak rády nosí sukně právě kvůli těmhle záchodům, protože v takových slim džínách to není žádná legrace.

Na krásné městské promenádě je spousta obchodů pro turisty, ale taky prodejny s rybami a nezaměnitelným odérem. Dáme si čerstvě uvařeného kraba, což je fakt pochoutka. Taková svačinka se jen tak nevidí, prostě ho rozlámeme a vydlabeme na lavičce před obchodem. Majitel je na svůj obchůdek očividně pyšný. Když mě uvidí, hned z nádrže tahá toho největšího klepetáče, abychom se spolu mohli vyfotit. Jsou tu i ochutnávky zdarma a Kóta mi hned cpe do pusy obří syrové jikry. Z toho už se mi ale začne zvedat žaludek a musím se opravdu hodně přemáhat. Co všechno ti Japonci nesní?

Po návratu domů jsem učinila další záchodový objev. Na nádrži s vodou je umyvadélko, nad které je vyvedený kohoutek. Když člověk spláchne, tak hned automaticky vytéká voda, ve které si může umýt ruce. A pak to dírkou teče do té záchodové nádrže vespod, takže v dalším kole se ta voda použije na spláchnutí. Je to přímo geniální a já nechápu, jak jsem si toho mohla až doteď nevšimnout. Pořád jsem běhala přes celý byt až do koupelny, abych si ruce umyla tam, a ještě si přitom říkala, jak to mají doma špatně rozložené.

K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku:

„Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“ VERONIKA, 28. 7. 2007 Když se člověk poprvé vydá do Japonska, je jasné, že nemůže vynechat návštěvu Kjóta. To by bylo jako jet do Čech a nepodívat se do Prahy. Je to krásné staré historické město, a tak jsme se s Kótou rozhodli, že se ubytujeme v tradičním typu hotelu, kterému se říká rjokan. Ten náš se jmenuje Šimizu a je to malé rodinné zařízení. Všechno je tu tradiční, a přitom upravené tak, aby to vyhovovalo cizincům. Zaměstnanci dokonce mluví plynnou angličtinou.

Hned u vchodu se přezujeme do pantoflů, které jsou na podlaze rozložené tak, abychom do nich mohli pohodlně vklouznout. Japonský servis se soustředí i na nejmenší detaily. Budeme spát na rohožích tatami na futonech, což jsou nepohodlně tvrdé matrace. Večer nás ve společenské místnosti čeká kulturní akce. Z okolí se sjeli dobrovolníci, aby nás učili skládat origami. Můžeme si vyzkoušet yukatu, což je něco jako bavlněné kimono, a taky psaní štětcem. Dobrovolnice Akari za námi přijela až z Ósaky. Prý sem jezdí večer po práci, protože se ráda baví s cizinci.

Další kulturní šok mě čeká u snídaně. Je to ryba s rýží a polévkou, což mi po ránu nepřipadá jako dobrá volba. Vůbec na to nemám chuť a ani se mi nechce začínat den takhle. Přesně tak ale vypadá typická japonská snídaně, kterou si lidé běžně dělají i doma. Obětavé manželky a maminky si klidně přivstanou, jen aby stihly všechno připravit.

Když se člověk vydá na procházku po městě, nemusí si s sebou skoro nic brát, dokonce ani pití. Kóta se posmívá mému nápadu recyklovat včerejší plastovou lahev a napustit si do ní vodu z kohoutku. Připadá mu to jako nesmysl, protože na každém kroku jsou nápojové automaty. A nejsou v nich jen přeslazené limonády, ale i čaje bez cukru. Samozřejmě několik druhů, třeba obilný, zelený, jasmínový. Nestačím žasnout. Navíc kávu v plechovce si můžeme dát i teplou. Podle ročního období prodávají automaty buď převážně chlazené, nebo ohřívané nápoje. Já si vyberu kávu, která má na sobě obrázek od Alfonse Muchy. Nechápu proč, asi jen tak, protože je hezký.

Automaty jsou tu vůbec kapitola sama pro sebe. V parku najdeme i jeden se zmrzlinou, což se v tom parnu hodí. Zmrzlina je navíc ze zeleného čaje. Je strašně dobrá, takže začnu postupně hledat v obchodech a supermarketech další čajové dobroty, až se z toho stane posedlost. S touhle příchutí se tu prodává snad všechno, čokolády, sušenky, dokonce i slané chipsy. Když na toaletě zjistím, že zezelenal snad celý můj trávicí systém, začnu se obávat předávkování. Podle internetu by mi ale nemělo hrozit nic horšího než překyselení žaludku. VERONIKA, 31. 7. 2007 A je to tady. Dnes je poslední den mého dobrodružství na druhé straně planety. Kóta mě doprovodil na letiště, a dokonce mě i objal a dal mi pusu. To mě úplně šokovalo. Něco takového se tu opravdu nedělá. Jakékoliv projevy fyzické náklonnosti na veřejnosti jsou tabu. Pro mě to bylo hodně nepřirozené a těžké. Pořád jsem se musela soustředit na to, abych Kótu „omylem“ neobjala. Možná si na to člověk časem zvykne a pak už mu to tak nepřijde. Já se do toho ale zatím vcítit neumím.

Jednou jsme čekali s Kótovou mámou ve frontě v supermarketu a ona zničehonic spustila:

„To je opravdu nechutné. Chápeš, jak může někdo něco takového udělat?“

„A co?“

„Přece ty lidi před námi ve frontě. On ji drží kolem ramen! Takové chování. Tohle dělají jenom lidi s nízkým sebevědomím. Určitě si dlouho nemohl nikoho najít, tak teď chce všem ukázat, že má konečně holku. To je hrůza.“

Abych pravdu řekla, já jsem si skandálu, který se odehrával přímo před našima očima, ani nevšimla. Dokonce mi při tom, když máma nadávala, cukaly koutky úst. Chvíli jsem i přemýšlela nad tím, že si možná jen dělá legraci. Ale nedělala a já se s japonskými zvyklostmi budu muset do budoucna nějak vyrovnat.

I přes různá nemilá překvapení mě návrat do Čech netěší a zpáteční cestu si nijak neužívám. Není to tak, že člověk nastoupí do letadla, a Japonsko je pryč. Spíš postupně vyprchává, stejně jako zatuchlá vlhkost místního vzduchu.

V letadle dostaneme na výběr mezi evropským a japonským jídlem, takže si na rozloučenou dám to druhé. Je k tomu zeleninový salát se zálivkou v jakémsi speciálním balení. Otáčím to dokola a ze všech stran to mačkám, až dresink pokropí mě i kus stěny. Salátu se samozřejmě vyhne. Japonec vedle mě se dobře baví, ale nakonec mi mile nabídne své balení papírových kapesníčků.

Na přestupu v Curychu si všichni kromě mě samozřejmě stoupnou na levou stranu eskalátoru. Les černých hlav se postupně přebarvuje jako podzimní listí, a když za zády najednou uslyším češtinu, úplně mě to vyděsí. Jsou čtyři odpoledne, ale já už mám půlnoc a začínám být unavená. Jestlipak už šel Kóta spát? Kóta, 29. 5. 2008 Zbývají dva měsíce do konce mého výměnného programu na Karlově univerzitě v Praze. Potom co jsem s Veronikou strávil nějaký čas v Japonsku a rok v Čechách, jsem si jistý, že bych se s ní chtěl v budoucnu oženit. Přemýšlel jsem o tom, že bych měl zarezervovat místo v nějaké krásné restauraci s výhledem na Prahu. Když jsem ale konečně koupil zásnubní prsten, byl jsem z toho tak nadšený, že jsem to nemohl vydržet. Hned jsem jí ho chtěl ukázat. Když jsem dorazil k ní domů, seděla v pyžamu u televize, dívala se na seriál a jedla chipsy.

„Mám pro tebe dobrou zprávu.“

Vůbec mě nenapadlo, že by mě mohla odmítnout.

Očividně se jí ten seriál líbil, protože řekla:

„Počkej chvilku.“

Tak jsem si sedl vedle ní a chvíli čekal, až konečně řekla:

„Co je?“

„Co kdybychom se vzali?“

Vytáhl jsem prsten. V tu chvíli byly její oči pořád ještě přilepené k televizi. Nejdřív vypadala překvapeně. Pak se jí v obličeji objevil výraz „Proč mi to říkáš tady a teď?!“. Řekl jsem si, že její reakce je férová. Sám jsem si pomyslel, že to není zrovna ta nejromantičtější situace pro začátek (snad) celoživotního závazku.

Hned chvíli nato jsme se ale už vrhli na realistické plánování naší budoucnosti. Zbývají ještě dva roky, než Veronika dostuduje, takže jsme se domluvili, že přijede v létě

41

do Japonska na prázdniny. Naplánovali jsme si, že já si

budu nejdřív hledat práci v Japonsku, a jakmile Veroni

ka dostuduje, vezmeme se a ona se přestěhuje za mnou.

Zároveň jsem jí slíbil, že budu pracovat pro nějakou mezi

národní firmu, abychom nemuseli žít celý život v Tokiu,

a taky že vydělám dost na to, aby mohla jet aspoň jednou

za rok do Čech na prázdniny.

42

VERONIKA, 29. 5. 2008

Dneska je náročný den. Začalo zkouškové období a já se

v tom úplně utápím. Od rána sedím doma ve vytahaném

tričku. Ani jsem se nenamalovala a neučesala a jen se pře

sunula od snídaně ke skriptům. Jsem vyřízená!

Kóta si jako vždycky někde poletuje. Studiu moc nedá

a zkoušky skládat nemusí. On se vůbec nikdy ničím nestre

suje. Ani tím, že se za chvíli odstěhuje po roce v Čechách

zpátky do Japonska. Mluvili jsme o tom, že bychom se

měli rozhodnout, co budeme dělat dál. Zbývají dva roky,

než dostuduju. Asi bychom se měli buď rozejít a už to dál

zbytečně neprotahovat, anebo se zasnoubit, abychom

věděli, že s tím druhým do budoucna opravdu počítáme.

Já bych teda byla samozřejmě pro zásnuby, ale Kóta se

nějak k ničemu nemá. Na valentýna se k ničemu neroz

houpal, ale to mi ani nevadilo. Pak jsme měli výročí, už

spolu chodíme dost dlouho, a pěkně ho oslavili. Dali jsme

si hezkou večeři v restauraci na nábřeží a potom se pro

šli podél Vltavy večerní Prahou až k Rudolfinu, kde jsme

měli koupené lístky na koncert. Větší romantika už snad

ani být nemůže a já jsem přirozeně pořád čekala, kdy mě

konečně požádá o ruku. Jenže za celý večer se k tomu

nedostal a já jsem z toho byla pěkně napjatá, pak už

i zklamaná, takže jsme se nakonec cestou domů poháda

li. Závěr večera jsem si opravdu představovala jinak. Po

tom všem jsem se rozhodla, že už přestanu čekat, a taky

se na to vykašlu. S tím, jak se datum Kótova odjezdu blíží,

si na zásnuby občas vzpomenu, ale co s tím nadělám.

Co se ale dnes nestalo. Mezi učením jsem si pustila na chvíli televizi, abych se odreagovala, když vtom se přiřítí Kóta.

„Mám pro tebe dobrou zprávu, nechceš si ji poslechnout?“

„Jo! Dobrou zprávu bych teď potřebovala, už toho učení mám po krk!“

„Tak poslouchej.“

Najednou se začal jaksi divně culit a ošívat. To obvykle nedělá, takže mi to připadalo podezřelé.

„Tak cos mi chtěl říct?“

„Hmmm.“

„No, chtěl jsi mi něco říct, ne?“

„Kekkon šimašó ka? Co kdybychom se vzali?“

To mi teda vyrazilo dech. Po všem tom čekání tohle? Vybalí prsten a já mlčím. Chce se mi křičet: „Jo!“, ale zase mu to nechci dát jen tak zadarmo. Co já jsem se natrápila, a teď mám jen tak říct, že jo? Mlčení nikam nevede, ale „ne“ taky říct nechci, takže to ze sebe nakonec vysoukám. VERONIKA, 6. 8. 2009 Kóta mi ještě nikdy nekoupil kytku. Nejdřív jsem se podrobila nekonečnému čekání, několikaletému, až mi nakonec ruply nervy a o kytku jsem si řekla. Tvářil se úplně překvapeně, vůbec si nevšiml, že se od něj něco takového automaticky očekává, nebo teda aspoň já jsem to automaticky očekávala.

Asi nějaký kulturní rozdíl.

Každopádně jsem mu řekla, že už to je neúnosné a že až mi přijde naproti na letiště, tak by mi snad jednu koupit mohl.

Ve chvíli, kdy jsem Kótu po nekonečně dlouhé době zase uviděla, jsem na kytku ani nepomyslela, aspoň až do okamžiku, kdy vyndal z kapsy malého plyšáka ve tvaru houby.

„Nosit na letiště kytku je opravdu trapné. To se prostě nedá. Ale místo toho jsem ti koupil plyšovou houbu, to je podobné, ne?“

No, není.

Rozčarování z neexistující kytky ale brzo zmizelo. V Tokiu je tolik zajímavých a neobvyklých věcí, že z toho jde člověku hlava kolem. Stačí se projít po ulici. Procházíme se pasáží, kde je obchod vedle obchodu. V tom specia­ lizovaném na ponožky prodávají všechno možné, třeba japonské ponožky s odděleným palcem, ve kterých si připadám jako nindža. Hned vedle je obchod pouze s vějíři. Jsou zdobené tradičními vzory a jeden může klidně stát i tisíc korun. V tom vedru a vlhku se tu něco takového opravdu hodí.

Ještě si jdeme do pekárny koupit snídani na zítra. Japonci mají takový zvláštní talent importovat něco cizího a přetvořit to ke svému obrazu. A to platí i pro chleba. Vynalezli si svoje vlastní druhy, třeba anpan. To je takový nasládlý bochánek plněný pastou z fazolí. Můj oblíbený zelený čaj se dá taky zapéct do kdečeho. Ale nejde jenom o příchutě. V japonské kuchyni je odjakživa důležité i to, jak jídlo vypadá, a to se tak nějak přeneslo i na chleba. Vedle bochánku s oušky a pandím obličejem sedí v řadě vyrovnané želvičky s nazelenalými krunýři. Fantazii se tu meze nekladou.

Když se po nákupech konečně blížíme k domovu, objevím ještě jednu místní raritu. Jsme na kraji města, kde už není to typické Tokio plné mrakodrapů, ale rodinné domky se zahrádkami. U plotu je tu a tam krabice plná zeleniny s podomácky napsanou cenovkou. Můžeme si z ní vzít, co chceme, a mince hodit do pokladničky vedle. Tak nevím, co by v Čechách zmizelo dřív...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist