načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Démon alkohol - Jack London

Démon alkohol

Elektronická kniha: Démon alkohol
Autor:

„Je to živá, poctivá, prostá, dojemná, klasická kniha o pití,” autor se zpovídá tak upřímně, jak dokáže. A London dál přiznal: „Jediná vada je, že jsem v té knize nepověděl ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 246
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu John Barleycom přeložil Jaroslav Albrecht
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3254-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografický román, na jehož stránkách London vzpomíná na dětství, dospívání i čas dospělosti a pravdivě vypovídá o svém dramatickém zápasu s alkoholismem. Román sugestivně odhaluje nejniternější zákoutí lidské duše i nejdrastičtější myšlenkové pochody alkoholem štvaného, přesto však vzdorujícího člověka. Kniha je považována za sociologickou studii o alkoholismu a nemálo přispěla i k tomu, že byla v roce 1919 ve Spojených státech zavedena prohibice.

Popis nakladatele

„Je to živá, poctivá, prostá, dojemná, klasická kniha o pití,” autor se zpovídá tak upřímně, jak dokáže. A London dál přiznal: „Jediná vada je, že jsem v té knize nepověděl celou pravdu, poněvadž jsem si netroufal. Ví se, že alkohol je král lhářů, zabiják se zkrvavenýma rukama a ničitel mládí, ale i vznešený chlapík, v jehož společnosti si připadáte jako ve společnosti bohů.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Translation © Jaroslav Albrecht, 1972

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu JOHN BARLEYCOM

přeložil Jaroslav Albrecht, 1972

Redakční úprava Vlasta Kohoutová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-377-0 (pdf)


5

1

P

řihodilo se mi to všechno v den voleb. Za tepléhokalifornského odpoledne jsem sjížděl ze své farmy do

Měsíčního údolí, do malé vesnice, abych tam odevzdal

svůj hlas „pro“ nebo „proti“ k celé řadě návrhů naúpravu zákonů v Kalifornii. Poněvadž bylo tenkrát horko,nail jsem se několikrát, než jsem odevzdal svůj hlas, aněkolikrát, když jsem jej odevzdal. Pak jsem se vracel přes

pahorky porostlé vinicemi, jel jsem cestami vinoucími se

pastvinami, a přijel jsem na farmu právě včas, abych se

ještě trochu napil a navečeřel.

„Jak jsi hlasoval o úpravě volebního práva?“ ptala se Charmian.

„Hlasoval jsem pro.“

Překvapeně vykřikla. Musím připomenout, že jsem se v mladých letech, ačkoliv jsem byl horlivým demokratem, stavěl proti volebnímu právu žen. Ve svých vyzrálejších a snášenlivějších letech jsem je uznával bez nadšení zanevyhnutelný společenský jev.

„Tak proč jsi vlastně hlasoval pro?“ ptala se Charmian.

Odpověděl jsem. Odpovídal jsem rozvláčně. Odpovídal jsem rozčileně, a čím déle jsem mluvil, tím víc jsem se rozčiloval. (Ne, nebyl jsem opilý. Koni, na kterém jsem jel,

Jack London

právem říkali Povstalec a rád bych byl viděl, jak by opilý

člověk dokázal na něm jet.)

A přece – jak bych to řekl? – měl jsem trochu v hlavě, byl jsem v dobré „náladě“, měl jsem malou špičku.

„Když ženy dostanou volební právo, budou hlasovat pro prohibici,“ řekl jsem. „Jenom ženy, sestry a matky, jen ty zarazí Démonu alkoholu hřebíky do rakve...“

„Ale já myslela, že s tím pánem jsi zadobře,“ skočila mi do řeči Charmian.

„Jsem, byl jsem, nejsem, nikdy jsem nebyl. Nikdy s ním nejsem míň zadobře, než když je se mnou a když se zdá, že jsem s ním nejvíc zadobře. Je to král lhářů. Je nejupřímnější z těch, kdo říkají pravdu. Je to vznešený chlapík, v jehož společnosti si připadám jako ve společnosti bohů. Je také ve spolku se Zubatou. Jeho cesta vede k čiré pravdě a ke smrti. Popřává nám jasné vidění i šálivé sny. Je nepřítelem života a učí nás větším moudrostem, než kam sahá našeživotní moudrost. Je to zabiják se zkrvavenýma rukama a ničí mládí.“

Charmian se na mne zahleděla a hned jsem věděl, že se diví, odkud tohle vše mám.

Mluvil jsem dál, a jak říkám, byl jsem trochu v náladě. Všechny myšlenky v mém mozku byly na svém místě. Každá myšlenka se krčila ve střehu ve své malé cele, jako se krčí za noci vězňové, když se připravují na útěk. A každá myšlenka byla jasnou, ostře ohraničenou, neklamnou vizí. Můj mozek prozařovalo jasné, bílé světlo alkoholu.Démon alkohol měl záchvat pravdomluvnosti a vyzrazoval na sebe nejdůvěrnější tajemství. A já byl jeho mluvčím.Vynořovalo se mi množství vzpomínek z mého života ašikovaly se hezky za sebou jako vojáci na přehlídce. Mohl jsem si mezi nimi jen vybírat a volit. Byl jsem pánem svého myšlení, vládcem nad svým slovníkem i nad svou

démon aLkohoL

životní zkušeností, a mohl jsem neomylně vybíratjednotlivá data a sestavovat z nich své vyprávění. Démon alkohol

dovede totiž takto svádět a lákat, probouzet v mozkuhlodající červy myšlení, našeptávat osudné předtuchy pravdy

a blýskat červenavými záblesky do šedi všedních dnů.

Nastínil jsem Charmian svůj život a vylíčil jsem, z čeho se v podstatě skládá má bytost. Nebyl jsem alkoholikem po předcích. Nenarodil jsem se s vrozenou biologickou predispozicí k alkoholu. V tom byla celá naše rodinanormální. Sklon k alkoholismu byl u mne získanýmnávykem. A pečlivě jsem jej v sobě vypěstoval. Alkohol mně byl hrozně protivný – odpornější než jakýkoli lék. A ani teď ještě nesnáším jeho příchuť. Pil jsem jej jenom proto, že mě „povzbuzoval“. Ale od pěti do pětadvaceti let jsem tomu povzbuzování nemohl přijít na chuť. Dvacet let této nedobrovolné učební doby jsem potřeboval k tomu, abych donutil své odbojné tělo snášet alkohol, abych po němzatoužil v srdci i v hloubi duše.

Načrtl jsem svá první setkání s alkoholem, vyprávěl jsem o svých prvních důvěrnějších stycích s ním, o opíjení i o tom, jak mi byl zase odporný, a stále jsemzdůrazňoval, co mě nakonec přece jen zdolalo – totiž snadný přístup k alkoholu. Nejenže jsem měl k němu vždycky přístup, ale v mém probouzejícím se životě mě k němu všechnopřitahovalo. Jako kamelot, jako námořník, horník, jakotulák v dálných zemích, vždy, kdekoliv se muži sešli, aby si popovídali, zasmáli se, vychloubali se nebo si odpočali po otupující dřině dnů a nocí –, tu se vždycky sesedli usklenice. Výčep byl obvyklým místem jejich schůzek. Tam se vždycky chlapi scházeli jako kdysi primitivní lidé u svých ohnišť nebo ohníčků při ústí jeskyň.

Charmian jsem připomněl domky na člunech v jižním Tichomoří, kam ji nikdy nevpustili, do kterých sekučeJack London

raví lidožrouti uchylovali před svými ženami, kde popíjeli

a zpíjeli se a kam – stejně jako do posvátných stánků –

byl ženám přístup zakázán pod trestem smrti. Jako mladík

jsem se dík výčepům vyhnul úzkoprsému vlivu žen apronikl do širého a volného světa chlapů. Všecky cesty vedly

do výčepu. Tisíce dobrodružných, romantických cest se

sbíhalo ve výčepu, a odtamtud zase vedly zpět do širého

světa.

„To hlavní na tom je,“ končil jsem svou řeč, „že snadný přístup k alkoholu vzbudil ve mně i chuť na něj. Nestál jsem o alkohol. Posmíval jsem se mu. A přece jsem teď nakonec sám posedlý pijáckou vášní. Dvacet let bylozaotřebí, aby se ve mně zahnízdila touha po alkoholu, adeset dalších, aby vzrostla. A výsledek toho, že jsem hověl této touze, je vše jiné, jen ne dobré. Povahou jsemdobrosrdečný a veselý. A přece, jak se jen dostanu do styku s Démonem alkoholu, hned trpím prokletímintelektuálního pesimismu.

„Ale,“ spěšně jsem dodal – a já vždycky něco úspěšně dodávám – „můj Démon musí dostat, co mu patří. Mluví pravdu. To je na tom to proklaté. Takzvané životní pravdy nejsou pravdivé. Jsou to životní lži, jimiž život žije, a můj Démon je usvědčuje ze lži.“

„Což životu neprospívá,“ poznamenala Charmian.

„Zcela správně,“ odpověděl jsem. „A v tom je právě to nejhorší peklo. Démon alkohol nás vede vstříc smrti. Proto jsem dnes hlasoval pro úpravu zákona. Probíral jsem se svým dosavadním životem a uvědomil si, že právě snadný přístup k alkoholu probudil ve mně i touhu po něm.Rozuměj, v jediném pokolení se narodí poměrně máloalkoholiků. A alkoholikem myslím člověka, který celým svým založením touží po alkoholu a je k němu hnánneodolatelnou mocí. Velká většina návykových pijáků se narodila

démon aLkohoL

nejen bez touhy po alkoholu, nýbrž se skutečným odporem

k němu. A ani prvnímu, ani dvacátému, ani stému doušku

se nepodařilo probudit v nich zálibu v alkoholu. Prostě se

tomu naučili, jako se lidé naučí kouřit, ačkoliv je mnohem

lehčí naučit se kouřit než pít. Naučili se pít, že měli snadný

přístup k alkoholu. To ženy dobře znají – a doplácejí na

to. Jak ženy, tak sestry i matky. Když půjdou hlasovat, tak

budou hlasovat pro prohibici. A nejlepší na tom bude, že

příští pokolení nestihne takové trápení. Nebude mítpřístup k alkoholu, nebude tíhnout k alkoholismu, a taknebude nikdy alkohol postrádat. Bude to znamenat bohatší

život v dospělém věku pro chlapce, kteří se narodí abudou zdravě vyrůstat, a také bohatší život pro dívky, které

se narodí a budou zdravě vyrůstat a spojí svůj život sživotem mladých mužů.

„Proč tohle všechno nenapíšeš pro budoucí muže a ženy?“ zeptala se Charmian. „Proč to nesepíšeš, abys tak poradil ženám, sestrám a matkám, jak mají hlasovat?“

„Paměti alkoholika?“ ušklíbl jsem se, či spíš se ve mně ušklíbl Démon alkohol, protože tu se mnou seděl zastolem, třebaže jsem měl takovou příjemnou, filantropickou náladu – a to už je trik tohoto Démona, že dovede úsměv pozměnit v posměšek, aniž na to hned upozorní.

„Ne,“ řekla Charmian, nevšímajíc si drsnosti Démona, jak už se tomu mnoho žen naučilo. „Tys mi přece dokázal, že nejsi alkoholik, že jsi nepropadl drogám, piješ jen znávyku, jsi člověk, který se s tím Démonem seznámil tak, že se s ním po léta potýkal. Sepiš to a dej tomu název ,Paměti alkoholika‘.“

10

Jack London

2

A

než začnu, musím požádat čtenáře, aby měprová

zel veškerou sympatií, a protože sympatie není nicji

ného než pochopení, ať pochopí již na počátku i mě, i ty,

o nichž píšu, a také to, o čem píšu. Předně – jsem jenpříle

žitostný piják. Pro alkohol nejsem tělesně předurčen.Ne

jsem hlupák. Nejsem zvíře. V pití se vyznám od a až do zet

a vždycky jsem pil s rozumem. Nikdy mě nemuseli nosit

do postele. A nikdy se také nemotám. Zkrátka: jsemnor

mální, obyčejný člověk a piju tak normálně a obyčejně, jak

obyčejně lidé pijí. A v tom je právě to hlavní, co chci říci:

píšu o tom, jak působí alkohol na normálního aobyčej

ného člověka. Nemám ani slůvka, jež bych napsal omik

roskopicky nedůležitém výstředníku, dipsomaniaku, nebo

dokonce v jeho prospěch.

Zhruba vzato, jsou dva typy pijáků. Je tu člověk, kterého

všichni známe, těžkopádný, bez fantazie, kterému červi

opilství užírají mozek tak dlouho, až otupí; takový člověk

chodí zpravidla široce rozkročen, má nejistý krok, často

spadne i do příkopu, a když jeho extáze dosáhnenejvyš

šího bodu, pak vídává bílé myšky a růžové slony. Takový

člověk je zpravidla předmětem vtipů v humoristických

časopisech.

démon aLkohoL

Druhý typ pijáků má fantazii, vidiny. I když je takovýpiják podroušen, přece si vykračuje zpříma a přirozeně, ani se nepotácí, ani neupadne, a vždycky dobře ví, kde je i co právě dělá. Není opilé jeho tělo, nýbrž mozek. Srší vtipem a rozplývá se v družnosti. Nebo vídá přízraky a fantomy, kosmické i logické, jež na sebe brávají tvar sylogismů. A když je v tomto stavu, setřásá ze sebe slupkynejzdravějších životních iluzí a těžko snáší železný obojek nutnosti, který svírá hrdlo jeho duše. V takové chvíli nabývá nad ním Démon alkohol největší moci. Pak se člověk snadno svalí do škarpy. Jaká však je to hrozná zkouška, má-li člověk stát zpříma na nohou, nevrávorat a myslet si, že v celém světě je pro něho jediná cesta k svobodě – totižpředvídání smrti. A u takového muže se probouzejí chvíle čirélogiky – o té později něco bližšího –, v nichž si uvědomí, že může poznat toliko neúprosný sled jednotlivých jevů,nikoli jejich smysl. A to je pro takového člověka nebezpečná chvíle. Tu se ocitá na cestě, jež vede dolů do hrobu.

Pak je mu všechno jasné. Všechno to zmatené pachtění po nesmrtelnosti je jen výrazem strachu, jež má jeho duše před smrtí, a je prokleto třikrát prokletým darempředstavivosti. Není v něm však touhy po smrti – člověk nemá odvahu zemřít, když nastává čas smrti. Takové myšlenky člověku nalhávají, že přelstí smrt, že dosáhne jakéhosibudoucího života, zatímco ostatní tvory tu zanechá temnotám hrobu nebo ničivému žáru krematoria. Avšak on ve chvilce své čiré logiky ví, že takoví lidé se obelhávají a chtějí se přelstít. Toto postihne všechny stejně. Nic nového není pod sluncem, ba ani, ne ta vytoužená hříčka chabých duší – nesmrtelnost. Avšak on to ví, a jen on, když stojí zpříma na nohou a nemotá se. Je složen z masa, vína a jisker, ze slunečního svitu a pozemského prachu, je pouhý křehký stroj, který smí být jistou dobu v chodu, pokud ho ošetřují

12

Jack London

doktoři bohosloví a medicíny, aby pak byl nakonecodho

zen na smetiště.

Zajisté, toto vše je nemoc duše, nemoc života. Je to cena,

kterou musí člověk nadaný představivostí zaplatit Démonu

alkoholu. Pokuta, kterou platí hlupák, je nižší a snadněji se

zaplatí. Hlupák se zpije do němoty, do bezvědomí. Spítvr

dým spánkem, a zdá-li se mu vůbec něco, pak jsou to jen

mlhavé a nevýrazné sny. Avšak na člověka nadanéhofan

tazií sesílá Démon alkohol neúprosné, hrůzné sylogismy

čiré logiky. Takový člověk se dívá na život a na všechno

v něm otráveným zrakem německého pesimistickéhofi

lozofa. Prohlédá všechny iluze a přehodnocuje všechny

hodnoty. Dobro je zlo, pravda je podvod a život je žert.

Z výšin svého tichého šílení hledí s božskou jistotou na

celý život jako na zlo. Žena, děti, přátelé – ti všichni se mu

v jasném, čirém světle jeho logiky jeví jako šalba a klam.

Zkoumá je a vše, co na nich spatřuje, je pouze jejichla

kota, jejich chyby, jejich špína, jejich ubohost. Ti ho přece

už nijak nemohou ošálit. Jsou to jen ubozí, nepatrní sobci

jako všechny jiné bytosti lidské, jež se na chvíli třepetají

v jepičí hodince života. Neznají svobodu, jsou hříčkouná

hod, nejinak než on sám. Toto vše si uvědomuje. Je tu však

jeden rozdíl. On to vše vidí, uvědomuje si to. On ví o své

svobodě a je schopen předem vytušit svou smrt. Avšak toto

vědomí neprospívá člověku, který je stvořen k tomu, aby

žil, miloval a byl milován. A přece sebevražda, ať rychlá,

či pozvolná, ať náhlý skon, či postupné vyprchávání života

po řadu let, je cena, kterou Démon alkohol vymáhá. Ani

kdo z jeho přátel se neubrání této spravedlivé splátce, když

lhůta vyprší.

démon aLkohoL

3

B

ylo mi pět let, když jsem se poprvé opil. Byl tenkrát

horký den a tatínek oral na poli. Z domova měposlali – bylo to asi půl míle cesty –, abych mu donesl džbán

piva. „Dej pozor, ať to nevyšploucháš,“ napomenuli mě,

když jsem odcházel.

Pokud se pamatuji, byl to pořádný džbán, nahoře hezky široký a bez víčka. Jak jsem se s ním plahočil, pivo mi šplouchalo přes okraj na nohy. A jak jsem se s nímplahočil, uvažoval jsem. Pivo je asi velmi vzácná věc. Když se nad tím člověk zamyslí, musí to být něco báječného adobrého. Proč by mi ho jinak doma nedovolovali pít?Shledal jsem, že některé jiné věci, které mi dospělí zakazovali, jsou dobré. A tak i tohle musí být něco dobrého. Věřme jen dospělým! Ti už se v tom vyznají. A koneckonců, džbán byl příliš plný. Opíral jsem si ho o stehna a pivo šplíchalo ven na zem. Proč by mělo přicházet nazmar? Nikdo se přece nedoví, zda jsem je vypil nebo rozlil.

Byl jsem tak malý, že když jsem si chtěl trochupřihnout, musel jsem si se džbánem sednout a dát si ho na klín. Nejdřív jsem usrkl trochu pěny. Zklamalo mě to. Neshledal jsem v tom nic vzácného. Ta pravá chuťnespočívala patrně v pěně. A kromě toho – vůbec mi to

Jack London

nechutnalo. Pak jsem si vzpomněl, že dospělí, než senaijí, vždy odfukují pěnu. Ponořil jsem proto tváře do pěny

a srkal jsem tekutinu pod ní. Vůbec nebyla dobrá. Apřesto jsem pil. Dospělí přece vědí co a jak. Nebylo snadné

zjistit, kolik jsem toho vlastně vypil, protože jsem byl

malý a džbán v mém klíně velký a protože jsem pil shlavou až po uši v pěně, co mi dech stačil. Polykal jsem to

jako medicínu, hltavě a chvatně, jen abych už měl tucelou proceduru za sebou.

Otřásl jsem se, když jsem se zase vydal na cestu, alepomyslil jsem si, že ta dobrá chuť se snad dostaví ažpozději. Vyzkoušel jsem to ještě několikrát, než jsem ušel tu dlouhou půlku míle. Pak jsem se ale zarazil nadmnožstvím piva, které v džbánu chybělo, a vzpomněl jsem si, že jsem vídával, jak ustálému pivu přidělávají pěnu, vzal jsem proutek a míchal tím, co ve džbánu zbylo, až se pivo pěnilo zas přes okraj.

A tatínek nic nepoznal. Vyprázdnil džbánek; měl notnou žízeň, jakou mívají zpocení oráči. Džbán mi vrátil a dal se znovu do orání. Snažil jsem se jít znovu vedle koní.Vzpomínám si, jak jsem zakopl a spadl právě za jejichpodkovami před radlici a jak tatínek strhl tak prudce opratě, že se koně na mě div neposadili. Později mi vyprávěl, žechybělo jen několik palců, a byl bych rozříznut vejpůl.Vzpomínám si také matně, jak mě tatínek odnesl ke stromům na okraji pole, zatímco se celý svět se mnou točil a vířilkolem mne a já pociťoval jen mrtvolnou mdlobu a vědomí hrozného hříchu.

To odpoledne jsem prospal pod stromy, a když mětatínek pozdě večer probudil, bylo mně, malému chlapci, tak mizerně, že jsem se jen s námahou doklopýtal domů. Byl jsem vyčerpán, nohy mě tížily a táhly k zemi a v žaludku to tak bouřilo, že mi to znělo i v hrdle i mozku. Bylo mi

15

démon aLkohoL

jako člověku, který se napil jedu. Doopravdy – jako bych

se byl otrávil.

V následujících týdnech a měsících jsem se pivuvyhý

bal jako sporáku, o který jsem se jednou spálil. Dospělí

mají pravdu. Pivo není pro děti. Dospělým nevadí. Aledo

spělým také nevadí, když musí užívat pilulky neboricí

nový olej. Pokud jde o mne, mohl jsem se docela dobře

obejít bez piva. A mohl jsem se obejít bez piva až do své

smrti. Ale okolnosti rozhodly jinak. Kamkoliv jsem se

později ve světě vrtl, všude na mně kýval Démon alkohol.

Nemohl jsem mu utéci. Všecky cesty vedly k němu. Ace

lých dvacet let jsem s ním musel přicházet do styku,přá

telsky se vítat a nechat si to přecházet z jazyka do tváří,

abych v sobě k tomuto darebáku vypěstoval oblibu.

Jack London

4

K

mému dalšímu střetnutí s Démonem došlo, když mi

bylo sedm let. Tentokrát mě má fantazie oklamala

a strach mě donutil, abych se s ním přece utkal. Našerodina, jež stále ještě sedlačila, se přestěhovala na ranč, nadrsné, smutné pobřeží San Mateo, ležící na jih od SanFranciska. Tenkrát to byl ještě pustý a zaostalý kraj. Slýchal

jsem často, jak se matka chlubívala, že jsme starousedlá

americká rodina, a ne nějací přistěhovalí Italové neboIrové, jako byli naši sousedé. V celém okolí byla kromě nás

jen jedna jediná stará americká rodina.

Jednou v neděli ráno – jak a proč si už aninevzpomínám – jsem se ocitl na ranči u Morriseyů. Shromáždila se tam kupa mladých lidí z rančů v sousedství. Kroměmladých tam byli i starší; popíjeli už od rána a někteří z nich už od večera. Morriseyovi byli velmi početná rodina a bylo tam i mnoho statných výrostků i strýců v těžkých botách, měli notné pěsti a hrubé hlasy.

Pojednou začala děvčata křičet a ječet: „Perou se!“

Nastal zmatek. Muži se vyřítili z kuchyně. Dva šedovlasí obři, zarudlí v tváři, se drželi v křížku. Jeden z nich byl Černý Matt, který, jak všichni říkali, zabil za svého života dva lidi. Ženy křičely už méně, křižovaly se nebo sechvídémon aLkohoL

lemi trhaně modlily, zakrývaly si oči a pokukovaly mezi

prsty. Ale já ne! Lze říci, že jsem byl nejpozornějšímdivákem. Snad jsem si tenkrát přál vidět tu podivuhodnou věc,

jak bude člověk zabit. Najisto jsem však chtěl vidět, jak

se chlapi perou. Velmi mě to zklamalo. Černý Matt a Tom

Morrisey se jen k sobě tiskli a zdvihali nohy obuté doneforemných holínek, takže to vypadalo jako nějakýgroteskní tanec. Byli na zápas příliš opilí. Pak se jich chopili

ti, kdo je chtěli usmířit, a odvedli je do kuchyně, aby tam

dotvrdili obnovené přátelství.

Brzy mluvili jeden přes druhého, hřmotili a rámusili, jak to dovedou jen chlapi širokých plecí, větrem ošlehaní, když whisky zažene jejich zamlklost. Já, sedmiletýklučina, jsem měl srdce až v hrdle, tělo se mi chvělonapětím jako prchajícímu srnci a nakukoval jsem jen zvědavě do otevřených dveří, abych se dověděl ještě něco víc oneochopitelném počínání mužů. A obdivoval jsem Černého Matta i Toma Morriseye, jak se sklánějí nad stolem,objímají se kolem krku a pláčou přátelským dojetím.

Pitka v kuchyni pokračovala a děvčata venku začínala mít strach. Znala už, jak to při pitkách chodí, a věděla, že se stane cosi strašného. Prohlašovala, že při tom nechtějí být, až k tomu dojde, a někdo navrhl, aby šly na veliký italský ranč čtyři míle odtud, kde si budou mocizatančit. Hned se utvořily párky, vždy hoch a děvče, a šlo se písčitou cestou. Každý hoch si vedl svou milou – a věřte, že i sedmileté dítě dovede pozorně naslouchat a vyzná se v milostných pletkách svého okolí. Věřte, že i já šel už jako chlapec se svým děvčetem. Dali mě do páru s malýmirským děvčátkem, stejně starým jako já. Byli jsme tujedinými dětmi, ale to nikomu nevadilo. Nejstaršímu párku mohlo být asi dvacet let. Byla tam děvčata sotva odrostlá, kolem čtrnácti až šestnácti let, a ta šla se svými chlapci.

Jack London

My jsme byli zvlášť nezkušení, to malé děvčátko a já. Vedli

jsme se za ruce a sem tam po příkladu starších jsem jí také

ovinul ruku kolem pasu. Jenže se mi to nezdálo pohodlné.

Ale byl jsem za tohoto jasného nedělního dopoledne na

to velmi pyšný, jak jsem si vykračoval dolů po té dlouhé

únavné cestě mezi písečnými přesypy. I já jsem měl přece

své děvče a byl jsem tedy celým mužem.

Italský ranč vedli samí neženáči. Přivítali nás radostně. Nalili nám do sklenic červené víno a vyklidili část dlouhé jídelny, abychom si mohli zatančit. A mladíci popíjeli a tančili s děvčaty za zvuků harmoniky. Mně ta hudba zněla božsky. Nikdy jsem neslyšel nic tak báječného. Mladý Ital, který tu hudbu vyluzoval, se dal nakonec také do tance, ruce měl kolem pasu své dívky a za zády jí hrál naharmoniku. Mně se to vše ohromně líbilo; netančil jsem, jen jsem seděl za stolem a vykulenýma očima jsem zíral na tenobdivuhodný rej. Byl jsem tehdy ještě jen malý chlapec a vživotě toho bylo tolik, čemu jsem se ještě musel učit. Jak čas běžel, irští mládenci si začali nahýbat vína a zavládloveselí i povznesená nálada. Povšiml jsem si, že někteří z nich při tanci klopýtají, ba i padají, a že si jeden z nich dokonce odešel schrupnout do kouta. A všiml jsem si také, že se některá děvčata zlobila a chtěla odejít a že jiná se zasechichotala a byla svolná ke všemu, co se bude dít.

Když mě naši italští hostitelé chtěli počastovat vínem, jak to u nich bývá zvykem, odmítl jsem. Dřívějšízkušenost s pivem mi stačila a nechtěl jsem tu břečku pít, ani něco podobného. Naneštěstí jeden mladý Ital, Petr,šibalská duše, si mě všiml, jak tu sedím sám, a dostal nápad: naplnil do půlky pohár a přistrčil mi ho. Seděl za stolem proti mně. Odmítl jsem. Tvář mu zpřísněla a nabízel mi víno důrazněji. Tu mě pojal strach – strach, o kterémmusím říci něco bližšího.

démon aLkohoL

Moje matka mívala své teorie. Předně houževnatětvrdívala, že brunetky a všichni černoocí lidé jsou zrádní.Nemusím snad ani podotýkat, že moje matka byla blondýna. A pak byla přesvědčena, že příslušníci černookérománské rasy jsou lidé nesmírně popudliví, že se lehcerozálí a pak vraždí. Vpíjel jsem do sebe z jejích rtů výklady o podivnostech a hrůzách světa a stále znova jsem jislýchal tvrdit, že ten, kdo urazí Itala, byť i jen zlehka a bez zlého úmyslu, může si být jist, že se mu pomstí a oplatí mu ranou dýkou do zad. To byla přesně její slova – „rána dýkou do zad“.

Ale přestože jsem si toho dopoledne přál vidět, jak Černý Matt zabije Toma Morriseye, nestál jsem o to, abychposkytl tanečníkům podívanou, jak nůž uvázne v mýchzádech. Nenaučil jsem se tehdy ještě rozeznávat fakta od teorií. Věřil jsem matčiným výkladům o italské povaze. Kromě toho jsem měl jakous takous mlhavou představu o posvátnosti pohostinství. – A teď tu byl zákeřný,vzrušený a po vraždě toužící Ital, nabízející mi pohostinství. Poučil mě, a já tomu věřil, že mě bodne, když ho urazím, právě tak jako kůň kopne vždy toho, kdo ho dráždí, adostane se přitom příliš blízko k jeho kopytům. A co víc, tenhle Ital Petr měl právě tak hrozné černé oči, o jakých mi matka vždy vyprávěla. Ty oči se lišily od všech očí, jaké jsem až dosud poznal, od šedých, modrých a světlehnědých očí příslušníků naší rodiny i od bledých,pomněnkově modrých očí Irů. Možná také, že se Petr už trochu víc napil. Jeho oči prostě černě svítily a jiskřily čertovinou. Vypadaly záhadně, cize, a jak jsem mohl já, sedmiletý chlapec, prohlédnout jejich rozpustilost? Spatřoval jsem v nich náhlou smrt, a rozpačitě jsem víno odmítl. Tu sevýraz jeho očí změnil. Zpřísněly a přímo poroučely, když mi přistrkoval sklenici s vínem.

Jack London

Co jsem měl dělat? Od té doby jsem už častěji stál tváří v tvář smrti, ale nikdy jsem nepoznal před ní takovou hrůzu jako tenkrát. Přitiskl jsem sklenici ke rtům aPetrův pohled zvlídněl. Viděl jsem, že mě nezabije, aspoň ne hned. Ulevilo se mi. S vínem však bylo jinak. Bylo tolaciné mladé víno, natrpklé a nakyslé, ze zbytků a odpadků vinic a beček a chutnalo mnohem hůř než pivo. Odporný lék je možno užít jen jedním způsobem – polknout jej. A tak jsem to tedy také udělal s tím vínem. Zvrátil jsem hlavu nazad a polkl. Musel jsem polykat a hltat ten jed – pro mou dětskou sliznici i dětské útroby to byl totiždoopravdy jed.

Když si teď na to vzpomínám, uvědomuji si, jak Petr tenkrát užasl. Naplnil zpola druhou sklenici a přistrčil mi ji přes stůl. Strnulý strachem a zoufalý nad osudem, který mě potkal, obrátil jsem ji do sebe jako tu první. To už bylo i na Petra trochu mnoho. Musel se pochlubit tímzázračným chlapcem, kterého objevil. Přivolal Dominika,mladého Itala s knírkem, aby se šel také podívat. A tentokrát mi již podal plnou sklenici. Člověk udělá vše, jen abypřežil. Vzchopil jsem se, přemohl strach, který mi stoupl až do hrdla, a spolkl jsem tu břečku.

Dominik dosud nikdy neviděl dítě tak hrdinské ražby. Ještě dvakrát naplnil sklenici vždy až po okraj a přihlížel, jak mi víno mizí v hrdle. A tu už mé výkony začaly budit pozornost. Obklopili mě italští dělníci středních let i staří sedláci, kteří neuměli anglicky a nemohli tančit s irskými děvčaty. Byli osmahlí a vypadali divoce, měli opasky a červené košile, a já věděl, že mívají při sobě nože; ti mě obklopili jako sbor pirátů. A Petr i Dominik mě jimukazovali jako na divadle.

Kdybych nebyl měl tolik fantazie, kdybych byl hloupý a kdybych šel tvrdohlavě svou cestou jako mula, nikdy

démon aLkohoL

bych se byl nedostal do takové bryndy. A chlapci i děvčata

tancovali, a tak nebyl nikdo, kdo by mě byl zachránil před

mým osudem. Kolik jsem toho vypil, nevím. Vzpomínám

si jen, že jsem prožil celé věky strachu uprostřed tévražedné tlupy a že ke mně po holých prknech vínemnasáklého stolu putoval nekonečný počet sklenic rudého vína,

které procházely mým pálícím hrdlem. Ať bylo vínosebešpatnější, nůž v zádech by byl horší, a já chtěl zůstatnaživu za každou cenu.

Když si na to vše teď vzpomínám jako zkušený piják, vím, proč jsem se tenkrát nezhroutil v otupělosti na stůl. Jak jsem řekl, strach mě zcela zmrazil a ochromil. Jediný můj pohyb byl ten, kterým jsem udržoval v chodunekonečné procesí sklenic, jež putovaly k mým rtům. Byl jsem přiotráven a stal jsem se nehybnou jímkou toho množství vína. Leželo nečinně v mém žaludku a strach ho zbavil činnosti. Byl jsem příliš přestrašen i na to, abych zvracel. A tak se ten celý zástup Italů na mne díval a podivoval se zázračnému dítěti, jak chladnokrevně polyká víno jako nějaký automat. Nevychloubám se, když si dovolím tvrdit, že nikdy neviděli nic podobného.

Nastal čas odchodu. Opilé kousky mladíků přimělyvětšinu střízlivějších dívek, aby naléhaly na odchod. Ocitl jsem se u dveří se svou dívenkou. Nezažila to co já, a byla proto střízlivá. Líbil se jí potácivý krok mladíků, kteří se snažili jít po boku dívek, a začala je napodobovat. To se mi zdálo velmi zábavné a začal jsem se také opilemotat. Jenže ona v sobě neměla víno, které by jipovzbuzovalo, kdežto mé pohyby mi hned vháněly páru do hlavy. Už na počátku jsem opilé hochy napodobil přirozeněji než ona. Po několika minutách jsem žasl sám nad sebou. Viděl jsem mladíka, jak se několik kroků potácel, pak sezastavil u okraje cesty, utkvěle se zahleděl do příkopu a těžce,

Jack London

patrně po nějaké hluboké úvaze, tam spadl. To mi přišlo

strašně k smíchu. Doklopýtal jsem se až k příkopu a chtěl

jsem mermomocí zůstat stát na jeho okraji. Vzpamatoval

jsem se až na jeho dně, když se mě několik polekaných

děvčat snažilo vytáhnout ven.

Od té chvíle jsem si už nechtěl hrát na opilého. Už mě to nebavilo. Slzy mi zaplavily oči a široce rozevřenými ústy jsem lapal po vzduchu. Z každé strany mě vedlo jedno děvče za ruku, ale nohy jsem měl jako z olova. Alkohol, který jsem vypil, bušil mi v mozku i v srdci jako palice. Kdybych byl nějaké nedochůdče, jsem si jist, že by mě to bylo zabilo. Teď vím, že jsem tenkrát byl blíže smrti, než si ustrašená děvčata dovedla pomyslit. Slyšel jsem, jak se mezi sebou hádají o to, kdo to zavinil; některá plakala nad sebou, nade mnou i nad tím, jak se hoši ostudně zachovali. Mě to ale nezajímalo. Dusil jsem se, lapal jsem povzduchu. Chůze mě hrozně namáhala. A tím víc, že jsem při ní musel dýchat. Avšak dívky mě nutily do chůze a domů byly ještě čtyři míle. Čtyři míle! Vzpomínám si, jak jsem zamlženýma očima spatřil před sebou v nesmírné dálce můstek přes cestu. Ve skutečnosti nebyl dál než sto stop. Když jsem k němu došel, klesl jsem, zůstal ležet na zádech a těžce oddychoval. Děvčata mě chtěla zdvihnout, ale já se nemohl ani pohnout a jen jsem funěl. Jejich ustrašenévýkřiky přivolaly Larryho, opilého sedmnáctiletého mladíka, a ten se mě pokusil přivést k vědomí tím, že mi skočil na prsa. Jen matně si vzpomínám, jak se děvčata do něhopustila a jak ho ode mne odtáhla. A pak jsem už nevnímal nic; teprve později jsem se dozvěděl, že Larry se skutálel pod most a tam přenocoval.

Když jsem přišel k sobě, byla už tma. Nesli mě vbezvědomí čtyři míle a pak mě uložili do postele. Byl jsem nemocné dítě, a přestože mé srdce i mozková tkáň byly

démon aLkohoL

vyčerpány, stále jsem upadal do deliria blízkého šílenství.

Všechny hrůzy a všechno běsnění se rozpoutalo v mém

dětském mozku. Nejhrůznější vidění jsem pokládal za

skutečnost. Viděl jsem vraždy a vrahové měpronásledovali. Naříkal jsem, zuřil a pral jsem se. Moje utrpení bylo

nesmírné. Kdykoli jsem se probral z deliria, slyšel jsem

matčin hlas: „Ale ten dětský mozek! Vždyť ten chlapec

přijde o rozum!“ A když jsem zase upadl do deliria,pronásledovala mě ta myšlenka dál: viděl jsem, jak mě zavřeli

do blázince, jak mě ošetřovatelé bijí a jak okolo mnetřeští šílenci.

Kdysi se mi do mladé duše hluboko vrylo vyprávění dospělých o doupatech neřesti v čínské čtvrti SanFranciska. Ve svém deliriu jsem proputoval tisícem takových doupat, hluboko pod zemí jsem byl zavřen za železnými dveřmi a zmíral tisícerou smrtí. Kdykoliv jsem se setkal s otcem, který sedel v těchto podzemních kobkách ahazardně hrál s Číňany o velké sumy zlata, tu vždy, co jsem říkal v hněvu, vyústilo v nejpustší kletby. Chtěl jsem se v posteli pozdvihnout, zápasil jsem s rukama, jež mi v tom bránily, a proklínal jsem otce, až se stěny třásly. Ústa mi přetékala všemi kletbami, jaké jen dítě může pochytit od dospělých na venkově, a ačkoliv jsem se nikdy předtímneodvážil takto nadávat, nyní se kletby ze mne přímo řinuly, když jsem proklínal otce, že tu tak sedí v podzemí akarbaní s Číňany, kteří mají dlouhé vlasy a dlouhé nehty.

Je div, že mi za této noci neprasklo srdce nebo mozek. Tepny a nervová centra sedmiletého chlapce jsou stěží schopny vydržet tak hrozné křeče, jaké mnou zmítaly. Na farmě, která měla tenké stěny, nespal tu noc, když siDémon alkohol se mnou dělal, co chtěl, nikdo. Ale Larry pod mostem – ten neměl žádné delirium jako já. Jsem si jist, že spal těžkým, bezesným spánkem, a když se příštího dne

Jack London

probudil, byl jistě jen tupý a omrzelý, a jestliže ještě žije,

už si jistě na tuto noc ani nevzpomene, tak všední příhoda

to pro něj byla. Avšak má mysl byla tou zkušenostínavždy poznamenána. Když o tom píšu teď po třiceti letech,

je každá vidina tak jasná a má tak ostré rysy a každá bolest

je tak živá a tak hrozná, jako byla oné noci.

Ještě mnoho dní potom mi nebylo dobře a matka měnemusela ani napomínat, abych si v budoucnu nezadával s alkoholem. Matku to velmi polekalo. Tvrdila, že jsem se dopustil něčeho zlého, velmi zlého a že jsem udělal pravý opak toho, k čemu mě vždy vedla. A jak jsem já, který si nikdy nedovolil odmlouvat, který ve svém slovníku anineměl dost vhodných slov, aby vyjádřil svůj duševní stav – jak jsem mohl matce říci, že právě její poučování zavinilo, že jsem se tak opil. Nebýt jejích teorií o černých očích a italské povaze, nikdy bych nebyl smočil rty v tomnakyslém, trpkém víně. Teprve když jsem odrostl, řekl jsem jí, co vlastně způsobilo tuto ošklivou příhodu.

Během nemoci mi některé věci připadaly zmatené, jiné opět velmi jasné. Cítil jsem sice svou vinu, avšak měl jsem pocit nespravedlnosti. Nebyla to má chyba – a přece jsem se choval špatně. Docela jasně jsem se však rozhodl, že se už nikdy netknu alkoholu. Vzteklý pes se nikdy tak nebál vody jako já tenkrát pití.

A přece musím přiznat, že zkušenost, jakkoliv byla hrozná, mě přece koneckonců nezastrašila natolik, abych se znova nebratříčkoval se svým Démonem. Všechnokolem mne už mě tenkrát k němu vábilo. Především se mi zdálo, že všichni dospělí, kromě mé matky, která ve svých názorech vždy zacházela ráda do extrémů, se na tu celou věc dívají shovívavě. Co se stalo, byl prostě žert, něcoveselého. Nikdo mi to neměl proto za zlé. I hoši a dívky se smáli a pochechtávali nad tím, že při tom také byli, a chutě

25

démon aLkohoL

vyprávěli, jak mi Larry skákal po hrudi a vyspal se pak pod

mostem a jak zase ten nebo onen prospal noc na hromadě

písku a co se přihodilo tomu, co spadl do příkopu. Jakří

kám, pokud jsem mohl pozorovat, nikde nebylo hany. Byla

to jakási lechtivá věc, po čertech zábavná – skvělá anád

herná příhoda v jednotvárném životě při práci na tomne

vlídném, mlhami zahaleném pobřeží.

Irští obyvatelé ranče dobromyslně pochvalovali můjvý

kon, poplácávali mě po zádech, až jsem nabyl přesvědčení,

že jsem vykonal opravdu něco hrdinského. Petr aDomi

nik a jiní Italové byli hrdi na mou pijáckou zdatnost. Pití

morálce nijak nevadilo. Ostatně – každý z nich pil. V celé

obci nebyl ani jediný abstinent. Ba i učitel naší maléven

kovské školy, prošedivělý padesátník, nám vždyckydá

val volno, kdykoliv se pustil do křížku se svým Démonem

a ten ho položil na lopatky. A tak tu tedy nebyla žádnádu

ševní zábrana. K alkoholu jsem pociťoval jen fyzickýod

por. Ta prokletá břečka se mi prostě hnusila.

Jack London

5

T

ohoto fyzického odporu k alkoholu jsem se nikdynezbavil. Avšak přemáhal jsem ho. Až podnes hopřemáhám, kdykoliv začnu pít. Tu se mi patro nepřestává vzpírat, a patru lze věřit – to ví, co je pro tělo dobré. Avšak lidé nepijí proto, že alkohol působí na tělo. Pijí proto, aby jim zapůsobil na mozek, a musí-li při tom alkohol projíttělem, tím hůře pro tělo.

Ale i přes tento fyzický odpor k alkoholu bylynejskvělejším místem mého dětství výčepy. Když jsem sedával

na těžkých vozech naložených brambory, zahalen mlhou,

když mi nohy brněly nečinností a když se koně vlekli po

hluboké cestě mezi písečnými přesypy, jediná jasnávidina mi krátila cestu. Tou jasnou vidinou byla hospoda

v Colmě, kde můj otec, nebo ten, kdo právě řídil vůz, se

vždycky zastavil na nějaký doušek. Tu jsem si zašel kvelkému krbu, abych se ohřál a dostal vodový suchar. Jen

vodový suchar – ale jaká to byla báječná pochoutka.Výčepy byly tedy přece jen k něčemu dobré. Když jsem pak

zase seděl za pachtícími se koňmi, trvalo to celouhodinu, než jsem ten suchar spořádal. Po kousíčkách jsem

ho okusoval, nikdy jsem neztratil ani drobeček apřežvykoval jsem ho, až se proměnil v nejchutnější těstíčko.


27

démon aLkohoL

Nikdy jsem tuto lahůdku sám od sebe nespolkl. Jen jsem

ji ochutnával a vychutnával, převaloval ji po jazyku apřitiskoval v ústech hned k jedné, hned zas k druhé tváři, až

se konečně rozplynula do jemných kousíčků a drobečků,

jež jsem polykal a spouštěl volně dolů do hrdla.Kdykoliv jsem se dal do vodových sucharů, Horace Fletcher pro

mne nic neznamenal.

Ty výčepy jsem měl rád. Zvláště výčepy v SanFrancisku. Byly tam k dostání nejdelikátnější lahůdky –podivné chlebíčky a suchary, sýry, klobásy, sardinky –, báječná jídla, jaká jsem nikdy nevídal na našem chudém stole doma. A jednou, jak si vzpomínám, výčepní minamíchal sladký, lahodný nápoj ze sirupu a sodovky.Tatínek ho neplatil. Výčepní mě pohostil, a tak se mi stal ten laskavý pán ideálem všeho dobrého. Léta se mi ještě o něm zdávalo i za dne. Ačkoliv mi bylo tenkrát teprve sedm, vidím ho jako dnes v nehasnoucím jasu, i když jsem ho spatřil jen jedenkrát. Výčep byl na jih od Tržní ulice v San Francisku. Stál na západní straně ulice. Když jste tam vstoupili, byl pult vlevo a po pravé straně zdi stál volně přístupný stůl se zákusky. Byla to dlouhá, úzká místnost a vzadu, u výčepních sudů, stály malé kulaté stolky a židle. Výčepní měl modré oči a krásné, jakoby hedvábné vlasy, které mu vykukovaly zpod černé,hedvábné čepičky. Vzpomínám si, že měl hnědou vlněnou kazajku, a ještě dnes vím přesně, kde bylo místouprostřed řady lahví, odkud vzal láhev načervenaléhosirupu. Dlouho mluvil s otcem a já jsem srkal sladký nápoj a zbožňoval jsem ho. A ještě po letech jsem toho muže ve vzpomínkách zbožňoval.

Navzdory neblahým zkušenostem z dřívějška, byl tu však zase můj Démon. Vládl zde, pro každého byl lehcedosažitelný, číhal tu a sváděl mě. Všechna tato seznámení svý

28

Jack London

čepy se totiž hluboce vrývala do mé dětské duše. A dítě,

které si teprve vytvářelo své první poznatky o světě,shle

dávalo, že výčep je místo rozkošné a žádoucí. Aniob

chody, ani veřejné budovy, ani příbytky lidí mi neotvíraly

dveře, nedopřávaly mi, abych se ohřál u krbu, ani minepo

přály, abych si pochutnal na božských lahůdkách z úzkých

polic kolem stěn. Jejich dveře byly pro mne vždy zavřeny,

dveře výčepů však vždy otevřeny. A já jsem později vždy

a všude nacházel výčepy, na hlavních třídách i vpostran

ních uličkách, v úzkých ulicích i na rušných bulvárech,vý

čepy jasně osvětlené a radostné, v zimě teplé, v létě tmavé

a chladné. Ano, výčep byl nesmírně krásným místem a byl

ještě něčím víc.

Když mi bylo deset let, naše rodina se rozloučila sran

čem a přestěhovala se do města. Tady, v desíti letech, jsem

začal prodávat po ulicích noviny. Jednak proto, že jsme

potřebovali peníze, a jednak jsem potřeboval trochupo

hybu. Našel jsem si cestičku do veřejné knihovny a čítával

jsem tam až do úmoru. Na chudobných rančích, kde jsem

dosud žil, nebyly knihy. Byl to pro mne opravdu zázrak,

když jsem si mohl vypůjčit hned čtyři podivuhodné knihy,

a hned jsem je také hltal. Jedna z nich byl životopisGarfi

elda, druhá byly cesty po Africe od Paula du Chaillu, třetí

jakýsi román od Ouidy, v němž chybělo posledníchčtyři

cet stran, a čtvrtá byla Irvingova Alhambra. Tu mi půjčila

moje učitelka. Nebyl jsem smělý a na rozdíl od Olivera

Twista jsem se neodvážil požádat o další knihy. Když jsem

učitelce vracel Alhambru, doufal jsem, že mi půjčí ještě

další knihu. A když mi ji nepůjčila – patrně si myslila, že

po ní příliš netoužím –, plakal jsem celou dlouhou cestu

ze školy domů na ranč. Čekal jsem a doufal, že mi ještě

nějakou půjčí. Mnohokrát jsem si dodával odvahy, že ji

o ni užuž požádám, ale nikdy jsem nenabyl dost smělosti.

démon aLkohoL

Ale pak přišlo město Oakland a tam v přihrádkáchveřejné půjčovny knih jsem odkrýval velký svět za svým duševním obzorem. Tady bylo na tisíce knih a právě tak hezkých jako ty mé první čtyři, a některé z nich dokonce hezčí. Knihovny tenkrát ještě nevěnovaly příliš pozornosti dětem, a tak jsem tu prožíval podivuhodnádobrodružství. Vzpomínám si, jak mě v seznamu knih upoutalnázev Dobrodružství Peregrina Pickla. Vyplnil jsem žádanku a knihovník mi podal sebrané a vůbec necenzurovanévydání spisů Smolettových v jediném obrovském svazku. Čítal jsem tenkrát všechno, hlavně však knihy dějepisné, dále dobrodružné příběhy i všelijaké staré cestopisy.Čítal jsem dopoledne, odpoledne i večer. Četl jsem v posteli, četl jsem při jídle, po cestě do školy i ze školy, a čítal jsem i o přestávkách, když si ostatní hoši hráli. Začali si mědobírat. Já jsem však každému z nich říkal: „Nech toho, nebo uvidíš!“

A tak, když mi bylo deset, dostal jsem se do ulic jako kamelot. Na čtení jsem již neměl čas. Měl jsem codělat, abych nabyl cvik a dovedl se seprat s jinými kluky, abych je předstihl, zastrašil a držel si je hezky od těla. Byl jsem nadán fantazií a chtěl jsem vědět o všem, co mězajímalo. Nejvíc jsem byl zvědav na výčepy. Prošel jsem jich mnoho. Vzpomínám si, že tehdy jich byla meziŠestou a Sedmou třídou ve východní části Broadwaye hezká řádka, jeden vedle druhého.

V těch výčepech byl jinačí život. Muži tam hlučněhovořili, hlučně se smáli, bylo to velkolepé prostředí. To bylo něco jiného než všední život, kdy se nikdy nic zvláštního nedělo. Tady byl život stále plný ruchu a někdy i drsný, když začaly lítat rány a tekla krev a když dovnitř vtrhliramenatí strážníci. To byly pro mne, jenž jsem měl hlavuplnou divokých a skvělých bojů i nádherných dobrodružství

Jack London

na moři a na zemi, velké chvíle. Takové velké chvíle jsem

nemíval, když jsem se ploužil ulicemi a zasunoval noviny

pod prahy domů. Zato však ve výčepech i opilci, otupení

a rozvalení po stolech nebo i v prachu pod nimi, byli zjevy

tajemnými a podivuhodnými.

A co víc – s výčepy přece bylo všechno v pořádku. Páni radní je uznávali a povolovali. Výčepy nebyly tímhrozným místem, jež odsuzovali chlapci, kteří nemělipříležitost je tak poznat jako já. Snad to byla místa příšerná, ale tehdy pro nás byla hrozně vábná a právě všechno hrozně vábné touží chlapec poznat. Vždyť právě tak hrozní byli i piráti, tak hrozné byly i bitvy a ztroskotání lodí, a který čilý chlapec by nedal za to nevím co, aby se k tomu namanul.

Kromě toho jsem ve výčepech vídával reportéry,redaktory, právníky i soudce, jež jsem znal podle jmen i podle tváří. Ti propůjčovali výčepům pečeť vyšší společenské úrovně. Ti jen dotvrzovali oprávněnost mého nadšení pro výčepy. Ti tam přece také nacházeli něco zvláštního, něco, co se lišilo od všedního života, co i já jsem vycítil a po čem jsem toužil. Nevěděl jsem, co to vlastně je, alemuselo za tím něco vězet, když se tam všichni slézali jako bzučící mouchy nad hrncem medu. Nepoznal jsem tenkrát ještě smutek, svět byl pro mne samý jas, a tak jsemnedovedl pochopit, že tito lidé tu hledají zapomnění naotupující práci a životní smutky.

Ne že bych byl už tenkrát pil. Od svého desátého až do patnáctého roku jsem jen zřídka ochutnal alkohol, ale byl jsem přece jen v důvěrném styku s pijáky i s místnostmi, kde se popíjelo. Nepil jsem tenkrát jedině proto, že mi ty břečky nechutnaly. A jak čas plynul, pomáhal jsemrozvážet led, stavěl jsem kuželky v zahradní hospodě a zametal hostince, kde v neděli pořádali tancovačky.

démon aLkohoL

Statná a žoviální Jesie Harperová měla zájezdníhostinec na rohu Telegrafní třídy a Třicáté deváté ulice. Tam jsem donášel po celý rok večerník, než mi přikázali jinou čtvrť na nábřeží v Oaklandu. První měsíc, když jsemvybíral předplatné, nalila mi Jesie Harperová sklenici vína. Styděl jsem se odmítnout, a tak jsem ji vypil. Pak jsem si ale již vždy vyčíhl okamžik, kdy tam Jesie nebyla, avybíral jsem předplatné od hostinského.

Prvého dne, když jsem stavěl kuželky, hostinský, jak to bylo zvykem, svolal nás chlapce, abychom se takénaili, když už prý stavíme po několik hodin. Hoši si řekli o opravdové pivo, ale já chtěl jen zázvorové. Chlapci se smáli a zpozoroval jsem, jak si mě hostinský podivně apátravě prohlíží. Přesto však načal láhev zázvorového. Potom o přestávkách mezi jednotlivými hody mi chlapci vkuželníku celou věc vysvětlili. Prý se hostinský na mne zlobí. Láhev zázvorového piva prý stojí hostinského dvakrát tolik co láhev obyčejného, a nechci-li tedy přijít o výdělek,musím pít obyčejné. Krom toho, pivo je prý výživné; mohu při něm lépe pracovat, kdežto zázvorové pivo nedodává síly. A tak, poněvadž jsem se tomu nemohl vyhnout, pil jsem opravdové pivo a divil jsem se, co na tom ti lidé vlastně mají. Mně se aspoň pořád zdálo, že mi něco uniká.

Tenkrát jsem měl totiž velmi rád cukroví. Za pět centů jsem si mohl koupit pět dělových kulí – velikých hrud, které znamenitě chutnaly a dlouho vydržely. Žvýkal jsem je a s každou si vyhrál hodinu. Jeden Mexičan prodával velké tyče hnědé žvýkačky po pěti centech. Když jsem chtěl jen jednu z nich spořádat, trvalo to čtvrt dne. Často mi vystačila jedna z těch tyčí na celý oběd. A opravdu, v tom byla síla – a ne v pivu.

Jack London

6

A

le kvapem se už blížil čas, kdy jsem se měl střetnout

se svým Démonem v dalších kolech. Když mi bylo čtrnáct, plavil jsem se v malém člunu v zálivu SanFranciska kolem oaklandského pobřeží a měl jsem hlavu plnou vyprávění starých cestovatelů, vídával jsem v duchutroické ostrovy i vzdálená mořská pobřeží. Chtěl jsem na moře. Chtěl jsem se zbavit všeho, co se mi zdálomonotónní a všední. Byl jsem v květu mladých let, naplněntouhou po romantickém dobrodružství, a snil jsem o divokém životě divokých světoběžníků. Tenkrát jsem si skoronedovedl představit, jak je tento ryk a shon světa mužůprosáknut alkoholem.

Tak jsem se jednoho dne, když jsem vztyčoval plachtu

na člunu, seznámil se Scottym. Byl to drsnýsedmnáctiletý plavčík, který zběhl, jak mi vyprávěl, z anglické lodi

v Austrálii. Právě si odpracoval cestu na jiné lodi, jedoucí

do San Franciska, a teď se prý chce poohlédnout někde

po místě na velrybářské lodi. Na druhé straně zálivu,poblíž místa, kde kotvily velrybářské lodi, kotvila také jachta

Lenoch. Jejím správcem byl harpunář, který se chystal na

příští cestu na velrybářské lodi Bonanza. A jestli bych prý

nechtěl Scottyho zavézt na své loďce k tomu harpunáři?


33

démon aLkohoL

Já, a nechtít! Cožpak jsem neslyšel, co se všechnovyrávělo o Lenochu, o té velké lodi, která se právě vrátila ze Sandwichských ostrovů z pašerácké výpravy za opiem? A harpunář ji teď má na starosti! Jak často jsem muzáviděl jeho volnost. Nikdy se nemusel loučit s mořem. Spával noc co noc na Lenochu, zatímco já jsem musel choditpřespávat domů. Harpunáři bylo teprve devatenáct – nikdo mi to nikdy nepotvrdil, že je harpunářem –, ale v mých očích byl tak skvělou a slavnou osobou, že jsem se ho anineodvážil oslovit, když jsem schválně vesloval v blízkosti jeho jachty. Jestli bych tedy chtěl Scottyho, zběhléhonámořníka, vzít na návštěvu k harpunáři na podloudnickou loď s opiem, na Lenocha? Jak bych byl nechtěl!

Když harpunář uslyšel naše volání, vyšel napalubu a pozval nás nahoru. Zahrál jsem si na námořníka a chlapa, který dovede s loďkou přistát tak, abynepoškodil bílý nátěr jachty, přivázal jsem loďku k dlouhému lanu na zádi a ledabyle jsem ji upevnil dvěma smyčkami. Pak jsme sešli do podpalubí. Tehdy jsem poprvé uviděl vnitřek lodi. Šaty na stěnách páchly ztuchlinou. Ale co na tom? Vždyť to přece byla námořnická výstroj –kožené kazajky podšité bavlnou, modré kabáty ze silného sukna, námořnické širáky, rybářské boty a navoskované pláště. Všude bylo vidět, jak hospodaří s místem – úzké pryčny, skládací stolky a prapodivné skřínky. Byl tam také orientační kompas, námořnické lampy v závěsech, modře podlepené mapy, ledabyle svinuté a jen takpohozené, signalizační praporky v abecedním pořádku anámořnické kružidlo zabodnuté do stěny tak, aby na něm mohl viset kalendář. Konečně jsem žil! Seděl jsem tu,porvé v podpalubí lodi, a to lodi podloudnické, a harpunář a zběhlý anglický námořník, který říkal, že se jmenuje Scotty, mě přijali za kamaráda.

Jack London

První, čím mě chtěl devatenáctiletý harpunář a s ním isedmnáctiletý námořník přesvědčit, že jsme již muži, bylo, že se začali chovat jako muži. Harpunář navrhl, žetakovou schůzku je třeba řádně zapít, a Scotty hned začal po kapsách shledávat nikláky a měďáky. Pak harpunář odešel s růžovou lahví, aby ji dal v podloudnické krčmě naplnit, poněvadž v blízkosti nebyla žádná krčma, která mělapovolení čepovat lihoviny. Pak jsme pili z žejdlíků nějakou lacinou břečku. Copak jsem snad byl méně silný a méně vycvičený než harpunář a námořník? To přece byli chlapi! Dokazovali to tím, jak dovedou pít. Pití bylo znakemmužnosti. Pil jsem s nimi doušek za douškem, rovnou a směle, ačkoliv ta prokletá břečka se ani nedala porovnat s tyčkou žvýkací gumy nebo s lahodnými dělovými koulemi. Při každém doušku, který mi sklouzl hrdlem, jsem se otřásl, ale chlapsky jsem takové příznaky skrýval.

Během odpoledne jsme tu flašku dali naplnit ještěněkolikrát. Měl jsem sice v kapse jenom dvacet centů, ale dal jsem je k lepšímu jako chlap, i když jsem tajně litoval toho obrovského množství cukroví, které jsem si za ně mohl koupit. Alkohol nám stoupal do hlavy a hovor Scottyho a harpunáře se točil okolo výprav na Dálný východ, bouří u mysu Hornova, okolo divokých prérijních vichřic na La Platě, vánků nadouvajících horní plachtu, jižních větérků a vichřic v Severním moři i okolo velrybářských lodí, které ztroskotaly v arktickém ledu.

„V takové ledové vodě nemůžeš ani plavat,“ řekl miharunář důvěrně. „Za minutu tě popadne křeč a hned jdeš ke dnu. Jediné, co můžeš dělat, když ti velryba rozmlátí loď, je lehnout si břichem na veslo; aby ses mohl aspoň držet nad vodou, když prokřehneš zimou.“

„To se ví,“ řekl jsem a pokynul jsem přátelsky hlavou, jako bych ujišťoval, že se také vydám na lov velryb a že se



Jack London

JACK LONDON


12. 1. 1876 - 22. 11. 1916

Americký spisovatel, vlastním jménem John Griffith Chaney. Narodil se v San Franciscu a jeho dětství bylo ve znamení častého stěhování, nestálých rodinných poměrů a chudoby.
V civilním životě byl lovec tuleňů, zlatokop, kotelník v elektrárně a člen pobřežní rybářské hlídky. Již v dětství si však zamiloval dobrodružnou literaturu, kterou posléze začal i sám psát. Po počátečních potížích a pokusech prosadit se v literatuře se nakonec proslavil mnoha námořnickými povídkami, romány z aljašské přírody a podobně drsných prostředí lidské civilizace. Procestoval celé Spojené státy, jednou byl dokonce uvězněn pro potulku.
Tento původně individualista se pod vlivem životních zkušeností a čtení Marxových myšlenek stal socialistou a vstoupil do socialistické strany. Pracoval v odborovém hnutí, byl kritikem individualismu. Dostal se na universitu, kterou však musel ze zdravotních důvodů opustit.
Jeho drsné a naturalisticko-realistické povídky a romány, ve kterých často vycházel z vlastních cestovatelských zkušeností a vyprávění, která během svých dobrodružství zachytil, slavily čtenářský úspěch a London si začal psaním konečně vydělávat. Nějakou dobu pracoval také jako válečný zpravodaj.
Stal se ve své době nejlépe placeným spisovatelem, podnikl cestu kolem světa, koupil si ranč a ve velkém utrácel. Postupem času se zhoršoval jeho zdravotní stav, navíc opět propadl alkoholu a dluhům. Nakonec spáchal sebevraždu, když se předávkoval morfiem ve snaze potlačit bolesti, kterými trpěl.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist