Kniha: Demonata 1 -- Kniha první - Darren Shan

`

x

20

Není to tak dobré, jako když Luke Skywalker vrací úder Impé

riu tím, že vyhodí do luftu Hvězdu smrti, jasně, ale co chcete,

všichni musíme někde začít!

Prohlížím si v zrcadle vlasy. Tuhé, pevné, zrzavé. I táta byl

zrzek, když byl mladší a než začal šedivět. Tvrdí, že nějakých

změn si začal všímat tak v patnácti nebo v šestnácti. Takže jdu

v jeho stopách a zbývají mi už jenom rok dva zrzavosti, víc

z toho nekouká.

Líbí se mi představa, že budu mít sem tam stříbrný vlas, ne

všechny jako táta, jenom pár. A rozložených – nechci mít

světlý flek na hlavě jako skunk! Jsem na svůj věk docela velký,

vyšší než většina kamarádů, a urostlý. Nevypadám starší, ale

kdybych měl pár šedivých vlasů, možná bych se ve špatném

osvětlení už mohl vydávat za dospělého – a procpat se na pár

filmů přístupných až od osmnácti!

Dveře se otevřou. Je to Gret – a nesměle se usmívá. Z rozsud

ku jsem si odkroutil už devatenáct dnů. Nenávisti ke Grotesk

ní Greteldě mám plnou hlavu. Kohokoli bych viděl radši.

„Vypadni!“

„Přišla jsem se usmířit.“

„Pozdě,“ zavrčím zle. „Už mi zbejvá jenom jedenáct dnů. Radši

si to odsedím, než abych ti lez do...“ Zarazím se. V ruce má

umělohmotný sáček. Je v něm něco bílého. „Co to je?“ ptám se

podezřívavě.

„Dárek, abych ti vynahradila to domácí vězení.“ Položí mi sá

ček na postel. Vykoukne z okna. Závěsy jsou roztažené. Na

římsu dopadá světlo měsíce ve třetí čtvrti. Na okně stojí nějaké

šachové figurky z mojí minulé partie. Gret se zachvěje, pak se

odvrátí.

Ã

̈

21

„Máma a táta vzkazují, že můžeš jít ven, trest je u konce. Roz

hodli se ukončit ho dřív.“

A odejde.

Zmateně rozervu plast. Uvnitř je kompletní dres Tottenham

Hotspur, tričko, šortky i ponožky. Žasnu. Super Spurs jsou

můj mančaft, fandím jim odjakživa. Máma mi jejich nejnovější

soupravu kupovala na začátku každé sezóny, dokud jsem se

nedostal do puberty a nezačal růst jako divý. Že prý mi další

kupovat nebude, dokud nepřestanu růst – z toho posledního

jsem totiž vyrostl za jediný měsíc.

Gret za to musela dát majlant, je to totiž nová souprava, ne

zlevněná z minulé sezóny. Je to poprvé, co mi kdy dala dárek,

když nepočítám Vánoce a narozeniny. A máma s tátou mi do

mácí vězení nikdy dřív nezkrátili – berou to velice přísně, když

nám dají nějaký trest, musíme si ho odkroutit.

Co se to sakra děje?

Tři dny po mém předčasném propuštění. Kdybych říkal, že

se dějí divné věci, dopustil bych se nejhoršího podhodnocení

situace za deset let. Panuje u nás přesně taková atmosféra jako

tehdy, když umřela babička. Máma s tátou chodí jako roboti

a skoro nemluví. Gret sklíčeně posedává u sebe nebo v kuchy

ni, cpe se sladkostmi a nonstop hraje šachy. Je jako závislák. Je

to bizarní.

Rád bych se jich na to zeptal, ale jak? „Mami, tati, nezmoc

nili se vašich těl náhodou mimozemšťani? Nebo snad někdo

umřel a vy se mi to bojíte říct? Nebo jste všichni přestoupili do

církve permanentní zbědovanosti?“

Ale žerty stranou, vážně mě to děsí. Mají nějaké tajemství, je

to něco zlého a mně to nechtějí říct. Proč? Týká se to snad mě?

`

x

22

Vědí něco, co já nevím? Třeba... například...

(Tak do toho, kuráž a řekni to!)

Například že umřu já?

Blbost? Přeháním? Moc se domýšlím? Snad. Ale zkrátili mi

trest. Gret mi přinesla dárek. A pořád vypadají, jako by se měli

v tu chvíli rozbrečet.

Grubbsi Grady, že bys to měl spočítaný? Že bys o prázdninách

chytil nějakou vražednou chorobu? Že bys měl od narození ně

jakou mozkovou poruchu? Že by tě žraly rakovinné buňky?

Jak jinak si to mám vysvětlit?

„Potěš mě svými ctěnými názory na balet.“

Dívám se na sestřihy z fotbalu. Jsme u televize sami s tátou.

Když uslyším tu divnou otázku, co přiletěla tak zčistajasna, na

kloním hlavu a pak pokrčím rameny. „Hovadina,“ odfrknu si.

„Takže si nemyslíš, že to je nesmírně překrásný umělecký žánr?

A nikdy sis nepřál ho naživo shlédnout? Zaplavat si v Labutím

jezeře nebo se dojmout s Louskáčkem?“

Potlačím zasmání. „Co to je, taháš mě za fusekli?“

Táta se usměje. „Jen jsem se chtěl ujistit. Dostal jsem skvělou

nabídku lístků na zítřejší představení. Koupil jsem tři, protože

jsem tušil, že tvoje reakce bude pramálo nadšená, ale pokud by

ses chtěl svézt, nejspíš bych ještě jeden sehnal.“

„Ani náhodou!“

„Jen abys nelitoval.“ Táta si odkašle. „Hraje se v jiném městě

a představení končí dost pozdě. Bude jednodušší, když na noc

zůstaneme v hotelu.“

„Znamená to, že budu mít dům sám pro sebe?“ zeptám se

nadšeně.

Ã

̈

23

„Až tolik ti štěstí nepřeje,“ pousměje se táta. „Já si myslím, že

jsi na to už dost velký, ale Sharon...“ to jako máma, „Sharon to

vidí jinak, a ona je šéf. Budeš muset zůstat u tety Kate.“

„Bóže, nudná Káťa, už zas,“ zaskučím. Teta Kate je jen o pár

let starší než máma, ale žije, jako by jí bylo devadesát. Má

černobílý televizor, který zapíná výhradně na zprávy, a jinak

pořád poslouchá rozhlas. „Nemoh bych místo toho spáchat

sebevraždu?“ utrousím vtip.

„Takhle nežertuj!“ vyjede po mně táta až nečekaně zle. Ublíže

ně se na něj podívám a on se přinutí k chabému úsměvu. „Pro

miň. Měl jsem dneska moc práce. Takže to dohodnu s Kate.“

Když odchází, zapotácí se – jako kdyby byl nervózní. Na

chvilku jako by všechno bylo normální, prostě jsme se s tátou

pošťuchovali, a tak jsem na všechny nedávné obavy zapomněl.

Jenže teď se mi to všechno naráz vrátilo. Pokud nejsem jednou

nohou v márnici, proč ho ten bezvýznamný vtip tak rozhodil?

Protože jsem byl zvědavý a měl jsem strach, připlížil jsem se ke

dveřím a špehoval jsem, zatímco táta volal tetě Kate, aby zařídil,

že u ní můžu přespat. V jejich hovoru ale nebylo nic podezřelé

ho. Nemluvil o mně, jako bych to měl spočítané. Dokonce za

končil hovor veselým „tě pic“; ten staromódní obrat používá do

telefonu často. Už jsem se chystal jít zpátky a dokoukat zbytek

fotbalu, když tu jsem uslyšel od schodů, jak Gret něco tiše říká.

„Nechtěl s námi?“

„Ne,“ odpověděl táta taky šeptem.

„Všechno je zařízené?“

„Ano. Přespí u Kate. Bude to jenom na nás třech.“

„Nešlo by počkat na příští měsíc?“

„Nejlepší bude udělat to hned – odkládání by bylo příliš ne

bezpečné.“