načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Deník alchymistky - Amy Alward

Deník alchymistky

Elektronická kniha: Deník alchymistky
Autor:

Když se princezna Novy nešťastnou náhodou otráví elixírem lásky, bezhlavě se zamiluje do svého vlastního odrazu v zrcadle. V království je vyhlášeno pátrání po léku a jeho ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  178
+
-
5,9
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 327
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když se princezna Novy nešťastnou náhodou otráví elixírem lásky, bezhlavě se zamiluje do svého vlastního odrazu v zrcadle. V království je vyhlášeno pátrání po léku a jeho soupeřící účastníci cestují po celém světě, aby získali ty nejvzácnější přísady hluboko v kouzelném pralese a zmrzlé tundře, kde jim na každém kroku hrozí smrt. Samina rodina patřila kdysi k těm nejrespektovanějším alchymistům v království, ale přišly na ni zlé časy a vítězství v pátrání by jí zachránilo pověst. Může však Sam skutečně soupeřit s nezměrnou mocí farmaceutické společnosti ZoroAster? Jak moc se zatím sblíží se Zainem Asterem, svým okouzlujícím bývalým spolužákem? A jako by nebyl tlak už tak dost silný, sociální média jsou pátrání plná, stejně jako zpravodajství na celém světě.

Zařazeno v kategoriích
Amy Alward - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DENÍK

ALCHYMISTKY

AmyAlward

TALPRESS


Copyright © 2015 by Amy Alward Ltd.

Translation © 2016 by Ondřej Duha

Cover © 2016 by Jana Šouflová

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit

bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-613-4


Pro Juliet,

která má magickou schopnost

převádět myšlenky v realitu.


KAPITOLAJEDNA

Princezna Evelyn

N

a místě, kde se hrot nože přitiskl ke špičce jejího

prstu, vykvetla drobná kapka krve. Podržela ho

nadokrajemskleněnéfióly adívalase,jakkapič-

kapadáatekutinavefióleseokamžitěbarvínatmavou,in-

koustově modrou barvu.

Zvláštní.

Vždyckyočekávala,žeelixírláskybudečervený,nemodrý.

7


KAPITOLADVĚ

Samantha

V

rstvaprachunazaoblenémpovrchuzavařovacísklenice je tak silná, že není vidět ani náznak etikety.

Rychlejiotřuokrajemrukávu,nežsivzpomenuna maminčino přísné varování, abych si nezničila oblečení do obchodu. Raději popadnu hadr, který jsem si toho rána strčiladokapsydžínů.Dalšíusilovnéotíráníodkryjedědeč- kův protáhlý rukopis, úhledný a přesný až na místa, kde se inkoust vsákl do prasklin jako prsty natahující se lněným pergamenem.

BerdduMerlyn

„No páni.“ Ta slova mi vyklouznou z úst a po zádech mi

vzrušením přeběhne mráz. Musím postavit sklenici zpátky

na polici a několikrát se zhluboka nadechnout, abych se

uklidnila, než budu pokračovat.

„Co jsi našla?“ Moje nejlepší kamarádka Anita na mě

pohlédne ze svého vyvýšeného místa o několik regálů dál.

Obě balancujeme na žebřících tři patra a třicet šest polic

vysoko. Máme dohodu. Anita mi pomůže s mýmobrov>8


ským, úmorným úkolem provést inventuru zásobrodinného krámu, které tvoří tisíce přísad a směsí, lektvarů, bylin

a podobně.Jásnínaoplátkupůjdusledovatkoncertupříle-

žitostiprincezninýchosmnáctýchnarozeninnajednéztěch

velkýchobrazoveknahradě,přestožeskřípuzubypřisebe-

menší zmínce o jejím životě. Pro jistotu jsem si tajněpřibalila do batůžku knížku.

Usmívám se od ucha k uchu a Anita táhne svůj žebřík ke mně. Kolejnice jsou staré a ucpané prachem a ani olej,kterým jsem promazala kolečka, nepomohl, aby se pohyboval hladce.

Otočím sklenici etiketou k ní. Tiše hvízdne. „Myslíš, že je to pravé?“

„Kdoví,“řeknu.Bušícísrdceměprozradí.Pokaždékdyž prohledávámpolice,mámpocit,jakobychsenořilahloubě- jiahloubějidozapomenutéjeskyněspoklady,kdejednoho dnenajduněcoúžasného.Tohlebymohlobýtono.„Včasoisu Příroda a elixíry jsemčetlaojednérostliněznáméjako Čarodějův vous. Tohle by mohl být starý název pro totéž.“ V hlavě mi automaticky vyskakují použití pro Čarodějův vous: Klíčová přísada v elixíru proti šoku, který funguje jako slabý čaj, který se vaří před sdělením špatné zprávy. To je poměrněobvyklápřísadaanebylbytonijakvzrušujícínález.

Kdybysevšakukázalo,žejetoskutečnýMerlinůvvous– z brady toho muže osobně... no, náhle vím, jak bychom zaplatili opravu té díry ve střeše, kterou jsem našla včera (tím nejhorším způsobem, díky mokré hlavě) a je teRdočasně přelepená lepicí páskou.

Obtočímprstyokolovíčkaavšísilouzaberu.Víčkochvil-

9


kuvzdorujeapakodskočízesklenicenásledovanéoblakem

prachu, který mi pšoukne přímo do obličeje.

Záchvat kašle a divoké mávání rukama prach rozptýlí a já posmutním.

Sklenice je prázdná.

Anitaměpoplácápopaži.„Dalšípoložkanaseznampro Kirsty?“

„Vypadátotak.“Povzdechnusi,pakvezmudorukypero zastrčené za uchem a připíšu „Čarodějův vous“ na svůjseznam chybějících věcí, které nám má obstarat Kirsty, naše hledačka.A vypadáto,žebudu musetnajítjinýzpůsob,jak opravit tu díru ve střeše.

Někdy, když jsem sentimentální, myslím na všechny ty generace Kemiů, které stály na těchto příčlích, na to, kolik velkých alchymistů se rozhlíželo po těchto policích.

Ale pak mě dožene realita: krám se rozpadá, zásobydocházejí a v dohledu není žádný obchod, kterýby tozměnil.

Vždycky to takhlenebylo. Obchod s lektvary rodinyKemiových býval jednou z nejoblíbenějších apatyk vKingstownu. Dnes už ale apatyky nikdo nepotřebuje. Ne když jsou ve městě velké lékárny prodávající syntetické verze tradičníchlektvarů zapoloviční ceny. TeRjsme pozůstatek z minulých dob. Relikvie.

Anitin tatínek také vlastní krám s lektvary a specializuje se na míchací postupy z Bháratu. Když jeho učeň odešel, aby se přeučil na inženýra, pan Patel se rozhodl, že dalšího nenajme – přestože Anita se nabídla, že odejde zuniverzity,abynatomístonastoupila.AžpanPatelzapárletodejde na odpočinek, zavře krám jednou provždy. Další apatyka

10


zmizí, zatímco Obchod s lektvary Kemiových se drží zuby

nehty.

Pan Patel má štěstí. Alespoň se pro uzavření krámurozhodl sám, takže má určitou svobodu volby. Sevře se mižaludek, když pomyslím na to, co bude se mnou, až náš čas vyprší.

Anitaseodsunepodélpoliczpátkynamísto,kdepředtím pracovala. Pokusím se znovu v sobě probudit trochunadšeníprosvůjúkol,aletoserozplynulovéterujakochomáče prachu z té prázdné sklenice.

„Proboha, Sam, podívej se na tohle!“

„Co tam máš?“ Spěchám k ní. Co to mohla najít? Dech sfingy? Nebo snad dračí zub?

Strčí mi před oči mobil. Na displeji je princezna Evelyn pózujícívjednomzvelkýchplesovýchsálůPaláce.„Princez- na má na sobě stejné šaty z Prime Store, jaké jsem si chtěla koupit na letní ples! Paráda, teR budou všude vyprodané,“ ušklíbne se.

„Nemůžu uvěřit, že chceš opravdu jít na letní ples.“

„No jo, všechny jsme nevyměnily kluky za lektvary jako někdo, koho znám.“

„Mocvtipné.Aletypřecežádnéhotanečníkanemáš,ne?“

„Nápadníci namě stojífrontujakonaprinceznuEvelyn, jenžečekámnatohodokonalého.“Anitapohodíhlavou,až jí zavlají dlouhé, černé lesklé vlasy, a vyplázne jazyk.

Hodím po ní hadrem a rozesmějeme se.

„Tak kdo tipuješ, že jí bude dělat společnost dneskavečer?“ zeptá se Anita.

„Jak to myslíš?“

11


Anitaobrátíočivsloup.„Notak,kdyžužjsiměpřinutila, abychtipomohlasinventurou,musíšmitotrochuzpříjem- nit. Tipnu si jako první, myslím, že to bude Damian.“

„Ani náhodou. Král s královnou by princezně nikdynedovolili,abysivzalapopovouhvězdu.BudetoprincStefan z Gregonu. Já bych se hodila do diplomacie.“

„No to zní tak nudně. Já už vím. Zain Aster.“

„Myslíš?“

„Proč ne? Arjun povídal, že všichni na univerzitě mluví o tom, jak dobří přátelé Zain a princezna jsou.“ Arjun je Anitin bratr, o dva roky starší než my. On a Zain jsou ve stejnémročníku.„NevidělasesseZainemvposlednídobě?“ Anita významně zvedne obočí.

„To jsou jenom tvoje představy, ty hloupá. Zain Aster nemá tušení, kdo jsem.“

„Když to říkáš.“

12


KAPITOLATŘI

Princezna Evelyn

K

dyžRenel,nejvyššírádcevkrálovskémpaláci,ohlá-

sil Zainův příchod, rozbušilo se jí srdce. Na krku

jí visel stříbrný medailonek ve tvaru srdce, který

pevněsevřelavprstech.Avšakjakmilehouviděla,cítila,jak

všechnajejínervozitaanapětízmizely.Dokoncesezahihňa-

la,kdyžtamZainnapochodoval,jakobymutotampatřilo,

a koktajícího rádce si ani nevšiml.

„Evie!“Došelpřímokníaobjalji.Vonělpižmemzmód- ní kolínské s chemickými podtóny z laboratoře.

„Vidím, že ses pro tuhle příležitost nastrojil,“ zašeptala a položila mu na okamžik prsty na rameno smokingu.

Zasmál se. „No, je to největší večírek roku a musímvyadat dobře pro dámy.“ Začal tančit na místě a dělal, že si rovná límec.

„Docela se ti to povedlo,“ řekla nuceně normálnímtónem,ikdyžsejítaslovazabodávaladosrdcejakominiatur- ní dýky.

„Renele, na okamžik,“ řekla a počkala, až rádce s orlím nosem odejde z místnosti.

13


„Vypadášúžasně!“zvolalZain,okrokustoupilarozepjal jí paže, aby si ji mohl prohlédnout.

Opravdu vypadala dobře. Dlouhé plavé vlasy mělasvázané vzadu, aby jí nepadaly do obličeje, stužka se napínala, abyudrželanezkrotnývodopádjejíchkudrn,ajejíkadeřni- cevmísiladopramenůjakopírkolehkýzlatýpoprašek.Šaty v odstínu barvínkové modři se vznášely okolo její štíhlé postavy. Tolik návrhářů prosilo, aby mohli navrhnoutmodel na oslavu jejíchosmnáctých narozenin. Vybrala simístníhonávrhářesobchodemnahlavnítříděamédiaoznačila jejírozhodnutíza„smělé“a„odvážné“.Jísealeprostělíbily ty šaty.

Ten medailonek byl jediný doplněk, který se k nimnehodil. Ale měla ho schválně. A teR přišel jeho čas.

„Něco k pití?“ zeptala se a v duchu se proklela za to, jak jí přeskočil hlas. Přešla k malému stolku u okna.

„Samozřejmě!“ odpověděl Zain.

Usmálaseaobrátilasekněmuzády,abynalilavínozjem- né křišWálové karafy do dvou nejlepších pohárů v Nově,skrásnýmicínovýmizákladnamilesknoucímisejakozrcadlo. Jedním rychlým pohybem otevřela medailon. Indigově modrýprášeksevysypal nadnojehosklenicearozpustilse v temně rudé tekutině.

Pozorně si sklenice prohlédla a vydechla úlevou –vypadalystejně.Chvilkupočkala,alenanicsejínezeptal.Všech- no šlo podle plánu.

„Na lásku?“ navrhla přípitek.

Vzal jí z sklenici z natažené ruky a s úsměvem cinkl s ní o její.

14


„Na tebe, princezno.“

„Na nás,“ pronesla šeptem, když zvedla pohár ke rtům adívalase,jakudělaltotéž.Pakzavřelaoči,zaklonilahlavu a vypila víno jedním douškem. Bylo sladké a sklouzlo jí dolů hrdlem hladce jako med. Tělem jí projela vlna tepla, které se šířilo žílami ze srdce do údů, až měla pocit, že jí hoří prsty a hlava jí vybuchne štěstím.

Její řasy se zachvěly a otevřela oči.

A při pohledu do jasných zelených očí osoby odrážející se od stříbrného podstavce poháru se bláznivě, hluboce a nevyléčitelně zamilovala.

15


KAPITOLAČTYŘI

Samantha

Z

vonek připevněný nade dveřmi krámu zacinká,

paksenáhleutrhnezezávěsuaspadnenapodlahu.

Povzdechnu si a otočím stránku ve svém bloku:

„Nutné opravy“. Pod Tekoucí střechu načmárám Zvonek

nad vchodem.

Pohlédnu dolů ze žebříku a spatřím cíp maminčinysukně,kdyžvycházízezadnímístnosti,abypřivítalazákazníka. Vevýhledumibráníjedenzmohutnýchtrámů,kterékřižují krám a podpírají všechny ty nekonečné police.

Z obchodu ke mně zalétají útržky rozhovoru a zvuk se odrážíodstoveksklenic,cožještězesilujepřirozenýzvonivý tón matčina hlasu. „Žádný problém, Moiro, drahoušku... zaplatíš nám příští týden.“

Z úst mi unikne zasténání dřív, než ho stačím zadržet, a slezu po sérii žebříků, jak nejrychleji to jde. Ani tak se mi nepodaří stanout na podlaze dřív, než se dveře zavřou za Moiřinou mohutnou zadnicí.

„Mami, no tak!“ Rozběhnu se k místu, kde jsem nechala směsikvyzvednutízatenhletýden.Nojistě,Moiřinypřede>16


psané lektvary na celý měsíc chybějí. Uhodím do tlačítka

otvírajícího pokladnu a najdu jenubohou přehlídku mincí,

kterázůstávávzásuvcekaždývečer,azaprášenoudesetikoru-

nutakpotrhanouavybledlou,žepochybuji,žejeještěplatná.

„Moiřejesedmdesáttři.Víšpřece,žejeněkdyzapomnět- livá.“

„Cože, tak zapomnětlivá, že si pokaždé zapomene doma peněženku?“ zamumlám. Není dobré začínat s maminkou podobnoudebatu.Vždyckyvěřílidem.Problém je v tom, že Moira je ve svých třiasedmdesáti jedním z našichnejmladšíchzákazníků.Skutečně,jedinílidéochotnívážittudlouhou cestu až k nám, místo aby navštívili jednu z megalékáren vcentru,jsousenioři,kteříodmítajídůvěřovatsyntetickým látkám. A z toho, jak se Moira pokaždé zastaví za prvním rohem, abydvakrát nebotřikrát zkontrolovalavšechnysvé elixíry,jemijasné,žeMoirapokaždémocdobřeví,codělá, když se vypraví do Obchodu s lektvary Kemiových.

To pomyšlení mě znovu naštve. „Tohle má být obchod.“

„Sam! Kolikráttimámříkat, abyssesvoumatkoutakhle nemluvila?“

Tatínek vstoupí dveřmi mezi policemi, které vedou do dědečkovy laboratoře, a do krámu se vyvalí kouř, než je stihne za sebou zavřít. Dědeček právě připravuje lektvary na tento týden pro naši (bohužel velmi malou) klientskou základnu. Zmocní se mě pocit viny – měla bych být tam a pomáhat mu jako dobrý učedník.

Tatínek obejme matku kolem pasu a políbí ji na tvář. Usměju se. Nedokážu se kvůli Moiře moc dlouho zlobit. A je hezké vidět své rodiče tak šWastné: Maminku s jasnou

17


rtěnkou, v dlouhé, splývavé sukniakvětované blůze,tatín-

ka,jenžnanihledí,jakobystálebylatakrásnámladážena,

u které by neměl mít nikdy šanci. A on u ní svýmzpůsobem opravdu šanci mít neměl. Ona je Talentovaná – patří

do společenské třídy, která dokáže usměrňovat magiiprostřednictvím nějakého předmětu. Její schopnost není nijak

silná a předmět, který používá – virgule –,ležínaprádelníku v ložnici, kde na ni padá prach. Ale i tak jeTalentovaná. Mohla se provdat do jiného rodu Talentovaných a mít

spoustu Talentovaných dětí. Ona se však zamilovala dotatínka a ten je zcela obyčejný člověk bez přístupu k magii.

Stejně jako já.

A to, že jsme obyčejní, z násdělá skvělé alchymisty.Protoženevládnememagií,můžemepracovatsmagickýmipří- sadami bez rizika, že bychomjekontaminovali. Aleto není jediný faktor. To, co dělá rod Kemiů tak výjimečný, jsou naše bezkonkurenční znalosti tajů alchymie – dokážeme pocitem určit recept každého elixíru, vypátrat vlastnosti každépřísady,pochopitzáhady,kterésouvisejísmícháním lektvaru.

Tatínka dar alchymie o generaci přeskočil, takže senemohlstátučedníkemsvéhootce.Jestlivšakněkdycítízkla- mánínadtím,ženemánadánínamíchánílektvarů,snažíse to nedat najevo. Místo toho pracuje jako řidič autobusu ve městě. Obyčejní převažují ve všech zaměstnáních, která vyžadují kontakt s technikou – piloti a počítačoví inženýři jsou většinou prostí magie. Maminka pracuje v krámě, ale máještědruhoupráciučitelkyhudbyvMollyiněškole,což jíposkytujemalý vedlejšípříjem.Alepřestožeobavědí,jak

18


tojdesrodinnýmpodnikemzkopce,anijedenbyminedo-

volildělatněcojinéhonežbýtučedníkemuméhodědečka.

Protože když máte dar Kemiů, musíte ho využívat.

Když se mi podaří dědečka přemluvit (a to je většinou jenom po tom, co vydrhnu laboratoř dočista), vypráví mi, jak byli naši předkové první oficiální výrobci elixírů pro královskou rodinu. TeR má tu čest společnost Zoro Aster Corp, největší výrobce syntetik v Nově. Připravil nás o ni zakladatelZoroAsterCorp,sámZoroAster,potécovyhrál poslední Divoký hon v novanských dějinách. Divoké hony byly napínavé soutěže mezi alchymisty založené prvním novanskýmvládcem,králemAudenem,ajejichúčelembylo najít nejlepší léčbu pokaždé, kdy se královská rodina ocitla vesmrtelnémnebezpečí. Král Audenměllegendárnílovecký roh, údajně pocházející z nějakého pradávného tvora, který měl svou vlastní formu Talentu. Roh sám bylnepochybněnaplněnmagií–svolávalalchymistykHonuaurčo- val vítěze tím, že zezlátl, když byl odevzdán správný elixír.

Cenouzavítězstvíbylhrneczlatýchkorunaještěcennější díl královské magie. Pro alchymisty, kteří byli prakticky výhradně obyčejní, byla tato dávka magie nedocenitelná. Tovšakneznamenalo,žesesoutěžnesnažilivyhrátiTalen- tovaní.

A Zoro byl první Talentovaný, který uspěl. Použil výhru nazaloženíprvnílaboratořeprodukujícísyntetickélektvary navšechnybolestianemoci,kteránavždyzměnilanášprů- mysl.JednímtahemnejenžepřipravilKemiovyokrálovské zakázky, ale odsoudil k zániku starodávné umění výroby elixírů, v němž jsme vynikali.

19


Divoké hony jsou dnes minulostí. Královská rodina je dobře chráněná, má nejlepší doktory, výborně vycvičené osobnístrážceanovanskoutajnouslužbu,takžejijentěžko může postihnout smrtelné nebezpečí. Jistě, její členové se ukazujípřislavnostníchpříležitostech,jakojeotevíráníno- výchnemocnicaudílenívyznamenání,aletojetakvšechno. Jakmile bylo jasné, že král a královna budou mít jen jedno dítěaprinceznaEvelynbudejedinýmdědicemnovanského trůnu, udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby se jínemohlo nic stát.

Anita se dotkne mé paže; následovala mě dolů z polic. „Když sebou nehodíme, přijdeme pozdě.“

„No jistě, zlato – přece nechcete propásnout začátek!“ Maminka jenšpatně skrývá svou lásku ke královskérodině a na polici pod pokladnou v krámu se vrší hromadylesklýchčasopisů.Schovávájetampředdědečkem,kterýjepálí v peci v laboratoři, jakmile je najde. „Až se vrátíte, budete mi všechno vypravovat.“

„Víš, že nejsem moc dobrá na klepy typu ,kdo měl šaty jaké značky‘ a ,kdo s kým přišel‘.“

„Tak udělej hodně fotek,“ řekne s úsměvem. „Molly je bude chtít vidět.“

„Molly bude mít mnohem lepší výhled než já,“ řeknu. Molly je moje sestra, přestože jí je jenom dvanáct, jenadějí naší rodiny. Je Talentovaná, zdědila to navzdory malým šancímpomaminčiněstraněrodiny.Kdyžbylpoprvéroze- znán její Talent, zeptala jsem se,jaké to je. Popsalato svým roztomilým osmiletým způsobem jako plavání v hluboké vaně plné magie. TeR, když jí je dvanáct, bude brzy moct

20


usměrňovatmagiiprostřednictvímnějakéhopředmětu,jako

když se otočí kohoutkem.

Proto jsou moji rodiče v poslední době tak šWastní.Výsledky zkoušek Mollyina Talentu byly omračující. Bude opravdu silná. Čeká ji velká budoucnost, ve které nebude závislá na krachujícím krámu. Ale aby měla tu budoucnost jistou, musí chodit do zvláštní školy pro Talentované, a to budestátpeníze.Hodněpeněz, kterénemámeanebudeme mít,jestlibudemaminkarozdávatvšechnynašelektvaryza- darmo.Všechno,coušetříme,jdenaMollyinovzdělání,na to,abymohlavyužítkaždépříležitosti.Mohlabychnaniza tožárlit,alenežárlím.Onajemnohemlepšíinvesticenežjá.

Je už na hradě se svými Talentovanými přáteli.

„Dohlédni na Sam, aW se dobře baví, Anito.“ Maminka kývne hlavou ke mně, ruce opřené v bok.

„Udělám, co půjde, paní Kemiová.“

Vyjdunaulici,nežnásmaminkastačíještěvíczdržet.Nad hlavou mi zavrže starý dřevěný vývěsní štít s erbem rodu Kemiajáautomatickyuskočímstranou,přesvědčená,žejednoho dne spadne na chodník.

Anita se do mě zavěsí a kráčíme ulicí Kemi ven zalchymistickéčtvrti.Kingstownjepostavennazbytcíchpradávné sopky,najejímžvrcholkusetyčíimpozantníhrad.Nakopci pod hradem stojí většina nejstarších a nejkrásnějších domů v Kingstownu a tvoří širokou ulici známou jakoKrálovská cesta.

Královská cesta je už přeplněná lidmi spěchajícímipodívat se na slavnost. Obvykle rušné obchody, které ulici lemují, zavřely dnes dřív, ale na velkých obrazovkách běží

21


nepřetržitý proud reklam na všechno od nejnovější módy

přesnejlepšíkouzelnéhůlkyažponejmodernějšísyntetika.

„Samantho Kemiová,“ řekne nějaký hlas, hluboký apodivně povědomý.

Prudce se obrátím a narazím do páru, který mi šlape na paty. Zjevně to nebyli oni, kdo mě oslovil, a já zamumlám omluvu.Kdyžspěchajípryč,všimnusi,žešatytéženymění barvu z růžové na karmínovou a zpátky. Jsou očarované. Pocítímbodnutízávisti.Nikdysinebudumoctdovolitoča- rovanéšaty.ZachytímAnitinpohledaobějakonapovelob- rátíme oči v sloup. „Talentovaní,“ zamumlá.

„Neslyšela jsi, že by na mě někdo zavolal?“ zeptám se Anity.

Zavrtíhlavou,akdyžsetenhlasznovuneozve,jdemedál.

Minemeautobusovouzastávku,kdesenareklamnítabuli pohybuje obraz princezny Evelyn vířící v třpytivé modré večerníróbě. DNES VEČER: NAROZENINY PRINCEZNY EVELYN! Nala8te si ATC od 19.00. Všichni, kdo nejsou nahoře na hradě, budou přilepení u vysílání, včetně mé maminky.

Dav houstne, přestože má slavnost začít až za hodinu, a malá armáda policistů na koních nás přinutí zastavit.

„Měly jsme vyrazit dřív,“ řekne Anita a natahuje krk ve snaze vidět přes to lidské moře. „Slyšela jsem, že většina naší třídy byla pozvaná na skutečnou oslavu v Paláci.“

„Chtěla jsi říct na hradě.“

„Ne,chtělajsemříctvPaláci.Někdetamnahoře,“mávne neurčitě rukou nad našimi hlavami. Kingstownský hrad je oficiální rezidencí královské rodiny. Ale jejím skutečným domovemjeVelkýpalác,očarovanýhrad,okterémseříká,

22


že je ukrytý na obloze nad Kingstownem, přestože ho není

vidět ani za bezmračných dnů.

„Takže jenom Talentovaní z naší třídy.“

„Dobře, máš pravdu.“

Zazní ohlušující zvuk, jako by současně zatroubilo tisíc trumpet. Strnu na místě a zakryju si uši dlaněmi. Že by už začal koncert?

„Není ti nic?“ zeptáseAnita.Chytímězarukua já sipomyslím, že se bojí, že uteču zpátky domů a poruším svou část dohody.

„Tys to neslyšela?“ V uších mi ještě zvoní po tom hluku.

„A co?“

„Samantho Kemiová,“ řekne znovu ten hluboký hlas.

„Co? Kdo to na mě pořád volá?“ Polekaně se otočím, jako by mě někdo zatahal za culík a pak utekl.

Anita se zamračí. „Já nic neslyším, Sam.“

Pak zahlédnu koutkem oka pohyblivou reklamu nazastávce.Princeznavesvétřpytivéróbějepryč.Najejímmístě vidím krále Novy.

A dívá se přímo na mě.

23


KAPITOLAPĚT

Samantha

K

rál promluví: „Samantho Kemiová, jakoučedníka registrovaného alchymisty Ostanese Kemiho

vás s okamžitou platností předvolávám doVelkého paláce.“

Zamrkám,protožeseprávěteRnezmůžunanic,cobyvyžadovaloracionálnějšíuvažování.KrálNovy–osoba,kterou jsemzatímvidělajenvtelevizníchzprávách,vnovináchajed- nou vysoko na balkonu hradu – mě předvolává do Paláce.

Může mě vůbec předvolat do Paláce?Tohle musí býtnějakýtrik,protoženenímožné,žebykrálovskárodinachtěla mít něco společného obyčejným učedníkem alchymisty... pokud jsem neudělala něco špatného? Ale pak by si mě předvolalapolicie, nekrálovská rodina. Mámevládu,poli- tiky a zákony jako všude jinde. Král je jen formální hlava státu, žádný diktátor.

Nemůže použít svoji magii, aby zastavil někoho na ulici a předvolal ho do Paláce.

Tohle není skutečné. Je to žert. „Anito, vidíš to taky?“ zeptám se.

24


„Sam, musíme jít.“

Na okamžik odtrhnu oči od královy tváře. Anitavytřeštěně zírá na svůj telefon. Vypadá vyděšeně. A jestli vidí královyoči,kterésemhouřívícavícskaždouvteřinou,po kterouhonechávámčekat,nedávátonijaknajevo.Musíto být soukromá zpráva jen pro mě.

„Tatínek byl Předvolán a maminka chce, abych hned přišla domů,“ řekne a obrátí telefon ke mně, abych viděla tu textovku.

„Jen běž,“ řeknu, pak se kousnu do rtu a ztěžka polknu.

„Coseděje?“zašeptá.Napadnemě,žetooběbrzyzjistí- me.Rychleměobejmeapakzmizívdavusměremkdomovu.

Když se obrátímzpátky kobrazovce, král jepryč–ajási naokamžikpomyslím,jestlisemitojenomnezdálo.TeRje tamněkdojiný,mužsbradkourozdělenoudodvouprame- nů, která mu trčí z brady.

„Samantho Kemiová, jsem Renel Landry, rádcekrálovskérodiny.Můžetepotvrdit,žejsteslyšelapředvoláníajste připravena okamžitě odcestovat do Paláce?“

Pomyslím si, jestli mám vůbec na vybranou. Co po mně může královská rodina chtít? „A-ano,“ vykoktám.

Nemůžu uvěřit, že se nikdo nezastavil, aby zíral na tuhle zvláštní podívanou, ale všichni chodí kolem autobusovézastávky,jakobycelátastavbavůbecneexistovala.Takováje mockrálovskérodiny.Rádceseposunekestraněajehoruka mě zve skrz obrazovku. „Už jste se transportovala, že?“ zeptá se.

Transportovala? Při té představě mi povolí nervy a já se div nevysměju tomu muži do obličeje. Ale ovládnu se,za>25


klapnuknihuazavrtímhlavou.„Ne,pane.“Paksemojeoči

konečně dokáží zaostřit a já vidím honosný sál za ním,

polovinu obrovského zlatého lustru za jeho hlavou, drahé

gobelínynastěně,anáhleměnaplnítakvelkávlnazvědavos-

ti,žeseproměnívodvahu.„Aledívalajsemse,jaktodělají

jiní, a jsem si jistá, že to dokážu.“

Probodneměpohledemajávím,žemitoneuvěřilanina vteřinu.„Takovásebejistotanenínamístě.CestadoVelkého paláce je dlouhá...“

Pravdouje,žemipředstavatransportuneděládobře.Znám párzákladníchpravidel:Pevněsedržet.Mítústanazámek. Nikdy nepřerušit oční kontakt. K transportu se dá použít každáobrazovkanebozrcadlo,ačkolivvmnohadomácnos- tech Talentovaných se nachází speciální obrazovkaznámájakoPředvolání. Na dlouhé vzdálenosti–nebonacesty za moře – většina lidí používá Kingstownský transportní terminál.

Ale udělat to osobně, z autobusové zastávky uprostřed ulice, je něco úplně jiného.Slyším, jak král vyštěkl rozkaz. „PřiveRte ji. Marníme čas.“

Renel se ušklíbne, obrátí svůj pohled zpátky ke mně, oči naplněnéodhodláním.Stáleznichvšaknezmizeltenpohr- davý lesk. Nenávidím, jak se ti snobští Talentovaní dívají svrchunalidijakojá.„Takdobře,slečnoKemiová.Tvrdíte, že to dokážete,asituace jenaléhavá, takžese musíte dostat do Paláce co nejdřív.“ Roztáhne paže a bariéra mezi námi se rozplyne. Jeho prsty proniknou sklem, které se zavlní jako hladina rybníka, na kterou dopadne kámen.

„Už jdu,“ řeknu s větším odhodláním, než jaké cítím.

26


Chytím toho muže za ruku, upřeně se mu zahledím do očí

a nechám se protáhnout sklem.

Zem mi zmizí podnohamaadavylidízůstanouhluboko pode mnou, přestože mám pocit, jako bych se vůbecnepohybovala. Jeho Talent je tak silný; vypadá to, že ho nestojí vůbec žádné úsilí vést mě proudem magie do Paláce.

Táhneměvýšavýšajákoutkemokavidím,žesledujeme liniistřech,jaksesvahprudcezvedá.Jetotennejpodivnější pocit – vůbec se to nepodobá letu, protože necítím vítrženoucí se kolem mě, jenom Renelovy oči upřené do mých a tah jeho paží, který mi napíná ramena.

Odehrává se to až moc rychle. Když se přiblížíme kvrcholku města, jsem náhle tažena přímo nahoru, k temnící se obloze. Srdce mi vyskočí do krku, a přestože vím, že už tonenídaleko,cítímsilnénutkánípohlédnoutdolůnaměs- to. Je to šílenství, mohla by to být moje smrt, ale pokušení je příliš silné. Pohlédnu dolů.

Renel se šklebí a po čele mu stéká pot. „Nepřerušujoční kontakt!“ vykřikne, ale už je pozdě.

TeR padám volným pádem. Všechna magie, která mě táhla,zmizela.První,comězasáhne,jechlad.Udračíkrve, to je zima! Ale pak jako by mi žaludek vypadl z těla a já křičím, zatímco mi vítr řve v uších.

Zezrcadlavystřelídalšípažeačtyřisilnéruceměpopadnou za ramena. Vítr a chlad okamžitě zmizí, jako když se zabouchnoudveře,ajájsemposlednímtrhnutímprotažena zrcadlem na naleštěnou mramorovou podlahu.

Dopadnu s úderem, po kterém budu mít určitě do rána na boku modrožlutou modřinu.

27


Balzám z Agátina ořechu vymaže modřinu za necelých čtyřiadvacet hodin.

Renel počká, až se vyhrabu na nohy. Zvedne se ve mně kousavávlnastuduacítímjejíteplo,jaksemiplazípokrku nahorunatváře.Ajakobymézahanbenípředkrálemajeho rádcemnebylodost silné,zjistím, žejesálplnýlidí. Trochu se uvolním, když zahlédnu v davu pana Patela. Jeho tvář je jediná,vnížrozeznámaspoňnáznakobavvyvolanýchmým dramatickýmtransportem.Odšourámseodvelkéobrazov- ky na zdi, kterou jsem prošla, a snažím se vmísit do davu.

Král přechází sem a tam a pohled na něho měznervózňuje. Je impozantní v kompletní vojenské uniformě, každý knoflík nablýskaný do vysokého lesku, zjevně připravený objevit se v televizi. Tohle není příležitost pro takové jako já, v mých potrhaných džínách a tričku s nápisem skupiny, najejížkoncertjsemšla.Obejmusepažemiapřejusi,abych mohla zalézt pod ten krásný orientální koberec a zmizet.

„Můžeme začít?“ řekne král a ohlédne se na Renela.

„Ještě na někoho čekáme.“

„Dál už čekat nemůžeme. Začněte.“ Netrpělivě mávne rukou v rukavici.

Renelsezhlubokanadechne.„PrinceznaEvelynbylaotrá- vena.“

Sálem projede vlna hrůzy a mně vylétne ruka k ústům. Tohlejetoposlední,cojsemčekala.Královskárodinajene- dotknutelná. Palác je jedno z nejstřeženějších míst v Nově. Kdo by dokázal prorazit magické bariéryvztyčenénejmocnější Talentovanou rodinou na světě?

„Je v pořádku?“ zeptá se někdo.

28


„To nevíme. Ale víme tohle...“ Renel zaváhá. Dojde do středu místnosti, kde se nachází nějaký velký předmětzakrytýpřehozemzešarlatovéhosametu.Stáhnepřehozaod- halíobrovský zakřivený rohdlouhý jakomojepažeačerný jakolakovanýeben.Dorohovinyjsouvyrytépropracované lovecké scény a oba konce obkružují zlaté pásky. Vznáší se uprostředsáluzalitýpaprskemzlatéhosvětla.Jeneuvěřitelně krásný.Amůžetoznamenatjenjednuvěc.„Audenůvrohse probudil. Princezninživot jeve smrtelnémnebezpečía roh vás svolal, abyste se zúčastnili Divokého honu za lékem.“

Jako by do mě udeřil blesk. Je tohle vůbec pravda? Ale nechci to zpochybňovat. Divoké hony vytvářejíalchymistické rockové hvězdy. Napřímímse,přitisknurucekbokům a zvednu hlavu o něco výš.

„Jen přes moji mrtvolu.“ Vzadu se ozve zavrčení, které dobřepoznám.Domístnostivstoupímůjdědečekprováze- ný dvěma strážemi. Placatou čepici, kterou stále nosí, má nakřivo a vypadá to, že si sotva stihl zapnout kabát, nežho přivedli sem. Museli ho přivést rovnou z krámu – dědeček by se nikdy netransportoval. Setřesez ramenouruce stráží, nakráčí před všemi těmi lidmi přímo ke mně, popadne mě za paži a zatáhne.

„Ostanesi, dost,“ řekne král. Všichni zalapají po dechu avsáluserozhostíticho.Dědečeksetřesevzteky,alezarazí se a obrátí ke králi.

„Kemiové se královských lovů na kachny neúčastní,“ procedí mezi zuby. „Nemusíme tady být, protože senezúčastníme.“ V dědečkově hlasu je vztek, vzdor a dokonce i náznak strachu a mně z toho přeběhne po zádech mráz.

29


„Nechte ho odejít,“ řekne mužský hlas. Vlasy na zátylku semizježí,kdyžZolpostoupíkupředu.Jetozřejměnejbo- hatší muž v Nově, výkonný ředitel ZA Corp, a jako takový má ke královské rodině blízko. Potlačím nutkání se v jeho přítomnosti přikrčit. „VašeVýsosti,sevšíúctou,pročjste se neobrátilipřímonanás?Mámetynejlepšímíchačevoboru. Umíme vyléčit cokoliv. Vytvořit jakýkoliv lektvar. Mám stovku diplomovaných zaměstnanců, kteří strčí kohokoliv v téhle místnosti do kapsy. Ale Divoký hon? Je to opravdu nutné?“

„Jsem si jistý, že byste radši poslal jednoho ze svých zaměstnanců, než byste riskoval sám,“ řekne dědeček.

„Ticho, starče!“ okřikne ho Zol.

„Navrhujete,abychomignorovalivoláníAudenovarohu a ohrozili život mé dcery?“ zeptá se král.

„To samozřejmě nikoli, Vaše Výsosti,“ ukloní se Zol.

Král dosedne na trůn. „Věřte mi, že kdybychom setomuhlemohlivyhnout,udělalibychomto.AleDivokéhony chránily mou rodinu po staletí. Když už byl Hon svolán, nemáme jinou možnost než uposlechnout.“

30


KAPITOLAŠEST

Samantha

M

ůžeme ji vidět?“ Ta slova mi vylétnou z úst

dřív, než si vzpomenu, v jaké jsemspolečnosti.Alecelýdavsemírněnakloníkekráli

a Renelovi, jako by všichni čekali, až budou moct položit

stejnou otázku.

Sevře ústa do tenké linky, ale dojde k tmavému oknu na protější straně sálu, dotkne se ho svou holí a sklo je náhle čiré.„Momentálněsídlíprinceznavtěchtokomnatách,kde na ni dohlížejí palácoví doktoři.“

Všichni se dychtivě nahrneme dopředu, abychom viděli, cosemohlostátjednomuznejbohatšíchanejmocnějšíchlidí světa. Dědeček si něco mumlá pro sebe, ale poznám, že je takézvědavý.Nenítamvšaknickvidění.KdybynámRenel nepověděl, že je něco v nepořádku, nepoznala bych to.

Princeznatišesedí,rucesloženévklíně.Pokojjeskromně zařízený, je tam jen prostý stolek, židle, na které sedí, a zrcadlo pověšené na protější zdi. Evelyn je přesně tak krásná jako ve vyobrazeních. Vlastně ještě hezčí. Na sobě má ty úžasné šaty, které se tak líbí Anitě, světle modré,

31


třpytivé a pošité flitry, ale přesto jakoby lehčí než vzduch.

Vlají okolo její útlé postavy, jak by byla potopená ve vodě.

Napadne mě, jestli se na tom nějak podílí kouzlo, ale jestli

ano, je nejpřirozenější, jaké jsem kdy viděla.

Jak tam tak sedí, obklopena šedými kamennými zdmi, vypadá tak zranitelně,jakoexotický pták polapený v kleci. Občas vzhlédne, ale nedívá se na nás. Okno musí býtpoloropustné,protožesezdá,ženemáaniponětíolidech,kteří ji pozorují přes sklo.

„Jsemzmatený,neříkaljstesnad,žebylaotrávena?“zeptá se někdo.

Renel přikývne. „To byla.“

„Vtompřípadědovolte,abyseZoroAsterCorppřihlásila do Honu jako první,“ řekne Zol ze zadní části místnosti. Ani nepostoupil dopředu, aby se na princeznu podíval.

Ozve se zapraskání elektřiny a vzduch naplní pronikavý hlas. Ve středu místnosti se zhmotní křehká postavazahalená v dlouhém fialovém rouchu. Královna matka. „Proč bychom vám měli důvěřovat, když je pravděpodobné, že jí ten elixír podal váš syn!“ řekne obviňujícím tónem.

Šokčíslodvě–amyslím,ženěkteřízestaršíchlidívmíst- nostibydalšítakovoubombunemuselipřežít.Zolůvsyn... Zain? Je tady také, bledý se krčí za svým otcem. Na sobě má smoking, ale vypadá neupraveně – motýlek mu volně visí na krku, horní knoflíčky košile má rozepnuté. Musel býtnacestěnaprincezninuoslavu,když...Nedokážunato anipomyslet.MocdobřeZainaneznám,alenazákladětoho, cooněmvím, pochybuju,žebyprinceznuotrávil.První ve tříděskorovevšem,nejoblíbenějšíchlapecveškole,kapitán

32


ragbyovéhotýmuTalentovaných,učedníksvéhootceajasný dědic ZoroAster Corp – nemluvě o tom, že taky velký

fešák. To není někdo, kdo by se při řešení svých problémů

musel uchylovat k elixírům.

Nejradšibychsepropadladozemě,aleuvolním se,když mi dojde, že mě Zain nejspíš nepozná.

Anitabysemnouvtomhlemožnánesouhlasila.Zainmá divný zvyk objevovat se tam, kde jsmemy –v kavárně,kde si Anita a já objednáváme cukrem posypané frappuccino, na Mollyině školním klavírním recitálu a v poslední době se vrátil na naši střední školu jako člen poroty každoroční soutěže ve výrobě lektvarů. Já to beru jako náhody, ale Anita je přesvědčená, že to nějak souvisí se mnou. Pokaždé topopřu, alejednou,v kavárně,jsemzachytilajehopohled a skončilo to tak, že jsme na sebe zírali déle, než bylo normální. On uhnul první, protože si toho jeho kamarádi všimli,ukazovalinaměasmálise.Jenžeonsenaměpodíval jako první, tím jsem si byla jistá.

Ale na tom nezáleželo. Jediné, co mi leželo v hlavě, byla taškolnísoutěž.Představovalaproměpříležitostukázatsvé schopnosti někde jinde než v dědečkově laboratoři.Samozřejměto, cojsemse naučilapřivýuce lektvarů veškole,se nemohlo rovnat tréninku, který jsem měla jako dědečkův učedník,takžejsemvěděla,žetoneníférováhra.Alenikdy dřív jsem neviděla, že by děvčata v mé třídě věnovalasoutěži takové úsilí. TeR, když byl v porotě on, bylo to samé míchání sem, lektvary tam.

Já do svého projektu dala všechno, ale to jsem dělala každý rok. Tentokrát jsem se rozhodla experimentovat se

33


smícháním rozmarýnového oleje a dechu Sfingy ve snaze

přijít s elixírem nalepší soustředění. Problém byl v tom, že

fungovalještělépe,nežjsemzamýšlela.Zkusilajsemmalin-

ký vzorek, a než jsem si to stihla uvědomit, byla jsemcelou

nocvzhůru,můjmozekfrčelrychlostímilionmilzahodinu

a čerpala jsem informace z učebnic, jako by to byla voda.

Čekala jsem, kdy to se mnou sekne, ale nestalo se.

Bylotovlastněgeniální.Vědělajsem,žekdybychsivzala svéhoelixíruvíc,dokázalabychstudovatceléhodinyvkuse bez potřeby pauzy. Nejspíš bych udělala všechny zkoušky na nejlepší známky. Byla to prvotřídní látka, dalecepřesahující mou úroveň vzdělání. Ale také jsem věděla, že je šíleněnebezpečná.Vlonitohobylyplnénoviny,kdyžsedvě dětiv zoufalésnazesložit zkouškypředávkovaly lektvarem na hyperaktivitu.

Ale před tím velkým dnem jsem si všimla, že část toho elixíru zmizela. V nádobce ho zbyla jen polovina. Jakmile jsem si to uvědomila, hodila jsem směs do dřezu, kde se sklenice rozbila na milion kousků a tekutina odtekla do odpadu.

Takže jsem se nakonec zúčastnila soutěže s obyčejným lékemnabolenívkrku.Niczvláštního.Postavilajsemsvou prezentační tabuli a čekala, až sláva potká někoho jiného. Zain však došel přímo ke mně,anižsepodíval napráceostatních,jasněmodréočimuzářilyavrucedrželstaromódní kokardu.Postavilsetakblízko,žejsemmohlaspočítatpra- meny černých vlasů, které mu spadaly do čela. Potom však uviděl,sčímjsempřišla,avidělajsemvjehotvářizmatek... následovaný zklamáním. „Čekal jsem něco lepšího, Sam,“

34


řekl,amětakpřekvapilo,žeznáméjméno,žejsemseskoro

zapomnělanaštvatkvůlitomu,jakpovýšenětoznělo.Cenu

předal dívce vedle mě. Vytvořila nějakou látku, kterábublala a vybuchovala jako miniaturní sopka. Takový lektvar

by namíchalo i batole.

VšechnypodrobnostitohosetkáníjsemprobralasAnitou. Arjun naše drbání zaslechl, obrátil oči v sloup a řekl:„Vsadímse,žehledalnějakýmix,kterýbymohlukrástproZA.“

Arjun měl nejspíš pravdu, ale něco v tom, jak se na mě Zain podíval, ve mně vyvolalo pocit studu za to, že jsem nedostálapověstiroduKemi.Jakokdybyočekávalvelikost a našel průměr.

KdyžteRZainavidím,přenesemětozpátkydotohodne. Pořád má ty modromodré oči a lesklé černé vlasy a vyniká v davu. Děti, které jsou „cool“, mívají obvykle třpytivé blonRaté vlasy, jak se snaží ve všem napodobovatprinceznu. Ale Zain je tak „cool“, že nepotřebuje nikohonapodobovat. Moje vlasy jsou taky tak tmavohnědé, že by mohly býtčerné,alenikomutonepřipadánijaksuper.Jetodědič- ný rys rodu Kemi: jasná připomínka našeho východního dědictví, které geny mé blonRaté novanské matkynedokázaly potlačit. Někdy bych to moc ráda změnila, ale cena takového kouzla je nekřesWanská.

Kromě toho, že je Zain učedníkem v ZoroAster Corp, studuje také na Kingstownské univerzitě obor Syntetika a elixíry. Ne že bych se o něho nějak zajímala. Vím to jen proto, že přesně tenhle obor bych si vybrala já – kdybych po střední neměla nastoupit u dědečka jako jeho učedník na plný úvazek.

35


Navzdory vštěpované nenávisti k syntetikům, která mi proudí v krvi, si někdy myslím, že by bylo úžasné pracovat v nějaké té nóbl laboratoři napředměstí, se všemimyslitelnými přísadami na dosah a bez starostí s penězi. Dar rodu Kemi je úžasná věc – nebo možná byl, před sto lety, kdy práce s přírodními přísadami byla jedinou možností.

Přestaň snít o věcech, které se nikdy nestanou. A kromě toho,vlastněbychsetímzaprodalaamůjdědečekbynikdy nedovolil, aby se o něho staral někdo, kdo je v jakémkoliv spojení se ZoroAster Corp. Tahle nenávist má přílišhluboké kořeny. Proto je hledačství má jediná možnost.

Dědeček nazývá syntetika výsměchem, ohavností. Já si tím nejsem tak jistá. Vím jen, že nepřipadá v úvahu, aby nějaký Kemizačalpracovatsesyntetiky,dokudbudedědečeknaživu. Nacputyhlesnyhlubokodozamčenétruhly ve svém mozku, znepokojená tím, že stačí jediný pohled na Zaina,abychbylaochotnázměnitsměrsvékariéryazklamat svou rodinu.

Vztek proudící z královny matky je hmatatelný – tak hustý, že cítím, jak se okolo mě obtáčí, nepříjemný jako deka za horké letní noci. Nedokážu si představit, jaké to musí být pro Zola a Zaina, ty, na něž ten žár míří, ostrý a koncentrovaný jako laser.

„Už jsme vyloučili Zaina jako podezřelého,“ řekne král. „Sám se nabídl podstoupit zkoušku sérem pravdy.“

„Přesto mu nedůvěřuji a nechci ho v našem Paláci,“odsekne královna matka.

„VraWte se do svých komnat, matko. Tohle není vašestarost.“

36


Stěží mohu uvěřit, že mluví se svou matkou takhle.Královna matka se zřídka objevuje na veřejnosti – a mě teR napadne, jestli je to její volba, nebo zda tak někdo rozhodl za ni. Královna matka svraští obličej v ještě odmítavějším výrazu, ale neprotestuje až na jediné „Pche!“

Obrátím se a pohlédnu znovu na princeznu. Je nehybná už tak dlouho; jako vosková figurína a stejně takbezchybná. Co je to s tebou, princezno?

Popažimipřejedekostnatýprstajánadskočím,jakobych dostala elektrickou ránu. Dotýká se mě královna matka. Snažím se vzpomenout, co vím o etiketě – nikdy měnenaadlo, že se někdy setkám se členem královské rodiny! –, askončímučehosimezipukrletemaúklonou,očemžjsem si jistá, že není žádným projevem úcty. Královna matka však jako by to ani nepostřehla, nebo je příliš slušná na to, aby z toho dělala událost. Řekne: „Ostanesi, tohle je tvoje vnučka?“

Dědeček přikývne. „Ano, má paní.“

„Jekrásná.Takvysoká!Toalenemáztvéstranyrodiny.“ Ústa má tak hluboko pohřbená ve vráskách, že mi chvilku trvá, než si všimnu, že se usmívá. Nakloní se k dědečkovi. „Jsemráda,žejstetady,“řekne:„Kemiovinásnikdynezkla- mou.“

Stojím tam strnulá hrůzou, že dědeček vybuchne. On však jen řekne: „Vaše Veličenstvo,“ a toporně se ukloní. Královna matka mi pokývne na rozloučenou a vyjde skrz zeR z místnosti.

Paže mi mravenčí na místě, kde se mě dotkla.

Princeznin pohyb přitáhne mou pozornost zpátky k ní.

37


Nedívalajsemsejinamdlouho,jejípřítomnostjemagnetic-

ká,podmanivá.Pak,taknenápadně,žemitoskorounikne,

obrátí oči k zrcadlu. Chvíli na sebe hledí, než znova sklopí

zrak. Pak zvedne ruce ke rtům a jemně si jimi přejede po

krku,zatímcostáleostýchavěhledídoklína.Potompohled

opět kradmo zvedne.

Usměje se.

Flirtuje se zrcadlem a mně je náhle všechno jasné.

„Je zamilovaná sama do sebe,“ pronesu hlasem sotva silnějším než šepot, a pak si přitisknu dlaně na ústa.

38


KAPITOLASEDM

Samantha

C

ože?“ sykne Zol.

Náhle všichni natahují krky, aby lépe viděli. Je

jasné, že moje teorie je správná, i když měvytlačilinakrajkruhu.PrinceznavstalaateRstojípředzrcad- lem, usmívá se a povídá si se svým odrazem. Vůbecnevyadá nemocně. Naopak, přímo... září.

Renel si odkašle ve snaze dostat dav zpátky podkontrolu.„Ano,velmidobře,Kemiová.“Probodneměpohledem.

„Princezna Evelyn byla otrávena elixírem lásky, o kterém

si myslíme, že ho vlastnoručně vyrobila.“

Neuvěřitelné. Elixíry lásky jsou nebezpečné – nemluvě

o tom, že i nezákonné – a původní recept byl vymazán na

základě královského dekretu už před více než sto lety.

Kdokoliv, kdo by se třeba jen pokusil napsat nový recept

dosvéhosoukroméhodeníku,byupoutalpozornostnovan-

ské tajné služby. Arjun si myslí, že taková moc královské

rodiny je děsivá a represivní, ale aspoň udržuje lidi vbezečí – zřejmě až na princeznu. Udělá to na mě dojem.

Nemyslelajsemsi,žejemožné,abysikrálovskárodinasama

39


míchala elixíry. Jejich Talent je tak silný, že se dá těžko

odhadnout, jak může působit na přísady.

„Pozor,pozor!“Renelzatleská.Kdyžsenaněhonikdoneobrátí,dotknesesvouholízdíaoknokprincezněpotemní.

„Nevypadá,jakobybylavesmrtelnémnebezpečí,“řekne někdo, koho neznám.

„V tom případě nevíte nic o královské rodině a nejste vhodnýproHon,“vyštěknekrál.„Zasvětilijsmesvéživoty tomu,abychomudrželiproudmagiepodkontrolou.Pokud je Evelynina mysl jakýmkoliv způsobem narušena...“

„MohlobytosrazitcelýKingstownnakolena,“dokončí dědeček. „A znova ohrozit nás všechny,“ dodá polohlasně, abych to slyšela jenom já.

Král neřekne nic, ale jeho mlčení je velmi výmluvné.

Renel opět předstoupí. „TeR chápete vážnost situace. Mámetadydostdoktorů,abychomudrželiprinceznuvesta- bilním stavu. Ale to by se mohlo změnit. Jak rychle jizachráníme, je na vás.“

„K Divokému honu nedošlouž pětašedesátlet,takževás musím upozornit na několik pravidel, která se nesmějíporušit.Nejenžejejichdodržovánívyžadujekrálovskárodina, ale jsou i podmínkou samotného Honu.

Zaprvé:Honusemohouzúčastnitpouzeti,kterépřivo- lal Audenův roh. První účastník nebo jeho učedník, který odevzdá elixír, z něhož Roh zezlátne, bude vyhlášenvítězem. Pokud odevzdáte špatný lektvar, Roh zčerná.

Zadruhé:Jstevybraní účastníci,alestálemátenavybra- nou. Zapsat se můžete do čtyřiadvaceti hodin od povolání Rohem.Jakmile touděláte,jstepovinni se Honu zúčastnit.

40


Na oplátku obdržíte královskou propustku do Divočin,

která vám umožní vstup kamkoliv, kde budete potřebovat

hledat přísady.

Zatřetí:Kroměúčastníkaajehoučedníkamůžebýtsoučástí týmu jeden hledač.

Anakonec:Protožeprotilátkanaelixírláskyjezrcadlový lék, musí se vítězný lektvar podobat princezninu receptu, jak nejvíc to bude možné. To znamená, že všechny přísady použité při Divokém honu musejí být přírodní.“

„Vaše Výsosti, při vší úctě, tohle je skandální!“ vykřikne Zol.„Syntetickýelixírbychommohlimítpřipravenýzapár dní, ale pátrání po přísadách potrvá týdny.“

Králsipovzdechne.„Zole,vsázceježivotmédcery.Ne- můžeme riskovat.“

„Audenův roh vás povolal kvůli tomu, že jste kromě své výroby syntetik také mistr alchymie, není to tak, Zole?“ řekne Renel.

„No samozřejmě, ale...,“ vykoktá Zol.

„Tak určitě víte, jak nezbytné je, abychom se těmitopravidly řídili do písmene.“

„Jak si můžete být jistí, že při výrobě princeznina elixíru nebylapoužitažádnásyntetika?“zeptáseZol.„Svýjimkou několika staromilců...“ ukáže významně na mého dědečka amě,„skoronikdonepracujezcelabezsyntetik.Jsmepřece v jednadvacátém století!“

Renel sáhne do kapsy svého obleku a vyndá tenkýdeníčeksezlatouořízkou.„Tohlejejedinýzbývajícídůkazoprin- cezninělektvaru.Začalazaznamenávatsvůjrecept,jenžese nedostala dál než k zapsání jediné přísady. Jasně všakspe>41


cifikovala,žeelixírbylvyrobenzestoprocentněpřírodních

ingrediencí. Podle všeho se obávala, že použití syntetik by

sedalopřílišsnadnovystopovat.Takžeopakuji:elixírmusí

být naprosto přírodní.“

Zol se mračí, ale už neprotestuje.

Renelpokračuje:„Ti,kdoserozhodnouzúčastnit,dosta- nou dozačátkujménopřísady,kterousiprinceznazapsala. Pak budete pokračovat na vlastní pěst. Cena za správný elixír jemilion korun a přístup k soukromému proudunovanské královskémagie na čtyřiadvacethodin.“Při zmínce o ceně nakrčí nos, jako kdyby neměla být podstatná, když jde o záchranu princezny. Pro všechny ostatní všaksamozřejmě podstatná je. „Protože je elixír lásky nezákonný, budetemusettakésouhlasit,ževámbudouvšechnypřísady a záznamy o receptu vymazány z paměti.“

Navzdory nebezpečím je v sálu slyšet vzrušený šum.Divokýhon.Šancevyrobitnezákonnýlektvarprokrálovskou rodinu. Přírodní lektvar. To je prostě úžasné.

„Zole Astere, chcete se stále přihlásit jako první?“ zeptá se král se zvednutým obočím.

Zol se napřímí a narovná si kravatu. „Zajisté, VašeVýsosti. AW už jde o syntetika nebo přírodní přísady,ZoroAster Corp je nejlepší výrobce lektvarů v Nově.“ Dědeček se uchechtne, ale Zol pokračuje, jako by ho neslyšel. „Rádi nabídneme své služby k záchraně princezny.“ Zol a Zain přistoupí k Rohu stále zalévanému zlatým světlem. Kdysi by možná museli napsat svá jména na kus papíru, aby se přihlásili do Honu, ale teR už to není nutné. Místo toho se před Rohem nachází dotykový monitor. Zol na něj položí

42


ukazováček, aby oskenoval jeho otisk, a pak udělá totéž

Zain. Z Rohu vyjde zasyčení a kouř.

Přihlásili se do Honu.

Než však Zain zvedne prst z monitoru, Roh se zachvěje avydátodunivézatroubení,kteréjsemslyšelanaKrálovské cestě. Instinktivně se všichni obrátíme k obrazovcePředvolání.Pakjíprojdedalšíčlověk–anižbyhomuselněkdopři- táhnout. Je to žena oděná do dlouhé róby s kápí, která má barvuopalizujícírtutiaroztavenéhostříbra.Jejíokrajejsou potrhanéamátakstaromódnístřih,žetaženavypadá,jako by vystoupila ze stránek historického románu. S ní přijde pach – ostrý a kovový, jako měděný odér falešné pence.

Zestínůvystoupístrážeaženuobklopísnadstovkamužů v oblecích s hůlkami v rukou.

Kdyžsistáhnekápiaukážetvář,jsemzavšechnytystráže okamžitě vděčná.

„Ne...“ Král vstane tak rychle, že málem překotí trůn. „Tomusíbýtnějakáchyba!Renele,zkontrolujvoláníRohu.“

Žena se usměje a ukáže dokonalé zuby mezi světlerůžovýmirty.„Takétěrádavidím,bratře.“Bylabykrásná,kdyby nebylatakděsivá.Vlasymástejněšedéjakosvouróbuajejí žíly,viditelnépřesprůsvitnoupleW,jsoučernéjaknoc.Vím, co to znamená. Stává se to alchymistům, kteří si zahrávají spřísadami,ježjimpotřísnídušistejnějakovlasy,očiapleW. Otřesu se hnusem. V Nově už temné lektvary nikdonepoužívá. Říká se však, že na kontinentu, hluboko v lesích Gergonu, žijí stále tací, kteří ano. Tohle je toho důkazem.

„Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho se sem dostat,“ pokračuje. „Předpokládám, že pro Roh bylo obtížné mě

43


vystopovat. Od mé rodiny bylo docela hrubé vzít mi pas

a zabránit mi transportovat se do mé rodné země, že? Ale

Audenův roh se nestará o naše svévolné zákony, hranice

aexily.Povolalmějakoúčastníkaanenínic,coprotitomu

můžete udělat.“

Králsetřesevztekyajehotvářmájasněrudýodstín.„Ale ty nejsi alchymistka!“

„Jak víš, co jsem, Andere? Ach, jen klid. Vždycky jsem měla svou neteř ráda, což o tobě říct nemohu. Tak copak sníje?“Luskneprstynastráže.„KliRtesemizcesty.Potře- buju vidět princeznu.“

„Neopovažuj se!“ vykřikne král.

„Nemůžeš mě zastavit. Byla jsem povolána.“

„Jistě že mohu! Jsem král!“ vyhrkne.

„Pořádsesnažíšměnitpravidla,jaksetitohodí.Myslím, žezjistíš,žeRohsiužvybral.JakomistralchymiepocházejícízNovysplňujivšechnypodmínky,abychsemohlaHonu zúčastnit,“řekneakráčíkoknu.„Pokudsektomurozhod- nu.“Stráženanipálízábleskymagie,tyvšakvyšumějídřív, než se k ní dostanou. Položí prsty na okno a její dlouhé nehty zaškrábají o sklo, které je rázem průhledné.

Vsálujetichoavšichnizadržujídech,zatímcotaženapo- zorujeprinceznu.„Elixírlásky.Svéráznýzpůsob,jakvysta- vit svůj život – a celou zemi – smrtelnému nebezpečí. Dost lehkomyslné dopustit něco takového pod tvou střechou, králi Andere. Ale tím lépe pro mě.“ Dojde k Rohu a položí prst na monitor.

Z Rohu se znovu zakouří.

Obrátí se k davu a mně naskočí husí kůže, když jejípo>44


hled padne na mě. Naštěstí na mně nespočine a ona si dál

prohlíží jednoho po druhém. „To já zachráním svou neteř.

Radím,abystevšichnisectíodešli,dokudmůžete.“Dvěma

dlouhými skoky se vrhne do obrazovky Předvolání a zmizí

tam, odkud přišla.

Šokovanétichoprolomíkrálůvhlas.„Nacočekáte,jděte za ní!“ křikne na své stráže. Ty se vrhnou do Předvolání ve snazesledovatjejístopu.„Acosetýkávásostatních,zdvoj- násobím cenu pro vítězeHonu.DVAmiliony korunačtyřicetosmhodinmagietomu,kdonajdelékdřívnežtaženská.“

„Kdotobyl?“pošeptámdědečkovi,kdyžsekonečněpře- stanu třást.

„Emilia Thothová,“ odpoví vážným hlasem. „Králova sestra v exilu. PojR, Sam. Jdeme domů.“

„Nepřipojíme se k Honu?“ zeptám se.

OdpověR na svoji otázku však už znám.

45


KAPITOLAOSM

Princezna Evelyn

J

e tamhle, u zrcadla. Můžu po ní pokukovat jenomkoutkem oka. Bože, ta je krásná! Měla bych jít k ní. Měla

bych ji pozdravit.

Pravdou bylo, že mě ochromovaly pochybnosti.

Kéž bych byla tak odvážná jako ona. Rozhodla serisknout další pohled a pak pomalu, tak pomalu obrátila hlavu ke straně. Proboha, ona se dívá přímo na mě! Její oči se potkaly s očima druhé dívky, ta však rychle sklopila zrak. Dýchej, Evelyn. Její dechpřicházela odcházel v hlubokých vlnách a ona cítila, jak jí hoří tváře. Nemohla sivzpomenout, jestli s ruměncem vypadá dobře nebo prostě divně, takže nechtěla riskovat a znovu se obrátit.

UpřímněřečenoEvelynnemohlauvěřit,žetadívkaměla takovou odvahu,žejinásledovalaažsem,dojejíchsoukro- mých komnat. Nemuselapronéstanislovo, aleEvevěděla, žetamje.Evelynvyplísnilasamusebe.Novanskáprincezna by neměla být takový zbabělec.

Obrátilaseaupravilasipřitomneposlušnépramenyvlasů. Pak polkla a vzhlédla ke krásné cizince. „Jak se jmenuješ?“

46


Jak se jmenuješ? Odpověděla dívka.

„Evelyn.“

Evelyn.

„Opravdu?“

Opravdu?

Tak takhle to bylo. Byl to osud. Nějak se stalo, že měly oběstejnéjméno.Vyčetlazjejíhoobličeje,žemluvípravdu. Nebyl to žert. Byly obě stejné, tvořily dvě poloviny jedné osoby.Alenefungovaloby,kdybyseobějmenovalyEvelyn. „Já budu Eve a ty Lyn.“

Já budu Eve a ty Lyn.

Aha,teRtadívkaprostěžertovala.Evepostřehlaohýnky v jejích očích. To bylo dobře; poznala, že jedna druhérozumějí.

Nikdy v životě se necítila s nikým tolik propojená. Stěží mohlauvěřit,žeještěpředněkolikahodinamimálemudělala příšernou chybu. Cítila takový tlak, aby si vybrala partnera – tlak od svých rodičů, tlak od své magie –, že se rozhodla okouzlitelixíremZaina.Bylpřijatelný,aletakneotesaný, tak mužský vesrovnánístouhlekrásou,kterástálapřední.Díky bohu, že Lyn v posledním okamžiku zachytila její pohled.

Eve vždycky věděla, že je povinna používat svou moc zodpovědně. Sotva si mohla stěžovat na svá privilegia, ale pomyšlenínato,žebyprožilacelouvěčnostsněkým,koho by nemilovala, ji děsilo až k zoufalství. Její rodiče jeden druhéhonemilovali,aninapočátku,aniteR.Evevěděla,že neustále koketují s dalšími dvořany – ty intriky živilyvšechny bulvární plátky. Její matka však s manželstvím bez váhání souhlasila kvůli té moci a životu v přepychu.

47


Bylo vzácné, aby měl někdo z královského rodu takové štěstí jako Eve.

Našla svou pravou lásku, a to na poslední chvíli. Lyn. Mohly by se brzy vzít. Přípravy na královskou svatbu byly naplánované od jejích šestnácti; kdyby chtěli, mohli to by to zvládnout za měsíc.

Média by překypovala nadšením a pohoršením zároveň. Měsíc by jim věnovala maximální pozornost, ale měla by méně času na spekulace o jejích šatech,zvolených barvách, hudbě... nic nemohlo rozpoutat větší mediální bouři než královská svatba. A svatba se dvěma krásnými nevěstami? Tobybylošílenství!Obrovskáslavnost.Pouliční oslavy ačajové šálky s jejich tvářemi a fotografie ve všech časopisech. Vzrušovalo ji o tom přemýšlet.

Musísepustitdoplánování!Tentokrátžádnéšatyzhlavnítřídynepostačí,tohlechcešpičkovéhonávrháře.Napad- lo ji, jestli bude mít House of Perrodvolno. Cože? Kvůli ní seknou se vším...

Ze snění ji vytrhly hlasy. „Co budeme dělat, Andere?“ Byl to pronikavý hlas její matky. Eve ji vycítila na druhém koncimístnosti,kdechodilavkruzíchajejívysoképodpat- ky Wukaly do podlahy. Bylo divné, že se tam objevila, ale paksiEvevzpomněla–určitěpřišli,abyseseznámilisLyn. Samozřejmě že se s ní musejí poznat, než oznámí jejich zasnoubení!

Nevzpomínala si, že by se jí od matky někdy dostávalo mateřské péče – vychovávaly ji chůvy a královští rádci. Dokázalasivšakpředstavit,žejejímrodičůmzáležínatom, koho si vezme. Tolik se jim uleví.

48


Otecbylvpokojitaké,sedělnatrůnu,kterýsibralvšude s sebou.

„Nemůžeme dělat nic,“ zněla otcova odpověR. „Bylvyhlášen Hon.“

„Ale ty jsi král. Opravdu to nemůžeš zastavit? Jakmůžeme věřit těm břídilům, že najdou lék pro naši dceru, když je do toho zapletená ona? Tvoje ohavná sestra Emi?“

„NevyslovujjejíjménovPaláci!“okřikljikrál.„Nemůžeš sibýt jistá...“Odmlčel sea pakzašeptal:„Že nevyvolášjejí přítomnostpřímovtéhlemístnosti.“Bylojenjednojméno, které mohlo naplnit otcův hlas takovým strachem. Jméno její tety Emilie Thothové, žijící ve vyhnanství. V osmnácti odešla z Paláce, údajně na univerzitu v Gergonu. Místo toho v jednadvaceti vyvolala převrat, aby získalakrálovskou korunu, což mělo za následek její vyhoštění z Novy.

Emilia nevěřila ve smlouvu, která vázala moc královské rodiny na volenou vládu Novy. Tato dohoda z nich dělala figurky sice chované v nejvyšší úctě, ale neschopné plně využívat moc své magie. Výsledkem byl mír a demokracie v zemi. Fungovalo to dokonale.

Jenže Emilia a její po moci prahnoucí přívrženci si to nemysleli. Šeptanda říkala, že stále žije v Gergonu, jehož královskárodinavládlapěstívytvrzenoumagiívocel.Ger- gon nikdy nepotvrdil, že poskytl Emilii útočiště – něco takového by se rovnalo vyhlášení války –, ale nebylo těžké odhadnout, že by ji tam chtěli mít jako zálohu pro případ, že by se v Nově něco zvrtlo.

Protožekráliakrálovněnemohluniknoutfakt,žeEmilia byladalšívřaděnanástupnictví,pokudbyseEveněcostalo.

49




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist