načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Deník Anny Frankové - Anne Frank

Deník Anny Frankové

Elektronická kniha: Deník Anny Frankové
Autor:

Tmavovlasá dívka s plachým úsměvem. Když si ve třinácti letech začne psát deník,  přemýšlivá Anna netuší, jak se její osud dramatický změní. Ocitne se s židovskými rodiči ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 285
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: V nakladatelství Alpress vydání první
Název originálu: Tagebuch der Anne Frank
Spolupracovali: z německého autorizovaného vydání a z holandského originálu Tagebuch der Anne Frank přeložil Gustav Janouch
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075434241
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tmavovlasá dívka s plachým úsměvem. Když si ve třinácti letech začne psát deník,  přemýšlivá Anna netuší, jak se její osud dramatický změní. Ocitne se s židovskými rodiči a dalšími lidmi v přísně utajené skrýši. Venku zuří 2.

Předmětná hesla
Související tituly dle názvu:
Deník Anne Frankové Deník Anne Frankové
Folman Ari, Polonsky David
Cena: 326 Kč
Kdo udal Anne Frankovou? Kdo udal Anne Frankovou?
Barnouw David, Stroom Gerrold van der
Cena: 251 Kč
Anne Franková Anne Franková
Heyl Matthias, Dudková Veronika
Cena: 171 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Translation © Gustav Janouch, 1957

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z německého autorizovaného vydání

a z holandského originálu TAGEBUCH DER ANNE FRANK

přeložil Gustav Janouch

Redakční úprava Jana Pleskotová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

V nakladatelství Alpress vydání první

ISBN 978-80-7543-565-1 (pdf )


5

Obsah

PŘEDMLUVA 6

DENÍK 10

DOSLOV 283


6

PŘEDMLUVA

V roce 1947,  za  dva  roky  po  porážce Hitlerova nacismu, 

vyšla  v Amsterodamu nevelká kniha  s podivným titulem 

„Het  Achterhuis“ (Zadní  dům),  která  se  zakrátko stala 

senzací západoevropských a amerických literárních i ji

ných  časopisů. „Deníkem Anny  Frankové“, jak  se  začalo 

knize  všeobecně říkat  podle  jejího  podtitulu, se  zabývali 

psychologové,  literární  kritikové,  sociologové, pedago

gové  i známí politikové nejen v Nizozemsku, nýbrž  také 

v Anglii, ve  Francii, ve  Španělsku, v Norsku, ve Švéd

sku,  v USA, Brazílii, Izraeli  i v Japonsku, kde  všude  de

ník vyšel.

O knize se  psalo  nejrůznějším způsobem. Pro  některé 

kritiky  byl  „Zadní dům“  společensky úzkou, svou  bezpro

střední intenzitou však  velmi závažnou ilustrací nacistic

kého  pronásledování Židů  za  druhé  světové války.  Jiná 

skupina  publicistů –  většinou  psychologové a pedago

gové – se  zabývala problémem dramaticky se  rozvíjející 

puberty  mladé čtrnáctileté  dívky,  vyrůstající v „dobro

volné“ vazbě  ve  starém nizozemském obchodním domě. 

O knize se  psalo  jako  o velmi zajímavém kulturně-histo

rickém dokumentu, ale  i jako  o umělém, velmi  rafinovaně 

napsaném beletristickém díle.  Ozvaly se  dokonce hlasy, 

které  tvrdily, že  není  vůbec  možné, aby  takovou knihu  na

psalo  čtrnáctileté nebo  patnáctileté děvčátko. Deník  Anny 

Frankové byl  prohlašován za  práci  zručného literáta, je-

muž  se anonymitou a předstíranou dokumentárností pobr />

Deník Anny Frankové 7

dařilo  dodat  velké  přesvědčivosti literárnímu dílu,  které 

stvořil.  „Deník  moderní  dospívající  dívky“,  jak  knihu 

nazývali  američtí  psychologové,  byl  některými kritiky 

označen přímo  za  literární padělek, avšak  tento  názor  byl 

ihned  vzápětí vyvrácen svědky, neboť  Kraler, Koophuis, 

Elli  Vossenová, manželé Henk  a Miep van  Santenovi, ja-

kož  i otec  Anny  Frankové, pan  Otto  Frank, který  se  po 

válce  odstěhoval do  Švýcarska, všechny  tyto  rázovité 

a jasně viděné osoby, o nichž mladá  dívka  ve  svém  de

níku psala, dosud žijí.

V Deníku Anny  Frankové není  žádné  jméno  a žádná si

tuace  fiktivní. Deník  Anny  Frankové není  efektní, chytře 

na  trh  hozené literární zboží,  nýbrž  skutečně krví  a slzami 

zbrocený lidský  dokument, který  nám  prostě  a upřímně 

odhaluje celou tu  materiální a hlavně duševní vnitřní bídu 

takzvaných  slušných  nepolitických  lidí,  kteří  nechápou 

souvislost historického dění,  v němž žijí.  Osm  lidí,  pět 

dospělých a tři  děti,  kteří  se  za  okupace skryli  v zadním 

traktu  starého obchodního domu  v Amsterodamu, se ne

ptá  po  společenských a politických příčinách svého  osudu. 

Osm  ubohých lidí,  kteří  se  děsí  každého nezvyklého šra

motu  a vrznutí dveří  v domě, nechápe, že  právě  v politice 

se  určují  formy  a možnosti takzvaného soukromého osob

ního  života. Lidé  zadního traktu  nevidí, jak  osobní ži

vot  a politické dění  vzájemně do  sebe  zapadají; chybí  jim 

smysl  pro  společnost, pro  historii. Proto  nemají perspek

tivu.  Ačkoliv je  hitlerovský nacismus vyvrátil ze  živné 

půdy  jejich  maloměšťácké existence, vidí  svět  a dění  ko

lem  sebe  stále ještě  kalnými brýlemi  úzkých  osobních 

přání  a zájmů. Paní  van  Daanová lpí  na  svých  příborech 

a nechce prodat  svůj  kožich; zubní  lékař  Dussel chce  mít 

stůl  sám  pro  sebe;  na  každé  stránce Annina deníku na

rážíme na  lidskou malichernost, která  se  uprostřed bouře 


Deník Anny Frankové8

převratného historického dění  křečovitě drží  svých  přežilých  zvyků  a starých omylů  a iluzí. Lidé,  skrytí  za otáčecími  dveřmi starého domu  na  Prinsengrachtu, žijí  nejen 

v trapné fyzické, nýbrž  i v hluboké duševní odloučenosti 

od  světa  a lidí.  Každý  z nich  je  sám  se  svým  strachem, se 

svým  neklidem a se  svou  hrůzou. Proto  mezi  nimi  dochází 

k trapným hádkám a třenicím. Lidé  v zadním domě  nežijí 

společně, nýbrž  jen  vedle  sebe.  Je  to atomizovaná společnost,  mezi  jejímiž jednotlivými články zejí  propasti hlubokého lidského nepochopení. To  je  vidět  na  tom,  jak  se 

jedna  rodina  dívá  pohrdavě na  druhou, jak  muž  nechápe 

ženu, jak se rodiče odcizují dítěti.

„Nikdo mi  nerozumí! Nikdo  mě  nevidí!“ stěžuje si čtrnáctiletá  Anne  častokrát fiktivní  osobě  svého  deníku,  přítelkyni Kitty,  kterou si  vymyslela, nebo  lépe  řečeno  musela vymyslet jako  důvěrnici, neboť  se  nemohla dostat  ke  skutečným živým  lidem,  kteří  by  ji  chápali a pomáhali  jí v jejím vývoji.

Lidé  zadního domu  již  dávno  ztratili vnitřní spájení se  skutečností, a proto vlastně již  dávno  přestali tvořivě žít.  Lidé  zadního domu,  jak  je  poznáváme na  stránkách Annina  deníku, existují jenom  pasivně: čekají  na  policii, na  smrt  nebo  na  zázrak – na  invazi. Přitom jim  jejich  vlastní život  uniká  mezi  prsty.  Anne  Franková to  cítí  a vidí,  a proto se  stahuje sama  do  sebe,  rozmlouvá se  svým  deníkem, třídí  a hodnotí dojmy, přemýšlí, bojuje  o cestu k lidem a tím  o cestu k vlastnímu já. Uprostřed úpadku a chátrání zadního  domu  usiluje  Anne  Franková o novou, konstruktivní  perspektivu, kterou nalézá v jakémsi novém, zlidštělém  a nekonvenčním náboženství, jež  „není  strach  před  Bohem, nýbrž smysl pro vlastní čest a vlastní svědomí“.

Mladé  děvče  Anne  Franková dospívá k přesvědčení, že  všichni lidé  mají  odpovědnost za každého člověka a kaDeník Anny Frankové 9

ždý  člověk že  má  odpovědnost za  život  všech  lidí.  Píše: 

„Nevěřím, že  vedoucí lidé  sami,  že  jenom  vládnoucí a kaitalisté zavinili válku.  Ne,  malí  lidé  mají  jistě  také  vinu, 

jinak by se jí přece národy neúčastnily.“

Vědomí hluboké spoluodpovědnosti každého jednotlivého  člověka za  mír  a život  všech  lidí  na  celé  zemi,  to  jevrchol  vývoje mladičké Anny  Frankové, která  přes  všechnu  bídu,  přes  všechno strádání a všechnu vnitřní opuštěnost  lidí  „zadního domu“ dospěla k názoru: „A přece věřím  v dobro, které je v člověku!“

Toto  vyznání Anny  Frankové není  jen  jejím  vyznáním.  Je  to  vyznání tvořivé víry  všech  mírumilovných lidí  naší  doby,  které  spojuje národy a kontinenty. Ve  jménu této  víry  v člověka se  musí  všichni lidé  pevně  semknout, od- hodit  všechnu liknavost a malichernost a nepřipustit, aby  se  znovu  zvedla  barbarská síla  rasistického nacismu, která  by  chtěla  celý  svět  proměnit opět  v jakýsi ztuchlý „zadní  dům“, plný strachu a bídy.

Pro  víru  v dobro, které  je  v každém člověku, musíme  pevně  a neochvějně a přes  všechny překážky hájit  mír,  za  nějž jsme odpovědni každý zvlášť a všichni dohromady.

Gustav Janouch


Deník Anny Frankové10

DENÍK

12. června 1942

Doufám, že  ti  mohu  svěřit  všechno, jak  jsem  až  dosud  ni

kdy nemohla, a doufám, že mi budeš velkou oporou.

Neděle 14. června 1942

Probudila jsem  se  v pátek už  v šest  hodin. Bylo  to po

chopitelné,  protože  jsem  měla  narozeniny. Nesměla 

jsem  tak  brzo  vstávat a musela jsem  ovládnout svou  zvě

davost ještě  do  tři  čtvrtě  na  sedm.  Ale  pak  jsem  to  už 

déle  nevydržela. Běžela jsem  do  jídelny, kde  mě  Čer

noušek, náš  malý  kocour, uvítal  prudkým laskáním. Po 

sedmé hodině jsem  šla  k rodičům a s nimi potom do 

obývacího pokoje, abych  si  vybalila dárky  a podívala 

se  na  ně.  Tebe,  můj  deníku, jsem  spatřila nejdříve, a to  

byl  jistě  nejkrásnější dárek.  Dostala jsem  pak  ještě  ky

tici  růží,  kaktus a několik pivoněk. To  byly  první  kvě

tinové  pozdravy, ale  později jich  ještě  přibylo. Od  otce 

a matky jsem  dostala velmi  mnoho dárků  a moji  přátelé 

mě  také  velmi  hýčkali. Dostala jsem  mimo  jiné  knihu 

„Camera obscura“, společenskou hru,  mnoho pamlsků, 

skládanku, „Holandské pověsti a legendy“ od  Josepha 

Cohena a ještě  jednu  rozkošnou knihu,  „Daisynu prázdbr />

Deník Anny Frankové 11

ninovou cestu  do  hor“,  a peníze. Za  ně  jsem  si  pak  kouila řecké a římské hrdinské báje. Prima!

Pak  pro  mě  přišla  Líza  a šly  jsme  do  školy.  Nejdříve  jsem  obdarovala učitele a spolužáky bonbony a pak  jsme  se dali do práce.

Teď ale končím! Jsem ráda, že tě mám!

Pondělí 15. června 1942

V sobotu odpoledne jsem  měla  společnost na oslavu narozenin. Promítali jsme  film  „Strážce majáku“ (s Rin  Tin  

Tinem), který  se  mým  přítelkyním moc  líbil.  Dělali  jsme 

hodně  hloupostí a  byli  jsme  strašně veselí.  Bylo  u  nás  

mnoho chlapců a dívek. Matka  chce  pořád  vědět,  za  koho 

se  jednou později provdám. Myslím, že  by  se  pěkně  divila,  kdyby  věděla, že  je  to  Petr  Wessel, protože se  tvářím 

vždycky tak  nevinně, když  s tím  začne.  Léta  jsem  chodila 

s Lízou  Goosensovou  a Sanne  Houtmanovou,  dosud  to 

byly  mé  nejlepší přítelkyně. Mezitím jsem  na  židovském 

lyceu  poznala Jopii  van  der  Waalovou. Hodně se kamarádíme  a teď  je  ona  mou  nejlepší přítelkyní. Líza  se  hodně 

přátelí  s jinou dívkou a Sanne je  na  jiné  škole  a má  tam 

taky přítelkyně.

Sobota 20. června 1942

Několik dnů  jsem  nic  nepsala, protože jsem  chtěla  nejdříve  vážně  přemýšlet o účelu  a smyslu  deníku.  Je  to 

zvláštní pocit,  že  si  teď  budu  psát  deník.  Nejen  proto,  že 

jsem  doposud nikdy  „nepsala“. Předpokládám, že později  ani  já,  ani  nikdo  jiný  nebude mít  zájem  o srdeční výbr />

Deník Anny Frankové12

levy  třináctileté školačky. Ale  na  tom  vlastně ani  nezáleží. 

Mám chuť psát a hlavně chci ulehčit svému srdci.

Papír je trpělivější než lidé. To  jsem  si  často  myslela,  když  jsem  si  ve  svých  melancholických dnech  podepřela  rukama hlavu  a nevěděla jsem,  co  si  mám  se  sebou  počít.  Hned  jsem  chtěla  zůstat  doma,  hned  jsem  zase  chtěla  jít  ven.  Obyčejně jsem  zůstala sedět  na  stejném místě  a hloubala  jsem  dál.  Ano,  papír  je  trpělivý! Nehodlám  někdy  někomu ukázat tenhle  vázaný sešit  s honosným názvem  „Deník“, ledaže  by  to  byl  skutečný přítel  nebo  skutečná  přítelkyně, ostatní by  to  asi  tolik  nezajímalo. A teď  jsem  dospěla k tomu bodu,  kolem  kterého se  točí  celá  myšlenka  deníku: Nemám žádnou přítelkyni! Chci  to  vysvětlit lépe,  protože nikdo  nechápe, že  třináctiletá dívka  se  cítí  tak  osamělá.  Je  to  podivné. Mám  milé,  hodné  rodiče, mám  šestnáctiletou sestru  Margot a jistě  třicet  známých, nebo  jak  se  říká  přátel,  spočítám-li je  všechny. Mám  kupu  zbožňovatelů, kteří  udělají všechno, co  mi  na  očích  vidí.  Během  vyučování tak dlouho nastavují kapesní zrcátka, dokud ne- zachytí můj  úsměv. Mám  příbuzné, rozkošné tety  a strýce,  krásný domov, vlastně mi  nic  nechybí kromě  přítelkyně!  Nemůžu se  žádným ze  svých  známých dělat  nic  jiného  než  hlouposti a dá  se  s nimi  hovořit jen  o všedních věcech. Ne- mám  možnost se  vypovídat a pak  jsem  jako  sešněrovaná.  Snad  si  můžu  za  nedostatek důvěry sama,  ale  je  tomu  už  tak  a je to velká škoda, že to nedokážu překonat.

Proto  tenhle  deník.  Abych  myšlenku o dávno vytoužené  přítelkyni ve  své  fantazii ještě  vystupňovala, nechci jako  ostatní do  svého  deníku zapisovat jenom  skutečnosti, ale  chci,  aby  tenhle  deník  sám  byl  mou  přítelkyní a tahle přítelkyně se jmenuje Kitty!

Deník Anny Frankové 13

Nikdo  by  mým  rozhovorům s Kitty nerozuměl jenom  tak  zničehonic, a proto chci  vyprávět historii svého  života, i když to dělám také nerada.

Když  se  moji  rodiče  brali,  mému  otci  bylo  šestatřicet,  matce  pětadvacet let.  Moje  sestra  se  narodila v roce  1926  ve  Frankfurtu nad  Mohanem a 12.  června 1929  jsem  na  svět  přišla  já.  Jako  Židé  jsme  v roce  1933  emigrovali do  Nizozemska, tam  se  otec  stal  ředitelem akciové společnosti  Travis. Tahle  společnost spolupracuje s firmou Kolen & Co., jež sídlí v téže budově.

Náš  život  probíhal ve  značné tísni  a strachu, neboť  příbuzní,  kteří  zůstali v Německu, nebyli  ušetřeni pronásledování  hitlerovskými  zákony.  Po  pogromu v roce  1938  uprchli oba  matčini bratři  do  Ameriky. Naše  babička přijela  za  námi.  Tenkrát jí  bylo  třiasedmdesát let.  Po  roce  1940  to  šlo  s dobrými časy  z kopce. Nejdříve válka,  potom  kapitulace,  nakonec příchod Němců. A pak  začala  bída.  Jeden  nacistický zákon  následoval za  druhým, a zejména pro  Židy  to  začalo  být  velmi  zlé.  Museli nosit  hvězdu, museli ode- vzdat  jízdní  kola,  nesměli už  jezdit  tramvají, o autech škoda  mluvit. Židé  smějí  nakupovat jenom  mezi  třetí  a pátou hodinou  odpoledne – a pouze v židovských obchodech. Ve- čer  po  osmé  hodině nesmějí na  ulici  a po  této  hodině se  nesmějí zdržovat ani  na  zahradě nebo  na  balkoně. Židé  nesmějí  chodit  do  divadla, do  kina  ani  navštěvovat jiné  zábavní  podniky. Nesmějí už  také  na  koupaliště, hrát  tenis  a hokej, vůbec  nesmějí pěstovat žádný  sport.  Židé  už nesmějí  chodit  na  návštěvu ke  křesťanům. Židovské děti  musí  chodit  do  židovských škol.  A tak  se  pomalu hromadí různá  nařízení. Jopie  vždy  říká:  „Už  se  neodvažuji něco  dělat,  protože mám neustále strach, že to je zakázané.“

Bábinka zemřela v lednu tohoto  roku.  Nikdo  neví,  jak  jsem  na  ní  lpěla  a jak  mi  chybí.  V roce 1934  jsem  zaDeník Anny Frankové14

čala  chodit  do  školky, která  se  nacházela v budově školy 

Montessori. Později jsem  v této  škole  zůstala. V posled-

ním  roce  jsem  měla  ředitelku, paní  K.,  jako  třídní  učitelku.  Na  konci  roku  jsme  se  spolu  dojatě  rozloučily a obě 

jsme  plakaly. Margot a já  jsme  potom  od  roku  1941  šly  do 

židovské školy (lycea), ona do čtvrté a já do první třídy.

Nám  čtyřem se  nadále daří  dobře, tím  jsem  dospěla  k přítomnosti a k dnešnímu datu.

Sobota 20. června 1942

Milá Kitty,

chci  hned  začít.  Je  tu  takový klid.  Otec  a matka jsou  pryč  a Margot je  u nějaké přítelkyně na pingongu. V po- slední  době  si  ho  také  velmi  ráda  zahraju. Jelikož my  hráči pingongu zvláště v létě  hrozně rádi  jíme  zmrzlinu, končí  hra  nejčastěji výletem do  nějaké cukrárny, která  je přístupná  Židům, třeba  do  „Delphi“ nebo  do  „Oasy“. Nedě- láme  si starosti, kolik máme  v peněžence. Obyčejně bývá  v cukrárně tak  plno,  že  mezi  tolika  lidmi  vždycky najdeme  nějaké  pány  z okruhu našich  známých nebo  nějakého ctitele.  Tolik  zmrzliny, kolik  nám  nabízejí, bychom nedoká- zali spořádat ani za týden.

Domnívám se,  že  jsi  udivená, že  přes  své  mládí  mluvím  už  o ctitelích. Bohužel na  naší  škole  se  tomu  nedá  vyhnout.  Jakmile se  jeden  z kluků zeptá,  jestli  se  mnou  může  jet  na  kole  domů,  vím  jistě,  že  se  do  mě  okamžitě zamiluje  a že  ze  mě  ani  na  chvíli  nespustí oči.  Za  nějaký čas  se  to  zase  urovná, protože ty  jeho  zamilované pohledy vůbec  nevidím a vesele si  na  svém  kole  jedu  dál.  Když  mne  to  někdy  přestane bavit,  trochu  zatřesu kolem, spadne mi 

Deník Anny Frankové 15

taška  a mladík musí  ze  slušnosti seskočit z kola. Mezi-

tím,  než  dostanu brašnu nazpět, se  opět  uklidní. To  jsou 

ti  nejnevinnější, ale  jsou  takoví, kteří  posílají rukama polibky,  a jsou  ještě  dotěrnější. Ale  u mě  jsou  na falešné adrese.  Sestoupím z kola  a prohlásím, že  nestojím o jejich 

společnost, nebo  jsem  jakoby uražená a posílám je  domů. 

Tak  teď  jsou –  Kitty! – položeny základy našeho přátelství. Na shledanou zítra!

Anne

Neděle 21. června 1942

Milá Kitty,

naše  celá  třída  se  klepe:  konference je  přede  dveřmi. Půl  třídy  se  sází,  kdo  postoupí a kdo  zůstane sedět.  Miep  de Jongová  a já  se  můžeme potrhat smíchy z našich dvou  sousedů,  kteří  už  prosázeli celé  své  kapesné. „Postoupíš,  zůstaneš  sedět,  ano,  ne...“  Tak  to  jde  od  časného rána  do  pozdního  večera. Miepiny prosebné pohledy, žádající o klid,  ani  mé  energické výchovné zákroky nedokážou ty  dva  přivést  k rozumu.  Kdyby  bylo  po  mém,  musela by  propadnout polovina  třídy,  takoví  to  jsou  lenoši.  Učitelé jsou  nejnáladovější lidé,  co existují, možná že jsou náladoví právě v dobrém smyslu.

Vycházím  dost  dobře  se  všemi učiteli  a  učitelkami.  Máme jich  celkem devět,  sedm  mužů  a dvě  ženy.  Starý  učitel  matematiky, pan  Kepler, se  na  mě  jistou  dobu  dost  zlobil, protože jsem  při  vyučování brebentila. Neustále  mne  napomínal, až  mi  napařil trest.  Měla  jsem  napsat  sloh  na  téma  „Tlachalka“. Hm,  tak  tedy  tlachalka! Co  se  o tom  dá  psát?  Nedělala jsem  si  s tím  starosti. Strčila jsem  seDeník Anny Frankové16

šit  do  tašky  a zkusila držet  pusu.  Když  jsem  byla  večer 

hotová se  školními úkoly,  vzpomněla jsem  si  na  slohový 

úkol.  Kousala jsem  držadlo plnicího pera  a přemýšlela, 

o čem budu  psát.  Něco  rychle nadrápat, to dovede každý.  Najít  ale  přesvědčivý důkaz,  že  se  při  vyučování 

musí  žvatlat, to  bylo  umění. Přemýšlela jsem  a přemýšlela  a najednou mě  to  napadlo. Popsala jsem  celé  tři uložené  stránky, a povedlo  se  mi  to.  Jako  argument jsem 

uvedla, že  povídavost je  ženská vlastnost a že  se vynasnažím, abych  se  ovládla, ale  že  moje  matka  je  také  tolik 

upovídaná jako  já.  A proti zděděným vlastnostem se bohužel nedá moc dělat.

Moje  vysvětlení pana  Keplera rozesmálo.  Když  jsem  v  příští  hodině  zase  žvatlala, následoval  druhý  slohový  úkol:  „Nepolepšitelná tlachalka“. Také  ten  jsem  odevzdala  a dvě  hodiny jsem  se  pak  chovala vzorně. Třetí  hodinu toho  měl  pan  Kepler zase  dost:  „Anne, jako  trest  za  žvatlání při  vyučování dostáváš úkol:  Jako  malá  husička žvatlá  slečna  Drbnička.“ Třída  bouřila smíchem. Smála  jsem  se  také,  ačkoliv  se  zdálo,  že  moje  vynalézavost v oboru slohů  o žvanivosti  je  vyčerpána. Musela jsem  přijít  na  něco  nového, něco  originálního. Moje  přítelkyně Sanne,  schopná básnířka, mi  poradila, abych  to  napsala ve  verších, a pomohla mi  s tím.   Byla  jsem  nadšená. Kepler si  ze  mě  chtěl  vystřelit, ale  já  mu to teď svou básní trojnásobně oplatím.

Napsaly  jsme  spolu  báseň  a byl  to  úspěch. Pojedná- vala  o kachní mamince, otci labuťákovi a třech malých  kachňátkách, které  otec  pro  jejich  přílišné káchání uštípal  k smrti. Kepler bohudíky rozuměl legraci a báseň i s vy- světlivkami přečetl nejen  v naší,  ale  i v jiných třídách. Od  té  doby  smím  při  vyučování tlachat, aniž  dostanu trest.  Kepler o tom už jenom vtipkuje.

Deník Anny Frankové 17

Anne

Středa 24. června 1942

Milá Kitty,

je  strašné vedro.  Každý  se  potí  a funí, navíc  musím  v tom  horku  všude  chodit  pěšky.  Teď  teprve  dokážu ocenit,  jak  příjemná je  tramvaj, zvláště její  otevřené vozy.  Ale  to  je  požitek, který  pro  nás  Židy  už  neexistuje. Pro  nás  jsou  „bratři  Nohové“ taky  dost  dobří.  Včera  v poledne  jsem  musela k zubnímu lékaři  do ulice Jana  Luykena. Od  naší  školy  u městských sadů  je  to  dlouhá cesta.  Taky  jsem  odpoledne při  vyučování skoro  usnula. Ještě  že  se  najdou  slušní  lidé  a sami nám  nabídnou něco  k pití.  Sestra  u zubaře pro nás má pochopení.

Jenom  jediný  dopravní prostředek máme  ještě  povolený:  přívoz. Na  nábřeží Josepha Israela  je  převozník a hned nás  v malém člunu  převezl na  druhý  břeh.  Holanďané za  to  jistě  nemohou, že  se  nám  Židům  vede  tak  zle.  Kdybych jen  nemusela do  školy!  O velikonočních prázdninách mi  někdo  ukradl  kolo,  naštěstí to  matčino otec  schoval u známých. Na  obzoru se  už  objevují prázdniny. Ještě  týden  a mám to  za  sebou.

Včera  odpoledne jsem  zažila něco  milého. Někdo na  mne  zavolal, když  jsem  šla  kolem místa,  kde  jsem  si  schovávala kolo.  Otočila jsem  se  a za  mnou  stál  sympatický  kluk,  s nímž jsem  se  předešlého večera  sešla  u Evy,  mojí  přítelkyně ze  školy.  Byl  trochu  ostýchavý. Předsta- vil  se  mi  jako  Harry  Goldberg. Trochu jsem  se  divila,  dost  dobře  jsem  nevěděla, co  vlastně chce.  To  se  brzy  ukázalo.  Chtěl  mě  doprovodit ke  škole.  „Když tam  taky  jdeš,  tak 

Deník Anny Frankové18

dobře,“ odpověděla jsem  a dál  jsme  šli  spolu.  Harrymu je 

už  šestnáct a umí  pěkně  vyprávět o různých věcech. Dnes 

ráno na mě zase čekal a tak to asi prozatím zůstane.

Anne

Úterý 30. června 1942

Milá Kitty,

vůbec  jsem  neměla čas,  abych  něco  napsala. Ve  čtvrtek  jsem  byla  celé odpoledne u známých, v pátek jsme  měli  návštěvu, a tak  to  šlo  až  dodneška. Tenhle týden  jsme  se  s Harrym blíže  seznámili. Vyprávěl mi  hodně  o sobě. Při- jel  do  Holandska k dědečkovi a babičce, jeho  rodiče  zůstali v Belgii.

Harry  chodil  s dívkou, s jakousi Fanny. Znám  ji  coby  vzor  mírnosti a nudy. Co  se  Harry  seznámil se  mnou,  zjistil,  že  vedle  Fanny  by  usnul.  Já  pro  něho  jsem  druhem oživovacího prostředku. Člověk nikdy  neví,  k čemu se  ještě  hodí.

Jopie  u mne  v sobotu přenocovala. V neděli odpoledne  odešla k Líze a já se k smrti nudila.

Harry  měl  přijít  večer  k nám. V šest  hodin  zavolal:  „Tady je Harry Goldberg. Můžu mluvit s Anne?“

„Ano, tady je Anne.“

„Ahoj, Anne. Jak se máš?“

„Děkuju, dobře.“

„Dnes  večer  nemůžu přijít,  ale  rád  bych  s tebou ještě  mluvil. Můžeš za deset minut sejít dolů?“

„Ano, tak ahoj.“

Deník Anny Frankové 19

Rychle jsem  se  převlékla a taky trochu učesala vlasy.  Pak  jsem  nervózně postávala u okna. Konečně přišel.  Div  divoucí, že  jsem  hned  neběžela po  schodech dolů,  klidně  jsem  čekala, až  zazvoní. Pak  jsem  sešla  dolů  a on  bez  okolků začal.

„Poslyš, moje  babička si  myslí,  že  jsi  na  mě  ještě  moc  mladá. Prý  abych  šel  k Loursovým. Asi  víš,  že  se  s Fanny  už nechci scházet.“

„No ne! Pohádali jste se?“

„To  ne,  ale  řekl  jsem  Fanny, že  se  k sobě nehodíme,  a proto bych  se  s ní  nechtěl tak  často  scházet. Klidně  k nám může  dál  chodit a já  snad  i k nim. Kromě toho  jsem  si  myslel, že  Fanny ještě  chodí  s někým jiným.  Ale  spletl  jsem  se.  Můj  strýc  mi  řekl,  že  se  jí  musím  omluvit. A to  jsem  nechtěl, proto  jsem  to  raději  skončil.  Babička by  ale  ráda,  abych  dál  chodil za  Fanny, ne  za  tebou, ale  mě  to  ani  nenapadne! Staří  lidé  mívají dost  staromódní nápady. Podle  nich  se  nemusím řídit.  Jsem  sice odkázaný na babičku, ale ta je v jistém smyslu zá- vislá  na  mně.  A ve  středu mám  stejně  volno. Babička  s dědou si  myslí,  že  chodím na  řezbářství, ale  já  místo  toho  chodím do  sionistického klubu. Nejsme žádní  sionisté, mne  to  ale  zajímalo a chtěl jsem  o tom  něco  vědět.  Poslední dobou se  mi  tam  už  nelíbilo a ani  se  mi  tam  nechtělo. Takže s tebou můžu  být  ve  středu večer,  v sobotu odpoledne a večer a v neděli odpoledne,  a možná ještě častěji!“

„Harry, když  to  babička a dědeček nechtějí, tak  bys  to  za jejich zády neměl dělat.“

„Lásce se nedá poroučet!“

Šli  jsme  za  roh  a pak  kolem  knihkupectví. Stál  tam  Petr  Wessel  se  dvěma kluky.  Opět  jsem  ho  viděla  po  delší  době  a měla  jsem  strašnou radost. Chodila jsem  s Harrym 

Deník Anny Frankové20

znovu  a znovu kolem  bloku  a nakonec jsme  se  domluvili, 

že  příští  večer  na  něho  počkám před  vraty  jeho  domu – pět 

minut před sedmou.

Anne

Pátek 3. července 1942

Milá Kitty,

včera  byl  u nás  Harry,  aby  ho  moji  rodiče  poznali. Do- šla  jsem  pro  dort,  sladkosti a keksy. K tomu jsme  měli  čaj.  Vůbec jsme  neměli chuť  zůstat  sedět  klidně  doma.  Šli  jsme  na  procházku a domů jsem  přišla  deset  minut  po  osmé.  Otec  se  strašně zlobil,  že  jsem  se  vrátila  tak  pozdě.  Pro  Židy  to  je  moc  nebezpečné, když  jsou  po  osmé  hodině  na  ulici.  Slíbila  jsem  mu,  že  od  nynějška budu  doma  přesně deset minut před osmou.

Zítra  jsem  pozvaná k Harrymu. Moje  přítelkyně Jopie  si  mě  kvůli  němu  pořád  dobírá. Nejsem vůbec  zamilovaná,  přece  můžu  mít  přítele. To  snad  nikomu nevadí, že  mám  přítele, nebo,  jak  matka  říká,  nápadníka. Eva  mi  vypravovala, že  když  u ní  Harry  onehdy byl,  tak  se  ho  zeptala:  „Kdo  myslíš, že  je  milejší, Fanny, nebo  Anne?“ Odpověděl:  „Do  toho  ti  vůbec  nic  není.“  Už  o tom  nemluvili, ale  když  odcházel, řekl:  „Samozřejmě že  Anne.  Ale  nemusíš  to nikomu vyprávět.“ A byl venku.

Pozoruji, že  Harry  je  do  mě  moc  zamilovaný, a mys- lím  si,  že  je  to  pro  změnu docela  hezké.  Margot by  řekla:  „Milý kluk!“ To si také myslím, a dokonce ještě víc.

Matce se  také  moc  líbí.  „Hezký chlapec, velice  milý  a dobře vychovaný!“

Deník Anny Frankové 21

Jsem  ráda,  že  si  Harryho celá  naše  rodina  oblíbila, on  je  také  pokládá za  velmi  milé.  Jenom  moje  přítelkyně považuje za dětinské, a v tom má pravdu.

Anne

Neděle 5. července 1942

Milá Kitty,

slavnostní skončení školního roku  v pátek dopadlo podle  mého  přání.  Dostala jsem  docela  dobré  vysvědčení. Mám  jednu  nedostatečnou z algebry (pětku), dvakrát šestku, ji- nak  samou  sedmičku a dvakrát osmičku.

*

 Doma  byli  spokojeni. Moji  rodiče  jsou  v tomle jiní  než  ostatní rodiče. 

Nepřisuzují takový význam dobrému nebo  špatnému vysvědčení a myslí si,  že  je  důležitější, abych  se  „slušně“ 

chovala a byla  zdravá a veselá. Pokud je  tohle  všechno 

v pořádku, pak  podle  jejich  názoru všecko ostatní přijde 

samo.  Ale  já  bych  chtěla  být  opravdu dobrá  žákyně. Do 

lycea  mě  totiž  přijali  s výhradou, protože mi  z předchozí 

školy  vlastně chybějí nejvyšší třídy.  Když  židovské děti 

musely do  židovských škol,  ředitel přijal  mě  a Lízu po 

dlouhém handrkování s výhradou. Proto  ho nechci zklamat.  Sestra  dostala taky  vysvědčení, jako  vždycky skvělé. 

Kdyby zde  bylo  „cum  laude“, jistě  by postoupila s vyznamenáním, taková je to chytrá hlavička!

Otec  je  poslední dobou hodně  doma, protože už  nemůže  chodit  do  firmy.  Musí  to  být  příšerný pocit,  když  si  člověk najednou připadá zbytečný. Pan  Koophuis pře* Desítka je nejlepší známka.

Deník Anny Frankové22

vzal  Travis a pan  Kraler firmu  Kolen  &  Co.,  na  níž  se 

otec  také  podílí. Když  jsme  před  několika dny  byli  na 

procházce, mluvil se  mnou  otec  o tom, že  se  musíme 

ukrýt.  Říkal,  že  pro  nás  bude  hodně  těžké  žít  takhle  odříznutí od  světa.  Zeptala jsem  se,  proč  o tom  mluví. „Ty  

víš,“  řekl,  „že  už  přes  rok  nosíme k jiným lidem  šaty,  nábytek  a potraviny. Nechceme, aby  se  náš  majetek dostal 

do  rukou  Němcům, tím  méně  pak,  abychom jim  padli  do 

rukou my. Proto  půjdeme hned  a nebudeme čekat,  až  si 

pro nás přijdou.“

Otcův vážný obličej mě vystrašil.

„A kdy, tati?“

„S tím si,  holčičko, nedělej starosti. To  se  brzo  dovíš.  Užívej si ještě svobody, dokud je to možné.“

To bylo všecko.  Ach, ať je ten den ještě hodně daleko!

Anne

Středa 8. července 1942

Milá Kitty,

zdá  se  mi,  že  mezi  nedělním ránem a dnešním dnem  uplynula léta.  Stalo  se  nekonečně mnoho, jako  by  se  země  proměnila! Ale  Kitty,  ještě  žiju,  a to  je  hlavní  věc,  jak  říká  otec.  Ano,  ještě žiju,  ale  jen  se  mě  neptej  jak.  Dnes  mi  asi  už  vůbec  nemůžeš rozumět. Nejdříve ti  tedy  budu  vyprávět, co se od neděle seběhlo.

Ve  tři  hodiny (Harry právě  odešel, později se  chtěl  ještě  vrátit)  někdo  zazvonil. Nic  jsem  neslyšela, protože jsem  lenošila na verandě, ležela jsem na lehátku a četla si.

Deník Anny Frankové 23

Margot  přišla  hrozně rozčilená  ke  dveřím. „Anne,  táta  dostal  od  SS  předvolání,“ šeptala, „matka už  běžela  k panu van Daanovi.“

Strašně jsem  se  lekla.  Předvolání... Každý  ví,  co  to znamená:  koncentrační tábor... Před  očima  se  mi  vynořily  osamělé cely – a tam jsme měli nechat otce odejít!

„Nikam nepůjde,“ řekla  Margot s jistotou, když  jsme  spolu  seděly v obývacím pokoji a čekaly na  maminku.  „Matka šla  k van  Daanovi, aby  s ním  probrala, jestli  se  máme  už  zítra  ukrýt.  Van  Daanovi jdou  s námi, bude  nás  sedm.“

Bylo  úplné  ticho.  Nemohly jsme  už  mluvit. Pomyš- lení  na  otce,  který,  aniž  by  tušil  něco  zlého,  šel  navštívit  své  chráněnce v židovském starobinci, čekání na  matku,  horko a napětí... Úplně jsme z toho oněměly.

Náhle někdo zazvonil.

„To je Harry,“ řekla jsem.

„Neotvírej!“ Margot mne  zadržela, ale  bylo  zbytečné se  strachovat. Uslyšely jsme  hovořit matku  a pana van  Daana  s Harrym. Když  odešel, vešli  dovnitř a zamkli dveře.  Margot i já  jsme  při  každém zazvonění musely seběhnout  docela  tiše  dolů  a podívat se,  jestli  se  nevrátil otec.  Nikdo  jiný nesměl dovnitř.

Pak  nás  poslali z pokoje. Van  Daan  chtěl  mluvit s matkou  o samotě. Zatímco jsme  čekaly ve  svém  pokoji, vy- pravovala mi  Margot, že  předvolání nedostal táta,  ale  ona.  Vylekala jsem  se  ještě  víc  a hrozně jsem  se  rozplakala.  Margot je  šestnáct let.  Copak  chtějí  děvčata, jako  je Margot,  deportovat?! Naštěstí nikam  neodejde. Matka  to  řekla  a zřejmě k tomu směřovala otcova slova,  když  se  mnou  hovořil o ukrývání se.

Schovat se!  Zmizet! Kde  se  ukryjeme? Někde  ve  městě,  na venkově, v nějaké chatě či budově? Kdy, kde, jak?

Deník Anny Frankové24

To  byly  otázky, které  jsem  nesměla vyslovit, které  se  mi  však stále znovu a znovu honily hlavou.

Začaly jsme  s Margot balit  do  školních tašek  nejnutnější  věci.  První,  co  jsem  do  ní  strčila, byl  tenhle  vázaný  sešit,  potom v pestré směsici natáčky, kapesníky, učeb- nice,  hřeben a staré  dopisy. Myslela jsem  na  úkryt  a cpala  do  brašny samé  nesmyslné věci.  Ale  není  mi  to  líto,  vzpomínky pro mě mají větší cenu než šaty.

V pět  hodin  přišel  otec  konečně domů. Zavolal pana  Koophuise a požádal ho,  aby  k nám  večer  přišel.  Pan  van  Daan  odešel, aby  přivedl Miep.  Přišla,  do  kufříku sbalila  boty,  šaty,  pláště, nějaké prádlo a punčochy a slíbila, že  se  večer  vrátí.  Pak  u nás  nastalo ticho.  Nikdo  nechtěl jíst.  Bylo velmi horko a všechno bylo tak podivné.

Velký  pokoj  nahoře jsme  pronajali panu  Goudsmitovi,  rozvedenému třicátníkovi. Vypadalo to,  že  tuhle  neděli  nemá  nic  na  práci,  tak  u nás  zůstal  sedět  do  deseti  hodin  a nebylo možné  se  ho  zbavit.  V jedenáct hodin  přišla  Miep  a Henk van  Santen. Miep  pracuje od  roku  1933  u otce  ve  firmě  a je  to  náš  věrný  přítel,  stejně  jako  její  novomanžel  Henk.  V Miepině kufru  a Henkových hlubokých kapsách  opět  zmizely boty,  punčochy, knihy  a prádlo. Napakovaní  odešli v půl dvanácté.

Byla  jsem  k smrti unavená, a přestože jsem  věděla, že  to  bude  poslední noc  v  mé  posteli, ihned  jsem  usnula.  Matka  mě  vzbudila ráno  v půl  šesté.  Naštěstí nebylo tak  horko  jako  v neděli. Po  celý  den  padal  teplý  déšť.  Všichni  čtyři  jsme  se  oblékli tak  teple,  jako  bychom měli  přenocovat  v ledničce. Chtěli  jsme  s sebou odnést  co nejvíce šatstva.  V naší  situaci  nemohl jít  žádný  Žid  s těžkým kufrem  přes  ulici.  Měla  jsem  na  sobě  dvě  košile  a dva  páry  punčoch,  tři  vlněné vesty  a jedny šaty,  přes  to  sukni  a kabátek  a letní  plášť,  svoje  nejlepší boty,  přezůvky, šálu,  čepici 

Deník Anny Frankové 25

a všelicos jiného. Už  doma  jsem  se  skoro  dusila,  ale  o to  se 

nikdo nestaral.

Margot nacpala do  své  školní  tašky  ještě  učebnice a na  kole  odjela  za  Miep  do  neznámých dálav,  které  jsem  ani  neznala. Stále  jsem  ještě  netušila, kde  je  to  tajemné místo,  kam jsme se měli uchýlit...

V půl  osmé  jsme  i my  za  sebou  zavřeli dveře.  Rozloučila  jsem  se  jedině  s Černouškem, což  byl  můj  milý  malý  kocour, který  měl  najít  u sousedů nový  a dobrý domov.  Tuhle  zprávu jsme  naspali panu  Goudsmitovi na  kus  paíru.  Na  kuchyňském stole  jsme  nechali půl  kila  masa  pro  kočku, ještě  na  něm  leželo  nádobí od  snídaně, postele  byly  rozházené. To  vše  působilo dojmem, jako  bychom  zmizeli úprkem. Bylo  nám  úplně  jedno,  co  budou  lidé  říkat.  Chtěli  jsme  pryč,  jen  pryč  a v pořádku se  dostat  do  cíle! Zítra více!

Anne

Čtvrtek 9. července 1942

Milá Kitty,

tak  jsme  běželi  lijákem – otec,  matka  a já,  každý  s aktovkou a nákupní taškou až  nahoru nacpanou vším  možným.  Dělníci, kteří  šli  ráno  do  práce,  se  na  nás  soucitně  dívali. Z výrazu jejich  tváří  jsme  mohli  vyčíst  lítost,  že  nesmíme použít žádné vozidlo a musíme se tak dřít.

Nápadná žlutá hvězda vysvětlovala vše.  Rodiče mi  po  cestě  podrobně vyprávěli, jak  vznikl plán  našeho ukrývání.  Už  pár  měsíců jsme  odváželi domácí zařízení a šatstvo  do  bezpečí a teď  jsme  na  tom  byli  tak,  že  jsme  chtěli 

Deník Anny Frankové26

16.  července dobrovolně zmizet. Předvoláním SS  se  to 

o deset dnů  urychlilo, a tak  jsme  se  museli spokojit s tím, 

že  místnosti ještě  nejsou  upravené. Úkryt  byl  v domě, kde 

měl  otec  firmu.  Pro  lidi,  kteří nejsou z našeho okruhu, je 

to  těžko pochopitelné, a proto to  chci  blíže  vysvětlit. Otec 

neměl  nikdy  hodně  personálu: pana  Kralera, pana  Ko

ophuise, Miep  a Elli  Vossenovou, třiadvacetiletou steno-

typistku. Tito  všichni vědí,  že  přijdeme. Jenom  ve  skladě 

pracující pan Vossen, Ellin otec, a dva dělníci nic nevědí.

Budova vypadá takto:  v přízemí je  velké  skladiště, které 

slouží  pro  expedici zásilek. Vedle  vchodu do  skladiště 

jsou  domovní dveře  a za  nimi  vedou  další  dveře  k ma

lému  schodišti. Po  něm  se  vyjde  nahoru a přijde se  ke 

dveřím s tabulemi z mléčného skla,  na  nichž  bylo  kdysi 

černými písmeny napsáno Kancelář. To  je  velká  kancelář, 

velmi  prostorná, světlá  a přeplněná místnost. Zde  ve  dne 

pracují Miep,  Elli  a pan  Koophuis. Průchozím pokojem 

s věšáky na  šaty,  velkou skříní  a ohnivzdorným trezorem 

se  vejde do  dosti  temného zadního pokoje, kde  dříve  se

děli  pan  Kraler  a pan  van  Daan.  Nyní  je  zde  už  jenom  pan 

Kraler. Do  jeho  kanceláře se  může  vstoupit také  z chodby 

skleněnými dveřmi, které  lze  snadno otevřít zevnitř, ni-

koli  však  zvenčí. Z Kralerovy kanceláře se  jde  chodbou 

a po  čtyřech schodech se  vystoupí nahoru: tam  je nád

herná  část  domu, soukromá  kancelář. Vznešený  tmavý 

nábytek,  linoleum  a koberce,  rádio,  úhledné, elegantní 

lampy, zkrátka všechno prima primissima. Vedle  je  veliká 

prostorná kuchyň s bojlerem na  teplou  vodu  a se  dvěma 

plynovými vařiči.  Pak  je  tu  také  záchod. To  je  první  patro. 

Dřevěné schody vedou  z dlouhé chodby nahoru na odpo

čívadlo, které  ústí  do  chodby. Vpravo a vlevo jsou  dveře. 

Levé  vedou do  přední části domu,  kde  jsou  skladiště, 

podkroví a půda. Touto  budovou vede  dlouhé, nesmírně 

Deník Anny Frankové 27

strmé,  pravé  holandské krkolomné schodiště k druhému 

východu na ulici.

Pravé  dveře  vedou  k zadnímu domu.  Nikoho by  nenaadlo,  že  se  za  těmito  obyčejnými šedě  natřenými dveřmi  skrývá ještě  tolik  místností. Přede  dveřmi je  práh  a už  jsi  tam. Přesně proti tomuto vchodu jsou příkré schody. Malá  chodba vede  vlevo  do  místnosti, která  se  má  stát  obývacím  pokojem a ložnicí manželů Frankových. Vedle  je  menší  pokoj:  pracovna  a  ložnice  mladých  dam  Frankových.  Vpravo od  schodiště je  komůrka bez  oken  s umyvadlem  a odděleným záchodem a dveřmi do Margotina a mého pokoje.  Když  se  vyjde  po  schodech nahoru a nahoře se otevřou  dveře,  člověk se  podiví, že  se  ve  starém domě  najde  tak  prostorná, krásná  a světlá místnost. V tomto pokoji  je  plynový sporák  a mycí  stůl  (dříve  to  byla  laboratoř firmy).  Nyní  je  zde  kuchyň. Velká  místnost slouží  zároveň jako  jídelna,  pracovna a ložnice manželů van  Daanových. Do- cela  malý  průchozí pokoj  se  má  stát  říší  Petra  van  Daana.  Je tam ještě podkroví a půda jako v tom předním.

Vidíš, představila jsem ti teď celý náš zadní dům.

Anne

Pátek 10. července 1942

Milá Kitty,

asi  jsem  tě  svým  rozvláčným popisem bytu  pořádně nudila.  Ale  konečně musíš  přece  vědět,  kde  jsem  teď  zakotvila! Pokračujme tedy, neboť jsem ještě neskončila!

Když  jsme  přišli  do  Prinsengrachtu, vzala  nás  Miep  honem  nahoru do  zadního domu.  Zamkla za  námi  dveře,  a byli  

Deník Anny Frankové28

jsme  tu.  Margot sem  na  kole  dorazila mnohem rychleji a už  

na  nás  čekala. Náš  obývací pokoj  a ostatní místnosti zatím 

vypadaly jako  nějaké  komory plné  všelijakého harampádí. 

To  se  prostě  nedá  popsat! Na  hromady tady  byly  naházené 

všechny krabice a kufry, které  jsme  sem  během  měsíců na

nosili.  Malý  pokojík byl  až  ke  stropu  nacpaný ložním prá

dlem  a peřinami. Pokud  jsme  chtěli  večer  spát  v pořádně 

ustlaných postelích, museli jsme  se  do  toho  dát  a uklidit. 

Matka  a Margot nedokázaly hnout  ani  prstem. Ležely na 

matracích a bylo  jim  mizerně. Otec  a já,  uklízeči naší  ro

diny,  jsme  se  dali  ihned  do  práce.  Všechno jsme  vybalili, 

uložili, vyklepali a vydrhli, až  jsme  večer  k smrti utahaní 

padli  do  čistých postelí. Celý  den  jsme  neměli nic  teplého 

v ústech. To  bylo  také  zbytečné. Matka  a Margot byly  příliš 

vystresované, aby  něco  snědly, a já  s otcem jsme  na  to ne

měli  čas.  V úterý ráno  to  pokračovalo. Elli  a Miep za  naše 

potravinové lístky  nakoupily, otec  opravil špatné zatem

nění  a my  jsme  drhly  podlahu v kuchyni. Všichni jsme  byli 

od  rána  zaměstnáni. Do  středy  jsem  neměla kdy  přemýšlet 

o velké změně, k níž  došlo  v mém životě.  Teprve potom – 

poprvé od  našeho příchodu sem  do  zadního domu – jsem 

se dostala k tomu, abych si ujasnila a tobě vyprávěla, co se 

vlastně stalo a co se snad ještě má stát.

Anne

Sobota 11. července 1942

Milá Kitty,

otec,  matka a Margot si  ještě  pořád  nemohou zvyk

nout  na  zvuk  Westerturmského zvonu, který  bije  každou 

Deník Anny Frankové 29

čtvrthodinu. Já  už  ano,  a dokonce mi  to  připadá krásné 

a zvláště v noci  je  v tom  bití  něco  uklidňujícího. Domní-

vám  se,  že  bys  asi  ráda  věděla, jak  se  mi  líbí  naše  útočiště.  Poctivě řečeno, sama  ještě  nevím. Myslím si,  že 

se  tady  nikdy  nebudu cítit  jako  doma.  Tím  však  nechci 

říci,  že  to  na  mě  tady  působí příšerným nebo  skličujícím 

dojmem. Někdy si  skoro  připadám, jako  bych  se  ocitla 

v nějakém divném penzionu. Podivný názor  na  úkryt, 

nemyslíš?

Zadní  trakt  našeho domu  je  skutečně ideální  skrýš.  I když  je  dům  trochu  vlhký  a křivolaký a tak  trochu  šišatý,  pravděpodobně by  se  takový komfort nedal  už  nikde  jinde  v Amsterodamu najít. Snad ani v celém Holandsku ne.

Doposud byl  náš  pokoj  docela holý.  Otec  s sebou naštěstí  vzal  celou  mou  sbírku  filmových hvězd, a tak  jsem  pomocí štětce  a klihu mohla  vyrobit krásné  obrázky a zalnit  jimi  stěny.  Teď  to  u nás  vypadá hodně  vesele. Až  tu  budou  bydlet  van  Daanovi, ze  dřeva,  které  leží  nahoře na  půdě, uděláme skřínky a jiné užitečné věci.

Margot a matce se  už  daří  lépe.  Máti  chtěla  včera  poprvé  vařit.  Hrachovou polévku! Během povídání dole  v domě  na  ni  úplně  zapomněla. Polévka se připálila a hrách zčernal  na  uhel,  že  se  nedal  ani  vyškrabat z hrnce. Škoda  že  nemůžu tuhle  historku vypravovat panu  Keplerovi... Te- orie dědičnosti!

Včera  večer  jsme  všichni odešli  do soukromé kanceláře,  abychom poslouchali vysílání anglického rozhlasu.  Měla  jsem  strašný strach, aby  nás  někdo v sousedství  nezpozoroval, proto  jsem  doslova úpěnlivě prosila otce,  aby  šel  se  mnou  nahoru. Matka to  uznala a šla  za  námi.  Vůbec se  strašně bojíme, že  by  nás  někdo mohl  vidět  nebo  slyšet. Hned  první  den  jsme  ušili  závěsy. Vlastně  to  jsou  jen  hadry  různých tvarů  a barev, které  jsme  s otDeník Anny Frankové30

cem  slátali  dohromady. Tyhle  výstavní kusy  jsme  připínáčky  připevnili k okenním rámům, aby  na  nich  visely 

po  celou  dobu  našeho ukrývání. Vpravo vedle  nás  stojí 

velký  obchodní dům,  vlevo  je  truhlářství. V budovách 

nezůstává po  skončení pracovní doby  žádný  personál, 

ale  mohlo  by  se  stát,  že  by  tam  přece  jen  pronikly nějaké 

zvuky. Margot, která  strašlivě nastydla, jsme  proto  zakázali, aby  v noci  kašlala. Chudák, neustále musí  polykat kodein.

Moc  se  těším  na  van  Daanovy. Mají  přijít  v úterý. Pak  tu  bude  mnohem útulněji a konečně tady  nebude takový  klid.  Ticho  mě  totiž  strašně znervózňuje, zvlášť večer  a v noci. Nevím, co  bych  dala  za  to,  kdyby  u nás  někdo  z našich ochránců také  spal.  Skličuje mě,  že  už  nesmíme  vyjít  ven,  a mám strach, že  nás  někdo  najde  a zastřelí. To   na  mně  leží  jako  příšerně těžký  kámen. Ve  dne  musíme  být  úplně  zticha, musíme chodit  tiše  a mluvit téměř  šeptem,  neboť  nás  nesmějí dole  ve  skladě slyšet. Právě  mě  naši volají.

Anne

Pátek 14. srpna 1942

Milá Kitty,

měsíc  jsem  ti  nepsala, ale  ono  se  toho  každý  den  moc  nového  neděje. Van  Daanovi přišli  13.  července, i když  původně  to  bylo  domluveno na  čtrnáctého. Němci v těchto  dnech  povolávali stále  víc  Židů  a panoval všeobecný neklid,  tak  šli  raději  o den  dřív,  než  aby  se  opozdili. Ráno  v půl  desáté – to  jsme  ještě  snídali – přišel  Petr  van  Daan. 

Deník Anny Frankové 31

Je  to  dost  nudný  a bezradný šestnáctiletý kluk,  od  jehož 

společnosti si  moc  neslibuju. Za  půl  hodiny se  objevili 

manželé van  Daanovi. Ona  k pobavení nás  všech  s nočníkem v krabici na klobouky.

„Nemohu bez  nočníku žít,“  prohlásila a hned umístila  tenhle  vybraný kus  keramiky pod  postel. On  nepřinesl  nočník, ale  pod  paží  třímal  skládací čajový stolek. První  den  jsme  přátelsky poseděli a po  třech  dnech  nám  bylo,  jako bychom vždycky byli jedna velká rodina.

Van  Daanovi toho  během týdne,  který  strávili mezi  lidmi  tam  venku, ještě  hodně  prožili a všechno nám  vyrávěli. Nás  hlavně zajímalo, co  se  stalo  s naším bytem  a s panem Goudsmitem.

A van  Daan  vyprávěl: „V pondělí ráno  v devět hodin  zavolal  Goudsmit a požádal mě,  abych  k němu přišel.  Ukázal  mi  lístek,  který  jste  mu  tam  nechali (s žádostí, aby  odnesl  kočku). Měl  velký  strach  z domovní prohlídky, a tak  jsme  spolu  sklidili stůl  a trochu poklidili. Na  psacím stole  jsem  na kalendáři objevil poznámku s nějakou adresou v Maastrichtu. Věděl  jsem  ovšem, že  tahle  nepozornost byla  záměrná, ale  dělal  jsem  překvapeného a ustrašeného a pana  Goudsmita jsem  naléhavě žádal,  aby  ten  papír  spálil.  Po  celou  dobu  jsem  trval  na  tom,  že  jsem  o vašem úmyslu,  že  chcete  zmizet, neměl  ani  tušení.  Najednou mě  něco  naadlo.  ,Pane  Goudsmite,‘ řekl  jsem,  ,teď  jsem  si uvědomil,  co  je  to  asi  za  adresu. Asi  před  půl  rokem  byl  u nás  v kanceláři vysoký německý důstojník, který  se  v mládí  přátelil s panem Frankem. Slíbil,  že  mu  pomůže, kdyby  to  tady  pro  něho  začínalo být  nebezpečné. A byl  posádkou  v Maastrichtu. Myslím, že  dodržel slovo  a dopraví Frankovy  do  Belgie a odtamtud k jejich příbuzným do Švýcarska.  Frankovým dobrým známým, kteří  se  po  nich  budou  ptát,  to  klidně  můžete říct.  Jenom se  prosím nezmiňujte 

Deník Anny Frankové32

o Maastrichtu.‘ Pak  jsem  odešel. Většina lidí  už  to  nyní 

ví a ke mně se to porůznu v této verzi už také doneslo.“

Historka se  nám  zdála  rozkošná a srdečně jsme  se zasmáli  lidské  obrazotvornosti. Jedna  rodina nás  viděla,  jak  jsme  všichni čtyři  ráno  odjížděli na  kolech. Jiná  dáma  určitě  věděla, že  uprostřed noci  pro  nás  přijelo vojenské auto.

Anne

Pátek 21. srpna 1942

Milá Kitty,

z našeho útočiště se  stal  skutečný úkryt.  Pan  Kraler  měl  bezvadný nápad,  a sice  zahradit vchod  k našemu zadnímu  domu,  protože kvůli  jízdním kolům  je  teď  hodně  domovních  prohlídek. Zhostil se  toho  pan  Vossen: udělal  otáčivý  regál,  který  se  na  jednu  stranu  otevírá jako  dveře.  Musel  být  ovšem  k tomuto účelu  „zasvěcen“ a je  teď  zosobněná  pomoc a ochota. Musíme se  pokaždé, když  jdeme  dolů,  shýbnout a potom skočit, protože tam  není  schod. Za  tři  dny  jsme  všichni měli  na  čele  plno  boulí,  protože nikdo  nedával pozor  a každý narazil do  nízkých dveří.  Přibili  proto  na  ně  polštářek s dřevitou vlnou.  Uvidíme, zda  se  osvědčí!

Málo  se  učím.  Zapomněla jsem  už  hromadu toho,  co  jsem  se  naučila ve  škole.  Skoro  nic  se  tady  neděje. Pan  van  Daan  a já  se  často  hádáme. Samozřejmě že  Margot  považuje za  mnohem roztomilejší než  mne.  Máti  někdy  dělá,  jako  bych  byla  malé  dítě,  a to  nesnáším. Z Petra se  nestal  roztomilejší kluk.  Pořád  je  nudný, celý  den  se poDeník Anny Frankové 33

valuje  na  posteli, někdy  se  trochu  věnuje truhlařině a pak  

zase sní s otevřenýma očima. Je to hlavička zamžená!

Je  teplé  počasí a my  se  povalujeme na  lehátkách na  půdě.

Anne

Středa 2. září 1942

Milá Kitty,

pan  a paní  van  Daanovi se  příšerně pohádali. Něco  takového jsem  ještě  nezažila, protože otec  s matkou by  na  sebe  takhle  nikdy  nekřičeli. Důvod byl  tak  malicherný,  že  nestojí za  to,  aby  se  o tom  ztrácelo jediné  slovo.  Ale  každý  podle  svého  gusta!  Pro  Petra  musí  být  hrozné žít  uprostřed toho  všeho. Nikdo ho  stejně  nebere vážně,  protože je  líný  a náhlý. Včera  se  tak  rozčiloval, až  měl  úplně  modrý jazyk.  Ale  dalo  se  to  rychle do  pořádku.  Dnes  má  kolem krku  tlustou šálu



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist