načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Den, kdy se to stalo – Nuala Ellwood

Den, kdy se to stalo

Elektronická kniha: Den, kdy se to stalo
Autor: Nuala Ellwood

Hrdinka Maggie se probouzí v nemocnici z komatu a trpí amnézií. Dozvídá se, že měla autonehodu a její dcerka zemřela. Maggie odmítá tento fakt přijmout. Dožaduje se informací a setkání se svým manželem. Ten ale po pohřbu nečekaně zmizel a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 303
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The day of the accident ... přeložil Michael Havlen
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8310-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hrdinka Maggie se probouzí v nemocnici z komatu a trpí amnézií. Dozvídá se, že měla autonehodu a její dcerka zemřela. Maggie odmítá tento fakt přijmout. Dožaduje se informací a setkání se svým manželem. Ten ale po pohřbu nečekaně zmizel a zametl po sobě všechny stopy. Maggie se musí postavit nastalé situaci, která ji vrátí hluboko do minulosti a vyrovnat se s ní i za cenu ztráty svobody.

Popis nakladatele

Šedesát vteřin poté, co se Maggie probere z komatu, si nepřeje nic jiného, než aby do něj znovu upadla. Aby nemusela žít s vědomím toho, co jí právě oznámila policie: že její dcera Elspeth je mrtvá.
Podle policie ji nechala zamčenou v autě, které pak sjelo do řeky a Elspeth se utopila, uvězněná na zadním sedadle. Maggie si vůbec nic nepamatuje. Když však požádá o setkání se svým manželem Seanem, dostane se jí informace, že zmizel. Prý byl naposledy spatřen v den dceřina pohřbu.
Co se skutečně tehdy u řeky stalo? Kam se Sean poděl? A proč se Maggie stále nemůže zbavit tušení, že Elspeth je naživu?

Zařazeno v kategoriích
Nuala Ellwood - další tituly autora:
My Sister´s Bones My Sister´s Bones
Co zbylo z mojí sestry Co zbylo z mojí sestry
 (e-book)
Co zbylo z mojí sestry Co zbylo z mojí sestry
Den, kdy se to stalo Den, kdy se to stalo
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2019


Copyright © Nuala Ellwood, 2018

Translation © 2018 by Michael Havlen

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE DAY OF THE ACCIDENT,

vydaného nakladatelstvím Penguin Random House, Londýn 2018,

přeložil Michael Havlen

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Jiří Popiolek

Korektura: Iveta Muchová a Karla Bedrlíková

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Markéta Mandlíková

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v březnu 2019

ISBN: 978-80-7498-311-5


Pro Nerinu



„Když je nám těžko, vracíme se na břehy některých řek.“

Czesław Miłosz



9

Prolog

Korunní soud v Lewesu

Srpen 2017

Teď, když jsem konečně tady, cítím hlavně úlevu. Vždycky jsem v hloubi duše věděla, že to jednou přijde. Že nakonec ně­ kdo bude muset zaplatit.

Dva strážní, kteří mě vedou, zírají přímo před sebe, zatím­ co já nespouštím oči ze stropu, jehož vzor se při každém kroku pohybuje a čeří jako vlnky na hladině řeky. Někde tam nahoře jsou lidé, kteří mají v rukou můj osud. Zaujímají místa, proná­ šejí zdvořilé pozdravy, šustí papíry a čtou si zápisky. Tenhle pří­ pad je pro ně denním chlebem. Záležitostí, kterou podle mého právníka rychle uzavřou. Pro mě ale ne.

Když se zastavíme u zdobených dřevěných dveří, je se mnou i Elspeth. Cítím její přítomnost jako druhou kůži. První strážný vykročí a otevře, pak nakloní hlavu a uvede kolegu i mě dovnitř.

Muži mě vedou na  určené místo, a  přestože mě advokát na tuhle chvíli připravoval a všechno se mnou nacvičoval, do­ kud jsem to dokonale neuměla, být v téhle síni je pro mě šok. Vzhlédnu k  moři stojících postav v  černém a  vzpomenu si na  Elspethinu uhlovou kresbu vran, které sedávaly na  louce před naším domem. Když ji dokončila, pověsily jsme ji na stěnu v kuchyni, aby ji každý mohl obdivovat. Elspeth byla na ten ob­ rázek moc pyšná, ale mě vždycky trochu děsil, jako by odkazo­ val na něco mnohem temnějšího, něco shnilého, co se ukrývalo Nuala Ellwood v srdci naší rodiny. A teď, ve chvíli, kdy bych se měla plně sou­ středit na  nadcházející soudní řízení, dokážu myslet jen na  ty černé vrány, které jsou symbolem smrti.

Rychle myšlenku zaplaším, protože soudce už začíná mluvit. Zatímco čte seznam obvinění, sklopím oči a  snažím se k  sobě znovu přivolat Elspeth. Vidím však jen řeku a tajné místo, kde k sobě sklánějí hlavy dvě holé olše bez listí. Vybavuju si bolest a  strašidelné ticho. Paniku. Strach. Slyším slova, která jsem si zas a  znova opakovala. Bude to tak nejlepší. Takhle se můžu očistit a postarat se o nápravu.

„Margaret Rose Allanová.“

Soudce se obrací na mě. Vstávám. Snažím se působit klidně, i když se mi silně třese levá noha.

Soudce pokračuje v  řeči. Slyším slovo „zabití“, a  přestože jsem se na to připravovala, dolehne na mě strašlivá tíha mé si­ tuace.

„Cítíte se vinna?“

„Odpusť mi, Elspeth,“ pomyslím si, když vyřknu odpověď. „Prosím tě, odpusť mi.“

Část

První

1

Viktoriina nemocnice, Lewes, Východní Sussex

O pět týdnů dříve

Pondělí 17. července 2017

Probudím se v jakémsi tekutém světě. Přede mnou se vzná­ šejí balonky žlutého světla. Snažím se je mrkáním zaplašit, ale jsou pořád větší a větší, až nakonec nevidím nic jiného než je­ jich odulé tvary.

Zavřu oči a ucítím bolest: nejdřív slabou, pak syrovou a mu­ čivou. Hlava se mi tříští na tisíc kousků, které padají do okolní prázdnoty. Bezvládně tu ležím, ale vtom zaznamenám v  míst­ nosti pohyb a  uslyším tiché, tlumené hlasy. Někdo se dotkne mé ruky a v příští chvíli ucítím, jak se mi do kůže zarývá cosi ostrého.

„Pohnula se.“

Mužský hlas. Zní jako pod vodou. Zůstanu bez hnutí, jen můj hrudník stoupá a klesá ve zvráceném duetu dechu s bolestí. Nahoru, dolů, nahoru, dolů.

„Podařilo se nám sehnat jejího manžela?“

Vodní hlas klokotá někde na  okraji pokoje. Slyším ho jako ve  vlnách. Jiný mu odpovídá, ale slova rozlišit nedokážu. Pak muž znovu promluví, tentokrát už jasněji, jako by ke mně při­ blížil obličej.

Ten hlas poznávám. Patří muži z mého snu. Chci si ho pro­ hlédnout, ale nemůžu pořádně zaostřit. Všechno je rozmazané. Nuala Ellwood

„Paní Allanová, slyšíte mě?“

Chci promluvit, ale ústa mám plná vody. Říční vody. Má po­ vědomou mléčnou pachuť. Slyším, jak mi šumí v uších a zatéká do nosu. Snažím se dýchat, ale voda mě stahuje.

„Paní Allanová,“ řekne znovu a je to, jako bych dostala ka­ menem do hlavy. „Slyšíte mě?“

Odpověď zní: ano, slyším. A nejen teď, ale už nějakou dobu. S jeho hlasem i se všemi dalšími žiju ve svém snovém světě, kte­ rý jen nerada opouštím. Spánek je nesmírně lákavý. Vábí mě do sametové náruče, v jejímž objetí je tak snadné se ztratit.

„Paní Allanová,“ zopakuje muž rázně. „Potřebuju vědět, jestli mě slyšíte.“

Otočím hlavu a  zadívám se přímo na  něj. Mlha se začíná rozplývat a obraz se zaostřuje. Je to čtyřicátník s krátce střiže­ nými prošedivělými vlasy a silnými brýlemi s modrými obrouč­ kami.

„Ano,“ zašeptám nakonec a uslyším, jak se pokojem rozleh­ ne všeobecné úlevné vydechnutí. „Ano,“ dodám už hlasitěji.

2

Středa 19. července

Něco se děje. Začínám si uvědomovat zvuky a hlasy. Jako první na to zareagovaly moje oči. Prudce se mi otevřely, jako by někdo stiskl vypínač, a  všechno kolem se rozjasnilo. Před sebou vidím velké okno. Za  ním se míhají barevné šmouhy: pohybující se postavy. Snažím se na  ně zaostřit, ale rozpíjejí se mi, jako když se světla lamp odrážejí v  kaluži. Zamrkám – jednou, dvakrát, třikrát – a  pak otočím hlavu. Ten pohyb u  mě vyvolá stav podobný cestovní nevolnosti. Cítím, jak se mi stahuje krk. Chci si na  něj sáhnout, ale moje ruka se ani nepohne. Podívám se dolů a uvidím dráty. Mám je připojené k pažím i hrudníku.

„Haló,“ řeknu skřehotavě. „Haló?“ Tentokrát hlasitěji.

Slyším, jak se otevírají dveře. Na konci postele se objeví ja­ kýsi muž.

„Paní Allanová?“ osloví mě zvučným vážným hlasem.

Ten hlas poznávám.

„Jsem doktor Elms.“

Doktor Elms. Jeho jméno jsem naposledy slyšela ve  snu, když jsem byla v kómatu.

„Gggg... gggde sem?“ vypravím ze sebe s obtížemi.

Při mluvení se mi křiví ústa, takže nedokážu správně artiku­ lovat. Mám znecitlivělé rty.

„Jste ve Viktoriině nemocnici v Lewesu.“ Nuala Ellwood

Hovoří velice pomalu. Jeho hlas zní jako z gramofonové des­ ky puštěné na nižší rychlost.

Podívám se za něj a uvidím dvě ženy: jedna má na sobě mod­ rou uniformu, druhá růžovou. Ta v růžové se na mě usměje, pak vykročí a posadí se k posteli. Ucítím na kůži její ruku. Je teplá.

„Vedete si opravdu dobře, Maggie,“ řekne konejšivě.

Otočím se a  pohlédnu na  ni. Je to dáma středního věku s krátkými prošedivělými vlasy a jemnou laskavou tváří.

„Já jsem Claire,“ představí se. „Vaše ošetřující sestra.“

Když to vysloví, hrudník mi sevře ostrá bolest. Zatnu ruce v pěst a doufám, že to přejde.

„Počkejte, dám vám napít,“ řekne Claire.

Zvedne džbánek s vodou a nalije ji do hrnku, který mi při­ loží k ústům. Dlouze si usrknu. Voda je studená a osvěžující, ale bolest nepolevuje. Panická bolest.

„Tssss,“ začnu, když Claire oddálí hrnek. „Tssso se stalo?“

Mám pocit, že se mi roztekl mozek a  slova se v  něm bez­ mocně topí.

Doktor Elms se posadí na židli vedle postele.

„Měla jste nehodu,“ sdělí mi a poslední slovo zdůrazní kýv­ nutím hlavy. „Upadla jste do bezvědomí a téměř deset týdnů jste byla v kómatu.“

Claire mě pohladí po  ruce. Zamrazí mě z  toho v  zádech a bezděčně nadskočím na posteli.

„Nnnhodu?“ zopakuju a při snaze vyřknout to slovo správně mi zacuká ve rtech. „Nnnhodu?“

„Ano, nehodu,“ řekne doktor Elms. „Dopravní nehodu.“

Poslouchám ho a najednou se mě zmocní panika. Rozhléd­ nu se po  pokoji. Je tam doktor Elms, Claire a  ta druhá žena v modré uniformě. Pokoj má okno vedoucí do chodby. Znovu se podívám na ty tři lidi. Elms, Claire, uniforma. Elms, Claire, uniforma. Někdo chybí. Někdo by tady měl být.

Elspeth.

Den, kDy se to stalo

„Eššš,“ vykřiknu a odhodím přikrývku. „Eššš...“

Claire natáhne ruku, aby mě zadržela.

„To je v pořádku, Maggie,“ mírní mě. „Snažte se zůstat klid­ ná.“

Mám to jméno v hlavě, ale ústa ho odmítají zformulovat. To nejdůležitější jméno, nejdůležitější člověk v mém životě, a já ho nedokážu vyslovit.

„Cé...“ vyhrknu a snažím se protrhnout blánu, která oddě­ luje moje myšlenky od řeči. „Cé... eššš?“

„Co to říká?“ zeptá se Elms a otočí se ke Claire.

„Nejsem si jistá,“ odpoví Claire.

„Ešš,“ vykřiknu a zoufale zabuším pěstmi do postele.

„Paní Allanová, nic se neděje,“ řekne doktor Elms a vykročí ke mně se zvednutými dlaněmi. „Tady jste v bezpečí. Všechno je v pořádku.“

Vidím, jak se blíží, a zatřesu hlavou. Položí mi dlaň na ruku.

„Gggg,“ blekotám a cítím, že můj hlas slábne. „Gggg?“

„Teď jsem vám úplně nerozuměl, paní Allanová,“ řekne něž­ ně. „Ale nemusíte se bát, hlavně potřebujete odpočívat.“ Zmoc­ ní se mě čirá hrůza. Proč mi nechtějí odpovědět? Musím se od­ sud dostat. Musím ji najít.

„Paní Allanová, ne,“ vykřikne doktor Elms, když se vrhnu dopředu.

Ucítím na sobě jeho paže.

„Claire, midazolam.“

Snažím se s  ním bojovat, ale je příliš silný. Pak se přede mnou zjeví Claiřina tvář. Ucítím ostré píchnutí do  ruky a  po­ koj se začne rozplývat. Položím hlavu zpátky na polštář. Panika ustupuje. Snažím se rozpomenout, na co jsem se chtěla zeptat, ale nedokážu to uchopit... Uniká mi to... Padám.

3

Pátek 21. července

Elspeth sedí v  nohách postele. Má úplně zmáčené vlasy a  měkký fialový župan, který jsem jí koupila vloni v  zimě, je celý umazaný od bláta. Přitáhne si kolena k hrudníku. Nohy má bosé a špinavé.

„Ach, miláčku, díkybohu,“ řeknu a  posadím se. „Kde jsi byla? Maminka o tebe měla hrozný strach.“

Neodpoví mi. Její oči mají zvláštní skelný výraz.

„Elspeth, co se stalo?“ zeptám se. Kéž bych tak mohla od­ pojit všechny dráty, které mě poutají k  posteli. „Co to máš se županem?“

Otevře ústa, ale hlas, který z nich vyjde, není její. Patří ně­ jaké ženě.

„Maggie.“

Zachvějí se mi víčka a cítím, jak se zvedám.

„Maggie.“

„Elspeth,“ vykřiknu.

Otevřu oči. Elspeth je pryč. Místo toho spatřím zdravotní sestru. Jsem si jistá, že už jsem ji viděla. Pak si vzpomenu. Jme­ nuje se Claire.

„Dobré ráno, Maggie,“ pozdraví mě. „Už vypadáte líp.“

Rozhlédnu se po pokoji a hruď se mi sevře strachem.

„Gggdeje?“ řeknu, ale pořád nejsem schopná správně arti­ kulovat. „Ggg... gdeje? By – byla – tdy. By...“

Den, kDy se to stalo

Snaha srozumitelně se vyjádřit mě vyčerpává, a  tak zase zmoženě ulehnu na polštář.

„Maggie, zavolám vám doktora Elmse,“ oznámí klidným a pevným hlasem. „Za chvilku jsem zpátky.“

Vzpomínka na Elspeth sedící na posteli mě trochu uklidňu­ je. Určitě bude v jiném pokoji. Na dětském oddělení. Proto šla Claire pro doktora. Jen on ze mě může odpojit dráty, abych za ní mohla jít. Šeptám si to pořád dokola a snažím se zaplašit strach. Pořád mám ale pocit, že na mě pokoj padá. Ve vzduchu visí těž­ ký pach dezinfekce a vařené zeleniny, který mi připomene jiné místo; místo, které jsem se celý život snažila vymazat z  hlavy. Nemysli na  to, kárám se, zatímco tady ležím a  čekám, až se ti dva vrátí. Nepouštěj si k  tělu černé myšlenky. Všechno dobře dopadne. Řeknou ti, kde Elspeth je.

Dveře se otevřou a já prudce vzhlédnu.

„Dobrý den, paní Allanová.“

Doktor Elms vstoupí dovnitř, Claire hned na ním.

„Jak se dnes ráno cítíte?“ zeptá se a sedne si na umělohmot­ nou židli u postele.

„Kde...“ začnu s  velkým úsilím o  správnou výslovnost. „Kde... je... moje... holčička?“

Claire a doktor Elms si vymění pohled. Pohled, který říká, že je něco špatně. Hrozně špatně.

„Mluvte,“ vyhrknu vyděšeně. „Prosím... musíte... mi... to... říct.“

Claire se posadí z  druhé strany postele a  položí mi ruku na paži. Nelíbí se mi, jak se na mě dívá. Děsí mě to.

„Co? Co... se děje?“

Doktor Elms si sundá brýle a promne si oči. Pak si je znovu nasadí, předkloní se a začne pomalu a opatrně mluvit.

„Paní Allanová, vzpomínáte si, jak jsem vám říkal, že jste měla dopravní nehodu?“

Přikývnu. Nuala Ellwood

„Vaše auto se našlo na dně řeky.“

Řeka. Vidím klenbu stromů, jejichž větve se ohýbají ve  vě­ tru.

„Ležela jste na  břehu obličejem dolů,“ pokračuje a  přitom mi upřeně hledí do očí. „Byla jste v bezvědomí a měla jste zra­ nění na hlavě a rukou.“

Poprvé se podívám na ruce. Nemám na nich nehty.

„Zdá se, že vás to auto srazilo, když jste se pokoušela zabrá­ nit, aby sjelo do vody,“ vysvětlí mi doktor Elms.

Znovu se podívám na  své zmrzačené ruce. Existuje jediný důvod, proč bych se snažila zastavit jedoucí auto. Kdyby uvnitř někdo byl.

„Kde... je?“ vypravím ze sebe, celá ochromená strachem. „Elspeth.“

Snažím se chytit doktora za ruku, ale je to pro mě příliš fy­ zicky namáhavé. Bolest na  prsou zesiluje, a  tak znovu klesnu na polštář.

„Možná je na  to moc brzy, pane doktore,“ ozve se Claire. „Nebylo by lepší ještě chvíli počkat?“

„Podle mých zkušeností se to odkládáním jen zhorší,“ odpo­ ví doktor Elms, který se ode mě odvrátil, a tak jeho hlas slyším jen tlumeně. „Zeptala se mě na  to. Mojí povinností je sdělit jí pravdivou odpověď.“

Povídají si, jako bych tam nebyla.

„Zhorší?“ zeptám se. „Řekněte... mi... co... se... stalo.“

Elms se posadí rovně a  odkašle si. Nedokáže se mi zpříma podívat do očí.

„Tak dobře,“ řekne. „Domníváme se, že vás auto přejelo, když jste se ji snažila vysvobodit.“

„Ji?“ Mám pocit, že mě stěny pokoje každou chvíli zavalí. „Co... to...?“

„Svou dceru,“ vysvětlí mi doktor Elms. „V  době, kdy se auto rozjelo, byla vaše dcera podle hasičů uvnitř. A dveře byly zamčené.“

Den, kDy se to stalo

Zavrtím hlavou. Snažím se porozumět tomu, co říká.

„Ne,“ vyhrknu. „Já bych nikdy...“

Doktor Elms chce něco říct, ale pak se zarazí.

Podívá se na Claire; ta zavrtí hlavou.

„Ale oni... ji přece vytáhli ven, ne?“ Mým tělem lomcuje hrůza. „Vytáhli ji... z toho auta...“

Žádná odpověď.

„Elsp,“ vykřiknu a škubnu za dráty. „Prosím vás... musíte... mi říct...“

Claire mi položí dlaň na ruku. Cítím, že je lepkavá. Odstr­ čím ji od sebe.

„Prosím vás,“ vykřiknu a do očí mi vyhrknou slzy. „Je to... moje... dítě... Ona je... ona je můj život.“

Elms si posune brýle ukazováčkem ke kořeni nosu a pak se na mě upřeně zahledí.

„Velice mě to mrzí, paní Allanová,“ pronese hlasem strohým a věcným jako telegram. „Vaše dcera byla bohužel na místě mrt­ vá.“

Pokojem se rozlehne pronikavé pištění, jako když vypouštíte vzduch z balonku. Teprve po pár minutách si uvědomím, že ten zvuk vychází ze mě.

„Je mi to moc líto, Maggie,“ řekne Claire.

„Nebojte se, nic při tom necítila,“ snaží se mě uklidnit Elms. „Jako by usnula.“ Do očí se mi však nepodívá.

Začnu se pohupovat dopředu a dozadu, jako bych pohybem mohla odvrátit tu hrůzu.

„Uvědomujeme si, že je to pro vás ta nejhorší možná zprá­ va,“ pronese Elms. „Dovolte, abychom vám vyjádřili upřímnou soustrast.“

Vzhlédnu k němu, ale vidím jen Elspeth. Svoji krásnou hol­ čičku.

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Ne. Vy se mýlíte. Byla tady... Sedě­ la... na posteli. Má mokré vlasy. Je jí zima. Potřebuje mě.“ Nuala Ellwood

Elms potřese hlavou.

Podívám se na Claire. Má v očích slzy.

„Pomozte mi,“ zafňukám. „Pomozte... mi... ji... najít.“

„Maggie, ona tady není, opravdu,“ řekne Claire a  hřbetem ruky si otře oči. „Není tady.“

A pak se ve mně něco vzedme. Všechna zlost vybublá na po­ vrch.

„To je nesmysl,“ zakřičím. „Viděla jsem ji. Byla tady. Půjdu ji hledat.“

Odhodím přikrývky a pokusím se vstát z postele.

„Maggie, nedělejte to,“ varuje mě Claire.

Snažím se seskočit na zem, ale dráty mě pevně drží. Vezmu za kapačku zavedenou do paže a chci si ji vytrhnout, ale Elms mi pevně sevře ruce.

„Pusťte mě,“ vykřiknu. „Prosím vás, pusťte mě.“

„Panebože,“ zašeptá Claire vedle mě.

Elms mě drží na místě, zatímco Claire seřizuje kapačku. Za­ chytím jeho pohled. A cosi v jeho výrazu to všechno potvrzuje. Moje Elspeth, moje krásná Elspeth. Začnu křičet a  škubat se­ bou. Elms něco houkne na Claire, ale já ho pořádně neslyším.

„Ne,“ zavřeštím, když se mě pokusí znovu uložit do postele. „Elspeth ne! Moje dítě ne! Ne, ne, ne!“

„Rychle, Claire,“ sykne Elms, který mě pořád nepouští.

Zvednu hlavu ke Claire, která se mi chystá podat sedativum. Oči má opuchlé od pláče a chvěje se jí spodní ret.

„Je mi to strašně líto,“ špitne, předkloní se a zatlačí mi jehlu do kůže.

Chvíli na ni tupě zírám a pak nechám hlavu klesnout na pol­ štář. Když se zavřou dveře, ucítím, jak ve mně něco prasklo. Po­ ložím si ruku na srdce. Pořád pravidelně tluče, i když se roztříš­ tilo na tisíc kousků.

4

Sobota 22. července

V  pokoji je ticho, až na  tiché pípání monitoru životních funkcí, který strašidelně zelenými číslicemi zobrazuje můj krev­ ní tlak. Zpoza dveří slyším rozhovor zdravotnic na sesterně. Jed­ na z nich vypískne smíchy a ten zvuk mnou projede jako nůž.

Od chvíle, kdy jsem se tu zprávu dozvěděla, uběhlo dvanáct hodin. Dvanáct hodin tady ležím na zádech a nemůžu se hýbat. Chce se mi křičet, ale moje tělo je otupělé, a  když se pokusím promluvit, nic ze mě nevyjde. Claire se u mě předtím zastavila a podala mi další tišící prostředek proti bolesti. Je tak silný, že mám pocit, jako bych se vznášela nad postelí.

Před chvílí přišel doktor Elms, posadil se ke mně a řekl mi o mých zraněních. Když jsem plavala v řece, poškodila jsem si plíce. Nejspíš to zapříčinily moje pokusy volat o  pomoc, když jsem byla ponořená ve vodě. Elms mě upozornil na riziko zápa­ lu plic, kvůli kterému pozorně sledují můj zdravotní stav. Vyšet­ ření na počítačové tomografii, které mi udělali, když jsem byla v kómatu, prý naštěstí neprokázalo žádné poškození mozku.

Celou dobu, co tam seděl a doktorsky věcným tónem mlu­ vil o  léčbě, rehabilitaci a  fyzioterapii, jsem nedokázala myslet na nic jiného než na Elspeth, na svoji krásnou desetiletou hol­ čičku.

Nedokážu se smířit s tím, co říkají. Kdyby byla mrtvá, věděla bych to. Cítila bych to v kostech. Cítila bych, že se něco uzavřelo. Nuala Ellwood Ale nic takového se neděje. Ne, určitě se mýlí. Elspeth z  toho auta vystoupila. Někam se zatoulala a teď má strach a neví, jak zpátky. Cítím to.

Je to stejný pocit, jaký jsem mívala, když jsem ji ztratila z do­ hledu v  supermarketu. Strašlivá panika, ze které se člověku až podlamují kolena. Ale ona se vždycky zase našla. Pořád mám před očima její drobný obličejík vykukující zpoza regálů. „Vy­ děsila jsem tě, mami?“

Vždycky se našla.

Proto vím, že pořád žije a že mě potřebuje, ať je kdekoliv. Po­ třebuje svoji maminku.

5

Milá maminko,

mám veliký strach. Nevím, proč jste mě sem poslali. Udělala jsem něco špatně? Jestli jsem zlobila, tak se polepším. Slibuju, že už nikdy nebudu zlobit. Je to tady tmavé a studené. Stěny jsou holé, bílé a nikdo se neusmívá. Stýská se mi po mém pokojíku. Chybí mi vůně venkova. Když se podívám z okna, vidím jen beton a sklo. Je to tady jako ve vězení. Kdy se budu moct vrátit domů? Řekli mi, že si pro mě s tátou nepřijdete, ale to nemůže být pravda, ty mě přece máš ráda nade všecko na světě, vím to. Pořád na tebe myslím a říkám si, co asi děláš. Mají tu nějaké knížky. Jsou staré a otrhané, ale mně se je stejně nechce číst, protože si při tom vždycky vzpomenu na tebe a rozruším se. Mami, i když se na mě zlobíš, nemůžeš na mě jen tak zapomenout, pořád jsem tvoje dcera.

Prosím, nenechávej mě tady. Potřebuju být s tebou.

Slibuju, že už budu hodná a nebudu tě rozčilovat.

Mám tě ráda, mami, a chci domů.

Posílám pusu,

tvoje milující dcera


26

6

Je vánoční ráno. Sedím na gauči s nohama skrčenýma pod sebou a  dívám se, jak Elspeth rozbaluje dárky. Obývací pokoj se změnil v moře pestrobarevného papíru a stužek. Jsou to její druhé Vánoce a  malá tvářička jí září štěstím. Dětský bubínek, který jsme jí koupili, leží odhozený na  podlaze. Víc ji zaujala třpytivá krabice, kterou si dala na hlavu.

„Klobouk,“ zažvatlá a  vzhlédne ke  mně. „Elspeth dostala klobouk.“

„Ano,“ řeknu a sevře se mi srdce. „Máš moc hezký klobouk.“

„Není na to ještě brzy?“

Zvednu hlavu. Ve dveřích stojí Sean a drží krabici s cukro­ vím. Má na sobě santovskou čepici a křiklavě červený vánoční svetr. Vypadá tak pitomě, že si nemůžu pomoct a vyprsknu smí­ chy. Když mě Elspeth uvidí, taky se začne smát.

„Táta legrační,“ zatleská.

„Cos to řekla?“ zeptá se Sean naoko výhrůžně. „Tak podle tebe je tatínek legrační? Počkej, slupnu tě k snídani jako mali­ nu.“

Zvedne Elspeth ze země vystlané papíry a  zaprdí jí pusou na bříško. Malá září radostí.

„Ještě, ještě,“ křičí.

Sleduju, jak si ti dva hrají. Moje rodina, moje krásná rodina. Hřejivý domov, kde jsme všichni pod jednou střechou šťastní.

Den, kDy se to stalo

A pak se něco stane. Pokoj jako by se najednou zbortil. Pořád slyším, jak se Elspeth a Sean smějí, ale už je nevidím.

„Seane,“ řeknu. „Kam jste zmizeli? Nevidím vás. Kam jsi ji odvedl?“

Najednou cosi zaslechnu a  otevřu oči. Spatřím konec ne­ mocniční postele a Claire, která zrovna vchází do dveří. Pak mi to dojde. Proč jsem tady. Co jsem provedla.

„Jak se cítíte, Maggie?“ prohodí Claire a s úsměvem ke mně vykročí.

Neodpovím jí. Hlavou jsem pořád ve  snu. Když se budu dostatečně soustředit, třeba se tam dokážu vrátit. K  Elspeth. A k Seanovi.

„Jen vám zkontroluju tlak,“ oznámí a zamíří k monitoru ži­ votních funkcí vedle postele.

Poslouchám, jak si mumlá čísla, která mi nedávají smysl. Říká, že „to vypadá dobře“.

„Mohla byste mi říct, kde je Sean?“ zeptám se jí. „Můj manžel.“

„Asi bych měla zajít pro doktora Elmse. Ten snad...“

„Ne,“ skočím jí do  řeči. „Prostě mi řekněte, kde je Sean, na to doktora Elmse nepotřebujete.“

Zbledne jako stěna, pak odtáhne židli od  postele a  posadí se na ni.

„Co se stalo?“ Cítím, jak mi hrůza stoupá z břicha do hrud­ níku.

Claire mi sevře ruku. „Šššš, Maggie, jen klid. Váš manžel je v pořádku.“

„Díkybohu,“ vydechnu a  znovu klesnu na  polštář. „Aspoň že tak. A kde teda je? Můžu ho vidět?“

Podívám se na Claire a hledám u ní nějaké ujištění, ona však jen zavrtí hlavou.

„Co tím chcete říct?“ vykřiknu. „Kde je?“

„To nevíme,“ odpoví Claire. „Víme jen to, že váš manžel Sean si před šesti týdny odskočil z nemocnice domů pro nějaké věci. Nuala Ellwood O pár hodin později se vrátil, nechal něco na recepci a pak ode­ šel.“

„Odešel? Jak to?“

Claire na mě smutně pohlédne.

„Hrozně nerada vám to říkám, Maggie, už takhle je toho na vás dost,“ začne, „ale váš manžel Sean se tady od té doby ne­ ukázal. Zdá se, že... zmizel.“

7

Pondělí 24. července

Z jednotky intenzivní péče mě přeložili na běžné oddělení. Prý se ze všeho dobře zotavuji. Už mluvím líp, klesl mi krevní tlak, mám pravidelný tep a  riziko infekce plic se snížilo. „Vy­ padá to dobře,“ zopakovala Claire oblíbenou mantru, když mě sem zřízenci přivezli.

Vypadá to dobře.

Jak to může říct?

Moje dítě je mrtvé. Můj manžel zmizel. Dobře nevypadá vů­ bec nic.

Žena vedle mě si zatáhla kolem postele závěsy. Další dvě pa­ cientky na oddělení – starší žena a dospívající dívka – celé do­ poledne přijímají jednu návštěvu za druhou. Dívka má naroze­ niny a její příbuzní se shlukli okolo postele s balonky v rukou a připíjejí si s ní šumivou limonádou z umělohmotných kelím­ ků.

Obrátím se na druhou stranu, zavřu oči a snažím se nevní­ mat jejich veselé halekání, ale je čím dál hlasitější.

Lidé často mluví o  prázdnotě, ale myslím si, že ji ve  sku­ tečnosti nikdy nezažili, ne tu opravdovou. Dřív pro mě byla prázdnota abstraktním pojmem, neškodným slůvkem, kterým se dalo popsat skoro všechno – od  stavu ledničky až po  ticho v  domě o  víkendovém ránu. Na  druh surové tíživé prázdnoty, který teď prožívám, mě však nemohlo připravit nic. Nuala Ellwood

Nic nemám. Nic nejsem. Nebýt teplého dechu, který mi vy­ chází z úst, snad bych začala pochybovat i o tom, že vůbec exis­ tuju. Vzpomenu si na úryvek, který jsme si se Seanem nechali číst na  svatbě: „Láska je to, co nás dělá skutečnými.“ Vybrala jsem ho proto, že se mi líbilo, jak ta slova zní, jejich krásný ro­ mantický podtón. Nikdy jsem se pořádně nezamyslela nad tím, co doopravdy znamenají, když je obnažíte na  samotnou dřeň, ale teď k tomu mám blízko.

Skutečná jsem byla díky Elspeth a Seanovi. Byli rukama, kte­ ré mě držely nad hladinou, i  vzduchem, který naplnil splasklý balonek mého života a  ten se mohl konečně vznést do  výšin. Bez nich nejsem nic.

Jak tady tak ležím a tisknu si dlaně k uším, abych neslyšela šťastné klábosení návštěv, v duchu se vrátím k okamžiku, kdy se mi narodila Elspeth. Porodní asistentka mě připravovala na to, že se najednou budu cítit neúplná. „Na ten pocit prázdnoty ni­ kdy nezapomenete,“ řekla mi potom.

Vím, jak to myslela, ale o žádnou prázdnotu tehdy ve skuteč­ nosti nešlo. Uvolněné místo v  mém lůně mi vynahradil téměř čtyřkilový živý uzlíček, který jsem skoro pořád svírala v náru­ čí. Svaly na pravé ruce se mi zpevnily tím, jak jsem jí podpírala hlavičku. Prsa mi doslova přetékala mlékem; byla tak těžká, že jsem se bála, abych nepřepadla dopředu. Dům, který mi zpr­ vu připadal moc velký, najednou ožil: všechny pokoje byly plné košíků na mimina, přebalovacích pultů, dětských sedaček, ply­ šáků a plínek. Elspeth ho dokázala naplnit až po střechu. S je­ jím příchodem se z domu stal domov. Můj život byl najednou tak rušný, že jsem neměla vůbec žádný čas na přemýšlení. Sean odcházel do práce každý den v sedm ráno, kdy jsem poprvé kr­ mila Elspeth, a vždycky mě políbil na tvář. Když se vrátil domů, byli jsme oba z  celého dne tak utahaní, že jsme snědli večeři na klíně v obýváku, a někdy dokonce i v posteli. Můj mozek se vytvaroval do  podoby dítěte a  nedokázal myslet na  nic jiného

Den, kDy se to stalo

než na Elspeth: kdy ji nakrmit, jakou má teplotu, co je potřeba udělat. Na jiné starosti nezbýval prostor. Můj život připomínal dobře najedené břicho, syté a tlusté.

Jak to, že tady najednou už není? zeptám se sama sebe, oto­ čím se na záda a zadívám se na strop s pruhy svítících zářivek. Moje krásná holčička. Jak může být pryč? To přece není možné.

„Tamhle leží.“

Když uslyším sestru, která uvádí do místnosti další návště­ vu, ani nezvednu oči, ale kroky se zastaví u mojí postele. Posa­ dím se a vidím, že tam stojí policistka. Je zhruba v mém věku, má vysokou postavu, růžové tváře a husté kaštanové vlasy svá­ zané do culíku. Je oblečená v nepadnoucím černém kalhotovém kostýmu a světle modré košili. Když přistoupí blíž, ucítím trp­ kou citrusovou vůni jejího parfému.

„Dobrý den, paní Allanová,“ pozdraví mě. „Já jsem detektiv seržant Graylingová. Patřím k týmu, který vyšetřuje vaši neho­ du. Můžu se posadit?“

Má yorkshirský přízvuk, a  to mi připomene jednu holku z Leedsu, kterou jsem znala v mládí.

„Prosím,“ odpovím.

Přisune si ke mně židli a posadí se.

„Ráda bych vám položila několik otázek,“ vysvětlí mi a při­ sune se s židlí ještě blíž. „Nic složitého, jen pár informací ohled­ ně té nehody.“

„Nehody?“ zopakuju po  ní. Vzápětí se návštěva mladé pa­ cientky vedle hlasitě rozesměje a já sebou bezděčně trhnu.

Graylingová se na dotyčného zamračeně podívá, pak se zno­ vu otočí ke mně a její výraz trochu roztaje.

„Tak můžu?“

Přikývnu.

„Výborně. Vím, že doktor Elms vám sdělil, co se stalo, včet­ ně drsných podrobností,“ pokračuje. „Ale potřebovala bych si pár věcí ujasnit.“ Nuala Ellwood

Náhle se mi rozbuší srdce.

„Je tady snad něco...“

„Paní Allanová, opravdu se nemusíte ničeho obávat,“ ubez­ pečí mě Graylingová a položí mi ruku na rameno. „Jde jen o ru­ tinní otázky.“

Přitáhnu si deku až ke krku; ruce se mi třesou nervozitou.

„Potřebuju, abyste mi řekla, co přesně se tenkrát večer dva­ náctého května stalo,“ pokračuje Graylingová. „Proč jste byla v  tom autě. Kam jste jela. Sebemenší drobnost, na  kterou si vzpomenete, by nám moc pomohla.“

Otupěle se na ni podívám. Jako by na mě mluvila cizím jazy­ kem. Dvanáctého května je pro moji zmatenou hlavu abstraktní pojem, stejně vzdálený a cizí jako neosobní hlasy, které vychá­ zejí z její praskající vysílačky.

„Byla jste před hospodou U Pluhu,“ pokračuje. „Na parkovi­ šti u mostu. Dokázala byste si vzpomenout, co jste tam dělala?“

U Pluhu to znám. Je to restaurace hned za Lewesem. Když jsme se přistěhovali, jednou jsme do ní se Seanem zašli. Moc se nám tam nelíbilo. Jídlo bylo strašné a v lokále vysedávaly par­ tičky štamgastů. Nemám ponětí, proč bych tam ten večer měla jezdit. Zavrtím hlavou.

„Takže si nevzpomínáte, že byste tam zaparkovala s autem?“ zeptá se Graylingová a přimhouří oči.

„Ne,“ zašeptám. „Nevzpomínám si vůbec na  nic. Řekněte mi, prosím vás, co se stalo.“

„No,“ začne Graylingová a  na  vteřinku zaváhá. „Zdá se, že jste z nějakého důvodu vystoupila z auta a dcerku jste nechala na zadním sedadle. Ze zprávy hasičů vyplývá, že ruční brzda... byla zatažená jen částečně.“

„Chcete říct, že... to byla moje vina?“ vyhrknu. „Že jsem to zavinila já?“

„Nic takového netvrdím,“ řekne Graylingová. „Špatně zata­ žená ruční brzda ukazuje na  nehodu. Auto se rozjelo a  vy jste

Den, kDy se to stalo

ho nedokázala zastavit. A poranění vašich rukou svědčí o tom, že jste dělala všechno možné, abyste svoji holčičku zachránila.“

Vzhlédnu k ní. Obě víme, co to znamená. Dělala jsem všech­ no možné, ale nestačilo to.

„Koronera to přesvědčilo,“ pokývá hlavou. „Zdá se, že šlo o nezaviněné úmrtí.“

V hlavě mi hučí jako v úle. Koroner. Nezaviněné úmrtí. Ruč­ ní brzda. Nic z toho nedává žádný smysl. Proč si nic nepama­ tuju?

„Jen jedna věc mi dělá starost,“ pokračuje policistka náhle jiným tónem.

„Jaká?“ Sevře se mi hrdlo.

„To, že byly dveře auta zamčené.“ Upře na mě chladný po­ hled. „Je nějaký důvod, proč byste dceru zamykala ve voze?“

„Ne,“ odvětím. „Nikdy jsem ji nezamykala, nikdy! Vůbec to nechápu. Jste si jistá, že auto bylo zamčené?“

„Ano, zpráva velitele hasičů mluví jednoznačně. Nemohla jste jít do té restaurace?“

„Ne,“ vykřiknu. „Proč bych chodila do  restaurace sama? Vždyť já ani nepiju. A že bych nechala Elspeth v autě, je napros­ to vyloučené.“

„Nemohla jste mít s někým domluvenou schůzku?“

„Ne,“ řeknu.

„Ale jak to můžete vědět, když si z  toho večera vůbec nic nepamatujete?“

„Prostě to vím,“ odpovím roztřeseným hlasem. „Já mezi lidi moc nechodím, vlastně skoro vůbec. Celý můj život se točí ko­ lem rodiny: Seana a Elspeth. Podívejte, ona...“ Zarazím se. Krk mám tak stažený, že nemůžu dál.

„Jen klid, paní Allanová.“

„Elspeth měla ze zamčených dveří strach,“ vysvětlím jí. „Když jí bylo asi sedm, Sean si jel pro oblek do  čistírny a  vzal ji s sebou. Usnula na zadní sedačce auta, a tak zamkl a běžel si Nuala Ellwood dovnitř pro oblek. Auto parkovalo přímo před obchodem a Sean byl uvnitř jen pár minut. Když vyšel ven, Elspeth bušila na okna celá vyděšená, že ji...“

„Že ji co?“

„Že ji tam nechal a odešel.“

Graylingová přikývne a  zapíše si něco do  poznámkového bloku.

„Od té doby se v autě bála,“ dodám. „Trvalo roky, než to pře­ konala. Takže je vyloučeno, abych ji uvnitř zamkla.“

„A Sean?“

„Co je s ním?“

„Váš muž ji po té události už nikdy ve voze nezavřel?“

„Ovšemže ne,“ ujistím ji. „Věděl, jaký z toho měla strach.“

„Což mě přivádí k dalším otázkám,“ řekne a zadívá se do po­ známek. „A ty se týkají vašeho manžela.“

„Našli jste ho?“

„Ne,“ odpoví Graylingová. „I když upřímně řečeno, oficiál­ ně pohřešovaný není. Naše vyšetřování nasvědčuje tomu, že odešel z  vlastní vůle. Chtěli jsme jen znát vaši verzi. Nenapa­ dá vás důvod, proč by odcházel? Neměli jste nějaké problémy?“

V  myšlenkách se vrátím k  našemu poslednímu rozhovoru a vzpomenu si, jaká z jeho hlasu čišela zlost. Ne, nebylo to mezi námi dobré. Ale do toho jí nic není.

„Paní Allanová?“

Nemůžu. Místo toho zavrtím hlavou.

„Ne,“ odpovím. „Žádné problémy jsme neměli. Všechno bylo... normální.“

Graylingová přimhouří oči.

„To je celkem vzácnost, nemyslíte?“ naléhá. „Být tolik let svoji, a přitom se nehádat. A do toho ještě malé dítě...“

„Neříkám, že jsme se nehádali.“ Snažím se zachovat klidný tón. „Někdy samozřejmě ano. Ale jen kvůli hloupostem. Nebylo to nic, kvůli čemu by musel odcházet.“

Den, kDy se to stalo

Policistka pokývá hlavou, ale cítím, že mi nevěří.

„Claire říkala, že odešel hned po... po pohřbu,“ dodám roz­ třeseným hlasem. „A já vůbec netuším proč. Policie s ním po té nehodě musela mluvit. Nenaznačil, že by to měl v plánu?“

„S panem Allanem jsem se skutečně setkala,“ připustí Gray­ lingová. „Hovořila jsem s ním bezprostředně po nehodě a pak si ještě přišel na stanici pro váš telefon, který jsme našli u řeky.“

Můj telefon. Doteď jsem po něm ani nevzdechla.

„Váš manžel na tom byl dost špatně,“ pokračuje Graylingo­ vá. „Ztráta dítěte ho zdrtila. Ale o odchodu se nezmínil, alespoň ne v tu chvíli.“

„Vrátí se, viďte,“ hlesnu a hledám v její tváři náznak povzbu­ zení. „Nemohl přece jen tak odejít.“

„Na  to vám bohužel neumím odpovědět, paní Allanová,“ reaguje Graylingová. „Naše dosavadní poznatky však nesvědčí o  ničem nezákonném. Pokud mi říkáte pravdu a  žádné man­ želské problémy jste neměli, pak je nejpravděpodobnější, že ho k odchodu dohnal šok ze smrti vaší dcery. Zármutek dělá s lid­ mi divné věci.“

Zarazí se a vrhne na mě zvláštní pohled. Jako by chtěla ještě něco dodat.

„No nic, už vás nechám odpočívat,“ prohodí náhle s úsmě­ vem. „Díky, že jste zodpověděla moje otázky.“

Vstane a zastrčí si blok do kapsy.

„To je všechno?“ zeptám se a  vyprovodím ji pohledem ke  dveřím. „Ztratil se mi manžel. Musíte se ho pokusit vypát­ rat.“

„Jak jsem řekla, paní Allanová, vyšetřování napovídá tomu, že váš muž odešel z vlastní svobodné vůle,“ řekne znovu s tím zvláštním výrazem na tváři. „Víc pro vás v tuto chvíli nemůže­ me dělat. Ale kdybyste si přece vzpomněla na něco, co by moh­ lo být důležité, třeba jen na nějakou maličkost, určitě se ozvěte. Nechám vám na sebe kontakt u doktora Elmse.“ Nuala Ellwood

Pak otevře dveře a  dovnitř zavane pach rozvařeného jídla z chodby. Když za sebou zavře, chvíli jen tak ležím a snažím se to všechno vstřebat. Jasně, měli jsme trochu napjaté vztahy, ale Sean by mě nikdy neopustil. Nedovolil by, abych se probudila a musela se vyrovnávat s hrůzou z Elspethiny smrti sama. A pak si vzpomenu na  náš poslední rozhovor a  na  nepříliš skrývaný hněv v jeho hlase. Takhle už to dál nejde, Maggie.

Položím hlavu na polštář, a když zavřu oči, ucítím hluboké znepokojení, až mi po zádech přeběhne mráz.

8

Milá maminko,

proč jste mě sem poslali? Moc se to snažím pochopit, ale napadá mě jen to, že jsem asi udělala něco hrozného, za co jste mě museli potrestat.

Vůbec se mi tady nelíbí. Všichni jsou na mě zlí. Pořád mi říkají, abych se vzchopila a přestala brečet, ale já to nedokážu. Brečím v jednom kuse, hlavně když musíme sedět u večeře. Včera byly jehněčí kotlety. Měly divnou fialovou barvu a maso bylo hrozně tlusté. Málem jsem se pozvracela, jen jsem se na ně podívala, ale ta paní mi řekla, že jestli nebudu jíst, vyhodí mě od stolu. Tak jsem se snažila a chutnalo to trochu líp, než vonělo, ale jak jsem smutná, mám v krku knedlík, přes který se jídlo nedostane. Nic se přes něj nedostane. Takže jsem se rozkuckala, a všechny ostatní děti se na mě dívaly a smály se. Paní zakoulela očima a podala mi sklenici vody. Je fakt hrozná. Má špičatý a zlý obličej jako ježibaba a nikdy se neusměje. Snažím se rozveselit tím, že si ji představuju jako opravdovou ježibabu z pohádky.

Na pokoji bydlím se Zoe. To je holka, která je mnohem starší než já, může jí být tak čtrnáct. Má černé vlasy ostříhané hodně nakrátko a pod očima fialové kruhy, jako by celé měsíce nespala. Většinu času tráví tím,

Nuala Ellwood

že sedí na posteli a pouští si hudbu do sluchátek. Máme patrovou postel. Já spím dole, ona nahoře. Matrace je dost nepohodlná a z povlečení mě svědí kůže. Včera večer mi Zoe řekla, abych „už kurva držela hubu“, protože jsem brečela ze spaní. (Omlouvám se za sprosté slovo, ale takhle to fakt řekla.) Druhý den ráno mě seřvala, že kvůli mně nemohla spát, a že jestli budu dál brečet, dá mi pár facek. Takže teď se učím nebrečet, a když už, tak alespoň tiše.

Já sem nepatřím, mami. Musí to být nějaký hrozný omyl, vím to. Ty a táta byste mě tady přece jen tak nenechali.

Maminko, prosím tě, přijeď si pro mě.

Stýská se mi.

Mám tě ráda.

Posílám pusu,

tvoje milující dcera


39

9

Pondělí 31. července

Choulím se v  rohu společenské místnosti v  nemocnici jako zapomenutá věc, která čeká, až si ji někdo přijde vyzvednout. Z novin a časopisů ležících na nemocničním stolku vím, že je čer­ venec 2017. Před dvěma týdny jsem se probudila v posteli, aniž bych si pamatovala, proč a jak jsem se tam dostala. Dnes mě bu­ dou propouštět. Sklopím oči k paklíku receptů, které mi dal ráno doktor Elms: silná analgetika na čtyři týdny, jež mají otupit fyzic­ kou i psychickou bolest, byť vždycky jen na několik hodin; dezin­ fekční krém, který si musím dvakrát denně vtírat do rukou, aby mi znovu narostly stržené nehty; a nakonec dva inhalátory – je­ den má podpořit plicní činnost, druhý mi má pomoct v případě, že se mi bude špatně dýchat. Zdá se, že mám všechno potřebné k tomu, abych se vyléčila – všechno kromě manžela a dítěte.

Dveře se s  vrznutím otevřou. Do  místnosti vstoupí stará paní. Zmateně se rozhlédne kolem sebe. Pak si mě všimne a té­ měř neznatelně sebou trhne. Myslela si, že tady nikdo nebude. Což je v podstatě pravda. Já jsem jen duch, nic víc.

Podle Claire se Elspethin pohřeb konal tři týdny po nehodě, jakmile koroner vypracoval zprávu. V  té době si mysleli, že ne­ můžu přežít, a kdyby snad ano, stejně jsem měla natrvalo skončit ve  vegetativním stavu. Když úřady vydaly Elspethino tělo, Sean uspořádal smuteční obřad v  kostele svatého Petra v  Rodmellu. Přišli i její kamarádi ze školy. Všichni byli ve fialové, Elspethině Nuala Ellwood oblíbené barvě. Byl to krásný pohled, řekl vikář Claire, když za mnou přišel do nemocnice. Velice příhodné rozloučení.

Ale já jsem jí poslední sbohem říct nemohla.

Elspeth pochovali na hřbitově u kostela, na pokojném místě dál od silnice. Vím to, protože podle Claire se Sean po pohřbu vrátil k mému lůžku a všechno mi vyprávěl.

Pak odešel a už se nevrátil.

Představuju si, co se mu tehdy večer asi honilo hlavou. Cítil se jako teď já? Byl zdrcený, zoufalý a nemocný žalem a bolestí? Pořád si nemůžu na nic vzpomenout, i když jsem se o to koli­ krát snažila. Jen se mi věčně zdají ty příšerné sny o řece a plačící Elspeth. Musím Seana najít. To je jediná věc, co mě drží nad vo­ dou a brání mi spolykat najednou všechny prášky, které mi dali, a ukončit to jednou provždy. Musím ho najít. Musím zjistit, co se tehdy večer stalo a jestli to byla moje vina.

Včera se mě ptali, jestli mám někoho, komu by mohli za­ volat, aby si pro mě přišel a  pomohl mi. Mám nějaké přátele nebo příbuzné? A odpověď zněla ne. Moji rodiče zemřeli, než se Elspeth narodila, a pokud jde o přátele, no, nikoho jiného než Seana a Elspeth jsem nikdy nepotřebovala. Jak jsem řekla Gray­ lingové, oni byli můj život.

A teď jsou pryč.

Starší žena si vybrala pohodlné křeslo na druhé straně míst­ nosti. Dívám se, jak něco hledá v  kabelce. Připomíná mi moji matku, vždy upravenou a solidní. Dámu, která si bere každý den čistý kapesník, i když by radši umřela, než aby si s ním musela osušit slzy. Matka tvrdila, že city jen komplikují život a člověk by je měl ovládat, jinak se všechno zhroutí. Žena mě přistihne, že ji pozoruju, a  rozpačitě se usměje. Odvrátím pohled, abych ji ušetřila trapné povinnosti zapříst nezávaznou konverzaci. Už se mi mluví líp, i když je pro mě pořád někdy těžké vyjádřit se správně. Podle doktorů nejde o nic neobvyklého a léčbou by se to mělo časem zlepšit, ale mě to stejně znervózňuje.

Den, kDy se to stalo

Zvednu časopis a předstírám, že jím listuju, a přitom na sobě cítím stařenin pohled. Fotografie celebrit se mi rozpíjejí před očima stejně jako reklamy na drahé pleťové krémy a diety, jak zhubnout do  plavek. Pomyslím na  naši poslední dovolenou ve Whitstablu a na Elspethino nadšení, že si může konečně vzít nové sluneční brýle s motivem Hello Kitty, a do očí mi vyhrk­ nou slzy. Jak je možné, že už ten krásný obličejík nikdy neuvi­ dím? Že neucítím teplo její kůže, když ke  mně přitiskne tvář? „Dobrou noc, mami. Ať tě blechy štípou celou noc.“

To byla stará otcova průpovídka, kterou předal mně a já zase Elspeth. Ať tě blechy štípou celou noc. Ach, holčičko moje, jak já jsem tě milovala. To si ani nedokážeš představit.

Odložím časopis, sepnu ruce a snažím se to všechno potla­ čit.

„Dobrý den, Maggie.“

Vzhlédnu a uvidím Claire.

„Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat,“ řekne, zvedne kyprou ruku a pokyne mi ven. „Doktor Elms dával dohromady vaše propouštěcí papíry.“

Vstanu a vykročím za jejím uklidňujícím hlasem. Vzpomí­ nám si, jak jsem ho slýchala v kómatu a vždycky mi hned bylo líp. Mluvila o  počasí, o  svých dvou pubertálních synech nebo o tom, co nového se stalo v jejím oblíbeném televizním seriálu. Když jsem uslyšela její hlas, věděla jsem, že jsem v bezpečí.

„A taky dorazili lidi ze sociálky.“

„Ze sociálky?“ podivím se. „Co tady dělají?“

„Nebojte, všechno bude v pořádku. Jsou tady, aby vám po­ mohli s dalšími kroky.“

„Myslíte kvůli pečovatelce?“ Sevře se mi hrudník. „Včera jste se zmínila, že budu možná potřebovat pečovatelku, která by mi pomáhala s domácností. Proto přišli?“

„Co kdybychom si je nejdřív vyslechly?“ navrhne Claire jemně. „A od toho se můžeme odrazit.“ Nuala Ellwood

Přikývnu a nechám se odvést chodbou. Na stěnách visí dět­ ské malůvky: otisky bramborových razítek v jasných základních barvách, velcí motýli a tlusté usmívající se housenky. Jak kolem nich kráčíme, v očích mě začnou pálit slzy.

Elspeth malovala ráda. Byl to její způsob, jak porozumět světu. Když měla nový zážitek nebo byla někde, kde to předtím neznala, hned po  příchodu domů vyběhla do  patra, posadila se ke  stolu a  věrně to zachytila na  papír. Dokázala tam prose­ dět celé hodiny, pohroužená do  nových světů, které právě ob­ jevila, ať už šlo třeba o  cestu vlakem, dovolenou u  moře nebo o přesun do jiné třídy na začátku nového školního roku. Sama sebe přitom vždycky umístila doprostřed; to byl charakteristic­ ký znak Elspethiných kreseb. Vzpomínám si, jak jsem někde četla, že když slavný malíř Goya za  války zažil nějaký hrůzný výjev, vzal tužku, nakreslil ho a  nahoru vždycky naškrábal „já to viděl“ nebo „byl jsem tam“. To mi připomínalo způsob, jak Elspeth sama sebe zasazovala do vlastních obrázků. Ona v tom vlaku, na  pláži nebo ve  třídě byla, a  proto se pro ni ty zážitky staly skutečností. Nové věci ji přestaly děsit a Elspeth si připa­ dala v bezpečí.

A pak se moje myšlenky stočí k řece. Proč jsem ji tenkrát ve­ čer nedokázala udržet v bezpečí? Byla jsem její matka, byla to moje práce. A já jsem ji nezvládla. Selhala jsem.

10

Milá maminko, snažím se být silná a moc nebrečet, i když je to těžké.

Píšu do sešitu, který mi dala ta paní, co vypadá jako ježibaba. Řekla jsem jí, že ho potřebuju k procvičování pravopisu. Ona neví, že ti píšu dopisy. Kdyby to věděla, asi by se zlobila. Zoe sedí na palandě nade mnou a kouří cigaretu. Dýchám ten smrad a chce se mi kašlat, ale snažím se ovládnout. Všimla jsem si, že se Zoe strašně snadno rozčílí, a nechci dostat facku.

Přišla jsem na to, jak nebrečet. Když je mi smutno, zapisuju si myšlenky. Všechno, co mě trápí, si vylévám na papír. Včera mě Ježibaba vzala do města a já jsem měla v jednu chvíli pocit, že jsem tě zahlédla na ulici. Vždycky se po tobě dívám. Přepadl mě smutek a panika a bylo mi do breku, ale překonala jsem to tím, že jsem se snažila myslet na hezké věci. Držela jsem je v hlavě, dokud jsem nepřišla domů, a pak jsem si je zapsala do sešitu. Tady jsou:

Maminka a tatínek

Zvířata a ptáci

Topinka s máslem

Sladký čaj

Běhání ve sněhu Nuala Ellwood

Měkká vlna

C. S. Lewis

Letní prázdniny

Čísla a počty

Brouzdání v moři

Objímání

Mátová zmrzlina

Maminka přijde a odvede si mě domů

Budu spát ve vlastní posteli

Maminčin obličej

Maminčin hlas

Maminka

Prosím tě, přijď si pro mě brzy

Posílám pusu,

tvoje milující dcera


45

11

Sedím na předním sedadle Amandina Nissanu Micra a tře­ su se. Jedeme sice jen pár minut, ale mně to připadá jako celá věčnost.

Amanda je moje sociální pracovnice. Cizí člověk, v jehož ru­ kou teď spočívá moje budoucnost.

Zavřu oči a vybavím si události dnešního rána. Když jsem se dostavila do kanceláře doktora Elmse, čekala mě tam Amanda a její kolega, hubený mladík s vykulenýma očima, nějaký Mike Saunders. Jak jsem tam seděla a jedním uchem poslouchala řeči o svém léčebném plánu a propouštěcích listinách, myslela jsem jen na to, jak se vrátím domů, lehnu si do velké železné poste­ le a přetáhnu si deku přes hlavu, aby na mě okolní svět nemo­ hl. Ale pak Mike Saunders pronesl něco, co mě přimělo prudce narovnat záda: „Hlavní je zajistit paní Allanové náhradní uby­ tování.“ Nejdřív jsem si myslela, že jsem se přeslechla, ale pak si vzala slovo Amanda a oznámila mi, že našla místo v jednom hezkém penzionu v Lewesu. Neměla jsem tušení, o čem ti dva mluví. Proč bych se měla stěhovat do  náhradního ubytování? Proč nemůžu jít domů?

Teď už odpověď znám, ale stejně to nedokážu pochopit. Když jsem seděla v  té kanceláři s  Claiřinou rukou na  rame­ ni, sdělili mi, že Sean při odchodu ukončil nájemní smlouvu na dům. Řekla jsem jim, že to musí být omyl, že dům byl náš,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.