načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Démoni jsou věční - Petr Heteša

Démoni jsou věční

Elektronická kniha: Démoni jsou věční
Autor:

Původně si Lenny Grimwood myslel, že pro svou soukromou válku nebude na škodu uzavřít dohodu s démony, s jejichž pomocí snad nebude možné prohrát.Smlouva byla velmi jednoduchá – v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 486
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0926-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Démoničtí přátelé, na které se Lenny Grimwood spoléhá, nejsou ani tak mocní jako spíše věční. Nepopiratelná existence pekla pak přidává nádech fantasy. Z agentury Lenny a Benny Production zbyl už jen Lenny. To proto, že Benny byl nalezen s prostřelenou hlavou. Policejní vyšetřování Lennymu příliš nesedí, navíc ho tak trochu i podezírají, takže se do rozpletení případu parťákovy smrti pustí sám. Břitké dialogy, střílečky a dokonce peklo. Navíc překvapivé zjištění, že čas ve skutečnosti vlastně neexistuje.

Popis nakladatele

Původně si Lenny Grimwood myslel, že pro svou soukromou válku nebude na škodu uzavřít dohodu s démony, s jejichž pomocí snad nebude možné prohrát.Smlouva byla velmi jednoduchá – v případě vítězství život, v případě prohry smrt… Město Baltimore se tak stává svědkem Lennyho boje o život, doprovázeného mnohdy zmatenou podporou jeho démonických přátel, kteří, jak se brzy ukázalo, nejsou mocní, ale pouze věční. A aby toho nebylo málo, vstupuje do hry ještě ženský element, který pak dokáže rozhodit nejen svět Lennyho, ale i svět démonů. Hlavní hrdina se ocitá ve víru spousty přehmatů, překvapujících zvratů, zákeřných pastí, přestřelek, bláznivých akcí a automobilových honiček. A to vše je směrováno ke strhujícímu a velice explozivnímu závěru... Autor zůstal věrný akčnímu stylu americké drsné školy, kde jsou břitké dialogy mnohdy překotnější než střelba z automatických zbraní, používaných Lennyho protivníky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Heteša

DÉMONI JSOU VĚČNÍ

Copyright © 2009 by Petr Heteša

Cover © 2009 by Juraj Maxon

For Czech Edition © 2009 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-92-7 (93. kniha) - formát PDF

ISBN 978-80-86309-93-4 (94. kniha) - formát PDF pro čtečky

ISBN 978-80-86309-94-1 (95. kniha) - formát ePub

ISBN 978-80-86309-95-8 (96. kniha) - formát Mobipocket


Petr Heteša

Démoni

jsou věční

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2009


OBSAH

Lidé ............................................................................................. 5

Démoni ...................................................................................... 43

Démoni a lidé ............................................................................ 85

Kontakt s minulostí ................................................................ 140

Chyba v datech ....................................................................... 183

Otevření hry ............................................................................ 231

Kočičí drápky .......................................................................... 286

Kohouti na smetišti ................................................................ 341

Anděl smrti .............................................................................. 376

Destrukce................................................................................. 438

Samota v davu ........................................................................ 464


– 5 –

I.

Lidé

1.

Nevím, jestli už jste někdy našli chlápka s prostřelenou hlavou a jestli si to vůbec dovedete představit. Ale určitě jste už aspoň někdy ve filmu podobnou scénu viděli. V těch áčkových kouscích stačí úplně malá dírka uprostřed čela, v béčkových pak díra přes půlku obličeje. Já měl před sebou asi céčkový.

Benny seděl na židli za stolem, s rukama bezvládně svěšenýma podél těla, a v hlavě měl obrovskou díru. Nebo spíše místo hlavy měl díru, protože z hlavy toho moc nezbylo. A skutečně to vypadalo jako ve filmu, včetně krvavých cákanců na stěně za jeho hlavou, mezi kterými by určitě bylo možné najít i kulku (nebo spíše granát), která jí prolétla. Bylo to opravdu jako mistrovská práce hollywoodských maskérů a vzhledem k tomu, že od Bennyho už jsem byl zvyklý na leccos, jsem jenom řekl:

„No dobrý... Tak jsem se lekl... Tak už toho nech a běž s tím do hajzlu.“

Jenže Benny do žádného hajzlu nešel a dál tam seděl s obrovskou krvavou dírou místo hlavy a jeho mrtvé, doširoka rozšířené oko, které zůstalo na okraji krvavé propasti, mě pozorovalo, jako bych si tu srandu snad dělal já, a ne on. Ještě že Jessica má dovolenou, protože kdyby ho takhle viděla, tak to s ní možná fakt sekne.

Otočil jsem se k němu zády, zapnul rychlovarnou konvici a ze sekretáře vzal hrníček, do kterého jsem nasypal dvě plné lžičky

– 6 –

Davidoffa. Zbožňoval jsem silnou kávu. Kávu, ve které dvě třetiny

hrnečku zabíral lógr a zbytek byla voda. Vlastně to byl jenom vodou

nasáklý lógr. Benny pořád dělal jakože nic, a když konvice vypnula,

zalil jsem si šálek a otočil se zpátky k němu. Ani nemrkl. Já bych tak

dlouho nemrknout nevydržel.

„Tak jo... tak jsi mě dokonale vytočil. A teď zase vytočím já tebe,“ řekl jsem, vytáhl z kapsy mobil a navolil POLICIE.

2.

Poručík Robins neměl vlasy, zato měl obrovité tělo. Dveřmi se stěží protáhl a tvářil se, že chlapů s prostřeleným obličejem vídá několik za týden a tohle je dneska jeho druhá položka. Kamenný výraz v jeho mrzuté tváři mu vydržel do doby, než se mu zvedl žaludek, což bylo asi dvacet vteřin. Ukázal jsem mu, kde je koupelna, a on měl co dělat, aby ho tam ty jeho subtilní nohy vůbec včas donesly. Do kanceláře mezitím vstoupili další dva uniformovaní policisté, kteří už se netvářili tak sebevědomě jako jejich obří šéf, ale žaludek měli rozhodně stabilnější.

„A do prdele,“ řekl mladší a starší ho doplnil:

„Kurva...“

Z fleku by mohli psát scénáře telenovel se skvělými dialogy. Nesporně by vytvořili sehranou autorskou dvojici.

„Vy jste ho našel?“ zeptal se pak starší.

„Jo...“ řekl jsem a usrkl trochu lógru Davidoffa.

„Ale nezastřelil jste ho.“

Pokrčil jsem rameny a řekl: „Mám dojem, že ne.“

Z koupelny se vrátil zelený poručík Robins.

„Promiňte, pánové, ale včerejší husa mi asi nějak nesedla.“

„Jasně šéfe,“ poznamenal mladší a vytáhl z náprsní kapsy blok a propisovací tužku. Asi zapisovatel.

„Hýbal jste tu s něčím?“ zeptal se Robins, posadil se na židli a utíral si zpocené čelo.

„Akorát s konvicí a šálkem, co mám v ruce.“

„Vražedná zbraň?“

– 7 –

„Myslíte šálek?“

„Ne, kurva. Jestli jste ji tady někde nenašel.“

„Nenašel. Ale je fakt, že jsem ji ani nehledal.“

„Miku, zavolej Harrymu, ať nám ho převezou na pitevnu. Předtím tu chci ale mít koronera a pak Lessingovou z laborky. A zavřete mi celý patro.“

„To půjde asi těžko. Sídlí tu ještě dvě firmy,“ poznamenal jsem.

„Seru na firmy. Tak si vezmou neplacené volno. Než to tu projdem, chci mít vyklizený a zavřený celý patro. Franku, zařídíš to.“

„Jasně.“

„Vy jste ho znal?“ vyštěkl na mě Robins a povolil si pásek u kalhot. Břicho asi ještě pořád nebylo v pořádku. Husa tlačila.

„Jo... Je to můj společník. Benny Graham.“

„A vy jste?“

„Lenny Grimwood. Naše firma se jmenuje LENNY A BENNY.“

„Teď už jenom Lenny,“ prohodil Robins a podíval se na Bennyho s dírou v hlavě.

„Máte na někoho podezření?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ztratilo se něco?“

„To ještě nevím, ale zatím to nevypadá.“

„Tak proč ho odstřelili?“

Pokrčil jsem rameny.

„Nějaké rozpory se zaměstnanci?“

„Máme jenom jednoho.“

„Jednoho?“

„Jo. Jessiku Hassellovou. Sekretářka. A nepředpokládám, že by mezi nimi mohly být nějaké rozpory. Spíš naopak. Mám dojem, že ji klátil.“

„Cože?“

„Nic. To bylo jenom mimo protokol. Prostě vztahy mezi slečnou Hassellovou a Bennym byly velmi přátelské.“

„Takže s ní chrápal.“

Jenom jsem pokrčil rameny.

„Budeme si muset vzít vaše otisky prstů.“

„Jasně.“

– 8 –

Asi se hodně díval na CSI: NEW YORK.

3.

Co se vlastně stalo, jsem si uvědomil až na Connely Street, kde sídlilo oddělení kriminální policie města Baltimore. Vzali mi nejen otisky prstů, ale taky veškeré rozměry, naskenovali mě zvenku i zevnitř, dokonce mě protáhli nějakým tomografem či co a udělali si snad i přesnou kopii mého mozku. Bennyho prostřelená hlava byla označena katalogovým číslem KL458-1256, které dostala na starost vyšetřovatelka Margaret Wilburová. Ženská, která před nějakými sto lety mohla být i krásná.

Došlo mi, že z LENNY A BENNY PRODUCTION opravdu zbylo jen to LENNY, a můj mozek byl pořád jakoby divně zablokovaný, jelikož tuto zcela novou informaci prostě odmítal přijmout.

Nechci tvrdit, že jsme byli nějaké absolutně zářící hvězdy, ovšem je fakt, že v rámci Baltimore a jeho poměrně širokého okolí jsme byli skvělí. Dokonce se dá říci, že nejlepší, a měli jsme dokonce objednávky i z Washingtonu, New Yorku a Philadelphie. Jednou jsme dělali i pro Detroit. Byla to svatba místního magnáta z automobilového průmyslu. Svatba pro čtyři sta lidí a vlastní oddací akt se odehrál v horkovzdušném balonu nad Berthamským jezerem. Dokázali jsme zajistit skutečně všechno. Slavnostní akce, recepce, koncerty od vážné hudby až po punkovou, bombastické výroční akce, večeři se senátorem, líbánky na letadlové lodi, dinosaury, princezny i čaroděje.

Naší chloubou byly neobvyklé zážitky typu koupel v akváriu se žraloky, slaňování chladicí věže atomové elektrárny, cesta parní lokomotivou napříč Spojenými státy, noc v hrobce se skutečnými kostlivci. Pro jednoho milionářského synka jsme dokonce nechali v Nevadské poušti vytvořit z kamenů obří srdce o průměru pět kilometrů i s monogramy a propíchnuté šípem, které pak ukázal z vrtulníku (ten jsme pochopitelně také zajišťovali my) své lásce, šestnáctileté studentce gymnázia. To srdce skládalo šedesát lidí

– 9 –

měsíc a materiál jim navážela čtyři těžkotonážní auta. Stálo to půl

milionu a jeho láska prý byla maximálně spokojená, i když z toho

moc neviděla, jelikož se celý let ve vrtulníku líbali.

Pokud jste kontaktovali naši firmu, mohli jste mít cokoli, na co jste si vzpomněli. Tedy pokud jste měli dostatek peněz, pochopitelně. Jenže co teď? Vypadalo to, že Bennymu díru z hlavy už nikdy nikdo neodpáře.

Margaret Wilburová, vyžilá víla dostávající se pomalu do stádia mladé čarodějnice, si nahrála mou výpověď jak na mikrofon, tak na kameru a sdělila mi, že bych určitě v nejbližších čtrnácti dnech neměl opouštět město a být jim kdykoli k dispozici.

„Takže teď můžu jít?“ zeptal jsem se.

„Ještě mi řekněte: co ta Hassellová?“

„Je to naše sekretářka.“

„To už vím. Ale nemůžeme ji sehnat.“

„Jasně. Vzala si tři dny dovolené.“

„Kdy?“

„Dnes ji začala.“

„Takže bychom ji sehnali kde?“

„To nevím. U nás není povinností zaměstnanců sdělovat, kde pobývají na dovolené. Možná je někde v Karibiku. Nebo jenom o dvě ulice dál. Nebo já nevím kde.“

Zašklebila se, jako by ji rozbolely zuby. Ale šíleně.

„Není to zvláštní, že zrovna v den, kdy si vaše sekretářka vezme dovolenou, je zabit váš společník?“

„To jako myslíte, že ho zastřelila Jessica?“ zeptal jsem se udiveně.

„To jsem neřekla. Jenom jsem se zeptala, jestli vám to nepřipadá zvláštní.“

„Nepřipadá.“

Pak nastala odmlka, během níž si ťukala do notebooku poznámky. Nebyla mi vůbec sympatická. Možná byla výkvětem baltimorských detektivů, nicméně já měl dojem, že její úkol byl spíše pouštět hrůzu, a vůbec bych se nedivil, kdyby každým okamžikem začala odříkávat zaklínadla a na rameně se jí objevila černá kočka.

– 10 –

Chtěla po mně také seznam všech našich klientů za posledního půl roku, což jsem jí ovšem odmítl dát s tím, že je to obchodní tajemství a že některé zakázky, které jsme s Bennym realizovali, byly opravdu docela choulostivé, což ta vznešená madam vůbec nedokázala pochopit.

„V jakém slova smyslu choulostivé?“

„Některá přání našich klientů prostě byla ryze soukromá a velice extravagantní a my jsme se zavázali mlčenlivostí. Co kdybych vám teď řekl, že váš policejní ředitel si pro sebe objednal nevěstinec o dvanácti pokojích a během noci stačil navštívit úplně všechny?“

„Pan major Stomayer?“

„To byl pochopitelně jenom příklad, abyste pochopila smysl slova choulostivý.“

„Tady jde o vraždu, pane Grimwoode.“

„Věřte, že já jsem ten první, kdo by chtěl znát jeho vraha. Protože už teď mi je jasné, že celá naše slavná firma jde do hajzlu. Prostě nás někdo položil. Bez Bennyho jsem nikdo.“

„Právě proto potřebuji znát vaše poslední klienty. Možná jste někoho naštvali, možná někdo nebyl spokojen s vašimi službami tak, jak si představoval, možná...“

„Zapomeňte na to, dámo. Neznám nikoho, kdy by nebyl s našimi službami spokojen.“

„Jste docela sebevědomý.“

„A mám proč. Prostě jsme fakt nejlepší.“

„Aha,“ řekla povýšeně.

Naštvala mě.

„Tak hele... až budete vdávat dceru... nebo vlastně vnučku či pravnučku, dejte vědět. Když na to budete mít, necháme vám unést nevěstu přímo od svatební tabule. A nebude to jen tak ledajaký únos, protože ho provede speciální zásahová jednotka baltimorské policie. A ženichovi pak poskytneme federální jednotku SWAT, aby ji mohl zachránit. Nashledanou, paní vyšetřovatelko.“

– 11 –

4.

Otevřel jsem si láhev skotské a posadil se na terasu. Měl jsem byt v osmnáctém patře, tedy předposledním, na Horse Gate a celé Baltimore jako na dlani. Moc hezké město. Ovšem pokud jste byli nad ním. Jestliže jste byli v něm, bylo nesnesitelné. Možná bych měl zavolat Jessice Hassellové, naší dobré osmadvacetileté firemní duši. Naší kancelářské sedmikrásce a kávové kočičce. Dnes měla první den dovolené. Ovšem proč jí kazit zbytek? Na Bennyho smrti to stejně nic nezmění a věřil jsem, že to pochopí, když jí zavolám až třetí den večer. Pokud si to teda nenajde někde na netu nebo to nezhlédne v dnešních nočních zprávách, kde to určitě bude, protože jsme skutečně nebyli žádní šmudlalové, ale docela věhlasná firma. Alespoň v povědomí horních pěti tisíc. Je jasné, že dělníci od pásu si nás nikdy na nic objednat nemohli.

Bennyho smrtí je s tím konec. Bennyho smrtí se všechno změnilo. Zničehonic. Dokonce jsem si všiml, že se změnilo i město. Najednou mi celé rozsvícené Baltimore pode mnou připadalo jako Batmanovo město. Najednou bylo ponuré, zlověstné, děsuplné, zvrácené, kruté. Millerovo Sin City. Jeho vertikály byly daleko gotičtější než obvykle a chyběli tam jenom poletující netopýři.

Bennymu někdo prostřelil hlavu.

Nechápal jsem to. Skutečně, když jsem na policii Wilburové říkal, že neznám nespokojeného klienta, mluvil jsem pravdu. Děkovných dopisů jsme měli plnou šatní skříň, a pokud se opravdu někdy stalo, že měl proti naší práci někdo námitky, tak ať už byly oprávněné, či nikoli, dostal výraznou slevu. Je totiž jasné, že když si třeba na slavnostní recepci objednáte opravdového živého slona indického, může vám třeba poslintat úplně nový frak za tři tisíce dolarů. A vysvětlete pak klientovi, že ten pitomý slon měl ve smlouvě slintání přísně zakázáno.

Fakt jsem to nechápal. Chyběl mi jakýkoli motiv. Benny prostě neměl nepřátele. Přesto ho někdo chladnokrevně popravil. Jinak se to nazvat nedalo. Znali jsme se patnáct let. Začínali jsme spolu úplně od nuly. My sami jsme totiž tenkrát byli dvě velké nuly. A firma, kterou jsme z té nuly dokázali vypiplat, byla fakt skvělá a prosperující.

– 12 –

Říkali jsme si s Bennym všechno. Neměli jsme před sebou tajemství.

Alespoň já si to až dodneška myslel. A teď to vypadalo, že Benny

přece jenom nějaké to svoje malé tajemství měl.

5.

Probudil mě telefon ráno o půl osmé. Nějaký Gendall z firmy MANEST.

„Vy jste Lenny a Benny?“ zeptal se mě rozčilený hlas.

„Já jsem Lenny,“ řekl jsem rozespale.

„Tak heleďte se... na Batista Square mám teď čtyři náklaďáky naložené pískem. Měly to tam složit, jenže nějací debilové z městské policie mé lidi ohrožují pistolemi a vyhrožují jim, že jestli to tam opravdu vyklopí, tak je postřílí.“

„Jste si jist, že voláte na správné číslo?“

„Kurva, jestli jste aspoň jeden z těch Lenny a Benny, tak jo.“

„Vypadá to, že jsem jeden z nich.“

„Tak jste si to objednali. Před deseti dny. Mám před sebou objednávku.“

Chvilku mi trvalo, než jsem se dostal do obrazu. No jasně. Turnaj o Pohár starosty v beach volejbalu. Na náměstí Batista Square. Dneska měli navážet písek. Do prdele. Klasická byrokracie místní radnice. Rozhodne se uspořádat turnaj na jednom z hlavních náměstí, akorát to zapomene dát vědět městským poldům.

„No dobrá. Ať chlapi s tím vyklápěním ještě půl hodiny počkají. Zavolám tam.“

„Doufám, že mi je zatím ti debilové nepostřílejí.“

„Máte je pojištěné?“

„Jděte do prdele...“

Potom zavěsil. Hezký začátek dne. První, co jsem si uvědomil, bylo, že Benny neexistuje. Velmi skličující pocit. Rozdýchával jsem to asi dvě minuty a pak zavolal na radnici, kde to vzala nějaká holka stejně rozespalá jako já. Nesporně měla děsně krásnou noc, určitě hezčí než já, nicméně ráno pro ni bylo asi příšerné.

– 13 –

„Prosím... radnice Baltimore,“ ozval se slabý holčičí ospalý hlásek, jakoby nějaké víly tvořené jenom jemným mlhavým oparem.

„Dobrý den. Lenny Grimwood z Lenny a Benny.“

„Jaké máte přání?“ ozvalo se odněkud z ranního rákosí u jezera.

„Navážíme písek na Batista Square kvůli turnaji v beach volejbalu.“

„To je všechno?“

„Není to všechno. Nějací vylízaní městští strážníci tam brání náklaďákům písek složit. Potřebuji mluvit s jejich šéfem nebo přímo se starostou, aby si to nějak zařídil.“

„Spojím vás na sekretariát městské policie.“

„To bude skvělé.“

„Nashledanou, pane, přeji příjemný den,“ oznámila malá ranní víla a upadla opět do hlubokého spánku. V telefonu to pak rachtalo, jako kdyby se bortily skály. Potom se ozval rázný hlas:

„Merrock... co si přejete?“

„To je vedení městské policie?“

„To nejvyšší.“

„Výborně, pane generále. Já jsem Lenny Grimwood z Lenny a Benny. Navážíme písek na náměstí Batista a vaši muži s tím mají nějaký problém.“

„Jaký problém?“

„Chtějí postřílet řidiče náklaďáků.“

„A co že tam děláte?“

„Skládáme písek. Má tam být volejbalový turnaj.“

„To jste se asi zbláznili, ne?“

„Objednal si to starosta a složil nám zálohu deset tisíc.“

„Starosta si u vás objednal, že máte zavést náměstí pískem?“

„Přesně tak.“

„Jste si jistý?“

„Stoprocentně.“

„A nebyl sťatej?“

„Po tom jsem nepátral.“

„Ověřím to.“

– 14 –

„To udělejte. Ale rychle, prosím vás. Protože za půl hodiny ho tam začnou sypat a ti vaši skvělí hoši je v tom případě chladnokrevně postřílejí.“

„No jo... asi je tam Keren. On je takový horkokrevný a hned ho všechno vytočí. Pořád jsou s ním nějaký potíže.“

„Takže to zajistíte?“

„Jasně že jo. Nashle.“

Ještě jsem ani nestačil položit telefon, když se mi znovu rozdrnčel v ruce. Jessica Hassellová. Panebože. Znova mi před očima vyvstal včerejší obraz prostřelené Bennyho hlavy. Váhal jsem, jestli to vůbec vzít, ale jenom chvilku.

„Ahoj, tady Jessica.“

Jasně že tam byla Jessica, když mi to před chvíli displej oznámil.

„Ahoj.“

„Je to pravda...? Četla jsem to teď na netu,“ oznámila mi roztřeseným hlasem.

„Jo... je to pravda.“

„A nebo si zase děláte jednu z těch svých blbých a pitomých prdelí.“

„Bohužel to není žádná z našich prdelí.“

„Nevěřím ti.“

„Je to pravda... Jessiko.“

„Není to pravda...“ ozvalo se v telefonu vzdorovitě a mně bylo jasné, že se každou chvilku rozbrečí. Ta chvilka nastala hned další vteřinu.

„Hele... možná bychom se měli sejít,“ řekl jsem a poslouchal tlumené vzlyky. Neměl jsem se ženskýma moc zkušeností, zvláště pak s brečícíma, a tak jsem nevěděl, co bych měl říct. Tak jsem jenom poslouchal vzlyky a trvalo to asi minutu, než byla schopna říct:

„Víš to jistě?“

„Co jestli vím jistě?“

„No, že je Benny mrtvý.“

„Vím to jistě, Jessiko. Našel jsem ho a sám to hlásil policii. Je totálně mrtvý. Nadobro a navždycky.“

„To nemůže být pravda.“

– 15 –

„Kde jsi? Přijedu za tebou.“

„V New Yorku.“

To bylo trochu z ruky. Sakra.

„Nemohla bys přijet ty? Já slíbil vrchní komisařce, že se nehnu z města. Ostatně, taky by tě ráda viděla.“

„Kdo by mě rád viděl?“

„Policie.“

„A proč, proboha?“

„Vypadá to, že zatím jsme my dva jejich jediní podezřelí.“

„Cože...?“ další záchvat pláče. Dobrých dvacet vteřin.

„To ta čůza z AMRUBBISH.“

„Jaká čůza?“

„Mně se od začátku nelíbila. Kráva jedna.“

„Asi víš něco, co já nevím. Kdy můžeš přijet?“

„Odpoledne. Mám přijít do kanceláře?“

„Tam nás asi ještě nepustí. Ke mně domů.“

„K tobě domů?“ zeptal se překvapeně ubrečený hlas na druhé straně.

„Jo.“

„Ještě nikdy jsi mě k sobě nepozval,“ řekla jakoby vyčítavě.

„Udělám výjimku.“

„Díky, Lenny. Dám ti vědět, až budu v Baltimore.“

Pak zavěsila.

Jasně že jsem Jessiku nikdy nepozval k sobě domů. Zastával jsem heslo co je v domě, není pro mě. Aspoň jsme tak byli s Bennym dohodnuti. I když si nejsem jistý, jestli Benny v poslední době tu dohodu dál držel, nebo ji vzdal. Ale co to říkala Jessica o čůze z AMRUBBISH?

Byl to náš klient. Šestá nejbohatší firma ve Spojených státech a jedenáctá na světě. Vlastně největší klient, jakého jsme kdy měli. Ale na žádnou čůzu jsem si v té souvislosti nevzpomínal.

Telefon se mi v ruce znova rozdrnčel. Hugh Tenac. Do prdele. Teď mi určitě budou kondolovat všichni stálí klienti a subdodavatelé. Vypadalo to na opravdu rušný týden. Musel jsem mobil vypnout.

– 16 –

6.

Na devátou hodinu jsem byl domluvený s policií, že se dostavím do naší kanceláře na Geffen Avenue, abych prověřil, jestli se něco ztratilo. Měli jsme pronajatých dvě stě metrů čtverečních ve čtvrtém podlaží celoskleněné budovy. Byla to dobrá adresa, která v kombinaci s barákem jasně naznačovala, že nejsme žádní buršové, ale skutečné jedničky. Byl to už náš pátý pronájem. Začínali jsme na předměstí na sídlišti v bývalé prádelně.

Zaparkoval jsem v podzemních garážích vedle Bennyho sportovního pontiaku, který pořád byl na svém místě. Vlastně to bylo firemní auto. Co s ním teď bude? Ještě mi ani trochu nedocházelo, co všechno bude třeba zařídit a jestli vůbec firma má šanci běžet dál. Rozhodně jsem se těmito myšlenkami zatím nechtěl zabývat, i když jsem věděl, že dříve nebo později budu muset. Ale raději později.

Vyjel jsem výtahem do čtvrtého patra. Před prosklenými dveřmi do naší kanceláře byla ještě pořád natažená žlutá páska vymezující prostor se zákazem vstupu. Padla na mě deprese. Věděl jsem, že Bennyho tělo už bude pryč, ale přesto mi po zádech přeběhl mráz, když jsem do naší velkoprostorové kanceláře vstupoval. Krvavé cákance na stěně za Bennyho židlí pořád ještě byly. Došlo mi, že samy neslezou.

Celou další zeď firmy tvořila skleněná stěna obrácená na západ a těch dvě stě metrů podlahové plochy nebylo nijak rozděleno příčkami, pouze nízkým nábytkem. Takže přestože jsme měli stůl každý na jiném konci, všichni tři jsme se vždycky viděli. Jessica zařídila, že v interiéru byla spousta kytek, mnohdy se pnoucích až ke stropu a pak ještě pod stropem, takže to možná trochu připomínalo botanický skleník. Jessica zbožňovala kytky a my s Bennym jsme proti tomu nic nenamítali, tedy pokud nám na klávesnici nepadaly uschlé květy a po monitoru nelezly mšice. Když jsem ale opět překročil práh naší kanceláře, měl jsem dojem, jako by i kytky cítily, že se tu stalo něco hnusného. Jako by ztratily barvu, jako by byly povadlé, smutné a bez života.

Margaret Wilburová seděla na mé otočné židli jako doma a listovala si mým stolním kalendářem. Docela mě to naštvalo, i když

– 17 –

v mých poznámkách se stejně nemohla vyznat. Navíc mé nečitelné

písmo nikdy nemohla přečíst, jelikož se blížilo spíše japonským

znakům než latince. Mnohdy jsem ho nepřečetl ani já. Po kanceláři

se pak pohybovali další dva chlápci v civilu.

„Dobrý den, pane Grimwoode,“ řekla Wilburová a postavila kalendář zpátky na stůl. Na mé židli ale zůstala sedět pořád. Dneska na sobě měla temně modrý kostým s obrovským límcem a vypadala, jako by se právě vrátila z plesu upírů.

„Takže se tu porozhlédněte a řeknete mi, jestli něco postrádáte, či nikoli. Sahat už můžete na všechno, otisky jsme sejmuli.“

„I na vás?“ zeptal jsem se, protože mi na ten bonmot přímo nahrála, a teprve potom si uvědomil, že v jejím případě bych si moc neužil.

„Vidím, že humoru máte pořád ještě dost. Jenom aby vás nepřešel.“

„Promiňte... to mi jen tak ujelo. Byli jsme zvyklí s Bennym vést velmi lehkou konverzaci.“

„Možná právě na ni dojel.“

„Takže bych mohl dopadnout stejně,“ řekl jsem a procházel se mezi nízkými skříňkami, na kterých stály květináče s kytkami. Wilburová to nekomentovala. Přešel jsem k Bennyho stolu. Dřevořezba leguána byla na svém místě, stejně jako dvoumetrová žirafa postavená na zemi hned vedle. Benny si potrpěl na blbosti. Na stole měl kulaté akvárium plné písku, o kterém tvrdil, že je ze Sahary, ale byl z Jeromsových stavebnin. Vedle pak měl položený opálený kus šutru z Etny a dlaždici vyloupnutou z dóžecího paláce někde v Koreji (šutr byl z jeho krbu a dlaždice z parkoviště na Dark Bentle).

Otevřel jsem jednu ze skříní. Byla zaskládaná tlustými šanony. Bez jakékoli mezery. Nevypadalo, že by se něco ztratilo. Přešel jsem k protější stěně a sundal obraz Keitha Haringa s chlápkem, který měl přirození zastrčené v psím zadku. Jessice se obraz nikdy nelíbil a Benny ho koupil schválně. Stál pět tisíc dolarů. Za ním byl ve zdi trezor. Vyťukal jsem na klávesnici příslušný kód pro odblokování alarmu a pak další kód na otevření trezorových dvířek.

– 18 –

Složka klientů s plnými mocemi byla na místě na horní polici. Zběžně jsem ji prolétl a nepřišel na nic, co by chybělo. Na spodní polici ležely tři obálky. Ty se mi před Wilburovou zrovna kontrolovat nechtělo, protože v nich měly být černé peníze nezahrnuté do účetnictví. Ale nic jiného mi nezbylo. Prohlédl jsem každou zvlášť. Peníze jsem nepočítal, ale vypadalo to, že vše souhlasí. V první dvacet tisíc dolarů, ve druhé padesát a ve třetí taky padesát.

„Trezor vyloupen nebyl,“ řekl jsem suše a vrátil obálky na místo. Zavřel jsem těžká pancéřová dvířka a znovu aktivoval alarm. Přešel jsem k Bennyho stolu, zlověstnou čarodějnickou postavu Wilburové pořád za zadkem. Otevřel jsem horní zásuvku. Moc jsme se navzájem ve svých stolech nehrabali, takže jsem vlastně ani nevěděl, co by v ní mělo být.

Benny tam měl tři klientské složky, pod nimi krabici doutníků, kterou od někoho dostal, a pak dvoje staré noviny. Asi s nějakým článkem, který se zmiňoval o nás. V zásuvce pod ní ležel načatý karton camelek a další složky s papíry, asi dost pravěké, protože na jedné bylo napsáno KEIM, pro které jsme naposled dělali někdy před třemi lety. V úplně spodním šuplíku pak teplé ponožky, dva balíčky prezervativů (Sakra, proč je měl v kanceláři? Že by přece jenom Jessica?) a dvě knížky, obě detektivky. Zavřel jsem zásuvku a jenom pokrčil rameny.

„Nic?“ zeptala se zklamaně Wilburová, která si zjevně přála, aby nám ukradli aspoň briliantový prsten.

„Nenapadá mě nic, co by tu chybělo.“

Pak jsem se ale zasekl a znovu otevřel horní zásuvku. Benny tam měl vždycky žvýkačky. Žvýkal pořád, až s tím byl protivný. Od rána do večera. Tedy pokud neměl v hubě žváro. A ten pohyb, kdy Benny otvírá horní šuplík a bere si žvýkačku, jsem znal nazpaměť. A vždycky je měl hned nahoře. Prostě jenom sáhl a měl je. Nikde se nehrabal. Teď tam ale žádné nebyly. Bennymu se nikdy nestalo, že by neměl dostatečnou zásobu žvýkaček. Znovu jsem vyndal klientské složky a potom i krabici doutníků. Teprve pod ní byly dva balíčky žvýkaček. Divné. Musely být předtím nahoře. Jako kdyby se v šuplíku někdo hrabal.

– 19 –

„Napadlo vás přece jenom něco?“ zeptala se Wilburová.

„Ne... Nic...“ zalhal jsem a zavřel zásuvku. Potom jsem otevřel další nízkou skříňku. Šanony se zakázkovými listy. Teď už jsem se na to díval jinak. Ne co se ztratilo, ale jestli se v nich někdo nehrabal. Bilo to do očí. Jasně že nějaká svině prohledávala naši kancelář.

7.

Největším problémem, který jsem nebyl schopen nějak řešit, se ukázal být můj mobil. Když jsem ho znovu zapnul, zvonil v jednom kuse. A já nedokázal rozlišit a odhadnout, který volající mi chce jenom kondolovat, který chce urgovat práci, který sype písek, kam nemá, a který si chce objednat zbrusu novou zakázku. Na displeji se ukazovala jenom jména, ale ne už to, jestli někde něco hoří, nebo jestli jde o vyjádření upřímné soustrasti. Bylo to k vzteku a hlava mi z toho šla kolem.

Třeba toho debila z MANETU jsem vzal jenom proto, že jsem si myslel, že jeho řidiče už městská policie dávno zastřelila, zatímco on mi chtěl jenom oznámit, že už je to v pořádku. Zástupce firmy Giotax, u které jsme měli objednána obří gumová nafukovací ňadra (pět metrů) na slavnostní výroční prezentaci jednoho význačného nočního klubu, mi volal, že se vyskytly problémy. Že prsa jsou už vyrobena a jsou krásná, ale při zkušebním nafouknutí se jim nenaplnily bradavky a jestli to moc vadí. Byl jsem v takovém rozpoložení, že jsem nebyl schopen zhodnotit, zda nenafouknuté bradavky vadí, nebo ne (byly mi fakt ukradené), a tak jsem jim dal telefon přímo na objednatele, ať si to posoudí on.

Volali tři redaktoři ze dvou deníků a jednoho časopisu, že by se mnou rádi udělali rozhovor. Paní Lincolnová, znuděná milionářka, pro kterou jsme do její zahrady zajišťovali tři bronzové velbloudy v životní velikosti (dvanáctimetrovou pyramidu jsme jí tam nechali postavit minulý rok), si stěžovala, že velbloudi ještě nedorazili. Svedl jsem to na písečnou bouři nad Saharou. Patrick Foyer mi potřeboval sdělit, že Benny byl nejlepší chlap na světě, jakého kdy znal. Hrabě Norfolk (alespoň se tak představil) se chtěl vydat do pralesa, aby ho

– 20 –

tam přepadli domorodí indiáni a tři dny ho drželi v zajetí. Možné je

prý i lehké mučení u kůlu. Ale vyloženě soft. Myslel jsem, že se z

toho zblázním. A největší vztek jsem měl na Bennyho.

8.

Jessica Hassellová měla osmadvacet let a dlouhé rovné vlasy. Její dívčí obličejíček s naivníma očima z ní dělal čerstvou maturantku, ovšem ve skutečnosti měla za sebou Ekonomický institut Jamese Fehrlinga s výborným prospěchem a byla velmi schopná. Před čtyřmi lety jsme vyhlásili konkurs na samostatnou sekretářku naší firmy, do kterého se nám přihlásilo pětatřicet lidí (neříkám ženských, protože ve skutečnosti z toho byli dva chlapi), a musím říct, že tolik podivuhodných existencí během pouhých dvou dnů jsem snad ještě neviděl. Od sebevědomých zmalovaných hraběnek s levnou bižuterií na krku, přes takřka mumifikované důchodkyně těsně nad hrobem (a některé přímo vykopávky z hrobu), až po vesnická naivní káčátka z podhorských farem či indiánky z kmene Darsotů. Po vyčerpávajících dvou dnech, kdy konkurz trval, dveře naší kanceláře zavřela poslední a Benny řekl:

„Hele... se šesti z nich bych mohl klidně chrápat, ale jako sekretářku si nedovedu představit ani jednu z nich.“

Zatímco jsem přemýšlel, kterých šest by to mohlo být, Benny pokračoval:

„Vysereme se na to. Kamarádka mojí sestry má dceru a ta právě končí ekonomku. Nabídneme jí to.“

Neodporoval jsem, protože už mi bylo všechno jedno, a tak se u nás za měsíc objevila Jessica Hassellová. V červených šatičkách a s kabelkou v ruce. První, co mě napadlo, byla Červená Karkulka. Pak už šlo jenom o to, jestli ona pochopí nás jako dva vlky, nebo myslivce s babičkou. Ale byla to chytrá holka, takže zvítězila druhá varianta.

Když jsem tedy dnes otevřel dveře a za nimi stála Jessica, nebyla to Karkulka, ba ani Sněhurka, ale spíš ubrečená Popelka.

„Ahoj... pojď dál.“

– 21 –

Vrhla se mi kolem krku, objala mě tak, že jsem myslel, že mě uškrtí, a Popelčiny krokodýlí slzy mi promáčely košili.

„To bude dobrý,“ poplácal jsem ji po zádech a snažil se ji vmanévrovat do předsíně, abych za ní mohl zavřít vstupní dveře. Museli jsme vypadat jako taneční pár po obrně. Po pěti minutách, kdy jí došly slzy a já už v nohou cítil mravence (přímo termity), se ode mě konečně odtrhla. Vytáhla z kabelky kapesník a rozmazala si všechny oční stíny, které na sobě měla. A že jich nebylo málo.

„Udělám ti kafe... a nebo chceš radši panáka?“

„Kafe,“ řekla ubrečeně a posadila se na pohovku v obývacím pokoji. Schovala kapesník do kabelky a řekla:

„Máš to tu docela pěkný.“

Interiér mého bytu byl kopií jiného bytu, který jsem viděl jednou v časopise a zalíbil se mi tak, že jsem řekl dodavatelské firmě, že chci přesně takový. Trvalo to pět měsíců, než jsem byl spokojen.

„To jsem rád, že se ti tu líbí.“

Udělal jsem kafe a oba šálky postavil na stolek před sedačku s rozmazanou Jessikou. Hodila si do hrníčku kostku cukru a zeptala se:

„Tys ho viděl?“

„Jo. Viděl. Našel jsem ho. V kanceláři za stolem. A nebylo to loupežné přepadení. Nic se neztratilo.“

„Myslíš, že trpěl?“

„Ani vteřinu. Čistý průstřel hlavy. Nelze vymyslet rychlejší smrt.“

„A policie...“

„Zatím jsme skutečně jediní podezřelí.“

„Jsou normální?“

„Tady nic není normálního. Takže ani policajti nejsou normální.“

„Je v tom ten AMRUBBISH, že ano?“

„Vůbec nevím, o čem mluvíš, a ani nevím, jak tě to mohlo napadnout.“

Znova se rozbrečela. Začala hledat v kabelce kapesník, ale ten původní už byl promočený a ušpiněný od make-upu. Vstal jsem, přešel k lince a přinesl jí utěrku na nádobí. Kapesníky jsem neměl.

„Sonia Sterlingová z AMRUBBISH...“ řekla mezi vzlyky.

– 22 –

Tu zakázku pro AMRUBBISH zařizoval hlavně Benny. Byla to bombastická recepce k patnáctiletému výročí existence firmy. Firmy, která se během patnácti let vyšvihla na šestou pozici nejbohatších firem ve Státech. Firmy, která hned po svém vzniku zazářila jako obrovská kometa a jejíž ekonomický úspěch byl tak razantní, že to nechápali ani mnozí ekonomičtí odborníci. Ale asi to chce mít opravdu jenom správný čich. Čich na věci, které vypadají zdánlivě zcela bezvýznamně, nicméně když se vezmou za správný konec, tak se v nich mohou točit obrovské peníze. A pánové z AMRUBBISH čich měli a velmi brzy zjistili, že tu něco skutečně smrdí – a tak založili firmu na zneškodňování odpadů. Jakýchkoli.

Pro mejdan, který se konal za účasti starosty a poloviny městské rady, jsme zajišťovali kompletní catering, obří bombastický ohňostroj a skupinu pravých indiánských hudebníků. Včetně laserové show.

„Ty jsi s Bennym něco měla, že jo?“ řekl jsem a napil se kávy.

Překvapeně se na mě podívala, jako kdybych prozradil největší tajemství na světě.

„Co myslíš...“

„No, já myslím, že jo.“

„On ti něco říkal?“

„Vůbec nic.“

Utřela si oči mou károvanou utěrkou na nádobí a zamíchala kávu. Hodil jsem si nohu přes nohu, udělal z prstů mlýnek a zadíval se do stropu. Neříkala nic, jen si míchala kávu.

„Ale nemusíš mi to říkat... teď už je to jedno.“

„Nic není jedno,“ řekla najednou.

Nekomentoval jsem to.

„Když on to tak krásně uměl...“ pokračovala.

„Co uměl?“

„No... no třeba jazykem.“

„Proboha, ušetři mě detailů.“

Vstal jsem a šel si do kuchyně nalít panáka. Ne že by to mnou nějak otřáslo, ale zároveň mě to nenechalo úplně klidným. Porušil dohodu. Ten blbec porušil dohodu. Přece jsme si jasně slíbili, že na

– 23 –

Červenou Karkulku nikdo z nás nesáhne. A on si sáhl. A dokonce

jazykem. Sakra.

Vrátil jsem se se skleničkou koňaku do obýváku.

„Tebe se to dotklo?“ zeptala se Jessica nejnaivnější intonací, jakou dokázala, a s tím nejnaivnější výrazem v naivních očích. Jako by se ptala: A babičko, proč máš tak velké uši?

„Ale ne... Jak by mohlo... Pokračuj. Co ta čůza?“

„Která?“

„No, jak jsi říkala. Z AMRUBBISH.“

„Byla za ním i předevčírem.“

„Co chtěla?“

„Nevím. Odešli spolu někam. Ale je to čarodějnice.“

„Jela po někom, koho sis nárokovala sama pro sebe. To jí pak možná dodalo čarodějnické rysy.“

„V tom to nebylo. Ale vůbec se mi nelíbila.“

„Ženská intuice.“

„Asi ano.“

„Jasně že se ti nemohla líbit, když odešla s někým, kdo ti to dělal jazykem.“

„Nech toho, Lenny... když ty jsi byl tak nepřístupný.“

Panebože. Tak já byl nepřístupný. No a co? To ji jako dítě nikdy nelákalo chodit na nepřístupný filmy?

„A kdybych byl přístupný, tak by sis to nechala dělat od nás obou?“

„Lenny... proč jsi tak protivný? Proč jsi takový? Vždyť Benny...“

„Promiň... možná jsem taky přecitlivělý. Je toho na mě moc. Ty myslíš, že s ní Benny něco měl?“

Jenom pokrčila rameny. Byla uražená. To je problém mladých holek, že se strašně rychle urazí.

„Jako že s ní něco měl...“ pokračoval jsem, „...a ona byla vdaná a její manžel na to třeba přišel... no a pak si přišel Bennyho vychutnat do naší kanceláře.“

Jenom pokrčila rameny a dál míchala kávu. Musela ji mít dávno studenou.

– 24 –

9.

Firma AMRUBBISH byla nejen ekonomický, ale i technologický zázrak. Dokázala v jednom zařízení (i když poměrně rozsáhlém) zpracovat veškeré odpady z aglomerace zahrnující New York, Washington, Philadelphii a Baltimore. Tedy z nelidnatější a nejzahuštěnější zóny východního pobřeží Spojených států. Nevím, jestli si dokážete představit odpad od 50 milionů lidí. AMRUBBISH si ho dokázal nejen představit, ale taky ho uměl zneškodnit.

Technologie jejich spalovny byla přísně střeženým obchodním tajemstvím a znalo ji jen pár úředníků na patentovém úřadě. Areál firmy nacházející se severně od Baltimore u vesničky Aberhaym byl podobně střeženou zónou jako AREA 51 vojenského letectva v Nevadské poušti. Kromě kamerových systémů monitorujících osmikilometrové oplocení zde byly nainstalovány dva vojenské radary a bylo obecně známo, že bezprostřední okolí do okruhu sta metrů od plotu je prošpikováno pohybovými čidly.

Ovšem ani dokonalá detekční elektronika nenechala majitele klidně spát, a tak čtyřiadvacet hodin denně areál střežila soukromá ochranka ve třech směnách, čítající dohromady devadesát mužů. Tajemství jejich způsobu likvidace odpadů asi bylo skutečně tak velké, že se jim to vyplatilo. Ostatně za zisky, které během posledních let přibyly na jejich účtech, by si mohli dovolit zaplatit půlku amerického válečného námořnictva.

Majitelé AMRUBBISH (ve skutečnosti nebyli známi a proslýchalo se, že je mezi nimi pár vysoce postavených vládních činitelů) skutečně měli moc dobrý čich, protože bylo zcela evidentní, že odpady a jejich likvidace začnou ve velmi brzké době hýbat celosvětovou ekonomikou. Nadprodukce průmyslově vyspělých zemí už byla tak obrovská a koloběh spotřeby stále rychlejší, že více než polovina celkově spotřebované energie planety byla vynaložena na to, co nakonec stejně skončí na skládkách. Jen v potravinách by denní produkce odpadu Spojených států stačila uživit celý týden veškerou populaci Somálska, kde lidé stále umírali hladem. Během posledních deseti let bylo evidentní, že nejdynamičtěji se

– 25 –

rozvíjejícími odvětvími světa jsou IT technologie, energetika,

cestovní ruch a odpady.

Firma AMRUBBISH nesporně disponovala několika skvělými patenty v oboru likvidace odpadů, ovšem bylo zvláštní, že je ještě nikomu neprodala, a to nejen ve Státech, ale ani mimo ně. Přitom třeba Japonci prý nabízeli přímo horentní sumy. Nebylo divu. Bylo jen otázkou času, kdy se japonské ostrovy pomalu začnou potápět pod horami odpadků.

10.

Teorie o Sonie Sterlingové, s níž se Benny zapletl, a jejím rozlíceném manželovi, který Bennyho následně zastřelil, by neměla chybu – nebýt dvou skutečností. Nepřišel jsem na žádný důvod, proč by zuřivý pan Sterling poté, co udělal Bennymu v hlavě díru, prohledával naši kancelář. A tím druhým důvodem byl krátký telefonát přímo na AMRUBBISH, který jsem uskutečnil hned druhý den ráno.

„Ústředna firmy AMRUBBISH. Dobrý den. Co si přejete?“ uvítal mě příjemný dívčí hlas.

„Dobrý den. Tady Lenny Grimwood od firmy Lenny a Benny Production. Potřeboval bych mluvit s paní Soniou Sterlingovou.“

„Myslíte tu z účtárny?“

„U vás jich je víc?“

„Ještě paní Berlingová.“

„Ne. Chci Sterlingovou. Soniu.“

„Přepojím vás.“

Po chvilce se ozval další ženský hlas, o něco hlubší. Takový sudový.

„Účtárna. Prosím.“

„Dobrý den. To je paní Sterlingová?“

„Ne. Marcanová u telefonu.“

„Já sháním paní Soniu Sterlingovou.“

„Zítra má pohřeb,“ oznámil mi hlas na druhé straně linky nezáživně.

– 26 –

„Prosím?“

„Sterlingová má zítra pohřeb. Dallhamský hřbitov ve čtrnáct hodin.“

Panebože, ten šílenec snad zastřelil i ji.

„Promiňte. To jsem nevěděl. Vy jste ji znala?“

„Její stůl je hned vedle mého.“

„Aha... a nevíte, kde pracuje její manžel?“ zkusil jsem.

„Jaký manžel? Sonia nikdy vdaná nebyla. Nespletl jste si číslo?“

„Já sháním paní Soniu Sterlingovou z AMRUBBISH.“

„Tak vám znovu opakuji, že je mrtvá. A byla to slečna.“

„Mohu se ještě zeptat, co se jí stalo?“

„Autonehoda.“

„Tak vám děkuji.“

„Nemáte zač.“

Zamáčkl jsem telefon a zůstal jako opařený. Takže Sonia Sterlingová, která něco měla s Bennym, je také mrtvá. A jedinou jistotou v celém podivném případu bylo, že vrahem rozhodě není její manžel. Toho si totiž ještě nestačila pořídit. Že by zhrzený milenec?

11.

Celé dopoledne jsem od sebe z bytu vyřizoval telefonáty. Pořád jsem si tak nějak nechtěl připustit, že Benny už není, a pořád jsem se snažil tvářit, že naše firma jede normálně dál. Tvářil jsem se tak před kuchyňskou linkou, před obrazem Niagarských vodopádů, před terasou s kovovým zábradlím i před půlmetrovým psem vytesaným z čínského pískovce v rohu obýváku. Ale ten se mi vyloženě vysmíval.

S narůstajícím počtem telefonátů mi bylo pořád jasnější, že nemám nejmenší šanci to ustát. Připravovali jsme maličký ostrůvek v Karibiku pro natáčení reality show, kterou si objednala CABEL HB. Znamenalo to instalaci asi šedesáti kamer v poměrně divokém terénu a dodavatel mi volal, že jim včerejší noc polovinu zařízení zničila tropická bouře. A jestli to půjde z naší pojistky, nebo z jejich. Musel jsem mu oznámit, že se asi zbláznil a že pokud jsme to ještě nepřevzali, jde všechno na jejich triko.

– 27 –

Catherine Simmonsová, šedesátiletá výstřední milionářka a majitelka poloviny zábavního koncernu MGM, mi volala, že jeden z našich otroků zmizel a že bude chtít slevu. To byla Bennyho zakázka (nejmorbidnější zakázky u nás vyřizoval Benny) a spočívala v dodávce čtyř kluků ve věku patnáct až osmnáct let, kteří měli týden dělat otroky v jejím rozlehlém domě. Podmínkou bylo, že kluci udělají všechno, co bude paní Simmonsová chtít, pokud to neohrozí jejich zdraví. O jejich morální újmě ve smlouvě nebylo ani slovo. Paní si asi přečetla 120 dní Sodomy od markýze de Sade a byla tím unesena. Slevu jsem jí slíbil.

Vybouchla nám také dodávka stovky živých netopýrů na zámek Bouleville, kam si je objednala produkce jednoho filmového hororu. Našeho subdodavatele chytila ochranka Godarského národního parku v jedné z tamních jeskyní s třiceti netopýry v jutovém pytli. Což bylo v pytli.

Naopak mě potěšil děkovný telefonát sira Donovana, jachtařského magnáta, kterého kolem jedné z jeho jachet honili čtyři rozzuření žraloci. Byli to naši potápěči, kteří měli na zádech připevněnou žraločí hřbetní ploutev. Pro jeho dvacetiletou milenku, která nic netušila a celý hrůzný výjev sledovala z paluby lodě, se stal Donovan navždy nedostižným a odvážným hrdinou. Ta sranda ho stála deset tisíc dolarů a ve smlouvě stálo, že na palubě nebude žádná harpuna ani střelná zbraň, kdyby se náhodou ta jeho kočička ukázala být duchapřítomnější, než si myslí.

Taky mi volala Jessica Hassellová, že má za sebou policejní výslech a že odpoledne už budeme mít zase umožněný volný vstup do firmy. Řekl jsem jí, že je to skvělé a že se tam tedy sejdeme.

12.

Po třech dnech jsem si zase mohl sednout za svůj stůl v naší kanceláři. Byla divná. Ne tím, že by se v ní něco změnilo. Spíš to bylo tím, že už se v ní nikdy neobjeví Benny. První, co jsem udělal, bylo, že jsem zvedl telefon a zavolal na úklidovou službu, aby přijela

– 28 –

něco udělat s krvavými cákanci na stěně za Bennyho židlí. Taky mě

to mohlo napadnout dřív. Ale policie by je sem stejně nepustila.

„Cože to je?“ ptala se ženská na druhé straně s pavučinami na mozku.

„Krvavé cákance na zdi. A taky na knihovně.“

„To myslíte jako skutečné krvavé cákance?“

„Myslím skutečné krvavé cákance.“

„A to je jaká krev?“

„Včera možná ještě byla červená. Dneska už je tak nějak divně hnědá.“

„Já myslím jakého druhu... Jako jestli lidská, nebo tak.“

„Záleží to na výběru vašich čistících prostředků a nátěrových hmot?“

„No, nezáleží,“ ozvalo se po krátkém zaváhání. „Ale přece jenom bych ráda věděla...“

„Tak je to lidská krev. Teď to víte.“

„Panebože... co se tam stalo?“

„Vražda.“

Na druhé straně se rozhostilo ticho a já měl dojem, že snad omdlela.

„Tak to tam budu muset poslat Robbieho.“

„Pošlete, koho chcete, třeba Terminátora. Hlavně rychle, prosím vás. Potřebovali bychom tu pracovat a nepůsobí to moc esteticky.“

„Chápu.“

„To jsem rád.“

„Zítra ráno v devět by se to hodilo?“

„Hodilo.“

„Tak mi ještě jednou nadiktujte adresu.“

Nadiktoval jsem jí adresu a zavěsil. Potom jsem tam deset minut seděl a hleděl na krvavé cákance, které ještě před pár dny byly součástí Bennyho těla. Pak konečně přišla Jessica.

„Ahoj,“ řekla a teprve potom si všimla krvavé abstrakce na stěně. Měl jsem strach, aby se nesložila. Ženské jsou ve vztahu ke krvi trochu labilnější, zvláště když je rozmazaná na stěně. A obzvlášť když je to krev někoho, s kým ještě minulý týden spaly. Ale ustála to. Naopak. Přišla blíž a ukazováčkem se jenom zlehka dotkla jedné

– 29 –

z krvavých šmouh. A potom jsem pro změnu zůstal v úžasu já. Olízla

ho. Dala si ten svůj rozkošný dívčí ukazováček, který byl před chvílí

v kontaktu s Bennyho zaschlou krví, před ústa a opatrně ho olízla.

Měla přitom zavřené oči.

„Rituál...“ řekl jsem polohlasně.

Podívala se na mě a já měl dojem, že se možná i trochu pousmála. Poprvé od doby, kdy se vrátila z New Yorku.

„Správně... myslí ti to.“

„Vypadá to, že už ses z toho vzpamatovala.“

„To mi asi bude ještě chvilku trvat. Nicméně mi asi už konečně došlo, že Benny se prostě nevrátí. Že už nikdy tady na židli nebude sedět a že je to prostě nevratné. Že svět je krutý tak, jak je, a nemá cenu si ho dělat ještě krutější.“

„Chytrá holka,“ ocenil jsem její úvahu.

„A ty jsi byl včera protivný.“

Uklidnilo mě to. Vypadalo to, že se Jessica zase začíná vracet do své kůže. Položila si kabelku na stůl a pak se za něj posadila. Dala na něj obě ruce a rozhlédla se.

„Někdo se tu hrabal.“

Ženské pro tohle mají daleko větší cit než chlapi. Já bych tu mohl brousit celý den a rozhodně bych k žádnému takovému závěru nedošel. Jessice stačil jediný pohled.

„Dva dny tu operovala skvělá birminghamská policie s výkvětem nejschopnějších detektivů, takže není divu.“

„Co hledali?“

„Co já vím? Možná vražednou zbraň.“

„V mém kalendáři?“

„Prosím?“

„Někdo listoval mým stolním kalendářem.“

„Možná se chtěli přesvědčit, jestli tam někde nemáš poznámku. Třeba: 4. května – zastřelit Bennyho.“

Zpražila mě pohledem.

„Ovšem když už o tom mluvíš, já měl taky dojem, že se tady někdo hrabal. Ještě než se tu začali hrabat oni, požádali mě, abych to tu prohlídl, jestli se něco neztratilo.“

„A?“

– 30 –

„Na nic jsem nepřišel, ale měl jsem dojem, že se tady opravdu někdo hrabal. Bennyho žvýkačky v zásuvce nebyly nahoře, ale až dole pod složkami a pod doutníkovou krabicí. A ráno jsem volal na AMRUBBISH. Sterlingová nikdy žádného manžela neměla.“

„Ty ses na to ptal? A proč, proboha?“

„Moje soukromá teorie o podvedeném manželovi, který si to přišel vyřídit s tím, kdo mu nasadil parohy.“

„To ses mohl klidně zeptat mě a řekla bych ti to.“

„Ty už sis to zjistila?“

„Jo... A neptej se mě, jak a proč.“

„No dobrá... Sterlingová je po smrti. Měla autonehodu, dneska má pohřeb.“

„Cože?“

„Tak mi to řekla její kolegyně. Měla stůl hned vedle ní. Sterlingová je taky mrtvá.“

„Měla autonehodu?“

„Prý jo.“

„Není to divné?“

„Mohlo by to být pro policii docela dobré východisko. Možná zastřelila Bennyho a pak to napálila někde do mostního pilíře.“

„Byla to sebevražda?“

„Na to jsem se neptal. Ale mohl bych se na to zeptat Wilburové. Možná by o tom mohla něco vědět.“

Jessica chvíli zůstala civět do prázdna. Potom vstala od stolu a přešla ke stěně s Haringovým obrazem. Sundala ho, odblokovala alarm a pak i pancéřová dvířka trezoru.

„Nic nechybí,“ řekl jsem.

„Jsi si jistý?“

„Peníze jsem nepočítal, ale myslím, že tam jsou všechny. Pochybuji, že by si někdo z obálek vytáhl jenom pár bankovek.“

„Cédéčka,“ řekla hned po prvním zběžném pohledu.

„Cože?“

„Byla tu dvě cédéčka.“

„Jaká cédéčka?“

„Cédéčka, která tam Benny dal před týdnem. Teda, dávala jsem je tam já. Na jeho přání.“

– 31 –

„Co tam bylo?“

„To nevím. Ale asi byly docela důležitý. Benny říkal, že to je něco jako poklad.“

„Poklad?“

„Jo. Poklad. Poklad, který nám pomůže k velkým prachům.“

Zpozorněl jsem.

„To fakt říkal?“

„Jo... To fakt říkal, a právě to tu teď chybí. Pokud jsi je teda nevzal ty, když jsi ho už otevíral, jak tvrdíš.“

Přešel jsem za Jessiku a přes rameno jí zíral do trezoru. Nevím, co jsem tam chtěl zahlédnout, ale prostě jsem cítil potřebu vidět to na vlastní oči. Vidět na vlastní oči dvě chybějící cédéčka, která nám měla pomoci k velkým prachům.

„A že se mi Benny o ničem takovém nezmínil,“ řekl jsem potom.

„Možná to už nestihl. A možná to mělo být překvapení.“

„Ale jak se někdo mohl dostat do trezoru? Vždyť byl neporušený. A kód známe jenom my tři.“

„Třeba jim Benny kombinaci řekl. Třeba mu vyhrožovali. A nebo si je vzal sám ještě předtím.“

„Myslíš, že by to mohl být motiv?“ zeptal jsem se.

„Proč ne? Jestli to byl poklad?“

„Fakt nevíš, co na nich mohlo být?“

„Ani v nejmenším. Ovšem ten, kdo je vzal, nevěděl ještě o jedné věci.“

„O jaké?“

„Že dvě dal taky mně, ať je někam uklidím. Neříkal sice, jestli to jsou kopie těch samých, ale nic bych nedala za to, že jo.“

Zůstal jsem stát jako opařený.

„Ty máš kopie CD, která někdo vybral z trezoru a pak zastřelil Bennyho?“

„Myslím, že ano.“

„Co když jim to Benny řekl?“

„Co jim řekl?“

„No, asi jim řekl kód trezoru. A co když jim řekl i to, že máš kopie?“ Podívala se na mě, jako by jí pořád nedocházelo, kam tím mířím. Sedl jsem si na nejbližší židličku a doplnil: „Protože jestli jim

– 32 –

to Benny řekl, tak jsi další kandidát na transformaci do krvavých

skvrn na naší stěně.“

13.

Jessica odešla po půlhodině domů. Trochu ji to vzalo. Řekl jsem jí, ať raději přijde až zítra po obědě, až odejde Robbie z úklidové služby a dá to tady trochu do pořádku. V pořádku to teda vlastně už nebude nikdy, protože tu bude chybět Benny, ale aspoň tu na něj nebude ta strašlivá krvavá vzpomínka. Sedl jsem si za Bennyho stůl a zapnul jeho počítač. Vlastně jsem ani pořádně nevěděl proč, ale jako bych tak nějak doufal, že na něm Benny zanechal nějaký vzkaz nebo něco podobného. Třeba dopis na rozloučenou, což bylo absurdní, ale absurdní byly celé poslední tři dny, tak proč ne.

Bennyho heslo jsem znal, stejně jako on znal moje, takže jsem ho tam naťukal a hned potom na mě vyskočilo červené okno se žlutým vykřičníkem přes celou obrazovku s nápisem NEOPRÁVNĚNÝ VSTUP. Zarazilo mě to. To byla nějaká blbost. Přece když jsem naťukal jeho heslo, tak počítač nemůže vědět, že za ním nesedí Benny, ale já. Žádná čidla na otisky prstů ani identifikační kamery jsme nainstalované neměli. Co je to za kravinu?

Hleděl jsem na to asi deset vteřin, než jsem si všiml, že pod tím je datum. A bylo to datum tři dny staré. Ťukl jsem cvičně na mezerník a rámeček zmizel. Naskočil zbytek Windows. Sakra. Chtěl jsem to vrátit, jenže už to nešlo. Ale bylo to jedno. Tím datem jsem si byl naprosto jistý. Někdo se před třemi dny vrtal v Bennyho počítači a nebyl to Benny. Dostal se tam? Dost těžko bez hesla. Ale asi to zkoušel. A Jessica to určitě nebyla. Ta to heslo znala stejně jako já.

Otevřel jsem si Bennyho poštu. Kde taky hledat vzkaz jinde než v poště? Naskočila mi PŘIJATÁ POŠTA. Poslední byla od RECOM.COM. Co ještě chtěli? Vždyť ty jsme naposledy dělali někdy před čtvrt rokem. Přejel jsem pohledem na datum. Panebože. Celé poslední tři měsíce byly smazány. Do prdele. Takže do Bennyho počítače se přece jenom někdo dostal a smazal dobré dva tisíce e-mailů. Posledních e-mailů.

– 33 –

Hleděl jsem na to a začala mnou cloumat zlost. To byl první pocit. Druhý, který se dostavil bezprostředně poté, byla marnost. Marnost nad marnost. Totální bezmoc smíchaná se vztekem. Nechápal jsem sice, jak se mohl někdo dostat do jeho počítače, ale asi to byl profík.

Mezitím mi dole na liště naskočil nápis PŘÍJEM POŠTY. No vida. Nové zprávy. Třeba Benny píše ze záhrobí. Natahovalo se to docela pomalu, protože tam byly asi přílohy.

Přešel jsem mezitím ke svému počítači a zapnul ho. Naťukal jsem heslo, počkal si na Windows a čekal na červený rámeček se žlutým vykřičníkem. Ale žádný se neobjevil. Otevřel jsem PŘIJATOU POŠTU. Poslední datum bylo předvčerejší. Takže mně se nikdo poštu mazat nenamáhal. Jenom Bennymu. To znamená, že tam měl cosi, co tam mít neměl. Sakra. A že se nezmínil. Asi se to týkalo jeho obrovského pokladu, po kterém se z nás měli stát boháči. Přitom z něho se zatím stala mrtvola. Přešel jsem zpět k Bennyho počítači.

Šestnáct spamů, dvě urgence plateb, objednávka na laserovou show v Betlémských zahradách ve Washingtonu, Sonia Sterlingová z AMRUBBISH. No vida. Čarodějnice. Přece jen někdo píše ze záhrobí. Otevřel jsem to.

V příloze ti posílám kus vnitřní korespondence z GASFORU. Představ si, že to naše firma nejen zrušila, ale chtěla se tvářit, jako že to bylo nainstalováno. Bomba, co? Ahoj, čeníšku tlapičkový.

Nechápal jsem vůbec nic. Otevřel jsem přílohu. Byl to e-mail člověka podepsaného jako technický náměstek a adresovaný ekonomickému náměstkovi.

SPECIFIKACE ZAKÁZKY PRO AMRUBBISH.

Post combustion chamber – Dohořívací komora pro dokonalou termickou likvidaci prchavých hořlavin z tuhých zbytků a ke spálení kapalných odpadů. Pro dosažení požadované teploty spalin v dohořívací komoře byl použit hořák GHL 800 na kapalné palivo. V daném projektu se jednalo o likvidaci cca 1,5 t/hod kapalných odpadů.

Utilizační kotel – parní verze k vychlazení vznikajících spalin pro výrobu technologické páry. Jedná se o membránový, samonosný parní kotel DP 245K s přirozenou cirkulací. V dodávce bylo

– 34 –

vícetahové provedení kotle k odloučení tuhých úletů do výsypek kotle

a zamezení zanášení teplosměnných ploch. Na přání klienta bylo

kontinuální čištění teplosměnných ploch umožněno systémem parních

ofukovačů konvekčních ploch. Jednalo se o utilizační parní kotel

následujících parametrů: parní výkon 34,5 t/hod, tlak výstupní páry

60 bar, teplota přehřáté páry 450°C, teplota napájecí vody 105°C.

Celkové finanční náklady představovaly 9,5 milionů dolarů. V případě odstoupení od smlouvy, což se stalo, objednatel hradí penále ve výši 20% finální částky, což je v tomto případě 1,9 milionů. Podle posledního jednání se zástupci AR nabízí tito následující: Zaplatí 4,5 milionů, když dokážeme ve svých záznamech upravit skutečnost tak, že zařízení bylo pro AR skutečn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist