načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Démon v mém srdci – Viktorín Šulc

Démon v mém srdci

Elektronická kniha: Démon v mém srdci
Autor: Viktorín Šulc

Další případy sexuálně motivovaných vražd, které se udály v Československu v průběhu let 1981-1992. Práce detailně popisuje jednotlivé případy a jejich vyšetřování. Text doprovází fotografická příloha. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6%hodnoceni - 84.6% 97%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 588
Rozměr: 22 cm
Úprava: 24 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Kriminalistika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5254-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další případy sexuálně motivovaných vražd, které se udály v Československu v průběhu let 1981-1992. Práce detailně popisuje jednotlivé případy a jejich vyšetřování. Text doprovází fotografická příloha.

Popis nakladatele

Další svazek pentalogie Panoptikum sexuálních vražd o historii tuzemské sexuální vraždy postihuje případy z let 1983 až 1992. Znovu tak před čtenářem ožijí kauzy spartakiádního škrtiče Straky, „cesťáků s vraždou“ Kotta a Kutílka nebo krvavé smrti matky a dvou dospělých dcer ze středočeského Klučova, objasněné po třinácti letech.
Jako v dramatickém detektivním románu, nabitém ovšem jen autentickými momenty, budeme krok za krokem sledovat průběh krvavého činu (kapitola Pan Neviditelný), prozkoumáme zvrácené libido na první - klamavý - pohled tuctového človíčka (Prošel si uličkou hanby), prožijeme napínavé okolnosti zločincova dopadení (Přípitek se smrtí)... Ale taky se podělíme s muži zákona o jejich neúspěchy, které vedly k dalším vraždám (Výhoda orientačního běžce).
Závěrečná kapitola Dvě strany stejné mince? pak logicky patří přelomovému případu, ve kterém neznámý pachatel posmrtně odňal oběti vnitřní orgány. Opravdu neznámý? Nebo v průhonickém parku zazněly akordy půl roku staré ostravské vraždy? Každopádně v květnu 1992 dostala sexuální vražda novou deviantní dimenzi. Nic už není nemožné...
Všechny případy opět provázejí samostatné komentáře zkušených kriminalistů.

Viktorín Šulc (*1951)
Vystudoval FAMU. V roce 2000 zvítězil v soutěži České televize o nejlepší detektivní scénář titulem Muž, který vycházel z hrobu , na kontě má další televizní filmy: Agentura Puzzle , Všichni musí zemřít , Škodná , Hrobník a  Stín smrtihlava . Napsal také několik scénářů pro seriál Kriminálka Anděl . Kniha Příští stanice: Smrt získala cenu AIEP jako nejlepší česká detektivka v roce 2004.

Plk. Jiří Markovič (*1942)
K policii nastoupil v roce 1964 ve Zlatých Horách v bruntálském okrese, časem se ale stalo jeho působištěm hlavní město. Spolu s případem vraždy na Hostivařské přehradě byl v roce 1977 převelen na 1. oddělení pražského Odboru vyšetřování, tedy na oddělení vražd. Deset let pracoval jako vyšetřovatel, externě vystudoval vysokou školu. Téma jeho diplomové práce znělo  Sadismus v souvislosti s vyšetřováním a dokazováním vražd . Později dlouho působil ve funkci šéfa zmíněného odboru, do důchodu odešel přesně, když se zásadně lámala čísla letopočtu, tedy 31. prosince 1999. V roce 2015 byl prezidentem policie České republiky oceněn za celoživotní boj se zločinem.

Předmětná hesla
Sexuální vraždyČesko – 20. století
Kriminální případyČesko – 20. století
Policejní vyšetřováníČesko – 20. století
Zařazeno v kategoriích
Viktorín Šulc - další tituly autora:
Když vzlétne děs a nevíra - Panoptikum sexuálních vražd I Když vzlétne děs a nevíra
 (e-book)
Když vzlétne děs a nevíra Když vzlétne děs a nevíra
 (e-book)
Bratrstvo tajných hrobů -- Kriminální případy, které šokovaly republiku Bratrstvo tajných hrobů
 (e-book)
Lovec přízraků -- Vraždy, které šokovaly republiku Lovec přízraků
Monstru podoben - Panoptikum sexuálních vražd 3. Monstru podoben
 (e-book)
Monstru podoben Monstru podoben
 
K elektronické knize "Démon v mém srdci" doporučujeme také:
 (e-book)
Agent Storm Agent Storm
 (e-book)
Monstru podoben Monstru podoben
 (e-book)
Když vzlétne děs a nevíra Když vzlétne děs a nevíra
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Demon_v_mem_srdci_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.5.15 23:34

Process Black


C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

KZDaN_FRONTISPIS.ai 150.00 lpi 45.00° 13.7.2013 13:50:49

Process Black

C

M

Y

CM

MY

CY

CMY

K

Demon_v_mem_srdci_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.5.15 23:32

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Demon_v_mem_srdci_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.5.15 23:32

Process Black


Copyright © Viktorín Šulc, Jiří Markovič, Luboš Valerián, 2015

Photos © Vlasta Luťanská, Pavel Šmejkal a archiv autora, 2015

Cover © Lukáš Tuma, 2015

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015

ISBN 978-80-7425-254-9


„Pořád mě něco žene na ulici a pořád je někdo za mnou. Bojím

se ho... Ale pak poznám, že jsem to vlastně já!“

Sériový pedofilní zabiják Hans Beckert ve filmu

Vrah mezi námi, režie Fritz Lang, Německo, 1930

Hluboko uvnitř

Lebeční dutiny

Hmyz myslí vrtá

Prolézá štěrbiny

Plíží se, leze

Hlodá a repetá

Čelistmi, kusadly

A křídly třepetá

Uspávanky pro bezesné noci, J. a D. Chapmanovi,

výstava Slepý vede slepého,

Praha, Rudolfinum, leden 2014


Věnováno památce neobyčejné ženy Pavly Zielinové,

na jejíž šumavské chalupě v Hrádkách

část této knihy vznikla.


Obsah

Vstříc jícnu tmy......................................... 9

Bratři jak se patří........................................ 35

S tváří dítěte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87 Prošel si uličkou hanby................................... 155

Příliš mladí na vraždu.................................... 183

Nespí. Je mrtvá.......................................... 227

Víc než já............................................... 268

Pan Neviditelný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 Cesťáci s vraždou........................................ 351

Tři osudová písmena..................................... 385

Temné etudy o zabíjení................................... 435

Jako plamen svíčky ...................................... 490

Dvě strany jedné mince? ................................. 517

Opravdu jen Bobek...................................... 569


9

Prolog

Vstříc jícnu tmy

„Joan byla jako slabý plavec, který se nedokáže přidržet kluzké skály. A teď sjížděly její prsty bezmocně po povrchu a proudy šílenství ji stahovaly do svých vírů. Když se vracely domů v dodávce, Joan skorem nemluvila, ale chvíli od chvíle vyjekla zachichotáním – děsivě nelidským zvukem, podobným tomu, který býval postrachem těch táhlých černočerných polních cest.“

(Ruth Rendellová: Pochmurný dům)

„Postranní uličkou prošel k přední straně domu. Zabočil doprava, přešel trávník, položil nohu na první schod. Jako už jiní před ním býval by byl zachráněn, kdyby se byl nezastavil a neohlédl. Ústa tmy se otevřela a zavolala si ho. Přijal ho její jícen, přijaly ho ulice, vstřebaly ho do svých tepen jako zrnko jedu.“

(Ruth Rendellová: Podoba ďábla)

Klobouk dolů, paní Ruth!

Vyjádřila jste ve svém díle přesně – a přitom s literární bravurou – jak se všelijak klikatí duševní pochody psychopatických a deviovaných pachatelů.

Z hlediska sexuální vraždy, tedy stěžejního tématu všech dílů Panoptika, nás může inspirovat k úvahám zejména druhý citát, patřící k příběhu Podoba ďábla.

Podoba ďábla...

Výstižný název pro kauzy, které jsme v  minulém, tedy prvním díle vylíčili a popsali!

Příznačné pojmenování pro sérii dalších, jež se chystáme nyní vyprávět!


10 Prolog Připravena zemřít Kancelista druhé kategorie Artur (přiznám se, že mu mezi čtyřma očima říkám důvěrně Arturek) se ďáblu ničím nepodobá. Aspoň na první pohled.

Je to nudný, ale pracovitý úředník, muž úzkoprsých zásad, střídmý, pečlivě oblékaný. V jeho příbytku starého mládence nenajdete smítko ani poskvrnku, všechno je jako z  cukru, všechno spočívá na svém tradičním místě.

Artur neholduje alkoholickým či nikotinovým neřestem. S nikým se nepřítelíčkuje, důsledně se vyhýbá onomu falešnému plemenu, nosícímu krátké sukně a  vyzývavé dekolty. Žije ve  svém vlastním striktně ohraničeném světě, kde zdánlivě nemá místo fantazie, jen suchá próza...

Omyl! Pan Artur fantazii má!

Týká se jeho zoufale úporné tužby a bytostné potřeby, totiž potkat na  osamělém místě osamělou ženu, překonat její chabý nebo naopak zoufalý odpor a pak stisknout bělostné hrdlo, dokud z oběti nevyprchá poslední zbyteček života.

Už dvakrát úspěšně vraždil. Ale protože není hloupý, nechce se znovu vystavit nebezpečí dopadení, vyhlídce přinejmenším na dlouholetý kriminál...

Našel si zdárně náhradu. Totiž figurínu velikosti dospělé ženy, kterou má ukrytou ve sklepě.

Pro něho je ovšem živá!

Aby taky ne, vždyť jakmile ta bezbranná žena uslyší mužské kroky, pokaždé jen jeho tiché kroky, zdá se mu, že zalapala po dechu tlumeným stenem hrůzy.

Artur odloží baterku. Přesně tak, aby žena zůstala v polostínu, aby ve  sklepě navodil dojem postranní uličky, do  které kalně proniká světlo pouliční lampy.

„Zdálo se mu, že se schoulila a přitiskla štíhlé tělo v krátkých černých šatech těsněji ke zdi, o kterou se opírala. Přes ruku měla zavěšenou


11

Vstříc jícnu tmy

kabelku, na nohou sešlapané černé střevíce. Nepromluvil na ni. Nikdy nevěděl, jak se ženami mluvit. Uměl s nimi dělat jen jednu jedinou věc, a teď s úsměvem vykročil, aby ji udělal.“

Artur ženu zardousí. Když se po několika minutách uklidní, pečlivě vyrovná její promáčklý umělý krk. Příště možná použije jako škrtidlo kravatu, ona bude beztak se vším svolná.

„Byla připravena pro něj zemřít znova. Uplyne týden, možná čtrnáct dní, ale ona bude čekat...“

1

Jenomže darebové ze sousedství „nepotřebnou“ figurínu ukradnou a spálí na hranici. Artur tak nadobro přišel o svého anděla strážného... A začne znovu vraždit! Muž deštivých nocí Eduard Fiker, svého času král českého detektivního románu, dosadil děj několika svých napínavých příběhů do prostředí staré dobré Anglie. Samozřejmě že nevynechal mlhavý Londýn a zdejší proslulý Scotland Yard...

Takové jsou i kulisy příběhu Zlatý úsměv

2

, pojednávajícího o úchyl

ném vrahovi žen:

„Plížil se setmělými ulicemi, poněkud sehnutý a s rukou křečovitě svírající dlouhý nůž v proděravělé kapse svého převlečníku. Svíral rty, neboť jeho chrup se nápadně leskl zlatem.

Jenom vypadal jako člověk, neboť patrně nebyl člověkem ve svých myšlenkách i  činech. Byl postrachem, unikajícím pružně těm, kdož po něm bezvýsledně hmatali do tmy mlhavých, deštěm prolnutých nocí...

Noci téměř deštivé, nabité tajemstvími a možnostmi nedovolených skutků, velmi miloval. Viděl tmou jako kočka. Když vstoupil ženě 1

Ruth Rendellová: 3× v blízkosti vraha (Pochmurný dům, Dvojí tvář, Podoba ďábla), v překladu Evy Marxové a Hany Bělohradské vydal Odeon, 1987 2

Eduard Fiker: Zlatý úsměv, Melantrich, 1971


12 Prolog do cesty, měl v údech chvějivou lehkost vzrušení. Zastavil její kroky. Přiblížil rychlým pohybem svůj obličej k jejímu.

A opravdu málokterá z jeho obětí vykřikla v tomto prvním okamžiku setkání se svým osudem.

Většinou se poděsily k němé smrti jeho zlatým úsměvem, k němuž rozvíral rty bezděčně a v neskonalém, zvráceném štěstí své naplňující se touhy.

Bylo-li dost místa, dost času, dost samoty a tmy, popadl ji a odvlekl kus dál, aby tak prodloužil svou rozkoš. Jestliže křičela, zmáčkl jí hrdlo, kochal se pohledem do jejích strachem vyboulených očí a konstatoval s uspokojením její zmatené pohyby rukou i nohou.

A  pak jí vtlačil dlouhý nůž do  prsou nebo do  boku a  pozoroval pečlivě její smrtelný zápas... Žádná žena nebyla tak rychlá, aby mu dokázala uniknout. Mizel pak jako duch neslyšným během a ti, kteří přispěchali, vedeni ženským výkřikem, nenašli po něm stopy.“

Jak moderní a působivé! A taky výstižné, děsuplné, lákavé...

Bravo, pane Fikere! Krev na stříbrném plátně Dvě čtenářské ochutnávky jsou důkazem, že literatura – a později samozřejmě i film – se úspěšně zasnoubily s příběhy na půdorysu detektivky či krimi

3

už před drahnou řádkou let.

Život je mnohdy lepší vypravěč než tucet spisovatelů detektivek usilovně dumajících za pracovním stolem. Autoři se proto nechávají čím dál častěji inspirovat autentickými kriminálními případy. 3

Detektivka pracuje na  půdorysu záhady zločinu. Před čtenářem, resp. divákem figuruje defilé podezřelých, pachatel je dopaden a  usvědčen až na závěr – viz Pes baskervillský. V krimi známe pachatele od začátku, víme, co spáchal a k čemu se chystá. Paralelně sledujeme, jak postupuje policejní vyšetřování, zda se dostává blízko ke zločinci, jak maří jeho záměry. Učebnicovým příkladem může být skvělá kniha Fredericka Forsytha Den pro šakala a její filmová podoba z roku 1973 v režii Freda Zinnemanna.


13

Vstříc jícnu tmy

Stranou logicky nezůstaly ani mimořádné kauzy sexuálně deviovaných mordýřů.

4

Holčička si pohazuje míčem, který odrazem dopadne na vylepený plakát, slibující deset tisíc marek odměny za  dopadení několikanásobného vraha.

V tu chvíli se na plakátě promítne ve světle pouličních lamp podsaditá silueta muže v klobouku:

„Ty máš ale hezký míč,“ slyšíme pochvalný hlas neznámého chodce. Následuje další vlídná otázka: „A jak ti říkají?“

Snad jako první vznikl v  roce 1930 hraný film, inspirovaný řáděním sériového düsseldorfského vraha Petra Kürtena, režírovaný Fritzem Langem. Snímek se jmenoval Vrah mezi námi (nebo také M jako počáteční písmeno slova Mörder) a byl to první zvukový film slavného režiséra.

Dnes už činí pomalé tempo děje ze stominutového (!) filmu dosti nudnou záležitost. Ale tenkrát mělo teprve objevované kouzlo zvuku spolehlivý účinek – pamětníci vzpomínali, jakou davovou hrůzu ve zšeřelých sálech kin vyvolávala ozvěna vrahových kroků a především jeho tiché hvízdání...

Ponurá griegovská melodie o jeskyni krále hor zaznívá totiž pokaždé ve chvíli, když si zabiják vyhlíží novou dětskou oběť. Pískot tak znamená předzvěst další vraždy, děsivý symbol nevyhnutelnosti krutého činu.

5

4

Z českých, přesněji řečeno československých filmů, sem patří mj. snímek Vrah skrývá tvář (režie Petr Schulhoff, 1966), volně inspirovaný kauzou Václava Mrázka (Panoptikum, 1. díl, kapitola Smrťák bloudí krajinou) 5

Obdobně děsivý účinek měl na filmové či později televizní diváky také „náležitě odporný“ pedofil Gert Fröbe (mohli jsme ho vidět mj. i  v  roli bondovského padoucha Goldfingera), pitvořící se obličejem i hlasem – to když se produkcí s maňáskem snažil odlákat děti na odlehlé místo v lese. Každá oběť dostala před smrtí bonbón, konkrétně čokoládového ježka... To je jediná stopa po  sériovém vrahovi, kterou má k  dispozici detektiv Matthäi v  podání kdysi tak slavného herce Heinze Rühmanna (proslul


14 Prolog

Až příliš chvatným výběrem z bohaté historie filmového archivu můžeme dál jmenovat snímek o škrtičovi žen Albertu De Salvovi (Bostonský případ, režie Richard Fleischer, 1968) nebo o Garym Ridgwayovi, který usmrtil více jak 48 žen a  dostal stejný počet doživotních trestů (Zabiják od  Zelené řeky, Bill Eagles, 2004) – a stejně tak bychom mohli jmenovat dlouhou šňůru dalších titulů.

Například Občan X

6

a později natočené Dítě č. 44,

7

inspirované

sériovým, více než padesátinásobným vrahem a kanibalem Andre­ jem Čikatilem z bývalého Sovětského svazu, který jako zásobovač najezdil v lesnatém kraji Rostova na Donu dlouhé stovky kilometrů. Právě během svých služebních cest si v nádražních čekárnách či na perónech vybíral mezi mladými ženami a dětmi osamělé oběti...

Jako mimořádný rezervoár umělecké inspirace pro filmaře se ukázala kauza sériového vraha, nekrofila a nekrofetišisty Edwarda Geina z Plainfieldu v americkém státě Wisconsin. Případ se možná i jako představitel komisaře Maigreta). Film se jmenuje Stalo se za bílého dne, byl natočen v roce 1958 režisérem L. Vajdou podle novely Friedricha Dürenmatta Slib a dočkal se několika remakových zpracování. 6

Občan X (režie Chris Gerolmo) vznikl v roce 1995 v produkci televizní společnosti HBO a  odehrává se v  historicky reálném čase, tedy v  období rozkladu postbrežněvovské éry a nástupu gorbačovovské perestrojky. Autentické postavy šéfa vyšetřování Burakova a plukovníka Fetisova, zaštiťujícího pátrání, hrají Stephen Rea a  Donald Sutherland. Roli psychiatra Buchanovského, jediného odvážného experta, ochotného riskovat svou profesní pozici sestavením psychoprofilu neznámého zabijáka („Sérioví vrazi jsou fenoménem úpadku kapitalismu v USA! Nic takového v SSSR neexistuje!“ horlili totiž káravě stále mocní skalní bolševici), ztvárnil Max von Sydow. Právě Buchanovskij vymyslel termín Občan X. 7

Snímek Dítě č. 44 se mimo jiné točil i v České republice. Čikatilův případ byl – už ve stejnojmenné románové předloze Toma R. Smithe – historicky přesazen do začátku padesátých let minulého století, tedy do období končící stalinské hrůzovlády.


15

Vstříc jícnu tmy

krčí ve stínu těch mladších a mediálně známějších, na druhou stranu – kdo nezná snímky Psycho nebo Mlčení jehňátek ??? Pan Psycho a jeho máti Edward (nar. 1906) spolu s bratrem Henrym prodělali v dětství přísnou nadvládu nábožensky fundamentalistické matky. Rodička je důsledně izolovala od vrstevníků („Jsou to samí zkažení ne mravové!“), ještě zapovězenější bylo v  období chlapeckého dospívání jakékoli sbližování s dívkami („Ženy jsou vypočítavé a pro lhané!“).

Ve čtyřicátých letech minulého století zemřeli během pěti let otec Gein (jeho játra neunesla mimořádně štědrý přísun alkoholu), bratr Henry (tragická smrt při požáru stodoly) a nakonec i matka Geinová (infarkt). Někteří badatelé soudí, že bratrovu smrt koumácky zinscenoval Edward, měl prý touhu zůstat jediným synem své obávané i uctívané matky.

Každopádně Ed zůstal na rozlehlém statku za městečkem Plainfield, vlastně samotě, jako příslovečný kůl v plotě. Nevystoupil z matčina stínu, neutrhl se ze řetězu, nezačal nezřízeně pít nebo jezdit do bordelu za prostitutkami. Naopak: zapečetil matčinu ložnici, salon a dalších jejích pět pokojů, z domu se tak vlastně stalo její muzeum. „Správce“ Ed obýval výhradně kuchyni a jeden z pokojů.

8

Začal s  vervou studovat anatomii lidského těla. Kradl ze hřbitova mrtvoly, ale taky zabíjel, aby měl dostatek „materiálu“. Jedno lze zřejmě Geinovi přičíst k dobru – vraždil, ovšem oběti nemučil. Svou deviaci vybíjel až ve chvíli, kdy z částí těl a z koster tvořil bytové doplňky. 8

Dům jako muzeum mrtvé matky – zde najdeme nepochybně silné paralely se slavným filmem Psycho (režie Alfred Hitchcock, 1960). Gein byl dopaden o tři roky dříve. Ještě dodám, že režisér skupoval po stovkách, možná tisícovkách výtisků stejnojmennou knižní předlohu Roberta Blocha, za každou cenu totiž chtěl udržet v tajnosti závěrečné hororové rozuzlení ve sklepě.


16 Prolog

Ženské hlavy, ještě s vlasy a obličejovou kůží, na něho shlížely ze stěn, každý z rohů jeho postele zkrášlila lebka, s velkou pečlivostí si vyrobil opasek, zdobený ženskými prsními bradavkami. V kuchyni stál hrneček plný lidských nosů, nedaleko se v průvanu pohupovala příšerná legrácka, totiž na provázku zavěšený pár lidských rtů...

Edward toužil změnit pohlaví, aby ne, když matka celý život jeho maskulinitu potlačovala. Z ženského obličeje proto vytvořil masku, kterou si nasazoval na tvář, z ženské kůže taky šil části oděvu.

9

Mrtvá ve sklepě Alfred Hitchcock pracoval s Geinovým případem jako s námětem, přesně řečeno, vzal si jeho tresť a z ní navařil bravurní pochoutku, která je v řadě ohledů dodnes nepřekonanou podívanou. Přehrajme si knižní formou, s  dopomocí diváckých vzpomínek, něco z  děje filmu a závěrečné scény snímku Psycho:

Hrdinka Lila Craneová chce odhalit tajemství zmizení své sestry Marion. Ví, že její poslední stopa pochází ze zapadlého motelu Batesovy rodiny. Proto se tu rovněž ubytuje a tajně pronikne do domu nad motelem – chce si promluvit se záhadnou matkou Batesovou, jejíž svárlivý hlas se čas od času rozléhá hněvivě do okolí.

Jenže v domě, aspoň té horní části, nikdo není. Však také divák už dobře ví, že Norman Bates odnesl svou máti z pokojů, navzdory jejím protestům, aby ji schoval do sklepa. Normana hraje geniálně Anthony Perkins, který si od  té chvíle, navzdory sympatickému a jemnému zjevu, asi těžko mohl zahrát milovníka.

Ale vraťme se do  domu Batesových. Lila Craneová oknem zahlédne, že se podezřívavý Norman vrací do domu. Schová se pod schody, po kterých mladý Bates vybíhá vzhůru... 9

Touha po změně pohlaví a šití šatů z lidské kůže zas rezonuje s oscarovým snímkem Mlčení jehňátek (režie Jonathan Demme, 1991), bylo by neúctou nezmínit i skvělou literární předlohu Thomase Harrise.


17

Vstříc jícnu tmy

Teď by mohla Lila snadno utéci. Ale vtom její zrak padne na jakési divné, chtělo by se říct osudové dveře, vedoucí zřejmě do sklepa. Co je za nimi? Jejich klika přitahuje dívku jako magnet. To je právě klasický hororový trik, že hrdina (hrdinka) jde do prostředí, kam by poučený divák nevlezl za nic na světě, protože moc dobře ví, jak smrtelné nebezpečí tu číhá!

Lila vstoupí do tmavé místnosti. Ve sporém osvětlení vidí zády k sobě sedět na židli ženskou postavu, vlastně vidíme jen ramena v blůze a drdůlek vlasů na hlavě.

Žena se ani nepohne, nepokusí se otočit, zřejmě ji nezajímá, kdo za ní přišel do sklepa.

„Paní Batesová... Paní Batesová...,“ zašeptá vystrašeně hrdinka, která pozdě začala tušit, že něco není v pořádku.

(Nejspíš ucítila smrad z  hnilobného rozkladu těla, dodám sarkasticky.)

Craneová se dotkne ramene staré paní. Vratká židle se pomalu otáčí – a křičící zděšená Lila hledí na lebku dávno mrtvé ženy, s prázdnými očními důlky a vyceněnými zuby. Ale to už se s děsivým hudebním doprovodem zešílevších smyčců potácivě objeví ve  dveřích další ženská postava, výhrůžně máchající dlouhým nožem...

Prekérní situace pro Lilu: z jedné strany mrtvola, z druhé strany psychopatka s nožem! Je to zbraň, která ubodala zmizelou Marion (slavná scéna ve sprše, která se několika kamerami natáčela prý celý týden) i dotěrného detektiva Arbogasta, kterého si Lila původně najala.

Samozřejmě – tato druhá žena je převlečený Norman Bates, který vykopal svou mrtvou matku z hrobu a odnesl ji zpět domů. Aby ji „oživil“, vedl Norman hlasité monology matčiným hlasem. Když hrozilo sblížení s nějakou dívkou, zavraždil ji Norman převlečený do máminých šatů. Odstranil vetřelkyni de facto jako nástroj zlobné a nenávistné matčiny vůle...

Uf ! Je to dokonalé, děsivé, nádherné, ačkoliv od  vzniku filmu uplynulo více než půl století!


18 Prolog Už jsou zase spolu Naopak realita Geinovy závěrečné vraždy a jeho následného dopadení znamená názornou ukázku dějového materiálu, který scénárista nebo režisér nesmí nikdy použít – pokud nechce vyhnat naštvaného diváka z kina či od televize.

Je to vlastně nudná próza, málem jako z Černé kroniky: 16. listopadu 1957 využil Gein vhodné chvíle a zastřelil z pušky osamělou majitelku krámečku paní Wordenovou, u které si kupoval objednanou nemrznoucí směs. Po činu odvezl její mrtvolu autem na svůj odlehlý statek...

Téhož večera se vrátil Frank Worden z lovu jelenů a našel opuštěný krám bez manželky, zato kaluž krve na podlaze. Na pultu ležela nedopsaná účtenka na  nemrznoucí směs, pro Wordena tak nebyl problém vzpomenout, kdo si zboží objednal. Když policie vnikla do Geinova domu, našla bezhlavou mrtvolu paní Wordenové. Tělo viselo na háku, kůže z nohou byla už stažená...

Analytici, zkoumající psychiku sériových vrahů, říkají, že někteří pachatelé jsou už tak unaveni a  zděšeni z  vlastních činů, že touží po  dopadení a  dělají (pod)vědomé chyby. To určitě nebyl Geinův případ, nicméně primitivní, až zpackaný modus operandi se mu pro tentokrát osudově nevyplatil – a  vedl k  senzačnímu odhalení zabijáka zhruba patnácti lidí.

Gein, jemuž vedle nekrofilie a  fetišismu napočítali psychiatři dalších pět sexuálních úchylek, dostal trest doživotí. Zemřel v roce 1984 na  rakovinu, do  poslední chvíle dával zájemcům rozhovory, které si nechal dobře zaplatit.

Z „domu hrůzy“ se stalo kultovní místo, Geinovo nářadí se draze prodávalo na burzách jako hrůzostrašné relikvie. „Psycho“ Edward je pochován na  plainfieldském hřbitově, v  těsném sousedství své milované i obávané matky.

Vraťme se domů, do českých vražedných luhů a položme si otázku: Jak by si asi vedla česká mladistvá vražedkyně a transsexuálka Daniela, kdyby měla k dispozici Geinův opuštěný a rozlehlý statek?


19

Vstříc jícnu tmy

To ať posoudí čtenář sám, stěžejní informace mu nabízí čtvrtá kapitola tohoto svazku Panoptika, nazvaná Příliš mladí na vraždu. Dichtung und Wahrheit Do jaké míry lze srovnávat autentický kriminální případ s jeho pozdějším uměleckým ztvárněním?

Jsou to dva zcela rozdílné pohledy na zkoumaný subjekt zločinné události? Dva světy?

Domnívám se, že nikoliv. Už jen proto, že odborní poradci těchto filmových či televizních snímků se rekrutují z řad policie, na dotyčných kauzách mnohdy vydatně spolupracovali.

10

Ovšem pozor, roubování reality originálu do scénáře není snadné. Dramatické dílo má své zákony a kánony, detektivka je v tomhle ohledu možná ještě náročnější – tedy pokud ji chcete udělat důmyslnou a napínavou.

Co třeba taková kauza sedminásobného vraha Václava Mrázka? Proč ještě story černě oděného mužíka, pichlavých očí a strašlivých skutků, nespatřila filmové plátno?

11

Jako úskalí v cestě za věrnou dramatizací autentického případu vidím mimo jiné časové rozpětí pěti let, kdy umíraly oběti střelce s pistolí Walther. Vždyť mezi druhou a třetí vraždou existovala více než dvouletá proluka!

A to není zdaleka všechno... Jak se vypořádat s banální příčinou, která Mrázkovi pomohla – navzdory všem bezpečnostním opatřením – zmizet z Chomutova? 10

S „panoptikálními“ kauzami sexuálních vražd souvisí dvě jména: Josef Vaněček působil jako poradce u Schulhoffova filmu Vrah skrývá tvář. Karel Pilař pracoval v analytickém týmu objasňujícím vraždu Annelore Feixové a zatýkal jejího vraha Drábka (viz 1. díl, kapitola Zaváté stopy). Do Pilařovy filmografie patří např. další Schulhoffův snímek Vím, že jsi vrah či titul Smrt stopařek. 11

viz Panoptikum, 1. díl, kapitola Smrťák bloudí krajinou


20 Prolog

Jak naložit s předehrou, tedy první vraždou mladé ženy, vlastně ještě dítěte, spáchanou údery tupého nástroje do hlavy, jež se odehrála na Karlovarsku, tedy v jiném kraji?

Jak vyřešit poslední loupežnou vraždu ve Svinařově, co si počít s mordem jaksi navíc?

A co Mrázkovo banální dopadení, když jako tuctový zlodějíček vykrádal drobné z kapes oděvů v hornické šatně? To má být nějaké drámo? Velké finále?

Myslím, že tvůrci filmu Vrah skrývá tvář vyřešili popsaný problém šťastně, tj. jakousi „volnou dramatizací“:

Venkovské kulisy příběhu – od rekreačních chatek, kam docházela za manželskou nevěrou jedna z obětí, přes někdejší zámek se služebním bytem správce a  ordinací místního praktického lékaře, až po hromady hnoje na dvoře státního statku s mudrujícími zemědělci – to vše je prostředí zajímavé svou syrovostí a  taky zalidněné slušnou řádkou podezřelých. S  vraždícím deviantem pod maskou tuctového človíčka, samozřejmě ještě neodhaleným, se setkáváme hned v expozici příběhu. Tak jak to má ve správné detektivce být. Kámen v ruce Odborný poradce filmu major Josef Vaněček, který měl velký podíl na odhalení zločinů Václava Mrázka, označoval snímek Vrah skr ý v á tvář za volnou dramatizaci autentického případu sedminásobného vraha, sadisty a sériového znásilňovače.

Najdeme společné rysy? Ty vzdálené určitě ano, bláznivý Michal může mít předlohu v dementním jedinci, který se v průběhu vyšetřování doznal k  jedné z  Mrázkových vražd. Kriminalisté nakonec zjistili, že pro dobu činu měl betonové alibi, nebylo ovšem snadné ho jako podezřelého s definitivní platností vyloučit. Dodnes zůstalo tajemstvím, odkud se nahlouplý človíček některé detaily dozvěděl.


21

Vstříc jícnu tmy

A  co přečaplický transformátor? Major Vaněček vzpomínal, že režiséra Schulhoffa inspirovalo, že dva Mrázkovy činy – vražda a pokus vraždy – byly spáchány v blízkosti tohoto typického elektrárenského domečku.

Umístil proto jednu z filmových obětí právě do takové stavby. Film se časem stal „realitou“ a řada lidí je přesvědčena, že jednu z mrtvol ukryl Mrázek skutečně dovnitř, přestože ve skutečnosti ležela oběť hezkých pár metrů opodál na poli, ve vojtěškovém porostu.

Na  škodu jistě není, že vražednou zbraní není ve  filmu pistole, ale kámen. Umocňuje to pachatelův nevynalézavý, přesto děsivě fungující stereotyp. Co víc, střelná zbraň činí z útočníka kohosi výjimečnějšího (v 60. letech minulého století určitě), kdežto vhodný kámen může sebrat ze země každý.

Před lety jsem hovořil s vynikajícím scénáristou a dramaturgem Václavem Šaškem, důležitým mužem české filmové vlny z šedesátých let minulého století. Měl kdysi v úmyslu napsat o kauze Mrázek scénář, ale z různých důvodů z projektu sešlo.

Vyprávěl mi, jak by si představoval leitmotiv snímku: „Mrázek vyhledával svoje příští oběti během dlouhých, jakoby bezcílných projížděk na kole. Tohle se musí dostat divákovi pod kůži... Pak už stačí jen polodetail na nohy v kalhotách a botkách, na otáčející se dráty bicyklu, to vše podmalováno dramatickou hudbou – a divák rázem pochopí, že vrah je zase na lovu!“

Nu, nestalo se. Smrt pod Skalnatým plesem „Ujišťuju vás, že já bych na opravdovou vraždu do biografu nešel, byla by to totiž hrozná nuda,“ říká přesvědčeně kriminalista Zeman jistému filmovému režisérovi...

Už je to tak, objasňování sexuální vraždy se nevyhnulo ani problematickému, ještě spíš vylhanému televiznímu seriálu o majoru Zemanovi.


22 Prolog

Díl Tatranské pastorale patří ovšem k  těm jednoznačně lepším, je to detektivka se vším všudy, byť si tvůrci z autentického případu převzali jen základní syžet:

Do Vysokých Tater jezdí běžní turisté pro radost a zážitky, nikoli pro smrt. Bohužel, Miladě Drexlerové, devatenáctileté studentce z Rokycan, se povedlo to druhé a nechtěně tak vstoupila do historie tuzemské kriminalistiky.

V úterý 28. července 1964 našli její tělo pod Skalnatým plesem, na trase užívané v zimě jako lyžařská sjezdová dráha pro ženy. Mrtvola ležela v kosodřevině, oblečena jen v blůzce, ostatní oděvní svršky byly přes ni přehozeny. Příčinou smrti bylo udušení z uškrcení, vražedným nástrojem se staly podprsenka a silonový šátek, utažené na uzel kolem krku. Pachatel vykonal na oběti soulož.

Případ patří mezi letité pomníky, zločin je už dávno promlčen, katarze vrahova potrestání se tedy nikdy nekonala. Košičtí kriminalisté v průběhu šetření zjistili, že Drexlerová se měla setkat na Štrbském plese s nějakým svým známým, který měl za ní přijet z Čech autostopem.

Nedlouho před vraždou náhodní svědci skutečně viděli, jak Milada stoupá s  jakýmsi mladíkem vzhůru na  Štrbské pleso. Popis podezřelého? Věk ve stáří 24–27 roků, výška asi 180 cm, štíhlá postava, podlouhlý obličej, spíš světlé vlasy česané dozadu. Mluvil česky, v koženém pouzdře nesl fotoaparát.

Poslední stopa případu patří předmětům, které vrah odcizil oběti a později zahodil. Pod mostem v obci Spišské Teplice ležely součástky oděvu Drexlerové, blízko na poli se válel její občanský průkaz.

U Olomouce, v okolí státní silnice ve směru na Prahu, se zas našly tehdy používané kupony autostopu (naopak zmizela legitimace autostopu, vydaná na jméno zavražděné v Rokycanech). Kriminalisté z nálezu věcí logicky usoudili, že pachatel se po činu vracel do Čech, cestou se zbavoval nepotřebných věcí nebo takových, které by ho usvědčovaly.


23

Vstříc jícnu tmy

Jel po vlastní ose?

Nebo skutečně vraždil onen stopař s fotoaparátem?

A přijde vrah do kina? Tvář v zrcadle Poslední otázka už patří ke  zmíněnému majoru Zemanovi, jedná se o 22. díl, podle seriálové chronologie spadající do roku 1965. Jak už bylo řečeno, není to zdaleka jediná odlišnost od reálu, zmiňme proto děj jen stručně:

Ambiciózní filmový režisér se rozhodne natočit hraný, přesto velmi autentický, téměř dokumentární snímek o neobjasněné vraždě mladičké české turistky Jiřiny Drahotové v Tatrách. Věří, že mediální humbuk přiláká mezi filmaře skutečného vraha, však taky scénář nese titul Vrah přijde do kina.

Zeman s podobným kejklířstvím bytostně nesouhlasí a do Tater – coby jakýsi odborný poradce – odjíždí vlastně na rozkaz nadřízeného plukovníka Pavláska.

Události se nakonec vyvinou jinak, než milý rejža předpokládal, nicméně Zeman skutečného vraha odhalí. Překvapivě nešlo o sexuální zločin, ten byl jen fingovaný – vraždila provozní hotelu Horňáková v podání Viery Strniskové, která chtěla zažehnat skandál a  odstranila poněkud svobodomyslnou dívku, která přistihla jejího manžela (zahraného Štefanem Kvietikem) při krádeži peněz v hostinském pokoji.

Tento díl postrádá obvyklé zemanovské politizující prvky, soustředí se na samotný děj, a tak jde o velmi slušné filmařské řemeslo.

Mezi nejsilnější momenty patří, když maskér upraví první den natáčení herečku Bětákovou do  podoby mrtvé Drahotové, včetně paruky.

Dílo se podaří...

Mladá herečka zírá na  svůj obličej, na  vlásek se teď podobající zavražděné dívce! Bětáková alias Drahotová (jde o dvojroli) zvážní,


24 Prolog jakýmsi šestým smyslem začíná tušit, s čím si zahrává. Že možná není radno vyvolávat duchy ze záhrobí, natož násilně usmrcenou oběť!

Zemanovský seriál je vskutku dítětem své doby. Jelikož představitelka dvojrole zavražděné oběti a herečky Eva Píchová emigrovala, považovala komunistická cenzura za potřebné její jméno ze závěrečných titulků vystřihnout...

Film se pak během televizního vysílání vždy na zlomek sekundy zadrhnul, pak poskočil, včetně hudebního doprovodu, vzápětí už zase běžel nerušeně dál. Jako by se nic nestalo... Jak typické! Ani moc nekřičely... Naopak komplexní poučení Dichtung und Wahrheit, štědrou analýzu uměleckého ztvárnění sexuální vraždy, nabízí případ Miroslava Somory (nar. 1944), z Tepličky nad Váhom, řidiče nákladního automobilu, který v ranních hodinách prázdninové neděle 8. srpna 1976 pod vlivem své sadistické deviace zavraždil dvě mladé Slovenky z Trenčína – Vieru Kukulskou a Tatianu Gangurovou.

Kriminalistickým pomníkem se kauza nestala, zato jí filmaři vystavili impozantní „mohylu“ v podobě úspěšného a televizními stanicemi neustále reprízovaného snímku Smrt stopařek.

Pohleďme tedy zšeřelým sálkem kina na  obdélník stříbrného plátna. Dnes po něm poteče umělá krev...

Tenkrát v srpnu 1976, na místě činu, to bohužel bylo v reálu. Miroslav Somora kráčel vstříc jícnu tmy a podal o tom vcelku upřímnou výpověď:

„Od rána jsem měl zvláštní pocit neklidu, který znám prakticky od dětských let. Jde o jakousi bolestnou úzkost, něco uvnitř jako by mě svíralo. Pak mám zase pocit, že se vznáším nad oblaky, že jsem jakoby mimo svět, ale není to nic příjemného, ta úzkost mě drží pořád.

Podnikové auto jsem měl přes víkend k dispozici, nepřišel mi totiž závozník, se kterým jsem měl odvézt z areálu Matice slovenské v  Martině nějaké těžké koberce do  Žiliny. Cestování a  řízení auta


25

Vstříc jícnu tmy

mě baví, doufal jsem, že mě víkend, strávený bezcílným cestováním, zbaví zmíněné úzkosti.

V neděli 8. srpna 1976, brzy ráno, jsem se dostal k trenčínskému nádraží. Tam, v blízkosti parku, mě stoply dvě mladé ženy, jestli bych je nesvezl do Strečna. Souhlasil jsem. Dívky krátce po nastoupení usnuly. Najednou jsem si s hrůzou uvědomil, že mě ty mladé ženy přitahují, že s nimi budu chtít souložit a to za každou cenu, i kdyby se mělo stát cokoliv.

Začalo svítat a já jsem odbočil na nějakou polní cestu, kde jsem zastavil. V  kabině pod sedačkou jsem měl utahovací klíč, dlouhý asi 30–40 centimetrů. Vzal jsem ho do pravé ruky a obě dívky jsem začal bít utahovačem do hlavy. Každou jsem uhodil vícekrát, přesně nevím. Ani moc nekřičely a zůstaly bezvládně ležet, jedna pod sedadlem, jedna se zaklínila na sedadle.

V kabině jsem měl taky kuchyňský nůž, který jsem s sebou už delší dobu vozil, s ostřím dlouhým asi 30 centimetrů. Tímto nožem jsem začal obě bezvládně ležící dívky bodat. Kam a kolikrát jsem každou bodl, se už nepamatuji, bylo to ale vícekrát.

Potom jsem vzal ze sedačky spolujezdce montážní lampičku, u  které byla dvoulinka. Tu jsem rozřezal a  dívky svázal na  rukou a na nohou, kolem krku jsem jim uvázal smyčky. Proč jsem je svazoval, když jsem věděl, že jsou mrtvé, nedokážu vysvětlit. Možná to bylo v afektu, který ta vražda ve mně vyvolala. Možná, že jsem to udělal kvůli pozdějšímu transportu těl.

Potom jsem začal rvát z obou dívek jejich oblečení, včetně spodního prádla. Věděl jsem, že můj velký vůz může vypadat na polní cestě podezřele, proto jsem zase z toho místa vyjel. Vracel jsem se k Trenčianským Teplicím a cestou jsem vyhazoval oblečení a věci dívek, což mi trvalo až k Hornímu Srní.

Mezitím jsem ale zastavil někde u Ilavy na odpočívadle a na jedné z mrtvých dívek jsem vykonal soulož. Trvalo to asi tři minuty, nevím, se kterou z těch dvou jsem souložil.“


26 Prolog

V závěru své výpovědi Miroslav Somora zmínil, že s oběma mrtvolami v kabině zamířil na Moravu. Ve vesnici Sidonie na moravsko-slovenském pomezí si vypůjčil od jednoho z místních obyvatel lopatu, s výmluvou, že potřebuje vyprostit vůz svého kolegy, zapadlý někde v lese.

Somora kupil chybu na chybu: choval se podezřele, dále umožnil zmíněnému svědkovi, aby viděl jeho náklaďák – a lopatu nevrátil! To se na venkově neodpouští, takže v brzkém čase měla policie popis pachatele a detaily o jeho voze, naservírované jako na talíři.

Další chyby se vrah dopustil na skládce v Brumově-Bylnici, kde se zdržel asi půl hodiny – příliš dlouho, aby se dokázal zbavit těl bez zvýšené pozornosti projíždějících řidičů.

Stále byla neděle 8. srpna, i tak se pachatelův čas na svobodě krátil. Za necelých čtyřiadvacet hodin ho žilinská kriminálka zadržela jako podezřelého v garáži na pracovišti a odvezla k prvnímu vytěžení.

Somorova cesta k šibenici se začala rýsovat. Námět jako dortíček „Minulou neděli došlo k brutální vraždě Viery K. a Tatiany G., dvou stopařek, které naložil v Trenčíně 32letý řidič nákladního automobilu se slibem, že je odveze do Žiliny. U obce Motešice je však po odbočení ze silnice omráčil montážním klíčem, pobodal nožem a znásilnil.

Vzhledem k tomu, že dívky během krátké doby zemřely, odvezl je do katastru obce Valašské Klobouky v okrese Gottwaldov, kde je zahrabal do odpadové skládky.

Díky všímavosti občana z Brumova, který si jako projíždějící všiml neobvykle zaparkovaného nákladního automobilu a při další jízdě kolem skládky i neobvykle navršené zeminy, a díky rychlému zásahu pracovníků Bezpečnosti a provedení potřebných vyšetřovacích úkonů a důkazů, byl pachatel v krátké době vypátrán a usvědčen.“

Nedlouho poté, co tato zpráva odstartovala 13. srpna 1976 svou cestu sdělovacími prostředky, objevily se v zájmovém periodickém


27

Vstříc jícnu tmy

tisku jako byly časopisy Kino nebo Záběr, první zmínky o tom, že případ dvou zavražděných stopařek bude natočen pro filmové plátno.

Filmaři si museli být jisti enormním zájmem divácké veřejnosti, navenek se ale dušovali a zaklínali, že jim nejde o pouhou senzaci, ale prevenci – především že chtějí upozornit masovou a přitažlivou formou tisíce dalších stopařek, jakému nebezpečí se nerozvážně vystavují.

Nic nenamítal ani rezort vnitra, přesně řečeno příslušný odbor Hlavní správy Veřejné bezpečnosti, jehož souhlas byl pro umělecké pracovníky v totalitním státě klíčový... Vždyť bylo čím se pochlubit, objasnit takovou kauzu během několika desítek hodin znamenalo velký úspěch! Zachránil jsem vám život! Scénář snímku Smrt stopařek napsali Vojtěch Měšťan a  Jindřich Polák, režii měl Jindřich Polák, jako odborný poradce figuroval již zmiňovaný major Karel Pilař.

Vzhledem k dobré informovanosti potenciálních diváků o případu nemohli jít tvůrci cestou klasické detektivky, takže zvolili cestu otevřené krimi. Nepohrávali si s nakupením falešných stop, nesnažili se zastírat, že hledaným vrahem je řidič náklaďáku a nikdo jiný. Dokonce – prospěšně – věnovali dobrou půlhodinku tomu, aby pachatele Charváta představili divákovi ještě před spácháním zločinu. Kriminalisté se tak objeví na plátně teprve v druhé půlce případu!

Charvát je vazba, udělaný chlap, má za  sebou už šest „ostrých“ měsíců kriminálu pro ublížení na těle, v zaměstnání není příliš oblíben pro svou násilnickou povahu. Hned v úvodních metrech filmu jsme svědky, jak Charvát znásilní jednu stopařku. Oběť je mu však celkem po vůli, což vede k Charvátovu zklamání, jako sadistu ho to bez křiku oběti „nebaví“.

Přes toto všechno není Charvát vylíčen jako černočerný typ vyvrhele a asociála. Hraje si rád s malým Michalem, synem své bytné,


28 Prolog pokouší se též o její přízeň, rád by se začlenil mezi tzv. slušné lidi. Co je upřímná snaha? Co je jen předstíraná póza laskavosti a srdečnosti?

Každopádně mladá bytná podnájemníka nemusí, odmítá jeho dvoření a sbližování. Právě jeden takový nezdar ho přiměje k toulavé noční jízdě (forenzní odborníci nazývají tento psychický stav „zlobná rozlada“) – až dojde k setkání se dvěma studentkami, kterým ujel vlak.

V  naskočení do  už rozjíždějících se vagonů jim zabrání železniční zřízenec se slovy: „Zachránil jsem vám život, holky pitomý!“ Ale kdepak zachránil, vždyť Charvátovo auto právě toulavě projíždí kolem nádražní budovy...

Charvát spáchá svůj zločin. Ve  filmu je mnohem drsnější než v  Somorově reálu, žádný milosrdný spánek uondaných stopařek v  kabině řidiče se nekoná. Naopak oběti prožijí sadistovu agresi od  první do  poslední chvíle, nervozitu z  podivně dvojsmyslných vyhrůžek, strach, pláč a finální zmítání se v rdousících kleštích silných pachatelových paží.

Charvát se ukojí a s mrtvými dívkami jezdí pustou a vylidněnou krajinou nedělního rána. Hledá místo, kde by se obou těl co nejbezpečněji zbavil. Nakonec zvolí odpadovou skládku poblíž obce Klokočná. Podivně zacouvaný náklaďák však vidí jakýsi lesák, jeden z cestujících projíždějícího autobusu.

Charvát dívky svlékne a odstraní rovněž všechny jejich věci, které by mohly napomoci identifikaci. Po ukrytí těl se vrací do místa svého bydliště a pracoviště, kde si šikovnými fígly získá vcelku věrohodné alibi. Rozpůlený film Jestliže jsme byli až doposud svědky vynikající detektivky s dramaticky zrychlujícím spádem, podmalovaným znamenitou hudbou Karla Svobody, láme se film příchodem kriminálky na scénu viditelně k horšímu.


29

Vstříc jícnu tmy

Vinu na tom nese nepřesvědčivě napsaná a tím pádem i nepřesvědčivě zahraná postava hlavního vyšetřovatele (Zdeněk Buchvaldek), přesně řečeno nepovedená ve scénách, které ho měly ukázat rádoby z lidské stránky. Proč? Je snad práce kriminalisty odosobněná, „nelidská“?

Vyšetřovatelovy rozmluvy s manželkou a psychiatričkou v jedné osobě působí křečovitě, korunu všemu nasadí moment, kdy manželce zavolá matka a  kriminalista se před hlasem tchyně žertovně ukrývá za záclonou...

Ale vraťme se k pořád ještě umně vyvedené detektivní linii filmového příběhu: Všímavý lesák z autobusu se vydal na skládku a učinil tu hrůzný objev. Pitevní nález zní na uškrcení ze zardoušení, doktor upozorňuje kriminalistu na zajímavý otisk sevření palce: „Jako by s tím prstem nebylo něco v pořádku, nějaké zranění či co...“

Scény z  pitevny se natáčely v  prostorách Ústavu soudního lékařství na  pražském Albertově,

12

kde jsou k  filmařům odjakživa

vstřícní. Nechme zaznít autentickou vzpomínku forenzní znalkyně MUDr. Aleny Lysenkové:

„Soudního lékaře tu představoval herec Milan Klásek. Zarazilo nás, když jsme ho viděli – přišel zarostlý, jakoby ošuntělý, se špinavýma botama... Náš pan docent Strejc, vždy akurátní pán, mu nabídl svoje holicí propriety, také řekl, že se postará, aby mu ty boty někdo vyčistil. Herec Klásek se rovněž zarazil: Ale když já to mám v roli!

Říkali jsme si pak s panem docentem – Tak takhle nás chce vidět svět?“ Snajper u benzínky Kriminální linie filmu nabírá obrátky:

Pátrání po nákladním vozidle přivede kriminalisty až do Charvátova podniku. Letmo se s ním i setkají, jenomže pro tentokrát vrah 12

Mezi zdejší pitvané „celebrity“ patří nesporně Otýlie Vranská, oběť dodnes neobjasněné kauzy z roku 1933, viz Panoptikum, 1. díl, kapitola Slečna v kufrech, dále Jan Masaryk a K. H. Frank.


30 Prolog vyklouzne – jezdí už s jiným vozidlem. O výměně automobilu jde řeč prakticky od začátku filmu, takže tento scénáristický tah působí zdárně a věrohodně.

Charvát pálí doma v kotli šatstvo dívek i jejich doklady. Hrou náhody mu nepozorovaně vypadnou památeční hodinky, které jedna z obětí nosila na krku.

To je podle mě nejvážnější faux pas scénáře, které neměla dramaturgie za žádnou cenu připustit. Vždyť kolik už takových usvědčujících věciček museli pachatelé pod knutou scénáristické zvůle ztratit!

Vyšetřování zločinu se blíží cíli – a zdárně odpovídá policejní praxi. Jedna linie patří pátrání po nemocnicích, kdo z možných pachatelů se v poslední době podrobil operaci palce na levé ruce. Detektivové si včas uvědomí, že neexistují jen civilní a vojenské špitály, nemocnice jsou i vězeňské...

Druhou linii tvoří televizní pátrací relace Federální kriminální ústředny o vraždě u Klokočné. Autentický major Jirsák v ní detailně veřejnosti popíše ony památeční a pachatelem ztracené hodinky...

Ty už ale našel malý Michal, přesně vzato má je teď v držení jeho matka – a pohled na obrazovku jí ozřejmí, jaký podnájemník se jí uhnízdil pod střechou!

Než však stačí vše oznámit policii, klepou kriminalisté už sami na její dveře. Za těmi ovšem stojí i Charvát, kterému je jasné, že byl odhalen. Unese Michala jako rukojmí, snaží se dostat přes hraniční čáru.

Tenhle státobezpečnostní apel ve stylu majora Zemana – Vidíte, soudruzi, jací darebáci nám utíkají z republiky na Západ! – si mohli tvůrci odpustit.

Definitivní rozuzlení filmu přinese zastávka u příhraniční benzínové pumpy, kde jeden ze snajprů ministerstva vnitra prostřelí Charvátovi mozek. Nevím ovšem, jestli jde – navzdory Michalovu únosu a výhrůžkám pachatele, že zabije rukojmí – o napínavou scénu.

Spíš se cynicky zeptám: Už jste v nějakém filmu viděli na závěr násilně umřít dítě?


31

Vstříc jícnu tmy

„Zažil jsem i větší náhody...“ V půli osmdesátých let minulého století jsem pro účely své diplomové práce na  FAMU „Skutečné kriminální případy, zpracované filmem a televizí – porovnání fikce a skutečnosti“ udělal s emeritním majorem Karlem Pilařem rozhovor.

I poté jsme se několikrát setkali, pokaždé jsem musel ocenit, jak z bohatého rezervoáru vzpomínek a profesních zkušeností dokáže můj společník čerpat:

„Třiadvacet let jsem se jako pracovník celostátního úřadu vyšetřování podílel na objasňování vražd na území Československa. A tak se moc nedivte, že detektivky moc nečtu ani na ně nechodím do kina. Obzvlášť nemám rád tu variantu, kdy případ vyšetřuje dvojice detektivů, z nichž jeden je chytrý a druhý zas hloupý. Takzvaná komika jejich dialogů mi připadá dost laciná.“

– Nicméně v titulcích filmu Smrt stopařek figuruje vaše jméno...

„Ano, na  druhé straně jsem se zúčastnil jako odborný poradce natáčení řady kriminálních filmů, z těch divácky oblíbených bych kromě Stopařek jmenoval Vím, že jsi vrah režiséra Schulhoffa.“

– Skutečný případ a filmový příběh se k sobě někdy mají jako oheň a  voda. Jak se známé Dichtung und Wahrheit projevilo ve  snímku režiséra Poláka?

„Smrt stopařek se od skutečného případu příliš neliší. Miroslav Somora alias Charvát byl skutečně trestán, ovšem za sexuální delikt, byl ale ženatý a měl rodinu. Souhlasí dokonce i to, že s jednou ze znásilněných obětí – ve filmu je to ta, co ji pachatel znásilní hned na začátku – udržoval pak ještě nějakou dobu důvěrný vztah.

Dovedete si asi představit, jaké šly na  dotyčnou dámu mdloby, když se dozvěděla, že Somora je pachatelem dvojnásobné brutální vraždy se sexuálním podtextem!

Oběti této zmiňované vraždy byly Slovenky, měly věk kolem dvacítky, ale byly už zaměstnané, obě v Praze. Nešlo tedy o žádné studentky, ale pracovnice státní organizace, které v rámci dovolené


32 Prolog se vrátily domů na Slovensko. Chtěly se připojit k turistické partě vrstevníků, co měla namířeno do místních hor. Ve filmu jde o školní výpravu na výletě, takže i tady se rýsuje určitá shoda.

Souhlasí i relativně dlouhé pachatelovo hledání, kam oběti schovat, včetně způsobu prozrazení. Dotyčný občan z Brumova se domníval, že si řidič náklaďáku schovává na skládce nějakou upytlačenou vysokou, na zpáteční cestě proto zastavil, aby mu zvěřinu vyfoukl...

Alibi? Žádné zvláštní alibi si Somora nedělal a ani nemusel, v jeho podniku byl takový nepořádek, že příkazy k jízdě se vyplňovaly jen bianco. Žilinský vrah si proto klidně jezdil za černotou až do Bratislavy nebo do Znojma, v noci mu náklaďák většinou parkoval před domem.“

– Kdo byl na tom z hlediska zajištěných a možných stop lépe: Pilař, nebo Buchvaldek?

„Měli jsme k dispozici mnohem méně stop než filmoví vyšetřovatelé, to každopádně. Věděli jsme jen, že náklaďák byl značky Roman a jakou měl přibližně barvu. Pátrání po automobilu probíhalo po celé republice, pochopitelně, že nejrychleji a nejdůkladněji jsme se snažili mít zmapovaný okres, kde byly dívky viděny naposledy. Odtud by se vycházelo, což je běžná praxe, ve stále širších a širších soustředných kruzích.

Miroslav Somora byl vytypován a  dopraven k  výslechu, během kterého se doznal. K podezření přispělo, že svou kabinu umyl vodou a chystal se ji přestříkat čerstvou barvou. Když jsme i tak našli krevní stopy obětí, měl Somora pramálo šancí k vytáčkám nebo lžím.

K zatčení pachatele došlo v pondělí 9. srpna, tedy ve velmi krátkém čase, vlastně ještě ten den, co jsem se byl podívat na  oběti v brněnské pitevně. A večer jsme už měli jeho kompletní doznání v přítomnosti obhájce... Žádná dramatická honička nebo dokonce únos se tedy nekonaly.“

– Filmovým důkazem číslo jedna byly ztracené hodinky jedné z obětí. Šlo o hodně velikou licenci?


33

Vstříc jícnu tmy

„No, taková náhoda asi je trochu přitažená za vlasy, ale zas bych se na autory tolik nezlobil. Během své praxe jsem se setkal s řadou ještě neuvěřitelnějších náhod a chyb. Život si v nich občas až zvráceně libuje:

Jeden pachatel ztratil poblíž místa sexuální vraždy, která se odehrála v lese, vlastní hodinky. Protože byly drahé, šel se na ně vyptávat na Veřejnou bezpečnost. Že prý ho kritické noci někdo přepadl a oloupil.

Jiný pachatel nechal u mrtvoly svou silně zakrvácenou košili. Bylo léto, velké horko, chlap nahoře bez by asi nikoho moc nezajímal. Jenomže vrah omylem nechal v náprsní kapsičce košile vlastní občanský průkaz! Uznáte, že s něčím takovým by asi chudáka scénáristu shodili na Barrandově ze schodů!“

– Stala se ještě nějaká zajímavost z hlediska uměleckého ztvárnění autentického případu?

„Už jsem někde slyšel, že režisér Polák nemohl pro roli Charváta alias Somory sehnat českého herce – všichni prý mu odmítali se slovy Takovou bestii hrát nebudu!

Prosím vás, už jste viděl herce, který odmítl hlavní roli? Co já vím, pachatele měl hrát Petr Kostka, moc se na tu roli těšil, ale rejža si nakonec vybral u nás prakticky neznámého polského herce Perepeczka.

Když jsem Perepeczka uviděl, dosti jsem se podivil... Miroslav Somora byl o  něco drobnější, ale v  obličeji si byli s  Perepeczkem velice, velice podobní. Přitom vím, že režisér Polák se osobně nikdy se Somorou nesetkal a nikdy neviděl ani jeho fotografii.“

Co dodat?

Miroslav Somora byl odsouzen k trestu smrti. Poprava se konala 9. února 1979. Film, popisující jeho krutý čin, dodnes reprizují televize.

Spolu se Schulhoffovými snímky s  ústřední postavou majora Kalaše patří k notoricky obehrávaným a divácky nejznámějším tuzemským detektivkám.


34 Prolog

Prevence – pokud to s ní mysleli tvůrci skutečně seriózně – ovšem ztroskotala. Stop se stal pro mladé lidi nevykořenitelným životním stylem, v dobrém i ve zlém.

O tom, že Viera a Tatiana zdaleka nebyly prvními, ale taky zdaleka ne posledními stopařkami, které mávly rukou vstříc své Smrti, pojednává i tento díl Panoptika sexuálních vražd.

13

13

viz Panoptikum, 2. díl, kapitola Jako plamen svíčky


35

KAPITOLA 1

Bratři jak se patří

Vykřikla o  pomoc. Její razantní ječivý hlas proletěl nočním parkem až k vzdálenějším domům u tramvajové dráhy.

Naštvalo ho to. Přitáhl si drsným pohybem její hlavu a podíval se jí výhrůžně do tváře.

Našel v  ní víc vzteku než strachu. Skoro ho to potěšilo, rád lámal ženský vzdor.

„Naposledy tě varuju. Jestli budeš řvát, uškrtím tě.“

„To neuděláš!“ odsekla.

Během několika minut byla mrtvá. Případ I – Asi mi vypadnul mozek

Už kamarádi pomalu stárnem

a nad svým mládím jen rukou mávnem...

Salónkem se nesl nesourodý zpěv zhruba tří desítek hlasů, občas zadrnkala i kytara, připomínající vousaté, ale pořád oblíbené semaforské šlágry.

Šlo o večírek již postarších abiturientů, připomínajících si v sobotu 11. dubna 1981 v hotelu Beránek na pražských Vinohradech čtyřicáté výročí úspěšného zdolání maturitní zkoušky.

Nad stoly obtěžkanými obloženými mísami, příbory a sklenicemi nejrůznější velikosti i  obsahu nicméně pulzovalo veselí poněkud křečovitého charakteru.

Místností totiž stále kroužila neodbytná letka už několikrát nahlas vyřčených, nicméně nezodpovězených otázek:

Dáša nepřijde?


36 Kapitola 1.

Kde je Dagmara?

Co je s ní?

Nikdo nevěděl, telefon v bytě volané spolužačky jenom vyzváněl. Nepřítomnost jedné z klíčových organizátorek srazu představovala záhadu, jejíž rozluštění sotva přinese něco dobrého.

Pak ale přišel neočekávaný šok, který proměnil atmosféru večírku na jakési absurdní divadlo. Začal se odvíjet hororový sen, ze kterého nešlo vyváznout vítaným probuzením...

V salonku se totiž objevili příslušníci kriminální služby. Chovali se korektně, ale nesmlouvavě, ztotožněni s faktem, že jejich příchod zcela rozvrátí oslavné pocity abiturientů. Což se taky brzy naplnilo, tenká vrstvička pohody maturitního večírku pro pamětníky nenávratně zmizela.

Dáša je mrtvá!

Kriminálka vyšetřuje vraždu!

Dagmaru někdo zavraždil!

Zpráva o násilné smrti 59leté RNDr. Dagmar Mitášové všechny přítomné vyděsila a ochromila. Závažnost chvíle umocňovaly otázky vytěžujících kriminalistů.

Detektivové si museli, aspoň zprvu, zamnout spokojeně rukama: Tolik svědků pohromadě!

Jenomže pospolitost třídy už dávno odvál čas, spolužáci se vesměs nestýkali a poslední maturitní sraz se odehrál před deseti roky. Zajímavých informací k čerstvě přervanému životu oběti bylo poskrovnu. A počet těch, které by detektivy možná popostrčily blíže k vrahovi a jeho motivu, se blížil nule.

Když detektivové odjeli s nepořízenou, rozpadl se maturitní večírek na padrť. Zdrželi se jen ti, co chtěli uklidnit rozbouřené nitro ostřejším douškem. Panáky vodky nebo gruzínského koňaku ovšem jen iniciovaly další znepokojivé otazníky:

Kdo chtěl nebo potřeboval Dášu zavraždit?

Proč by ji někdo tolik nenáviděl?


37

Bratři jak se patří

Jenomže – co vlastně o Dagmar víme?

◆ ◆ ◆

Lepší pořízení s informacemi neměli detektivové ani ve sporém rodinném kruhu oběti.

„Naposledy jsem s dcerou hovořila telefonicky v pátek asi kolem sedmé večerní,“ uvedla matka oběti Růžena Poncová (nar. 1897), bydlící na Žižkově v Ostromečské ulici.

„Řekla mi, že se chce dodívat na nějaký pořad v televizi a domluvily jsme se, že si ještě zavoláme kolem 22. hodiny. Dcera už ale telefon nezvedala, její číslo jsem už vytáčela marně. Neobjevila se u mě ani druhý den s jídlem, což se předtím nikdy nestalo.

Požádala jsem proto telefonicky synovce Rudu, který bydlí na Vinohradech, aby mě svým automobilem zavezl do dceřina bytu ve Strašnicích. V bytě, v takzvaném velkém pokoji, jsem uviděla Dagmaru. Ležela na břiše na koberci a kolem těla měla velkou kaluž krve.“

Tetinu výpověď doplnil Rudolf Vohralík (1915):

„Dveře bytu nebyly zamčené, jenom zaklapnuté. Když jsme vešli do bytu, teta Poncová mně řekla, abych se šel podívat do kuchyně a pak malého pokoje. Sama šla do dalšího pokoje, konkrétně toho velkého vpravo.

Sotva jsem vešel do kuchyně, slyšel jsem tetu, jak vykřikla: Ta d y leží! Okamžitě jsem zamířil za tetou. Uviděl jsem na zemi Dášu Mitášovou, kolem ní se rozteklo hodně krve. Teta Poncová mi řekla, že Dáša je už studená.“

◆ ◆ ◆

Ohledání místa činu, v bytě ve II. patře činžovního domu v Černokostelecké ulici, zahájila pražská mordparta v sobotu 11. dubna zhruba po šestnácté hodině:

„Mrtvola ženy leží na  koberci perského vzoru, v  poloze na levém boku, levá ruka je umístěna pod tělem tak, že je vidět předloktí... Nohy jsou podélně s osou těla, mírně pokrčené v kolenou... Mrtvola je oblečena do bílého roláku s dlouhým


38 Kapitola 1. rukávem a černých dlouhých kalhot,“ můžeme se do



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.