načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Demonata 2 - Démon a zloděj - Darren Shan

Demonata 2 - Démon a zloděj

Elektronická kniha: Demonata 2
Autor: Darren Shan
Podnázev: Démon a zloděj

- Druhá kniha ságy Demonata je tu!. - Pecka Fleck vždycky tušil, že je na něm něco divného. Vidí světla. Zvláštní, barevná světla vířící vzduchem. Ale to vlastně nic neznamená, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 240
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-744-7314-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhá kniha ságy Demonata je tu!.
Pecka Fleck vždycky tušil, že je na něm něco divného. Vidí světla. Zvláštní, barevná světla vířící vzduchem. Ale to vlastně nic neznamená, dokud se tato světla nespojí jako nějaká podivná skládačka a nevytvoří okno... okno do světa démonů, které se Peckoví podaří otevřít, což má strašlivé následky. Díky tomu však také objeví svoji sílu, stane se Učedníkem jehož úkolem je uštvat zvrácené mocné démony k smrti, zachránit svého malého bratra a přitom sám zůstat naživu...

Zařazeno v kategoriích
Darren Shan - další tituly autora:
Upíří hora Upíří hora
Lovci z přítmí (7. díl) Lovci z přítmí (7. díl)
Demonata 1 -- Kniha první Demonata 1
Demonata 2 - Démon a zloděj -- Kniha druhá Demonata 2 - Démon a zloděj
 (e-book)
Demonata 7 - Stín smrti Demonata 7
ZOM-B 2 V podzemí -- 2. díl ZOM-B 2 V podzemí
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Z

É

à


E

!-!-!

$

&

|

Ø

Ø

|

Ø

|

q

$

q

$

&

q

&&

&&

q

&

&

q

&

N

&

N

&

|

| |

Ø

|

|

Ø

|

9

|

9

|

Ø

9

Ø

|

Ø

|

9

|

Ø

|

Ø

Ø

Ø

Ø

ù

Ø

ù

Ø


Z

Ø ã

ã

ù

ù

Ø

ù

Ø ã

ù

ã

ã

ù

ã

DÉmon

a zlodĚj

Darren Shan


E

E

Přeložil Richard Podaný Translation © Richard Podaný, 2011 Copyright © Darren Shan 2005 Cover illustration Mel Grant ISBN 978-80-7447-061-5


Z

Věnuji:

Bas – která mi ukradla srdce

ŘEV

(Řád extrakce vnitřností)

získávají:

Atilla „Za-ha-biják“ Kovacs

Liam „MacPawouck“ Fitzgerald

Mary „Organizátorka“ Byrneová

Redakční rarášek:

Stella „Eliminátorka“ Paskinsová

Stále na stráži:

Christopher Little a jeho policejní sbor


E


Ã

̈

7

Do svĚtla

Lidi mě mají za blázna, protože vídám světla. Vídám je celý

život. Jsou to zvláštní různobarevné světelné skvrny, které víří

ve vzduchu. Ty skvrny jsou různě velké, některé maličké jako

mince, jiné větší, jako krabice s cereáliemi. A mají nejrůznější

tvary – osmiúhelníky, trojúhelníky, desetiúhelníky. Některé

mají i třicet nebo čtyřicet úhlů. Existují pro tvary se čtyřiceti

úhly vůbec názvy? Čtyřicetiúhelník? A jak by to bylo latinsky,

kvadrodekagon?

Nikdy to nejsou kruhy. A všechny skvrny mají přinejmenším

dvě rovné strany. Je jich pár, co mají křivky nebo polokruhové

vypoukliny, ale moc ne.

Mají všechny možné barvy. Některé jasně svítí, jiné jsou mat

né. Sem tam pár světel rytmicky poblikává, ale většinou jen

visí ve vzduchu a svítí.

Když jsem byl mladší, nevěděl jsem, že ta světla jsou něco

zvláštního. Myslel jsem si, že je vidí každý. Popisoval jsem

je mámě s tátou, jenže ti si mysleli, že to je hra, že se tím

dožaduju jejich pozornosti. Potíže s tím začaly být, až když

jsem chodil do školy a mluvil o světlech ve třídě. Paní uči

telka Tyacková pochopila, že si nevymýšlím a že na ta světla

opravdu věřím.

A tak zavolala do školy mámu a navrhla jí, aby mě zavedli

k někomu, kdo má lepší kvalifikaci a může přijít na to, co ta

světla znamenají. Jenže máma na psychiatry nikdy moc ne

dala. Myslí si, že mozek se o sebe dokáže postarat sám. Jen


`

x

8

mě požádala, ať ve škole o světlech nemluvím, a tím to pro

ni haslo.

A tak jsem o světlech přestal mluvit, ale už se to nedalo odči

nit. Děti si to začaly říkat mezi sebou – Pecka Fleck je divnej.

Není jako my. Držte se od něj dál.

A pak už jsem nikdy nenašel moc kamarádů.

Jmenuju se Percival, ale když jsem byl menší, hrozně jsem to ko

molil. Nejpodobnější, co ze mě dostali, bylo Pecka. Mámě s tá

tou to připadalo roztomilé, takže to začali používat místo mého

skutečného jména. Zůstalo mi to a teď mi tak říkají všichni.

Mám dojem, že některým rodičům by se mělo zakázat, aby

děti pojmenovávali sami. Měla by existovat nějaká komise,

která by zakazovala jména, se kterými pak budou problémy.

No řekněte, i kdyby nebylo těch světel, jaké bych měl šance,

že zapadnu do party, se jménem jako Pecka – nebo vlastně

i Percival – Fleck!

Bydlíme ve městě. Máma učí na univerzitě. Táta je výtvarník,

ale taky učí, jako externista. (Po pravdě řečeno víc učí než ma

luje, ale když se ho někdo zeptá, řekne, že je malíř.) Bydlíme

ve třetím patře starého skladu, který přestavěli na byty. Má

obrovské pokoje s hodně vysokými stropy. Někdy si připadám

jako skřítek, anebo jako Jack z té pohádky o fazoli.

Táta je moc manuálně zdatný. Vyrábí nádherné modely leta

del a pak je věší v mém pokoji na dřevěné trámy pod stropem.

Když už je není kam dávat, anebo když někdy v neděli odpo

ledne nemáme do čeho píchnout, vezmeme si jako bomby ja

blka, kaštany, prostě co najdeme a co je dost tvrdé a kulaté,

a házíme je po letadlech. S palbou neskončíme, dokud nám

nedojde munice, anebo dokud nezničíme všechna letadla. Pak


é

9

táta začne vyrábět nové modely a všechno to běží nanovo. Teď

zrovna je strop plný asi tak ze třetiny.

Líbí se mi tu. Náš byt je prostě boží; máme to kousek do

spousty obchodů, k jednomu parádnímu hřišti s prolézačka

mi, jsou tu muzea a fůra kin. I se školou to ujde. Kamarády

nemám, ale mám rád učitele i samu školu – je tu prvotřídní

laborka, promítací místnost a velikánská knihovna. A nikdy

mě nikdo nebije – jak začne rvačka, rozeřvu se jako siréna, což

moc nevyhovuje třídním šikanistům, kteří na sebe samozřejmě

nechtějí upozorňovat.

Ale stejně mě život moc nebaví. Jsem sám. Vždycky jsem byl

samotář, ale když jsem byl menší, tolik mi to nevadilo. Četl

jsem hodně knížek a komiksů, dost jsem koukal na televizi,

vymýšlel jsem si kamarády, se kterými jsem si jako hrál. Bylo

mi fajn.

Nedávno se to ale změnilo. Nevím ani proč, ale teď už mě

nebaví být sám. Když vidím partičky, jak se dobře baví, je mi

smutno. Chtěl bych mezi ně patřit. Chtěl bych mít kamarády,

aby mi vyprávěli vtipy a smáli se mým vtipům, abych si s nimi

mohl povídat o televizních seriálech a o muzice, aby si mě při

sportování vybírali k sobě do družstva. Pokouším se s někým

skamarádit, ale čím úporněji se snažím, tím víc se mi ostatní

vyhýbají. Někdy se přimotám k takové partě, jen na kraj, ni

kdo si mě nevšímá, ale já dělám, že k nim patřím. Sotva ale

promluvím, obrátí se to proti mně. Podezřívavě si mě začnou

prohlížet, jdou pryč, anebo mi řeknou, ať táhnu. „Běž si pro

hlížet ty svý světýlka, magore!“

Poslední měsíc na mě ta samota vážně dolehla. Už mě nic ne

zajímá. Čas se mi děsně vleče, zvlášť doma, anebo když je ve

škole volno. Nedokážu se rozptýlit. Myšlenky se mi někam


`

x

10

zatoulávají. Pořád myslím na kamarády, a jak to, že žádné ne

mám, myslím na to, že jsem sám a možná budu napořád. Mlu

vil jsem o tom s mámou a s tátou, ale je těžké jim vyložit, jak

mizerně mi je. Říkají mi, že se to změní, až budu starší, jenže

já jim nevěřím. V každém věku budu pořád divnej. Proč bych

pak měl být oblíbenější než teď?

Zoufale se snažím zapadnout. Dívám se na oblíbené pořady,

poslouchám kapely, o kterých ostatní slyším nadšeně žvanit.

Čtu všechny knížky a komiksy, co zrovna frčí. Mimo školu

nosím módní oblečení. Mluvím sprostě a používám všechny

školní hlášky.

Nepomáhá to. Nic nezabírá. Nikdo mě nemá rád. Jen plýtvám

časem. Poslední týden mi začalo připadat, že takhle promar

ním celý život. Přepadaly mě temné, děsivé myšlenky a viděl

jsem jedno jediné řešení, jediný způsob, jak tu bolest a samotu

ukončit. Vím, že takhle bych uvažovat neměl, protože život ni

kdy není až tak špatný, ale nemůžu si pomoct. Když jsem sám,

pláču... a jednou dvakrát jsem se dokonce rozbrečel ve třídě.

Přejídám se a tloustnu. Přestal jsem se mýt a mám mastnou

pleť. Je mi to fuk. Když se cítím jako zrůda, můžu tak klidně

i vypadat.

Pozdě v noci. Ležím v posteli. Hraju si se skvrnami světla

a snažím se nemyslet na samotu. Odjakživa jsem si se světly

uměl hrát. Vzpomínám, jak mi byly asi tři nebo čtyři roky,

světla všude kolem mě – a já se po nich natahoval a přesunoval

je, snažil jsem se je složit jako kostky. Obyčejně se skvrny drží

metr dva ode mě, ale když si s nimi chci hrát, můžu jim poru

čit, aby se přiblížily.

Ty skvrny nejsou hmotné. Vypadají jako vznášející se kusy


Ã

̈

11

plastu. Když se na některou podívám ze strany, je skoro nevi

ditelná. Můžu skrz ně prostrčit prsty, jako by to byly obyčej

né plochy světla. Kupodivu s nimi ale můžu hýbat, když chci.

Když se na nějakou soustředím, klouzavě se vydá ke mně,

a když přikážu, zastaví se. Já se natáhnu a prsty strčím do jed

né z jejích stran. Vlastně se jí doopravdy nedotknu, ale jak se

můj prst přiblíží, světlo se pohne tím směrem, kam ho sunu.

Když toho nechám, zastaví se.

Hodně brzy mi došlo, že dokážu skvrny sestavovat do obrazů.

Od té doby to dělám pořád, buď v noci, anebo ve škole o po

lední přestávce, když si nemám s kým hrát. Poslední dobou si

se světly hraju víc než kdy dřív. Někdy je to jediný způsob, jak

té hnusné samotě uniknout.

Rád vytvářím potrhlé tvary podobné Picassovým obrazům.

Před pár lety nám o něm ve škole pustili naučný film a já oka

mžitě pochopil, že tu je nějaké spojení. Myslím, že Picasso ta

světla vídal taky, jenom to nikomu nepověděl. Kdyby přiznal,

že vidí světla, lidi by si neřekli, že je geniální umělec, spíš že je

pošuk jako já.

Obrazy, které vytvářím já, nejsou zdaleka tak skvělé jako ty od

Pabla Picassa. Nejsem malíř. Prostě se jen snažím o zajíma

vé kombinace. Nešikovně, ale mně se to líbí. Nikdy to dlouho

nevydrží. Obraz trvá, jen dokud se na něj soustředím, ale jak

o něj ztratím zájem nebo usnu, rozpadne se a dílky se rozběh

nou a vrátí se do vzduchu kolem mě, do svých původních po

stavení.

Ten obraz, co vytvářím dneska, je obzvlášť zpřeházený. Skoro

se nedokážu soustředit. Skládám dílky jeden ke druhému ná

hodně, skoro bezcílně. Chaos. Nedokážu přestat myslet na to,

že nemám žádné kamarády. Připadám si jako troska. Kdybych


`

x

12

tak měl aspoň jednoho opravdového přítele, někoho, kdo by

mě měl rád a hrál si se mnou, abych nebyl tak úplně sám.

A jak na to myslím, pár skvrn začne blikat. Nic mimořádného.

To se mi u nich už stalo. Obyčejně si toho nevšímám. Jenže

dneska v noci jsem tak smutný a tak zoufale toužím odvést

svoje myšlenky někam jinam, že si dvě z nich přivolám blíž,

zamračeně si je prohlédnu a pak je složím k sobě a povolám

k sobě i ty ostatní poblikávající. A když tyhle dílky přidám

k prvním dvěma, začnou blikat další světla, některá pomalu,

jiná rychle.

Posadím se na posteli a začnu pracovat usilovněji. Tenhle nový,

jasnější obraz je zajímavý. Ještě nikdy jsem k sobě neskládal jen

ty blikající skvrny. A čím víc toho do shluku přidávám, tím víc

poblikává těch ostatních. Rychle všechna světla skládám na

místa, pracuju jako na autopilotu. Nijak to neovládám. Pořád

se dívám, kdy se z toho vynoří nějaký obraz, ale kde nic tu nic.

Jenom halda různých poblikávajících barev. Ale i tak to báječ

ně zabralo. Teď se už soustředím jen na shluk světel, temné

myšlenky a obavy jsem na čas pustil z hlavy.

Světla narůstají a narůstají. Struktura je veliká, mnohem větší

než kterákoli z těch, co jsem vytvářel dřív. Potím se, brní mě

v pažích. Chtěl bych přestat a odpočinout si, ale nedokážu to.

Jsem posedlý blikajícími světly. Takhle to určitě vypadá, když

máte nějakou závislost.

A pak, bez varování, přestanou skvrny složené dohromady

blikat a všechny začnou světle modře zářit. Svalím se dozadu,

zalapám po dechu, jako kdybych dostal elektrickou ránu. To

hle se mi ještě nikdy nestalo. Děsí mě to. Velikánská, modrá,

rozeklaná světelná plocha v nohách mojí postele. Vypadá jako

okno. Okno dost velké na to, aby jím člověk prošel.


Ã

̈

13

Nejdřív bych nejradši utekl, zavolal mámu a tátu, vypadl tak

rychle, jak to jen půjde. Ale něco ve mně mě zadrží. Do ucha

mi špitá nějaký vnitřní hlásek, radí mi, ať zůstanu. Tohle je tvo

je okno do života plného divů, vykládá mi. Ale opatrně, dodá

pak, když se blížím ke světlu. Okna vedou oběma směry.

A jen to řekne, tím oknem ze světla se něco dovnitř vmáčk

ne. Obličej. Jsem příliš vyděšený, než abych se rozkřičel. Je to

nestvůra z mých nejděsivějších snů. Má bledě červenou kůži.

Sytě rudé oči. Žádný nos. Maličká ústa. Ostré, šedé zuby. Čím

víc se naklání ke mně do ložnice, tím víc toho vidím a tím víc

moje hrůza sílí. Ta stvůra nemá srdce! Na levé straně prsou

má díru, jenže tam, kde by mělo tlouct srdce, se svíjejí tucty

syčících hádků.

Nestvůra se zamračí a natáhne ke mně ruku. Vidím víc než jen

dvě paže, má jich nejmíň čtyři nebo pět. Rád bych se odtáhl.

Zapadl pod postel. Volal o pomoc. Jenže ten hlásek, co ke mně

před chvilkou promlouval, mi to nedovolí. Překotně šeptá slo

va, kterým nerozumím. A zjišťuji, že neucukávám, naopak, jdu

blíž ke světelnému oknu a k obludě, která se z něj noří. Zve

dám pravačku a dívám se, jak se prsty svírají do pěsti. Mám

divný, lechtavý pocit, jako bych byl na jehlách.

Nestvůra se zarazí. Přimhouří oči. Nejistě se rozhlédne po mojí

ložnici. Potom se pomaličku, plynule stáhne, vpluje zpátky do

světelného okna, postupně mizí, až zbývají jen rudé oči, které

se na mě upírají zprostřed modré plochy jako dva kroužky ti

ché zloby. Pak zmizí i ty a já jsem zase sám, jen já a světla.

Měl bych kňučet, volat o pomoc, utíkat ozlomkrk, krčit se na

podlaze. Místo toho uvolním prsty z pěsti. Dívám se na plo

chu modrého světla, upírám na ni zraky jako zombie, kterého

fascinuje pohled na čerstvý lidský mozek, a nepřítomně zpra


`

x

14

covávám nové informace. Světelné skvrny jsou obvykle prů

hledné, ale skrz tohle vidět není. Když se podívám stranou za

to, je tam stěna mého pokoje, prádelník, hračky a ponožky po

házené na podlaze. Když se ale dívám přímo do světla, vidím

jen modrou plochu.

Ten hlas mi říká něco šíleného. Že je to čiré šílenství, to po

chopím, jen co se ozve. Chtěl bych mu odporovat, rozkřičet se

na něj, povědět mu, ať se s tím jde bodnout. Ale i když jsem

vylekaný a popletený, nedokážu se mu vzepřít. Cítím, jak se

mi napínají svaly na nohou. A s úděsnou jistotou vím, co bude

dál. Otevírám ústa, chci křičet, ale než to stihnu, nějaká síla mě

přinutí vykročit – za tou nestvůrou, do světla.


Ã

̈

15

UprchLÍci

Než se naděju, ležím na podlaze u sebe v pokoji a v náručí

tisknu svého maličkého bratra Arta. Máma s tátou na mě kři

čí, pláčou, plácají mě po zádech a objímají mě. Táta mi Arta

opatrně vezme z rukou. Máma se ke mně skloní, vší silou mě

stiskne a pláče nad mojí holou hlavou. Vzlyká, pořád dokola

opakuje moje jméno, ptá se, kde jsem byl, co se mi stalo, jestli

jsem v pořádku. Táta se na mě dívá, jako by mi narostla druhá

hlava, pohledem uhne, jen aby se podíval, jak je na tom Art,

a na tváři má naprosto zmatený výraz.

Nikde žádná plocha modrého světla. Žádná nestvůra. A v mo

jí hlavě žádné vzpomínky na to, co se stalo, když jsem prošel

dovnitř, za tím stvořením s hady místo srdce.

Dozvím se, že jsem byl pryč několik dnů. Máma s tátou si

mysleli, že mě někdo unesl, anebo že jsem šel ven a ztratil jsem

se. Hledala mě policie. Můj snímek dali do novin a vyslechli

všechny, kdo mě znali. Naši se mohli zbláznit. Máma pořád

plakala, opakovala, že prý mě měla za mrtvého, že si už mysle

la, že přišla o další děťátko. Ten výraz se mi moc nezamlouval,

ale na to, abych ji opravoval, nebyla ta pravá chvíle!

Nerozpomínám se, co se stalo. Až do toho okamžiku, kdy jsem

vykročil do modrého světla, mám paměť kompletní. Ale pak

už nic. Ani ťuk.

Máma s tátou mi nevěří. Myslí si, že buď lžu, nebo jsem v šo

ku. Cpou mě v kuchyni horkou čokoládou a nemilosrdně se


16

mě vyptávají, někdy laskavým, jindy hrubým tónem, a ani je

den z nich se úplně neovládá. Podávají si z ruky do ruky Arta

a kladou mi otázky o tom, jak se stalo, že se mnou skončil i on.

Domyslím si, že po mně určitě zmizel i on.

„Můžu si Arta podržet?“ zeptám se v kratičké přestávce mezi

výslechy.

Máma mi ho podá a podezřívavě nás sleduje, snad má strach,

abych znovu nezmizel. Kdysi jsem míval mladší sestru, Anna

bellu. Umřela, když ještě byla maličká. Moc si na ni nevzpo

mínám, tehdy mi byly jen čtyři. Ale nikdy nezapomenu, jak

máma s tátou plakali, jak byli zoufalí, a na to, kolik lítosti jsem

cítil všude kolem sebe. Sám jsem byl ještě škvrně, ale věděl

jsem, že se stalo něco strašného, a bylo mi jasné, že máma s tá

tou jsou z toho hotoví. Myslím, že se s tím nikdy úplně nevy

rovnali. Takže je naprosto přirozené, že teď jsou vystrašenější

a vyvedenější z míry, než by byla většina rodičů.

Nadhazuju si Arta na koleni, dělám na něj ťuťu ňuňu, říkám mu,

že všechno je v pořádku. „Jsi můj malej bráška. Postarám se o tebe,

Všechno je, jak má být.“ Moc si toho nevšímá. Vypadá spíš ospa

le než vylekaně. Je moc malý, na tyhle špatné věci nemá přijímač.

Máma s tátou se beze slova podívají jeden na druhého a pak

nás nechají chvilku o samotě. Vyjdou na chodbu, probrat si

tuaci. Ale nezavřou za sebou, a kdykoli přestanu na Arta mlu

vit, volají na mě, aby věděli, že jsme oba pořád tady.

V jednu v noci mi dovolí jít na kutě. Obličeje mají napjaté

a zarudlé. Máma mě uloží a Arta nechá spát u mě. Přitáhne

mu deku a něžně ho pohladí po tváři. Znovu se dá do pláče.

Táta ji odtáhne, dá mi pusu, pak mámu vede k nim do ložnice

a mě a Arta nechá spát.


é

17

Probudím se uprostřed noci. Máma s tátou se hádají. Kvůli

čemu, to nevím. Máma říká: „Dáme tomu pár dnů. Budeme

dávat pozor. Počkáme. Když se nikdo neozve, když ho nikdo

nebude hledat...“

„Zbláznila ses?“ křikne táta. „To nemůžeme! To se nedělá! Co

kdyby policie...?“

Zase upadnu do spánku.

Ráno. Další otázky. Máma si posadí Arta na klín a krmí ho,

pokaždé, když zabrouká, usmívá se nebo se směje na celé kolo.

Sotva si všímá, že tu jsem, ale všechna čest, já na mladšího

brášku nežárlím.

Táta je naštvaný. Pořád vrhá na mámu a na Arta zuřivé po

hledy. A mě trápí dalšími dotazy. Snaží se mi pomoct, abych

zamčenou paměť odemkl. Chce po mně, abych s ním tu noc,

kdy jsem zmizel, probíral krok po kroku. Já mu vykládám, že

jsem byl u sebe v pokoji a hrál jsem si – pak se už na nic nepa

matuju. O světlech ani o té nestvůře neříkám nic. Vnitřní hlas,

který ke mně promlouval tu noc, mi říká, abych o tom mlčel.

Prý bych si jen koledoval o další maléry, kdybych řekl pravdu.

„Byl jsi už v posteli?“ ptá se táta.

„Ne.“

„Přišel někdo do pokoje?“

„Ne.“

„Byl někdo za oknem?“

Krátká odmlka na vzpomínku. „Ne.“

„A co... Art? Vzpomínáš si, kde... jak jsi k němu přišel?“

„Ne.“

Utrousí nadávku a oběma rukama si vjede do vlasů. Znovu se

podívá na mámu a na Arta. Máma mu ty pohledy rázně oplácí


`

x

18

a Arta si drží u těla jako štít. Nevím, co její výraz znamená, ale

jsem rád, že se takhle nedívá na mě – z jejích očí jde hrůza!

Táta zavolá na policii a oni někoho pošlou. Policisté se mě pak

dlouho vyptávají a táta sedí u toho. Máma zůstala v ložnici

s Artem. Táta mi řekl, že policii nemusíme o Artovi nic říkat.

Jen by se tím všechno komplikovalo. Art je stejně moc malý

a nic by jim nepověděl, takže se chtějí soustředit na to, co se

stalo mně.

Říkám policistům přesně to, co jsem už pověděl rodičům. Po

licisté jsou na mě hodní. Mluví klidně, trousí vtípky, vykládají

mi o jiných dětech, které se ztratily nebo které někdo unesl.

Chtějí vědět, jestli si na něco vzpomínám, stačila by i malič

kost, jenže já mám v hlavě vymeteno. Pořád se omlouvám za

to, že jsem jim toho nebyl s to povědět víc, ale oni neztrácejí

trpělivost. Jsou o moc klidnější než máma s tátou.

Do školy zatím nejdu. Naši mě nechali doma. Dokonce mě

nechtějí pustit ani do parku. Všechno mi připadá divné a ne

příjemné. Jako když zemřela Annabella. Hodně pláče, smutku

a nejistoty. Teď to ale je jiné. Teď je v tom navíc strach. Nejne

klidnější je máma. Arta skoro nepustí z ruky. Hodně se utrhu

je na tátu. Když si myslí, že ji nevidím, často ji přistihnu, jak se

celá třese a pláče.

Dny ubíhají. Policisté přišli znovu, ale nedělají si větší starosti.

Nejdůležitější je, že jsem v pořádku a doma. Doporučili tátovi

dobrou psychiatričku a poradili mu, aby mě k ní zavedl, že prý

se pokusí zjistit, co se mi stalo. Táta jim řekl, že to udělá, jenže

já se pamatuju, jak to bylo s mámou, když návštěvu u psychiat


Ã

̈

19

ra navrhla tehdy před lety paní učitelka Tyacková. Určitě mě

do té poradny nevezmou.

Ten den večer se hrozně pohádali. Máma ječela a nadáva

la. Já jsem byl u sebe v pokoji s Artem. Naši si mysleli, že je

neslyšíme, ale to se pletli. Měl jsem hrozný strach. Dokonce

jsem i trochu plakal, pevně jsem svíral Arta a moc nechápal,

proč se naši chovají takhle. Artovi to bylo jedno. Spokojeně si

u mě v náručí broukal a snažil se se prokousnout díru v novém

bryndáčku, který mu táta včera koupil.

„Dostali jsme druhou šanci!“ hulákala máma. „Je mi jedno, jak

se to stalo a komu tím ubližuju! Už si další ztrátu dítěte nechci

protrpět!“

Tátovu odpověď jsem neslyšel, ale nejspíš zabrala. Máma pak

už neječela, jen o něco později jsem zaslechl, jak pláče. A táta

plakal taky.

Druhý den ráno si mě táta zavolá k sobě do pracovny. Arta má

na jednom koleni, na to druhé si postavil Annabellinu fotku.

Přeskakuje pohledem z jednoho na druhé, tam a zase zpátky,

kouše se do dolního rtu. Když vejdu, zvedne hlavu a usměje se –

sotva znatelně a nervózně. A řekne mi, že odjíždíme. Hned,

ještě dneska večer.

„To jako na prázdniny?“ zeptám se nadšeně.

„Ne. Stěhujeme se.“ Art ho zatahá za levé ucho. Táta uhne hla

vou a zasměje se na něj. „Mamince se tu už nelíbí,“ řekne tiše

a vyhne se přímému pohledu na mě. „Zemřela tady Annabel

la. Ty ses tu ztratil. A Art... no, zkrátka, máma nechce, aby se

něco podobného zase stalo. Artovi nebo tobě. Chce někam,

kde je to bezpečnější. A já upřímně řečeno taky. Života ve měs

tě mám po krk.“


`

x

20

„Ale co škola?“ To mi v hlavě naskočí jako první.

„Tu ať vezme čert,“ zasměje se táta. „Stejně to tam nemáš nějak

moc rád, co?“

„Hmm... to ne... ale je to moje škola.“

„Najdeme ti jinou.“ Chytí Arta levačkou, pravou ruku napřáh

ne a přitáhne si mě blíž. „Však já vím, že jsi tady nebyl šťastný.

Už jsme to s maminkou probrali. Odstěhujeme se do jedné

vesnice, kde to trochu známe, jmenuje se to Paskinston. Tam

budou děti úplně jiné. Hodnější než děti ze města. Myslíme si,

že ti tam bude líp, že si třeba najdeš nějaké kamarády. A bude

tam pro tebe bezpečněji. Vlastně pro nás pro všechny. Co ty

na to?“

„Asi dobrý. Ale...“ Pokrčím rameny.

„Bude to tak nejlepší, Pecko,“ řekne táta a pevně mě obejme.

Art se rozesměje a obejme mě taky – a v tu chvíli vím jistě, že

táta má pravdu. Odteď už bude jenom líp.

Naposledy město letmo zahlédnu ten den večer, když nastu

pujeme do auta. Nechápu, proč jsme s tím nepočkali na ráno,

vždyť táta k smrti nerad řídí za tmy, ale neměl jsem čas se na

to vyptávat. Byl to fofr, balilo se, já si přebíral všechny hračky,

knížky, komiksy, šaty, muziku, vybíral jsem, co si vezmu a co

nechám tady. Táta říká, že zbytek věcí si necháme poslat, ale

já tu čistě pro jistotu nechci nechat nic z těch věcí, co mám

nejradši. V devět jsem vybombardoval všechna letadla u sebe

v pokoji. Naši mi s tím pomohli. Zničili jsme je do posledního.

Bylo to boží! Dokonce i máma se bavila.

Když jsme nastupovali do auta, táta se zeptal, jestli bych si

nemohl hrát s Artem, aby byl potichu. Jasně, já na to. Takže

mě posadil na podlahu za mámino sedadlo, Arta mi dal mezi


Ã

̈

21

nohy a přetáhl přes nás deku. „Hrajte si s Artem na to, že jste

uprchlíci. Jste dva děsní zločinci hledaní policií a my vás pašu

jeme ven ze města. Na silnicích jsou zátarasy, takže se musíte

schovat a musíte být potichu. Kdyby vás našli, pošlou vás do

vězení.“

„Děti do vězení nedávají!“ odfrknu si.

„V téhle hře ano,“ zasměje se táta.

Vím, že se naši jenom snaží, abychom my dva s Artem dali

po část cesty pokoj. Ale napůl mám dojem, jako by to bylo

doopravdy. To, že odjíždíme tak nakvap, v noci, potají... pevně

Arta sevřu a řeknu mu, ať je zticha, sám pořádně nevím, kdo

má po nás jako jít, ale mám z toho strach. Je mi do pláče, ale

to jen proto, že odjíždíme z domova. Nikde jinde jsem ještě

nežil. Je to hrůza.

Máma se ještě před nasednutím ujistí, že jsme s Artem v po

řádku. Nadzvedne deku a koukne na nás. Auto stojí kousek

od pouliční lampy, takže mámě dobře vidím do obličeje. Vy

padá ustaraně – třeba jí je taky smutno z toho, že opouštíme

starý domov, jako mně.

„Postarej se o brášku,“ řekne tiše a pohladí Arta po tváři. On

se na ni klidně dívá. „Chraň ho,“ řekne máma a hlas se jí za

chvěje. Pak mě políbí na čelo, vrátí deku na místo a už se jede,

už opouštíme všechno, co jsem kdy znal.


`

x

22

ČarodĚjnice

Paskinston je ospalá díra, kde je pár obchůdků, stará škola

s odrolenou fasádou, jeden ošklivý moderní kostel podobný

pahýlu – a jinak už nic moc. Zapadákov, odkud jsou do jaké

hokoli města nebo i městečka kilometry cesty. Výpadky v do

dávce elektřiny jsou časté. Příjem rozhlasového a televizního

signálu mizerný. Místní jezdí většinou ve starých ojetinách.

Čekali byste, že tu najdete hlavně přestárlé obyvatele, jenže ve

skutečnosti tvoří většinu vesničanů mladí rodiče s dětmi.

Jsme tu už skoro rok. Nežije se tu špatně. Je tu klidno a čisto.

Kolem vesnice je spousta prostoru. Žádné znečištění, žádná

zločinnost, lidi jsou ohromně uvolnění a přátelští. Pár jich ně

kam dojíždí za prací, většinou ale pracují tady. Je tu hodně ře

meslníků a umělců. Do Paskinstonu nezabloudí moc turistů,

zato naši umělečtí řemeslníci (jak jim říká táta) zásobují fůru

obchodů se suvenýry po celém kraji. Specialitou vesnice jsou

hudební nástroje, tradičně a s láskou vyrobené a zabalené...

a taky podle toho drahé!

Táta ty hudební nástroje zdobí. Není to moc dobře placené,

jenže v Paskinstonu moc peněz nepotřebujete. Je spokojenější,

než kdy byl ve městě, a konečně si může po pravdě říkat, že

je umělec. Máma pomáhá dětem, které mají potíže s učením,

a taky zaskakuje ve škole, když někdo ze stálých učitelů one

mocní. Taky je spokojená, rozhodně jsem ji od Annabelliny

smrti neviděl spokojenější.

O té době, kdy jsme se s Artem ztratili, rodiče nikdy nemluví.


Ã

̈

23

Je to zakázané téma. Pokud s tím někdy vyrukuju, okamžitě

začnou mluvit o něčem jiném. Když jsem se jednou i tak nedal,

máma na mě vyjela, vynadala mi a zakázala mi o tom mluvit.

A já? No, jde to. Táta měl pravdu. Zdejší děti vážně jsou hod

nější než ty ve městě. Ve škole si se mnou povídají, hrají si se

mnou, zvou mě k sobě domů, kde si čteme a hrajeme si, o ví

kendech mě berou na jednodenní výlety do okolí. Nikdo mě

neterorizuje, neříká mi nic hnusného, nesnaží se, abych si při

padal jako zrůda. (Samozřejmě k tomu napomohlo, že o svých

tajných světelných skvrnách nemluvím.)

Ale stejně moc nezapadám. Připadá mi, že sem nepatřím. Dělá

mi těžkosti říkat, co mě napadne, zapojovat se, chovat se přiro

zeně. Pořád si připadám, že jen něco hraju. Paskinstonské děti

se tu většinou buď narodily, nebo přistěhovaly hodně malé.

Jiný svět neznají a myslí si, že to tady nemá chybu.

S tím já nesouhlasím. Jasně, jsem teď spokojenější, než jsem

byl ve městě, ale scházejí mi kina a muzea. Když nepočítám to,

že jsem neměl kamarády, bavilo mě být součástí velkoměsta,

protože tam je pořád něco nového k vidění a k dělání. Vesnice

je fajn, ale krapet nudná. A i když jsou ke mně děcka hodnější,

ani tak jsem nezískal žádné opravdové kamarády.

Jenže to není důležité, protože už nejsem nešťastný. Sám po

řádně nevím proč, ale poslední dobou se necítím osamělý. Jsem

spokojený, čistě proto, že jsem s mámou, s tátou a s Artem.

Hlavně s Artem. Je sice ještě prcek, ale hrozně rád ho všude

beru s sebou, všechno mu vysvětluju, vykládám mu o kníž

kách, o televizi a o životě, snažím se ho naučit mluvit. Už by

s tím měl co nejdřív začít, ale zatím z něj nevypadlo ani slovo.

Tátovi s mámou to nevadí. Říkají, že Einstein začal mluvit ješ

tě později než Art. Já mám ale dojem, že Art žádný Einstein


`

x

24

není – na to, aby z něj vyrostl génius, trochu moc rád tahá lidi

za uši, kouše je a krká!

Poslední dobou toho od světa moc nepotřebuju, když mám

Arta. Dělá mi společnost líp, než by to dokázal jakýkoli ka

marád. Jak řekl táta jednou, když mi bylo smutno a on se mě

snažil rozveselit: „K čemu jsou přátelé, když máš rodinu?“

Cestou do školy musím projít kolem domu, kde bydlí čaro

dějnice.

Ta „čarodějnice“ se jmenuje paní Eginová. V Paskinstonu žije

sedmatřicet rodin a šest svobodných lidí a všichni se všemi

vycházejí pěkně. Tahle obec je opravdu soudržná. Všichni se

o druhé zajímají a často se navštěvují, a když se potkají na ulici

nebo v kostele, tak si povídají; a každých pár měsíců se tu po

řádají velké večírky, kam chodí všichni.

Až na paní Eginovou. Ta bydlí sama ve starém špinavém domě

a skoro nikdy s nikým nemluví. Každý den si vyjde na dlou

hou procházku a taky ke studni pro vodu. (V Paskinstonu je

vodovod, ale paní Eginová a pár dalších radši bere vodu ze sta

ré studně na návsi.) Jinak ji skoro nevidíte. Většinou je zalezlá

doma, za tlustými závěsy, a tam dělá... co já vím, co čarodějnice

dělají?

Určitě není doopravdy čarodějnice, ale všechny děti jí říkají

Prudivá čarodějnice paskinstonská. Dokonce jí tak říkají i ně

kteří dospělí!

V Paskinstonu není skutečná škola, jenom přestavěná stáj,

která se k tomu účelu používá, dokud se vesničanům nepove

de vybudovat náležitou školní budovu. Učitelé jsou tu tři (dva

z nich dobrovolníci), vevnitř jsou otlučené staré lavice, roz

vrzané židle, pár ošoupaných tabulí, a pak už nic jiného, jen


Ã

̈

25

vzadu starodávné záchody. Proti naší škole ve městě ohromná

změna!

Od místa, kde bydlíme my, je to ke škole kus po ulici a pak na

rohu doleva. Takže když tam jdu, musím kolem domu paní

Eginové. Kdybych chtěl, tak bych taky mohl vyjít opačným

směrem a vzít to kolem zadních stran domů. Ale paní Eginová

mi nikdy neudělala nic špatného. Za ten rok, co tu bydlíme, na

mě dokonce ani jednou nepromluvila. Nemám z ní strach.

Dneska jsem vyrazil do školy jako obyčejně. Vyučování začíná

v půl desáté, ale já tam většinou chodím už na devátou, proto

že si ještě před školou hrajeme. Ze všech sil se snažím zapad

nout, být jako oni, snažím se, aby mě přijali mezi sebe. I když

ne že by mi zvlášť vadilo, pokud se to nepovede.

„Jdeš do školy?“ zeptá se mě máma, když už jsem na odchodu.

„Jdu.“

„A nevzal bys Arta do jeslí?“

„Jasně.“

Provizorní jesle jsou v další přestavěné stáji, hned vedle školy.

Beru tam Arta často.

Art je maličký a hubený. Zato má velikou hlavičku. Podle táty

to znamená, že bude mít hodně rozumu, ale já myslím, že má

jenom silnou lebku – aby se mu dobře rozdávaly rány hlavou!

Art se zrovna snaží ukousnout nějakému vojáčkovi ruce, tak

mu v tom zabráním a vezmu si ho na ruku. Zmítá se, radši

by toho vojáčka dorazil. „Nech toho,“ heknu. Art se okamžitě

uklidní. Vždycky udělá, co mu řeknu. Mě poslouchá víc než

rodiče. Podle mámy to znamená, že mě má opravdu rád. Když

máma říká podobné věci, jsem na to moc pyšný, i když obyčej

ně se pohrdavě šklebím – nechci, aby si myslela, že jsem nějaká

citlivka.


`

x

26

Art je bledší, jako máma, zato má špinavě tmavé vlasy, které vy

padají, jako by si nikdy nemyl hlavu. Máma si na Artovy vlasy

vždycky stěžuje. Pravidelně vyhrožuje, že ho oholí na plešato,

jako jsem já. (Ne že bych tedy já potřeboval hlavu holit, jsem

plešatý od narození.) Máma říká, že pleš by měli mít všichni

muži – pro ženy je pak mnohem jednodušší se o ně starat.

Vyhodím Arta do vzduchu a zase ho chytím. Rozesměje se

a brouká si, chce, abych to udělal ještě. Vyhodím ho podru

hé a při tom si s ním porovnám barvu kůže. Já jsem mnohem

snědší, mám kůži tak nějak smetanově nahnědlou, spíš po tá

tovi než po mámě. Nevypadáme jako bratři. Máma říká, že to

je dobře – až budeme starší, aspoň si nás nebudou plést.

Chytím Arta do podpaží jako skejt a vyrazím ke dveřím. Roz

machuje se pěstičkami, rád by do něčeho praštil. Mě skoro

nikdy netluče a nekouše, ale všechno jiné, na co dosáhne, se

ocitá v ohrožení. Mámě párkrát udělal monokl a tátovi jednou

ukousl nehet. Až mu pár let přibude, bude z něj vážně postrach.

Vyrážíme po ulici. Nikde nikdo. Klidný jarní den. Na stro

mech cvrlikají ptáci. V dálce zabučí kráva. Je mi teplo a fajn.

Těším se na léto. Táta říkal, že bychom na týden na dva mohli

jet k moři. Co jsme odešli z města, ještě jsme neměli dovole

nou. To by bylo skvělé.

„Ty jsi u moře nikdy nebyl, co?“ povídám Artovi. „Na pláži to

je bezva. Tolik písku pohromadě jsi nikdy neviděl. Slaná voda,

ne jako tady ty rybníky. Řasy. Můžeme plavat a stavět hrady

z písku. Cpát se zmrzlinou a cukrovou vatou. Bude se ti to

moc líbit. A i kdybysme jet nemohli, no tak místo toho vyrazí

me pod stan někde taky. Najdeme si jezero, a třeba bude hned

vedle městečko s kinem a zábavním střediskem a...“

„Zloděj!“ zaječí někdo.


Ã

̈

27

Zrovna jsme minuli dům, kde bydlí čarodějnice. Ohlédnu se.

Domovní dveře jsou otevřené. V nich stojí paní Eginová. Tváří

se zběsile a celá se třese. Obyčejně si vlasy váže do copu, ale

dneska je má rozpuštěné a pramínky jí ve vánku lítají do ob

ličeje.

„Kdo je zloděj?“ vybafne a potácivě jde ke mně.

„Paní Eginová? Není vám něco? Mám dojít pro pomoc?“ Po

stavím Arta na zem, vlevo od sebe, stoupnu si před něj, aby byl

schovaný za mýma nohama, protože co kdyby spadla přímo

na něj.

Paní Eginová se zastaví skoro až u mě. Něco si huhlá, jsou to

divná slova v jazyce, který neznám. Rty jí krvácejí – na pár

místech si je rozkousala. Její prsty sebou kroutí jako desítka

vzteklých hadů.

„Paní Eginová?“ oslovím ji tiše a srdce mi tluče o závod.

„Takové překrásné děťátko,“ řekne čarodějnice s očima upře

nýma na Arta. Ten mlčí a vzhlíží k ní. Paní Eginová se skloní,

natáhne po Artovi ruce, cukruje a křivě se usmívá.

„Nechte ho bejt,“ vyjeknu, snažím se Arta odstrčit levou nohou

dál od ní, teď už stojím celý před ním, aby na něj nemohla.

„Není tvůj!“ vrčí čarodějnice a vztekle se na mě dívá. Ještě ni

kdy se na mě žádný dospělý nedíval takhle, tak naprosto ne

návistně. Vyděsí mě to. Začne se mi chtít čurat. Stisknu nohy

pevně k sobě, abych si nepustil do kalhot.

Ale i když mám hrozný strach, nehnu se. Stojím proti ní. Mu

sím chránit Arta.

„Vy jste nemocná, paní Eginová?“ zeptám se – a můj hlas zní

o moc klidněji, než jak se cítím.

„Najdi ho!“ křikne místo odpovědi. „Najdi zloděje! Krásné

dítě.“ Znovu se usměje na Arta, pak začne něco drmolit jako


`

x

28

před chvilkou, ale tentokrát u toho gestikuluje na Arta, jako

by ho začarovávala.

Rozhlížím se, kdo by mi pomohl, ale jsme úplně sami. Nemů

žu tu prostě dál trčet a nechat to takhle. Kdo ví, co by ještě

provedla. Takže z ní sice nespustím oči, ale chytnu Arta a ne

šikovně si ho držím za zády. Art spokojeně vypískne – myslí si,

že ho chci svézt na koníčkovi.

„Musím už jít,“ prohlásím a šourám se ke straně. Paní Eginová

se pořád dívá do míst, kde byl Art předtím. Všimnu si, že hod

ně skvrn ve vzduchu kolem mě bliká. Světla jsou blíž než oby

čejně, jako by nás někam naháněla. Nemám ale čas si s nimi

lámat hlavu. Paní Eginová se najednou chová jako nefalšovaná

bláznivá čarodějnice.

„Brzy!“ vybafne a najednou se zadívá někam nahoru. „Všechno

se stane brzy. Mysleli si, že to v sobě nemám. Říkali, že jsem

slabá. Ale to se spletli. Mám moc. Můžu posloužit.“ Její ruce

strnou. Její pohled zjemní. „Uvidíš, jak umírám,“ prohlásí tiše.

Mně do očí ze samého zmatku a strachu vhrknou slzy. „Paní

Eginová, já... zajdu pro... pro někoho, kdo...“

„Zloděj!“ zaječí zase tak zběsile a pokřiveně, a tím mě uml

čí. Rozhodí ruce a zuřivě na mě začne mávat. „Najdi zloděje!

Brzy! Uvidíš. Bláznivá stará čarodějnice vybuchne, až to za

čoudí. Bum, Pecko Flecku. Bum!“

Hystericky se rozesměje. Když slyšíte smích čarodějnice ve fil

mu, je to legrace. Tohle tedy ne. Od toho smíchu mě rozbolí

uši, rozléhá se mi to až někde hluboko vevnitř. Skoro čekám,

kdy mi z uší začne téct krev.

„Už musím jít,“ vyrazím ze sebe honem, odvrátím se od ní

a přesunu si Arta před sebe, pořád ho před ní chráním.

„Pecko,“ řekne čarodějnice chladným, velitelským tónem. Chtě


Ã

̈

29

nechtě se zastavím a ohlédnu se. „Nikomu nepovíš, co jsi dnes

ka viděl.“ Není to dotaz.

„Paní Eginová... já myslím, že... potřebujete pomoct...“

Odplivne si na zem vedle své pravé nohy. „Jsi hlupák. Pomoct

tu nepotřebuju já, kdepak, to ty. Ale to je jedno. Nikomu to

nepovíš. Protože kdybys pověděl, vkradla bych se ti v noci do

pokoje a podřízla bych ti krk od levého ucha k pravému.“ Pro

větší názornost mi to předvede roztřeseným ukazovákem.

To už je na mě moc. Přestanu se ovládat a ke své hanbě ucítím

vepředu na kalhotách vlhkost. Paní Eginová to naštěstí nevidí.

Už se odvrátila. Vrací se k domu. Ve vchodových dveřích se

zastaví. Podívá se vzhůru. Přesně nad její hlavou rychle pobli

kává šestiboká růžová světelná skvrna. Natáhne ruku a dotkne

se jí. Blikání se zpomalí, jako by světlo bylo vylekané a ona je

uklidnila.

„Myslel sis, že je vidíš jenom ty?“ prohlásí, když překvapeně

vytřeštím oči. „Já to umím taky. Tak běž. Na chvilku. Než si

mě vezmou.“

Pak zajde dovnitř a zabouchne dveře.

A já dlouho jen stojím, přemáhám slzy, v uších mi pořád zvoní,

nejradši bych utekl a nikdy se nevrátil. To ale nemůžu, a taky

nemůžu jít do školy s promočenýma kalhotama. A tak pospí

chám domů, Arta tisknu pevně k sobě a domu čarodějnice se

vyhnu co největším obloukem.


`

x

30

SkleNĚnky

Mámě zalžu. Řeknu jí, že mě počural Art. Překvapí ji to, pro

tože on nikdy nebyl počuránek. Řekne, že ho přebalí, ale já na

to, že ne, že se o to postarám sám. Upaluju k sobě do pokoje

a převlíknu si kalhoty. Ven vypadnu skoro dřív, než si stihnu

uvědomit, že jsem měl přebalit Arta, a tak honem najdu čisté

oblečení i pro něj.

Přemítám, jestli bych mámě neměl povědět, co provedla paní

Eginová. Pak se rozpomenu na její hrozbu – „podřízla bych ti

krk od levého ucha k pravému“ – a neřeknu ani slovo.

Dny ubíhají a mně je nedobře. Nemůžu zapomenout, co mi

paní Eginová říkala, pořád vidím její zlý výraz, to, jak se dotkla

blikající světelné skvrny. „Uvidíš, jak umírám.“

Měl bych to někomu povědět. Je přece jedno, že mi vyhrožo

vala. Kdybych to někomu pověděl a kdyby pak tu starou bláz

nivou čarodějnici někam zavřeli, nemohla by se vplížit ke mně

do pokoje.

Ale pustil jsem si do kalhot. Když někomu povím o tom ostat

ním, budu mu muset říct i o tomhle. A já nechci, aby se o tom

vědělo. Takže neříkám nic. Dělám, že se nic nestalo, že na tom

nesejde. A celý den mám pocit, jako kdyby mi v břiše rejdilo

tisíc úhořů hrůzy.

Když se vrátím domů, táta mámě vykládá něco o trhu umělec

kých řemesel. Máma sedí u piána a poslouchá. (Nikdo z nás


Ã

̈

31

nehraje, piáno bylo v domě, už než jsme se nastěhovali.)

A mračí se.

„Je to jeden z největších v kraji,“ říká táta. „Koná se každoroč

ně a za Paskinston tam vždycky jede hodně lidí. Prodají tam

spoustu zboží a naberou hodně objednávek. Je to velká čest, že

mě tam pozvali. Bylo by nezdvořilé to odmítnout.“

„Ale... nešlo by to tak, že by tam jel jenom jeden z nás a druhý

zůstal tady?“ zeptá se máma.

„Šlo, ale obyčejně tam manželé jezdí spolu. Nejde jen o prodej

zboží. Bývají tam stovky umělců a jiných zajímavých lidí. Je to

příležitost se sejít, seznámit se, poznat ostatní. Bude to fajn.“

Podám mámě Arta, sednu si kousek od ní a poslouchám.

Dozvím se pár dalších věcí o tom trhu, kde se koná, kdo tam

odsud jede, jak dlouho budou pryč. Táta je na pozvání pyšný

a rád by jel, ale máma si dělá starosti o mě a o Arta. Nechce nás

tu nechat samotné. „A to je nemůžeme vzít s sebou?“ ptá se.

„Nedělá se to,“ namítne táta trpělivě. „Nikdo jiný tam děti ne

bere.“

Máma se mračí čím dál tím víc. Od odchodu z města jsme se

nikdy nerozdělili, ani na jedinou noc. A pokud pojedou na trh,

budou pryč aspoň týden.

„Nebudou sami,“ říká táta. „Necháme je u někoho ze souse

dů.“

„Já vím, ale i tak...“

„Peckovi to nevadí. Že ne, Pecko?“ Usměje se na mě jako měsí

ček, očekává ode mě podporu. A ještě včera by ji taky okamži

tě dostal. Dneska je ale vzpomínka na hrozby paní Eginové

moc čerstvá. Nechci tu zůstat sám. A tak jen pokrčím rameny.

„Není ti něco, chlape?“ zeptá se táta překvapeně.

„Nic mi není.“


`

x

32

„Jestli nechceš, abysme odjeli, tak to řekni. Až tak důležité to

není.“

„Ne. Teda vlastně ano. Nevadí mi to. Aspoň ne moc. Já jenom

že...“ Nemůžu jim to vysvětlit, protože bych jim musel říct

pravdu. A tak znovu jen krčím rameny.

„A Art bude taky v pohodě,“ dodá táta, teď už trochu netrpě

livě.

„Když já pořád nevím, Caspiane.“

„Meleno...“ Táta si vzdychne. „Podívej, pokud by ti to vadilo,

tak nejdeme. Ale jsme tu teď doma. A v bezpečí. Já myslím, že

tady se nemáme čeho bát. Je to tak?“

„Asi ano,“ řekne máma tiše.

„Takže co?“

Máma se zašklebí. „Prostě hrozně nerada opouštím svoje dě

ťátka!“ vybafne. Všichni se tomu zasmějeme a už je zase dobře.

Máma si nadhazuje Arta na koleně. Táta se usmívá a objeme

ji. Já jsem spokojený a připadám si v bezpečí. Zeptám se, co

bude k večeři, a zapomenu na čarodějnici i na všechny špatné

myšlenky, co jsem měl přes den.

Přišlo dopoledne toho dne, kdy odjíždějí. Táta chystá auto,

máma vede mě a Arta k Sally. To je jedna z těch, kdo ve ves

nici žijí sami. Je trochu starší než máma. Je tlustá a skvěle

zpívá. Má dvě vlastní děti, ale obě jsou už dospělé a odešly

z domova.

„Báječně si to užijeme,“ povídá Sally. My s Artem pokládáme

tašky na zem v pokoji, kde budeme bydlet.

„Škoda že tu není telefon, abysme mohli volat a ujistit se, že je

všechno v pořádku,“ postěžuje si máma. Ve vesnici moc telefo

nů není a Sally je jedna z těch, kdo ho nemají.


Ã

̈

33

„Jen klid!“ zasměje se Sally. „Kluci se bez vás pár dnů lehko

obejdou. Že ano, Pecko?“

„Jasně,“ usměju se. Máma se na mě usměje taky, ale dost ne

jistě.

Zavolá na nás táta, a tak vyjdeme ven. Táta stojí u auta. Zadní

sedadla i kufr naložil do výšky hudebními nástroji a obrazy.

Dva jiné manželské páry už vyrazily v obytném přívěsu a vza

ly s sebou většinu toho, co se snad prodá. Táta obejme Arta

a potom mě.

„Dávej na brášku pozor,“ řekne máma a políbí mě na tvář.

„To víš, že dá,“ ozve se táta. „Pecka je nejlepší bratr na světě.

Postará se o Arta líp, než bysme to dokázali my.“

Nasedne, nastartuje. Máma nás naposledy obejme a potom si

sedne vedle něj. A už jedou. My s Artem a se Sally jim mává

me. Máma spustí okýnko, vykloní se a mává mám taky, dokud

nezajedou za roh. A i když Sally stojí vedle nás, tak jakmile

nám auto zmizí z dohledu, neubráním se pomyšlení, že teď

jsme sami. Jenom Art a já. V odlehlé vesnici. S čarodějnicí.

Den uběhne hladce. Škola, přes poledne si hraju s Artem, pak

oběd se Sally a s dalšími lidmi. Vesničané rádi obědvají spolu.

Není tu moc zdvořilé jíst pořád sám. I my často míváme na

oběd hosty, anebo chodíme po sousedech.

Artovi se po rodičích nestýská. Jí, pije, hraje si, chová se stejně

jako jindy. Když ho Sally koupe, nepláče. Jednou ji kousnul

do levé ruky u lokte tak, že jí udělal podlitiny, ale to je u Arta

normální.

„Když zrovna nejí, měla by se mu zašít pusa,“ prohlásila Sally

a mnula si ruku. Ale to jen v žertu. Sally děti miluje. Samo

zřejmě že bez toho kousance by se radši obešla, ale o tom, jaká


`

x

34

je Art kousavá potvora, ví celá vesnice. Sally dobře věděla, do

čeho jde, když se nabídla, že nás pohlídá.

Je to zvláštní, nemít tu mámu s tátou. Když jsme bydleli ve

městě, bylo to jiné. Často někam večer vyráželi a mě nechávali

s nějakou slečnou na hlídání. A sem tam jezdili sami dokonce

i na dovolené. Nevadilo mi to. Bavilo mě být u cizích – vždyc

ky mě děsně rozmazlovali.

Jenže poslední rok jsme byli pořád spolu. Zvykl jsem si, že

jsou každý večer doma. Teď si připadám jako před pár lety,

když jsem ztratil nejmilejšího plyšáka. Byl to takový otrhaný

šedý medvěd, nic extra, ale měl jsem ho odmala. Provázel mě

všude, i když jsem ostatním hračkám odrostl. Bral jsem si ho

do postele, na prázdniny, dokonce i do kina. Když se ztratil,

připadalo mi, jako kdyby mi umřel přítel.

Tohle je skoro stejné. I když až tak zlé ne, protože vím, že naši

se zase vrátí. Ale je to zvláštní. Jako kdyby svět nebyl v pořádku.

Když přijde čas jít spát, jsem celý nesvůj. Sallyina postel pro

hosty je měkká, ale zavání vlhkostí, jako když si namočím po

nožky. Art usne okamžitě, je nadšený, že spí se mnou. Zato já

ne a ne zabrat. Jsem utahaný – protože jsem věděl, že dneska

naši odjedou, vstal jsem brzy –, ale víčka odmítají zůstat za

vřená.

Myslím na paní Eginovou. Od toho dopoledne, kdy mi před

vedla ten ježibabí výstup, jsem ji neviděl. Každý den od té

doby chodím do školy i ze školy delší cestou. Pokoušel jsem

se to odbýt mávnutím ruky, dělat, jako že vlastně o nic nejde.

Namlouval jsem si, že ty její kletby i to, jak se dotkla světelné

skvrny, jsem si jenom vybájil.

Jenže já vím, co jsem viděl. Nemůžu předstírat, že se to nestalo.


Ã

̈

35

Už sice nejsem tak vyděšený jako hned ten den večer, ale ještě

pořád jsem vyvedený z míry a bojím se otevřít oči – protože co

kdybych pak zjistil, že se ke mně sklání, zlomyslně se chechtá

a přikládá mi ke krku nůž?

Obracím se z boku na bok a zase zpátky. Zkusím ležet na zá

dech, pak na břiše. Nic nejde.

Jsem tak otrávený, že se přestanu snažit usnout, jen doufám, že

to přijde samo od sebe. Rozhlídnu se po tom útulném pokojí

ku, pak se zaměřím na světelné skvrny. Vypadají jako vždycky,

mají různé tvary a odstíny. Počítám trojúhelníky, čtyřúhelníky,

pětiúhelníky, šesti... jak je vlastně ten výraz pro šestiúhelník

z latiny? Sextant? Ne, to je nějaký nástroj. Sextet? To asi taky

ne. I když vlastně... možná...

Najednou se probudím. Hexagon! No jasně. Jak to, že jsem si

nevzpomněl hned? Když je člověk unavený, mozek vyvádí psí

kusy. Otočím se, zívnu, podívám se po Artovi.

Není tam.

Nejdřív mě napadne, že si jen zalezl níž pod peřinu, ale když ji

zvednu, pořád ho nikde nevidím.

Okamžitě se posadím, vzpomenu si, co mi při odjezdu říkala

máma: „Postarej se o brášku.“ Na chviličku mi naskočí vidina,

jak se paní Eginová vplížila dovnitř, ukradla Arta a teď si ho

vaří zaživa ve velkém černém hrnci.

V mém světě nikdy není úplná tma. Díky světelným skvrnám

docela slušně vidím i v nejtemnější noci. Máma s tátou se mě

snažili přesvědčit, že světla nejsou skutečná, jenže pokud jsou

vymyšlená, proč mám tak skvělé noční vidění?

Vylezu z postele, spěchám ke dveřím, byl jsem si tak strašně

jistý tím, že je někde venku, že ho pohledem minu a skoro do


`

x

36

něj vrazím. Pak se mi vrátí rozum a já se zastavím. Párkrát za

mrkám, aby se mi pořádně pročistil zrak.

Art sedí uprostřed pokoje. Přímo nad hlavou mu poblikává ve

liká oranžová skvrna. Hraje si se skleněnkami, které mi před

tím dala Sally. Dvě kuličky si drží před očima. Jsou oranžové,

jako to světlo.

Uvidí mě a usměje se, dívá se na mě přes ty oranžové skleněn

ky. Na chviličku vím naprosto jistě, že v pokoji je s námi ještě

někdo. Připadá mi, že jsem zaslechl slabé zavrčení. Škubnu

hlavou doleva a pak doprava – nic. Znovu se podívám na Arta.

V tom divném oranžovém světle a s kuličkami na očích vůbec

nevypadá jako můj bratr. Začnu si myslet, že to není Art, že mi

místo něj podstrčili nějakého zlého skřítka, že tu čarodějnice

vážně byla. Dostanu strach. Couvám k posteli.

„Arte?“ řeknu hodně tiše. „Jsi to ty? Není ti něco?“

Ozve se zasmání a kouzlo je prolomeno. Art spustí ruce se

skleněnkami. A já vidím, že to samozřejmě je on.

„Blbče!“ Malátně se zasměju sám sobě. Jdu pro Arta a beru

mu kuličky. Sally říkala, ať mu je nenechávám, co kdyby ně

jakou spolkl. Art zabručí a pokusí se mi je zase sebrat, já mu

ale řeknu, že to je nebezpečné. Pochopí to a přitulí se ke mně.

Zuby mi přimáčkne do ramene, ale jemně, ne jako když jiné

lidi kouše.

Stojím tam s ním, je mi zima, ale jsem rád, usmívám se tomu,

jak jsem se choval hloupě. Art mi usne v náruči. Nesu ho zpát

ky do postele, uložím ho, pak si vlezu k němu. Lehnu si na

svou stranu, opařeně se dívám na to oranžové světlo, které po

řád bliká. Jako kdyby se zvětšilo, ale to není nic neobvyklého –

skvrny často mění velikost.

To oranžové se mi ale nelíbí. Je na něm něco strašidelného.


é

37

Připomíná mi tu růžovou skvrnu, které se dotkla paní Egi

nová. Odvrátím se od něj, pevně zavřu oči a znovu se snažím

usnout. Pořád ale cítím, jak visí ve studeném nočním vzduchu

a zalévá pokoj svou zlověstnou oranžovou září. A bliká.


`

x

38

Škola v PŘÍrodĚ

Dva dny nato. Oranžové světlo pořád bliká a mění velikost.

Můžu si ho sice přivolat blíž, stejně jako ostatní skvrny, ale ne

dokážu ho poslat pryč od sebe dál než na sedm osm metrů. Už

mě štve, jako hmyz, který vám pořád bzučí před obličejem. Po

každé, když světlo letmo zahlídnu, se do mě zahryzne neklid.

Vím, je to hloupost, lámat si hlavu kvůli světlu, ale nemůžu si

pomoct. Mám z něj nedobrý pocit.

Je krásný, slunečný den. Náš učitel, Logan Rile, usoudil, že

by byla škoda o to přijít, a tak se učíme venku, na jedné lou

ce kus za Paskinstonem. Je nás čtyřiatřicet, jsme různě staří

a chodíme do různých tříd, sedíme v půlkruhu kolem Logana.

Vykládá nám o tektonických deskách. Logan není zrovna su

peručitel. Někdy zapomene, že má před sebou děti, a začne

zabíhat do technických podrobností. Jen málokdo z nás rozu

mí všemu, co nám vykládá. Ale dokáže zaujmout – a to, čemu

rozumět je, bývá ohromné. Navíc je to tím pádem fajn, když

mu náhodou zrovna rozumíte – připadáte si pak chytří.

Ven si s námi vyšly i některé me



Darren Shan

DARREN SHAN


2. 7. 1972

Darren Shan, vlastním jménem Darren O'Shaughnessey, je irský spisovatel fantasy a hororu. Podle svého pseudonymu pojmenoval i hlavního hrdinu své knižní série Darren Shan.

– více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist